III. NÁRODNÍ ZPRÁVA O RODINĚ

III. NÁRODNÍ ZPRÁVA O RODINĚ MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ 2004

1

OBSAH PŘEDMLUVA... 6 I. ÚVOD: SPOLEČENSKÁ FUNKCE RODINY A RODINNÁ POLITIKA V ČESKÉ REPUBLICE... 8 I. 1. RODINA A JEJÍ FUNKCE VE SPOLEČNOSTI Z HLEDISKA STÁTU... 9 I. 2. STRUKTURÁLNÍ LHOSTEJNOST SPOLEČNOSTI VŮČI RODINĚ... 11 I. 3. VÝCHODISKA RODINNÉ POLITIKY... 12 I. 4. TYPOLOGIE RODINNÉ POLITIKY... 13 I. 5. AUTONOMIE RODINY A ÚLOHA STÁTU... 14 I. 6. VÝVOJ RODINNÉ POLITIKY V ČESKÉ REPUBLICE... 15 I. 7. INSTITUCIONÁLNÍ ZAJIŠTĚNÍ RODINNÉ POLITIKY V ČESKÉ REPUBLICE... 18 I. 8. ZÁVĚR... 19 II. SOCIODEMOGRAFICKÁ SYNTÉZA PODMÍNEK RODINNÉHO ŽIVOTA V ČR... 21 II. 1. POPULAČNÍ VÝVOJ... 22 II. 1. 1. Počet obyvatel a věková struktura... 22 II. 1. 2. Sňatečnost... 23 II. 1. 3. Rozvodovost... 25 II. 1. 4. Porodnost a plodnost... 28 II. 1. 5. Potratovost... 32 II. 1. 6. Mezinárodní srovnání... 34 II. 2. PROMĚNY RODINNÉHO ŽIVOTA... 36 II. 2. 1 Formy rodinného života... 36 II. 2. 2. Proměny ve vnitřních rodinných vztazích... 51 II. 2. 2. 1. Celkový kontext... 51 II. 2. 2. 2. Chápání rodinných rolí a dělba práce v rodině... 53 II. 2. 2. 2. 1. Mateřství a otcovství... 55 II. 2. 2. 2. 2. Dělba práce v rodině... 56 II. 2. 2. 2. 3. Mezigenerační vztahy a vzájemná pomoc... 57 II. 2. 2. 3. Dysfunkční rodiny... 60 II. 2. 2. 4. Násilí v rodině... 65 II. 3. SOCIÁLNĚ-EKONOMICKÁ SITUACE ČESKÝCH RODIN... 69 III. LEGISLATIVNÍ A INSTITUCIONÁLNÍ ZAJIŠTĚNÍ PODPORY RODINY V ČESKÉ REPUBLICE... 84 III. 1. PRÁVNÍ ZÁKLAD ŽIVOTA RODIN... 85 III. 1. 1. Rodinné právo v České republice... 85 III. 1. 1. 1. Vývoj legislativní úpravy rodinného práva od roku 1963 dosud... 85 III. 1. 1. 2. Současná úprava rodinného práva... 89 III. 1. 1. 2. 1. Manželství... 89 III. 1. 1. 2. 2. Vztahy mezi rodiči a dětmi... 93 2

III. 1. 1. 2. 3. Výživné... 96 III. 1. 1. 3. Další prameny rodinného práva... 98 III. 1. 1. 4. Tendence vývoje... 98 III. 1. 2. Trestněprávní ochrana rodiny... 98 III. 1. 2. 1. Systém trestněprávní ochrany rodiny v platném právním řádu... 98 III. 1. 2. 2. Rozbor skutkových podstat vybraných trestných činů... 101 III. 1. 2. 3. Tendence vývoje trestněprávní ochrany rodiny... 105 III. 1. 3. Legislativní rámec náhradní rodinné péče... 105 III. 1. 3. 1. Formy náhradní rodinné péče... 105 III. 1. 3. 2. Zprostředkování náhradní rodinné péče... 107 III. 1. 3. 3. Tendence vývoje... 110 III. 2. FINANČNÍ PODPORA RODINY (KOMPENZACE NÁKLADŮ OCENĚNÍ VÝKONŮ)... 112 III. 2. 1. Rodinné dávky v rámci systému sociálního zabezpečení... 112 III. 2. 1. 1. Sociální ochrana rodiny a lidská práva... 112 III. 2. 1. 2 Sociální ochrana rodiny ve třech pilířích systému sociálního zabezpečení... 114 III. 2. 1. 3. Charakteristika dávkových systémů... 115 III. 2. 1. 3. 1. Systém dávek státní sociální podpory... 116 III. 2. 1. 3. 2. Systém dávek sociální péče... 120 III. 2. 1. 3. 3. Dávky nemocenského pojištění se vztahem k rodině... 123 III. 2. 1. 3. 4. Dimenze rodiny v důchodovém pojištění... 125 III. 2. 1. 4. Diskutované otázky konstrukce rodinných dávek v rámci státní sociální podpory... 125 III. 2. 1. 5. Závěr:... 128 III. 2. 2. Podpora rodiny v daňové politice... 129 III. 2. 2. 1. Úvod k systému daňové podpory... 129 III. 2. 2. 2. Současný stav... 129 III. 2. 2. 3. Analýza účinnosti současné daňové podpory... 130 III. 2. 2. 4. Možný směr budoucího vývoje: druhá etapa reformy veřejných financí a rodiny s dětmi. 132 III. 2. 2. 5 Analýza plánovaných opatření druhé etapy reformy veřejných financí z pohledu rodin s dětmi... 133 III. 2. 2. 6. Závěr... 134 III. 2. 3. Další formy finanční podpory rodin ve veřejném sektoru... 135 III. 2. 3. 1. Doprava... 135 III. 2. 3. 2. Kulturní zařízení, historické památky apod.... 136 III. 2. 3. 3. Závěr... 136 III. 3. SOCIÁLNÍ SLUŽBY PRO RODINY... 137 III. 3. 1. Stávající legislativa a typologie sociálních služeb... 137 III. 3. 2. Základní teze k reformě veřejné správy v oblasti sociálních služeb... 140 III. 3. 3. Financování systému sociálních služeb... 140 III. 3. 3. 1. Současný stav... 140 III. 3. 3. 2. Deficity současného systému financování sociálních služeb... 141 III. 3. 3. 3. Navrhované řešení financování sociálních služeb v rámci nové legislativní úpravy... 142 III. 3. 4. Nová legislativa... 142 III. 3. 5. Závěr... 142 III. 4. RODINA A ZAMĚSTNÁNÍ... 144 III. 4. 1. Situace na trhu práce... 144 III.4. 2. Flexibilní formy zaměstnání a pracovní právo... 147 III. 4. 3. Mateřská a rodičovská dovolená... 150 III. 4. 4. Služby péče o děti... 153 III. 5. RODINA A VZDĚLÁNÍ... 158 III. 5. 1. Úvod... 158 III. 5. 2. Předškolní výchova... 159 III. 5. 3. Primární vzdělávání... 160 III. 5. 3. 1. Participace rodičů na obsahu a formě vzdělávání... 161 161III. 5. 3. 2. Výuka předmětu rodinná výchova... 161 III. 5. 4. Sekundární vzdělávání... 161 III. 5. 5. Terciární vzdělávání... 162 3

III. 5. 6. Závěr... 162 III. 6. RODINA A ZDRAVÍ... 164 III. 6. 1. Životní styl... 164 III. 6. 2. Zdravotní stav dětské populace a rodina... 164 III. 6. 3. Boj proti drogám, alkoholu a tabáku... 166 III. 6. 4. Prorodinná opatření ve sféře zdravotnických služeb... 167 III. 6. 4. 1. Domácí péče... 167 III. 6. 4. 2. Péče o seniory... 168 III. 6. 4. 3. Lůžková péče o děti... 169 III. 6. 4. 4. Zvláštní dětská zařízení... 169 III. 6. 5. Zdravotněpolitické aspekty boje proti domácímu násilí... 170 III. 6. 6. Závěr... 170 III. 7. RODINA A BYDLENÍ... 171 III. 7. 1. Úvod... 171 III. 7. 2. Základní charakteristiky bytového fondu s ohledem na rodinu... 172 III. 7. 3. Popis a analýza hlavních programů a nástrojů podpory bydlení v ČR... 173 III. 7. 3. 1. Programy Ministerstva pro místní rozvoj... 174 III. 7. 3. 2. Programy Státního fondu pro rozvoj bydlení... 177 III. 7. 3. 3. Nástroje bytové politiky Ministerstva financí... 178 III. 7. 3. 4. Nástroje bytové politiky Ministerstva práce a sociálních věcí... 180 III. 7. 4. Závěr... 181 III.8. RODINA SE SPECIFICKOU POTŘEBOU POMOCI... 183 III. 8. 1. Rodina se členem se zdravotním postižením... 183 III. 8. 1. 1. Popis hlavních problémových okruhů a stávajících nástrojů podpory... 183 III. 8. 1. 1. 1. Rodina s dítětem se zdravotním postižením... 183 III. 8. 1. 1. 2. Rodina s rodičem nebo jiným dospělým členem se zdravotním postižením... 185 III. 8. 1. 1. 3. Rodina se členem se zdravotním postižením společné problémové oblasti... 186 III. 8. 1. 2. Žádoucí a připravovaná opatření v souvislosti s hlavními problémovými oblastmi... 188 III. 8. 1. 3. Závěr... 189 III. 8. 2. Rodina se seniorem... 191 III. 8. 2. 1. Hlavní problémové oblasti... 191 III. 8. 2. 2. Stávající nástroje podpory rodin se seniory... 193 III. 8. 2. 3. Závěr... 195 III. 8. 3. Rodiny přistěhovalců... 196 III. 8. 3. 1. Role rodiny v životě přistěhovalců v České republice... 196 III. 8. 3. 2. Ochrana rodin cizinců a jejich podpora ze strany státu... 197 III. 8. 3. 3. Závěr... 201 III. 8. 4. Romská rodina... 202 III. 8. 4. 1. Demografické charakteristiky a specifika romské rodiny... 206 III. 8. 4. 2. Problémové oblasti a stávající nástroje podpory... 206 III. 8. 4. 2. 1. Vzdělánostní úroveň... 206 III. 8. 4. 2. 2. Postavení na trhu práce a závislost na systému sociální ochrany... 206 III. 8. 4. 2. 3. Způsob bydlení a horší zdravotní stav... 206 III. 8. 4. 3. Závěr... 206 III. 9. PODPORA RODINY NA ÚROVNI KRAJŮ A OBCÍ... 207 III. 9. 1. Základní principy regionální rodinné politiky... 207 III. 9. 2. 1. Legislativní a institucionální zajištění regionální rodinné politiky... 208 III. 9. 2. 2. Současná rodinná politika na úrovni krajů... 208 III. 9. 2. 3. Rodinná politika na úrovni obce... 210 III. 9. 3. Závěr... 211 III. 10. RODINNÁ POLITIKA A POJETÍ RODINY V EVROPSKÉ UNII... 213 III. 10. 1. Rodina v evropské sociální politice... 213 III. 10. 2. Rodina v dalších politikách Evropské unie... 215 III. 10. 3. Pojetí rodiny v právu Evropské unie... 215 III. 10. 3. 1. Judikatura Evropského soudního dvora... 215 4

III. 10. 3. 2. Pojetí rodiny v Chartě základních práv... 216 III. 10. 3. 3. Definice rodiny v evropských legislativních normách... 216 Příloha: Citované výzkumné zprávy a literatura... 220 5

Předmluva Tato zpráva vznikla na základě usnesení vlády č. 343 ze 7. dubna 2003, které Ministerstvu práce a sociálních věcí uložilo zpracovat zprávu o rodině a z ní vycházející koncepci rodinné politiky do roku 2005. Vychází přitom z dobrých příkladů obdobných dokumentů zpracovávaných v minulosti i současnosti ve všech sousedních zemích. Dokument zpracovalo oddělení rodinné politiky v rámci odboru rodinné politiky a sociální práce Ministerstva práce a sociálních věcí na jaře r. 2004, a to ve spolupráci s řadou expertů z akademické sféry a s některými státními institucemi a nevládními organizacemi. Využity byly vlastní podkladové materiály, odborné studie a výzkumné zprávy z mnoha oborů souvisejících s tématem, stejně jako podklady poskytnuté jednotlivými ústředními orgány státní správy. Národní zpráva o rodině si klade za cíl zmapovat současnou situaci života rodin v České republice včetně stavu legislativních a institucionálních nástrojů pro podporu rodiny ve veřejné sféře. Tomuto záměru odpovídá její struktura. Úvodní část se věnuje problematice vztahu rodiny a společnosti, potažmo státu, včetně dosavadního vývoje politiky vůči rodinám v České republice. Druhý oddíl se zabývá sociodemografickou problematickou současného rodinného života, populačním vývojem, stávajícími formami života v rodině a sociálněekonomickou situací rodin. Následující část Národní zprávy o rodině se zabývá jednotlivými legislativními a institucionálními nástroji rodinné politiky, a to v oblastech rodinného práva, finanční podpory rodin, prorodinných sociálních služeb, nástroji na podporu slučitelnosti práce v rodině a v zaměstnání, nástroji v oblasti podpory rodiny ve školství, zdravotnictví a v bytové politice. Samostatné kapitoly jsou věnovány rovněž stavu podpory státu vůči rodinám se specifickou potřebou pomoci (rodiny s postiženým členem, se seniorem, rodiny přistěhovalců a romské rodiny), rodinné politice v krajích a obcích a následně i současnému pojetí rodiny a její podpory v Evropské unii. Účelem Národní zprávy je nejen detailně popsat současnou situaci, ale také ji analyzovat z hlediska potřeb rodin a vystihnout deficity v jednotlivých oblastech politiky státu, popř. obecně rovněž krajů a obcí, které způsobují nedostatečné zohlednění těchto potřeb a zájmů rodin. Každá kapitola III. části (popisující jednotlivé nástroje rodinné politiky) obsahuje také závěr shrnující podstatné skutečnosti analyzované situace. V některých případech jsou v textu nastíněny i možné tendence vývoje dalších opatření, ovšem jen jako podnět k úvaze. Cílem této zprávy není navrhnout jednotlivé kroky v oblasti podpory rodiny, nýbrž zachytit současný stav včetně jeho nedostatků tak, aby bylo možno následně přikročit k přípravě koncepce státní rodinné politiky (ve smyslu shora uvedeného usnesení vlády). 6

7

I. Úvod: Společenská funkce rodiny a rodinná politika v České republice 8

I. 1. Rodina a její funkce ve společnosti z hlediska státu Nalézt odpovídající definici rodiny je obtížné nejen s ohledem na různé oblasti použití tohoto pojmu, ale i vzhledem k proměnlivým hodnotovým východiskům v závislosti na kulturním a civilizačním prostředí dané společnosti. V jednotlivých vědních odvětvích a jejich partikulárních oborech se proto význam tohoto termínu liší v závislosti na metodologických postupech (které jsou samy o sobě variabilní), oblasti výzkumu a pojmovém ústrojí. Je proto nemožné hovořit o jediném pevném transdisciplinárním pojmu rodiny, ale spíše o jednotlivých aspektech a proměnlivých variantách tohoto termínu tak, jak se odrážejí v různých vědních oborech. Rodina v nejširším pojetí je chápána jako celek rozličných konstelací takové formy života, která obsahuje minimálně dvougenerační soužití dětí a rodičů, má trvalý charakter a vykazuje pevné vazby mezigenerační a vnitrogenerační solidarity (srov. Lüscher 1988, s. 19). Rodina jako sociální celek spojený na základě příbuzenské mezigenerační vazby je v tomto pojetí morfostatickou sociální institucí, která jako taková existuje v každém kulturním prostředí a je v něm sociálně uznávána. Další konkrétní znaky rodiny považované za její nezbytné charakteristiky jsou variabilní v závislosti na sociokulturním prostředí a na konkrétních formách rodinného soužití přítomných v čase a prostředí. V současné společnosti lze někdy pozorovat snahy o co nejširší vymezení pojmu rodiny tak, aby se stal relevantním pro jakoukoli formu soužití dvou či více lidí bez závislosti na mezigeneračním elementu, na přítomnosti dětí či na jakékoli institucionální vazbě. S ohledem na možnosti definování rodiny pro politické účely se jeví proto nutným definovat jednotlivé společensky relevantní funkce rodiny. Právě ohled na oblasti, v nichž rodina poskytuje společnosti těžko a nákladně nahraditelné služby se musí stát jedním z určujících elementů pro vymezení oblasti rodiny ve vztahu vůči jiným formám lidského soužití v malých sociálních skupinách (srov. také Dienel 2003, s. 22). Jednou z hlavních a stále nenahraditelných funkcí rodiny ve společnosti je její biologickoreprodukční, resp. generativní role. I přes probíhající výzkum v oblasti embryonální medicíny nelze předpokládat, že by zajištění reprodukce obyvatelstva a generační výměny přestalo v budoucnu být neseno především rodinou. Vzhledem k tomu, že přirozená reprodukce je stále závislá na přítomnosti (alespoň krátkodobého) rodinného soužití, navazují na tuto funkci rodiny propopulační opatření v oblasti politického jednání. Reprodukční funkce je významná také z hlediska jejího vlivu na rodinný život, neboť s sebou nese zároveň přechod k rodičovství. Neméně společensky významná je funkce socializační, která je ovšem velmi proměnlivá v čase a prostoru. Také v jednotlivých teoreticko-metodologických přístupech se pojetí socializační funkce silně odlišují s ohledem na roli, která je jí přikládána ve zrání charakteru člověka. Tyto teoretické přístupy měly v moderní době vliv také na politické koncepce výchovy v různých státech. V období totalitních režimů byla socializační role rodiny potlačována a nahrazována státním systémem organizované výchovy. Otázka formy mimodomácí socializace především malých dětí je dodnes v různých evropských zemích diskutována a neexistuje k ní jednotný přístup. Základní shoda však panuje v tom, že sféra výchovy je vžda primárně věcí součinnosti rodiny a státu s výsadní rolí rodiny v možnosti volby vztahu mezi oběma složkami. Výchovná funkce rodiny ve smyslu přípravy dítěte na život ve společnosti je tak zásadní a její plná náhrada jinou institucionální formou s sebou nese vždy riziko ohrožení zdravého rozvoje dítěte. V rámci socializační funkce je někdy samostatně pojímána také funkce přípravy dítěte na budoucí profesní a sociální funkce ve společnosti, pro jejíž vývoj platí rovněž shora zmíněná charakteristika (srov. Wingen 2001, s. 23). 9

Na rozdíl od předchozích dvou sfér není sociálně-ekonomická funkce rodiny bezprostředně závislá na přítomnosti dětí. Vychází z principu, že rodina ve společnosti existuje jako integrální sociální skupina i ekonomický subjekt, v němž je společně zajišťována strava a zabezpečení materiální existence jeho jednotlivých částí členů rodiny. Také tato funkce je v současnosti vytlačována do mimorodinného prostoru tím, že její výkon je z velké části zajišťován jinými sociálními institucemi. Výlučně na rodinném životě je dosud závislá funkce regenerační a podpůrná, která zahrnuje veškerou vzájemnou emocionální podporu jednotlivých členů rodiny, ale také případnou finanční či hmotnou pomoc. Zatímco hmotně a finančně podpůrnou roli přejímá od 19. století stále více sociální stát, emocionálně-stabilizační funkce je stále více centrální úlohou fungování rodiny. Zdravá rodina je tak stále jedinou zárukou výchovy zdravých a emocionálně stabilních dětí. Některé základní funkce rodiny, především v oblasti socializace a vzdělávání ve vztahu k reprodukční úloze rodiny, jsou souhrnně označovány jako tvorba tzv. lidského kapitálu (pojem zavedený G. Beckerem využila poprvé ve sféře rodinné politiky německá 5. zpráva o rodině z r. 1994). Tímto pojmem je chápána komplexní výchova dítěte v sociálně-kulturní a hodnotově orientovanou osobnost schopnou vést plnohodnotný život a reagovat na různé životní situace s vizí vlastních představ (Fünftes Familienbericht, 26). Tvorbou lidského kapitálu vytváří rodina předpoklady pro zdravý fyzický i psychický vývoj dítěte a umožňuje tak fungování hospodářského i sociálního systému společnosti. Právě tvorba lidského kapitálu je téměř výhradní doménou rodiny, jejíž funkce je v této oblasti nenahraditelná. V ostatních formách soužití rodičů a dětí se daří dobrá výchova jen potud, pokud dokáží stabilní rodinu, uspokojující všechny potřeby dítěte a vytvářejcí schopnost orientovat se ve světě obou pohlaví, úspěšně imitovat. (Zeman 2002). Je samozřejmé, že určení konstitutivní váhy jednotlivých funkcionálních determinant není objektivně možné a závisí na konkrétních etických a politických postojích, stejně jako na oboru, jehož prizmatem je na rodinu nahlíženo, ať je to sociologie, psychologie, statistika nebo demografie. Přesto však lze považovat základní funkce rodiny ve vztahu k společnosti v jejich celku za nezbytný prvek pro vymezení pojmu rodina relevantní pro jeho používání ve veřejném sektoru. S ohledem na nastíněný popis základních biologických a funkcionálních charakteristik lze chápat rodinu v nejširším smyslu za sociální jednotku, jejímž konstitutivním znakem je soužití minimálně dvou generací v přímé příbuzenské linii (rodič-dítě) a vedlejšími znaky je plnění základních rodinných funkcí a žádoucí, nicméně nikoli nezbytné, právněinstitucionální zakotvení ve společnosti. Příbuzenský vztah může být výjimečně založen na právních institutech, které nejsou založeny na biologickém rodičovství (např. osvojení). Je třeba zdůraznit, že tato forma rodiny se neomezuje jen na dvougenerační soužití, ale i na vícegenerační typy rodinných soužití. Jejich problematice je nutné se věnovat mj. také v souvislosti s probíhajícími demografickými změnami a s diskusí o formách mezigenerační solidarity. V užším pojetí je možné za přirozenou nukleární rodinu, která je jednoznačně převažujícím typem soužití v České republice, považovat institucionálně strukturované sociální společenství, které je založené na rodičovském a manželském vztahu jako jeho dvou základních vztahových liniích, a vychází z úpravy rodinného práva. Manželské soužití ostatně svou hlavní funkcí, kterou je podle českého právního řádu právě založení rodiny a výchova dětí, tuto základní podobu rodiny předpokládá. Širší, biologicko-funkcionálně určené pojetí rodiny lze aplikovat při demografické deskripci heterogenních forem rodinného života založených na jakékoliv formě soužití dvou osob opačného pohlaví s dětmi. Stát by však měl v koncepci rodinné politiky učinit volbu o tom, jakou formu uspořádání partnerských vztahů považuje za nejvhodnější. V této 10

souvislosti je třeba si uvědomit, že rodina založená na manželství plní s ohledem na stabilitu partnerského svazku nejlépe všechny své socializační, ekonomické a regenerační funkce. Stát musí však samozřejmě respektovat i jiné formy partnerského soužití s dětmi (vůči kterým musí také směřovat pomoc státu s ohledem na vychovávné děti). Je však třeba si uvědomit, že tyto neformální typy soužití vytvářejí daleko větší tlak na zdroje státního rozpočtu a jsou z něho ve vyšší míře podporovány ve srovnání s manželskými rodinami. V souladu s principem odpovědnosti by stát měl lidem umožnit, aby se svobodně rozhodli o tom, v jaké formě soužití chtějí žít, ale aby zároveň za své rozhodnutí nesli odpovědnost. V tomto rozhodování státu o preferencích v rodinné politice by měl sehrát významnou roli také fakt, že právě rozvoj alternativních forem soužití je jedním z důležitých elementů v populačním regresu. S ohledem na tato fakta by se právě užší právně-institucionální vymezení platné pro rodinu založenou na manželském a rodičovském vztahu mělo stát určujícím pro státní rodinnou politiku. I. 2. Strukturální lhostejnost společnosti vůči rodině Postindustriální epocha spolu se vznikem sociálního státu vytvořila prostředí velmi znevýhodňující rodinu a život v rodině oproti jiným formám života. Význam dětí v rámci mezigenerační solidarity jako investice pro hmotné existenciální zajištění ve stáří byl omezen systémem sociální péče a důchodového pojištění, které eliminovalo bezprostřední závislost na dětech. Význam dítěte pro rodiče se posunul do roviny emocionální, což snížilo přímou materiální nezbytnost přítomnosti dětí v rodině a naopak umožnilo jejich nahrazování některými substituty splňujícími emocionální uspokojení. Přes nezměněný strukturální význam rodin s dětmi pro fungování společnosti, který vyplývá z jejich nenahraditelných nebo obtížně nahraditelných funkcí, nebyl přesun hmotného významu dětí ze sféry přímého hmotného zajištění (vztah dítě rodič) do sféry nepřímého zabezpečení (generace ekonomicky aktivního obyvatelstva generace v důchodovém věku) kompenzován změnou přístupu společnosti a státu k rodinám. Tvorba lidského kapitálu a plnění dalších funkcí rodiny nejsou materiálně a finančně oceněny, což při ztrátě přímého materiálního nebo finančního užitku z dětí výrazně znevýhodňuje rodiny s dětmi vůči ostatnímu obyvatelstvu. Vzrůstající důraz na roli jedince ve společnosti vedl současně k poklesu hodnoty přikládané rodině jako přirozenému základnímu článku sociálního celku. Výchova dětí je přes svůj nesporný význam pro společnost pojímána jako důsledek svobodného rozhodnutí rodičů a jejich preferencí, nikoli jako činnost prospěšná pro všechny. Rozhodnutí mít či nemít děti je považováno za soukromou věc rodičů, kterou společnost nikterak neovlivňuje ani neupřednostňuje. V této situaci se proto jeví zcela přirozeně jako materiálně výrazně výhodnější náhradní formy života bez dětí. Ve chvíli, kdy je ve společnosti veškeré jednání vztaženo k jednotlivci, nikoli k rodině, a rodina je chápána jako skupina jednotlivců, dochází tím zároveň k její diskriminaci jako jedné formy života před ostatními. Společenská indiference vůči faktu, zda jedinec vychovává či nevychovává děti spolu se vzrůstajícími náklady na dítě a dalšími faktory (snaha výrazně zvýšit životní úroveň rodiny, emancipace a růst vzdělání a kvalifikace žen) vede často k nutnosti zaměstnání obou rodičů, aniž by přitom byla zvýhodněna domácí péče o dítě jedním z rodičů nebo efektivně řešena otázka různých forem vhodné denní péče nerodičovskou osobou (např. dle vzoru jiných evropských států). Současně není počet členů rodiny zohledněn ve volebním systému, což vyvolává v mnoha evropských zemích diskusi na toto téma. Tato situace, kdy je rodinná forma života komparativně nevýhodná vůči životu bez dětí, souvisí se strukturálními změnami moderní společnosti, a není proto plně odstranitelná (srov. 11

Wingen 2001, s. 63nn). Tento stav je ovšem dlouhodobě nepříznivý, neboť jeho následkem je pokles porodnosti a dokonce úbytek populace. Narůstající náklady spojené s výkonem přirozených funkcí rodiny současně zvyšují nároky na náhradní výkon těchto funkcí rodiny státem. Oba tyto důsledky odrážející se v regresivním populačním vývoji a v postupném nárůstu náhradních funkcí státu a tím zpětně v daňovém zatížení jsou proto východiskem pro formulaci souboru takových opatření, která by upevnila místo rodiny ve společnosti a poskytla rodinám kompenzaci nákladů na výkon jejich funkcí, resp. ocenění tohoto výkonu. Stát se musí snažit uvedenou strukturální lhostejnost vůči rodinnému životu eliminovat i posilováním mezigenerační solidarity v rodině a v celé společnosti. I. 3. Východiska rodinné politiky Veřejný zájem na podpoře rodiny se ve chvíli strukturálního znevýhodnění rodinného života oproti jiným formám života stává přirozeným podnětem pro vytváření rodinné politiky. Nehledě na relativně velkou rozmanitost definic tohoto pojmu, který vychází ze sociologie rodiny, lze rodinnou politiku chápat jako soubor činností a opatření státu (resp. orgánů veřejné moci), která vědomě směřují k uznání a podpoře výkonu rodinných funkcí ve společnosti včetně finanční i nefinanční kompenzace nákladů na ně vynaložených, a to při současném vymezení sociálních forem, na něž se tato opatření vztahují. Tato opatření nelze ohraničovat pouze dimensí populační nebo sociální politiky. Populační politika se totiž vztahuje pouze k reprodukční funkci, zatímco sociálněpolitická opatření nejsou primárně zaměřena na institucionální podporu rodiny, ale na podporu konkrétních rodin a jejich členů ve stavu sociální nouze. Rodinnou politiku lze proto chápat jako komplexní systém podpory rodin nesměřující k upřednostnění jedné z jejich funkcí (např. populační), ale k posílení schopnosti rodin plnit všechny své přirozené funkce a dále je rozvíjet. Dlouhodobým celospolečenským cílem rodinné politiky je institucionální podpora zdravé funkční rodiny a podpora zakládání rodin. Konkrétní vymezení hlavních podporovaných funkcí rodiny se však liší v závislosti na socioekonomických a populačních faktorech a na kulturně-civilizačních poměrech. Zejména populační dimense rodinné politiky je výrazně závislá na vnějších proměnných. V případě zemí se vzrůstající populací se prorodinná opatření soustřeďují především na podporu tvorby lidského kapitálu v přirozeném rodinném prostředí, v zemích se snižující se populací je rodinná politika stále více motivována snahou o propopulační opatření a zaměřuje se především na generativní funkci rodiny. Právě ohled na přirozené funkce rodiny a jejich význam pro společnost je trvalým východiskem státní politiky ve vztahu k rodinám. Jejím cílem by mělo být vytvoření takového prostředí, v němž nebude rodinný život znevýhodněn oproti ostatním formám života, a v němž zároveň budou existovat podmínky pro kvalitní výkon rodinných funkcí v jejich přirozeném prostředí. Ve chvíli, kdy výkon rodinných funkcí není kompenzován bezprostředně jejich objektem dítětem, je třeba, aby stát reprezentující společnost v této chvíli přejal roli tohoto kompenzačního, resp. odměňujícího elementu, neboť právě stát je v postindustriální době tím, kdo nejvíce těží z přirozených funkcí rodiny. Proto je také zapotřebí, aby kromě sociální a mezigenerační solidarity existovala a byla legislativně a institucionálně upravena také solidarita bezdětných skupin obyvatel s rodinami, která je sama o sobě podmínkou pro jakoukoli rodinnou politiku. Charakteristickým prvkem rodinné politiky je průřezovost její agendy, která zasahuje do všech polí sociální politiky a do celé řady dalších politických oblastí. Zejména se přitom jedná o politiku daňovou, vzdělávací, zdravotní, bytovou, dopravní, azylovou a imigrační a v neposlední řadě také o komplex nástrojů regionální a komunální politiky. Všechny tyto politiky bezprostředně ovlivňují život rodin a jejich opatření lze současně přizpůsobovat potřebám rodiny. 12

Každá ucelená rodinná politika se musí opírat o určitá ideová a etická východiska pevně určená na jedné straně hodnotami sdílenými kulturně-civilizačním prostorem, v němž se aplikuje, na druhé straně pak i konkrétním postojem politické reprezentace. Prve zmíněná hodnotově-kulturně implikovaná etická kritéria jsou trvalým základem pro jednání složek státní správy, samosprávy i občanské společnosti ve sféře rodiny. Jejich zdrojem je tradice evropského humanismu a úcty k člověku, lidské důstojnosti a svobody, tradice sociální a mezigenerační solidarity a v neposlední řadě také dědictví křesťanského pojetí rodiny jako základního článku společnosti. Konkrétní přístupy vycházející z těchto nadčasových hodnotových kořenů se pochopitelně v čase proměňují v závislosti na různých socioekonomických a kulturních faktorech. Ve dvacátém století se pod vlivem státněkolektivistického a zároveň kulturně-individualistického vnímání sociální reality výrazně transformovala také role obecných etických východisek při formování opatření státu v oblasti rodiny. Tyto změny zasáhly politický přístup k rodinné politice, v němž se prosadil individualizující a atomizující přístup zaměřený na jednotlivceotázkou, jíž je třeba vyřešit, je, jaký přístup k určení cílové skupiny se stane určující v budoucím přístupu státu k rodinné politice. I. 4. Typologie rodinné politiky Systémy rodinné politiky lze zakládat na variabilních kombinacích různých forem podpory rodiny, typů hlavních intervenčních opatření a odlišných akcentacích očekávaných výsledků. Pestrá typologie možných forem rodinné politiky souvisí přirozeně také s jejich odlišnými hodnotovými zakotveními, kulturními tradicemi a rysy politické kultury různých civilizačních prostředí. Přesto lze v rámci Evropy hovořit o čtyřech základních typech rodinné politiky v návaznosti na základní formy sociálního státu a sociokulturní specifika jednotlivých regionů (srov. Nachhaltige Familienpolitik 2003, s. 7; Dienel 2003, s. 129). Je třeba si ovšem uvědomit, že uvnitř jednotlivých modelů dochází z nejrůznějších důvodů (etnické složení obyvatelstva, odlišné kulturní prostředí, odlišnost ekonomických a sociálních systému apod.) ke značným rozdílům v jejich vztahu k demografickému vývoji a formám rodinného chování. Pro středoevropské prostředí je typický německý model rodinné politiky, který je charakteristický především značnou štědrostí vůči rodině, zejména v sociální a daňové sféře. Je zaměřen na institucionální podporu rodiny jako celku a klade důraz na dostatečné zajištění podmínek volby mezi prací v rodině a prací v zaměstnání. Výše rodinných dávek umožňuje bez větších problémů individuální domácí péči v rodině, systém alternativních forem péče o dítě v předškolním věku (např. institut denních matek či pečovatelek) zajišťuje také možnost skloubení rodinných a pracovních rolí. V systému je přitom patrná preference pro tradiční formu rodiny. Francouzský model je podobně jako německý založen na vysoké míře ekonomické intervence státu ve prospěch rodiny. Současně klade důraz na slučitelnost rodiny a zaměstnání, v největší míře v podobě tzv. modelu dvou rolí (vykonávaných současně). Kromě finančního zajištění je tedy k dispozici značné množství zařízení kolektivní péče o děti (jesle), které umožňuje rodinám umístit dítě do těchto zařízení v době relativně krátké po porodu. Pro Francii je charakteristická i velká snaha udržet téma podpory rodiny mezi závažnými a stále diskutovanými celospolečenskými tématy, což se projevuje jednak pravidelným pořádáním konferencí o rodině na nejvyšší vládní úrovni, jednak státní podporou činnosti prorodinných neziskových organizací. Anglosaský model vychází z tradiční liberální koncepce vztahu státu, společnosti a jednotlivce. Rodina je považována za privátní sféru, v níž je vyloučena jakákoli intervence státu. Podpora rodiny je proto začleněna do rámce sociální pomoci, která je hlavní oporou 13

britského systému sociálního zabezpečení. Současně anglosaský neintervenční model neztěžuje, ale ani neulehčuje slaďování rodinných a pracovních rolí. Skandinávský model je charakteristický tradiční orientací na rovnost žen a mužů (mj. zde byla zavedena otcovská dovolená ve formě tzv. otcovských dnů) a rovné příležitosti v zaměstnání. Tento model přitom vychází ze základních principů severské demokracie a klade důraz na dodržování lidských práv. Ekonomická intervence ve prospěch rodin je ovšem podle komparativního zkoumání poskytovaných finančních transferů směrem k rodinám relativně nižší (např. ve srovnání s Francií, Německem i Velkou Británií - Ditch a kol. 1998, s. 65; Dienel 2002, s. 244). Rodičovský příspěvek je sice relativně vysoký, ale je poskytován jen po dobu o něco delší než jeden rok. Pracovní kariéra obou rodičů je proto často pro rodinu nutná z ekonomických důvodů. Důraz kladený na zaměstnanost obou rodičů ovšem současně odsouvá do pozadí zájem dítěte na individuální domácí péči (Daly Clavero 2002, s. 144). Pro tento model je rovněž typické zaměření rodinné politiky směrem k jednotlivým členům rodiny spíše než na institucionální podporu rodiny jako celku. Kromě těchto ideálnětypických modelů existují v zemích Evropské unie nejrůznější hybridní formy, v nichž se mísí nástroje rodinné politiky vycházející z různých systémů. Nejčastěji je rozmanitým způsobem kombinován systém zajištění prorodinné infrastruktury (ekologická intervence) s finanční podporou rodin (ekonomická intervence). Přesto však nelze jednotlivými modely rodinné politiky a formou jejich smíšení vysvětlovat demografickou situaci a populační vývoj v jednotlivých státech. Nehledě na odlišnost populační a rodinné politiky a na hodnotovou implikaci pojetí jejich vztahu jsou odlišnosti tohoto vývoje způsobeny komplexní souhrou nejrůznějších faktorů závisejících na kulturních modelech, životním stylu, hodnotové orientaci, náboženském přesvědčení, imigračním potenciálu atd. Proto jsou časté případy, kdy jsou populační křivky zemí s identickým modelem rodinné politiky velmi odlišné. I. 5. Autonomie rodiny a úloha státu Skutečnost, že rodinná politika je ze své podstaty založena na intervenci veřejné moci do soukromého prostoru, vede nezbytně k otázce po legitimitě takového zasahování do života rodiny. Finanční i nefinanční podpora rodiny je často nástrojem k ovlivnění určitých rozhodnutí v této nanejvýš privátní sféře. Proto je někdy předmětem jistého odmítání, které je typické především pro anglosaské prostředí. Přesto je podle většinového mínění odrážejícího se v jednotlivých přístupech rodinné politiky v Evropě možné skloubit princip podpory rodiny s principem respektování její autonomie a soběstačnosti. Přitom je kladen důraz zejména na ochranu rodiny, posilování její soběstačnosti kompenzací některých nákladů a vytvoření prostoru pro maximální míru svobody v rozhodnutích o záležitostech rodinného života. Přínos rodiny vůči společnosti spočívá právě v autonomním výkonu přirozených funkcí rodiny v normálním rodinném prostředí. Jakákoli forma podpory by proto neměla vytvářet pouto závislosti rodiny na státu, ale naopak posilovat soběstačnost a nezávislost rodiny. Právě v tomto momentu spočívá také odlišnost rodinné politiky od politiky výhradně populační. Nadměrná ingerence státu do sféry rodiny by narušovala autonomii rodiny a byla by kontradiktorní vůči principům rodinné politiky. Na rodině tak musí setrvávat hlavní zodpovědnost za výchovu dětí a formu jejího provedení, stejně jako za volbu poměru mezi výdělečnou činností a individuální domácí péčí o dítě. Stát tak poskytuje prostor pro umožnění svobodné volby rodičů v různých situacích a přesto, že může vyjadřovat určité preference, neměl by do této svobodné volby zasahovat. Autonomie rodiny neznamená pochopitelně nezávislost na legislativních normách jakožto obecném rámci vymezujícím prostor svobody. Stát proto musí zakročit ve chvíli porušování zákona v rodinách, např. v případě domácího násilí nebo týrání dětí. Rodinná politika je však 14

především politikou podpory instituce rodiny jako takové, nikoli jejích jednotlivých členů. Proto klade důraz na udržování a posilování vnitřní soudržnosti rodin, včetně mezigeneračních vazeb a rodičovského vlivu. Právě tendence vedoucí k oslabování této soudržnosti a k posilování vnitrogeneračních vztahů mezi vrstevníky v neprospěch vztahů mezigeneračních jsou z pohledu života rodin destruktivní. Naopak soběstačná rodina je předpokladem trvale se rozvíjející občanské společnosti nezbytné pro existenci demokratického zřízení. I. 6. Vývoj rodinné politiky v České republice V době před rokem 1948 komplexní vědomá podpora rodiny v tehdejším politickém uvažování nehrála příliš velkou roli, což bylo dáno relativně příznivým populačním vývojem a zároveň přetrváváním tradičního modelu rodiny ještě výrazně neohroženého strukturálními sociálními změnami. Idea pomoci rodinám nacházejícím se v obtížné životní situaci ovšem v českém prostředí pochází již ze starší doby. Lze např. zmínit, že typ mateřských škol zde vychází již z koncepce Marie Palacké Riegerové, manželky významného českého politika Františka Ladislava Riegera. Nástup komunistické diktatury před více než padesáti lety znatelně zasáhl dosud přirozeně se rozvíjející českou společnost. Demodernizace sociálního prostoru, o níž se v této souvislosti někdy hovoří, znamenala zánik určitých prvků hospodářského systému a především zásadní přetvoření sociální struktury. Také česká rodina jako svébytný sociální systém nezůstala bez následků. Došlo k oslabení její ekonomické soběstačnosti a nezávislosti, ale na druhé straně také k posílení její vnitřní soudržnosti. Solidarita vycházející z mezigeneračního soužití v rodině nabývala na významu a do popředí se tak, použijeme-li pojmosloví Pierra Bourdieu, dostávala role sociálního kapitálu před kapitálem ekonomickým a kulturním (viz též Možný 2003, s. 13). Na úrovni politické byl vývoj české rodiny v letech 1948 1989 poznamenám především trvající tendencí státní ingerence do všech soukromých oblastí lidského života. Komunistický režim přitom propagoval v rodinném chování obyvatel model dvoupříjmové rodiny s výdělečně činnými oběma manželi a poskytoval k jeho uplatnění všechny vhodné podmínky (zařízení denní výchovné péče atd.). Tradiční funkce rodiny výchovná, socializační aj. byly postupně přejímány totalitním státem, který se snažil omezit okruh působnosti rodiny především na její biologicko-reprodukční funkci. I přes tento institucionální tlak však rodina zůstávala především místem mezigenerační solidarity a vzájemné pomoci. Jak připomínají autoři Koncepce rodinné politiky z let 1988 1989, formovala se rodinná politika od počátků 50. let a byla pevně spojena se základními sociálními cíly a ideály socialismu. Toto tvrzení je dokládáno i jednotlivými zásadami, které uvedená koncepce zpětně postuluje jako principy komunistické rodinné politiky, a o nichž prý nelze pochybovat, že byly správné co do vstupních předpokladů i cílů. Vzhledem k jejich relevanci stojí za to tyto cíle uvést v plném znění (Koncepce 1989, s. 13n): - Osvobození ženy, znamenající její plné politické, kulturní, sociální a ekonomické zronovnoprávnění. - Osvobození manželství, tj. jeho důsledná sekularizace a zdůraznění práva obou partnerů požádat na základě osobního hodnocení o jeho případné ukončení; možnost rozvodu byla do instituce manželství včleněna jako prostředek státem akceptovaného řešení manželského nesouladu. - Osvobození domácnosti, tj.cíl zbavit (pracující) ženu starostí o chod domácnosti, ve velké míře o péči a výchovu dětí a umožnit jí plně se realizovat v práci. 15

- Institucionalizace péče o děti, tj. rozvoj institucí, které by zajistily jejich tělesný i duševní vývoj od nejmenšího věku; přenos socializačních funkcí z rodiny na školu a jiné instituce. - Vymanění rodiny ze sítě příbuzenských (zvl. rodičovských) pout, její uzavření do malého bytu, zbaveného řady tradičních domáckých funkcí. - Deekonomizace rodiny, tj. zbavení rodiny všech výrobních funkcí v podmínkách omezeného rozvoje rodinných spotřebních funkcí; ty byly kompenzovány projektem rozvoje společenské hmotné spotřeby. - Plánované rodičovství a podpora mateřství znamenaly zejména právo ženy rozhodovat o svém přání mít, či nemít dítě, a rozšiřování souboru dávek i úlev ve prospěch rodin s nezletilými dětmi. Uvedené cíle skutečně vystihují podstatu totalitní rodinné politiky vedené ryze ekonomickými (zaměstnanost žen) a populačními funkcemi (podpora porodnosti). Jejím smyslem bylo rozvolnit rodinné vazby, eliminovat přirozené rodinné funkce a význam rodiny ve společnosti fakticky omezit na jakousi hybridní formu patchwork-family, tedy rodiny fungující jen jako prostředí realizace základních biologických potřeb. Vcelku rozsáhlý systém přímé finanční pomoci rodinám (tzv. společenské pomoci rodinám s dětmi ) byl proto podřízen tomuto účelu, mj. jasnou preferencí ekonomické aktivity obou rodičů před domácí péčí o dítě. Cílem totalitní rodinné politiky nebylo rodinu podpořit, ale ovládnout a využít (Zeman 2002a). Přes jasně patrný růst porodnosti vedla politika orientující se podle uvedených zásad (byť naštěstí z velké části plně nerealizovaných) k tak závažným změnám negativně ovlivňujícím společenský vývoj, že se již v 80. letech začaly objevovat náznaky změny tohoto trendu, zatím ovšem pouze na úrovni expertního výzkumu. V letech 1988 1989 zpracoval tým odborníků pod vedením Josefa Alana výzkumný úkol s původním zadáním zpracování problematiky populačního rozvoje a možnosti jeho ovlivňování. 1 Přesto se během této doby vlastní náplň činnosti týmu soustředila již veskrze na problematiku rodiny a podpory jejích funkcí, a tak se výsledkem výzkumu stal vedle vlastní závěrečné zprávy (Alan 1990) především již výše zmíněný dokument s názvem Koncepce rodinné politiky (Koncepce 1989). 2 Ten byl prvním písemným materiálem koncepčního typu zaměřeným již přímo na otázky komplexní podpory rodiny, nikoli jen populačního rozvoje. Rodinná politika byla přitom již chápána jako samostatné průřezové odvětví, nikoli jen jako kapitola sociální politiky (srov. Konopásek 1991, s. 144 157). Dokument přesto vycházel z toho, že výše uvedené priority tzv. socialistické rodinné politiky byly v době počátků totalitního období oprávněné, ovšem nereagovaly na sociální změny a nebyly dobře realizovány, čímž se původní dobré zásady měnily v axiomy a dogmata činnosti administrativního a byrokratického aparátu. Přes některé částečně pozitivní momenty se tedy koncepce z konce 80. let zcela neoprostila od tradiční rétoriky totalitního plánování. Po roce 1989 se česká společnost skokově přiblížila západoevropským modelům hospodářského systému a postupně přejímala také některé kulturní modely, které podnítily zásadní změny v rodinném chování české populace, a to daleko rychleji než změny jejích hodnotových postojů vůči rodině (srov. Paloncyová 2002 a Fialová a kol. 2002, s. 13nn). V této souvislosti se hovoří o nástupu do fáze druhého demografického přechodu (tranzice), který v České republice probíhá s dvacetiletých zpožděním oproti západní Evropě. Jeho charakteristickými znaky je klesající plodnost, klesající sňatečnost, klesající úmrtnost a zároveň stoupající věk při prvním sňatku a prvním porodu. Zatímco tento fakt je sám o sobě nesporný díky demografickým průzkumům, panují rozdílné názory na jeho příčiny a na 1 Tento úkol byl vypracováván v rámci činnosti Výzkumného ústavu sociálního rozvoje a práce. 2 V rámci doprovodných výzkumů a studií se tým odborníků zabýval celou řadou oblastí souvisejících se sociálně-ekonomickými, právními, psychologickými a dalšími aspekty života rodin. 16

vzájemný vztah socioekonomických a hodnotově-kulturních faktorů majících vliv na tuto změnu. Tyto rozmanité názory pak také přirozeně vedly k vytváření různých přístupů k podpoře rodin ze strany veřejného sektoru. Pojem rodinná politika se objevoval v různých koncepčních dokumentech rané fáze polistopadového období, z nichž je potřeba zmínit zejména Scénář sociální reformy z r. 1990, v němž je rodinné politice věnována samostatná kapitola. Cílem sociální reformy mělo být opuštění ryze populačního účelu rodinné politiky a zdůraznění nezastupitelnosti rodinných funkcí. Plošné přídavky na děti se měly stát kompenzací za řádnou péči o děti ( základní podmínkou pro nárok na přídavky na děti bude pouze řádná péče o ně ). Nová politická reprezentace také silně kritizovala komunistickou politiku zaměstnanosti žen, jíž jsme neuváženě dospěli k jejich nejvyšší zaměstnanosti v Evropě, a požadovala v rodinné oblasti opětovné uznání mateřské péče o dítě, spojené s jejím zrovnoprávněním se zaměstnáním. Nutno říci, že rodinná politika definovaná v koncepci sociální reformy z počátku 90. let se měla soustředit pouze na oblast sociální ochrany rodiny cestou finančních transferů. Během celých 90. let byl základním principem sociální politiky koncept záchranné sociální sítě. Analogicky s touto tendencí byla podpora rodiny soustředěna na podporu nízkopříjmové rodiny. Vyústěním tohoto přístupu byla sociální reforma provedená v polovině 90. let se státní sociální podporou jako samostatným pilířem rodinných dávek. Podpora rodiny byla výrazně individualizována a jejím rozhodujícím kritériem se stala sociální solidarita vysokopříjmových rodin s nízkopříjmovými. Na rozdíl od sousedních států střední Evropy, kde se v této době budovaly systémy koherentní rodinné politiky zaměřené na komplexní podporu rodin ve smyslu ocenění jejich výkonů, v České republice se naopak petrifikovalo chápání rodinné politiky jako dílčí formy sociálního zabezpečení, resp. konkrétně sociální pomoci. Pojem sám se navíc postupně vytrácel z oficiálního vládního diskursu, byť stále zůstával součástí programů některých politických stran. Naopak v neziskovém sektoru postupně po celá devadesátá léta stoupala pozornost věnovaná rodinné problematice. Vzniklo několik organisací zaměřených na koncepční podporu rodiny, které spolupracují s řadou zahraničních institucí pro výzkum rodiny. Mimo jiné i díky tomuto příznivému vývoji bylo možno r. 1999 založit Republikový výbor pro děti, mládež a rodinu, který zřídila nová vláda Miloše Zemana usnesením č. 696/99 jako svůj poradní orgán. Mezi jeho členy převažovali zástupci neziskových organisací, což umožnilo přímou vazbu s občanským sektorem. Činnost Výboru, jehož předsedou byl ministr bez portfeje Karel Březina, se soustředila na zpracování několika koncepčních materiálů včetně Signální zprávy o stavu rodiny. 19. 12. 2001 byl však tento první pokus o institucionální zajištění koncepční práce ve sféře rodinné politiky ukončen usnesením vlády ČR č.1372 o zrušení Výboru. Výraznější pozornosti se rodinné politice dostalo až s nástupem nové koaliční vlády r. 2002, která ve svém programovém prohlášení věnovala explicitně rodinné politice samostatnou kapitolu. V rámci plnění tohoto prohlášení byla také rodinná politika institucionálně zajištěna v rámci resortu práce a sociálních věcí. 17

I. 7. Institucionální zajištění rodinné politiky v České republice Tvorba komplexní koncepce rodinné politiky náleží do působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, které za tímto účelem vytvořilo v rámci své organisační struktury odbor rodinné politiky a sociální práce. Tento odbor je složen ze dvou útvarů: oddělení sociálněprávní ochrany dětí a oddělení rodinné politiky. Právě oddělení rodinné politiky je pověřeno zpracováváním konpcečních materiálů v dialogu s ostatními resorty a sledováním vývoje legislativních i nelegislativních opatření, která se dotýkají podmínek života rodin v České republice. V širším smyslu slova ovšem spadá problematika rodiny také do kompetence některých dalších útvarů centrálních orgánů státní správy, které se zabývají oblastmi s bezprostředním vztahem k rodině. Jedná se především o resorty zdravotnictví, školství mládeže a tělovýchovy, místního rozvoje, vnitra a spravedlnosti. Jen výjimečně je ovšem dopad politik těchto resortů na rodinu reflektován v jejich organisační struktuře. Tak je tomu v případě Ministerstva zdravotnictví ČR, které zřídilo samostatné oddělení pro matku a dítě. Rámcově lze ovšem říci, že se fakt bezprostředního dopadu řady politik na rodiny neodráží v institucionálním uspořádání relevantních centrálních úřadů státní správy a většinou ani v jejich náplni činnosti. Vzhledem k tomu, že problematika rodiny nepatří do kodifikované přímé působnosti těchto resortů, není v nich personálně zajištěna. V obdobné situaci se ocitla před časem problematika rovnosti žen a mužů, která se v souvislosti s prioritami Evropské unie v této sféře stala oblastí zvýšeného zájmu. V současnosti je institucionálně zajištěna samostatnými útvary v rámci Ministerstva práce a sociálních věcí, přičemž v každém resortu je implementace politiky rovnosti personálně zajištěna jedním pracovníkem na minimálně poloviční úvazek. Kromě toho je agendou rovnosti Rada vlády pro rovné příležitosti žen a mužů, jejíž předsedkyní je poslankyně PS PČR a místopředsedou náměstek ministra práce a sociálních věcí. Fungování sekretariátu Rady zabezpečuje oddělení pro rovnost žen a mužů MPSV. Rodinná politika přes svůj průřezový a multidisciplinární charakter ovšem podobného systému institucionálního zajištění zatím využívat nemůže, a to i přesto, že např. se zmíněnou problematikou rovnosti žen a mužů úzce souvisí. Multidisciplinární charakter rodinné politiky vedl často k úvahám o jejím samostatném institucionálním zajištění. Podobná praxe existuje v řadě evropských zemí, které v minulosti zřídily samostatná ministerstva pro rodinu, pověřená současně některými dalšími průřezovými agendami (ochrana spotřebitele, problematika dětí a mládeže apod.). Výhodou tohoto řešení je bezesporu posílení vědomí o významu rodiny a snaze státu o její podporu ve společnosti, současně pak také komplexní pohled na tuto problematiku nezatížený přístupem jednoho resortu. Nevýhodou je odříznutí od některých významných nástrojů rodinné politiky v sociální oblasti, jemuž lze předejít pouze transferem značných kompetencí ve sféře sociálního zabezpečení (např. rodinné dávky) na resort zabývající se podporou rodiny. Rámcově lze říci, že spíše než institucionální řešení je důležité obecná politická vůle k budování koherentní rodinné politiky. V rámci krajů spadá rodinná problematika většinou do kompetence odborů sociálních věcí a zdravotnictví. Oblast náhradní rodinné péče je zajišťována orgány sociálně-právní ochrany dětí při krajských úřadech. Vlastní koncepční činnost v podpoře rodiny ovšem závisí na politické vůli a prioritách krajských politických orgánů. V rámci obcí je rodinná problematika povětšinou v kompetenci odborů sociálních věcí, které mají ve své působnosti také sféru sociálních služeb. V některých případech existují samostatná oddělení pro rodinu a dítě, která mají ve své působnosti rovněž výkon sociálněprávní ochrany dětí. Rozsah prorodinných aktivit v rámci komunálního institucionálního zázemí závisí však z větší části na vůli obecních zastupitelstev a rad. 18

Lze říci, že současná situace institucionálního zabezpečení je spíše neuspokojivá a odráží nízkou pozornost věnovanou ve veřejné sféře rodině. Vědomá opatření rodinné politiky se soustřeďují především na oblast finanční podpory, zatímco další nástroje nefinanční povahy stojí spíše stranou. Tomu odpovídá také nízký nebo žádný důraz věnovaný ve většině centrálních úřadů včetně resortních ministerstev problematice podpory rodiny, který se projevil také při vzniku této zprávy. Ještě znatelnější deficit je pozorovatelný na úrovni krajské a místní samosprávy. Podrobné zhodnocení toho, jak se problematika rodiny promítá do vědomé aktivity těch institucí veřejné správy, jejichž činnost má na život a fungování rodin bezprostřední vliv, bude podáno ve III. části Zprávy o rodině. I. 8. Závěr Česká republika zatím stále svou vlastní jasně koncipovanou rodinnou politiku nemá, a je tak výjimkou mezi okolními středoevropskými státy a většinou zemí Evropské unie. Veřejná správa sice disponuje řadou nástrojů, jejichž explicitním nebo implicitním smyslem je podpora rodin, nicméně jejich celek nevytváří komplexní systém definovaný určitou koncepcí. Rovněž institucionální zajištění rodinné politiky není dosud vyhovující. Spíše než o rodinné politice je proto možno hovořit o jednotlivých prorodinných opatřeních. Absence dlouhodobé koncepce však snižuje jejich efektivitu a dokonce umožňuje také vzájemnou kontraproduktivitu. S ohledem na narůstající potřebnost podpory rodiny jako místa výkonu přirozených a společensky nepostradatelných funkcí (v souvislosti s klesající porodností a sňatečností) bude třeba koncipovat ucelenou rodinnou politiku, na které se bude podílet řada aktérů nikoli jen v rámci státní správy a samosprávy, ale také v širokém spektru občanské společnosti. 19