UNIVERSITA PALACKÉHO V OLOMOUCI CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Katedra křesťanské sociální práce

UNIVERSITA PALACKÉHO V OLOMOUCI CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Katedra křesťanské sociální práce Martin Bílek Solidarita s trpícími ve světových náboženstvích Bakalářská práce Vedoucí práce: ThLic. Jakub Doležel Obor: Charitativní a sociální činnost OLOMOUC 2008

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně UP CMTF v Olomouci a byla zpřístupněna ke studijním účelům. Olomouc, duben 2008

Děkuji ThLic. Jakubovi Doleželovi za odborné vedení práce, poskytnutí literatury, studijních dokumentů a za jeho užitečnou pomoc a vstřícnost.

4 Obsah Úvod... 5 1. Islám... 8 1.1. Potenciál pro charitativně diakonickou činnost... 11 2. Judaismus (Federace židovských obcí)... 15 2.1. Potenciál pro charitativně diakonickou činnost... 19 4. Hinduismus... 23 4.1. Potenciál pro charitativně diakonickou činnost... 26 3. Buddhismus... 29 3.1. Potenciál pro charitativně diakonickou činnost... 33 5. Křesťanství... 36 5.1. Potenciál pro charitativně diakonickou činnost... 38 Závěr... 41 Seznam použité literatury a internetových odkazů... 44 Resumé... 47

5 Úvod V dnešní společnosti, kdy se ve světovém měřítku poměrně výrazným způsobem projevují účinky globalizace, kdy díky moderním technologiím lze komunikovat napříč národy a kulturami, a kdy je možné bez zásadních omezení cestovat do jiných zemí, lze pozorovat potenciální interakci nejen s jinou kulturou, rasou, ale i s náboženstvím. Ačkoliv je u nás, jako u Středoevropanů, nejvíce rozšířeno křesťanství, a to zejména v katolické a tradiční protestantské podobě (tradiční formy křesťanského vyznání blízké naší kultuře a tradicím), je v současnosti, vzhledem k mnoha faktorům, religiozita každého jednotlivce ovlivněna či jinak konfrontována s jinými náboženstvími. I přes širokou škálu různých světových forem náboženství a náboženských tradic, uvádím v této práci tyto hlavní náboženské proudy: islám, hinduismus, buddhismus a judaismus. V Evropské unii se dnes označuje za vyznavače islámu okolo 20 milionů lidí hlásících se k tomuto vyznání. 1 Ve Spojených státech tvoří zhruba 2% populace (okolo 5,9 milionů vyznavačů) buddhistickou komunitu. 2 V Ruské federaci žije okolo tři sta tisíc 3 Židů. Na druhé straně, vzhledem ke křesťanským misijním aktivitám a díky činnosti misijních center, je ve východních asijských zemích (s výjimkou států s totalitním uspořádáním či vedenými islámskými radikály) dnes křesťanství poměrně známým náboženstvím a v určité míře je i praktikováno. Např. v Číně se odhaduje, že v současnosti je zhruba 80 miliónů 4 praktikujících křesťanů a v Jižní Koreji se dnes hlásí ke křesťanství (v jeho evangelikální podobě) asi 30% obyvatelstva. 5 1 Srov. The Open Society Institute [online]. c1993, poslední revize 02. února 2008 [cit. 22. února 2008]. Dostupný z WWW: <http://www.eumap.org/topics/minority/reports/eumuslims>. 2 Srov. AsiaSource [online]. c2001, poslední revize 02. února 2008 [cit. 22. února 2008]. Dostupný z WWW: <http://www.asiasource.org/news/at_mp_02.cfm?newsid=54751>. 3 Srov. Jewishencyklopedia [online]. c2003, poslední revize 09. února 2008 [cit. 22. února 2008]. Dostupný z WWW: <http://www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=479&letter=r>. 4 Srov. New Government Statistics on China's Christians [online]. c2000, poslední revize 19. února 2008 [cit. 23. února 2008]. Dostupný z WWW: <http://www.worthynews.com/news-features/compasschina-survey.html>. 5 Srov. HAMPLOVÁ, Dana. Náboženství a nadpřirozeno ve společnosti. Sociologický ústav Akademie Věd ČR, 2000, s. 10, pozn. 2. [online]. [cit. 23. února 2008]. Dostupné z WWW: <http://studie.soc.cas.cz/upl/texty/files/136_00-3wptext.pdf >.

6 Lze tedy konstatovat, že světová náboženství se do jisté míry potkávají, prolínají či existují vedle sebe v jakési blízké koexistenci. Již neplatí striktní lokální asociace určitého regionu s konkrétním jediným náboženským proudem. Na poli sociální práce se tedy sociální či humanitární pracovník velmi snadno může setkat s klienty, partnery či kolegy různého náboženského vyznání. Ústava české republiky, Listina základních práv a svobod zaručuje svobodu náboženského projevu: Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. 6 Tato definice je uvedena v Listině základních práv a svobod České republiky. Nelze tedy upírat jiným náboženstvím možnost projevu na našem území. Můžeme si proto položit otázku, zdali při provádění sociální praxe, či při poskytování pomoci, lze hodnotit všechny světové náboženské proudy jako takové partnery, jejichž hodnoty a normy umožňují podílet se na spolupráci s ostatními při poskytování pomoci druhým. Tedy, zda tyto další subjekty mají stejný postoj ke vnímání bolesti a utrpení člověka, s postojem čerpajícím ze solidarity a milosrdenství. Pro účel zhodnocení dalších světových proudů je patřičné poznat, jaká míra zmíněné solidarity s trpícími se projevuje v daném náboženském proudu a jakou formu a metodu pomoci daný směr preferuje či praktikuje. Důležitým faktorem v otázce zhodnocení je i motivace, kterou má daný náboženský směr při poskytování pomoci. Mají stejný pohled na člověka a co si myslí o jeho důstojnosti? Jak pohlížejí na rovnost mezi ženou a mužem? Jakou hodnotu a smysl má pro ně lidský život? Cílem této práce je popsat specifické aspekty světových náboženství: islámu, hinduismu, buddhismu a judaismu, které mohou mít význam pro poznání, spolupráci či partnerství mezi sebou navzájem v rámci poskytování pomoci. Tato náboženství jsem zvolil z toho důvodu, že jsou počtem svých vyznavačů a následovníků v celosvětovém měřítku nejmarkantnější a jsou jistým způsobem známa i široké 6 Viz. Předsednictvo Česká národní rady, Listina základních práv a svobod. Ostrava-Hrabůvka: Sagit, 2003., Článek 16, (1), (4), s. 18.

7 laické veřejnosti. Pro práci sociálního nebo humanitárního pracovníka může jejich hlubší poznání být velmi přínosné zejména pro budování vztahů, vytváření kooperačních plánů či uzavírání koalic např. v terénním prostředí při práci v zahraničí. Využití těchto poznatků v rámci domácí spolupráce je rovněž možné vzhledem k demografické struktuře obyvatel a dnešní variabilitě cizích státních příslušníků na našem území. Dále mohou tyto poznatky usnadnit volbu pracovníkova přístupu, metody nebo dokonce strategie; může ho lépe připravit na práci s určitými skupinami klientů. Předmětem této práce je hodnocení a srovnávání různých náboženských proudů z hlediska teologického pouze v té míře a souvislostech, jež se týkají poskytování pomoci druhým. Nejedná se o komplexní teologické zhodnocení, ale o cílené zhodnocení té části učení, projevů nebo postojů, které mohou jakkoliv souviset se solidaritou s trpícími. Důležité je zachycení takových prvků a rysů, které jsou přínosné pro kooperaci mezi sociálními či humanitárními pracovníky napříč světovými náboženstvími. Nejedná se o propagaci ani o kritiku daného náboženského směru. Zdroje, ze kterých jsem pro tuto práci čerpal, jsou literatura doporučená vedoucím práce, referáty či studie k dané problematice a internetové stránky, zejména elektronické encyklopedie pro získání dat či jiných faktografických údajů. Struktura práce je rozvržena do základních kapitol, které se věnují profilu daného světového náboženského proudu. Dále každá kapitola obsahuje podkapitolu popisující potenciál daného směru pro výkon charitativně diakonické činnosti. Jedná se o teoreticky orientovanou práci. Cíl své práce tedy spatřuji v sumarizaci informací a možnosti jejího praktického použití v konkrétní práci sociálních a humanitárních pracovníků.

8 1. Islám Islám, který původně vznikl na Blízkém východě, je v dnešní době univerzálním náboženstvím, které se přizpůsobilo místním podmínkám od Maroka na západě až k Indonésii na východě. Muslimské vyznání víry, zvané šaháda, zní: Není Boha kromě Boha, Mohamed je Boží prorok. Toto vyznání je jedno z pěti pilířů islámu. Islám sice nemá žádné autoritativní krédo, které by znamenalo podřízenost, ale opakování těchto dvou tvrzení činí člověka muslimem, tj. tím, kdo se podřizuje. Šaháda je obvykle to první, co muslimské děti slyší při příchodu na tento svět, a je také tím posledním co člověk slyší, když jej opouští. Důraz na jednoho Boha (v arabštině Alláh) spojuje islám s jeho monoteistickým dědictvím z judaismu a křesťanství. Muslimové však věří, že islám tak, jak byl zjeven proroku Mohamedovi a zapsán v Koránu, je konečnou verzí zjeveného náboženství. Mohamed je prorok jako Abrahám, Mojžíš či Ježíš, ale jeho posvátná kniha je naplněným a dokončeným poselstvím jeho prorockých předchůdců. Po něm již Bůh nesešle žádné proroky. 7 Zakladatelem Islámu je Mohamed. Muslimská tradice vypráví, že se Mohamed narodil v Mekce okolo roku 570 po Kr. Mekka byla tehdy prosperující obchodní oblastí a přitahovala poutníky z celé Arábie. Mohamed brzy osiřel a vychovával jej strýc chudý a ušlechtilý člověk. Mohamed se stal brzy obchodníkem a mnoho pozdějších vyprávění traduje, že byl mimořádně moudrý a spravedlivý. Mohamed měl údajně ve zvyku meditovat na hoře Híra, nedaleko Mekky. Byl znepokojen materialismem, nespravedlností a duchovním neklidem ve městě. Jednoho dne roku 610, když spal v jeskyni, uslyšel kázání nějakého hlasu. Pozdější muslimská tradice událost chápe tak, že toto kázání byly vlastně první instrukce v řadě božských zjevení, která Mohamedovi předal anděl Džibríl (Gabriel). 7 Srov. KROPÁČEK, L., Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 1993. S. 14.

9 Praktickou stránku islámu tvoří rituální praxe, tzv. pět pilířů, které od 10. stol. platí za podstatu muslimského práva. V Koránu není žádný z těchto požadavků plně vyjádřen, avšak vzhledem k jejich rituálnímu charakteru představují mocný nástroj pro vyjádření individuální a komunální muslimské identity. Prvním pilířem je Šaháda neboli vyznání islámské víry. Druhým pilířem je Salát neboli povinná modlitba, které předchází rituální omývání, jež je vyžadováno pětkrát denně: za svítání, v poledne, odpoledne, při západu slunce a v noci. Třetím pilířem je platba almužny, Zakát. Odvádí se podle bohatství jednotlivce, ve výši 2,5 % z majetku přesahujícího minimum, tj. Nisab. Ramadán je označení důležitého devátého měsíce v islámském kalendáři. V Koránu je jako jediným nazýván jménem (Korán 2, 185 8 ). Podle svého obsahu a formy je ramadán měsícem půstu. 9 Po 40 dní, v době mezi svítáním a soumrakem, by se měli muslimové vzdát jídla a pití, rovněž kouření a sexuálního styku. Konec půstu se oslavuje svátkem íd al-fitr. Pátým a posledním pilířem islámu je Hadždž neboli pouť do Mekky. Jednou za život, když to finanční situace dovolí, musí každý muslim cestovat do rodiště islámu. V Mekce, po vykonání různých rituálů, veliké oběti a rozdělování masa, se ukončuje Hadždž. Slaví jej muslimové na celém světě. V České republice je zhruba do 10 tisíc stoupenců islámu. 10 S muslimy se lze tedy setkat buďto přímo na našem území (např. v rámci uprchlického tábora, u žadatelů o azyl či v rámci práce s cizineckou studentskou komunitou, apod.) anebo na muslimském území (mezinárodní projekt, humanitární činnost, studium, apod.). Jedno z hlavních specifik muslimského způsobu života jsou stravovací návyky. Muslimové nejedí vepřové maso samotné, ani výrobky vepřové maso obsahující, nepijí alkohol a jejich každodenní režim, včetně stravování, se řídí různými pravidly vycházejícími z pěti pilířů muslimské rituální praxe. Při spolupráci s muslimy je užitečné si uvědomit, zdali právě neprobíhá Ramadán. Muslimové si rovněž velmi váží Koránu. Nikdy by jej nepoložili na zem a při předávání této knihy muslimům je důležité jej umístit na důstojné místo. S příchodem Koránu se totiž 8 Při referenci na Korán je uváděna nejprve kapitola a pak číslo Súry. 9 Srov. Waldensels, H. Lexikon náboženství. Praha: Victoria Publishing, a. s., 1994. S. 446. 10 Srov. Nadace ADRA adventistická nadace pro pomoc a rozvoj [online]. c2004, poslední revize 2004 [cit. 3. března 2008]. Dostupný z WWW: < http://nadace adra.cz/publikace.php>.

10 uskutečnil první záměr, a to umožnit Arabům přístup do společenství národů knihy, Židů a křesťanů, kteří obdrželi Tóru a evangelia. 11 Rovněž není mezi muslimy dovoleno jakkoli zobrazovat či ztvárňovat Alláha a proroka Mohameda. Vzhledem k silným náboženským tradicím a úzkému propojení náboženské složky se státní správou v islámských zemích, upřednostňují muslimové před psychology raději jejich duchovního imáma. Imám, doslova příkladný, vedoucí, první osoba při muslimském obřadu v mešitě. Může jím být jakýkoliv dospělý muslimský muž dobrého charakteru stojící v čele komunity. Imám není ustanoven do pozice jako je např. ordinovaný kněz či duchovní, nicméně větší mešity mohou mít placeného imáma. 12 Evropští muslimové se oblékají podobně jako Evropané. (Tj. nepraktikují striktní nošení šátku). Muslimové zpravidla mohou darovat i přijímat krev. Při pohřebních obřadech se zvyky různých muslimských komunit mohou lišit. Teritoriálně jsou nám nejbližší bosenští muslimové. Při pohřebních obřadech se bosenští muslimové modlí (klaní) za mrtvého doma i v minaretu. Mrtvého umyjí, zabalí do bílého plátna, potom do zeleného plátna s věroučnými znaky a položí do rakve bez víka. Pohřeb se uskutečňuje do 24 hodin po smrti. Mrtvé muslimové nepitvají. Pohřební obřad se koná vždy s vyloučením žen, které se scházejí v domě pozůstalých a pláčou. Zesnulý je pochován hlavou k východu slunce, je z něj sejmuto zelené plátno. Šikmo přes otevřenou rakev jsou položeny desky a hrob je zasypán zeminou tak, až vznikne mohyla. Poté se konají opět modlitby u hrobu. 13 Obecně platí, že muslimové mají silný, tradiční, patriarchální řád a v podmínkách, kde nemohou zabezpečit rodinu (tam, kde jsou plně odkázáni na pomoc jiných), se mohou cítit velmi frustrováni, s pocitem selhání, neschopnosti obstarání základního materiálního zabezpečení. Tato situace je typická například u čečenských uprchlíků. 11 Srov. Eliade, M., Culianu, I. P., Slovník náboženství. Praha: Český spisovatel, a. s., 1993. S. 99. 12 Srov. Hinnells, J. The Penguin Dictionary of Religions, Middlesex, England: Penguin Books Ltd. 1997.S. 233. 13 Srov. Nadace ADRA adventistická nadace pro pomoc a rozvoj [online]. c2004, poslední revize 2004 [cit. 3. března 2008]. Dostupný z WWW: < http://nadace adra.cz/publikace.php>.

11 1.1. Potenciál pro charitativně diakonickou činnost Muslimové vnímají utrpení a bolest v mnoha aspektech podobně jako křesťané. Rozdíl může být ovšem v postoji vůči určitým skupinám (segregacím) lidí, v otázce poskytnutí pomoci. Z hlediska vnímání života člověka věří muslimové rovněž jako křesťané v život, který následuje po tomto pozemském životě. Muslim orientuje sebe a svůj život podle jednoho a jediného Boha, který je stvořitelem a soudcem světa. Dále věří v den budoucího soudu, kdy mrtví vstanou z mrtvých a Bůh dá všem odplatu dle svého soudu. Pojetí člověka z hlediska osobního vztahu mezi jím a Bohem je poněkud odlišné od např. křesťanského pojetí, kde je člověk vnímán jako partner je stvořen k Božímu obrazu a má se spolupodílet na Božím plánu. V muslimském pojetí je člověk vnímán spíše jako povinný plnící Boží zákony, dodržující zákony a předpisy v Koránu. Obecně vzato, muslim je povinen poskytnout pomoc svému bratru tak jak to odkázal prorok Mohamed, který nahradil předislámskou solidaritu kmenovou solidaritou všech věřících muslimů. 14 Již výše zmíněná almužna může být ovšem interpretována nikoli jen jako bezvýhradný projev lásky k bližnímu, ale spíše jako nástroj povinnosti vůči etice splnění muslimské povinnosti vůči Alláhu. Nicméně Korán, jako součást zákona, přináší pro muslimy mnoho morálních a etických pokynů, jako jsou výzvy ke zbožnosti, upřímnosti, vlídnosti, velkodušnosti, štědrosti, trpělivosti, cudnosti, milosrdenství a dobrým činům. Dále je vybízí k laskavému jednání se starými rodiči, při provinění povzbuzuje ke kajícnosti. Také je nabádá k tomu, aby obdarovávali chudé, pocestné a své příbuzné. Zakazuje smilstvo a zabíjení. Ve všem ať se drží střední cesty a dbají Božích připomenutí. Islámu je cizí oddělování duchovně-náboženské a světsko-státní oblasti života. Stát a jeho instituce jsou proto v islámských státech zodpovědné jak za náboženské tak i sociální potřeby svých občanů. Skutečností ovšem je, že v od minulého století zajišťuje pomoc chudým a nemocným Červený půlměsíc. I pro něj je ale navázanost na islámsko-státní struktury příznačná. Jinak řečeno, na rozdíl od Červeného kříže, Charity či Diakonie, jde o vládní, státně-náboženskou organizaci, navíc s mnohem nižším stupněm institucionalizace. Pokud bychom se zaměřili na západoevropské muslimské iniciativy směřující k poskytování pomoci, tak např. v Německu založila muslimská komunita obecně prospěšnou společnost s názvem: Muslimové 14 Srov. Müller, Z., Islám historie a současnost. Praha: NS Svoboda, 1997. S. 114.

statutu. 15 V některých zemích, zejména v nábožensky smíšených regionech (Bosna, 12 pomáhají, která se ale jen výjimečně věnuje sociálním službám na území Německa, spíše směřuje své aktivity k podpoře jiných islámských zemí (můžeme spekulovat o tom, že by mohla být zneužita k podpoře teroristických skupin). Finanční prostředky z katolického prostředí známých mezinárodních humanitárních nadací Brot für die Welt nebo Misereor sice také směřují do zahraničí, zemí třetího světa, avšak nezávisle na jejich politickém či náboženském Chorvatsko) působí na rozdíl od Červeného půlměsíce silně nábožensky motivovaná pomáhající iniciativa s názvem Mehemet. 16 Z historického hlediska je zajímavé se zamyslet nad tím, jak může být rozdílný postoj muslima k nemuslimským vyznáním či k nevěřícím. Ještě v 19. stol. fungoval tzv. sytém millétů, který sloužil k odlišení věřících jiného vyznání v rámci muslimských komunit. Tento systém zároveň zajišťoval garanci menšinových práv především křesťanských, ale i židovských náboženství. Dovoloval právo hlásit se k jiné víře, vykonávat odlišné rituály a uplatňovat v rámci své náboženské obce vlastní společenské zvyklosti. Milléty se na oplátku zavazovaly respektovat centrální islámsko-politické uspořádání a řádně platit vyměřené daně. Tento systém fungoval poměrně klidným způsobem až do 19. stol., kdy po rozpadu Osmanské říše si jednotlivé národní skupiny začaly formovat vlastní politické programy. Práva jiných vyznání začala pociťovat částečná omezení. 17 Pokud bychom se zaměřili zejména na postoj islámu konkrétně ke křesťanství a snažili bychom se zde nalézt společnou platformu pro poskytování pomoci v rámci určitého partnerství, můžeme konstatovat, že vztahy mezi těmito dvěmi náboženstvími byly problematické a jejich vzájemný dialog je i dnes poměrně obtížný. Je třeba brát v potaz následující aspekty: Islám vznikl po křesťanství a už proto představuje pro křesťany určitou výzvu. V Koránu je uvedený postoj rovněž ke křesťanství, k jeho základnímu učení a k úloze Ježíše popírá, že Ježíš je jediný prostředník spásy. 15 Srov. POMPEY, H., Solidarität in anderen Religionen Ausgangspunkt für interreligiöse, caritative Kooperation. In DEUTSCHER CARITASVERBAND, Caritas 2000. Freiburg, 1999, s. 25-40. 16 Srov. POMPEY, H., Solidarität in anderen Religionen Ausgangspunkt für interreligiöse, caritative Kooperation. In DEUTSCHER CARITASVERBAND, Caritas 2000. Freiburg, 1999, s. 25-40. 17 Srov. Müller, Z., Islám historie a současnost. Praha: NS Svoboda, 1997. S. 116.

13 Konfrontace islámu a křesťanství bývala (a ještě dnes i může být) spojena s fenomény dobývání a obrany. Šíření islámu vedlo v historii k zániku rozvíjejících se křesťanských církví. Na druhou stranu zde hrály poměrně komplikovanou roli křesťanské křížové výpravy. Z oficiálního postoje křesťanů konkrétně Římskokatolické církve, lze usoudit, že tendence a vůle k určitému dialogu či uznání důležitosti druhé strany byla oficiálně vyjádřena věroučnou konstitucí o církvi Lumen gentium (čl. 16), kde popisuje zaměření evangelia na všechny lidi; k tomuto se odkazuje Hans Waldenfels, když uvádí: Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že zachovávají víru Abrahámovu a spolu s námi vyznávají jediného milosrdného Boha, který bude soudit lidi v poslední den. 18 Zkušenosti ukazují, že islámské pomáhající iniciativy spolupracují s křesťanskou charitou nebo diakonií jen výjimečně, přestože ze strany křesťanských pomáhajících organizací mnohdy ochotně přijímají podporu. Pokud se zamyslíme nad mírou solidarity s trpícími v rámci Islámu, lze usoudit, že existující míra solidarity a dispozice pro poskytování pomoci je limitována mnohými faktory. Jeden z bodů, které nelze přehlédnout je postoj Islámu k ženám, kde postavení muslimské ženy je v dnešní době jedním z nejcitlivějších a nejkontroverznějších témat. Podle Koránu je muž a žena, jakožto bytosti stvořené, si navzájem rovnocenní. Nicméně i přesto se muži dostává jakési nadřazenosti nad ženou. Má údajně totiž větší rozumové schopnosti tedy z toho vyplývá jeho povinnost o ženu pečovat a materiálně ji zajišťovat, je-li jeho manželkou, sestrou nebo dcerou. Zdeněk Müller uvádí citát z Koránu, kde se je napsáno: Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých (ženám) a ctnostné ženy jsou pokorně oddány... A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je. Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proto nim důvody! 19 18 Viz. Waldenfels, H., Světová náboženství. Praha: Zvon, 1992. S. 40. 19 Viz. Müller, Z., Islám historie a současnost. Praha: NS Svoboda, 1997. S. 130.

14 Dalším bodem, který je projevem nesourodého postoje Islámu k trpícím je konfrontace muslimů a jejich nepřátel. Muslimové mají argumenty, že zbývající nearabský svět (nebo alespoň jeho část) stojí proti nim. Xenofobie zachvacující militantní islamisty plodí teroristická uskupení a hnutí, která citují Korán a v jeho jméně a ve jménu islámu jsou schopni vykonat jakékoliv násilí. Odhodlanost muslimů trestat a zároveň se stávat mučedníky je zejména v dnešní době výrazně očividná a mnozí si kladou otázku nad budoucí komunikací mezi Východem a Západem. Z uvedeného vyplývá, že islamisté netvoří jedinou homogenní skupinu. Někteří islamisté prosazují ozbrojenou revoltu, jiní zase upřednostňují politický proces a hledají postupně změnu.

15 2. Judaismus (Federace židovských obcí) Judaismus, jehož historie sahá přes 4000 let nazpět, byl prvním náboženstvím, které vyznávalo jediného, všemocného Boha. Hebrejská Bible mj. obsahuje pět knih, tzv. Mojžíšových, které předznamenávají prvky judaismu: vytváření mýtů, židovský zákon a historii Izraelitů. Po ukončení biblického období rozvíjeli židovskou teologii a praxi Rabíni. (Rabín je označení učitele či autority vykládajícího Tóru. Ordinování na rabína vyžaduje přezkoušení znalostí z vybraných témat židovského zákona již ordinovanými rabíny. 20 ) Původ židovského vyznání spočívá v událostech odvíjejících se od Abrahama. Když Abrahám opustil chaldejský Ur (dnešní jižní Irák), svou rodnou půdu, přislíbil Bůh Abrahámovi a jeho ženě Sáře Kananejskou zemi (území dnešního Izraele/Palestiny) a mnoho potomků. Později byl Abrahám vyzván k tomu, aby se nechal obřezat. A na důkaz trvalého znamení smlouvy mezi Bohem a Abrahámovými potomky, se měli nechat obřezávat také jeho synové, a to osmý den po narození. Brzy poté, co Abrahám uposlechl Božího příkazu, se mu narodil syn Izák. Abrahámovi potomci odešli přibližně roku 1700 př. Kr. do Egypta, aby se vyhnuli hladomoru. Již o dvě generace později byli považováni za nepřátelské cizince a byli zotročováni. Následně pak Izraelité opustili Egypt pod vedením Mojžíše. Poté na hoře Sinaj ustanovil Bůh pro všechny Izraelity desatero přikázání a mnoho dalších pokynů podrobně popisujících, jak mají sloužit Bohu a také, jaká mají mít mezi sebou ustanovena pravidla společensko sociálního soužití v rámci jejich komunity. Prvním rabínem v židovském vyznání byl Jochanan. V době římského obléhání Jeruzaléma, krátce před zničením Chrámu (v roce 70 po Kr.), byl Jochanan propašován z Jeruzaléma v rakvi. Římané mu dovolili založit školu v Jabne na izraelském pobřeží Středozemního moře. Jeho studenti se stali rabínskými učenci, rozšířili existující biblické zákony a vytvořili rámec náboženské víry, který umožňoval další existenci židovské komunity. 20 Srov. Hinnells, J. The Penguin Dictionary of Religions, Middlesex, England: Penguin Books Ltd. 1997. S. 406.

16 Judaismus, tak jak je praktikován v dnešní době, spočívá jednak na židovské Bibli, tak na rabínském výkladu biblických idejí. Židé kladou velký důraz na studium svatých textů. Věří, že Bůh projevuje svou vůli prostřednictvím událostí v historii, a že jedině studiem mohou jednotlivci porozumět podstatě judaismu. V cyklu židovského roku jsou obsaženy svátky radosti a období smutku. Roš ha-šana je novoroční slavnost narození světla. Židé ve svých domovech jedí jablka a med k vyjádření naděje, že nadcházející rok bude sladký (příznivý). Jom kipur je Den smíření; duchovní čistota, která umožňuje začít rok s čistým srdcem. Lidé fyzicky schopní (nikoliv slabí či nemocní) nejedí žádné jídlo ani nepijí po dobu 25 hodin. Obřady se konají večer a od časného rána do setmění. Svátek Pascha připomíná památku exodu z Egypta. Oslavuje se sekvencí čtení a symbolických aktů, které jsou popsány v modlitební knize zvané pesachová hagada. Rodiče vysvětlují dětem události z Exodu a všichni jedí nekvašený chléb. Sedm dní poté se konají Šavu ot (letnice), oslava přijetí Desatera přikázání na hoře Sinaj. Svátkem Sukot (svátek sklizně) si Židé připomínají život pod Boží ochranou po dobu čtyřiceti let na poušti. Každá rodina si postaví malý stánek s otevřenou střechou a tam jedí. Třese se citrónovníkem, palmovými listy, myrtou nebo vrbovými větvemi. Purim připomíná události z knihy Ester, která vypráví jak bylo zabráněno vyvraždění Židů. Purim připomíná den, kdy se tak mělo stát. Židé čtou knihu Ester a děkují Bohu za svou záchranu, přispívají almužnou chudým, aby i oni mohli slavit s nimi; posílají přátelům dárky, jedí a pijí. Přestože je židovský kalendář bohatý na svátky během roku, tak je i každá sobota Sabat (odpočinutí) pro Židy velmi důležitým svátkem. Podle Božího příkazu se v tento den nevykonává žádná tvůrčí práce. To poskytuje volný čas pro modlitby, zpívání, procházky, jídlo, studium a zábavu. Tento den je pro Židy vyvrcholením týdne, dnem požehnání a štěstí. Sabat začíná od západu slunce v pátek a trvá do východu hvězd v sobotu večer. Zahajuje se zapálením dvou svíček a požehnáním poháru vína, aby se den prohlásil za svatý. Židé nosí nejlepší oblečení a jedí slavnostní jídla. Také v synagóze se hlavní obřady týdne konají právě v sobotu ráno. Zbožný Žid v tyto dny nepracuje a nenosí žádné předměty, ani nebude pomáhat v žádné činnosti. Odmítne převoz, nepoužívá auto, světlo, oheň a telefon. Výjimku tvoří ohrožení života (otravy, horečka apod.), kdy například otec odveze autem dítě

17 do nemocnice, ovšem zpět jde pěšky. Někteří ortodoxní Židé si na tento den najímali služebné, které jim v domě vykonávaly všechny potřebné práce a úkony. V judaismu je poměrně velký důraz kladen na děti. Chlapci ve věku 13 let a děvčata ve 12 letech jsou považováni za bar/bat micva (bar = syn, micva = povinnost anebo příkaz) 21, tedy zodpovědní za vlastní dodržování přikázání, a jsou oprávněni v synagóze vykonávat určité obřadní úkony. K slavnostnímu překročení prahu dospělosti odříkávají požehnání nad Tórou při sváteční sobotní ranní bohoslužbě a mohou také číst z Židovské Bible, vést tuto bohoslužbu nebo si připravit řeč k tomuto čtení. Judaismus věří, že manželství je ten nejšťastnější a nejsvatější lidský stav. Židovské svatby se konají pod baldachýnem, jež symbolizuje budoucí domov manželského páru. Tradičně dává ženich nevěstě prsten a uzavírá se ketuba (svatební smlouva), ve které jsou podrobně vypsány povinnosti ženicha a stanoveny alimenty, které bude v případě rozvodu nevěstě platit. V dnešní době je svatba považována za rovnocenně zodpovědnou událost pro obě strany a mnoho neortodoxních párů si symbolicky vyměňuje prsteny navzájem. Judaismus rovněž učí, že lidská duše je nesmrtelná. Existuje mnoho smutečních obřadů pro pozůstalé, které jim nejprve poskytují ochranu v jejich zármutku a poté jim tyto obřady postupně pomáhají vrátit se do každodenního života. Při pohřebním obřadu nejbližší členové rodiny odříkávají Kadiš jatom, modlitbu oslavující Boha. Po sedm dní po pohřebním obřadu by měli truchlícím ostatní přinášet jídlo, navštěvovat je a kondolovat jim. Pak následuje období, ve kterém se ještě stále uplatňují některá smuteční omezení. Platí přitom, že Kadiš za rodiče trvá jedenáct měsíců a za blízké příbuzné třicet dní. Rabín nechodí na hřbitovy, nedotýká se mrtvých. Výjimkou je situace, když není přítomna žádná jiná osoba nežli Rabín. Při úmrtí Židé nedovolují pitvu zesnulého. Samotné pohřbívání bývá do země a bez rakve. V případě, že to situace neumožňuje (např. vzhledem k místním předpisům), v tom případě se připouští použití obyčejné truhly. 21 Srov. Runes, D., Slovník Judaismu. Bratislava: Danubiaprint, š. p., 1992. S. 29.

18 Předpisy pro košer (vhodné) jídlo jsou důležitou součástí židovského života a identity. Judaismus se řídí zásadou, že není dovoleno jíst krev a kůzle v mléce jeho matky, což v praxi znamená, že je nepřípustné při přípravě pokrmů a jejich konzumaci míchat maso s mlékem a výrobky z nich. Dále není dovoleno jíst vodní živočichy s ulitou nebo krunýřem a dravé ptáky. Maso je dovoleno jíst pouze ze zvířat s rozdělenými kopyty, která přežvykují. Rabíni později zavedli šchitu přeříznutí krčních artérií ostrým nožem, což je metoda porážky, při které se odstraní z těla dobytčete maximální množství krve. V židovských kuchyních je proto dvojí sada nádobí, příborů a dalších kuchyňských potřeb. Jedna pro maso a druhá pro mléčné výrobky. Jídlo, u něhož je tato zásada dodržena, má označení košer. Pokud se Židé stravují v restauracích, musí tam existovat autorizovaný dozor na přípravou jídla z košer potravin. Totéž platí u nápojů.

19 2.1. Potenciál pro charitativně diakonickou činnost Jako základní společnou platformu pro vnímání utrpení a bolesti pro křesťany a Židy lze označit Starý zákon. Ve Starém zákoně Bůh vede svůj lid, učí jej poznávat pravé hodnoty a sloužit jedinému, pravému Bohu. Na hoře Sinaj předává Desatero z hlediska dnešní doby je tento kodex předáván jak Židům tak i křesťanům. Kořeny smyslu pro péči o chudé či utlačované lze také spatřovat přímo ve Starém zákoně, kde se na mnoha místech zmiňuje závazek krále pomáhat chudým k právu. Kromě toho je rovněž připomínána povinnost dobře situovaných Izraelitů pečovat o chudé. Nachází se jak v mudroslovných spisů Starého zákona, tak i v právních ustanoveních z různých historických epoch dějin Izraele. Velice pozoruhodným rysem sociálního projevu Izraelitů je kritika ze strany proroků, kteří nekompromisním způsobem zavrhovali útlak a vykořisťování chudých, vdov a sirotků což považovali za velký zločin volající o trest k Bohu. Již vzhledem k události předání desatera a dalších předpisů a pokynů pro Izraelity, měly tedy Izraelité nesporně velmi dobře propracovanou legislativu spravedlnosti a práva. Za zmínku stojí například systém ochrany ohrožených skupin a jedinců, kdy starozákonní Izrael, jakožto agrární společnost, kladl velký význam na dobré fungování rodin. Sociální nouze tedy nastala tehdy, pokud došlo k narušení dvou základů: půdy a rodiny. Staří požívali zvláštní ochrany (např. Ex. 20,12;21,15.17). Podobně se těšili ochraně před útlakem také cizinci (Ex 20,20). Za zmínku stojí s tzv. první sociální daň, za kterou lze považovat deuteronomní předpisy o desátcích v knize Deuteronomium 14, 22 29. Dá se přepokládat, že zemědělské desátky tvořily hlavní (královskou) daň. Desátek zde má charakter chrámové daně, je požadován jen od rolníků, kteří jej navíc mohou sami dvakrát v průběhu tří let spotřebovat u centrální svatyně. Každého třetího roku má být ale desátek rozdělen v místní komunitě, z čehož měli mít prospěch zejména cizinci, vdovy a sirotci. Z toho lze usoudit, že celá třetina tehdejších státních příjmů byla používána pro zabezpečení sociálně slabých skupin. 22 Jedinečnost židovského národa se také výrazně projevila v dějinách pronásledování a rozptýlení tohoto národa v antijudaismu. Od dobytí Jeruzaléma a babylonského zajetí, přes opětovné zničení chrámu, až po dějiny rozptýlení, 22 Srov. DOLEŽEL, J., Bůh na straně chudých, s. 73-99.

20 ghettizace, nenávisti vůči Židům a pronásledování, které vyvrcholilo v genocidě Židů, byly dějiny židovského národa dějinami nevinně prolité krve. Tyto dějiny lze s těží čistě racionálně vysvětlit. Dalším důležitým aspektem tohoto národa je to, že Židé, jako menšinová skupina, bezezbytku nevymizeli, nýbrž naopak vyvinuli podivuhodnou rezistenci a regenerační sílu. V každém případě, nikdy se vůči svému okolí neasimilovali natolik, aby přitom ztratili svou původní identitu. Naopak, vždy existovalo jádro, které se snažilo identitu uchovat. Z výše uvedeného je zřejmé, že dějiny židovského národa se velmi často pojily s útiskem, pronásledováním a utrpením. Dá se říci, že se to jistým způsobem může promítat i na jejich dnešním postoji vůči utrpení a bolesti. Jistě tento národ ví o čem hovoří, hovoří-li o bolesti a utrpení. Z toho vyplývá i množství svátků, které Židé slaví, a které mají spojitost s osvobozením či vyvedením tohoto národa z určitého utrpení. V bezpočtu příběhů utrpení zůstává živá vzpomínka na Boží přítomnost a vysvobození, ale také na jeho sebeponížení a sympatii s trpícími. Když se v rámci židovské bohoslužby předčítají zapsané vzpomínky z Tóry, tam se také uskutečňuje společenství, vzpomínky a vyprávění, které si je vědomo Boží blízkosti s trpícími. Židé jsou ve svém náboženství a mentalitě mírní, kladou důraz na svou autonomii nejeví projevy hostility vůči jinému subjektu, komunitě či náboženství. Ovšem, je třeba vzít v potaz i ten fakt, že právě díky bolestné historii, kterou si židovský národ prošel, nejsou Židé příliš velkými iniciátory dialogu, kde by se vytvářel prostor pro spolupráci s jinými náboženstvími. To může souviset i s jistou mírou nedůvěry a následné segregace se od ostatních, vzhledem k bolestné cestě, po které tento národ putoval. Může to mít také i souvislost s rysem partikularismu, který plyne z jejich striktního monoteismu, podobného například islámu Dalším faktorem je i náboženská otázka jako taková. Od křesťanů se v této oblasti Židé zásadně liší v pochopení a vnímání osoby Ježíše Krista. Na konci dějin Starého zákona dochází ke změně v náboženském vývoji. Smysl utrpení, tak jak jej vnímá křesťan, se liší od způsobu jeho vnímání Judaismem. Za důležitou zmínku stojí skutečnost, že odhadem na konci 18. či 19. stol. se židovská Sedaka (soukromé dobročinné iniciativy) koncentrovala podobně jako charita nebo diakonie do velkého dobročinného svazu. Dnes patří např. Centrála židovské dobročinnosti v Německu (založena 1917 v Berlíně) k jednomu z šesti vrcholných nestátních svazů sociálních služeb (sem patří pochopitelně také Německý