Krajské volby ve Francii 2015 Bakalářská práce

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ KATEDRA POLITOLOGIE Krajské volby ve Francii 2015 Bakalářská práce Kateřina Křivánková Vedoucí práce: Mgr. Michal Pink, Ph.D UČO: 427147 Obor: Politologie, mezinárodní vztahy Imatrikulační ročník: 2013 Brno, 2016

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Krajské volby ve Francii vypracovala samostatně a v seznamu literatury uvedla všechny použité literární a internetové zdroje. V Brně, 26. dubna 2016 Kateřina Křivánková 2

Poděkování Touto formou bych ráda poděkovala Mgr. Michal Pink, Ph.D. za jeho trpělivost, vstřícnost, podporu, cenné rady a připomínky, které mi během psaní následujícího textu poskytl. 3

Obsah 1. Uvedení do problematiky... 6 2. Koncept druhořadých voleb co už je známo... 8 Reif a Schmitt (1980)... 8 Arjan J. Schakel, Dandoy, Jeffery... 9 Regionální authority index... 10 Výstupy hlasování v závislosti na volebním cyklu... 10 3. Francouzské regiony vývoj a charakteristiky... 12 Rysy druhořadosti regionů... 12 Regional authority index... 13 Prvky regionální druhořadosti... 13 Pravomoci do roku 2015... 15 4. Volební systém a jeho vývoj... 16 Aktuální volební systém... 17 5. Stranický systém... 20 6. Debata o teritoriální reformě v letech 2014-15... 21 Řešení dle F. Hollanda... 21 Návrhy jednotlivých stran... 22 Socialistická strana... 22 Komunistická strana Francie... 23 Zelení... 23 Radikální strana levice... 23 Unie demokratů a nezávislých... 23 Union pour un mouvement populaire / Les républicains (UMP/LR)... 23 Front National (FN)... 24 Finální verze Socialistické strany... 24 7. Volby... 25 1. kolo... 26 2. kolo... 27 8. Výsledky 13 super-regionů versus 22 regionů... 29 Nord-pas-de-Calais-Picardie... 30 Normandie... 32 Alsase-Champagne-Ardenne-Lorraine... 34 Bourgogne-Franche-Comté... 36 Aquitane-Limousin-Poitou-Charentes... 38 Auvergne-Rhone-Alpes (ARA)... 40 4

Languedoc-Roussillon-Midi-Pyrénées... 42 Shrnutí výsledků... 44 Jak by dopadla politická mapa Francie při zachování statu quo?... 44 Závěr... 46 Seznam zkratek... 47 Zdroje... 48 5

1. Uvedení do problematiky Regionální volby ve Francii v roce 2015 (konané 6. a 13. prosince) porušily dlouhodobě zažitý zvyk, který předpokládal nízký zájem médií, voličů i politiků, zejména protože právě v tomto roce došlo k několika změnám. Byla schválena územní reforma, která změnila politickou mapu Francie, a také došlo i k předefinování kompetencí na jednotlivých sférách vládnutí, vyjasnění pravomocí mezi regiony a departmenty (NOTRe Nouvelle Organisation Territoriale de la République) (Gouvernement.fr, 2015). Atraktivita voleb byla rovněž navýšena tím, že to byla první možnost pro francouzské občany, kdy mohli vyjádřit své politické názory na aktuální problematiku (reakce na teroristické útoky 13. listopadu v Paříži a imigrační vlnu). Ze strany zahraničních médií se sledoval zejména rapidní nárůst podpory největší krajně pravicové a populistické straně Národní frontě, poněvadž předvolební průzkumy odhadovaly 45-50% vítězství (L express, 2015, Le Parisien, 2015). Nově zavedené reformy byly vytvořeny, aby vyřešily problémy, se kterými se regiony od roku 1986, (kdy byly 1. regionální volby) potýkají. Za prvé nenaplnily předpoklad, že dojde ke zjednodušení komunikace mezi rozhodovacím centrem tedy vládou v Paříži a širokým spektrem zájmů jednotlivých departmentů (Loughlin, 2007, p. 66-67). Zadruhé, vytvořením nové vrstvy vládnutí se některé kompetence zdvojily a jiné se překrývaly, což snižovalo transparentnost schvalovacího procesu. Za třetí, vzniklý chaos nevzbuzoval u občanů důvěru, natož zájem. Regiony disponovaly nízkými pravomocemi, které měly slabý dopad na každodenní životy voličů a které navíc nebyly dostatečně finančně podporovány, což vedlo k nízkému zájmu i politických stran (Dandoy, Schakel, 2010 p. 90-95). Zmíněná teritoriální reforma a reforma upravující pravomoci byla vytvořena zástupci ze Socialistické strany (Parti socialiste, dále jen PS), kteří tvrdili, že hlavním důvodem je navýšení efektivnosti, ušetření a dostání závazků ze strany Evropské unie (Parisien, 2014). Došlo k fúzi některých regionů a celkový počet se snížil z 22 na 13 1 nových územních celků (Gouvernement.fr, 2015). Na základě předpokladu, že došlo k fúzi z důvodu účelového, jinak řečeno Socialistická strana spojila některé regiony, tak, aby došlo k posílení jejich moci 1 V rámci této bakalářské práce se budeme pohybovat pouze na území metropolitní Francie (tedy té Evropské). Zámořská území nejsou zahrnuta z důvodu, poněvadž teritoriální změny na ně nemají vliv (zůstávají stejně) a nejsou tamními považována za druhořadé volby. /rozepsáno níže/ Korsika je hůře porovnatelná se zbytkem Francie, poněvadž jsou zde využívány jiné volební techniky (konkrétně rozdílná 12,5% uzavírací klauzule v prvním kole hlasování). 6

a vyvarovala se nárůstu podpory ostatních stran na jejich úkor, jedná se jak o pravicovou konkurenci (Les républicains a FN), ale také regionálních levicových stran, kterým byla ztížena možnost se prosadit na zvětšeném území. V rámci práce se budeme soustředit na zodpovězení následujících otázek. Jaký vliv měla změna na volební výsledky jednotlivých stran (Socialisty, republikány, populistickou Národní frontu)? Jaký dopad měla reforma na nová složení regionálních zastupitelstev (resp. Byla zachována historická kontinuita, či došlo ke změnám?) Cílem je zhodnotit volební soutěž prostřednictvím teoretického rámce druhořadých voleb a poukázat na to, které strany na reformě vydělaly nebo prodělaly. Zkoumání vlivu teritoriální fúze na úspěch politických stran bude provedeno komparací dosaženého skóre na nové politické mapě (kde je 13 územních celků) a převedením procentuálních bodů dle jednotlivých departmentů do mapy, ve které by byl zachován status quo. V obou případech budou použity výsledky z voleb v prosinci 2015. Budeme vycházet z výsledků, kterých bylo dosaženo na departmentální úrovni 2 a poté průměrovat výsledky na mapě s 22 regiony a na mapě se 13 3. Očekáváme, že při zvětšení území dojde ke ztížení podmínek pro některé strany (non-state wide, opoziční a malé), aby přesáhly uzavírací klauzuli a mohly pokračovat do druhého kola. A vice versa, fúze napomůže velkým stranám 4 k navýšení počtu mandátů, na úkor stran malých. Poznatky o konceptu druhořadých voleb byly čerpány především z díla Karlheinze Reifa a Hermanna Schmitta. Z webových stránek francouzské vlády, ministerstva vnitra a CEVIPOFu 5 byly zajištěny primární informace týkající se francouzských regionů. Francouzská online média, jako je Le Monde, Le Parisien, Figaro, Europe1, L espress, JDD poskytly aktuální zprávy, předvolební průzkumy a informace o politické debatě. Dále jsem čerpala z webových stránek jednotlivých politických stran. 2 Francouzská správa se skládá z lokální (obecní); departmentální (okresní) a regionální (krajské úrovně). Na území Francie existuje 36700 obcí (což je 40% obcí z celé EU), aby se dosáhlo vyšší efektivnosti v jejich spravování, mohou se obce dobrovolně (zjm. Obce s nižším počtem obyvatel než 3 500) spojovat s jinými a navazovat spolupráci v rámci intercommunalités. (La vie-publique; 2016). 3 Regiony, pro které se užívá český ekvivalent (Alsasko, Lotrinsko, Bretaň apod), budou označovány takto, ostatním bude zachován francouzský název (Nord-Pas-de-Calais, Provence-Alpes-Cote-d Azur apod.) 4 Pod pojmem velké strany se rozumí ty strany, které dosahují na celostátní úrovni alespoň 10% platných, odevzdaných hlasů. Mezi ně patří Socialistická strana (PS), Republikáni (LR) a Národní fronta (NF) 5 Centrum politického výzkumu Science Po 7

Práce bude rozdělena do sedmi částí. Budeme se věnovat teoretickému rámci druhořadých voleb, ze kterého budeme vycházet během klasifikace francouzských regionů. Zaměřím se na základní znaky druhořadosti regionů chování voličů a účast při hlasování, postavení jednotlivých politických stran a index regionální autority. Dále se soustředím na pravomoci, volební systém a jeho vývoj. Po dokončení deskripce základních charakteristik regionů (které jsou nezbytné pro pochopení posledního vývoje) se přesuneme k politické debatě o reformách, které změnily povahu regionů. Část bude věnována prezentaci názorů politických aktérů a argumentům pro a proti zavedení. Poté navážeme s představením volebních výsledků z 6. a 13. prosince, ze kterých bude vycházet naše pozorování, jak by volby dopadly při zachování předchozího počtu regionů. 2. Koncept druhořadých voleb co už je známo Pro uchopení francouzských regionů je nezbytné si definovat a představit základní teoretické pojmy, které jsou s jejich výzkumem spojené. Jedná se o fenomény decentralizace, regionalizace a zejména koncept druhořadých voleb. Tyto pojmy nám pomohou lépe pochopit kraje v kontextu politickém a společenském chování, ale i v rámci celoevropského chápání. Reif a Schmitt (1980) Mezi prvními, kdo se výzkumu druhořadých voleb věnoval, byli němečtí politologové Karlheinz Reif a Hermann Schmitt, kteří provedli studii na devíti evropských zemích. Zkoumali cyklus (načasování), volební účast a výsledky politických stran. Argumentovali, že v druhořadých volbách je obecně méně v sázce, avšak je to i možnost pro voliče vyjádřit jejich spokojenost či nespokojenost s politiky na celostátní úrovni. Díky tomu jsou regionální volby často označovány jako balanční (Erikson a Fillipov, 2001), protiváha k vládním stranám, či jako barometr (Anderson a Ward, 1996; Decker a Von Blimenthal, 2002), nebo také jako mid-term referenda, kdy občané mohou vyjádřit svou spokojenost, či nespokojenost s vládnoucí elitou (Simon et al, 1991; Carsey a Wright 1998, p. 1002). Základní znaky druhořadých voleb: 1) volební účast je nízká (325), nebo minimálně je nižší než v hlasování do parlamentů (Dandoy, Schakel) 2) hrají v prospěch malým, nebo novým stranám 8

3) Vládní politické strany ztratí přízeň, naopak opoziční strany získávají 4) Voličská podpora sleduje určitou cykličnost, podpora vládní straně se nejvíce projevuje těsně po zvolení a na konci mandátu, naopak nárůst preferencí opozici po prvním roce od voleb (Reiff, Schmitt, 1985). Nizozemští autoři (Dandoy, Schakel) aplikovali Reif&Schmittův výzkum na krajské volby v 13 západoevropských demokraciích 6, poněvadž za poslední desetiletí (od druhé světové války) docházelo i v historicky centralistických státech k posilování regionalistických tendencí (Hloušek, Kopeček, Šedo; 2011; str. 227). Šlo o shora řízený proces, kdy centrální vláda unitárního státu předává pravomoci některých politik sub-státním jednotkám - může se jednat o utváření či posilování regionů jako správních jednotek, ale někdy může být nezamýšleným důsledkem i posílení regionů jako svébytných politických jednotek (Keating, 1998, 9). Arjan J. Schakel, Dandoy, Jeffery Druhořadé volby jsou dle autorů podřízené volbám do legislativních orgánů, a že vládní strany prohrávají s regionálními stranami. Na druhou stranu Jeffery a Hough (2009) dodávají, že čím větší budou mít pod-státní útvary větší pravomoci ve výkonné, legislativní moci, tím více budou ztrácet prvky druhořadost. Také platí, že pokud se regionální volby konají v oblastech, kde jsou rozličné teritoriální identity, voliči mají tendenci se od celostátních voleb distancovat a preferují hlasovat do místních orgánů (Katalánsko, Skotsko, Korsika), (Jeffery a Hough 2009, str. 224). V rámci zkoumání druhořadých voleb se často setkáváme s tzv. metodologickým nacionalismem, tedy jevem, kdy politologové ignorují vnitrostátní mezi-volební preference, což napravují Schakel a Dandoy ve svém výzkumu. Vycházejí z konceptu modelu pro druhořadé volby, který předpokládá již podřadné postavení v hierarchii, také ze základní charakteristiky Reifa a Schmitta, dále pracují s regionálním indexem autority = RAI (Hooghe, Marks, Schakel, 2009). Analyzují další úrovně sdílení moci ve 13 parlamentních demokraciích 6 Studie byla provedena v roce 2010. Státy v západní Evropě byly vybrány z důvodu, že tamní demokracie je starší více než 50 let a mají dlouhodobou zkušenost s decentralizací moci. 9

v Evropě, tamní regionální volby, volební účast, chování voličů, lokální orgány a jejich pravomoci. Regionální authority index Postavení sub-státních jednotek Schakel hodnotí dle indexu regionální autority. Index hodnotí jednotky, jak jsou autonomní a jak spolupracují se státem. Vytváří žebříček hodnot, které jsou v sázce. Zkoumá, zda kraj může vytvářet své instituce, co vše může ovlivňovat a jaké jsou jeho další pravomoci ve vytváření vlastní legislativy a rozhodování o rozpočtu. Oblasti, které sdílí se státem, zjišťuje, jak regiony ovlivňují přijímání legislativy, exekutivní rozhodnutí (rozpočty, mezinárodní politiky), či jakou hrají roli v jednáních o ústavních změnách. Na žebříčku od 0-24 bodů se nejvýše umístily oblasti, které nezávisejí na centrálním rozhodování vlády. Mezi ně patří Vlámsko a Valonsko (21 bodů), Spolkové země v Německu (stejné skóre), Faerské ostrovy, Grónsko (20 b.), rakouské Länder (18 b.). Naopak v silně centralizovaných zemích (jako je Francie, Řecko, nebo Dánsko) substátní jednotky obdržely maximálně 8 bodů (Schakel, Dandoy, 2010, str. 4). Výstupy hlasování v závislosti na volebním cyklu Již dříve bylo zmíněno, že se mnoho autorů soustředí na výzkum chování voličů na regionální úrovni v porovnání s tou celostátní, popisují jistý cyklický proces (Dinkel 1977 in Jeffery, Schakel, 2013), který dává regionálním volbám charakteristiku barometru/protestního hlasu apod (Reif a Schmitt, 1980; Schakel, Dandoy: 2010; 12-13) 7. Dále bylo napsáno, že během regionálních voleb je účast nižší než během voleb do parlamentu a že většinou bývají podporovány malé, nové či opoziční strany. Schakel a Dandoy rozvíjí teorii o aspektech, které mají vliv na chování voličů. Pět zásadních aspektů hovoří o: shodě mezi regionální a národní volbou a (zhodnocení volebních výsledků, jejich odlišnosti mezi jednotlivými regiony a regiony a státem); také o shodě/shodnosti mezi vládou a regionální vládou (rozdílná tvorba koalic, vysílání protestních hlasů) 7 Zároveň bylo vypozorováno, že preference vládnoucích stran narůstá opět před volbami, což se také promítá případně do konaných sub-státních voleb (Dupoirier,Sauger, 2010). 10

dále je důležitá volební účast (cílem zde je podpořit tezi, že účast v těchto volbách je nižší než na celostátní úrovni) 8, změny na regionální i státní úrovni (ztráty hlasů pro vládní strany, nárůst podpory pro malé, nové či opoziční strany) a síla regionálních (či nestátních) stran v obou typech voleb (Dandoy, Schakel, 2010, p. 10-22). 8 Van der Eijk (1996) podotýká, že nárůst volební účasti v konkurenčních volbách je následkem reflexe politické atmosféry 11

3. Francouzské regiony vývoj a charakteristiky Celkem v metropolitní Francii existovalo 22 regionů, do jejichž orgánů se volili zástupci na 6 let pomocí smíšeného volebního systému o dvou kolech a s vysokým 25 % bonusem pro vítěznou stranu. Hlavním cílem regionálního zastupitelstva je připravit rozpočet, spravovat infrastrukturu, střední školy a spolupracovat s departmenty v oblasti zdravotnictví (Loughlin: 2007; str. 127). Nejvíce zastupitelů má Île-de-France s 209, nejméně mělo Limousinsko a Franche-Comté s 43 mandátů, po fúzi bylo nejméně 77 zastupitelů voleno v Centre-Val-dela-Loire (france-politique, 2016). Rysy druhořadosti regionů V této části budou představeny francouzské regiony včetně zasazení do politického, společenského i aktuálního dění, které ovlivňovaly jejich podobu. Postupně budou nastíněny základní charakteristiky dle Arjana Schakela, jako je nízké skóre v žebříčku RAI a důvody, proč se Francie umístila tak nízko (neschopnost regionů, nízké pravomoci); rysy druhořadosti (volební účast, načasování voleb a regionální strany versus strany s celostátním rozsahem); a vývoj volebního systému. Ve Francii aktuálně existují 4 vrstvy 9 ; Francouzské regiony byly ustanoveny v roce 1956, kterým byly přiděleny pouze správně administrativní pravomoci (Pink, 2004). V roce 1964 vznikly komise, které měly podporovat ekonomický rozvoj dané oblasti, o osm let později se komise transformovaly na regionální rady (Conseils régionals), které si později začaly volit svého předsedu. Do roku 1982 se rady volily nepřímo volebním sborem, který byl složen převážně z již zvolených poslanců, členů obecních samospráv, zastupitelů významných korporací a reprezentantů povolanými městskými radami. V témž roce bylo vládou schváleno, že v příštím volebním období se rady budou volit přímo, čímž regiony navýšily svou důležitost. V roce 1986 proběhla první přímá volba do 22 regionálních zastupitelství. Od té doby proběhlo mnoho změn, které se snažily bojovat s problémy, s nimiž se regiony potýkaly. Byl obměňován volební systém, narůstaly pravomoci a upravovala se i politická mapa Francie (Loughlin, 2007, 65-76; Tokés, 2013). 9 V teritoriální reformě NOTRe bylo schváleno, že departmentální úroveň se zruší v následujících 4 letech (tedy rok 2020) (Gouvernement.fr: 2015). 12

Regional authority index Z dlouhodobého hlediska byly regiony zastíněny volbami do Národního shromáždění, či departmentů. Historické zastínění a širší pravomoci byly podtrženy i načasováním regionálních voleb, které se zpočátku konaly po boku celonárodních legislativních voleb, poté se volilo zároveň s departmenty (Escalona, Labouret, Viera in Dandoy, Schakel: 2010; str. 91) Dle průzkumu veřejného mínění v roce 2006 se ukázalo, že pouze třetina Francouzů ví, v jakém žije regionu a pouze 12% věří, že regionální politika ovlivňuje jejich každodenní život (tamtéž, 89). Proč tedy regiony vůbec byly zavedeny, když jsou jak pro veřejnost, tak pro politickou reprezentaci druhořadné, jejich výsledky se nepromítají do života občanů a jsou na obtíž? Hlavním důvodem, který pomohl v rozhodovacím procesu politikům, kteří v roce 1982 jednali o zavedení, byla nedostatečná harmonie mezi politicko-administrativními ustanoveními a masovými socio-ekonomickými změnami, které se odehrávaly již od druhé světové války. To ztěžovalo již tak značně komplikovanou a nedostatečnou komunikaci mezi departmenty, které se navíc cítily odstrčeny od procesu rozhodování v Paříži. Poukazovaly na nedostatek diskuze o nově přijímaných zákonech Národním shromážděním se zbytkem země (Loughlin, 2007, 66-68). Zavedení decentralizace mělo přinést větší podíl obyvatel na organizaci svého okolí. Smutným faktem je, že ani jeden cíl se nepodařil 100% naplnit a většina obyvatel nepocítila sblížení s vládou a s policy-making (tamtéž, 66-67). Negativní vnímání regionálních voleb má celou řadu důvodů již jsme si naznačili, že druhořadost je zapříčiněna tím, že volby do Národního shromáždění a do jednotlivých zastupitelství, vnímá volič daleko intenzivněji. Nicméně existuje víc příčin, proč tomu tak je. Mezi hlavní patří nízké pravomoci a slabý přímý dopad na občany, jinak řečeno obyvatelé necítí vliv rozhodování na regionální úrovni na jejich každodenní život. Problém byl i s neefektivností přerozdělování finančních prostředků, poněvadž existovaly tři systémy pracující paralelně, což snižovalo důvěru, schopnost a kredibilitu jednotlivých politiků (tamtéž, 73). Prvky regionální druhořadosti Již výše bylo zmíněno, že regiony, včetně volebního systému prošly za 30 let několikero změnami, včetně načasování konání hlasování, pravidla volebního systému a postupný 13

nárůst pravomocí. Tyto skutečnosti měly vliv na chování voličů, jejich účast u voleb a jejich stranické preference. Volební účast a výstupy načasování a popularita Fabien Escalona, Simon Labouret and Mathieu Vieira ve svém výzkumu poukazují na to, že francouzské regiony jsou pokusnými králíky ve vztahu k načasování voleb. Poslední konané volby se odehrávaly samostatně, 9 měsíců po departmentálních volbách a 4 roky a pět měsíců po hlasování do Národního shromáždění (Escalona, Labouret, Viera in Dandoy, Schakel: 2010; str. 95-96; France politique, 2016). Teorie o druhořadosti předpokládá, že načasování voleb a popularita celostátní vlády má vliv na volební účast resp. Pokud se volby konají současně, tak bude spíše vyšší volební účast a pokud je vláda nepopulární, voliči mají možnost vyjádřit svůj nesouhlas. Volební účast ve volbách 1998 a 2010 poklesla, kdežto 1992 a 2004 byla vysoká 10. Nárůst volební aktivity by vysvětlovala rozhořčení s tamější vládou, avšak v tom případě by měl být nárůst účasti i v roce 2010, kdy panovalo značný pokles popularity prezidenta N. Sarkozyho a jeho premiérem Fillonem (Le Figaro, 2010; Opinion Publique 2012; Escalona, Labouret, Viera in Dandoy, Schakel, 2010, p. 98). Výše zmínění autoři si to vysvětlovali tím, že poprvé se nevolilo společně s departmenty, avšak dle jejich výzkumu současnost voleb nemá vliv na volební účast, poněvadž dopad snížení jsou pouze 3 procentní body (tamtéž, str. 99). Nízká volební účast je rovněž podpořena již výše zmíněnými slabými kompetencemi a těžko postřehnutelným dopadem na běžný život občanů. Úspěch regionálních a opozičních stran Arjan Schakel považuje výskyt non-state-wide party a jejich vítězení nad celostátními stranami, jako jeden z hlavních rysů druhořadých voleb (Dandoy, Schakel: 2010, str. 23). Malé strany by měly těžit z nastaveného systému, ale v případě Francie není tato podmínka splněna, což souvisí s nastaveným volebním systémem a vysokým prahem, který aktuálně požaduje alespoň 10% hlasů. Navýšení volební klauzule bylo zavedeno v roce 2003, aby byla 10 Volební účast v roce 1986 byla 77,93; 1992 68,6%; 1998 57,7%; 2004 60,84%; 2010 46, 33%; 2015 49,91%. V roce 1998 poklesla volební účast o 10,9% vůči předchozím volbám. V roce 2010 došlo k 14,5 snížení procentuálních bodů oproti roku 2004. Na druhou stranu, nárůst můžeme zaznamenat v letech 2004, kdy bylo odevzdáno 60,84% hlasů, a 2015 s 5% navýšením odevzdaných hlasů oproti roku 2010. (V úvahu se berou pouze první kola voleb). 14

zajištěna větší schopnost sestavení reg. vlád a zamezilo se politické roztříštěnosti (Loughlin: 2007, str. 159). V metropolitní části Francie platí, že regionální strany jsou ve většině případů slabé, vyskytují se pouze ve dvou regionech, které jsou z historického, kulturního i politického hlediska atypické. Jedná se o zejména Alsasko a Bretaň. Existují zde politické strany, které si dokáží zajistit dostatečnou podporu, aby se mohly podílet na správě regionu, avšak od roku 2011 době tyto tendence stejně upadají, poněvadž potřebují být v koalici s jinou stranou (např. v Bretani Unie demokratické Bretaně obdržela v koalici se Zelenými 12,2% v roce 2010) (tamtéž, 99-101). V případě stran celostátního rozsahu (PS, UMP a NF) nejsou regiony primární záležitostí, ač už kvůli slabým pravomocem a tedy nízké šance na skutečnou realizaci politiky, tak zároveň preferenci témat národního charakteru (nezaměstnanost, imigrace) než lokální problematiky (tamtéž, 101). Pravomoci do roku 2015 Kompetence v rukou regionálních zastupitelstev se soustředily v širokém poli zájmů od financování lokálních projektů (ať už z fondů EU, nebo státního rozpočtu), přes územní plánování a vzdělávání, až po zdravotnictví. Problém byl a je v tom, že tyto sféry pravomocí nemají přímý vliv na každodenní život občanů, tudíž jsou vnímány jako méně důležité (Dandoy, Schakel: 2010, str. 89-92). Ekonomické plány koordinují s dalšími lokálními autoritami, poskytuje asistenci firmám a spolupracuje s departmenty, či obcemi. Spolu vypracovávají regionální schéma ekonomického rozvoje, avšak pouze po získání souhlasu lokálních autorit. V rámci územního plánování spolupracuje se státem na rozvoji a podílí se na vypracování národních plánů pro udržitelný rozvoj, také vypracovává plán pro svůj vlastní region spolu s dopravním. Ve spolupráci se státem vytváří State-region planning contracts. Regiony jsou také zodpovědné za správu soukromých letišť a státních přístavů na daném území. Co se týče vzdělávání, profesionálního přeškolování a kultury, mají regiony na starost školy pro děti a mládež v rozmezí 15-18 let, tedy spravují gymnázia, specializované střední školy, včetně námořních lyceí. Připravuje (re)kvalifikační kurzy. Rovněž obstarává regionální muzea, archivy a spravuje celkový regionální soupis kulturního dědictví. 15

Jak můžete sami posoudit, regiony se nemohou příliš viditelně účastnit na životech občanů, poněvadž jejich činnosti jsou plánovací aktivity, spíše se podílejí na činnostech v roli konzultanta a správce. Rovněž bývá kritizováno, že regiony mají na starost příliš nákladné aktivity bez dostatečných finančních prostředků (Landoy: 2007, str. 127; Vie publique, 2015). Upravení pravomocí a reforma Nouvelle Organisation Territoriale de la République NOTRe Jak již bylo zmíněno výše, regiony nedisponovaly velkou škálou kompetencí, vyjma ve zřizování a správě středních škol a správy letišť a přístavů. Co se týče posílení pravomocí, jednalo se zejména o ekonomickou složku. Začal se více klást důraz na ekonomický rozvoj, inovace a internacionalizaci regionů (nárůst investic). Region si sám definuje oblasti, ve kterých se bude angažovat (podniky, hospodářské činnosti) pomocí dotací, půjček a avances rembaussables. Další důležitou složkou, která přešla ze státu na region, se týká čerpání evropských fondů. Regiony byly autorizovány k řízení čerpání fondů (FEDER, FEADER), rovněž může zadat sankce, pokud dojde k pochybění. Dalším důležitým bodem v činnosti regionů je územní plánování, udržitelný rozvoj a rovnost mezi jednotlivými teritorii. Soustředí se na rozvoj infrastruktury, obytných zón, venkovských oblastí a dopravy. Zároveň vypracovává regionální plán o recyklaci odpadu, či jeho skladování. Čímž společně jednotlivá teritoria bojují proti znečišťování ovzduší a vod 11 (Gouvernement, 2015; La vie publique, 2015). 4. Volební systém a jeho vývoj Nezbytnou součástí charakteristiky je podoba volebního systému, který od svého počátku prodělal řadu změn. Francouzští politici se snažili řešit problémy související s načasováním, nízkou transparentností, nedostatečnou provázaností s voličskou základnou a obecně s nízkou atraktivitou. Nejdůležitější mezníky se odehrály 1986, 1998, 2003 a 2015. První volby se konaly v roce 1986, společně s volbami do Národního shromáždění. Volili se zástupci do 22 regionů, s výjimkou velkých měst (Paříž, Lyon, Marseille). Občané měli možnost volit pomocí proporčního systému s uzavřenou listinou, bez možnosti kombinace 11 4. region vs. Department vs. Municipality Region se svými departmenty spolupracuje v oblastech sportu, kultury a turismu. Do místních záležitostí nezasahuje, je - li to mimo jeho kompetence. 1. ledna 2017 regiony převezmou od departmentů správu veřejné dopravy, jak hromadnou, tak i silniční. Rovněž zároveň regiony přeberou správu nad 272 přístavy. 16

nebo preferenčního hlasu, tudíž stejný systém jako v případě voleb do Národního shromáždění Uzavírací klauzule byla 5% (Loughlin: 2007, str. 150). Komplikací byly volební listiny, které nereflektovaly regionální politiky (ale pouze jenom ty departmentální; voliči nemohli volit jiné politiky než ty ze svého departmentu), a také nízký omezovací práh, který znemožňoval tvorbu akceschopných koalic (tamtéž). V roce 1992 byly pouze čtyři rady z 21, které disponovaly funkční majoritou (koalice UDF-PR). Pro ostatní tedy bylo komplikované přijmout rozpočet, což byl stěžejní úkol regionů 12. Bylo více než zřejmé, že je potřeba akutní změna systému, protože na místo, aby regiony pomohly zjednodušit komunikaci mezi departmenty a státem, nastal pravý opak nejasnosti, překrývání pravomocí, netransparentnost a slabá občanská participace 13. Proto byl zaveden 25% bonus pro vítěznou stranu. Avšak ani v dalším volebním období nedošlo k vyřešení problematiky. V roce 1998 regionů s absolutní většinou byly pouze tři, ve třech případech se dosáhlo parity, relativní většiny dosáhla levice v 10 případech, pravice v šesti (france-politique, 1998). Ve dvou regionech neodpovídala volba prezidenta většinovému zastoupení. Tudíž bylo opět problematické vytvořit vlády, které by disponovaly funkční většinou. Následující rok bylo francouzským prezidentem L. Jospinem zavedeno druhé kolo (Loughlin, 2007, p. 151), v roce 2003 poslanci schválili zavedení 10% uzavírací klauzule a prodloužení mandátu na 6 let (Pink, 2004). Aktuální volební systém Volební systém pro regiony může pro mnoho Francouzů odrazovat kvůli své komplikovanosti. Struktura volby je dvoukolová s proporčním systémem a s bonusem pro vítěznou stranu. Volič disponuje pouze jedním hlasem, což se v případě smíšených systémů takřka nevyskytuje 14. Jedná se o fúzní podmíněný systém. Fúznost se projevuje v kombinaci nominální a proporční složky v rámci jednoho obvodu (Chytilek, 246). Podmíněnost je definována v rámci smíšeného systému a závislé kombinace, resp. Nominální složka se odvíjí od výsledku v prvním kole, čímž narušuje poměrnost hlasování implementací většinové prémie (k tomu, aby ji některá ze stran získala, je potřeba, aby obdržela určitý počet hlasů, 12 Tento problém našel provizorní řešení v roce 1998, kdy byl přijat zákon o přijímání regionálních rozpočtů, který zavedl, že rozpočet bude přijat automaticky, pokud se koalice nedomluví v určitém čase. Toto rozhodnutí bylo ale v rozporu s podstatou samotných regionů. 13 Francois Hollande pod pojmem občanská participace rozumí volební účast, ochotu kandidovat a vstupovat do politických stran (Elyseé, 2013; Sharapova, 2014, p.3). 14 Krom speciálního volebního systému v Jižní Korey (Chytilek, 235). 17

pokud takového počtu nebylo žádným uskupením dosaženo, mandáty jsou rozděleny dle proporčního systému) (tamtéž, 250). V roce 2003 došlo ke zvýšení uzavírací klauzule 15 a spolu s teritoriální reformou volební systém posílil disproporční výsledky (a šanci malých, NSWP a opozičních stran dosáhnout politického úspěchu) (Vie publique, 2015; Service public, 2015). Listiny: Další změna zavedená 2003 souviselo se zrušením možnosti volit napříč kandidátními listinami a bez možnosti dávat preferenční hlasy. Kandidátní listiny se skládají z tolika sekcí, kolik je v regionu departmentů, zároveň se dodržuje genderová parita (nejenom v regionu, ale i v jednotlivých departmentech) (Loughlin, 2007). Od roku 2015 musí být alespoň 2 místa pro departmenty s méně než 100 tisíci obyvateli; pro departmenty s více než 100 tisíci obyvatel musí být reprezentován alespoň 4 zástupci). Pokud žádná strana nezíská absolutní většinu, koná se druhé kolo voleb (Vie publique, 2015). 1. kolo: Pokud v 1. kole získá absolutní většinu jedna strana, získá bonus 25% z mandátů, ostatní mandáty se přerozdělí mezi strany, které získaly více než 5% ze všech platných odevzdaných hlasů, proporčním způsobem. Volební kvocient se rovná počtu získaných hlasů vyděleným počtem míst volných k obsazení. Tímto způsobem zůstane zachován systém většiny. Pokud žádná strana nezíská absolutní většinu, koná se druhé kolo voleb (tamtéž). 2. kolo Pro reprezentaci v druhém kole je nutné, aby strany získaly minimálně 10% v kole prvním. Kandidátní listiny je možné změnit, aby mohli být zahrnuti zástupci ze stran, které měli alespoň 5%; ale není možné, aby kandidát byl na dvou listinách zároveň). Přerozdělování mandátů funguje jako v kole prvním, vítězná strana rovněž obdrží 25% bonus z celkového počtu míst. 15 Uzavírací klauzule, stanovená na 10%, se odvíjí z celkového počtu platných, odevzdaných hlasů v rámci jednoho regionu (Vie-publique, 2014). 18

Z tohoto vyplývá, že dvoukolovost ovlivňuje volbu srdcem, poněvadž ve druhém kole voliči mají tendenci hlasovat umírněněji, což škodí stranám na okraji politického spektra. Ani vítězství malých stran se nepředpokládá takto nastavená struktura, poněvadž je požadována poměrně vysoká vstupní klauzule a to 10% (Service-publique, La vie publique 2010, 2015). 19

5. Stranický systém Stranický systém v Páté francouzské republice se charakterizuje jako bipolární multipartismus, který odkazuje na existenci dvou hlavních stranicko-politických pólů. Paradox kombinace bipolárních a multipolárních prvků vystihnul Duverger s označením bipolární čtverylka jedná se totiž o bloky politických stran, které spolu soupeří a mají relativně vyrovnané šance na úspěch (kvadripolární či dualistická konfigurace) (Strmiska: 2005, str. 113-4). Do pravicového bloku řadíme Republikány, kteří se v regionálních volbách spojili do koalice s UDI (Union des démocrates et indepéndentes). Strana Republikánů vznikla v roce 2015 a nahradila tím UMP (Union pour le mouvement populaire), v jejichž čele stojí bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Pokračují v tradici francouzské prorežimní pravice a pravého středu, reprezentují gaullistické, liberální, konzervativní a křesťanskodemokratické proudy (Strmiska: 2005, str. 113); v současném programu mají především ekonomická témata a jejich řešení na problematiku nezaměstnanosti, důchodu a nového zákoníku práce (Figaro: 2016). UDI prezentují centristickou stranu, která podporuje evropskou integraci (Parti UDI: 2016) Na politickém středu stojí strana MoDem (Demokratické hnutí); dříve UDF (Svaz pro francouzskou demokracii) spojuje demokraty a sociální liberály v nezávislé seskupení. V levicové části politického spektra nacházíme socialisty (PS), komunisty (PCF) a zelené (EELV), včetně jejich odnoží. Socialistická strana má ve Francii dlouhodobou tradici 16 ; v současné době mají obsazené klíčové pozice - většinu v obou komorách parlamentu, ve vládě, premiérský a prezidentský post. V regionálních volbách kandidovali v koalici s PRG (Radikální strana levice), kteří představují demokratický socialismus (Parties and elections: 2012). Dále v levicovém bloku najdeme dvě komunistické strany Komunistickou stranu Francie a Levicovou frontu (FG), a stranu s ekologickým á prounijním zaměřením EELV (Europe Écologie Les Verts). 16 SFIO Francouzská sekce Dělnické internacionály založena v roce 1905 (Strmiska: 2005; 102) 20

6. Debata o teritoriální reformě v letech 2014-15 O reformě teritoriálního uspořádání se debatovalo od prvních regionálních voleb. Každá vláda podnikla menší, či větší změny, které ovlivnily podobu území, kompetencí, či volebního systému (nejvýznamnější změny byly představeny v předchozí kapitole). Současný francouzský prezident François Hollande není výjimkou, poněvadž si vyřešení regionální krize předsevzal ve svém inauguračním projevu, kde slíbil navýšení kompetencí a posílení občanské participace (Sharapova, 2014, p.3). V následující kapitole se podíváme na návrhy řešení teritoriální krize 17 od Francois Hollanda, jiný návrh od PS, UMP (kteří se později přejmenovali na Republikány), FN, UDI a s nimi spojenou debatu nejenom na parlamentní půdě. Budeme se věnovat i změně postavení departmentů ve vztahu k regionům a upravení kompetencí. Řešení dle F. Hollanda 2. června 2014 prezident představil své řešení, které předpokládalo vznik 14 nových superregionů, zrušení departmentální úrovně, přeskupení obcí a navýšení počtu obyvatel v intercommunaulités ( mezi-města ), což mělo vést k zefektivnění přerozdělování prostředků, ušetření a dostání závazků vůči EU (Elysée, 2014; Le Monde 2014). Proti tomuto návrhu se zvedla vlna odporu i ze strany zástupců PS. Kritizovali mylný předpoklad ušetření, zrušení departmentální úrovně 18 a odmítnutí referenda (le Monde, 2014). Alain Rousset (prezident Akvitánie a předseda Asociace regionů, člen PS) tvrdil, že fúze nebude zdrojem ušetření a že problém netkví v teritoriálním uspořádání, ale nedostatkem pravomocí. Regionální zastupitelstva disponují 395 / na osobu/ na rok, což v porovnání s Německem, kde mají 3 000 4 700, je nic. Apeluje na potřebu nárůstu finančních prostředků a větší odpovědnosti. Vallini, tajemník ministryně decentralizace, tvrdil opak, dle jeho názoru se reformou ušetří přes 10 miliard euro (Gouvernement 2014; Le Monde 2014). 17 S reformou NOTRe (Notre organisation territoriale de la Republique) se pojí i předpoklad zrušení Conseils généraux (departmentáln zastupitelství); navýšení počtu obyvatel v intercommunautés ( meziměsta ). Politici kritizovali zrušení departmentů nejsilněji Nicolas Sarkozy, jehož předvolební slib dokazuje, že pokud bude znovuzvolen prezidentem, tak zruší celou teritoriální reformu (BFM TV, 2015) 18 Departmenty mají svou historickou zakotvenost (první návrhy vznikly již v 18. století) a existuje zde vyšší pocit příslušnosti ze strany francouzských občanů. (Herodote: 2015; Schakel: 2010) 21

Mapa č.1; zdroj: francetfinfo.fr, 2014 Největší vlna odporu se zvedla, když vláda zamítla možnost vyhlášení referenda. 66% Francouzů bylo pro teritoriální reformu, ale ne pro tu, kterou prezentoval F. Hollande. FdG a UMP trvali na referendu, protože přijetí NOTRe by bylo proti demokratickým principům a vzhledem k tomu, že se územní změny dotknou každého, tak by každý měl mít možnost se vyjádřit. Vládní PS, UDI a EELV argumentovali tím, že účastníci referenda by chtěli pouze obhájit status quo, zároveň upozorňují, že stále ponechávají prostor o každém bodu reformy diskutovat Le Monde, 2014). Návrhy jednotlivých stran Socialistická strana Zástupci souhlasí s přirozeným spojením Alsaska s Lotrinskem, Franche-Comté s Bourgogne a Horní a Dolní Normandii. Co se týče dalších změn, vychází se vstříc socialistickým lokálním úředníkům Nord-Pas-de-Calais dokáže být samotné, naopak Pikardie je malá oblast bez metropole, a proto navrhují spojení s Champagne-Ardenne. Silné bretaňské lobby bojuje proti jakémukoliv připojení, tamní prezident J. Auxiette se odmítá spojit s Centre nebo Poitou-Charentes (Le Monde; 2014). 22

Komunistická strana Francie Odmítá zvětšení volebních okrsků, vyjma spojení Horní a Dolní Normandie (tudíž zachování vyššího počtu regionů). Navrhují vlastní verzi reformy územní samosprávy: zaprvé navrhují snížení počtu regionálních zastupitelstev; zadruhé jsou pro odstranění departmentální úrovně a v neposlední řadě podporují nárůst kompetencí meziobecních samospráv na úkor jednotlivých obcí (tamtéž). Zelení Prounijní ekologové Vypracovali odlišný design a striktně odmítají návrh vlády i prezidenta (ale souhlasí se zrušením departmentů). Jejich cílem je posílení regionálních identit (vznik nových celků Pays basque, Bérn, Catalogne, samostatné Savojsko), které jsou jádrem hospodářského rozvoje (vize, jak posílit malé a středně velké podnikatele) a přenést ekologickou vizi na úroveň samospráv (tamtéž). Radikální strana levice Odmítají zrušení departmentálních úřadů, poněvadž by to dle jejich názoru bylo kontraproduktivní, a i vládní reformě, která nezaručuje lepší fungování demokracie v lokální i veřejné sféře (tamtéž). Unie demokratů a nezávislých I přestože socialisté mají podporu této středo-pravicové strany v parlamentu, zástupci UDI navrhují změnit celou mapu Francie (poněvadž vl. Návrh ignoruje ekonomické reálie teritorií) a vytvořit osm velkých regionů, které by se přizpůsobily možnostem hospodářského rozvoje. UDI souhlasí s navýšením pravomocí, které by jim zajistilo silné postavení na trhu. Prosazovali propojení každého regionu s metropolí například Ile de France se měla propojit s Normandií a Bretagní (le Monde, 2014). Union pour un mouvement populaire / Les républicains (UMP/LR) V čele největší pravicové strany stojí bývalý prezident Nicolas Sarkozy. Odmítají socialistický návrh, který, dle jejich názoru, je navržen tak, aby co nejvíce vyhovoval jejich vlastním potřebám, a kde není zohledněn všeobecný zájem (Le Monde, 2015). Pravicové řešení bylo vytvořeno již v roce 2010, kdy prosazovali spojení regionálních a departmentálních rad. Sarkozy podporoval pouze spojení Alsaska s Lotrinskem, jakékoliv jiné fúze odmítal (l Opinion, 2014; Republicain-lorrain, 2015). 23

Front National (FN) Marine le Pen a její strana odmítá regiony ve své podstatě a požadují zrušení. Preferují územní organizaci stát departmenty obce, s tím, že by regionální kompetence byly převedeny na stát, čímž by byl posílen francouzský centralismus (Le Monde, Front national 2014). Finální verze Socialistické strany 15. července PS představila další verzi územní reformy, která byla již 23. července schválena Národním shromážděním. Tato varianta zohlednila bretaňské požadavky, ale odmítla vytvoření nového Savojského regionu a samostatného Alsaska (i přes UMP nátlak 19 ). Finální návrh počítá se sedmi novými super-regiony a s pěti, které zachovali status quo. Počet zastupitelů se nezměnil, v následujících regionálních volbách (jejichž datum se přesunulo z jara na podzim), se mělo rozhodovat o 1800 postech. Departmenty získaly možnost změnit svůj region 20. Pro hlasovalo 261 poslanců (ze stran PS, UDI a EELV), proti bylo 205 představitelů UMP, PRG a FN, 13 regionů vstoupilo v platnost od 1. ledna 2016 (le Monde, 2015). Mapa č.2; zdroj: le Figaro (2014) 19 Centrum nového super-regionu zůstal Salzburg, což byl hlavní požadavek Alsaska (le Monde, 2014). 20 Změnu regionu musí schválit 3/5 ze všech departmentálních zastupitelů, dále 3/5 dotčenými regionálními orgány (Gouvernement: 2015) 24

7. Volby Regionální strany se konaly počátkem prosince 2015, Francouzi měli první možnost vyjádřit své politické názory necelý měsíc po terostických útocích. Populistická strana Národní fronta zažila doposud největší volební úspěch v roce 2014, kdy s přehledem vyhrála volby do Evropského parlamentu (24,86% a 24 mandátů); předvolební průzkumy odhadovaly úspěch v některých oblastech zejména Nord Pas de Calais-Picardie a Provence-Alpes-coted Azur PACA až 50% úspěch (Express: 2015). Jejich hlavními regiony jsou Nord-pas-de-Calais- Picardie, kde kandidovala Marine le Pen a (PACA), kde stála v čele kandidátky její neteř Marion Maréchal-le Pen. V languedic-roussillon-midi-pyrénées kandidovala radikální křídlo od NF (Martinez). Pravicoví Republikáni se v na území metropolitní Francie spojili s UDI a MoDem (MoDem kandidovalo samostatně pouze v regionu Bourgogne-Franche-Comté). K dalším pravicovým stranám se řadí DLF (Debout la France), UPR (Union Populaire Républicaine). Na středu politického spektra v některých regionech (Bourgogne-Franche-Comté, PACA a ACAL) působí AEI a EELV reprezentují prounijní názory a kladou důraz na ekologickou a enviromentální problematiku. Socialistická strana kandidovala spolu s PRG (Parti Radical de Gauche, středově-levicová strana), ale v Normandii sestavili kandidátní listinu socialisté samostatně. Mezi další levicové strany patří, včetně těch krajních, LO (Lutte Ouvrière), FDG (Front de Gauche) a PCF (Komunisté). Co se týče regionálních stran, největšího úspěchu dosáhla alsaská strana Under Land a Saurel z DVG v regionu LRMP (což je odštěpenina z PS; le Monde 2014), lokální bretaňské strany a samozřejmě Korsičané. Dále v každém regionu kandidovalo množství malých stran, které nezískali ani 2% (ve většině případů necelé 1%) a pokud nedosáhly celostátního ohlasu jako UPR, nebudeme se jim věnovat z nedostatku prostoru. 25

1. kolo Procentuální výsledky jednotlivých stran (či koalic) po prvním kole voleb PS-PRG LR-UDI FN DLF EELV PCF/FDG LO UPR Volební účast Francie 23,12 26,84 27,73 3,81 3,83 4,06 1,49 0,87 NCP 18,12 24,97 40,64 2,39 - - 1,75-54,81 Nor 23,52 27,91 27,71 4,14 6,14 7,04 - - 49,95 IdF 25,19 30,51 18,41 6,57 8,03 6,63 1,40 0,94 45,90 ACAL 21 16,11 25,83 36,06 4,78 6,70 3,07 1,48 1,23 47,92 Bret 34,92 23,46 18,17 2,90 6,70 3,74 1,37 0,87 51,58 PdL 25,75 33,49 21,35 4,09 7,82 3,33 1,47-49,97 Centre 24,31 26,25 30,48 4,58 6,60 4,59 1,70 1,48 49,54 BFC 22 22,99 24,00 31,48 5,17 3,92 4,62 1,51 0,92 50,56 ALPC 30,39 27,19 23,23 3,35 5,60 4,85 1,41 0,92 50,97 ARA 23,93 31,73 25,52 2,85 6,90 5,39 1,25 0,87 50,97 LRMP 23 24,41 18,84 31,83 3,91 10,26-1,81 0,71 52,24 PACA 16,59 26,48 40,55 1,95 6,54-1,48 0,61 51,91 Tab. 1: vlastní tvorba na základě dat z L express.fr (2015) Došlo k naplnění volebních průzkumů a Národní fronta skutečně vyhrála 1. kolo s 27,73%; v regionech, kde NF má největší koncentrace podpory zvítězila s více jak 40%. Zároveň PS (23,12%) po drtivé porážce stáhla své kandidatury do druhého kola v regionu PACA a NCP, aby předešla rozdělení umírněných hlasů mezi ně a koalici Republikánů a UDI, kteří se umístili na druhém místě s 26,73%. Komunistická strana Francie v šesti regionech obdržela méně než 5%, tudíž se nemohla vytvářet nové koalice a zúčastnit 2. kola spolu s dalšími stranami (jako například DLF, LO, FDG, UPR 24 které získaly pod 5% (Novinky, 2015; Aktuálně, 2015; L express, 2015). Vítězství FN nahrálo to, že umírnění voliči mají obecně slabší účast a zároveň jim narostla podpora po útocích 13. listopadu, protože Národní fronta dlouhodobě kritizuje přistěhovaleckou politiku vlády. Marine le Pen, stejně jako ostatní lídři největších politických stran, považovala regionální volby jako dobrý předstupeň přípravy na prezidentskou 21 V ACAL Trouillet obdržel 4,74% (reprezentant alsaské strany Under Land (UL)). 22 BFC MoDem 3,26; Julien GONZALEZ 2,14 23 LRMP Saurel 5,00%; 24 Výjimkám se budeme věnovat níže. 26

kandidaturu. FN celkem vyhrála v 6 regionech ze 13, ale to neznamenalo, že výhra v kole prvním ji přivede k vítězství v kole druhém. Fakt, že FN získala nejvíce regionů, vedlo k mobilizaci nejen politické scény, ale i voličů, čímž se dostáváme k událostem v druhém kole. 2. kolo Procentuální výsledky jednotlivých stran (či koalic) po prvním kole voleb PS-PRG LR-UDI FN Volební účast Francie 32,12 40,24 27,10 58,41 NCP - 57,77 42,23 61,24 Nor 36,08 36,42 27,5 61,24 IdF 42,18 43,8 14,02 54,46 ACAL 15,51 48,4 36,08 59,02 Bret 51,41 29,72 18,87 59,02 PdL 37,56 42,70 17,74 59,02 Centre 35,42 34,59 30,00 59,22 BFC 34,67 32,89 32,44 61,15 ALPC 44,27 34,06 21,67 57,78 ARA 36,84 40,62 22,55 57,68 LRMP 21,32 44,81 33,87 62,02 PACA - 57,78 45,22 60,32 Tab. 3: vlastní tvorba na základě dat z L express.fr (2015) Jak již výše bylo zmíněno, Socialistická strana odstoupila od kandidatury ve dvou regionech, kde hlavním favority byli lepenisté, aby napomohli k výhře umírněné pravici (Republikánům s UDI). Francii ovládla mobilizace voličů a volební účast 13. prosince dosáhla vysokých čísel, nejvíce v regionu Languedoc-Roussillon-Midi-Pyrénées, kam se dostavilo 62,02% Francouzů. Umírněné levicové strany (PS a Union de la Gauche), které stáhly své kandidátní listiny, v nejvíce ohrožených regionech nabádaly, aby lidé volili opoziční LR-UDI, než aby se vzdali svých hlasů. Pravicová koalice získala 7 regionů a 40,24% v celé Francii, v regionech NCP a PACA získali o 17 procentních bodů víc než v celostátním průměru, nejnižší skóre naopak v Bretagni, kde nedosáhli ani na hranici 30%. Socialistická strana, i přes pokles popularity, získala zbylých 5 regionů a 32,12%. Vysokou podporu má v Ile-de-France, Bretagni a Aquitaine-Limousin- 27

Poitou-Charentes. Národní fronta neobhájila ani v jednom regionu vítězství z prvního kola a nezískali většinu. Jejich procentuální výsledky se příliš neměnily, což vypovídá o maximální mobilizaci voličů v dané oblasti. Politická mapa Francie po druhém kole: Zdroj: europe1; 2015 koalice PS-PRG; koalice LR-UDI; Regionalisté 28

8. Výsledky 13 super-regionů versus 22 regionů V rámci poslední kapitoly se budeme věnovat odpovědím na dříve položené výzkumné otázky. Nyní máme dostatek informací o teoretickém rámci, vývoji regionů a důvodů, proč se předchozí reformy aplikovaly a k čemu byly dobré, načrtli jsme chování jednotlivých politických stran v kontextu těchto druhořadých voleb a představili jsme si výsledky, ze kterých analýza bude vycházet. U každé charakteristiky nově utvořeného super-regionu (kde budou zmíněny základní sociodemograficko-ekonomické parametry), jak by volby dopadly bez teritoriální reformy, načež navážeme otázkou, které strany na tom vydělaly a které prodělaly, také se budeme věnovat i pohledu ze strany regionů tedy jak nově umělé regiony ovlivnily dlouhodobou politickou orientaci daných území. Výsledky politických stran budou přepočítávány z úrovně departmentů na staré územní celky. Pracujeme s platnými odevzdanými hlasy v dané oblasti nejvíce lidnatý department má nejvyšší váhu, jinými slovy jednotlivé departmenty nejsou na stejné úrovni. U každého nového regionu najdeme graf, rozdělený na několik částí (podle toho, z kolika částí se skládal před fúzí), dále budou zodpovězeny výzkumné otázky. 29

% Nord-pas-de-Calais-Picardie Nejsevernější region Francie se skládá z Nord-pas-de-Calais a Picardie (tedy celkem 5 departmentů). Jedná se o třetí nejlidnatější region, čítá 5,9 milionů obyvatel, kde je koncentrován průmysl (zejména těžební, strojírenský). Nezaměstnanost je zde o dva až čtyři procentní body dlouhodobě vyšší než v celkovém francouzském průměru, která je živena nízkou odolností vůči krizím a nedostatečně vzdělanou pracovní silou (Cevipof, 2015; La Découverte:2003, str. 175) V průběhu 20. století zde pravidelně vítězily levicové strany (PS a PCF), ale od 80. let zde nastal zvrat a popularita levice zde stále klesá. Voliči začali více podporovat pravici, zejména stranu Národní fronta, zde NF dosahuje pravidelně vyššího skóre než je v jejich celostátním průměru (v regionálních volbách o 13%). Kandidátní listiny zde sestavily následující strany: Národní fronta, LR-UDI-MoDem, PS-PRG, EELV-PG-ND, PCF, LO, DLF a UPR (France politique, 2015). 70.00 60.00 50.00 40.00 Nord-pas-de-Calais-Picardie 30.00 20.00 10.00 0.00 Nord Pas de Calais Picardie Nord-Pas-de- Calais Picardie 1. kolo 2. kolo 1. kolo 2. kolo 1. kolo 2.kolo FN 40.64 42.23 39.93 41.14 42.15 44.56 LR-UDI-MoDem 24.97 57.77 23.87 58.86 27.27 55.44 PS-PRG 18.12 19.46 15.27 PC 5.32 5.73 4.47 EELV-PG-ND 4.83 5.00 4.46 DLF 2.39 2.22 2.74 LO (Pexq) 1.75 1.78 1.66 Blondel 1.36 1.36 1.34 Mascarno 0.64 0.65 0.47 30

Graf č.1: vlastní tvorba na základě dat z L express.fr (2015) V Nord-pas-de-Calais by v prvním kole zvítězila s 40,64% z platných odevzdaných hlasů, na druhém místě se umístila koalice LR-UDI-MoDem a na třetí pozici je spojení socialistů a PRG. Žádná další strana se nedostala přes 10%. Koalici by mohli vytvořit komunisté s koalicí EELV-PG-ND. Otázkou zůstává, zda by pokračovali druhého kola, nebo zda by kandidátní listinu nepostoupili stejně jako socialisté (L express, 2015). Pod podmínkou, že by do druhého kola postoupili Lepenisté a republikáni, tak by výsledek dopadl shodně jako po fúzi zvítězili by republikáni, s rozdílem oproti novému regionu, že by získali o 1,08 procentního bodu více a naopak Národní fronta by jedno procento ztratila. V Picardii, pořadí vítězných stran se oproti velkému regionu nemění, avšak NF zde dosáhla znatelně vyššího výsledku oproti Nord-pas-de-Calais, také republikáni získali většího skóre, než v sousedním kraji. Nárůst podpory se negativně projevil u výsledků socialistů, kteří zde obdrželi pouze 15%. V druhém kole by i zde vyhrála pravicová koalice s 10 % rozdílem, což v porovnání s Nord-pas-de-Calais je o sedm procentních bodů menší rozdíl 31