2 Palynologie. 2.1 Výzkum pylových zrn a spor

Obsah 1 Úvod....7 2 Palynologie...8 2.1 Výzkum pylových zrn a spor...8 2.2 Problematika morfologie pylových zrn a spor...10 2.3 Odebírání vzorků pro palynologický výzkum...11 3 Vídeňská pánev...13 3.1 Geologická stavba a vývoj území...13 4 Stratigrafie a sedimentace svrchního miocénu...18 4.1 Spodní panon 20 4.2 Střední panon...21 4.3 Svrchní panon...22 5 Palynologické a paleobotanické výzkumy svrchního miocénu...24 5.1 Poštorná 27 5.2 Dubňany...28 5.3 Moravská Nová Ves.28 6 Zpracování materiálu v laboratoři...29 6.1 Macerace pylů a spor...29 6.2 Principy macerace 30 6.3 Použitá metoda zpracování palynologických vzorků...31 7 Mikroskopické pozorování.32 8 Systematická část 33 9 Charakteristika studovaných lokalit......57 10 Diskuse...64 11 Závěr...66 12 Použitá literatura.68 13 Seznam příloh.72

1 Úvod Předkládaná diplomová práce na téma Palynologické zpracování vybraných lokalit svrchního miocénu Moravské části vídeňské pánve mi byla zadána v říjnu 2004. Vedoucí diplomové práce je RNDr. Nela Doláková, CSc. Prvním cílem bylo zpracovat rešeršní údaje. V prvních kapitolách se rozepisuji o úvodu do problematiky palynologie, geologické stavbě a vývoji vídeňské pánve, statigrafii a sedimentaci svrchního miocénu a o historii palynologických a paleobotanických výzkumech. Hlavním cílem diplomové práce byla pylová analýza sedimentů z lokalit Poštorná, Dubňany a Moravská Nová Ves. Lokality jsou situovány v moravské části vídeňské pánve. Součástí zpracování práce bylo porovnat v minulosti nalezené a určené makrofosilíe se současnými palynologickými výzkumy ze stejných lokalit, a paleoekologická a statigrafická interpretace výsledků. V praktické části práce popisuji blíže laboratorní metodu, která byla použita k maceraci pylových zrn a spor. Výsledky diplomové práce by měly přispět k poznatkům o klimatu a původním složení lesů a bylinné flóry ve vídeňské pánvi. 7

2 Palynologie Palynologie je paleoekologická metoda, která poskytuje víceméně objektivní podklady pro rekonstrukci vegetačních poměrů krajiny v určitém čase. Předmětem palynologického výzkumu hornin je studium pylových zrn a spor. V horninách se zachovává vnější obal pylových zrn, zvaný exina a spor exospor (Gabrielová 1986). 2.1 Výzkum pylových zrn a spor Vnější obal zrn (exina) a spor (exospor) je budována z velmi složité organické sloučeniny, tzv. pollenin a sporenin, která značně odolává chemickým vlivům. Citlivá je však na prudší oxidaci. Této chemické odolnosti exiny, která se velmi dobře zachovává fosilní, využíváme při získávání pylových zrn a spor z horniny. Pomocí kyselin a louhů rozpustíme anorganické i většinou organické příměsi (s výjimkou kutinisovaných, chitinisovaných a jiných chemicky podobných látek) a separujeme pylová zrna a spory. Tento chemický preparační způsob se nazývá macerace (Pacltová 1963). Vlastní název palynologie byl zaveden Hydem a Williamsem (Straka 1975) a je odvozen od řeckého palynein, což značí rozprašovat, rozsypávat. Prvním vědcem, který se vážně začal zabývat studiem morfologie pylových zrn a spor a může být považován za jednoho ze zakladatelů palynologie, byl význačný český vědec Jan Evangelista Purkyně. V práci De cellulis antherarum fibrosis nec non de granorum pollinarium formis commentatio phytotomica popsal a vyobrazil pylová zrna 275 druhů, náležících 88 čeledím. Bouřlivý rozvoj palynologických výzkumů v tomto století, zvláště v jeho druhé polovině, úzce souvisel se základními morfologickými a metodologickými výzkumy L. von Posta, R. P. Wodehouse, G. Erdtmana, J. Iversena. V ČSSR se o rozvoj palynologie zasloužila B. Pacltová (Kalvoda 1979). Výhodou palynologie je, že rostliny produkují většinou velké množství pylových zrn a spor, takže nejen pravděpodobnost jejich zachování je velká, ale je umožněno též úspěšné použití statistických kvantitativních metod. Tak vznikla kvalitativně kvantitativní metoda tzv. pylová analýza. Göppert a Ehrenberg poprvé zjistili, že pylová zrna a spory se zachovávají fosilní. Avšak za zakladatele pylové analýzy je považován Švéd Lennart von Post, který v r. 1916 zjistil v různých vrstvách rašeliny odlišné pylové spektrum a 8

výsledky svých pozorování graficky znázornil v pylovém diagramu. G. Erdtman zavedl pro pylová zrna a spory společný název sporomorphae (Pacltová 1963). K nevýhodám palynologie se často počítá: 1. snadné rozptylování pylových zrn a spor a jejich přenášení větrem či vodou na velké vzdálenosti, 2. jejich snadné přeplavování ze starších do mladších sedimentů. Tyto vlastnosti nelze však počítat pouze k nevýhodám, ale zkušený palynolog je dokonce může změnit ve výhodu této metody (např. podle přeplavených starších sporomorf v sedimentu mladším můžeme usuzovat na paleogeografické poměry krajiny a její geologickou stavbu v době, kdy se zkoumaný sediment usazoval) (Pacltová 1963). Význam pylových zrn a spor pro paleopalynologické výzkumy je podle Tschudyho (1969) dán těmito faktory: větší odolností vůči rozkladu, než je tomu u jiných fosílií, což usnadňuje jejich přetrvání v sedimentu malou velikostí, většinou menší než 200µm, což usnadňuje jejich transport a vede k tomu, že jsou usazovány jako sedimentární částice jejich morfologickou rozmanitostí, umožňující jejich dobré rozlišování a charakterizování S pylovými zrny a sporami se proto setkáváme i v horninách, které mohou být jinak bezfosilní. Především jsou zastoupeny v kontinentálních sedimentech, vyskytují se však i v sedimentech marinních. Paleopalynologie je tak jedinečnou metodou pro korelaci marinních a kontinentálních vývojů (Gabrielová 1986). K většímu rozvoji paleopalynologie došlo teprve po druhé světové válce a prozatím byla prozkoumána pouze nepodstatná část sedimentů zemské kůry. Přes krátké období rozvoje, palynologie však dosáhla řadu úspěchů při řešení problémů týkajících se jak fylogeneze rostlinstva, tak i statigrafie i zákonitostí vývoje klimatu a zemské kůry. Úspěšně se také rozvíjelo její uplatnění v ložiskově geologii, kde vedle využití při korelaci ložisek rud a uhlí, přispívá také k řešení problematiky stáří, geneze a migrace nafty. Budoucí rozvoj paleopalynologie je nutně spojen s podrobným morfologickým studiem složité mikroskopické stavby exiny, které není možné bez vhodného skloubení metod klasické světelné a elektronové mikroskopie (Kalvoda 1979). 9

2.2 Problematika morfologie pylových zrn a spor Morfologické znaky charakterizující jednotlivé taxony jsou na exině či exosporu, tj. aciderezistentním obalu pylových zrn a spor. Jsou to jednak struktura, pozorovatelná jak světelným mikroskopem, tak zvláště dobře rastrovacím elektronovým mikroskopem (SCAN), jednak skulptura vnitřní stavba exiny, pozorovatelná v procházejícím světle optického mikroskopu a zejména pak na ultramikroskopických řezech pomocí transmisního elektronového mikroskopu (TEM). Abychom byli schopni jednotlivé morfologické znaky popsat, bylo nutné vytvořit palynologickou morfologickou terminologii, o což se palynologové snažili již od samého vzniku oboru. V současné době existuje nepřeberné množství palynologických termínů. (Pacltová 1990). Paleopalynologie (pylová analýza) se zabývá historií vegetace a zahrnuje dnes i studium některých forem mikroplanktonu, jako např. chitinozoí, akritarch aj. Má úzký vztah k základním výzkumům recentní palynologie v oblasti morfologie pylových zrn a spor, k výzkumům zákonitostí produkce, šíření a rozptylování pylových zrn a spor a k výzkumům schopnosti zachování v různém prostředí (Straka 1975). Palynologie je botanická disciplína, ale je často aplikovaná v mnoha dalších vědních oborech, jako např. medicína (alergologie), kriminalistika, medařství, lesnictví, archeologie, klimatologie, glaciologie, geologie a v neposlední řadě paleobotanika, kde se nově označuje jako sporová paleontologie. Našla velké uplatnění, podobně jako mikrozoopaleontologie v průmyslové geologii, zejména při výzkumu uhelných ložisek a ložisek nerostných surovin, také i v průmyslu naftovém, zejména tam, kde chybí mořské sedimenty (Pacltová 1963). Pylová analýza využívá především schopnost pylových zrn a spor zachovat se ve fosilním stavu, a to s několikanásobněji vyšší pravděpodobnosti v porovnání s makrofosíliemi. Jejich malé rozměry, nejčastěji méně jak 200 µ, vytvářejí předpoklad pro jednoduchý transport a uložení jako součást sedimentu. Složitá a rozmanitá morfologie zaručuje jejich rozlišení a identifikaci a jejich vysoká produkce umožňuje statisticky stanovit významná společenstva. Kromě výše uvedených charakteristik, je třeba připomenout fakt, že nejsou známé dva druhy rostlin, které by měly morfologicky 10

absolutně shodné pylové zrna nebo spory. Právě naopak, jednotlivé taxony mají více odlišných morfologických znaků na rozdíl od jiných rostlinných orgánů. Výhodou této metodiky je i poměrně malé vstupní množství přibližně 20 g suchého sedimentu či už z odkryvu nebo vrtných jader (Slamková 2004). 2.3 Odebírání vzorků pro palynologický výzkum Při obebírání vzorků je vždy nutno dbát čistoty a vzorky přesně a spolehlivě označovat, aby nedošlo k jejich záměně. Způsob a hustota odebírání vzorků a množství odebírané horniny se řídí jednak charakterem horniny a jednak tím pro jaký účel je odebírán. Pro mechanické zpracování vzorků, např. plavením, se odebírá větší množství horniny než je tomu u vzorků z nichž získáváme mikrofosílie chemickou cestou, tzn. macerací. Hustota odběru vzorků je závislá na účelu, jaký sledujeme. Pro orientační biostratigrafické účely, kde sledujeme například jen odlišení velkých stratigrafických jednotek, stačí odebírat vzorky často i z několikametrových vzdáleností, pokud není patrná litofaciální změna v profilu. Chceme-li však získat podrobnější informace o vývoji rostlinstva a jeho životních podmínkách v době sedimentace zkoumaného profilu, je třeba odebírat vzorky v menších vzdálenostech. Vzorky rašeliny odebíráme po 1 až 5 cm. Důležité je sledovat rychlost sedimentace zkoumané horniny (Pacltová 1963). Vzorky můžeme odebírat: Z odkryvů po přesné lokalizaci a popisu se profil pečlivě očistí a proměří. Nejlépe je skrýt profil zářezem hlubokým asi 10 cm a širokým 20-25 cm. Pak odebíráme vzorky směrem od podloží do nadloží (důležité je odebírat průměrné vzorky a dbát na to, abychom nesmíchali dvě petrograficky odlišné horniny. Z vrtů v podstatě se neliší od odebírání brouk z profilů. Práce je ulehčená tím, že hloubky jsou už udány (nutno dávat pozor, abychom nepřehodili horní a dolní konec vrtného jádra). Komorovým vrtákem (používá se při odběru rašeliny) (Pacltová 1963). Vzorky k palynologické analýze jsou odebírány z nejrůznějších horninových prostředí, pylová zrna a spory se vyskytují v sedimentárních a slabě metamorfovaných horninách. Nejlépe se zachovávají ve vlhkém kyselém prostředí mokřadů, méně v jemně 11

klastických uloženinách, jako jsou spraše nebo jeskynní hlíny. Důležitým požadavkem je absence oxidačních procesů (Gabrielová 1986). Vzorky pro palynologický výzkum mi byly poskytnuty z muzejního materiálu, který pochází z Moravského Zemského muzea v Brně. Ze sběrů E. Knoblocha jsme vybrali 13 vzorků ze tří různých lokalit. Lokality Poštorná, Dubňany a Moravská Nová Ves (příloha č. 1a) se nachází v moravské části vídeňské pánve. Materiál jsem odebírala ze vzorků se zachovalou a určenou makroflórou. Lokalita. popsaná makroflóra na vzorku 1. Poštorná Alnus cecropiaefolia /Stur/ Berg. 2. Moravská Nová Ves Platanus platanifolia Ett./Knobl. 3. Poštorná Nyssa 4. Dubňany Byttneriophyllum tiliaefolium /Al.B/ 5. Poštorná Glyptostrobus europeus /Brong./Ung. 6. Dubňany Byttneriophyllum tiliaefolium 7. Moravská Nová Ves Ulmus piramidalis goepperi 8. Moravská Nová Ves?Sparganium sp. 9. Moravská Nová Ves Platanus platanifolia Ett./Knobl. 10. Moravská Nová Ves Phragmites sp. 11. Moravská Nová Ves Quercus latifolia /Sordelli/comb.nov 12. Poštorná 13. Moravská Nová Ves Juglans acuminata Al. Braun 12

3 Vídeňská pánev Vídeňská pánev se nachází na hranici Východních Alp a Západních Karpat, a její většina se nachází na rakouském území (Kováč 2000). Je to nepravidelná rhomboidální deprese protažená v karpatském směre (JZ - SV). Její délka dosahuje zhruba 150 km a je 50-60 km široká (Čech 1982). Vídeňská pánev je na západě omezena flyšem Vídeňského lesa, dále jurskými bradly v pruhu od Dolního Fellabrunnu k Mikulovu, na severu flyšovým pásmem Ždánického lesa a Chřibů, na SV Bílými Karpaty (flyšové pásmo) a Malými Karpaty (Centrální Karpaty). Mezi Bratislavou a Wiener Neustat ji zhruba ohraničují Litavské vrchy. Jižní hranici tvoří severovýchodní výběžek krystalinika Centrálních Alp, hranici západní až k Mödlingu u Vídně Severní vápencové Alpy (Dvořák & Růžička 1972). Slovenská část pánve se geograficky nazývá Záhorská nížina, česká Dolnomoravský úval a rakouská část má název identický s geologickým názvem - Vídeňská pánev (Kováč 2000). 3.1 Geologická stavba a vývoj území Z tektonického hlediska jde o naloženou miocénní pánev, která byly spolu se svým alpinotypním příkrovovým podkladem sunuta v sávské a štýrské orogenetické fázi na krystalinikum brunie tvořené jihomoravským hřbetem lemovaným na severu paleozoickými sedimenty především subvariské molasy v měnínské depresi (Jiříček 1991). Hlavním tektonickým prvkem pánve jsou podélné hrástě a příkopové propadliny jevící v místech křížení s příčnými jednotkami brachyantiklinální nebo brachysynklinální strukturu a vyvlečení vrstev u zlomů. V hlubších souvrstvích jsou komplikovány jak diskordantími strukturami stejného rázu, tak vrásovými deformacemi. (Buday et al. 1963). Podloží neogenních sedimentů vídeňské pánve tvoří až 6 km mocné sedimenty paleogénu a mezozoika, které jsou zvrásněny do příkrovů a tektonických šupin nasunutých na sebe v délce několika desítek km (Buchta et al. 1984). Jedná se o flyšové pásmo, bradlové pásmo a pásmo vápencových Alp a vnitřních Karpat (Němec 1984). 13

Pouze malou část flyšového pásma v podloží české části vídeňské pánve, a to na jejím severozápadním okraji, tvoří ždánická jednotka. Magurský příkrov zaujímá v podloží vídeňské pánve největší část, jeho dílčími faciálně tektonickými jednotkami jsou račanská jednotka, tvořená soláňskými, bělovežskými a zlínskými vrstvami, a bělokarpatská jednotka, u které můžeme z faciálního hlediska rozlišit vývoj hlucký a vlárský (Němec 1984). Podloží pánve tvoří hlavně příkrovové jednotky Severních vápencových Alp (Nördliche Kalkalpen) a Vnějších Západních Karpat. Sedimentační prostor vídeňské pánve se zakládá ve spodním miocénu (eggenburg, ottnang) nejprve jako dílčí deprese na hřbetech příkrovů, které jsou sunuty do předpolí a byly stlačovány ve směru SZ - JV (Buchta et al. 1984) V karpatu se směr tlaku změnil na S - J, dno pánve pokleslo a pánev se rozevřela podél zlomů, které měly ráz horizontálních posunů směru SV - JZ a poklesů směru S - J. Ve středním miocénu (baden, sarmat) dochází naopak k rozšiřování prostoru ve směru SZ - JV a dno pánve klesá podél zlomů směru SV - JZ až SSV - JJZ. Ve svrchním miocénu se vídeňská pánev změnila na vnitrohorskou depresi poklesávající jen podél zlomů na okraji dílčích příkopů. Složitá geologická historie se odráží i v charakteru výplně neogenních sedimentů, které dosahují mocnosti až 5500 m. Během svého vývoje byla vídeňská pánev většinou propojena alpsko-karpatskou předhlubní (eggenburg - spodní baden) až do pliocénu s podunajskou a panonskou pánví, kam jsou její povrchové toky odváděny dodnes (Čtyroký 2000). Mořská sedimentace začíná ve vídeňské pánvi v eggenburgu, kdy moře proniká nejprve do lužické deprese z. od Hodonína. Zpočátku se ukládají pískovce a slepence s materiálem erodovaných flyšových hornin. Při rychlém rozšíření a prohlubování nastupuje sedimentace spodní části lužického souvrství slídnatých vápnitých jílovců ( šlírů ) s bentózními foraminiferami Cyclammina preacancellata a Bathysiphon filiformis (prostředí hlubšího šelfu až mělčího batyálu). Tuto poměrně hlubokovodní sedimentaci ukončily pohyby příkrovů, které posunuly centrum depozice k jihu (Buchta 1993). 14

Počátkem ottnangu se usazovaly vápnité hodonínské písky, které leží nad eggenburským sledem, nebo suťové slepence nasedají přímo na flyšové podloží. Další pokles umožnil ukládání vyšší části šlírového lužického souvrství, jehož foraminiferová fauna s četnými zástupci rodu Cibicidoides a Elphidium má však ve srovnání se spodní částí již mělkovodnější ráz. Mořský režim končil vyslazením, lužická deprese se zvedla a centrum ukládání se posunulo dále k J (Brzobohatý in Chlupáč et al. 2002). Sedimenty karpatského věku (17.5-16.4 mil.let) se usadily v pánvi typu pull apart (Kováč et al. 1997). Počátkem karpatu pronikla do moravské části pánve nová mořská transgrese. Na bázi jsou deltové týnecké písky, nad nimi nastupuje hlubokovodnější sedimentace šlírů lakšárského souvrství. Ve vyšším karpatu se pánev opět změlčila, uložily se šaštínské písky, jejichž fauna dokládá postupné vyslazování a regresi, jež pokračuje i v nadložním, převážně jílovitém záborském souvrství s anhydrity (Čtyroký 2000). Pohyby příkrovů během karpatu zvedly elevace ždánické a pouzdřanské jednotky flyšových Karpat, a tak výrazněji vymezily vídeňskou pánev na Z vůči karpatské předhlubni. Nový tektonický režim ve spodním badenu, charakterizovaný roztahováním podloží pánve bez sunutí příkrovů, vyvolal pokles dna a rychlou mořskou transgresi od J k S, zdůrazněnou i globálním zdvihem mořské hladiny. Důkazem je mocný soubor šedých a zelenavých vápnitých jílů (téglů), který je obdobou stejně starých uloženin v karpatské předhlubni a dokládá unifikaci spodnobadenského prostoru v celé střední části Paratethydy i komunikaci s otevřenými moři (Buchta 1993). V této době vznikla mezi zlomovými pásmy sv.-jz. směru moravská ústřední prohlubeň (mezi Lanžhotem a Hodonínem) omezena na západě schrattenbergským a steinbergským zlomem a na východě zlomem lanžhotským (Buchta et al. 1984). Ta byla se svým okolím na počátku středního badenu zaplňována deltovými uloženinami pestrých jílů žižkovských vrstev. Nadložní hrušecké souvrství však značí opětné obnovení normální mořské sedimentace šedých a zelenavých vápnitých jílů s bentózními foraminiferami (dominuje Spirorutilus carinatus). U pobřeží se uložily polohy lábských písků a na elevacích se usazovaly i biogenní a bioklastické vápence (Brzobohatý in Chlupáč et al. 2002) 15

Ve svrchním badenu se pánev změlčila a rozšířila k severu. Mikrofauna hrušeckého souvrství mění svůj ráz (v jílech dominují společenstva foraminifer s rody Bulimina a Bolivina, na okrajích a v závěru sedimentace převládají písčité až brakické sedimenty s ekologicky tolerantním rodem Ammonia). Koncem badenu se vídeňská pánev stala brakickým zálivem, který následkem izolace Paratethydy jen omezeně komunikoval s otevřeným mořem. Při hranici baden-sarmat se nejprve uložily pestré sladkovodní jíly a písky. Pak následovalo rozšíření sedimentačního prostoru k SV přes moravskou ústřední prohlubeň (v jejím prodloužení do hradišťského příkopu nasedají vrstvy sarmatu přímo na flyšové jednotky). Brakické jíly a písky bílovického souvrství jsou charakteristické bohatou faunou endemických foraminifer a zvláště jednotlivé druhy rodu Elphidium umožňují podrobné statigrafické členění. Podobné možnosti skýtají i mlži (Mactra, Ervilia) a plži (Rissoa). Sarmatské sedimenty dosahují největší mocnosti u Hodonína a u Zistersdorfu v Rakousku (Buchta 1993) Ve svrchním miocénu panonu pokračovalo postupné omezování spojení s panonskou pánví. Vídeňská pánev byla již jen mírně brakickým jezerem s okrajovými lagunami a občas brakickou vodou zaplavovanými močály (maršemi). Rozlehlejší delta se rozkládala na rakouském území jz. od Břeclavi. Sedimenty reprezentují bzenecké souvrství na bázi písky a štěrky deltového původu, v centru pánve a vyšší části sledu vápnité jíly. Z okrajových marší vznikly kyjovské lignitové vrstvy, v jejichž nadloží se usadily po dočasném rozšíření pánevního prostoru mocné písky a vápnité jíly, výše pestře zbarvené (Čtyroký 2000). Následující dubňanské souvrství již dokládá úplné vyslazení pánve s převahou marší. Naspodu je dubňanská lignitová sloj (mocná až 6 m), rozšířená téměř na celém území redukované pánve. Sedimentaci na území zakončuje sladkovodní gbelské souvrství, které se uložilo v pokleslé moravské ústřední prohlubni jako jezerní sedimenty (uhelné jíly, písky, nejvýše pestré jíly, Čtyroký 2000). Během pliocénu byly ve vyzdvižené moravské části vídeňské pánve zaplňovány říčními sedimenty jen dílčí úvaly řek (Morava, Dyje). Zřetelně poklesla pouze podhůří Malých Karpat na Slovensku (záhorsko-plavecký příkop), kde se uložilo až několik set metrů mocné jezerní štěrky, písky a jíly, jež navazují na pliocenní uloženiny v severním Maďarsku (Brzobohatý in Chlupáč et al. 2002). 16

Vídeňská pánev prodělala poměrně dlouhý geologický vývoj od spodního miocénu (eggenburgu) až do svrchního miocénu (pontu až dáku), který v omezené míře dále pokračuje i v kvartéru. Znamená to, že hlavní geologický vývoj proběhl v časovém rozmezí 24,0 1,8 milionů let a doznívá ještě v současnosti v podobě zemětřesení na zlomech při jejím jv. omezení, recentních poklesů indikovaných opakovanými nivelacemi, dosahujících až 1,5 mm/rok a v kvartérní sedimentaci (Čech 1982). Od eggenburgu do rozhraní mezi karpatem a spodním badenem se vídeňská pánev vyvíjela v režimu piggy-back. Hlavní období jejího vývoje však proběhlo ve středním až svrchním neogénu v režimu pull-apart. Při vývoji vídeňské pánve byla mořská sedimentace postupně nahrazována sedimentací kontinentální. Tento základní trend provázelo i postupné vyslazování sedimentačního prostředí (Jiříček & Eliáš 2001). 17

4 Stratigrafie a sedimentace svrchního miocénu Neogén lze definovat podle všeobecné statigrafické stupnice jako útvar řazený spolu s dalším útvarem paleogénem k terciéru. Neogén je členěn na starší miocén a mladší pliocén. Za základ světové škály se kladou stupně mediteránního neogénu: akvitan, burdigal, langh, serravall, torton, messin, zancl, piacenz. Pro oblast pánví ležících severně od alpsko-karpatského oblouku, jako i pro černomořsko-kaspickou oblast (Paratethys) byly zavedeny a definovány tzv. regionální stupně: eger (svrchní), eggenburg, ottnang, karpat, baden, sarmat, panon, pont, dák, ruman (Mišík - Chlupáč & Cicha 1984). Svrchní miocén zahrnuje stupně panon a pont, které byly dříve považovány za součást pliocénu (Jiříček & Eliáš 2001). Chronostratigrafický termín panon reprezentuje časový úsek mezi svrchní hranicí sarmatu sesnsu Suess a spodní hranicí pontu sensu Bardot de Marny. Název panon vytvořil L. Roth-Tegeld (1879, non vidi, fide Buday et al. 1967) pro vrstvy s kongeriemi, palučinami a tzv. belvedérskou faunou, které ležely nad sarmatem v intrakarpatské oblasti. Panon ve vídeňské pánvi vymezil, jako označení pro kongeriové vrstvy, Friedel (1931, non vidi, fide Jiříček & Eliáš 2001). Základ současného nejúplnějšího stratigrafického členění panonu ve vídeňské pánvi daly výzkumy Pappa (1953), který podle měkkýší fauny rozdělil panon na zóny A až H a vyčlenil tři oddíly: Spodní kongeriové vrstvy (zóny A - D) Střední kongeriové vrstvy (zóna D) Svrchní kongeriové vrstvy (zóny E - F) Zóna A je význačná výskytem fauny polobrakické facie sarmatu (např. Congeria moesia Jekelis, Caspia ambigua Brusina) a marinní sarmatské fauny (Replidacna protocarpatina Jekelius, R. plancarinata Papp) Zóna B obsahuje vedle druhů polobrakické facie, které se vyskytují dříve, jako nový druh Congeria ornithopsis Brusina. Zóna C odpovídá vrstvám s Congeria hoernesi Brusina a obsahuje velký počet nově se objevujících druhů. Zóna D představuje další vývoj fauny zóny C, vyskytující se velké kongerie a limnocardie, odpovídá vrstvám s C. partschi. 18

Zóna E vykazuje už znaky regrese ve Vídeňské pánvi a je reprezentována vrstvami s C. subglobosa. Zóna F je charakterizována silnou regresí a vznikem lignitů. Typické jsou druhy C. neumayeri Andrusov, C. zahalkai Spalek. Zóna G odpovídá modré sérii, je bezfosilní. Zóna H odpovídá pestré sérii, je bezfosilní. Zóny F až H byly koncem padesátých a šedesátých let, podle Stevanovičova (1951, non vidi, fide Jiříček & Eliáš 2001) vymezení pontu, převedeny do tohoto stupně, protože svrchní kongeriové vrstvy lze srovnávat se stratotypem typového ruského pontu. Buday et.al (1967) s tímto názorem nesouhlasil a zařadil k pontu jen pestrý panon zóny G/H. Všechny ostatní uloženiny, kladené předtím do vyššího panonu (tj. štěrky a písky v moravské části vídeňské pánve a v hradišťském příkopu) do pliocénu. Detailní biostratigrafií panonu podle skořepatců a celkovou stratigrafií panonu se zabýval Jiříček (1975), který navrhl podrobné zónování sarmatu a panonu. Jiříček & Švagrovský (1975) vypracovali návrh zón podle měkkýšů a skořepatců (příloha č.2). Tyto studie vycházeli nejen z poznatků ve vídeňské pánvi, ale i ze srovnání s okolními pánvemi střední části paratethydy. Jiříček (in Papp et al. 1985) zahrnul do panonu moravské části vídeňské pánve jen Pappovy zóny A-E. Zónu F s dubňanskou slojí na bázi zařadil do pontu. V další publikaci Jiříček (in Stevanovič et al. 1990, non vidi, fide Jiříček & Eliáš 2001) začlenil zónu F do spodního pontu a nadložní zóny G-H, reprezentující nadložní pestrou sérií, do středního pontu. Jiříček & Eliáš (2001) do nejvyššího pontu nově zařadil svrchní uhelnou sérií, kterou dříve (Jiříček 1975) kladl do rumanu. Svrchní uhelná série je především vyvinuta na slovenském území a na moravském území zasahuje do okolí Lanžhota a Brodského. Zóny A-E řadí Čtyroký (2000) do spodního až středního panonu a jejich uloženiny označil jako bzenecké souvrství, ve kterém vymezil dále kyjovské vrstvy (zóna B s kyjovskou lignitovou slojí v její nejvyšší části). Svrchní panon (zóna F) reprezentuje dubňanské souvrství s dubňanskou lignitovou slojí na bázi. Do nejvyššího panonu řadí pestré vrstvy spolu s doprovodnými písky, prachy a jíly, které vystupují v zónách G-H panonu a označil je litostratigraficky jako gbelské souvrství. 19

4.1 Spodní panon Horniny spodního panonu jsou litostratigraficky řazeny do bzeneckého souvrství (Čtyroký 2000). V zóně A se ukládají bazální vrstvy tvořené dvěma faciemi. Okrajová facie zóny A zahrnuje převážně světle šedé jemnozrnné slídnaté, slínité křemenné písky v podobě plážových lemů (Ilčík 1976) a štěrky deltového původu s Melanopsis impressa (Buchta 1993). Směrem do pánve se okrajová facie zaměňuje za facii pelitickou tvořenou vápnitými jíly (Buchta 1993). Jiříček (1972) zónu A označuje jako bazální písčitý obzor. Buday et al. (1963) zónu A podle Pappa (1953) nevyčleňuje, podle něj představuje regresivní facie sarmatu. Za nejnižší zónu panonu považuje zónu B. V zóně B sedimentace pokračuje tvorbou písečných valů (Buchta 1993). Jiříček (1972) označuje zónu B jako šedou sérii, na jejíž bázi je uložena kyjovská lignitová sloj. Šedou sérii tvoří různě písčité, většinou vápnité šedé pelity s poměrně pravidelnými, až 10metrovými polohami křemitých písků (Ilčík 1976), někdy označované jako písky hydrobiové (Jiříček & Eliáš 2001). Tyto písky obsahují asociaci s Hydrobia (Baglivia) ambiqua, Caspia soceni, C. turislavica, Cyprideis tuberculata, Amplocypris strigata a A. sincera. V nadloží vlastní zóny B vymezil Jiříček (2000, non vidi, fide Jiříček & Eliáš 2001) přechodnou zónu B/C. Její jílovce a prachovce v povrchových výchozech u Stavěšic obsahují společenstvo s hojnými ostrakody, Cyprideis panonica a Hungarocypris auriculata. Zóna C je podle Budaye et al.(1963) spojena s transgresí, jejímž důsledkem bylo usazení až 100 m mocných poloh písků. Jiříček (1972) označuje zónu C jako žlutou písčitou sérii. Na sv. okraji vídeňské pánve, v okolí Čejče, leží místy na její bázi polohy s flyšovými klasty, které obsahují redeponovanou spodnobadenskou faunu. Mezi Čejčí a Svatobořicemi vystupují ve spodní části zóny C bělošedé, slídnaté prachy a prachovcové písky a dále u Kyjova bělošedé písky. Tyto horniny obsahují především faunu drobných mlžů s Congeria scrobiculata carinifera, C. neumari. Ze skořepatců převládají Amplocypris strigata a Cyprideis panonica (Jiříček & Eliáš 2001). 20

V okrajových částech panonské sedimentační oblasti ve vídeňské pánvi převažovala sedimentace prachů a písku, poměrně jen s malým podílem jílů, ve střední a západní části pánve se usazovaly šedé jílovce s pravidelnými polohami písků, mocných až několik desítek metrů. Celková mocnost spodnopanonských uloženin dosahuje až 250 m (Jiříček & Eliáš 2001). 4.2 Střední panon Uloženiny středního panonu jsou litostratigraficky rovněž řazeny do bzeneckého souvrství. Z biostratigrafického hlediska střední panon v pojetí Čtyrokého (2000) zahrnuje zóny D a E. Zóna D je zónou relativního klidu projevující se sedimentací šedých vápnitých jílů prakticky na celém území pánve (Buchta 1993). Podle Jiříčka (1972) je litologicky označována jako šedá pelitická série. Sedimenty zóny D v okrajovém vývoji se vyznačují olivově šedými, proměnlivě vápnitými prachy a prachovými jíly, vystupující v širším okolí Mutěnic. V okolí Stavěšic jíly obsahují vložky lumachely především ze schránek mlžů rodu Melanopsis. Pro tyto jíly jsou typičtí mlži Melanopsis (Lyrcaea) fossilis, M. (L). concrista. Ve vápnitých jílech se vyskytuje hlavě společenstvo skořepatců s Amplocypris recta (Čtyroký 2000). Vyšší střední panon v pojetí Čtyrokého (2000) odpovídá Pappově zóně E s Congeria subglobosa. Zónu E rozdělil Jiříček (1975) podle výskytu skořepatců a mlžů na čtyři podzóny E1 až E4 a označuje ji litologicky jako šedozelenou sérii. Z celkového pohledu vymezuje v moravské části vídeňské pánve ve svrchním panonu spodní část s jílovým vývojem a svrchní část v písčitém vývoji (neformálně označované jako velké písky ). Zóna E má regresivní charakter s převládající sedimentací zelenošedých až pestrých jílů a světle šedých písků (Buchta 1993). Podzónu E 1 charakterizují tmavošedé slabě vápnité jíly, v jejichž nadloží se usadily modré vápnité jíly a poloha světle zelenošedého, výrazně slídnatého jílu. Biostratigraficky je podzóna E1 charakterizována mlži Congeria subglobosa, C. s gigantica a skořepatci Cyprideis sublittoralis a Amplocypris abscissa. Časté jsou i zoubky ryb z čeledi Scyenidae. 21

V okolí Hodonína dosahuje mocnost podzóny E1 okolo 16 m. Podzóna E2 je v okolí Hodonína vyvinuta ve facii pestře zbarvených, slabě vápnitých jílů, s hojnými limonitovými konkrecemi. V okrajovém vývoji s. od Dubňan jsou v zóně vyvinuty žluté jemnozrnné písky. Celková mocnost usazenin podzóny nepřesahuje 20 m. Do podzóny E3 jsou řazeny žluté nebo bělošedé jemnozrnné písky, které se střídají s nazelenale šedými až šedými vápnitými jíly. Mocnost se odhaduje asi na 100-200 m (Jiříček 1975). Sled svrchního panonu ukončuje podzóna E4, která dle výskytu mlže Dreissena minima byla Pappen (1951) již řazena do zóny F (tj. podle současného pohledu do pontu). Podle Jiříčka (2000, non vidi, fide Jiříček & Eliáš 2001) je však považována za nejvyšší panon. Celková mocnost podzóny E4 se odhaduje na 20-25 m. Celková mocnost střednopanonského sledu dosahuje asi 300 m. 4.3 Svrchní panon Svrchní panon v současném pojetí Čtyrokého (2000) zahrnuje Pappovy zóny F-H. Jiříček (2000, non vidi, fide Jiříček & Eliáš 2001) však klade tyto Pappovy zóny do pontu a nikoliv do svrchního panonu. Uhelná sedimentace zóny F byla v jeho pojetí srovnávána s pontem a pestrý vývoj zón G/H již s dákem. Střední pont koreluje s Pappovými biozónami G/H panonu. Do svrchního pontu zařadil některé nadložní uloženiny. Čtyroký (2000) zařadil zpět do tohoto stupně Pappovy zóny F až H. Litostratigraficky vymezil ve svrchním panonu dubňanské souvrství (zóna F) a gbelské souvrství (zóna G-H). Spodní část svrchního panonu reprezentuje uhlonosné dubňanské souvrství na bázi s dubňanskou slojí. V jejím nadloží vystupuje sled písků a uhelnatých jílů a jílů, které jsou doprovázeny černošedými, tmavě až světle šedými, někdy též nazelenalými až sytě zelenými vápnitými jílovci s šedými jemnozrnnými písky a prachy. Ty jsou v místním názvosloví neformálně označovány jako tzv. tekuté písky. Jsou jemnozrnné s vysokou porozitou a s vysokým stupněm zvodnění (Čtyroký 2000). Sled dubňanského souvrství rozdělil Jiříček (1975) do čtyř cyklotém, jejichž báze jsou v jeho pojetí definovány bazální polohou uhelnou slojí nebo jejími ekvivalenty. 22

Dubňanské lignity jsou charakteristické výskytem lignitové sloje na bázi, vrstvami písku v jejím podloží a jílovitými vrstvami s mohutnými lumachelami molusk v terminální části (Jiříček 1988). Nejspodnější část sledu tvoří cyklotéma F1. Podle Jiříčka (1988) mocnost sloje kolísá od 1 m do 6 m. Sloj při svém okraji uzavírá hojné zbytky stromové vegetace, kterou směrem do pánve zaměňuje lignitová drť s hojným rašeliníkem Glyptostrobus europeus. Sloj je místy zastoupena polohami černých jílovců s bílými schránkami mlže Congeria neumayri. Blíže k okrajům se v sytě zelených vápnitých jílech objevují lumachely s C. zahalkai spolu s mlži Melanopsis handmanni a ostrakody rodů Cyprinotus a Candoniella. Cyklotéma F2 je význačná přítomností schránek sladkovodních močálových plžů Planorbis confusus, P. grandis, Physa sp. a ostrakodů Pseudocandona marchica a Candoniella sp. (Jiříček 1975). Ve svrchní části dubňanského souvrství v s. oblasti vídeňské pánve (Dubňany - Ratíškovice) a také v její střední oblasti (mezi Hodonínem a Poddvorovem) je vyvinuta cyklotéma F3 (Jiříček 1975). Povrch nejvyššího pískového tělesa je Jiříčkem (2000, non vidi, fide Jiříček & Eliáš 2001) považován za rozhraní proti nadložnímu gbelskému souvrství s pestrou sedimentací. V horninách cyklotémy F3 byly nalezeny hlavně C.neumayri, méně C. zahalkai a Candoniella sp. a dále charophyta. V jižní části moravské vídeňské pánve mezi Tvrdonicemi, Kosticemi, Moravskou Novou Vsí a Břeclaví je vyvinuta cyklotéma F4. Jíly obsahují schránky polobrakických měkkýšů C. neumayri a četných ostrakodů Caspiolla venusta. Tuto faunu Jiříček (2000, non vidi, fide Jiříček & Eliáš 2001) koreluje s vývojem pontu v Maďarsku v okolí Balatonu. Také cyklotéma F4 přechází do gbelského souvrství s pestými jíly (Jiříček & Eliáš 2001). Dubňanské souvrství podle Jiříčka (1988) má mocnost asi 80-100 m. Podle definice Čtyrokého (2000) leží v nadloží Jiříčkova sledu cyklotém gbelské souvrství. Pro gbelské souvrství jsou příznačné šedozelené, silně písčité jíly a šedozelené jemnozrnné pískovce, často čočkovité, modrozelené písčité jíly, často rezavě skvrnité. Tyto vrstvy náleží do středního pontu (Jiříček 1988). 23

5 Palynologické a paleobotanické výzkumy svrchního miocénu Z předválečného období pochází práce, kde je popisováno společenstvo rostlinných mikrofosílií ze souvrství vonšovského v Chebské pánvi (Rudolph 1935). Po druhé světové válce se terciérní flórou začala zabývat B. Pacltová. V roce 1958 provedla orientační průzkum souvrství vonšovského a zařazuje stratigraficky vonšovské i novosedelské souvrství do spodního pleistocénu (pretegelen až tegelen) (Pacltová 1962). Dále Pacltová (1962a) studovala ledenické souvrství v Třeboňské pánvi a domnívá se, že náleží svrchnímu pliocénu. První palynologická studia prováděla N. Gabrielová (1968) na lokalitě Poštorná. Stáří sedimentů bylo určeno mikropaleontologicky jako panon. Složení palynospektra odpovídalo vlhkému bažinnému prostředí. V rámci geologického mapovaní 1: 50000 na listu Kroměříž zjistila Gabrielová (1969) na území dvě různá rostlinná společenstva: 1.typicky miocénní asociace, která měla charakter srovnatelný s asociací uváděnou E. Planderovou (1965) pro neostratotyp karpatu (Myricacea. Sapotaceae, Podocarpus) a 2. společenstvo mladého charakteru (Tsuga, Carpinis, Betula, Corylus, a Graminae). Společenstvo mělo charakter jako na lokalitě Poštorná. Gabrielová mikroflóru sedimentů na Kroměřížsku srovnává s mikroflórou na lokalitě Poštorná a domnívá se, že se na obou lokalitách vyskytovala společenstva obdobného charakteru (Gabrielová 1969). Planderová & Gabrielová (1975) se pokusily využít rostlinných mikrofosílií pro statigrafickou zonaci neogénu. Na základě studia slovenských lokalit ve vídeňské pánvi navrhly MF zóny (tab.1). Časové úseky jsou charakterizovány typickými společenstvy (jedná se o tak zvané assemblage zones ) a u každého je připojena klimatická charakteristika, výčet dosud popsaných druhů a rozdíl oproti předcházejícímu a následujícímu časovému úseku. Nejmladší terciér je představován zónami zahrnující stř. sarmat panon, pont spodní ruman a svrchní ruman. 24

Tab.1. MF zóny podle Planderové & Gabrielové (1975) Planderová (1990) zařadila panon do zóny MF 9. V zóna je nejvíce zastoupeny palynomorfy druhu Pinuspollenites labdacus, Tsuga (T. igniculus maximus), Piceapollenites excelsa, Ulmipollenites undulosus, Betulaepollenites betuloides, Chenopodipollenites multiplex a Compositoipollenites taraxacifolia. Procentuální zastoupení čeledi Polypodiaceae a Chenopodiaceae oproti zóně MF 8 kleslo, zato podíl čeledi Lycopodiaceae a Osmundaceae vzrostl. Graminae jsou reprezentovány druhy Typha, Juglans, Ulmus, Betula, Tilia cordata typ. Chenopodiaceae, Compositae, Artemisia, Quercus petrea typ, Eucommia sp., Fagus sp., Aralia-typ a Salix jsou zastoupeny mnoha druhy. Sporomorfy indikují moderní teplé aridní klima. Palynomorfy zóny MF-9 obsahují mnoho druhů suchomilných čeledí jako Chenopodiaceae, Graminae a Artemisia. Planderová et al. (1993) vyčlenila v miocénu Centrální Paratethydy čtyři výrazné paleoklimatické období: 1. interval svrchní eger, eggenburg a ottnang; 2. interval karpat a spodní baden; 3. interval svrchní baden a sarmat a 4. interval panon a pont (obr. 1). Podle Maie (1981) byly určené taxony zařazeny do arktoterciérní a paleotropické geoflóry. Za paleotropické prvky (P) považuje stálezelené rostliny, dělící se na tropickou (P1) a subtropickou (P2) klimatickou zónu. Arktoterciérní prvky (A) zahrnují jehličnany a listnaté rostliny v zimě často opadavé, geneticky patřící k teplým mírným (A1) nebo chladným mírným (A2) zónám. Panon spolu s pontem byly začleněny do čtvrtého klimatického intervalu. V tomto období dominovala brakická a kontinentální sedimentace, která souvisela s ústupem moře a výzdvihem Karpat. Tyto podmínky byly příznivé pro rozvoj arktoterciérní flóry. 25

Obr. 1. Distribuce paleotropických prvků ve 4 intervalu (panon pont) (Planderová et al. 1993) 26

5.1 Poštorná Prvními výzkumy na lokalitě Poštorná se zabýval před více než 40 lety Bůžek (1960), který odtud uvádí druhy Nyssa diseminata /Ludwig/ Kirchh., Glyptostrobus europeus Brong. Celé souvrství řadí do panonu F. O dva roky později tentýž autor popisuje další druhy Stratiotes tuberculatus Reid., Spirematospermum wetzleri /Herr/ Chander a Rubus sp. (Bůžek 1962). Další autor, který se zabýval touto lokalitou byl Knobloch. Rozšířil tuto lokalitu o další rody Byttneriophyllum a Phragmites a o druh Alnus cecropiaefolia /Ett./ Berger (Knobloch 1962). Z odkryvu na lokalitě Poštorná popsal Knobloch (1969) další nové druhy: Pteris oeningensis Ung., Liquidambar pseudoprotensa Andreanszky, Rubus laticoctatus Kirchh., Salix sp., Byttneriophyllum tiliaefolium /Al.Braun/ Knobl. et. Kvač., Fraxinus sp., Nyssa ornithobroma /Ung./ Kirchh., Phragmites oeningensis Al. Braun ex. Heer. Gabrielová (1966) zpracovala profil z jz. stěny cihelny v Poštorné. Tento profil rozdělila do tří částí : 1. nadložní šedý jíl s otisky listů, 2. uhelná slojka, 3. podložní hnědošedý jíl. Palynologický rozbor byl prováděn ze všech tří částí profilu. Nadložní šedý a podložní hnědošedý jíl obsahoval velmi malé množství pylových zrn a spor. V uhelné slojce bylo zjištěno společenstvo sporomorf, velmi bohaté na druhy, i na množství jedinců. Skupina kapraďorostů je převážně tvořena sporomorfami z čeledi Polypodiaceae. Ojediněle se vyskytují spory rodu Osmunda. Vzácný je i výskyt výtrusů bryofyt. Nahosemenné rostliny jsou tvořeny dvěma morfologickými skupinami. Je to skupina pylových zrn bez váčků, které odpovídají zástupcům čeledí Taxodiaceae a Cupressaceae. Z této skupiny se hojně objevuje pylové zrno se zobákovitým rozšklebením Inaperturopoll. hiatus. Často se také objevují zrna rodu Larix. Sporomorfy se vzdušnými váčky patří rodu Pinus. Dále se vyskytují rody Abies, Picea. Největší zastoupení v pylovém spektru mají sporomorfy ze skupiny krytosemenných rostlin. Velký podíl tvoří morfologicky různé typy trikopátních a trikolporátních zrn. Většina je řazena do okruhu rodu Quercus, Castanea a pravděpodobně i Fraxinus. Z dalších vyskytujících se zrn je to rod Fagus, Nyssa, Carya, Pterocarya, Ulmus, Tilia, Betula, Carpinus a zástupci čeledi Juglandaceae. Zřídka se vyskytují zrna rodu Corylus. 27

Rod Alnus tvoří dva typy, čtyř a pětiporátní. Společenstvo obsahuje i monoporátní zrna ze skupiny trav a tetrády rodu Typha (Gabrielová 1966). Dále je popsán nově objevený druh Trapa moravica (Knobloch 1976). Mikroflórou svrchního miocénu na lokalitě Poštorná se také zabýval Kalvoda (1977, 1979), který zde poprvé určil pylové zrno rodů Buxus, Symphytum, Campanula, Orlaya, Filipendula. Dále uvedl čeledi Viciaceae, Caryophyllaceae, Taxodiaceae, Cupressaceae, Brassicaceae, Polypodiaceae, Pinus, Corylus, Juglandaceae. 5.2 Dubňany Ve větrací šachtě GV-1 (důl Osvobození) se podařilo zjistit 4 rostlinná společenstva (Knobloch 1968) vodní: r. Trapa, Brasenia příbřežních rostlin: r. Phragmites bažinného lesa: r. Glyptostrobus, Nyssa, Alnus, Byttneriophyllum, Myrica, Acer společenstvo vlhkomilné, nikoliv však bažinné: r. Ginkgo, Carpinus, Betula, Fagus, Liquidambar, Ulmus, Platanus Tato společenstva představují přirozené biocenózy, a to od vegetace otevřené vodní hladiny, přes příbřežní pásmo, bažinný les až ke společenstvu vegetujícímu na relativně sušší půdě (Knobloch 1968). 5.3 Moravská Nová Ves Knobloch sbíral rostlinné otisky v bývalé cihelně Vodvářkově ve žlutavém silně muskovitickém siltovci a podařilo se mu určit rody: Trapa sp., Glyptostrobus europeus (BGT.) HEER, Sequoia langsdorfii (BGT.) HEER, Pinus sp., Alnus hornesi STUR, Ulmus longifolia UNG., Fagus pliocenica SAP., Vitis teutonica AL. BR., Liquidambar europea AL. BR., Carpinus kisseri BERGER, Ulmus carpinoides GOPP, Acer nordensekioldi NATH., Acer sp., Platanus aceroides HEER, Cinnamomophyllum sp., Poaceae et Cyperaceae (Knobloch 1962, 1963). 28

6 Zpracování materiálu v laboratoři Čím víc organické příměsi hornina obsahuje, tím v ní lze očekávat i vyšší obsah pylových zrn a spor a stačí tedy odebírat i menší množství horniny. Rašelina, zejména pak vrchovištní, obsahuje tak velké množství pylových zrn a spor, že stačí k maceraci jen několik g hmoty. Naopak vzorky z hornin s nepatrnou organickou příměsí musí vážit zhruba ½ až 1 kg (Pacltová 1963). Pracovní metody se řídí stavem a způsobem zachování rostlinných fosilií. Metoda, kterou získáme z hornin pylová zrna k následnému pozorování, se nazývá macerace. Macerační technika je závislá na druhu zpracovávaného materiálu a do jisté míry také na účelu, pro který je vzorek připravován (Gabrielová 1986). 6.1 Macerace pylů a spor Recentní pylová zrna a spory obsahují vedle exiny ještě protoplasmu a intinu (tj. blánu celulózní podstaty), která ji obaluje. Účelem macerace je rozpustit protoplasmu a intinu, která brání jasnému pozorování morfologické stavby exiny. Čerstvý pylový nebo sporový materiál může být uskladněn několik hodin až několik let v malých zkumavkách naplněných ledovou kyselinou octovou (Pacltová 1963). Fosilní pylová zrna a spory se uchovávají prakticky ve všech organogenních i anorganických sedimentech (ve větším či menším množství) s výjimkou těch, které prodělaly silnější oxidační procesy, např. lateritizaci či kaolinizaci. Pylová zrna a spory nacházíme nejen ve sladkovodních sedimentech, ale díky jejich malým rozměrům a schopnosti unášení větrem i v sedimentech mořských. Také jsou nalézány i ve slabě metamorfovaných sedimentech. Někdy se setkáváme s případy, že i v horninách se značným obsahem organiky nenacházíme sporomorfy. Možné důvody jsou: 1. Nevhodné úložní podmínky, kdy pylová zrna a spory byly dlouho vystaveny oxidaci na povrchu sedimentu předtím, než byly pohřbeny další vrstvou. 2. Při rychlé sedimentaci se mohla zkoumaná vrstva ukládat v době vegetačního klidu (např. povodňové hlíny). 3. Někdy také vrstva, z níž vzorek pochází, mohla být pomocí geologických procesů odkryta a vystavena dlouho trvající oxidaci (Gabrielová 1986). Bývá pravidlem, že sedimenty s kyselou reakcí jsou na sporomorfy bohatší než horniny bazické (Pacltová 1963). 29

6.2 Principy macerace Macerační proces je přímo závislý na chemickém složení horniny. Byla vypracována celá řada maceračních postupů pro každý typ sedimentu (Tab. 2) Tab. 2. Vlastní metody macerace (Pacltová 1963, Gabrielová 1986) Použití ultrazvuku Macerace s HF Freyova metoda separace pomocí bromoformu Gričukova metoda separace Thouletovým roztokem Metoda s KJ + CdJ Zolyomiho separační metoda pomocí ZnCl 2 Separace pomocí těžkých kapalin Macerace rašeliny s KOH nebo NaOH Erdtmanova metoda acetolýzy Ethanolová metoda V hlavních rysech jde o následující. Chemickou a mechanickou cestou odstranit anorganické a organické látky s výjimkou pylových zrn a spor a ostatních rostlinných a živočišných zbytků (chitin, kutin). Schéma postupu: 1. Mechanická příprava vzorku, kdy zpevněné horniny rozrušujeme kladivem, kleštěmi, svěrákem, na lisu. Dále lze vzorek zpracovat na kovových mlýncích, ultrazvukem, postupným zmrazováním nebo krystalizací. 2. Odstranění hrubších anorganických částí, což lze provést za sucha na sítech nebo dekantací vodou. 3. Mechanickou cestou (pomocí těžkých kapalin) i chemickou cestou pomocí kyselin odstranit zbylé anorganické příměsi. 4. Pak postupně odstraňujeme zbylé anorganické látky. a) Huminové, ulminové a jim podobné kyseliny odstraňujeme povařením v 10 % KOH nebo NaOH, čímž současně od sebe uvolňujeme organické zbytky. Pak vzorek přelijeme přes síto, na kterém uváznou větší organické rostlinné součásti a megaspory. 30

Filtrát, který vedle pylových zrn a spor obsahuje i nerozpuštěný lignin a celulózu, podrobujeme dalšímu maceračnímu procesu. b) Pomocí různých oxidačních činidel a rozpouštědel odstraníme převážnou část méně odolných organických příměsí a zůstanou nám prakticky jen pylové a sporové exiny, kutinózní a chitinózní zbytky. 5. Z těchto pak pomocí různých zalévacích médií zhotovujeme pylové preparáty, které podrobujeme mikroskopickému výzkumu (Pacltová 1963). 6.3 Použitá metoda zpracování palynologických vzorků Při laboratorním zpracování vzorků za účelem pylového studia, se využívá jedinečná schopnost zachování sporomorf. Je to možné díky vysoké odolnosti exiny pylových zrn a spor vůči vlivům kyselin, zásad částečně i teploty a tlaku. Před použitím samotného maceračního postupu jsme horninu mechanicky rozrušili kladivem. Horninu jsme nasypali do plastové nádoby a zalili koncentrovanou kyselinou chlorovodíkovou (HCl), za účelem odstranění karbonátové složky ve vzorku. Po ukončení reakce jsme propláchli několikrát destilovanou vodou, slili do označených zkumavek a odstřeďovali 3 minuty při rychlosti 3000 otáček za minutu. Při vyšší rychlosti by mohlo dojít k rozbití pylových zrn a spor, proto je nutné dodržet dobu a rychlost odstřeďování. Následovalo samotné macerování v koncentrované kyselině fluorovodíkové (HF), kvůli odstranění křemičitanů. V momentě, kdy byl vzorek konzistence bláta, jsme slili kyselinu a vzorek proplachovali destilovanou vodou až do neutrální reakce za současného odstřeďování. Na vyseparování pylonosné frakce, oddělení anorganické složky od organické, se používá těžká kapalina. V palynologické praxi se používají těžké kapaliny se specifickými hustotami v rozpětí 1,9-2,3 g/cm 3. Po odstředění v těžké kapalině, se pracuje už jen s vrchní, pylonosnou frakcí, která se oddělila od samotného vzorku. Dále jsme promyli dvakrát v destilované vodě. Po slití destilované vody jsme zkumavky naplnili asi do poloviny glycerinem, promíchali a dali na 5 minut odstředit. Po odstředění jsme glycerín slili tak, aby zbylá hmota byla trochu ponořena. 31

7 Mikroskopické pozorování Další fází takto vypreparovaných mikrofosílií je studium vzorků v mikroskopu. Ve zkumavkách nám tedy zbyl materiál, který je tvořený pylovými zrny, sporami a nerozpustnou organikou (např. chitin, kutin). Z takto zpracovaného materiálu se vyhotovují buď nátěry na podložní sklíčko nebo přímo trvalé preparáty. Pro mikroskopii těchto preparátů se běžně používají biologické světelné mikroskopy. Dočasné preparáty k mikroskopickému pozorování byly vyhotoveny na biologických podložních sklech. Krycí sklíčka měla rozměry 2 x 2 cm. Pozorování jsem prováděla v procházejícím světle na mikroskopu Nikon Alphaphot při zvětšeních 100x, 200x, 400x, 600x a 1000x. Z každého vzorku jsem určovala 100 pylových zrn. Soubor pylů a spor v jednom vzorku, které pod mikroskopem (zvětšení 200x až 1000x) determinujeme a počítáme, se nazývá pylové spektrum. Pylová spektra z chronologicky odebraných vzorků se procenticky vyhodnotí a výsledek znázorní v pylovém diagramu (Pivničková 1997). Nedílnou součástí mikroskopického pozorování byla fotodokumentace identifikovaných palynomorf pomocí digitálního fotoaparátu. Fotodokumentaci jsem dělala při zvětšení 1000x za použití imerzní kapaliny olejové povahy. Finální stádium metodického zpracování je analytická část, z které vyplývají už samotné interpretace výsledků. Jedná se o kvantitativní a kvalitativní vyhodnocování vzorků. Kvalitativní část je založena na systematice a popisu palynomorf nalezených v preparátu. Kvantitativní část charakterizuje počet palynomorf jednotlivých typů rostlin v preparátu. Statistické vyhodnocení souborů bylo provedeno v programu Microsoft Excel a je založeno na zkonstruování statistických tabulek, procentuálních grafů početnosti a histogramů. 32

8 Systematická část Pododělení: LYCOPHYTINA Třída: LYCOPSIDA Řád: LYCOPODIALES Čeleď: LYCOPODIACEAE Retitriletes pseudoclavatus Krutzsch 1963 (Tab. 1, obr. 7) Charakteristika: Triletní spóra, trojúhelníkového nebo oválného tvaru (35-40 µm). Ramena lezury zasahují až k ekvatoriální rovině spóry. Proximální povrch je retikulátní. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Kosmopolitně rozšířený zástupce mírného pásma na všech kontinentech, nejvíce v Austrálii. Botanická afinita: Lycopodium (Stuchlik et al. 2001). Pododělení: PTEROPHYTINA Třída: PTEROPSIDA Řád: FILICALES Čeleď: SCHIZAEACEAE Leiotriletes wolffii Krutzsch 1962 (Tab.1, obr. 8) Charakteristika: Triletní spóra tvaru konkávního trojúhelníka se zaokrouhlenými hranami. Velikost je 26-40 µm. Ramena lezury jsou tenká a téměř se dotýkají vrcholů trojúhelníka. Exina je psilátní. Geofloristická charakteristika: Paleotropický prvek ze skupiny P (Stuchlik et al. 2001). Ekologie: Dnešní zástupci rodu Lygodium se vyskytují v subtropických až tropických oblastech Ameriky, Asie, Afriky a Austrálie. Botanická afinita: Lygodium (Stuchlik et al. 2001). 33

Čeleď: PTERIDACEAE Cryptogrammasporis sp. 1 Kohlman-Adamska (Tab. 1, obr. 11) Charakteristika: Triletní spóra trojúhelníkového obrysu, s rovnými nebo mírně konvexními stranami. Rozměr je 37-40 µm. Exina má tloušťku zhruba 1,7 µm. Proximální povrch je pokryt četnými verrucae, průměrné velikosti 2,5 µm, distální povrch pokrývají verrucae o velikosti 3-4 µm. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A (Stuchlik et al. 2001). Ekologie: V současnosti zástupce mírného klimatické pásma severní polokoule (Stuchlik et al. 1994). Botanická afinita: Cryptogramma (Stuchlik et al. 2001). Cryptogrammasporis magnoides Krutzsch (1963) Slawińská 1993 (Tab. 1, obr. 10) Charakteristika: Triletní spóra (37 µm). Tloušťka exiny je 2 µm. Proximální povrch je psilátní, verrucae mají rozměr 1 µm. Na distálním povrch jsou také verrucae (3-6 µm). Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A (Stuchlik et al. 2001). Ekologie: Recentní druhy se vyskytují v mírném klimatickém pásu na jižní severní polokouli. Botanická afinita: Cryptogramma (Stuchlik et al. 2001). Cingulisporis corrutoratus (Nagy 1985) Wazyńska 1994 (Tab. 1, obr. 9) Charakteristika: Triletní spóra velikosti 27-28 µm. Z ekvatoriálního pohledu tvar připomíná trojúhelník, strany jsou rovné nebo mírně konkávní nebo konvexní. Ramena lezury zasakují k ekvatoriální rovině póru. Na distálním straně je povrchu regulátní. Skulptura na proximální straně je víceméně podobné distální straně. Geofloristická charakteristika: Paleotropický prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 1994) Botanická afinita: Polypodiaceae?, Pteridaceae? 34

Čeleď : POLYPODIACEAE Leavigatosporites haardti (Potonié et Venitz 1934) Thomson et Pflug 1953 (Tab.1, obr. 6) Charakteristika: Monoletní spóra ledvinovitého tvaru s hladkou exinou a monoletní jizvou. Velikost je 35-40 µm. Lezura je dlouhá asi 25 µm. Exina (2 µm) je psilátního typu. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A (Stuchlik et al. 1994). Botanická afinita: Polypodiaceae (Stuchlik et al. 1994). Verrucatosporites favus (Potonié 1931) Thomson et Pflug 1953 (Tab. 1, obr. 4) Charakteristika: Monoletní spóra oválného tvaru na jedné straně je mírně vypouklá. Tvarem se podobá Leavigatosporites. Velikost je 55-65 µm, polární osa je dlouhá asi 35-40 µm. Lezura dosahuje délku max. do 40 µm. Tloušťka exiny je 2,5 µm. Exina je verukátní. Geofloristická charakteristika: Paleotropický prvek ze skupiny A/P (Stuchlik et al. 2001), P2 (Stuchlik et al. 1994). Botanická afinita: Paesia (Stuchlik et al. 2001). Toroisporis teupitzensis Krutzsch 1962a (Tab.1, obr. 3) Charakteristika: Triletní spóra, která má přímé, mírně konvexní strany a široké zakulacené hrany. Velikost spóry je asi 42-50 µm. Exina (3 µm ) je psilátní. Geofloristická charakteristika: Paleotropický prvek ze skupiny P1 (Stuchlik et al. 1994) Ekologie: Prvek reprezentující tropické a subtropické klima jižní i severní polokoule (Stuchlik et al. 2001). Botanická afinita: neznámá, Cyatheaceae?, Dipteridaceae?, Pteridaceae?, Lycodiaceae? 35

Monoleiotriletes gracilis Krutzsch 1959 (Tab. 1, obr. 5) Charakteristika: Triletní spóra nepravidelného kruhového tvaru o velikosti 40 µm. Exina (1 µm), povrch je mírně granulátní. Ramena lezury jsou tenká a rovná a zasahují k ekvatoriální rovině spóry. Geofloristická charakteristika, botanická afinita: neznámá. Triplanosporites sinuosus Pflug 1952 in Thomson et Pflug 1953 (Tab. 1, obr. 1, 2) Charakteristika: Triletní spóra. Polární osa 40-45 µm, ekvatoriální průměr 42 µm. Tloušťka exina je 1,5-2 µm. Struktura exiny je psilátní. Geofloristická charakteristika, botanická afinita: neznámá. Pododdělení: PINOPHYTINA Třída: PINOPSIDA Řád: PINALES Čeleď: TAXODIACEAE-CUPRESSACEAE Inaperturopollenites hiatus (Potonié 1931) Thomson et Pflug 1953 (Tab. 2, obr. 17, 18) Charakteristika: Pylová zrna jsou sférická, často jsou zobákovitě otevřena (hiatus). Exina je dvouvrstevná. Povrch exiny je hladký až chagregátní. Geofloristická afinita: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Typický zástupce močálové vegetace mírného teplého pásma. Botanická afinita: Glyptostrobus typ. 36

Čeleď: TAXODIACEAE Sequoiapollenites polyformosus Thiergart 1937 (Tab. 5, obr. 5) Charakteristika: Inaperturátní pylové zrno pravidelného kruhového tvaru s průměrem okolo 35 µm.. Uprostřed se nachází typicky vyvinutá papila, která bývá mírně stočená. Délka papily je 5 µm. Exina je hrubá, rugulátního typu. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 2002). Ekologie: Je součástí vegetace horských oblastí mírného teplého pásma. Dnešní zástupci se vyskytují na pacifickém pobřeží Sev. Ameriky, případně v J. Číně. Botanická afinita: Sequoia. Čeleď: SCIADOPITYACEAE Sciadopityspollenites Raatz 1937 in Potonié 1958 (Tab. 5, obr. 3, 4) Charakteristika: Inaperturátní pylové zrno oválného až kruhového tvaru. Rozměry se pohybují v rozpětí 30-50 µm. Hlavním identifikačním znakem je verukátní exina. Verrucae (drobné výběžky na exině) jsou různého tvaru a velikosti (do 2µm). Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A (Stuchlik et al. 2002). Ekologie: Patřil mezi druhy, které se jako první objevují na vysychajících rašeliništích v mírných klimatických pásmech. Dnešní zástupci se vyskytují v jehličnatých lesech v nadmořských výškách nad 1000m na Japonském souostroví. Botanická afinita: Sciadopitys Sieb. & Zucc. (Stuchlik et al. 2002). Čeleď: PINACEAE Abiespollenites Thiergart 1937 in Potonié 1958 Charakteristika: Bisakátní pylové zrno s velikostí 90-125 µm. V ekvatoriálním pohledu je tělo zrna trapezoidního tvaru s konvexně zaoblenou proximální stranou. Šířka centrálního těla je 53-73 µm. Exina těla je jemně granulátní. Váčky jsou polokruhovitého tvaru, k tělu jsou připojené méně zaoblenou stranou. Linie připojení je mírně undulátní. Průměr váčků je 47-60µm. Mají vyvinutý alveolární systém, alveoly se směrem k tělu zrna zmenšují (Stuchlik et al. 2002). 37

Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 2002). Ekologie: Je součástí horské vegetace, v současnosti kosmopolitně rozšířený v mírném teplém pásmu po celé severní polokouli. Botanická afinita: Pinaceae, Abies type. Cedripites miocaenicus Krutzsch 1971 (Tab. 2, obr. 2) Charakteristika: Bisakátní pylové zrno o velikosti 50-80 µm. V ekvatoriálním pohledu má tělo elipsovitý tvar. Proximální strana je výrazně zaoblená. Exina těla je infrabakulátní. Váčky jsou v porovnání s tělem mnohem menší. K tělu jsou připojené diagonálně. Linie připojení je nezřetelná. Alveolární systém váčků je slabě vyvinutý, alveoly jsou nepravidelných tvarů (Stuchlik et al. 2002). Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 2002). Ekologie: Zástupce horské vegetace, v současnosti rozšířený v pohořích mediteránní oblasti, ale i v Himalájích. Botanická afinita: Cedrus Trev. (Stuchlik et al. 2002). Piceapollis Krutzsch 1971 (Tab. 4, obr. 5; Tab. 5, obr. 6) Charakteristika: Bisakátní pylové zrno různých velikostí (60-176 µm). Tvar těla je elipsovitý, délka se pohybuje v rozpětí 55-160 µm a šířka 32-84 µm. Exina vytváří na proximální straně výrazný hřeben, který je granulátního až infrabakulátního typu. Váčky jsou polokruhovité. Linie propojení je oblouková. Alveolární systém není tak výrazný jako u jiných rodů, alveoly jsou hustě uspořádané a směrem k tělu se zvětšují. Geofloristická afinita: Arktoterciérní prvek ze skupiny A2 (Stuchlik et al. 2002). Ekologie: Je typickým zástupcem lesního vegetačního společenstva, převážně chladnějšího mírného pásma. Botanická afinita: Picea Dietr. (Stuchlik et al. 2002). Pinuspollenites labdacus (Potonié 1931) Raatz 1937 in Potonié 1958 (Tab. 5, obr. 1) Charakteristika: Bisakátní pylové zrno o velikosti 60-80 µm. Skulptura exiny vzdušných váčků i centrálního těla je síťovitá. Tělo je eliptického, občas až okrouhlého tvaru, široké 34-48 µm a dlouhé 42-60 µm. V ekvatoriálním pohledu je proximální strana mírně 38

undulátní, typ exiny je verukátní. Váčky jsou oválného tvaru, široké 30-48 µm a pouze o něco kratší než tělo. Linie připojení je poměrně rovná, osa je dlouhá 25-28 µm. Je dobře vyvinutý alveolární systém. Alveoly jsou při vnějším okraji menší, hustěji uspořádané, mají nepravidelný polygonální tvar (Stuchlik et al. 2002). Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 2002). Ekologie: Dnešní rod zahrnuje 50 druhů rozšířených převážně v mírném teplém pásmu severní polokoule. Vyskytuje se však i v horských oblastech subtropického klimatu (Stuchlik et al. 2002). Botanická afinita: Pinus L. (Stuchlik et al. 2002). Pinus alatus (Potonié 1931b) Planderová 1990 (Tab.5, obr. 2) Charakteristika: Bisakátní pylové zrno haploxyloidálního tvaru o velikosti 63 µm. Vzdušné váčky jsou k centrálnímu tělu připojené širokou bází. Struktura vzdušných váčků je výrazně síťovaná v porovnání s jemně síťovanou strukturou centrálního těla. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A (Stuchlik et al. 1994). Botanická afinita: Pinus sp. Cathayapollis sp. (Sivak 1976) Planderová 1990 (Tab. 4, obr. 1) Charakteristika: Bisakátní pylové zrno střední velikosti (50-60 µm). Centrální tělo má tvar téměř pravidelného kruhu s průměrem 35-42 µm. Exina těla je infrabakulátní. Váčky bývají větší, nebo stejně velké jako tělo (35-42µm), a mají polokruhovitý tvar. Charakteristickým znakem je jejich připojení k tělu. Linie připojení je stejně dlouhá jako tělo zrna. V polárním pohledu probíhají rovnoběžně vedle sebe. Typický je také alveolární systém, alveoly se dichotomicky větví a směrem k tělu se zvětšují (Stuchlik et al. 2002). Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 2002). Ekologie: V současné době patří k endemitům JV Číny, kde se vyskytuje v lesích s kyselými půdami. Botanická afinita: Všechny druhy rodu Cathayapollis jsou morfologicky podobné recentnímu rodu Cathaya Chun & Kuang (Stuchlik et al. 2002). 39

Zonalapollenites spinosus (Doktorowicz-Hrebnicka1964) Ziembińska-Tworzydło 1974 (Tab. 3, obr. 3) Charakteristika: Monosakátní pylové zrno v polárním pohledu pravidelně kruhového tvaru s průměrem 70-95µm. V ekvatoriální oblasti je vyvinutý typický lem, široký 10-12µm. Exina je verukátního typu. Verrucae jsou různého tvaru a velikosti. Obvykle na lemu jsou o něco větší. Na povrchu exiny se nacházejí drobné výběžky. Verrucae jsou až 4 µm velké. Operkulum je málo výrazné. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Patří ke společenstvu horské vegetace sušších oblastí mírného teplého pásma. V současnosti se vyskytuje hlavně v Japonsku. Botanická afinita: Tsuga diversifolia (Maxim.) Masters. (Stuchlik et al. 2002). Zonalapollenites spectabilis (Doktorowicz-Hrebnicka1964) Ziembińska-Tworzydło 1974 (Tab. 3, obr. 4) Charakteristika: Monosakátní pylové zrno, v polárním pohledu pravidelného kruhového tvaru s průměrem 45-70 µm. Lem není od těla oddělený centrální zónou, je úzký a splývá se skulpturou těla. Na povrchu exiny jsou verrucae 2 µm velké. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Patří ke společenstvu horské vegetace sušších oblastí mírného pásma (Planderová 1990). Botanická afinita: Tsuga canadensis (Stuchlik et al. 2002). Pododdělení: MAGNOLIOPHYTINA (Angiospermae) Třída: LILIOPSIDA (Monocotyledones) Řád: POALES Čeleď: POACEAE (GRAMINEAE) (Tab. 3, obr 1,2) Graminidites sp. Charakteristika: Monoporátní pylové zrno, oválného až sferoidálního tvaru. Bývá často různě deformované. Velikost se pohybuje od 28-40 µm. Na distální pólu se nachází výrazný pór v průměru 3-4 µm s výrazným anulem. Exina je velmi tenká, méně jak1 µm, se sekundárními záhyby, povrch exiny je psilátní až jemně granulátní. 40

Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A. Ekologie: Je součástí savan a stepních vegetačních společenstvech mírného pásma. Botanická afinita: Gramineae (Planderová 1990). Třída: MAGNOLIOPSIDA (Dicotyledones) Řád: NYMPHEALES Čeleď: NYMPHEACEAE Nymphaepollenites pseudosetarius Krutzsch 1970 (Tab.2, obr 16) Charakteristika: Monosulkátní pylové zrno, pravidelného kruhového tvaru. Rozměry je 25-30 µm. Exina je hrubá, mírně undulózní a po celém povrchu jsou hustě rozptýlené tenké spinule. Geofloristická charakteristika: Paleotropický prvek ze skupina P. Ekologie: Je typickým představitelem vodních vegetačních asociací mírného teplého mediteránního klimatu. Botanická afinita: Nympheaceae (Planderová 1990). Řád: CARYOPHYLLALES (Centrospermae) Čeleď: CHENOPODIACEAE Chenopodipollis multiplex (Weyland et Pflug 1957) Krutzsch 1966 (Tab. 3, obr. 12) Charakteristika: Periporátní pylové zrno pravidelného kruhového tvaru. Velikost 15-30 µm. Póry jsou jednoduché, okrouhlé a pravidelně rozmístěné po celém povrchu. Exina je granulátního typu a po obvodě tvoří výrazný lem. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Reprezentuje flóru mírného teplého klimatu, která se vyskytuje na suchých nebo zasolených substrátech halofytní vegetace. Botanická afinita: Chenopodium L. popř. Amaranthus L. (Planderová 1990). 41

Řád: HAMAMELIDALES Čeleď: ALTINGIACEAE Liquidambarpollenites stigmosus (Potonié 1931) Raatz 1937 in Potonié 1960 (Tab. 6, obr. 3) Charakteristika: Polyporátní pylové zrno kruhového tvaru s velikostí 30-35 µm. Póry jsou jednoduché různě velké (4-5 µm), umístěné nepravidelně po celém povrchu. Exina je granulátní s jemně retikulární skulpturou. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1(Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Představitel flóry teplého a mírného klimatu, jako součást vegetace lužního lesa. Recentní zástupci se vyskytují hlavně na území JZ Asie, JV Číny a Ameriky. Botanická afinita: Liquidambar sp. (Planderová 1990). Čeleď: PLATANACEAE Platanipollis sp. (Tab. 6, obr. 17) Charakteristika: Trikolporátní pylové zrno (15-16 x 12-18 µm). V ekvatoriálním pohledu oválné nebo kruhové zrno. Kolpy jsou paralelní a na pólu se nesetkávají. Exina má dvě vrstvy, je granulátní až retikulátní. Geofloristická charakteristika: Paleotropický prvek ze skupiny P. Ekologie: V současné době se vyskytuje v j. Evropě, sev. Americe a vých. Asii. Botanická afinita: Platanus (Stuchlik et al. 1994) Řád: FAGALES ČELEĎ: FAGACEAE Castaneoideaepollis pusillus (Potonié 1934) Grabowska 1994 (Tab. 6, obr. 12) Charakteristika: Oválné, ve středové části zúžené trikolporátní pylové zrno malých rozměrů (18-25 µm). Kolpy jsou úzké, probíhající paralelně s okrajem zrna, na pólech se nestřetávají. Póry jsou malé, pravidelného kruhovitého tvaru, nacházející se ve střední části kolp. Exina je jemně granulátní. Geofloristická charakteristika: Paleotropický prvek ze skupiny P2 (Stuchlik et al. 1994). 42

Ekologie: Patří mezi vegetaci subtropického klimatu. Botanická afinita: Castanea, Castanopsis, Decodon? (Planderová 1990). Faguspollenites verus Raatz 1937 in Potonié 1960 (Tab. 6, obr. 8, 9) Charakteristika: Trikolporátní pylové zrno, okrouhlého tvaru s velikostí 40 µm. Kolpy jsou dlouhé a tenké a protínají póry. Délka kolp je jedním z rozlišovacích znaků v porovnání s pylovými zrny morfologického rodu Nyssapollenites, které jsou tvarem i velikostí podobné morfologickému rodu Faguspollenites. V polárním pohledu kolpy sahají do poloviny průměru pylového zrna. Skulptura exiny je bakulátní až granulátní. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A2 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Představuje kosmopolitně rozšířený druh v lesích mírného klimatického pásma celé severní polokoule. Botanická afinita: Fagus sylvatica (Planderová 1990). Tricolpopollenites microhenrici (Potonié 1931) Thomson et Pflug1953 (Tab. 6, obr. 11) Charakteristika: Trikolporátní pylové zrno s velikostí 18-26 µm. Průběh kolp je nepravidelný, kolpy bývají mírně prohnuté v ekvatoriální části. Typ exiny je granulátní. Geofloristická charakteristika: Paleotropický prvek ze skupiny P2 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Tento stálezelený vegetační prvek poukazuje na teplé až subtropické klima smíšených listnatých lesů. Botanická afinita:?fagaceae, Quercus (Planderová 1990). Quercoidites asper (Pflug et Thomson 1953) Słodkowska 1994 (Tab. 5, obr. 7) Charakteristika: Trikolpátní pylové zrno s hrubší korugátní strukturou a velikostí od 27-38 µm. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1. Botanická afinita: Quercus (Planderová 1994). 43

Quercoidites granulatus (Nagy 1969) Słodkowska 1994 (Tab. 6, obr. 7) Charakteristika: Trikolpátní pylové zrno o velikosti 25-28 µm. Struktura je granulátní, tloušťka exiny je přibližně 1,5 µm. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1. Botanická afinita: Quercus robur L. (Planderová 1994). Quercoidites sp. (Tab. 5, obr. 8) Charakteristika: Trikolpátní pylové zrno, struktura exiny je bakulátní (Planderová 1994). Geofloristická charakteristika: A/P (Stuchlik et al. 1994). Řád: BETULALES Čeleď: BETULACEAE Alnipollenites verus Potonié 1934 in Potonié 1960 (Tab. 2, obr. 5, 6, 7) Charakteristika: 4-6 porátní pylové zrno s velikostí 18-24 µm. Početnější jsou 4-porátní formy. Póry jsou okrouhlé, mají vyvinuté vestibulum a jsou spojené girlandovitě uspořádanými stuhovými záhyby exiny, které sahají od póru k póru. Exina je jemně granulátního typu. Geofloristická charakteristika:arktoterciérní prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Je součástí flóry lužních lesů mírného pásma. Botanická afinita: Alnus sp. (Planderová 1990). Betulaepollenites betuloides (Pflug 1953) Nagy 1969 (Tab. 2, obr. 10, 11, 12) Charakteristika: Triporátní pylové zrno, trojúhelníkovitého tvaru, strany jsou konvexně vyklenuty. Velikost je 19-25 µm. Ektexina je o něco silnější než endexina. Povrch zrna je hladký až chagregátní. Póry mají typicky výraznou stavbu. Je dobře vyvinuté vestibulum, labrum a zřetelný anulus. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Je součástí flóry lužních lesů mírného pásma. Botanická afinita: Betula sp. (Planderová 1990). 44

Carpinipites carpinoides (Pflug 1953) Nagy 1985 Charakteristika: 4-5 porátní pylové zrno o velikosti 25-35 µm. Charakteristickým znakem je tvar a stavba póru. Póry mají vyvinuté labrum i anulus. Exina je chagregátní. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Jako součást smíšených listnatých lesů, vyskytujících se na sušších substrátech, reprezentuje chladnější období s mírným klimatem. Recentní zástupci jsou rozšířeni v mírném klimatickém pásmu severní polokoule. Botanická afinita: Carpinus betulus (Planderová 1990). Corylopollis coryloides (Pflug 1953) Ziembińska-Tworzydło 1994 Charakteristika: Triporátní pylové zrno ve tvaru konvexního trojúhelníka, velké 23-35 µm. Stavba póru je jednoduchá, není přítomné vestibulum, endexina vytváří v oblasti póru malý, nevýrazný anulus. Typ exiny je tektátní. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A2 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Patří do vegetace, která představuje chladné mírné klima. Dnešní zástupci se vyskytují kosmopolitně v mírném teplém pásmu celé Evropy, Sev. Ameriky a Asie. Botanická afinita: Corylus avellana type (Stuchlik et al. 1994). Řád: MYRICALES Čeleď: MYRICAEAE Myricipites bituitus (Potonié 1931b) Nagy 1969 (Tab. 2, obr. 20) Charakteristika: Triporátní pylové zrno trojúhelníkového tvaru o velikosti 25-30 µm. Má výrazné atrium, anulus a labrum jsou méně viditelné. Exina je chagregátní až granulátní s početnými tmavými záhyby. Endexina se v oblasti pórů nespojuje, ale mírně se štěpí. Po obvodu vytváří jemný lem. Geofloristická charakteristika: Paleotropický prvek ze skupiny P2 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Je součástí močálové vegetace mírného teplého až subtropického pásma. Botanická afinita: Myrica faya AIT (Planderová 1990). 45

Myricipites rurensis (Pflug et Thomson 1953) Nagy 1969 (Tab. 2, obr. 19) Charakteristika: Pylové zrno trojúhelníkového tvaru o velikosti 27-30 µm. Endopór je značně větší než exopór, endexina je slabší než ektexina, která se k pórům výrazně rozšiřuje. Povrch exiny je granulátní. Geofloristická charakteristika: Paleotropický prvek ze skupiny P2. Ekologie: Je součástí močálové vegetace mírného teplého až subtropického pásma. Botanická afinita: Myrica quercifolia L. (Planderová 1990). Řád: JUGLANDALES Čeleď: JUGLANDACEAE Caryapollenites simplex (Potonié 1931b) Raatz 1937 in Potonié 1960 (Tab. 2, obr. 1, 2) Charakteristika: Pylové zrno oválného tvaru, nejčastěji triporátní. Hlavním identifikačním znakem je umístění pórů. Jsou situovány subekvatoriálně. Póry (4-5 µm) mají jednoduchou stavbu, bez atria, či výrazného anula. Velikost pylového zrna je 25-40 µm. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Představuje vlhkomilné společenstvo mírného teplého až subtropického klimatu. Recentní zástupci rodu Carya se vyskytují především v subtropických oblastech Sev. Ameriky a JV Asie. Botanická afinita: Carya sp. (Planderová 1990). Engelhardia typ (Potonié 1931a) Potonié 1960 (Tab. 6, obr. 14) Charakteristika: Triporátní pylové zrno trojúhelníkového tvaru o velikosti 18-25 µm. Póry jsou malé a mají charakteristický hranatý tvar. Anulus je malý a atrium málo vyvinuté. Exina je tenká, chagregátního typu. Geofloristická charakteristika: Paleotropický prvek ze skupiny P1 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Reprezentuje výrazně teplé až subtropické klima. Botanická afinita: Engelhardia wallichiana Lindl. (Planderová 1990). 46

Juglanspolis juglandoides Kohlman-Adamska 1994 (Tab. 6, obr. 5) Charakteristika: Polyporátní, sferoidální až oválné pylové zrno o velikosti 30-40 µm. Počet pórů a jejich rozměry jsou velmi variabilní. Většinou jsou umístěny subekvatoriálně a mají jednoduchou stavbu bez annula,či jiných architektonických prvků. Póry jsou umístěny nepravidelně a pouze na jedné polokouli pylových zrn. Exina je dvouvrstevná (2 µm). Ektexina je výrazně silnější než endexina. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Zástupce mírného teplého klimatu. Botanická afinita: Juglans type, (J. cinerea, J. nigra) (Planderová 1990). Pterocaryapollenites stellatus (Potonié 1931b) Thiergart 1937 (Tab. 6, obr. 6) Charakteristika: Penta - hexaporátní pylové zrno úhelníkového tvaru o velikosti 28-40µm. Převládají 6-porátní formy. Póry jsou umístěné ekvatoriálně. Anulus je výrazný, dobře vyvinutý, má zřetelné atrium. Exina je jemně granulátní a nacházejí se na ní nepravidelné sklady.. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Představuje flóru lužního lesa mírného teplého klimatické pásma. Recentní zástupci rodu Pterocarya jsou rozšířeni v humidních oblastech Kavkazu až po Japonsko. Botanická afinita: Pterocarya fraxinifolia, P. stenoptera, P. rhoifolia (Planderová 1990). Řád: THEALES Čeleď: SYMPLOCACEAE Symplocoipollenites vestibulum (Potonié 1931) Potonié 1960 (Tab. 6, obr. 15) Charakteristika: Trikolporátní pylové zrno oválného až kruhového tvaru o velikosti 25 µm. Kolpy jsou krátké, tenké a mírně zaoblené při pólech se nesbíhají, nemají vyvinuté synkolpium. V středu kolp jsou umístěné malé okrouhlé póry s rozpoznatelným vestibulem a malým labrem. Exina vytváří po obvodu výrazný lem, je psilátního typu. Geofloristická charakteristika: Paleotropický prvek ze skupiny P2 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Rozšířený převážně v subtropickém až tropickém pásmu SV Asie. Botanická afinita: Symplocaceae (Planderová 1990). 47

Řád: ERICALES Čeleď: ERICACEAE Ericipites callidus (Potonié 1931b) Krutzsch 1970 (Tab. 3, obr. 13, 14, 15) Charakteristika: Malé trikolporátní pylové zrno (22-25 µm). Charakteristickým znakem je uspořádání pylových zrn do tetrád. Kolpy a póry jsou málo výrazné a nacházejí se v místě překrytí jednotlivých zrn v rámci tetrády. Typ exiny je chagregátní až jemně granulátní. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Vyskytuje se na kyselých, vlhkých půdách mírného klimatu. Recentní zástupci čeledi Ericaceae jsou kosmopolitně rozšířeni. Botanická afinita: Calluna typ. Řád: SALICALES Čeleď: SALICACEAE Salixpollenites sp. (Tab. 2, obr. 8, 9) Charakteristika: Trikolpátní pylové zrno oválného tvaru. Rozměry se pohybují v rozpětí 25-30 µm. Kolpy jsou dlouhé, poměrně tenké, nevytvářejí synkolpium. Typ exiny je retikulární. Oka retikul se zmenšují směrem ke kolpám. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A2(Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Je zástupcem vegetace lužního lesa mírného až mírně studeného pásma. Botanická afinita: Salix sp. (Planderová 1990). Řád: MALVALES Čeleď: TILIACEAE Intratriporopollenites instructus (Potonié 1931b) Thomson et Pflug 1953 (Tab. 2, obr. 17) Charakteristika: Triporátní pylové zrno s charakteristickou stavbou germinálního aparátu a velikostí 35-47 µm. Ektexina pokračuje okolo pórů a vytváří postvestibulum. Struktura povrchu zrn je retikulátní. 48

Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A2 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Indikátor mírného klimatického pásma. Patří do rostlinného společenstva smíšeného listnatého lesa, který vyžaduje sušší substrát. Botanická afinita: Tilia sp. (Planderová 1990). Čeleď: STERCULIACEAE Reevesiapollis tringulus (Mamczar 1960) Krutzsch 1970 (Tab. 6, obr. 13a, 13b) Charakteristika: 4-porátní pylové zrno pravidelného kruhového až oválného tvaru o velikosti 18-25 µm. Póry mají anulus a atrium. Vyvinuté vestibulum není moc zřetelné. Exina má retikulární strukturu. Geofloristická charakteristika: Paleotropický prvek ze skupiny P2 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Přítomnost tohoto pylového zrna indikuje velmi teplé až subtropické klima. Recentní zástupci rodu Reevesia se vyskytuj hlavně v subtropických regiónech Číny a Himalájí. Botanická afinita: Reevesia pubescens Mart. (Planderová 1990). Řád: URTICALES Čeleď: ULMACEAE Ulmipollenites undulosus Wolff 1934 (Tab. 2, obr. 3, 4) Charakteristika: 4-5 porátní pylové zrno zaobleného tvaru s velikostí 25-35 µm. Pylová zrna tohoto druhu jsou dobře identifikovatelná podle regulární skulptury. Póry jsou široké a okrouhlé. Exina je dvouvrstevná, endexina je značně tenčí než ektexina, která se k pórům mírně zesiluje a vytváří malý anulus. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A2 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: reprezentuje vegetaci lužního lesa mírného klimatického pásma, patří k hlavním prvkům Arktoterciérní flóry. V současnosti představuje kosmopolitně rozšířený rod celé severní polokoule. Botanická afinita: Ulmus sp. (Planderová 1994). 49

Celtipollenites verus (Raatz 1937) Ziembińska-Tworzydło 1974 (Tab. 6, obr. 4) Charakteristika: 5-6 porátní pylové zrno oválného tvaru o velikosti 35-45 µm. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Zástupce flóry oblastí teplého mírného klimatu. Dnes kosmopolitně rozšířený rod celé severní hemisféry. Botanická afinita: Ulmaceae, Celtis type (Stuchlik et al. 1994). Řád: SAPINDALES Čeleď: ACERACEAE Acerpollenites sp. (Tab. 6, obr. 1, 2) Charakteristika: Trikolpátní pylové zrno o velikosti okolo 40 µm. Exina je dvouvrstevná, ektexina je bakulátní. Povrch zrna je pokryt výraznou striátní skulpturou. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 1994). Botanická afinita: Acer campestre L., Acer sp. (Planderová1990). Řád: CELASTRALES Čeleď: AQUIFOLIACEAE Ilexpollenites margaritatus (Potonié 1931) Raatz 1937 in Potonié 1960 (Tab. 3, obr. 16, 17) Charakteristika: Trikolporátní pylové zrno, oválného tvaru. Velikost je přibližně 30 µm. Kolpy jsou poměrně úzké a dlouhé. Na pórech nevytvářejí synkolpium. Póry jsou málo výrazné. Struktura exina je klavátní. Geofloristická charakteristika: Paleotropický prvek ze skupiny P2 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Patří k vegetačním společenstvům, které se vyskytují v sušších oblastech teplého až subtropického pásma. Botanická afinita: Ilex typ (Stuchlik et al. 1994). 50

Ilexpollenites propinguus (Potonié 1934) Potonié1960 (Tab. 3, obr. 18) Charakteristika: Trikolporátní pylové zrno (15-23 µm), oválného tvaru. Skulptura je klavátní. Geofloristická charakteristika: Paleotropický prvek ze skupiny P2 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Patří k vegetačním společenstvům, které se vyskytují v sušších oblastech teplého až subtropického pásma. Botanická afinita: Aquifoliaceae (Planderová 1990). Řád: CORNALES Čeleď: NYSSACEAE Nyssapollenites kruschi (Potonié 1931) Nagy 1969 (Tab. 2, obr. 13) Charakteristika: Trikolporátní zrna oválného až eliptického obrysu. Velikost je 20-25 µm. Exina je tenká dvouvrstevná, ektexina je o něco silnější než endexina. Skulpura povrchu je punktátní. Kaverny, které uzavírají kulaté póry, se k pólům zužují. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1(Stuchlik et al. 1994). Botanická afinita: Nyssaceae (Planderová 1990). Čeleď: CORNACEAE Cornaceaepollis satzveyensis (Pflug 1953) Ziembińska-Tworzydło 1994 (Tab. 6, obr. 16) Charakteristika: Trikolporátní pylové zrno oválného tvaru, v ekvatoriální oblasti mírně rozšířené. Velikost je 32 µm. Kolpy jsou široké a dlouhé, na pólech se téměř sbíhají. Póry jsou umístěné ve střední části kolp. Jsou široké, mírně hranaté. Exina je retikulární. Geofloristická charakteristika: Paleotropický prvek ze skupiny P1 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Dnes se tato skupina vyskytuje především v tropických až subtropických oblastech JV Asie a Sev. Ameriky. Botanická afinita: Mastixioideae. 51

Řád: ASTERALES Čeleď: ASTERACEAE (Compositae) Artemisiaepollenites sellularis Nagy 1969 (Tab. 3, obr. 4) Charakteristika: Trikolporátní pylové zrno kruhového tvaru o velikosti 20-25 µm. Kolpy jsou velmi úzké, dlouhé a na pólech se nespojují. Póry jsou celkem výrazné, ale malé a umístěné v ve středové části kolp. Exiny je retikulátní. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 1994). Ekologie: Dnešní zástupci rodu Artemisia patří do rostlinného společenstva stepí, případně bývají součástí halofytní vegetace. Vyskytují se v mírném teplém klimatu. Botanická afinita: Artemisia sp. (Planderová 1990). Čeleď: PLANTAGINACEAE Plantago sp. (Tab. 3, obr. 7, 8) Charakteristika: Polyporátní pylové zrno pravidelného oválného tvaru s velikostí 25-35 µm. Počet pórů je 3-9, obvykle 5-8. Velikost pórů je různá, jsou okrouhlé a nepravidelně umístěné po celém povrchu. Někdy je patrný malý anulus, jindy jsou póry nezřetelně ohraničeny a mají nepravidelný tvar. Exina vytváří po obvodu zrna poměrně výrazný lem, je punktátní až granulátní. Botanická afinita: Plantago sp. Řád: OLEALES Čeleď: OLEACEAE Oleoidearumpollenites sp. (Tab. 3, obr. 19) Charakteristika: Trikolporátní pylové zrno oválného až kruhového tvaru, velikost je 20-21 µm. Kolpy jsou tenké, krátké. Póry jsou malé a nezřetelné. Typ exiny je retikulátní. Geofloristická charakteristika: Arktoterciérní prvek ze skupiny A1 (Stuchlik et al. 1994). 52

Ekologie: Je součástí rostlinného společenstva sušších oblastí mírného až subtropického pásma. Botanická afinita: Oleaceae (Stuchlik et al. 1994). Čeleď: ARALIACEAE Araliaceoipollenites edmundi (Potonié 1931) Potonié 1951 in Potonié 1960 Charakteristika: Trikolporátní pylové zrno velikosti 35-55 µm, které má vyvinutý mohutný germinální aparát a výrazné kolpy. Struktura exiny je granulátní a částečně přechází do retikulátní. Tvar pylových zrn je oválný. Geofloristická charakteristika: Paleotropický prvek ze skupiny P (Stuchlik et al. 1994). Botanická příslušnost: Araliaceae (Planderová1990). Čeleď: BUXACEAE Buxapollis buxoides Krutzsch 1966 (Tab. 3, obr. 21) Charakteristika: Pylové zrno nepravidelného tvaru, uprostřed je přehnuto. Exina je dvouvrstevná, ektexina je klavátní. Skulptura povrchu je granulátní. Pro zrno je typický velký počet nepravidelně rozmístěných malých pórů (do 1 µm). Velikost zrna je 40 µm (Planderová 1990). Čeleď: POTAMOGETONACEAE Potamogetonpollenites sp. (Tab. 2, obr. 14) Charakteristika: Pylové zrno kulovitého tvaru o velikosti (29 µm). Exina je tloušťky asi 1 µm je retikulátní a heterobrochátní. Ekologie: V našich klimatických podmínkách se vyskytuje od nížin do pahorkatin. Má široké rozpětí stanovišť rybníky, jezera, pinky, příkopy, potoky a řeky. Hojně se vyskytuje v Euroasii, Sev. Africe a Sev. Americe (Hejný et al.2000). Botanická afinita: Juncaginaceae 53

Čeleď: SPARGANIACEAE Sparganiaceaepollenites sp. (Tab. 2, obr. 15) Charakteristika: Kulovitá pylová zrna s průměrnou velikostí 29 µm. Exina je zhruba 2 µm tlustá. Povrch exiny je retikulátní nebo heterobrochátní. Ekologie: Eutrofní až mezotrofní potoky a mělčí řeky (Hejný et al. 2000). Čeleď: CARYOPHYLLACEAE Caryophyllidites sp. (Tab. 3, obr. 3) Charakteristika: Oválná, polyporátní pylová zrna s granulátní nebo mikroretikulátní skulpturou. Velikost se pohybuje v rozmezí 35-40 µm. Botanická afinita: Caryophyllaceae (Planderová 1990). Rumex sp. (Tab. 3, obr. 11) Charakteristika: 3-4 kolporátní pylové zrno kulovitého tvaru (21x23 µm). Kolpy jsou relativně krátké a velmi úzké. Tloušťka exiny je zhruba 1,5 µm. Ekologie: U nás je to výlučně poříční (potoční) druh, vyskytující se od pahorkatin až do hor (Hejný et al. 2000). 54

Abecední seznam taxonů popsaných v systematické části Abiespollenites Thiergart 1937 in Potonié 1958 Acerpollenites sp. Alnipollenites verus Potonié 1934 in Potonié 1960 Araliaceoipollenites edmundi (Potonié 1931) Potonié 1951 in Potonié 1960 Artemisiaepollenites sellularis Nagy 1969 Betulaepollenites betuloides (Pflug 1953) Nagy 1969 Buxapollis buxoides Krutzsch 1966 Carpinipites carpinoides (Pflug 1953) Nagy 1985 Caryapollenites simplex (Potonié 1931b) Raatz 1937 in Potonié 1960 Caryophyllidites sp. Castaneoideaepollis pusillus (Potonié 1934) Grabowska 1994 Cathayapollis sp. (Sivak 1976) Planderová 1990 Cedripites miocaenicus Krutzsch 1971 Celtipollenites verus (Raatz 1937) Ziembińska-Tworzydło 1974 Cingulisporis corrutoratus (Nagy 1985) Wazyńska 1994 Cornaceaepollis satzveyensis (Pflug 1953) Ziembińska-Tworzydło 1994 Corylopollis coryloides (Pflug 1953) Ziembińska-Tworzydło 1994 Cryptogrammasporis magnoides Krutzsch (1963) Slawińská 1993 Cryptogrammasporis sp. 1 Kohlman-Adamska Engelhardia typ (Potonié 1931a) Potonié 1960 Ericipites callidus (Potonié 1931b) Krutzsch 1970 Faguspollenites verus Raatz 1937 in Potonié 1960 Graminidites sp. Chenopodipollis multiplex (Weyland et Pflug 1957) Krutzsch 1966 Ilexpollenites margaritatus (Potonié 1931) Raatz 1937 in Potonié 1960 Ilexpollenites propinguus (Potonié 1934) Potonié1960 Inaperturopollenites hiatus (Potonié 1931) Thomson et Pflug 1953 Intratriporopollenites instructus (Potonié 1931b) Thomson et Pflug 1953 Juglanspolis juglandoides Kohlman-Adamska 1994 Leiotriletes wolffii Krutzsch 1962 Liquidambarpollenites stigmosus (Potonié 1931) Raatz 1937 in Potonié 1960 Monoleiotriletes gracilis Krutzsch 1959 55

Myricipites bituitus (Potonié 1931b) Nagy 1969 Myricipites rurensis (Pflug et Thomson 1953) Nagy 1969 Nymphaepollenites pseudosetarius Krutzsch 1970 Nyssapollenites kruschi (Potonié 1931) Nagy 1969 Piceapollis Krutzsch 1971 Pinus alatus (Potonié 1931b) Planderová 1990 Pinuspollenites labdacus (Potonié 1931) Raatz 1937 in Potonié 1958 Oleoidearumpollenites sp. Plantago sp. Pterocaryapollenites stellatus (Potonié 1931b) Thiergart 1937 Platanipollis sp. Potamogetonpollenites sp. Quercoidites asper (Pflug et Thomson 1953) Słodkowska 1994 Quercoidites granulatus (Nagy 1969) Słodkowska 1994 Quercoidites sp. Retitriletes pseudoclavatus Krutzsch 1963 Reevesiapollis tringulus (Mamczar 1960) Krutzsch 1970 Rumex sp. Salixpollenites sp. Sciadopityspollenites Raatz 1937 in Potonié 1958 Sequoiapollenites polyformosus Thiergart 1937 Sparganiaceaepollenites sp. Symplocoipollenites vestibulum (Potonié 1931) Potonié 1960 Toroisporis teupitzensis Krutzsch 1962a Tricolpopollenites microhenrici (Potonié 1931) Thomson et Pflug1953 Triplanosporites sinuosus Pflug 1952 in Thomson et Pflug 1953 Verrucatosporites favus (Potonié 1931) Thomson et Pflug 1953 Ulmipollenites undulosus Wolff 1934 Zonalapollenites spinosus (Doktorowicz-Hrebnicka1964) Ziembińska-Tworzydło 1974 Zonalapollenites spectabilis (Doktorowicz-Hrebnicka1964) Ziembińska-Tworzydło 1974 56

9 Charakteristika studovaných lokalit Poštorná 1 Největší procentuální zastoupení v palynospektru měla horská vegetace. Dominantním prvek byl rod Picea. Mezofytní arktoterciérní vegetace je zastoupena hlavně opadavou formou Quercus, minoritně se vyskytl rod Liquidambar a Tilia. Prvky mezofytní teplomilné vegetace se nevyskytly. V paleoflóře lužního lesa je dominantní rod Alnus, subdominantně jsou přítomny Betula a Carya. Močálové rostlinné společenstvo je zastoupeno čeledí Taxodiaceae a rodem Myrica. Společenstvo bylin (NAP) je reprezentováno čeledí Ericaceae (polokeře, které jsem zařadila do asociace bylin) a Poaceae. Sporadicky se objevují i zástupci Pteridophyt (Schizaeaceae, Polypodiaceae). Poštorná 3 Na lokalitě Poštorná 3 měly největší zastoupení prvky lužní vegetace, kde byla dominantní asociace Alnus - Salix Betula. Horská vegetace (17%) je zastoupena rody Picea, Tsuga a Cedrus. Objevili se i zástupci vodní vegetace rod Potamogeton. Mezofytní arktoterciérní vegetace je představována dominantně rody Quercus, Celtis, Acer, sporadicky se vyskytly Tilia a Juglans. 57

Poštorná 5 Na lokalitě Poštorná 5 výrazně převládají pylová zrna reprezentující lužní vegetaci (62%, Alnus, Betula, Carya, Ulmus). Zastoupeny jsou i společenstva močálová a vodní, která představují zhruba 3% (Taxodiaceae, Myrica, Potamogeton). Mezofytní arktoterciérní vegetace je reprezentována rody Quercus, Liquidambar, Tilia, Pterocarya). Ze zástupců horské vegetace jsou dominantní rody Tsuga, Cathaya, Picea. Castanea zastupuje teplomilnou mezofytní vegetaci. Poštorná 12 Největší procentuální zastoupení palynomorf představuje lužní vegetace (Alnus, Betula, Salix). Horská vegetace představuje jehličnany rodu Cathaya, Tsuga, Picea. NAP složku tvoří Ericaceae a Poaceae. Pteridophyta tvoří asi 10% (Schizaeaceae, Polypodiaceae). Rody Quercus, Liquidambar, Corylus a Tilia jsou součástí mezofytní arktoterciérní vegetace. Močálová vegetace je opět zastoupena asociací Taxodiaceae Myrica. 58

Dubňany 4 V palynospektru se hojně vyskytovaly rody Alnus, Betula, Carya, tvořící lužní vegetaci, z bylin Poaceae, Caryophyllaceae a Asteraceae. Jehličnany reprezentují především rody Tsuga, Cathaya, Picea a Sequoia. V porovnání s druhou lokalitou Dubňany 6 se znížilo zastoupení močálové vegetace (Taxodiaceae, Myrica). Rody Quercus, Fagus, Pterocarya, Carpinus a Celtis tvoří složku mezofytní arktoterciérní vegetace. Dubňany 6 Výsledky pylové analýzy dokumentují maximální rozmach močálové vegetace (22%, Taxodiaceae, Myrica). Zhruba stejné procento představuje vegetace horská (Cathaya, Tsuga, Picea). Lužní vegetace je reprezentovaná taxony Alnus a Carya. Quercus, Carpinus, Corylus, Celtis a Acer zastupují mezofytní arktoterciérní biotop. Byl zaznamenán i prvek vodní vegetace rod Nymphaea. NAP složku tvoří převážně Ericaceae, Poaceae a Asteraceae. 59

Moravská Nová Ves 2 V palynospektru se hojně vyskytovali zástupci mezofytní arktoterciérní vegetace (Quercus, Fagus, Liquidambar, Tilia, Pterocarya, Juglans, Carpinus). Horskou vegetaci reprezentují jehličnany rodů Cathaya, Tsuga, Picea a Sequoia. Pteridophyta jsou reprezentovány čeleďí Polypodiaceae (11%). Mezofytní teplomilná vegetace je představována ojedinělým výskytem rodů Platanus. Z bylin se objevili zástupci čeledi Poaceae a Asteraceae. Součástí močálové vegetace je čeleď Taxodiaceae a rod Myrica. Ve společenstvu lužního lesa je vedoucím prvkem rod Betula, Carya a Alnus. Moravská Nová Ves 7 V materiálu z lokality Moravská Nová Ves 7 je dominantně zastoupena lužní vegetace (41%, Alnus - Betula - Carya). Klimatické podmínky umožnily rozvoj močálového biotopu s čeledí Taxodiaceae, také i vodní vegetaci (Potamogeton). Hojně zastoupena je i vegetace světlomilná (4%, Ilex). NAP složku tvoří Ericaceae a Asteraceae. Součástí palynospektra jsou i teplomilné prvky (Reevesia, Symplococus). Rody Tsuga, Cathaya, Picea a Abies zastupují horskou vegetaci (19%). 60

Moravská Nová Ves 8 V palynospektru se vyskytlo všech 10 rostlinných společenstev. Lužní vegetaci tvoří asociace Aldus Betula. Horská vegetace (Picea, Tsuga, Cathaya). Mezofytní arktoterciérní vegetace je představována rody Quercus, Liquidambar, Tilia, Juglans a Carpinus. Taxodiaceae a Myrica jsou charakteristické pro močálovou a rody Potamogeton a Sparganium pro vodní vegetaci. Bylinnou složku tvoří Ericaceae, Poaceae a Daucaceae, a objevili se i zástupci halofytního společenstva čeleď Chenopodiaceae. Engelhardia představuje teplomilnou mezofytní vegetaci. Moravská Nová Ves 9 Zastoupení palynomorf z lokality Moravská Nová Ves 9 je zhruba stejné jako na lokalitě Mor. N. Ves 8. Pouze halofytní společenstvo se zde nevyskytlo. Teplomilná vegetace je zastoupena rodem Platanus. 61

Moravská Nová Ves 10 Vzorek obsahoval velmi malé množství palynomorf. V šesti vyhotovených nátěrech na podložních sklíčkách se mě podařilo najít a identifikovat pouze 37 pylových zrn. Horskou vegetaci zastupují rody Tsuga a Picea. Močálová vegetace je tvořena taxony Taxodiaceae, Myrica a Nyssa (na jiných lokalitách rod Nyssa určen nebyl). Poaceae, Artemisia a Plantago představují bylinnou složku. Rody Artemisia a Plantago byly identifikovány také jen na této lokalitě. Mezofytní arktoterciérní vegetaci reprezentují rody Quercus, Liquidambar a Tilia. Moravská Nová Ves 11 Ve společenstvu lužního lesa je vedoucím prvkem Alnus, subdominantně jsou zastoupeny rody Betula, Carya, Ulmus. Halofytní vegetace je tvořena čeledí Chenopodiaceae, která se vyskytla pouze na lokalitě 8 a11. Bylinná složka je tvořena pouze čeledí Poaceae. Teplomilnou vegetaci zastupuje rod Platanus. Asociace Taxodiaceae - Myrica tvoří močálovou vegetaci. Nahosemenné rostliny byly představovány nejčastěji pylovými zrny rodů Picea, Cathaya, Tsuga. 62

Moravská Nová Ves 13 Zhruba stejným procentem je zastoupena horská vegetace (Sequoia, Cathaya, Picea), lužní vegetace (Alnus, Ulmus, Carya, Salix) a močálová, která je představována zástupci čeledí Taxodiaceae. Mezofytní arktoterciérní vegetaci tvoří dominantně rody Quercus, subdominantně Liquidambar, Tilia, Pterocarya a Carpinus. V palynospektru se také objevili zástupci teplomilné mezofytní vegetace rodu Engelhardia. 12% tvoří čeleď Polypodiaceae, která představuje kapradiny. 63