Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav agrochemie, půdoznalství, mikrobiologie a výživy rostlin

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav agrochemie, půdoznalství, mikrobiologie a výživy rostlin Historie klasifikace půd ve střední Evropě Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Ing. Jiří Jandák, CSc. Vypracovala: Beáta Vlčková Brno 2009

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Historie klasifikace půd ve střední Evropě, vypracovala samostatně podle metodických pokynů vedoucího bakalářské práce a použila pouze prameny, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. A zároveň souhlasím, aby moje bakalářská práce byla uložena v knihovně Agronomické fakulty Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a byla k dispozici ke studijním účelům. V Brně, dne 15. 5. 2009 podpis

ABSTRAKT Cílem této práce je seznámit čtenáře s historií a současným stavem klasifikačních systémů ve střední Evropě. Práce vysvětluje a popisuje jednotlivé klasifikační systémy, charakterizuje půdní druhy a jejich výskyt v jednotlivých zemích střední Evropy (Česká republika, Slovenská republika, Spolková republika Německo, Polsko a Rakousko). Úlohou práce je zaměření na vývoj klasifikačních systémů od počátku až do současnosti a pohled na rozdílnosti systémů v daných zemích. Práce uvádí prvopočátky klasifikace (Rusko), první genetickou klasifikaci ve střední Evropě, pozdější klasifikační soustavy na území České republiky (genetickoagronomickou klasifikaci ČSFR, diagnostiku a charakteristiku půd ČSSR, morfogenetický klasifikační systém půd ČSFR), taxonomický klasifikační systém půd ČR, morfogenetický klasifikační systém půd Slovenské republiky, klasifikaci půd Spolkové republiky Německo a aspekty tvorby půdy ovlivněné totalitní ideologií. Práce pojednává kromě jiného i o teoriích či ideologiích, které ovlivňovaly vývoj klasifikačních systémů a tím i celé půdoznalství, jakožto vědní obor. Podkladem pro vypracování této práce mi byly podklady celosvětově známých autorů a významných osobností v oboru půdoznalství. Klíčová slova: klasifikace půd, půdní jednotky, taxonomické kategorie, historie, střední Evropa.

ABSTRAKT Main Purpose of this work is to inform readers about History and Present status of Classification s systems in Central Europe. Thesis explains and describes individual Classification s systems which characterize soil types and their appearance in individual country s in Central Europe (Czech Republic, Slovakia, Germany, Poland and Austria). Purpose of this thesis is focus on Classification s systems since beginning until present and view the system s difference in mentioned country s. Thesis indicates very first beginning of Classification (Russia), first genetic classification in Central Europe, later Classification scheme in territory of the Czech Republic (genetical agronomical classification of CSFR, diagnostic and characterization of soil in CSFR, morphogenetical classification system of soil in CSFR), taxonomy classification system of soil in the Czech Republic, morphogenetical classification system of soil in Slovakia, soil Classification in Germany and aspect of soil activity affected by totalitarian ideology. Thesis also includes the theory and ideology which affected development of classification s systems and soil science as well, as known as science subject. Background for working out this thesis I had used worldwide known writers and famous people in soil science. Key words: soil classification, soil types, taxonomy classification, history, Central Europe.

OBSAH 1. ÚVOD..10 2. CÍL PRÁCE.12 3. LITERÁRNÍ PŘEHLED.13 3.1. První klasifikace...13 3.1.1. První moderní klasifikace...13 3.1.2. První genetická klasifikace půd publikovaná ve střední Evropě...14 3.1.2.1. Charakteristika hlavních klimatických půd 14 3.2. Pozdější klasifikační soustavy na území ČR.17 3.2.1. Klasifikační soustava dle Stebutta..17 3.2.2. Půdní typy ČSR..18 3.2.2.1. Půdní typy ČSR.19 3.2.2.2. Půdní druhy ČSR...22 3.2.3. Geneticko-agronomická klasifikace půd ČSSR.22 3.2.3.1. Kategorie geneticko-agronomické klasifikace půdy..23 3.2.4. Diagnostika a charakteristika půd ČSSR...25 3.2.4.1. Černozem 25 3.2.4.2. Hnědozem...25 3.2.4.3. Ilimerizovaná půda.26 3.2.4.4. Oglejená půda.26 3.2.4.5. Rendzina.27 3.2.4.6. Hnědá půda.27 3.2.4.7. Podzolová půda..28 3.2.4.8. Antropogenní půda.28 3.2.4.9. Drnová půda...29 3.2.4.10. Nevyvinutá půda (Ranker)...29 3.2.4.11. Nivní půda 30

3.2.4.12. Lužní půda...30 3.2.4.13. Glejová půda.31 3.2.4.14. Rašeliništní půda..31 3.2.4.15. Solončak...31 3.2.4.16. Solonec.31 3.2.4.17. Alpinská drnová půda...32 3.2.5. Morfogenetický klasifikační systém půd ČSFR.32 3.2.5.1. Principy klasifikačního systému.32 3.2.5.2. Systematický soupis půd ČSFR.32 3.2.6. Taxonomický klasifikační systém půd ČR.38 3.2.6.1. Taxonomické kategorie klasifikačního systému.38 3.2.6.2. Klasifikační systém půd ČR...39 3.3. Morfogenetický klasifikační systém půd Slovenska.40 3.3.1. Principy klasifikačního systému..40 3.3.2. Zrnitost 41 3.3.3. Klasifikace půdotvorných substrátů 41 3.3.4. Klasifikační systém půd Slovenska.41 3.4. Klasifikace půd Spolkové republiky Německo.43 3.4.1. Definice nejdůležitějších půdních jednotek....43 3.4.1.1. F 1. Třída: O/C půdy...43 3.4.1.2. O 2. Třída: Nevyvinuté půdy..43 3.4.1.3. R 3. Třída: Ah/C půdy.44 3.4.1.4. T 4. Třída: Černozemě.45 3.4.1.5. D 5. Třída: Pelosole.45 3.4.1.6. B 6. Třída: Hnědozemě...46 3.4.1.7. L 7. Třída: Lesivés...46 3.4.1.8. P 8. Třída: Pedosole (Podzoly)...46

3.4.1.9. C 9. Třída: Terrae Calcis 47 3.4.1.10. V 10. Třída: Plasto a Latosole...47 3.4.1.11. S 11. Třída: Půdy zmokřelé 48 3.4.1.12. Y 12. Třída: Antropogenní půdy 48 3.4.1.13. 13. Třída: Reduktosole...49 3.4.2. Rozdělení půd na zemském povrchu...50 3.4.2.1. Půdy v chladných a studených regionů..50 3.4.2.2. Půdy mírně chladných regionů 50 3.4.2.3. Půdy mírně vlhkých a teplých regionů 51 3.4.2.4. Půdy mírných vlhko-suchých a suchých regionů...52 3.4.2.5. Půdy vlhkých horkých a tropických regionů...53 3.5. Aspekty tvorby půdy ve střední Evropě ovlivněné totalitní ideologií...54 3.5.1. Shrnutí..54 3.5.2. Úvod 54 3.5.3. Vývoj fyzikálních vlastností půdy ve střední Evropě..55 3.6. Klasifikace půd Rakouska.59 3.6.1. Posudek ke vzniku černozemě ve střední Evropě 59 3.6.1. Klasifikace černozemě a Calcisolů v Rakousku dle WRB..60 3.6.2.1. Rakousko a výskyt stepních půd.60 3.6.2.2. Klasifikace, 2000.60 3.6.2.3. Závěr 60 3.7. Klasifikace půd Polska...61 3.7.1. Nejvyšší taxonomické kategorie..61 3.7.2. Půdní typy 61 3.8. Popis, rozdělení, správa a použití referenční báze skupin půd dle WRB..65 3.8.1. Acrisoly 65 3.8.2. Albeluvisoly.67

3.8.3. Alisoly...68 3.8.4. Andosoly.68 3.8.5. Antrosoly.69 3.8.6. Arenosoly.69 3.8.7. Definice částí druhé úrovně jednotek WRB 69 3.8.8. Závěr 69 4. ZÁVĚR.70 5. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...71 6. SEZNAM TABULEK..73 7. SEZNAM PŘÍLOH..75

1. ÚVOD Půdoznalství jako vědní disciplina studuje nejen mechanické, chemické a fyzikální vlastnosti půd, ale zabývá se komplexně pedogenetickými pochody, které vedou ke vzniku a vývoji půd a to jak v přírodních podmínkách, tak v podmínkách různě intenzivní antropické zátěže. Na půdu můžeme nazírat z několika hledisek a podle toho jí také chápat. První možností je tzv. statické nazírání, kde definice zní: Půda je povrchová vrstva pevné zemské kůry, která se skládá z rozdrobených, chemicky pozměněných hornin a zbytků rostlin a živočichů, žijících na půdě i v půdě. Statický pohled nebere v potaz vývoj půdy a jeho vztah k přírodnímu prostředí. Další možností je pojetí dynamické, kde půda je funkcí geologického substrátu a vnějších energií. Půda je přírodní útvar, který se vyvinul z povrchových zvětralin zemské kůry a z organických zbytků, jeho stavba a složení jsou výsledkem působení klimatu a živých organismů žijících v půdě i na půdě. Z posledního, ekonomického hlediska je půda chápána jako základní výrobní prostředek v zemědělské výrobě, který se v procesu výroby neopotřebovává, ale většinou zlepšuje. Půdu (pedosféru) je třeba chápat stále komplexněji jako složku přírodního prostředí, která spolu s atmosférou, hydrosférou a biocenózou, tvoří ekosystém. Ekosystémy většinou chápeme v širším slova smyslu jako ekologické systémy. V krajině jsou elementární funkční ekosystémy propojeny těsnými vzájemnými vazbami. Sama biosféra, která zahrnuje všechny světové ekosystémy, není nic jiného než gigantický ekosystém zeměkoule, jehož všechny části spolu neodmyslitelně souvisí. Z toho také vyplývá, že zásah do jednotlivé složky ekosystému bude mít dopad na ekosystém jako celek. Půda jako samostatný přírodní útvar vzniká a vyvíjí se působením půdotvorných procesů. Tyto procesy vznikem půdy nekončí, ale probíhají neustále i ve zdánlivě neměnící se půdě. Klasifikace (taxonomine) půd je třídění objektů, v tomto případě přirozených trojrozměrných půdních jednotek (polypedonů) do hierarchického (víceúčelového) klasifikačního systému. 10

Jednotlivé kategorie klasifikačního systému nám umožňují určit bližší vlastnosti zemského povrchu, půdy (diagnostické horizonty, taxonomické kategorie, půdní jednotky a jejich geneze, diagnostika a vlastnosti). Podstatou určování půd je pohled na půdu jako celek a postupné zkoumání jejích složek v závislosti na jejím vývoji a na faktorech, dále pak vyhodnocení a utřídění informací a stanovení tříd podle hlavních znaků jednotlivých horizontů a půdních jednotek. 11

2. CÍL PRÁCE Cílem bakalářské práce bylo formou literární rešerše: 1. Podat informace o stavu klasifikačních systémů ve střední Evropě, jejich historii a třídění v jednotlivých zemích. 2. Popsat první klasifikaci půd ve střední Evropě a klasifikace půd ve střední Evropě do r. 1945.; 3. Popsat klasifikace půd ve střední Evropě od r. 1945 do r. 1990. Současné klasifikace půd ve střední Evropě. 12

3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1. První klasifikace 3.1.1. První moderní klasifikace půd První moderní klasifikaci půd ve světě sestavil ruský půdoznalec a profesor univerzity v Petrohradě Vasilij Vasiljevič Dokučajev (*1. března 1846-8. listopadu 1903). Jednalo se o první vědeckou klasifikaci ruských půd (jako prostředek k vyjádření variability půd) na základní půdní genezi. Stal se kurátorem mineralogie, ale zabýval se čtvrtohorními sedimenty a půdami evropské části Ruska. Mezi lety 1871 a 1877 vykonal mnoho cest po centrálním a severním Rusku, jižním Finsku a právě zde studoval geologické struktury a geologickou činnost. V. V. Dokučajev je proto celosvětově uznávaný jako zakladatel vědeckého genetického půdoznalství. Formuloval také vztahy existující mezi půdním profilem a základními půdotvornými činiteli (P půdou, K podnebím, O organismy, G matečními horninami, R reliéfem a T časem), (Encyklopedie seznam, 2007). Tyto vztahy jsou natolik důležité, že se většina půdoznalců shoduje v názoru, že všechny výše uvedené základní půdotvorné faktory jsou v procesu formování půd nezastupitelné, neboť nepřítomnost jednoho z nich, vylučuje vůbec již možnost vzniku půd, a že v určitých fázích či specifických podmínkách může roli určujícího faktoru pedogeneze převzít kterýkoliv z hlavních půdotvorných faktorů. Klasické ruské půdoznalecké školy považovaly za základní genetické třídění půd hledisko klimatologické a až poté se přihlíželo k ostatním půdotvorným faktorům. V. V. Dokučajev zjistil, že půdy jsou rozděleny na zemském povrchu dle určitých zákonitostí, které lze dávat do souvislostí s podnebními poměry a ve své práci K učeniju o zonach prirody formuloval tzv. Zákon zonality: Všechny nejdůležitější půdotvorné faktory působí na zemském povrchu v různých pásech, které probíhají více méně paralelně se zeměpisnými rovnoběžkami vyskytující se půdy např. černozemi a podzoly, jsou na zemském povrchu uspořádány zonálně, v nejpřísnějším vztahu k podnebí, rostlinstvu a dalším hlavním faktorům (V. V. Dokučajev, 1899). Proto V. V. Dokučajev označil půdní typy, které se vyskytují v určitých zeměpisných pásech, s příslušnými přírodními a klimatickými podmínkami, jako půdy zonální neboli klimatické (Encyklopedie seznam, 2007). 13

3.1.2. První genetická klasifikace půd publikovaná ve střední Evropě 3.1.2.1. Charakteristika hlavních klimatických půd Samostatná genetická klasifikace půd, která bude základem samostatné pedologické vědy, bude vycházet z klimatických forem. Musíme tedy vytknout nejdůležitější fáze vývoje a generelní charakteristiku. Za základní směrnici můžeme považovat roztřídění klimatu na aridní (suché) a humidní (vlhké). Toto rozdělení zavedl Hilgard, který považoval hranici mezi aridním a humidním klimatem 500 mm srážek. V aridním klimatu je množství do roka spadlých srážek menší, než by se stačilo vypařit. Do potoků proto nic nepřichází a vodní toky se netvoří. V humidním klimatu naopak spadne na půdu více srážek, než se stačí vypařit, přebytek potom odchází vodními toky (V. Novák, 1922). Aridní klima způsobuje, že veškerá srážková voda se v půdě zadrží, nebo se záhy vypaří a neproniká nikdy hluboko do spodiny půdní. Nevytváří se tedy žádná, nebo jen málo vody spodní bezvodé území (př. extrémně aridního klimatu je poušť). V aridních územích převládá fyzikální zvětrávání, z toho důvodu vzniká v půdě málo jílovitých substancí, půdy jsou složeny převážně z hrubých a hrubších disperzionů, jsou více písčité, koloidní obsah je malý a ve formě gelů. Barvy světlé, šedavé až bělavé, neboť humusu je zpravidla málo a vegetace zanechává málo organických zbytků. Naproti tomu humidní obvody svým přebytkem vody způsobují zcela odchylné poměry v půdě. Půda nestačí zadržet veškerou vodu, část ji prosakuje do spodiny, vytvoří se spodní vody, takže humidní oblast je hojně protkána řekami a potoky. Svrchní vrstvy půdy jsou ochuzovány o jemnější substance i o látky rozpustné. Nedostatek elektrolytů způsobuje, že převládá rozplavená struktura nad drobtovitou, půdy obsahují více jílu a jsou těžší a vazčí než v obvodech aridních. Spodnější vrstvy jsou temněji zbarveny, protože jsou obohaceny přívodem barvivých humusovitých substancí a hlavně železitých nebo železnatých shora. Humidní půdy jsou chudé na živiny, a proto se musí provádět zemědělská kultivace, nákladně zapracovat hnojením a intenzivním obděláváním proti nepříznivým vlivům klimatu. 14

Mezi aridním a humidním klimatem existuje pochopitelně celá řada přechodů. Důvodem je nestejnoměrné rozložení srážek. (V. Novák, 1922). Dle V. Nováka (1922) můžeme vytvořit celou organicky související stupnici: - suché klima: a) extrémně aridní b) aridní c) semiaridní - vlhké klima: a) semihumidní b) humidní c) extrémně humidní (perhumidní) K tomu ještě patří dle Pencka klima nivální (případně seminivální), v němž při nízkých teplotách větší část roku nebo po celý rok převládá sněhová pokrývka na povrchu půdy. Postupem od obvodů aridních k humidním přibývá vegetace a to jak do rozsahu výskytu i tvorby rostlinné masy, tak i do počtu druhů a vytrvalosti v závislosti na teplotě. Paralelně s tím přibývá organických zbytků v půdě => humusu (V. Novák, 1922). Půdy solné (slané) vznikají hromaděním velkého množství rozpustných solí v půdě, které nemají volný odpad do spodních vod. Mohou to být také půdy lokální, jež mají občas přívod vody, ale bez přirozené drenáže, takže hydrolytickým štěpením hromadí se v nich mnoho rozpustných solí. V Rusku slovu světlé půdy solné solonec či strukturní solné půdy, jež se rozpadají ve spodině prismaticky, typ tmavší bezstrukturní, slovem solončak (V. Novák, 1922). Solné půdy vznikají ve všech aridnějších zónách půdy, zejména místně tam, kde je špatný odpad spodní vody a ta v době silného výparu dostoupí snadno až k povrchu např. na Žitném ostrově na Slovensku (zejména v okolí Komárna). Výtvorem semiaridního klimatu jsou pravděpodobně rozsáhlé uloženiny spraší, útvar aeolický, jež vznikl pravidelně v sousedství aridního klimatu pouští a polopouští, odtud byly větrem zaneseny a zachytli se na místech vlhčích, travnatějších, masy jemného písku, v němž převládal produkt fyzikálního zvětrávání pouští o dimenzích 0,01 0,045 mm (V. Novák, 1922). 15

Pravá spraš je pravidelně slinitá, obsah CaCO 3 činí průměrně 10 25% a usazen je obvykle na stěnách jemných rourek, kterými jest ve svislém směru spraš hustě prostoupena. Rourky = pravděpodobně otvory po koříncích stepních trav a jsou dobrými svodnicemi vody i přiměřenými kapilárami. Semihumidní podmínky jsou prvním článkem humidních obvodů půdy. Sem náleží zejména černozemě stepní a tmavé půdy savan a prérií amerických i východoafrických (V. Novák, 1922). Černozemě mají celou řadu přechodů k typům jiným, jakmile se pozmění klimatické poměry, buď směrem aridním, nebo zase humidním. V aridnějším se dostavují přechody ke kaštanově-hnědým půdám, světleji zbarveným. Humidní klima má celou řadu půdních přechodů podle intenzity vyluhování. V středních poměrech jsou zastoupeny hnědozemě či hnědé půdy (pro střední Evropu nejrozšířenější). U hnědozemí vystupuje již horizont ochuzený elluviální svrchní a obohacení illuviální - spodní. Území hnědozemí je územím pozvolného zvětrávání. Srážek je více než se stačí vypařit, proto postupem doby se dostavuje ochuzení svrchních horizontů o rozpustné sloučeniny a následná ztráta živin. Vyluhování je vyznačeno červeno-hnědým horizontem (pruhem) jako počátkem illuvia (V. Novák, 1922). 16

3.2. Pozdější klasifikační soustavy na území ČR 3.2.1. Klasifikační soustava dle Stebutta A půdy s nevyvinutými půdotvornými pochody: 1. Kamenité 2. Pouštní písky 3. Recentní náplavy B půdy, při jejichž vzniku převládá tvorba zeolitů: I. Alkalické půdy s tvorbou zeolitů: 4. Šedé půdy polopouští 5. Hnědé půdy polopouští II. Odalkalizované půdy s tvorbou zeolitů: 6. Kaštanové půdy 7. Černozemě 8. Intrazonální půdy černozemního typu C Půdy s degradačními pochody: I. Půdy s alkalickou degradací: a) S hromaděním solí na povrchu a ve svrchních vrstvách půdy: 9. Kornaté půdy pouští 10. Slaniska (solončaky) b) Půdy v prvním stupni degradace slanisk ( slancování ) 11. Takyry 12. Slance (solonce) 13. Solodi 17

II. Půdy s kyselou degradací: 14. Degradované půdy 15. Šedé lesní půdy D Půdy s destrukčními pochody: I. Půdy, vznikající vyluhováním: 16. Podzolové půdy 17. Podzoly II. Rašeliništní půdy: 18. Slatiny 19. Vrchoviště III. Půdy vznikající éterizací: 20. Středoevropské hnědozemě 21. Červenozemě (terra rossa) a laterit 22. Žlutozemě Pro naše účely se jako nejjednodušší hodí genetická řada Sibircevova s aplikací dělení Vilenského (viz. příloha 1) 3.2.2. Půdní typy v ČSR Převládající ráz půdotvorného procesu na území ČSR je podzolizace s četnými ostrovy intrazonálních půd. Odhlížíme-li od nestejné expozice pahorkatin a hor můžeme konstatovat, že je ve všech částech ČSR vyvinuta zonálnost vertikální, půd variantami mezoklimatických, makroklimatických i pyrogenních odlišností. Proto v nejnižších polohách do 500 m převládají půdy sorpčně nasycené (černozemního rázu), výše labilní hnědozemě a pod 500 m půdy rázu podzolového, nad 800 m surové a půdy skeletové. Kultivací se ráz půd všude pozměnil (V. Novák, 1951). 18

3.2.2.1. Půdní typy ČSR: I. Černozemě: a) pravé b) degradované V ČSR jsou černozemě pravé, ale většinou různě intenzivně degradované. Nejčastěji jsou do výšky 300 m (na Slovensku 350 m) nadmořské výšky. Černozemě nacházíme téměř výhradně na spraších a tedy nejvíce ve sprašovém území. V Čechách se vyskytují černozemě ve středním Polabí, dolním Poohří (Slánsko, Lounsko, Kralupsko, Mladoboleslavsku, Čáslavsku). Na Moravě potom Brněnsko, Slavkovsko, Židlochovicko, Kloboucko. Na Slovensku hlavně v jihoslovanské Podunajské nížině (V. Novák, 1951). II. Rendziny a slínovatky: a) pravé b) degradované Slínovatky jsou u nás pravé i degradované. Vyskytují se jako typ klimatický v klimatu semihumidním spolu s černozeměmi, ale mohou být již v pásmu vlhčím mezi hnědozeměmi a podzoly pro svůj pyrogenní vápenatý původ a vysokou chemickou aktivitu. V Čechách vystupují zvětraliny pevných vápenců jako silurské, devonské (Moravský kras, Javořice Mladeč, Hranice), jurské (Pavlovské kopce), krystalické vápence (záp. Morava, místy i v Čechách a v severozápad. Moravě Svitavsko, Moravské Třebovsko). Kromě toho se tvoří slinovatky na měkkých horninách, na slínech, různé zrnitosti na slínitých jílech, zvláště na slínech křídové tabule ve východních a severních Čechách. Slínovatky jsou půdy velmi živnými, úrodnými (V. Novák, 1951). 19

III. Hnědozemě středoevropské Hnědozem středoevropská je rozšířena nejvíc mezi 300 a 500 m. n. m. Hlavně ve středních Čechách lemují po obou stranách širokým pruhem Polabí a jazykovitě zasahují podlé Berounky až na Plzeňsko a na jih od Prahy podél Vltavy. Na Moravě jsou rozšířeny hlavně v podhoří Českomoravské vysočiny, Jeseníků a Karpat, takže lemují širokým pruhem středomoravskou a jihomoravskou oblast černozemí. Na Slovensku tvoří souvislý pás podhůří a přechodu od Jihoslovenské nížiny. Nejvýrazněji a nejčastěji vyvinuty na spraších a to v orných polohách. V našich lesních oblastech listnáčů jsou jen velmi řídce rozšířeny. Bonita orných půd je dobrá, vyžaduje však větší péči v hnojení a vápnění, obdělavatelnost je dobrá (V. Novák, 1951). IV. Podzoly a) půdy podzolované b) výrazné podzoly c) humusové podzoly g) glejové podzoly Třífázové půdy s podzolizací procesů patří mezi naše nejrozšířenější půdní typy. Podle původu mohou být u nás klimatogenní, pyrogenní a fytogenní. Podzolové půdy vznikají ve vlhkých oblastech, v dolinách a porůznu pod zrašeliněným půdním povrchem. Půdy bohaté na humus jsou vhodné jako půdy luční. Všechny půdy podzolového typu jsou v ČSR rozšířeny hlavně v horských pohraničních oblastech, dále v území Českomoravské vysočiny, v moravskoslezských Karpatech, v horských a středoslovenských oblastech Slovenska. Z části jsou to půdy převážně pícninářské, bramborářské, níže bramborářskoobilnářské (V. Novák, 1951). V. Solné půdy V ČSR je rozsah solných půd celkem malý. Nejvíce zasolených je hlavně ve východní části Žitného ostrova a v jeho bližším sousedství, zejména u Komárna, 20

Galanty, Šaly n./v., Staré Ďaly, N. Zámků, ale též v údolí Ipelu a Slané (V. Novák, 1951). VI. Půdy aluviální a glejové Půdy aluviální či nivní jsou nejmladší náplavy podél vodních toků a mechanickým zvrstvením. Jsou u nás z různého zrnitostního složení od zemin písčitých až k těžkým jílům a tím také i velmi různé hospodářské bonity. V širokých pruzích rozšířeny v Čechách (hl. podél Labe, dolní Vltavy) a kolem Ohře na Moravě podél toku Moravy, Svratky a Dyje. Na Slovensku podél Dunaje, Váhu, Nitry a Hronu. Jsou-li písčité, jsou slabší bonity, pokud nejde o písky humózní (V. Novák, 1951). VII. Půdy rašelinné Rašelinné půdy jsou organogenní půdy močálového půdotvorného procesu. Půdy rašelinné se vytvářejí na rašelinném typu vrchovišť, slatin i na rašelinách přechodních. Jejich fyzikální ráz je dán značnou převahou složky organické nad anorganickou. Nejvíce vrchovištních rašelin mají Čechy: Pošumaví a jihočeská rybniční rovina (Blata), Krušné hory, méně Krkonoše, na Moravě a na Slovensku jsou málo rozšířeny. Hlavně ve východních Čechách a na Olomoucku (V. Novák, 1951). VIII. Půdy typologicky nezralé (surové, skeletové) Počítáme sem: váté písky, štěrkovité kamenité půdy (hlavně v horských polohách, pokrývají úbočí svahů a horských hřbetů). Půdy s velmi malým obsahem jílu a deluviální procesy stále přemísťované, takže půdotvorný proces se tu nemůže morfologicky projevit (V. Novák, 1951). 1951). Ve všech typech jsou různé variety pyrogenní a různé druhy půd (V. Novák, 21

3.2.2.2. Půdní druhy ČSR Orné půdy jsou průměrné v ČSR převážně středního až těžšího rázu, písčitohlinité, hlinité až jílovité. Větší oblasti nejlehčích půd písčitých, zvláště pak vátých písků se nachází v Čechách, v Polabí, na Pardubicku a od Kolína k Nymburku a Mělníku. Na Moravě na dolním toku řeky Moravy již od Napajedel za Hodonín a postupuje odtud pruh písků na Slovensko od Holiče až po Malacky. Větší obvody vátých písků jsou i na Slovensku a to jižním a východním (V. Novák, 1951). Středně těžké půdy, pravé hlíny původu sprašového jsou zastoupeny zejména ve středních a východních Čechách, zvláště pak mezi Čáslaví a Kouřimí, v Turnově, Ml. Boleslavi, v Jičíně a Hr. Králové. Těžké půdy se nacházejí v Čechách západních a severovýchodních. Nejtěžší jíly jsou zastoupeny v křídovém severočeském útvaru, v jihočeském na slínech a v jihočeské třetihorní pánvi. Nacházejí se i menší obvody na Slovensku (V. Novák, 1951). 3.2.3. Geneticko-agronomická klasifikace půd ČSSR Hlavním cílem geneticko-agronomické klasifikace půd je jednotně vyčlenit genetické půdní představitele a jejich podmíněné variety s charakteristickým souborem agronomicky důležitých vlastností a půdních režimů (J. Němeček a kol., 1967). Kritéria geneticko-agronomické klasifikace dle J. Němečka (1967): znaky půdního profilu vzniklé v procesu geneze půdy soubor dílčích procesů probíhajících v půdě, které vedly ke vzniku genetických znaků soubor půdotvorných faktorů a podmínek půdotvorného procesu 22

3.2.3.1. Kategorie geneticko-agronomické klasifikace půd I. Genetický půdní typ Základní kategorií geneticko-agronomické klasifikace je půdní typ. Zahrnuje skupinu půd se stejnou stratigrafií půdního profilu. Půdní typy jsou definovány souborem diagnostických horizontů a jejich nejdůležitějších vlastností získaných dlouhodobým vývojem v přírodních podmínkách i kultivací, s doplňkovou charakteristikou geneze půdního typu a podmínek a faktorů půdotvorného procesu (J. Němeček a kol., 1967). Tab.1 Půdní typy ČM černozem HM hnědozem DA drnová půda NV nevyvinutá půda IP illimerizovaná NP nivní půda OG oglejená LP lužní půda RA rendzina GL glejová půda HP hnědá půda RŠ rašeliništní půda Hpa hnědá půda kyselá SK solončak AN antropogenní půda SC solonec Zdroj: J. Němeček a kol., 1967 II. Nižší genetické kategorie typů: Subtyp zahrnuje výrazné kvalitativní modifikace půdního typu a to: typického představitele, se znaky genetického typu v nejvýraznější formě, přechodné představitele se znaky jiných typů, představitele diferencované výraznými pedolitogenními znaky, představitele diferencované silnými kultivačními zákroky (J. Němeček a kol., 1967). 23

Varieta vyjadřuje méně výrazné geneticky podmíněné modifikace typu, z nichž při mapování jsou používány v omezené míře agronomicky důležité znaky méně výrazného procesu oglejení, glejového procesu, skoncování, solončakování, solončakovaná, illimerizace, vyluhování, rašelinní a výraznějšího stupně prohumóznění a akumulace humusu při hydromorfním vývoji (J. Němeček a kol., 1967). Tab. 2 Subtypy a variety č černozemní sc soloncová i illimerizovaná sm smonice h hnědá an antropogenní p podzolová k karbonátová g oglejená t tmavá - eutrofní G glejová d degradovaná l lužní a kyselá rš rašeliništní b zbažnělá sk solončaková r zrašeliněná Zdroj: J. Němeček a kol., 1967 III. Litogenně podmíněné kategorie Litogenní varianta zahrnuje litologicky podmíněné znaky, které výrazně modifikují vývoj půd. Konkrétní diagnostika genetických jednotek a jejich genetickoagronomické vlastnosti jsou vždy vztahovány k litogenním variantám. Dále prohlubována znaky důležitými pro agronomické hodnocení půd jako je substrát, zrnitost a skeletovitost (J. Němeček a kol., 1967). 24

3.2.4. Diagnostika a charakteristika půd ČSSR 3.2.4.1. Černozem Hlavní diagnostické horizonty a znaky: Tmavý sorpčně nasycený černozemní humusový horizont (H). Karbonátový výchozí substrát s pyogenní akumulací CaCO 3 (Pca). Genetické taxony a hlavní litogenní varianty Subtypy: typická, illimerizovaná, lužní, variety: karbonátová, degradovaná, erozní formy: smytá, silně smytá, akumulovaná, překrytá, hlavní litogenní varianty: spraše (PH JH), slíny, slínité jíly, lehké substráty (HP P). Nejdůležitější litogenní znaky pro další třídění: velká mocnost půdotvorného substrátu, terasa nad 60 cm, pevná skála nad 60 cm, vylehčení svrchní části profilu těžkých půd (J. Němeček a kol., 1981). 3.2.4.2. Hnědozem Hlavní diagnostické horizonty a znaky Světlý až tmavý humusový horizont, většinou ornice (h, H, Orh, OrH), méně výrazný barevně, hlouboký eluviální horizont s rovnými pozvolnými přechody do iluviálního, nejčastěji tento horizont zahrnut plně v ornici. Texturní iluviální horizont homogenní hnědý bez projevů degradace tj. poprašků (někdy tmavé koloidní povlaky), (J. Němeček a kol., 1981). Genetické taxony a hlavní litogenní varianty Subtypy: HM, HMi, HMan, HMg, HM(g), HM(G), variety: HMč, erozní formy: smytá, silně smytá, akumulovaná. Hlavní litogenní varianty: spraše, sprašovité pokryvy, svahoviny a jiné sedimenty s vyšším obsahem prachu, těžší svahoviny a sedimenty s nízkým obsahem prachu, lehké pokryvy Nejdůležitější litogenní znaky pro další třídění: velká mocnost půdotvorného substrátu, překryv eolického materiálu, terasa nad 60 cm, těžký substrát (nad 25

60 cm), pevná skála nad 60 cm, zvýšená skeletovitost (J. Němeček a kol., 1981). 3.2.4.3. Illimerizovaná půda Hlavní diagnostické horizonty a znaky: Světlý humusový horizont ornice Výrazný eluviální horizont s jazykovitým pronikáním do iluviálního. Texturní iluviální horizont s pronikáním eluviálního horizontu a poprašky (J. Němeček a kol., 1981). Genetické taxony a hlavní litogenní varianty Subtypy: IP, IPg, variety: IP(g) slabě oglejená označujeme jen na lehkých substrátech, IP(G) slabě geljová, erozní formy: smytá, silně smytá, akumulovaná, překrytá. Hlavní litogenní varianty: sprašovité pokryvy (spraše), svahoviny, nezpevněné sedimenty s vyšším obsahem prachu, těžší svahoviny, lehké substráty Nejdůležitější litogenní znaky pro další třídění: velká mocnost půdotvorného substrátu, překryv eolického materiálu, terasa zejména nad 60 cm, pevná skála zejména nad 60 cm, zvýšená skeletovitost (J. Němeček a kol., 1981). 3.2.4.4. Oglejená půda Hlavní diagnostické horizonty a znaky Humusový horizont světlých barev nebo nenasycený ornice Horizont oglejení, překrývající znaky případné illimerizace. Genetické taxony a hlavní litogenní varianty Subtypy: OG, OGb Hlavní litogenní varianty: sprašovité pokryvy, velmi homogenní svahoviny s eolickou příměsí, svahoviny a terciérní sedimenty Nejdůležitější litogenní znaky pro další třídění: velká mocnost homogenního substrátu, svrchní část vylehčena, těžká vrstva nad 60 cm, pevná hornina nad 60 cm, skeletovitost (J. Němeček a kol., 1981). 26

3.2.4.5. Rendzina Hlavní diagnostické horizonty a znaky Humusový horizont světlých barev je sorpčně nasycený až s obsahem karbonátů (h, hca, Orh, Orhca). Pod humusovým horizontem karbonátový substrát nebo horizont V o mocnosti do 50 cm, hlouběji vždy karbonátová hornina. Genetické taxony a hlavní litogenní varianty Subtypy: a) skupina subtypů horských poloh: RA, RAh, RAan, RAl, RAg, RAG, RA(g) slabě oglejená, RA(G) slabě glejová b) skupina subtypů nižších poloh Variety: RAt tmavá Erozní formy: smytá a akumulovaná (smytou nehodnotíme) Hlavní litogenní varianty: vápence, dolomity, karbonátově větrající ultrabazické horniny, zpevnělé sedimentární horniny s příměsí karbonátů (pískovce, břidlice), slabě zpevněné sedimentární horniny, karbonátové svahoviny, slabě zpevněné karbonátové jílovité břidlice a neogenní sedimenty, slíny Nejdůležitější litogenní znaky pro další třídění: hloubka, skeletovitost (J. Němeček a kol., 1981). 3.2.4.6. Hnědá půda Hlavní diagnostické horizonty Světlý humusový horizont, ornice. Metamorfický horizont hnědnutí a tvorby jílu. Genetické taxony a litogenní varianty Subtypy: a) skupina subtypů HP nižších poloh b) skupina subtypů HP horských Variety: HPt eutrofní, tmavá 27

V interferenci s HPg oglejenou, HPG gelejovou, HPan antropogení, HP(g) slabě oglejenou, HP(G) glejovou. Erozní formy: smytá (nehodnotíme), akumulovaná, překrytá Hlavní litogenní varianty: na přemístěných zvětralinách bazických a ultrabazických vyvřelých a metamorfovaných hornin, na přemístěných zvětralinách kyselých až neutrálních vyvřelých a metamorfovaných hornin, na středně těžkých a přemístěných zvětralinách Hlavní litogenní znaky při dalším třídění: hloubka půdy, skeletovitost (J. Němeček a kol., 1981). 3.2.4.7. Podzolová půda Hlavní diagnostické horizonty Světlý humusový horizont ornice Orh Eluviální horizont E Humuso-sesquioxydový iluviální horizont Ihs Genetické taxony a hlavní litogenní varianty Subtypy: podzolová půda nižších poloh, podzolová půda horská = obojí v interferenci s PZg a PZG Variety: slabě oglejená, slabě glejová Erozní formy nehodnotíme, smytá PZ má charakter HPp až HPa Hlavní litogenní varianty: na píscích, štěrkopíscích, na lehčích zvětralinách kyselých hornin (J. Němeček a kol., 1981). 3.2.4.8. Antropogenní půda Hlavní diagnostické horizonty Ornice Orh Ev. hlubší humusový horizont h Přemístěný substrát P Nižší taxony a litogenní varianty Třídíme dle zrnitosti a charakteru vlastností přemístěných stustrátů. 28

Rozšíření, podmínky a faktory půdotvorného procesu, geneze Rekultivací hald, výsypek a ploch po těžbě některých zemin vytvořené půdy nebo půdy, které výraznými kultivačními zákroky pozbyly plně vlastností původního půdního profilu (J. Němeček a kol., 1981). Charakteristika Půdy různých vlastností podle charakteru substrátu a způsobu rekultivace (urovnání povrchu, navážení humózních zemin, zapravení organických hnojiv ) Činností člověka silně pozměněné půdy řadíme jako subtypy příslušných typů, ze kterých se vytvářejí, s charakteristikou stupně ovlivnění půdní úrodnosti. Jako antropogenní půdy je označíme tehdy, jestliže plně ztratily diagnostické znaky některého půdního typu (J. Němeček a kol., 1981). 3.2.4.9. Drnová půda Hlavní diagnostické horizonty a znaky Ornice Orh. Pod ní žádný z diagnostických horizontů pouze výchozí substrát P. Genetické taxony a hlavní půdní litogenní varianty Subtypy: DA, Dač, DAan, DAg, DAG Variety: Dat hlubokohumózní 3.2.4.10. Nevyvinutá (rankerová) půda Hlavní diagnostické horizonty Humusový horizont malé mocnosti h, Orh. Žádný z diagnostických horizontů, ale silně kamenitá vrstva či pevná skála. Nižší taxony a litogenní varianty Nevydělujeme (na bezkarbonátových, nebo na karbonátových substrátech) poněvadž nemají význam pro zemědělské využití. 29

3.2.4.11. Nivní půda Hlavní diagnostické horizonty Světlý humusový horizont ornice h, Orh Aluviální akumulací vzniklý půdotvorný substrát, často se zvýšením obsahem organických látek P. Genetické taxony a hlavní litogenní varianty Subtypy: NP, NPan Variety: NPk karbonátová V interferencí s uvedenými: NPG, NPg. NP(g) a NP(sk) hluboko solončakovaná Erozní formy: akumulovaná a překrytá Hlavní litogenní varianty: lehké nivní sedimenty, středně těžké nivní sedimenty, těžké nivní sedimenty, nenasycené sedimenty Nejdůležitější litogenní znaky pro další třídění: hloubka štěrkopískové vrstvy (terasy), (J. Němeček a kol., 1981). 3.2.4.12. Lužní půda Hlavní diagnostické horizonty a znaky Tmavý, často hydrogenní humusový horizont. Glejovým procesem či oglejením ovlivněný substrát. Taxony a hl. litogenní varianty Subtypy: LP, LPG, LPrš, LPsk, LPsc Variety: LPk, LPr zrašeliněná, LP(sk), LP(sc) slabě skoncovaná Erozní formy: překrytá Hlavní litogenní varianty: na lehkých sedimentech, na středně těžkých sedimentech, na těžkých sedimentech (J. Němeček a kol., 1981). 30

3.2.4.13. Glejová půda Hlavní diagnostické horizonty: Hydrogenní humusový až rašelinný horizont, glejový horizont. Genetické taxony a hlavní litogenní varianty Subtypy: GL, GLrš rašeliništní Variety: GLr zrašeliněná Erozní formy: akumulovaná Hlavní litogenní varianty: minerálně chudé substráty, minerálně bohatší substráty, lehké substráty Nejdůležitější znaky pro další třídění: těžké, středně těžké, štěrkovitékamenité (J. Němeček a kol., 1981). 3.2.4.14. Rašeliništní půda Hlavní diagnostické horizonty a znaky Horizont T mocnější 50 cm 3.2.4.15. Solončak Na území ČSSR vzácně na malých plochách na jižní Moravě. Vyskytují se v nejsušších a nejteplejších oblastech. Zemědělsky nevyužívané půdy (J. Němeček a kol., 1981). 3.2.4.16. Solonec Hlavní diagnostické horizonty a znaky Humusoeluviální horizont. Skoncovaný peptizovaný až iluviální horizont Substrát se zvýšeným obsahem rozpustných solí Genetické taxony = nerozlišujeme. 31

3.2.4.17. Alpinské drnové půdy Vyskytují se v alpínském pásmu (1800-2500 m.n.m.) pod alpínskými loukami na území Slovenska. Charakteristickým rysem je výrazná akumulace organických látek ve vysokohorském klimatu: humusový horizont 15 30 (50) cm s obsahem organických látek až 10% a výše, hluboké prohumóznění. Současně probíhá i hnědnutí. V některých případech vznikají regradací vysokohorských podzolů (J. Němeček a kol., 1981). 3.2.5. Morfogenetický klasifikační systém půd ČSFR 3.2.5.1. Principy klasifikačního systému: Při tvorbě klasifikačního systému genetické koncepce nebyly použité jako základní kritérium klasifikace, ale jako teoretický základ kategorizace a výběru diagnostických znaků pro klasifikaci půd. Při klasifikaci půd byl použitý morfogenetický přístup. Je to klasifikace vnitřních vlastností pedonů určených souborem genetických horizontů a jejich morfologickými, fyzikálními a chemickými vlastnostmi. Tím, že bylo použito třídění půd na vyšší úrovni podle půdotvorných procesů, došlo k seskupení půdních jednotek podle genetické příbuznosti i v nižších kategoriích, ale taxonomií prostřednictvím diagnostických horizontů přesně definovaných souborem hraničních diagnostických znaků (J.Hraško a kol., 1991). 3.2.5.2. Systematický soupis půd ČSFR V roce 1991 sestavil J. Hraško a kol., systematický soupis půd ČSFR takto: Skupina půd iniciálních litozem (LI): - subtyp: typická (m) - varieta: silikátová (q), karbonátová (c) regozem (RM) - subtyp: typická (m), psefitická (f), arenická (a), pelická (p) 32

- varieta: silikátová (q), karbonátová (c) Skupina půd melanických rendzina (RA): Subtyp: typická (m), litická (l), kambizemí (k), organozemní (o), sutinová (s), rubefikovaná (r) Varieta: vyluhovaná (v) Forma: akumulovaná (h), antropogenní (x) Na Slovensku značně rozšířeny. Velké plochy rendzin jsou využívány jako pastviny. Jako orná půdy jsou využívány hlavně hlubší rendziny na sypkých vápenatých horninách a hlubších produktech jejich odvápnění a akumulace. Vysvětlivky: Varieta vyluhovaná = vyluhovanost karbonátů (v jemnozemi) a A-hor. ranker (RN): Subtyp: typický (m), kambizemní (k), andozemní (n), podzolový Varieta: kyselý (a), nasycený (n) pararendzina (PR): Subtyp: typická (m), kambizemní (k), pseudoglejová (g), rubrikovaná (r) Varieta: vyluhovaná (v) Forma: erodovaná (e), akumulovaná (h), antropogenní (x) Vysvětlivky: e = forma, při které eroze nepostihla celé solum, ale část dominantního diagnostického horizontu zůstala zachována. Skupina půd molických smonice (SA): - subtyp: typická (m) - varieta: karbonátová (c) - forma: erodovaná (e), akumulovaná (h), antropogenní (x) černozem (ČM): - subtyp: typická (m), arenická (a), pelická (p), hnědozemní (h), 33

kambizemní (k), černicová (č), pseudoglejová (g) - varieta: karbonátová (c), alkalická (z), solončaková (s) - forma: erodovaná (e), akumulovaná (h), antropogenní (x) Vysvětlivky: x = forma, při které antropický zásah nepostihl solum v hloubce nebo intenzitě stanovené pro antropický diagnostický horizont, takže část znaků některého původního diagnostického horizontu zůstala v něm zachovaná (tzv. antropicky ovlivněné půdy); z, s = viz. pozn. u fluvizemí. černice (ČA): - subtyp: typická (m), arenická (a), pelická (p), černozemní (č), glejová (G), organozemní (o), slancová (c) - varieta: karbonátová (c), alkalická (z), solončaková (s) - forma: překrytá (y), antropogenní (x) Vysvětlivky: y = půdní jednotka s překryvem nehumózního materiálu s hloubkou do 60 cm, ve kterém není vytvořený klasifikovatelný pedon (při překrývce > 60cm se podložní půdní jednotka hodnotí jako fosilní). Skupina půd ilimerických šedozem (SM): - subtyp: typická (m), hnědozemní (h) - forma: erodovaná (e), akumulovaná (h) hnědozem (HM): - subtyp: typická (m), arenická (a), luvizemní (l), pseudoglejová (g), rubrikovaná (r) - forma: erodovaná (e), akumulovaná (h), antropogenní (x) luvizem (LM): - subtyp: typická (m), arenická (a), podzolová (p), pseudoglejová (g), rubrikovaná (r) - varieta: (nasyená) kyselá (a) - forma: erodovaná (e), akumulovaná (h), překrytá (y), antropogenní (x) 34

Skupina půd hnědých kambizem (KM): - subtyp: typická (m), psefitická (f), arenická (a), pelická (p), rendzinová (v), eutrická (e), dystrická (d), andozemní (n), luvizemní (l), pseudoglejová (g), rubrikovaná (r) - varieta: nasycená (n), kyselá (a) - forma: akumulovaná (h), antropogenní (x) Vysvětlivky: kyselá = V < 50% (stanovení dle Mehlicha). andozem (AM): - subtyp: typická (m) - varieta: nasycená (n), kyselá (a) Skupina půd podzolových podzol (PZ): - subtyp: typický (m), arenický (a), kambizemní (k), glejový (G), organozemní (o) - formy: antropogenní (x) Skupina půd hydromorfních pseudoglej (PG): - subtyp: typický (m), luvizemní (l), stagnoglejový (s), glejový (G), organozemní (o), rubrikovaný (r) - varieta: (kyselý) nasycený (n) - forma: erodovaný (e), akumulovaný (h), překrytý (y), antropogenní (x) glej (GL): - subtyp: typický (m), arenický (a), organozemní (o) - varieta: (nasycený) kyselý (a), karbonátový (c) organozem (OM): - subtyp: typická (m), litická (l), glejová (G) 35

- varieta: nasycená (n), kyselá (a), karbonátová (c) - forma: fibrická (f), mezická (m), saprická (w) Vysvětlivky: f = ρ d < 0,1 g/cm 3 obj. nerozložených organických látek: : > 2/3 obj., m = ρ d 0,1 0,2 g/cm 3 objem nerozložených organických látek 1/3 2/3 obj., w = ρ d > 0,2 g/cm 3 obj. nerozložených organických látek: < 1/3 obj. Skupina půd nivních fluvizem (FM): - subtyp: typická (m), psefitická (f), arenická (a), pelická (p), glejová (G), slancová (c) - varieta: (nasycená) kyselá (a), karbonátová (c), alkalická (z), solončaková (s) - forma: akumulovaná (h), překrytá (y), antropogenní (x) Vysvětlivky: z = ph/h 2 O nad 8,4, rozp. solí < 0,3%, Na < 5%, s = rozp. soli 0,3 1,0% při ph/h 2 O < 8,4, ve vrstvě do 60 cm od povrchu Skupina půd salinických solončak (SK): - subtyp: typický (m), slancový (c) - varieta: alkalický (z) slanec (SC): - subtyp: typický (m), soloďový (d) - varieta: potenciální (p) - forma: rekultivovaný (k) Jejich výskyt je vázán na nejteplejší a nejsušší klimatické oblasti, zejména v Podunajské rovině (Východoslovenské nížině). Nejčastěji se vyvinuly na starých aluviálních náplavech a v depresích sprašových uloženin (J. Hraško a kol., 1991). 36

Skupina půd antropických kultizem (KT): - subtyp: typická (m), degradační (d) - varieta:: (nasycená) kyselá (a), karbonátová (c), alkalická (z), toxikovaná (j), imisní (i) - forma: zahradní (g), rigolovaná (s), terasová (t) Vysvětlivky: toxikovaná = vyčleňuje se jen na základě speciálních průzkumů: (l) když obsah cizorodých látek v půdě překročil stanovenou normu, když jsou půdy přehnojené průmyslovými hnojivy a obsahují více jak 300 mg P/kg anebo cích jak 750 mg K/kg. Současně se uvádí název kontaminující látky. Vyčleňuje se jen v degradačních subtypech antropických půd (J.Hraško a kol., 1991). antrozem (AN): - subtyp: typická (m), degradační (d) - varieta: (nasycená) kyselá (a), karbonátová (c), toxikovaná (j) - forma: zavážková (ž), depóniová (o), haldová (b), urbická (u) Vysvětlivky: zavážková = navezení organominerálního materiálu na spustlé plochy, nebo navezený přirozený či umělý interní maeriál, anebo jejich směsi; depóniová = navezení organominerálního materiálu na skládky odpadů, převážně chemicky aktivního materiálu, haldová = s iniciálním vývojem půd na přemístěných, zpravidla psefitických materiálech při těžbě, když celková hloubka uloženého materiálu je > 60 cm se zřetelným převýšením na okolním terénem; urbická = plochy půd bez vegetačního pokryvu, zastavěné budovami, cestami a průmyslovými podniky. Vyčleňuje se jen v subtypu And, bez ohledu na charakter substrátu (J.Hraško a kol., 1991). 37

3.2.6. Taxonomický klasifikační systém půd ČR 3.2.6.1. Taxonomické kategorie klasifikačního systému J. Němeček v roce 2001 charakterizoval tyto taxonomické kategorie: Referenční třídy půd Velké skupiny půdy, které vystupují v zahraničních klasifikačních systémech a umožňují české půdy s nimi korelovat, užíváme pro ně nejrozšířenější název jako substantivum s koncovkou sol, jsou seskupovány podle hlavních rysů jejich geneze. Půdní typy Hlavní oporné jednotky klasifikačního systému, charakterizované určitými diagnostickými horizonty nebo diagnostickými znaky. Půdní subtypy Představují výrazné modifikace půdního typu, definované tak, aby zahrnovaly těmito výraznými modifikacemi charakterizované jak zemědělsky, tak lesnicky využívané půdy, dosahuje se toho tím, že se na subtypové úrovni nerespektují znaky dané různým využitím půd. Vyjadřují: centrální pojení půdního typu, přechody k jiným půdním typům, indikované výskytem určitého diagnostického horizontu či znaku, modifikace typu určené výraznými rysy nasycenosti sorpčního komplexu. Půdní variety Charakterizují výskyt horizontů a znaků do hloubky 0,25 0,2m od minerálního povrchu u lesních půd: mikropodzolizace, mělké melanické či umbrické horizonty. aj. Půdní subvariety Charakterizují hl. u kambizemí trofismus, vyplývající ze syntézy formy nadložního humusu, složení vegetace, minerální síly substrátů 38

Ekologické fáze Charakterizují formy nadložního humusu lesních půd Degradační a akumulační fáze Vyjadřují projevy kontaminace až intoxikace, dále eroze a akumulace. Hlavní substrátové půdní formy Vyjadřují typ substrátu, jeho zrnitosti, vrstevnatosti z hlediska ovlivnění pedogeneze, využití a obhospodařování půd. V tomto případu se nejedná o nejnižší taxonomickou jednotku. Lokální půdní formy Charakterizují podrobnější modifikace substrátu, jeho zrnitosti, skeletovitosti a vazby na reliéf. Při sestavování půdních map středního a malého měřítka je nezbytné použít taxonomické úrovně: půdní typ, subtyp, hlavní půdní formy. 3.2.6.2. Klasifikační systém půd ČR Tab. 3 Referenční třídy Leptosoly Regosoly Fluvisoly Vertisoly Luvisoly litozem regozem fluvizem smonice šedozem ranker koluvizem hnědozem rendzina luvizem pararendzina Kambisoly Stagnosoly Glejsoly Salisoly Natrisoly kambizem pseudoglej glej solončak slanec pelozem Andosoly stagnoglej Organosoly Černosoly Antroposoly andozem organozem černozem kultizem černice antropozem Zdroj: Jan Němeček a kol., 2001 39

3.3. Morfogenetický klasifikační systém půd Slovenska 3.3.1. Principy klasifikačního systému V klasifikačním systému rozlišujeme hierarchické jednotky: skupina, typ, subtyp, varieta, forma, druh, substrát. Principy kategorizace jsou: Skupina: zařazení podle typu hlavního půdotvorného procesu, identifikace půd hlavního půdního horizontu Typ: kategorizace a identifikace podle sledu diagnostických horizontů, případně variet horizontů (dominují vizuální morfologické znaky). Subtyp: kategorizace a identifikace podle náznaků diagnostických horizontů a těch variet diagnostických horizontů, které mají mezitypový charakter Varieta: kategorizace a identifikace podle chemických vlastností diagnostických horizontů, které zpravidla zjišťují analyticky, zřídka morfologicky. Pro všechny druhy se vydělují kontaminované variety podle kritérií speciálních průzkumů. Forma: kategorizace a identifikace podle erozně-akumulačních znaků, podle charakteru antropických zásahů, podle formy nadložní organické hmoty, podle humusové formy (u lesních půd). Druh: kategorizace a identifikace půdního druhu jemnozemě (podle zrnitostního trojúhelníku), organických látek a skeletu Substrát: kategorizace a identifikace podle seznamu půdních substrátů, antropogenních substrátů (J. Sobotská a kol., 2000). Základní kategorií pro identifikaci půdní jednotky je půdní typ, další kategorizace je podle dalších specifických kritérií. Nejvyšší kategorie skupina byla vyčleněna podle modifikované klasifikace hlavních půdotvorných procesů (Bedrna, 1977). Zachovává přednosti zde tradičních genetických koncepcí (J. Sobotská a kol., 2000). 40

3.3.2. Zrnitost Půdní druhy se určují dle zrnitosti, hodnotí se výskyt v půdní hmotě: jemnozemě, skeletu, organických látek. Půdy se pak podrobně člení dle charakteru a velikosti zrnitostních částic. Máme zeminy: organické, minerální resp. organominerální. Procentuální zastoupení písku, prachu a jílu vyjadřuje texturní trojúhelník (J. Sobotská a kol., 2000). 3.3.3. Klasifikace půdotvorných substrátů Klasifikační systém půdotvorných substrátů a mateřských hornin je rozpracován spíš na principu kombinace litogických a zrnitostních znaků, než na stratigrafických a genetických principech. Kromě antropogenních substrátů, které jsou v tomto systému klasifikované, rozeznáváme dvě základní skupiny: 1. eluviálně a eluviálno-deluviální produkty zvětrávání, 2. sedimenty nebo nezpevněné horniny. Pro potřeby mapování, klasifikace a popisu půd předkládáme klasifikační systém, který do určité míry respektuje tradice, ale současně se přizpůsobuje trendům. Rozdělujeme následné kategorie: mateřské horniny, půdotvorné substráty a mateřské horniny (J. Sobotská a kol., 2000). 3.3.4. Klasifikační systém půd Slovenska Půdy převážně s horizontem Ao, silikátovým a karbonátovým bez dalších diagnostických horizontů, s výjimkou glejového horizontu, občas s umbrickýckým horizontem a náznady dalších horizontů. Skupina půd iniciálních: litozem, regozem, fluvizem, ranker Skupina půd rendzinových: rendzina, pararendzina Skupina půd molických: smonice, černozem, černice Skupina půd ilimerických: hnědozem, luvizem Skupina půd hnědých: kambizem Skupina půd andozemních: andozem 41

Skupina půd podzolových: podzol Skupina půd hydromorfních: pseudoglej, glej, organozem Skupina půd salinických: slanec Skupina půd antropických: kultizem, antrozem (J. Sobotská a kol., 2000). 42

3.4. Klasifikace půd Spolkové republiky Německo 3.4.1. Definice nejdůležitějších půdních jednotek Kontinentální půdy Ve skupině kontinentálních půd jsou sjednoceny půdní profily kromě půd s výrazným účinkem vody. Jejich vyluhování je převážně orientováno od povrchového horizontu směrem dolů. Půdy s nasyceným půdním komplexem - zde perforace (vyluhování) probíhá horizontálně a řadíme je také ke kontinentálním půdám (Werner Pälchen, r. 1994). Werner Pälchen v roce 1994 určil třináct kontinentálních typů půd dle určujícího klíče: 3.4.1.1. F - 1. Třída: O/C půdy FF - Typ: Felshumusboden (hornino-humusové půdy) půdy s O/mC profil z/na pevné hornině Nejdříve se definuje subtyp. FS - Typ: Skelethumusboden (skeletovité půdy) - půdy obsahují skelet - humus vyplňuje duté prostory - nejdříve definován subtyp 3.4.1.2. O - 2. Třída: Nevyvinuté půdy OO - Typ : Syrosem - horninové prvotní půdy pevná hornina s Ai/mC - profil z pevného karbonátu, sulfátu, sádrovce, křemene, nebo silikátové 43

horniny OL - Typ: Lockersyrosem - horninové prvotní půdy z uvolněné horniny s Ai/lC - profil z karbonátu, sulfátu, sádrovce, křemene nebo uvolněné horniny 3.4.1.3. R 3. Třída: Ah/C půdy, mimo černozem Hlavní typy této třídy: raker, regosol, rendzina, pararendzina se rozlišují dle mateční horniny. Mocnost Ah horizontu je max. 40 cm. RN - Typ: Ranker - půdy s Ah/InC profil bez karbonátu, resp. chudý na karbonáty nejvíce (< 2% obsahu) - křemen a silikátová horina pevná hornina o mocnosti 30 cm pod GOF - většinou bohaté na obsah skeletu RQ - Typ: Regosol - půdy s Ah/C profilem bez karbonátu, resp. chudý na karbonát nejvíce (<2% mocnosti) - silikátová sypká hornina od více než >30 cm mocnosti - solum neobsahuje karbonáty RR - Typ: Rendzina - půdy s Ah/cC - profil z pevné nebo sypké, karbonátové nebo sulfonové horniny RZ - Typ: Pararendzina - půdy s Ah/eC 44

- profily s obsahem karbonátů (2 75%) - pevná/sypká a karbonátová/křemenitá silikátová Př. Spraš, naplaveninový slín, štěrk, vápencový pískovec 3.4.1.4. T 4. Třída: Černozemě Třída černozemě obsahuje všechny půdy s mocností nad 40cm s Ah horizonty včetně jejich přechodných horizontů a jedná se o Axh horizonty. TT - Typ: Černozem - profil s obsahem karbonátu, sypká hornina bohatá na ušlechtilou půdu - Axh horizont má černošedá mocnost > 40 cm - vznikly za stepních podmínek - může se vyznačovat mladším pedogením působením TC - Typ: Vápencová černozem - profil Acxh - profil o mocnosti > 40 cm - za stepních podmínek vznikající horizont Acxh, využívá vlastnosti dřívějšího tvoření půdy, (nebo mladší vlastnosti pozdějšího přetlačování) mohou půdy obsahovat, jak degradaci, nebo pozdější vzlínání vodní hladiny. 3.4.1.5. D 5. Třída: Pelosole DD - Typ: Pelosol - půdy s (p)ah/pc - profil primárně jílovitý výchozí hornina např. jílovec a jílovitý slín 45

- P horizont má mocnost > 45% - jíl, (p)-ah => může být na jíl chudý - P horizont začíná na mocnosti 30 cm 3.4.1.6. B 6. Třída: Hnědozemě BB - Typ: Hnědozem - půdy s Ah/Bv/C 3.4.1.7. L 7. Třída: Lesivés LL - Typ: Parabrauerde (para hnědozemě) - půdy s vertikálním posunutím tzv. Lessivierung - Ah/Al/Bt/(Bv/)C LF - Typ: Šedozem - silnější vertikální působení jílu (prostoupením jílem) jako při typu Parabrauerde - označení profilu, označuje i procentuelní zastoupení jílu v profilu - horizont je většinou sivě šedý, nebo zabarvený díky přechodné pedogenezi, přechod Bt horizontu je většinou ozubený. 3.4.1.8. P 8. Třída: Podsole (Podzoly) PP - Typ: Podzol - půdy s profilem Ahe/Ae/B(s)h/ W(h)s/C 3.4.1.9. C 9. Třída: Terrae Calcis CF 46

- Typ: Terra fusca - půdy s profilem Ah/T/cC - vznik na karbonátové hornině - barva: hnědožlutá až červenohnědá - bohatá na jíl - většinou přemístěná na jiné místo - z vápence resp. dolomitu (zvětralý vápenec) - T horizont mocnost > 65% masy - dobrá propustnost vody - v Německu většinou fosilní, nebo s pozůstatky CR - Typ: Terra rossa - půdy s Ah/Tu/cC - karbonátová hornina, většinou chudá na humus - barva: zářivě hnědočervená díky spojení malého obsahu vody s hydroxidem železa - zpravidla je tento typ půdy přemístěn na jiné místo - v Německu s obsahem fosílií a zbytků 3.4.1.10. V 10. Třída: Fersiallitische paläoböden (Plastosole und Latosole) Na starých plochách země vystupují zbytky tropických a subtropických zvětrávání z třetihor a starších časových období. VV - Typ: Fersiallit VW - Typ: Terrallit 47

3.4.1.11. S 11. Třída: Stauwasserböden (půdy zamokřené povrchovou vodou) SS - Typ: Pseudoglej - zpravidla dvouvrstvé profily - občasně promáčené rychle se střídají suché a mokré fáze - mocnost (< 40 cm) SH - Typ: Haftnässepseudoglej (promáčená půda-glej) - dočasně podmáčné - není rozlišení mezi [vodonosnou vrstvou] a [vodonosným horizontem] - dlouhá doba vlhkosti SG - Typ: Stagnoglej - dlouhá mokrá fáze 3.4.1.12. - 12. Třída: Reduktosole Nedostatek kyslíku příčinou plynů jako např. metan, sirovodík a kysličník uhličitý - vytlačovaly půdy s Y horizontem jako diagnostický horizont. Plyny pocházely z vulkanické nebo po-vulkanické doby úniky z vedení plynu, nebo z lehce rozložitelných org. substancí při silných redukčních podmínkách. Půdy přírodního původu byly vytvořeny redukčními plyny (bahenní plyny) mikrobiální, působením nedostatku kyslíku a sytosti vody = nejsou klasifikovány jako reduktosole, nýbrž jsou přiřazeny k rašeliništím (bažinám), močálům, slatinám. Typ: Reduktosol - následující jednotky: Normreduktosol, Rohreduktosol, Ockerreduktosol, Fahlreduktosol (sivý, šedosol) 48

- z toho se zakládají rozlišovací možnosti na nižších úrovních např. kvůli vulkanickým plynům, umělým plynům, nebo umělému ovlivnění. 3.4.1.13. Y 13. Třída: Antropogenní půdy Tyto půdy byly přiřazeny původně k horizontu odpovídajícímu přírodním půdám. Ve třídě antropogenních půd byly shrnuty půdy, které byly silně přeměněny kvůli bezprostřednímu zásahu člověka. Původní pořadí horizontů se zaměnilo. Nepatří sem orné půdy, které zkulturnil člověk jako ornici (Ap horizont) zde zachovány přírodní horizonty (Werner Pälchen, r. 1994). YK - Typ: Kulluvisol Půdy s Ah/M/II. profilem. Obsah humusu odpovídá Ah horizontu, ten byl odplaven vodou ze svahů do nížin a údolí a zde se nahromadil (díky vodě, větru, či obděláváním půdy). Způsob uložení se odráží v typu půdního substrátu. YE - Typ: Plaggenesch Horizont překrývajících příkopové půdy (Ah + E > 40 cm) YO - Typ: Hortisol V R Ap nejvyšší obsah organické substance a půdní typ s mocností Ah horizontu vzniká dlouhé roky intenzivní zahradní kultivací (nejčastěji dodávkou org. substancí, intenzivním opracováním, hlubokým kypřením, okopáváním, rytím, dodatečným přidáváním vody.) YY - Typ: Rigosol 49

R horizont je 40-100 cm hluboký, vzniká po částech (na turnusy), nejčastějším příkladem jsou vinohrady, ale také louky, které byly ukryty před zanášením zeminou. Můžeme je začlenit R Ap. R Ap = opracovaná vrchní část R = /rigolhorizont/ - spodní část, pokud nelze rozeznat R Ap YU - Typ: Tiefumbruchboden Vznik zpravidla z přelomu (změny), ale je diskutabilní zda tyto přelomové půdy budeme brát jako antropogení změněné substráty (Werner Pälchen, r. 1994). 3.4.2. Rozdělení půd na zemském povrchu 3.4.2.1. Půdy v chladných, studených regionech Arktické, subarktické a vysokohorské půdy, tj. věčně zmrzlé, zmrzlé a ledové půdy. Zaujímají až 25% rozlohy Ruska, území Grónska a Islandu, na jejich strukturu působí stálý mráz, termální vřídla tj. voda a plyny, vítr, nepatrné množství srážek a v malé míře i vegetace. Na půdotok mají vliv tyto faktory: obsah velkých bloků materiálu (velké kameny), sklon terénu, stupeň vlhkosti na horní vrstvě země (roztáté množství sněhu a ledu) a hloubka, do které vrchní vrstva země roztává. Převládající typy: podzol, hnědozem (rendzina), (Werner Pälchen, r. 1994). 3.4.2.2. Půdy mírně chladných regionů Půdy severních šířek Evropy (Skandinávie, sever Polska, Pobaltí). Převládají podzolové půdy v různém vývojovém stádiu s obsahem chemických prvků (hlavně železa, vápence a hořčíku). Záleží na geologickém podloží nejvíce ovlivňuje tvorbu půd. Častý výskyt rašelinišť a vřesovišť. Dále hnědozemě včetně rendziny (Německo mimo vnitrozemí, Dánsko, Skotsko, střed Ruska, střed Švýcarska). 50

K. Bülow dělí půdy Německa: hnědozemě, podkladové roštové lesní půdy (Rostererde-Waldboden), černozemě, zvětralé půdy pohoří, mokré půdy - gleje, půdy se spodní vodou. Podle E. Mückenhausena platí rozdělení podle půdního profilu do tří skupin: A-C-Profil, A-B-C-Profil a A-G-Profil a potom členění na: 1. stepní půdy, 2. lesní půdy: lesní hnědozemě, půdy pohoří, mokré lesní půdy, 3. kamenité půdy: hnědozemě, humusokarbonatové půdy, 4. minerální mokré půdy: slatinné, záplavové, pobřežní, 5. organické mokré půdy 6. uměle ovlivněné. Rozdělení půdních typů od Hoyningen-Huene je formováno podle hlavní formy (tvaru): půdy ovlivněné vegetací, mokré půdy, kamenité půdy, půdy pohoří (Werner Pälchen, r. 1994). 3.4.2.3. Půdy mírně vlhkých a teplých regionů Žluto a červenozem (Terra rossa) Klima vyšších průměrných teplot cca 12 a vyšší vlhkosti se vyznačuje půdami přechodného typu mezi podzolem hnědozemí a červenozemí teplejších humidních oblastí. Viditelné zabarvení je způsobeno působením oxidu železnatého. Půdní profil vykazuje tři horizonty: hnědo-žlutý až oranžový, čímž se půdy odlišují od červenozemí, které vznikají při vyšších teplotách a vyznačují se indickou červení. Jednotlivé půdní druhy definované jako hnědozem jsou závislé svými chemickými a fyzikálními vlastnostmi od původní mateční horniny. W. Holsteinova vyjádření je Žlutozem chápána jako podružná forma tvorby Terra rossa, existuje mnoho přechodných typů k hnědozemi a není důvod uznat žlutozemím zvláštní místo a zařazení. Nadále se tak řadí k hnědým lesním typům. Tomu dává za pravdu i výzkum E. Blancka a F. Gieseckeho a také A. Comela, podle kterých žlutozem také představuje přechodný typ od červenozemě k hnědozemi a je velmi rozšířena na území Itálie. 51

Červenozemě se vyznačují vysokým obsahem alkalických látek a humusu, chemické složení je podobné ve všech zeměpisných oblastech kolem Středomoří tj. Itálie, Francie i Španělsko, dále ostrovy i pobřeží Řecka, ostrovy a pobřeží Jadranu a sever Afriky. Černě zabarvené půdy typu Rendziny vznikají ve vyšších nadmořských výškách, a tedy při chladnějších teplotách jsou bohatší na obsah humusu a tím se liší od červenozemí. Vyšší polohy jsou také bohaté na vápenec a vápencové segmenty. Typická červenozem Ferreto se vytváří, vzniká na hrubém štěrku hornaté krajiny a v jejích údolích. Čistá Tera rossa se vykazuje ph 5,4 6 jako slabě kyselá, příměsi vápence mohou vyvolat alkalické reakce. U nás se červenozemě vyskytují na území Moravského krasu (vápencová oblast), v okolí Kunštátu na Moravě a v oblasti Znojma. Ukazuje to, že vznik červenozemí není svázán se středomořským klimatem, ale tyto půdy mohou vznikat i v oblastech s odpovídajícími klimatickými a vegetačními faktory a za určité podložní horniny (vápenec, dolomit), (Werner Pälchen, r. 1994). 3.4.2.4. Půdy mírných vlhko-suchých a suchých regionů Stepní černozemě, kaštanově zabarvené půdy, šedé stepní půdy, slané půdy a pouštní půdy Stepní černozem tvoří nesporně velkou část Ruska výchozí materiál pro tvorbu půd zrovna tak jako půdní profil je dalekosáhle jednotný, tj. pro Rusko v protikladu ke Stř.Evropě hrají klimatické faktory (teplota a srážky) výhradní roli. Černozem tvoří území Uralu, zde jsou rozšířené také lesní stepi. N. N. Stepanow objasňuje také působení rozprostírající ho se lesa na stepní černozem. Černozem degraduje na tmavě hnědou a hnědou hlinitou půdu a konečně na šedou lesní půdu a podzolovou půdu. Obsah humusu nemá pro černé zabarvení půd žádný význam. Na zabarvení mají vliv pravděpodobně nebo alespoň částečně chemické procesy. Slanou půdou označujeme často půdu v deltách řek a pobřežní úrodné půdy pod vlivem horkého teplého klimatu (na severních pobřežích nevznikají), vyznačují se tmavou barvou, ale není to v žádném smyslu černozem. 52

Výjimečné území s výskytem slané půdy je okolí rakouského Neusiedler See obsahuje soli rozpustné ve vodě (Werner Pälchen, r. 1994). 3.4.2.5. Půdy vlhkých horkých a tropických regionů Tropické červenozemě, Laterit, a tropické bahenní půdy Publikační činnost bere na zřetel červené hlíny a brazilskou Terra Roxa, která nemá co činění se středozemními půdami Terra rossa, pouze se přibližuje červenou barvou. Výchozí materiál poskytuje hornina z rodiny Diaba(s) a na jejím tvoření (formě) se podílí velmi vlhké a velmi teplé klima. Mocnost zvětralé vrstvy činí 10 20 m, zaostává za zastaralou (archaidní) oblastí žulovo rulovou jejíž průměr činí 55 m. Půdy jsou proslaveny svojí úrodností, které vděčí svým fyzikálním vlastnostem, chemické složení považujeme za chudé na výživné látky. Se ztrátou své původní pralesní pokrývky jde kvalita půdy rychle dolů (Werner Pälchen, r. 1994). 53

3.5. Aspekty tvorby půdy ve střední Evropě ovlivněné totalitní ideologií 3.5.1. Shrnutí Vzestup významu půdy ve střední Evropě je spojen s praktickou potřebou zemědělství v druhé pol. 19. st. Nejprve byl přístup založen na zkušenostech a vzorky půdy byly testovány v laboratoři. Výsledky testu a makroskopické pozorování byly hlavně interpretovány spekulativně. Empirický přístup trval skoro celé století. Syndrom strachu z matematiky většiny půdních fyziků brzdil další vývoj v půdní fyzice. V Rusku je začátek fyziky půdy ovlivněn sledováním, pouze následně byl kombinován laboratorními zkušenostmi západu. Ideologie totalitního státu byla příčinnou izolace sovětských půdních fyziků od okolního světa včetně jejich separace od aplikované matematiky. Totalitní ideologie potlačovala všestrannost, volnou výměnu myšlenek a nezávislost vědeckého výzkumu. To se poprvé projevilo v SSSR a později v části Evropy spadající pod komunistický vliv (Dan H. Yaalon a kol., 1997). 3.5.2. Úvod V poslední době John Philip (2001) shrnul čtyř hlavní normy přírodních věd, které byly formulovány vědeckou společností mezi rokem 1950 až 1960. Všestrannost, solidarita, nestrannost a činnou nedůvěru. Filosofické školy postmodernismu relativizovaly tyto normy. Požadovaly uvolnění spojení mezi společností a vědou a akceptaci výsledků vědeckých aktivit popsaných jako předmět dotazů. Považujeme za hodnotné studovat důsledky vědy, když společnost v krizi ruší výše definované normy. Jako příklad dáváme k diskuzi situaci ve fyzice půdy ve východní Evropě jako vliv dogmatizmu a státní totality. Příklad jasně demonstruje existenci hranic a omezení, které věda nedovoluje, porušení nebo zanedbání jako když se dopustili 54

sebevraždy. Současně se pokoušíme kritický odsuzovat historii půdní fyziky ve střední a východní Evropě (Dan H. Yaalon a kol., 1997).. 3.5.3. Vývoj fyzikálních vlastností půdy ve střední Evropě Vývoj fyziky půdy ve střední Evropě v druhé polovině 19. století byl stimulován čtyřmi faktory: Poznání důležitosti fyzického půdního charakteru jako jsou složení textury, zásoba vody, okysličení, teplota a zemědělství. To bylo objeveno dříve než úrodnost půdy nezávisle na chemickém složení, ale na fyzikálním stavu uvnitř půdy. Hodnocení půdy, nazvané jako Bonita v Německu byla objevena neúplně bez objektivních popisů fyzikálních vlastností půdy. Podle Heinricha (1886) jsme schopni posoudit bonitu půdy když provedeme zkoušky fyzikálních vlastností druhů půdy modifikovaným účelným způsobem. Vývoj tenkrát prosperujících řepných plantáží vyžadoval, aby často nevhodné mokré půdy byly zlepšeny a prováděny meliorace systematicky drenážními trubkami. Optimální hloubka a rozložení vzdálenosti byly určovány dle zkušeností podle skupin půd charakterizovaných texturou (Kopecký 1901). Potenciální úrodné půdy v naplaveninách řek (aluvium) trpěly negativním režimem vody díky vysoké spodní hladině vody. Jako výše se studovala možnost drenáží založená na textuře (Dan H. Yaalon a kol., 1997). Zde uvedeme, že problém režimu regulace půdní vody ve střední Evropě se lišil od té používané v USA a Austrálii. Americký přístup byl mnohem komplexněji založen na zavodňovacím principu. Nedostatek vody vedl ke studii průtoku vody v půdě po dešti a po zavlažování. 55

Ve střední Evropě byl první přístup k fyzikálním vlastnostem půdy poznamenán Schüblerem (1830), který navrhl metodu určení fyzických vlastností půdy např. kapacitou vody. Hlavní směr výzkumu fyzických vlastností půdy ve druhé polovině 19. století je shromážděn v ročence Výzkum na poli zemědělské fyziky upravený profesorem E. Wollny technické universita v Mnichově a publikovaný C. Winterem (Universitní knihovna v Heidelbergu, 1878). Spoluautoři byli hlavně z Německa a z Rakousko-uherské monarchie, která osahovala dnešní Čechy, Slovensko a část Polska. Také se objevily články z Francie a z USA, které se věnovaly fyzikálním vlastnostem půdy rostlin meteorologii ve vztahu k agronomii a lesnictví (E. W. Hilgard). Ve fyzikálních vlastnostech půdy byly dominantní následující předměty: Mechanická analýza, kapacita vody, kapilární vzlínavost, sledovanost polí v teplotních režimech půd adheze a koheze půdy. Hlavním centrem učení a výzkumu podle připojení spoluautorů byly university v Königsbergu a v Rostoku, Kielu, Mnichově, Vídní a později na začátku 20 století v Breslavi, Drážďanech, Praze a v Berlíně. Výzkum fyzikálních vlastností půdy byl v té době charakterizován vysokým stupněm empirizmu a dohadů. Bylo vidět, že autoři měli dobrou intuici při sledování přírody a měli pionýrské nadšení experimentovat bez přispění předchůdců. Rychlost usazování částic půdy byla brána dle zkušeností. Dva autoři navrhli propírací přístroj Schlämmapparat přibližně ve stejnou dobu Schöne (1867) použili jednoduchý propírací přístroj a Nöbel (1903) použil sekvenci čtyř válců. Čili částečky textury menší než 0,01 mm byly odděleny a půda byla klasifikována podle jejich obsahu. Přístroj byl dále modifikován Kopeckým (1901), který zkonstruoval 3 propírací válce, u nichž se určily 4 třídy textury. Tento přístroj byl široce používán díky jeho jednoduchosti a efektivitě. Uvedení konceptu textury přinesl objektivní klasifikaci půdy místo subjektivního popisu půdy. Praktické aplikace lze provést okamžitě. Tento přístup byl ve střední Evropě úspěšně používán s malými odchylkami v roce 1960. Abychom charakterizovali vodní režim půd, byl výzkum prováděn na vodní kapacitu půdy a rychlost výšky kapilárního vzlínání. Předpokládalo se, že vodní kapacita půdy je charakteristickým odhadem potenciálního zadržení vody po dešti. Schübler byl snad první který navrhl metodu určení vodní kapacity půdy. Nasucho rozdrobená půda byla umístěna filtrační papír a voda byla pak nalita na to. Metoda 56

byla vyhodnocena jako kritická, protože ve všech půdách byla zjištěna určitá vodní kapacita. Tak Mayer (1874) navrhl použít jeden metr dlouhý válec naplnění jemnou zeminou, na kterou se lila na povrch voda do té doby než začala ze dna válce kapat. V tomto bodě byla dodávka vody ukončena, a když voda přestala kapat, válec byl rozebrán a obsah vody byl určen v hloubce 50 cm. Vodní kapacita půdy byla označena jako absolutní vodní kapacita půdy. Přirozeně následovaly dohady o maximální a minimální vodní kapacitě půdy. Za více než 10 let Heinrich (1886) poznal nepřirozený charakter této metody. Místo toho navrhl identickou proceduru dnešním dnům určení kapacity na poli. Zatím co nová metoda zabírá čas, dřívější laboratorní metody s přesypanou jemnou zeminou ve válci přežívají a jsou doporučovány v příručkách na počátku 20 století. Kopecký v roce 1902 opět kritizoval tuto metodu. Kopeckého názory byly analogické s Heinrichem. Navrhl nový laboratorní postup, který se jeví více efektivní a realistický než Heinrichovy částice půdy. Bylo navrženo speciální zařízení pro odebrání do ocelového válce neporušené jádro půdního vzorku o objemu 70 cm3. Společně s malým válcem 10 cm dlouhý válec půdy se bere do testu prodyšnosti. Vzorek jádra je nasycen vodou a potom umístěn na identický na vzduchu vysušený vzorek půdy pro odvod konstantního obsahu vody do jádra vzorku. Je zamezeno odpařování těsněním na povrchu. Kopecký nazval takto určený vodní obsah půdy absolutní vodní kapacita půdy. Tato metoda se dlouhou dobu požívala ve střední Evropě. Podle našich výzkumů data pořízená touto metodou jsou blíže k určení vodní kapacity na poli, než data založená na 1/3 baru nebo dodatečně na 0,1 barů pro písčité půdy a 1/3 baru pro jílovité půdy. Ve stejné době s Kopeckým publikoval Mitscherlich, který sloužil jako privátní docent na universitě v Kielu důležité studie. Před publikováním této monografie začal experimentovat s hydroskopičností vody. Předpokládal, že zahřátím se uvolní vlhkost, když molekuly vody jsou absorbovány na povrchu půdy. Jeho předpoklady byly potvrzeny praxí. Obsah vody poměrem P/Po= 0,95 byl nazván jako číslo hydroskopičnosti vztaženo na specifický povrch. Ačkoli to bylo jednoduché, korelace s později dalšími půdními vlastnostmi byla studována mnoha půdními fyziky. Používal pojem permeabilita (propustnost). Ve střední Evropě většina půdních fyziků opakovala v modifikované podobě experimenty jejich předchůdců. Bylo to volné pole pro empirické a spekulativní 57

interpretace makroskopických sledování. Nástroji pro tyto druhy interpretací byly velmi elementární znalosti fyziků a fyzikální chemie. Matematický základ nepřesáhl jednoduchou algebru. Dlouho trvající stagnace je vysvětlením, ale ne omluvou faktu že většina půdních fyziků ve střední Evropě byly agronomové zatím co v USA Buckingham, Patton, Briggs, Richards a další byli erudovaní fyzici. Jednou z výjimek byl Zunker jehož nejvíce důležité výsledky výzkumu byly publikovány. Zunker (1930) zkoušel spojit fyzikálně půdní vodu do základních rovnic hydrauliky. Pro jeho fyzikální interpretace fenoménu půdní vody pracoval s modelem sférických částic. Zunker měl plné porozumění v práci Mitscherlicha a využil ji pro sférický model. Zunker došel k závěru, že koeficient kapilární vodivosti K je závislý na čtverci obsahu vody. Použil pak funkci kapilární vodivosti pro matematický popis vzlínáním sloupce vertikálně umístěného vzorku hlíny (rovnice 41) Pro vertikální infiltraci derivoval rovnici, která byla nakonec identická s formulí Greena a Ampta. (1911). V jeho práci nalezneme půdního fyzika velmi orientovaného hydrologii. Jako poznámku bychom si přáli uvést, že Kozeny, velmi známý australský hydrolog českého původu analyzoval kapilární fenomén půd a formuloval kapilární vodivost půdy podle Zunkera (Kozeny, 1927) avšak originální listy nebyly přístupné. Empirický výzkum byl srozumitelný v minulém století, ale proč byl tak dominantní až do poloviny tohoto století? Zpoždění zapříčiněná nedostatkem vzdělání fyziků a matematiků byla zmíněna již dříve. Stagnace mohla být rovněž přisuzovaná filosofii šíření vědeckých poznatků té doby v životě vědců, zemědělství a medicíny jako protiklad fyziky a chemie popsat půdní systém nebo jiný živý systém holistickým přístupem pojednávajícím o celém systému najednou. Náš velmi kritický pohled na vývoj půdní fyziky 40ti leté periody po první světové válce neznamená, že empirické sledování a vztahy nebyly užitečné, některé z nich rozšířily naše znalosti a některé se používají dodnes. Kritická perioda není jen limitovaná na střední a východní Evropu. Podobný model vědecké retardace kombinovaný periodicky s inovativním přístupem lze nalézt také na západě. Zabírá jednu generaci po Buckinghamu (1907) až do doby správných rovnic nestabilních průtoků definovaných (Richardem, 1931) a ještě další, kteří se pokoušeli vylepšit Richardovy rovnice a vyřešit problém infiltrace (Klute, 1952 a Philip, 1957). Věda je v čase často klikatá přerušovaná cesta myšlení (Dan H. Yaalon a kol., 1997). 58

3.6. Klasifikace půd Rakouska Rakousko využívá v současné době systém Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO), World Reference Base of Soils (Světová referenční báze půdního zdroje). Tento systém byl vytvořen v souvislosti s tvorbou Půdní mapy světa FAO/UNESCO v letech 1960-1978 a jeho nedostatkem je odklon od genetických hledisek analýzy půd a půdního krytu k barvě, která je hlavním znakem pro určení klasifikační jednotky. 3.6.1. Posudek ke vzniku černozemě ve střední Evropě Světová klasifikace půd definovala černozem podle morfologických charakteristik, ale byla zaujata modelem klimatogenetického utváření. Domníváme se, že středoevropská černozem je pozůstatkem stepních půd paleontobotanických důkazem z doby raného zalesnění, které začalo v pozdní době ledové a rovněž pedologické studie datují utváření černozemě do doby raného holocenu. Tento posudek jsme sestavili z nejdůležitější literatury o původu půdy černozemě ve střední Evropě a je datován od roku 1920 podle formování půdních faktorů, klimatu, doby vegetace tvaru povrchu a působení vlivu člověka. Zjistili jsme, že není absolutně daná doba, která by nastartovala utváření půdy a že černozem centrální Evropy se utvářela nejen pod stepí, ale i pod lesními porosty. Distribuce černozemě a Phaeozemě nekoreluje s vlivy klimatu nebo topografickou pozicí a nebyly brány v úvahu žádné jiné faktory zodpovědné za vývoj černozemě. Současné studie ukazují, že tyto neznámé faktory mohou obsahovat antropogenetické aktivity, spalování vegetace, která mohla vytvářet černou půdu a dále silné ovlivnění kompozice organickými složkami. Usuzujeme, že ne všechna klasifikovaná půda jako černozem ve střední Evropě je stepní půda a že ne zcela nutně musí odrážet minulé klima. Klasifikace proto může být takto někdy zavádějící (World reference base for soil resources, 2006). 59

3.6.2. Klasifikace černozemě a Calcisolů v Rakousku podle WRB 3.6.2.1. Rakousko a výskyt stepních půd: Rakousko má rozlohu 84 tis. Km2 Na severovýchodě je velké množství výskytu stepních půd. Důsledek je dvakrát za rok přerušení vývoje půdy (léto vysušuje a v zimě promrzá) s výsledkem zvětrávání B horizontu. Tyto půdy jsou normálně vápenaté a seskupeny v černozemi, ale v porovnání podobných půd v Rusku je velký rozdíl v obsahu humusu (World reference base for soil resources, 2006). 3.6.2.2. Klasifikace půd, 2000: V rakouské kalsifikaci jsou dvě směrnice suchozemská a hydromorfní. 13 tříd, 46 typů a 70 podtypů. Množství proměnných není omezeno. První příklad nové klasifikace černozemě je v návrhu celosvětové klasifikační báze je z roku 1994. Obsahují klimatické a biologické posloupnosti spraše ve východní Evropě Druhý příklad klasifikace je brán z knihy Erhard a Zech (1997). 3.6.2.3. Závěr: Celosvětová databáze klasifikačního systému není úplná, ale je nezbytným základem, bází pro lepší porovnávání mezi národními systémy klasifikace půd. Doufáme, že tato celosvětová databáze pomůže národním systémům pokračovat ve výzkumu. První vydání není poslední, má být používání diskutováno, kritizováno a doplňováno. Slouží lidem se zájmem o zem a přírodní zdroje. V Rakousku je dostatečné množství údajů o fyzikálních vlastnostech a o chemickém složení těchto typů a subtypů. Jsou to data monitorovacího programu zemědělství a lesnictví (World reference base for soil resources, 2006). 60

3.7. Klasifikace půd Polska 3.7.1. Nejvyšší taxonomické kategorie Dzial představuje půdy zformované pod vlivem jednoho půdotvorného faktoru (půdy litogenní, hydromorfní, antropogenní), nebo pod vlivem všech faktorů, popř. faktorů bez výrazné převahy jednoho z nich (půdy automorfní). Rząd představuje půdy s podobným směrem vývoje a stupněm zvětrávání, s podobnými vlastnostmi půdní organické hmoty. Typ je základní taxonomickou kategorií. Představuje půdy se shodnými genetickými horizonty, s velmi blízkými chemickými a fyzikálně-chemickými vlastnostmi, shodným charakterem zvětrávání a podobným typem humusu. Podtyp je vymezován, když kromě hlavního půdotvorného procesu působí na půdy částečně jiný půdotvorný proces, jenž modifikuje biologické, fyzikální i chemické vlastnosti půd a spolu s nimi i morfologické znaky půdního profilu. Rodzaj charakterizuje mateční horninu. Gatunek popisuje zrnitostní složení na základě procentického obsahu (Anonym, 1989) 3.7.2. Půdní typy Gleby nicjalne skaliste ekvivalentem v současné české klasifikaci jsou litozemě. Gleby inicjalne luźne - odpovídají regozemím podle taxonomického klasifikačního systému půd ČR (dále jen TKSP ČR). Hloubka A horizontu nepřekračuje 10 cm. Gleby inicjalne ilaste - odpovídají pelozemím podle TKSP ČR. Gleby bezwenglanowe slabo wyksztacone ze skal masywnych (rankery) silně skeletovité půdy, ekvivalentem v současné české klasifikaci jsou rankery. Gleby slabo wyksztacone ze skal luźnych (arenosole) odpovídají regozemím arenickým podle TKSP ČR. Hloubka A horizontu nejčastěji 15 30 cm. 61

Redziny odpovídají rendzinám v TKSP ČR. V polské klasifikaci jsou též uvedeny rendziny na opuce a na sádrovci. V případě opuky, kde je vysoký podíl silikátové složky je toto konstatování velmi překvapivé. Rendziny na sádrovci odpovídají v klasifikaci FAO UNESCO gypsisols. Pararendziny - odpovídají i v české klasifikaci pararendzinám. Gleby crarnoziemne - nedegradované černozemě odpovídají černozemím podle TKSP ČR; zdegradované černozemě jsou charakterizovány jako šedozemě naší současné klasifikace Gleby brunatnoziemne v případě tohoto půdního typu jsou uvedeny procesy uvolňování železa z krystalických mřížek minerálů a vznik druhotných hlinitokřemičitanů. Pod humózním horizontem se nachází horizont kambický. Dle TKSP ČR jsou ekvivalentem kambizemě. Gleby plowe (lessivés) - půdotvorným procesem je translokace minerálních koloidů. Vytváří se diagnostické horizonty Eet luvic a Bt argillic. V současné české klasifikaci půd jim odpovídají luvizemě. Gleby rdzawe - jedná se o silně kyselé půdy V < 30%. Mocnosti horizontu humózně-rezivého ABv činí > 20 cm a pozvolna přechází v horizont rezavý Bv. Podle TKSP ČR odpovídají kryptopodzolům. Gleby bielicowe - diagnostickým horizontem těchto půd je hodický horizont Bhfe, ve kterém je maximum huminových kyselin a hydratovaných oxidů železa. Bielice - tyto půdy vznikly díky výrazné podzolizaci. Půdní profil je tvořen následujícími horizonty O-Ees-Bh-Bfe-C. Humózní horizont A se v profilu bělic nevyskytuje. V současné české klasifikaci odpovídají glebam bielicowým a bielicam podzoly. Gleby glejobielicové - vznikly současným působením procesů podzolizace a glejového procesu. Diagnostickým horizontem je horizont glejoiluviální Bhfeongg. Podle TKSP ČR odpovídá kryptopodzolům glejovým. Glejobielice - rovněž vznikly současným působením procesů podzolizace a glejového procesu. Diagnostickým horizontem jsou eluviální Es a glejoiluviální Bhfeff. Podle TKSP ČR podzol glejový. Czarne ziemie - jsou hlubokohumózní půdy vzniklé z půdotvorných substrátů s vysokým obsahem barických kationtů nebo obsahujících CaCO 3. Ekvivalentem v české klasifikaci jsou černice. 62

Gleby opadowo-glejowe (pseudoglejové) - vznikly na substrátech s nepropustným podložím, roční úhrn srážek překračoval 700 mm. Podle TKSP ČR se jedná o pseudogleje. Gleby gruntowo-glejowe - azonální půdní typ vznikající pod vlivem mělké hladiny podzemních vod. V české klasifikaci jim odpovídají gleje. Gleby mulowe - tyto půdy se nachází v zamokřených částech říčních údolí. Gleby gytiowe - vytváří se ze sedimentů vodních nádrží v případě jejich vypuštění nebo částečného vypuštění. Gleby torfowe - jsou to organogenní půdy, kdy obsah organické hmoty překračuje 20% suché hmotnosti. I v Polsku se dle stanovištních podmínek dělí na slatiny, přechodová rašeliniště a vrchoviště. Ekvivalentem v české klasifikaci jsou organozemě. Gleby murszowe - vznikají z gleb odpadowo-glejowych, gleb gruntowoglejovych, gleb mulovych i gleb torfowych. Na povrchu těchto půd se nachází minimálně 30 cm horizontu obsahujícího > 20 % organické hmoty. Gleby murszowate vytváří se zbahněním horizontů minerálněorganických, tedy humózních. Mady rzeczne - vznikají v říčních údolích z aluviálních hlín a v deltách řek z aluviálních sedimentů delty. Podle TKSP ČR se jedná o fluvizemě. Mady morskie - vznikly na plochách mořského odlivu. Gleby deluwialne - vytvořily se na podsvahových sedimentech. Ekvivalentem v české klasifikaci jsou koluvizemě. Solonczaki - obsahují trvale více než 2% vodorozpustných solí. Gleby solonczakowate - v hloubce do 1 m obsahují 0,5 1,5 % vodorozpustných solí. Obsah vodorozpustných solí sezónně kolísá. Solonce- obsahují > 15 % výměnného sodíku. Hortisole - humózní horizont o mocnosti > 30 cm byl vytvořen člověkem. Rigosole - vznikly rygolováním půd. Gleby o nie vyksztalcovym profilu - jsou to půdy hald, výsypek a jiných materiálů uložených člověkem. Gleby prochniczne - nachází se na výsypkách humózních materiálů získaných skrývkou humózních horizontů při stavební činnosti. 63

Pararendziny antropogeniczne - jsou to půdy antropogenního původu obsahující > 5 % uhličitanů. Gleby slone antropogeniczne - jedná se o půdy antropogenního původu obsahující v hloubce do 125 cm horizont o mocnosti větší než 15cm a obsahující > 2 % vodorozpustných solí (Anonym, 1989). 64

3.8. Popis, rozdělení, správa a použití referenční báze skupin půd dle World reference base for soil resources (2006) Tato kapitola dává přehled o všech referenčních půdních skupinách obsažených ve Světové referenční bázi půdního zdroje (WRB). Krátký popis je poskytnut společně s korespondujícími jmény z jiných klasifikačních půdních systémů, následovaný umístěním každé skupiny a konče použitím půdy. V krátké budoucnosti se ovšem plánuje nová publikace založená na současném druhém vydání světové referenční báze půdního zdroje (World reference base for soil resources, 2006). 3.8.1. Acrisoly Acrisoly jsou půdy s vyšším obsahem jílu v podloží, než v ornici jako výsledek pedogenetických procesů zvláště migrace jílu. Má určitou hloubku, malé nasycení a malou aktivitu jílu. Mnoho acrisolů korelují s procesy migrace. Rozlišujeme Podzolické půdy Červeno-žluté (např. Indonézie), Argissolos (Brazílie) Ultisols (USA). Celkový popis Acrisolů Původní hmota: Na základě široké skupiny původního materiálu, většinou extenzívní zvětrání kyselých skal, zejména silně zvětralé jíly, které podléhají další degradaci. Prostředí: Většinou staré zemské povrchy s kopcovitou a zvlněnou topografií v regionech s promočeným tropickým/monzunovým, subtropickým nebo teplým klimatem. Lesy jsou přirozeným vegetačním typem. Vývoj profilu: Pedogenetické odlišení obsahu jílů s malým obsahem v horní půdě a vyšším obsahem v podloží; vyluhovaným na základě kationtů chudých ve vlhkém prostředí a pokročilém stupni zvětrávání. 65

Místní rozdělení Acrisolů Nalézají se v tropickém, vlhkém subtropickém a v teplých regionech a jsou více rozsáhlé v jihovýchodní Asii, jižních periferiích amazonských pánví, na jihovýchodě USA a na východě a západě Afriky. Na světě je zde asi 1 000 milionů ha Acrisolu. Správa a použití Acrisolů Zachování povrchu půd s všude přítomnou důležitou organickou hmotou a prevence eroze jsou předpoklady zemědělství na Acrisolu. Strojní kácení lesů při těžbě kořenových balů a při naplnění děr okolní povrchovou půdou se vytváří neplodná zemská půda, kde koncentrace AL v dřívějším podloží dosahuje toxické úrovně. Přizpůsobený systém plodin s kompletním rozmnožováním a pečlivou správou jsou na acrisolu vyžadovány při praktikování usedlého zemědělství. Rozšířené zemědělství rozsekání a spálení (mechanická kultivace) se může jevit jako primitivní, ale je to velmi dobře adaptovaná forma užití půdy, tvořená staletími metodou zkoušení a omylů. Při krátké periodě užití (pouze jeden, nebo několik málo let) následované dostatečně dlouhou generační dobou (několik desetiletí) je systém dobře použitelný v omezených zdrojích acrisolu. Agrolesnictví se doporučuje jako půdu ochraňující alternativa k mechanické kultivaci pro bez vyžadovaných vyšších vstupních nákladů. Nízkonákladové hospodaření na acrisolu není moc užitečné. Nenáročné kyseliny tolerující plodiny, jako ananas, kešu ořechy, čaj, gumovník mohou úspěšně růst. Zvětšené plochy acrisolu jsou pro pěstování olejových palem (např. Malaysie a Sumatra). Velké plochy acrisolu jsou pod lesy v rozsahu od vysokých hustých deštných lesů až po otevřené lesíky. Většina kořenů stromů se koncentruje na humosní povrchy horizontů jen málo povrchových kořenů zasahuje do podloží. V Jižní Americe je vhodný pro zemědělskou výrobu a nachází se pod savanou. Acrisol je vhodný pro mokré nebo zavlažované plodiny pouze po omezeném a plném oplodnění. Koloběh každoročních žní se zlepšenou pastvinou udržuje organický obsah 66

hmoty (World reference base for soil resources, 2006). 3.8.2. Albeluvisoly Albeluvisoly jsou půdy, které začínají v hloubce 1 m od půdního povrchu. Illuviace horizontu jílu s nerovnoměrnou, nepravidelnou nebo prolomenou horní hranicí ústící ventu spojení vyběleného půdního materiálu uvnitř illuviačního horizontu. Mnoho albeluvisolsu je v souladu k podzolovým půdám Sod-podzolic nebo Podzolic soils (Russian Federation); Fahlerden (Germany); a Glossaqualfs, Glossocryalfs a Glossudalfs (United States of America), (World reference base for soil resources, 2006). Celkový popis Albeluvisolu Původní hmota: Ve většině případů nezpevněná ledovcová až hmoty jezerního a sladkovodního původu a spraš. Prostředí ploché až zvlněné pláně pod jehličnatými lesy (včetně severní tajgy) nebo smíšených lesů. Klimatem je teplota severu se studeným větrem, krátkým a studeným létem a celková průměrná roční srážka od 500 do 1000 mm. Srážky jsou rovnoměrné po celý rok, nebo nad kontinentální částí pasu Albeluvisolu se špičkou srážek časně z léta. Vývoj profilu: horizont s tenkým tmavým povrchem přes horizont bílý s jazykem do hnědého argického podloží. Dočasně redukované stavy s modelem stagnických barev jsou běžné v severských Albeluvisolu. Místní rozdělení Albeluvisolu Odhad je přes 320 million ha v Evropě, severní Asii a centrální Asii, minimální výskyt v Severní Americe pouze koncentrovaný do dvou regionů každý mající své klimatizační podmínky. Kontinentální regiony, které měli zmrzlou půdu v období pleistocenu v severní Evropě, severozápadní Asii a jihozápadní Kanadě tvoří velkou část Albeluviosu. Spraše a písečné plochy a staré alluviální plochy ve většině temperovaných regionů jako Francie, Belgie jihovýchod Holandska a západ Německa. 67

Správa a použití Albeluvisolu Zemědělská vhodnost Albeluvisolu je limitovaná jejich aktivitou, malá úroveň nutriční výživy problémy orby a odvodnění díky klimatu s krátkou vegetační dobou a četné mrazy během krátké zimy. Albeluvisoly na severu tajgy jsou většinou pod lesním porostem, v malých plochách a jsou používány jako pastviny nebo na seno. Méně než 10% z nezalesněné plochy na severu se využívá pro zemědělskou výrobu. Farmy s hospodářskými zvířaty jsou hlavním zemědělskou aktivitou (mléko a maso skotu), obdělávaná půda pro obiloviny, brambory, cukrovou řepu, pícniny je menšinová (World reference base for soil resources, 2006). 3.8.3. Alisoly Alisoly jsou půdy s vyšším obsahem jílu v podloží, než v horní vrstvě jako výsledek pedogenetických procesů (zvláště posuny jílu) vedoucí k horizontu agrického podloží. Mají nízkou saturaci v určité hloubce a vysokou aktivitu jílu přes agrický horizont. Chybí prolínání jako u Albeviusolů. Objevují se hlavně primárně ve vlhkých tropických, vlhkých subtropických a teplých regionech (World reference base for soil resources, 2006). 3.8.4. Andosoly Andosoly zahrnují půdy, které se vyvíjejí z vulkanického výronu nebo většinou jakýmkoliv klimatem (vyjma podmínky suchopáru). Andosol se může ale vyvinout do jiných materiálů bohatých na silikáty za podmínek kyselého podnebí ve vlhkém prostředí. Celkový popis Andosolu Původní hmota: Vulkanická hmota a vyvřeliny (hlavně popel, ale také sopečná usazenina, pemza, Válce a jiné) nebo materiál bohatý na silikáty. Vývoj profilu: Rychlé zvětrání pórovitého vulkanického materiálu s výsledkem akumulace stabilního organického a minerálního komplexu materiálu, nebo krátkodobé 68

minerály (World reference base for soil resources, 2006). 3.8.5. Antrosoly Anthrosoly zahrnují půdy, které byly vážně změněny vlivem činnosti člověka jako přidání organického materiálu, domovní odpad, zavlažování a obdělávání. Skupina obsahuje půdy jinak známé jako: Plaggen soils, Paddy soils, Oasis soils, Terra Preta do Indio (Brazil), Agrozem (Russian Federation), Terrestrische anthropogene Böden (Germany), Anthroposols (Australia), and Anthrosols (China), (World reference base for soil resources, 2006). 3.8.6. Arenosoly Arenosoly zahrnují písčité půdy, obsahující půdy vytvořené jak ve zbytkovém písku po zavlažení obvykle křemičitém písku, nebo skále a půdy vytvořené právě přemístěným pískem jako duny, pouště a pláže. Korespondující půdy v jiném klasifikačním systému obsahují: Psamments of the US Soil Taxonomy and the sols minéraux bruts and sols peu évolués in the French classification system of the CPCS (1967). Mnoho Arenosolů patří k Arenic Rudosols (Australia), Psammozems (Russian Federation) and Neossolos (Brazil), (World reference base for soil resources, 2006). 3.8.7. Definice částí druhé úrovně jednotek WRB Definice částí pro druhou úroveň jsou odvozeny od diagnostiky horizontu, vlastnictví a materiálu, Charakteru jako je barva, chemické složení, struktura atd. Obvykle je omezený počet možných vzájemných kombinací, většina definic je výhradně slovně. 3.8.8. Závěr Kniha se snaží o sjednocení celosvětového standardu pro klasifikaci půd. 69

4. ZÁVĚR Cílem bakalářské práce bylo podat informace o stavu klasifikačních systémů ve střední Evropě, jejich historii a třídění v jednotlivých zemích, popsat první klasifikaci půd ve střední Evropě a následné klasifikační systémy od r. 1945 do r. 1990 a zmínit současné klasifikační systémy. Území České republiky jsem se snažila popsat co nejpodrobněji a nejpřehledněji, aby bylo patrné, v jakých oblastech se dané půdní druhy nacházejí a podle jakých vlastností jsou tříděny. Na území dalších států střední Evropy jsem se zaměřila především na popis zde využívané klasifikace a následný soupis jednotlivých půdních druhů s určením jednotlivých oblastí výskytu. Vzhledem k tomu, že se toto téma zabývá především historií, bylo nutné čerpat ze starších publikací a cizojazyčných vydání. Na internetových portálech bylo možno nalézt pouze malé množství informací k danému tématu a byly proto použity pouze jako doplnění knižních publikací. Historie klasifikace půdy ve střední Evropě se v čase i prostoru lišila, avšak v posledních letech je snaha o jakési komplexní pojetí a ucelení klasifikačních systémů v jednotný k čemuž se značně přibližuje World reference base for soil resources (2006). Výskyt jednotlivých půd na daném území přibližují také mapy zařazené v přílohách. 70

5. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ANONYM. Systematika Gleb Polski, IV. vyd., Roczn. glebozn. 40, 1989, 90 s. BLANCK, E. Handbuch der Bodenlehre. 1.vyd. Berlín, 1939, 621 s. GÖSSL, V. Praktikum rostlinné sociologie, půdoznalství, klimatologie a ekologie. Melantrich Praha, 1941, s. 136-143. HRAŠKO, J. a kol. Morfogenetický klasifikačný systém pôd ČSFR. 2. doplněné vyd. Bratislava, 1991, s.14-43. MÜCKENHAUSEN, E. Die Bodenkunde und ihre geologischen, geomorphologischen, mineralogischen und petrologischen Grundlagen. DLG-Verlag, 1975, s. 396 500. ISBN 3-7690-0278-7 NĚMEČEK, J. Taxonomický klasifikační systém půd České republiky. 1. vyd. Praha: ČZU Praha spolu s VÚMOP Praha, 2001, 78 s. ISBN 80-238-8061-6 NĚMEČEK, J. Základní diagnostické znaky a klasifikace půd ČSR. 1. vyd. Praha: Academia, 1981, č. 8, 108 s. NOVÁK, V. Půdoznalství, meteorologie a klimatologie. Brno, skriptum MZLU, 1951, s. 55-61 NOVÁK, V. Vztahy mezi podnebím a půdou. Praha: Mze ČR, 1922, s. 10-26 PÄLCHEN, W. Bodenkundliche Karier Anleitung mit 33 Abbildungen und 91 Tabellen. E. Schweizerbartsche Verlagsbuchhandlung, 1996. ISBN 3-510-95804-7 PRAX, A. a kol. Půdoznalství. Brno, skriptum VŠZ Brno, 1997, 153 str. STEBUTT, A. Lehrbuch der allgemeinen Bodenkunde. Verlag von Gebrüder Borntraeger, 1930, 518 s. YALLON, D. History of soil science. Copyright by Catena Verlag GMBH, 1997, s. 241-277. ISBN 3-923381-40-9 71

Internetové zdroje ENCYKLOPEDIE SEZNAM. V. V. Dokučajev [on line]. Encyklopedie seznam, 2007 [cit. 2008-03-23]. Dostupné na www: http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/180482- vasilij-vasiljevic-dokucajev EU SOILS. Classification of Chernozems, Phaeozems and Calcisols in Austria according to the World Reference Base for Soil Resources (WRB) [on line]. EU soils, 2008 [cit. 2009-03-21]. Dostupné na www: http://eusoils.jrc.ec.europa.eu/esdb_archive/eusoils_docs/esb_rr/n07_esbresrep07/ 402Nestroy.pdf PEDOLOGIE. Taxonomický klasifikační systém půd ČR [on line]. 2009 [cit. 2009-05- 13]. Dostupné na www: http://klasifikace.pedologie.cz/index.php?action=showhomepage PRFDEC NATUR CUNI. Klasifikace půd [on line]. 2008 [cit. 2008-04-19]. Dostupné na www: http://prfdec.natur.cuni.cz/~kfggsekr/pers/sefrna/vyuka/pb4.pdf ZEMĚPIS. Klasifikace půd [on line]. Český taxonomický klasifikační systém, 2009 [cit. 2009-05-13]. Dostupné na www: http://www.zemepis.com/klaspud.php 72

6. SEZNAM TABULEK Tab. 1 Půdní typy 23 Tab. 2 Subtypy a variety 24 Tab. 3 Referenční třídy 39 73

PŘÍLOHY 74

7. SEZNAM PŘÍLOH 1. Genetická řada Sibircevova s aplikací dělení Vilenského 2. Tabulka referenčních tříd 3. Nejdůležitější půdní druhy (textury) ve Spolkové republice Německo 4. Hlavní půdní druhy střední Evropy 5. Legenda k příloze 4. 75

1. Půdy Dle Sibirceva Dle Vilenského 1. 1.zonální: a) lateritové b) eolické c) polopustin (suchých stepí) d) černozemě e) šedé lesní f) hnědé lesní g) podzolové termogenní řada horského pásma fytogenní řada mírného pásma 2. intrazonální: h) tundrové i) řašeliništní a močálové j) slance (solonce) a slaniska (solončaky) k) humusokarbonátové (rendziny) 3. azonální: l) kamenité (skeletové) m) hrubé n) nivní (poříční) hydrogenní řada studeného pásma Halogenní řada, intrazonálně se vyskytující v mírném pásmu 76

1. Půdy se silnou organickou vrstvou Histosoly 2. Půdy se silným vlivem člověka, Půdy s dlouhým a intenzívním zemědělským využitím Antrosoly Půdy obsahující mnoho pozůstatku lidské tvorby Technosoly 3. Půdy původu mělké planiny vlivem trvale zmrzlé půdy Kryosoly Planiny, nebo extrémně štěrkové půdy 4. Půdy ovlivněné vodou Vertisoly Střídavě stavy vlhka a sucha, bohaté vlhké hlíny: zátopové plochy, přílivu a odlivu Fluvisoly Alkalické půdy Solonec Solí obohacené půdy po odpaření Slaniska, Solončaky Půdy ovlivněné podzemní vodou Gleysoly 5. Půdy ovlivněné chemií Fe/Al Alofany, nebo celky AL humusu Andosoly Cheluviace a Chiluviace Podzoly Akumulace Fe vlivem hydromorfních stavů Plintosoly Málo aktivní hlíny, fixace P silně strukturované Nitisoly Převaha oxidů kaolínu Feralsoly 6. Půdy se stojatou vodou Náhlé přerušení složení Planosoly Mírné nebostrukturální přerušení skladby Stagnosoly 7. Akumulace organické hmoty vysoké báze Typicky umírněné Černozem Přechod do suchého klimatu Kastanozem Přechod do více vlhkého klimatu Faleozem 8. Shromaždění méně rozpustných solí, nebo hmoty, která neobsahuje soli: Gypsum Sádrovce Křemíku Durisoly Uhličitanu vápenatého Calcisoly 9. Půdy s hlínou obohacenou půdní podloží Albelucké jazyky Albeluvisoly Úpatí vysoce aktivní jíly Alisoly Úpatí málo aktivní jíly Akrisoly Vyšší části vysoce aktivní jíly Luvisoly Vyšší části málo aktivní jíly Lixisoly 10. Relativně mladé půdy, nebo půdy s malou tvorbou tvarů s kyselým tmavým topsolem Umbrisoly Písečné půdy Arenosoly Málo vyvinuté půdy Cambisoly Půdy s výrazně vyvinutým tvarem Regosoly 2. 77

78 3.

79 4.

80 5.