ŘÍMSKÉ PRÁVO Mgr. Jiří Staňa 2012
Období Společnost Instituce správy Právní předpisy Královské období (8. 5. stol. p.n.l.) Rodové zřízení Kurijní shromáždění, senát, úředníci (rex=král) zvykové právo nepsané, sakrální charakter v rukou pontifiků ( kněží ) Republika (450 27 p.n.l.) Majetkové a územní dělení obyvatel, cesta ke klasickému otrokářství, žoldnéřské armádě Lidová shromáždění (comitia centuriata, comitia tributa), senát, mnoho úřadů (tribun lidu,konsulové,diktátor) Zákon 12 desek (Lex duodecim tabularum) pol. 5. stol.; interpretatio, preatorský edikt Principát (27 p.n.l. 284) klasické otrokářství Císař=princeps; senát, císařská garda (praetoriáni), rada, kancelář, pokladna největší rozkvět právovědy císařské konstituce Dominát (284 476) úpadek otrokářství (kolonát) Císař=dominus et deus, monarchistický princip úpadek práva, císařská nařízení leges generales
Sbor kněží, v jejich čele stál původně král (rex). Zpočátku byli kněží jen z řad patricijů. Byli to vykladači práva, toto právo mělo sakrální charakter a byl to výrok bohů tzv. fas. Augurové sbor kněží, kteří věštili z letu ptáků. Haruspikové sbor kněží, kteří věštili z vnitřností obětních zvířat.
Římská společnost V době na konci království a počátku republiky se utvořilo uspořádání římské společnosti, které pak v určité obměněné podobě přetrvalo po staletí. Na jejím vrcholu stály staré římské rody a majitelé půdy, patricijové, kteří byli politicky nejvlivnější. Největší část obyvatelstva se ale skládala z plebejů (pravděpodobně se jednalo o podrobené obyvatelstvo), kteří disponovali jen omezenými politickými právy a vůči patricijům vystupovali v postavení klientů. Klientelismus zavazoval patrona k zajištění ochrany klientovi a klienta ke službě a věrnosti patronovi. Nejnižší vrstvou na společenském žebříčku byli otroci, kteří byli považováni za pouhé věci a neměli žádná práva, třebaže mohli získat svobodu.
Boj patricijů a plebejů PATRICIJOVÉ (občané urození, privilegovaní, plnoprávní) špičky svobodného obyvatelstva se dělili na dva stavy (ordines) a to na stav senátorský (ordo senatorius) a stav jezdecký (ordo equester) z kterého se díky výsadám v obchodě postupně vyvinula finanční šlechta PLEBEJOVÉ (početná skupina občanů neurozených a neplnoprávných) OTROCI (obyvatelé bezprávní, pouhá výkonná síla) Plebejové po celé trvaní republiky bojovali o zrovnoprávnění s patriciji: 494 p. n. l. tribun lidu s právem veta 449 p. n. l. zákon 12 desek sepsáno zvykové právo 445 p. n. l. právo sňatku s patriciji 409 p. n. l. kvestor, 367 p. n. l. konzul, 351 p. n. l. cenzor, 337 p. n. l. praetor 287 p. n. l. zrovnoprávnění plebejů a patricijů, neboť o postavení už rozhoduje především majetek a ne pouhá urozenost, což vedlo ke vzniku tvz. nobility
Boj plebejů s patriciji Plebejové požadovali stejná práva jako patricijové. Secese (secessio) v roce 494 př. n. l. plebejové odešli z Říma na Svatou horu u řeky Aniena, hrozili, že založí vlastní nové město, hrozilo tak oslabení římského hospodářství a vojska. Hlavním ústupkem patricijů bylo vytvoření funkce tribun lidu dva úředníci z řad plebejů, kteří měli právo veta a mohli tak prakticky zrušit téměř každý zákon nevýhodný pro plebeje.
Vývoj římského státního zřízení Státní zřízení K R P D král magistráti princeps dominus a magistráti et deus senát senát senát comitia comitia (comitia) pontifices pontifices pontifices
Prosazení majetkového a územního principu (reformy předposledního králůe Servia Tullia) se vytvářejí nové typy lidových shromáždění tzv. comitií. Lidové shromáždění volilo úředníky, hlasovalo o zákonech, rozhodovalo o válce a míru, rozhodovalo o trestech atd. Comitia centuriata (rozhodující otázky, organizována v šesti majetkových třídách plus třída equites). Comitia tributa (méně významná rozhodnutí, organizována dle městských a venkovských okresů). Comitia centuriata a comitia tributa svolávána konzuly, popř. diktátorem nebo prétory, volili úředníky a měli také soudní a zákonodárné pravomoci. Concilia plebis (shromáždění pouze plebejců, jehož pravomoc byla původně odvislá od aktuálního postavení plebejů ve společnosti. Výsledkem plebiscita, na základě Lex Hortensia (v roce 287 př. n. l.) získala obecnou závaznost. Později s rozrůstáním Říma ztrácejí comitia původní význam, neboť přestávají být reprezentantem celé civitas ( res publica ). A v období principátu pak ztrácejí zákonodárnou kompetenci až zaniknou zcela.
Senát postupně získával na významu především během republiky, původně v době královské rada starších rodů, poté pomocný, poradní a pak reprezentativní orgán (členové nejsou voleni, ale jmenováni nejvyššími úředníky). Senátor měl mít minimálně 25 let a majetek vyšší než milión sesterciů, za republiky 300 členů (za principátu 600). Kompetence senátu byla správa státního majetku a financí, administrativa, zahraniční politika, vojenství, náboženství a mimořádná opatření. V době dominátu však senát svůj význam ztratil zcela a stal se pouze římským městským orgánem.
Magistratus úřad řádný mimořádný plebejský nejvyšší státní úřady nižší státní úřady
nejvyšší konsulové cenzoři nižší kvestoři kurulští edilové prétoři plebejské tribunové lidu plebejští edilové společné principy: kolegialita, dočasnost (anuita) a bezplatnost
Consul: byli voleni centurijním shromážděním na 1 rok, nejvyšší úředníci (velitelé armády, měli trestní i civilní pravomoc, vybírali členy senátu). Jejich pravomoc se nazývá imperium nevyšší přikazovací moc. Diktátor: jmenován na návrh senátu jedním z konzulů v případě nebezpečí a to maximálně na půl roku. Praetor: praetor urbanus měl na starosti zejména civilní jurisdikci. Praetor peregrinus pro soudnictví cizinců, řídil spory mezi Římanem a Neřímanem. Quaestor: byli voleni comitia tributem a starali se převážně o hospodářskou a finanční správu. V nejstarších dobách stíhali hrdelní zločiny. Aedilis (kurulští a plebejští): zvláštní kolegium, které konalo policejní dozor ve městě, dozíralo na dodržováním pořádku na ulicích a na tržištích. Tribuni lidu: zástupci plebejů s právem veta (ius intercessionis). Voleni byli na 1 rok. Cenzoři: původně měli provádět soupis římských občanů a jejich majetku (census), později vybírali senátory, dozíraly nad mravy a na správu veřejného majetku. Bývali dva a jejich úřad se považoval za vrchol politické kariéry římského občana. Censoři měli právo vyškrtnout senátora ze seznamu a měli právo na 12 liktorů, ale jen po dobu, kdy byli držiteli fasces. Censoři však neměli imperium.
Úřední pravomoci se rozlišovaly na: Potestas je ve veřejném právu moc každého úředníka (magistratus), který prostřednictvím své vůle vyhlašuje moc státu. Pro ty, na něž je potestas uplatňována, vznikají určité povinnosti. Vyšší úředník měl maior potestas, nižší měl minor potestas. V soukromém právu je to moc otce nad dětmi. Imperium je nejvyšší a nedílná státní moc (nejvyšší rozkazovací a přikazovací moc), kterou měl nejdříve rex a za republiky magistratus maiores. Tato moc vyžaduje bezprostřední poslušnost od každého občana (existují však i mantinely). Imperium v sobě zahrnuje i velení nad vojskem. Spojuje v sobě několik dalších pravomocí: - Imperium militiae pravomoc dávat vojsku rozkazy a povolávat občany do vojenské služby. - Ius agendi cum senatu, cum populo právo ptát se na mínění senátu a právo svolávat lidová shromáždění a tázat se na mínění lidu. - Coercitio pravomoc trestat. - Iurisdictio uplatňování spravedlnosti.
V starověkém Římě státní úředníci a sluhové pocházející ze sociálně nižších vrstev nebo z řad propuštěnců, nesoucí před vysokým představitelem státu výsostné znaky jejich moci FASCÉS, dělali cestu davem, prováděli rozsudky úředníků, včetně poprav atd. PRIMUS první v řadě jednostupně vystupujících liktorů, PROXIMUS nejbližší k úředníkovi, zařizoval splnění rozkazu. Diktátor měl přiděleno dvacet čtyři liktorů, konsulové po dvanácti, praetoři po šesti, legáti pět, kněží jednoho, císaři principové dvanáct a od dob vlády císaře Domitiána dvacet čtyři liktorů.
Zákony byly vystaveny na veřejnosti
Leges XII (duodecim) tabularum Kodifikace podle římské tradice v první polovině 5. stol. a to z podnětu plebejů. Nejvýznamnější právní dokument římské republiky, téměř každý vzdělaný Říman je tehdy uměl zpaměti. Do naší doby se nedochovaly (zpracována jen rekonstrukce na základě citací). Tento zákon měl ještě sice v sobě pozůstatky rodového zřízení (např. v dědickém právu), ale již rozlišoval mezi občanem zámožným a nemajetným a stanovoval pro ně různé podmínky. Normy trestního práva jsou postaveny na principu osobního zadostiučinění a měly převážně soukromoprávní charakter.