2/1.9 ODPOVĚDNOST VEDOUCÍCH ZAMĚSTNANCŮ STAVBY

DOZOR A KONTROLA NA STAVBĚ Část 2, Díl 1, Kapitola 9, str. 1 2/1.9 ODPOVĚDNOST VEDOUCÍCH ZAMĚSTNANCŮ STAVBY Odpovědnost vedoucích zaměstnanců stavby lze dělit na: a) odpovědnost pracovněprávní upravenou zákoníkem práce; b) odpovědnost občanskoprávní upravenou občanským zákoníkem; c) odpovědnost trestněprávní upravenou trestním zákoníkem. A) PRACOVNĚ PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST Vedoucí zaměstnanci zaměstnavatele a jejich povinnosti Předně je třeba vysvětlit pojem vedoucího zaměstnance dle klasifikace uvedené v zákoníku práce: Vedoucím zaměstnancem je ten zaměstnanec, který pracuje v přímé řídící působnosti statutárního orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba (společnost) nebo pracuje v přímé řídící působnosti zaměstnavatele, je-li zaměstnavatelem fyzická osoba (živnostník). Vedoucím zaměstnancem je dále ten zaměstnanec, který pracuje v přímé řídící působnosti vedoucího zaměstnance přímo podřízeného statutárnímu orgánu, je-li zaměstnavatelem právnická osoba (společnost) nebo v přímé řídící působnosti vedoucího zaměstnance přímo podřízeného zaměstnavateli, je-li zaměstnavatelem fyzická osoba (živnostník). Na stavbě jsou v obecném případě vedoucími zaměstnanci stavbyvedoucí a mistr. Upozorňujeme však na skutečnost, že pozici vedoucího zaměstnance může mít každá společnost upravenou interními předpisy jinak. Povinnosti zaměstnavatele Za dodržování bezpečnosti a ochrany zdraví na stavbě odpovídá v obecné rovině zaměstnavatel, ale současně je tato povinnost rovnocennou součástí pracovních povinností vedoucích zaměstnanců na všech stupních řízení v rozsahu jejich pracovních funkcí. Zaměstnavatelé jsou podle zákona povinni vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a vhodné pracovní podmínky tak, aby se předcházelo rizikům, přičemž prevencí rizik se rozumí všechna opatření vyplývající z právních a ostatních předpisů, k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a opatření zaměstnavatele, která mají za cíl předcházet rizikům, případně je minimalizovat, pokud je nelze vhodnými opatřeními zcela vyloučit. Vedoucí zaměstnanec Vedoucí zaměstnanci na stavbě Bezpečnost a ochrana zdraví

Část 2, Díl 1, Kapitola 9, str. 2 DOZOR A KONTROLA NA STAVBĚ Spolupráce na jednom pracovišti Opatření pro případ vzniku mimořádných událostí Zákoník práce stanoví, že v případech, kdy na jednom pracovišti plní pracovní úkoly zaměstnanci dvou anebo více zaměstnavatelů, jsou zaměstnavatelé povinni písemně se informovat o možných rizicích plynoucích ze vzájemné spolupráce a spolupracovat při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pro všechny zaměstnance na pracovišti s tím, že za jejich splnění odpovídají vedle zaměstnavatele jeho vedoucí zaměstnanci na všech stupních řízení, a to v rozsahu odpovědnosti, která odpovídá jejich pracovnímu zařazení. Vzhledem k současným mimořádným událostem způsobeným zejména povodněmi, považujeme za nutné připomenout zákonnou povinnost zaměstnavatele včas přijmout opatření pro případ vzniku mimořádných událostí, jako jsou havárie, požáry a povodně a jiná vážná nebezpečí, která mohou přivodit zastavení prací a případnou evakuaci zaměstnanců. Na nebezpečí mimořádných událostí reagují předpisy též stanovením požadavků na řešení a uspořádání částí staveb, např. v 9 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, který věnuje z tohoto hlediska zvýšenou pozornost stavbám v zaplavovaném území. Další zákonné povinnosti zaměstnavatele Zaměstnavatel je povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotnímu stavu; informovat zaměstnance o tom, do jaké kategorie je zařazena jím vykonávaná práce; sdělit zaměstnancům, jaké zdravotnické zařízení jim poskytne lékařskou péči; zabezpečit, aby zaměstnanci jiného zaměstnavatele, kteří vykonávají práce na jeho pracovištích, obdrželi před jejich zahájením vhodné informace a pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci; nahradit zaměstnanci, který se podrobí lékařské prohlídce, ztrátu na výdělku; zajistit zaměstnancům, zejména těm, kteří mají uzavřenu pracovní smlouvu na dobu určitou, dostatečné a přiměřené informace a pokyny k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci; zabezpečit, aby zaměstnanci jiného zaměstnavatele vykonávající práci na jeho pracovištích obdrželi před jejich zahájením vhodné a přiměřené informace a pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a o přijatých opatřeních pro případ vzniku požáru, poskytnutí první pomoci a evakuaci osob v případě mimořádných událostí; ve vhodných případech informovat zaměstnance o výši expozice rizikových faktorů, zejména v případech gravidity žen; zajistit zaměstnancům poskytnutí první pomoci; nepoužívat takové formy odměňování, při kterém mohou být zaměstnanci vystaveni zvýšenému nebezpečí újmy na zdraví; není-li možné rizika při práci zcela odstranit nebo dostatečně omezit, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci osobní ochranné prostředky.

DOZOR A KONTROLA NA STAVBĚ Část 2, Díl 1, Kapitola 9, str. 3 Povinnosti zaměstnavatele při pracovních úrazech a nemocech z povolání Zaměstnavatel, u něhož došlo k pracovnímu úrazu, je povinen objasnit příčiny a okolnosti vzniku úrazu a bez vážných důvodů nesmí měnit stav na místě úrazu až do doby jeho objasnění. O pracovním úrazu zaměstnance jiného zaměstnavatele uvědomí bez zbytečného odkladu jeho zaměstnavatele a umožní mu účast na objasnění jeho příčin. Povinností zaměstnavatele je vést knihu úrazů, kam se zaznamenávají všechny úrazy, i když jimi nebyla způsobena pracovní neschopnost. V této souvislosti je zaměstnavatel povinen ohlásit pracovní úraz orgánům stanoveným v příslušném vládním nařízení. Obdobné povinnosti má zaměstnavatel, u něhož vznikla nemoc z povolání, a je povinen učinit taková opatření, aby odstranil nebo minimalizoval rizika jejich vzniku. Problematika náhrady škody Povinností zaměstnavatele je zajišťovat svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby zaměstnanci mohli řádně plnit svoje pracovní povinnosti. Zaměstnavatel je v této souvislosti oprávněn v nezbytném rozsahu provádět kontrolu věcí, které zaměstnanci k němu přinášejí nebo odnášejí, případně provádět prohlídky zaměstnanců; při osobní prohlídce musí být dodržena ochrana osobnosti. Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních povinností. Odpovídá za škodu na věcech, které se obvykle nosí do práce a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů na obvyklém místě. Pro tyto případy ale platí patnáctidenní promlčecí lhůta, která začne běžet ode dne, kdy se zaměstnanec o škodě dozvěděl; za věcnou škodu, kterou zaměstnanec utrpěl při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo odvracení nebezpečí hrozící životu nebo zdraví, pokud škoda nevznikla úmyslně. Zaměstnavatel neodpovídá zaměstnanci za škodu na dopravním prostředku, kterého použil při plnění pracovních úkolů bez jeho souhlasu; která vznikla na nářadí, zařízeních a předmětech potřebných pro výkon práce, které použil bez jeho souhlasu. Pokud jde o náhradu škody, je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci skutečnou škodu a limit náhrady škody za věci, které se do práce obvykle nenosí je 10 000 Kč. Obecně platí, že je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu v penězích, pokud škodu neodčiní uvedením v předešlý stav. Pokud zaměstnavatel prokáže, že škodu zavinil také poškozený zaměstnanec, pak se odpovědnost zaměstnavatele poměrně omezí. Při určení výše škody na věci se vychází z její ceny v době vzniku škody. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu

Část 2, Díl 1, Kapitola 9, str. 4 DOZOR A KONTROLA NA STAVBĚ B) OBČANSKOPRÁVNÍ ODPOVĚDNOST Občanský zákoník rozeznává odpovědnost: za majetkovou a nemajetkovou újmu (škodu); závazkovou (smluvní); deliktní (mimosmluvní). Obecně platí, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Zákon stanoví, že škoda je způsobena právnickou osobou, byla-li způsobena při jejich činnosti zaměstnanci, které k této činnosti použila. Zaměstnanci sami za škodu podle občanskoprávních předpisů neodpovídají, jejich odpovědnost podle předpisů pracovněprávních tím ale není dotčena. Odpovědnosti za škodu se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. K problematice odpovědnosti za škodu, způsobenou zaviněním jiného, je třeba uvést, že má vůči němu postih. Postihem (regresem) se rozumí právo toho, kdo splnil svoji povinnost vůči poškozenému (např. vedoucí zaměstnanec) vyplývající z jeho odpovědnosti za škodu, proti tomu, kdo vznik této škody svým zaviněním způsobil. Toto právo má jen ten, kdo závazek k náhradě škody splnil. Může jít např. o zhotovitele díla, který nahradil objednateli škodu způsobenou subdodavatelem. Vznik odpovědnosti Předpokladem pro vznik občanskoprávní odpovědnosti za způsobenou škodu je: porušení právní povinnosti; vznik škody; existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody; zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru, důkazy musí předložit poškozený, zavinění je subjektivní povahy, obecně se předpokládá nevědomá nedbalost škůdce. Jestliže jednání škůdce zároveň naplňuje znaky trestného činu (viz dále), za nějž byl škůdce pravomocně odsouzen, je soud v občanskoprávním řízení tímto rozsudkem vázán. Čin škůdce, který na první pohled vykazuje všechny uvedené znaky odpovědnosti za způsobenou škodu, nemusí být ve všech případech protiprávní. Jde například o nutnou obranu, krajní nouzi, plnění povinností uložených právním řádem apod. Úmysl a nedbalost Zavinění jako subjektivní předpoklad odpovědnosti je občanským zákoníkem chápáno jako psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání a ke škodě, která je výsledkem tohoto jednání. Zavinění má složku intelektuální rozumovou a složku volní ovládací. Podle přítomnosti rozumového a volního prvku se rozlišuje mezi jednáním úmyslným a jednáním z nedbalosti. Úmysl Úmysl může být přímý a nepřímý. O úmysl přímý jde tehdy, kdy škůdce věděl, že svým jednáním může způsobit škodu a způsobit ji chce. O nepřímý úmysl

DOZOR A KONTROLA NA STAVBĚ Část 2, Díl 1, Kapitola 9, str. 5 jde v případech, kdy škůdce věděl, že svým jednáním může způsobit škodu a je s tímto škodlivým následkem srozuměn počítá s ním. Při klasifikaci úmyslu se vychází z toho, že dospělý duševně zdravý člověk má natolik vyvinuté psychické schopnosti, že je schopen rozeznat následky svého chování a ovládnout jej, případně od něj upustit. V případě vědomé nedbalosti škůdce věděl, že svým jednáním může způsobit škodu, a je s tímto škodlivým následkem srozuměn v případě, že nastane, respektive bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že ji nezpůsobí. V případě nevědomé nedbalosti škůdce nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodu, ačkoliv to vědět měl a mohl. Jestliže se škůdce domnívá, že škodu nezavinil, musí dokázat, že v jeho případě nejde ani o nevědomou nedbalost. V případě úmyslného jednání škůdce musí úmysl škůdce prokázat poškozený. V případě, že škoda vznikne náhodou má se za to, že za náhodu se obecně neodpovídá, a tedy platí, že náhoda postihuje toho, komu se přihodila. Odpovědnost za škodu může mít pouze osoba, která má delikní způsobilost, tj. způsobilost intelektuální a volní, řečeno jinými slovy za škodu neodpovídá osoba nezletilá nebo osoba postižená duševní chorobou. Nedbalost Odpovědnost za jiného Jde o náš případ odpovědnosti vedoucích zaměstnanců. Právnická nebo podnikající fyzická osoba odpovídají za škodu, kterou způsobil někdo jiný, jestliže: škoda byla způsobena jeho zaměstnanci nebo jinými osobami, které podnikatel použil ke své činnosti; ke škodě došlo v rámci činnosti této právnické osoby nebo podnikatele. Škoda způsobená zaměstnanci nebo jinými osobami V případě těch, kteří pracovali pro právnickou osobu nebo pro podnikatele, nerozhoduje postavení těchto osob ve struktuře zaměstnavatele a není rozhodující na základě, jakého právního titulu pro něj pracovali. Zásadní je, že taková osoba neprovádí činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost (subdodavatel). Protiprávní úkon zaměstnanců se přičítá právnické osobě nebo podnikateli, a poškozenému proto odpovídá za škodu právnická osoba nebo podnikatel. Do rámce činnosti právnické osoby nebo podnikatele, při nichž došlo ke vzniku škody, spadají takové činnosti, které odpovídají jeho zapsanému předmětu činnosti. Pro posouzení, kdo za vzniklou škodu odpovídá, je důležité zjištění, zda při činnosti, jíž byla škoda způsobena, šlo o činnost konanou pro zaměstnavatele, v jeho prospěch a v jeho zájmu. Šlo by o exces, byla-li škoda způsobena při takové činnosti, která by sledovala výlučně osobní zájem škůdce nebo třetích osob. Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že vzniklou škodu nezavinil, tedy že při jeho jednání nešlo ani o nevědomou nedbalost.

Část 2, Díl 1, Kapitola 9, str. 6 DOZOR A KONTROLA NA STAVBĚ Škoda způsobená provozní činností Provozní činnost je činnost související s předmětem činnosti, kterou právnická osoba nebo podnikatel vyvíjí a tato činnost je vymezena ve zřizovací listině nebo v živnostenském oprávnění. Musí vždy jít o soustavně prováděnou činnost. Patří sem i činnost, která nemusí být jmenovitě deklarovaná ve zřizovacích listinách, zásadní je, zda je součástí jeho faktické činnosti bez ohledu na to, zda je k takové činnosti třeba zvláštního oprávnění či povolení. Tento názor je odůvodněn povahou a účelem ustanovení zákona o škodě vzniklé provozní činností a tomuto chráněnému zájmu odpovídá i poměrně striktně stanovená zákonná odpovědnost za vznik škody. Škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena činností, která má provozní povahu; fyzikálními, chemickými nebo biologickými vlivy provozu na okolí; oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je jinému způsobena škoda na nemovitosti nebo užívání nemovitosti podstatně ztíženo. Odpovědnosti za škodu se škůdce zprostí jen v případě, kdy prokáže, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí, která neměla původ v provozní činnosti nebo ve vlastním jednání poškozeného. Příklad Ochrana převzaté věci Příklad posouzení vzniku provozní škody: Za škodu způsobenou provozní činností nelze považovat škodu na zdraví způsobenou následkem pochybení při lékařském zákroku nebo škodu na vozidle vzniklou v důsledku vadně provedené opravy jedné součástky. V takových případech nebylo příčinou vzniku škody provozování zdravotnického zařízení nebo provozování autoservisu, ale odpovědnost plyne z protiprávního úkonu. Pro určité typy provozů je odpovědnost upravena zvláštním způsobem (např. u provozu dopravních prostředků, provozu zvlášť nebezpečného nebo provozu souvisejícího s odkládáním věcí). K případům zvláštní odpovědnosti, jak výše uvedeno, patří ochrana převzaté věci. Zde platí, že každý, kdo od jiného převzal věc, jež má být předmětem jeho závazku, odpovídá za její poškození, ztrátu nebo zničení, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Jde o problematiku odpovědnosti plynoucí ze závazkového vztahu, stejně jako se předává oděv k vyčištění nebo auto k opravě. Škoda způsobená zvlášť nebezpečným provozem Za zvlášť nebezpečný provoz se považuje takový provoz, jehož povaha, způsob výroby, povaha výrobků nebo odpadů vznikajících při této výrobě má zvlášť nebezpečný charakter. Zde platí objektivní odpovědnost provozovatele zvlášť nebezpečného provozu, stejně tak, jako je tomu např. u provozování dopravních prostředků. Jako typické příklady zvlášť nebezpečných provozů lze uvést: provozy pracující s výbušninami nebo třaskavinami; provozy se zvýšeným rizikem úniku nebezpečných látek; provozy v hlubinných dolech, hutích, lomech; provozy v elektrárnách a plynárnách; provozy, kde dochází k využívání jaderné energie.

DOZOR A KONTROLA NA STAVBĚ Část 2, Díl 1, Kapitola 9, str. 7 Některé provozy jsou zvlášť nebezpečné vždy a za všech okolností. Zvlášť nebezpečný může být i provoz, který obecně zvlášť nebezpečný není, ale v daných podmínkách není plně kontrolovatelný a ovladatelný a je způsobilý vyvolat škodlivé následky. Konkrétní příklad: Jako provoz zvlášť nebezpečný ve vztahu k okolním zemědělským pozemkům byl shledán provoz pevného jezu na řece, který z hlediska následků, jež může vyvolat (záplavy), není v daných podmínkách plně ovladatelný a je zdrojem zvýšeného rizika vzniku závažných škod. Škoda vyvolaná provozem zvlášť nebezpečným není důsledkem protiprávního jednání provozovatele, nýbrž je důsledkem charakteru provozu, v němž jsou využívány takové látky, prostředky a přírodní síly, které ani s využitím vědy a techniky nejsou vždy plně ovladatelné. Za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným, odpovídá provozovatel vždy, když je mezi škodou a povahou provozu, tedy jeho nebezpečností, příčinná souvislost. Provozovatel se může odpovědnosti zprostit jedině tehdy, jestliže prokáže, že škoda nemá původ ve zvlášť nebezpečném provozu a škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na provozovateli vyžadovat. Příklad Zavinění poškozeného Jestliže byla škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese poškozený škodu poměrně; pokud byla škoda způsobena výlučně poškozeným, nese ji sám. Na rozdíl od protiprávnosti, což je objektivní kategorie, zavinění chápeme jako psychický stav k vlastnímu jednání i jeho následkům. Zásadně platí, že v rozsahu, v jakém byla škoda způsobena samotným poškozeným, není dána odpovědnost škůdce. Chybí totiž základní předpoklad odpovědnosti za škodu, kterým je příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce. Způsob a rozsah náhrady škody Skutečná škoda a ušlý zisk Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetku poškozeného a představuje majetkové hodnoty, které je nutné vynaložit, aby byly věci uvedeny do předešlého stavu. Příklady ohodnocení skutečných škod: nemá-li poškozený možnost koupit věc, kterou ztratil nebo zničil ten, kdo si věc vypůjčil, potom je skutečnou škodou hodnota nákladů vynaložených na obstarání této věci nebo na pořízení kopie; skutečnou škodou při autohavárii je vedle škody vzniklé na vozidle také hodnota spotřebovaných pohonných hmot; skutečnou škodou vzniklou při vloupání do prodejny je nejen hodnota odcizených věcí, ale i majetková újma plynoucí z nemožnosti provozovat prodejnu do doby dokončení její opravy. Příklady

Část 2, Díl 1, Kapitola 9, str. 8 DOZOR A KONTROLA NA STAVBĚ Při náhradě škody se hradí skutečná škoda a ušlý zisk a škoda se variantně hradí v penězích nebo uvedením v předešlý stav. Preferuje se náhrada škody v penězích. O náhradu škody uvedením do předešlého stavu musí poškozený sám požádat a musí být splněn předpoklad, že uvedení do předešlého stavu je objektivně možné. Výše peněžité náhrady má odpovídat nákladům na uvedení do původního stavu. Účelem naturální restituce je, aby poškozená nebo zničená věc určená podle druhu byla nahrazena věcí stejného druhu a aby věc určená individuálně byla opravena. Dále platí zásada, že při určení výše škody na věci se vychází z její ceny, kterou věc měla v době jejího poškození. Výše náhrady za poškození věci není závislá na tom, jakou formou byla opravena či zda zůstala neopravena. Výše náhrady na věci nemusí být prokázána jen vyúčtováním její opravy. Lze vycházet z ceny věci, jakou měla v době poškození. Výše škody na věci nové a věci opotřebované Pokud jde o nové věci, na nichž došlo ke škodě, poskytuje se náhrada v plné výši jejich ceny. Při škodě na věcech starších, které jsou použité a částečně opotřebované, je třeba zjišťovat obvyklou cenu, kterou měly v době poškození. Cena obvyklá Cenou obvyklou při náhradě škody se rozumí cena, za kterou lze v daném místě a čase pořídit náhradní věc. Někdy se cena obvyklá označuje jako cena obecná. Je to cena tržní, která je ovlivněna poptávkou a nabídkou na trhu. Poškozenému má být umožněno opatřit si stejné množství věcí téhož druhu a jakosti, jako tomu bylo před jejich poškozením. Příklady Příklady řešení výše škody: Byla řešena otázka výše škody způsobené leasingové společnosti trestným činem zpronevěry, který spáchal leasingový nájemce neoprávněným přisvojením si věci, jež mu byla svěřena na základě leasingové smlouvy. Výše náhrady škody způsobené leasingové společnosti se odvíjí od ceny obvyklé a ne od ceny, kterou se nájemce zavázal zaplatit. Při odcizení (krádeži) zboží v obchodě je skutečnou škodou obchodníka částka, za niž lze v době vzniku škody pořídit stejnou věc znovu. Rozdíl mezi částkou, za niž byla věc zakoupena, a částkou, za kterou by ji obchodník prodal, představuje ušlý zisk. Škody na zdraví Pro odškodnění újmy na zdraví přichází v úvahu náhrady za: bolestné; ztížení společenského uplatnění; ztráta na výdělku; náhrada za dobu pracovní neschopnosti; náhrada po pracovní neschopnosti; náhrada za ztrátu na důchodu; náhrada při usmrcení; náklady léčení; odškodnění budoucích nároků.

DOZOR A KONTROLA NA STAVBĚ Část 2, Díl 1, Kapitola 9, str. 9 Bolestné a ztížené společenské uplatnění Bolestným se odškodňují bolesti, které poškozený vytrpěl při úrazu, při léčení a při rehabilitaci. Náhradou za ztížení společenského uplatnění se rozumí odškodnění za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb. Nejde jen o tzv. zohyzdění, jde také o omezení možnosti volby povolání, volby životního partnera a dalších způsobů osobního uplatnění, o omezení možnosti zúčastnit se kulturní a sportovní činnosti. Náhrada za ztížení společenského uplatnění vyjadřuje především ztrátu či omezení dosavadních schopností uplatnit se v různých formách společenského života. Proto se zohledňuje omezení či ztráta předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v tomto směru. Rozhodnutí o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění musí být založeno na porovnání aktivit a způsobu života před úrazem a po úraze. Za škody na zdraví se vyplácejí tyto náhrady: za škodu usmrcením: manželovi nebo manželce 240 000 Kč; každému dítěti 240 000 Kč; každému rodiči 240 000 Kč; každému sourozenci 175 000 Kč. podmínky pro poskytování náhrad za bolestné a ztížené společenské uplatnění fungují na principu bodů, které stanoví lékařský posudek. Ztráta na výdělku Ztráta na výdělku je zvláštní majetková újma a tato ztráta se uhrazuje, pokud nebyla nahrazena nemocenskými dávkami nebo invalidním důchodem. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku se vychází z průměrného výdělku, jakého poškozený dosahoval před úrazem. Náhrada za dobu pracovní neschopnosti Tato náhrada se stanoví jako rozdíl mezi průměrným výdělkem před úrazem a nemocenským. Nárok na náhradu za ztrátu výdělku je časově vymezen dobou od uznání poškozeného neschopným práce do opětovného uznání práce schopným nebo do přiznání invalidního důchodu. Náhrada po skončení pracovní neschopnosti Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě je jedním z nároků na náhradu škody na zdraví. K odškodnění za ztrátu na výdělku dochází proto, že se v důsledku úrazu či poškození zdraví pracovní schopnost poškozeného snížila nebo zcela zanikla. Touto náhradou se odškodňuje majetková újma, jež v důsledku snížení pracovní způsobilosti vzniká poškozenému vlivem újmy na zdraví a také se odškodňují trvalé následky na zdraví. Pro náhradu za ztrátu na výdělku i škody na zdraví je rozhodující jednání škůdce a zda má nebo nemá podklad v jiných příčinách. Vztah příčinné souvislosti mezi poklesem výdělečné schopnosti a újmou na zdraví není dán, jestliže pracovní uplatnění poškozeného je ome-

Část 2, Díl 1, Kapitola 9, str. 10 DOZOR A KONTROLA NA STAVBĚ zeno z důvodu jiných nemocí nebo je-li způsobeno obecným nedostatkem vhodných pracovních příležitostí v daném regionu. Nárok na náhradu má podle některých názorů i ten, kdo v době úrazu neměl vlastní výdělek, protože nepracoval, avšak prokazatelně měl nastoupit do konkrétního zaměstnání. Invalidní a částečný invalidní důchod Byl-li poškozenému z důvodů újmy na zdraví přiznán invalidní důchod plný nebo částečný, je jeho příjem zčásti saturován (uspokojen) dávkami tohoto důchodu, a proto se k nim přihlíží při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku. K dosahovanému výdělku po úrazu se připočítává invalidní důchod. Pokud se poškozený stane poživatelem starobního důchodu, zdrojem jeho příjmu již není výdělek nebo dávky invalidního důchodu. Přiznáním starobního důchodu zaniká nárok na náhradu za ztrátu na výdělku a také nárok na důchod invalidní. Náhrada při usmrcení Při usmrcení se poskytuje peněžitý důchod pozůstalým, kterým zemřelý poskytoval nebo měl poskytovat výživu. Okruh oprávněných osob není totožný s dědici po zemřelém ani s osobami, které jsou uvedeny v zákoně o sociálním zabezpečení. Nárok na náhradu nákladů na výživu mají dvě skupiny osob: osoby, kterým zemřelý dobrovolně přispíval na výživu; osoby, kterým byl podle zákona o rodině povinen výživné poskytovat, i když tak nečinil. Příbuzenský nebo jiný vztah k zemřelému není rozhodující, neboť stanovení okruhu oprávněných osob závisí na zjištění, zda, komu a v jakém rozsahu zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. U skupiny pozůstalých, kterým zemřelý výživu fakticky poskytoval, muselo jít o pravidelná plnění. Pokud jde o okruh oprávněných osob, půjde zpravidla o jeho děti, manžela, rodiče, rozvedeného manžela a v některých případech o vnuky nebo prarodiče. Výše náhrady, jež náleží pozůstalým, je dána buď rozsahem právní povinnosti zemřelého k poskytování výživného, nebo rozsahem, v němž zemřelý, ač k tomu nebyl podle zákona o rodině povinen, jim výživu skutečně poskytoval. V některých případech byl nárok přiznán i družce zemřelého, která s ním žila ve společné domácnosti a jejím nezletilým dětem, ačkoliv vyživovací povinnost k nim zemřelý neměl. Náklady léčení a náklady pohřbu Jde o dílčí nároky na náhradu za způsobenou škodu na zdraví. Pokud jde o náklady za léčení, nejde o jakékoliv výdaje vynaložené v souvislosti s léčením, ale jen o náhradu za výdaje účelně vynaložené. Náklady spojené s léčením, jejichž náhradu lze požadovat, jsou dále jen ty výdaje, které nejsou kryty všeobecným zdravotním pojištěním, především náklady na zdravotní péči poskytovanou za finanční účasti pacienta.

DOZOR A KONTROLA NA STAVBĚ Část 2, Díl 1, Kapitola 9, str. 11 Poznamenáváme ale, že i náklady, které zdravotní pojišťovna uhradila, mohou být vymáhány na tom, kdo svým zaviněným protiprávním jednáním způsobil újmu na zdraví. Pokud jde o přiměřené náklady na pohřeb, platí, že tyto náklady se stanoví podle pracovněprávních předpisů upravujících odpovědnost při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Právo na náhradu nákladů na léčení a náhradu nákladů pohřbu má ten, kdo je vynaložil. C) TRESTNĚPRÁVNÍ ODPOVĚDNOST Základní zásady trestní odpovědnosti Trestní odpovědnost pachatele a zákonem stanovené důsledky lze uplatňovat jen v případech společensky nepřijatelných, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle předpisů výše uvedených. Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon za trestný označuje. K trestní odpovědnosti za spáchaný trestný čin je třeba úmyslného zavinění, pokud není zákonem výslovně stanoveno, že stačí zavinění z nedbalosti. Trestným činem může být jen takový čin, který je nebezpečný pro společnost. Příklad posouzení trestného činu: Pokud pachatel provozuje v restauraci hrací automat jen po dobu dvou dnů v týdnu, samo o sobě to nevylučuje, aby jeho jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin neoprávněného provozování loterie nebo podobné sázkové hry. Příklad Přečiny a zločiny Trestné činy se dělí na přečiny a zločiny. K přečinům řadíme všechny nedbalostní trestné činy a lehčí úmyslné trestné činy. Jako zločiny jsou klasifikovány ostatní trestné činy. Úmyslně je trestný čin spáchán, jestliže pachatel chtěl porušit zákonem chráněný zájem nebo o tom, že svým jednáním zákonem chráněný zájem může porušit a je s tím srozuměn. Srozuměním s následky svého jednání je nutno rozumět i lhostejnost ke vzniku možného následku. Příklad kvalifikace možného následku: Pokud pachatelé zaženou poškozené násilím a výhrůžkami do 30 metrů široké řeky, za přítomnosti zbraní (pálek, řetězů, kovových tyčí) vyhrožují poškozeným zabitím, obsadí břehy řeky, házejí po poškozených kameny a jiné předměty, aby se nemohli dostat ke břehu a tohoto chování zanechají až po příjezdu policie, musejí být srozuměni s tím, že následkem takového jednání může být smrt poškozených. Příklad Postup orgánů činných v trestním řízení Při posuzování otázky, zda skutek je či nebyl trestným činem, učiní orgán, který záležitost vyšetřuje, potřebná zjištění k rozhodujícím skutkovým okolnostem a zda tyto okolnosti naplňují všechny znaky trestného činu a zda

Část 2, Díl 1, Kapitola 9, str. 12 DOZOR A KONTROLA NA STAVBĚ skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, že splňuje podmínky trestnosti. Princip odpovědnosti za zavinění Princip odpovědnosti za zavinění představuje jeden ze základních znaků definice trestného činu, jinými slovy bez zavinění není trestného činu. Vzhledem k presumci (předpokladu) neviny záměr o zavinění pachatele musí být dokazováním nesporně prokázán. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na zákonem chráněné společenské vztahy. Zajímavý názor vyslovil Nejvyšší soud ČR, když rozhodl, že není na místě trestní stíhání, jestliže se jednání obviněného pohybovalo v rovině občanskoprávní a jen selhání či nedostatečná účinnost zákonných nástrojů nemohou vést k tomu, aby tyto nedostatky byly nahrazovány prostředky trestního práva. Trestný čin z nedbalosti Trestný čin může být spáchán také z nedbalosti a z nedbalosti je spáchán, pokud pachatel věděl, že může porušit zákon, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ho neporuší anebo o tom nevěděl, ačkoliv vzhledem k okolnostem o tom vědět měl. Příklady Případ krajní nouze Příklad Nutná obrana Příklady posouzení nedbalosti Jestliže člen mysliveckého sdružení zpozoruje za snížené viditelnosti psa, který sedí v nepřehledném terénu a chová se klidně, musí vést k úvaze, že v blízkosti může být člověk vedoucí psa. Způsobí-li člen mysliveckého sdružení střelbou za těchto okolností ublížení na zdraví jiném osobě, půjde v takovém případě o nevědomou nedbalost. Hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem jsou dány oba současně. Zákon také stanoví, že v případech tzv. krajní nouze, což je situace, kdy někdo odvrací přímo hrozící nebezpečí, takový čin není trestný. Ale o krajní nouzi nejde, jestliže bylo možno nebezpečí odvrátit nebo v případě, kdy následek je stejně závažný jako ten, který hrozil. Příklad krajní nouze: Jede-li řidič motorového vozidla v podnapilém stavu vozidlem jen proto, aby po dopravní nehodě zajistil lékařskou pomoc pro zraněného účastníka nehody, lze v tomto případě posuzovat jeho chování jako jednání v krajní nouzi. O obdobný stav, jako je krajní nouze, jde v případě tzv. nutné obrany, k čemuž zákon uvádí, že čin, jinak trestný, kterým někdo odvrací hrozící nebezpečí, není trestným činem. Druhy trestů: odnětí svobody; domácí vězení;

DOZOR A KONTROLA NA STAVBĚ Část 2, Díl 1, Kapitola 9, str. 13 obecně prospěšné práce; propadnutí majetku; peněžitý trest; propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty; zákaz činnosti; zákaz pobytu; zákaz vstupu na shromaždiště; ztráta čestných titulů; ztráta vojenské hodnosti; vyhoštění. Co se rozumí trestem odnětí svobody: nepodmíněný trest odnětí svobody; podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody; podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem; výjimečný trest (20 až 30 let, doživotí). Trest odnětí svobody se vykonává diferencovaně ve čtyřech základních typech věznic: s dohledem; s dozorem; s ostrahou; se zvýšenou ostrahou. Typ věznice určuje soud, který obvykle do věznice s dohledem zařadí pachatele, který dosud nebyl trestán a trestný čin byl spáchán z nedbalosti. Do věznice s dozorem zařadí soud pachatele, který již byl trestán, do věznice s ostrahou bude zařazen pachatel, odsouzený za úmyslný trestný čin a do věznice se zvýšenou ostrahou zařadí soud pachatele odsouzeného na doživotí. Úřední osoby podle zákona Zákon stanoví, kdo to jsou úřední osoby a jaká jsou jejich oprávnění. Úřední osobou je: soudce; státní zástupce (dříve prokurátor); prezident, poslanec, senátor, člen vlády; člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy; příslušník ozbrojených sil, policista, městský strážník; soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti; notář jako soudní komisař; finanční arbitr; lesní a obdobná stráž. Vybrané trestné činy: zpronevěra; podvod; pojistný podvod; úvěrový podvod; dotační podvod;

Část 2, Díl 1, Kapitola 9, str. 14 DOZOR A KONTROLA NA STAVBĚ lichva; porušování povinností při správě cizího majetku; poškozování věřitele; zvýhodňování věřitele; sjednání výhody při zadávání veřejné zakázky. S jednotlivými trestnými činy se seznámíme podrobněji: Zpronevěra Zpronevěrou se rozumí, když si někdo přisvojí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a tak způsobí na cizím majetku škodu. Příklady Příklad posouzení zpronevěry: Platba, kterou objednatel díla poskytl na základě smlouvy o dílo jeho zhotoviteli jako zálohu, přechází do vlastnictví zhotovitele díla. Proto, i když ji zhotovitel použije na jiný účel než k provedení díla, nemůže spáchat trestný čin zpronevěry. Příklad rozdílu mezi krádeží, zpronevěrou a podvodem: O krádež se jedná, když se věc dostane do moci pachatele bez přivolení jejího majitele. Předpokladem toho, aby šlo o krádež, je tedy to, že pachatel nemá takovou věc ve své moci před tím, než si ji přisvojí ukradne. Má-li ji ve své moci na základě toho, že mu ji oprávněná osoba svěřila, a v této situaci si ji přisvojí, potom jde o zpronevěru. Pokud je svěření věci nebo jejího převodu dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu nebo zamlčením podstatných skutečností, jde o trestný čin podvodu. Pachatel zpronevěry na rozdíl od pachatele podvodu získá faktickou moc nad věcí bez vyvolání omylu a v obou případech mu ji oprávněná osoba poskytne dobrovolně. Podvod K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, musí existovat příčinná souvislost mezi neznalostí určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou s uvedenou neznalostí. Současně musí vzniknout z tohoto důvodu škoda. Na podvodu mohou být zainteresovány až čtyři různé osoby: pachatel; osoba jednající v omylu; osoba poškozená; osoba, která se obohatila. Mimo pachatele mohou být ostatní osoby osobami fyzickými nebo právnickými. Pojem omylu Příklady Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu nebo neznalosti všech podstatných skutečností právnické osoby, musí jednat v omylu fyzická osoba, která by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení. Pokud by omyl chyběl, nepůjde o podvod ale např. o zpronevěru nebo porušování povinností při správě cizího majetku. Příklady posuzování trestných činů zpronevěry a podvodu: V případě, že by pachatel prodal věc svěřenou mu do finančního nájmu (leasing), dopouští se trestného činu zpronevěry. Dokud najatá věc nepřejde do vlastnictví nájem-

DOZOR A KONTROLA NA STAVBĚ Část 2, Díl 1, Kapitola 9, str. 15 ce, je z tohoto hlediska věcí cizí, přestože se po ukončení nájmu počítá s tím, že se nájemce stane jejím vlastníkem. Jestliže teprve po uzavření smlouvy o půjčce peněz vznikly překážky, které dlužníkovi bránily splnit závazky z půjčky a které nemohl předvídat, když jinak byl schopen tehdy závazek splnit, nebo jestliže byl schopen půjčené peníze vrátit, ale z různých důvodů vrácení peněz odkládal, nebo dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu. Takové jednání by mohlo být považováno např. za trestný čin poškozování věřitele. K naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu v případě uzavírání tzv. leasingových smluv, nestačí zjištění, že pachatel již v době uzavírání smlouvy uvedl nepravdivé údaje o svých příjmech, ale především musí být nesporně prokázáno, že již v této době věděl, že s ohledem na své finanční poměry nebude moci dostát ani základním podmínkám plynoucím ze smlouvy a byl s tím srozuměn, takže smlouva byla vlastně uzavřena jen k vylákání předmětu leasingu. Pojistný podvod Kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z pojistné události uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, může být za svoje protiprávní jednání potrestán odnětím svobody až na pět let. Úvěrový podvod Ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede falešné údaje nebo podstatné údaje zamlčí, může být potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Pachatelem trestného činu úvěrového podvodu může být pouze účastník takové smlouvy, například dlužník nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele. Banka, která úvěr poskytuje, je podle občanského zákona povinna upozornit klienta na okolnosti, které jsou jí známy a jež mohou mít vliv na výsledek jeho podnikání, není ale povinna zjišťovat účel úvěru nebo cíl, jehož se má pomocí úvěru dosáhnout. Úvěrovou smlouvou ve smyslu trestního zákona se rozumí smlouva o úvěru uzavřená podle obchodního zákoníku. Pod tento pojem nelze ale podřadit takové typy smluv, které spočívají v poskytování zboží nebo služeb na základě tzv. odložených plateb. Jestliže obchodní společnost poskytne klientovi úvěr z vlastních zdrojů za účelem koupě konkrétní věci uvedené ve smlouvě o úvěru tím způsobem, že na klienta nepřevede peníze, ale zaplatí za něho jím vybrané zboží přímo prodejci, přičemž k samotnému zboží zakoupenému klientem od prodejce této společnosti nevznikají podle smlouvy žádná práva, jde o úvěrovou smlouvu ve smyslu trestního zákona. Úvěrová smlouva Dotační podvod Kdo v žádosti o poskytnutí dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, může být potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Stejně tak může být potrestán ten, kdo použije získané prostředky ve větším rozsahu pro jiný účel.

Část 2, Díl 1, Kapitola 9, str. 16 DOZOR A KONTROLA NA STAVBĚ Lichva Ten, kdo zneužije něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení a poskytne nebo slíbí plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, dopouští se trestného činu lichvy. Problém lichvy navíc vzhledem k množství subjektů, které nabízejí výhodné půjčky občanům nebo výhodné úvěry právnickým osobám, je dost důležitý, a proto uvedeme více konkrétních případů jako výzvu k veliké opatrnosti při uzavírání smluv o půjčce nebo úvěru: Příklady Smluvní pokuta ve výši 10 000 Kč za každý i započatý měsíc prodlení se splácením dluhu jež byla sjednána ve smlouvě o půjčce ve výši 30 000 Kč je právním úkonem, který je v rozporu s dobrými mravy, a proto se jedná o právní úkon neplatný. Ovšem i v tomto případě se lze při nedohodě s protistranou domáhat neplatnosti jen cestou soudního řízení. Ujednání účastníků smlouvy o půjčce, že sjednanou smluvní pokutu nepovažují za lichvu, nezbavuje soud povinnosti zkoumat, zda vzhledem k výši úroku a smluvní pokuty není smlouva pro lichevní charakter absolutně neplatná. Uplatnění nároku na nepřiměřeně vysoký úrok z prodlení nelze posoudit jako výkon práva jen částečně odporující dobrým mravům. Ujednání o výši úroku z prodlení lze posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše úroku z prodlení s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné. Za tíseň ve smyslu trestního zákona je třeba považovat tíživou situaci poškozeného, která je vyvolána naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v momentálních možnostech poškozeného. Je to například situace, kdy v důsledku neschopnosti okamžitě splatit dříve vzniklý závazek může poškozený přijít o všechen majetek. Z hlediska posouzení trestní odpovědnosti osoby, která zneužívá tísně jiného, není podstatné, zda si poškozený stav tísně zapříčil sám. Při poskytování úvěrů a půjček existuje z hlediska požadovaných úroků určitá hranice, která odděluje standardní podnikatelskou činnost provozovanou v souladu se zákonem a lichvou. Uvedenou hranicí je podle trestního zákona to, co lze pokládat již za hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného. Poskytnutí půjčky s úrokem dosahujícím 70 % a více za rok pak takový hrubý nepoměr zakládá. Slib nebo poskytnutí lichvářského (hrubě nepoměrného) plnění samy o sobě nejsou trestněprávně relevantním plněním, neboť k naplnění skutkové podstaty lichvy je třeba, aby pachatel současně zneužil něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo rozrušení poškozeného. Lichevní smlouvy jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře, a přitom zneužívá něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti, přičemž dá nebo slíbí plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu jde v případě, kdy jednající z okolností věděl nebo musel vědět, že druhá strana je postižena uvedenými okolnostmi a tyto okolnosti využil. Lichevní smlouvy jsou absolutně neplatné. U osoby, která si kromě plnění vyplývajícího ze smlouvy o půjčce pro případ, že tento hlavní závazek nebude splněn, nechá slíbit ve ve formě zajištění závazku převodem práva další plnění, například převod vlastnického práva k nemovitosti na základě kupní smlouvy, lze ve vztahu k tomuto vedlejšímu závazku při naplnění všech ostatních znaků dovozovat odpovědnost za trestný čin lichvy.

DOZOR A KONTROLA NA STAVBĚ Část 2, Díl 1, Kapitola 9, str. 17 Porušování povinnosti při správě cizího majetku Pachatelem trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku může být jen konkrétní subjekt, u něhož se vyžaduje, aby byl nositelem povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Za způsobené škody je odpovědná fyzická osoba, která jednala při správě cizího majetku za právnickou osobu, jíž byl tento majetek svěřen. Ten, kdo poruší povinnost, uloženou mu podle zákona a nebo smluvní povinnost řádně spravovat cizí majetek a způsobí škodu ne malou, může být postižen trestem zákazu činnosti nebo trestem odnětí svobody až na osm let, pokud svým činem způsobí značnou škodu. Příklad porušení povinnosti nevýhodným prodejem: Okolnost, že určitá osoba byla oprávněna prodat spravovaný cizí majetek, nevylučuje možnost její případné trestní odpovědnosti za trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku, například pokud uvedená osoba prodala spravovaný majetek úmyslně za nižší cenu, než jaká byla jeho hodnota. Příklad porušení povinnosti pečovat o cizí majetek: Jestliže obviněný ve funkci generálního ředitele banky rozhodl o poskytnutí úvěru za okolností, které nasvědčovaly, že dlužník nebude moci úvěr splatit, (došlo k opakovanému poskytnutí mnohamilionových úvěrů stejnému dlužníkovi v krátkém době bez náležitého zajištění návratnosti úvěru), přičemž byl výrazně překročen limit čisté úvěrové angažovanosti vůči tomuto dlužníkovi a generální ředitel takovým jednáním porušil svoje zákonné povinnosti při správě cizího majetku. Za těchto okolností ale samotným aktem uzavření úvěrové smlouvy není dokonán trestný čin, neboť tím ještě nevznikla škoda. Za splnění dalších zákonných podmínek bude tento čin dokonán teprve skutečným čerpáním neprávem poskytnutého úvěru. Zákonný znak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku spočívající v tom, že pachatel poruší zákonnou nebo smluvní povinnost opatrovat cizí majetek, lze naplnit i porušením povinností obsažených v 73 zákoníku práce, který se týká odvolání vedoucího zaměstnance z pracovního místa. Příklady porušování povinností správy cizího majetku: (Termíny: zcizení = legální dispozice; odcizení = krádež) Zcizí-li jednatel společnosti, která mu dluží, část majetku jejím použitím pro vlastní potřebu a tuto skutečnost zatají před věřitelem, k jehož uspokojení zbylý majetek společnosti již nepostačuje, může být takové jednání klasifikováno jako spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, případně trestného činu poškozování věřitele. Neoprávněné zapůjčení cizích peněz uložených na účtu, k němuž má obviněný dispoziční právo, může být posouzeno jako porušení zákonem uložené nebo smluvní povinnosti opatrovat cizí majetek. Takovým jednáním ale může vzniknout škoda jen ve výši ušlých úroků po dobu neoprávněné půjčky. Za zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného podle trestního zákona nelze bez dalšího považovat postavení ředitele akciové společnosti ani případný závazek obsažený v manažérské smlouvě, podle níž se ředitel akciové společnosti zavázal, že při své činnosti Příklady Příklady

Část 2, Díl 1, Kapitola 9, str. 18 DOZOR A KONTROLA NA STAVBĚ nebude postupovat tak, aby získal na úkor společnosti pro sebe nebo pro cizí podnikání přednost nebo jinou neoprávněnou výhodu. Poškozování věřitele Objektem trestného činu poškozování věřitele je právo věřitele na uspokojení své pohledávky, kterou má vůči dlužníkovi. Dlužník částečně zmaří uspokojení pohledávky věřitele tím, že reálně nebo fiktivně zmenší svůj majetek např. tím, že ho zničí nebo znehodnotí, nebo předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek nebo svůj majetek zdánlivě zmenšuje. V důsledku toho věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky v rozsahu svého nároku. Trestné jednání dlužníka může spočívat též v převedení movitostí a nemovitostí z majetku dlužníka na společnost s ručením omezeným např. ve formě nepeněžitého vkladu takových věcí do základního jmění společnosti, vůči níž za normálního stavu věcí věřitelé své nesplacené pohledávky splatnit nemohou. Předpokladem trestní odpovědnosti za spáchání trestného činu poškozování věřitele je úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník jedná s cílem vyhnout se plnému uspokojení věřitele, případně učiní takové dispozice se svým majetkem, aby pohledávku v původní výši nemusel plnit. O úmyslu pachatele vyhnout se placení dluhů může svědčit i to, že se vkladem majetku použitelného k placení dluhů podílel na založení společnosti s ručením omezeným s vědomím, že vůči této společnosti nebudou věřitelé moci své pohledávky uplatnit, protože na ni své dluhy vůči nim nepřevedl. Příklad Příklad posuzování poškození věřitele: Jestliže teprve po uzavření smlouvy o půjčce peněz vznikly překážky, které bránily dlužníkovi splnit svůj závazek vůči věřiteli a které nemohl v době uzavírání smlouvy předvídat, a tehdy byl schopen své závazky splnit, nebo byl sice schopen půjčené peníze vrátit, ale z různých důvodů vrácení peněz odkládal nebo dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu, resp. úvěrového podvodu. Zvýhodňování věřitele Předpokladem trestní odpovědnosti dlužníka za trestný čin zvýhodňování věřitele je alespoň částečné zmaření uspokojení některého z jeho věřitelů. Pachatel jako dlužník musí jednat se záměrem vyhnout se poměrnému uspokojení ostatních věřitelů. Kdo jako dlužník, který je v úpadku, zmaří uspokojení věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele, může být potrestán zákazem činnosti nebo odnětím svobody. Za zvýhodňování věřitele lze považovat i jednání podnikatele, který v době, kdy není schopen splnit své splatné závazky, poskytne jednomu z více svých věřitelů plnění v podobě zálohové platby za očekávanou dodávku zboží. Trestnost jednání spočívající v neodvedení daně, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení je podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj., že příslušné částky ze mzdy svých zaměstnanců z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům.

DOZOR A KONTROLA NA STAVBĚ Část 2, Díl 1, Kapitola 9, str. 19 Pokud by byl zaměstnavatel insolventní a zvýhodnil by jiného věřitele zaplacením jeho pohledávky v úmyslu zmařit tím uspokojení pohledávek spočívajících v povinnosti odvádět za zaměstnance zálohy na daň z příjmů, mohlo by být jeho jednání posuzováno jako trestný čin zvýhodňování věřitele a nikoli jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku. Jestliže pachatel uzavřel formálně občanskoprávní nebo obchodněprávní smlouvy, na jejichž základě odebral od jiných osob zboží nebo služby a od počátku jednal v úmyslu, že za zboží nebo služby nezaplatí a ani tak neučinil, jsou takové právní úkony pachatele neplatné pro jejich rozpor se zákonem. Takové jednání může být postiženo podle 250 trestního zákona jako podvod. Porušení povinnosti v insolvenčním řízení Zákon stanoví, že ten, kdo v insolvenčním řízení maří nebo ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel tohoto řízení, může být potrestán odnětím svobody, zákazem činnosti nebo peněžitým trestem. Jednání pachatele neznamená, že by muselo dojít k úplnému zmaření výkonu funkce správce konkurzní podstaty. Postačí takové jednání, které je k tomu způsobilé. Pachatelem tohoto trestného činu může být v zásadě kdokoliv, tedy nejen úpadce. Ke spáchání trestného činu maření výkonu funkce správce konkurzní podstaty se vyžaduje, aby jednání pachatele, jímž se maří nebo ztěžuje výkon funkce správce konkurzní podstaty, ohrožovalo úplné a správné zjištění nebo zpeněžení takového majetku, který patří do konkurzní podstaty. Do tohoto majetku náleží zásadně jen věc, která byla v době prohlášení konkurzu ve vlastnictví dlužníka úpadce.

Část 2, Díl 1, Kapitola 9, str. 20 DOZOR A KONTROLA NA STAVBĚ