MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY. Dechová a fonační cvičení u dětí předškolního věku.

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY Dechová a fonační cvičení u dětí předškolního věku Bakalářská práce Brno 2013 Vedoucí práce: PhDr. Ilona Bytešníková, Ph.D. Vypracovala: Petra Vídeňská

Touto cestou bych ráda poděkovala PhDr. Iloně Bytešníkové, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a podněty pro zpracování bakalářské práce. Poděkování patří také dívce, s níž jsem realizovala výzkumnou část bakalářské práce a jejím rodičům, kteří mi spolupráci umožnili.

Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Ve Vamberku dne. (podpis)

Obsah Úvod... 1 1 Anatomie a fyziologie dechového ústrojí... 3 1.1 Vliv dýchání na tvorbu řeči... 3 1.2 Stavba a funkce dechového ústrojí... 4 1.3 Princip dýchací funkce... 6 1.4 Častá onemocnění dechového ústrojí v předškolním věku... 7 2 Anatomie a fyziologie fonačního ústrojí... 10 2.1 Stavba a funkce fonačního ústrojí... 10 2.2 Hlasová hygiena... 12 2.3 Vývoj hlasu... 13 2.4 Častá onemocnění fonačního ústrojí v předškolním věku... 14 3 Dechová a fonační cvičení... 16 3.1 Zásady dechových a fonačních cvičení... 16 3.2 Využití a realizace dechových a fonačních cvičení... 17 3.3 Hlasové začátky... 19 3.4 Vývoj řeči u dětí předškolního věku... 20 4 Dechová a fonační cvičení u dětí předškolního věku... 22 4.1 Cíle a metodologie výzkumu... 22 4.2 Charakteristika výzkumného vzorku kazuistika... 23 4.3 Analýza videonahrávky jednotlivých cvičení... 25 4.4 Závěry výzkumu a doporučení pro praxi... 30 Závěr... 32 Shrnutí... 33 Summary... 33 Seznam literatury... 34 Seznam příloh... 37

Úvod Dechová a fonační cvičení mají v oboru logopedie své důležité místo. V odborných publikacích se s tímto tématem setkáváme především v rámci kapitol o přípravných cvičeních. Existuje jen malé procento literatury zabývající se výhradně dechovými či fonačními cvičeními. Jedním z důvodů, proč jsem si jako téma své bakalářské práce vybrala tuto problematiku, byl tedy zdánlivý nedostatek literatury zabývající se tímto tématem. Bakalářská práce je zaměřena na děti předškolního věku. Důvodem byla nejen osobní zkušenost s dětmi tohoto věku, získaná především na odborných logopedických praxích v mateřských školách. Chtěla jsem se také dozvědět, jaký vliv mohou mít dechová a fonační cvičení na stále ještě se vyvíjející řeč dětí předškolního věku. Cílem bakalářské práce je shrnout co nejvíce poznatků z oblasti dechových a fonačních cvičení v širším kontextu. Hlavním cílem výzkumné části práce je podat rodičům dětí předškolního věku návod na realizaci těchto cvičení. K tomuto účelu může sloužit i CD s videonahrávkou realizovaných cvičení, které vzniklo za informovaného a písemného souhlasu rodičů. Dílčím cílem práce je ověřit vhodnost vybraných dechových a fonačních cvičení pro děti předškolního věku. Bakalářská práce se skládá ze čtyř kapitol. První tři kapitoly jsou teoretické, čtvrtá kapitola je výzkumná. V první kapitole je prezentována problematika dechového ústrojí. V kapitole jsou zahrnuty informace o anatomii a fyziologii daného ústrojí, vlivu dýchání na tvorbu řeči, principu dýchání a informuje o častých onemocněních dechového ústrojí v předškolním věku. Obsahem druhé kapitoly je problematika fonačního ústrojí. Zde jsou obsaženy informace o anatomii a fyziologii ústrojí, hlasové hygieně, vývoji hlasu a častých onemocněních hlasového ústrojí v předškolním věku. Ve třetí kapitole je věnována pozornost dechovým a fonačním cvičením. Jejich zásadám, využití a realizaci, hlasovým začátkům a vývoji řeči u dětí předškolního věku. Ve výzkumné části práce jsou realizována vybraná dechová a fonační cvičení. V této části práce je zahrnuta metodika výzkumu, kazuistika, charakteristika jednotlivých cvičení s následnou analýzou jejich videonahrávky a závěry výzkumu. 1

Výzkumná část práce byla realizována formou kvalitativního výzkumu, v němž byly využity následující techniky: pozorování, analýza videonahrávky, kazuistika a rozhovor. Ke zpracování teoretické části bakalářské práce jsem využila analýzu odborné literatury. 2

1 Anatomie a fyziologie dechového ústrojí 1.1 Vliv dýchání na tvorbu řeči Dýchání patří mezi základní životní funkce člověka. Jedná se o nepodmíněný reflex, který probíhá neustále během života každého z nás. Při každé činnosti, kterou jedinec vykonává je spotřebováván kyslík a z těla je vylučován oxid uhličitý a dusík. Dalo by se tedy usuzovat, že každý člověk umí dýchat. Jedná se ale u každého jedince o správné dýchací návyky? Během procesu dýchání dochází v lidském organismu k výměně dýchacích plynů, které jsou nezbytně důležité pro život jedince. Toto je jedna z nejdůležitějších, nikoliv však jediná funkce dýchací soustavy člověka. Velmi důležitou funkcí, zajímavou zejména pro oblast logopedie, je využití výdechového proudu vzduchu pro tvorbu hlasu a lidské řeči. Ve většině jazyků, stejně jako v jazyce českém, se využívá k tvorbě řeči pouze výdechového vzdušného proudu. Pouze v některých jazycích se můžeme setkat s využitím pohybu vzduchu uzavřeného v dutinách nad hrtanem nebo proudu vdechovaného vzduchu pro tvorbu řeči. Dle B. Krahulcové (2007) určuje síla výdechového proudu vzduchu výslednou sílu a výšku hlasu daného jedince. Výdechový proud, který odchází z plic v klidovém stavu, prochází volně hrtanem a prostorem mezi hlasivkovými vazy. Postaví-li se výdechovému proudu do cesty překážka v podobě kmitajících hlasivkových vazů, vzniká základní hrtanový hlas (Lejska, M., 2003). Ten je tichý, chraptivý a nezvučný. Teprve průchodem výdechového proudu přes nadhrtanové rezonanční dutiny vzniká lidský hlas takový, jaký známe. Mezi správné řečové návyky, které by měl mít osvojené každý jedinec, patří mluvení při výdechu. Výdechový proud by měl být plynulý, pozvolný a úsporný. Podle toho, zda výdechový proud prochází nadhrtanovými rezonančními dutinami volně, nebo zda naráží na překážky, dělíme hlásky českého jazyka na samohlásky (vokály výdechový proud prochází volně) a souhlásky (konsonanty výdechový proud při průchodu nadhrtanovými rezonančními dutinami musí překonávat určité překážky). 3

U některých jedinců se můžeme setkat s nežádoucími projevy dýchání, jako je například dechová arytmie (porucha rytmu dýchání), mluvení při vdechu či nesrovnalost mezi mluvením a rytmem dýchání. V takovém případě je nutné zahájit dechová cvičení zaměřená na prohloubení dýchání a zvládnutí fyziologicky správného vdechu a výdechu při mluvení. Jedná se tedy o prodloužení fáze výdechu a jeho správné řízení (Štěpán, J., Petráš, P., 1995). Při nesrovnalosti mezi rytmem dýchání a řečí, za současného působení dalších faktorů, se můžeme setkat s tím, že se u dítěte začne projevovat balbuties (koktavost) nebo tumultus sermonis (breptavost). U obou těchto narušení komunikační schopnosti je nezbytně nutné co nejdříve zahájit logopedickou péči zaměřenou zejména na úpravu dýchacích návyků. Nesprávné dechové návyky se mohou negativně projevovat nejen při tvorbě řeči, ale ovlivňují také držení těla, vývoj hrudního koše a zásobování všech orgánů kyslíkem. Negativní vliv na tvorbu řeči mohou mít i různá onemocnění a rozličné odchylky ve stavbě či funkci dechového ústrojí. 1.2 Stavba a funkce dechového ústrojí Respirační, neboli dechové ústrojí se dělí dle R. Čiháka (2002) na horní a dolní cesty dýchací. Horní cesty dýchací tvoří dutina nosní (cavum nasi) a nosohltan (nasopharynx). Dolní cesty dýchací sestávají z hltanu (pharynx), hrtanu (larynx), průdušnice (trachea), průdušek (bronchi) a plic (pulmones). Dutina nosní (cavum nasi) začíná nosními dírkami a je zakončena nosními choanami, které ústí do nosohltanu (nasopharynx). Dutina je rozdělena na dvě nestejné poloviny nosní přepážkou (septum). Každá polovina je pak horizontálně členěna na tři oddíly nosními skořepami. Podle vzhledu a funkce jsou rozlišovány dva typy sliznice pokrývající dutinu nosní: sliznice čichová a dýchací (Čihák, R., 2002). Obě sliznice se od sebe liší nejen svou funkcí, ale i stavbou a umístěním. Na dutinu nosní navazuje nosohltan (nasopharynx). Jedná se o horní část hltanu. Dochází zde tedy ke křížení cest dýchacích a trávicích. Z každé strany nosohltanu ústí Eustachova trubice, která spojuje nosohltan se středoušní dutinou (Šlapák, I., Janeček, D., Lavička, L., 2009). Mezi ústími trubic se nachází nakupená lymfatická tkáň, kterou nazýváme nosní mandle (tonsila pharyngea). 4

V hltanu (pharynx) dochází k rozdělení cest dýchacích a trávicích. Dle Čiháka (2002) je hrtan (larynx), který volně navazuje na hltan, složen z několika pohyblivě spojených chrupavek. Tento orgán slouží nejen k dýchání (respiraci), ale také k tvorbě hlasu (fonaci). Dalším oddílem dolních cest dýchacích je průdušnice (trachea). Ta se dále dělí na dvě menší průdušky (bronchi) a ty se opět dělí na rozvětvený systém průdušinek (bronchioly), které ústí do plicních sklípků. Vlastním orgánem dýchání jsou plíce (pulmones) uložené v hrudním koši. Jedná se o orgán, který je svou anatomií přizpůsoben k zásobování organismu kyslíkem (Ostatníková, D., 2003). Plíce jsou složené z velkého množství plicních sklípků (alveol), kde dochází k samotné výměně dýchacích plynů. Jedná se o seskupení jemných struktur, které samy o sobě dýchat nedokážou. K tomu potřebují pomoc dýchacího svalstva. Nejvýznamnějším dýchacím svalem je bránice (diafragma). Proces dýchání se skládá ze dvou důležitých úkonů nádechu (inspirace) a výdechu (exspirace). Při nádechu se do těla dostává kyslík, který prochází dýchacími cestami až do plic. Zde, v plicních sklípcích, probíhá výměna dýchacích plynů mezi organizmem a vnějším prostředím pomocí červeného barviva hemoglobinu, vázaného na červených krvinkách (erytrocytech). D. Ostatníková (2003) uvádí, že proces dýchání je závislý na funkci dýchacích svalů a na změně tlaku v alveolách. Nádech je aktivním dějem, kdy kontrakce (stažení) bránice, která se uskutečňuje díky impulzu z dýchacího centra v mozkovém kmeni, rozšíří prostor hrudní dutiny. To znamená, že zvětší svůj objem na úkor dutiny břišní (Ostatníková, D., 2003). Při výdechu je bránice vytlačována svaly přední stěny břišní zpět nahoru. Bránice se vrátí do své původní pozice, kdy se opět zmenší i objem dutiny hrudní. Aby mohlo dojít k nádechu, musí být tlak v alveolách vyšší, než tlak vzduchu v okolním prostředí. Pro uskutečnění výdechu musí být rozdíl tlaků opačný. Cyklus vdechu a výdechu se v klidovém režimu u dospělého člověka uskuteční přibližně 16 20 - krát za minutu (Krčmová, M., 2007). Pokud, jak uvádí D. Ostatníková (2003), jedinec naráz v klidu vdechne a vydechne přibližně 0,5 litru vzduchu, pak by se dalo usuzovat, že za jednu minutu se jedná o sedm až osm litrů vzduchu, které se v plicích vyměnily. Z toho by vyplývalo, že u jedince během jedné minuty dojede ke čtrnácti až šestnácti cyklům nádechu a výdechu. Tím se však neshodují údaje D. Ostatníkové a M. Krčmové. Základem nádechu je zvětšení hrudní dutiny, která se díky zdvižení žeber rozšiřuje příčně i předozadně. Podle převahy činnosti mezižeberních svalů nebo bránice 5

se dá rozdělit dýchání na dva druhy kostální (žeberní) a abdominální (břišní). Normální dýchání je smíšené uplatňují se oba typy; uvádí se, že u mužů převažuje dýchání abdominální, u žen kostální (Čihák, R., 2002, s. 233). 1.3 Princip dýchací funkce Aby mohl být výdechový proud vzduchu vhodně využíván při tvorbě řeči, musí jedinec správně ovládat své dýchání. To znamená, že musí správně ovládat nádech i výdech, mít dostatečně velkou vitální kapacitu plic a dostatečný reziduální objem plic. U některých jedinců se můžeme setkat s nesprávnými dechovými návyky. Jedná se například o dýchání ústy, zrychlené dýchání, nepravidelné dýchání, atp. Při nácviku správného fyziologického nádechu se je důležité, aby se klient snažil o správný prodloužený nádech nosem. Na počátku fyziologicky správného nádechu je tlak v alveolách vyšší, než tlak okolního prostředí. Uskutečňuje se nasátí vzduchu do plic, které tak zvětšují svůj objem. Díky kontrakci (stažení) bránice dochází k rozšíření prostoru dutiny hrudní, která zvětší svůj objem na úkor dutiny břišní. Vnější mezižeberní svaly se stáhnou a tím dochází k vyklenutí hrudního koše směrem dopředu a nahoru (Ostatníková, D., 2003). Díky zvětšení objemu dutiny hrudní dochází ke snížení tlaku v alveolách a tím se tlak v alveolách a tlak okolního prostředí vyrovnají. V tomto okamžiku je proces nádechu ukončen. Při nácviku fyziologicky správného výdechu se jedinec snaží o to, aby byl výdech tichý, nepřerušovaný, a dostatečně dlouhý k vyslovení mluvního celku. Na počátku fyziologicky správného výdechu dochází ke zvětšování tlaku v alveolách (Ostatníková, D., 2003). Bránice a mezižeberní svaly se vrací do původní polohy. V důsledku toho se zmenší objem hrudní dutiny a přetlak v plicích umožní vydechnutí vzduchu z plic. Na konci výdechu se opět tlak atmosférický rovná tlaku v alveolách. Vitální kapacita plic je množství vzduchu, které člověk dokáže úsilím vydechnout po maximálním nádechu. Dle D. Ostatníkové (2003) zahrnuje pojem vitální kapacita plic kromě dechového objemu také inspirační rezervní objem (množství vzduchu, které člověk dokáže ještě nadechnout po maximálním nádechu) a exspirační rezervní objem (množství vzduchu, které člověk dokáže ještě vydechnout po maximálním výdechu). 6

I po nejhlubším výdechu zůstává v plicích přibližně jeden litr vzduchu, který nelze vydechnout. Jedná se o takzvaný reziduální objem vzduchu. Tento reziduální objem vzduchu dělí D. Ostatníková (2003) na dva druhy. Prvním typem je reziduální objem kolapsový, který se z plic může dostat při pneumotoraxu (vniknutí vzduchu z plic do hrudníku například následkem úrazu). Druhým typem je pak minimální reziduální objem, který se do plic dostává při prvním nádechu dítěte a není možné ho během života dostat z plic. 1.4 Častá onemocnění dechového ústrojí v předškolním věku Nejen nesprávné dechové návyky mohou způsobit obtíže při řečovém dýchání. Situaci mohou zkomplikovat také různá onemocnění dechové soustavy. U dětí předškolního věku se dle I. Bumbové (2010) nejčastěji setkáme s rhinosinusitis (zánět sliznice nosu a vedlejších dutin nosních), bronchitis (zánět průdušek) a tonzilitis (zánět krčních mandlí). V předškolním období se logopedi často setkávají také s jedinci po odstranění adenoidní vegetace (zbytnělá nosní mandle). Toto období je také typické pro vznik astma bronchiale (chronické onemocnění dýchacích cest). Pravděpodobně nejčastějším onemocněním dechového ústrojí, nejen u dětí předškolního věku, je rhinosinusitis, neboli rýma. Toto onemocnění prodělá ve svém životě mnohokrát každý člověk, neboť nos představuje stále otevřenou vstupní bránu do lidského organismu. Tak neustále dochází k zanášení nečistot, bakterií a virů do nosních dutin. Při rýmě dochází ke zduření sliznice v nose a ve vedlejších dutinách nosních. Tím se zmenšuje vzdušnost a mění se barva lidského hlasu, který má omezenou schopnost rezonovat v rezonančních dutinách (Šlapák, I., Floriánová, P., 1998). Vlivem zhoršené nosní průchodnosti se může dočasně u nemocného jedince projevit uzavřená huhňavost. U rhinosinusitidy se opakovaně projevují alespoň tři z následujících symptomů: výtok z nosu, kýchání, kašel, svědění v nose, obstrukce (neprůchodnost) nosu (Šlapák, I., Janeček, D., Lavička, L., 2009). Titíž autoři uvádějí v klasifikaci rhinosinusitis tři typy. Rhinosinusitis alergickou, kterou dále dělí na sezónní a celoroční, rhinosinusitis infekční dále dělenou na akutní a chronickou a rhinosinusitis ostatní. Rhinosinusitis je většinou lidí považována za banální onemocnění, kterému není třeba věnovat větší pozornost. Toto onemocnění však může především v dětském věku vyvolat mnohá jiná, 7

závažnější onemocnění. Zánětlivá infekce se může rozšířit například do Eustachovy trubice, což často vyvolává zánět středního ucha. Velmi často se u dětí předškolního věku setkáme také s bronchitis, neboli zánětem průdušek. Jedná se o zánětlivé onemocnění dolních cest dýchacích, zejména zánět průdušek. Onemocnění vzniká rozšířením infekce z horních úseků dýchacích cest. Mezi hlavní příznaky bronchitis patří kašel. Ten je v prvních dnech suchý a dráždivý. Po několika dnech přechází v kašel vlhký a dochází k produkci hlenu. Kašel by měl do pěti až deseti dnů ustupovat. Mezi další příznaky tohoto onemocnění patří horečka a malátnost. Jak uvádí F. Kopřiva (2007), bronchitis se může vyskytovat například jako komplikace chřipky. Toto onemocnění se může vyskytovat ve formě akutní či chronické. Oba typy se od sebe navzájem liší příčinami i příznaky onemocnění. U dětí se mnohem častěji setkáme s akutní formou bronchitidy. Jedná se o častý důsledek nachlazení, popřípadě o příznak virového onemocnění. F. Kopřiva (2007) uvádí, že dítě trpící bronchitidou může vynakládat velké úsilí při dýchání a tento stav může připomínat astmatický záchvat. Dalším poměrně častým onemocněním dětí předškolního věku je tonzilitis, neboli zánět krčních mandlí známý pod názvem angína. Ve většině případů se jedná o virovou infekci, méně často pak o bakteriální, streptokokovou či infekci jinými mikroorganismy. L. Vyhnánková (2008) řadí mezi základní symptomy tohoto onemocnění pocit cizího tělesa v krku, dráždění k pokašlávání, zápach z dutiny ústní, pocit únavy, sníženou výkonnost, subfebrilii (lehce zvýšená teplota). Podle autorů I. Šlapáka, D. Janečka a L. Lavičky (2009) patří k typickým příznakům ještě poruchy polykání, horečka, rýma a zduření regionálních (spádových) lymfatických uzlin. U této choroby je při pohledu do dutiny ústní přítomen klasický obraz. Měkké patro je nápadně zarudlé a krční mandle jsou zduřelé a překrvené. Při delším průběhu se na mandlích tvoří charakteristické hnisavé čepy, které vypadají jako malé bílé fleky. Jestliže dítě neustále dýchá ústy, přestože nemá rýmu a v noci chrápe, může se jednat o adenoidní vegetaci neboli zbytnělou nosní mandli. K základním příznakům patří právě dýchání ústy, chrápání, otevřená ústa, poruchy skusu, ale také například noční pomočování či opakované infekce dýchacích cest a záněty středouší (Šlapák, I., Janeček, D., Lavička, L., 2009). Ke zbytnění nosní mandle dochází nejčastěji v důsledku chronických rhinosinusitid. Méně často se může jednat o zvětšení v důsledku infekce. 8

Pokud se při lékařském vyšetření jako příčina dýchání ústy a chrápání potvrdí diagnóza adenoidní vegetace, dochází ve většině případů k jejímu chirurgickému odstranění. D. Kutálková (2010) uvádí, že se jedná většinou o ambulantní zákrok prováděný v krátkodobé narkóze. Po chirurgickém zákroku však nedojde k samovolné úpravě dýchacích návyků a proto je vhodné zařadit dechová cvičení pod vedením logopeda zaměřená na nácvik dýchání nosem. Astma bronchiale je chronické zánětlivé onemocnění dýchacích cest. Chronický zánět způsobuje průvodní zvýšení průduškové reaktivity, která vede k opakovaným epizodám pískotů při dýchání, dušnosti, tlaku na hrudi a kašle, převážně v noci a časně nad ránem (Salajka, F., a spol., 2005, s. 1). Mezi základní příznaky astmatu se řadí dráždivý kašel, který v některých případech může být i jediným příznakem, pocit sevření či tíhy na hrudi, prodloužený výdech provázený pískotem a vrzáním, pocit nedostatku vzduchu a tendence k mělkému a povrchovému dýchání. Astma bronchiale je chronické, celoživotní onemocnění, které může vznikout v kterémkoliv věku. Klinicky lze astma rozdělit do několika forem. Dle F. Salajky (2005) se s diagnózou astma bronchiale můžeme často setkat u jedinců, u nichž se projevuje také alergická rýma či atopický ekzém. Správná funkce dechového ústrojí je nezbytně nutným předpokladem k tvorbě lidského hlasu. Dechové ústrojí sestává z dutiny nosní a nosohltanu, tvořící horní cesty dýchací, dále z hltanu, hrtanu, průdušnice, průdušek a plic, utvářející dolní cesty dýchací. Proces dýchání představuje střídání nádechu a výdechu. Důležitou podmínkou pro tvorbu řeči je užívání fyziologicky správného nádechu a výdechu. Funkční užívání výdechového proudu k tvorbě řeči mohou zkomplikovat i choroby dýchacího ústrojí. 9

2 Anatomie a fyziologie fonačního ústrojí 2.1 Stavba a funkce fonačního ústrojí Mezi nejdůležitější lidské potřeby je možné zahrnout i potřebu komunikovat se svým okolím. Z oboru psychologie jsou známy dva druhy komunikace verbální (slovní) a nonverbální (bez použití slov). Za nonverbální komunikaci považujeme například gesta (posunky), mimiku (výrazy tváře), haptiku (komunikace dotekem), atp. Pro člověka je charakteristická zejména komunikace verbální, která probíhá zásluhou hlasového (fonačního) ústrojí. Hlasové ústrojí je dle M. Lejsky (2003) tvořeno zejména hrtanem (larynx), hlasivkami (glottis) v něm uložených a svaly hrtanu, které se dělí na zevní a vnitřní. Hrtan (larynx) je nepárový orgán, umístěný na přední straně krku. Jedná se o pomyslnou křižovatku fonačního a respiračního ústrojí. Podle R. Čiháka (2002) je hrtan trubicovitý orgán se slizniční výstelkou, jehož podkladem je soubor chrupavek, pohyblivě spojených klouby, vazy a svaly. Chrupavky, které tvoří tělo hrtanu, se dělí na tři chrupavky párové a tři nepárové (Ostatníková, D., 2003). Mezi párové chrupavky patří cartilago corniculata, cartilago triticea a cartilagines arytenoideae (chrupavky hlasivkové). K nepárovým chrupavkám se řadí cartilago thyroidea (chrupavka štítná), cartilago cricoidea (chrupavka prstenčitá) a cartilago epiglottica (chrupavka příklopky hrtanové, tzv. epiglottis). R. Čihák (2002) uvádí ještě další párové chrupavky, kterými jsou cartilago cuneiformis a cartilagines sesamoideae. Hrtan lze dle D. Ostatníkové (2003) rozdělit na tři části hrtanovou předsíň, střední část a podhlasivkovou dutinu. Hrtanová předsíň je na horním konci široká a směrem dolů se zužuje. Vchod do předsíně uzavírá hrtanová příklopka (epiglottis). Ve střední, zúžené části hrtanu jsou uloženy hlasivky (glottis). V této části hrtanu dochází ke tvorbě lidského hlasu. Podhlasivková dutina představuje spojnici mezi hrtanem (larynx) a průdušnicí (trachea). Svalstvo hrtanu se dělí na vnější a vnitřní. Jedná se o svalstvo příčně pruhované, které umožňuje pohyby chrupavek hrtanu. B. Hála a M. Sovák (1947) uvádějí, že pomocí vnějšího svalstva je hrtan připevněn na horní straně k jazylce a dole 10

ke kosti hrudní. Úkolem vnitřního svalstva je podílet se na fonaci. M. Lejska (2003) dělí vnitřní svaly hrtanu na přitahovače, roztahovače a napínače hlasivek. Velmi podstatnou a důležitou součástí fonačního ústrojí jsou vazy hlasové neboli hlasivky (glottis). Jedná se o vlastní oblast tvorby řeči nacházející se ve střední části hrtanu. Samotné hlasivky jsou párové a jsou tvořeny vazivem, svalovinou a slizniční řasou. Na jednom konci jsou hlasivky připojeny k chrupavce štítné a na konci druhém k chrupavkám hlasivkovým. Velikost hlasivek se liší podle pohlaví. D. Ostatníková (2003) uvádí, že u žen dosahují hlasivky v klidovém stadiu délky okolo 20 mm, u mužů 24 30 mm. K tomu, aby se lidé mezi sebou mohli dorozumívat pomocí lidské řeči, je nezbytně nutná schopnost každého jedince správně tvořit hlas. Vznik lidského hlasu je výsledek součinnosti dechového, fonačního a artikulačního ústrojí. Nezbytnou součástí procesu fonace je bezchybná činnost hlasivek. Proces tvorby lidského hlasu je zahájen proudem vydechovaného vzduchu, který odchází z plic a dostává se až k uzavřeným hlasivkám. Hlasivkové vazy jsou v tomto okamžiku přilnuty k sobě. V prostoru pod hlasivkami narůstá tlak, který po dosažení určité hranice proráží mezi hlasivkovými vazy štěrbinu. Proud vzduchu prochází hlasivkovou štěrbinou a tím se rozvlní sliznice hlasivek. M. Kučera (2009) uvádí, že následně mezi hlasivkovými vazy vzniká podtlak, který umožňuje opětovné přilnutí hlasivkových vazů k sobě. Tento proces se stále opakuje. Střídavým otevíráním a zavíráním hlasivkové štěrbiny dochází střídavě ke zhušťování a zřeďování vzdušného sloupce nad úrovní hlasivek. Tímto procesem vzniká tzv. základní hrtanový hlas. Tento hrtanový hlas je však surový a nelidský. M. Lejska (2003) ho přirovnává ke zvuku při fouknutí do lahve. M. Kučera (2009) udává několik nezbytných podmínek pro utvoření základního hrtanového hlasu. Dle autora se jedná o stejné napětí obou hlasivek, identický objem, dobrou hybnost hlasivek, schopnost povrchového epitelu kmitat po hlasovém vazu a schopnost uzavřít hrtanovou štěrbinu v plném rozsahu v úrovni vodorovné i svislé. Aby se ze základního hrtanového hlasu stal hlas lidský, takový, který lidé znají, musí tento hrtanový hlas projít násadními trubicemi, ve kterých je kultivován. Násadní trubice neboli rezonanční prostory jsou všechny dutiny, nacházející se částečně pod, ale především nad úrovní hlasivek, které souvisí s vibračním aparátem hrtanu (Lejska, M., 2003). Velikost a tvar těchto rezonančních dutin určují konečnou podobu hlasu daného jedince. 11

2.2 Hlasová hygiena Často využívanou součástí terapie poruch hlasu je hlasová hygiena. Dle J. Klenkové (2006) je však potřeba začít s realizací hlasové hygieny i v rámci prevence poruch hlasu, tedy dokud je hlas neporušen. Pojem hlasová hygiena zastupuje soubor zásad, které je nutné dodržovat v rámci péče o hlas. Tyto poznatky vycházejí ze znalostí oblasti anatomie a fyziologie hlasového ústrojí a také z praktických zkušeností. Při dodržování těchto zásad se výrazně eliminuje riziko vzniku některé z poruch hlasu. Autoři J. Štěpán a P. Petráš (1995) vytýčili ve své publikaci následujících osm hlavních zásad při dodržování hlasové hygieny. Velmi důležité pravidlo hlasové hygieny říká, že by jedinec měl mluvit ve vyvětrané místnosti. Důležitá je zde především výměna vzduchu v místnosti, kde má jedinec hovořit. V nevětrané místnosti se nachází velké množství oxidu uhličitého a ubývá zde množství kyslíku. Tím je jedinci ztížen proces dýchání, což má negativní dopad na tvorbu řeči. Důležité je se nepřekřikovat, nepřepínat hlas a šetřit hlasivky. Toto pravidlo doporučuje jedinci dodržovat stálou, jemu přirozenou, hlasovou sílu. Podstatná je minimalizace křiku, při kterém se hlasivky nadměrně namáhají. Také při nachlazení, chrapotu, či v období mutace je velmi důležité dbát tohoto pravidla. V rámci hlasové hygieny je také významné nepřepínat hlasovou výšku. Hlasová výška patří k základním vlastnostem hlasu a udává rozsah lidského hlasu. Tato vlastnost je udávána buď v hercích, nebo častěji ve srovnání s tóny a oktávami (Lejska, M., 2003). Každý jedinec má svou charakteristickou hlasovou výšku, jejíž rozsah by se neměl snažit překonávat. Jedinec by se měl vyvarovat používání tvrdých hlasových začátků. Tvrdý hlasový začátek vzniká prudkým rozražením hlasové štěrbiny, při němž unikne velké množství vzduchu (Beranová, Z., 2002). Mnohem šetrnější pro lidské hlasivky je užívání měkkých hlasových začátků, které si jedinec může osvojit v průběhu hlasových cvičení. Mnoho lidí má ve zvyku odkašlávat na prázdno. Tento zlozvyk však hlasivkám vůbec neprospívá. Dochází během něho k namáhání hrtanu a překrvování sliznice. K dalším prohřeškům vůči svému hlasu se lidé často dopouštějí v letních a zimních měsících. V létě je velmi důležité při vysokých teplotách omezit konzumaci příliš studených nápojů. Tím totiž dochází k náhlé změně teplot uvnitř hrtanu a u 12

jedince se může vyskytnout chrapot. Ze stejného důvodu se doporučuje nemluvit dlouho v mrazivém ovzduší. Podstatnou zásadou hlasové hygieny je nezdržovat se v zakouřeném a prašném prostředí. Kouř i prach se dostávají společně se vzduchem do lidských plic a vyvolávají podráždění dýchací sliznice. Následně se u jedince může projevit kašel. Mezi činnosti, které naopak lidskému hlasu prospívají, řadí autoři J. Štěpán a P. Petráš (1995) spánek, zpěv, otužování, hlasová cvičení a řeč v přiměřené síle. 2.3 Vývoj hlasu Hlas je jednou z lidských vlastností, se kterými člověk již přichází na svět. Novorozenecký křik bývá obvykle jedním z prvních projevů dítěte. Jedná se však pouze o reflexní reakci na změnu prostředí, tedy na přechod z matčina těla na svět. Stejně tak jako osobnost dítěte, musí i jeho hlas projít určitým vývojem. Hlasový projev novorozence bývá velmi monotónní. Autoři I. Šlapák a P. Floriánová (1999) uvádějí, že rozsah hlasu novorozence je 1-2 tóny a výškově kolísá okolo základního tónu hudby, tedy komorního a. V prvních měsících života se dítě naučí pomocí hlasu vyjadřovat svou libost a nelibost. Pocity nespokojenosti a nepohodlí vyjadřuje křikem s tvrdým hlasovým začátkem. Naopak je-li dítě spokojené, projeví své pocity pomocí měkkých hlasových začátků. Během prvního roku života dochází k pozvolnému přechodu od křiku ke žvatlání. Dítě se postupně učí měnit výšku hlasu a pohybuje u toho mluvidly, jako při polykání nebo sání a tím utváří zvuky, které mohou být podobné hláskám či slabikám (Kutálková, D., 2010). Vše však probíhá necíleně, jedná se o pudovou hru s mluvidly a hlasem. V prvním roce života se podle M. Lejsky (2003) zvyšuje schopnost cíleně ovládat tvorbu hlasu a dochází ke zvyšování rozsahu hlasu. Období dětství je charakteristické zvětšováním rozsahu hlasu a zpřesňováním jeho tvorby. V tomto období se také nevyskytují rozdíly v hlasovém projevu dívek a chlapců. Nejvýznamnější proměnou prochází lidský hlas v období dospívání. Pro toto období je charakteristický nejen tělesný a duševní rozvoj, ale také růst hrtanu. Vlivem růstu hrtanu dochází k proměně hlasu jedince z hlasu dětského na hlas dospělý. Tento proces se nazývá mutace. Někdy roste hrtan příliš rychle a následkem toho se hlas (častěji u chlapců) stává na přechodnou dobu nestálým a dochází k přeskakování mezi 13

hlasem dětským a dospělým. I. Šlapák, D. Janeček a L. Lavička (2009) udávají, že růst hrtanu trvá 6 12 měsíců, tady poměrně dlouhou dobu. V období dospělosti nedochází k žádnému výraznému vývoji hlasu. Pro období dospělosti je však charakteristické, že hlasy obou pohlaví se výrazně liší. M. Lejska (2003) uvádí následující organické a funkční odlišnosti, které podmiňují rozdílnost mužského a ženského hlasu. Jedná se o velikost hrtanu, hmotu hlasivky, frekvenci kmitání hlasivek, polohu hrtanu, prokrvení hlasivek, velikost rezonančních prostor a rozměr hlasivek. Hlasivky u dospělých mužů dosahují velikosti přibližně 25 mm, u dospělých žen 15 mm. Rozdílnost délky hlasivek způsobuje rozdílnost výšek obou hlasů. K výraznějším změnám ve vývoji hlasu dochází v období stáří. V tomto období nastává mnoho změn, které se projeví i na hlase jedince. I. Šlapák a P. Floriánová (1999) poukazují na ochabování hrtanových svalů, ztrátu elasticity vazivové tkáně a na kalcifikaci (vápenatění) hrtanových chrupavek. Mezi další výrazné změny by mohla patřit například změna schopnosti dechového ústrojí. Vlivem všech těchto změn dochází k postupnému stírání rozdílů mezi ženským a mužským hlasem. 2.4 Častá onemocnění fonačního ústrojí v předškolním věku Lidský hlas má v životě jedince nezastupitelnou úlohu zejména v oblasti mezilidské komunikace. Je tedy nutné, aby se každý jedinec snažil vyvarovat onemocnění svého hlasového ústrojí. Choroby hlasu se však bohužel vyskytují i v dětském věku. M. Kučera (2009) dělí poruchy hlasu na organické a funkční. Organické poruchy hlasu jsou podle M. Lejsky (2003) vždy spojeny s konkrétním onemocněním. M. Kučera (2009) upřesňuje, že se jedná o poruchy hlasu vzniklé v důsledku postižení hlasového aparátu. Konkrétně se může jednat o úrazy hrtanu, anomálie hrtanu, nádory hrtanu, atp. U dětí předškolního věku se nejčastěji jedná o zánětlivé onemocnění hrtanu, tedy laryngitis. Laryngitis, neboli zánět hrtanu postihuje hlasivky a jejich okolí. K. Rami (2011) uvádí, že se jedná o typické dětské virové onemocnění sezónního výskytu, postihující nejčastěji děti mezi druhým až pátým rokem věku. Dle M. Náhlovské (2006) patří mezi typické příznaky celková slabost, bolest v krku, suchý a štěkavý kašel, horečka, chrapot a obtíže při mluvení. Na přechodnou dobu může dojít k úplné ztrátě hlasu. Chrapot vzniká v důsledku otoku hlasivek, na jejichž krajích vznikají nerovnosti. Laryngitis se 14

může vyskytovat ve formě akutní i chronické. Po odeznění zánětu se hlas upravuje do původního stavu. V případě, že se jedná o opakující se záněty, přechází onemocnění do chronického stadia a na hlasivkách mohou vznikat trvalé změny. Funkční poruchy hlasu vznikají dle M. Kučery (2009) v důsledku vadné tvorby hlasu bez organických změn na hlasovém ústrojí. Mezi nejčastější poruchy hlasu náležící do této kategorie patří porucha z přemáhání hlasu. S těmito poruchami se foniatři ve svých ordinacích často setkávají u hlasových profesionálů, jako jsou například zpěváci, moderátoři či učitelé. Funkční poruchy hlasu se však vyskytují i u dětí předškolního věku. Zde se nejčastěji jedná o dětskou hyperkinetickou dysfonii. Dětská hyperkinetická dysfonie se obvykle začíná projevovat po zařazení dítěte do mateřské školy či do jiného zařízení soustřeďujícího větší počet dětí. K tomuto onemocnění hlasového ústrojí dochází z důvodu nadměrného zatížení hlasivek. Dítě se snaží překřikovat ostatní nebo při sportovních aktivitách povzbuzovat kamarády. I. Šlapák, D. Janeček a L. Lavička (2009) považují za jednu z možných příčin tohoto onemocnění napodobování zvuků (např. dopravní prostředky) a pohádkových postaviček, kdy je hlas užíván v nepřirozené poloze. Hlas je u tohoto onemocnění chraptivý. Může se jednat o projevy od lehkého zastření po těžký chrapot až sípání. U jedinců s dětskou hyperkinetickou dysfonií se vyskytuje také dyšný šelest v hlase, tvrdé hlasové začátky a v pokročilých stádiích je při fonaci pozorovatelné zvýšené napětí krčního svalstva a zvýšená náplň krčních žil (Kučera, M., 2009). Během léčby je nutné dodržovat hlasový klid (omezení hlasové námahy) a provádět speciální hlasová cvičení. U dětí předškolního věku je však terapie obtížná. Je důležité se snažit alespoň o zlepšení dechové práce a zpomalení tempa řeči. K tvorbě lidského hlasu slouží fonační ústrojí sestávající z hrtanu, hlasivek a svalů hrtanu. Tlak vzduchu vydechovaného z plic rozráží hlasivkové vazy a tím vzniká základní hrtanový hlas. Ten se v násadních trubicích kultivuje do podoby lidského hlasu. O hlas je třeba řádně pečovat a dodržovat zásady hlasové hygieny. Lidský hlas se neustále vyvíjí od narození až po stáří. V průběhu života se mohou vyskytovat různá onemocnění fonačního ústrojí. Dle příčin vzniku dělíme poruchy hlasu na organické a funkční. 15

3 Dechová a fonační cvičení 3.1 Zásady dechových a fonačních cvičení Procesy dýchání a fonace patří mezi přirozené a podvědomé funkce lidského organismu. Jedná se o činnosti, které spolu úzce souvisí a vzájemně se podmiňují. Například má-li jedinec nesprávné dechové návyky, projeví se tato skutečnost na jeho hlasovém projevu. A naopak, užívá-li jedinec nesprávnou hlasovou techniku, je nucen se častěji nadechnout. Ať se jedná o nesprávné dechové či fonační návyky, nebo o následek nějaké choroby, je vždy nutné zahájit logopedickou intervenci v podobě dechových a fonačních cvičení. Dechová a fonační cvičení se užívají v logopedické praxi v rámci tzv. přípravných cvičení. Kromě cvičení dechových a hlasových patří do této oblasti také cvičení artikulační, rozvoj hrubé a jemné motoriky, grafomotoriky, aj. Všechna tato cvičení jsou průpravou správné řeči. Při nácviku vhodné dechové techniky a správné tvorby hlasu je nutné dodržovat jistá doporučení a zásady. V rámci fonačních cvičení je důležité dbát na dodržování hlasové hygieny, která je blíže specifikovaná ve druhé kapitole práce. I. Kejklíčková (2011) uvádí, že při léčbě i reedukaci hlasu, stejně jako při fonačních cvičeních je důležitá zásada individuálního přístupu ke klientovi. Při realizaci hlasových cvičení je klíčové pravidlo užívání měkkého hlasového začátku. Velmi důležité je také nepřepínat hlasovou výšku. Dle M. Kučery (2009) je třeba postupovat od cvičení nejjednodušších k nejtěžším. Autor uvádí, že se v rámci hlasových cvičení zaměřujeme pouze na oblasti, které je třeba pomocí cvičení upravit a nezasahujeme do dějů, které klient přirozeně zvládá. Fonační cvičení jako taková nelze provádět samostatně. Nácvik správné hlasové techniky probíhá vždy souběžně s dechovými, případně i artikulačními cvičeními. Při uskutečňování dechových cvičení je dobré dbát na zásady, které ve své publikaci stanovili autoři J. Štěpán a P. Petráš (1995). Zásadním pravidlem při provádění dechových cvičení je dobře vyvětraná, bezprašná a čistá místnost. Pokud je to možné, ještě lepší je nácvik správného dýchání při otevřeném okně. Již před více než osmdesáti lety uvedl J. Svozil (1927), že nedostatečné větrání v bytech a veřejných místnostech má nepříznivé účinky na lidské zdraví. Další zásadou v rámci dechových cvičení je přítomnost koberce či jiné podložky v místnosti pro nácvik dechu vleže. 16

Dechová cvičení by měla, zejména v dětském věku, probíhat formou hry. Vhodné je spojovat dechová cvičení s cvičeními fonačními a artikulačními. Jsou-li dechová cvičení hlavní náplní logopedické intervence, je důležité přihlížet k individuálním možnostem klienta a intenzivní cvičení střídat s pauzami k vydýchání. Poslední zásada, kterou autoři předkládají, uvádí, že při dechových cvičeních v klidu je dobré nacvičovat zejména dýchání nosem. K dalším zásadám, které uvádí A. Antušeková (1995) patří nácvik správného nádechu, výdechu a osvojování si řečového dýchání. V rámci nácviku nádechu je důležité vést klienty ke správnému držení těla vleže, vsedě i vestoje. Autorka doporučuje provádět dechová cvičení v kombinaci s pohyby celého těla, nebo jeho částí. Zatímco u hlasových cvičení se doporučuje individuální přístup ke klientovi, u dechových cvičení je možnost volby mezi individuální a skupinovou intervencí. Důležitými pravidly pro nácvik dechových a fonačních cvičení jsou pohodlný oděv a realizace cvičení nejlépe ráno, pokud možno před jídlem. 3.2 Využití a realizace dechových a fonačních cvičení Dechová a fonační cvičení jsou v rámci logopedie často využívána jako přípravná cvičení pro nácvik správné řeči. Jejich možnost využití je však mnohem širší. V průběhu života se každý jedinec snaží předcházet různým chorobám, a proto v rámci prevence například užívá vitaminy, sportuje nebo pravidelně navštěvuje lékaře. Mnoho lidí si však neuvědomuje, že i o svůj hlas a o své dýchání se musí preventivně starat. Jednou ze základních oblastí, kde je možné se s dechovými a fonačními cvičeními setkat je tedy oblast prevence. V rámci prevence poruch dýchání je třeba se zaměřit zejména na hluboký nádech nosem do břicha bez zvedání ramen. Používáním správných řečových návyků lze předcházet například mluvení při vdechu, arytmii dýchání, nebo rozporu mezi rytmem dýchání a mluvením (Štěpán, J., Petráš, P., 1995). Předcházení chorobám hlasového ústrojí spočívá v dodržování hlasové hygieny a využívání měkkých hlasových začátků. Často jsou dechová a fonační cvičení využívána v procesu rehabilitace po prodělání některých chorob dechového či fonačního ústrojí. Nejznámějším příkladem choroby dýchacích cest, po které je nezbytné provádět dechová cvičení, je zbytnění nosní mandle. Zde je velmi vhodné zařadit do realizace dechových cvičení hru na zobcovou flétnu (Beranová, Z., 2002). Účelem cvičení po odstranění mandle je naučit 17

klienta dýchat nosem a snaha zabránit recidivě (opakování) choroby. S využitím dechových a fonačních cvičení je možné se setkat také v rámci logopedické intervence řečových neplynulostí, jako jsou balbuties (koktavost) a tumultus sermonis (breptavost). Využívá-li jedinec nesprávné dechové techniky, lze u něho pozorovat nesprávné držení těla (Klenková, J., 2000). Pomocí dechových cvičení dochází ke korekci tohoto handicapu. Hlasová cvičení slouží rovněž k nápravě nesprávné hlasové techniky klienta. Hlavním cílem dechových cvičení je dle autorů J. Štěpána a P. Petráše (1995) prohloubení dýchání a zvládnutí fyziologicky správného nádechu a výdechu při mluvení. V rámci fonačních cvičení je pozornost zaměřena na nácvik měkkého hlasového začátku a využívání přirozené hlasové výšky a síly. Dechová cvičení jsou realizována podle zásad uvedených v předchozí podkapitole. Před samotným cvičením je důležité zkontrolovat, zda se dítě vysmrkalo. S plným nosem by se dítěti špatně cvičilo. Nejdříve probíhá nácvik správného nádechu nosem do břicha vsedě, poté vleže a nakonec ve stoje. Při nácviku výdechu se klient snaží svůj výdech prodlužovat a prohlubovat. Nácvik správného výdechu bývá spojován s fonací hlásky či slabiky (Štěpán, J., Petráš, P., 1995). Pro osvojení si správného řečového dýchání je důležité zvládat nejen fyziologicky správný nádech a výdech, ale důležité je zvládat také dechové pauzy a naučit se šetřit s dechem. Dechová cvičení mohou být realizována buď s pomůckami, nebo bez pomůcek. Cvičení bez pomůcek jsou zaměřena na nácvik správného nádechu a výdechu. Ani zde se však pomůcky nevylučují zcela. Pomůcky jsou při realizaci dechových cvičení využívány k motivaci klienta, k usměrňování výdechového proudu nebo například k možnosti pozorovat změnu intenzity výdechového proudu. Realizace hlasových cvičení probíhá v souladu se zásadami hlasové hygieny. Náplní hlasových cvičení je nácvik měkkého hlasového začátku a rozvoj kvalit lidského hlasu (barva, výška, síla, atp.). Důležitá je motivace klienta. Děti by se ke spolupráci měly motivovat různými obrázky, hračkami či zvukovými podněty. U dětských klientů je třeba dbát na to, aby cvičení probíhala formou hry. Mezi hlasová cvičení vhodná pro dětský věk patří například napodobování zvuků zvířat a věcí, zpěv písně či cvičení na změnu síly a výšky hlasu. 18

3.3 Hlasové začátky K tomu, aby jedinec začal mluvit, tedy produkovat lidský hlas je potřeba uvést hlasivky z klidového postavení do činnosti. Okamžik, kdy dochází k prvnímu přiložení hlasových vazů, čímž se uzavírá hlasivková štěrbina, a hlasové vazy začínají kmitat, se nazývá hlasový začátek. Jedná se tedy o pohyb hlasivek z klidové rozevřené polohy směrem k sobě. K tomuto přiblížení hlasivek dochází v průběhu fonace po každém nádechu (Lejska, M., 2003). Hlasové začátky se dělí na tři typy: tvrdý, měkký a dyšný. Tvrdý hlasový začátek vzniká při prudkém rozražení pevně uzavřené hlasové štěrbiny výdechovým proudem. Jedná se o nefyziologický počátek hlasového projevu, který v posluchači vyvolává nepříjemné pocity. Tvrdých hlasových začátků se užívá například při hádce či křiku. Užívá-li jedinec tohoto ostrého začátku hlasu i v běžné promluvě, jedná se o nesprávný řečový návyk, který může dle A. Nelešovské (2005) vést až k onemocnění hlasivek. Druhým typem fyziologicky nesprávného počátku fonace je dyšný hlasový začátek. Tento hlasový začátek vzniká únikem části výdechového proudu úzkou štěrbinou, která zůstává mezi hlasovými vazy. Dochází tak k charakteristickému šelestu, který přechází ve zvuk. M. Lejska (2003) uvádí, že dyšný typ hlasového začátku bývá často příznakem organického poškození hlasivky. Jediným fyziologicky správným počátkem hlasového projevu je měkký hlasový začátek. Pohyb hlasivkových vazů směrem k sobě je klidnější a jejich přikládání probíhá pozvolněji. Hlas s měkkým začátkem zní libozvučně, neboť je hlas jakoby volně vkládán do výdechu. Měkký hlasový začátek je k hlasivkám nejšetrnější. Z tohoto důvodu jsou fonační cvičení zaměřena právě na nácvik užívání tohoto hlasového začátku. Při nácviku měkkého hlasového začátku je třeba dbát na dodržování jistého postupu a pravidel. K metodickým poznámkám, které ve své publikaci uvádějí autoři J. Štěpán a P. Petráš (1995) patří následující doporučení. Nácvik měkkého hlasového začátku lze ulehčit, pokud logoped navodí u klienta pocit uvolněnosti. Klientům při nácviku pomáhá užívání měkkých pomocných gest. U dětských klientů se může jednat například o pohlazení plyšové hračky během zpěvu ukolébavky. Dle dalšího doporučení je dobré pro nácvik užívat nejdříve slova a slabiky, která začínají nosovkou. U nácviku vokálů autoři doporučují začínat vokálem u. Nácvik tohoto měkkého vokálu lze 19

usnadnit předsazením hlásky h. Velmi důležité je dbát na to, aby byl hlas nasazován z otevřeného, volného hrdla. A. Peutelschmiedová (2005) doplňuje, že po nácviku samostatných měkkých vokálů je vhodné začít s nácvikem těchto vokálů po skupinách. Autorka upozorňuje, že je důležité dbát na plynulost přechodu z jedné hlásky na druhou, kdy se mění pouze postavení rtů. Na počátku nácviku měkkého hlasového začátku by měl být jedinec veden ke schopnosti rozlišit vlastní tvrdý a měkký hlasový začátek. Klient ohmatává dlaní rozdíly mezi oběma začátky na svém krku, kdy při prudším vyslovení hlásky pociťuje náraz. Tohoto jevu by se měl v budoucnu vyvarovat. Pro cvičení měkkého hlasového začátku se užívá také nácvik pomocí zívání či vzdechu. Podle A. Peutelschmiedové (2007) není obtížné naučit se měkkým hlasovým začátkům, ale náročnější je si na tento styl řeči zvyknout a automaticky ho využívat. 3.4 Vývoj řeči u dětí předškolního věku Lidská řeč se začíná vyvíjet od prvního okamžiku lidského života. Již novorozenecký křik je považován za prostředek komunikace. Křik je postupně nahrazován různými zvukovými projevy (broukání, žvatlání, aj.), které mají odlišné významy, ale přesto mají dle D. Kutálkové (2010) něco společné. Jsou předstupněm mluvené řeči. Řeč jako komunikační prostředek se zpravidla začíná utvářet okolo jednoho roku věku dítěte. Tehdy se u dítěte objevují první slova vznikající opakováním slabik. Během několika málo let dojde u jedince k výrazným pokrokům ve všech jazykových rovinách řečového projevu. Řeč intaktních jedinců se rozvíjí nejen v dětství, ale v podstatě po celý život. Na konci předškolního věku tvoří úroveň vývoje řeči jednu z důležitých podmínek pro vstup do základní školy. Za dítě předškolního věku je považován jedinec, který v září následujícího školního roku nastoupí do první třídy základní školy. U většiny intaktních jedinců se zpravidla jedná o období mezi pátým a šestým rokem života. V tomto období většina dětí navštěvuje mateřskou školu. U dětí v předškolním věku dochází k rozvoji matematických dovedností, jemné motoriky a grafomotoriky, zrakového a sluchového vnímání atp. K velkému rozvoji dochází i v oblasti řeči a komunikace. Jak uvádějí autorky J. Bednářová a V. Šmardová (2007), měla by být řeč v tomto období života jedince dobře vybudovaná ve všech 20

jazykových rovinách. Řeč dítěte by se měla blížit mluvenému projevu dospělého člověka. Dítě předškolního věku by mělo být schopné pojmenovat předměty ve svém okolí, zopakovat delší mluvní celky a mělo by zvládnout odvyprávět kratší příběh (např. báseň či pohádku). Většina jedinců v tomto období ovládá správnou výslovnost všech hlásek českého jazyka. U některých dětí převládá nesprávná výslovnost některých hlásek. Dle J. Klenkové a H. Kolbábkové (2010) se jedná zejména o vibranty ( r a ř ) a sykavky ( c, s, z, č, š, ž ). Do pěti let věku dítěte je nesprávná výslovnost považována za fyziologický jev (fyziologická dyslalie). Mezi pátým a sedmým rokem se hovoří o prodloužené fyziologické dyslalii a po sedmém roce věku dítěte se jedná již o pravou dyslalii (Krahulcová, B., 2007). Pokud nesprávná výslovnost přetrvává v tomto období, je dobré s dítětem navštívit logopeda a zahájit logopedickou intervenci. Mezi další řečové schopnosti, které by dítě mělo zvládat před vstupem do základní školy, patří užívání všech slovních druhů, schopnost vyjádřit své pocity a myšlenky, dostatečně velká slovní zásoba a užívání gramatických pravidel. Jak uvádějí J. Bednářová a V. Šmardová (2007), dítě předškolního věku by mělo umět také navázat a udržet verbální kontakt s dětmi i dospělými a dodržovat základní pravidla konverzace. Důležitým předpokladem správného vývoje lidské řeči je správný vývoj dechového a fonačního ústrojí, vhodné dechové a hlasové návyky, správný mluvní vzor a působení různých vnějších a vnitřních příčin. J. Klenková (2000) řadí mezi nejdůležitější vnitřní faktory vrozené předpoklady, zdravý vývoj sluchového a zrakového analyzátoru, řečově - motorických zón v mozku, mluvních orgánů, celkový duševní a fyzický vývoj a vývoj intelektu. Mezi vnější faktory řadí autorka vliv prostředí a výchovy, množství a přiměřenost mluvních podnětů a již zmiňovaný řečový vzor. V průběhu realizace dechových a hlasových cvičení je nutné dbát na dodržování určitých zásad. Dechová a fonační cvičení se v oboru logopedie využívají v rámci přípravných cvičení, v oblasti prevence, rehabilitace a intervence řečových neplynulostí. Mezi hlasovými začátky se rozlišují dva nefyziologické, kterými jsou tvrdý a dyšný a jeden fyziologický, měkký. Lidská řeč se vyvíjí po dobu celého života jedince. U dítěte předškolního věku je úroveň vývoje řeči důležitým předpokladem nástupu školní docházky. 21

4 Dechová a fonační cvičení u dětí předškolního věku 4.1 Cíle a metodologie výzkumu Hlavním cílem výzkumné části bakalářské práce na téma Dechová a fonační cvičení u dětí předškolního věku bylo zpracování videonahrávky vybraných dechových a fonačních cvičení a její následná analýza. Pro účely pořízení nahrávky jsem sestavila soubor sedmi dechových a sedmi fonačních cvičení, která jsou podle mého názoru vhodná pro děti předškolního věku. Videonahrávka byla pořízena za písemného informovaného souhlasu obou rodičů dítěte. Následnou analýzou videonahrávky bylo zjišťováno, zda jsou vybraná cvičení opravdu vhodná pro dítě ve věku 5 6 let. Jako parciální cíle výzkumné části práce bylo stanoveno ověření vhodnosti vybraných dechových a fonačních cvičení pro děti předškolního věku, zjištění, zda realizace cvičení formou hry udrží pozornost dítěte a ověření, zda dítě s intaktní řečí má osvojené správné dechové návyky a užívá měkkých hlasových začátků. Vzhledem ke stanoveným cílům byly vymezeny následující výzkumné teze: Výzkumná teze č. 1: Všechna vybraná dechová a fonační cvičení jsou vhodná pro dítě předškolního věku. Výzkumná teze č. 2: Realizace dechových a fonačních cvičení formou hry zaujme dítě a udrží jeho pozornost. Výzkumná teze č. 3: Dítě s intaktní řečí má osvojené správné dechové návyky a užívá měkkých hlasových začátků. Pro realizaci výzkumné části bakalářské práce byly zvoleny metody a techniky kvalitativního výzkumu. Konkrétně byla využita metoda pozorování, rozhovoru, kazuistiky a analýza videonahrávky. Před pořízením videonahrávky vybraných cvičení jsem navštívila oslovené rodiče a jejich dceru, která v tomto roce navštěvuje mateřskou školu. Od rodičů dívky jsem získala písemný souhlas s pořízením nahrávky. Zároveň jsem se formou rozhovoru dozvěděla jak od rodičů, tak od dívky údaje důležité pro zpracování kazuistiky. Metodu pozorování jsem mohla využít také již při prvním setkání s dívkou. Tuto techniku jsem využívala i v průběhu realizace cvičení a následně při zhlédnutí nahrávky. 22