Problematika klitik a jejich analýza v generativní syntaxi

Veselovská, Ludmila (2005) "Problematika klitik a jejich analýza v generativní syntaxi." In Habilitační práce UP Olomouc. pp 33-56. (Komentář k přiloženému textu Vos, Riet & Veselovská, Ludmila (1999) 'Clitic Questionnaire.' In Henk van Rijemsdijk (ed.) Clitics in the Languages of Europe. Mouton de Gruyter, The Hague. (891-1010) ============================================================= Problematika klitik a jejich analýza v generativní syntaxi Úvod Clitic Questionnaire je souborem konkrétních dat týkajících se úzce vymezeného tématu a otázky pokládané informantům byly formulovány z hlediska specifického teoretického rámce. Přes omezení zmíněné podrobně v úvodu dotazníku, data shromážděná v Clitic Questionnaire (CQ) dokazují, že klitiky jsou fenoménem rozšířeným ve všech evropských jazycích do té míry, že je nelze odsunout z centra pozornosti jako výjimečný, idiosynkratický a v podstatě deviantní jev. Jejich společné vlastnosti svědčí o tom, že reprezentují některou z obecných zásad gramatického systému, a vyžadují tudíž analýzu v rámci každého modelu jazykového systému. 1 Klitika je příkladem jazykové jednotky, která při svém zařazení vyžaduje komplexní definici na základě všech jazykových plánů, tzn. jejíž charakteristika je specifická jak v oblasti fonetiky, morfologie a syntaxe, tak i sémantiky a pragmatiky. V této práci se zaměřím na pojetí fenoménu klitik v rámci generativní gramatiky, kde je jejich podrobnějšímu studium věnována značná pozornost již od poloviny 70. let. Jednotlivé analýzy klitik se liší podle toho, zda autoři definují jejich podstatu jako odraz jevů fonologických, morfologických, nebo syntaktických. Ve všech oblastech se 1 Dotazník Clitic Questionnaire (CQ) je přílohou této práce. Shrnuje odpovědi na otázky spolu s příklady struktur obsahujících klitiky ve 29. evropských jazycích. V následující studii nebudu uvádět příklady diskutovaných jevů, protože tyto jsou dostatečně podrobně dokumentovány v dotazníku CQ. Budu pouze odkazovat k relevantní části dotazníku CQ. 33

ukazuje, že analýza vlastností klitik může sloužit jako validační kritérium obecnější hypotézy. S odkazy na jednotlivé části dotazníku CQ, jehož vznik byl motivován právě shromážděním dat považovaných při každé analýze za relevantní, shrnu stručně některé obecněji přijímané analýzy klitik v dílech reprezentativních autorů, především v oblasti morfologie a syntaxe. Cílem mé práce bude zároveň nastínit, proč určitá data z oblasti fenoménu klitik představují pro současný generativní rámec zvlášť závažnou teoretickou výzvu a jak této výzvě jednotliví autoři čelí. I. Výskyt a charakteristika klitik Části 1 a 2 dotazníku (General Questions, Categories) obsahují data týkající se základních informací o zkoumaném jazyce jako je bezpříznakový slovosled, postavení předložek, pro-drop parametr apod. Dotazník CQ zjišťuje existenci elementů označovaných jako slabá zájmena nebo klitiky a jejich repertoár s ohledem na kategorii (pronominální, verbální, adverbiální, adjektivní klitiky, klitiky obsahující předložky a klitiky-částice). Zkoumá, které větné funkce může klitika zastupovat. Tato část ukazuje, že bez ohledu na typologické odlišnosti jednotlivých jazyků, elementy označitelné jako klitiky jsou rozšířeny ve většině z nich. 2 Části 3 a 4 (Properties, Position) shromažďují údaje o vlastnostech klitik: jejich distribuci, schopnost koordinace, negace, modifikace, výskytu v pozicích nesoucích důraz, v izolaci apod. Otázky v podstatě sledují diagnostiku aplikovanou v dílech autorů jako Richard Kayne (1975), Arnold Zwicky (1977, 1985), Arnold Zwicky a Gerald Pullum (1983) a v článku Anny Cardinaletti a Michala Starkeho (1999), o nichž se zmíním v následujících podkapitolách. Tato data dokumentují charakter klitik s 2 Ačkoliv se v některých odpovědích respondentů objevují příklady fonetických klitik, z dalších otázek a odpovědí je zřejmé, že se dotazník zaměřil především na klitiky, které jsou definovány na základě svého syntaktického chování. Tania Avgustinova (1999) analyzuje klitiky na základě typu (reference), pádu a indexu (morfologie) i syntaktických parametrů (distribuce v rámci domén). Z hlediska její multidimenziální taxonomie se dotazník Clitic Questionnaire zaměřil především na predikativní speciální klitiky (verbální, Wackernagelovy, volné a vázané). Tzn. nikoliv na syntakticky neutrální jednoduché klitiky v terminologii Arnolda Zwickyho (1977, 1985) nebo derivované klitiky v terminologii Mirjam Friedové (1999). Syntakticky vymezené pojetí klitik platí i pro tuto shrnující studii. Z téhož důvodu nepoužívám termínu "příklonka", protože tyto jsou zpravidla definovány foneticky (viz P. Karlík a kol., Příruční mluvnice češtiny, 1995 str. 44, 647-8) a zahrnují i elementy, které nejsou v tomto komentáři zmíněny. 34

ohledem na tradiční morfosyntaktická kritéria, a jsou proto východiskem pro jejich zařazení do existujícího systému morfosyntaktických jednotek. I.1. Speciální morfosyntaktický statut klitik Podrobnou charakteristiku hybridních vlastností klitik v rámci tradiční gramatiky podal již Jacob Wackernagel (1892), Roman Jakobson (1926, 1935) nebo Lucien Tesnière (1952), kteří shodně konstatují, že klitiky představují přechodný jev na pomezí morfologie a syntaxe a jejich existence představuje problém pro binární definici a klasifikaci tradičních syntaktických primitivů. Podrobně se fonetickou a morfosyntaktickou charakteristikou kategorie klitik zabývají v morfologické rovině generativní gramatiky např. Arnold Zwicky (1977, 1985) a Arnold Zwicky a Gerald Pullum (1983). Autoři shrnují tradiční poznatky a uvádějí seznam vlastností, kterými se klitiky liší od vázaných afixů a od samostatných slov. Jejich seznam kritérií tvoří konstitutivní definici pojmu klitik. Tato kritéria jsou zpravidla východiskem analýzy, a proto je shrnuji v následujících výčtech (1) a (2), kde současně odkazuji na relevantní oddíl v dotazníku CQ, kde jsou tyto jevy dokumentovány daty. 3 (1) Podobně jako afixy a na rozdíl od slov a. - klitiky nejsou schopny nést nezávislý přízvuk (CQ 3.4) b. - fonetická pravidla se uplatňují na skupinu klitik + hostitelem jako na jednu jednotku c. - klitiky se nevyskytují v izolaci (CQ 3.6) d. - pořadí klitik ve skupině a ve vztahu k hostiteli je pevné (CQ 3.2, 4.B.5-6) e. - distribuce a kombinační možnosti klitik jsou jednoduché f. vnitřní struktura klitik je morfologicky jednoduchá (CQ 2.7) (2) Podobně jako slova a na rozdíl od afixů a. - klitiky kladou nižší nároky na selekci svého hostitele (CQ 4.A., 4.B., 4C) b. - v kombinacích klitik + hostitel je méně morfologické a sémantické idiosynkrasie c. - syntaktická pravidla neovlivňují skupiny klitik d. - klitiky je možno kombinovat s jinými klitiky (CQ 3.2, 4.B.5-8) 3 Přesné znění a příklady v angličtině viz citované práce A. Zwickyho. 35

Na základě toho, že vlastnosti klitik se v řadě případů odlišují od volných slovních jednotek stejně jako od vázaných morfémů, konstatují A. Zwicky a G. Pullum, že klitiky jsou samostatné specifické příznakové jednotky na škále (3). (3) AFFIX -> KLITIKA -> SLOVO -> FRÁZE -> VĚTA. Samostatnou diskrétní kategorii pro klitiky v rámci jejich morfologické analýzy prosazuje také např. Andrew Carstairs (1981) nebo Stephen Anderson (1992, 1993, 1994). S. Anderson rozpracovává ucelenou koncepci frázové morfologie, v níž klitiky představují typický příklad frázového afixu. Frázové afixy se vážou ke komplexní frázi, na rozdíl od slovních afixů, které se vážou ke slovnímu kmeni. Hlavními argumenty ve prospěch morfologických analýz klitik jsou charakteristiky uvedené v seznamu (1), především pevné pořadí uvnitř skupin klitik, které připomíná morfologický templát a které je v dotazníku CQ dokumentováno v oddílu 4.B.5 Další kritéria pro definici klitik obsahuje část 3. dotazníku CQ. Vycházejí z detailní analýzy románských klitik ve studii Richarda Kayna (1975). Tento autor zdůrazňuje závažnost fenoménu klitik na základě předpokladu, že diskrétní jednotky, jejich distribuce v rámci větného vzorce je definovatelná a pevná, musí tvořit součást syntaktické analýzy. Kromě kritérií uvedených v (1) a (2) zdůrazňuje Kayne především skutečnost, že klitiky nelze koordinovat (viz CQ 3.3) a modifikovat (viz CQ 3.7) způsobem srovnatelným s jinými zájmeny a substantivy. Podrobně se věnuje také stanovení lokálních omezení v distribuci klitik, které patří k diagnostikujícím argumentům v oblasti definice věty a v dotazníku se objevují v částech 4 a především 5 dotazníku CQ. I.2. Slabá versus silná zájmena: klitiky jsou heads Celý komplex tradičních i nových argumentů shrnuje v moderní verzi generativní gramatiky 90. let práce Anny Cardinaletti a Michala Starkeho (1999). Protože dotazník byl do značné míry ovlivněn podobným přístupem a protože studie obsahuje argumenty a závěry celé řady jiných autorů, zmíním se o jejich analýze podrobněji. Cardinaletti a Starke srovnávají různé druhy zájmen a vycházejí z charakteristiky klitik v duchu (1) a (2), citují Richarda Kayna (1975) a doplňují další diagnostická kritéria především sémantická a pragmatická. 4 Na základě srovnání prosazují tripartitní rozdělení zájmen na 4 Při definování pragmatické charakteristiky autoři používají pro klitiky termín "Topic" a odkazují na funkční větnou perspektivu. Z hlediska větného dynamismu analyzuje české klitiky velmi podrobně např. Aleš Svoboda (2000), který definuje Viz následující strana 36

(4) a. silná zájmena (strong pronouns) b. slabá zájmena (weak pronouns) c. klitiky (clitics) Specifikum jednotlivých typů zdůvodňují autoři stupněm syntaktické deficitnosti zájmen ve srovnání s referenčním substantivem. Podle Anny Cardinaletti a Michala Starkeho je projekce substantiv stejně komplexní jako projekce verba v tom smyslu, že obě obsahují funkční hlavy, které autoři nazývají C a a I. Návrh jejich projekce takové komplexní fráze je znázorněn v (5). 5 (5) a. CP C + P b. P + IP c. IP I + LexP (Lex=N,V) Silná zájmena jsou syntaktické fráze podobné substantivním frázím, obsahují kompletní projekci CP tak, jak je znázorněna v (5), s lexikální hlavou N. Silná zájmena zastupují substantiva ve většině jejich syntaktických rolí. Slabá zájmena jsou deficitní, protože postrádají periferní projekci C a ztrácejí v důsledku toho schopnost samostatné reference. Jsou však stále definována jako fráze, a proto vykazují vlastnosti odlišné od klitik, především v oblasti distribuce. Klitiky postrádají projekci C i (hlava motivující fonetické vlastnosti klitik a pragmatické následky této charakteristiky), avšak především jsou syntakticky definovány jako hlavy (heads). Specifikum v distribuci jednotlivých 5 Viz. předcházející strana (stálé) klitiky jako "vlastní téma", případně "téma tíhnoucí k vlastnímu tématu" a jejich pozici určuje jako pozici kanonickou pro vlastní téma, tj. postiniciální přihrádku (slot) následující za přihrádkou iniciální, která obsahuje "převážně jeden přízvukovaný větný člen (ať už je vyjádřen jedním slovem, víceslovným spojením, polovětnou vazbou či celou větou)." Syntaktickou analýzu však autor neposkytuje. Přítomnost funkční hlavy I jako pozice, v níž je umístěna finitnost slovesa (časové a modální kategorie), je v generativní gramatice plně akceptována od poloviny 70. let (viz J. Emonds, 1976). Funkční kategorie C (dříve S '' nebo COMP) je standardní od 80. let (viz T. Stowel, 1981 nebo N. Chomsky, 1986). Funkční hlavu přejímají Cardinaletti a Starke z práce Itzar Lakové (1990), kde ji autorka definuje jako pozici, v níž je větná negace/polarita, a umisťuje ji do horní periferie funkčního pole rozšířené verbální projekce, tzn. mezi I a C. LexP ve schématu (5) představuje lexikální kategorii (hypoteticky přinejmenším v rozsahu hlavních kategorií N a V). 37

druhů zájmen vyplývá již z rozdílu mezi možnou strukturní pozicí fráze a pozicí hlavy, který je základem modelu větného vzorce v rámci generativní syntaxe. Kromě definování rozdílu mezi hlavou a frází, Cardinaletti a Starke (1999) navrhují, aby rozdíly v distribuci zájmen a klitik vyplývaly z principů syntaktické ekonomie reprezentace definované jako (6). 6 (6) Ekonomie reprezentace: minimalizuj strukturu. Ekonomie reprezentace preferuje v případě možné volby jednotku strukturně jednoduchou před strukturně komplexními. U zájmen je existující škála s ohledem na rostoucí komplexnost následující: (7) KLITIKA (=5c) SLABÉ ZÁJMÉNO (=5b) SILNÉ ZÁJMÉNO (=5a). Volba elementu na základě komplexnosti vede k nutnosti doplňujících procesů umožňujících interpretaci, pokud je jednodušší element deficitní (neinterpretovatelný). Cardinaletti a Starke tvrdí, že interpretace slabých zájmen a klitik vyžaduje proces jejich asociace s funkční hlavou, kterou tyto deficitní elementy postrádají a která je přítomna v rámci verbální projekce. 7 Asociační proces funkčních kategorií C a vede k distribuci slabých zájmen a klitik v místech, kde se obligatorně vyskytují, tj. v oblasti horní periferie větného vzorce. Teoreticky sporným bodem analýzy Cardinaletti a Starkeho je to, že autoři (s odvoláním na Stevena Abneye, 1987) prosazují univerzální funkční strukturu u všech lexikálních kategorií. Pro toto tvrzení však dosud neexistuje dostatek faktických argumentů a zůstává tak spíše teoreticky žádoucí. Podobně se v poslední minimalistické verzi generativní gramatiky zdá být problematické i pojetí transformace vyvolané deficitností elementů, které mění při transformaci polohu. 8 6 7 8 A. Cardinaletti a M. Starke se odvolávají na Avoid Pronoun Principle, kterým Noam Chomsky (1981) zdůvodňoval distribuci pro (foneticky prázdných subjektů v jazycích pro drop) a který se v různé podobě uplatňuje i v jeho pracích z 90.let. Větný vzorec substantiv a sloves je podle autorů totožný, tzn. (5), s výjimkou (5c), kde Lex v nominální frázi představuje N, zatímco ve verbální Lex=V. Minimalismus chápe transformaci jako proces Attract (viz N. Chomsky, 1995) a vyžaduje, aby ji motivoval relevantní rys (strong feature) v oblasti, do níž posun probíhá, nikoliv vlastnost elementu přesunovaného (feature driven movement). Pro autory, kteří přijímají tripartitní rozdělení zájmen navrhované Cardinaletti a Starkem (1999), jsou potom klitiky častým argumentem, používaným ve snaze rozšířit pojetí transformace i mimo oblast definovatelnou jako Attract. 38

Na druhé straně, charakteristika klitik jako hlav vystihuje interpretaci dat v části 3 dotazníku CQ (distribuce, schopnost koordinace, negace, modifikace, výskytu v pozicích nesoucích důraz, v izolaci, apod.) velmi přesvědčivě. Autoři také uvádějí příklady slovenských klitik, které podporují jejich analýzu. 9 Veselovská (1995) uplatňuje totožná kritéria na česká data a argumentuje ve prospěch českých pronominálních a verbálních klitik jako hlav. Stejné stanovisko přijímají ve velmi podrobné studii slovanských klitik např. S. Franks a T. H. Kingová (2000). I.3. Funkce klitik Ve 2. a 3. části dotazníku CQ jsou dokumentovány možné větné funkce syntaktických klitik, které mohou vystupovat v roli subjektu, valenčních participantů slovesa, nevalenčních slovesných a jmenných participantů a adverbiálních určení, stejně jako mohou být nositeli verbální a větné modality. Rozsah možných větných funkcí klitik tvoří východisko analýz především pronominálních klitik. Jako příklad lze uvést studii Catherine Rudinové (1997). Autorka na základě analogie shody subjektu a predikátu považuje pronominální klitiky za formu morfologické shody slovesa s objektem (object agreement). 10 Pro její analýzu je však nutné využití mnohovrstevnaté větné struktury obsahující např. funkční hlavy AgrO a takto komplexní struktura není v minimalistickém období generativní gramatiky obecněji akceptovatelná. Především však vysvětlení, které může autorka uplatnit pro pronominální klitiky s funkcí valenčního doplnění slovesa, není beze změny aplikovatelné na celou škálu existujících klitik. O rozšíření této teorie na verbální a adverbiální klitiky se pokouší studie Victora Longa, Guillerma Lorenza a Gemmy Rigau ((1998). Autoři prosazují princip Clitic Recycling Strategy, podle něhož klitiky - jako nejméně příznakové elementy ve své kategorii - vyplňují mezery v systému a jsou tak nejekonomičtějšími prostředky naplnění požadavku na interpretovatelnost. Také tato studie používá mnohovrstevnatý větný graf a výsledná pozice klitik je derivována několika kroky z postverbální pozice. Hypotézy týkající se funkce klitik ve větné struktuře nemohou při analýze přehlížet existenci clitic doubling, které je v dotazníku dokumentováno v oddílech 3.12-9 10 V systému tripartity zájmen používají autoři také slovenské příklady: silné zájméno jemu, slabé zájméno ono a klitiku mu. Mezi česká slabá zájmena by se daly zařadit také mnohé "nestálé příklonky" (viz P. Karlík a kol. 1995, str. 649), které mohou stát v iniciální větné pozici a do skupiny klitik se zařazují až na jejím konci. Morfologickou shodu subjektu a predikátu vyjádřenou verbální flexí v pro drop jazycích považuje za formu klitiky už N. Chomsky (1982) a podobný názor se objevuje i ve studii Iana Robertse (1991). 39

15. 11 V celé řadě jazyků se totiž klitiky vyskytují současně spolu s větnými členy, jejichž funkci reprezentují. Klitiky pak vystupují v roli jakéhosi specifického větného jádra, přičemž jejich frázové dublety jsou dislokovány do periferních pozic. Někteří autoři považují periferní pozice frázových elementů za externí ve vztahu k větné struktuře (např. Joseph Emonds:1999), jiní vysvětlují dublety pomocí teorie foneticky realizovaných stop (traces) v průběhu transformace (např. Dominique Sportiche:1992, 1994). 12 I.4. Druhy klitik v typologicky odlišných jazycích Arnold Zwicky (1977, 1985) přejímá tradiční dělení klitik na jednoduché (simple) a speciální (special) klitiky. 13 Rozdílem mezi jednoduchými a speciálními klitiky se dotazník CQ podstatněji nezabývá. Zaměřuje se především na syntaktickou charakteristiku, a proto téměř výhradně na klitiky speciální. V části 4 dělí klitiky podle druhu jejich hostitele, tj. na klitiky vázané na určitý slovní druhu (host clitics), např. románské klitiky, a na klitiky s pevně určenou pozicí ve struktuře věty (fixed position clitics, nebo C2 clitics), např. většinu slovanských klitik. Rozdíl mezi těmito klitikami je dokumentován na celé řadě příkladů, avšak stejně tak je zřejmá i podoba obou fenoménů s ohledem na jejich morfosyntaktickou charakteristiku vyjádřenou zde jako výčty (1) a (2). II. Distribuce klitik Pro syntaktickou analýzu klitik je jejich distribuce rozhodujícím kritériem. Distribuce klitik se zaměřuje (i) na vzájemnou polohu elementů v rámci možné skupiny klitik a (ii) na stanovení vztahu k hostiteli, viz dělení na host clitics a C2 clitics. Zejména u C2 klitik, mezi něž patří slovanské jazyky, 14 je distribuce klitik součástí 11 12 13 14 Příklady českých resumptivních zájmen (klitik), které mohou být interpretovány jako clitic doubling jsou kromě dotazníku podrobněji zmíněny také v práci L. Veselovské (1995, kapitola 9). O těchto analýzách se podrobněji zmiňuji v souvislosti s clitic climbing v následujícím oddílu II.2.2.1. Jednoduché (simple) klitiky, např. anglické kontrahovaná pomocná slovesa, jsou variantami svých nekontrahovaných forem. Distribuce plné a foneticky redukované formy je u jednoduchých klitik v podstatě stejná, a proto se jimi syntaktické analýzy nezabývají. Komplexní (special) klitiky nemusejí mít svou neredukovanou podobu (např. anglické posesivní 's), nebo se jejich distribuce podstatně liší od jejich neredukovaných forem (viz např. pronominální klitiky). S výjimkou bulharštiny a makedonštiny, které vyžadují přítomnost verbálního hostitele (viz relevantní oddíl 4. části dotazníku CQ). 40

definování komplexního modelu větné struktury. Některé příklady existujících analýz zmíním podrobněji v následující podkapitole III.2.1. II.1. C2 klitiky Jak ukazuje 4. část CQ (nebo podrobná studie S. Frankse a T. H. Kingové, 2000), většina slovanských klitik tvoří pevně řazené skupiny v pozici, kterou lze nejlépe definovat jako "následující za první větnou frází" (tzv. Wackernagelova nebo C2 pozice, viz oddíl 4.C.1 CQ). První větná fráze tak plní funkci jejich syntaktického hostitele. Přesná pozice klitik je proto často definována na základě stanovení charakteru iniciálního elementu, který jim předchází. II.1.1.1. Konstituent předcházející C2 klitiky Exaktní analýza prvku předcházejího C2 klitikám je součástí nejen syntaktických studií, ale také studií opírajících se o fonetické charakteristiky klitik, v nichž je první větná fráze definována jako fonetický celek. Fonetické vlastnosti klitik a jejich skupin jsou ve srovnatelném rámci podrobně analyzovány např. v pracích autorů jako Ellen Kaisse (1982, 1983), Marina Nespor a Irene Vogel (1986) a Marina Nespor (1993). Fonetické studie konstatují, že skupina klitika+hostitel tvoří samostatnou hybridní jednotku na rozhraní fonetického slova a fonetické fráze. Autoři tvrdí, že v případech, kdy lze doložit rozpor mezi prozodickou a syntaktickou analýzou, umístění C2 klitik dokazuje primárnost prozodického principu. Tyto analýzy však neřeší fenoménem clitic climbing, u něhož nelze distribuci zdůvodnit prozodickými pravidly stejného typu a prozodická analýza je navíc obtížně použitelná pro románské (host) klitiky. V podstatě fonetická je také teorie prozodické inverze objevující se v práci Aarona Halperna (1992), Tanii Avgustinové a Karla Olivy (1995) nebo Tracy Halloway Kingové (1996). Tyto hypotézy se zpravidla opírají o tzv. Tobler Mussafiův zákon, který generalizuje fonetickou deficitnost klitik jako neschopnost existence na počátku věty (bez fonetické podpory). Teorie prozodické inverze považuje pozici C2 klitik za výsledek záchranného fonetického mechanismu, který umístí do pozice před foneticky deficitní klitiky frázi nebo hlavu (sloveso) sloužící jako opěrné fonetické slovo. 15 15 Fonetickou charakteristikou klitik se v této práci podrobněji zabývat nebudu. Data a závěry autorů zabývajících se prozodickou analýzou klitik jsou však využívána jako doplňkové argumenty pro většinu morfologických a syntaktických studií. Kombinaci syntaktického a fonetického principu reprezentují např. analýzy Andrewa Cainka (1999), Stevena Frankse a Tracy H. Kingové (2000), Charlese Millse (2000) nebo Želka Boškoviće (2000). Analýzu českých klitik na základě prozodických principů doplněných o kriteria sémantická a pragmatická nabízí např. studie Mirjam Friedové (1999) vycházející mimo jiné také ze studií Viz následující strana 41

Syntaktické analýzy nepopírají existenci fonetických vlastností klitik, ale vycházejí z toho, že prozodie je odrazem syntaktické struktury. 16 Pozice před C2 klitikami, která je zpravidla definovatelná také foneticky, je tedy považována za směrodatnou diagnostiku svědčící o frázové povaze elementu, který se v ní objevuje. Různý rozsah výjimek z tohoto pravidla u C2 klitik (vliv spojky, slovesný tvar předcházející klitiky, prozodický předěl nahrazující první konstituent, viz. CQ 4.C.1-7) představuje plodné pole pro upřesnění analýzy. Teoreticky je využívá ve svých studiích např. Maria-Luisa Rivero (1991, 1993, 1994). Na základě rozdílu v podobě verba, které, ačkoliv není definovatelné jako plná fráze, může předcházet C2 klitiky, stanoví pořadí funkčních projekcí (především Negace) ve verbálních frázích jednotlivých slovanských jazyků. 17 II.1.1.2. Wackernagelova pozice Celá řada návrhů se objevuje v generativní literatuře při syntaktické analýze C2 klitik, pokud jde o označení Wackernagelovy pozice, tzn. přesného vymezení projekce, v níž se klitiky vyskytují. Někteří autoři předpokládají, že se klitiky vyskytují v pozicích, které větný graf obsahuje nezávisle na jejich existenci, jiní prosazují ve své analýze projekce, jejichž motivací je výhradně existence klitik. Damir Cavar a Christian Wilder (1992, 1993), Ch. Wilder a D. Cavar (1994) nebo Liljana Progovac (1996) považují za hostitele Wackernagelových klitik projekci C, tedy nejvyšší funkční projekci ve větném vzorci, jejíž existence je přijímána nezávisle na výskytu klitik. Stejné stanovisko zaujímá i Jindřich Toman (1980, 1986, 1993), který se zabývá i českými klitiky a jejich pozici označuje jako C ("asociaci s COMP"). Na rozdíl od nich Aaron Halpern (1992) lokalizuje klitiky v oblasti nezávisle dokumentované projekce finitního verba I. Pokud jde o autory, kteří na základě pozice C2 klitik prosazují existenci samostatné projekce, lze uvést např. Marii-Luisu Rivero (1991, 1994), která tuto projekci nazývá WP (Wackernagel Phrase) nebo TMP (Tobler Mussafia Phrase). Také Mila Dimitrova-Vulchanova a Lars Hellan (1991) a M. Dimitrova-Vulchanova (1993) 16 17 Viz. předcházející strana Františka Daneše (1960). Z autorčina rozboru je zřejmé, že fonetická charakteristika elementů nemusí vždy odpovídat jejich syntaktickým vlastnostem. Jako příklad lze uvést např. analýzu zmíněnou v předcházející podkapitole III.1.2, v níž Anna Cardinaletti a Michal Starke (1999) motivují fonetickou deficitnost absencí funkční projekce v (5). Tzv. nekanonickými pozicemi se zabývá na příkladech z češtiny např. Jindřich Toman (2000), který se však zaměřuje především na pozice klitik v nevětných (nominálních, adjektivních a infinitivních) strukturách. Některé z těchto struktur jsou dokumentovány v 5. části dotazníku CQ. 42

používají mnohovrstevnatou projekci obsahující celý řetězec funkčních hlav jako FRONT, Neg apod. Řada z těchto hlav je definována pouze s ohledem na konkrétní klitiky. Některé analýzy opírající se o kombinaci fonetických a syntaktických faktorů nepovažují přesné umístění Wackernagelovy pozice v rámci větného grafu za podstatné. Například v souborné studii slovanských klitik tvrdí Želko Bošković (2000), že pozice C2 klitik závisí na komplexnosti větného stromu. Protože větný graf v duchu minimalismu nemusí být vždy maximální možnou projekcí věty (CP), nelze podle Boškoviće pozici C2 skupiny stanovit předem. Podobný názor zastává také Andrew Caink (1999), který stejně jako Bošković zakládá své argumenty především na studiu bulharských a chorvatských klitik. II.2. Clitic Movement Část 4. dotazníku CQ se zabývá distribucí klitik uvnitř jednoho větného celku a část 5. jejich distribucí v nadvětných strukturách. Shromážděná data dokumentují některé další zásadní problémy, které jsou spojeny se syntaktickou analýzou klitik v rámci generativní syntaxe. II.2.1.1. Distribuce klitik ve větě jednoduché Většina analýz klitik považuje klitiky za vázané na verbální komplex a jejich povrchovou pozici (především na počátku věty) za výsledek derivačního posunu (movement). Transformace jsou v generativní gramatice vymezeny celou řadou principů a všeobecně přijímaná charakteristika klitik jako syntaktických hlav je zdrojem některých teoretických problémů. Pokud vycházíme ze srovnatelné hloubkové větné struktury a pokud je správný paralelismus mezi zájmeny, jak jej navrhují Cardinaletti a Starke (1999) a pro nějž svědčí i funkce klitik, distribuce klitik odporuje požadavkům na transformační movement. Jako hlavy (heads) podléhají klitiky omezení pravidla Head Movement Constraint definovaného Lisou Travisovou (1984) a akceptovaného Chomským ve studii Barriers (1986). Toto pravidlo neumožňuje, aby hlavy v průběhu svého přesunu překročily jakoukoliv jinou přítomnou syntaktickou hlavu. Klitiky představují varianty verbálních argumentů a adjunktů, které univerzální hloubková struktura generuje napravo od slovesa. V povrchové struktuře se však klitiky (především C2 klitiky) vyskytují i před slovesem, které je nepochybně lexikální hlavou přítomnou v době derivace. Pokud přijmeme Head Movement Constraint, existuje jen omezené množství způsobů, jak lze vysvětlit distribuci klitik v preverbální pozici. Nejméně přijímaná je teoretická možnost inkorporace a pozdější extrapolace klitik do verbální hlavy. Protože tento druh extrapolace jako syntaktického procesu není dokumentován na příkladech z jiných oblastí gramatiky, není součástí žádné dnes přijímané analýzy. 43

Přijatelnější verzí je vycházet z předpokladu, že větná struktura u jazyků, které mají klitiky, obsahuje kromě postverbálních také preverbální pozice pro fráze, které klitiky v minimální podobě reprezentují. Pokud tomu tak je, mohou se klitiky přesunout na místo svého konečného výskytu ve dvou krocích: nejprve se přemístí do preverbální pozice (případně jsou v ní generovány) jako fráze a potom se dále pohybují jako hlavy. Argumentaci ve prospěch prvního stupně takové několikanásobné derivace navrhuje např. Dominique Sportiche (1992, 1994). Autor prosazuje větnou strukturu obsahující celou řadu funkčních kategorií v rámci rozšířené verbální projekce. V poli mezi verbem a CP (konečnou projekcí věty) umisťuje preverbální ekvivalenty postverbálních frází, které nazývá clitic phrases. Předpokládá, že pod vlivem faktorů jako je definitnost, specificita apod. se postverbální fráze přesouvají do preverbálních pozic. Ve schématu (8) je znázorněno, že tento derivační posun, při němž fráze (ZP a YP) překračují hlavu V, je cílen do pozice SPEC příslušných clitic phrases. 18 18 Head Movement Constraint omezuje derivační posun hlav, nikoliv frázových elementů. Frázový posun z postverbální pozice je tedy možný. Navíc, každá klitika Viz následující strana 44

Dominique Sportiche předpokládá, že ne ve všech jazycích mohou preverbální elementy YP/ZP existovat jako foneticky realizované fráze v pozici SPEC(cl). V některých se mohou objevit pouze jako hlavy (Y 0 a Z 0 ) v pozici hlavy cl 0. V tom případě je SPEC(cl) obsazen nulovým elementem povahy pro, jehož existenci opravňuje právě přítomnost lexikální klitiky generované přímo na místě výskytu jako výsledek SPEC-head shody (znázorněné ve schématu (8) přerušovanými elipsami). (8) Dominique Sportiche (1992, 1994): clitic heads Cl 1 P SPEC(cl 1 ) ZP cl 1 Cl 2 P Z 0 SPEC(cl 2 ) V VP YP cl 2 Y 0 Y/ZP to-spec(cl) movement (frázový) posun z hypotetické postverbální pozice klitik V C2 jazycích mohou podle Sportiche preverbální konstituenty existovat jako fráze v pozici SPEC(cl), stejně jako relativně samostatné hlavy cl 0. Volbu ovlivňují kromě interpretace také ekonomická kritéria podobná principu ekonomie zmíněnému v (6). Rozdíl mezi románskými a C2 klitiky vysvětluje autor jako nepřímý důsledek nezávisle motivované pozice slovesa, které se v románských jazycích vyskytuje v Viz. předcházející strana má vlastní projekci a transformace splňuje i nejstriktnější požadavky na zachování struktury (viz Structure Preserving Constraint, J. Emonds, 1976). 45

povrchové struktuře podstatně výš, než je generováno, a v rámci svého posunu může/musí inkorporovat klitiky. 19 Pro Sportichovu analýzu je setrvávajícím problémem univerzálně pevné řazení uvnitř skupin klitik, které, jak ukazuje dotazník (CQ 3.2, 4.B.5-8), není ve všech jazycích totožné. Pokud bychom přijali analýzu znázorněnou v (8) spolu s teorií, že řazení funkčních hlav je univerzální, variabilita v pořadí klitik by vyžadovala další zdůvodnění. 20 Schéma (8) kromě toho teoreticky umožňuje výskyt frázových elementů v poli mezi skupinou klitik a Sportiche musí předpokládat soubor v podstatě ad hoc omezení, aby vysvětlil, proč se takové komplexní frázové elementy uvnitř skupin klitik nevyskytují. Sportichovo pojetí znázorněné v (8) přijímá také např. Richard Kayne (1991), který však pro C2 klitiky sdružené ve skupině prosazuje následný druhý posun, a to transformaci head movement do oblasti C, tzn. do oblasti, kterou lze definovat jako hlavu, která má v pozici svého SPEC(C) "první větnou frázi". Pořadí klitik zůstává díky Head Movement Constraint při takové transformaci pevné, ačkoliv v podstatě odporuje lineárnímu axiomu prosazovanému právě Kaynem (1994). Variabilita pořadí v jednotlivých jazycích zůstává neobjasněna zcela. 21 Podobně jako Richard Kayne, tzn. pomocí dvoustupňové derivace, analyzuje klitiky celá řada autorů. Rozdíl mezi nimi lze vidět jen v terminologii, kterou používají pro (funkční) projekce, v nichž klitiky umisťují. Kromě problémů s pořadím klitik uvnitř skupin sdílejí tyto studie i problém další: je jím skutečnost, že pořadí preverbálních frází vyskytující se v jazycích, které mají C2 klitiky, není zpravidla zdaleka tak pevné, jako je pořadí klitik. Lokalizace obou elementů v totožných projekcích tedy není vždy možná. 19 20 21 Proces inkorporace přejímá D. Sportiche obecně od Marka Bakera (1988). Současnou existenci pre- a post-verbálních klitik však neřeší, protože proces adjunkce hlav podrobněji nespecifikuje. Rozlišné řazení elementů v rámci pevných skupin klitik je podrobně komentováno na variantách vyskytujících se ve slovanských jazycích také ve studii Stevena Frankse a Tracy H. Kingové (2000). Problémem Sportichovy a Kaynovy analýzy je i sama existence clitic heads. Pokud je správné tvrzení prosazované např. Jamalem Ouhallou (1990), množství a pořadí funkční projekce větného stromu je jedním z jazykových univerzálií. Existence všech navrhovaných řetězců funkčních hlav by potom byla nutná ve všech jazycích, což u řady z nich není pravděpodobné, neboť jejich existence je vázána pouze na existenci klitik. Noam Chomsky (1995) však existenci funkčních hlav, které nemají oporu v interpretaci nebo existenci nezávislého morfému, zásadně odmítá, a tím umožňuje určitou variabilitu v rámci jazykových systémů. 46

Poněkud odlišně řeší distribuci klitik Joseph Emonds (1999) a Andrew Caink (1999). Joseph Emonds ve své analýze románských klitik vychází ze striktně cyklické derivace, která umožňuje vstup gramatických elementů do struktury v závěrečné fázi jednotlivých cyklů. Klitiky jako heads, představují ryze gramatické elementy, které vstupují do derivace až na závěr projekce verba/věty. Autor proto neuvažuje o transformaci clitic movement, ale o generování klitik v místě výskytu. Klitiky představují ekonomické varianty frázových elementů, které jsou realizovány formou gramatického (volného nebo vázaného) morfému na lexikální hlavě, vůči níž zaujímá kanonická pozice elementů, které klitiky reprezentují, definovanou strukturní pozici (extended sister). Stručné schéma navrhovaného procesu je zobrazeno v (9). XP a ZP představují frázové elementy kanonicky rozšiřující projekci verba. Protože XP/ZP jsou v pozicích rozšířených komplementů hlavy V, mohou být v posledním cyklu derivace alternativně realizovány v podobě hlav X 0 a Z 0 na lexikální hlavě V 0. Jak je ze schématu (9) zřejmé, Emondsova teorie klitik je založena na analýze románských host clitics (CQ 4.B) a zaměřuje se na pronominální klitiky především s funkcí valenčních participantů slovesa. O její rozšíření na C2 klitiky se pokouší Andrew Caink (1999). Autor přijímá a modifikuje teorii cyklické projekce a uplatňuje ji na analýze bulharských klitik. Předpokládá, že jsou generovány preverbálně jako poslední elementy rozšířeného verbálního/větného cyklu. Na rozdíl od J. Emondse nevyžaduje pro jejich fonetickou realizaci přítomnost lexikální hlavy. Konečnou distribuci klitik pak motivuje prozodickými kritérii, konkrétně variantou Tobler Mussafiova zákona zdůvodňujícího neschopnost klitik fungovat jako iniciální element ve větě. Distribuce v pozici C2 je tedy výsledkem head movement, vynuceného povahou klitik. (9) Joseph Emonds (1999): klitiky jako alternativní realizace XP a ZP VP VP V 0 ZP X 0 (cl 1 ) - V 0 - Z 0 (cl 2 ) XP Přestože bulharské klitiky jsou mezi slovanskými nejblíže charakteristice románských host clitics, obdobnou analýzu založenou na těsném syntaktickém vztahu mezi slovesem a klitikami nabízím jako možnou i pro české C2 klitiky ve své disertaci (Veselovská, 1995). Uvádím řadu argumentů svědčících o tom, že v češtině nejsou v poli mezi verbem a klitiky důkazy pro existenci žádných elementů definovatelných jako syntaktické hlavy přítomné v prvním cyklu derivace. Klitiky tedy představují nejbližší 47

funkční elementy přiřazené k verbu a odpovídají Emondsově definici extended sister. Pro označení relevantní projekce, v níž se české klitiky nacházejí v povrchové struktuře, používám označení C, konkrétně pravostranná adjunkce k C. 22 Relativně jednoduchou projekci věty prosazuji proto, že s výjimkou interpretace, kterou lze vysvětlit variabilitou horní projekce obsahující i pragmaticky relevantní rysy, neexistují v horní periferii české větné struktury přesvědčivé důkazy o existenci mnohovrstevnaté, funkčně členěné roviny podobné Sportichově řadě clitic heads. Problémům s překonáním Head Movement Constraint se vyhýbají všechny teorie, které považují za reálné hloubkové struktury s preverbálními stejně jako postverbálními elementy. Ani tyto analýzy však plně neobjasňují rozdíly v distribuci klitik v různých typech větných vzorců (různá modalita, vliv negace apod.) dokumentované ve 4. a 5. části dotazníku CQ. 23 II.2.1.2. Clitic climbing Jednou z konstitutivních charakteristik klitik je jejich vázanost na lokalitu jednoho větného celku, přičemž za větný celek je považována přítomnost predikátu a subjektu. Dotazník v 5. části dokumentuje jev clitic climbing. 24 Zkoumá tedy distribuci klitik v rámci komplexnějších struktur obsahujících analytické slovesné tvary a kombinace určitých sloves s infinitivy. Při clitic climbing se klitiky vyskytují ve větší vzdálenosti od slovesa, k němuž se tematicky vztahují, a jejich distribuce se dá definovat spíše s ohledem na sloveso, s nímž tematicky vázány nejsou. Clitic climbing je do značné míry srovnatelné u románských i slovanských klitik, což ve svém důsledku znamená, že ideální motivace a analýza obou musí vycházet ze stejných principů, bez ohledu na povrchové odlišnosti. 25 Kromě struktur, v nichž infinitivní slovesný tvar sdílí logický subjekt s finitním slovesem ve větě hlavní, představují hlavní problém při analýze clitic climbing 22 23 24 25 Adjunkce napravo není teoreticky plně kanonická, svědčí však pro ni postavení klitik ve vztahu k iniciálnímu slovesu a spojovacím výrazům. Alternativou je levostranná adjunkce (plně kanonická) k funkční hlavě bezprostředně dominované C. V tom případě je však třeba vysvětlit striktní požadavek adjacentnosti k C. Prozodickou vázanost k iniciálnímu elementu by vysvětlila hypotéza, podle níž jsou klitiky foneticky realizovány až na úrovni fonetické formy, kdy je iniciální element předcházející C2 klitiky definován jako celek foneticky. Podrobný rozbor distribuce slovanských klitik v různých typech větných vzorců a vliv negace lze nalézt např. v práci S. Frankse a T. H. Kingové (2000), která shrnuje a komentuje několik alternativních hypotéz a uvádí bohatou bibliografii k tématu. Jindřich Toman (2000) překládá termín clitic climbing jako "úlet klitik". Domény v níž clitic climbing probíhá, dokumentují podrobně oddíly 5.2-5.6 v CQ. 48

struktury, v nichž je podmět infinitivního tvaru vyjádřen formou nenominativní jmenné nebo předložkové fráze. Přítomnost logického podmětu totiž nutí autory analýz charakterizovat infinitivní vazby jako větné celky, tzn. jako celky, jejichž hranice klitiky při své distribuci systematicky nepřekračují. Clitic climbing slouží jako důležitý argument v mnoha hypotézách o lokálních vztazích v komplexních strukturách, především v oblasti definování věty a logického/gramatického subjektu. Je zřejmé, že proces clitic climbing nelze vysvětlit triviální aplikací analýz schematicky znázorněných v (8) a (9), které považují za doménu relevantní pro výskyt klitik rozšířenou projekci verba, tzn. projekci jednoduché věty (signalizovanou finitním verbem a přítomností subjektu). Větný diagram v těchto případech vyžaduje zásadní modifikace s ohledem na komplexnost, binární axiom i na strukturní definování větných funkcí, především subjektu. Jednotliví autoři předkládají různé analýzy a rozdíly v jejich pojetí jsou důsledkem odlišného přístupu při definování charakteru klitik, potenciálu větné struktury i přijatelných derivačních postupů. V následujících odstavcích stručně nastíním, nakolik různé analýzy clitic climbing odrážejí soudobý stav generativního rámce. Richard Kayne v rozsáhlé studii French Syntax (1975) dokumentuje na fenoménu clitic climbing platnost tehdy užívané Chomského charakteristiky věty jako struktury obsahující modalitu/čas (Tensed Sentence Condition) a konkrétní subjekt (Specified Subject Condition. Kayne ukazuje, že klitiky nepřekračují hranici takto definované finitní věty. Navíc, ve strukturách obsahující ve větě hlavní slovesa jako faire a laisser, může být proces clitic climbing zablokován podmětem strukturně nižšího (infinitivního) slovesa, ačkoliv tento logický podmět není nominativní. Komplexnost dat nutí Kayna k vybudování složité analýzy clitic climbing založené na lokální transformaci spojující několik slovesných tvarů do jednoho celku. Studie dalších románských jazyků rozšířily repertoár diskutovaných struktur i na další infinitivní vazby (po slovesech smyslového vnímání, pohybu apod.). Autoři zpravidla přejímají Kaynovu analýzu založenou na transformaci sloves nebo v rámci relační gramatiky argumentují ve prospěch hypotetické povrchové větné struktury, která na povrchu slučuje oba větné celky do jednoho komplexu (Clause Reunion). 26 Významným autorem zabývajícím se clitic climbing je také Luigi Rizzi (1978), který přináší další data z italštiny a usouvztažňuje argumenty z analýz Richarda Kayna a Judith Aissenové a Davida Perlmuttera (1976). Luigi Rizzi odmítá analýzu pomocí transformace a navrhuje proces restrukturalizace, který spojuje obě slovesa (finitní a infinitivní) pomocí procesu který podle Rizziho není ani Kayneho reanalýza, ani clause reunion. Další analýza clitic climbing se objevuje v 80. letech v dílech Osvalda Jaeggliho (1982) a Hagit Borerové (1984) poté, co Noam Chomsky přijímá novou koncepci 26 Viz studie Judith Aissenové a Davida Perlmuttera (1976). 49

řízenosti (government) jako podmínku pro existenci foneticky nulových elementů pro. Autoři tvrdí, že kombinace klitika+sloveso umožňuje slovesu řídit (govern) nulové elementy pro v pozicích původních argumentů. Borerová (1984) navíc doplňuje vzorek do té doby studovaných struktur o srovnání s materiálem z hebrejštiny a rumunštiny. 27 Zásadně odlišnou analýzu předkládá Luigi Burzio ve své knize Italian Syntax (1986) v souladu s novým typem frázové projekce prosazované Chomským v Barriers (1986). Luigi Burzio odmítá Kaynovu transformaci verba stejně jako Rizziho restrukturalizaci. Namísto toho konstatuje, že vložená infinitivní struktura prostě není srovnatelná s větnou strukturou a netvoří tedy relevantní lokální doménu (barrier) pro omezení clitic climbing. Zásadní také je, že k tomu, aby mohl tuto elegantní analýzu přijmout, musí akceptovat v té době novou strukturu verbální projekce, v jejímž rámci je v hloubkové rovině generován také logický podmět. 28 Joseph Emonds (1999) uplatňuje ve své analýze clitic climbing pojetí Osvalda Jaeggliho (1982) a Hagit Borerové (1984) v tom smyslu, že považuje klitiky za prostředek saturace subkategorizačního rámce slovesa. Klitiky jsou pro něho formou vázaných morfů, jejichž pozice není výsledkem transformace, ale cyklického procesu derivace (viz alternativní realizaci kanonických pozic argumentů v podkapitole II.2.1 (9)). Slovesa, jejichž přítomnost ve větě hlavní umožňuje clitic climbing analyzuje jako gramatické elementy, které nejsou přítomny v hloubkové struktuře, a proto nevytvářejí vlastní binární projekci. Pokud jde o logický podmět infinitivu v kauzativních strukturách, který již dříve vedl k prosazení nové koncepce hloubkového subjektu (viz L. Burzio výše), považuje J. Emonds právě struktury s clitic climbing za jeden z důkazů, že interpretace subjektu probíhá až na základě transformované struktury na samém konci syntaktického cyklu. III. Význam analýzy klitik Do centra pozornosti v generativní syntaxi vstoupily klitiky po vlivné práci Richarda Kayna (1975) zmíněné v předcházejících kapitolách. Od té doby vznikla v generativním rámci celá řada publikací zaměřených na klitiky konkrétních jazyků a jazykových skupin. 29 27 28 29 Analýzu založenou na existenci pro dnes používá i řada jiných hypotéz. V podkapitole II.2.1 jsem zmínila Dominiqua Sportiche. Vývoj pojmu podmět a vznik tzv. VP-internal Subject Hypothesis viz také podkapitola I.2.5 v předcházející studii Syntaktické primitivy. Dotazník Clitic Questionnaire je součástí souboru shrnujícího řadu studií zabývajících se klitiky a obsahuje i velmi podrobnou bibliografii k danému tématu. Soubor vznikl jako výsledek několikaletého široce pojatého projektu Evropského vědeckého fondu, který podpořil studium vybraných jazykových jevů. Viz následující strana 50

Tyto studie ukazují význam analýzy klitik pro rozvoj generativní syntaxe v mnoha směrech. Tím nejevidentnějším je diskuse týkající se možné definice jednotky, kterou klitiky představují. O ní jsem se zmínila v podkapitole II.1.2. V předcházejícím oddílu II.2.2.2 jsem nastínila význam analýzy klitik při definování pojmů větná projekce, lokalita, nebo syntaktický subjekt. 30 Jak bylo již naznačeno v podkapitole II.1.3, také existence některých typů clitic doubling (viz CQ 3.12-16) odporuje triviálně pojímanému konceptu transformace jako přesunu elementů v rámci vzorového řetězce, a analýza klitik tedy vyžaduje modifikaci teoretického rámce. 31 Ve standardním pojetí generativní gramatiky z období Government and Binding zůstává při transformaci na místě hloubkové pozice elementu a na místech postupných transformačních kroků pouze foneticky nulová stopa (trace, copy atp.). Některé případy clitic doubling však naznačují, že při procesu transformace mohou namísto nulové stopy v některé syntakticky relevantní pozici zastupovat přemístěný frázový konstituent také foneticky přítomné klitiky. Analýza klitik tak přispívá k vývoji teoretické základny generativního modelu jazyka, v němž koncept řetězové transformace představuje dosud konstitutivní složku oboru. Viz. předcházející strana To, že klitiky byly zařazeny do speciální skupiny (ESF, tematická skupina 8 - Clitics and Other Non-lexical Categories), dokazuje význam, který je jejich studiu přikládán. Pokud jde o verbální klitiky, historický pohled na vývoj verbálních klitik lze nalézt již u Emile Benveniste (1996) a v rámci generativní gramatiky se tímto tématem zabývají práce Iana Robertse (1985, 1991). U pronominálních klitik, kromě autorů zmíněných v předcházejících kapitolách se např. historické kompendium studia románských a germánských klitik objevuje v práci Anny Cardinaletti (1999). Klitikami v portugalštině se zabývá např. Alain Rouveret (1992), germánské klitiky analyzuje Lilliane Haegemanová (1990), Cecillia Poletto a Alessandra Tomaselli (1992), skandinávské popisuje Anders Holmberg (1990) a Gunlőg Josefsson (1995). 30 Příklady v češtině jsou z hlediska jejich významu při stanovení syntaktických domén popsány v práci L. Veselovské (1995), kde je ukázán rozdíl mezi lokalitou uplatněnou při derivaci doplňujících otázek, doménou omezující proces "scrambling" a minimálním rozsahem lokality, v níž existuje proces clitic climbing. Tyto rozdíly lze zpětně použít jako argument při prosazování charakteristiky klitik jako heads. 31 Jde především o clitic doubling v jazycích, kdy nelze dokázat, že dublující fráze jsou dislokovány nezávisle na klitikách a že mezi klitiky a jejich frázovými dublety existuje pouze netransformační proces vazby. 51

V dřívějších kapitolách této studie jsem zmiňovala také mnohé práce zaměřené na studium slovanských jazyků. V generativní gramatice, která používá distribuční kritéria jako jednu z hlavních diagnostik pro argumentaci o struktuře, jsou klitiky častým námětem studií používajících k analýze data ze slovanských jazyků. Příčinou je to, že struktury obsahující klitiky poskytují relativně spolehlivá hodnocení stupňů gramatikality. Všechny generativní analýzy slovanských klitik však dosud narážejí na společný problém: v žádném z těchto jazyků není v daném rámci vypracován všeobecněji akceptovaný syntaktický model pro zobrazení pragmaticky motivovaných variant slovosledu. Veškeré teoretické úvahy o postavení klitik a o procesu, který k tomuto postavení vede, proto vycházejí z předpokladu univerzální větné struktury, kterou teprve v poslední době modifikuje důsledněji syntaktická analýza fenoménu scrambling v germánských a jiných jazycích. Většina výše zmíněných analýz klitik, které jsou považovány za syntaktický fenomén, dokazuje, že při pokusech o motivaci clitic movement (stejně jako při analýzách procesu scrambling) se autoři nemohou vyhnout použití termínů souvisejících s pragmatickými aspekty jazyka. Skutečnost, že klitiky zůstávají v centru pozornosti generativní syntaxe je tedy jednou z příčin, proč se i v moderní verzi chomskyánské gramatiky pojmy jako "topic" a "focus" postupně vymaňují z dříve opomíjené fáze postsyntaktických stylistických změn a dostávají se do oblasti syntaxe, kam podle mého názoru právem náleží. Bibliografie Abney, Steven P. (1987) The English Noun Phrase in Its Sentential Aspect. Doktorská disertace, MIT, Cambridge, Mass. Aissen, Judith & Perlmutter, David (1976) 'Clause Reduction in Spanish.' Papers from the Second Annual Meeting of the Berkeley Linguistic Society. (1-30) Anderson, Stephen R. (1992) A-Morphous Morphology. Cambridge University Press. Anderson, Stephen R. (1993) Wackernagel's Revenge: Clitics, Morphology, and the Syntax of Second Position. Language 69. (68-98) Anderson, Stephen R. (1994) How to Put your Clitics in their Place or Why the BESF Account of Second-Position Phenomena May be Nearly Optimal One. Paper read at GLOW Colloquium, Vienna, April 1994. Aristoteles (-1958) Kategorie. Nakladatelství ČSAV, Praha. Avgustinova, Tania (1999) 'Gaining the Perspective of a Language Oriented Grammar Design: Special Predicative Clitics in Slavic.' Proceedings of The First Conference on Generative Linguistics in Poland (GLiP-1), Warsaw. Avgustinova, Tania & Oliva, Karel (1995) 'Wackernagel Position and Related Phenomena in Czech.' Wiener Slavistisches Jahrbuch. Band 41. Wien: Verlag der Osterreichischen Akademie der Wissenschaften. (21-42) 52

Babby, Leonard (1987) 'Case, Pre-Quantifiers, and discontinuous agreement in Russian.' Natural Language and Linguistic Theory 5. (91-138) Babyonyshev, Maria (1997) The Possessive Construction in Russian: A Crosslinguistic Perspective. Journal of Slavic Linguistic 5-2. Baker, Mark C. (1988) Incorporation. A Theory of Gammatical Function Changing. The University of Chicago Press, Chicago/London. Baltin, Mark (1987) 'Heads and Projections.' In M. Baltin & A. Koch (eds.) Alternative Conceptions of Phrase Structure. University of Chicago Press, Chicago. Benveniste, Emile (1966) Problćmes de linguistique générale. Gallimard, Paris. Bloomfield, Leonard (1933) Language. New York: Holt, Reinehart and Winston. Borer, Hagit (1984) Parametric Syntax: Case Study in Semitic and Romance Languages. Studies in Generative Grammar. Foris Publications, Dordrecht. Borer, Hagit (1997) Parallel Morphology. Seminář podle připravované knihy. Atelier de Morphologie, Université de Nantes, September 1997 Bošković, Želko (2000) 'Second position cliticization: Syntax and/or phonology?' In M. den Dikken & C. Beukema (eds.) Clitic Phenomena in European Languages. Amsterdam: John Benjamins. Bresnan, Joan W. (1970) 'On Complementizers: Toward a Syntactic Theory of Complement Types.' Foundations of Language 6. (297-321) Burzio, Luigi (1986) Italian Syntax: A Government-Binding Approach. Reidel Publishing Company, Dordrecht. Caink, Andrew (1999) The Lexical Interface: Closed class items in South Slavic and English. Doktorská disertace, University of Durham 1999. Cardinaletti, Anna (1999) Pronouns in Germanic and Romance Languages: An Overview.' In H. van Riemsdijk (ed.) Clitics in Indoeuropean Languages: ESF Working Group 8. The Mouton de Gruyter, Berlin. Cardinaletti, Anna & Starke, Michal (1999) 'The Typology of Structural Deficiency.' In H. van Riemsdijk (ed.) Clitics in Indo-European Languages: Eurotype Project Working Group 8. The Mouton de Gruyter, Berlin. Carstairs, Andrew (1981) Notes on Affixes, Clitics and Paradigms. Bloomington, Indiana University Linguistics Club. Cavar, Damir & Wilder, Christopher (1992) Long Head Movement? Verb Movement and Cliticization in Croatian. A paper Nr.7 presented in a Sprachwissenschaft in Frankfurt University. Cavar, Damir & Wilder, Christopher (1993) "Clitic Third" in Croatian.' In Hellan, L. & H. van Riemsdijk (eds.) Clitics: Their Origin, Status and Position. Eurotyp Working Papers, Volume 6. Tilburg. (19-61) Cinque, Guglielmo (1990) Types of A'-dependencies. The MIT Press, Cambridge, Mass. Comrie, Bernard (1981) Language Universals and Linguistic Typology. Blackwell 1989. Corver, Norbert (1990) The Syntax of Left Branch Extractions. Doktorská disertace, Katolieke Universiteit Brabant, Tilburg. 53