Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav agrosystémů a bioklimatologie. Směry ekologického zemědělství a jejich vývoj Bakalářská práce

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav agrosystémů a bioklimatologie Směry ekologického zemědělství a jejich vývoj Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Soňa Valtýniová Vypracoval: Jaroslav Petřík Brno 2010

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Směry ekologického zemědělství a jejich vývoj vypracoval samostatně a pouţil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloţeném seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a můţe být pouţita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.. dne podpis diplomanta.

Poděkování Na tomto místě si dovoluji poděkovat vedoucí své práce Ing. Soni Valtýniové za příkladné vedení práce, za metodickou pomoc, konzultace, poskytnutí odborných materiálů a za cenné rady při vypracování bakalářské práce.

Abstrakt Cílem bakalářské práce bylo na základě prostudování odborné literatury a dalších zdrojů charakterizovat význam a principy jednotlivých směrů ekologického zemědělství a následně popsat jejich vývoj a shrnout převaţující tendence směru vývoje. Poté byly shrnuty primární rozdíly mezi jednotlivými směry. Práce se zabývá vznikem ekologického zemědělství, které je dnes odborníky uznávanou metodou zemědělství. Tento způsob hospodaření vznikl postupně jako alternativa k zemědělství konvenčnímu, jeţ podle řady odborníků nadměrným způsobem zatěţovalo ţivotní prostředí i zdraví konzumentů. Ekologické zemědělství však vznikalo prostřednictvím několika směrů, které pochází z různých zemí a jsou zaloţeny na různé filosofii, například metoda Přírodní zemědělství se soustředí především na hospodaření bez chovu dobytka. Organickobiologické zemědělství klade důraz především na zdraví půdy. Pro Biologickodynamické zemědělství jsou důleţitými prvky orba, vyuţívání kompostovaných statkových hnojiv a specifických biodynamických preparátů. Dnes jsou však většinou tyto různé směry zahrnuty pod jediné, zákonem definované ekologické zemědělství, i kdyţ některé z nich alespoň v menší míře stále samostatně existují (například biodynamické zemědělství). Klíčová slova: ekologické zemědělství, historie ekologického zemědělství, vývoj ekologického zemědělství, směry ekologického zemědělství

Abstract The aim of the bachelor thesis was to characterize the significance and the principles of the particular ways of organic farming, describe their development and to summarize the prevailing trends of the development. After that the prime differences among the particular ways were summarized. This was based on the studying of the literature and other sources. This work deals with the conception of the organic farming, which is an appreciated method of agriculture experts nowadays. This method of farming was gradually developed as an alternative to conventional agriculture, which burdened the environment and the consumer health in an excessive way according to many experts. Organic farming, however, arose through a number of ways that come from different countries and are based on a different philosophy, such as the method of the natural farming, which is focused on farming without livestock. Organic-biological agriculture pays particular attention to the soil health. A plowing, use of composted manure and specific biodynamic preparations are very important elements for the biodynamic agriculture. Nowadays these different directions are included into a common, legally defined organic farming, although some of them at least to a lesser extent still exist (for example biodynamic agriculture). Key words: organic agriculture, organic farming history, the development of organic agriculture, the ways of organic farming

Obsah 1 ÚVOD... 8 2 CÍL PRÁCE... 9 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED... 10 3.1 Historie ekologického zemědělství... 10 3.1.1 Historie ekologického zemědělství ve světě... 11 3.1.2 Historie ekologického zemědělství v České republice... 14 3.2 Směry ekologického zemědělství... 17 3.2.1 Přírodní zemědělství... 17 3.2.2 Biologicko-dynamické zemědělství... 19 3.2.3 Organicko-biologické zemědělství... 28 3.2.4 Organické zemědělství v anglicky mluvících zemích (organic agriculture)... 30 3.2.5 Biologické zemědělství v německy mluvících zemích (biologischer Landbau)... 32 3.2.6 Biologické zemědělství ve francouzsky mluvících zemí (L'Agriculture biologieque)... 33 4 ZÁVĚR... 35 5 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ... 37 6 PŘÍLOHY... 38 6.1 Seznam příloh... 39

1 ÚVOD Zemědělství představuje pojem popisující produkci potravin, krmiva, nebo jiných produktů vznikajících prostřednictvím pěstování a chovu hospodářských zvířat, které je úzce spjato s půdou. Zemědělství má velmi dlouhou historii, která je spjata s vývojem lidstva, a její počátky souvisí s neolitickou revolucí, kdy se lidská společnost mění z lovců a sběračů na společnost ţijící usedlým způsobem ţivota a věnující se zemědělství. Postupem času zemědělství podléhalo industrializaci a lidé si pomalu začali všímat jeho negativního vlivu na ţivotní prostředí. Reakcí na problémy spojené s konvečním způsobem hospodaření byly první takové školy ekologického zemědělství, pro něţ byla typická snaha uplatňovat takové zásady v provozování zemědělství, které měly za úkol podpořit přirozené jevy ve fungování přírody a poskytnout lidem zdravé a nezávadné potraviny. Ekologické zemědělství je takový způsob hospodaření, který bere ohled na přirozené koloběhy a závislosti probíhající v přírodě. Hlavní prioritou ekologického zemědělství je jiţ dříve zmiňovaná kvalita potravin a produktů z něho vycházejících, která musí vţdy významným způsobem převaţovat nad kvantitou. Jednou z hlavních zásad ekologického zemědělství je také snaha udrţet dobrou pohodu zvířat, podpořenou etičtějším přístupem k nim. Dalšími důleţitými charakteristikami tohoto způsobu hospodaření je ochrana ţivotního prostředí, snaha o šetření neobnovitelných přírodních zdrojů a v neposlední řadě má ekologické zemědělství funkci ekonomickou a to za pomoci tvorby pracovních příleţitostí pro obyvatele venkova. Vznik a vývoj ekologického zemědělství rozhodně nebyl jednorázovou záleţitostí a stojí za ním především velké mnoţství lidského úsilí a práce, kterou nadšenci neváhali vynaloţit pro podporu zdraví a ţivotního prostředí. Dnes je ekologické zemědělství zákonem ošetřenou metodou hospodaření a v současné době také přirozenou součástí našich ţivotů, na kterou si kaţdý z nás má právo vytvořit vlastní názor a vyuţívat jeho produktů dle svých moţností a zájmů. 8

2 CÍL PRÁCE Cílem bakalářské práce bylo po prostudování odborné literatury charakterizovat význam a principy jednotlivých směrů ekologického zemědělství a následně popsat jejich vývoj a shrnout převaţující tendence směru vývoje. 9

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Historie ekologického zemědělství Ekologické zemědělství je dnes nejen v Evropě ale i u nás uznávanou metodou zemědělství, která je dokonce přesně definována zákonem. Pouze zemědělci hospodařící ekologicky mohou své produkty (suroviny i potraviny) označovat jako BIO či EKO. Jejich k přírodě šetrné hospodaření je dnes nutné často kompenzovat dotacemi. Kromě spotřebitelů, ekonomů a politiků tento způsob hospodaření uznávají dokonce i vědci. Jako model setrvalého zemědělství jej doporučují pro zachování kulturní krajiny a udrţení osídlenosti na venkově. Ještě před nedávnem tomu tak ovšem nebylo. Ekozemědělci museli o své uznání usilovat sami například za pomoci sympatizujících spotřebitelů, které zaujaly názory tehdejších průkopníků ekologického zemědělství. Všeobecně lze říci, ţe ekologické zemědělství vzniklo v době, kdy se určité skupině lidí zabývající se zemědělstvím a následnou výrobou potravin zdálo, ţe současná podoba konvenčního intenzivního zemědělství jiţ není dlouhodobě udrţitelná. To znamená, ţe vytvoření metod ekologického zemědělství, kterému se u nás ještě před rokem 1990 říkalo také alternativní či organické, bylo v minulém století motivováno zejména negativy tehdejšího průmyslového zemědělství, které začalo poškozovat přírodu, špatně zacházelo s chovanými zvířaty, sniţovalo kvalitu potravin, ohroţovalo sociální jistoty rolníků a celkové zdraví populace. Ekologické zemědělství tedy mělo představovat jakousi alternativu či náhradu zemědělství, které mělo negativním způsobem ovlivňovat krajinu a ţivotní prostředí člověka (Šarapatka, Urban a kol., 2003). Vznik a následný vývoj ekologického zemědělství byl podmíněn také celou řadou faktorů typických pro dané území, kde k rozvoji tohoto druhu hospodaření docházelo. Jedním z těchto faktorů je beze sporu také politická situace daného státu. Z toho vyplývá, ţe rozvoj tohoto druhu zemědělství probíhal především ve vyspělých zemích, kde politický reţim umoţňoval rozvoj nových a prozatím neozkoušených metod ve všech oborech lidského vědění. Dokladem toho můţe být i fakt, ţe v České republice se ekologické zemědělství rozvíjí aţ po roce 1989, kdy první farmy zahajují takzvané přechodné období (Šarapatka, Urban a kol., 2006). 10

3.1.1 Historie ekologického zemědělství ve světě Počátky vzniku ekologického zemědělství ve střední a západní Evropě jsou datovány do období po první světové válce. V německy mluvících zemích vzniká jednak přírodní zemědělství, které se vrací k důslednějšímu uplatňování biologicky zaměřených znalostí v zemědělské produkci a dále biodynamické zemědělství, které se soustředí především na antroposofický obraz člověka a přírody. Vznikem těchto systémů, stejně jako organicko-biologického zemědělství, organického zemědělství a dalších směrů, byla snaha řešit určité problémy, které se ve společnosti objevily. Některé systémy však byly ovlivněny staršími podobnými snahami z jiných kontinentů. Od poloviny 19. a na přelomu 20. století probíhala značná industrializace a urbanizace, coţ se projevilo v negativních dopadech na ţivotní prostředí obklopující obyvatelstvo. Právě proto byla hledána východiska v přírodě a lidé se obraceli k přírodnímu nebo přírodě blízkému ţivotnímu stylu. Přesídlení na venkov mohlo v té době znamenat určitou nezávislost a ţivotní jistotu. Problémy se však v té době nevyhnuly ani zemědělské výrobě potaţmo samotnému zemědělství. V rámci hospodářské krize byla sníţená kupní síla obyvatelstva a klesla poptávka po zemědělských produktech. Proti nízké cenové hladině zemědělských výrobků stály například vysoké ceny strojů, průmyslových hnojiv a dalších vstupů. Intenzifikace navíc v té době nemusela znamenat zvýšení produkce, o čemţ svědčí například výsledky německého zemědělství ve 20. letech minulého století. Vedle těchto provozních a ekonomických problémů se postupně začíná měnit i selský způsob ţivota, zesiluje se zapojení zemědělství do industriálního světa, omezují se mnohdy určité krajové tradice. Tím se postupně vytrácí i základní princip zemědělství, to je určitá nezávislost a samostatnost (Šarapatka, Urban a kol., 2003). Jiţ koncem 19. století bylo pouţíváno lehce rozpustných solí jako hnojiva pro rostliny kritizováno především německými vědci ovlivněnými přírodním romantismem, jenţ prosazoval zemědělské metody v souladu s přírodou. Dokonce i sám Liebig doporučoval dodávání chybějících ţivin například ve formě hůře rozpustných horninových mouček (Petr, Dlouhý a kol., 1992). V prvních desetiletích minulého století se rovněţ setkáváme s prvními dokumentovanými údaji o poškození půdní úrodnosti a změnách v samotných agrosystémech, které souvisely s chemickou a technickou intenzifikací. Jednalo se například o okyselení půdy, půdní únavu nebo o změny půdní struktury. A právě tehdy 11

začaly být diskutovány otázky chemické versus biologické prostředky pro vytvoření základu úrodnosti půdy. Znalosti o významu edafonu pro půdní úrodnost a význam dynamiky uhlíku pro růst kulturních rostlin vytvořily základy pro vývoj nových resp. znovuobjevených některých starých metod. Jsou to například metody kompostování, neobracení půdy při jejím zpracování, usměrnění zásahů do půdy s cílem výţivy edafonu látkami bohatými na uhlík a tvorby její droptovité struktury. Vedle objevujících se problémů s půdní úrodností byl zaznamenáván i zvýšený výskyt chorob, škůdců a sníţení kvality potravin. Ve výrobě potravin docházelo růstem zprůmyslnění jejich zpracování k postupným změnám (konzervování umělá aditiva), které vedly ke změně i výţivových zvyklostí, tím je myšlen niţší konzum čerstvých neupravovaných potravin. Reakcí na veškeré problémy týkající se tehdejšího zemědělství byl například přednáškový cyklus Rudolfa Steinera pro zemědělce či zahájení pokusů sira Alberta Howarda v Anglii (Šarapatka, Urban a kol., 2003). Podle Kuškové, Jakšlové, Čechové (2006), se Brit Albert Howard v roce 1896 věnoval studiu zemědělství, které kladlo především velký důraz na vyuţití chemických hnojiv, tímto odešla organická hnojiva do pozadí. Po tom, co se Howardovi dostala do ruky Darwinova kniha o humusu a ţíţalách, se začal věnovat výzkumu kompostování a začal dokumentovat původní zemědělské metody, dosud neovlivněné chemickými hnojivy. Jeho práce se staly základem dnešního ekologického zemědělství. Za důleţitý rok v historii ekologického zemědělství je povaţován rok 1924, ve kterém se v Německu Rudolf Steiner zaslouţil o zrod bio-dynamického zemědělství. Ve třicátých letech ve Švýcarsku vytvořil Hans Müller organicko-biologický způsob hospodaření. Všechny tyto metody jsou dnes označovány za ekologické, organické nebo biologické zemědělství, včetně práva Evropské unie (Kušková, Jakšlová, Čechová, 2006). Industrializace zemědělství se však intenzivně projevila aţ po druhé světové válce (padesátá a šedesátá léta dvacátého století). Důvodem byl nedostatek potravin ve válce a následné politické snahy o potravinovou soběstačnost států i tehdy soupeřících politických bloků. V zemích západní Evropy se toto období nazývalo Zelená revoluce, u nás spíše Socializace zemědělství. Projevy intenzifikace zemědělství byly však jak v západní Evropě, tak i u nás obdobné a ve svém principu napodobovaly velkovýrobní systémy USA a SSSR mezi dvěma válkami. U nás došlo navíc vesměs 12

k likvidaci rodinných farem, a tedy ke ztrátě osobní zodpovědnosti zemědělce za vlastní půdu, majetek a chovaná zvířata. Problémy konvenčního zemědělství, které motivovaly vznik alternativy ekologického (synonyma: organického, biologického, alternativního) zemědělství. Průkopníci ekologického zemědělství byli tedy prozíraví altruisté, kteří zareagovali na tehdejší negativní vývoj v zemědělství. Obávali se i dalších problémů, obdobných problému s DDT, kdy odborníci léta tvrdili, ţe jde o nezávadný insekticid (jeho rezidua dodnes zatěţují potravní řetězce na celém světě). Proto bylo, z principu předběţné opatrnosti, v posledních letech odmítnuto i zemědělské vyuţití geneticky modifikovaných organismů. Vědomě začali hospodařit jinak a to alternativně. Často šlo o nadšence z měst, kteří začali hospodařit velmi jednoduchým způsobem (šedesátá léta Anglie, Německo, Francie, Nizozemí, soukromé farmy i různá společenstva). Na stranu nadšenců se přidali i někteří vědci a známé osobnosti. Pouze za podpory spotřebitelů vznikají první soukromá výzkumná pracoviště (Švýcarsko, Anglie, Německo). Kombinace ekologických a idealistických důvodů motivovala k přechodu na ekologické zemědělství i tradiční zemědělské rodiny (sedmdesátá léta). Důleţité tehdy bylo, ţe první ekozemědělci nečekali na výsledky výzkumu a na státní podpory, dobrovolně se zřekli agrochemikálií a dalších industriálních postupů a v praxi dokázali, ţe tento nový nebo spíše staronový způsob hospodaření je ţivotaschopný. Klíčové tehdy bylo také navázání kontaktů se spotřebiteli, kteří byli ochotni za biopotraviny zaplatit vyšší cenu a případně si pro ně dojet. Ekozemědělci tehdy zavedli systém dobrovolné kontroly a certifikace ekofarem. Tedy kontroly systému, produkčního postupu hospodaření a ne měření výstupů (cizorodých látek v potravinách). Teprve více neţ o 30 let později začíná Evropská unie tento princip kontroly produkčních postupů vyuţívat i v konvenčním zemědělství a při zpracování potravin. Hlavními ideami ekologického zemědělství se stává hospodaření v souladu s přírodou a s co nejmenší závislostí na vnějších vstupech. Ideální je smíšený systémově uzavřený neboli recirkulační ekologický podnik s vazbou rostlinné a ţivočišné produkce, s ornou půdou i s trvalými travními porosty nebo s pícninami na orné půdě (Šarapatka, Urban a kol., 2003). 13

Ekologické zemědělské systémy, jak jiţ bylo zmíněno, uplatňují jiţ od svého počátku způsob jednání zemědělců podle přírodních systémů. Reforma ţivotního stylu byla v dobách vzniku systémů orientovaných k přírodě spojována s romantickými představami o přírodě, která představovala protiklad k urbanizovaným celkům. Dále se pak k tradici romantických představ o přírodě postupně připojovaly vědecky formulované přírodní koncepty. Reforma ţivota poloţila základy výţivy, zdravovědy a tělesné kultury. Vycházela nejen z nutnosti způsobu ţivota blízkého přírodě ale také z vědeckých poznatků (Šarapatka, Urban a kol., 2006). Na začátku 90. let minulého století začala ekologické zemědělství podporovat řada evropských zemí. V roce 1992 začalo platit nařízení EU 2092/91 o označování bioproduktů a biopotravin. Od roku 1994 se rozběhly takzvané agro-environmentální programy, na základě kterých se začaly vyplácet podpory na plochu ekologické půdy a v roce 2001 se v Evropské komisi zrodila myšlenka Evropského akčního plánu rozvoje ekologického zemědělství (Kušková, Jakšlová, Čechová, 2006) 3.1.2 Historie ekologického zemědělství v České republice V Československu byly první důleţitější zmínky o ekologickém zemědělství publikovány teprve na sklonku socialistické éry, to je v letech 1985-1987. Šlo pouze o jednoduché zprávy, které přetiskovaly především odborné časopisy. Tyto zprávy a informace však mezi odbornou veřejností často neměly ţádnou odezvu, případně měly odezvu negativní. Na druhé straně však stáli spotřebitelé, kteří se začali stále více zajímat o svůj zdravotní stav. K obyvatelstvu postupně začaly pronikat informace o problematice zdravotního stavu populace ve srovnání se zeměmi západní Evropy, nezávislými odborníky byla kritizována vysoká spotřeba masa a mezi lidmi začal vzrůstat zájem o zdravou výţivu. Koncem osmdesátých let začaly vycházet různé publikace, které propagovaly zdravou výţivu jako hlavní moţnou prevenci před civilizačními chorobami. Vznikaly skupiny orientované vegetariánsky či jinými směry alternativní výţivy, které byly východiskem z tehdejších výţivářských norem a doporučení. Tyto organizované i neorganizované skupiny zabývající se zdravou výţivou začaly doporučovat svým členům a dalším zájemcům nechemizované potraviny. Vzhledem k tomu, ţe takové potraviny nebyly na trhu k dispozici, byly 14

propagovány způsoby, jak si mohou lidé sami vypěstovat třeba tzv. nemechanizovanou zeleninu. Vyšly tak první sešity o ekozahradě. Zdravá strava, jak se tehdy říkalo z nechemizovaných surovin, byla v té době hlavním impulsem, aby se začalo i u nás hovořit o ekologickém pěstování rostlin a ekologickém chovu zvířat. Tento impuls však nevzešel od samotných zemědělců, ale od spotřebitelů z měst. (Šarapatka, Urban a kol., 2006). Ostatně to bylo obdobné jako při rozvoji ekologického zemědělství ve vyspělejších zemích, v nichţ však k tomuto vývoji došlo zhruba o dvacet let dříve. U nás však na tento impuls nemohli zemědělci zareagovat tak rychle, jako v demokratických zemích na Západě. Vinen byl, samozřejmě, komunistický reţim, který nepřipouštěl ţádnou kritiku, ani stavu ţivotního prostředí, ani úrovně zemědělství a jiţ vůbec ne kvality potravin a výţivy obyvatel. Praktické základy celého systému kontrolovaného zemědělství v ČR poloţili, také ještě před revolucí v roce 1989, samotní praktičtí zemědělci. Reagovali na negativa socialistické velkovýroby. Šlo zejména o skupinu agronomů z Moravy, vědeckých a odborných pracovníků, kteří vyuţili formální zastřešení Československou vědeckotechnickou společností a v rámci Biotechnologické komise zaloţili Odbornou skupinu pro alternativní zemědělství (1988). Tato skupina se nezabývala výzkumem ani teorií. Její členové převzali základní informace ze zahraničí (zejména od organizace IFOAM, ze Švýcarska a z Maďarska) a začali podnikat praktické kroky pro ověřování ekologického zemědělství v našich podmínkách. Důleţitou koordinační práci v té době vykonali i reformovaní novináři a členové tehdy povolených mládeţnických organizací ochránců přírody. Ještě před rokem 1989 bylo vyhlášeno přechodné období na ekologické zemědělství ve třech podnicích: v ZD Dubicko, v Nových Losinách v Jeseníkách a ve Starém Hrozenkově v Bílých Karpatech. Jiţ v roce 1989 byl vydán první Bulletin alternativního zemědělství., který s mírně pozměněným názvem stále vychází. Mezi akademickými pracovníky se u nás před rokem 1989 o ekologickém zemědělství hovořilo na vysokých zemědělských školách velmi málo a to spíše s despektem. Výjimkou byla katedra rostlinné výroby Provozně- ekonomické fakulty VŠZ Praha v Českých Budějovicích, která uspořádala jiţ v roce 1987 odbornou konferenci o ekologickém zemědělství. 15

Velká mezinárodní konference ve Velké Bystřici u Olomouce s odbornou asistencí IFOAM následovala těsně po změně politického reţimu v lednu 1990, protoţe byla jiţ dlouho předem organizována. Uspořádala ji odborná skupina ČSVTS (Český svaz vědeckotechnických společností), navštívilo jiţ několik set zemědělských praktiků a byla hlavně díky demokratickým změnám ve společnosti významnou startovní akcí pro vznik ekologického zemědělství v tehdejším Československu. Ještě v roce 1990 se R. Barták stal náměstkem ministra zemědělství ČR, velmi rychle prosadil formální přijetí rámcové směrnice IFOAM a prvních dotací pro ekologicky hospodařící podniky (cca 3000 KČS. haˉ1). V letech 1990-1991 vzniklo pět svazů (PRO-BIO Šumperk, Libera Praha, Biowa Chrudim, Naturvita Třebíč a Altervin Velké Bílovice). Největší a nejstarší z nich je svaz PRO BIO, který působí na území celé ČR dodnes (Šarapatka, Urban a kol., 2003). Vytvořilo se oddělení pro alternativní zemědělství na Vysoké škole zemědělské v Praze a pak na Jihočeské universitě v Českých Budějovicích (Zídek, 1994). Ekologické zemědělství se v ČR nejprve nazývalo zemědělstvím alternativním, později organickým, zanedlouho však byl zaveden dodnes uţívaný pojem Ekologické zemědělství, jakoţ i další terminologie, coţ vše stvrdil i zákon o ekologickém zemědělství. V ČR se neujala ţádná zvláštní metoda ekologického zemědělství. Od zavedení dotací v roce 1990 je vývoj ekologického způsobu hospodaření v ČR jasně určován výši a strukturou finančních podpor. V roce 1992 byly dotace pro ekologické zemědělství bez náhrady zrušeny aţ do roku 1998, kdy na základě nařízení rady k opětovnému zavedení dotací (Šarapatka, Urban a kol., 2003). V roce 1993 se certifikace začala řídit metodickým pokynem Ministerstva zemědělství ČR. Následně došlo ke zpřísnění kontroly a certifikovány byly skutečně pouze dobře hospodařící ekologické farmy (Zídek, 1994). Od roku 1998 se ekologické zemědělství rozvíjí zejména v horských a podhorských oblastech na trvalých travních porostech (Šarapatka, Urban a kol., 2003). Moudrý (2007) uvádí, ţe podobná situace je ve světě například v Austrálii a Argentině, kde mají největší plochu certifikovaných ekologických ploch zemědělské půdy, ale vyuţívají ji hlavně pro pastvu. V Evropě bychom našli podobný trend pouze v Estonsku. 16

Zrušení plošného vyplácení dotací v roce 1992 podnítilo rozvoj odděleného zpracování ekoproduktů, rozvoj domácího prodeje biopotravin a také jejich export (Šarapatka, Urban a kol., 2003). V ČR existuje jiţ od počátku ekologického zemědělství jednotná značka pro produkty a potraviny pocházející z ekologického zemědělství (Šarapatka, Urban a kol., 2005). Podle Moudrého (2007) ekologické zemědělství v ČR tak plní především environmentální mimoprodukční funkci, tedy údrţbu krajiny. V ČR navíc není převáţná část bioprodukce vůbec certifikována nebo je část certifikované produkce umístěna na konvenčním trhu za konvenční ceny. Například ve Švédsku jsou zemědělci také podporováni, aby přispívali k agro-environmentálnímu prospěchu tím, ţe přijmou metody ekologického zemědělství, i kdyţ neprodávají své produkty jako produkty ekologického zemědělství, ale tato země má jedno z nejvyšších zastoupení ekologicky obhospodařované půdy v Evropě, relativně méně obyvatel a jeden z nejlépe bioprodukty zásobených trhů. Moudrý (2007) zastává názor, ţe české ekologické zemědělství neplní svoji produkční funkci. Lze říci, ţe v současnosti největší produkční potenciál je u hovězího biomasa. Není však vyuţit pro nedostatek zpracovatelských kapacit a nerozvinutá distribuční síť způsobuje, ţe drtivá většina biomasa končí jako klasická konvenční potravina. Sortiment biopotravin zahrnuje především rostlinné produkty, mléčné výrobky a masné výrobky. 3.2 Směry ekologického zemědělství 3.2.1 Přírodní zemědělství Zrod této metody ekologického zemědělství je datován na počátek 20. století, kdy se v rámci tehdy právě probíhající reformy ţivota a přesídlování obyvatelstva začal rozvíjet první ekologický systém a tím bylo právě Přírodní zemědělství. Tento způsob byl také někdy označován jako zemědělství podle přírody nebo také biologické zemědělství. Vznik Přírodního zemědělství je velmi často spojován s koncepční a organizátorskou prací Němce E. Kӧnemanna. 17

Provozování přírodního způsobu hospodaření, který nebyl v souladu ani s tradičním zemědělstvím a uţ vůbec ne s intenzifikovanými systémy, bylo ve městech velmi obtíţně realizovatelné. Jeho skutečné prosazení znamenalo opustit ţivot v centrech měst a přestěhovat se na venkov a uskutečňovat zde poţadavky takovéto reformy ţivota. Jednalo se především o práci a ţivot ve venkovském prostředí, který úzce souvisel se samozásobením pěstovaným ovocem a zeleninou, vegetariánskou výţivu hodnotnými produkty a tělesnou práci, udrţující zdraví a výkonnost lidí. Se zásadami tohoto zemědělského systému a zejména s vegetariánstvím nebyl slučitelný chov zvířat a tím i vyuţívaní statkových hnojiv. Pouţívání minerálních hnojiv zase odporovalo přírodě blízkému způsobu ţivota. Úkolem tedy bylo vytvořit nový ekologický produkční systém, který by odpovídal těmto zásadám a dostál i poţadavkům vědecké serióznosti. K zásadám Přírodního zemědělství patřilo tedy především hospodaření bez chovu dobytka, případně jen s nízkým zatíţením půdy dobytkem. Jednou z dalších zásad bylo zajištění vysoce kvalitních zemědělských produktů a také biologické porozumění půdní úrodnosti a z toho vycházející hospodaření s humusem. Rolníci hospodařící dle zásad tohoto způsobu hospodaření vycházeli především z vegetariánského způsobu ţivota a díky tomu povaţovali chov zvířat za přebytečný, coţ bylo dáno i potřebou velkých ploch pro produkci krmiva. Zároveň je také chov zvířat spojen i s vysokým pracovním nasazením a vysokými ekonomickými náklady. Zásadní odklon od chovu zvířat však v praxi nacházel jen velmi malé pochopení, a proto se vyskytovala hospodářství s ţivočišnou produkcí omezenou pouze na produkcí mléka, vlny a na vyuţití dobytka především jako pracovní síly (Šarapatka, Urban a kol., 2006). Jak uvádí Šarapatka, Urban a kol. (2003), tak intenzifikace zemědělství v rostlinné produkci byla provázena řadou změn kvality, např. sníţenou skladovatelností produktů, chuťovými změnami po hnojení čerstvým hnojem, nebo moţností kontaminace a to zejména pouţíváním preparátů s mědí a arzenem. Právě z těchto důvodů se vzdalo Přírodní zemědělství pouţívání minerálních hnojiv a veškeré pouţívané ochranné prostředky byly pouze na přírodní bázi. 18

Na přelomu 19. a 20. století se v rámci rozvoje zemědělských věd vyvíjela mikrobiologie. Poznatky získané pomocí mikrobiologie významným způsobem pomohly pro pochopení významu mikroorganismů v půdách a v organických hnojivech. Pro dostatečné zásobování edafonu organickými látkami se systém Přírodního zemědělství zaměřil na více zdrojů hnojení. Především šlo o optimalizaci osevního postupu se zeleným hnojením, pouţívání omezeného mnoţství v první fázi aerobně ošetřovaného hnoje, zhodnocení odpadů přímo v podniku a následně o vyřešení kompostování městských odpadů. Hospodáři se především snaţili nahrazovat ţiviny, které půdy opouštěly s produkcí. S ohledem na edafon bylo doporučováno minimalizované zpracování půdy a způsob hospodaření bez orby. Směr ekologického zemědělství Přírodní zemědělství bylo tedy prvním organizovaným a propracovaným systémem hospodaření splňující zásady reformy ţivota s určitým návratem k přírodě. Tato metoda byla zároveň i teoretickým předstupněm a základem dalších systémů, jakými je např. organicko-biologického nebo biologického zemědělství (Šarapatka, Urban a kol., 2003). 3.2.2 Biologicko-dynamické zemědělství Biologicko-dynamické zemědělství patří mezi jednu z nejstarších dosud rozvíjených a provozovaných metod ekologického zemědělství. Biodynamici, jak je u nás nazýváme, jsou obecně velmi aktivní a angaţovaní lidé, pro něţ je typické zapojení do práce v hnutí ekologického zemědělství (například IFOAM), jejich farmy v zahraničí bývají na velmi vysoké úrovni a jsou velmi častým cílem praktikantů například i z České republiky. Mezi úspěchy tohoto způsobu ekologického zemědělství se řadí např. biodynamické šlechtění rostlin a produkce bioosiv (Šarapatka, Urban a kol., 2003). V současném biodynamickém systému je orba plně součástí zpracování půdy, do systému jsou dodávána kompostovaná statková hnojiva s pouţitím biodynamických preparátů a je vyuţíváno zelené hnojení, zejména leguminózy. V osevních postupech jde o co nejširší střídání plodin, preferováno je střídání polní produkce s pastevním obdobím. Typické pro tento systém je pouţívání biodynamických preparátů, kterým se přisuzuje stimulující a katalytický vliv a které se aplikují v malých homeopatických 19

dávkách. Příkladem můţe být humusový preparát z kravského hnoje (podle biodynamiků podporuje biologické procesy v půdě a stimuluje tvorbu kořenů), křemíkový preparát (má stimulovat tvorbu chlorofylu) nebo kompostovací preparáty z vybraných rostlin. Pouţívání biodynamických preparátů a antropozofický základ jsou nejvíce diskutovanými tématy mezi antropozofy a zastánci jiných směrů, včetně vědeckých kruhů (Šarapatka, Urban a kol., 2003). Jak ve své publikaci uvádí Šarapatka, Urban a kol., (2006) základní principy biodynamického zemědělství vycházejí z antropozofické filozofie, zaloţené na názorech J. W. Von Goetheho. Podle Petra, Dlouhého a kol., (1992) J. W. Goethe povaţoval intuitivní myšlení a pozorování přírody za nový způsob chápání organického světa a stavěl ho do protikladu s fyzikálně mechanickým, analytickým myšlením, které v této době dominovalo. Ve své antropozofické filosofii pokračuje Steiner do oblastí, kterým se Goethe vyhnul. Steiner vycházel z názoru, ţe k člověku vedou v přírodě tři stádia: minerály, rostliny a zvířata. Člověk se od nich liší svým myšlením, tzn. uvědoměním si vlastního já. Steiner tvrdí, ţe lidský organismus je utvořen tak, ţe skutečnost se mu jeví dvojím způsobem, tj. pozorováním pomocí smyslů a pomocí myšlení. Myšlením se identifikují pojmy a ideje, které ale také patří k objektivní skutečnosti. Ve chvíli, kdy je myslící vědomí konfrontováno se skutečností, vznikají v něm myšlenky a ideje, které jsou součástí této skutečnosti (Petr, Dlouhý a kol., 1992). Aktivní zájem členů školy biodynamického hospodaření o řadu vědních oborů dokládá jejich napojení například na waldorfské školství, antropozofické lékařství a v neposlední řadě zapojení do péče o mentálně postiţené v podobě hnutí provozovaného i v ČR. Bio-dynamické zemědělství je celé ţivotaschopné hnutí, se kterým jsou zájemci o ekologické zemědělství dříve nebo později konfrontováni a setkají se např. s výsevními kalendáři podle Marie Thunové (viz příloha 1). Často dochází k nedorozuměním a některé biodynamické zvláštnosti jsou poţadovány v ekologickém zemědělství za obecné. Lze říci, ţe biodynamické zemědělství je v současnosti úspěšné, vychází z idealistického chápání světa. 20

Vznik biologicko-dynamického zemědělství se datuje do roku 1924, tedy do doby, kdy tradiční zemědělství začalo měnit svoji podobu směrem k intenzivním formám, a to přesto, ţe naprostá většina problémů spojených s tímto vývojem se výrazněji projevila teprve o několik desítek let později. Ačkoli tento směr nedoznal v České republice většího rozšíření, zaslouţí si pozornost nejen pro svou významnou pozici v některých západoevropských zemích, ale především pro svou předvídavost. I v dnešní době nabízejí zastánci biodynamického zemědělství modely řešení některých palčivých problémů např. v oblasti tvorby krajiny, péče o půdní úrodnost, šlechtění rostlin a zvířat, přímého prodeje bioproduktů, oţivení venkova nebo spojení ekologického zemědělství s poskytováním sociální péče. Zakladatel biodynamického zemědělství Dr. Rudolf Steiner (1861-1925) na naléhání rolníků, statkářů, ale i přírodovědců přednesl v červnu 1924 na zámku hraběte Keyserlingka (viz příloha 2) v tehdejším Koberwitz bei Breslau (dnes polské Kobierzyce u Vratislavi) osm přednášek o kosmických souvislostech zemědělství, o pouţití speciálních homeopatických preparátů apod. Zájemci se na Rudolfa Steinera obraceli s otázkami, překvapujícími svou aktuálností, mezi které patřila například problematika rostlinné či ţivočišné výroby jako je sniţování vitality pěstovaných rostlin, jejich regenerační schopnosti i výţivné kvality, také v souvislosti s jejich šlechtěním, pokles plodnosti hospodářských zvířat, oslabování jejich konstituce, otázka krmení, zdraví zvířat a jejich šlechtění, nebo problémy týkající se zpracování a oţivení půdy, tedy důsledky hnojení minerálními látkami, moţnosti oţivení půdy organickým hnojením a v neposlední řadě to byly také otázky řešící problematiku formující ţivotní síly, pouţití homeopatik nebo kosmických rytmů. Mezi další důleţité mezníky ve vývoji biodynamického zemědělství patří beze sporu rok 1924, kdy bezprostředně po Zemědělském kurzu vznikl Pokusný kruh antropozofických zemědělců, který pokusně ověřoval Steinerovy pokyny, a první praktičtí zemědělci začínají hospodařit touto nově vzniklou metodou. V roce 1928 bylo pro označení produktů vypěstovaných za pouţití biodynamických preparátů zavedeno označení Demeter (viz příloha 3). Rok 1929 je v historii tohoto směru ekologického zemědělství významný tím, ţe vzniká označení biologicko-dynamická zemědělská metoda. O dva roky později tedy roku 1931 v Evropě hospodařilo touto metodou více neţ 1000 statků. Ve 30. letech se biodynamicky hospodařilo nejen v Německu, ale i v Rakousku, Švýcarsku, Nizozemí, Anglii, Švédsku, Norsku a Novém Zélandu. Dokonce 21

se dochovaly zprávy o pokusech o tento druh hospodaření i ve východních Čechách. Za dob druhé světové války nacisté omezují činnost biodynamických organizací (Šarapatka, Urban a kol., 2003). Jak uvádí Šarapatka, Urban a kol., (2006) nebyla změna zemědělského podniku na biodynamické zemědělství vţdy jednoduchá. Vznikal zde i určitý rozpor mezi tradiční křesťanskou vírou sedláků a abstraktním antropozofickým myšlením. Zavedení ekologických forem hospodaření nebylo snadné ani z důvodu intenzifikace zemědělství po 2. světové válce, vzhledem ke skutečnosti, ţe zemědělská věda integrovala znalosti týkající se půdní úrodnosti a hospodaření s humusem a jednostranné pouţívání minerálních hnojiv se dostalo i do kritiky konvenčního zemědělství. Roku 1950 začíná vycházet německý biodynamický časopis Lebendige Erde a v německém Darmstadtu je zaloţen Ústav pro biologicko-dynamický výzkum. Počet biodynamických podniků se ve 2. polovině 20. století zvolna zvyšuje, rozšiřuje se sortimentem produktů se značkou Demeter. Na konci století vzniká mezinárodní svaz Demeter, který v r. 2002 registruje více neţ 3200 zemědělských podniků v téměř 40 zemích světa. V prodejnách biopotravin západní Evropy je nabízeno přes 3500 produktů se značkou Demeter. V 90. letech vznikají první biodynamické zemědělské podniky v bývalých socialistických zemích. V ČR jsou od roku 1993 kaţdoročně pořádány praktické semináře zaměřené na zhotovování biodynamických preparátů, organizované svazem ekologických zemědělců PRO-BIO. Od roku 1992 vychází Valeriana čtení pro přátele biologicko-dynamického zemědělství. Biologicko-dynamické zemědělství se vyznačuje řadou specifik, některá se u jiných směrů nevyskytují, jako např. preparáty, jiná jsou u biodynamického zemědělství nejlépe propracována (Šarapatka, Urban a kol., 2003). Výroba a aplikace biodynamických preparátů svým časováním podporuje práce na farmě a je často v souladu s postavením hvězdné oblohy nebo se svátky či oslavami. Jarní přípravu půdy, letní dozrávání, podzimní sklizeň nebo zimním období nečinnosti doprovázejí tradiční oslavy Velikonoc, letního slunovratu, doţínek, Vánoc nebo Tří králů. Pokud se díváme na aktivity spojené s biodynamickými preparáty jako na pracovní činnosti, zdálo by se, ţe jimi farmář stráví spoustu práce. Pokud se ale k těmto aktivitám postavíme jako k příleţitostem se zastavit, podívat se, jak se kde co děje, co roste, pučí, rodí se nebo dozrává, uvědomíme si skutečnou meditativní a ozdravnou funkci a příleţitost, kterou dáváme sami sobě a skrze nás i svému okolí (Vaněk, 2007). 22

Typická a velmi důleţitá je například uzavřenost podniku a tím vznikající podnikový organismus. Zemědělský statek je tedy chápán jako organismus, který musí být do značné míry uzavřený, aby si uchoval vlastní zdraví. Kaţdý podnik by tak měl mít jak rostlinnou, tak i ţivočišnou produkci a krmiva i hnojiva by měla pocházet pokud moţno z vlastního statku. Kůţi podnikového organismu obstarává například pás křoví nebo jiný krajinotvorný prvek. Velmi důleţitá je také podniková individualita. To znamená, ţe kaţdý podnik je jiný, a to nejen podle půdních a klimatických podmínek, ale především podle individuality zemědělce nebo kolektivu, tedy lidí, kteří statku dávají svého ducha. Dle filosofie biodynamického hospodaření je potřebná také péče o půdu a biodynamické preparáty. Pro péči o úrodnost půdy se pouţívají speciální preparáty připravované z léčivých rostlin a ţivočišných orgánů. Velký důraz se klade na pečlivé ošetřování statkových hnojiv a na kompostování. Dle myšlenek Steinera smyslem hnojení není jen dodávat půdě ţiviny, ale půdu oţivit, tak aby se sama chtěla stát rostlinou. Pěstitelské postupy se příliš neliší od obecných předpisů pro ekologické zemědělství. Biodynamické zemědělství však nejsou pouze tajuplné preparáty. Zemědělský podnik je organismem a individualitou. Důraz se klade na to, aby rostlina vyrůstala z úrodné, ţivé půdy a byla tak vnitřně odolná vůči napadení zvenčí. To je také předpokladem její vnitřní kvality jako potraviny. Rostlina nemá jen plnit ţaludky, ale má sytit člověka jako celek, včetně jeho duše a ducha. Někteří biodynamici se při pěstování rostlin řídí postavením kosmických těles, většinou přitom pouţívají jiţ dříve zmiňovaný kalendář Marie Thunové Výsevní dny. To však není na rozdíl od pouţívání preparátů zakotveno ve směrnicích svazu Demeter a je to ponecháno na rozhodnutí zemědělce. Jiţ od 70. let 20. století se biodynamici věnují nejen semenářství, ale i šlechtění rostlin. Dnes existuje v Evropě několik šlechtitelských biodynamických podniků, které spolupracují s desítkami statků věnujících se semenářství, zejména zeleniny a květin. V ţivočišné produkci zastává bio-dynamický směr názor, ţe hnůj hospodářských zvířat je velmi důleţitým materiálem oţivujícím půdu, zejména hnůj krav, které mají velmi dobré trávení umoţňující zpracovat velké mnoţství píce. Hovězí dobytek má tak na biodynamických statcích svým způsobem výsadní postavení. Rohy jsou povaţovány za nedílnou součást organismu krávy, a biodynamičtí zemědělci se proto vyhýbají snaze zbavit krávy jejich rohů. Před inseminací se dává přednost přirozené plemenitbě. V 23

plemenářské práci se klade důraz na dlouhověkost a celoţivotní uţitkovost. Velký význam je připisován péči lidí o zvířata, kaţdodennímu styku ošetřovatele s nimi a právě proto se na biodynamických farmách tolik nesetkáme s celoročním pastevním chovem skotu s minimální lidskou péčí, jak je poměrně běţný v jiných systémech ekologického zemědělství (Šarapatka, Urban a kol., 2003). Farma, statek nebo hospodářství je stejně jako země povaţována za ţivý organismus se svým ţivotem a uzavřeným koloběhem. A přesto, ţe tento pohled se zdá být pouze alternativním náhledem, neschopnost toto procítit je často pouze důsledek našeho omezeného vnímání v přetechnizovaném prostředí. S úţasem se můţeme dozvědět, ţe naše studna je ţivá, a to nejen pro nás, ale i pro pracovníky vodohospodářských kanceláří nebo to, ţe český zákon o biozemědělství vyloţeně povzbuzuje kompletní statek s uzavřeným komplexním ţivotem a koloběhem. Ţivot je všude kolem nás, jsmeli schopni jej rozeznat. Půda, plná ţivota, je jedním z nejdůleţitějších prvků biodynamické farmy. Kultivace půdy se snaţí respektovat přirozené půdní procesy, proto například místo hluboké orby, kdy dochází k neţádoucímu promíchání organismů jednotlivých půdních vrstev, se pouţívá pouze mělká podmítka, případně se tam, kde jsou aplikovatelné, vyuţívají bezorebné techniky. Půda je prvkem důleţitým natolik, ţe například hydroponie, přestoţe by šla aplikovat bez chemických hnojiv, není biodynamickými farmáři kvůli absenci hlíny vyuţívána. K pěstování zeleniny se často vyuţívají zvýšené záhony, někdy trvalé, plně zamulčované, jindy pouze dočasné bez zakrývání, ale tady uţ začíná bio a biodynamika postupně splývat staré odrůdy, synergická zahrada, multifunkční systémy, pěstování vlastních semínek, principy permakultury, estetické sladění prvků. Uznání a vyuţití existence vesmírných vlivů je další, často pozorovatelnou vlastností biodynamických farem, kde konstelace zvěrokruhu a měsíce udávají rytmus a pravidelnost v pěstitelství i v chovu. Velmi zajímavé jsou pozorované výsledky v mnoha aplikovaných odvětvích mimo jiné například ve včelařství, lesnictví či semenářství (Vaněk, 2007). Mnoho biodynamických podniků jsou klasická rodinná hospodářství, běţný a do budoucna velmi perspektivní je však i model statku jako podnikového společenství, kde kaţdý člen kolektivního vedení zodpovídá za příslušný úsek a cítí i zodpovědnost za celý podnik. Často je moţné se setkat se snahami o spolupráci mezi producenty navzájem i mezi producenty, velkoobchodníky a maloobchodníky. Jde přitom o uplatňování principu solidarity mezi jednotlivými články trhu. Půda by neměla být 24

předmětem spekulací, často proto bývá majetkem nadace, sdruţení spotřebitelů, přátel ekofarem apod. a biodynamický zemědělec je v tomto systému zemědělství jen správcem, který půdu obhospodařuje. Ve Švýcarsku, Německu, Anglii a Švédsku existují výzkumná pracoviště zabývající se např. ověřováním kvality potravin, účinku biodynamických preparátů, zkoumáním úrodnosti půdy, účinností homeopatických léků při léčení zvířat (záněty vemene apod.). Tato pracoviště spolupracují jak s univerzitami a s jinými výzkumnými ústavy, tak i s biodynamickými statky. Zemědělský statek nemá plnit pouhou funkci producenta potravin, ale měl by být i místem souţití lidí. Na mnoha biodynamických statcích slouţí práce s půdou, rostlinami a zvířaty k terapii mentálně postiţených lidí (např. camphillské hnutí) nebo lidí s problémy se začleněním do společnosti (drogově závislí apod.). Další úzce spolupracují s waldorfskými školami a slouţí i jako učební podniky. Pro pochopení některých postupů biodynamického zemědělství je třeba si uvědomit, ţe tato metoda vychází z antropozofie, která představuje způsob uvaţování odlišný od paradigmatu dnes běţného. Zatímco se obvykle vychází z představy o preexistenci hmoty, kdy ţivot a vědomí jsou povaţovány za druhotné, pracuje antropozofie s myšlenkou preexistence vědomí, jehoţ je hmota produktem. Hmota (například jednotlivé chemické prvky) je tak zhutněným, ustrnulým procesem, konečným výsledkem nějakého děje. Tento děj můţe však probíhat i bez hmoty, na úrovni sil to je základem působení homeopatických léků i biodynamických preparátů. Tyto preparáty mají podněcovat v kompostu, hnoji a následně v půdě procesy, jejichţ výsledkem jsou pak jednotlivé ţiviny (Šarapatka, Urban a kol., 2003). Jak uvádí zdroj Wikipedie (2010) podle Steinera přenášejí tyto preparáty vesmírné síly do půdy. Preparáty mají čísla 500 aţ 508, přičemţ první dva se pouţívají jako postřiky plodin a půdy a ostatních sedm se přidává do kompostu. Účinnost těchto preparátů je dlouhodobě zkoumána, především ve vztahu k běţnému ekologickému zemědělství, kde jejich uţívání není specifikováno zákonem. Jak jiţ bylo řečeno, základem antropozofické holistické teorie je skutečnost, ţe vše ţivé je dobře vyváţený celek nejen v pozemské, ale i kosmické souvislosti. Z tohoto pohledu jsou antropozofy povaţované organismy, sloţené z půdy, rostlin, zvířat i člověka. Ve všem ţivém pak působí jisté formující síly, které mají svůj původ v kosmu. Tyto síly vytvářejí tzv. ţivotní tělo ţivých organismů, díky kterému můţe fyzické tělo 25

vůbec zachovávat svou integritu a nepodlehnout procesům rozkladu mrtvé hmoty. Tento model ţivotních sil se odrazil i v názvu biodynamické metody. Bios znamená řecky ţivot a dynamis je v překladu síla. Je tím naznačeno, ţe ţivot není na rozdíl od zemědělství biologického nebo ekologického pojímán hmotně, staticky. Jestliţe jsou minerály nositelem pouze fyzického těla, mají rostliny navíc tělo ţivotní. Minerální látky se proto nemohou stát pro půdu zdrojem oţivení, coţ platí zvýšenou měrou i pro syntetická hnojiva (Šarapatka, Urban a kol., 2003). Zvířata mají navíc duši, proţívají bolest a radost, strach a pohodu a nelze s nimi zacházet jako s mechanismy na výrobu mléka, masa nebo vajec. Člověk sám je navíc nadán duchem, vědomím sebe sama; z toho vyplývá jeho odpovědnost vůči ostatním přírodním říším. Zemědělský statek je místem, kde se ve společné práci, ale také třeba společném rozjímání lidského společenství můţe vtělit génius tohoto statku, zmíněná podniková individualita, která se zde můţe lidskou činností dále vyvíjet. Tato sociální funkce zemědělství, tj. vytváření lidských společenství, je tak vedle produkce zdravých potravin a péče o zemi někdy označována za skutečný, vlastní impuls Zemědělského kurzu. Stejné podmínky jako pro rostliny platí podle Steinera i pro zvířata a člověka. Proto je mimo jiné velmi důleţité, co člověk jí. Podstatnou součástí stravy není ta část, kterou tělo přijímá jako substanci a jeţ se ukládá v těle, ale ta část stravy, která dává tělu sílu k pohybu a aktivitě tělesné i duševní (Petr, Dlouhý a kol., 1992). Biodynamické podniky jsou sdruţeny v národních svazech Demeter. Tyto svazy mají vlastní směrnice pro zemědělskou produkci a pro zpracování jednotlivých skupin produktů označených značkou Demeter. Směrnice národních svazů musí být v souladu s mezinárodními směrnicemi Demeter, které jsou v některých ustanoveních přísnější neţ poţadavky nařízení Rady. Mezi některá specifika směrnic Demeter patří například ustanovení, ţe v podniku musí být kaţdoročně pouţity všechny Steinerem popsané biodynamické preparáty, konverze musí zahrnovat celý podnik se všemi plochami pro rostlinnou i ţivočišnou produkci, dále je doporučováno hospodařit vţdy tak, aby produktivity a zdraví podniku bylo dosaţeno na základě jeho utváření jako celku a aby vytvářel rovněţ sám potřeby pro vlastní produkci. V směrnicích se nachází také zmínky o vlastním chovu zvířat, coţ platí zejména pro chov přeţvýkavců; (chov skotu nebo jiných přeţvýkavců je tedy pro zemědělské podniky závazný), je zde také ustanoveno, 26

ţe minimálně 50 % potřebného krmiva daného ţivočišného druhu musí být vyprodukováno ve vlastním podniku, popř. v kooperaci několika podniků a další specifika týkající se původu zvířat, přirozené inseminace, pouţití biologickodynamického osiva a sadby a také zpracování půdy, zde platí, ţe 90 % přísad musí být v kvalitě Demeter (a 95 % v kvalitě bio), má-li výsledná potravina získat známku Demeter (Šarapatka, Urban a kol., 2003). Není snadné posoudit kvalitu celého produkčního systému, protoţe v úvahu připadá celá řada kritérií. Srovnání poskytuje švýcarský polní pokus, v němţ jsou v Oberwilu od roku 1978 zkoumány tři systémy pěstování plodin: biologicko-dynamický, ekologický a konvenční a vedle nich i kontrolní varianta. Pokus provádí Výzkumný ústav ekologického zemědělství ve Fricku (Švýcarsko). Srovnáván je nejen výnos, ale i vliv metody na ekosystém a také na kvalitu sklizených produktů. Co se týče výnosů, ozimá pšenice poskytla v průměru 20 let výnosy obou ekologických metod o 11 aţ 14 % niţší, neţ byly výnosy konvenční metody. Brambor bylo sklizeno o 34 aţ 42 % méně, jetelotrávy neposkytly rozdíly statisticky významné. Výnosy organické a biodynamické metody byly přibliţně na stejné úrovni. Třebaţe byly výnosy ekologických metod v průměru o 20 % niţší, byla u kritéria efektivity spotřeba energie na jednotku výnosu z ekologického zemědělství o 19 %, na jednotku plochy dokonce o 30 aţ 50 % niţší. Za 20 let pokusu došlo ke změně reakce půdy v konvenční metodě o 0,1 ph, v organicky obhospodařované půdě o + 0,1 ph a v biodynamické variantě o +0,4 ph. Biodynamickou metodou byl zvýšen obsah půdního humusu na 130 %. Při zkoumání struktury půdy bylo zjištěno, ţe obsah stabilních agregátů v půdě byl ve variantách organické a konvenční s pouţitím statkových hnojiv srovnatelný, v konvenční metodě bez statkových hnojiv o 10 aţ 20 % niţší, v biodynamické metodě naopak o 30 % vyšší. Při srovnání ţivota v půdě na obou ekologických variantách byl na povrchu půdy napočítán téměř dvojnásobek střevlíků, drabčíků a pavouků proti konvenční variantě. Počet jedinců ţíţal byl vyšší o 50 aţ 80 %, biomasa ţíţal byla zvýšena o 30 aţ 40 % (v organické metodě byl vyšší počet jedinců neţ v biodynamické, biomasa byla naopak větší ve variantě biodynamické). Biomasa mikroorganismů byla v ekologických variantách o 20 aţ 40 % vyšší neţ v metodě konvenční se statkovými hnojivy a o 60 aţ 85 % vyšší neţ v metodě s výlučně minerálními hnojivy (biodynamická metoda přitom poskytla výsledky o něco vyšší neţ organická. Vnitřní kvalita biodynamických produktů 27