12 2013 Informační příloha MO ČR a AČR 12 2013 Připraveno redakcí Baltické oko
78 Letové mise čáslavských a kbelských pilotů v litevském vzdušném prostoru Baltické oko Hlášení technika pilotovi je strohé, ale výstižné. Letoun 6066 je připraven k letu, všechny práce byly provedeny, doplněno je pět tisíc tři sta liber paliva, podvěšeny jsou dvě cvičné řízené střely CATM. Krátce před desátou hodinou přijíždí na začátek vzletové a přistávací dráhy dvojice podzvukových bitevníků L-159A ALCA s čísly 6070 a 6066 na trupu. Záhy se postupně rozjíždějí a po pár stovkách metrů se odpoutávají od ranveje litevského letiště Šiauliai. Piloti stopadesátdevítek npor. Radek Zábojník a npor. Kateřina Hlavsová nasazují kurz směrem do prostoru nesoucího pracovní název TSA 4. Klid na stojánce však netrvá dlouho. O pár minut později jsou motory Honeywell F124-GA-100 opět slyšet. To se připravují ke vzletu dvě téčka neboli dvoumístné L-159T1. Dopolední mise cvičení Baltic Eye (Baltické oko), které je organizováno na základě již dlouhodobé spolupráce mezi armádami České republiky a Litvy, začíná Přínos pro všechny cvičící Baltic Eye je přípravnou fází 212. taktické letky na mezinárodní spojenecké cvičení NATO pod názvem Steadfast Jazz 2013. Po týdenním plnění letových úkolů se kontingent Armády České republiky přesouvá z Litvy do Polska, konkrétně na letiště v Poznani, a plní zadání podle daného scénáře cvičení. Do akce je ze vzdušných sil Armády ČR nasazeno šest letounů L-159A a čtyři nadzvukové bojové letouny JAS-39C. Lehké bitevníky L-159 létají z polské základny Poznaň a gripeny operují z mateřského letiště Čáslav s využitím doplňování paliva za letu z francouzského tankeru KC-135FR, říká zástupce náčelníka oddělení bojové přípravy na Velitelství vzdušných sil AČR podplukovník Jakub Štefánek a pozitivně hodnotí úroveň dosaženého výcviku u taktického letectva Armády ČR. Není tajemstvím, že letové úsilí českých vojenských pilotů v litevském vzdušném prostoru má za cíl zvyšovat profesní připravenost tamních specialistů, zejména radarových řídících pro bojové použití ve středisku řízení a uvědomování (CRC Control and Reporting Centre) Karmelava, kteří musejí absolvovat potřebný počet navedení na vzdušné cíle. Na základě ročního plánu byl na každý měsíc stanoven termín, kdy z Čáslavi do Šiauliai létala dvojice stopadesátdevítek, aby tam napomáhala udržovat systém protivzdušné obrany pobaltských států na požadované alianční úrovni. Minulý čas není mýlkou redaktora, ale realitou, protože od jara letošního roku se již tyto jednodenní mise nelétají. Výše uvedené letové úsilí bylo koncentrováno do cvičení Baltic Eye. Týdenní nasazení je mnohem efektivnější a umožňuje nám maximální intenzitu leteckého výcviku, konstatuje pplk. Jakub Štefánek. Dalším profesním bonusem je součinnost příslušníků létajícího personálu vzdušných sil Armády ČR s aliančním úkolovým uskupením, které z letiště v Šiauliai zabezpečuje ochranu vzdušného prostoru pobaltských států v rámci NATINAMDS (NATO Integrated Air and Missile Defence System). Pro tentokrát jimi byli hotovostní piloti belgického vojenského letectva s nadzvukovými stíhačkami F-16. Optimální podmínky pro plnění letových úkolů v Pobaltí vytvářely pracovní prostory vyhrazené pro vojenský výcvik (TSA 3 a TSA 4). Nejednalo se sice o lety nad mořem, ale i tak šlo o další profesní zkušenost. Rovinatý terén bez výrazných reliéfních orientačních bodů a blízkost moře nám umožňují provádět některé úkoly, které v tuzemsku nelétáme, vysvětluje velitel českého kontingentu a upřesňuje, že na cvičení Baltic Eye se nepoužívá ostrá munice. Leteckému fajnšmekrovi však nemůže uniknout, že jsou na sólech zavěšeny cvičné katmy (CATM Captive Air Training Missile) neboli cvičné protiletadlové řízené střely AIM-9 Sidewinder bez bojové části. Stíhač versus cíl Na každý letový den jsou naplánovány čtyři letové mise. Do každé z nich je vždy zapojena dvojice L-159, přičemž jeden letoun působí jako stíhač a druhý jako cíl. V určeném pracovním prostoru jsou na sebe navzájem naváděni z karmelavského střediska. Po vizuální identifikaci cíle se obvykle jejich role obracejí. Ve dvoumístných strojích se do misí zapojují také naši litevští kolegové, upřesňuje kapitán Denis Dúbravčík, velitel 3. roje 212. taktické letky, a dodává, že na cvičení Baltic Eye 2013 přilétly dva z již osmi modernizovaných bojových podzvukových letounů L-159A. V této souvislosti je třeba dodat, že v polovině roku 2009 podepsala vláda České republiky s Aerem
12 2013 79 Vodochody smlouvu o dílčí modernizaci prvních osmi kusů letounů L-159A. Ta spočívá v nových komunikačních systémech, ve vylepšení softwaru a v modernizaci pilotních kokpitů. Deset. To byl počet pilotů z čáslavské 212. taktické letky, kteří se letošního Baltického oka zúčastnili. Pro čtyři z nich to byla premiéra. Je to moje první zahraniční cvičení se stopadesátdevítkou, říká nadporučík Martin Svoboda, který před pár minutami přistál z bezmála dvouhodinové mise. Odstartoval jsem z dráhy jedna čtyři a po vzletu nasadil kurz dva sedm nula. Vystoupal jsem na letovou hladinu třináct tisíc feetů a pokračoval do přiděleného prostoru TSA 3. Tentokrát byla mým cílem dopravní CASA, říká pilot a popisuje navádění na transportní letoun C-295M s trupovým číslem 0455: Provedení geometrie manévru je plně v gesci pozemního střediska, respektive profesní zdatnosti tamního návodčího. S nadsázkou řečeno, já jsem výcvikovým prostředkem. Jakoby na dálku naváděným modelem, který poslouchá na slovo. Navedení musí vést k tomu, abych se dostal do optimální pozice k identifikaci daného cíle. To se během mých deseti navedení na casu dařilo s různou úspěšností. Scénáře Baltického oka Popsat několikadenní letové úsilí čáslavských a kbelských pilotů během cvičení Baltic Eye by nepochybně vydalo na samostatnou publikaci. Pro tentokrát vám přiblížíme tři výcvikové akce zcela rozdílného zaměření.
80 V první misi hrály prim dva bojové podzvukové letouny ALCA (Advanced Light Combat Aircraft). Ve čtyřce, v reálu v pracovním prostoru nad letištěm Šiauliai, provedly čtrnáct navedení v režimu stíhač versus cíl. Po vzletu jsme simulovali cíl. Od pozemního céercéčka jsme dostali trať s určeným kurzem a stanovenou rychlostí. Naše letová hladina byla tři kilometry a zhruba sedm set metrů pod námi letěl stíhač. Ten byl naveden z přední polosféry zatáčkou za cíl. Jeho úkol spočíval v naší vizuální identifikaci, říká kapitán Tomáš Bruštík a vysvětluje, že jde o vzdálenost, z níž je pilot schopný přečíst veškerá označení na trupu letounu, počet lidí v kokpitu, případně zda je stroj vyzbrojen, či nikoliv. Požadované údaje se potom předávají na středisko řízení a uvědomování v Karmelavě. Tím zadání pro stíhače končí. Pak se role obracejí, a to de facto ve stejných letových parametrech. Je nabíledni poukázat na oboustranný prospěch těchto akcí. O profesním zdokonalování pozemních specialistů z pobaltských republik se již opakovaně psalo. Jsou to oni, kdo musí procházet tímto drilem, aby byla křivka navedení co nejsprávnější. Jinými slovy, jsou to oni, kdo zodpovídá za efektivní navedení stíhače na cíl. Naše plus je v tom, že cvičíme tyto procedury bez použití radaru. U nás takovéto mise často nelétáme. I když je v těchto situacích naše role de facto pasivní, protože striktně dodržujeme pokyny navádějícího, profesní benefit to nepochybně přináší oběma stranám, argumentuje zkušený pilot letounu L-159 ALCA. Druhým příkladem ze škály úkolů je společná výcviková mise dvojice stopadesátdevítek s belgickou hotovostní dvojicí (QRA Quick Reaction Alert) vyzbrojenou letouny F-16. Scénář předurčil do role narušitelů svěřeného vzdušného prostoru dva podzvukové bitevníky s nepřehlédnutelným nápisem Czech Air Force na trupu. Jejich počínání iniciovalo cvičný vzlet (Tango Scramble) dvou efšestnáctek. Ty přilétají v řádu několika minut ke stopadesátdevítkám. Vedoucí QRA provede identifikaci narušitelů a stanovenými pokyny dává pilotům L-159 na vědomí, aby ho neprodleně následovali na určené letiště. Druhý stroj F-16, také v bojové konfiguraci, monitoruje celou situaci ze zadní polosféry, přičemž je připravený k okamžitému zásahu. Simulovali jsme dvojici letounů bez rádiového spojení, říkají shodně oba aktéři za českou stranu, npor. Radek Zábojník a npor. Kateřina Hlavsová. Za doprovodu dvojice F-16 jsou jejich letouny nejkratší trasou přivedeny ke vzletové a přistávací dráze letiště Šiauliai. Alkám bylo určeným manévrem jedné z efšestnáctek demonstrováno, na kterou ranvej mají přistát. Obě L-159 vysouvají podvozek, což je přesvědčivý signál, že uposlechnou rozkaz QRA. A kdyby narušitelé nechtěli? To si každý rychle rozmyslí. Existuje řada způsobů, jak by nás donutili k poslušnosti. V tomto případě nelze nic zkoušet. Pro F-16 jsme byli hodnými cíli, smějí se oba piloti z 212. taktické letky a dodávají, že vše probíhalo podle přesně stanovených procedur s důrazem na bezpečnost letového provozu. Takovýto úkol jsem plnila s letounem L-159 poprvé. Společná mise s belgickými efšestnáckami byla nejen zajímavá, ale především profesně přínosná. Beru to jako další velkou zkušenost. Nepochybně je to bonus v mojí letecké praxi, říká pilotka alky nadporučice Kateřina Hlavsová. Třetí pomyslný kamínek do mozaiky zajímavostí na Baltickém oku nese pojmenování CASA. Prvotní majstrštyk předvedla jeho posádka už při nakládání materiálu na čáslavském letišti. Nad všudypřítomnými rozměrnými bednami, zejména nad takzvaným modrým klavírem na kolečkách, nevěřícně kroutili přítomní hlavou. Do té doby, než bylo všechno precizně uloženo na palubě transportní C-295M z kbelské letecké základny. Poté přišlo na řadu několik desítek zavazadel a třiačtyřicet cestujících, včetně posádky letounu. Suma sumárum CASA byla na svojí maximální vzletové váze. Takzvanou maximálku sice nelétáme běžně, ale není to nic výjimečného. Pořád musíte mít na paměti, že letadlo je na limitech, a kdyby se něco stalo, tak nemáte moc času na nápravu, říká kapitán letounu C-295M kapitán Jaroslav Bulíř a ukazuje způsob výpočtu centráže, aby byl stroj vyvážený. Při maximální vzletové váze potřebujeme delší rozjezd a vyšší rychlost. Po vzletu se nesmí éro tolik natahovat a ani s ním provádět nějaké razantnější manévry. Samozřejmě že trvá déle, než se dostanete na stanovenou letovou hladinu, konstatuje kbelský kapitán letounu a upřesňuje, že po odpoutání se od čáslavského letiště CASA stoupala zhruba dva a půl metru za sekundu. Nejzajímavější aktivní zapojení casy do cvičení v Pobaltí byla role zbloudilého dopravního letounu. Také v tomto případě si rychle poradily belgické nadzvukové stíhačky F-16 a bezpečně ochránily bezletovou zónu. Je to oboustranně výhodný výcvik. Pro hotovostní letouny zejména proto, že nemohou provádět cvičné zásahy na civilní letadla s cestujícími, a pro nás, že si zopakujeme stanovené procedury, říká kpt. J. Bulíř a konstatuje, že v tomto směru již dlouhodobě spolupracují s čáslavskou základnou taktického letectva. Výjimkou není ani součinnost s aliančními kolegy. Modernizované stopadesátdevítky I resortní elév ví, že bez příslušníků inženýrsko letecké služby to nejde. Na cvičení Baltic Eye 2013 to potvrdil technický personál z 212. taktické letky, který opět prokázal svoji vysokou profesní kvalitu. A jak už bývá v těchto případech dobrým zvykem, vypomohli jim svým odborným know- -how dva specialisté z letky oprav letecké techniky. Je to praktikovaný způsob, který se nám již opakovaně osvědčil, a to zejména při složitějších opravách letecké techniky, říká zástupce velitele 212. taktické letky pro inženýrsko leteckou službu hlavní inženýr letky major Marek Pažúr a dodává, že do Šiauliai přiletěl zkušený tým techniků, navíc s četnými zkušenostmi z nasazení v zahraničí, který žádnou speciální přípravu na Baltic Eye nepotřeboval. Je-li řeč o profesi technika, je třeba upřesnit, že provoz podzvukových bitevníků L-159 zabezpečují tři odbornosti, a to technik letounu, technik avionik a technik zbrojíř. Každý z nich má odbornými předpisy a nařízeními přesně stanovené úkony pro jednotlivé druhy příprav. Finálním
12 2013 81 aktérem je technik letounu, který také jako poslední v řadě podepisuje deník přípravy letounu a stroj předává pilotovi k letu. Bez rozdílu toho, zda se nacházíme v Čáslavi nebo v Šiauliai, je proces přípravy letounu k letu identický. Před každou letovou akcí se provádí takzvaná předletová příprava, což je výčet přesně definovaných prací, které musejí jednotliví technici na letounu provést, vysvětluje major Pažúr. Na základě zkušeností si s sebou přivezli to nejpotřebnější. Nikdy nemůžete vzít úplně všechno, protože jste limitováni kapacitními možnostmi. Naším osvědčeným základem jsou prostředky pro případné vyproštění stroje, dále sady na přezutí letounu a důležité agregáty, ať už souvisejí s motorem nebo avionickým a hydraulickým systémem. Samozřejmě že máme připravený postup, kdyby došlo k závažné závadě mimo mateřské letiště, abychom letoun, byť v nouzovém režimu, dostali zpět do České republiky, konstatuje hlavní inženýr letky a dodává, že v případě potřeby by jim hostitelská strana vytvořila adekvátní zázemí. Pro majora Marka Pažúra je klíčové, že letecký park 212. taktické letky prošel v uplynulých třech letech takzvanou PP 2000. Zasvěcení vědí, že se jedná o předepsané práce buď po dvou tisících letových hodinách, nebo dobově po osmi letech, což byl případ čáslavské letky. Vedle toho proběhla již zmíněná částečná modernizace stopadesátdevítek. Tou nejvíce viditelnou změnou jsou větší multifunkční displeje (5krát 7 palců), dále nový systém spojení odolný proti rušení Have Quick II. Přibyla také zcela nová zařízení systému utajeného spojení Elcrodat 4-2 odpovídající standardům NATO a identifikace letounů s využitím Mode 4 IFF. Letmý pohled na stojánku letadel ukazuje, že každým okamžikem začne ke vzletové a přistávací dráze pojíždět dvojice L-159T1. Pilot se pozdraví s technikem a ten se se svým strojem symbolicky rozloučí poplácáním po křídle Je to i o zdánlivých maličkostech Nezmínit se o kapitánu Václavu Svobodovi by nebylo fér. Na čáslavské základně zastává pozici odborného inženýra na 21. křídle, ale v Šiauliai se jeho působnost podstatně rozšířila. Vedle záležitostí ryze technických rovněž zodpovídal za vše, co souviselo s logistikou. A dlužno dodat, že ke vší spokojenosti cvičícího uskupení Armády ČR. To, že se spojila cvičení Baltic Eye v Litvě a Steadfast Jazz v Polsku dohromady, je efektivním řešením, avšak s některými úskalími. Aby měl kontingent Armády ČR optimální podmínky k činnosti jak v Šiauliai, tak v Poznani, bylo třeba sladit velmi mnoho detailů. Počínaje pozemními a vzdušnými přepravami do míst nasazení přes vytvoření zázemí pro technický a létající personál a konče jinými konfiguracemi letounů L-159, co se zbraňových systémů týká. Hostitelské strany vám sdělí, co mohou poskytnout, a o všechno ostatní se musíte postarat sami. Vše se odvíjí od plánovaného nasazení sil a prostředků. Není sporu také o tom, že obě cvičení jsou zcela jiného charakteru a úrovně. Steadfast Jazz 2013 je alianční akcí, kde se procvičují komplexní schopnosti při vedení vzdušných operací a podpoře pozemních vojsk. Operační činnost cvičících zde je intenzivnější, říká kpt. V. Svoboda. Klíčovou otázkou vždy bývá, aby hostitelský stát skutečně dodržel vše, co při plánovacích konferencích a dohovorech deklaroval. Z litevské strany to bylo bez problémů. Spolupráce s Litevci je výborná. Oni si velice váží našeho letové úsilí, které jim výraznou měrou pomáhá udržovat, respektive zvyšovat jejich profesní schopnosti v rámci protivzdušné obrany. Společný letecký výcvik je pro ně benefit a oni nám to obrazně vracejí svým aktivním přístupem a vstřícností, konstatuje kapitán Svoboda. Každou chvíli si jej někdo žádá přes vysílačku. Dříve než se opět vydá na stojánku letadel, stačí nám kvapem odpovědět na poslední otázku: Nejdůležitější je vše časově zkoordinovat. Tak, aby se to v den odjezdu optimálně sešlo. Každá maličkost je důležitá. I zdánlivě nepodstatná věc může způsobit v zahraničí nemalý problém. Musíte být připraveni na jakoukoliv situaci, která tam může nastat. Kromě zkušeností je třeba i jisté předvídavosti. Foto: Jan Kouba Pavel Lang
82 Armáda České republiky ukončila tříleté působení vojenských operačních styčných a poradních týmů v afghánských provinciích Wardak a Lógar Šˇtěstí přálo PŘIPRAVENÝM Bylo krátce po deváté hodině 31. května 2011. Část 2. jednotky vojenského poradního týmu OMLT úkolového uskupení AČR v misi ISAF pod velením podplukovníka Michala Kucharského se právě v afghánské provincii Wardak přesunovala po silnici. Nikdo z našich vojáků v tomto okamžiku netušil, že nedaleko vesnice Salar je v propustku pod asfaltkou ukryto padesát kilogramů výbušniny. Exploze, která následovala, si s vozidlem IVECO pohrála jako s krabičkou sirek. Rotmistr Robert Vyroubal utrpěl smrtelné zranění. Krátce po incidentu podlehl následkům způsobeným výbuchem i afghánský tlumočník. Velitel 2. jednotky OMLT (Operational Mentoring and Liaison Team) podplukovník Michal Kucharský utrpěl lehké zranění. O poznání hůř na tom byl řidič rotmistr Ivan Vorel. Jeho stav se ale podařilo stabilizovat a přes Lógar a náš chirurgický tým působící ve francouzské vojenské nemocnici na kábulském letišti dopravit zraněného do Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích. Jednalo se jednoznačně o jeden z nejtěžších momentů tříletého působení šesti jednotek našich operačních styčných a poradních týmů ve Wardaku. Zraněný podplukovník Michal Kucharský se rozhodl pokračovat dál v misi, ale 2. jednotka OMLT si svou porci smůly musela vybrat až do dna. Uplynulo jen něco málo přes čtyři měsíce a ve stejné oblasti bylo povstalci napadeno předsunuté stanoviště Salar. Během následného boje byl 9. října 2011 těžce zraněn rotmistr Adrian Werner. Po přepravě do České republiky bojoval rotmistr Werner devadesát osm dní o život v pražské a olomoucké vojenské nemocnici. Nakonec ale následkům zranění podlehl. Ztráta dvou českých vojáků, kteří zahynuli v době nasazení 2. kontingentu, byla pro Armádu České republiky tragická. Pokaždé, když armáda ztratí při plnění bojových úkolů v zahraničních operacích své vojáky, je to velké neštěstí, řekl nám zástupce náčelníka Generálního štábu AČR ředitel Společného operačního centra MO generálmajor Aleš Opata. Nasazení mentorovacích jednotek v Afghánistánu, ke kterému došlo v září 2010, jsme věnovali velkou pozornost.
12 2013 83 A to z hlediska jak výcviku vojáků a přípravy jednotky, tak i jejího vybavení potřebným materiálem. Přípravná etapa trvala celý rok. Počítali jsme s tím, že to nebude snadné. Věděli jsme, že se jedná o bojovou operaci se svým všudy. Proto jsme také tomu věnovali maximální pozornost. S výjimkou 2. jednotky nám v případě všech ostatních přálo štěstí. Jednoduchá záležitost to ale skutečně nebyla. Začínali Chrudimáci Šňůru šesti jednotek styčných a poradních týmů odstartovala 1. jednotka OMLT pod velením podplukovníka Ladislava Švejdy. Ta byla dislokována od 5. září 2010 společně s příslušníky 6. kandaku 4. brigády 203. sboru Afghánské národní armády na základně Black Horse nedaleko Kábulu. V prosinci 2010 se s pěti sty afghánskými vojáky a sto dvaceti kusy vojenské techniky přesunula v noci po vlastní ose na základnu Carwile v provincii Wardak, kde působila až do 2. května 2011. Naše jednotka měla padesát čtyři vojáků a byla kompletně vybavena a schopna samostatného nasazení. Její součástí byli i dělostřelečtí a letečtí návodčí a někteří další specialisté. Velitelství a štáb (16 vojáků) zabezpečovaly a plánovaly činnost pěti mentorovacích (školicích) týmů. Čtyři týmy se zaměřovaly na taktický výcvik afghánských jednotek a pátý měl na starost rotu zbraní. Organizační strukturu doplňovala skupina bojové podpory, jejíž součástí byl i zdravotnický tým v čele s lékařem. Mise byla zaměřená na školicí činnost, což vyžadovalo široké spektrum znalostí. Mentor by měl být pedagog a zároveň psycholog. Musí být velmi trpělivý, shovívavý a schopný porozumět kulturním odlišnostem. Měl by dokázat přimět Afghánce, aby operovali i v nevhodnou denní dobu a dodržovali postupy, které se jim právě zdají být zbytečné. Tato podoba mentorování nebyla v AČR ničím novým. Naši vojáci plnili podobné úkoly i v minulosti. A to ať již se jednalo o operace SFOR, KFOR či Irák. V Afghánistánu byl ale tento záběr nejen větší, ale navíc se vojenské poradenství rozšířilo o bezprostřední doprovázení afghánských jednotek při plnění jejich bojového úkolu, vysvětluje generál Aleš Opata. Naše schopnost se díky tomu v této oblasti za deset let, co působíme v Afghánistánu, rozšířila. Čeští vojáci si jak z hlediska vlastní přípravy, tak i přístupu ke konfliktu v této zemi získali nemalý respekt. Afghánci oceňují to, že čeští mentoři je nechtějí do ničeho tlačit, že tam jsou od toho, aby jim pomohli. To všechno přispělo k tomu, že mezi poradními týmy jsme se u afghánské strany stali velice populárními. Zároveň jsme ale také získali pověst hodnověrného partnera koaličních spojenců, zejména pak americké armády. Američané měli možnost poznat, že nestojíme někde vzadu, ale že jsme přesně tam, kde je nás potřeba. Mezi příslušníky koaličních armád a afghánskými vojáky byla celá řada případů vzájemného napadení. My jsme přitom nezaznamenali jediný takovýto případ. I to svědčí o tom, že jsme k plnění tohoto úkolu přistoupili velice zodpovědně. Silnice smrti Ostatní naše poradní týmy již působily přímo v provincii Wardak. I ony ale byly vystaveny častým změnám. Měnil se afghánský kandak a částečně i operační prostor. Některé základny se rušily, jednu novou bylo potřeba vybudovat. S tím byl spojený poměrně velký přesun materiálu a lidí, což bylo v tomto prostředí náročné. České jednotky měly kromě mentorování přispět ke zvýšení operačních schopností afghánského kandaku a měly pomoci zajistit bezpečné prostředí a volnost pohybu v prostoru odpovědnosti. Za tímto účelem se uskutečnily stovky společných operací zaměřených na zajištění zbraní povstalců, výroben výbušnin a zajištění bezpečného prostředí. Jedním z úkolů afghánských vojáků bylo například eliminovat povstaleckou síť v distriktu Sayed Abad. Právě tímto distriktem prochází neblaze proslulá páteřní komunikace HW-1 z Kábulu do Ghazni, nazývaná také dálnice smrti. Ta měla do skutečné dálnice hodně daleko. Byla plná děr po výbuších nástražných systémů a lemovaly ji vraky vojenské techniky. K úkolům českých a afghánských vojáků patřil dohled nad padesáti kilometry nejnebezpečnějšího úseku této silnice. Většinou každý den zde explodovalo nějaké nástražné výbušné zařízení. Ne náhodou byly základny Lora, Haft Asiab, Soltan Kheyl, Salar, Akhakel, Sayed Abad a kemp ANA 6, na kterých působili naši vojáci, rozmístěny přímo na této komunikaci. Jak provincie Lógar, tak především Wardak patří k nejsložitějším v Afghánistánu. V rámci Regionálního velitelství Východ to byly provincie s nejproblematičtější bezpečnostní situací. Naši vojáci museli působit ve složitých oblastech a odvedli tam skvělou práci, zdůrazňuje generál Opata. Osobně považuji operace spojené s vojenským poradenstvím za jednu z nesložitějších misí, jakých se AČR v novodobé historii účastnila. Naše jednotky totiž působily po boku afghánských a koaličních jednotek bezprostředně v bojových operacích a otázky bezpečnosti a výcviku afghánské armády řešily přímo na místě. Nečas přivezl štěstí Tři roky působení českých poradních týmů ve Wardaku byly doslova nabyty událostmi. Vybrat z nich několik nejvýznamnějších není právě jednoduché. Přesto stojí ještě jedno konkrétní datum za zmínku, a sice 1. září 2012. Ten den se náš kapitán Martin V. probudil na předsunuté základně Sayed Abad hodně brzy. Jedenáct jeho kolegů z naší jednotky již odletělo předchozího dne na hlavní základnu Soltan Kheyl. Měli se zde setkat s tehdejším premiérem Petrem Nečasem během jeho úplně první návštěvy v Afghánistánu. Také kapitán se ustrojil a vypravil na nedaleký heliport. Najednou se ale ozval výbuch. Dřív než se stačil kapitán vzpamatovat, okolím otřásla další, tentokrát mnohem silnější detonace. Prudká tlaková vlna srazila nejen jeho, ale i ostatní čekající americké vojáky na zem. Rychle jsme se zvedli a běželi do bunkru zaujmout palebné pozice. Nevěděli jsme totiž, zda se nejedná o komplexní úder, zda po výbuchu nebude následovat útok povstaleckých sil na naši základnu, řekl nám krátce po tomto incidentu kapitán. Okamžitě jsme se také zapojili do pomoci zraněným. Snažili jsme se udělat maximum pro stabilizaci základních životních funkcí. Později jsme je odnášeli a nakládali do přilétajících vrtulníků, které je přepravovaly do vojenské nemocnice na Bagramu. Odnášeli jsme i afghánské vojáky, jimž již nebylo pomoci, byli totiž mrtví. Tehdy se před základnou Sayed Abad odpálil sebevražedný útočník, který měl výbušniny umístěné přímo na těle. Vzápětí explodoval nákladní automobil naložený výbušninou. Důsledky byly tragické. Tržnice v blízkosti základny byla prakticky zlikvidována. Patnáct Afghánců zemřelo, desítky dalších
84 vojáků utrpěly zranění. Mezi nimi bylo i nemálo Američanů. České ubytovací prostory, ve kterých ještě den předtím přespávalo dvanáct mužů, byly prakticky srovnány se zemí. OMLT vystřídal MAT V dubnu 2013 ukončila v Afghánistánu činnost 5. jednotka OMLT. Byl to náš poslední operační a poradní tým. Nahradila ji 1. jednotka MAT (Military Advisory Team) Wardak. V obou případech se jedná o systém výcviku a vojenského poradenství. Jednotky OMLT měly na starosti výcvik samotného afghánského praporu. Následně jeho mentorování a výcvik přímo při bojových operacích. Afghánské kandaky se po určité době dostaly na poměrně slušnou úroveň. Splnily tedy kritéria toho, aby mohly fungovat samostatně. Od tohoto okamžiku se naše aktivity omezily pouze na vojenské poradenství. A 1. jednotka MAT působila již jen na úrovni velení praporu, vysvětluje generál Opata. Činnost našich týmů definitivně skončila v září 2013. Vycvičenost Afghánců dosáhla požadované úrovně, že nebyl důvod dál pokračovat. V souladu s plány ISAF afghánské prapory ve Wardaku a Lógaru dosáhly požadované úrovně. Podařilo se tak naplnit strategii, která byla nastavena ve vztahu k Afghánistánu. Ta vycházela z filozofie předávání odpovědnosti za tuto zemi zdejší vládě a bezpečnostním složkám. Již v průběhu působení 5. jednotky OMLT a 1. jednotky MAT docházelo ke stahování afghánských a našich vojáků z předsunutých základen na hlavní základnu Soltan Kheyl. Není žádným tajemstvím, že v misích má nejobtížnější situaci první a poslední kontingent. Ten první musí všechno vybudovat a nastavit určité procesy. Na tom posledním zase je, aby zajistil stažení obrovského množství materiálu a případnou likvidaci základen. Což byl i tento případ. Co se týče stahování velkého objemu materiálu a techniky z Afghánistánu, navazujeme na zkušenosti operace na Balkáně. To, že stahujeme po x letech jednotku ze zahraniční operace, není pro nás tedy až zas takovou novinkou. V minulosti jsme něco podobného dělali v Bosně a Hercegovině, Kosovu, Kuvajtu a Iráku. Během plnění těchto úkolů jsme načerpali spoustu zkušeností. Naučili jsme se dělat tyto věci správně a efektivně. Afghánistán je samozřejmě poněkud složitější záležitost. Jak námořní, tak i železniční doprava je s ohledem na geografické podmínky poměrně složitá. Z toho důvodu musí být řešena veškerá přeprava letecky. Za tímto účelem jsme zřídili pracovní tým Naurus. V něm jsou zástupci SOC a logistiky, objasňuje Aleš Opata. Počítáme s tím, že stažení veškerého plánovaného materiálu dokončíme v několika etapách. V současné době jsme v této oblasti zcela soběstační. Od našich koaličních partnerů nepotřebujeme žádnou pomoc. To je především ze strany americké armády ceněno. Z Afghánistánu se samozřejmě nestahujeme sami. Domů se vrací desetitisíce vojáků a statisíce tun materiálu a techniky. Pokud jsme v tomto směru soběstační, je to jedině dobře. Musím to zaklepat, ale z mého pohledu zatím všechny tyto záležitosti fungují. V této době máme již zhruba pětašedesát procent materiálu v České republice. Není všem dnům konec Mentorování afghánských pozemních sil našimi instruktory skočilo. V Afghánistánu zůstává pouze letecký mentorovací tým. Máme tedy za sebou jednu významnou etapu v historii Armády České republiky. To ale v žádném případě neznamená, že se naši vojáci v roli poradců někdy v budoucnu k afghánským kandakům nemohou vrátit. V současné době se blíží konec operace ISAF, ke kterému by mělo dojít v závěru roku 2014. Operace na území Afghánistánu po tomto datu je ve stádiu příprav. Není možné tedy vyloučit, že v oblasti vojenského poradenství budeme pokračovat dál. Určitě je to v zájmu naší armády. Ta je ale závislá na schválení mandátu. Máme schválen mandát našeho působení do konce roku 2014 s výhledem na rok 2015, kde je řečeno, že bychom chtěli udržovat v této zemi zhruba sto vojenských poradců především v oblasti mentorování vzdušných sil afghánské armády, a to v návaznosti na Centrum leteckého výcviku v Pardubicích. Nebráníme se ale ani tomu, abychom nadále podporovali afghánské pozemní síly v oblasti vojenské asistence, dodává na závěr generál Opata. Vladimír Marek Foto: autor a archiv VHÚ 1. jednotka OMLT doba nasazení: od 5. 9. 2010 do 2. 5. 2011 počet osob: 52 velitel: pplk. Ladislav Švejda medaile: 1 medaile Za zranění, 3 Čestný odznak AČR Za zásluhy, 2 Záslužný kříž ministra obrany ČR, 11 Odznak za bojový kontakt 2. jednotka OMLT doba nasazení: od 29. 3. 2011 do 11. 10. 2011 počet osob: 54 velitel: pplk. Michal Kucharský medaile: 8 medaile Za zranění, 3 Čestný odznak AČR Za zásluhy, 3 Záslužný kříž ministra obrany ČR, 2 Kříž obrany státu, 44 Odznak za bojový kontakt 3. jednotka OMLT doba nasazení: od 12. 9. 2011 do 30. 4. 2012 počet osob: 54 velitel: pplk. Zdeněk Mikulka medaile: 1 medaile Za zranění, 3 Odznak NGŠ, 3 Záslužný kříž ministra obrany ČR, 15 Odznak za bojový kontakt 4. jednotka OMLT doba nasazení: od 31. 3. 2012 do 11. 11. 2012 počet osob: 54 velitel: pplk. Martin Botík medaile: 3 Čestný odznak AČR Za zásluhy, 2 Záslužný kříž ministra obrany ČR, 38 Odznak za bojový kontakt 5. jednotka OMLT doba nasazení: od 12. 10. 2012 do 29. 4. 2013 počet osob: 54 velitel: mjr. Igor Jašek medaile: 3 Čestný odznak AČR Za zásluhy, 3 Záslužný kříž ministra obrany ČR, 15 Odznak za bojový kontakt 1. jednotka MAT Wardak doba nasazení: od 28. 5. 2013 do 5. 10. 2013 počet osob: 59 velitel: pplk. Jan Zezula medaile: 3 Čestný odznak AČR Za zásluhy, 3 Záslužný kříž ministra obrany ČR, 31 Odznak za bojový kontakt 1. jednotka MAT Lógar doba nasazení: od března do října 2013 počet osob: 64 velitel: mjr. Přemysl Tuček medaile: 4 Čestný odznak AČR Za zásluhy, 2 Záslužný kříž ministra obrany ČR, 31 Odznak za bojový kontakt
Summer Survival 2013 Boj až do posledních sil 12 2013 85 Třetí den, kdy závodníky čekal noční orientační závod s visutou lávkou či rozhlednou, ale pořadím značně zamíchal. Řadě družstev na některé úkoly již nestačily síly a za jejich nesplnění byla penalizována ztrátou hned několika desítek bodů. Pro družstvo Litvy to byl dokonce soutěžní den úplně poslední. V čele si naopak náskok zvýšilo družstvo přáslavického 72. praporu, na další medailové příčky postoupila družstva 44. lehkého motorizovaného praporu z Jindřichova Hradce a 73. tankového praporu z Přáslavic. Ale přišly ještě další disciplíny jako dobytí věže Baldovec, tarzaní skok či sloup, které pořadím opět zamíchaly. A jak to všechno dopadlo? Putovní pohár pro vítěze si po neuvěřitelném trháku v závěru odvezlo družstvo Vojenské policie I z Prahy, za ním skončili závodníci ze 72. mechanizovaného praporu z Přáslavic a bronz vybojovalo družstvo 311. praporu radiační, chemické a biologické ochrany z Liberce. Tento závod není jen o vítězích a poražených. Díky tomu, že je s mezinárodní účastí, týmy společně procvičí různé typy Sluneční paprsky navozovaly atmosféru léta, avšak skutečnost byla zcela odlišná. Ranní mrazíky, studený vítr a odpolední teploty nepřesahující 10 stupňů Celsia. V takovém počasí se letos bojovalo na mezinárodním letním přírodním víceboji. Na startu speciálního tělovýchovného víceboje, jejž pořádá sekce rozvoje a plánování schopností MO a organizuje Velitelství výcviku Vojenská akademie, se ve vyškovské posádce sešlo deset družstev Armády České republiky a také dvě zahraniční, z Kanady a Litvy. Závod tříčlenných vojenských hlídek se ihned rozběhl. Skruž, běh s břemenem, biatlon (střelba), lanová dráha. To je jen část názvů disciplín, jejichž výsledky mohli zájemci průběžně sledovat na webových stránkách Summer Survival. Disciplíny jsou každý rok jiné, mění se jejich obsah i místo konání. Jedno ale mají společné. Prověřují schopnost jednotlivců pružně reagovat, logicky myslet a improvizovat i účinně spolupracovat a komunikovat ve skupině, uvedl ředitel soutěže a zkušený dlouholetý organizátor závodu kapitán Roman Blahuta z vyškovské akademie. Neznámý terén, plnění úkolů v odloučení, vysoká úroveň tělesné zdatnosti, psychická odolnost a zvládnutí různorodých dovedností ve všech oblastech speciální tělesné přípravy včetně střelby. A to vše pod dohledem nejen odborných tělovýchovných pracovníků, ale rovněž týmu zaměstnanců vojenského zařízení v Dobrušce, jejichž specifickou roli vysvětlil kapitán Blahuta: Již poněkolikáté nám pomáhali zajistit Kompletní výsledky a fotogalerii naleznete na www.vavyskov.cz bezpečnost závodu. Monitorovali veškerý pohyb družstev, která byla vybavena čipy. Zejména při nočních orientačních etapách, kdy se některá družstva dostala mimo trasu, to byla pomoc přímo nad zlato. O tom, že závod skutečně nebyl procházkou růžovou zahradou, svědčí i jeho letošní průběh. Ještě po dvou dnech si nejlépe stály přáslavický 72. mechanizovaný prapor, Univerzita obrany Brno a 311. prapor radiační, chemické a biologické ochrany z Liberce. vojenských dovedností, což je také vynikající průprava pro mezinárodní působení v zahraničních misích, zhodnotil Summer Survival 2013 ředitel sekce rozvoje a plánování schopností MO brigádní generál Pavel Adam. kapitánka Monika Nováková, tisková a informační důstojnice VeV-VA Foto: Vladimír Bezděk Připravila redakce časopisu A report měsíčníku Ministerstva obrany ČR Adresa: Rooseveltova 23, 160 01 Praha 6 Kontakt: Jan Procházka (šéfredaktor) 973 215 553, 724 033 407, e-mail: areport@centrum.cz, www.army.cz Grafi cká úprava a zlom přílohy atm + : Andrea Bělohlávková (A report) 973 215 786 Titulní foto: Jan Kouba