Kriminalistické verze

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Bc. Jan Skrášek Kriminalistické verze Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Jan Musil, CSc. Katedra: trestního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 15. ledna 2009

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. Bc. Jan Skrášek

Obsah: 1. Úvod 1 2. Pojem kriminalistických verzí 3 3. Podstata kriminalistických verzí 9 4. Druhy (klasifikace) kriminalistických verzí 11 5. Proces (stádia) myšlení ve formě kriminalistických verzí 18 6. Proces tvorby kriminalistických verzí 20 7. Proces prověrky a dokazování kriminalistických verzí 29 8. Význam kriminalistických verzí 33 9. Kazuistika 35 10. Závěr 52 Použitá literatura 53 Resumé (Summary) 55

1. Úvod Kriminalistika je interdisciplinární vědní obor, a jako taková využívá a pro vlastní potřeby vytváří celou řadu metod, které jsou nezbytné k dosažení jejího cíle, jímž je poznání objektivní pravdy pro potřeby úspěšného odhalování a objasňování trestných činů a jiných nežádoucích jevů v lidské společnosti. Prakticky všechny kriminalistické metody (kriminalisticko-technické, kriminalisticko-taktické) využívají metody logického myšlení, mezi základní patří: analýza, syntéza, indukce, dedukce, zevšeobecnění, analogie apod. Logické metody stály už při vzniku kriminalistiky jako vědy. Jedno z nejpřednějších míst mezi těmito metodami zastává myšlení ve formě kriminalistických verzí. Kriminalistické verze svojí podstatou vycházejí z aplikace logických metod přímo na zkoumanou kriminalistickou stopu či zkoumanou kriminalistickou událost. Lze tedy říci, že metodologie logiky tvoří vědní základ pro vznik kriminalistických verzí v aplikované podobě. Vztah logiky a kriminalistických verzí je tedy vztahem všeobecného ke zvláštnímu. Kriminalistika je nauka o poznávání spáchaných trestných činech, jejím cílem je poznat zákonitosti vzniku, nalezení a využití informací o spáchaných trestných činech. Myšlení ve formě kriminalistických verzí modeluje možné předpokládané průběhy vyšetřované události a tyto vytvořené modely ověřuje prostřednictvím metod logického myšlení, prostřednictvím hledání faktů a informací, které musí, mohou, anebo nemohou existovat, pokud je myšlenkový model pravdivý. Myšlení ve formě kriminalistických verzí je metodou v kriminalistické praktické činnosti běžně užívanou, faktem však je, že si to mnozí kriminalisté sami ani neuvědomují a myšlení ve formě kriminalistických verzí používají intuitivně, bez znalostí zákonitostí, principů, které jsou pro správnou a úspěšnou aplikaci myšlení ve formě verzí mnohdy nezbytné. Každá verze musí být minimálně logická, objektivní, individuální a ověřitelná 1. Požadavek logiky verze vyplývá již z její vlastní podstaty, jíž je myšlenková činnost založena na principech logiky. Objektivnost je nezbytný prvek veškeré činnosti při odhalování a objasňování trestných činů, absence 1 Piotr Girdwoyń, Wersje kryminalistyczne, o wykrywaniu przestepstw, Wydawnictwo Prawnicze Sp. z o.o., Warszawa, 2001, str. 60 1

objektivnosti by znamenala popření principů práva a právního státu vůbec. Každá verze, která má ambici stát se také hodnověrným závěrem o konkrétní kriminalisticky relevantní události musí být individuální, vytyčená vždy na určitý konkrétní případ, na podkladě unikátních skutečností. Kriminalistické verze můžeme popsat jako základní metodický nástroj v rukou kriminalisty, jehož funkce v procesu vyšetřování spočívá v tom, že pomáhá předběžně vyplňovat mezery ve znalostech o kriminalisticky relevantní události a odstraňovat mnohoznačnost v interpretaci stop. V tom smyslu umožňují verze přechod od neúplné ke komplexnější informovanosti, od hypotéz k bezpečným závěrům. 2 2 Wolf, Heinz-Joachim, Aktuální otázky současného vývoje kriminalistických metod, K podstatě kriminalistických verzí diskusní příspěvek, Univerzita Karlova, Praha 1982, str. 51 2

2. Pojem kriminalistických verzí Předtím, než vymezíme pojem kriminalistických verzí, je nutné definovat základní úkol kriminalistické praktické činnosti. Tímto základním úkolem je odhalování, objasňování a vyšetřování trestných činů, jakož i jiných kriminalisticky významných událostí a náležité zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ke splnění tohoto úkolu kriminalistika vytvořila celou řadu účinných metod, které každodenně používá pro potřeby policejní a kriminalistické praxe. Právě jednou z nejúčinnějších, ale zároveň nesložitějších a na osobu kriminalisty kladoucích největší nároky, je metoda myšlení kriminalisty (policisty, státního zástupce, soudce atd.) ve formě kriminalistický verzí. Jako vědecká metoda není však ryze původní, ale vychází i z jiných vědních oborů, především z metod formálně logického myšlení. Kriminalistická teorie přináší několikero definic pojmu kriminalistická verze. Jednou z nejpřehlednějších se jeví následující: Kriminalistické verze jsou samostatnou, specifickou kriminalistickou metodou kriminalistické praktické činnosti využívanou v celém procesu odhalování, objasňování a vyšetřování trestné činnosti v procesní i neprocesní formě, která spočívá ve vyvození taktického závěru a v prověrce všech reálně možných vysvětlení dosud nepoznaných okolností konkrétního trestného činu či jiné kriminalisticky relevantní události, za účelem zjištění objektivní pravdy. 3 Vyplývá tedy, že jako metoda má relativně samostatné postavení, byla vytvořena kriminalistikou, jakožto samostatnou vědní disciplínou, k plnění jejích specifických úkolů. Kriminalistické verze však nelze ztotožňovat s kriminalistickou intuicí (schopnost založená na osobních zkušenostech konkrétního subjektu objasňování). Dále nám z ní vyplývá její kontinuální charakter, vztahující se nejen k jednotlivým fázím odhalování, vyšetřování a objasňování trestné činnosti, ale její platná úloha v průběhu celého procesu odhalování, objasňování, vyšetřování i předcházení trestné činnosti, a to jak ve formě procesní, tak i neprocesní. Její podstata spočívá ve vyvozování všech opodstatněných domněnek o kriminalisticky relevantní události a její následné prověrce. Jejím prostřednictvím se subjektu 3 JUDr. Miroslav Němec, Vybrané problémy kriminalistické taktiky, nakladatelství Armex Praha, 1999, str. 28 3

objasňování daří vysvětlovat doposud nepoznané okolnosti konkrétního trestného činu, směřovat k vlastnímu naplnění účelu procesu objasnění trestného činu a odhalení jeho pachatele, a to co možná nejrychleji a nejefektivněji (hospodárně, šetrně vůči účastníkům trestního řízení, profesionálně atd.). Kriminalistické verze jsou tudíž závěry, které se tvoří ve formě domněnek (hypotéz) a které se vyvozují na základě předběžně zjištěných faktů (z místa činu, ze stop, z výpovědi svědků, poškozeného apod.) 4. Poznání trestného činu je velmi namáhavý a náročný proces (psychicky, fyzicky, materiálně, organizačně), vyznačující se značnou složitostí. Míra náročnosti je dána mnoha faktory, zejména způsobem spáchání a utajování trestného činu, situačním hlediskem na místě činu při zajišťování stop, plynutím času, osobnostními a profesními dovednosti osob konajících úkony a opatření pří zajišťování faktů a informací. Poznatky na počátku odhalování, objasňování a vyšetřování trestného činu jsou neúplné a činnost subjektu objasňování musí nutně směřovat ke zjištění skutkového stavu věci v rozsahu, který je nezbytný pro meritorní rozhodnutí o skutku, ke zjištění osoby pachatele, k určení nároku poškozeného na náhradu škody a poznání okolností, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání. Je nutné zdůraznit, že subjekt objasňování vždy získává fakta a informace o události ve vnějším světě (např. o trestném činu, nebo jiné události nesoucí vnější znaky společensky škodlivé události), která se odehrála v minulosti, kterou on sám bezprostředně nevnímal vlastními smysly. Na počátku jeho práce má k dispozici pouze drobná, dílčí fakta o kriminalisticky relevantní události (stopy), se kterými dynamicky pracuje, jejich kvalita a kvantita je proměnlivá, jde o určitou cestu poznávání, na jejímž konci je v ideálním případě poznání všech právně i kriminalisticky relevantních stránek události, včetně jejího pachatele, příčin, podmínek atp. Poznání a objasnění události ve vnějším světě, která v sobě nese znaky trestného činu, vyžaduje soulad činnosti myšlenkové (intelektuální) a praktické (jednání, úkony, opatření apod.), které se navzájem v procesu odhalování předmětné události prolínají a doplňují. Při poznávání a objasňování trestného činu nelze 4 Penzeš Ludevít, Kriminalistika pro soukromé bezpečnostní služby, Eurounion, s.r.o., Praha 1996, str. 51 4

upřednostňovat některou z nich, každá z nich plní svoji nezastupitelnou úlohu, a jen v souhrnu mohou dopomoci k objasnění činu a odhalení konkrétního pachatele. Myšlenková činnost subjektu poznání umožňuje vymezit podstatu zkoumané události, její charakteristické znaky a metody a způsoby získání nebo rozšíření znalostí o ní. Výsledky praktické realizace takto určených metod a způsobů potvrzují nebo vyvracejí, zda trestný čin byl spáchán nebo nebyl spáchán. 5 Pro správné pojmenování a pochopení problematiky kriminalistických verzí je potřebné vymezit některé z klíčových pojmů. Při každé lidské činnosti, která vykazuje vyšší míru náročnosti a vyžaduje využívání specifických prostředků, je záhodno tuto problematiku správně definovat a pochopit, a tím se vyhnout neprofesionálním a nekvalitním postupům při praktické činnosti. Těmito klíčovými pojmy jsou zejména objekt poznání a subjekt poznání. Nosným pojmem problematiky kriminalistických verzí je pojem domněnka, kterým rozumíme hypotetický úsudek (soud), k němuž orgán činný v trestním řízení dospívá po hlubším zhodnocení dosud shromážděných materiálů 6. Objektem poznání je vždy nějaká událost ve vnějším světě, která je v příčinné souvislosti s lidským jednáním (konáním či opomenutím), která pravděpodobně obsahuje prvky skutkové podstaty některého trestného činu, uvedeného ve zvláštní části trestního zákona. Objektem poznání trestného činu je vždy událost, která se odehrála v minulosti. Objektem jsou dále okolnosti, fakta a informace, které předmětnou událost a její jednotlivé právně relevantní prvky dokazují. Subjektem poznání trestného činu je osoba, která na základě svého profesního postavení plní úkoly na úseku práce s kriminalistickými verzemi. Osoba subjektu je také klasifikačním měřítkem pro určení, o který z druhů kriminalistických verzí se jedná (viz. kapitola. 4.1.a). Charakteristickým znakem vztahu subjektu k objasňované události je způsob získání a další práce s informacemi a fakty o události, subjekt totiž není bezprostředním pozorovatelem průběhu páchání činu. Subjekt poznání trestného činu průběh jeho spáchání bezprostředně nepozoruje, proto všechny informace a fakta o vyšetřované události získává jen zprostředkovaným způsobem, a to buď z výpovědí osob (pachatel, 5 JUDr. Mircea Tiplica, Kriminalistická taktika, Policejní akademie ČR, Praha, 1999, str. 102 6 Jan Musil, Zdeněk Konrád, Jaroslav Suchánek; Kriminalistika, 2. přepracované vydání, C. H. Beck, Praha, 2004, str. 286 5

poškozený, svědek), které nějakým způsobem průběh nebo související události případu pozorovaly, nebo z materiálních stop na místě činu, popř. stop na těle oběti. Myšlení ve formě kriminalistických verzí je možné charakterizovat skupinou znaků, které tvoří základ pro teoretické vymezení celé problematiky: a. mnohostrannosti myšlenkového procesu každá událost, kterou objasňujeme pomocí metody myšlení ve formě verzí je komplexem informací a faktů o konkrétní události, které má subjekt objasňování k dispozici a které mu umožňují různé interpretace jejich vzniku. Každá objasňovaná událost je jedinečná a specifická a každá vytvořená domněnka vztahující se k objasnění události jí vysvětluje jiným způsobem. Nelze tedy vytvořit detailní metodiku myšlení ve formě kriminalistických verzí, která by byla automaticky použitelná na každou objasňovanou událost, b. problematický charakter myšlení ve formě kriminalistických verzí v základě myšlení ve formě kriminalistických verzí nejsou jen hodnověrné, ale i problematické soudy. Problematické soudy slouží zejména k odůvodnění určitého objasnění existujících faktů a k odůvodnění důsledků, které by měly nebo mohly existovat ve skutečnosti 7, c. podmíněnost a odůvodněnost domněnek jako základu kriminalistických verzí každá domněnka, na jejímž základě je vytyčována a následně prověřována verze, je odrazem určité sumy informací. Tyto informace mají z hlediska kvality a kvantity proměnlivý charakter a tedy domněnka, tvořící základ verze musí být podmíněna existencí určitého množství faktů a informací. Každá domněnka musí být také odůvodněná. Musí být tedy založena na reálném podkladě, který vedl k jejímu vymezení a formulování ve formě verze. Domněnka, vytvořená na podkladě shromážděných a exitujících faktů a informací, je charakteristická vyšším stupněm pravděpodobnosti současných 7 Jan Musil, Zdeněk Konrád, Jaroslav Suchánek; Kriminalistika, 2. přepracované vydání, C. H. Beck, Praha, 2004, str. 291 6

znalostí o předmětné události. Naopak domněnka, která existujícími fakty a informacemi podmíněná ani odůvodněná není, nemůže být základem kriminalistické verze, d. proměnlivost charakteru myšlení ve formě kriminalistických verzí jelikož v průběhu objasňování konkrétní události se charakter a stupeň poznání o události mění, dochází k dynamické změně v míře pravděpodobnosti vyvozených důsledků. Na počátku procesu objasňování jsou vyvozené důsledky většinou málo pravděpodobné, postupně se míra pravděpodobnosti zvyšuje od pravděpodobných zjištění a závěrů k poznání hodnověrnému. V tomto procesu platí pravidlo, že čím větší je rozsah známých faktů, tím větší je i stupeň pravděpodobnosti (hodnověrnosti) v usuzování subjektu objasňování, a tím se také vytvořený myšlenkový model přibližuje objektivní pravdě. Proměnlivost je přímo závislá na kvalitě a kvantitě poznání o události. Je tedy možné říci, že kriminalistické verze jsou kriminalistickou metodou, jejíž podstatou je vyvození (vytyčení) a následná prověrka všech reálně možných domněnek o formách spojení a příčinách poznávané (objasňované) události. Tím se dostáváme ke klíčovému slovu celé problematiky kriminalistických verzí, kterým je domněnka. Domněnka (hypotéza, hypotetický úsudek), tj. logická konstrukce, jejíž pomocí vytváříme pravděpodobnostní obraz poznávané události, která musí být nezbytně odůvodněná shromážděnými poznatky. Pojem kriminalistická verze můžeme tedy shrnut do následujících bodů: a. logická konstrukce myšlenkový model, vytvořený s použitím metod logického myšlení, jako jsou analýza (rozbor, rozčlenění), syntéza (proces spojení dvou nebo více části do jednoho celku), indukce (úsudek směřující od jedinečného k obecnému), dedukce (odvození), analogie (podobnost), komparace (srovnávání) atd., b. metoda (způsob) poznání a dokazování pravdy o trestném činu jejímž jádrem je odůvodněná domněnka o postatě a příčinách a o formách spojení kriminalisticky a právně relevantních prvků vyšetřované události, 7

c. shromážděnými poznatky (informacemi) odůvodněná domněnka (hypotetický úsudek), d. domněnka o celé události nebo jejích jednotlivých prvcích, o příčinách jejich vzniku nebo o příčinách vzniku stop atd. (obsah verze) je dána stavem vědomostí o vyšetřované události, e. domněnka, umožňující určit, které, kromě již zjištěných faktů (stop, okolností atd.), by měly existovat, je-li verze pravdivá a jejichž nalezení, absence nebo zjištění nových faktů a okolností verze potvrzují, vyvracejí nebo vyžadují její upřesnění, rozšíření, zúžení atd. nebo nutnost vytyčení nových verzí. Kriminalistická (vyšetřovací) verze je logická konstrukce, metoda poznání a dokazování pravdy o trestném činu: jádrem této metody je shromážděnými poznatky odůvodněná domněnka o podstatě, o příčinách a o formách spojení kriminalisticky a právně relevantních prvků vyšetřované události. 8 8 Porada V. a kol. Kriminalistika, Brno, Akademické nakladatelství CERM, 2001, str. 518 8

3. Podstata kriminalistických verzí Podstatu kriminalistické verze tvoří domněnka (hypotetický úsudek). Kriminalistické verze nejsou jen jakýmsi nápadem či intuicí, ty je nutné odlišovat od domněnek, které jsou výsledkem hlubšího hodnocení vyšetřováním shromážděného materiálu. Proto domněnka, která tvoří základ kriminalistické verze, je charakterizována vyšším stupněm pravděpodobnosti znalostí o vyšetřované věci. Cílem metody kriminalistických verzí je dospět k poznání objektivní skutečnosti, což se děje právě prostřednictví poznávání a prověřování zákonitostí odrazu objasňované události v materiálním prostředí. Myšlení ve formě kriminalistických verzí je provázené zpracováváním informací, hledáním vztahů a souvislostí a následným vyvozením možných vysvětlení objasňované události. V průběhu tohoto procesu dochází ke zpřesňování, vyvracení a získávání nových informací a faktů, které svým obsahem mění povahu domněnek. Dochází tak ke zvyšování pravděpodobnosti pravdivosti předmětné domněnky nebo k jejímu vyvrácení jako nepravdivé. Podstatou kriminalistických verzí je hypotéza (předpoklad, domněnka, navržená teorie), jejíž pravdivost je potřeba náležitě ověřit a dokázat. Kriminalistické verze jsou tedy svoji podstatou podobné hypotézám, jedná se o metodu, jejíž podstata spočívá ve vyvození a prověrce všech reálně možných domněnek o formách spojení a příčinách poznávané události. Kriminalistické verze pracují s určitou mírou neznáma, neurčitosti a nepravdivosti informací, které se na počátku procesu tvorby verzí mohou zdát jako pravdivé a právě proces myšlení ve formě verzí má tuto pravdivost (hodnověrnost) prokázat nebo vyloučit. Kriminalistické verze jsou kriminalistickou metodou, jejíž podstata spočívá ve vyvození a prověrce všech reálně možných domněnek o formách spojení a příčinách poznávané události jako reálně možných objasnění doposud známých faktů a informací a na získání nových. 9 Podstatu kriminalistických verzí lze shrnout jako mnohostranný myšlenkový proces subjektu objasňování, který je způsobilý pří jeho správné a účelné aplikaci pomoci rychlému a úplnému zjištění skutečného stavu věci a který je podkladem 9 Kriminalistické verzie, Iveta Kubíková, Akademia Policajného zboru v Bratislavě, Bratislava 2005, str. 7 9

a východiskem pro náležité objasnění a dokázání všech skutečností a okolností konkrétního případu. 10

4. Druhy (klasifikace) kriminalistických verzí Kriminalistické verze lze dělit podle různých klasifikačních hledisek. Kriminalistická teorie i praxe používá ustálené dělení kriminalistických verzí podle: 1. subjektu vytyčení 2. podle obsahu 3. podle doby vytyčení 4. typické verze ad. 1. Členění verzí podle subjektu vytyčení Jde o základní dělení, kdy klasifikačním kriteriem je postavení subjektu, metody jeho činnosti, využívané prostředky a důsledky, které z výsledků prověrky verzí vyplývají. Podle tohoto kritéria rozlišujeme verze vyšetřovatele (vyšetřovací verze), verze operativních pracovníků (operativně pátrací verze), verze státního zástupce (v rámci výkonu dozoru nad vyšetřováním), verze soudu (v řízení před soudem, zejména dokazování), verze znalce (při provádění expertiz), verze obviněného (nebo jeho obhájce) a verze poškozeného a další. a. Vyšetřovací verze z vyjmenovaných druhů verzí mají největší význam verze vyšetřovací, protože je to právě vyšetřovatel (policista zařazený do útvaru Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR), kdo má zákonnou povinnost postupovat tak, aby byly všechny trestné činy co nejrychleji a v potřebném rozsahu objasněny a aby pachatel trestného činu byl postaven před soud, kde bude o předmětném skutku meritorně rozhodnuto, případně jinak rozhodnuto (např. odložení věci v přípravném řízení, rozhodnutí o postoupení jinému orgánu, o předání věci státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby atd.). V postupu při vytyčování a prověřování vyšetřovacích verzí je kladen důraz na zákonnost jeho postupu, protože mnohá fakta a informace, které při prácí s verzemi použil nebo získal, budou použity jako důkazy v řízení před soudem. Proces tvorby a prověrky vyšetřovacích verzí probíhá zpravidla v přípravném řízení podle trestního řádu, vyšetřovací verze 11

slouží jako podklad pro další činnost (rozhodovací, dozorovou, myšlenkovou) orgánů činných v trestním řízení, které spolupůsobí při vyšetřování a dokazování předmětné události. Vyšetřovací verze tedy slouží ke zjištění a dokázání skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Taková vyšetřovací verze tedy musí skutkový stav prokázat v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o skutku. Právě řádně prověřená a dokázaná vyšetřovací verze je podkladem pro podání obžaloby a pro tvorbu soudních verzí. Nutno dodat, že není možné ztotožňovat verze kriminalistické a vyšetřovací, protože jak již z výše uvedeného vyplývá, jsou vyšetřovací verze ve vztahu ke kriminalistickým verzím pojmem užším. K tomuto pojmovému sjednocování docházelo především v minulosti, kdy problematika kriminalistických verzí ještě nebyla náležitě zpracována, a pod pojem kriminalistické verze se podřazovaly jen vyšetřovací verze v dnešním smyslu slova. b. Operativně-pátrací verze při objasňování a odhalování trestných činů mají velmi důležitou, mnohdy nezastupitelnou úlohu. Použijí se ve sféře operativního rozpracování případu. Subjekty vytyčování a prověřování jsou nejen vyšetřovatelé, ale i operativní pracovníci kriminální policie. Stejně jako u vyšetřovacích verzí platí i v tomto případě, že povinností policejních orgánů je učinit všechna opatření k odhalení trestných činů a zjištění jejich pachatelů. Odlišujícím prvkem od vyšetřovacích verzí je hlavně nižší stupeň určitosti výchozích informací pro jejich vytyčování (např. i anonymní dopis). Tento nižší stupeň určitosti je logický, protože operativně-pátrací verze mají své místo a zásadní úlohu především v počátcích celého procesu vyšetřování, kdy ještě není dostatek vstupních informací, faktů, a stopy z místa činu ještě nejsou důkladně vyhodnoceny. Při vytyčování a prověřování operativně-pátracích verzí se používá řada specifických metod a prostředků na základě zákona o policii. Jejich využití se váže také k provádění neodkladných a neopakovatelných úkonů. Další významnou odlišností od vyšetřovacích verzí je, že při jejich prověrce lze použít i mimoprocesní metody získávání informací. Jejich nespornou výhodou tedy je, že mohou být použity dříve než verze vyšetřovací, a že výsledky jejich prověrky mohou sloužit jako podklad pro vytyčení vyšetřovacích verzí. Vytyčování operativně-pátracích není vázáno 12

na zahájení trestního stíhání, mohou být vytyčovány jak před zahájením, tak v průběhu trestního stíhání, resp. vyšetřování. c. Pátrací verze - teorie a především praxe vedle vyšetřovacích a operativně pátracích verzí zná ještě verze pátrací. Jedná se o verze, které vytyčuje policista v případě, kdy je nezbytné nalézt a zajistit určitý objekt (věc, osoba), a to nejen za účelem vytyčování verzí nebo objasňování či předcházení trestné činnosti, ale i z jiných důvodů, které nemusí souviset přímo s trestním řízením nebo operativním rozpracováním případu. Nalézají své uplatnění ve sféře pátrací (nikoliv tedy vyšetřovací) činnosti služby kriminální policie a vyšetřování. Zvláštností pátracích verzí je, že oproti vyšetřovacím verzím jsou zaměřeny do budoucnosti, hledají tak odpověď na otázku, kdy a kde se bude hledaný objekt nacházet. Pokud tedy byla vytyčená pátrací verze pravdivá, hledaný objekt je nalezen a zajištěn na předpokládaném místě v předpokládané době. d. Verze státního zástupce (verze obžaloby) jsou vytyčovány státním zástupcem, který na základě návrhu vyšetřovatele na podání obžaloby zkoumá, jestli dosavadním vyšetřováním byl skutkový stav důkladně a náležitě objasněn, zda při získávání důkazních materiálů byla dodržena zákonná ustanovení trestního řádu, a jestli na podkladě výsledků vyšetřování bude možné vést řízení před soudem. Při této činnosti může státní zástupce využít svých dozorčích pravomocí vůči subjektu vyšetřování, případně nařídit doplnění vyšetřování, popř. provést vyšetřovací úkon sám. e. Soudní verze jsou vytyčovány soudcem v trestním řízení na základě podané obžaloby. Jejich účelem je řádné zjištění a objasnění skutkového stavu v rozsahu, který je nezbytný pro meritorní rozhodnutí soudu. Podkladem pro vytyčování soudních verzí jsou nejen fakta předkládaná státním zástupcem, ale i fakta předkládaná obviněným. S předloženými fakty, důkazy se musí soudce vypořádat do té míry, aby ze všech předložených a možných verzí byla dokázána jedna jediná soudní verze, která poskytuje dostatečný podklad, nutný pro rozhodnutí soudu ve věci samé (meritorní rozhodnutí ve věci). Tento proces prověřování a hodnocení důkazů se uskutečňuje v průběhu jednání před soudem (ve fázi dokazování). Soudce není vázán verzemi, které vytyčil 13

a prověřil jiný subjekt, podílející se na objasňování události v přípravném řízení, může vytyčit verze vlastní, k jejichž tvorbě a prověrce může nařídit vyhledání a provedení dalších důkazů. Role soudních verzí se zvyšuje, a to jako důsledek novely trestního řádu, která významně posílila roli soudů v procesu dokazování. V přípravném řízení se totiž provádí jen nejnutnější důkazy, nezbytné pro postavení pachatele před soud. f. Verze obhajoby tedy verze pachatele v kterémkoliv procesním postavení (podezřelý, obviněný, obžalovaný), popř. verze jeho obhájce. Verze obhajoby jsou využívány především pro účely hájení pachatele před orgány činnými v trestním řízení. Jejich charakteristickým znakem je jejich protikladnost s vyšetřovacími verzemi. Pokud všechny ostatní vyšetřovací verze směřují ke zjištění objektivní pravdy, tak tento druh kriminalistických verzí zpravidla směřuje opačným směrem. Typickými verzemi obhajoby jsou především vytváření alibi, okolnosti vylučující protiprávnost, polehčující okolnosti atd. Verze obhajoby a jejich úlohu v procesu objasňování a dokazování trestného činu není možné opominout, subjekt objasňování, ať vyšetřovatel, státní zástupce nebo soudce, musí tyto verze prověřit, a podle možnosti i vyvrátit. Orgán činný v trestním řízení je povinen vyhledávat a objektivně hodnotit všechny okolnosti případu, ať už pachatele usvědčují, nebo ho obvinění zbavují, popř. jeho vinu snižují. Nekvalitní práce orgánu činného v trestním řízení pro hodnocení a vyvracení verzí obhajoby může průběh procesu objasňování zkomplikovat, popř. zabránit dokázání skutku. Spolutvůrcem, popř. hlavním tvůrcem verzí obhajoby často bývá obhájce obviněného, resp. obžalovaného. g. Expertní (znalecké) verze jsou tvořeny pro účely znaleckého nebo expertního zkoumání předložených materiálů. Jejich tvůrci jsou subjekty, které pro účely trestního řízení mají za úkol vypracovat znalecký posudek, jsou tvořeny v prostředí určitého vědního oboru a znalec nebo expert jich využívá jako předpokladu k výsledkům připravovaného zkoumání. Váží se přímo ke zkoumanému spornému a srovnávacímu materiálu. Z nich vyvozené důsledky směřují k aplikaci vybraného souboru vědeckých metod na zkoumání předloženého materiálu. Výsledky jejich použití se projeví v obsahu 14

znaleckého posudku nebo odborného vyjádření ve formě zodpovězených otázek, položených subjektem, který přibral znalce nebo znaleckou instituci. ad. 2. Členění verzí podle obsahu a. Obecné verze - vztahují se k podstatě vyšetřované události, jejich obsahem je pravděpodobnostní objasnění vyšetřované události jako celku a jejich jednotlivých podstatných prvků. Jejich podstata spočívá v tom, že z nich musí být zřejmé, jaká událost ve vnějším světě se odehrála, co se vůbec stalo. Někteří autoři tuto skupinu verzí dále dělí na verze o podstatě trestného činu a verze o jednotlivých znacích skutkové podstaty trestného činu. b. Dílčí verze na rozdíl od obecných verzí se týkají jednotlivých skutkových okolností, elementů určité události. Nejčastěji jsou vytyčovány dílčí verze ke způsobu spáchání trestného činu a jeho etapám. Řadíme mezi ně např. verze o druhu zbraně, kterou pachatel použil apod. V praxi má největší význam vytyčování vyšetřovacích verzí o subjektivních vlastnostech pachatele v době, kdy je ještě neznámý 10. Jejímž prostřednictvím lze získat určitou představu o osobě pachatele, jeho vlastnostech fyzických, psychologických rysech jeho osobnosti, jeho zkušenostech atd. Dílčí verze jsou zpravidla vytyčovány na počátku procesu vyšetřování a až na základě informací a faktů z nich získaných dochází k vytyčení verze obecné. Lze tedy říci, že mají předběžný kriminalistický význam. c. Verze ke znakům skutkové podstaty trestného činu, tj. k objektu, k objektivní stránce, k subjektu, k subjektivní stránce vytyčování verzí k objektu a k objektivní stránce je spíše výjimečné, jelikož objekt (chráněný zájem) bývá zpravidla zřejmý již na počátku vyšetřování, stejně jako znaky jednání (objektivní stránka). Častěji se setkáváme s vytyčování verzí k osobě pachatele (k jeho motivu, k jeho psychickým a fyzickým vlastnostem) a k subjektivní stránce (k zavinění pachatele). 10 Jan Musil, Zdeněk Konrád, Jaroslav Suchánek; Kriminalistika, 2. přepracované vydání, C. H. Beck, Praha, 2004, str. 289 15

ad. 3. Členění verzí podle doby vytyčení a. Počáteční verze jsou vytyčovány na počátku procesu objasňování a odhalovaní kriminalistický relevantní události. Je pro ně typické, že vycházejí často z malého množství faktů a informací, která je potřebné postupně doplňovat a upřesňovat. Počáteční verze tak budou spíš verzemi dílčími, vztahujícími se k jednotlivým elementům objasňované události, než verzemi obecnými. To ovšem nevylučuje, aby i obecná verze byla vytyčena jako verze počáteční. Záleží především na složitosti objasňované události, na množství informací, které mají subjekty k dispozici, na jejich profesních dovednostech atd. V počátečních fázích vyšetřování bývají také vytyčovány verze pátrací a operativně-pátrací. Počáteční verze jsou zdroji nových informací a faktů, které svojí kvantitou a často i kvalitou usnadňují a umožňují vytyčení verzí následných. b. Následné verze vytyčují se teprve po vytyčení a prověření verzí počáteční, kdy některé počáteční verze byly již vyloučeny pro nemožnost jimi objasnit předmětnou událost. Výhodou a charakteristickým znakem následných verzí je větší přehlednost vyšetřovací situace, kdy jsou některé verze již vyloučeny, nezatěžují subjekt objasňování jejich dalším hodnocením a zároveň poskytují vyšší sumu informací, které má subjekt k dispozici. ad. 4. Typické verze Jde o specifický druh kriminalistických verzí, používají se především v počátečních fázích vyšetřování, když ještě nemáme potřebné množství konkrétních informací a faktů, potřebných pro vytyčení vyšetřovacích verzí. Typická verze je hypotetický model typického průběhu trestného činu určitého druhu, nebo model některého typického elementu trestného činu určitého druhu, vzniklý zevšeobecněním poznatků o opakujících se formách trestné činnosti 11. Nejde tedy o kriminalistické verze v pravém slova smyslu, v jejich základu není konkrétní případ, 11 Jan Hejda a kol., Základy kriminalistiky, Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta managementu v Jindřichově Hradci, 2003, str. 143 16

ale zobecněná zkušenost, získaná při vyšetřování obdobných kriminalisticky relevantních událostí v minulosti. Typické vyšetřovací verze vnikají na základě zevšeobecnění poznatků, které se již v minulosti vyskytovaly při vyšetřování analogických případů stejného druhu. Nejde tady o modelování průběhu konkrétní kriminalistiky relevantní události, ale o teoretickou možnost, že objasňovaná událost proběhla určitým způsobem, modelovaným na základě zevšeobecnění. Typická verze je teoretickou možnou verzí pro konkrétní trestný čin určitého druhu. 12 Podmínkou pro použití typické verze je shodnost jejího obsahu s obsahem konkrétní předmětné události objasňování. Příkladem využití typických verzí je nález mrtvoly člověka, která vykazuje známky násilné smrti, kdy poznatky z kriminalistické praxe založené na studiu analogických případů nám umožní vytyčit typické verze k příčině smrti. Může se jednat o verzi, že smrt nastala v důsledku spáchání vraždy, sebevraždy nebo nešťastné náhody. Znakem těchto verzí je, že nebývá velkým problémem je snadno a rychle prověřit, děje se tak většinou po provedení prvotních nebo neodkladných úkonů. Významné jsou typické verze konstruované k osobě pachatele, které významnou měrou pomáhají především v počátečních fázích vyšetřování modelovat okruh osob, z kterého se rekrutuje potenciální pachatel. Další druhy kriminalistických verzí teorie dále rozeznává např. verze obviňující a ospravedlňující, kde kriteriem dělení je vztah k předmětu dokazování, verze pozitivní a negativní atp. 13 12 JUDr. Mircea Tiplica, Kriminalistická taktika, Policejní akademie ČR, Praha, 1999, 103 13 Jan Musil, Zdeněk Konrád, Jaroslav Suchánek; Kriminalistika, 2. přepracované vydání, C. H. Beck, Praha, 2004, str. 289 17

5. Proces (stadia) myšlení ve formě kriminalistických verzí Proces myšlení ve formě kriminalistických verzí je dynamický proces, který se odehrává v čase, jedná se o systém poznatků o vyšetřované události, kdy na počátku je míra znalostí o vyšetřované události nedostatečná pro učinění hodnověrných závěrů o poznávané události. Myšlení, uvažování ve formě verzí je proces, který svým obsahem je jednotný 14. Metodu myšlení formou vyšetřovacích verzí není nutné použít při každém vyšetřování jakékoliv kriminalisticky relevantní události. Vytyčování a prověřování vyšetřovacích verzí není nutné v těch případech, kdy jíž v počáteční fázi vyšetřování je k dispozici dostatečné množství informací a faktů, která poskytují spolehlivý podklad pro meritorní rozhodnutí ve věci, podstata, průběh a jednotlivé prvky vyšetřované události jsou jasné a bez problému definovatelné. V těchto případech policista vyšetřovatel nemusí hledat odpověď na otázku, co se stalo, kdo byl pachatelem (tedy stanovovat vyšetřovací verze o možném a pravděpodobném průběhu události), jeho činnost při vyšetřování události spočívá v zajištění důkazů procesní formou tak, aby obstály v řízení před soudem. Většinou je však proces poznání a objasnění vyšetřované události velmi složitý a obtížný. Trestné činy bývají často páchány utajovaným způsobem, bez přítomnosti svědků, kvalifikovaným způsobem osobami, které mají s pácháním trestných činů zkušenosti nebo jsou vysoce erudování ve svých oborech (např. kriminalita tzv. bílých límečků ). V takových případech je obraz trestného činu v materiálním světě velmi mlhavý a neurčitý, množství stop a informací o trestném činu neumožňuje bez dalšího odpovědět na otázku, co je postatou kriminalisticky relevantní události, za jakých okolností se odehrála, kdo je osobou pachatele atd. Informace o takové události jsou neúplné, rozporné a často nejsou vůbec žádné (latentní kriminalita). Tyto obtížnosti mohou mít za následek neodhalení a neobjasnění trestného činu, což je stav společensky nežádoucí. Účinnou a vhodnou metodou je v těchto komplikovaných případech právě metoda myšlení ve formě kriminalistických (vyšetřovacích) verzí, její znalost a schopnost jí použit (správně aplikovat při objasňování konkrétní události). 14 Penzeš Ludevít, Kriminalistika pro soukromé bezpečnostní služby, Eurounion, s.r.o., Praha 1996, str. 51 18

Podoba počátečních informací o možném spáchání trestného činu nebo o jiné kriminalisticky relevantní události (událost, která vykazuje znaky možného trestného činu) je velmi různorodá. V průběhu objasňování za použití metod kriminalistické práce se kvalita a kvantita znalostí zvyšuje, s cílem získat takové množství a kvalitu informací, které poskytují relevantní podklad pro hodnověrné vysvětlení a objektivní poznání předmětné události. V základu myšlení ve formě vyšetřovacích verzí je domněnka (problematický soud) o podstatě a jednotlivých prvcích objasňované události. Pojem domněnka je nutné odlišovat od pojmů nápad nebo intuice. Pojem nápad znamená v podstatě počáteční fázi vytyčování domněnky, jde o spontánní myšlenkový produkt policisty získaný bezprostředně po zjištění nebo oznámení podezření o spáchání trestného činu. V této fázi policistu či jiný subjekt vnímání předmětné události neustále napadají možné souvislosti, vztahy a příčiny. V praktické činnosti se tak děje zejména při ohledání místa činu, při provádění prohlídky, při výslechu svědků apod. Pojem domněnka znamená již kvalifikovanou formu myšlení subjektu objasňování, jedná se o problematický soud, ke kterému subjekt objasňování (nejčastěji policista) dospívá na základě hlubšího hodnocení faktů a informací, které získal o kriminalisticky relevantní události. Domněnka je tedy dílčím výsledkem poznávacího procesu v procesu vytyčování verzí, je základem vyšetřovací verze a oproti nápadu nebo základu operativně-pátrací verze je charakterizována vyšší mírou pravděpodobnosti znalostí o vyšetřované události. 19

6. Proces tvorby kriminalistických verzí Vytváření kriminalistických verzí je velice účinnou metodou, kterou subjekt objasňování používá v případech, kdy při vyšetřování události, která vykazuje znaky možného trestného činu, není dostatek informací a faktů pro objasnění události bez dalšího získávání důkazního materiálu. Z toho vyplývá, že v některých případech lze poznat a objasnit předmětnou událost i bez použití metody verze. Jsou to případy, kdy již v počáteční etapě vyšetřování lze získat množství informací, dostačujících pro meritorní rozhodnutí, o všech podstatných procesních a hmotně právních otázkách (např. trestná čin byl spáchán v přítomnosti svědků). Úkol vyšetřovatele v těchto případech spočívá v podstatě v zajištění již získaných důkazů procesní formou. 15 V kriminalistické praxi, především při odhalování závažné organizované kriminalisty, kdy způsob páchání a utajování trestné činnosti se děje často sofistikovaným a kvalifikovaným způsobem, je využití a správné uplatnění metody myšlení ve formě verzí nezbytným prostředkem k objasnění trestného činu. Metody myšlení ve formě verzí má významné uplatnění také tehdy, kdy na počátku vyšetřování nemáme téměř žádná fakta a informace o události. Jde například o situace, kdy chybějí svědci události, není známa osoba pachatele, pachatel jednal utajovaným způsobem atd. Tyto situace se vyznačují nedostatkem, neúplností a rozpornosti informací, a je úkolem subjektu vyšetřování tuto nedostatečnost změnit a správným vyšetřovacím postupem dospět k hodnověrným závěrům o konkrétní události, které obstojí v procesu dokazování v průběhu trestního řízení. V procesu tvorby kriminalistických (vyšetřovacích) verzí musí subjekt konající vyšetřování zaměřit svoji pozornost na objasnění vyšetřované události jako celku, tak i jednotlivých prvkům (komponentům). Každá konkrétní kriminalisticky relevantní událost se skládá z jednotlivých prvků, kterými jsou způsob páchání trestného činu, kriminální situace, osobnostní rysy pachatele, osobnostní rysy oběti a motiv činu. Na počátku vyšetřování mohou být všechny tyto komponenty neznámé, částečně známé nebo úplně známé. Úkolem celého procesu tvorby a následně prověrky verzí je nalézt pravdivé odpovědi na všechny prvky události, které jsou úplně nebo částečně 15 JUDr. Mircea Tiplica, Kriminalistická taktika, Policejní akademie ČR, Praha, 1999 20

neznámé, a tím vytvořit objektivní obraz o konkrétní události jako celku. Například motiv činu lze zjistit z charakteristických stop, které tvoří podklad pro vytvoření vyšetřovacích verzí. Tvorba kriminalistických verzí je myšlenková (intelektuální) činnost subjektu objasňování (kriminalisty) a je charakteristická modelováním určitých variant objasňované události a následného hodnocení těchto modelů podle předem stanovených kritérií. Myšlenkové modelování tak umožňuje abstraktní simulaci průběhu konkrétní poznávané události s cílem zjistit objektivní pravdu. Proces tvorby kriminalistických verzí je tedy velmi složitý a náročný proces, je složený z mnoha činností, které směřují k jedinému cíli, tedy vyvození a prověření jedné jediné verze jako pravdivé. Jde jak o činnost myšlenkovou, tak i o celou řadu dalších praktických činností subjektu objasňování. Proces tvorby kriminalistických verzí je činnost, která se odehrává v čase, tedy rozeznáváme různé fáze. Fáze tvorby kriminalistických verzí jsou tyto: 1. Shromaždování a výběr faktů 2. Třídění a hodnocení faktů 3. Vytyčení verzí 4. Vyvozování důsledků ad. 1. Shromažďování a výběr faktů Jde o první z fází v procesu tvorby kriminalistických verzí. Na počátku má subjekt objasňování k dispozici informaci o tom, že se určitá událost, ve které spatřujeme znaky trestného činu (kriminalisticky relevantní událost), odehrála. Pro tuto událost je charakteristické, že se odehrála v minulosti, a tedy je logické, že osoba, která událost vyšetřuje (policista) této události nebyla přítomna. Předmětná událost, která má znaky kriminalisticky relevantní události, je nositelem celé řady dílčích informací, které nejsou navzájem izolované, naopak jsou vzájemně podmíněné, a v jejich souhrnu získáme reálný obraz o události. Každé lidské konání ve vnějším světě objektivně zanechává určité stopy (materiální nebo ve vědomí lidí). 21

Tyto stopy obsahují informace, které jsou vstupním materiálem pro práci subjektů objasňování, ten musí tyto vyhledat, zajistit a dekódovat, aby skutečně napomohly k vyšetření a objasnění předmětné události. Zde tedy vyvstává základní otázka, a to jaký materiál a jaké jeho množství je nutné shromáždit, abychom měli k pozdějšímu vytyčení kriminalistických verzí reálný základ. 16 Základními zdroji prvotních informací a faktů jsou podněty, obhlídka místa činu a jiných kriminalisticky relevantních objektů, výpovědi poškozených a svědků, poznatky operativního charakteru, kriminalistické evidence a materiály z objasňování analogických případů. Nečastějšími prvotními informacemi o pravděpodobném spáchání trestného činu jsou oznámení a podněty o trestném činu, které přicházejí od fyzických osob, které objevili některé ze stop, které naznačují, že by se mohlo jednat o trestný čin. Tyto fyzické osoby mohou být nejen náhodnými svědky, ale pravidelně se jedná o osoby poškozené trestnou činností. Nelze vyloučit, že orgán činný v trestním řízení se o kriminalisticky relevantní události dozví přímo od osoby pachatele, který svojí trestnou činnost ohlásil sám z různých důvodů (polehčující okolnosti, oznámení o přípravě (pokusu) trestného činu, popř. ve snaze zakrýt jinou trestnou činnost). Aby měl orgán přijímající toto oznámení (podnět) důvod se jimi vůbec zabývat, je vždy nutné, aby alespoň v obecné rovině vykazovaly znaky skutkové podstaty některého z trestných činů, uvedených v trestním zákoně. Podřazení znaků konkrétní oznámené události pod některou ze skutkových podstat trestného činu má význam pro vymezení další činnosti vyšetřovatele, pro určení, které další informace a důkazy bude nutné obstarat a které další vyšetřovací úkony naplánovat. V této fázi je třeba informace doplnit postupem podle 158 trestního řádu. Vyšetřovatel pokračuje v získávání informací až do doby, než získá dostatečný informační podklad pro vytyčení (vytvoření) verze o podstatě události, o pachateli atd. Množství a kvalita materiálu, který je nutné shromáždit, je v jednotlivých případech různá, záleží jednak na množství a kvalitě materiálu, který je k dispozici již na počátku vyšetřování, tak na složitosti vyšetřovaného případu, kdy v průběhu jeho objasňování se muže tato míra nutnosti měnit. Informační základ pro vytyčení verze 16 JUDr. Miroslav Němec, Vybrané problémy kriminalistické taktiky, nakladatelství Armex Praha, 1999, str. 29 22

je velmi různorodý. 17 V případech, kdy již na počátku vyšetřování je dostatečné množství kvalitních informací, tedy např. pachatel byl zadržen na místě činu nebo bezprostředně poté, pachatel zanechal na místě činu značné množství stop, předmětný čin sledovalo velké množství důvěryhodných svědků atp. Nebude zpravidla problém vytyčit pravděpodobné verze o průběhu vyšetřované události, musí však být takto získaný informační materiál náležitě zajištěn v souladu s požadavky trestněprocesních předpisů. V takovýchto případech se může subjekt objasňování nechat ukonejšit zdánlivou jasností a jednoduchostí poznání a vysvětlení události. Musí se proto držet zásady raději více, než méně (zajištěných stop), protože právě v průběhu vytyčování a prověřování takto vytyčených verzí může vyvstat řada dalších otázek, které na počátku nebyly a ani nemohly být položeny, protože to prostě nízká míra vědomostí o poznávané události prakticky neumožňovala. Může se jednat např. o činy, které pachatel páchal při pokračování v trestné činnosti, kdy zdánlivě nevýznamná informace může mít význam pro identifikaci téhož pachatele v souvislosti s různými jinými trestnými činy, nebo při spáchání trestného činu ve formě spolupachatelství nebo jiné formě trestné součinnosti, kdy ačkoliv byl pachatel zadržen při činu, je možné na místě činu nalézt stopy dalších osob, které nás mohou navést k tomu, že byla trestná činnost páchána ve spolupachatelství, popř. organizovaně, anebo pří páchání trestné činnosti utajovaným způsobem, kdy spácháním jednoho trestného činu (zpravidla méně závažnějšího), který se právě zdá být zřejmým, se pachatel, popř. pachatelé pokouší zamaskovat a zakrýt jinou (závažnější) trestnou činnost. Jako informační základ pro vytyčení verzí tedy mohou sloužit informace získané z materiálních stop události (otisky prstů, pachově stopy, mechanické stopy po použití nástrojů atd.), informace o chování pachatele a jiných osob na místě činu, stopy v paměti lidí atd. Při zjišťování a zajišťování informací a faktů na místě činu však na druhou stranu nelze postupovat způsobem, který by vedl k určitému informačnímu zahlcení subjektu objasňování informacemi, které s vyšetřovanou událostí nesouvisí, o nichž se ani není možné domnívat, že by s událostí mohl souviset. Takovýto postup by značně ztěžoval práci s informacemi a fakty, odváděl by pozornost od pravděpodobně možných směrů vyšetřování do slepé uličky, což by se projevilo jak 17 JUDr. Mircea Tiplica, Kriminalistická taktika, Policejní akademie ČR, Praha, 1999, str. 104 23

na zvýšené časové náročnosti celého procesu vytyčování a prověřování kriminalistických verzí, tak ve zbytečném plýtvání s prostředky materiálními a lidskými. Velký význam zde má zkušenost a profesní zdatnost subjektů objasňování obecně, je nezbytná kvalitní spolupráce a součinnost všech subjektů, kteří se na vyšetřování předmětné události v této fázi podílejí, tedy policejních techniků, operativních pracovníků služby kriminální policie a vyšetřování, justičních pracovníků atd. ad. 2. Třídění a hodnocení faktů V další fázi procesu tvorby verzí (tj. třídění a hodnocení faktů) přicházejí na řadu náročné metody logického myšlení, zejména metoda analýzy a syntézy. Hlavním úkolem subjektu objasňování v této fázi je zjistit konkrétní informace a fakta, která upřesňují a definují jednotlivé komponenty události, zjišťují specifické znaky události. Vyšetřovanou událost zde nehodnotíme jen z celkového hlediska, ale detailně prověřujeme a hodnotíme všechny informace, které doposud máme, vytváříme všechny možné variace možných průběhů jednotlivých komponentů události. Je nezbytné důkladně používat metody logického myšlení, důsledně podrobit myšlenkovému procesu každou z doposud zjištěných informací. Hodnocení konkrétních faktů je ve své podstatě prováděno podle zásady trestního procesu o volném hodnocení důkazů, tedy na základě vnitřního přesvědčení subjektu vycházejícího z platného právního řádu, ze znalostí o mechanismu páchání jednotlivých druhů trestných činů a zásad logiky, přičemž jsou zjišťována fakta pro i proti. 18 Hlavním hodnotícím kriteriem je vztah příčinné souvislosti mezi dějovými komponenty a událostí v objektivním světě, vztah jednotlivých faktů a informací k předmětné události. Dále jsou významnými hodnotícími kriterii fakta a informace nacházející se časovém a místním vztahu k předmětné události. Neopomenutelnou, ba přímo zásadní úlohu v této fázi procesu tvorby kriminalistických verzí mají používané formy logického myšlení, jejich dobrá znalost 18 JUDr. Miroslav Němec, Vybrané problémy kriminalistické taktiky, nakladatelství Armex Praha, 1999, str. 31 24

a schopnost je správně aplikovat při třídění a hodnocení faktů. Těmito metodami jsou zejména: a. Metoda analýzy jedná se o rozkládání objektu zkoumání na jednotlivé části (prvky). Užití metody analýzy je zpravidla v procesu třídění a hodnocení faktů stádiem, které předchází použití metody syntézy, nelze však vyloučit, že po použití analýzy bude následovat postup s využitím metody syntézy. b. Metoda syntézy jedná se o skládání částí (prvků) v celek, resp. vytváření nových pojmů skládáním jednotlivých prvků dosud izolovaných 19. Jde o proces spojení dvou nebo více částí do jednoho celků. c. Metoda deduktivního úsudku jedná se o vyvozování důsledků z daných předpokladů (premis), kdy platí, že důsledek je pravdivý, pokud jsou pravdivé premisy. Na základě pravidel o závěru se odvozuje jeden výrok z jiných výroků. Jde o myšlenkový postup od obecného k jedinečnému. d. Metoda induktivního úsudku jedná se o myšlenkový postup, jehož prostřednictvím zdůvodňujeme obecné výroky na základě znalostí jednotlivých případů., jedná se o myšlenkový postup od jedinečného k obecnému. e. Metoda analogického úsudku jedná se o logické závěry, prostřednictvím kterých získáváme úplně nové vědomosti o znacích konkrétního objektu zkoumání na základě údajů a znalostí, získaných v minulosti při zkoumání obdobných případů, které mají s objektem zkoumání určité shodné prvky. ad. 3. Vytyčení verzí Do této fáze tvorby kriminalistických verzí subjekt objasňování postoupí, jestliže řádně a úplně proběhly fáze předcházející, tedy pokud jsou potřebná fakta 19 Viktor Knapp, Aleš Gerloch; Logika v právním myšlení, Eurolex Bohemia, Praha 2000, str. 206 25

shromážděna a vybrána, a také správně a objektivně roztříděna a zhodnocena. Vytyčeny musí být všechny reálně možné verze, k jejichž vytyčení máme dostatečný podklad v informačním substrátu, shromážděnému a hodnocenému v předchozích fázích. Podstata procesu vytyčování kriminalistických verzí spočívá v myšlenkovém modelování poznávané události (vytvoření myšlenkových modelů pravděpodobnostního charakteru) a ve vyvození důsledků vyplývajících z vytvořených myšlenkových modelů 20. Subjekt, který vytyčuje všechny reálně možné kriminalistické verze, se neomezuje jen na vytyčování verzí svědčících v neprospěch pachatele, ale se stejnou pečlivostí a objektivností vytyčuje verze, které svědčí ve prospěch pachatele. Nelze se při vytyčování verzí upínat jen k jakési hlavní verzi a ostatní opomíjet, popř. předem vylučovat. Proces vytyčování verzí ke konkrétnímu objasňovanému případu musí obsáhnout všechna možná objasnění a vysvětlení události, jednotlivá fakta je nutné zkoumat jak v jejich jednotlivostech, tak i v jejich souhrnu. Proces vytyčování verzí spočívá v porovnání faktického základu verze s jejím teoretickým základem. Tento proces je završen formulací úsudku, který objasňuje pravděpodobnou podstatu a jednotlivé prvky předmětné události a její příčiny. Vytyčování verze je myšlenkovým podřazením faktů, zjištěných při vyšetřování konkrétní události, všeobecným vědeckým poznatkům, trestně právně hmotným, trestně procesním, kriminalistickým a jiným vědeckým poznatkům a na tomto základě určení toho, co bylo zjištěno, a vyvozením nových pravděpodobnostních úsudků o tom, co má být ještě zjištěno. 21 Pro postup při vytyčování verzí platí určitá specifická pravidla. Se zásadou objektivního postupu při práci s verzemi jako celkem úzce souvisí zásada, která stanoví, že verze je možné vytyčit jenom k těm okolnostem případu, pro které máme dostatek vhodného materiálu. Není možné verze vytyčovat jen na základě fantazijních podkladů nebo málo pravděpodobných, až nemožných podkladů. Fakta, která subjekt vytyčování pokládá do základů verze, se nesmí navzájem vylučovat 20 Jan Musil, Zdeněk Konrád, Jaroslav Suchánek; Kriminalistika, 2. přepracované vydání, C. H. Beck, Praha, 2004, str. 291 21 JUDr. Mircea Tiplica, Kriminalistická taktika, Policejní akademie ČR, Praha, 1999, str. 105 26