ÚVOD Tenis je sportovní hra, která je oblíbená a rozšířená po celém světě. Milióny hráčů se mu věnují v rekreační formě, pro které je tenis prostředkem aktivního odpočinku a také společenskou událostí, kde se mohou potkat s přáteli v příjemném sportovním prostředí. Je to míčová síťová hra, která se hraje tenisovou raketou. Cílem hry je umístit co nejlépe míč na soupeřovu stranu kurtu, aby bylo pro něho co nejobtížnější odehrát ho zpět. Je to úžasná hra, která obsahuje obrovské množství nejrozmanitějších výměn míčů mezi soupeři. Také to je v podstatě jediná hra, kde ačkoliv hráč odehraje v jednom gamu nebo setu celou řadu vynikajících míčů, nemusí ještě vyhrát zápas. Na druhé straně vrcholový tenis je velmi náročný. Za vyhranými zápasy a turnaji se skrývá ohromné množství dřiny v podobě tenisových tréninků, které vyžadují od hráčů vysokou úroveň pohybových a morálně volních schopností. Tyto dovednosti jsou základním předpokladem pro budoucí dobrou hráčskou výkonnost. Tento celý systém přípravy je nezbytné správně rozvíjet v dobře řízeném tréninkovém procesu. Tenisovému kouzlu jsem propadla také já, závodně jsem hrávala v žákovských kategoriích. Nyní se tenisu věnuji v rekreační formě, ale nikdy jsem se nepřestala pohybovat v tenisovém prostředí, protože mě tato hra nesmírně baví a stále motivuje svými výzvami a možnostmi. Jako téma mojí práce jsem si zvolila charakteristiku přípravného období. Protože se jedná o zahájení přípravy na novou tenisovou sezónu, je to nesporně velice důležitá část v rámci ročního tréninkového cyklu. Hráči si stanovují nové cíle, čeho chtějí dosáhnout, jakým směrem se bude ubírat jejich tenisový život. Každý hráč se v tomto období snaží položit co nejlepší základy všestranné tenisové přípravy. Díky tomuto komplexnímu tréninkovému procesu bude schopen následně zvyšovat svoji sportovní výkonnost a pokud zde mluvíme také o vrcholovém tenisu, tak bude moci usilovat o nejvyšší příčky na tenisovém žebříčku. 6
Toto téma je a bude stále aktuální. Přestože už bylo napsáno hodně studií a knih, tenisoví odborníci a vědci stále přicházejí s novými teoriemi a radami, jak ještě vylepšit systém tréninkové přípravy, aby hráči uspěli v dnešní obrovské konkurenci. Tenis se za dobu svého vývoje značně změnil. Prošel úpravami pravidel, světoví výrobci se předhánějí v nabídce stále dokonalejšího tenisového vybavení, a také se objevují vylepšené metody tenisové výuky, které jsou založeny na mnoha odborných výzkumech. Lze se jen dohadovat, o kolik bude ještě možné posouvat hranice lidských výkonů, protože vrcholoví tenisté v dnešní době předvádějí mnohdy až neskutečný tenis. 7
1. CÍLE A ÚKOLY PRÁCE Cílem této práce je charakterizovat přípravné období v rámci ročního tréninkového cyklu hráče tenisu. Na základě prostudované odborné literatury popíšeme strukturu, jednotlivé fáze přípravy a hlavní tréninkové zásady, které jsou typické pro toto období. V úvodu práce se seznámíme se základními zásadami tenisového tréninku. Dále popíšeme obecné plánování tréninku a jeho rozdělení do jednotlivých období v rámci ročního cyklu. Tyto fáze přípravy stručně charakterizujeme a uvedeme jejich hlavní úkoly a cíle, na které je nezbytné se zaměřit v každém období. Úkolem práce je porovnat toto přípravné období s praktickou přípravou tří vybraných tenistů. Na základě rozhovorů s jejich tenisovými trenéry se pokusíme srovnat jejich tréninkovou činnost, které se věnují v přípravné fázi, s tréninkem charakterizovaným v odborné tenisové literatuře. 8
2. DEFINICE TENISOVÉHO TRÉNINKU Obecně můžeme konstatovat, že sportovní trénink je základním stavebním kamenem k dosažení vysoké výkonnosti v daném sportu. Je to dlouhodobá příprava sportovce, která ve spojení s talentem, vůlí a motivací, umožní podávat špičkové výkony a zařadit se tak mezi vrcholové hráče. Základním předpokladem je správné naplánování tréninku, který by měl skloubit všechny faktory důležité pro výkon, jako je technická, taktická, kondiční a psychická příprava. Aby byl trénink účinný, měl by postupně zvyšovat hráčovu úroveň tenisových schopností a dovedností. Správný trénink by také měl být přizpůsobený požadavkům tenisových zápasů. Nezřídka se stává, že hráč, který podává perfektní výkony v tréninku, pak selže v zápasech. V dnešní době jsou speciální tréninky pro vrcholové hráče navržené také podle četných vědeckých výzkumů. Systém turnajů, kdy se hraje prakticky po celý rok, klade na hráče obrovské nároky. Aby tento tlak vydrželi, musí mít systematický trénink, který by proto měl být zaměřen více na kvalitu (účinnost) než na kvantitu. Jestliže chceme v tenise dosáhnout vysoké výkonnosti, je nezbytné dobře naplánovat tréninkový program. V kvalitním tréninku by měly být správně rozvrženy všechny složky přípravy, aby byl vyrovnaný poměr mezi množstvím vykonané práce, intenzitou zátěže a následnou regenerací. Pokud jsou všechny části vyvážené, bude se tréninkovou zátěží postupně zvyšovat výkonnost v souvislosti se správně nastartovanými adaptačními mechanismy. V opačném případě, kdy je nevyrovnaný poměr a zátěž příliš vysoká, může dojít k únavě a přetrénovanosti (Pantálková, 2008). 9
3. PLÁNOVÁNÍ TENISOVÉHO TRÉNINKU Aby hráč mohl dobře zvládnout veškeré složky tréninku, je nezbytné správně rozvrhnout a naplánovat dlouhodobý tréninkový plán, který bude formovat hráče od samého začátku jeho sportovní kariéry. V tenisu rozdělujeme tento proces dlouhodobé sportovní přípravy na etapy podle věkových skupin, ve kterých se zaměřujeme na jednotlivé úkoly a cíle. Pro lepší názornou ukázku konkrétních etap připojujeme graf. 7-10 let 11-14 let 15-26 let Etapa základní sportovní přípravy Vrcholový tenis Výkonnostní tenis Etapa přípravy k vrcholové sport. výkonnosti Etapa všestranné sportovní přípravy Etapa vrcholové sport. výkonnosti a reprezentace Etapa speciální sportovní přípravy Etapa sportovní přípravy dospělých 7-14 let 15-18 let 19-30 let Obr. 1: Rozdělení etap sportovní přípravy podle věku (Lekič a kol., 1997, s.46) Uvedené rozdělení do etap podle věku je pouze orientační. Trenér by měl přihlédnout na individuální rozvoj každého hráče a přizpůsobit plán jedincům s rychlejším vývojem a růstem výkonnosti, a taktéž pro hráče s pomalejším vývojem. Grosser a Schönborn (2008) zdůrazňují základní podstatu plánování, kdy teprve na základě znalostí o biologickém růstu a z toho vyplývajících hlavních bodů tréninku na různých věkových úrovních lze vytvořit dlouhodobé a úspěšné budování výkonnosti. Pokud nechceme, aby došlo k chybnému vývoji hráče, který je zaměřen jít cestou rychlého a časného získávání turnajových úspěchů, musí se 10
hráč vydat na cestu dlouhodobého, odborného a systematického plánování pro budování tenisové výkonnosti. 3.1 Systém plánování Jak jsme již uvedli v předcházející kapitole, plánování tréninkového procesu je velice důležité. Stanovením perspektivního plánu, který umožní růst sportovní výkonnosti ve všech složkách tenisové přípravy, docílíme optimálního rozvoje hráče v jeho kariéře. V tenise lze dosáhnout vrcholné výkonnosti přibližně za 8 9 let systematické tréninkové činnosti. Jak uvádí Šafařík (1978), většina dětí začíná s nácvikem základních herních činností v 7 až 8 letech. V určitých případech tak může talentovaný jedinec dosáhnout vysoké výkonnosti už v dorosteneckém věku (16 17 let). Tuto úroveň je schopen ještě několik let zvyšovat, a to až k maximu svých schopností (20 22 let) a tuto maximální sportovní úroveň udržovat přibližně dalších deset let. Profesionální tenisté se většinou pohybují na turnajovém okruhu obvykle do 30 až 33 let. Z uvedeného vyplývá, že zdokonalování sportovní úrovně a následně její udržování je dlouholetý proces. Po takto dlouhou dobu není možné vést tréninkový program bez předem promyšleného dlouhodobého plánu činnosti. Plánování tedy znamená formu globálnějšího konceptu, který se vztahuje k celé kariéře hráče. Jednotlivé fáze plánování se většinou dělí takto: 11
Tab. 1: Systém plánování (Crespo, Miley, 2002, s.218) Základní fáze plánu Rozdělené do Jednotlivé fáze plánu Víceletý plán Roční cykly ( 2 8 let ) Roční cyklus Období ( přípravné, předsoutěžní, soutěžní, přechodné ) Období Mezocykly ( od 3 5 týdnů do 1 měsíce ) Mezocykly Mikrocykly ( 1 týden ) Mikrocykly Denní cykly ( 7 cyklů za týden ) Denní cykly Tréninkové lekce ( 1 5 denně ) Tréninková lekce Jednotlivé části lekce ( rozcvičení, hlavní část, uvolnění ) Jednotlivé části lekce Minuty ( drily, sety, atd. ) 3.2 Charakteristika ročního tréninkového cyklu Roční tréninkový cyklus se všeobecně považuje za základní jednotku dlouhodobě organizované sportovní činnosti. Vychází se z kalendářního časového rozložení roku i z reálné dynamiky sportovní výkonnosti, protože výraznější změny trénovanosti vyžadují delší časový úsek a nelze je očekávat v krátkodobém horizontu. Stavba cyklu potom směřuje k tomu, aby maximální sportovní výkonnost kulminovala v požadovaném čase (Dovalil a kol., 2002). Každou etapu dlouhodobé sportovní přípravy lze rozdělit do ročních celků, tzv. ročních tréninkových cyklů. Celoroční jednoduchý tréninkový cyklus dělíme na 4 období s rámcovým časovým rozsahem takto: 12
1. Přípravné období (listopad březen) 2. Předsoutěžní období (duben) 3. Soutěžní období (květen září) 4. Přechodné období (říjen) Jestliže potřebujeme opakovaně dosáhnout vrcholné formy, dělíme roční cyklus na více období, tzv. systémem zdvojené periodizace. Jednotlivá období se 2krát opakují, jsou kratší a plánují se podle délky a termínů soutěžních období (Crespo, Miley, 2002). Podle tohoto zdvojeného ročního cyklu trénují hráči, kteří závodí v zimním i letním období. Tento tréninkový cyklus dělíme přibližně takto: 1. Přípravné období I. (listopad, prosinec) 2. Předsoutěžní období I. (1. polovina ledna) 3. Soutěžní období I. (2. polovina ledna 1. polovina března) 4. Přípravné období II. (2. polovina března) 5. Předsoutěžní období II. (duben) 6. Soutěžní období II. (květen září) 7. Přechodné období (říjen) Vrcholoví hráči, kteří se zúčastňují mezinárodních turnajů a soutěží, nemají tak přesně rozvrženou tréninkovou a soutěžní činnost. Jejich soutěžní období trvá prakticky po celý rok. Hráči se proto zaměřují na vybrané turnaje a snaží se tak co nejlépe načasovat svou formu. Příprava na ně trvá v sezónním období v podstatě jen několik dní. Delší přípravu sportovci většinou absolvují v závěru nebo na začátku kalendářního roku. 13
4. CHARAKTERISTIKA TRÉNINKU V JEDNOTLIVÝCH ETAPÁCH V každém tréninkovém období se hráč zaměřuje na specifické úkoly a cíle. Je důležité respektovat obecné zásady, které jsou charakteristické pro jednotlivá období. Dodržováním určitých pravidel mohou hráči postupně pracovat na rozvoji výkonnosti a dosahovat tak optimálních pokroků v budoucnosti. V následujících podkapitolách si popíšeme obecné tréninkové zásady, které jsou typické pro jednotlivá období. Pro přehlednost uvádíme tabulku, ve které definujeme hlavní cíle každého období. Tab. 2: Rámcové schéma periodizace ročního tréninkového cyklu (Dovalil a kol., 2002, s. 257) OBDOBÍ Přípravné Předsoutěžní Soutěžní Přechodné HLAVNÍ ÚKOL OBDOBÍ rozvoj trénovanosti vyladění sportovní formy prokázání a udržení vysoké výkonnosti dokonalé zotavení 4.1 Přípravné období Cílem této práce je charakterizovat přípravné období, kterému se budeme podrobně věnovat v další části, a proto si na úvod popíšeme pouze hlavní zásady. V přípravném období se zaměřujeme na všechny složky tréninkové činnosti, tzn. technicko-taktickou, kondiční a psychickou složku. Jak uvádí Šafařík (1978), první část období je charakterizována větším objemem a menší intenzitou práce, kdy tréninková činnost je z větší části zaměřena na rozvoj obecných pohybových 14
schopností. V druhé části se objem snižuje, ale zvyšuje se intenzita práce. Hlavní pozornost se věnuje technicko-taktické přípravě a rozvoji speciálních pohybových schopností. Hráč by si měl vybudovat pevné základy a strukturu tělesné i herní připravenosti a tímto si tak vytvořit předpoklady pro růst sportovní výkonnosti a následné úspěchy v soutěžích. 4.2 Předsoutěžní období Lekič a Severa (1992) definují předsoutěžní období jako fázi, která slouží k ověření sportovní výkonnosti krátce před zahájením následujícího soutěžního období. Také to je fáze pro aklimatizování při přechodu z hal a rychlých povrchů na otevřené dvorce s antukovým povrchem. Podle Crespa a Mileyho (2002) patří mezi hlavní úkoly vyladění herních i zápasových schopností a dovedností. Z hlediska techniky a taktiky je vhodné se zaměřit na hráčovy silné stránky a pracovat na nich. Nemají se ale už provádět žádné zásadní změny v technickém provedení úderů, protože by si je hráč nestihl dostatečně osvojit. Trenér může pouze uplatnit specifická doporučení, která vedou ke zlepšení krátkodobého charakteru. Co se týče kondiční přípravy, je důležité udržet zlepšenou kondici, na které jsme pracovali v přípravné fázi. V tréninku se zaměřujeme na specifické úkoly, cvičení se provádí vysokou intenzitou, ale nízkými objemy. S blížícími se turnaji je nezbytné postupně snižovat zátěž, aby nedošlo k únavě či přetrénování. Pro budování psychické odolnosti je důležité vytvořit pozitivní prostředí. Trenér by měl hráče chválit a zdůrazňovat jeho silné stránky, aby tenista získal potřebnou sebedůvěru. Trénink se má strukturovat tak, aby připomínal a navozoval atmosféru utkání. 15
4.3 Soutěžní období Toto období je vyvrcholením celého ročního cyklu, kdy by hráč měl maximálně uplatnit veškeré doposud získané znalosti všech složek tenisového tréninku a co nejlépe je zúročit při zápasech. Hlavním cílem je udržení vrcholné výkonnosti v nejdůležitějších turnajích. To znamená, že hráči by se měli snažit udržet ve vysoké fyzické, technické a psychické formě. Objem a intenzita tréninku se upravuje podle počtu naplánovaných utkání a také podle jejich skutečné náročnosti. Tréninková činnost je plánována pouze rámcově, s ohledem na odehrané turnaje, po kterých následují dny nebo týdny odpočinku. Zejména po náročných zápasech je nezbytné poskytnout dostatečný čas na zregenerování sil, např. formou aktivního odpočinku. Pro trénování techniky a taktiky se používají krátké a výbušné specifické tenisové drily (Crespo, Miley, 2002). Trénink je vhodné přizpůsobit soupeřům, tzn. zaměřit se na jejich konkrétní herní styl a promyslet vlastní herní strategii tak, aby byla v daném zápase úspěšná. Pokud se v utkání vyskytnou nedostatky nebo vyloženě chyby, trenér by měl na ně upozornit a v následujících trénincích zapracovat na jejich odstranění. Z hlediska kondiční přípravy by se měla udržovat vybudovaná úroveň síly a anaerobní vytrvalosti. Pro zachování aerobní vytrvalosti je vhodné alespoň jednou týdně 30 až 40ti minutový běh. Posilovací trénink by se měl omezit z důvodu velkého působení zátěže na organismus během samotných turnajů. V tomto období je vhodné zařadit kruhový trénink, protože rychle a účinně procvičí velké svalové skupiny (Pantálková, 2008). Stav psychické vyrovnanosti a odolnosti je nesmírně důležitý po celou hráčovu kariéru. Mezi špičkovými tenisty v podstatě neexistují velké rozdíly v technice, taktice, nebo ve fyzické kondici. Nezřídka se stává, že ačkoliv měl hráč i několik mečbolů, tak zápas prohraje. Proto mnohdy o vítězství rozhoduje mentální síla tenisty, nakolik je schopen zvládat svoje emoce a plně se koncentrovat na každý míč. Pokud je hráč úspěšný a vyhrává, bývá obvykle v psychické pohodě. Pokud ale prohraje více zápasů za sebou, ztrácí tak sebedůvěru a ocitá se ve špatném psychickém rozpoložení. Trenér tak často 16
supluje i úlohu psychologa, protože sportovce dobře zná a měl by mu umět pomoci. V soutěžním období je proto důležité podporovat hráčovu sebedůvěru, zdůrazňovat pocity úplné připravenosti na jednotlivé zápasy. Je dobré vytvářet praktické předzápasové i pozápasové rituály, které si hráč osvojí, a díky kterým se bude cítit v psychické pohodě. Dále trénovat zaměření pozornosti na konkrétní zápasové situace a vytvářet koncentrační techniky, aby byl tenista připravený a schopný se lépe soustředit na celý zápas (Crespo, Miley, 2002). 4.4 Přechodné období Hlavním cílem přechodného období je celkové zotavení po zátěži a stresu z odehraných turnajů a soutěží. Jedná se o fyzický a psychický odpočinek, který by měl umožnit celkovou regeneraci organismu. Mezi další úkoly tohoto období patří zhodnocení a rozbor výkonů na turnajích (Crespo, Miley, 2002). Tato analýza by měla zhodnotit nejen pozitivní a úspěšné oblasti hry, ale také negativní herní projevy, které vedly k selhání či neúspěchu. Díky tomuto rozboru bude možné stanovit další plány a cíle pro různé oblasti hry, na které se bude nezbytné zaměřit v příštím období přípravné fáze. Hlavním rysem tohoto období je program aktivního odpočinku. Ten má zabránit případnému přetrénování, které by mohlo nastat po dlouhém období tréninkové činnosti a po odehraných turnajích. Hráči se věnují doplňkovým hrám a sportům, např. basketbalu, fotbalu, hokeji, plavání, cyklistice apod. Jedná se o lehký všestranný trénink, při kterém se udržuje fyzická kondice. Technickotaktická příprava se obvykle vynechává, což ale neznamená přestávku v tréninku, ale je to pouze změna obsahu a formy práce při sníženém zatížení (Höhm, 1982). Pokud hráči v tomto období začínají znovu hrát, mohou začít pracovat na technických změnách tenisových úderů. Do tohoto období je dobré zařadit funkční lékařské prohlídky, které zjistí celkový zdravotní stav sportovce. Také je vhodné k odstranění nejrůznějších zdravotních problémů nebo poranění. 17
Z hlediska psychického odpočinku je vhodné úplně změnit prostředí, ve kterém se hráč po celou sezónu pohyboval ( tenisové dvorce, tělocvična, posilovna, apod. ). Aktivně využívat pobyty v přírodě, např. moře, hory, les; věnovat se rodině a přátelům, nejen z tenisového prostředí. Přechodné období bývá často podceňováno z hlediska plánování tenisového tréninku. Je proto důležité správně zvolit obsah a celkový charakter tohoto období, aby umožnilo vhodné pokračování v tréninkové činnosti. 18
5. CHARAKTERISTIKA PŘÍPRAVNÉHO OBDOBÍ Přípravné období patří se svými úkoly a cíly mezi nejdůležitější část tréninkového cyklu. Z hlediska časového rozvržení zahajujeme přípravným obdobím novou sezónu. Hlavním obecným cílem je tedy položit stabilní základy všech tenisových schopností, aby je hráč mohl maximálně využít v nadcházejících zápasech. Schönborn (2008) definuje, že hlavním úkolem musí být komplexní a systematické budování všech faktorů limitujících a určujících výkon. Je přitom nezbytné přenést do tréninku specifické prostorové, časové a dynamické prvky tenisové techniky a zápasu. Z toho vyplývá, že je nutné se v tréninku zaměřit na modelové situace, které se mohou vyskytnout během zápasu a tím simulovat soutěžní utkání. Nemají se jen staticky dlouhé hodiny trénovat určité drily a formy, které nejsou zapotřebí, protože se nevyskytují při reálných zápasech. Dalším důležitým aspektem přípravného období je podle Dovalila a kol. (2002) naplnit zásadní požadavek adaptace tzn. manipulací se zatížením je nezbytné zajistit postupné zvyšování síly adaptačních podnětů. Na to je třeba zaměřit pozornost a pokud se tak neděje, nejsou navozeny podmínky pro optimální průběh adaptačních procesů. Tyto adaptační děje jsou v tréninkovém procesu nezbytné, protože díky jejich mechanismům se zlepšuje odolnost organismu a tím se rozvíjí a zvyšuje sportovní výkonnost. Podle zaměření jednotlivých úkolů dělíme přípravné období na dvě části, a to na fázi všeobecné přípravy a fázi specifické přípravy. 5.1 Obecná fáze přípravného období Už podle názvu můžeme usuzovat, že první část přípravného období má obecnější charakter, kde je hlavním principem všeobecný rozvoj tenisty. Je důležité formovat silného a odolného hráče, aby byl po všech stránkách perfektně připravený na nadcházející sezónu. Trénink je charakteristický velkým objemem a nízkou intenzitou práce. Vždy by se měly stanovit jednotlivé cíle, na čem chceme v daném období pracovat a čeho dosáhnout. 19
5.1.1 Trénink techniky Na úvod se pokusíme definovat pojem technika, abychom měli jasné představy, co vlastně chceme trénovat. Schönborn (2006) uvádí definici ze Sportovně-vědeckého lexikonu: Technika je specifický sled pohybů nebo částí pohybů při řešení pohybových úkolů ve sportovních situacích. Z této interpretace vyplývá, že technika je vždy spojována s pohybem, a tudíž musí být chápána jako komplex pohybů a částí pohybů. To znamená, že do tréninku musí být zapojeno celé tělo se všemi kondičními, koordinačními, funkčními a fyziologickými faktory jako jeden celek. Dále autor uvádí, že v tréninku techniky nemluvíme o tzv. ideálním pohybu, který nemůže v tenise z různých důvodů existovat, ale musíme respektovat individuální styl jednotlivců a reagovat na nejrozmanitější herní situace. 5.1.1.1 Technika v tenise Tenis se řadí k technicky nejobtížnějším sportovním hrám. Osvojení základní techniky tenisových úderů vyžaduje nesporně delší dobu, než je tomu u jiných sportů, např. ve fotbale, házené atd. Trénink tenisových úderů je značně náročný a závisí nejen na talentu sportovce, ale také na vhodné metodice nácviku. V tradičním pojetí výuky tenisu se kladl největší důraz na správné provedení úderu. Každý úder představoval přesný model, který se hráč snažil předvést. Tenis je ale sport otevřených možností a každý úder je jiný, protože během hry dochází k nespočtu různých herních situací, takže hráč nemůže zahrát nikdy dva zcela totožné údery. Crespo a Miley (2002) popisují současný směr v tenisu, kdy se na techniku (provedení) díváme jako na funkci biomechanických principů a jako na prostředek pro efektivnější realizaci taktických záměrů. To znamená, že technika úderů se odvíjí od taktického záměru tenisty. Jinými slovy, forma technika by měla odpovídat funkci taktice. Trénink moderní úderové techniky je proto zaměřen na základní zásady jednotlivých úderů hraných ve specifických situacích. Nejtěžší částí je potom následně tyto údery aplikovat do různých způsobů a stylů hry, a také do mnoha 20
herních situací. Mezi základní tenisové údery patří forhend, bekhend, podání a volej. Další tenisové údery jsou halfvolej, stopbal, lob, smeč, ritern a eso. 5.1.1.2 Kritéria optimální techniky Pokud lze obecně tvrdit, že provedení jakéhokoliv pohybu by nemělo být z hlediska motorického učení příliš náročné, protože pak by bylo velice složité uplatnit všechny tyto pohyby v praxi, pak také pro tenisovou výuku by měla existovat nějaká jednoduchá pravidla pro vysvětlení, jakým způsobem provádět jednotlivé údery. Tato cesta tenisového rozvoje by měla být srozumitelná nejen odborníkovi, ale také začátečníkovi v tenise. Ve výuce techniky mluvíme často o optimálním provedení tenisových úderů, jak reagovat v nejrůznějších herních situacích, protože při hře existuje nespočet variací jednotlivých úderů. Schönborn (2008) popisuje tato následující kritéria optimální tenisové techniky: 1. musí odpovídat biomechanickým principům a mechanickým zákonitostem. 2. musí respektovat anatomickou soustavu lidské tělo má dané určité možnosti pohybů a volnosti jejich provedení. 3. musí přihlížet k individualitě každý člověk je jiný, přesto by měl hráč usilovat podle svých individuálních možností o základní principy techniky. 4. musí být účinná toto je jedno z nejdůležitějších kritérií. V tenise nehodnotíme krásu a dokonalost pohybů, ale zakončení a zisk bodů. Proto se místo na nejideálnější učebnicovou techniku zaměřujeme v tréninku na schopnost realizovat provedení úderů v praxi. 5. musí být stabilní technika by měla optimálně fungovat během celého roku, při psychické zátěži v zápase, za různého stavu hry, při nejrůznějších herních stylech soupeře, také na všech površích dvorců apod. 6. musí odpovídat situaci hráč by měl být schopen úspěšně používat jednotlivé úderové techniky podle taktických záměrů po celém dvorci, aby tak mohl obměňovat hru. 21
7. musí být variabilní v jakékoliv herní situaci se snažit odehrát míč smysluplnou technikou pro danou situaci. 8. musí být schopna rozvoje pokud si hráč špatně osvojil části techniky úderů, po dosažení určité hranice výkonu se už nemůže dále zlepšovat. Proto každý tenista pracuje po celou svou kariéru na zdokonalování své techniky. 9. musí být součástí celého systému největší chybou při učení tenisové hry bývá osamostatnění techniky. Její rozvoj musí být chápán jako součást rozvoje celého těla, protože lidský organismus optimálně funguje pouze jako celek. 10. musí být jednoduše proveditelná technika je stále předmětem mnoha zkoumání a prověřování, díky kterým se odhalují nadbytečné dílčí pohyby. Tímto se dosáhne optimálního technického provedení, které by tak mělo být jednodušší. Z uvedeného vyplývá, že tenisová technika bude optimální, pokud se hráči podaří osvojit si uvedené předpoklady. Dokonale naplnit všechny tyto zásady je ale obtížné, protože každý hráč je individuální s vlastním pohybovým projevem. Tenisté by si proto měli vytvořit svoje varianty těchto zásad optimální úderové techniky a snažit se jimi dosáhnout vysoké herní kvality. 5.1.1.3 Trénink techniky v obecné fázi přípravného období V obecné přípravné fázi se v tréninku techniky zaměřujeme na učení specifických tenisových pohybů. V tomto období se hráči seznamují s novými technickými dovednostmi. Provádějí se veškeré potřebné úpravy u techniky úderů, aby umožnily hráči celkově lepší a jistější provedení jednotlivých pohybů. Pracuje se na zlepšení hráčových slabin, stejně jako na rozvoji silných stránek. Dále by se měla rozvíjet schopnost hrát výměny, aby tenisová hra byla konzistentní. To znamená, snažit se vyvarovat zbytečně pokažených úderů a tím prohraných míčů. Hráč by se měl pokusit doběhnout každý míč, udržet ho co nejdéle ve hře a tím omezovat počet nevynucených chyb (Crespo, Miley, 2002). 22
Obecně řečeno, v této fázi je nejdůležitější položit pevné základy úderové techniky, na které se tenista bude moci během hry stoprocentně spolehnout a v dalších složkách přípravy na ně navazovat a rozvíjet je. 5.1.2 Trénink taktiky Pod pojmem taktika si lze představit určitý způsob a styl hry, kterým se hráč snaží v zápase překonat soupeře a zvítězit. Tenisté si obvykle osvojují vlastní herní styl, který je založený na jejich individuálních předpokladech a schopnostech realizovat technicko-taktickou, fyzickou a psychickou složku přípravy. Základní taktické zásady jsou rozdílné podle toho, jestli se jedná o utkání ve dvouhře nebo čtyřhře. Jak uvádí Lekič a kol. (1997), ve dvouhře se hráč musí spolehnout jenom sám na sebe. Nemůže se s nikým poradit, po chybně zahraném míči ho nikdo nepovzbudí, ani nenapraví jeho chyby. Proto by se každý tenista měl na zápas dobře připravit nejen po technické stránce, ale také po taktické, aby byl schopen správně vyřešit nejrůznější herní situace. Někteří hráči podceňují význam čtyřhry, protože se domnívají, že nemá vliv na zvýšení tenisové úrovně. Skutečností ale je, že ne všichni vynikající hráči dvouhry jsou schopni výborně hrát také čtyřhru. Ta ve srovnání s dvouhrou vyžaduje nejen rychlejší postřeh, předvídavost, pohotovost a rozhodnost, ale hlavně smysl pro spolupráci s partnerem. Mezi spoluhráči by měla probíhat efektivní komunikace, vzájemně by se měli respektovat a podporovat, aby společnými silami bojovali o vítězství v tenisovém zápase. 5.1.2.1 Faktory ovlivňující tenisovou hru Tenisová hra je ovlivňována třemi základními faktory: hráč, soupeř a prostředí. Podle míry vlivu těchto činitelů, jakým způsobem a v jakém rozsahu ovlivňují dění na dvorci, by se měla stanovit vhodná taktika pro jednotlivé zápasy, 23
aby je mohl hráč využít ve svůj vlastní prospěch. Tyto tři základní faktory dále dělíme na několik aspektů: Tab. 3: Faktory ovlivňující hru v utkání (Crespo, Miley, 2002, s.42) HRÁČ SOUPEŘ PROSTŘEDÍ - herní úroveň - pochopení taktického záměru - technické schopnosti - fyziologický vývoj - mentální charakteristika - zkušenosti, herní styl a úroveň tréninku - soutěživost - totéž jako hráč,ale také: - dráha letu míče: směr, výška, délka, rychlost, rotace - volba úderu: pozice míče, pozice hráče, taktický záměr - silné či slabé stránky protihráčovy taktiky - povrch dvorce: pomalé, střední a rychlé povrchy - povětrnostní podmínky: vítr, déšť, slunce, nadmořská výška - ostatní vlivy prostředí: diváci, rozhodčí, čas, psychologické faktory atd. Na základě rozboru jednotlivých aspektů těchto faktorů je důležité stanovit principy strategie a taktiky pro utkání, na co se má hráč zaměřit, aby byl v zápase úspěšnější, než jeho soupeř. Applewhaite (2005) s nadsázkou přirovnává, že v tenise, podobně jako ve válce, nevyhrává vždy ten největší nebo nejsilnější. Ale velice často vyhrává hráč s nejrafinovanější taktikou, který dokáže odhalit slabiny svého protihráče, a díky tomu je schopen vyhrávat jednotlivé výměny, sety i celé zápasy. Proto je nezbytné zhodnotit své i soupeřovy slabé a silné stránky a vytvořit si vlastní koncepci hry. Samozřejmě je také důležité pružně přizpůsobit svou herní strategii během zápasu podle toho, jak se dané utkání vyvíjí, a vnutit tuto koncepci soupeři. 24
Podle herního stylu, který tenista upřednostňuje, lze definovat hlavní typy hráčů: 1. tenisté nabíhající k síti (styl hry podání volej) 2. tenisté hrající útočně od základní čáry 3. obranáři (hrající obrannou hru od základní čáry) 4. univerzální, celodvorcoví hráči Protože každý hráč vyznává jiný styl hry, je náročné se konkrétně připravit na všechny možné herní situace. Proto je důležité se obecně zaměřit na herní činnosti, které se vždy vyskytují během zápasu. Trénink by měl zahrnovat procvičení všech těchto pěti základních herních činností: - podání - příjem podání - hra od základní čáry - prohozy - přechod k síti (hra u sítě) Na každou herní činnost má hráč široký výběr z taktických variant, jak vhodně zareagovat na danou situaci a získat tak pro sebe vítězný míč. Je nezbytné tyto situace v tréninku procvičovat, aby si je hráč dostatečně osvojil a získal jistotu, že je bude umět plně využít v praxi. 5.1.2.2 Schopnost anticipace Další faktor, který může významně ovlivnit a v jistém smyslu ulehčit tenisovou hru, je schopnost anticipace ( předvídání ). Tímto termínem se označuje schopnost předvídat směr letu míče ještě dříve, než jej soupeř odehraje a tuto informaci následně využít k odpovídající reakci. Podle Crespa a Mileyho (2002) to znamená, že chce-li se hráč dostat k míči včas a účinně jej odehrát, musí předvídat jaký úder soupeř zahraje. V současném tenise se špičkoví hráči na anticipaci do velké míry spoléhají. Pokud správně odhadnou soupeřův záměr, zareagují tak včas na letící míč a tím se mohou dostatečně připravit na vlastní odehrání úderu. Schopnost anticipace je založena nejen na znalosti soupeřových 25
návyků, ale také na znalosti reakcí na typické situace. Z toho hráč vyvozuje možné způsoby, jak řešit nejrůznější herní situace. Tréninkem lze do jisté míry dosáhnout vyšší schopnosti anticipace. Nejdůležitější je, aby se hráč naučil číst hru, např. pozorným sledováním herního stylu soupeře; v jakém postavení, pozici a s jakým nápřahem odehrává míče. Díky těmto poznatkům, společně se základními znalostmi reakcí na typické herní situace, je pak schopen odhadnout let míče a včas na něj zareagovat. 5.1.2.3 Trénink taktiky v obecné fázi přípravného období V obecné přípravné fázi je nejdůležitější stanovit taktické cíle, které se bude hráč snažit realizovat v zápasech. Stojan a Brabenec (1999) uvádějí tyto základní cíle taktiky: 1. zabránit vlastním chybám 2. soupeře přinutit k chybám 3. nedat soupeři příležitost, aby zahrál vítězný úder 4. připravit si příležitost k vítězným úderům Podle výše uvedených autorů znamená trénink taktiky snahu dosáhnout taktických cílů za ztížených podmínek, tedy v situacích odpovídajících reálnému zápasu. Takovou zápasovou situaci, ve které tenisté hrají pod tlakem, je nezbytné simulovat už v tréninku, např. hraním zápasů o sázku. Z toho vyplývá, že je potřeba trénovat takové schopnosti hráče a takové situace, které významně ovlivňují průběh utkání a jeho výsledek. Dále by se měla pro trénink taktiky dostatečně využívat hráčova představivost a také jeho přirozený intelekt, aby se naučil sám posuzovat, jestli je zvolená taktika v dané situaci úspěšná či neúspěšná. Hráč by se měl vést k samostatnému rozhodování, měl by umět posoudit své možnosti a schopnosti, aby zvolil nejvhodnější taktickou variantu a dovedl tak zápas do vítězného konce. 26
5.1.3 Trénink kondice Kondici lze definovat jako celkový tělesný a psychický stav jedince. Veškeré tělesné pohyby a činnosti, které je člověk schopen vykonávat, označujeme pod pojmem pohybové (motorické) schopnosti. Podle způsobu uskutečnění těchto činností je dělíme na schopnosti kondiční a koordinační. Kondiční schopnosti jsou z fyziologického hlediska vykonávány především na základě působení svalů, tedy pohybového aparátu, díky přeměně energie ve svalech. Mezi ně řadíme sílu, rychlost a vytrvalost. Pro koordinační schopnosti je rozhodující nervosvalová koordinace, která je řízena centrální nervovou soustavou (CNS). Jedná se tedy o společné působení CNS a svalů (Pantálková, 2008). Kondiční příprava představuje v tenise další dílčí složku, která je nezbytná pro celkovou připravenost tenisty. Platí zde pravidlo, že čím je hráč v lepší kondici, tím je schopen dosahovat vyšší výkonnosti. Tenisová hra vyžaduje určité specifické dovednosti, které jsou pro tenis charakteristické. Na základě budování a rozvíjení optimální kondice jsou hráči schopni si tyto dovednosti osvojit. I když jsou některé součásti pohybových schopností pro tenis důležitější než ostatní, v rámci kondičního tréninku pracujeme na komplexním rozvoji většiny složek, protože jsou vzájemně propojeny a ovlivňují se. Mezi nejdůležitější složky pohybových schopností patří podle názoru tenisových odborníků koordinace, obratnost, rychlost reakce a výbušná síla. Míru jejich důležitosti v tenise a také porovnání s ostatními komponenty fyzické kondice ukazuje následující graf: 27
Součásti fyzické kondice flexibilita koordinace rychlost reakce obratnost rychlost maximální síla elasticita výbušná síla silová vytrvalost aerobní vytrvalost dynamická rovnováha 0 20 40 60 80 100 % důležitost pro tenis Obr. 2: Jednotlivé složky fyzické kondice a jejich důležitost v tenise (Crespo, Miley, 2002, s.142) 5.1.3.1 Zásady kondičního tréninku Abychom správně aplikovali trénink kondice do systému tréninkové přípravy, je nezbytné dodržovat určité zásady a principy, které umožní vysokou efektivitu kondičního programu. In Pantálková (2008) Crespo a Miley (2002) uvádějí tyto následující zásady: 1. Správný postup Trénink by měl začínat od takové úrovně, kterou je sportovec schopen zvládnout a vydržet ji. Vždy se musí začínat od lehkých cvičení a postupně se dopracovat ke složitějším. Intenzita cvičení by měla postupně narůstat bez 28
překotných změn, aby nedošlo ke zraněním a bolestem svalů. Aby byl trénink účinný, měla by se postupně zvyšovat frekvence, zátěž, intenzita a délka cvičení. 2. Správná zátěž Tréninková zátěž musí být nastavena tak, aby převyšovala obvyklou námahu, kterou už tělo zvládá (tzv. princip přetížení). Pokud je nižší, nemůže dojít k velkému zlepšení. A naopak příliš velká zátěž vede k únavě organismu. Správná zátěž umožní postupné zlepšování kondice a zvyšování odolnosti organismu. Hráč by měl v tréninku absolvovat větší zatížení, než potom podstupuje v zápasech. Tím si vytvoří určité energetické rezervy a lépe tak bude zvládat náročná utkání. 3. Různorodost Program tréninku by měl být různorodý, aby hráče motivoval stále k novým výzvám a nespadli tak do stereotypu. Různorodost (variabilita) tréninku velice záleží na osobě trenéra, který proto musí být kreativní a obměňovat tréninkovou náplň. Měla by se střídat dlouhá cvičení s krátkými, na náročné tréninkové jednotky navázat volnějším tréninkem, obměňovat metody rozvoje kondice a zapojit i různé soutěže, aby byl trénink také zábavný. 4. Individuálnost Každý hráč je jedinečná osobnost a má svoje individuální potřeby. Mezi hráči se tak vždy projevují individuální rozdíly, které mohou vést k různým reakcím na stejný trénink. Trenér by se proto měl snažit vytvořit pro každého individuální program, který bude odpovídat potřebám a nárokům konkrétního hráče, aby se tímto mohl zlepšit ve všech oblastech, ve kterých to potřebuje. 5. Specifikace Tenisová hra je charakteristická střídáním krátkých intenzivních činností a přestávek po relativně dlouhou dobu. Obsah tréninku musí proto být zaměřen tak, aby odpovídal specifickým nárokům tenisového zápasu i každého hráče. Kondiční 29
trénink by měl být sestaven také s ohledem na nutnost zapojování určitých hlavních svalových skupin a potřeby energetických zdrojů. 6. Adaptace Organismus člověka reaguje na každý podnět, který by vychýlil tělo z klidového rovnovážného stavu, reakcí mnoha systémů. Pokud se podnět opakuje často, intenzita reakce těla na tento podnět slábne, protože se organismus postupně přizpůsobuje, tzn. vytváří se adaptace. Jedním z vnějších podnětů je i tréninková zátěž. Vlivem tréninkového působení se organismus začne přizpůsobovat námaze, což se projeví v jeho zvýšené odolnosti lépe zvládat tento vnější stres, a tím dochází k vyšší výkonnosti. Adaptace pohybového systému se projeví zlepšením svalové koordinace, zesílením šlach a vazů a zvýšením svalové síly i vytrvalosti. Adaptace oběhového systému zlepší srdeční práci a v neposlední řadě psychická adaptace vede ke zvýšení sebedůvěry a seberealizace (Máček, Máčková, 1997). 7. Odpočinek Součástí každého kondičního plánu musí být odpočinek. Je to období regenerace a uvolnění organismu, které pomáhá zabránit vyčerpání nebo zranění z důvodu náročné tréninkové zátěže. Odpočinek dělíme na aktivní a pasivní. V aktivním provozujeme ostatní sporty a různé pohybové aktivity s výjimkou tenisu. Pasivní odpočinek je bez jakékoliv sportovní aktivity. 8. Rozcvičení Každý trénink, ať už je zaměřen ve své hlavní části na rozvoj síly, vytrvalosti apod., by měl začínat rozcvičením. Správné rozehřátí organismu připraví tělo na následnou zátěž. Rozcvičením se zahřejí a uvolní svaly, které jsou takto lépe připravené na pohybovou činnost a snadněji vykonají svalovou práci. Tím umožní vydat lepší výkon, než svalstvo ztuhlé, které je nerozcvičené. Vhodným rozcvičením se také eliminuje riziko zranění. Nejvyužívanější způsob zahřátí je rozběhání, jogging, nebo skákání přes švihadlo. Po této aktivní části obvykle následuje strečink na protažení hlavních svalových skupin. 30
9. Zklidnění Na konci každého tréninku je důležité organismus zklidnit, aby pomalu přešel do klidového stavu a odpočinku. Fáze zklidnění po námaze pomáhá odstranit produkty zátěžového metabolismu, aby nedocházelo k překyselení svalstva z důvodu nahromadění kyseliny mléčné. Zotavení pomáhá obnovit energetické zdroje. Nejúčinnější činností pro zklidnění organismu je pomalé plynulé vyklusání v délce 5-15 minut. Po něm opět musí následovat závěrečné protažení všech hlavních svalů. 5.1.3.2 Trénink kondice v obecné fázi přípravného období V tomto období se trénink zaměřuje na rozvoj aerobního a silového ústrojí. Zvýšený objem tréninku zatěžuje svalovou a kardio-respirační soustavu organismu a tím se podílí na rozvoji vytrvalosti těchto systémů. V obecné fázi se využívá všestranný trénink, který zahrnuje i ostatní sporty, např. plavání, cyklistiku, fotbal, basketbal apod. Pro posílení svalové soustavy se využívají lehčí činky, jednotlivé cviky se častěji opakují, obvykle 3 série po 15 opakováních. Trénink vytrvalostních schopností by měl probíhat třikrát až čtyřikrát týdně po dobu 30 40 minut intenzivního cvičení (Crespo, Miley, 2002). Obecně řečeno se v tomto období tréninková příprava soustředí na velké objemy, ale při nízké intenzitě práce. Kondičním tréninkem se musí položit pevné základy celkové fyzické připravenosti hráče, aby byl schopen kvalitně zvládnout náročnou tenisovou sezónu. 31
5.1.4 Mentální trénink Rozdíl mezi velkým a dobrým hráčem není v technice, v kondici či taktice, nýbrž v mentální síle. (Stojan, Brabenec, 1999, s.99) Je hodně mistrů světa v tréninku, ale jen velice málo skutečných šampiónů. (Skládal, In Stojan, Brabenec, 1999, s.118) Těmito charakteristikami a jistě mnoha dalšími můžeme ve zkratce naznačit, v čem spočívá důležitost mentálního tréninku tenisty. Čím vyšší je úroveň hráče, tím jsou psychické aspekty důležitější. Tenis je psychicky velmi náročná hra, hráči se musí umět vyrovnat s velkou psychickou zátěží. Nezřídka se stává, že hráč nebojuje jenom se soupeřem, ale také sám se sebou. Musí se během zápasu vyrovnat nejen s pozitivními okamžiky, kdy se mu daří a vyhrává, ale hlavně s negativními situacemi, kdy po několika chybně zahraných míčích hráč znejistí a přestane si věřit. Pokud jsou soupeři vyrovnaní po technické i fyzické stránce, potom o úspěchu většinou rozhoduje psychický stav hráče. Psychická příprava bývá v rámci tenisového tréninku nejvíce opomíjenou částí. Přitom během zápasu nebo před ním už hráči nemohou ovlivnit technickou nebo fyzickou stránku svého výkonu, ale mohou výrazně zapracovat na svém psychickém stavu. Proto je důležité, aby byl mentální trénink součástí tenisové přípravy, protože pravidelným procvičováním si lze osvojit určité psychické schopnosti. 5.1.4.1 Rozdíly mezi tréninkem a zápasem Také je velice důležité zamyslet se nad rozdíly mezi tréninkem a zápasem. Proč se stává, že někteří hráči nejsou schopni prodat svoje tenisové schopnosti, a v zápase hrají hůř než v tréninku. Jak uvádí Stojan a Brabenec (1999), výkon tenisty v utkání nezávisí pouze na úrovni jeho technických a kondičních 32
schopností, ale také na jeho mentálních vlastnostech. Kondiční faktory jako síla, rychlost nebo vytrvalost se v zápase nemohou změnit ve srovnání s tréninkem. Taktéž se nezmění jeho technické schopnosti. Pokud hráči v tréninku správně fungoval forhend, tuto schopnost přenese i do zápasu. Z toho vyplývá, že fyzické a technické faktory se v utkání ve srovnání s tréninkem nemění. Příčiny slabšího výkonu je tedy nutné hledat v oblasti psychických faktorů. Největší rozdíl také představuje zápasová atmosféra. V tréninku ji bohužel lze jen obtížně a nedostatečně simulovat. Pro hráče ale znamená velké psychické zatížení, které se projeví ve formě nervozity, strachu a působí celkově negativně na mentální stav tenisty. To znamená, že se sníží přesnost a koordinace svalových reakcí, a proto přestanou údery fungovat. Obecně můžeme shrnout, že sportovní výkon je ovlivňován mnoha dílčími faktory. V následujícím grafu uvádíme tyto podstatné vlivy a jejich vzájemnou závislost: SPORTOVNÍ VÝKON SCHOPNOST VÝKONU REALIZACE VÝKONU VNĚJŠÍ OKOLNOSTI - technika - motivace - dvorce - taktika - sebevědomí - míče - kondice - bojovnost - počasí atd. - koncentrace - soupeř - odvaha/strach atd. atd. Obr. 3: Faktory ovlivňující sportovní výkon v zápase (Stojan, Brabenec, 1999, s.102) Některé faktory, které limitují výkon, nelze ovlivnit, např. vnější okolnosti. Potom záleží na samotném hráči, jak se s těmito vlivy vyrovná. Mentálním tréninkem se proto snažíme zvýšit jeho psychickou odolnost, aby ho negativní aspekty v utkání nerozhodily. 33
5.1.4.2 Psychické schopnosti důležité pro tenis Crespo a Miley (2002) uvádějí následující základní psychické schopnosti, které jsou důležité pro závodní hru: - motivace - koncentrace - kontrola emocí - kontrola myšlení 5.1.4.2.1. Motivace Motivaci můžeme definovat jako potřebu začít nějakou aktivitu, něco v ní dokázat, být první a překonat tak sám sebe. Tato touha sportovce motivuje, aby dál rozvíjel svoje snažení a tím se v dané oblasti zlepšoval. Motivace úzce souvisí se zaujetím pro určitou činnost. Pokud je hráč tenisem zaujatý a nadšený, trénuje tvrdě, protože má za cíl se zlepšovat a zdokonalovat, a tímto ochotněji přistupuje k tréninkovému programu. Trenéři by se měli snažit vystihnout motivační potřeby tenistů, aby tak hráče dokázali pozitivně motivovat a stimulovat. Jak uvádí Schönborn (2008), motivace je stimulujícím prvkem k určitému jednání. Bez motivace není možné podávat žádné výkony, motivem bývá většinou cíl. Je proto nezbytné stanovit si cíle, které mají být v určité etapě proveditelné, ale dosažitelné jen s nejvyšší námahou. Tenisoví odborníci se dále shodují v názoru, že motivace je nejdůležitějším předpokladem ve vrcholovém sportu. Motivaci lze rozdělit na vnitřní a vnější. Stručně řečeno, hráči s vnitřní motivací hrají tenis pro radost ze hry, pro svůj vnitřní pocit hrdosti. Hráči s vnější motivací touží získávat odměny. Jak hmotné, např. peníze nebo trofeje, tak nehmotné, což může být uznání nebo pochvala. Trenéři by se měli snažit zvyšovat motivaci tím, že spíše než talent (motorické schopnosti, které jsou vrozené) budou odměňovat hráčovo úsilí a jeho tvrdou práci (Miley, Crespo, 2002). 34
5.1.4.3 Mentální trénink v obecné fázi přípravného období Nejdůležitějším cílem je formovat psychicky silného, odolného a vyrovnaného hráče, aby byl schopen vyrovnat se s tlakem, který ve vrcholovém tenise na hráče působí. Trenér by měl vždy stanovit cíle pro jednotlivé fáze tréninkového programu, aby se tenista mohl systematicky věnovat přípravě a postupně si zvykal na zátěž. Dále se mají zhodnotit jeho slabé stránky a zapracovat na jejich odstranění, aby ho v zápasech nelimitovaly a podvědomě nestresovaly. Mnoho špičkových tenistů také spolupracuje se sportovními psychology. Ti pomáhají vytvořit hráčův psychologický profil, podle kterého mohou definovat psychické charakterové vlastnosti. Tato analýza pak může pomoci pojmenovat hráčovy silné pozitivní schopnosti, o které by se měl opírat v případě krize a neúspěchu. 5.2 Specifická fáze přípravného období Jak nám název napovídá, toto období je charakteristické specifičtější tréninkovou činností, než je tomu v obecné přípravné fázi. Plynule se navazuje na všeobecný trénink, ale cvičení jsou nyní speciálněji zaměřena na vypilování konkrétních hráčových dovedností. Trénink je charakteristický menším objemem, ale vysokou intenzitou práce. Je opět důležité vytyčit si úkoly a cíle, na co se chceme v daném období zaměřit, abychom mohli tréninkový proces co nejefektivněji naplánovat. V tréninku by měly být zastoupeny všechny složky přípravy stejně jako v obecné fázi, ale jejich vzájemný poměr už bude jiný, vzhledem k blížícímu se soutěžnímu období. Obvykle je hlavní pozornost soustředěna na technicko-taktickou přípravu a dále na trénink a rozvoj speciálních pohybových dovedností. Dalším rysem je také snaha úspěšně pokračovat v nastoleném tréninku, aby vytvářel předpoklady pro úspěchy v nastávajících tenisových soutěžích. 35
Protože jsme se v obecné přípravné fázi zaměřili také na definici a rozbor jednotlivých částí tenisových složek přípravy, nyní si popíšeme pouze hlavní úkoly, na co je důležité se v tréninku soustředit. Crespo a Miley (2002) definují tyto hlavní zásady a úkoly v jednotlivých složkách přípravy takto: 5.2.1 Technicko-taktická složka přípravy Hlavním úkolem v této fázi přípravy je zlepšit a celkově doladit technické i taktické dovednosti. Hráč by měl pracovat na silných stránkách své úderové techniky, aby dosáhl vysoké úrovně herní jistoty. Tyto údery tak bude moci následně využít nejen při útočném stylu hry, ale také když se mu přestane dařit a bude potřebovat získat zpět ztracenou jistotu. Pro ještě větší zlepšení technických dovedností se využívají cvičení formou intenzivního výbušného drilu. Z hlediska konkrétních cvičení se obvykle zaměřujeme na specifický trénink podání a příjmu. Jedná se o první údery v gamech, takže je důležité snažit se tyto body získat hned a naopak je neztratit zbytečnými chybami. Tréninková činnost je zaměřena na intenzivní herní drily, které budou simulovat soutěžní situace. To znamená, snažit se procvičovat typické herní situace a co nejvíce tak trénink přiblížit atmosféře zápasu. Pokud se trénuje dvoufázově, je vhodné odlišit oba tréninky. V prvním se můžeme zaměřit na nácvik jednotlivých zápasových situací. Ve druhém tréninku pak hráč odehraje tréninkové sety. Ke konci období se obvykle zmenšují tréninkové dávky. Tréninky bývají kratší, ale stále intenzivní, důraz je kladen především na kvalitu než kvantitu. Také se připomíná činnost, na které už jsme pracovali, aby hráč získával sebedůvěru, že už tyto herní prvky ovládá. S tréninkem techniky je po celou dobu spojena také taktika. Při herních cvičeních dbáme zároveň na rozvoj taktických znalostí. Vysvětlujeme možnou herní strategii, jak nejlépe zareagovat na nejrůznější situace ve hře. Tímto si hráči osvojují taktické myšlení, které je nezbytné při tvoření taktického plánu pro jednotlivé zápasy. 36
5.2.2 Kondiční složka přípravy Jako hlavní úkol v této fázi přípravy je definován rozvoj specifické tenisové kondice. Z hlediska tréninku se zaměřujeme na zatěžování anaerobních systémů, tzn. střídání zátěže při intervalovém tréninku, starty, sprinty, fartlek apod. V silovém tréninku se využívají středně těžké činky a cvičení se často opakují. Obvykle 3 4 série po 10 opakováních. Další nezbytnou součástí kondiční přípravy jsou cvičení na rozvoj výbušné síly. Výbušná síla patří mezi nejdůležitější složky pohybových schopností, protože v tenise jsou nejvíce potřebné hlavně rychlé a výbušné pohyby. Cvičení by se měla provádět vysokou intenzitou a malými objemy. V kondičním tréninku by se měl poměr zátěže a odpočinku podobat tenisovému utkání, tzn. 1 : 3. Intervaly zátěže by měly být z 20% času delší než 20 sekund a v 80% času by intervaly zátěže měly být kratší než 20 sekund. Dále je vhodné pro simulaci zápasové zátěže používat interval odpočinku v délce 15 30 sekund mezi cvičeními a taktéž začlenit dvouminutové pauzy. 5.2.3 Psychická složka přípravy Hlavním cílem přípravného období je formovat psychicky silného a odolného hráče. V mentálním tréninku ve specifické fázi ještě více dbáme na rozvoj psychických schopností hráče. Důležité je vybudovat vzájemnou důvěru mezi trenérem a hráčem a taktéž aby fungovala oboustranná komunikace mezi nimi. Nezbytným aspektem je motivující a pozitivní přístup. Trenér by měl zdůrazňovat mentální schopnosti hráče, tzn. aby se i při nepříznivě se vyvíjejícím zápase snažil zkoncentrovat a dále bojoval o každý míč. Pro budování hráčovy sebedůvěry je důležité, aby měl zdravé sebevědomí. Toho dosáhne, když si bude uvědomovat svoje pozitivní vlastnosti a stavět na nich. Také by se měl naučit ovládat své emoce, např. používáním relaxačních technik. Pokud bude hráč uvolněný, mít radost ze hry, bude se lépe vyrovnávat se zápasovou zátěží. Protože v tenise není možné se vyhnout stresovým situacím, snaží se hráči překonávat pocity úzkosti, které v nich zátěžové momenty 37