Purchased for the. LiBRARY of the UNIVERSITY OF TORONTO. from the KATHLEEN MADILL BEQUEST

DUK Vlil, m r 4^

Purchased for the LiBRARY of the UNIVERSITY OF TORONTO from the KATHLEEN MADILL BEQUEST

SPISY ADOLFA HEYDUKA VUT. BÁSN z R. 1865. nakladatelství J. OTTO knihtiskárna v PRAZE

ADOLF HEYDUK BÁSN Z R. 1865. I. JIŽNÍ ZVUKY. II. DOZVUKY VLAŠSKÉ. III. VLAST. IV ZNLKY. NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA V PR.\ZE

TG 505?. VEŠKERÁ PRXvA vyhrazena..^ SEP 2 2 1966 [ -1-1?G<íoi

1. JIŽNÍ ZVUKY.

PRVODEM. >ásn z roku 1865 s. I., obsahující Jizni zvuky. Dozvuky vlašské, Vlast a Znílcy vydávám po druhé v užším výboru. Pi prohhdce nalezl jsem tolik nedopatení svých, sazeských i korrektorských, že bezvoln bylo mi uiniti mnohé opravy, chtl-li jsem, aby z knihy aspo nco v^iištno bylo ve vydání souborném. Pítel nakladatel, cht m ondy pekvapili sebral rukopis a dal ho do tisku v prázdninách 1865, když jsem se toulal v Porýní, nedbaje, uinn-li již výbor ili nic. Po návratu mém bylo k tomu již pozd. Co ondy se nestalo, uinil jsem te; vtší vady jsem mýtil, mnohé pak básn zcela vypustil, a zajisté na prospch knihy.

Chceš-li vlast svou plné znáti, rychle na cestu se dej, zkoumej, zpytuj kr.*j i lidi. a pak v písni porovnej.

Na míst pedmluvy. Z-ni to, zni v mém bujném srdci jak pohádka z dtských as, zní to, jak bych v prsou choval mladých ptáat zpvnou chasu. Zní to, jak by milá slova, jež jsem od své matky slýchal, májový mi vtík znova ržový'mi kvty dýchal. Zní to jako požehnání, jež mn otec v podíl dával; jak by andl žití mého vlny tiše pouspával. Xuže, slyšte slova tato, jimiž se mj duch zachvíval; z hloubi duse vše je vzato, co jsem v tchto písních zpíval.

Touha po jihu. Ven a dál v ty širé kraje duše má zas vzhlédnout touží, vlaštovka kde kídla svoje v modrých vlnách moe hrouží. V síni mé tak dusno, tžko a v mém srdci touha hoí, rozmáhá se, v dálku šlehá, v dálku, v dálku, k moi, k moi. K moi, na nmž bílé lodi k novým dálným svtm plynou, kde v lagunách rybky zlaté pítuln se k veslu vinou. Tam, kde víla v štíhlou loku stkvosty krásných perel hází, rusalky kde mysl žhavou tichým zpvem doprovází. Tam, kde nebe v stálou nhu jasné oko svoje halí, tam kde boue rukou chvatnou lagun modrých nepokalí.

Pnlmový kde hájek svží laduý pvab v sob chová, citrony kde v poli kvetou a jablka granátová. Lid kde v chrámech vykouzlených Boha o svobodu prosí a svých pvc slova stkvostná vrn v stedu srdce nosí. Tam má touha a ten ohe nitra mého mocn blýská, a má mysl mocn plane, a mé srdce mocn výská. 13

Moe srdce. 1 o penesmírné, áruplné moe, jak v širé mlze daleko se ztrácí, to pravým obrazem je mého hoe, jež z upomínek v srdce mi se vrací... Ó moe, moe, áruplné moe! Ta plachá lo, jež v šerých vlnách pluje, zdá dumavou se písní býti, jež vlasti širé dálky pozdravuje, kde zlatá hvzda mého srdce svítí... Ó srdce, srdce, áruplné srdce!

Kde ten zdroj? inychle moem uhánjí Neptunovi bujní kon, bujní kon divé vlny, zhouby plny, vášn plny, z nozder pna se jim prýští, o behy své hlavy tíští, a jen boue pláe pro n. A za tmi koni letí jiný komo mysl žhavá, vznáší se a pozvedá se, létne, touží, svta ptá se na zdroj zlatý, jímž se písn prýští zvuné, žhavé pro potomstvo píští, jimiž z hrobu vstala by nám sláva. «5

; Píchod. IN a horách už svítá, svítá, zlaté slunce šlehá výše, lazurné ho moe vítá úzkostn a sotva dýše; mdle jen pozvedá se, výší se a níží zase voda leskne se a kmitá, a mé srdce tone v kráse. K-rásné jitro na kanále, vzhru, dol loky plynou, a z kanálu dál a dále, v šedých moe mlhách hynou, a kdo v loce dumá, sedí, zázrak vidí, kamo hledí, u behu však teskn prosí o kus chleba lidé bledí. 16

Most laítunovv V n novou, vn mladou jsi ty, krásná Venecie, pokud Adria, ta krásná, bílé tvoje nohy myje, pokud ono nebe jasné pátelsky se s moem snoubí, pokud lesklá voda lagun paláce a chrámy vroubí. Palác, chrám, ba každý kámen, kus je slavné historie, pi pohledu na tvou krásu pepodivn srdce bije; jak jsem tebe vykouzlil si žhavou myslí, celý, celý, pede mnou je arodjný sen ten stkvostn zkamenlý. Venecie, Venecie! Vn krásná Afrodito, v nitru srdce mne to bolí, líto mn t, líto, líto. Bohyn, ty vn krásná, drahou volnost tob vzali velkým mostem lagunovým k zemi tebe pipoutali. Dív jsi byla kroužkem zlatým, s vrným moem spojována. n)tií jsi však železnými pruhy k zemi pipoutána, po nich divý komo jezdí, který z nozder ohe hází. a s ním lidé, v jejichž srdce z pohled tvých lítost vchází.

U Rivy. V lodích, jež se zakotvily u Rivy dei Schiavoni, v slovanskou se píse slily cituplné dumué tóny. Z Ilyrska a Dalmácie plyne lo a zpt se vrací, a co v lodi sní a žije, zrozeno jest k tuhé práci. Z lodi bujný zpv zaznívá, le ty dumné zvuky bolí; Slovan to, jenž bídu skrývá zpvem v tžké Trabaccoli.

Veerní ticho. Jižní nebe. jižní kraje, stále dál, vždy dál a dále, krásné to, v benátské loce veer jezdit po kanále Vidím všecko jedu v loce, k lagunám se noc pikrádá, na vodu a na paláce lesklý msíc stíbro skládá. Od námstí v dálce ticho, jenom veslo šplouchá z dola, a od I.ida táhlým tonem zní a zmírá barkarola. Jen kameny z budov v pádu povzdechnou si pes tu chvíli, a pak hrany zvoní rány smutných zvon kampanily. '9

U hrobu malé Cornclie, dcerušky mého pítele G z L. 1 a jarní kvítka, jemná, svží, drahá mráz asný krut potírá a drtí; po teplých srdcích chvatnou rukou sahá tak ráda mrazná, nelítostná smrti. I Ty jsi zvadla, nžná Cornelie, zem Tob byla pedsíní jen nebe, pak jsi šla na pout, žel! a rov už kryje vtviku zkvetlou z mlada kmene Tebe. Což bylo Tob tžko žíti v svt a milejší pout do krásné té vlasti, kde mizí stesk, jenž naše srdce hnte, a za zdroj žel zdroj se prýští slastí? Te cypiš roste na Tvém hrob malém, a bujný betan zakrjvá Tvé jméno, le v drahých Tob srdcích jest Tob první místo posvceno. v lesku stálém

I rže kvetou na Tvém nízkém hrob a haly a vonné pestré kvítí, jak památka, jež v duších puí Tob a v sdílných srdcích hvzdným jasem svítí. Dnes cizinec se svil vlnám moe a pináší Ti pozdrav drahé matky, jíž zhasla Tebou radost vzešlo hoe, a všecky duše ztratily se statky. Viz, cizinec tu na Tvém rove stojí, jen chudý básník, k jihu tažné ptáe on Tebe neznal v žití vném boji a pisel sem a na Tvém hrob pláe. Hle, slunce barvi moe do krvavá a bílou desku Comelie" zlatí, a pvec z ciziny Ti s Bohem dává; noc spchá už, a trud mu mysl chvátí. Do erné loky nazpt noha stoupá, cit ader však a mysl k nebes báni, kde v blankytu Tvá postava se koupá, již strážný andl zlatou palmou chrání. Ach, vidím T, jak postava Tvá svatá od hvzdy k hvzd v božském míru kráí, a na er\ánky stoupá nžná pata, a rže hlavy sklánjí a pláí.

Ty rže sype andl na západu na onu zem, kde nyje Tvoje máti, a souzvuk ptactva v utšeném ladu výš vznáší se, cht pozdrav Tob dáti. - Ach, rukou malou žehnej místu tomu, kde otec, matka, bratíek Tvj žije; až v rozkaz boží pjdou také dom, a v blažený vás zase vínek svije.

Hle a jásej! Ordce, srdce, hle a jásej, zde tvá touha celá, celá, všecko, po em zatoužila krev tvá bujná, teplá, veiá. Xesmímé Té moe vábí, stkvostné msto mile \*itá, a tvj údiv zhárá ješt mnohá perla posud skr\-tá! Pohle, nyní po kanále v lehké loce jedem spolu, nevíš, kam máš zrak obrátit, k palácm neb k vodé dol. Vidíš, jaká sms to kvtná ladných tvar rzných sloh, románský zde, tamo pyšný gotický sloup staví nohu. Maurický se oblouk tady, onde renaissanní vzpíná, a zde pímá ára vrn na ecko t upomíná. Pesara zde mocné klenby, kolosální, penádhemé, zde na perli Yendramínské korintické sloupy erné. Hle, zde Foskar je palác onoho to doze panství, tikrále jenž pln zákon, syna poslal do ^-^hnanství. Básn z r. 1865.

Zde palazzo Schiavoni, slávské jméno vlašském v plenu Slovana, jenž šttcem kouzlil v svt záící Magdalenu. Zde v tom dom, jehož okna clonou pavuin se kryjí, hrdý Bembo nudné verše ítával svá Lukrecii. Le, kdož kvetoucí ty krásy stkvostných staveb sísti mže? ítalo jsi, srdce moje, v bujném jae svží rže? Jist ne! Kde tolik krásy, tam jen srdce raduje se pokaždé, když bdlé oko nový obraz v dar mu nese.

Ped palácem Mocenigo, obydlím lorda BjTona. I ak zde J5Í žil, ty britský velikáne, zde tvoje srdce novým ohnm vzplálo, zde zkvetly touhy doma pochované, a v každé rosou tvoje božství stálo. Tam z rodných krajin záští vyšívali t a urvali tvou lásku neskonalou, když rozvíjet se pola na úsvit tvým zlatým dítkem, tvojí Adou malou. Ty, který srdce lidské znal jsi více než chladný rozum suchých anatom, jenž miloval jsi jiných nad tisíce a knzem byl jsi v lidstva velkém dómu; Ty's hnusným jedem záští otrávený, jak bujný jelen v jihu spchal kraje, a velým nachem srdce zkrvácený, svou slávou ozáirs zem oné láje.

To nebe zde zas útchu ti dalo, zde mocný duch zas míru hledal skrýše, a don Juanem, který zde se zrodil, stal jsi se králem olympické výše. Zde Sardanapal vykouzlen tvou a Faliera odvážlivé dilo, zde srdce tvé za mile jasných noci mocí tlum nových duše svt vykouzlilo. A zdá se mi, že tady nad tím moem tvj duch se vznáší v zlatých orl roji, a srdce tvé že naplnno hoem je s osudem a asem posud v boji. Vždy nemohli tvé srdce pochovati v té nízké, westminsterské hrobce mlké; ten skrovný chrám, jak mohl místa dáti as pro srdce tak zázrané a velké. Byrone velký, jemuž svt byl malým, zde v úct posvátné svou kloním hlavu a bojácn své bledé tváe halím, vždy sluncem vným tvou zím záit slávu.

Na piazett. J\ západu se slunce kloní... Viz, u sloupu na námstí chudý žebrák slzy roní a v leb holou bije pstí. Svatý, mocný Theodore, hle, zde pla žebrák chudý, viz to naše knité hoe a jak roste všudy, všudy! Svatý Marku, kde tvá sláva? Lev tvj mrtev! Všecko IdesloI Co nekleslo, opadává. Smrt ídí veslo! Jedem... Kam? Paláce to zbytky rumu, laguny to slzy naše, umní hrst nerozumu... Kdy nám pošleš Mesiáše? 27

" i je prokleta ta pda? Všecko žebrákem být zdá se, palác dož mrtvá hruda nám jen v posmch vypíná se. V posmch je tvj lev, tvé sloupy hrdé cháte na námstí. vsvatý Marku, národ oupí a svou lebku bije pstí! K západu se slunce kloní, a v mém srdci tžko palno, podivná v nm píse zvoní, trudno, teskno, smutno, žalno. Zvoní, zvoní! Blíže Prahy pocítil jsem také chvní, kde rnj národ drahý, drahý spáse chtl a spasen není... K západu se slunce kloní... Viz, u sloupu na námstí chudý žebrák slzy roní a v leb holou bije pstí.

Na Molo. V enecie, krásná jsi i v hoi! Bh tu zvláštní píli vynaložil, aby všemu: vzduchu, kraji, moi, diadém své moci na skrá vložil. arodjné, divotvomé kraje! Plny krásy, života i zpvu, každý pohled sladkou rozkoš ubohému srdci pro úlevu. ssaje Tvoje nebe dítko vném v jae, v stálém jae, v stálém usmívání jako dívky jasná oí záe v první touze, pání, rozkochání. Tvoje voda lazur rozpuštný, grácie jej promují dechem, v démanty a perly jeho pny, v rubíny pak slunce jitra spchem.

v lazuru tvém stavby penádherné pyšn od paty se k hlav zhlíží, po kanálech štíhlé loky erné hrav nesou dívek lehkou tíži. San Salute stíbrolesklé bán nížící se slunce v zlato halí Venecie, pro zakrýváš skrán? snad že píse lidu zrak ti kalí? Znám tu píse, píse zašlé slávy o zlámaném žezlu, hnvu skrytém, o korun, jež ti padla s hlavy, o ztraceném štstí s blahobytem. O purpuru, pod nímž ukryt býval bohatec i žebrák, stejni v rodu; znám ten as, jenž jako boue píval zanesl t- pláem pro svobodu. inu orel mladý dbej té zmny myšlenkou se jenom lítat uí, je tvá sláva velmož zavraždný, z jehož rány rže krásy puí. Trpla jsi dosti zas a zase; mním-li na vše, v srdci krev se pní, chvji se, le v bolesti i kráse domov mj to pedce, pedce není.

Ivde v paláci dož. INa strop nádherné sin veliká se hvzda skvje, obraz je to Yenecie, vítze jak vnit spje. Carokrásná je to paní, ana snti lauru nese. a té hvzdné ženy tvrcem je Paolo Veronese. Umni a vdy sidlem je to krásné jeji elo, koruna ji hlavu zdobi a šat zlatý zdobi tlo. A^enecie, Yenecie I jsi, mocná, krásná pani? hrdý vojín hlavu pyšnou ped tebou už neukláni. Koruna ti s hla\*y vzata, purpur nekrjrje t více, oko pláem zkalilo se, žalem vybledlo ti líce. Pod podloubím hradu toho, jenž tvé slávy zb\-tky skrvvá, buben víí nebo cizí na strážnici zpv zaznívá.

Tam, kde dív jen seuatoi pyšní procházet se smli, vojenské te stráže stojí s oste nabitými dly. Klíe svta ztratila jsi, prsten, žezlo tob vzato, tisíce však srdcí zpvných svými kouzly poutáš za to. A necha by jinou ženu citný pvec v srdci choval, do tebe by, krásná paní, ohnm vším se zamiloval. 32

: v zamyšlení. V zamyšleni stál jsem blíže Basiliky rzné upomínky srdce rozháraly na \Tcholu brány k stkvostné dva kovoví obi dvanáct Mercerii odtloukali. Z nitra srdce mého, v myšlenkách mých skryté vystupují zjevy dávno zašlé chvíle, mimo mne se nesou, kryty zlatohlavem, a kam oko hledí, slavnostní je píle. A na štíhlých stžních vidím prapor trojí, trojí stkvly prapor voln vtrem vláti, na každém tré znak království tí kleslých Morei a Cypru s Kandií zím státi. V chrám milé zpvy, varhan zvuné tony libou vni myrhy v nebe provázejí. a benátské zvony v souzvuk spojily se, a v dál po Adrii libohlasn pjí. 33

z nádherných a stkvostných budov, okrášlených arokrásné nžn pohledaly paní, do paláce dož spli senátoi v purpuru a v drahém zlatém krumplování. Žebrák, lodník, šlechtic k behu pospíchali, kde lo Bucentauro náhle v jízd stala, a chtíc zlatým leskem pedit samo slunce dv st silných ramen k plavb ukrývala. Doze v pedu lidstva na palubu stoupil, roh mu Benediktv šedivou kryl hlavu ^) a benátský národ svobod a moi nadšen po tikráte provolával slávu. Plynula lo zlatá hrd k behíim Lida, pyšného by doze s moem zasnoubila, aby ruka jeho prsten posvcený v onyxovém pouzde v klínu moe skryla. Množství penádherných lodk s dožem plulo, pyšn piodnýra slávou vyšší krále, Adrie pak krásná v modrojasných vlnách ženicha a pána odnášela dále. ^) V zamyšlení stál jsem blíže Basiliky, zvony mely, tichly, lid se zvolna ztrácel, já za Bucentaurem v dálku pozíral jsem, ale žel, žel, nikdo zpt se nenavracel. 34

Elegie na moi. Uivokrásné moe, jehož adro erstvý pítok zvedá, odliv níží, v srdce mé jsi žalu vetklo jádro. Žalost má se ve tvých vodách zhlíží zmáhajíc se v uplakanou robu, tvém jež na dn dávných vní hrob. Na tisíce pohbeno Vás tady bez památky velkém na hbitovu, srdcí istých, srdcí plných zrady; nikde kíže tady, nikde rovu, jenom vlna, jež se bouí zvedá, jako sirá vdova na hrob sedá. Bez kamenných hroby ty jsou tíží, ale snivé mysli mojí zdá se, do vod modrých když se oko híží, že z nich pomník u výš pozvedá se, boue hnv když nebem tká dravý a na povrch náhle vlny staví.

želím vás, kdo tady spoíváte, vás, jichž nikdo nesml obejmouti, ni na rakev slzy plakat svaté, nesml sprovodit vás v slední pouti, nemohl vám dáti na hrob kvítí, aniž na rove se pomodliti. Želím vás, již vlastní krví velou modré tyto vlny barvili jste, kdo jste odhodlan s duší smlou za bratry šli v náru smrti jisté. Pro vás pro n horoucími žely do krvavá oi zaslzely. Vás však nejvíc, nejvíc želím, drazí, v lagunách již tamo spoíváte, vás, jichž kosti na beh boue hází, ^) kosti bílé, zneuctné svaté, vás, kteí jste jako hrdé skály za lidskost a práva bratr stáli. Bertuccio, muži z nízká rodu, pyšným chlapem z šlechty pohanný, první umíral jsi pro svobodu, krví zabarvil jsi bílé pny, že jsi smle hedvábné té luzy navždy zahnat vzteky chtl a hrzy.'*) 36

Bertrand bídný také pohben tady, koistí snad moské stal se zmije, jež tím trupem plným hnusné zrady otrávená pi dn vod se knje, aby míst tch znesvtila vodu, kde spí ti, kdo padli pro svobodu. Bertuccio! tyi sta vás setbou, pro volnost jste umírali tiše, vaše smrt však hroznou byla kletbou signorie svtovládné íše; zpt vašimi dtmi vlasti dáno vše, co zradou ondy pochováno. Nehynoucí pomník v lidu máte, jako bratí tam na Bílé hoe, snad se tajn v noci pozvedáte uvidt, zda posud rudne moe? Nerudne, to slunce z mrak vstává, pozdrav vám i nám i svtu dává I

Na Campanile. r\ch jak divný stesk a žalný ubohé mé srdce chvátí, zím-li k behm zelenavým, kde se v modru Alpy tratí. Hejno myšlenek je v mysli, le mé srdce v árném kvte, obrátím-li žhavé oko z Carapanily k Piazzett. Na laguny zím-li dol, lo kde kídlem ptáka pluje, odkud na beh zlostná boue posud lebky vyhazuje. Na komory olovné, kde si vze prs rozrýval, když mu vtík roztoužen písn o volnosti zpíval. Na palác zím hrdých dož, na njž sticvlý msíc svítí, a ten pohled srdce moje náhle hnvu ohnm nití. Hle, jak oblouky ty ladné velebn se spolu víží, jak ty sloupy vzdorovité nesou klenby obí tíži, jak své hlavy hrd týí, jak se klidn adí spolu, Calendaria však hlava, jejich tvrce, padla dol. 33

Padla, že chtl signorii v iis vného poslat klidu, a z té panské vlády míti upímnjší vládu lidu Vládu lidu slova ta ml Falier tž v srdci psána, za to jeho památka však z dožv ady vymazána. Jenom rouška kr}je místa, v obraze kde ml se stkvíti on, jenž na vždy lid a šlechtu síle v zdar chtl pobratiti. i ásn z r. 1865. 39

Venecie za jitra. Jak jsi krásná, když se jitrem v novou nhu odíváš a kol pasu lesklý lazur vén vrných lagun máš, když tvou hlavu diadéraem zlaté slunce pokrylo a v tvé srdce nové žáry bujná žití vylilo! Žel však, žel, ten pohled v slunci radost v trud mi obrací, zdá se mi, když zím tu radost, že tvé srdce krvácí, slední krev že ješt cedíš, zavraždna bez viny, abys silou napojila hynoucí své rodiny. 40

Zem má však v kráse, bolu tebe výše stojí 7el, tiše nesla, tiše nese hrzy msty i hrzy stel; pij a hle v ty proudy slzí. pij a poslyš žalný tón : tak umíral, zbaven všeho, zpvu král král Amphionl -

Noní plavba. i-aguiiy se teuiueni zahalily, a u behu krásné Venecie stavly se lodiky i lod, aby na as odpoaly sob, s Adriou než zasnoubí se tiše záe msíce. Já jen pluju sám v tch mírných vlnách, v šumných vlnách nepehledných Ingun. Nazpt k mstu oko vrátilo se, s palácem kde žalá spojen mostem, Ponte sospiri kde vypíná se, z nhož vze sledn vidl moe, v posled vidl ozáené hory, v posled vidl zelenavé stechy, v posled svoje nadje a touhy, ponejprv pak hrob svj modré moe.

Jedu v místech, ervená kde loka asto trupy v Adrii tu modrou v nitra svého hloubku pouštívala, vzdech kde pehlušen byl taktem vesk odkud výkik k behu nezabloudil. Ticho je, tak ticho jenom vesla proti pílivu svou lodtcu íd, mírným šustem vesel ticho ruší. Ticho zas, což ješt žiju, žiju? nejsem dávno aspo srdcem mrtev? Xení loky erný, nízký píkrov, nízký, erný píkrov mojí rakví? Xení svtlo z vže tamo v moi svíce pohební? A zvon souzvuk mojí rakve družné sprovázení? Loka plave, msíc z mrak stoupá, na malých se vlnách svtlem chvje, chvilkou na mj obliej si sedá. Je to pravda, srdce, srdce moje, jsi-li mrtvo na poátku žití; a co k smrti pivedlo t, srdce? Oloupili tebe o skvost drahý? stalo jsi se híkou krásné ženy? zplenil nkdo kraj tvých ideál? vysušil tvé slzy písn tvoje ohnivým snad nkdo meem hanv? Vyerpal kdos vzpomínek tvých studnu, temný závoj tvé že pokryl touhy? Pro jsi odumelo, srdce moje? 43

Srdce mlí, mlí bez zachvní. Le ký div te znova zachvlo se, zachvlo se teskn, úzkostliv, naplnilo podivnou se touhou. Z dálky znly jemné táhlé tóny, jemné táhlé tóny hlasu dívky, ekající v touze na miláka na ostrov v cypišovém hájku. To t, srdce, pobouilo, srdce?! Vzpomínka to na svt nejkrásnjší, vzpomínka to na ty sladké žaly, na hanu též, v které milujeme, na veselou bujnost, na plá žalný, na záící oko, na pal lící, upomínka na hru v mladém žití, na hru lásky, v níž je život sázkou!

Bledá paní. Oemo tamo vlna proudí po tch stupních mramorových, a kam oko tvoje hledí, všude krás a lepot nových na tch malbách vzácné krásy, stavbách vn v milé zái, na lodikách, na rybácích, na dvatech sndých tváí. A už zvadly kvtné stkvosty, pedce krása všude puí, pohled kolem tvoje srdce novým písním povyuí; pohle kolem a pak v hloubku, odkud bledá paní kývá a pod pláštm purpurovým apku, me a žezlo skrývá. 45

. stejný žal. roj, veslai, odpoi si, divn moje srdce hoí, když má duše v proudy slzí tvého národa se noí. Divno mysli, divno srdci, palno, želno, ba až k plái, zí-li, kterak sláva lidstva vzejde, stoupá, k hrobu kráí. K plnoci hle! Vidíš tamo, kde ty erné mraky plynou, tam, vz, upímní a dobí, drazí bratí moji hynou. Ano, ano, vlast má tamo také ondy volnost mla, z hoe vašeho jsou vlny, naše bolest zkamenla.. Poj a sedni, milý hochu, sdílejme své stesky spolu, pro modré-li moe pláeš, pro Bílou já pláu horu.

Ružc jsi i\uže jsi, žel ale, rže zvadlá, sopka krás jsi, ohe tvj však zplanul, hvzda jsi, le hvzda s nebe spadlá. Vše mne upoutalo, kde jsem stanul; velebn mne dojal pohled chrám, z vnitku jejich mrtvy chlad však vanul. Opustila"s nyní sebe samu, jenom osud stále tob volá : ^Nejsilnjší slá\'y kmen já zlámu I- V síni dož, když jsem hledl z dola na ty tváe volenou tvých dávných, k\-vala mn jejich hlava holá. Každý mluvil :.Hochu, z dob tch dávných zbylo vlasti naší slávv' málo : nic, leda pár lodk moeplavných.*^ 47

; Nám ty loky, vám pak nebe dalo místo žezla zákolníek k pluhu avšak lidstvo ješt neskonalo. Po potop sklenul tvrce duhu!"

Venecie za veera. J av: dít tiše spoíváš, jež nezná, co svt strastiplný, ervánky za podušky máš a kolébkou ti modré vlny. A vily hejkají t v snách a svoje noní písn pjí než mlhy v tanci po vlnách v dál tajemnou se poznášejí. V ten as chci ven v ten svdný ráj, už veslo pevn drží pst. a s hr\' hvzdy pohlédaj' a z dola obrazy tch hvzd. a po vodách noc pohádková kráí, jen já tu ješt dumám, sním a plái. 49

Pohled s Galerie. v eer byl tak tichý, krásný, smavý, veer, v nmž se láska v srdce loudí veer milý; v jasném svtle stála na obloze lesknoucí se luna, sesílajíc paprsky své stkvostné na laguny, behy, mosty, chrámy. Do paláce pospíchá] jsem dož, abych pohled arovného msta s galerie v nitro duše vložil. Po velikých schodech tiše stoupám, obrovské jež sochy strážn krášlí; zastavím se na nejnižším stupni, abych spatil památná ta místa, na nichž doze, z vle signorie, v sláv zlatou pizdoben byl apkou.

Zázraný to pohled s galerie na námstí veliké i malé, na nichž tisíc plamen se blyští. U behu, hle, volnosti jsou strážci, volnosti té dávno utracené, utracené, šlapané a zhaslé. Theodor zde s štítem v pravé ruce. levá ruka tupé drží kopí, na znamení, že se bez útoku republika prve štítem chrání, útok teprv zbra že vj-volává. Vedle nho lev svatého Marka, Evangelium jenž v drápu drží, na nmž veliké Pax tibi-* psáno. Pokoj, pokoj v širé svty hlásá, pokoj moi, zemi, lidstva všemu. Mladé slunce z rána písmo zlatí, zlatí štít a mramorové sloupy, však, co zašlo, nazpt nepináší. Ona, která mír volala svtu, pepadena, rvána, zneuctna! Její skvosty vzaty, rozcuchány, její sláva pláe nad vodami, a mé srdce pláe v nitru žhavém, pro svobodu její. lidstva vlasti!

Torcello. 1 orcello, ty místo milé, k nmuž toužení m sneslo, v hájku tvém chci spoinouti hej, lodníku, odho veslo. Tak; a zde chci spoinouti v utšeném chladu strom, moje mysl zatoužila k drahé vlasti svojí dom! vspoinul jsem; mladé stromky vrhaly mn listí dol, a ty kvty v bujné tráv kývaly mn s hebkých stvol. Odtud k moi v nepehledné, šíré dálky jsem se díval, jehož nitra krásy, zhouby nikdo ješt nevyzpíval. KLdyž tak hledím, myslím, toužím prsa má se divn chvla, ptáata to byla písn která dom létnout chtla.

Lido. v^arokrásná, jasná, milá noc to byla, Adria když moji loku pohostila: veernice plnvm mírným svtlem plála, když ss loka moje k Lidu kolébala. Zdálí juž mi ostrov stromovím svým kýval, jehož milé behy píboj vln umýval, kde scirocco mírný uhostil se v sítí, kde v pobežním písku moská hvzda svítí. Kde jak já snad mnohý myslí zadumal >e a, kde štstí bydlí moských pták ptal se ; kde snad mnohá duše opuštná nyla n^žli kvty srdce v pestrý vínek svila. Tamo nazpt msto hoem, smutkem jato do tmy zahalilo kopulí svých zlato, pohádka to velká, která v plné kráse z hloubky moe k nebi vystupovat zdá se. 53

Chrámy jeho skvostné a paláce schudlé, z pamtní to knihy listy, dávno zrudlé, jak ta hrdá slova, když byl ješt den tu, jimiž hlásán býval zákon orientu. Vítej mi, ty místo drahé, tiché, milé, veliký kde Byron bouné trávil chvíle a kde kolem násp komon prohánl, když mu oheií vášn v prsou rže sklánl. Vítej mi, ty místo, kde, juž mrtev z póly, znovu rty byl vzkíšen krásné Guiccioli, v chladnoucí kde srdce, v srdce vných svár, vléval démon Shelley nových vášn žár. Vítej mi, ty místo, tu, kde pod moruší, vyzpívat chtl celou velikou svou duši, kde si pál, by nkdy unylé to tlo v zlatém Lida písku jednou pokoj mlo. Kdo, ach, najde stopu jezdce velikána!? Moem opláknuta, vichrem jest zavána, a jen v mysli vidím na pobežn hrázi, kterak komo jeho z nozder oheu hází. Let komon toho - bez meze a dráhy s jezdcem velikánem zahynul tak záhy, komo k nebi létl, v oblacích se ztrácel, ach, a v Missolungách jezdec dokrvácel.

Parallela. Oasni, plná nžných pal, plná krásné divokosti, plná vášn, smutku, žalu, dost již trpla jsi, dosti. Ale v mojí rodné zemi nebetyná bolest kráí; peubohá mezi všemi, ulevit si mž' jen v plái. Po staletích ješt žije, ješt cítí, koná, staví; syn tvj zpvn lká a nyje u nás plá je usedavý. A tak osud barvy duhy mocným žezlem v mraky mní, ím krásnjší zemské luhy, tím vtší jich utrpcr.i. Básn z r. 1S65. 55

Verona. 1\ tob zatoužil jsem také, ne, bych hradby', mosty zel, le bych památky tvé zhlédnul, jimiž se dív íman stkvl; abych arciiu tvou spatil, pýchu syn tvých i dcer, bestiím v níž lovk dáván k sláv olympických her, kam sprovodil gótské zbran, hnv výboj ných orl svých, a kde sídlo svoje rozbil veliký Theodorich. Romeo a Julii kde k nebi nesl lásky let. na jichž hrob usmíil se veronské zas šlechty kvét, kolébka kde druhdy stála Nepota a CatuUa, jejichž jména k pýše tvojí po staletích splanula, odkud vznes' se onen heros, který králem barev byl, ^) k nedostižné výšce s oním. Assuntu jenž vykouzlil. 55

! Padua Otaroslavné jsi ty msto, Padovo, kam ech se bral, 6) v proud by mocný doma zeil, kapkami co v tob?sál; veliký kde Galilei k nebi zvedal svoji tvá, celý svt by osvítila mocné pravdy svatá zá. Zá, kterážto vným sluncem posvtila jeho smrt, v kterou štval ho licomrný temnosti a záští chrt. Umní ty's plno. plno, nádherou tvou opojen vykouzlil zde slabý lovk Apolina božský sen, sochami v Prato di Valle myšlenku tak krásnou skryl, všukých národ zde hvzdy kras a vdy pobratil ; ") to když vidím, bezvoln se z prsou vine tajný vzdech, kdy as v národa kruh velký vstoupí bratr, vstoupí ech?

Pi jezee Gardském. J ako safír velkolepý, zasazený v horském kruhu poutáš srdce, krásné Garda, v mysli jasnou kleneš duhu; krásná vodo, o jíž panství Janov válil s Benátkami, pohled tvj, on choré srdce krásou svojí poutá, mámí. V údolí tvém vné jaro, vná rozkoš, vná krása, a jen bóra prudkým dechem tvojí vod válku hlásá; na sklonech kde horských vncíi svží lavín zelená se, cypiš puí, granát kvete, mandle rdí se v rzné krási. A. v tvých hájích olivových rozkošné jak spoívání i v tch loubich, kde se réva na palivé elo sklání. Z rumu Roccy níž jsem hledl. Garda, k jasné tvojí vod. v zátoce kde krásné Rivy zakotvily plné lod. vs Monte Balda píkrých vršk oko v širých dálkách to!ie, tam kde Catull sladké písn toužn pl na vsermione, a z lesík oranžových, v nichž se lib domky tratí, libá vn vtrem vane a arovn mysl chvátí. Vodopád kde z Val di Ledro. Ponale ten stíbropnný v perlový se prášek tíští, v drobné stkvosty neseteny; 58

slunením kde svtlem stkví se paprslek ten jeho hravý, a že navždy zahynout má, žel svj pláe usedavý. A když trudno bylo srdci, když v mé mysli palno bylo, tu jsi ty mne, tiché Areo, v kroužku pátel pohostilo, Garda, krásné, milé Garda, šasten byl jsem s tebou chvíli, tak že ani myšlenky mé nazpt dom netoužily. Kolikrát jsem za veera vedl tebou, zmítán vlnou, loku malou s plnou myslí, s plným srdcem, s duší plnou. Kolikráte mužnou silou plul jsem tebou bez zachvní a po ptácích na pou jdoucích vlasti vzkázal pozdravení. Jak bych mohl zapomenout Hesperidek božské sady, jejichž vzhledem oko srdci rajské vykouzlilo vnady. Garda, Garda, krásné Gardí:. až mé srdce svaduout musí. na ráj lidstvu nazpt daný údolí tvé vzpomenu si. 59

žebrácká. Z^ebraka krásná u Rialta stojí a malou ruku natahuje svoji. Carita!" volá s slzou v modrém oku a mimoj douí zastavuje v kroku. Hebounký vlas, jenž sndou tvá jí kryji jak damašek kol hlavy se jí vije, a arodjn z uplakaných tváí to oko ohnm divých tužeb záí. Ti plní, krásní, rubínoví rtové vždy políbení touží míti nové, a postava ta ztepilá se sklání jak k vášnivému muže objímání. Ach, dve, dve, žel mi tebe, drahá, i tebe v sí snad pojme hanba nahá, a divý žár, jenž nezná žádné hráze, i tebe, žel, i tebe svede k zkáze.

Znám život, znám to poklad srdce mého. že váží z nitra lidu veškerého. že život všaký vrn si v nm stele, a píse z toho jest mé žití celé. Tvj zrak i zjev on napoád mi vésti, že v kalu lidstva bude tvoje štstí, a pak a pak že budeš opuštna jak znesvcená perla tvorstva žena. A as a život krásu tvoji schválí. ty zanikneš a svt ti bude láti. a vzpomene-li nkdo na t znova, pak bude to jen píse poetova.

Kvtináka. 1 y dve ernooké, mladinké, útloboké, mluv, mluv, pec, kde jsi bylo, že t mé oko v arkádách kytiky nosit nespatilo? Ty dve jižní veselé, ernobrvé, krve, mluv pec, kde jsi se kryla? Má duše po tobé, o vz. horoucn, vele zatoužila. Ty moje dve zlaté, veselé, boubelaté, mluv, kam jsi se mi dlo? Cizinc pišlo mnoho sem, ty's na kytiky zapomnlo! 62

Aj, pišli cizinci kupovat kvítky a vzali všecky vneky i všecky zbytky, " a vzali všecko doista Snad pece nco pro m máš?! ^Jen jeden ješt vneek, le ten je váš!- É3

II. L/nes tak záhy, boubelatá, dnes tak záhy? vida, vida, vždy ti spánek v oku sedí a tvá líka posud hh'dá, dibhku mj prostovlasý; dnes tak záhy pro pak asi? Pišlo dnes snad nové panstvo, kavalír, jenž rád má rže? slavnost? svatba? Ne i šlaka! což pak tedy? nuže, nuže, odpov ti na rtu pálá, chut, ven s ní, lháko malá!" Xelhu, ale chci vám íci, koráb odplul záhy z rána a s korábem mladý lodník, jejž jsem mla za milána, kormidlo on statn vede, dnes však myslím tžko jede. 64

; - v rozlouenou jsem mu ledy vonné kvty pichystala, na kormidlo, pkný vnec z aby vzpomnl, rží dala, pkný vnec rže svží, vždy mn nejhloub srdce leží. A pak ješt políbení...- -Jedno jenom? to je málo: -Více ovšem, a mé oko zasizelo. zaplakalo plakalo i srdce tklivé, moe to je nevrátivé." -Aj. aj, dve, ješt pláeš? vždy, holenku, on se vrátí, pros za nho v San Giacomo, tam jsou velmi hodní svatí, jist že jej mine zlota, jak lodníka Condiotta." ^) udlám to, Jist, jist, San Giacomo mnoho zmže. za to mu chci každodenn nejkrásnjší nosit rže... Kéž ho Pán Bh vésti ráí. S Bohem, pane, mn je k plái. 65

; III. Uít, tvoje líko vadne jako vaše dávná sláva, z vínku tvého, boubelatá, list po lístku opadává. Pro? le nechci vyzvídat, škoda, škoda nastokrát! Vaše nebe povždy krásné, celý rok v nm puí rže, pamatuj však, mráz že krutý mžikem kvty potít mže kdo jim život mž' zas dát? škoda škoda nastokrát! Uvadne-li rže chladem, neoživne, neosvží; drahoušku, v tvém srdci snad už také zvadlá rže leží. Mlíš? Nechci dál se ptát, škoda škoda nastokrát! 66

Insulánka. l\lobouek pkn na stranu a copy zapletené, mladinká insulánka se na prodej s vodou žene. Klobouek pkn na stranu a radost v svžích lících, a istou, erstvou vodu má v stkvoucích se medenicích. Jak lesknou se ty vrkoe a havranní ty vlasy I Je pobožná, nuž, uvidím, zda milosrdnou asi? Ach, žízním, žízním, panenko le vodu mžeš schovat, já chtl bych radš ty rtíky tvé upnmn pocelovat. 67

! Ach, žízním, žízním, panenko, což nezíš rty mé pláti? ze studnic nhy, z oí tvých chtl bych svj nápoj ssáti. Ach, žízním, žízním, panenko, slyš, oberstvi m ; v díku své lásky zlatem zplatím vše na rubínech tvých rtík. Ach, žízním, žízním, panenko, nuž, odlož tíž svou s plece, ach, sklon se ke mn, sklo se, skloii, bucf milosrdnou pece! Ach, neslyší, ach neslyší a tiše kráí dále... Tak štíhlá, hezká, mladinká, a lásky žel tak v mále Ach, žízním, žízním, panenko, le vody se mi nechce, chtl bych to sndé ílko tvé jen políbiti lehce. Acii, žízním, žízním, panenko, a s tisícerou chutí bych skonejšil tu žíze svou v tvém vroucím obejmutí.

Co kdo chce! Lyivná. pepodivná chasa détí, dívek, staen, chlap, jeden pláe, druhý jásá; množst\a rzných darmošlap, prohnaných a hloupých zase, hezkých, tu zas kostrbatých, tak je spatíš v každém ase prosit v chrámech rzných svatých. Všude živo: ped kavárnou, v krm, venku na kanále; zde zíš dívku lepotvámou se šedivcem, a tak dále. Žebráka, jenž stále pláe, šumae, jenž uši trýzni, cicerone, prodavae, pi tom všem však zmíráš žízní. 69

Za pár sold Goldoniho slyšíš v boud všelijaké, Verdiho a Spontiniho, Tassona a Dante také; za sold spatíš Tiziana, Lionarda, Tintoretta, zdarma moe, stavby stkvostné a díl nejkrásnjší svta.

Facchin. 1 edsín svatého Marka je z mramoru a zlata, že radost míti mže družina její svatá. Zde velmi rád se facchin pobožn na vše dívá a ve skvostném tom míst nej radj odpoívá. Sem denn ho to táhne, le není to snad vra jen aby v milém chládku zde spal až do veera. Básn z r. isíf.

Zamyšlená. Z. paláce se z okna kloní dol mladá signorina, o ruku se podepírá hlavinka ta mdlá a líná. Ale ohe erných oí po lagunách krouží v letu, a plnýma rtoma svýma lehce kouí cigarettu. Signorino sliná, mladá, pro hledíte na laguny? rozzvuely srdce vaše mandoliny zlaté struny? Signorino, signorino, pohlédnte s okna dol, strun tch hlas a srdce vaše utíkají k moi spolu.

Utíkají za lodníkem.., škoda! v krátce po nm veta, zapomete kute, prosíi.i, uhasne vám cigaretta! 73

Co jsem? \^o jsem, signorino, mne se ptáte? ech jsem, pravý ech, a mít chci za to, le už dív než krásný jih jsem shlédnul, bylo srdce vlašským ohnm vzato. Co jsem? Nuž vzte: Krev jsem bujná, létnu asem svtem, všecko zírám, s vrch, strání, z dol, ek a háj, z rosných kapek, z rží písn sbírám. Co jsem? Vzte všecko: Jelen mladý, zjevy srdce piodívám nachem, víte, co je vrnost? V té jsem echem, a co láska, víte! V té jsem "Machem!

Nebezpený pohled. Ixozkošné jest pi tisících svtel v teplé noci chodit arkádami, ale sladší o srdci a lásce, o písních a ržích mluvit s vámi. Rozkošné jest slyšet v podveeru ped kavárnou hudbu pi sorbetu, krásnjší však, sladší, moje drahá, jedno políbení z vašich ret. Rozkošné jest patení, kdy msíc na vodu a chrámy árn svítí, ale vaším vzhledem, moje drahá, v ráz mé srdce plamenem se nití. 75

; Magnet. IVlálo her zde, málo hudby, zpvu, málo zábav, signorino, vru tikráte jen do špinavé boudy, do divadla šel jsem na operu. V Malibran vidl jsem vás v lóži, neustále na vás jsem se díval; hejkal jsem tak ubohé své srdce, jež nelidsky zpvák krut zrýval. V Malibran vidl jsem vás v lóži, sedla jste zamyšlen sama, jen když na jevišti umírali, tleskala jste pkn ruikama. Kolikráte utéci jsem mínil, zpv i hra mi divn k srdci sáhly, ale oi, vaše žhoucí oi magnetem mne vždycky nazpt táhly 76

! : Nuže IVlrzí m to, signorino, procházkou když chodíváte, závojem a vjíem že líko svoje zakn-váte. Mrzí m to, signorino, že když po námstí jdete, na okamžik ani závoj do polovic nezvednete. Myslíte snad, že by srdce v oinku se vašem skrjlo, a že by si motýlová kídla svoje popálilo? Nebojte se, signorino, každý boj m vábí, vzte ím víc ohn, tím víc písní, jen mi válku vypovzte. 77

Uhodl jsem? J ezdíte prý ráda po lodice, slyšíte prý ráda barkarolu? Ach já také, signorino zlatá, vyjeme si, prosím, jednou spolu. Vyjeme si jednou k hájiam Lida, k Murazzim snad nebo do Torcella do Murana bych vás doprovodil, kdybyste, má signorino, chtla. Zdá mi se však, signorino zlatá, že by vás to všady omrzelo, kdyby jedno láskou žhoucí srdce pi Riv snad v loce zstat mlo. Zdá mi se však, signorino zlatá, že by vás to omrzelo všady, kdyby nejel s vámi onen loká ernovlasý, táhlý, pkný, mladý. 78

Pomozte mi Dohu dík, má signorino, že vás zase nalézám, celý den jsem pátraly chodil ulikami sem a tam. Bohu dík, má signorino, že jsem vás zas uhlídal, od rána až do poledne, všude jsem se po vás ptal. Všude hledal, všude ptal se, mnoho jsem vám íci chtl, vše, co v krásném vašem oku záiti jsem uvidl. Ale žel, má signorino, divný pojímá mne cit a mn nelze, srdce svoje nikterak vám stlumoit. 79

Nikterak, a ohe srdce divn tak se rozmáhá, že si každá píseií svží v letu spálí kídla svá. Pomozte mi, moje drahá! pomozte tm slovm mým, nežli žízní, nežli láskou uvadnu neb uhoím! 80

Bujné srdéko. JViladinká jste, v trnáctém snad jae, a juž se vám láska v oka slila, srdéko se tepá, vzlétnout touží, dejte na n pozor, moje milá. Vaše adro úzké je a tsné, mocn pozvedá je svží síla, a ty ruky, ty ho neukroti; ty jsou píliš malé, moje milá. etz zlatý Nepomže, že jste kolem prsou sob otoila, ím víc zlata na srdéku svitne, tím dív vám je chytnou, moje milá

: Sen. Oignorino, stží uvíte, stží uvíte moje zdání zel jsem moe, nebylo však moem, od Lagun až k ecku bylo plání. Veer byl, a smutno na námstí, jenom msíc hledl matn dol, a my jsme se tiše procházeli, iá a vy, má signorino, spolu. A já jsem vám vypravoval mnoho, a vy jste tak divn na mne zela, že ten ohe vašich erných oí v srdce se mi vedral jako stela. Divn tak, jak ísti byste chtla horoucí a velké moje pání: žíti s vámi šastným, šastným v lásce, signorino zlatá, do skonání.

Vše jste etla a pak árným zrakem na kon jste ohnm pohledla, co tam stojí u svatého Marka,^) a ti slétli dol jako stela. Velela jste, na kon jsme sedli, na jednoho vy, já na druhého, a každý z nás, signorino zlatá, ješt podál prvodce ml svého. Xa dvou druhých jechal žal a láska, a my rychle jeli po té pláni, letli jsme letem orla šumným bez rozmluvy, pohled a stání... Známé kraje! Víte, kam jsme jeli? spchali jsme do mé vlasti, drahá, ach, a co jsem nyní ve snu spatil, signoro, mé srdce mluvit váhá. Nazpt zstal jezdec nejbujnjší, ti jen s námi jeli ješt tady: vy a já a žal mj, signorino: zmizela nám láska! Ó té zradv I 83

Podivno Vera jsem jel po kanále, na balkon jsem upel zrak... Co jsem vidl? ale, ale, signorino, tak vy tak?! Balkon, druhdy prázdný z cista, bujným kvítím obklopen, za kvítím dv prázdná místa ; k emu asi, k emu jen? Holuby dív pi výletu vždy jste na nm krmila, nyní pln je rzných kvt, pro a k emu, má milá?! Kde dív prádlo na sušeni podle zvyku zvšené, samé agávy jsou k zení, na zdabh tak pece ne?! 84

Mysle na to, asto plynu mimo v noci, zas a zas, a slýchávám mandolinu doprovázet dvojí hlas. Kdys jsem slyšel z Rigoletta krásný duett, krásný hlas! chvilkou ticho po všem veta, kdo to byl, nuž prosím vá?? Kdo to zpíval za myrtami dvojích srdcí stejný sen?... Družka má a já, my?amv, - nevíte? vte jen!- Jak že, to by ona byla? ona, ona I žádný on? má snad dívka, moje milá, tak hluboký bariton? I S5

Rybá. 1 o hloupé živobytí, jen stále ryby chytat, chci radš na Piazzet bohaté pány vítat. Ti cizí páni vru, ti mají penz mnoho, chtí vidt starou slávu, a já chci tžit z toho. Až dosti toho nalhu za penz plné hrst, koupím si modrý stapec na apku z rudé plst. Pak hndou kamizolu, a budu dlat pána, a po kavárnách bloudit až do bílého rána. 86

Xevím vru inevim vru. jak bych v noci tmavé z okna svého ven se mohl dívat, kdybych Vás, Vás, moje roztomilá, neslyšel ty krásné písn zpívat. Xevím, jak by v síni mušek plné spoutaná má mysl blaze snila, kdybyste se usmívavou tváí obrazem k mým licím neklonila. XeWm, jak bych umíral as žízní v boji s vašim vínem, s parným letem, kdybyste mi patoky ty kalné nesladila svojíra krásným retem. Xevím, jak by mnohá píse moje jasnou rži v srdci život mla, kdybyste v tu hloubku pání mého sluncem svojí pízn nehledla. Básn z r i86.

Samotná oliva. wliva bujná na behu do tichých vln se dívá a chvje listem zeleným a starou hlavou kývá. Dva lidé tady zasedli za krásné doby jarní, kdy srdce plno zázrak se svými skvosty marní. Jich srdce istá, blankytná jak lazur na jezee, jich láska jasná nad slunce, když v ranní pou se bére. Pec rozjit se as povelel, a žijí rzné žití, jen na strom nkdy vzpomenou a asu vlnobití.

Jen oli%-a jich lásku zná, až ona žití zbude, kdo o lásce tch lidí dvou, kdo potom vdt bude? 89

Rozdíl. I vé líbání tak vášnivé, tak divoké, tak palné, jak žhavé dechy scirocca, jenž v poušti zrozen dálné. Tvé oko plápol prérií, a bílá adra tvoje jsou jako bouí zmítané vln nepokojné roje. Tvá touha jako moský vír, jenž loku v propast táhne tvé srdce jako žhavý blesk, jenž po shoení práhne. To není jiskra milosti a lásky tiché loubí, to zšílenlý vášn stesk a zídlo divé zhouby. 90

Srovnáni Jste jak Venuše, má zlatá, z Olympu jste pišla snad, oi, rty a líka vaše milostný je souzvuk vnad. Jste jak Venuše, má zlatá, ambrosia jest váš chléb, jen že Medicejská mla vtší cit a menší slep.

S Bohem! JtSu s Bohem, s Bohem, krásná pani má, chci vidt zas svou drahou vlast, svou zem, má píse rozpiala již kídla svá, a srdce touží být zas v ráji svém. Mé oko mdlé již nádherou je tvou, nech zotaví je zase rodný luh, já ukonejšil palnou touhu svou a létnu tam, kam postavil mne Bh. Zel jsem již dost, a srdce mne již bolí. Ty všude, všude vrných bratí máš, ty's paní pec, le s námi cizí stolí a zpupn volá: Hlete, pán jsem váš!" vidl t a okál jsem a bledl, Já le nechci veškeré ti slzy dávat, já bolest tvou a naši v jedno svedl a vím, že doma víc mám oplakávat.

Nuž, s Bohem tedy, krásná paní má, chci vidt zas svou drahou vlast, svou zem, má píse rozpiala už kídla svá, a srdce chce být zase v ráji svém! 9^

Doma. Jih báchorkou se zjevil, pak mi zhas' a šlehl, vzal se rudým ohnm zas ba vyšlehl jak velké slunce ranní zmnil v zpv mé toužné vzpomínáni a Bu pochválen ten milý, krásný jih! Zas útulné mne vítá drahá zem, zas doma, doma, v drahé vlasti jsem; zas háj i les mír do duše mi šumí a žal mj uspává a vzdechy tlumí... Bu požehnán ten milý, krásný les! Zde svrhlo srdce dumnou svoji tíž a betanem v nm kypí radost již, a mysl znova zrozená se vznáší výš k nebesm a kídlem mraky plaší., Bu požehnán ten milý, krásný kraj! 94

Zde zas má vlast, ten krásny svta dil, již v prsten hor Bh perlou zasadil, a krásu sypala v ni jeho dla; (') Bože vný, chra ji, chra ji, chra; bu požehnána drahá moje vlasti

II. DOZVUKY VLASKÉ.

Ze slov, které zpvem lidu do srdce se vnoily, vlašský vznt a eské slovo tyto híky stvoily.

; I. 1 ak zpívá lid, já mnohou kapku rosy a mnohý pel z tch jemných lístk vzal, le mnohý kvt mou krev co rosu nosí, já jsem jej z jihu v sever štpoval. n. Ó jak jsi krásna, budiž požehnána! Tvj úsmv rt, to srdci sladká mana jsi jarním krajem za teplého rána, jsi rosa v kalich kvtu sesypána, jsi kapka krve do prstenu dána, jímž s nebem snouben svt. O budiž požehnána ni. že miluješ? Vždy k spatení t není, ty picházíváš jednou za sto let, a to jen ješt jako z poruení.

IV. A kdyby život vše mi nazpt dával, co vzal mi v svt osud, pták teu dravý, já nechtl koupit bych ten blaha nával za jeden vlas z tvé drahé, milé hlavy. V. Bud rád, bu rád, mne brzo pochovají, pak k tob pijdu, v ase lásky, máji, pak ped tebou se objeví mj duch, a šílen láskou obejmeš jen vzduch. Tak chci t trápit, denn pijdu k tob, bu rád, bu rád, už brzo budu v lirob VI. Že musíme se rozlouit, mi dli, a moje oi pi tom zaslzely, a slzy ty a stesk a srdce žár, to v památní jsem dal ti svatodar; až omrzí t, z prsou jej vytrhni, a zasmj se a do moe jej vrhni, a zasmj se, vždy svt se také smje, když umírá dvé srdcí bez nadje. VII. I malá, drobná vc nás blažit mže, jen s upímným-li srdcem byla dána, mám dkaz toho na tob, má rže.

vm. Až nkdy drahá pijdeš do nebe, chci tam už toužn ekat na tebe, chci na tebe tam ekat, moje štstí, a naproti chci své ti srdce nésti; a v náru až si klesnem' v objímání sám tvrce bude míti smilování a ze dvou našich srdcí jedno stvoí, a jeho plápol nešlehne již k hoi ; ten jeho plápol k lásce se jen vznítí, a zá ta bude nad démant se stkvíti, to srdce bude na stejn v nás bíti a na vky se budem rádi míti. IX. Láska jest víno. které kypí stále - u veer ohnivé a z rána \"s'vtralé. X. Ach, kdeže najít lék, pomoci? mé srdce utíkává v plnoci, mé srdce voli plnoní ten as, by spatit mohlo, signoro, jen vás! Nuž, sute sama, jak as tlu bývá, když bez srdce v as noní odpoívá. Básn z r. 1865,

; XI. Kdybys mne býval vele miloval, byla bych v rakvi okem k tob vzhledla, kdybys mn velý polibek byl dal, byla bych v rakvi rám svoje zvedla a tvoji byla bych objala šiji; le jinak vše, již v rubáš tlo kryji, já umru již a ty mne pochovej, pak do krmy si zajdi, pij a hej, jak jsi to dlal, když jsem prosila t: ach, zsta u mne ábel je v tom zlat: a hej a pij, až prohráš všecko všudy, pak na hrob jdi a vyhrab jeho hrudy, a udlej si kostky z bílých kostí a z lebky pohár; bav se do sytosti. mj zlatý, Jen po moi mi nejezdi, neb velkým híchem duše tvoje prahne, an tžký tak, že na dno t as stáhne bu tob milostiv sám Pán Bh svatý. XII. Ty's ukrutnjší nežli bandita; vždy vraždit mžeš ode dne mne ke dnu, má všecka krev již pro t vylita, a divno mi, že ješt v tvái blednu. Ach, nebudiž tak krut zaryta, zde vezmi juž já sám ti dýku zvednu, mám umírání toho do sytá; na míst tisíc smrtí dej mi jednu! 104

xin. Když jsem vás spatil, sklopil jsem svj zrak, když jsem vás spatil, roztoužen jsem mel a pak jsem zpíval jako tažný pták, když v teplém jihu nové nebe zel. XIV. Já pozvu si dnes lásku k hostin I Osvtlím žárlivostí veeadla, a za koberce budou srdce zvadlá, za nápoj slzy podám jedin; za potravu jí vzpomínání dám, z pohledu mroucích okras nadlám a hodlám vzdechy v livrej verš schovat, by mohly paniku tu obsluhovat. XV. Nech po boji nás svatý mír zas blaží, a nedí svt, že totéž srdce vela, co mysl král dvou, když vykypla, po válce rukou dáním nedokáží. XVI. Na lžku leží ubohá má milá. A do Padov-y cesta moje byla.

" kde svatý Antonín na zlatém stonku tré bílých drží liliových zvonk. A když jsem v pokoe mu žaloval, tu útchu mi hodný svatý dal: Musí-li tvoje milá se svta, pak na památku trápení a bolu, brziko, synu, na zlatém mém stvolu a tvrtá bílá lilje vykvétá! Má milá umela. Já putoval až do Loreta k milé Matce boží, bych útchu si z jejích oí vzal. Tam žaloval jsem velký srdce žal, by z prsou vzala bujné ono hloží. A matka boží hlavu ponížila a tiše, tiše ke mn promluvila: Už potš sel Zíš jakous na ní vinu? Mám korunu jen jednu, milý synu ; kéž dv jsou mé, tu jednu bych jí dala, že t tak z vroucí duše milovala." XVII. Pál bych si brzo pijít do nebe a pece rád bych na tom svt byl, a stát se mže jenom od tebe^ by pohár pání mých se naplnil. Ty nechceš však nuž vím, co udlám; já rychle cestou do íma se dám a poprosím prvního z apoštol, by s oltáe mi klí svj hodil dol. io6

Tak navzdor tob splním pání svoje; své nebe otevru, to srdce tvoje. XVIII. Ach, kterak, dívko, možno je to jen, že oko tvé je stálý, slunný den? Když bdíš, tu okem puí v pláni kvítí, a v spánku mi tvé oko v srdce svítí. XIX. Vy chcete, abych píse zazpíval? Ach, tžké, tžké jest to poínání! Pjte mn k písni vašich oek pal a rtík vašich jemné usmívání; pjte mi rže s vašich milých lící a hebkost vašich ramen i váš vlas, neb musím vám to, roztomilá, íci, že dobrá píse tch musí mít krás: Musí být dítko tveraivé, hravé, musí mít kadee jak zlato plavé a kidélka jak srdce vaše malé a musí smát se, plakat nenadále! Musí být ernooká jako vy jste, musí být pítulná a touhy isté, musí být poup rže plnolisté, musí mít jemnost svou i trny jisté... musí být zkrátka všecka jako vy jste! - 107

XX. Jsem pobožný, le když jsem té zel v bálu, na bílém krku malý zlatý kížek, byla's mn milejší než tisíc kardinál. Ten ohe, o XXI. nmž denn pravíváte, toho as sotva v srdci mnoho máte, ten ohe lásky vaší není stkvly, a kdo ví, strávil-li by doutník celý. XXII. Nuž kupte hocha, lacino ho dám! Dám vám ho zcela jak ho sama mám; já za grešli jsem pi nm nezískala ; když o lásce mn mluvil, vždy jsem spala. XXIII. Kdyby mé lžko zlatohlav byl stkvly a kolem ržiky se rozvíjely, pec by mn smutek klidn spáti nedal, kdyby mj milý se mnou nezasedal. XXIV. Aj, což se divíte, mé zlaté dti, že tam ta hvzda stelmo dol letí? io8

; To denné zím a \ysvtlím to vám já hvzdou hochu pozdrav posílám. XX V^. A kdybych do ráje dnes volán byl, kde ekala by na mne zá už svatá; bez vás tam být, radš bych se obrátil, radš bych se obrátil, má boubelatá. XXVI. Ba vy jste zázrak, moje pespanilá, a všemocnost svj vrchol ve vás skr^-la; vy máte v svt nejkrásnjší líce. vy máte odhodlanost jaré lvice, \y máte záletník na tisíce. jen žel, že srdcí ješt máte více'. XXA'n. Aj, ritornel, on vždy se krásn vznáší jsa arab, zídka jenom podklesne se, však za to ohnivostí rád se plaší. XXA'ni. Má jsoucnost všecka náhle k tob chvátí, a jména-li jen tvého pomyslím, hned bílv vvchod mile zržovatí. log

XXIX. Zde na svých adrech hlavince tvé stelu, vždy okem, kterým v nitro moje hledíš, vyrstá v srdci na sta ritornel. XXX. ím kdo byl živ, tím do hrobu se ztrácí, já lásku v krátkých ritornelech žil, a život mj v nich zvun dokrvácí. XXXI. Ach, já jsem do íma až aby mn papež rozhešení dal, že líbáním jsem tebe miloval! putoval, Líbání, pravil papež, není hích, když hezkým dal jsi ohe ze rt svých; le hích to velký, vn žhoucí plamen, nehezké líbal-li jsi, synu. Amen. XXXII. Já na vás musím, zlatá, žalovat, že vaše oka umí arovat. Já na vás musím žalovat, má zlatá, že vaše oínka jsou jedovatá, neb kamokoli, moje zlatá, zíte, tím krásným okem všecko pevrátíte. Kdo mrtev byl, ten vzkíšení své slaví, a zdráv-li kdo, ten vadna ochuraví.

: xxxní. Y zpovdi páteru jsem žaloval, že dívce v cest hubiku jsem dal, on zamysliv se ^absoho^ dl zchladna, bu, hochu, rád mne nesmí potkat žádná. XXXIV. A ptá-li se mne, od koho jsem as v drobných se verších mluvit nauil ach, dobí lidé, to již drahný as, já tenkrát ješt ptákem v lese žil; le oko dívky na mne zasvítilo, a srdce moje plno verš bylo; te když mi dala celou duši svou, jsem králem víc. víc I jsem už poetou.

III. VLAST.

Vlast je velká zlatá lyra. v struny kdo chceš udeit, musíš s asem m)'slir, konat, musíš s asem žít i mít.

Bu volnvm, Du upímným a vrným bu; le tvj-li hnv kdo vzbudí, pak písn konej, písn su a odvahu mj v hrudi, le pánem bu jen nad sebou, a dle svých zlatých srdce desk vše vykonej, všem volnost pej, pak sám jsi volným jako blesk. Bu hrdým na svou drahou zem, a když ji cizák zhaní, pak na odpor se postav všem a umi hrd za ni; pej, a si každý vypstí svj štstí kvt i slávy strom, ty peuj jen, bys ven a ven byl volným jako blesk a hrom.

Jen chut! Jen bijte, je nás nemnoho, my pece odoláme, jen palte chut do toho, vždy ješt srdce máme! Jen bijte, aspo bídu svou i sílu ucítíme, a svžestí pak mladistvou vás v krvi utopíme. ii8

eši s ^loravanv Z-a zlatou Prahou Bílá hora stojí a v mraku skrývá šedou hlavu svoji, u paty hory té pak v táhlé pláni vír v plái prach a bejlí popohání; zle zahynuli eši s Moravany. Z'le válil národ junáci i muži. zde v oruží a tamo bez oruží, zde kížily se mee: blesky žhavé, až utlumily muškety je dravé; zde zahvnuli eši s Moravanv. Zde znly rány opt ticho bylo ej, mnoho k spánku se jich uhostilo. a mnohý stelou skácený v tom boji jen horkou slzou vymyl ránu svoji; zde zahynuli eši s Moravany. [865.