BRIEFING: NÁBOŽENSKY MOTIVOVANÉ NÁSILÍ V BARMĚ Minulý měsíc proběhly v centrální části Barmy ozbrojené střety mezi buddhistickým a muslimským obyvatelstvem, které připravily o život více než 40 lidí a několik desítek tisíc. Podobné události v Barmě nejsou ojedinělé. Minulý rok zasáhlo západobarmský Rakhinský stát rozsáhlé násilí, jehož terčem byla místní muslimská menšina, a příležitostné útoky na mešity jsou běžné po celé zemi. Tento napjatý vztah mezi dvěma náboženskými skupinami bude však pravděpodobně klíčovým elementem určujícím budoucí vývoj Barmy, ať se země posune směrem k demokratické správě či ne. Proto se v tomto čísle Barmských novinek věnujeme reflexi nejenom březnových událostí, ale širšímu kontextu buddhisticko-muslimských vztahů v Barmě. OBSAH Násilné střety v centrální Barmě... 1 Člověk v tísni pomáhá vysídleným... 2 Kořeny násilného týdne... 2 Začarovaný kruh extrémního nacionalismu... 4 Násilné střety v centrální Barmě Přehled událostí za březen 2013 Mezi 20. a 28. březnem proběhly v regionech Manalay a Pegu střety mezi buddhisty a muslimy. Jejich spouštěčem se údajně stal spor muslimské obchodnice s buddhistickým nakupujícím párem ve městě Meikhtila a následné poplašné zprávy o smrti buddhistického mnicha. Násilí zasáhlo zejména muslimské městské čtvrti a neutichlo ani poté, co byly po městě rozmístěny policejní jednotky a vláda vyhlásila mimořádný stav a zákaz nočního vycházení. Ředitel asijské pobočky Human Rights Watch Brad Adams poukazuje na fakt, že podle satelitních snímků oblasti násilí ve městě pokračovalo několik dní bez jakékoli větší intervence přítomných policejních jednotek. Násilí zaměřené proti muslimům se také objevilo ve dvou městech v oblasti Pegu; obavy o jeho rozšíření do Rangúnu se nenaplnily a oblast se koncem měsíce uklidnila. Druhého dubna nicméně v Rangúnu vyhořela střední škola, při čemž zahynulo třináct studentů. I přes pravděpodobnou souvislost s předchozími násilnostmi vláda i místní vyšetřovatelé zatím trvají na tom, že požár způsobila havárie elektrického vedení. V součtu si nepokoje vyžádaly 43 mrtvých, 1300 zničených obydlí a téměř 13 000 lidí vysídlených ze svých domovů. Několik desítek podezřelých osob bylo zadrženo v souvislosti s násilnostmi a žhářstvím, nicméně mnoho dalších, kteří
se střetů účastnili také, zůstává na svobodě. Protože v Barmě neexistuje zákon zakazující nenávistné projevy, nikomu z podněcovatelů násilí nebylo zabráněno v jeho aktivitách. Údaje o tom, kdo byl zadržen a podle jakých zákonů, jsou značně nejasné, poznamenává Phil Robertson, náměstek ředitele asijské pobočky Human Rights Watch pro barmskou zpravodajskou stanici DVB. Zdroje: www.dvb.no, www.irrawaddy.org, www.altsean.org Člověk v tísni pomáhá vysídleným Podle OCHA bylo březnovými střety vysídleno 13 000 lidí, převážně žen a dětí muslimského vyznání. Nyní provizorně přežívají na fotbalovém stadionu, ve školách a v několika klášterech poblíž Meikhtily. Člověk v tísni, který má v Rangúnu humanitární, rozvojovou a lidsko-právní misi, okamžitě spustil mimořádný program na pomoc vysídleným. Zajistit základní potřeby pro lidi bez střechy nad hlavou je v tuto chvíli naše priorita, říká Tereza Grünvaldová, vedoucí projektů Člověka v tísni v Barmě. Organizace se rozhodla uvolnit téměř 5500 USD z fondu Klubu přátel na nákup základních hygienických potřeb a moskytiér, kterých je v utečeneckých centrech nedostatek. Pomoc byla rozdělena asi 400 rodinám, přičemž směřovala k potřebným nehledě na jejich náboženské vyznání či etnickou příslušnost. Pokud by se podobné události opakovaly, znamenalo by to destabilizaci situace v zemi a v některých regionech by narostla potřeba humanitární pomoci, říká Leona Dolečková, projektová manažerka Člověka v tísni v Rangúnu. Důležité bude také sledovat, jakou strategii zvolí vláda, opozice a občanský sektor v této věci pro volby, které se budou konat v roce 2015, dodává. Kořeny násilného týdne Jak politické strategie, etnická příslušnost a manipulace ovlivňují buddhisticko-muslimské vztahy Přestože muslimové žijí společně s buddhistickou většinou na území Barmy již několik set let, nikdy nedosáhli plné integrace do společnosti. Občasné násilí mezi těmito dvěma skupinami, stejně jako méně časté střety buddhistů s křesťanskou menšinou, se odehrávaly po desetiletí. Být Barmáncem znamená především zapadnout do kulturních norem barmské většiny, jejího jazyka a náboženství, uvádí Renaud Egretau, barmský expert na University of Hong
Kong, v rozhovoru pro AFP. Vysvětluje, že pro většinovou společnost je tedy obtížné vnímat muslimy a křesťany, kteří tvoří dohromady asi 8% populace, jako barmánce a plnoprávné občany. Náboženství je nicméně pouze jednou z rovin celospolečenského oddělení muslimkých a buddhistických komunit. Oběti nedávných násilností muslimové z Meikhtily a z Rakhinského státu v západní Barmě jsou také jiného etnického původu než místní většinová populace. Rohingové z Rakhinského státu mají rysy podobné Indům či Bangladéšanům a mluví indoárijským jazykem, který je odlišuje od většinové sino-tibetské populace. Proto jsou také mylně považováni za nedávné přistěhovalce z Bangladéše a je jim soustavně odpíráno barmské občanství a s ním související práva. Muslimové z centrální Barmy jsou potomci indických přistěhovalců, kteří do země přišli v době britské vlády. Násilí, které propuklo v loňském roce v Rakhinském státě, způsobilo smrt 180 lidí a vysídlení dalším 110 000, jejichž humanitární situace dosud není uspokojivě vyřešena. Analytik Human Rights Watch Matthew Smith upozorňuje na fakt, že právě tyto nepokoje zvýšily celospolečenské napětí, které vyústilo v náhlý výbuch násilí v Meikhtile. Vztah mezi vyznavači obou náboženství ale není jen výsledkem postojů vycházejících z každodenních zkušeností komunit na lokální úrovni, ale i produktem systematických zásahů a manipulace ze strany politických a náboženských elit. Zároveň s březnovým násilím například vrcholila kampaň nazvaná 969, která se obracela na buddhistické zákazníky s požadavkem nakupování pouze v buddhisty vlastněných obchodech. Kampaň vede veřejně známý buddhistický mnich Wirathu, který na adresu muslimů prohlásil: Pokud nakupujete v muslimských obchodech, vaše peníze tam jen tak nezůstanou. Nakonec poslouží ke zničení naší rasy a náboženství. ( ) My buddhisté jim (muslimům) dovolujeme neomezeně praktikovat jejich víru, ale až se k moci dostanou muslimové, nenechají nás praktikovat buddhismus. Musíme být obezřetní. Muslimové nás nenávidí. V rozhovoru pro zpravodajský server Irrawaddy 2. dubna nicméně Wirathu popírá jakoukoli roli svých výroků či kampaně 969 v podněcování násilí. Připravované útoky vyšly z muslimských čtvrtí, prohlásil. Souhra se státní politikou Mezináboženské napětí je nicméně i vysoce politizovaná záležitost, která vládě poskytuje prostor pro obhajobu striktních kroků a bezpečnostních opatření. Prezident Thein Sein prohlásil, že násilné střety jsou jedním z důsledků pro-demokratických reforem, které jsou zaváděny od roku 2011. Tyto konflikty, stejně jako další obtíže, musíme v procesu našeho demokratického přerodu očekávat, prohlásil. Dodal také, že ozbrojené složky hrály zásadní roli v ochraně majetku a pomoci obětem. Určitá část odborníků s prezidentovým viděním souhlasí. Země je, zejména v určitých oblastech, značně nejednotná, a existuje riziko dalšího násilí plynoucího ze starých předsudků a zloby, která vyplouvá na povrch díky větší svobodě vyjadřování a otevírání se světu, říká zpravodajskému serveru DVB nezávislý analytik Richard Horsley.
Mnoho jiných expertů však s touto interpretací nesouhlasí a tvrdí, že protimuslimské nálady jsou spíše přímým důsledkem politiky bývalé junt, která etnických a náboženských rozkolů využívala k upevnění své moci. Z podobné manipulace obviňují i současnou vládu, která vyhlásila buddhismus za státní náboženství a otevřeně podniká kroky, které zvýhodňují buddhisty. Vládní postoj lze mimo jiné ilustrovat její neochotou vyšetřovat protimuslimské žhářské útoky a ničení mešit, ke kterým došlo například v dubnu 2011 v Kačjinském státě a v oblasti Magway a zničení muslimské školy v Rangúnu v únoru tohoto roku. V Rakhinském státě vláda systematicky podporuje buddhistické přistěhovalectví do oblastí, odkud byli násilně vyhnáni muslimové. Mimo to přehlíží kampaň hnutí 969 a žádným způsobem neomezuje projevy jejích představitelů, kteří vybízejí k nesnášenlivosti. New York Times také citovaly příslušníka policejních jednotek, které byly vyslány uklidnit situaci v Meikhtile a ochránit místní obyvatele, podle nějž jeho jednotka dostala příkaz zdržet se veškerých akcí. Vláda tedy jen těžko může být považována za nestrannou; diskriminace muslimské menšiny z její strany navíc snižuje její důvěru k většinové společnosti a zhoršuje vzájemné vztahy. Nábožensky motivované útoky je tedy třeba vidět v širším kontextu skutečností, které s nimi souvisejí. Přestože historická zkušenost a určité pro-demokratické reformy v zemi současné vztahy mezi náboženskými skupinami jistě ovlivňují, bylo by zavádějící je vidět jakožto určující skutečnosti. Interpretace násilnosti jakožto starých sporů, jimž náhle nabytá svoboda slova umožnila vyplout na povrch, je tedy nejenom nesprávná, ale do určité míry i nebezpečná, protože poskytuje barmské vládě nástroj k potlačování práv svých občanů. Zdroje: www.irrawaddy.org, www.dvb.org, www.altsean.org, www.minnpost.com Začarovaný kruh extrémního nacionalismu Igor Blaževič pro www.irrawaddy.org, 8.4.2013 Bezprostředně po vlně protimuslimského násilí, která se přehnala přes Barmu minulý měsíc, přišli nejvýraznější představitelé Generace 88 se zásadním prohlášením. Min Ko Naing na tiskové konferenci 29. března vyjádřil názor, že nedávné nepokoje zcela evidentně nejsou výsledkem nepřátelství buddhistů a muslimů na úrovni jednotlivých společenství, ale akcemi vyvolanými dobře vyškolenými teroristy. Touto bolestivou lekcí jsem sám prošel na vlastní kůži v Bosně na začátku devadesátých let. Etnickou čistku nikdy nevede spontánní násilí davu nebo místního společenství, jehož části se údajně nenávidí. Obvykle je to práce velmi dobře vybavených paramilitárních skupin organizovaných jednotkami bezpečnostního aparátu. Úkol paramilitárních sil je odvést špinavou práci, aniž by vyplulo na povrch jejich propojení s armádou, místními veřejnými činiteli a představiteli vlády, kteří nad nimi drží ochrannou ruku. To, co se stalo v bývalé Jugoslávii, nemůže být mechanicky a beze zbytku použito k vysvětlení nedávných událostí v Barmě. Nicméně role paramilitárních jednotek ( dobře vyškolených teroristů ) v bývalé Jugoslávii a způsob jejich
interakce s armádou je znepokojující výstrahou pro všechny barmské zodpovědné činitele, ať již sedí ve vládě či parlamentu nebo jsou členy opozice, mediální sféry či občanské společnosti. Etnická čistka je logistiky a organizačně složitá operace, kterou nelze provést bez tichého zapojení alespoň některých složek státního aparátu. Nacionalističtí intelektuálové, fanatičtí náboženští vůdci a vlastenecká média jistě také hrají svou roli, nicméně viditelné a neviditelné složky mocenského aparátu post-autoritářského státu jsou v tomto procesu nezastupitelným prvkem. Nevím, kdo je zodpovědný za nedávné události v Barmě a paralely s bývalou Jugoslávií v tomto ohledu nemůžou nic napovědět. Rád bych však sdílel několik zkušeností, které mohou posloužit jako užitečná varování. Nacionalismus jako poslední útočiště autoritářského režimu Prvním kostlivcem, který vypadne ze skříně při posunu země směrem k demokratickému zřízení, jsou vztahy mezi jednotlivými místními etniky. Staré zášti a požadavky potlačovaných či diskriminovaných skupin se dostávají na povrch v prostoru, kde náhle existuje pluralitní politický systém, svobodná média a svoboda sdružování. Velká část těchto požadavků a záští rozdmýchává vášnivý nacionalismus, který může značně deformovat vznikající demokratické instituce. Je ale možné nalézt ještě jiný typ nacionalismu, který je pro vznikající demokracie výrazně nebezpečnější. Na mnoha místech se totiž tato ideologie, mnohdy ve své extrémní podobě, stává posledním útočištěm odcházejících autoritářských struktur. Dovolte mi vyprávět, jak Slobodan Milosević použil nacionalismus k prodloužení vlády komunistické strany a jakou cenu za to národy bývalé Jugoslávie musely zaplatit. Jugoslávie nebyla součástí Sovětského bloku, byla ale komunistickou zemí. S pádem komunismu ve střední a východní Evropě v roce 1989 byla odsouzena k zániku i relativně liberální forma komunistické vlády v Jugoslávii. Komunistické strany byly v zásadě postavené před volbu ze dvou možností. První z nich znamenala opustit vůdčí roli, proměnit se v socialistickou stranu, přijmout pravidla demokratické soutěže a připravit se na velmi pravděpodobnou porážku v prvních demokratických volbách. Tento přesun do opozice umožňoval bývalým represivním komunistickým stranám vyčistit své řady a prosadit do vedení schopné technokraty a manažery. Mezitím by nové strany zvolené v prvních svobodných a spravedlivých volbách brzy zklamaly své voliče, bývalí disidenti by se ukázali jako nedostatečně schopní politici a každodenní šarvátky by snížily jejich oblíbenost. Původně komunistické, nyní socialistické či středo-levé strany by pak měly velkou šanci na vítězství v druhých nebo třetích volbách od přechodu k demokracii. Pokud se podíváme na průběh demokratického přerodu v různých evropských zemích, zjistíme, že tuto trajektorii mnohé z nich skutečně sledovaly. Druhou možností komunistických stran bylo držet se u moci zuby nehty do nejdéle, kteroužto cestu si zvolil Slobodan Milošević a jeho Komunistická strana Srbska. Komunismus jako takový vyprchal, ale dobře seřízená stranická mašinérie stále dobře fungovala a řídila ekonomiku a tisk, stejně jako armádu, policii a tajné služby.
Vedoucí továren a zemědělských družstev, ředitelé bank a obchodních společností, šéfredaktoři a generální ředitelé státního televizního a rozhlasového vysílání, armádní generálové, šéfové policie, špehové a příslušníci tajné policie, kteří po desetiletí perzekuovali opozici ti všichni se po právu obávali změny, kterou by jim přechod k demokracii přinesl. Milošević jim nabídl zachování dosavadního pořádku na stávajících pozicích a zároveň část kořisti, kterou přinášela privatizace. Byli ochotni ho následovat. Zájem na zachování vlastních výhod bývalé privilegované vrstvy středně a vysoce postavených stranických činitelů a technokratů by nicméně nestačil k získání počtu hlasů, které by v pluralitním politickém systému zajistily výhru v demokratických volbách. Stranický aparát sice stále kontroloval všechny důležité nástroje státní moci, ale chyběla mu ideologie či jakýkoli jiný pozitivní náboj, kterým by přilákal voliče. Nejjednodušší a nejefektivnější ideologií byl nacionalismus. Role nacionalistických intelektuálů a vlasteneckých médií Aby se lidé sjednotili v podpoře prezidenta a vládnoucí strany, bylo nutné vytvořit atmosféru strachu a zloby. První krok ohroženého režimu, který stále kontroloval média a veřejný prostor, spočíval v povolení nacionalistickým intelektuálům a náboženským vůdcům vyjít ze stínu, kde po desetiletí setrvávali. Najednou se lidé léta perzekuovaní za své nacionalistické a náboženské přesvědčení začali objevovat v televizi a na veřejných vystoupeních, byli zváni na debaty a psali do tištěných médií. Mluvili především o starých historických záštích, které zahrnovaly křivdy a zločiny, které ti druzí spáchali na nás. Atmosféra ve společnosti houstla. Znovuoživený nacionalismus jedné strany se setkal s odezvou druhého tábora, který také přicházela se svým nacionalismem. Ti druzí také měli své vlastní příběhy a zášti. Také měli své spisovatele a intelektuály střežící kolektivní paměť a identitu. Měli své vlastní ambiciózní politiky, kteří se připravovali na první demokratické volby po konci autoritářské vlády, z nichž mnoho mělo komunistickou minulost. Staré křivdy, které ti druzí spáchali nám, se spolu s představami dávné slávy staly úspěšnými nástroji k rozjitření veřejných nálad mimo jiné proto, že jim nová, dravá svobodná, demokratická média dávala značný prostor. Veřejnost na takový nápor nebyla připravena; lidé byli zvyklí na staré způsoby tupé socialistické státní propagandy. Nová soukromá média jim poskytla magnetizující mix zábavy, zpráv ze showbyznysu, drbů, manipulativních triků v nenáročném formátu a přesně nadávkovaných politických sdělení zabalených ve vlasteneckém obalu. Zelenou ke své činnosti dostaly také nově vznikající strany extrémního nacionalismu, z nichž minimálně některé byly vedeny bývalými tajnými agenty. Jejich plamenná rétorika ještě zvýšila toleranci k tomu, co smí být řečeno. Nacionalisté s komunistickou minulostí nejprve nechali štěkat menší psy, zato ale nejsilněji, jak dovedou. Nedůvěra mezi různými etnickými skupinami ještě vzrostla. Pochybné znásilnění jako spouštěč Výše popsané však stále nestačí k výhře ve volbách. Je potřeba znovu otevřít staré rány a vetřít do nich novou sůl. Je nutné nalézt spouštěcí událost, nějaký hodně ošklivý incidentu. Pak je potřeba zprávy o této nechutné, nehorázné
události opakovaně vysílat v médiích. Pak se obvykle i opatrní, rozumní a názorově umírnění lidé nechají zaslepit a přihlásí se jako dobrovolníci k domobraně. Jsou připraveni jít, zabíjet a vypalovat domovy. Údajný případ znásilnění srbského zemědělce Djordjeho Martinoviće byl přesně takovým spouštěčem, který posílil Miloševićovu popularitu a sjednotil za ním celý národ. Srbský zemědělec byl údajně unesen kosovoalbánskými radikály, kteří ho znásilnili pivní lahví. Celý příběh byl značně pochybný a dodnes nikdo neví, co se přesně stalo. Pro srbské nacionalisty a vlastenecká média nicméně nebylo pochyb, že násilníky jsou Albánci a všichni Srbové jsou v ohrožení. Mezinárodní kritiky Miloševićových diskriminační politiky v Kosovu pouze posílily pocit většiny Srbů, že jejich národ je v ohrožení, obklíčen vnitřními i vnějšími nepřáteli. Kdokoli se odvážil kritizovat Miloševićovu politiku nebo s ním soupeřil na politické scéně, byl okamžitě označen za zrádce národa. Pro demokratickou soutěž nebo demokratický dialog zastánců různých názorů nebylo místo. Zbylo pouze oni a my. My znamenalo lidi nekriticky podporující vládnoucí politiky. Vzájemně doplňující se role armády a paramilitárních jednotek Souhra armády a paramilitárních skupin sehrála ve výkonu etnické čistky klíčovou roli. Pro mnoho zahraničních pozorovatelů bylo nejjednodušší tyto strašné události, které charakterizovaly celou epizodu evropských dějin 20. století, připsat dávným vzájemným záštím balkánských kmenů, které spolu bojovaly a vraždily se od počátku věků. Na etnických čistkách, které proběhly nejprve pokusně v Chorvatsku a potom v masivním měřítku v Bosně a Kosovu, však nebylo nic iracionálního. Naopak; etnická čistka je mimořádně racionální, plánovaný a dobře zorganizovaný počin. Zasaženi byli známí členové perzekvované komunity a strašné zločiny byly páchány veřejně, což znamenalo, že masy ostatních raději utíkaly samy. Domy byly vypáleny nebo srovnány se zemí buldozery, takže nezůstal žádný majetek, který by bylo možné později vymáhat. Všechny náboženské, kulturní a historické památky byly rozprášeny, aby nezůstala ani stopa po těch druhých, kteří kdy byli přítomni v místech, která jsou naše a pouze naše. Paramilitární skupiny byly velmi dobře vycvičené a značně pohyblivé jednotky, které se skládaly z bývalých činitelů tajných informačních služeb, námezdních vojáků zahraničních armád, propuštěných trestanců, fotbalových fanoušků a nezaměstnané mládeže. K těmto skupinám se často přidal místní dav, který se s chutí účastnil zabíjení, znásilňování a rabování. Armádní složky byly přítomny také, ale alespoň ze začátku se nepřipojily k vraždění a žhářství. Byly na místě, aby zajistily bezpečnost a ochranu a uklidnily situaci, jak bylo řečeno. Ve skutečnosti měly za cíl kontrolovat vojensky strategické body; zajistit silnice a ostatní důležitou infrastrukturu; zamezit pohybu nevítaných hostů, jakými byli novináři, aktivisté nebo pozorovatelé (paramilitární jednotky se mohly pohybovat, jak chtěly); zabránit pokusům o vyzbrojení nebo sebeobranu cílové menšinové populace; usměrňovat tok proudících mas lidí; a nakonec střežit teritoria, která byla jednou provždy vyčištěna od těch druhých.
Když paramilární jednotky odvedly veškerou špinavou práci, armáda, vláda a prezident Milošević mohli vždy mezinárodnímu společenství a domácímu publiku tvrdit, že oni sami zodpovědní nejsou a že dělali všechno pro uklidnění situace. Říkali, že problémy byly vytvořeny místními domobranami, které vyprovokovaly útoky ostatních. V určitém okamžiku přestalo být nutné vymýšlet příběhy o znásilňování a zabíjení. Tyto incidenty byly najednou reálné a děly se v masovém měřítku. Naše síly páchaly ohavné zločiny na těch druhých, ale ti druzí nezůstávali pasivními oběťmi. Podobně zorganizovaní nám se stejnou zuřivostí opláceli na bezbranných civilistech. Domácí vlastenecká média nikdy neinformovala o zvěrstvech páchaných našimi paramilitárními jednotkami a skupinami našich opilých mužů. Vždy ale přinášela okamžité zpravodajství o násilných činech páchaných jinými. To způsobovalo ještě větší strach a zlobu, které znamenaly ještě větší ochotu bránit náš ohrožený národ zabíjením a vyháněním ostatních. Takto roztočený začarovaný kruh extrémního nacionalismu sužoval bývalou Jugoslávií po celé desetiletí. Mezitím Milošević a jeho již socialistická strana vyhráli bez problémů prezidentské i parlamentní volby v letech 1990, 1992 a 1997. Téměř po celou dekádu byl Milošević populárním, demokraticky zvoleným prezidentem. Cena, za jakou bývalí komunisté zůstali v Srbsku u moci po dalších deset let, se sestávala z rozdělení země a čtyř agresivně vedených válek. Dvě stě tisíc lidí přišlo o život, na tisíc vesnic bylo vypáleno, města byla těžce bombardována, miliony lidí byly vysídleny ze svých domovů a půdy a ekonomika byla naprosto zhroucená. Nakonec byl Milošević svržen lidovým povstáním, které vedlo srbské mládežnické hnutí Otpor (Odpor) společně se sjednocenou opozicí, kterou podráždil Miloševićův pokus zmanipulovat prezidentské volby v roce 2000. Byl předán Mezinárodnímu tribunálu v Haagu, aby byl souzen za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Zemřel ve své cele na srdeční záchvat ještě předtím, než byl jeho případ rozsouzen. Abych předešel jakýmkoli nedorozuměním, dovolte mi na konec připomenout, že rozhodně nechci srovnávat Miloševiće řezníka Balkánu a prezidenta Thein Seina. Chci pouze říct, že etnická čistka se nikdy nevypukne sama od sebe jakožto spontánní výbuch násilí uvnitř rozděleného společenství. Etnická čistka přičemž to, co se děje v Barmě muslimské populaci, všechny parametry etnické čistky splňuje je většinou připravena dopředu pomocí psychologických zbraní a nemůže se uskutečnit bez zapojení alespoň některých prvků státního aparátu. Na přetnutí začarovaného kruhu extrémního nacionalismu dřív, než je příliš pozdě, nestačí vedoucí představitelé občanské společnosti, jakým je například Min Ko Naing a jeho Generace 88. Občanská společnost, uznávané osobnosti, umírnění náboženští vůdci, zodpovědná média a opozice mohou a měly by pomoci odmítnout násilí a volat po klidu. Nicméně v konečném důsledku je zodpovědným činitelem vláda a stát, který nechá na svém území probíhat etnickou čistku, aniž by podnikl rychlou a rozhodnou akci na zastavení všech státních i nestátních činitelů, kteří ji rozdmýchávají.