Organizace Soudnictví a státního zastupitelství od roku 1918 do roku 1938

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Jakub Procházka Organizace Soudnictví a státního zastupitelství od roku 1918 do roku 1938 DIPLOMOVÁ PRÁCE Vedoucí diplomové práce: Doc. JUDr. Vladimír Kindl, CSc. Katedra: Katedra právních dějin Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 15. 4. 2010

Prohlašuji, že předkládanou diplomovou práci na téma Organizace soudnictví od roku 1918 do roku 1938 jsem vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. Podpis studenta 2

Obsah Část I. Úvod.. 5 Část II. Obecná část..7 1) Vymezení soudní moci v Československé republice..7 2) Soudní soustava v Československu..10 2.1) Rozdělení soudů a jejich personální obsazení.......10 2.2) Osoba soudce.....11 2.2.1) Ochrana soudcovské nezávislosti....11 2.2.2) Soudní statut.....12 2.2.3) Soudcovské taláry...14 2.2.4) Soudní kancelář.......15 Část III. Zvláštní část.. 17 1) Civilní soudnictví v Československu 17 1.1) Soudy řádné a soudy mimořádné..18 1.1.1) Soudy řádné 19 1.1.2) Soudy mimořádné...20 1.2) Pořad stolic řádných soudů 22 1.3) Soudnictví ve věcech nesporných.....23 1.4) Obsazení a složení soudů..26 1.5) Příslušnost soudů... 28 1.5.1) Věcná příslušnost..30 1.5.2) Místní příslušnost...33 1.5.3) Kompetenční konflikty...35 2) Trestní soudnictví v Československu 37 2.1) Vznik trestního soudnictví.37 3

2.2) Organizace trestního soudnictví z let 1918-1930..38 2.2.1 Okresní soudy.....38 2.2.2 Krajské soudy.....39 2.2.3 Vrchní soudy...40 2.2.4 Nejvyšší soud.. 40 2.2.5 Kmetské soudy....41 2.2.6 Státní soud......42 2.2.7 Stanný soud.....42 2.2.8 Soudy pro mládež...43 2.2.9 Vojenské soudy...43 3) Státní zastupitelství 46 4) Ostatní veřejnoprávní soudy..50 4.1) Nejvyšší správní soud.... 50 4.1.1) Vznik Nejvyššího správního soudu....50 4.1.2) Předmět činnosti Nejvyššího správního soudu...51 4.1.3) Předpokládaná reforma neboli zamýšlená teze..52 4.1.4) Obsazení Nejvyššího správního soudu...55 4.2) Volební soud.. 57 4.3) Patentní soud.....59 4.4) Ústavní soud.. 60 Část IV. Závěr.63 Conclusion.65 Seznam použité literatury..67 Seznam použitých právních předpisů...69 Záznam o diplomové práci 71 4

Úvod Za téma své diplomové práce jsem si zvolil Organizace soudnictví a státního zastupitelství od roku 1918 do roku 1938. Připadalo mi zajímavé při volbě tématu spojit můj zájem o historii se závěrečnou prací mého studia na vysoké škole. Jedná se o téma ne úplně zcela probádané tedy veřejnosti ne tolik známé a v důsledku dalšího zájmu velmi zajímavé. Soudnictví se stalo postupem času jedním z nejdůležitějších znaků právního státu, i proto má volba směřovala tímto směrem. V rámci zvoleného tématu se pokusím prozkoumat soudní soustavu komplexně, tak jak začala působit po roce 1918. Vím, že v rámci diplomové práce nelze toto téma dostatečně pojmout, budu se proto některým méně důležitým soudům věnovat pouze okrajově. Nebudu se pokoušet o úplnou charakteristiku a doslovný rozbor všech soudů působících po roce 1918, ale budu svou pozornost věnovat hlavně soudům v běžném životě nejdůležitějším. Soudnictví je pokládáno teorií právního státu za jeden z nejdůležitějších prvků. Pro výkon soudnictví každého státu je vždy dobré, když jsou soudy systémově uspořádány a kvalitně organizovány. Činnost takového soudnictví má značné výhody, přičemž těmi nejvýznamnějšími jsou rychlost, přehlednost, ekonomická úspora a mnohdy také to nejdůležitější, čímž je záruka spravedlnosti. Pro srozumitelné pochopení na začátku vysvětlím postavení soudů v rámci recepce právního řádu Rakouska-Uherska. Potom obrátím svou pozornost na dělení soudů v Československu a osobu soudce obecně, tak jak působí soudce z povolání u všech soudů v nově vzniklém státě. V další části své práce se již budu podrobně věnovat jednotlivým typům soudů a blíže je zkoumat. Nejprve začnu u civilního soudnictví, kterému se spolu s trestním soudnictvím a státním zastupitelstvím budu věnovat podrobněji. Stručně pak shrnu veřejnoprávní soudy do jedné kapitoly. Větší pozornost bude věnována hlavně Nejvyššímu správnímu soudu a Ústavnímu soudu. Jak jsem již uvedl, jedná se o téma, které právně historická literatura dosud tak důkladně neprozkoumala. Mezi moje hlavní prameny budou patřit právní předpisy, jichž jsem často využíval ke svému prohloubení znalostí o zkoumaném tématu. Přínosným zdrojem informací se ukázaly důvodové zprávy a zdůvodnění 5

k zákonům a vládním nařízením. Co se týče literatury jsem použil starší dobové prvorepublikové publikace, ale i některé nové, které se věnují tématu. Čerpal jsem také z názorových koncepcí publikovaných v odborných časopisech Právník a Právní fórum. Použitou literaturu a právní předpisy jsem shrnul na konci práce. 6

Část II. Obecná část 1) Vymezení soudní moci v Československu V důsledku vytvoření nového samostatného Československého státu byl přijat předpis a následně publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého. Předpis stanovil hned ve svém úvodu v čl. 2 závazné pravidlo, že veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. Československý právní řád byl hned od počátku své existence tvořen převzatou částí právních předpisů z Rakouska-Uherska a částí vlastní normotvorby. Na začátku vlastní samostatné normotvorby stál zákon s faktickým obsahem ústavního zákona, zákony, nařízení a ústavní zákon (prozatímní ústava) Národního výboru. 1 Od samého počátku po vyhlášení 2 a rozšíření tohoto zákona mezi širokou veřejností se vytvářel spontánní základ právně praktického a doktrinálního výkladu výše citované věty z čl. 2. K utváření docházelo zejména ve struktuře státních a samosprávných úřadů a ústavů a v řadách stoupenců normativní školy. Zásadní smysl byl v tom, že československými normami byly prohlášeny veškeré právní normy vydané v bývalém Rakousku a Uhrách, pokud byly v den 28. října 1918 v platnosti. Pochopitelně až s časovým posunem několika měsíců docházelo k autoritativnímu soudnímu výkladu tohoto ustanovení 3. V této souvislosti je nutné připomenout skutečnost, že v textu celého zákona č. 11/1918 Sb. z. a n. se nevyskytuje žádná zmínka o soudech, tím méně pak zmínka o tom, podle kterých předpisů soudy jednaly, úřadovaly a rozhodovaly. Požívání termínu recepce v souvislosti se soustavou soudů není správné, neboť zákon č. 11/1918 Sb. o soudní soustavě ani soudech nehovoří. Dle dosavadní literatury a současného výkladu se s největší pravděpodobností jednalo o opomenutí soudy do tehdejší tzv. recepční 1 Blíže Horák, O.; Vznik Československa a recepce práva. K právní povaze a významu zákona č. 11/1918 Sb. z. a n. s přihlédnutím k otázce recepce právního řádu. Právně historické studie 38, Praha 2007, str. 153-168 2 Probíhalo zprvu prostřednictvím denního tisku a plakátů, až po 8 dnech následně vytvořené Sbírce zákonů a nařízení (zák. č. 1/1918 Sb. z. a n.). V ní otištěný text vycházel z fikce autentičnosti od 28. 10. 1918. 3 Ustanovení čl. 2 zák. č. 11/1918 Sb. z. a n. 7

normy včlenit. Nelze vyloučit také existenci jistých pochybností uvnitř předsednictva Národního výboru 4, zda by bylo vhodné nebo možné, aby soudní soustava na území nově vzniklé republiky byla podřízena právě Národnímu výboru, zda by se měl Národní výbor do záležitostí soudu vměšovat. K vyřešení problému s absencí ustanovení o soudech v recepční normě došlo v mezidobí, než byl zákon o zřízení samostatného státu československého vyhlášen v definitivním znění ve Sbírce zákonů a nařízení, tak že byly vytvořeny vrcholné články československé soudní soustavy. Jednalo se o vytvoření Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu 5. Na základě těchto událostí lze konstatovat, že státní svrchovanost vykonávaná Národním výborem zahrnovala bezesporu veškerou moc zákonodárnou a moc výkonnou. Moc soudní držel jen pár dní, pokud vůbec takovou formulaci bylo možné použít, ale velmi rychle ji přenesl na nově zřízené soudy. V této souvislosti se naskytly dvě možnosti výkladu. První možnost byl respekt k principům teorie dělby moci, nebo v druhém případě jen podružná důležitost soudní moci pro Národní výbor a jeho předsednictvo. Soudní výklad a interpretace čl. 2 zák. č. 11/1918 Sb. z. a n., nepochybně i samotné rozlišování a výpočet převzatých právních předpisů, zda byl řádně vyhlášen nebo je-li platný, činilo značné problémy. Příklon soudní moci k převažujícímu masivnějšímu rozsahu recepce znamenal i příklon k jejímu časově neurčitému rozsahu. Problém, který se vyskytl s časově neurčitým a masivnějším rozsahem recepce právních předpisů, byla nespokojenost s málo konkrétně vymezeným obsahem převzatého souboru právních předpisů. Nakonec došlo k sestavení Rejstříku československé práva v roce 1936 6. Vyhlašování právních předpisů v Československu navazovalo na předchozí rakouské, kde jako úřední věstníky byly míněny říšský zákoník a zemské zákoníky. Jen formální změnou bylo, že rozhodnutí soudů byla po 28. říjnu 1918 vyhlašována nikoli jménem habsburské monarchie, ale jménem republiky. 4 Právě Národní výbor sehrál důležitou roli při samotném vzniku Československé republiky, neboť právě na něj přešla zákonodárná a výkonná moc. 5 Zřízeny zákonem č. 3/ 1918 Sb. z. a n. o nejvyšším správním soudě a o řešení kompetenčních konfliktů, známý také jako zákon listopadový, ze dne 2. 11. 1918, a dále zákonem č. 5/1918 Sb. z. a n. 6 Sestavili jej dva úředníci prvorepublikového ministerstva vnitra JUDr. Josef Hoffmann a JUDr. Josef Daněk. Rejstřík se skládal z předpisů vyhlášených 28. října 1918 a později, které pocházejí z činnosti československých právotvorných institucí a z norem bývalého rakouského právního řádu, pokud se v důsledku recepce staly právní normou československou. 8

Soudy tedy nadále pokračovaly ve své činnosti, přičemž moc soudní byla přenesena na nově zřízené soudy. Především byl zřízen Nejvyšší soud. Stalo se tak zákonem č. 5/1918 Sb. z. a. n.. Ten však byl poměrně záhy změněn zákonem č. 216/1919 Sb. z. a. n., který mimo jiné přesunul působiště Nejvyššího soudu z Prahy do Brna. Zákonem č. 3/1918 Sb. z. a. n., byl zřízen Nejvyšší správní soud se sídlem v Praze. Tento předpis, co se týče příslušnosti a složení Nejvyššího soudu, odkazoval na předpisy předcházející, především na zákon č. 37/1875 ř. z. s jeho novelami a na ministerské nařízení č. 209/1907 ř. z., které upravovalo jednací řád. Nejvyšší autoritou ve výkladu zákona, zároveň strážcem a ochráncem zákona se stal soud, který byl nezávislý na stávající vládě a parlamentní většině. 9

2) Soudní soustava v Československu 2.1) Rozdělení soudů Státem povolané, nezávislé orgány, které měly vykonávat soudcovské pravomoci v nejširším smyslu jsou soudy. Po první světové válce byla v Československu řada soudů, jejichž činnost byla obnovena a potvrzena převzatými nebo nově vzniklými právními předpisy. Prostřednictvím těchto předpisů se podařilo začlenit tyto soudy do nově vzniklé republiky. Ústava nestanovila předmět činnosti soudů. Ale právě předmět činnosti jednotlivých soudů je dobrým znakem jednoho z tehdy používaných dělení soudů. 7 Je důležité připomenout, že se nejednalo o jediné dělení soudní soustavy v meziválečném období. Mluvíme pak o soudech: Civilních - tyto soudy rozhodovaly o soukromoprávních nárocích. Každý nárok soukromoprávní patřil před soud civilní, výjimkou byly pouze případy kdy do jejich pravomoci byly zákonem svěřeny i nároky veřejnoprávní. Podrobněji pak bude o civilních soudech pojednáno ve zvláštní části. Trestních - rozhodovaly o trestních záležitostech. I zde do pravomoci soudu patřily obvyklé trestní věci. O trestných soudech bude pojednáno také ve zvláštní části. Veřejnoprávní soudy - Mezi veřejnoprávní soudy patřil Nejvyšší správní soud, Volební soud (měl dvě pravomoci, přičemž pouze první z nich patřila mezi správní soudy, a volební soud v té části, ve které nespadal do kontroly správního orgánu.), a soud Patentní (působil jako odvolací stolice proti rozhodnutí patentního úřadu). Tyto soudy působily jako kontrolní orgány nad rozhodováním správních úřadů. Dalším veřejnoprávním soudem byl soud Ústavní. Stál mimo soustavu soudů, protože právě on přezkoumával, zda určitý zákon vyhovuje ústavě. Byl 7 Dělení vycházející z tehdejší organizace soudů, použité ve zpracování Šťastný, M.: Československá vlastivěda, díl V, Praha 1931 10

vázán pouze ústavou a právě podle ní zkoumal, zda ustanovení určitého zákona odpovídala ústavě. 2.2) Osoba soudce Soudní soustava, která začala plynule pokračovat v československém státě v roce 1918, nepřinesla žádné velké změny oproti předchozí rakouské úpravě v postavení osoby soudce ve státě. Další souvislosti a předpokládaný vývoj v této věci s žádným většími změnami také nepočítal. Bylo nutné považovat za důležité, že soudnictví bylo odděleno od správy a všichni soudcové byli ústavními předpisy považováni za zvláštní skupinu občanů. Postavení a pravomoc této skupiny občanů, která měla vzhledem ke svým úkolům ve společnosti zcela nezávislé právní postavení, pak byly ponechány na úpravě v dalších zákonných předpisech. 2.2.1) Ochrana soudcovské nezávislosti Ústava konstatovala, že soudci jako osoby vykonávající soudcovskou funkci byli vázáni pouze zákonem. V praktickém významu to znamenalo, že soudcem byla osoba nezávislá na jiných státních orgánech, úřadech či na jiných osobách včetně politických činitelů. Tím byla zajištěna formální nezávislost soudce. Nezávislost soudce byla dána i materiálními hodnotami, které soudce ve své funkci měl. Bylo důležité zamezit jakémukoli ovlivňování soudce ze strany případných účastníků procesu, proto musela soudcovská pozice nabízet takové jistoty, aby k ovlivňování a jiným podobným skutečnostem vůbec nedocházelo. Nejlákavější materiální výhodou byla samozřejmě odměna za výkon povolání soudce, ale také další výhody, které soudce v této pozici měl. Mezi tyto další výhody patřila například inkompatibilita. Tím bylo nejlépe zamezeno případným projevům nespokojenosti ze stran vlivných činitelů, případně jiných úředníku či občanů, kteří mohli mít potencionální zájem na výsledku řízení. 11

2.2.2) Soudní statut Porušení nebo zanedbání pravomoci svěřené soudům mohlo mít nedozírné následky. Bylo velmi nebezpečné pro stát, ale také pro samotné právo tuto pravomoc vložit do rukou nesvědomitých nebo nedostatečně vzdělaných soudců. Soudce musel splňovat zvláštní podmínky, které byly nepostradatelné pro získání pravomoci výkonu soudce. Jednou ze základních podmínek byl správný výklad zákonů ze strany soudce, k němuž byla prioritně nutná znalost zákonů soudcem, dobrá orientace v zákoně nebo ve sbírkách zákonů a také dobrá vůle daný zákon správně a nestranně vyložit. Absolutní nestrannost byla nejlépe zajištěna zákazem rozhodování v určitých případech pro konkrétní osobu soudce, která mohla mít na rozhodované věci nějaký zájem. V tomto směru nebyl na věc jednotný a ucelený obecný výklad, a proto mělo každé jednotlivé soudní řízení vlastní úpravu nebo nějaká běžná ustanovení o tom, kdy soudce mohl činit další kroky v řízení a kdy se musel vyvarovat jakékoli další činnosti v soudním rozhodování. Již v této době bylo typické rozlišování dvojího druhu soudců, což mělo samozřejmě vliv také na rozdílné požadavky pro jejich výkon. Prvními byli soudcové z povolání tedy hlavní substrát rozhodovací činnosti, druhými pak byli soudcové, kteří byli povoláváni z řad ostatního obyvatelstva, aby se spolu se stálými soudci (soudci z povolání) podíleli na rozhodování. 8 Tehdejší zákonodárce zřejmě zamýšlel tímto ustanovením včlenit lidský laický pohled do profesionálního rozhodovacího aparátu, což bylo přijímáno s určitými rozpaky. Obě stanoviska měla mnoho příznivců, ale i odpůrců. a. Soudci z povolání 9 b. Soudci z řad ostatního obyvatelstva (laici) 8 Dělení vychází z publikace Šťastný, M.: Československá vlastivěda, díl V, Praha 1931 9 Blíže 13 o způsobilosti k úřadu soudcovskému a právní postavení soudců v publikaci Dr. Hora V., Učebnice civilního práva procesního, Všehrd, Praha 1947. 12

a. Soudce z povolání musel podobně jako státní úředník nejprve splňovat základní požadavky. Mezi tyto obecné podmínky patřilo československé státní občanství, dále bezúhonnost občana a také jeho způsobilost tělesná (fyzická) i duševní. Za zvláštní podmínky pro výkon soudce z povolání bylo považováno dosažení věku, dále pak znalost alespoň jednoho cizího jazyka a odborná způsobilost. Termínem dosažení věku bylo myšleno dokonaný 24. rok. Podmínka odborné způsobilosti byla stanovena jen pro soudce z povolání na rozdíl od soudců laiků. Tato odbornost byla prokazována zkouškami. Každý kandidát, který chtěl být přijat do přípravné soudcovské služby, musel prokázat, že vystudoval některou z právnických fakult v tuzemsku tedy v Československu, přičemž podstatné bylo prokázat složení tří teoretických státních zkoušek. Následně byl uchazeč přijat do přípravné soudcovské služby, kde musel strávit nejméně tři roky a zakončit ji složením soudcovské zkoušky. Uvedená přípravná služba byla koncipována způsobem, aby adekvátně připravila kandidáta na výkon soudce. Mezi hlavní složky přípravné služby patřila agenda civilní, trestní i agenda státního zastupitelství. Závěrečnou soudcovskou státní zkouškou účastník přípravné služby prokazoval, že získal během uplynulých tří let dostatečné vědomosti, byl vyzbrojen kvalitní praxí a úspěšně tak pronikl do právní problematiky. Tímto byla splněna podmínka odborné způsobilosti 10. b. Pro tento druh soudců zákon požadoval určitou kvalifikaci, která však nebyla všude stejná. Možná právě rozdílné požadavky byly jedním z důvodů, proč nebyl na celém území ustálen stejný název, a nevžil se do podvědomí jednotný obecný termín. Někde bylo možné se setkat s pojmem přísedící, jinde s pojmem soudce laik, v trestním porotním řízení pak byl používán termín porotci. V souvislosti s těmito přechodnými soudci bylo možné uvést zákonem předepsané obecné podmínky. Mezi takové podmínky patřilo tuzemské státní občanství, požadovaný věk a občanská zachovalost či důvěryhodnost. Ve výjimečných případech byla nutným předpokladem i zvláštní podmínka, kterou byla sofistikovaná znalost určitého oboru. Jako příklad bylo možné uvádět odborné znalosti v oblasti 10 Příkladem uveďme působnost soudců u nově zřízeného Nejvyššího správního soudu, který byl zřízen zákonem č. 3/1918 Sb. z. a n., který v otázkách složení odkazoval na zákon č. 37/1875 ř.z. Zde vykonávali úřad pouze soudci z povolání, přičemž polovina byli soudci a druhá polovina byla vybírána ze správních úředníků. 13

obchodu nebo v oblasti hornictví. Někdy byla za zvláštní podmínku uváděna také určitá právnická znalost či orientace, označovaná termínem právnická školenost. Tyto zvláštní podmínky respektive odborné znalosti nemusely být prokázány speciální zkouškou, jak tomu bylo u soudců z povolání. V těchto případech pak jako osvědčení postačovalo povolání takové osoby, ale bylo dostatečné i jen jeho dosavadní počínání v dotyčném oboru. 2.2.3) Soudcovské taláry 11 Způsob oblékání soudce při jednání u soudu musel odpovídat důstojnosti jeho povolání. Soudce musel mít při soudním jednání oblečení, které bylo důstojné jeho povolání. Již v 19. století bylo různými předpisy stanoveno, jak takový úřední oděv soudce má vypadat. Povinností soudce bylo nosit stejný úřední oděv, který je podobný dnešním talárům. Můžeme se jen dohadovat, zda tento oděv měl být posílením pozice soudce nebo vyjádřením respektu k této osobě během jednání. Vzhled tohoto oděvu se nám dochovává především z vyobrazení a písemných svědectví. Oděv soudce byl velmi podobný dnešnímu, k základním a velmi dobře viditelným prvkům oděvu patřil dlouhý černý talár a baret, který měl soudce na hlavě. Některé části taláru pak byly předpisy upraveny do nejmenších detailů. Pod talárem musel soudce mít bílou košili a černý hedvábný nákrčník. Podle soudcovské hierarchie a postavení soudce v ní se samozřejmě lišil i oděv, jež musel mít každý soudce při soudním jednání. Příkladem mohl být talár prvního prezidenta Nejvyššího soudu, který měl základní černý talár přizdoben límcem z fialového sametu s hermelínovým okrajem, přičemž také baret musel být lemován fialovým sametem. Určité zpřesnění vzhledu soudcovského oděvu přinesl výnos ministerstva spravedlnosti 12 z 30. srpna 1924. Následně byla vládním nařízením 13 stanovena povinnost pro každého soudce, že tento oděv musel nosit při každém soudním jednání. Znovu byl tímto předpisem stanoven vzhled úředního oděvu pro soudce v té 11 Blíže k tomuto tématu najdeme pak v publikaci Soukup, L.: Dějiny českého soudnictví do roku 1938, kapitola V, Praha: LexisNexis CZ, 2005, s. 126 12 Výnos ministerstva spravedlnosti č. 37.050. 13 Vládním nařízením č. 25/1927 Sb. z 12. března 1927. 14

době. Oděv se skládal z černého taláru z lehké vlněné látky a baretu. Talár měl stojatý límec pod nímž byla všitá pláštěnka. Na přední části taláru byl stříbrem lemovaný malý státní znak Československé republiky položený přes starořímské zlaté faces se zlatými lipovými lístky, obojí zdobené červeným hedvábím. Nezbytným doplňkem byl znovu nákrčník z černé lesklé hedvábné látky. V některých detailech byl ještě talár společně s baretem doplněn fialovou barvou. K taláru se nosila bílá košile a nákrčník z černé lesklé látky. Nově byla upravena příslušnost soudce, která se rozlišovala límcem taláru a lemováním na pláštěnce. Dne 13. března 1932 bylo vydáno vládní nařízení č. 162, které znamenalo poslední předválečnou změnu. Změna se dotýkala zejména vzhledu taláru, protože nároky formálního oděvu soudce byly oproti poslední úpravě z roku 1927 zjednodušeny. Toto nařízení obsahovalo také některá nová pravidla oblékání pro ženy. Soudkyně musely od této chvíle nosit při přelíčení bílou halenku a vázanku z černé lesklé hedvábné látky. 2.2.4) Soudní kancelář 14 U soudu byla zřizována tzv. soudní kancelář, jejíž hlavní náplní činnosti měla být administrativa a další pomocné práce hlavně pak administrativního charakteru důležité pro řádné fungování soudu. Mohla být zřízena vždy jedna kancelář pro celý soud, docházelo obvykle k tomu, že každé soudní oddělení mělo svou kancelář. Důvody byly prozaické, neboť zde šlo zejména o snahu o co největší úsporu času, zefektivnění soudní soustavy a další zkvalitnění soudcovské soustavy. Při podrobnějším náhledu bylo předmětem činnosti soudní kanceláře přijímání podání stranami sporu, jejich třídění, a zapsání do předepsaných rejstříků. Následně pak byly předány soudci k vyřízení. Dalším úkolem bylo převzít rozhodnuté případy zpět a obstarat jejich administrativní část, jako jsou písemná vyhotovení soudních obsílek, rozhodnutí, či usnesení. Tato písemná vyhotovení 14 Šťastný, M.: Československá vlastivěda, díl V, Praha 1931 15

musela být následně soudní kanceláří dodána respektive doručena konkrétním osobám, nebo zakládána jako spisy soudní. Mimo tyto věci byla na určité pracovníky soudní kanceláře přenášena různá pravomoc, na základě ní mohla kancelář vykonávat samostatná rozhodnutí, která se pravidelně opakovala a byla jednoduchého charakteru. Těmto pracovníkům se říkalo tzv. konceptní pomocník. Dnes je tato pozice připisována vyšším soudním úředníkům, kteří tuto pravomoc zpravidla vykonávají. Činnost spočívala ve výkonu méně závažných záležitostí, Kterými byly například jednoduchá sepsání soudního usnesení, jež se týkala platebního příkazu v řízení směnečném, rozkazním, upomínacím, nebo výpovědním. Tato rozhodnutí však byla vydávána pod dohledem soudce a tudíž i jeho jménem. Tzv. konceptní úředník byl také oprávněn k sepisování různých typů žádostí, prohlášení a podobných podání, které byly u soudu učiněny stranami sporu. Podání tohoto typu podepisoval konceptní úředník jen tehdy, pokud k tomu nebyl zákonem určen přímo soudce. Pomocníci měli kompetence také v exekučním řízení. Jejich činnost zde byla značná a to i přesto, že postavení pomocníka mělo charakter nesoudcovského úředníka. Podmínkou byl výše zmíněný předpoklad, že exekuci povolil soudce, který ale následně dohlížel na činnost výkonného orgánu, tedy pomocníka. Pomocník měl jen vykonat samotnou exekuci. Individuálním úkolem úředníka (pomocníka) bylo zabavovat a dále uschovávat zabavené věci. Věci byly prodány v dražbě, a ze získaných prostředků mohlo dojít k uspokojení věřitele. 16

Část III. Zvláštní část 1. Civilní soudnictví v Československu Civilní soudnictví bylo součástí recipované soustavy soudnictví z dob Rakouska-Uherska 15, a plynule pokračovalo v rozhodování o soukromoprávních nárocích. Civilním soudním řízením 16 byl rozuměn postup soudů, případně orgánů, na které byla pravomoc soudů přenesená, účastníků a jiných subjektů, který působí jako prostředek ochrany subjektivních občanských práv a zákonem chráněných zájmů 17. V civilním řízení byla ochrana poskytována občanskoprávním hmotným vztahům, včetně práva rodinného a pracovního, zároveň také vztahům jiných právních odvětví, konkrétně z práva obchodního. Civilní soudnictví se řídilo podle všeobecných právních zásad a bylo odděleno od státní správy na všech úrovních. V 1 jurisdikční normy 18 byla tato pravomoc nazvána jako výkon v občanských právních věcech, přičemž příkladným výčtem mohly být spory o finanční dluhy, jiné dluhy, spory o vlastnictví k věci, spory o jiná věcná práva, o náhradu škody, spory o práva rodinná atd. Někdy mohly existovat výjimky, kdy soud civilní rozhodoval o věcech veřejnoprávních. Tyto výjimky musely být ale zvlášť stanoveny zákonem. Sporné soudnictví, které bylo považováno za základ civilního řízení, rozhodovalo vždy konkrétní spornou otázku, kde proti sobě stály dvě strany sporu s protichůdnými požadavky. Nemohlo tak jako soudnictví nesporné uspořádat celou 15 Civilní soudnictví za dob Rakouska-Uherska vycházelo ze zákona č. 144/1867 ř. z., o moci soudcovské, který pro soudní řízení odehrávající se před rozhodujícím soudcem zakotvil zásady ústnosti a veřejnosti. Dále byl vydán zákon č. 111/1895 ř. z. (tzv. jurisdikční norma) s uvozovacím zákonem č. 110/1895 ř. z. Na základě těchto zákonů fungovaly v Rakousku jako řádné soudy okresní, soudy pro věci obchodní a námořní, soudy krajské, resp. zemské, obchodní soudy, vrchní zemské soudy a Nejvyšší soudní a kasační dvůr. Vedle nich pak ještě existovala řada soudů mimořádných. Zákon č. 113/1895 ř. z. (civilní řád soudní) s uvozovacím zákonem č. 112/1895 ř. z., upravovaly civilní soudní řízení. Dalšími normami, které reformovaly procesní právo v Rakousku byly zákon č. 79/1896 ř. z. (exekuční řád) s uvozovacím zákonem č. 78/1896 ř. z., zákon č. 217/1896 ř. z. (zákon o organizaci soudní) a k němu vydané ministerské nařízení č. 112/1897 ř. z. (jednací řád pro soudy I. a II. instance); a zákon č. 218/1896 ř. z. (zákon o soudech živnostenských). 16 V odborné literatuře se jako synonyma objevují také termíny civilní řízení, civilní proces a občanské soudní řízení, jichž proto také střídavě užívám. 17 Blíže vymezení pojmu civilního procesu v 1 publikace Dr. Hora V., Učebnice civilního práva procesního, Všehrd, Praha 1947. 18 Zákon č. 111/1895 ř.z. s uvozovacím zákonem č. 110/1895 ř.z. 17

řadu různých událostí, které se týkaly mnoha účastníků. Sporné řízení, nesporné řízení a exekuční řízení měly mezi sebou vzájemně se vylučující vztah. Tento vztah znamenal, že pokud se daná věc projednávala před soudem v řízení sporném, nesmělo být v žádném jiném řízení rozhodnuto a naopak. Došlo-li k případu, že se věc rozhodla v řízení sporném, přestože patřila do řízení jiného, stalo se celé řízení spolu s jeho rozhodnutím zmatečným. Civilní soudnictví v nejširším smyslu se dělilo na tři části: 19 1. Soudnictví ve věcech sporných 2. Soudnictví ve věcech nesporných 3. Soudnictví exekuční Zatímco Slovník veřejného práva československého se zaměřil na civilní soudnictví obecně a nekladl důraz na rozlišování sporného či nesporného soudnictví. V této části bude použito koncepce 20 Doc. JUDr. Ladislava Soukupa CSc. 1.1) Soudy řádné a soudy mimořádné 21 Budeme-li se blíže zabývat civilním soudnictvím ve věcech sporných, dospějeme k závěru, že jej vykonávaly tři typy soudů. Byly to soudy řádné, soudy mimořádné a soudy rozhodčí. Nejvíce sporů rozhodovaly soudy řádné, přičemž zbylým dvěma byla přiřazena jen menší zbylá část případů. Členění mělo samozřejmě svůj původ v diverzifikaci společnosti, kdy vznik nových odvětví v běžném životě měl za následek vznik řady nových soudů zvláštních, speciálních. Tyto speciální soudy se oddělovaly od soudů řádných a měly jen zlomek civilní 19 Toto dělení vycházelo z tehdejší organizace soudnictví a je použito z publikace Šťastný, M.: Československá vlastivěda, díl V, Praha 1931 a můžeme je nalézt také v díle Hora, V.: Soudy a soudnictví, Slovník veřejného práva československého, díl IV, Brno 1938 a dále pak velmi podrobně upraveno v zejména v prvním díle Hora, V., Československé civilní právo procesní, Praha 1922 20 Doc. JUDr. Ladislav Soukup CSc., Dějiny Českého soudnictví od počátku české samostatnosti do roku 1938, Praha Lexis 2005 21 Šťastný, M.: Československá vlastivěda, díl V, Praha 1931 18

pravomoci. Bylo otázkou, zda díky této, v praxi běžné diverzifikaci, docházelo ke zjednodušení právních poměrů či k odlehčení práce soudcům. Vzájemně se vylučující poměr působil i zde mezi soudem řádným, mimořádným a rozhodčím. Pokud měl spor ve věci rozhodovat soud řádný, rozhodoval spor pouze on. Stejně tak tomu bylo u mimořádných soudů či soudů rozhodčích. V pochybnostech byl příslušným soudem soud řádný. Hlavním důvodem byla všeobecná pravomoc soudu řádného. Naproti tomu pravomoc soudu mimořádného a rozhodčího byla výjimečná. Porušení tohoto pravidla mělo za následek zmatečnost řízení před soudem, včetně jeho rozhodnutí. Došlo-li k odmítnutí příslušnosti jedním z výše uvedených soudů a následné delegaci na soud jiný, byl tímto rozhodnutím nový soud vázán, a to i přesto, že by ono rozhodnutí mohlo být nesprávné. Musel tedy zahájit jednání a později rozhodnout. 1.1.1) Soudy řádné Pravomoc řádných soudů byla chápana jako všeobecná. Zákon tedy neměl zvláštní ustanovení, které se týkalo příslušnosti sporu před soudem řádným. Podle obecné praxe byly před soudem řádným rozhodovány všechny spory, pokud zákon nepřikazoval tyto věci před jiný soud. Pokud byl takový spor rozhodován před řádným soudem, bylo důležité vyřešit otázku, který konkrétní řádný soud byl příslušný. Od počátku převzetí rakouské soustavy soudnictví plně fungovala organizace soudů z dob Rakouska Uherska, která byla sjednocena na celém území ČSR až roku 1928. Řádnými soudy ve věcech civilních jsou tyto soudy, seřazené od nejnižšího k nejvyššímu : a) Okresní soudy b) Krajské soudy c) Vrchní soudy d) Nejvyšší soud Každý uzemní obvod, jež zároveň sloužil jako soudní okres, měl svůj okresní soud, stejně tak tomu bylo i v případě územně vyšších celků, kterými byly kraje. V každém kraji působil krajský soud. Vrchní soudy byly na tehdejším území 19

Československa čtyři, jeden byl v Praze pro zemi Českou, jeden v Brně pro Moravu a Slezsko, a po jednom v Bratislavě a Košicích pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Ve struktuře soudů nejvýše postavený byl jediný soud pro oblast celého státu. Tím byl Nejvyšší soud se sídlem v Brně. K této soudní soustavě je nutné připomenout, že tyto soudy nebyly zřízeny jen pro pravomoc civilní. Zároveň působily jako soudy trestní. V některých případech měly tyto soudy ještě výjimečnou pravomoc, příkladem mohly být soudy labské. Za zvláštní výjimku byla považována situace v Praze, kde byly zřízeny soudy okresní a krajské, které měly jen výkon civilní pravomoci a jen výkon trestního soudnictví. Další výjimkou v Praze byl okresní soud obchodní, který byl zřízen vedle všeobecných soudů okresních. Tento soud měl za úkol vyřizovat spory pouze obchodní a spory ze směnek. Totožná situace byla i v případě soudu krajského. Interní věcí soudu zůstalo samotné rozdělení oboru činnosti jednotlivých soudců, kdo měl agendu trestní, kdo se měl zabývat agendou exekuční, kdo nespornou agendu a kdo měl rozhodovat sporné věci. Menší soudy řešili tuto situaci přidělením více oborů jedinému soudci. 1.1.2) Mimořádné soudy Soudy civilní mimořádné byly soudy, kterým výkon pravomoci stanovil zvláštní zákon. Mimořádnými soudy byly: 22 a. Soudy živnostenské b. Labské plavební soudy c. Pojišťovací soudy a. Mimořádnými soudy zůstaly soudy živnostenské působící na základě zákona č. 218/1896 ř. z 23. Rozhodovaly o sporech z živnostenských vztahů mezi 22 K těmto soudům blíže Hora, V.: Soudy a soudnictví, Slovník veřejného práva československého, díl IV, Brno 1938 včetně jejich právní úpravy ve speciálních tedy zvláštních zákonech. 20

dělníky a zaměstnavateli a dělníky navzájem. 24 Z důvodu ukončení roztříštěnosti v pracovněprávním soudnictví byl přijat zákon č.131/1931 Sb. z. a. n., který mimo jiné prováděl unifikaci v tomto odvětví na území celého státu. Pracovní soudy navazovaly na činnost soudů živnostenských, které nahradily. Ke změně názvu došlo kvůli rozšíření působnosti živnostenských soudů. Laičtí přísedící těchto soudů byli jmenováni prezidentem vrchního soudu z osob navržených ústředními odborovými organizacemi zaměstnanců a zaměstnavatelů. Pracovní soudy působily ve větších průmyslových centrech. Druhou instancí byly soudy krajské. b. Mezi mimořádné soudy patřily také Labské plavební soudy. Labské plavební soudy byly velmi zvláštní skupinou soudů, které byly upravené mezinárodními smlouvami spočívajícími na Versailleské mírové smlouvě. Touto smlouvou byla řeka Labe prohlášena od ústí Vltavy za mezinárodní řeku. Labské plavební soudy tak byly příslušné pro spory vznikající při plavbě na řece Labi. Tyto spory projednávaly jednotlivé okresní soudy sídlící v povodí Labe. 25 Jmenovitě se jednalo o soudy v Praze -Karlíně, Kralupech nad Vltavou, Mělníce, Roudnici Litoměřicích, Lovosicích, Ústí nad Labem a Děčíně. Druhou odvolací instancí byl místně příslušný krajský soud, v jehož obvodě měl okresní soud (plavební soud) sídlo, který rozhodoval v první instanci. Další odvolací instancí mohl být ještě zvláštní mezinárodní orgán tzv. Mezinárodní labská komise (Comission international de l Elbe) se sídlem v Drážďanech v sousedním Německu. Rozhodnutí, kterému odvolacímu orgánu byl spor postoupen, bylo na vůli stran sporu. 26 Výjimka byla učiněna ve prospěch krajských soudů a to ve sporech mezi zaměstnavateli a zaměstnanci za předpokladu, že obě strany byly příslušníky Československa. V tomto případě by mohla být odvolacím orgánem i Mezinárodní 23 Blíže k živnostenským soudům, zejména k jejich postupnému vývoji za Rakouska-Uherska, publikace Schelle, K.: Organizace československého státu v meziválečném období (1918-1938), Praha 2006 24 Dalšími orgány pracovněprávního charakteru byly rozhodčí komise pro úpravu služebního poměru v kovoprůmyslu zřízené zákonem z prosince 1919 a rozhodčí soudy mzdové k upravení pracovního a služebního poměru v živnostech stavebních ustavené zákonem č. 100/1921 Sb. z. a. n. V roce 1920 pak začaly působit na základě zákona č.145/1920 Sb. hornické rozhodčí soudy, u nichž proběhla v roce 1924 reorganizace 25 Pravomoc těchto soudů byla upravena Labskou plavební aktou č. 222/1923, dodatečnou úmluvou č. 37/1924 a zákonem č. 92/1924. 26 Tato konsensuální dohoda byla upravena dle čl. 46 Labské plavební akty č. 222/1923 21

labská komise, avšak pouze pokud obě strany přijaly její příslušnost. 27 Proti rozhodnutí Mezinárodní labské komise nebylo možné využít dalšího opravného přestupku, naproti tomu proti rozhodnutí krajského soudu jako odvolacího orgánu bylo možné dovolání k nejvyššímu soudu jako k třetí instanci ( 12, 13 zákona č. 92/1924). c. Pojišťovací soudy vyřizovaly spory vznikající z pojištění a to hlavně z pojištění sociálního. 28 Byly zřízeny v sídle sborových soudů prvé instance. Druhou stolicí, ke které bylo možno podat odvolání, byl vrchní pojišťovací soud. Své sídlo měl v Praze a příslušnost byla pro celé státní území. Třetí instance v případě pojišťovacích soudů nebyla zřízena, tudíž dovolání v těchto sporech nebylo možné ( 227 233 zák. č. 221/1924). 1.2) Pořad stolic řádných soudů U řádných soudů byla pravomoc vykonávána zásadně ve třech instancích. 29 První instancí, jak již bylo patrné ze soustavy soudů, byly převážně soudy okresní. Vedle okrasních soudů to mohly být také soudy krajské, a krajské obchodní (byl zřízen pouze v Praze, viz výše). Odvolací respektive druhá stolice byla určena podle toho jaký soud projednával případ v první instanci. Ve sporech, kde byl první instancí soud okresní, byl druhou instancí soud krajský. Stejná byla situace i v obchodních záležitostech, kde vykonával soudní pravomoc okresní soud, který rozhodl jako první. Druhou instancí z rozsudků nikoli však z usnesení byl následně obchodní senát nadřízeného krajského soudu ( 3 jur. n., a 207 jednacího řádu). Toto ustanovení neplatilo ve zmiňovaném případě Prahy, kde byl druhou instancí krajský obchodní soud v Praze, a to pro všechny pražské okresní soudy. Pokud byl rozsudek vydán okresním soudem ve věcech horních, byl druhou instancí horní senát krajského soudu, který byl pověřen k výkonu pravomoci ve věcech horních. U sporu, kde byl první instancí 27 Mezinárodní labská komise mohla být odvolací instancí dle čl. 4 dodat. úmluvy č. 37/1924 28 Toto bylo upraveno podle zákona č. 221/1924 ve znění zák. č. 185/1928, zák. č. 148/1925, zák. č. 221/1925, zák. č. 26/1929. 29 Šťastný, M.: Československá vlastivěda, díl V, Praha 1931 22

krajský soud nebo krajský soud obchodní, byl odvolacím orgánem jemu nadřízený soud vrchní. Třetí instancí byl vždy soud Nejvyšší 30. Zde nebylo pro určení příslušnosti důležité, ani to jaký orgán rozhodoval první. Pokud zákonem nebylo rozhodování omezeno jen na dvě instance ( 3-II, 4 jur. n., zák. č 216/1919). Zvláštní zákony někdy stanovily určité výjimky, kdy mohl rozhodnout v první stolicí vrchní soud, a kdy musel být poslední stolicí Nejvyšší soud. To byly případy tzv. syndikátních sporů, sporů osob neprávem odsouzených proti státu o náhradu škody, a v soukromoprávních sporech mezi státní správou a Národní bankou československou (nejsou-li tyto řešeny před zvláštním rozhodčím soudem). 1.3) Soudnictví ve věcech nesporných Nesporné soudnictví patřilo do pravomoci soudů. Méně závažné úkony mohly vykonávat také jiné orgány zejména správní úřady, které byly podřízeny příslušným ministerstvům, což byl hlavní důvod výkonu pouze úkonů podřadného charakteru. Pokud část nesporného soudnictví vykonávaly soudy, byly jimi tytéž soudy, které byly u soudnictví sporného. Největší část agendy pak vykonávaly soudy okresní. Soudy krajské byly pak soudy odvolacími a soudy první instance v některých záležitostech. Třetí instancí byl Nejvyšší soud, byla-li v řízení nesporném přípustná. Soudy mimořádné a soudy rozhodčí měly ve věcech nesporných jen velmi úzkou agendu, kdy vydávají jen ověřené opisy a výpisy ze svých spisů, přímo související s jejich činností ve věcech sporných. Věci, které 30 Byl zřízen zákonem č. 5/1918 Sb. z. a. n.. Ten však byl poměrně záhy změněn zákonem č. 216/1919 Sb. z. a. n., který mimo jiné přesunul působiště Nejvyššího soudu z Prahy do Brna ( 1 zákona č. 216/1919 Sb. z. a. n.). Nejvyšší soud měl obdobně jako jeho rakouský předchůdce Nejvyšší soudní a kasační dvůr v čele I. a II. prezidenta, dále na něm působili 4 prezidenti senátní, 25 radů Nejvyššího soudu a příslušný počet pomocných úředníku ( 2 zákona č. 216/1919 Sb. z. a. n). Měl působnost ve všech soukromoprávních věcech, o kterých bylo rozhodnuto ve druhé stolici a ve kterých byl dovolen opravný prostředek. Rovněž posuzoval návrhy justičních zákonů a návrhy na jejich změny a ministerstvu spravedlnosti podával k těmto návrhům podněty. Vykonával také dozor nad nižšími soudy. Vady, které v řízení nižších stolic objevil a svá opatření k nim, musel Nejvyšší soud ministerstvu oznámit. 23

v konečné podobě vydávají v rámci soudnictví nesporného musely být přímo napojeny na věci sporné, přičemž je neoddiskutovatelná velmi úzká souvislost. Důležitým orgánem ve věcech nesporných byl také notář. Jeho působnost byla rozmanitá. Zejména byl soudním komisařem při projednávání pozůstalostí, ověřoval podpisy, ověřoval opisy listin, sepisoval obligatorně určité smlouvy, ověřoval průběhy valných hromad nebo výborových schůzí, kde to přikazoval zákon, společenská smlouva nebo stanovy. Notář v těchto věcech zaujímal velmi důležitou pozici. Můžeme zde hovořit o určitém způsobu notářského ověření, samozřejmě v podobnosti s notářem dnešního typu. Stejně jako v ostatních řízeních i v nesporném řízení bylo nesmírně důležité rozhodnout, jaký soud byl soudem příslušným. Určit tuto skutečnost bylo obzvláště obtížné, neboť v tak rozmanitém systému jakým bylo nesporné soudnictví, nešlo všechna tato pravidla pro určení příslušnosti zobecnit. Musel být proto pro nesporné soudnictví určen zvláštní soud pro každý jednotlivý obor soudnictví nesporého. V případě, že soud byl soudem nepříslušným, nevedlo to k odmítnutí návrhu stran podobně jako v řízení sporném, kde nepříslušnost soudu vedla k odmítnutí žaloby. Řízení tedy pokračovalo tak, že pokud soud shledal svou nepříslušnost, byl povinen postoupit věc soudu příslušnému. Toto následně musel sdělit straně, která návrh podala. Touto příslušností se soud musel zabývat vždy z úřední povinnosti, v každém stádiu řízení. Pokud byla nepříslušnost zjištěna v jakémkoli stádiu řízení, byl povinen ji bezodkladně postoupit orgánu, který byl k jejímu projednání příslušný. Toto neplatilo za předpokladu, že se jednalo o výlučnost mezi řízením sporným a řízením nesporným. V takovém případě, kdy soud nesporný zjistil, že o věci mělo být rozhodováno před soudem sporným, musel se nezbytně zdržet jakékoli další činnosti a tento návrh odmítnout. Důvodem bylo v tomto případě, že šlo o návrh nehodící se do nesporného řízení. Pokud by byla uzavřena dohoda mezi stranami sporu o příslušnosti věci před soudem v řízení nesporném, byla taková dohoda vyloučena a to bez výjimky. Velmi často řešeným a typickým případem pro nesporné řízení bylo projednávání pozůstalostí. Příslušným pro toto řízení byly soudy okresní jako soudy prvního stupně. V prvopočátcích byly příslušnými ty soudy, kde byly zapsány nemovitosti v zemských deskách, v případě léna pak soudy krajské. Později, po 24

přijetí zákona č.130 Sb. z. a n. ze dne 8. července 1930, se stal příslušným soud, kde měl zemřelý obecný soud ve věcech sporných. Tento okresní soud pak projednával veškeré záležitosti týkající se pozůstalosti ve všech případech. Pokud zemřel československý státní příslušník v zahraničí, projednávala se pozůstalost u tuzemského okresního soudu. Příslušným pak byl soud, u něhož měl zemřelý obecný soud při jeho posledním pobytu v Československu. Pokud nebylo možné poslední obecný soud zemřelého dohledat, stal se příslušným soud, v jehož obvodě se nacházela většina nemovitostí patřících do pozůstalosti. Jestliže nebyly nemovitosti, pak soud dle větší části movitostí. Věci, které se týkaly poručenství a opatrovnictví rozhodovaly soudy okresní. Příslušným soudem se stávaly soudy, v jejichž obvodě měl nezletilý nebo opatrovanec obecný soud ve věcech sporných. Pokud byl nezletilý nebo opatrovanec státním příslušníkem Československa a neměl zde obecný soud ve věcech sporných, byl k projednávání jeho záležitostí povolán soud, v jehož obvodu měl bydliště opatrovanec nebo poručník. Ve chvíli, kdy mělo být ustaveno poručenství nebo opatrovnictví cizinci, byl příslušným soud podle bydliště nebo místa pobytu cizince. Určitým dohlížejícím orgánem ve všech těchto zmíněných případech byl instančně nadřízený okresního soudu, a tím byl krajský soud, v jehož obvodu se daný okresní soud nacházel. Krajský soud se vyjadřoval k důležitějším usnesením ve formě schválení. Na žádost poručence nebo opatrovance, a bylo-li to v jeho zájmu, mohl příslušný soud delegovat rozhodovanou věc na jiný soud. Bylo však na rozhodnutí soudu, zda přenesenou věc uznal. Až potom mohla být tato delegace účinná. V případě pochybností rozhodl o věci vrchní soud, který byl oběma soudům instančně nadřízený, jinak Nejvyšší soud. Přenos takových věcí na soud v zahraničí bylo možné, ale jen s výslovným souhlasem Nejvyššího soudu. Nesporné soudnictví také zahrnovalo rozhodování ve věcech manželských. Pokud oba manželé vzájemně souhlasili a dohodli se na podmínkách rozluky jejich manželství, zároveň na majetkovém vypořádání věcí, jednalo se o tzv. dobrovolný rozvod. Povolovat dobrovolný rozvod mohly okresní soudy, kde měl manžel svůj obecný soud, nebylo-li možné jej dohledat, pak okresní soud, v jehož obvodu měla obecný soud manželka. Pokud nemohl být dohledán ani takový soud, pak byl dohledán takový soud, v jehož obvodu měli manželé bydliště. Typicky však rozvod 25

manželství patřil do oblasti řízení sporného. Na základě žaloby podané jedním z manželů se zde rozhodovaly spory, kdy se manželé nedohodli na rozvázání jejich manželství. Krajský soud ve výjimečných případech mohl povolit na žádost jednoho z manželů rozvod v nesporném řízení, avšak pouze za předpokladu již dříve soudem vysloveného souhlasu s rozvodem a jen zcela výjimečně. Příslušný v těchto výjimečných situacích byl krajský soud, který spor rozhodoval v první instanci, a nebo krajský soud, v jehož obvodě měl obecný soud manžel, proti němuž směřoval žalobní návrh. Pokud takový soud nebyl, pak soud v jehož obvodě měl žadatel svůj obecný soud. V řízení nesporném do projednávání a rozhodování soudů patřila ještě řada dalších úkonů, které však už zde nebudou zmiňovány. 1.4) Obsazení a složení soudů Soudy byly složeny z osob, které svou činností méně či více přispívaly k samotnému výkonu pravomoci soudů. K úspěšnému a řádnému fungování soudů byl nutný určitý počet osob, který se podle druhu soudu lišil. Nejdůležitější samozřejmě byla osoba soudce, která byla ustanovená státní mocí a pověřená k výkonu pravomoci soudu. Předpisy rozlišovaly soudce z povolání a soudce laiky. Soudcové z povolání museli být k výkonu své pravomoci náležitě připraveni a museli mít odborné znalosti. Podrobněji o rozdílech soudce z povolání a soudce laika viz výše kapitola soudní statut. Obsazení soudů: a. Řádné soudy b. Mimořádné soudy c. Rozhodčí soudy a. U řádných soudů vykonávali pravomoc jednak samosoudci, jednak senáty. U okresních soudů jako soudů prvního stupně řádných soudů rozhodoval vždy samosoudce. U krajských soudů se rozhodovalo v méně závažných věcech jediným soudcem (samosoudcem) a v závažnějších věcech v tříčlenném senátu. 26

Zákon za závaznější věc považoval takové věci, kde hodnota předmětu sporu činí více než 20.000 Kč. Přesto i v těchto případech, kde hodnota předmětu sporu byla více než 20.000 Kč, mohl samosoudce činit určité úkony, jde-li o přípravné úkony a zároveň se nejednalo o vlastní rozhodování soudů. Vrchní soudy rozhodovaly v senátech pětičlenných, v tříčlenných senátech pak v méně závažných věcech. Nejvyšší soud byl představován senátem pětičlenným. Zpravidla byly senáty obsazovány soudci z povolání. Ve výjimečných případech u soudů zasedal vedle dvou soudců z povolání také soudce laik. Jednalo se o případy v tzv. věcech kausálních, jimiž byly věci obchodní, horní a námořní. Pokud zde nerozhodoval samosoudce, zasedal vedle dvou soudců z povolání jeden soudce laik. Soudcem laikem ve věcech kausálních mohl být jen ten, kdo měl vzhledem ke svému povolání důkladnou znalost obchodu, plavby nebo hornictví, jakož i zákonů a zvyků na ně se vztahujících. Posouzení o způsobilosti být soudcem laikem bylo ponecháno na orgánech, které navrhovaly osoby za soudce laiky (obchodní a živnostenské komory, respektive majitelé hor a hutí). To platilo jen pro krajské soudy, přičemž soudy vrchní a Nejvyšší soud rozhodovaly jen v senátech složených výhradně ze soudců z povolání. U vyšších instancí rozhodovali ve všech případech soudci z povolání, tedy i ve věcech obchodních, horních a námořních. b. Mimořádné soudy. Živnostenské soudy rozhodovaly vždy v senátech. Jsou jimi senáty tříčlenné, kde předsedou byl soudce z povolání a přísedícími jeden z řady podnikatelů a jeden z řad dělnictva. O odvolání z rozsudků těchto soudů rozhodoval krajský soud. Rozhodoval v senátech tříčlenných nebo v senátech pětičlenných, přičemž podmínkou rozlišení byla hodnota sporu. Pokud šlo o spor do 100 Kč, rozhodoval krajský soud v normálním obsazení, tedy v senátě tříčlenném složeném ze tří soudců z povolání. Pokud šlo o spory přesahující 100 Kč, rozhodoval senát v pětičlenném složení, a to ze tří soudců z povolání a dvou soudců laiků. Podobně tomu bylo u pojišťovacích soudů, kde se rozhodování zpravidla ujal tříčlenný senát složený z předsedy, jímž byl soudce z povolání, a dvou přísedících, z nichž jeden byl určen z řad zaměstnavatelů, a jeden z řad pojištěnců. Pokud se před soudem rozhodovaly věci méně závažného charakteru, rozhodoval o 27

nich předseda senátu jako samosoudce. Odvolání od pojišťovacího soudu směřovalo k vrchnímu pojišťovacímu soudu, který byl složený jako tříčlenný senát, složený z tří soudců z povolání, pokud šlo o odvolání věci proti rozhodnutí samosoudce. Pokud bylo odvolání podáno proti rozhodnutí senátu, pak rozhodoval vrchní pojišťovací soud v senátu pětičlenném, jehož členy byli tři soudci z povolání a dva laici, po jednom zástupci z řad zaměstnavatelů a jednom z řad pojištěnců. Labský plavební soud rozhodoval v normálním obsazení, tedy okresní soud samosoudcem, krajský soud obvykle tříčlenným senátem, složeným ze tří soudců z povolání. Zvláštní odvolací instancí zde byla Labská mezinárodní komise. Ta byla složena ze čtyř zástupců německých států polabských, dvou zástupců státu československého, jednoho zástupce Velké Británie, jednoho zástupce Francie, jednoho zástupce Itálie a jednoho zástupce Belgie. c. Soudy rozhodčí rozhodovaly v senátech. Jednotlivá pravidla však nešlo obecně specifikovat, neboť každý druh rozhodčího soudu užíval i své vlastní předpisy. U tohoto typu soudů pravidelně vedle soudce z povolání zasedali v senátě i přísedící, kteří byli voleni nebo jmenováni ze zájemců. Za výjimku zde bylo považováno rozhodování senátu bez soudce z povolání. Dále se k obsazení soudu počítal v jistých případech také zapisovatel. Jednalo se o určité případy projednání sporu, v přípravném řízení, důkazním řízení, porady senátu. Zapisovatel musel být v takových případech vzat do přísahy. Došlo-li k situacím, kdy zapisovatel nebyl přibrán tam, kde přibrán být měl, bylo takové jednání nezákonné, ale nebylo důvodem zmatečnosti. 1.5) Příslušnost soudů Po recepci 31 soudní soustavy habsburské monarchie byl v Československu značný počet civilních soudů. Bylo tedy důležité určit soud, který bude kompetentním ve věci jednat a rozhodovat. Jedním ze zásadních předpokladů bylo 31 Zákonem č. 11/1918 Sb. z. a n. 28