PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Právo a právní věda Katedra mezinárodního a evropského práva Diplomová práce Výklad principů mezinárodního humanitárního práva izraelským Nejvyšším soudem Eva Pulkrtová 2013
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Výklad principů mezinárodního humanitárního práva izraelským Nejvyšším soudem zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.. Eva Pulkrtová 1
Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí své práce Mgr. Kateřině Uhlířové, Ph.D., LL.M. za to, že mě přijala jako diplomantku, za pomoc při výběru tématu a vstřícný přístup. Za podporu děkuji i své rodině a svým nejbližším. 2
Abstrakt Cílem práce je analýza rozhodnutí Nejvyššího soudu v Izraeli týkajících se ozbrojeného konfliktu mezi Izraelem a Palestinou a vysledování obecných judikatorních trendů izraelského Nejvyššího soudu v této oblasti. V práci jsou nejprve obecně definovány a vysvětleny základní principy mezinárodního humanitárního práva. Poté následuje vlastní analýza vybraných rozhodnutí. V závěru práce je na základě předchozí analýzy rozhodnutí posuzováno, zda izraelská armáda postupuje při provádění vojenských operací a ozbrojených střetech s Palestinci v souladu s ustanoveními mezinárodního humanitárního práva. Abstract in English The main objective of this work is an analysis of judgements of the Supreme Court in Israel relating to the armed conflict between Israel and Palestine and discovering the general practice of the Israeli Supreme Court in this area. In this work the basic principles of international humanitarian law are defined and explained at first. The analysis of the judgements itself follows. In the conclusion it is assessed on the basis of the former analysis, whether the Israeli army meets the requirements set up in international humanitarian law while carrying out military operations and during hostilities. Klíčová slova Mezinárodní humanitární právo, Izrael, Palestina, izraelsko-palestinský konflikt, terorismus, ozbrojený konflikt, principy mezinárodního práva, Nejvyšší soud v Izraeli Key Words in English International humanitarian law, Israel, Palestine, Israeli-Palestinian conflict, terrorism, hostilities, principles of international law, the Supreme Court in Israel 3
4
Seznam pouţitých zkratek CAMERA Committee for Accuracy in Middle East Reporting in America, Komise pro přesnost zpravodajství o Středním východě v Americe ČK Červený kříţ DCO District Coordination Office, Oblastní koordinační středisko ESLP Evropský soud pro lidská práva ICRC International Committee of the Red Cross, Mezinárodní výbor Červeného kříţe ICTR International Criminal Tribunal for Rwanda, Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu ICTY International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii IDF Israeli Defence Forces, Izraelské obranné sloţky NATO North-Atlantic Treaty Organization, Severoatlantická aliance OSN Organizace spojených národů UNRWA United Nations Relief and Works Agency for Palestine Refugees in the Near East, Úřad OSN pro Palestinské uprchlíky na Blízkém východě I. Ţenevská úmluva Ţenevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli IV. Ţenevská úmluva Ţenevská úmluva o ochraně civilních osob za války Dodatkový protokol I Dodatkový protokol k Ţenevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů 5
1. ÚVOD... 7 2. MEZINÁRODNÍ HUMANITÁRNÍ PRÁVO A JEHO PRINCIPY... 9 2.1. Pojem mezinárodního humanitárního práva a jeho zásady... 9 2.2. Princip vojenské nezbytnosti... 11 2.3. Princip lidskosti... 12 2.4. Princip rozlišování... 13 2.5. Princip proporcionality... 17 2.6. Princip omezenosti volby prostředků... 18 3. VÝKLAD PRINCIPŮ HUMANITÁRNÍHO PRÁVA IZRAELSKÝM NEJVYŠŠÍM SOUDEM... 21 3.1. Specifika konfliktu a jeho problémy... 21 3.2. Útoky na civilisty a jejich užívání jako živých štítů... 23 3.3. Targeted killings... 35 3.4. Používání zakázaných zbraní... 45 3.5. Problémy spojené s poskytováním zdravotní péče... 47 3.6. Pohřbívání mrtvých, kontrola a přemísťování těl... 53 3.7. Nedostatek věcí základní potřeby jako důsledek konfliktu... 56 4. ZÁVĚR... 64 6
1. ÚVOD Ve své diplomové práci se budu zabývat výkladem principů mezinárodního humanitárního práva Nejvyšším soudem v Izraeli. Zaměřím se na analýzu nejdůleţitějších rozhodnutí týkajících se vedení vojenských operací IDF v pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu a průběhu ozbrojených střetů mezi izraelskými kombatanty a palestinskými teroristickými organizacemi. Stanovuji si základní hypotézu, ţe izraelská armáda při vedení vojenských operací na okupovaných územích v pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu a v průběhu ozbrojených střetů s Palestinci ne vţdy dodrţuje principy mezinárodního humanitárního práva a ţe izraelský Nejvyšší soud tyto principy vykládá dosti specifickým způsobem tak, ţe většina metod izraelské armády je s nimi v souladu. Tento názor jsem získala na základě zpráv různých mezinárodních organizací, které jsem v minulosti četla. Zprávy mezinárodních humanitárních a lidskoprávních organizací však bývají často nadsazené a emocionálně zabarvené a údaje v nich ne vţdy naprosto přesně kopírují realitu. Cílem mé práce proto bude vyhodnotit, jakým způsobem vůbec izraelský soud pracuje se základními pravidly mezinárodního humanitárního práva a jak jsou jím následně interpretovány. Pokusím se definovat obecné směry, kterými se izraelský Nejvyšší soud v této oblasti ubírá, a uzavřít celou práci tím, zda izraelské vojenské jednotky dodrţují základní poţadavky, které mezinárodní právo klade na vedení ozbrojených konfliktů. Výklad práva je sám o sobě problematický, neboť některé právní instituty nemusí být definovány či chápány kaţdým úplně jednoznačně. Uţ jen izraelskopalestinský konflikt obecně je velmi sloţitou otázkou a panují na něj různé názory. Nejedná se totiţ o konflikt v klasickém slova smyslu, ve kterém na kaţdé jeho straně stojí státní kombatanti, ale spíše o válku státu Izrael proti palestinskému terorismu. Izraelská armáda v této souvislosti aplikuje kontroverzní metody. Některá z témat, kterými se budu v následujících kapitolách zabývat, jsou vysoce diskutabilní, a různé instituce či akademičtí komentátoři na ně mají rozdílný názor. 7
Po obecné kapitole, která bude obsahovat výčet základních principů mezinárodního humanitárního práva, jejich vymezení a vysvětlení, se zaměřím na rozbor jednotlivých rozhodnutí. Přitom budu vycházet především z rozsudků, které jsou dostupné v angličtině v oficiální online databázi rozhodnutí Nejvyššího soudu v Izraeli, z mezinárodních úmluv upravujících oblast mezinárodního humanitárního práva, odborné literatury a akademických článků. Podpůrně budu odkazovat i na zprávy vybraných mezinárodních organizací. Mé zdroje týkající se druhé kapitoly pojednávající obecně o principech mezinárodního humanitárního práva budou české a anglické. V hlavní části diplomové práce, týkající se jejího hlavního tématu, budu primárně čerpat ze zdrojů dostupných v angličtině, nicméně v práci budou zapracovány i některé zdroje v hebrejštině, např. rozhodnutí či odborné články izraelských akademiků, která nebyla přeloţena do angličtiny, nebo v ní nebyly v době psaní práce k dispozici. Zdroje v hebrejštině však budou tvořit minimální část práce. Protoţe velkou část mé diplomové práce bude tvořit popis a analýza důleţitých rozhodnutí, pouţiji při jejím psaní především kombinaci deskriptivní a analytické metody. Na konci práce potom při obecnějším shrnutí závěrů soudu přijatých v rámci jednotlivých probíraných rozhodnutí aplikuji i metodu syntézy. 8
2. MEZINÁRODNÍ HUMANITÁRNÍ PRÁVO A JEHO PRINCIPY 2.1. Pojem mezinárodního humanitárního práva a jeho zásady Mezinárodní humanitární právo jako odvětví mezinárodního práva veřejného, i kdyţ to z jeho názvu není patrné na první pohled, upravuje způsoby vedení ozbrojených konfliktů. Ve starší literatuře bývá také nazýváno právem ozbrojeného konfliktu nebo válečným právem. Jeho hlavním účelem je stanovení pravidel ke zmírnění lidského utrpení, které je v průběhu ozbrojeného konfliktu nevyhnutelné, a poskytnutí ochrany některým osobám obzvláště těm, které se konfliktu přímo neúčastní nebo byly jiţ vyřazeny z boje. 1 Poselstvím mezinárodního humanitárního práva je, ţe i války mají své limity. Aţ do poloviny 19. století nebyl průběh mezistátních válek či ozbrojených konfliktů regulován jakýmikoliv právními pravidly. Války byly vedeny v právním vakuu dle Cicerova slavného výroku inter arma silent leges neboli za války mlčí právo. Zárodky mezinárodního humanitárního práva můţeme vysledovat od roku 1859, kdy se švýcarský obchodník Henri Dunant stal svědkem hrůzných dozvuků francouzsko-rakouské bitvy u Solferina, ve které především na následky neošetřených zranění zahynulo 40 000 muţů. Tento záţitek Dunanta přivedl k iniciaci hnutí, ze kterého se později stal mezinárodní Červený kříţ. 2 V dnešní době je mezinárodní humanitární právo jedno z nejlépe kodifikovaných odvětví mezinárodního práva veřejného. Základní právní úprava je obsaţena v Haagských úmluvách a Řádu pozemní války z let 1899 a 1907, ve čtyřech Ţenevských úmluvách z roku 1949 a dvou Dodatkových protokolech k Ţenevským úmluvám z roku 1977. Některá pravidla mezinárodního humanitárního práva mohou mít obyčejovou podobu. To znamená, ţe jsou 1 JUKL, Marek. Hlavní zásady mezinárodního humanitárního práva. Vojenské rozhledy. 2011, roč. 52, č. 4, s. 178 184. ISSN 1210-3292. 2 BYERS, Michael. War Law. London: Atlantic Books, 2005. 214 s. ISBN 1843543389. S. 115. 9
závazné pro všechny státy, i pro ty, které se nestaly smluvní stranou mezinárodní úmluvy, ve které jsou obsaţena. 3 Principy mezinárodního humanitárního práva představují hlavní pilíře a nosné myšlenky jeho právní úpravy. Jsou součástí obyčejového práva tzn., ţe musí být dodrţovány jakoukoliv válčící stranou a jsou aplikovatelné na všechny druhy ozbrojených konfliktů, mezinárodních i vnitrostátních. 4 V roce 1899 major Fjodor Martens vymyslel tzv. Martensovu klauzuli, dle které se v případech, které nejsou výslovně právně upraveny, pouţijí principy mezinárodního humanitárního práva odvozené z vţitých válečných zvyklostí tj. ve své obyčejové formě. Klauzule je výrazem principu lidskosti. Poprvé byla zakotvena v preambuli Haagské úmluvy o zákonech a obyčejích války pozemní z roku 1907 a v roce 1977 byla začleněna do čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu I. 5 Ve výčtu základních principů humanitárního práva se odborná literatura rozchází. Většina zdrojů, ze kterých jsem čerpala, však uvádí jako nejdůleţitější principy vojenské nezbytnosti, lidskosti, rozlišování, přiměřenosti a omezenosti volby prostředků a způsobů vedení boje. Z tohoto důvodu se v dalším textu zaměřím na tyto principy, neboť mi také přijdou jako nejdůleţitější. V případě ozbrojeného konfliktu jsou zúčastněné strany povinny za všech okolností respektovat a dodrţovat ustanovení a principy mezinárodního humanitárního práva. Je přitom úplně lhostejné, zda toto právo dodrţuje i protivník. Váţné porušení jeho ustanovení je posuzováno jako válečný zločin. 6 3 Ibid. S. 115-116. 4 JUKL 2011 op. cit. 5 Dodatkový protokol I k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů ze dne 8. června 1977. In: ICRC Treaties [cit. 26. 3. 2013]. Čl. 1 odst. 2. Dostupné z: http://www.icrc.org/ihl.nsf/full/470?opendocument; Mezinárodní humanitární právo: Odpovědi na vaše otázky [online]. Praha: Český červený kříž 2009 [cit. 9. 3. 2013]. ISBN 987-80-87036-37-2. Dostupné z: http://www.cervenykriz.eu/cz/edicehnuti/mhp_odpovedi_na_vase_otazky.pdf 6 Římský statut Mezinárodního trestního tribunálu A CONF. 183/9 ze dne 17. června 1998. In: UN Treaties [cit. 26. 3. 2013]. Čl. 8 odst. 2 písm. b) xx). Dostupné z: http://untreaty.un.org/cod/icc/statute/romefra.htm 10
muţů. 7 Princip vojenské nezbytnosti však nelze vykládat způsobem, ţe by 2.2. Princip vojenské nezbytnosti Princip vojenské nezbytnosti, dle některých zdrojů téţ vojenské nutnosti (v dřívější terminologii také válečné účelnosti) omezuje druh a stupeň pouţité ozbrojené síly, která musí být v souladu s tímto principem taková nejmenší moţná, jaká je nutná k dosaţení daného vojenského cíle. Co je legitimním cílem války přitom definuje Petrohradská deklarace o zákazu výbušných střel malého kalibru z roku 1868. Dle Petrohradské deklarace je legitimním cílem války oslabení vojenských sil nepřítele, tedy snaha vyřadit z boje co největší počet v některých případech mohl ospravedlňovat ničení nebo omezování ochrany osob a objektů chráněných humanitárním právem. Neslouţí k legalizaci zakázaného jednání, a to ani v případě, ţe by takové jednání bylo nezbytné k poškození válčící protistrany. 8 Válčící strana může použít jakoukoliv sílu, ale výlučně v mezích válečného práva. Vojenská nutnost není omluvou nebo okolností pro nedodržování válečných pravidel z důvodu odvrácení porážky, úniku z bezprostředního nebezpečí nebo kvůli dosažení účelu války. 9 Naopak vojenská nezbytnost sama o sobě můţe být chápána jako hranice legality. Princip můţeme definovat také negativně jako zákaz ničivých válečných aktů, které nejsou nezbytně nutné k získání konkrétní vojenské výhody. 10 Z předchozího tedy vyplývá, ţe je legitimní pouze pouţití takové síly, která není zakázána ustanoveními mezinárodního humanitárního práva, a která je současně nutná k úplnému nebo částečnému podrobení nepřítele. 7 Deklarace petrohradská o zákazu používání výbušných nábojů ve válce. Haagské úmluvy v systému mezinárodního humanitárního práva. 1. vyd., II. díl. Praha: MO-Správa sociálního řízení, 1993. S. 40-41. ISBN 8085469413. 8 JUKL 2011 op. cit. 9 ONDŘEJ, Jan a kol. Mezinárodní humanitární právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. 559 s. ISBN 978-80-7400-185-7. S. 207. 10 Ibid. 11
Při aplikaci tohoto principu je nutné vţdy zvaţovat a vyhodnocovat i okolnosti konkrétní situace dle mezinárodního humanitárního práva např. nemusí být nepřátelský kombatant vţdy raději zajat neţ usmrcen, nicméně pokud např. nevzniká dodatečné riziko, a tedy usmrcení cizího kombatanta není nutné, bude jeho usmrcení a neposkytnutí mu moţnosti vdát se v rozporu s mezinárodním humanitárním právem. 11 2.3. Princip lidskosti 12 Principy lidskosti (nebo téţ humanity) a vojenské nezbytnosti představují dva hlavní protichůdné zájmy ozbrojeného konfliktu. Zakotvením principu lidskosti klade mezinárodní humanitární právo meze aplikaci principu vojenské nezbytnosti. Válečné násilí nemůţe být neomezené. Pravidla, která mají být při vedení války dodržována, vyplývají nejen z mezinárodních smluv, ale též z nepsaných zákonů lidskosti. 13 Základní snahou humanitárního práva je vedení ozbrojeného konfliktu maximálně moţným humánním způsobem. Zakotvením principu lidskosti slovy Petrohradské deklarace z roku 1868 stanovuje humanitární právo hranice, kde se potřeby války musejí zastavit před požadavky humanity. 14 Válečné násilí především nesmí být namířeno proti osobám, které se konfliktu přímo neúčastní, nebo těm, které z něj byly vyřazeny, a nesmí působit jeho účastníkům nadměrné a zbytečné utrpení. Poţadavkem principu lidskosti je humanizace ozbrojeného konfliktu. Tento princip je obsaţen ve všech normách napříč celým humanitárním právem. V moderní době je mu připisována čím dále větší důleţitost. Stále se objevují silné tendence ke zmenšování přípustného válečného násilí. 11 JUKL 2011 op. cit. 12 JUKL 2011 op. cit. 13 Pojem mezinárodního práva humanitárního [online]. [cit. 3. 9. 2013]. Dostupné z: https://moodle.unob.cz/pluginfile.php/18145/mod_resource/content/1/pojem%20mph.pdf 14 Petrohradská deklarace op. cit. 12
Zatímco princip vojenské nezbytnosti je jiţ z jeho samotné podstaty nutno vykládat vţdy restriktivně, princip lidskosti je naopak třeba vykládat extenzivně a aplikovat jej i na případy normami mezinárodního humanitárního práva neupravené. 2.4. Princip rozlišování Princip rozlišování stanoví, které objekty a osoby mohou být v průběhu ozbrojeného konfliktu legitimním cílem útoků. Strany konfliktu jsou povinny rozlišovat na jedné straně mezi osobami a objekty civilními a mezi osobami a objekty vojenskými na straně druhé. Útok smí být veden pouze proti příslušníkům ozbrojených sil, s výjimkou zdravotnického a duchovního personálu, a objektům vojenským. 15 Jiţ v 18. století napsal Jean-Jacques Rousseau ve své knize O společenské smlouvě: Válka není v žádném případě vztah člověka k člověku, ale vztah mezi státy, ve kterém jsou jednotlivci nepřáteli pouze náhodou; ne jako lidé, dokonce ani jako občané, ale jako vojáci Protože cílem války je zničit stát nepřítele, je legitimní zabíjet jeho obránce, dokud mají zbraně v rukou; jakmile je však odloží a vzdají se, přestávají být nepřáteli nebo představiteli nepřítele a opět se stávají běžnými lidmi a již není legitimní odnímat jim život. 16 Z toho lze dovodit, ţe válečné nepřátelství by nemělo zahrnovat obyčejné lidi tzv. civilní obyvatelstvo. Morální i právní postavení civilistů a kombatantů se odlišuje. Civilisty spojuje jejich nevinnost a relativní imunita před účinky války za výhradní podmínky, ţe se sami přímo nezapojí do nepřátelství. Princip rozlišování byl poprvé výslovně uveden v preambuli Petrohradské deklarace z roku 1868. Dnes je obsaţen v obou Dodatkových protokolech 15 JUKL 2011 op. cit. 16 ROUSSEAU, Jean-Jacques. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. Praha: V. Linhart, 1949. 157 s. S. 20-21. 13
k Ţenevským úmluvám z roku 1977. V čl. 48 Dodatkového protokolu I jej nalezneme pod výstiţným názvem Základní pravidlo. 17 Mezi principy mezinárodního humanitárního práva bývá řazen na první místo. 18 Princip rozlišování poţaduje, aby byla před zahájením útoku maximální moţná pozornost věnována preventivním opatřením. Nestačí pouze vymezit cíl útoku, ale je také nutné, aby i útok samotný doopravdy rozlišoval mezi civilním obyvatelstvem a civilními objekty a mezi kombatanty a objekty vojenskými. Z principu tak přímo vyplývá např. zákaz kobercového bombardování, 19 při kterém uţ z jeho samotné podstaty tato podmínka nemůţe být naplněna. Strany jsou povinny učinit vše pro to, aby byly eliminovány nezamýšlené ztráty na civilním obyvatelstvu a civilních objektech. K tomu musí být přizpůsoben i výběr metod a prostředků vedení boje. Pokud útok poţadavky kladené principem rozlišování očividně nesplňuje nebo je ve svém průběhu splňovat přestal, musí být odvolán či přerušen. Vojenský velitel by měl útok zastavit i v případě, pokud není schopen rozpoznat, zda se jedná o cíl vojenský nebo civilní. 20 Realizace tohoto principu velmi úzce souvisí s principem proporcionality a vojenské nezbytnosti. 2.4.1. Ochrana civilního obyvatelstva V průběhu ozbrojeného konfliktu musí být civilní obyvatelstvo chráněno před násilnými činy a veškerým nebezpečím, které mu hrozí v důsledku prováděných vojenských operací. Civilistou se přitom rozumí každý, kdo není příslušníkem ozbrojených sil. 21 Tato definice vylučuje jakékoliv směšování civilistů s kombatanty; např. s těmi, kteří se zrovna neúčastní boje a jsou během války 17 Dodatkový protokol I, čl. 48 18 Pojem mezinárodního práva humanitárního [online]. [cit. 3. 9. 2013]. Dostupné z: https://moodle.unob.cz/pluginfile.php/18145/mod_resource/content/1/pojem%20mph.pdf 19 Dodatkový protokol I, čl. 51 odst. 4 20 ONDŘEJ 2010 op. cit., s. 214. 21 JUKL, Marek. Základní principy mezinárodního humanitárního práva [online]. Český červený kříž, 2009 [cit. 3. 9. 2013]. Dostupné z: http://www.cervenykriz.eu/cz/mhp/zaklp-mhp.pdf 14
např. na dovolené u rodiny. 22 Zatímco civilisté obecně nemohou být legitimním cílem útoku, dle všeobecně převládajícího názoru jsou váleční kombatanti jeho legitimním cílem po celou dobu konfliktu, tedy nejen při provádění bojových úkolů, ale např. i v době odpočinku. Vojenským objektem a legitimním cílem útoku nepřítele přestávají být, aţ pokud byli z boje vyřazeni. 23 I kdyţ musí vojenský velitel učinit vše, co je v jeho silách, aby ztráty a zranění způsobené civilnímu obyvatelstvu byly sníţeny na minimum, není ochrana civilního obyvatelstva poskytovaná normami humanitního práva absolutní. Je mu naopak přiznávána, coţ ostatně vyplývá i ze samotného smyslu jejího udělení, pouze proto, ţe se samo aktivně konfliktu neúčastní, a také pouze po tuto dobu. Ochrana je tedy v souladu s principem rozlišování civilnímu obyvatelstvu pozastavena po dobu, kdy se samo bezprostředně nepřátelství účastní, mimo tuto dobu se mu však opět obnovuje. Zde je důleţité zmínit, ţe přímou účastí na nepřátelství se v tomto kontextu nerozumí jakákoliv podpora bojující strany, ale pouze takové činnosti, které lze obvykle popsat jako účast na vedení konfliktu. Přímou účastí na nepřátelství tedy nebude např. práce v muniční továrně, zásobování armády potravinami apod. 24 2.4.2. Ochrana civilních objektů Obdobně jako u vymezení pojmu civilního obyvatelstva, i civilní objekty zákonodárce vymezuje negativně jako všechny objekty, které nejsou vojenské, tj. objekty, které svou povahou, umístěním, účelem nebo použitím představují účinný příspěvek k vojenským akcím a jejichž celkové nebo částečné zničení, 22 ONDŘEJ 2010 op. cit., s. 217. 23 Pojem mezinárodního práva humanitárního [online]. *cit. 3. 9. 2013+. Dostupné z: https://moodle.unob.cz/pluginfile.php/18145/mod_resource/content/1/pojem%20mph.pdf; Dodatkový protokol I, čl. 41. 24 JUKL 2011 op. cit. 15
útoku. 27 Existují však čtyři kategorie objektů, kterým mezinárodní humanitární obsazení nebo neutralizace poskytuje za daných okolností zjevnou vojenskou výhodu. Tato definice je obsaţena v čl. 52 odst. 2 Dodatkového protokolu I. 25 Ani toto v podstatě jednoznačné vymezení však nebrání tomu, aby se ve válečné praxi neobjevovaly problémy při určování objektů, které mohou být legitimním cílem útoku. Zvláště pro moderní ozbrojené konflikty bývá typické, ţe jsou ozbrojené střety vedeny malými mobilními vojenskými jednotkami často na zastavěném území. Status objektů na bojišti se tedy můţe velmi rychle měnit. Z kaţdého civilního objektu se v průběhu boje můţe stát objekt vojenský. Např. televizní vysílač není vojenským cílem, dokud nešíří vojenské informace, a to ani v případě, ţe je vyuţíván k propagandě. Podobně i silnice je vojenským cílem pouze tehdy, pokud je v čase útoku zrovna aktuálně pouţívána k přepravě kombatantů. Dokonce i tradičně civilní objekty, jako např. obytný dům, škola či kostel, se mohou stát vojenskými, pokud budou jednou z válčících stran pouţity k vojenským účelům bude z nich např. vedena palba nebo budou vyuţívány jako skladiště zbraní či ubytovna pro vojáky. V případě pochybností, zda se jedná o objekt vojenský či civilní, je nutno pokládat jej za civilní. 26 Pro exaktní posouzení bude rozhodující, zda daný objekt splňoval kritéria vojenského objektu v době právo přiznává zvláštní ochranu. Jedná se o objekty nutné pro přeţití civilního obyvatelstva (zemědělské oblasti, dobytek, potraviny, vodovody a podobné infrastruktury) na tyto objekty nesmí být zaútočeno ani v případě, ţe z nich mají prospěch také vojenské jednotky; 28 dále poţívají zvláštní ochrany objekty obsahující nebezpečné látky, zdravotní zařízení, duchovní objekty a kulturní statky a památky. 25 Dodatkový protokol I, čl. 52 odst. 2; viz též DINSTEIN, Yoram. The Conduct of Hostilities under the Law of International Armed Conflict. Cambridge: Cambridge University Press, 2004. 275 s. ISBN 0521542278. S. 83. 26 JUKL 2009 op. cit. 27 Pojem mezinárodního práva humanitárního [online]. [cit. 3. 9. 2013]. Dostupné z: https://moodle.unob.cz/pluginfile.php/18145/mod_resource/content/1/pojem%20mph.pdf 28 JUKL 2009 op. cit. 16
2.5. Princip proporcionality Kaţdý útok můţe způsobit původně nezamýšlené ohroţení chráněného civilního obyvatelstva a civilních objektů. V minulosti, pokud byl spáchán útok na objekt nesporně vojenský, jakékoliv neodvratitelné zranění či škoda, kterou při něm utrpělo civilní obyvatelstvo či objekty, byla prostě přijata jako tzv. přidružená škoda (z angl. collateral damage). Současné humanitární právo se však s pouhou akceptací jakékoliv přidruţené škody dnes jiţ nemůţe spokojit. Napříč celým právním odvětvím lze vysledovat princip proporcionality (nebo také přiměřenosti), která stanoví, ţe útoky, u nichţ se dá rozumně očekávat, ţe by mohly způsobit ztráty či zranění na ţivotech chráněných osob nebo zničení či poškození civilních objektů, které by převyšovaly předpokládanou konkrétní a přímou vojenskou výhodu, jsou nepřípustné. 29 Disproporce mezi předpokládanou vojenskou výhodou a očekávaných ztrátách na ţivotech a majetku civilistů musí být přitom jasně zřetelná. Poţadavek zřetelnosti je zakotven např. ve Statutu Mezinárodního soudního dvora. 30 I kdyţ princip proporcionality není explicitní součástí ţádné mezinárodní smlouvy, jeho kořeny jsou přesto velmi hluboké. Jiţ v roce 1539 byl popsán ve spisech jistého F. de Vitorii. Jiţ v době Haagských kodifikačních konferencí, které se konaly v letech 1899 a 1907, na něj bylo všeobecně nahlíţeno jako na obyčejový. V roce 1977 na diplomatické konferenci o rekodifikaci humanitárního práva však nakonec nebyl zařazen mezi základní pravidla Dodatkového protokolu I. Tuto skutečnost zapříčinily obavy, ţe by v budoucnu mohl slouţit jako ospravedlnění útoků na civilní osoby a objekty. Princip však odráţí celá část IV. Dodatkového protokolu I s názvem Civilní obyvatelstvo 31 a můţeme jej nalézt i v řadě konkrétních ustanovení. I aplikace tohoto principu v praxi představuje určité potíţe. Hlavním problémem je, ţe jeho podstata tkví v porovnávání hodnot, které se poměřují jen 29 DINSTEIN op. cit., s. 119-120. 30 ONDŘEJ 2010 op. cit., s. 232. 31 Dodatkový protokol I, čl. 48 an. 17
velmi obtíţně. Při jeho aplikaci vyvstávají právně filozofické otázky, jako např. zda se dá vyčíslit hodnota lidského ţivota, aby mohlo být usmrcení civilisty porovnáno s vojenskou výhodou. Názory na tyto otázky se mnohdy liší a jejich hodnocení je proto vţdy vysoce subjektivní. O principu proporcionality se téţ někdy hovoří jako o Achillově patě celé mezinárodně právní úpravy vedení válek. Dle Komise zřízené k přezkoumání letecké ofenzivy NATO proti Jugoslávské federální republice se při porovnávání vojenské výhody a přidruţených škod musí vycházet z pohledu rozumného vojenského velitele. V souladu s principem proporcionality by byl např. útok na přechodné skladiště střeliva umístěného na poli, na kterém by zrovna pracoval rolník. Vojenská výhoda získaná zničením skladu by byla dostatečně významná, aby vyváţila nezamýšlené zabití rolníka. 32 Zřejmým porušením principu by bylo např. zničení celé vesnice se stovkami civilních obětí za účelem zlikvidování jediného ostřelovače působícího v rámci vesnice. Kdyby se ale ve vesnici ukrývala dělostřelecká jednotka, která by z ní útočila na nepřítele, mohlo by být její zničení ospravedlnitelné. 33 Princip je nutno aplikovat i s ostatními principy ovládajícími ozbrojený konflikt především dohromady s principy vojenské nutnosti a rozlišování. Podle J. Fuchse princip proporcionality zuţuje moţnost volby prostředků a způsobů vedení boje ještě nad rámec tohoto principu. 34 2.6. Princip omezenosti volby prostředků Pouhé samotné definování legitimního cíle útoku by nebylo dostačující, kdyby se nestanovily také metody a prostředky, které se mohou v rámci ozbrojeného 32 ONDŘEJ 2010 op. cit., s. 231. 33 DINSTEIN op. cit., s. 122-123. 34 ONDŘEJ, Jan. Zakázané prostředky a způsoby vedení ozbrojených konfliktů. In: ONDŘEJ, Jan, ŠTURMA, Pavel. Bezpečnost organizací, mezinárodní bezpečnost a mezinárodní humanitární právo. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2008. s. 297-301. ISBN 978-80-87146-15-6. 18
konfliktu pouţít. Princip omezenosti volby prostředků a způsobů vedení boje nám říká, ţe obojí musí být vţdy zvoleno tak, aby osobám účastnícím se boje nebyly způsobeny nadměrné a zbytečné zranění či útrapy. Princip je tak vlastně výrazem principu humanity. I kdyţ je na určité osoby útok povolen, neznamená to, ţe nezáleţí na tom, jaké pro ně budou jeho následky. Tento princip, který je podle některých zdrojů nazýván také principem zakazujícím zbytečné útrapy, v sobě obsahuje jedno z nejstarších pravidel válečného práva vůbec. 35 Jiţ ve starověku se objevují různé obyčeje vyjadřující tento princip, např. obyčej zakazující pouţívání otrávených šípů či otravování studní jako metodu vedení války. Zákaz působit zbytečné útrapy je obecně zakotven v Řádu války pozemní z roku 1907 i v Dodatkovém protokolu I k Ţenevským úmluvám. 36 Pojem zbytečné útrapy je v Řádu války pozemní definován jako útrapy jdoucí nad rámec vyřazení protivníka z boje. Dle studie Mezinárodního výboru Červeného kříţe se jedná o obyčejové pravidlo. Mnoho zbraní je z titulu principu zakazujícího zbytečné útrapy zcela zakázáno. Dnes existuje mezinárodní seznam konkrétních zbraní, které jsou zakázány. Seznam zakázaných zbraní je neustále aktualizován a doplňován např. minulý rok do něj přibyla kazetová munice. Jsou zakázány např. výbušné zbraně, které produkují skleněné střepiny nezjistitelné pomocí rentgenového záření. Právě touto nezjistitelností se skleněné střepiny odlišují od klasických kovových, jejichţ poloha v těle se dá zjistit rentgenovým vyšetřením. Kovové střepiny jsou přitom k vyřazení protivníka z boje stejně účinné. Jelikoţ se u skleněných střepin nedá rentgenem zjistit jejich poloha, moţnost následné léčby je výrazně omezena, coţ uţ představuje nadměrné útrapy. Dále se jsou zakázány např. střely dum dum neboli tříštivé střely, které se v těle oběti snadno deformují a jejich následkem je masivní devastace tkání a rychlé vykrvácení, střely vybuchující v lidském těle nebo chemické zbraně. I v případě, kdy konkrétní zbraň není výslovně zakázána Haagskými úmluvami nebo jinými smluvními, případně obyčejovými pravidly, nesmí být 35 JUKL 2011 op. cit. 36 Dodatkový protokol I, čl. 35 odst. 2. 19
poškození protivníka ve zjevném nepoměru k výhodě získané jeho vyřazením z boje. Vţdy je třeba uchýlit se k tomu nejhumánnějšímu způsobu, který je za daných okolností moţný a dostačující k vyřazení nepřítele z boje. Jedná se o jakousi analogii principu proporcionality. Jedno obyčejové pravidlo humanitárního práva kupříkladu stanoví, ţe je-li moţné a dostačující vyřadit protivníka z boje jinou zbraní neţ plamenometem, musí být takováto zbraň pouţita namísto něj, i kdyţ pouţití plamenometu není jinak obecně zakázáno. 37 Zakázanou metodou boje jsou např. také nerozlišující útoky, tj. útoky, které nejsou a priori zaměřeny na určitý vojenský objekt nebo jsou vedeny takovým způsobem či prostředky, ţe současně nutně zasahují i objekty civilní (např. jiţ výše zmíněné kobercové bombardování). Dále je zakázáno vyhladovění civilního obyvatelstva jako metoda vedení války, proradnost, při které je nepřítel uveden v omyl, ţe musí poskytnout ochranu (např. předstírání statusu civilní osoby, zdravotníka, předstíraná kapitulace atd.), přísně zakázáno je také zneuţití uznaných rozlišovacích a ochranných znaků 38 (tj. označení zdravotnického personálu, cizí vojenské uniformy atd.). Vojenský velitel nesmí vydat rozkaz, ţe nikdo z protivníků nebude ušetřen, ani tím vyhroţovat nepříteli. S výjimkou případů, kdy to vyţaduje vojenská nezbytnost, je téţ zakázáno ničení majetku nepřítele a plenění. 39 Vojenské objekty nesmí být umísťovány do hustě osídlených oblastí; z oblastí, ve kterých probíhají vojenské operace, musí být evakuováni civilisté, aby nebyli vystaveni nebezpečí boje. Přísně zakázáno je směřovat pohyby civilistů k ochraně vojenských objektů. 40 37 JUKL 2011 op. cit. 38 JUKL, Marek. Co je to mezinárodní humanitární právo [online]. Český červený kříž [cit. 10. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.cck-cr.cz/docs/mhp/cojemhp.htm 39 Mezinárodní revue Červeného kříže [online]. Mezinárodní výbor Červeného kříže, 2005 *cit. 10. 3. 2013+. Dostupné z: https://docs.google.com/viewer?a=v&q=cache:66ujj9aolr0j:www.icrc.org/eng/assets/files/othe r/czechirrc_857_henckarts.pdf+&hl=cs&gl=cz&pid=bl&srcid=adgeesibljogcvq6t9olhtb0fcxomv 1Ek_cVkLzeZkadUiKNHas_lMbXfL5GKUN8Oe_zxpgpHCaw_GhPtYPhefZHSpr2qThZMPTqWZ0jy3rS GY95t4ViJdAiJEPnk6trHxG53SgRm&sig=AHIEtbRSt2Sx4XmD7aU7lBg--aEFHT-LhA 40 JUKL 2009 op. cit. 20
3. VÝKLAD PRINCIPŮ HUMANITÁRNÍHO PRÁVA IZRAELSKÝM NEJVYŠŠÍM SOUDEM 3.1. Specifika konfliktu a jeho problémy Jak jsem jiţ naznačila v úvodu diplomové práce, konflikt mezi Izraelem a obyvatelstvem ţijícím na okupovaném území Palestiny je značně specifický. Nejedná se o klasický ozbrojený konflikt, ve kterém na obou stranách stojí státní kombatanti, ale de facto o boj státu Izrael proti terorismu. 41 Zatímco Izraelci postupují jako armáda, která je vázána normami mezinárodního humanitárního práva a jsou instruováni provádět vojenské operace v souladu s jeho ustanoveními a principy, palestinští teroristé mezinárodní právo nerespektují. Zatímco izraelští kombatanti nosí uniformy a zbraně, které je jiţ zdálky odlišují od běţných civilistů, palestinští teroristé se v běţném oděvu ukrývají mezi civilním obyvatelstvem. Kořeny konfliktu mezi těmito dvěma národy sahají ještě před rok 1948, kdy byl oficiálně vyhlášen stát Izrael. V průběhu konfliktu získali Izraelci nad původním palestinským obyvatelstvem vojenskou převahu a nyní je Palestina vůči Izraeli v závislém postavení. V září 2005 opustily jednotky IDF pásmo Gazy a od té doby Izrael prohlašuje, ţe nemá nad Gazou kontrolu. Podle zbytku mezinárodního společenství je však Gaza Izraelem stále okupována. Západní břeh Jordánu je taktéţ pod vojenskou správou Izraele. Izraelští vojáci kontrolují ţivot obyvatel Palestiny. Z Izraele je do ní dodávána elektřina, pohonné hmoty a věci humanitární potřeby. Palestincům se však nadvláda Izraele nezamlouvá. Kdyţ jsem se minulý rok v červnu zúčastnila 20. jednání Komise pro lidská práva OSN ve švýcarské Ţenevě, navštívila jsem tam mimo jiné také workshop nazvaný 41 SHANY, Yuval. Israeli Counter-Terrorism Measures: Are they Kosher under International Law? In: Terrorism and International Law: Challenges and Responses [online]. Sanremo: The International Humanitarian Law and Terrorism, 2002 [cit. 27. 3. 2013+. Dostupné z: http://www.iihl.org/iihl/documents/terrorism%20and%20ihl.pdf 21
Izraelský apartheid, který byl zorganizovaný Sdruţením arabských juristů. Jeden z palestinských řečníků na něm prohlásil, ţe Palestinci chtějí pouze svobodu. Nechtějí humanitární pomoc. V souvislosti s bojem proti terorismu organizovaného na okupovaných územích Palestiny je nutné odlišit dva právní reţimy reţim válečné okupace a reţim ozbrojeného konfliktu. 42 Stíţnosti, kterými se zabývá izraelský Nejvyšší soud v souvislosti s palestinským terorismem, podléhají oběma těmto reţimům. Já se v další části diplomové práce zaměřím pouze na reţim ozbrojeného konfliktu. Budu se zabývat stíţnostmi, ve kterých se rozhoduje o problémech vznikajících v rámci vojenských operací a ozbrojených střetů mezi IDF a palestinským obyvatelstvem. Ponechám stranou stíţnosti, které se zabývají izraelskou správou okupovaných území a jeho nakládáním s místním obyvatelstvem. Z tohoto důvodu se nebudu zabývat bezpečnostní bariérou vybudovanou Izraelem mezi ním a palestinským územím, deportacemi a administrativními detencemi teroristů ani demolicí domovů Palestinců jakoţto represivního opatření vůči teroristům, kteří spáchali útok na izraelské civilisty. Naopak se budu v další části této práce soustředit na rozhodnutí, ve kterých byla IDF obviněna z útoků na civilní obyvatelstvo, pouţívání civilistů pro vojenské účely, zbavování se teroristů kontroverzním způsobem (tzv. metodou targeted killing), pouţívání zakázaných zbraní, útoků na sanitky a týmy zdravotníků, zabraňování evakuace a ošetření zraněných Palestinců, odmítnutí povolení vstupu lékařů do kofliktní zóny, zabraňování konání pohřbů padlých Palestinců, zapříčinění nedostatku elektřiny, vody, potravin, zdravotních potřeb atd. Tyto problémy jsou přímým důsledkem vojenských operací IDF a ozbrojených střetů s Palestinci a jejich řešení najdeme v ustanoveních a obyčejových pravidlech mezinárodního humanitárního práva. 42 KRETZMER, David. Targeted Killing of Suspected Terrorists: Extra-Judicial Executions or Legitimate Means of Defence? In: The European Journal of International Law [online]. EJIL, 2005 [cit. 27. 3. 2013]. Dostupné z: http://ejil.oxfordjournals.org/content/16/2/171.full.pdf+html 22
3.2. Útoky na civilisty a jejich uţívání jako ţivých štítů Jeden z největších problémů představuje v oblasti dodrţování humanitárního práva pro izraelskou armádu princip rozlišování. Četné zprávy humanitárních organizací i zahraniční média obviňují IDF, ţe nedodrţuje normy humanitárního práva týkající se ochrany civilního obyvatelstva. 43 Ve stíţnostech, které se dostaly aţ před izraelský Nejvyšší soud, jsou IDF vytýkány útoky na civilní obyvatelstvo ţijící na okupovaných územích pásma Gazy, Judey a Samaří, a také jejich vyuţívání pro vojenské účely či dokonce jejich pouţívání jako lidských štítů. 3.2.1. Útoky směřující proti civilnímu obyvatelstvu Izraelský Nejvyšší soud se útoky vojáků IDF směřujícími proti palestinskému civilnímu obyvatelstvu na okupovaném území zaobíral ve 2 rozhodnutích: HCJ 4764/04 Physicians for Human Rights v. IDF Commander in Gaza a HCJ 3292/07 Adalah The Legal Center for Arab Minority Rights v. Attorney General. V rozhodnutí HCJ 4764/04 se jednalo o případ, kdy byl izraelskou armádou ostřelován dav civilistů. Několik z nich bylo v důsledku střelby zabito. V rámci vojenské akce IDF konané proti teroristické infrastruktuře v Rafahu v pásmu Gazy bylo z rozkazu vojenského velitele IDF několik obytných čtvrtí Rafahu uzavřeno i s obyvateli v nich ţijícími. Čtvrti byly obklíčeny izraelskými kombatanty a nikdo se nemohl dostat dovnitř ani ven. Palestinské obyvatelstvo ţijící v sousedství Tel A-Sultan tři dny trpělo nedostatkem potravin, vody a zdravotních potřeb. Za těchto okolností se do Tel A-Sultanu vypravily tisíce neozbrojených civilních obyvatel Palestiny. Podle stěţovatelů se tichého a nenásilného průvodu zúčastnili neozbrojení a nemaskovaní muţi, ţeny, děti i obyvatelé, kteří jiţ dosáhli důchodového věku. Někteří nesli vodu a potraviny, které zamýšleli darovat obyvatelům Tel A-Sultanu. V průběhu pochodu bylo na 43 Viz např. http://www.btselem.org/, http://www.hrw.org/middle-eastn-africa/israel-palestine 23
procesí třikrát nebo čtyřikrát vystřeleno z tanku a dvakrát z vojenského vrtulníku. Tato střelba způsobila smrt osmi civilistům, z nichţ polovina byla nezletilých. 44 Odpůrce ve své obhajobě zdůraznil, ţe se jednalo o nehodu, která začala být okamţitě vyšetřována. Průvod se konal uprostřed válečné zóny, někteří jeho účastníci byli ozbrojeni. IDF se nejdříve snaţila celé procesí zastavit slovní výzvou. Poté, co pokus selhal, rozhodla se pouţít zastrašujících prostředků. Ty ale bohuţel také selhaly, a tak velitel vydal příkaz k vystřelení slepého granátu na opuštěný dům. Granát však bohuţel slepý nebyl a jeho střepiny zabily osm Palestinců, z nichţ jeden byl ozbrojený aktivista teroristické organizace Islámský dţihád. Ostatních sedm bylo nevinných. 45 V tomto případě Nejvyšší soud konstatoval, ţe jeho pravomoci jsou omezeny, neboť v době rozhodování ve věci vyšetřování incidentu ještě nebylo u konce. Na závěr shrnul: Můžeme předpokládat, že jsme dostali lekci, ze které se poučíme, a jestliže je zde potřeba změnit pravidla, podle kterých armáda postupuje, bude tak učiněno. V této fázi, z důvodu absence faktického základu, můžeme pouze zopakovat očividné. Armáda musí použít veškeré prostředky potřebné k zabránění způsobení újmy civilnímu obyvatelstvu, nevyjímaje ani to, které proti ní protestuje. 46 V případě rozhodnutí HCJ 3292/07 47 se jednalo o zranění způsobená civilistům v pásmu Gazy v průběhu izraelských vojenských operací Rainbow a Days of Repentance, konaných v roce 2004. Stíţnost byla k Nejvyššímu soudu v Izraeli podána několika humanitárními organizacemi a jejím problémem byla přílišná obecnost. Humanitární organizace své tvrzení opíraly o články z novin, veřejná prohlášení vojáků IDF a zprávy mezinárodních organizací kritizující chování Izraele při vedení vojenských operací. Stíţnost postrádala konkrétní 44 Rozsudek Nejvyššího soudu v Izraeli ze dne 30. 5. 2004, věc HCJ 4764/04. In: Decisions of the Supreme Court [právní informační systém]. [cit. 15. 3. 2013]. Para. 28. Dostupné z: http://elyon1.court.gov.il/eng/home/index.html 45 HCJ 4764/04, para. 29. 46 Ibid., para. 30. 47 Rozsudek Nejvyššího soudu v Izraeli ze dne 8. 12. 2011, věc HCJ 3292/07. In: Decisions of the Supreme Court [právní informační systém]. [cit. 15. 3. 2013]. Dostupné z: http://elyon1.court.gov.il/eng/home/index.html 24
případy útoků na civilní obyvatelstvo. Izraelský Nejvyšší soud tyto důkazy shledal nedostačujícími. Soud judikoval, ţe nevinnému civilnímu obyvatelstvu můţe být způsobena újma i v případě, ţe IDF postupuje zcela správně a v souladu s právem ozbrojeného konfliktu. Akce kombatantů se pro nedostatek volby často odehrávají uprostřed civilních čtvrtí, které jsou úmyslně vyuţívány teroristy ukrývajícími se mezi civilním obyvatelstvem a provádějící útoky zasahující izraelské kombatanty z obydlených čtvrtí a civilních objektů. Armáda sice musí v těchto situacích vynaloţit veškeré úsilí k minimalizaci obětí na straně civilního obyvatelstva, někdy ale nemůţe být újmě civilistů úplně předejito. Boje jsou vedeny v nejistotě a za risku ţivotů kombatantů. Izrael má nadto v oblasti lidských práv povinnost chránit své obyvatele a jejich ţivoty před teroristickými útoky. Tato povinnost vyplývá z čl. 146 IV. Ţenevské úmluvy 48 a dle některých názorů i z mezinárodních úmluv o lidských právech. 49 Samotná skutečnost, ţe byly v průběhu konfliktu zraněny civilní osoby, neznamená porušení mezinárodního humanitárního práva. Jedná se o přidruţenou škodu, která v tomto případě splňuje poţadavek proporcionality. Stíţnost byla proto Nejvyšším soudem odmítnuta. 3.2.2. Early Warning Procedure Dne 6. října 2005 rozhodl Nejvyšší soud v Izraeli rozsudkem ve věci HCJ 3799/02 50 Adalah The Legal Center for Arab Minority Rights in Israel v. GOC Central Command, IDF, ţe vojenský postup do té doby IDF běţně pouţívaný, známý pod názvem Early Warning Procedure nebo také Neighbor 48 IV. Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války ze dne 12. 8. 1949. In: Český červený kříž [cit. 15. 3. 2013]. Čl. 146. Dostupné z: http://www.cervenykriz.eu 49 COHEN, Amichai; SHANY, Yuval. [online]. The Israel Democracy Institut, 2011 [cit. 15. 3. 2013]. Dostupné z: http://en.idi.org.il/media/230988/pp_93.pdf 50 Rozsudek Nejvyššího soudu v Izraeli ze dne 6. 10. 2005, věc HCJ 3799/02. In: Decisions of the Supreme Court [právní informační systém]. [cit. 15. 3. 2013]. Dostupné z: http://elyon1.court.gov.il/eng/home/index.html 25
Procedure, 51 nevyhovuje poţadavkům stanoveným principy proporcionality a rozlišování, a tento vojenský postup zakázal. Jednalo se o postup, při kterém izraelští vojáci ţádali palestinské civilní osoby ţijící v pásmu Gazy o poskytnutí asistence při zatýkání hledaných členů teroristických organizací. Úkolem palestinských civilistů bylo přijít k domu, ve kterém se hledaný terorista nacházel, zaklepat na dveře a varovat jej, ţe dům je obklíčen izraelskou armádou, která má v úmyslu jej zatknout. Místní obyvatel, kterým byl obvykle soused nebo osoba, která se s teroristou znala jiţ z dřívějška, musel zdůraznit, ţe v případě, ţe bude IDF nucena pouţít ozbrojenou sílu, můţe dojít jak ke zranění teroristy, tak i osob, které se zrovna nacházejí v jeho společnosti. To mělo teroristu přesvědčit, aby se vojákům IDF vzdal dobrovolně. Pokud se tak nestalo, musel mu Palestinec poskytující asistenci IDF oznámit, ţe do domu vniknou izraelští kombatanti a terorista bude zatčen klasickým způsobem. Dle izraelské operační směrnice nazvané Early Warning Procedure bylo smyslem celého postupu následující: Prostřednictvím asistence místního obyvatele je zamýšleno včas varovat obyvatele domu, aby bylo umožněno nevinným osobám opustit budovu a hledaným osobám vzdát se předtím, než bude zapotřebí použít sílu, která by mohla ohrozit lidský život. 52 V operační směrnici Early Warning Procedure byly formálně vymezeny podmínky, za kterých mohl být tento postup pouţit. Kontakt s místním obyvatelem probíhá prostřednictvím velitele vojenské jednotky přímo nebo prostřednictvím tlumočníka. Kontakt je veden v jazyce, kterému místní obyvatel rozumí, a za striktního zachovávání lidské důstojnosti. Jakmile je s obyvatelem navázán kontakt, je mu objasněno, že je po něm žádána asistence vojákům za účelem předejití zranění nevinných osob nebo poškození jejich majetku. 53 51 Také Prior Warning Procedure či Advance Warning Procedure viz např. překlad izraelské humanitární organizace Betselem 52 HCJ 3799/02, para. 5. 53 Ibid., para. 6. 26
Postup podle této směrnice byl koncipován jako tzv. last resort decision (krajní řešení) a nesměl být pouţit v situacích, ve kterých bylo moţné dosáhnout cíle uţitím jiných prostředků, jejichţ následky by nebyly tak závaţné. Civilista nebyl povinen asistenci poskytnout, naopak s celou akcí musel projevit výslovný souhlas. Bylo preferováno, aby zůstal po celou dobu, po kterou mluvil s hledanou osobou venku, a aby vstoupil dovnitř budovy, ve které se tato osoba nacházela, jen pokud zůstat venku nebylo moţné. Asistence civilisty musela skončit ihned po předání zprávy hledanému. Nesměla být poţadována po ţenách, dětech a starých nebo postiţených osobách. 54 Dle stěţovatelů byla Early Warning Procedure v rozporu se základními principy mezinárodního humanitárního práva a porušovala právo palestinských civilistů poskytujících asistenci na tělesnou integritu a lidskou důstojnost. 55 Jako důkaz byl stěţovateli předloţen Nejvyššímu soudu expertní posudek prof. Eyala Benvenisti, který vyučuje na právnické fakultě Univerzity v Tel Avivu. Prof. Benvenisti má za to, ţe tento postup představuje ohroţení ţivotů palestinských obyvatel. Civilisté poskytující asistenci IDF jsou vystaveni dvojímu nebezpečí, které jim můţe být způsobeno jednak teroristou při nebo po předání zprávy, a jednak vojáky IDF, poté, co se celá situace vymkne z rukou, a vojáci budou v reakci na útok teroristy nuceni pouţít ozbrojenou sílu. Prof. Benvenisti si v expertním posudku klade otázku, zda je moţné takové vtaţení civilisty do vojenského konfliktu ospravedlnit a podloţit legitimními důvody a zda toto jednání splňuje poţadavek proporcionality. Není jasné, zda je nebezpečí, kterému je vystaven civilista, ekvivalentní k záchraně těch, o kterých si IDF myslí, že jsou v budově. Právě tato nejistota dělá vystavení civilisty nebezpečí neproporcionálním. 56 Dle profesora postup nesplňuje poţadavek proporcionality také z toho důvodu, ţe není jasné, zda je postup efektivní a proč nejsou přednostně uţívány 54 Ibid., para. 6-7. 55 Ibid., para. 1, 13. 56 Ibid., para 15. 27
jiné prostředky, které nevyţadují zapojení civilistů do konfliktu např. megafony či jiná obdobná technika. 57 Na tomto místě je potřeba objasnit praktické dopady pouţití Early Warning Procedure. Tento postup je výhodný v případě, ţe civilisté v domě důvěřují izraelským kombatantům a dům dobrovolně opustí. Za takových okolností je pravděpodobné, ţe civilní oběti nebudou vysoké. Pokud budou ale obyvatelé domu či hledaná osoba klást odpor, můţe pouţití postupu vyústit v další zbytečnou civilní oběť civilisty doručujícího zprávu IDF. Civilista můţe také při vstupu do domu spustit nastraţenou výbušninu a stát se tak první civilní obětí dokonce ještě před doručením zprávy. Na druhou stranu je ale také moţné, ţe civilista, jakoţto osoba ze sousedství, znalá místních poměrů, bude o nastraţené výbušnině předem vědět a dokáţe se jí vyhnout. 58 Co se týče metod alternativních k Early Warning Procedure, kombatanti IDF by mohli zatknout teroristu klasickým způsobem tedy bez jakéhokoliv předchozího varování. Je ovšem velmi pravděpodobné, ţe by tento způsob zatýkání způsobil vyšší civilní oběti, protoţe pokud by kombatanti vstoupili do domu bez varování, v případě, ţe by došlo k boji a bylo zapotřebí pouţít ozbrojenou sílu, všichni obyvatelé ţijící v domě by byli stále uvnitř. Mohlo by dojít k jejich záměně kombatanty s hledanou osobou a mohli by být při pokusu o její zatčení zraněni nebo zabiti, nebo by mohli utrpět podobnou újmu v průběhu boje vojáků s hledaným teroristou. Riziko civilních obětí je tedy při klasickém způsobu zatýkání mnohem vyšší neţ při aplikaci Early Warning Procedure, i kdyţ v případě, ţe postup pouţit nebude, bude tím předejito způsobení alespoň jedné dodatečné civilní oběti. To samé můţeme konstatovat i v případě obětí izraelských vojáků. Je moţné, ţe bude zraněno či zabito méně vojáků např. na následky způsobené nastraţenými výbušninami nebo důsledkem sebeobrany vyděšených civilistů nacházejících se v domě. Ze všech těchto důvodů tedy není 57 Ibid., stanovisko viceprezidenta M. Chešina, para. 2. 58 OTTO, Roland. Neighbors as Human Shields? The Israel Defense Forces Early Warning Procedure and International Humanitarian Law [online]. In: Int l Rev. Red Cross, 2004, roč. 86, č. 856, s. 771-787 [cit. 15. 3. 2013]. Dostupné z: http://www.icrc.org/eng/assets/files/other/irrc_856_otto.pdf 28
klasický způsob zatčení bez jakéhokoliv předchozího varování za okolností panujících na okupovaných územích na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy vhodnější neţ pouţití Early Warning Procedure. 59 Druhou moţnou alternativní metodou, která by se dala k dosaţení účelu zatčení hledaného teroristy za minimalizace obětí vojenské akce pouţít, je předchozí varování prostřednictvím megafonu. Pokud by civilní obyvatelé domu důvěřovali izraelské armádě a dům by opustili, riziko civilních obětí by zůstalo stejné, ovšem s jedinou výjimkou protoţe by tam nebyl asistující civilista, alespoň jedna civilní osoba navíc by nebyla vystavena ţádnému nebezpečí. I kdyţ by civilisté pravděpodobně dům opustili s menší pravděpodobností neţ při pouţití Early Warning Procedure, nemusel by ţádný civilista riskovat, ţe vstupem do objektu např. spustí nastraţené výbušné zařízení. Na druhou stranu ale tato metoda ani zdaleka není výhodná pro vojáky IDF, kteří zatímco megafonem promlouvají k Palestincům a snaţí se je přesvědčit, aby uprostřed noci opustili svůj dům, přitahují vnější pozornost na celou operaci a riskují útoky třetích osob ze sousedství. Minimálně v tomto směru je tedy i tato metoda méně výhodná neţ Early Warning Procedure. 60 Nejvyšší soud v Izraeli slovy prezidenta Aharona Baraka dospěl ohledně předmětného postupu k následujícím závěrům. Zatímco normy humanitárního práva obsahují výslovný zákaz pouţívání civilistů jako lidských štítů za účelem ochrany ţivota kombatantů, 61 problém spolupráce s místním obyvatelstvem není upraven ţádnou konkrétní normou humanitárního práva. 62 Je zde potřeba vyváţit 59 Ibid. 60 Ibid. 61 Viz též IV. Ženevská úmluva, čl. 28; Dodatkový protokol I, čl. 51 odst. 7. 62 R. Otto ve své právní analýze (op. cit.) dospívá k názoru, že jedním z cílů Early Warning Procedure je zabránit zranění kombatantů, která by mohli utrpět např. při šlápnutí na minu při vstupu do budovy, ve které se podle nich skrývá hledaný terorista, nebo v průběhu užívání megafonu k varování obyvatel právě se v ní nacházejících. Namísto těchto kombatantů, kteří jsou dle válečného práva legitimním cílem útoku, jsou však při užití postupu Early Warning nebezpečí vystaveni civilní obyvatelé. Proto je i osoba dobrovolně se akce účastnící de facto živým štítem. Již ze samotné podstaty humanitárního práva však vyplývá, že je v popisu práce kombatantů vzít na sebe tato rizika namísto civilních obyvatel (viz též článek M. Jukla vydaný v novinách Českého červeného kříže, dostupný online z: http://www.cervenykriz.eu/cz/mhp/zaklp-mhp.pdf). Dle profesora do zákazu používání živých štítů spadá i dobrovolný lidský štít, neboť třetí osoba 29