BD-03-13-570-CS-C JIŽ 25 LET PODPORUJEME LIDSKÁ PRÁVA EVROPSKÝ PARLAMENT SACHAROVOVA CENA ZA SVOBODU MYŠLENÍ JIŽ 25 LET PODPORUJEME LIDSKÁ PRÁVA www.europarl.europa.eu/sakharov
Lidé by měli vždy poslechnout své svědomí. Základem civilizace jsou lidská práva. Jelena Bonnerová 2 3
Předmluva V roce 2013 si připomínáme 25. výročí udílení Sacharovovy ceny na podporu a obranu lidských práv. V průběhu let jsme ocenili a podpořili boj jednotlivců a organizací jednotlivců, kteří statečně vystupovali proti rasismu a útlaku, válce a terorismu, věznění a mučení, aby hájili svá práva a práva ostatních. Je mi velkým potěšením, že letos mohu mezi laureáty Sacharovovy ceny přivítat Malalaj Júsufzaiovou, statečnou mladou dívku z Pákistánu, jejíž odhodlání bojovat za právo dětí na vzdělání je velmi motivující. Svůj boj na podporu dívek a žen v jejich úsilí za sebeurčení vedený v Pákistánu Malalaj přenesla do celého světa. Malalaj je inspirací pro děti i dospělé všude na světě a naším cílem je následovat její příklad konkrétní pomocí. V roce 2012 věnovala Evropská unie peníze za Nobelovu cenu, kterou získala, na iniciativu Děti míru, jejímž cílem je pomoci dětem ve světě, včetně pákistánských dívek, prosadit jejich právo na vzdělání. Jako zástupce více než 500 milionů evropských občanů je Evropský parlament pevně odhodlán hájit lidská práva. Evropský parlament se velmi konkrétně staví za naše společné hodnoty prostřednictvím přijímání usnesení o ochraně lidských práv, návštěv v terénu, provádění opatření na diplomatické úrovni a vysílání volebních pozorovatelských misí. Evropský parlament rozhodně vystupuje na obranu politických vězňů, disidentů a bojovníků za lidská práva. Prostřednictvím sítě nositelů Sacharovovy ceny, která sdružuje všechny laureáty a zástupce Evropského parlamentu, usilujeme o vytvoření pevné platformy pro každého, kdo ctí svobodu myšlení, abychom posílili poselství míru, tolerance, svobody, lidských práv a právního státu na celém světě. Jsem velmi hrdý na to, že Evropský parlament v roce 2013 přijal tři laureáty, kterým bylo politicky znemožněno, aby se zúčastnili slavnostního předání svých cen v Evropském parlamentu v době, kdy jim byly uděleny, a mohl jim tak jejich ceny slavnostně předat. Těmito laureáty jsou: hnutí Dámy v bílém (Damas de Blanco) a Guillermo Fariñas z Kuby a bývalá politická vězenkyně Aun Schan Su Ťij. U příležitosti tohoto významného 25. výročí udílení Sacharovovy ceny, které si tento rok připomínáme, jsem vyzval laureáty z celého světa, aby spojili síly s Evropským parlamentem v zájmu posílení našeho společného boje za lidská práva a základní svobody na celém světě a ideály, jež naši laureáti prosazují ve svém každodenním životě. Společně se všemi odvážnými muži a ženami, a nyní s touto mladou dívkou Malalaj, kterým jsme vyjádřili uznání udělením Sacharovovy ceny, budeme i nadále usilovat o to, aby se všeobecná lidská práva, v něž věříme, stala realitou pro všechny. Martin Schulz předseda Evropského parlamentu 4 5
V životě není nejdůležitější to, že jsme žili, ale co jsme znamenali pro život druhých. Nelson Rolihlahla Mandela Sacharovova cena Na počest ruského jaderného vědce a ochránce lidských práv Andreje Sacharova uděluje Evropský parlament od roku 1988 Sacharovovu cenu za svobodu myšlení, jež je jeho nejvyšším oceněním úsilí v oblasti lidských práv. Držitelům této ceny, které podněcuje a podporuje v jejich boji za jejich věc, projevuje uznání a morální podporu. Cena se uděluje jednotlivcům i sdružením: disidentům, politickým představitelům, novinářům, právníkům, aktivistům občanské společnosti, spisovatelům, matkám a manželkám, představitelům menšin, skupině aktivistů vystupujících proti terorismu, mírovým aktivistům, aktivistovi bojujícímu proti mučení, karikaturistovi, dlouholetému vězni svědomí, režisérovi a dokonce i OSN jako celku. Oceňuje především svobodu projevu, ochranu práv menšin, dodržování mezinárodního práva, rozvoj demokracie a zavádění právního státu. O udělení Sacharovovy ceny, s níž je spojen finanční příspěvek ve výši 50 000 EUR, rozhoduje Evropský parlament na svém formálním plenárním zasedání veštrasburku na konci roku. Kandidáty mohou navrhovat politické skupiny nebo skupina alespoň 40 poslanců Evropského parlamentu. Své kandidáty představí na společné schůzi Výboru pro zahraniční věci, Výboru pro rozvoj a podvýboru pro lidská práva, jejichž členové pak do užšího výběru zvolí tři kandidáty. Konečné rozhodnutí o nositeli či nositelích pak každoročně přijímá Konference předsedů, subjekt Evropského parlamentu, v jehož čele stojí předseda Parlamentu a jehož členy jsou představitelé všech skupin zastoupených v tomto orgánu, a proto je rozhodnutí o nositeli Sacharovovy ceny skutečně evropskou volbou. 6 7
Andrej Sacharov Inspirace pro cenu Andrej Sacharov (1921-1989), renomovaný fyzik, člen akademie věd, disident a nositel Nobelovy ceny míru z roku 1975, pobýval v době, kdy se dozvěděl o úmyslu Evropského parlamentu vytvořit cenu za svobodu myšlení, jež by nesla jeho jméno, v exilu v Gorkém (dnešní Nižnij Novgorod). V roce 1987 ze svého exilu Evropskému parlamentu sdělil, že souhlasí s tím, aby tato cena nesla jeho jméno, a vyjádřil nad touto skutečností dojetí. Oprávněně viděl v tomto ocenění povzbuzení pro všechny, kteří se jako on upsali boji za dodržování lidských práv. Andrej Sacharov byl v Sovětském svazu průkopníkem jaderné fyziky. Cítil se znepokojen rozbíhajícími se závody ve zbrojení, neboť zostřily hrozbu propuknutí světového jaderného konfliktu, jež v době studené války visela nad světem. Po zveřejnění eseje Úvahy o pokroku, mírovém soužití a intelektuální svobodě, nejprve formou samizdatu (vlastním nákladem rozmnoženém na psacím stroji), později v západním tisku, mu bylo zakázáno podílet se na veškerém vojenském výzkumu. V roce 1970 se stal jedním ze zakladatelů Výboru pro lidská práva v Sovětském svazu a v roce 1972 se oženil s Jelenou Bonnerovou, rovněž aktivistkou v boji za lidská práva. Přestože na něj vláda vyvíjela stále větší tlak, Sacharov nejen usiloval o propuštění disidentů v Sovětském svazu, ale stal se také jedním z nejodvážnějších kritiků komunistického režimu a ztělesněním boje proti popírání základních práv. Slovy výboru pro udělování Nobelovy ceny míru byl hlasem svědomí lidstva. Jeho odpor nezlomilo ani vyhrožování, ani vyhnání do exilu. Sovětské orgány mu nařídily exil ve městě Gorkij, aby omezily jeho kontakty se zahraničím. Avšak cena, která nese jeho jméno, nezná státní hranice, ani hranice represivních režimů. Oceňuje aktivisty v oblasti lidských práv a disidenty po celém světě. Ochránci lidských práv, kteří cenu obdrží, draze platí za své odhodlání bránit lidskou důstojnost. Často čelí pronásledování, ztrátě osobní svobody, násilí či exilu. V řadě případů nebylo úspěšným kandidátům umožněno cenu osobně převzít. Takový je i případ Nasrín Sotúdeové, nositelky této ceny za rok 2012, jež v íránském vězení psala dopisy zesnulému Andreji Sacharovovi, v nichž se z hlediska filozofie zamýšlí nad významem disidentství a srovnává svou a jeho situaci. Vaše paměti byly pro mne v mnoha ohledech strhující. Naše podobné postoje a celá řada stejných událostí mne velmi povzbudily a Vaše neochota podvolit se diktátorským způsobům vlády Vaší země byla obdivuhodná. Vaše každodenní obnova života a vzdor byly úžasné. Ztělesňoval jste Goethovu myšlenku, neboť řekl: Jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den. To, čeho jste dosáhl, bylo pro všechny lidi na světě, kteří bojují za svobodu, velkým vítězstvím. Snad ti, kteří teprve přijdou, uvedou Vaše sny ve skutečnost. Určitě budou usilovat o to, aby se jejich sny staly skutečností, a budou si za nimi stát. Podobně jako Andrej Sacharov ukázali všichni držitelé ceny nesoucí jeho jméno, kolik odvahy, trpělivosti a vnitřní síly vyžaduje obrana lidských práv a vymáhání jejich univerzální platnosti. 8 9
Síť nositelů Sacharovovy ceny Tato síť byla vytvořena v roce 2008 při příležitosti 20. výročí udělování Sacharovovy ceny. Na připomínku této události Evropský parlament uspořádal konferenci nazvanou 20 let aktivní podpory lidských práv: nositelé Sacharovovy ceny vyprávějí své příběhy. Této konference se zúčastnilo mnoho držitelů této ceny, kteří se s účastníky podělili o své názory na problematiku lidských práv a na přínos Sacharovovy ceny. Hauwa Ibrahimová, nositelka Sacharovovy ceny za rok 2005, zaplatila za peníze, které obdržela při udělení ceny, školu více než stovce dětí. Las Madres de la Plaza de Mayo, nositelky Sacharovovy ceny za rok 1992, za tyto peníze otevřely knihkupectví, politickou kavárnu a univerzitu pro více než 2 400 studentů. Jelena Bonnerová, vdova po Andreji Sacharovovi a uznávaná bojovnice za lidská práva a demokracii, na konferenci připomněla přesvědčení svého manžela, že lidé by měli vždy poslechnout své svědomí, a své vlastní přesvědčení, že základem civilizace jsou lidská práva. Síť byla oficiálně zřízena tehdejším předsedou Evropského parlamentu Hansem-Gertem Pötteringem jako platforma, kde se nositelé této ceny mohou vzájemně informovat o své činnosti a projevovat solidaritu. Nositelé ceny podepsali společné prohlášení, v němž vyslovili svůj souhlas s posílením společného úsilí o podporu obránců lidských práv na celém světě prostřednictvím společných kroků nositelů Sacharovovy ceny, jež by byly prováděny spolu s Evropským parlamentem a ve spolupráci s ním. Síť zintenzívnila svou činnost na konferenci na vysoké úrovni, jež se uskutečnila v listopadu 2011 a na niž byli tehdejším předsedou Evropského parlamentu Jerzy Buzkem přizváni všichni nositelé této ceny, aby diskutovali o problematice zemí v procesu přechodu k demokracii, úloze žen a dopadech nových technologií. Jerzy Buzek na této konferenci uvedl, že k pádu represivních režimů nedochází kvůli facebooku ani twitteru, ale díky lidskému duchu a touze po svobodě a změně k lepšímu. Na výročním setkání členů sítě nositelů Sacharovovy ceny v roce 2012 veřejně diskutovali tehdejší spolupředsedové sítě, předseda Evropského parlamentu Martin Schulz a nositelé Sacharovovy ceny za rok 2011 Alí Farzat, Asma Mahfúzová a Ahmad as-sanusí o svých názorech na přechod k demokracii v důsledku arabského jara. Tito nositelé rovněž hovořili na prvním Světovém fóru demokracie ve Štrasburku, které se konalo pod záštitou Evropského parlamentu. V roce 2013 tomu bude 25 let od udělení první Sacharovovy ceny. V tomto roce proběhla v rámci sítě nositelů Sacharovovy ceny řada debat a konference na vysoké úrovni, během nichž se laureáti z celého světa připojili k Evropskému parlamentu s cílem diskutovat o svých bojích a vzájemně se posílit a obohatit v rámci sítě nositelů Sacharovovy ceny. 10 11
DRŽITELÉ SACHAROVOVY CENY 1988 Nelson Rolihlahla Mandela; Anatolij Marčenko (in memoriam) 1989 Alexander Dubček 1990 Aun San Su Ťij 1991 Adem Demaçi 1992 Las Madres de Plaza de Mayo 1993 Oslobodjenje 1994 Taslima Nasrínová 1995 Leyla Zanaová 1996 Wej Ťing-šeng 1997 Salima Ghezaliová 1998 Ibrahim Rugova 1999 Xanana Gusmão 2000 Basta Ya! 2001 Izzat Ghazzawi; Nurit Peled-Elhananová, Dom Zacarias Kamwenho 2002 Oswaldo José Payá Sardiñas 2003 Generální tajemník OSN Kofi Annan a všichni zaměstnanci Organizace spojených národů 2004 Běloruská asociace novinářů 2005 Ženy v bílém, Hauwa Ibrahimová, Reportéři bez hranic 2006 Aljaksandr Milinkevič 2007 Sálih Mahmúd Muhammad Usmán 2008 Chu Ťia 2009 Memorial (Oleg Orlov, Sergej Kovaljov a Ljudmila Alexejevová za sdružení Memorial a všechny ostatní obránce lidských práv v Rusku) 2010 Guillermo Fariñas 2011 Arabské jaro (Muhammad Buazízí, Asma Mahfúzová, Ahmad as-sanusí, Razan Zaituníová a Alí Farzat) 2012 Nasrín Sotúdeová a Džafar Panahí 2013 Malalaj Júsufzaiová 12 13
2013 Malalaj Júsufzaiová Malalaj Júsufzaiová je 16tiletá dívka z Pákistánu, jež byla postřelena do obličeje příslušníky hnutí Tálibán, kteří se tak snažili zabránit jí a dalším dívkám ve školní docházce. Postřelili ji z bezprostřední blízkosti do hlavy, a tím ji posílili, uvedla hollywoodská herečka Angelina Jolie na zahájení prvního projektu, který má pomoci 40 dívkám z pákistánské správní oblasti Svát docházet do školy. Malalaj se zotavila ze svých zranění po dlouhodobé léčbě ve Spojeném království, kde nyní žije, a prohlásila, že si přeje, aby každá dívka, každé dítě měly vzdělání. Její boj začal ve věku 11 let, kdy pro internetovou stránku rozhlasové stanice BBC Urdu začala psát anonymní deník o životě školačky pod vládou Talibanu v údolí Svát v Pákistánu. který vedl dívčí školu, stali oběťmi vyhrožování. Malalaj však i nadále pokračovala v obhajobě práva dívek na vzdělání v otevřených rozhovorech a televizních vystoupeních účastnila se jako dobrovolnice natáčení dvou dokumentů o vzdělávání dívek v oblasti Svát s názvem Class dismissed in Swat Valley (Konec výuky v údolí Svát) a A school girl s odyssey (Odyssea jedné školačky). Využila darované peněžní prostředky na nákup školního autobusu téhož autobusu, v němž byla jednoho dne při cestě ze školy domů postřelena a další dvě dívky zraněny při útoku, k němuž se přihlásila strana Tehrík-e-Tálibán. Šlo o pokus zavraždit Malalaj a dát ponaučení každému, kdo je spojen s ní a s jejím bojem za právo na vzdělání, svobodu a sebeurčení mladých dívek a žen v Pákistánu. Malalaj se však nevzdala a bojuje dál. Ve středu 14. ledna 2009 si do svého deníku zapsala: Možná už se do školy nevrátím. Ředitel školy, kterou navštěvovala, oznámil začátek zimních prázdnin, nikoli však datum opětovného zahájení školní docházky. Dne 15. ledna 2009 Tálibán nařídil, aby byly všechny dívčí školy v oblasti Svát zavřeny. V té době již bylo více než 150 škol vyhozeno do povětří. Krátce poté byli Malalaj a její rodina nuceni opustit obléhané město Mingora, v němž v té době probíhal boj o jeho kontrolu mezi Tálibánem a pákistánskou armádou. Škola, kterou Malalaj navštěvovala, byla zničena. Po návratu domů po zlepšení bezpečnostní situace se Malalaj a její otec Ziauddín, liberální člen shromáždění kmenových vůdců (jirga), V den svých šestnáctých narozenin, 12. července 2013, pronesla k Organizací Spojených národů na akci organizované v sídle této organizace zvláštním vyslancem OSN pro globální vzdělávání Gordonem Brownem. Teroristé si mysleli, že se jim podaří změnit mé cíle a zastavit moje ambice, uvedla v mém životě se však nic nezměnilo, až na toto: slabost, strach a beznaděj zemřely. Zrodila se síla, energie a odvaha. OSN zvolila datum 10. listopadu jako Den Malalaj s cílem soustředit pozornost na otázku práva dívek na vzdělání a Pákistán a UNESCO zřídily fond Malalaj pro vzdělávání dívek. copyright Isopix/Action in network Press phase 14 15
1988 Nelson Rolihlahla Mandela Nelson Mandela byl šest let poté, co obdržel Sacharovovu cenu, v prvních svobodných volbách v Jihoafrické republice zvolen prvním černošským prezidentem a předsedou vlády. Za apartheidu strávil 27 let ve vězení a stal se symbolem odporu vůči rasismu. Když v roce 1988 získal Sacharovovu cenu, byl stále ještě v domácím vězení, ale již čtyři měsíce po svém propuštění, v červnu 1990, vystoupil v Evropském parlamentu. Neoblomně trval na tom, že je nezbytné nalézt pro Jižní Afriku spravedlivé a trvalé řešení a transformovat ji v jednotnou, demokratickou zemi bez rasové nerovnosti. Cokoli jiného by jen poškodilo památku nesčetných vlastenců v Jižní Africe i ostatních v tomto regionu, kteří obětovali své životy, abychom my dnes mohli s jistotou říci, že apartheid je u konce. Ve svém projevu na rozloučenou, který přednesl v jihoafrickém parlamentu 10 let poté, co složil prezidentský slib, konstatoval, že našim tehdejším odpůrcům se podařilo vyjednat mírový přechod od apartheidu k demokracii právě proto, že jsme byli připraveni uznat vnitřní způsobilost ostatních postavit se za společné dobro. Nelson Mandela, kterému byla v roce 1993 udělena i Nobelova cena míru, se již z veřejného života stáhl, své myšlenky však prosazuje nadále prostřednictvím charitativních organizací, které založil, jako Nadace Nelsona Mandely a Dětský fond Nelsona Mandely. V červnu 2013 byl ve věku 94 let kvůli závažné plicní infekci, kterou onemocněl během svého pobytu ve vězení, hospitalizován. Tisíce lidí z celého světa mu zaslali pozdrav a vyjádřili svou podporu. Jak Nelson Mandela řekl: v životě není nejdůležitější to, že jsme žili, ale co jsme znamenali pro život druhých. copyright European Union in network PE-EP phase 16 17
1988 Anatolij Marčenko Anatolij Marčenko, jeden z nejznámějších disidentů v bývalém Sovětském svazu, zemřel v roce 1986 v čistopolském vězení po tříměsíční hladovce, kterou chtěl dosáhnout propuštění všech vězňů svědomí v této zemi. Bylo mu pouhých 48 let, ale ve vězení a vnitřním exilu strávil více jak 20 let. Jeho smrt vyvolala mezinárodní pobouření, jež byla hlavním důvodem, který tehdejšího generálního tajemníka Komunistické strany Michajla Gorbačova donutil v roce 1987 schválit rozsáhlé propuštění politických vězňů. Anatolije Marčenka proslavila jeho autobiografie Mé svědectví, v níž popisuje svůj pobyt v sovětských pracovních táborech a vězení. Školní docházku ukončil v 8 letech a během pobytu ve vězení se sám vzdělával. Po svém propuštění v roce 1966 nejen sepsal tuto významnou knihu, ale rovněž se zapojil do sovětského hnutí v oblasti lidských práv a v roce 1975 se stal jedním ze spoluzakladatelů vlivné Moskevské helsinské skupiny. Organizoval protesty, vydával výzvy a napsal řadu otevřených dopisů, přičemž kvůli některým z nich opakovaně skončil ve vězení. V roce 1988 byla vdově Larise Bogorazové předána Sacharovova cena a při této příležitosti sám Andrej Sacharov Marčenka ocenil a v dopise adresovanému Evropskému parlamentu konstatoval: Ve své knize Mé svědectví Marčenko jako první popsal pracovní tábory a vězení v poststalinistické době. Jeho kniha se stala základním kamenem hnutí za lidská práva v naší zemi. Svým pojetím mravního chování prostřednictvím nenásilného boje za dosažení spravedlnosti a touhou po otevřené a úplné pravdě vyvolala u represivních orgánů vůči jejímu autorovi nenávist. Marčenkův další život a tragická smrt v čistopolském vězení pak byly jejich odplatou za tuto pravdu, neústupnost a za jeho vysoký mravní princip. Jeho život a dílo významným způsobem přispěly k boji za demokracii, lidskost a spravedlnost. copyright Instytut Sacharowa in network w phase Moskwie 18 19
1989 Alexander Dubček Alexander Dubček (1921-1992) byl jedním z iniciátorů obnovy a změn v bývalém východním bloku, a vedoucí osobností reformního hnutí známého pod názvem Pražské jaro v Československu v roce 1968. Vyrůstal v rodině oddané myšlence budování socialismu v Sovětském svazu. V roce 1939 tajně vstoupil do Komunistické strany a po okupaci Československa během druhé světové války se také účastnil ilegálního odboje proti Slovenskému státu, který se přidal na stranu Německa. Když se tento oddaný komunista v roce 1968 stal novým prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa, snažil se komunistický režim liberalizovat. Zahájil řadu liberálních reforem, zajistil tisku větší svobodu projevu, rehabilitoval oběti stalinistických politických čistek a zahájil program reforem, jehož cílem byly hospodářské reformy a rozsáhlá demokratizace československého politického života. Jeho reformy vyvolaly v Moskvě znepokojení a pokusy dát socialismu lidskou tvář ztroskotaly dne 21. srpna 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy vstoupila do Československa a obsadila Prahu. Dubčeka unesla KGB a odvezla jej do Kremlu, kde byl krátce zadržován. V roce 1970 byl obviněn z velezrady, sesazen z funkce, vyloučen z KSČ. Následujících patnáct let působil jako řadový zaměstnanec a do politického života se aktivně vrátil v roce 1988, kdy se angažoval v hnutí za občanská práva. Po revoluci v Československu v roce 1989 byl Dubček zvolen předsedou Federálního shromáždění a v této funkci působil až do roku 1992. Andrej Sacharov jej v projevu, který přednesl při příležitosti udělení ceny, označil za jednoho z nositelů naděje také pro sovětské disidenty při jejich mnohaletém boji za glasnosť a Alexander Dubček vyjádřil přání, aby prostřednictvím Pražského jara v roce 1990 a v letech nadcházejících zazněla velká symfonie společného evropského ducha. Zemřel v roce 1992 při automobilové nehodě. copyright CTK Photo/Igor in network Zehl phase 20 21
1990 Aun San Su Ťij Aung San Suu Kyi - Platon/Trunk Archive copyright in network phase Vedoucí představitelka barmského / myanmarského prodemokratického hnutí Aun San Su Ťij byla Sacharovovou cenou oceněna v roce 1990. O rok později jí byla udělena i Nobelova cena míru. Aun San Su Ťij je dcerou Aun Sana, národního hrdiny, který vyjednal nezávislost Barmy / Myanmaru a byl zavražděn, když jí byly dva roky, a Khin Kyi, přední barmské velvyslankyně. Pobývala v zahraničí a v roce 1988 se vrátila do Barmy / Myanmaru, aby se starala o svou umírající matku. Právě v této době docházelo k brutálním masakrům odpůrců vojenského režimu U Ne Wina, což ji přimělo, aby zahájila svůj nenásilný boj za demokracii a lidská práva. Od roku 1990 strávila téměř dvacet let v domácím vězení nebo ve vězení, neboť vládnoucí vojenská junta pozatýkala či krvavě potřela přívržence Národní ligy pro demokracii, kterou Aun San Su Ťij založila, a odmítla jí předat moc, ačkoli tato strana získala ve volbách v roce 1990 naprostou většinu. Orgány odmítly vydat jejímu manželovi, jemuž byla diagnostikována rakovina, barmské vízum, aby ji mohl v jejím domácím vězení navštívit, a místo toho na ni naléhaly, aby Barmu / Myanmar opustila. Aun San Su Ťij odmítla zemi opustit, neboť předpokládala, že jí orgány neumožní návrat, a se svým manželem, který zemřel v roce 1999, se již nesetkala. V době konání prvních svobodných voleb v Myanmaru po dvaceti letech v roce 2010 byla ještě v domácím vězení, ale za šest dní byla propuštěna. Poté, co by v této zemi zahájeny demokratické reformy, kandidovala v dubnu 2012 v parlamentních doplňovacích volbách a její strana získala 43 z možných 45 mandátů. V současnosti stojí v čele parlamentní opozice. Evropský parlament opakovaně požadoval její bezpodmínečné propuštění a při příležitosti jejího volebního vítězství jí vyjádřil své uznání, neboť jde příkladem s obětavostí a odvahou v boji za mír a demokracii proti vládě tyranů. Aun San Su Ťij v roce 2013 oznámila svůj úmysl kandidovat v prezidentských volbách. 22 23
1991 Adem Demaçi Spisovatel Adem Demaçi se narodil v kosovské Prištině v roce 1936, velkou část svého života (1958 1990) však strávil ve vězení, neboť se zasazoval o základní práva kosovských Albánců a vynesl na světlo hořkou pravdu o srbském útlaku dvou milionů kosovských Albánců. V dnešní době můžeme jednoznačně říci, že svoboda slova je prvním nezbytným krokem k demokracii. Bez svobody slova není možný žádný dialog, bez dialogu se nelze dopátrat pravdy a bez pravdy nelze dosáhnout pokroku. Po svém propuštění stanul Adem Demaçi v čele Rady pro obhajobu lidských práv a svobod. V roce 1996 zahájil svou politickou kariéru v Parlamentní straně Kosova a stal se jejím předsedou. Vyzýval k otevřeným demonstracím proti srbskému režimu, tvrdil, že nenásilí neznamená nutně pasivitu, a zahájil viditelnou, a přesto nenásilnou, protestní kampaň proti srbské vládě. Během války v Kosovu v letech 1998 1999 vystupoval jako politický představitel Kosovské osvobozenecké armády a na rozdíl od jiných představitelů této země Kosovo během války neopustil. Po válce se věnoval především etnickému usmíření a návratu uprchlíků. Stal se předsedou výboru pro vzájemné porozumění, toleranci a soužití, jehož členy jsou zástupci všech kosovských etnických skupin obyvatelstva, protože Kosovo patří všem a protože chceme (...) svobodnou, demokratickou a multietnickou společnost. Demaçi byl v roce 1996 nominován na Nobelovu cenu míru. Napsal několik knih, například Láska v číslech a Matka Šega a jejích pět dcer. Jeho trilogie Popel 99 zachycuje duchovní obraz albánského dramatu, jeho vlastního dramatu. Vyzýval například Kosovany, aby v určitou konkrétní dobu na pět minut zhasli nebo zůstali na ulici jednu minutu stát. copyright European Union in network phase 24 25
Bez svobody slova není možný žádný dialog, bez dialogu se nelze dopátrat pravdy a bez pravdy nelze dosáhnout pokroku. Adem Demaçi 26 27
1992 Las Madres de Plaza de Mayo Zármutek nad ztrátou svých dětí a úsilí o jejich nalezení po mnoho let spojovaly Madres de Plaza de Mayo. Toto hnutí, u jehož zrodu stála snaha argentinských matek nalézt své děti, které se ztratily během Špinavé války (1976 1983), přispělo k pádu argentinského vojenského režimu a uvěznění několika osob odpovědných za zločiny proti lidskosti. Být takovou matkou znamenalo čelit strachu, a pokud neustoupila před hrozbou, pak i násilí a občasnému zatčení v zemi, kde se od žen očekává, že budou nespravedlnost snášet v tichosti. Na svých tělech nosily fotografie se jmény svých dětí a prosby o jejich navrácení, takže vypadaly jako chodící billboardy. V době, kdy bylo dokonce zakázáno postávat na ulici ve skupinkách, uspořádaly tyto matky svou první demonstraci na Plaza de Mayo, kde pomalu chodily v kruhu proti směru hodinových ručiček. První demonstrace se zúčastnilo čtrnáct matek, později se však připojily stovky dalších a jejich pasivní odpor vydržel i tehdy, když některé z nich zmizely. Poté, co v Argentině došlo v roce 2006 k demokratickým změnám, uspořádaly matky naposledy svůj každoroční pochod odporu s transparenty nepřítel již není u moci. Kvůli vnitřním rozporům se však hnutí rozpadlo. Zakládající skupina však pokračovala ve svých čtvrtečních pochodech, aby připomínala svůj mnohaletý boj, a připojila se k ní nová skupina Los Hijos des los Desaparecidos (synové zmizelých). Představitelka tohoto hnutí Hebe de Bonafiniová u příležitosti 36. výročí jeho existence vyzvala v otevřeném dopisu nejvyšší argentinský soud, aby se zamyslel nad tím, jak jej lidé vnímají, a občas hájil i argentinský lid, a nikoli pouze zájmy velkých společností. Madres de Plaza de Mayo původně pouze hledaly své násilím odvedené děti, jejich hnutí se však rozvinulo v politický boj za nezávislé soudnictví. copyright in network phase 2005 John Isaacson 28 29
1993 Oslobodjenje Během války v bývalé Jugoslávii zaměstnával oblíbený deník Oslobodjenje (Osvobození) Bosňany, bosenské Srby i bosenské Chorvaty. Přes oběti na životech a zraněné mezi novináři a přesto, že vydavatelství deníku bylo zničeno srbskými děly, přibližně 70 redaktorů dále pracovalo ve sklepním atomovém bunkru v budově vydavatelství v Sarajevu a riskovalo vlastní životy, aby deník mohl nadále vycházet. Zlatko Dizdarević, jeden z tehdejších redaktorů a pozdější velvyslanec Bosny, uvedl, že Oslobodjenje slouží k udržení a ochraně Bosny a Hercegoviny jako mnohonárodnostního státu. Naše snaha se obrací proti zániku, rozdělení a dokonce úplnému vymazání Bosny a Hercegoviny z mapy. Obyvatelé Sarajeva i celé Bosny a Hercegoviny budou i nadále bojovat proti rozdělení, jež má své kořeny v Evropě před 1. světovou válkou. World Press Review jmenovalo v roce 1993 redaktory deníku Oslobođenje mezinárodními editory roku za jejich odvahu, neústupnost a oddanost zásadám novinářské práce. Za svou mimořádnou činnost a úsilí obdrželi novináři tohoto deníku několik dalších ocenění: v roce 1992 Paper of the Year (Nejlepší deník roku), v roce 1993 Freedom Award (Cena svobody), Cenu Louise M. Lyonse za etiku a zásadovost novinářské činnosti od Niemanovy nadace a Achievements in Journalism Award (Cena za mimořádný výkon v oblasti žurnalistiky). Šéfredaktor Mehmed Halilovic přijal v roce 1995 čestnou medaili Fakulty žurnalistiky University of Missouri v Columbii za nepřetržité vydávání deníku po celou dobu obléhání Sarajeva v letech 1992 1995. Deník Oslobodjenje byl založen v roce 1943 a jeho vydavatelství se stále nachází v Sarajevu. Jeho vlastníkem se v roce 2006 staly dva největší podniky Sarajeva, Sarajevská tabáková společnost a Sarajevský pivovar. copyright in network phase 30 31
1994 Taslima Nasrínová Taslima Nasrínová se narodila v roce 1962 v Bangladéši a své první texty napsala již ve věku 13 let. Proslavila se emotivními texty o útlaku žen a nekompromisní kritikou náboženství, v níž pokračovala, ačkoli byla donucena k exilu a byla nad ní několikrát vynesena fatwa požadující její smrt. Získala řadu ocenění a její díla byla přeložena do třiceti jazyků. Je také lékařkou, světskou humanistkou a aktivistkou bojující za lidská práva, jež si plně uvědomuje svou bengálskou identitu. Některé knihy však byly kvůli jejím názorům a idejím v Bangladéši zakázány a ona sama má v Bengálsku, a to jak v Bangladéši, tak v indickém Západním Bengálsku, zakázaný pobyt. Když v roce 1994 obdržela Sacharovovu cenu, hledala již útočiště v Evropě a žila ve francouzském a švédském exilu. Ve své děkovné řeči při přebírání ceny řekla, že pochází z té části světa, kde jsou sociální napětí a životní obtíže nesnesitelné. Jako spisovatelka nemůže před každodenním utrpením a hladověním zavírat oči. O několik let později, v září 1998, se Taslima Nasrínová vrátila do Bangladéše ke své umírající matce. Jakmile se tato zpráva rozšířila, náboženští fundamentalisté opět požadovali spisovatelčinu smrt. Soud na ni vydal zatykač a hrozil zabavením majetku. Evropský parlament vyslyšel volání Taslimy Nasrínové o pomoc a ve svém usnesení vyzval bangladéšskou vládu, aby chránila její život a zajistila jí bezpečnost. V důsledku neustálých hrozeb Taslima Nasrínová svou zemi v lednu 1999 znovu opustila. V současnosti žije v Novém Dillí. Během návštěvy Evropského parlamentu v červnu 2013 vyzvala k podpoře světských hnutí v Bangladéši, aby se zastavil vzestup islámského fundamentalismu, který má negativní dopad na práva žen. Vyslovila se proti fundamentalismu ve všech regionech. copyright European Union in network 2011 phase PE-EP 32 33
1995 Leyla Zanaová Leyla Zanaová se v roce 1991 stala první Kurdkou, která získala mandát v tureckém parlamentu. Kvůli svému politickému vystupování, které podle tureckých soudů narušovalo jednotu země, strávila 10 let ve vězení. V patnácti letech se provdala za starostu Diyarbakiru Mehdiho Zana, jenž byl v 80. letech 20. století vojenskou vládou vězněn kvůli separatismu. Do školy začala chodit ve svých 23 letech, základní a středoškolské vzdělání ukončila po třech letech, a aniž by o to žádala, ujala se dokonce i vedoucí úlohy, neboť její osobní rozvoj byl v podstatě považován za synonymum uplatňování základních práv kurdského obyvatelstva. Poslanecký mandát získala naprostou většinou a při inauguraci vyvolala skandál, neboť kurdsky slíbila, že bude usilovat o sounáležitost tureckého a kurdského národa. Mluvit kurdsky ve veřejné sféře bylo tehdy trestným činem. V roce 1994 byla zbavena poslanecké imunity a odsouzena k 15 letům vězení za velezradu a členství v ozbrojené Straně kurdských pracujících (PKK). Zanaová toto obvinění odmítla. Evropský parlament jí v roce 1995 udělil Sacharovovu cenu za statečnou obranu lidských práv a odhodlání nalézt mírové a demokratické řešení konfliktu mezi tureckou vládou a kurdským obyvatelstvem. Poté, co Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že se jí nedostalo spravedlivého a nestranného soudního řízení, měla v roce 2004 konečně možnost vystoupit v Evropském parlamentu osobně a převzít cenu. V roce 2012 byla odsouzena k dalším 10 letům vězení za šíření teroristické propagandy : Do parlamentu byla znovu zvolena v roce 2011 a poslaneckou imunitu tak má až do roku 2015. Poté, co veřejně prohlásila, že doufá, že premiér Erdoğan vyřeší kurdskou otázku, se s ním v červnu 2012 setkala. Její iniciativa se tak stala základem pro jednání, které vedlo k tomu, že předseda PKK Abdullah Öcalan v březnu 2013 učinil historický krok a stranu vyzval, aby ukončila ozbrojený odpor a zahájila demokratický politický boj. European Union 2010 PE-EP 34 35
1996 Wej Ťing-šeng Tento otec čínského demokratického hnutí žije v exilu, ale stále aktivně vede opozici vůči komunistické diktatuře v Číně. Je autorem knihy Courage to Stand Alone: letters from Prison and Other Writings (Odvaha vzdorovat sám: dopisy z vězení a jiné texty). Jedná se o soubor článků, které původně napsal ve vězení na toaletní papír a jež byly publikovány ve více než dvanácti jazycích. Dvakrát byl odsouzen k odnětí svobody v délce celkem 29 let a kvůli svému veřejnému vystupování a článkům na podporu demokracie, včetně průlomového eseje Pátá modernizace: demokracie z roku 1978, strávil ve vězení více než 18 let. Původně jej v Pekingu vyvěsil i se svým podpisem jako plakát na Zeď demokracie, na niž pracovníci, umělci a intelektuálové zveřejňovali své názory, a uplatňovali svobodu projevu. Vyvolal tím pozdvižení, protože nejen otevřeně napadl lidově demokratickou diktaturu komunistů, ale měl i odvahu uvést na plakátu své pravé jméno a kontaktní údaje. vůdce Tenga Siao-pchinga označil za nového diktátora. O tři dny později byl zatčen a za kontrarevoluci byl v roce 1979 odsouzen na 15 let do vězení. Postupně byl v oddělení pro vězně odsouzené k trestu smrti, na samotce, v táborech nucených prací, a to až do roku 1993, kdy byl propuštěn, neboť se Čína rozhodla ucházet o pořádání Olympijských her v roce 2000. Během šesti měsíců byl zatčen znovu, znovu stanul před soudem a za kontrarevoluci odsouzen k dalším 14 letům vězení. Sacharovova cena mu byla udělena v roce 1996, kdy byl stále ve vězení. V roce 1997 jej po značném mezinárodním tlaku vyvedli z cely a posadili do letadla do Spojených států amerických. Wej Ťing-šeng tvrdí, že jej nepropustili na svobodu a jeho exil je jen dalším trestem. Žije ve Washingtonu, kde působí v čele Nadace Wej Ťing-šenga, Demokratické koalice Číňanů žijících v zahraničí a Aliance pro demokracii v Asii. Založil a redigoval ilegální časopis Průzkum, v němž otiskl článek Demokracie či nová diktatura? a tehdejšího komunistického copyright European union in network phase 36 37
1997 Salima Ghezaliová Salima Ghezaliová je alžírskou novinářkou, spisovatelkou a aktivistkou bojující za práva žen. V 80. letech se nejdříve angažovala v alžírském hnutí žen, mimo jiné jako zakládající členka organizace Ženy Evropy a Maghrebu a šéfredaktorka ženského časopisu NYSSA, který založila. Z učitelky se stala novinářkou a od roku 1994 vedla francouzsky psaný týdeník La Nation, jenž je v Alžírsku zdaleka nejčtenějším. Tento týdeník jako jediný během 11leté války mezi vládou a skupinami islamistických rebelů, která vypukla v roce 1991, prosazoval politický dialog všech zúčastněných stran, lidská práva a svobodu projevu pro všechny a kritizoval jak vládu, tak islamistické skupiny. Týdeník byl kvůli tomu cenzurován, jeho vydávání několikrát přerušeno a poté, co se v periodiku Le Monde Diplomatique objevil příspěvek Ghezaliové o situaci v oblasti lidských práv v Alžírsku, v roce 1996 ukončeno. Vydávání La Nation bylo v roce 2011 znovu obnoveno v elektronické podobě. V úvodním slovu redaktora vysvětlila důvody, které ji k tomu vedly: nemůžeme přehlížet energii mladých lidí v arabském světě, kteří bojují za svou důstojnost a svobodu. Nemůžeme být lhostejní k tomu, co se děje v naší zemi. Přejeme si, aby byl alžírský národ šťastný, protože si to zaslouží. Chceme silné instituce, lepší lidské zdroje ve skutečné demokracii a právní stát. Na závěr uvedla, že doufá v lepší Alžírsko, kde je řádná správa věcí veřejných pravidlem. Salima Ghezaliová získala řadu ocenění, například Cenu World Press Review, Cenu Olofa Palmeho a Cenu Oscara Romera předávanou v Rothkově kapli. Stále aktivně vystupuje ve prospěch práv žen, lidských práv a demokracie v Alžírsku. European Union 2013 EP 38 39
1998 Ibrahim Rugova Evropský parlament v roce 1998, kdy vrcholil ozbrojený konflikt mezi srbskými jednotkami a Kosovskou osvobozeneckou armádou, ocenil muže, který důsledně zastával zásadu mírového odporu vůči násilí. Rugova při přebírání ceny uvedl, že tato cena je pro mne i pro všechny obyvatele Kosova projevem uznání našeho mírového boje a obětí, které jsme přinesli. Narodil se 2. prosince 1944 v Cerrce (Istogu) v Kosovu. Před zvolením do vedení Demokratické ligy Kosova (LDK) v roce 1989 vyučoval literární vědu na univerzitě v Prištině. V tomto roce Bělehrad zrušil autonomii kosovské provincie a Albánci byli utiskováni a hlavní představitelé opozice vězněni. V roce 1990 schválily 2 miliony kosovských Albánců vlastní ústavu, v roce 1991 se v referendu z 97 % vyslovili pro nezávislost Kosova a v roce 1998 potvrdili Ibrahima Rugovu ve funkci prezidenta Republiky Kosovo, kterou sami vyhlásili. Rugova se nenásilným způsobem vytrvale stavěl proti srbskému režimu, přičemž byl vždy ochoten k dialogu s Bělehradem. Adem Demaçi, který prosazoval nacionalističtější přístup, kritizoval jeho postoj v jednáních. Současně se Rugova snažil získat si svět pro věc svého lidu. Jeho neustálé naléhání, aby mezinárodní společnost zesílila tlak a poskytla Kosovu mezinárodní pomoc, bylo slyšet i nadále. Přesvědčen o tom, že sebeurčení jeho národa lze dosáhnout pouze v mírových podmínkách, podepsal Rugova jako vedoucí vyjednavač kosovských Albánců dne 18. března 1999 mírovou dohodu z Rambouillet. Odmítavý postoj Bělehradu k podepsání této dohody měl za následek nálety NATO na Jugoslávii a vedly ke stažení jugoslávských vojenských sil z Kosova. Rugova byl nucen přejít do ilegality. V březnu 2002 byl Ibrahim Rugova zvolen prvním prezidentem Kosova. Zemřel dne 21. ledna 2006 na rakovinu. copyright European Union in network EP PE phase 40 41
1999 Xanana Gusmão Xanana Gusmão je označován za Mandelu z Timoru. Je uznáván jako vedoucí osobnost a představitel odporu Východního Timoru, neboť se snažil ukončit ozbrojený konflikt, v němž tato země usilovala o nezávislost na Indonésii. Krátce předtím, než mu Evropský parlament v prosinci 1999 udělil Sacharovovu cenu, byl propuštěn z vězení, kde strávil sedm z 20 let, k nimž byl za separatismus odsouzen. Po odchodu Portugalců začala Indonésie s politikou destabilizace Východního Timoru. Dne 7. prosince 1975 došlo k indonéské invazi. Xanana Gusmão se uchýlil do ilegality a v roce 1978 se stal vůdcem ozbrojené jednotky Revoluční fronty pro osvobození Východního Timoru (FRETILIN). Násilí spojené s invazí přineslo podle odhadů smrt 200 000 lidí, ale odboj v národě přežil. Xanana Gusmão usiloval o mírové řešení tím, že indonéské vládě navrhl mírový plán a rozhovory pod dohledem OSN. V roce 1986 se mu podařilo sjednotit politické a společenské síly v tzv. Národní radě timorského odboje (CNRT). Avšak dne 20. listopadu 1992 byl zatčen a odsouzen k trestu doživotního vězení, který mu byl později zmírněn na 20 let odnětí svobody. Odpor Východního Timoru to však nezlomilo a pod obrovským mezinárodním tlakem jej Indonésie propustila na svobodu. Po svém propuštění v září 1999, krátce poté, co se 80 % obyvatel Východního Timoru v referendu dne 30. srpna vyslovilo pro nezávislost země, Gusmão slíbil, že učiním vše pro to, abych přinesl Východnímu Timoru i svému národu mír. V dubnu 1992 se ve Východním Timoru konaly první svobodné prezidentské volby a Gusmão byl zvolen téměř 83 % hlasů. Generální tajemník OSN Kofi Annan dne 20. května 2002 oficiálně vyhlásil nezávislost Demokratické republiky Východní Timor, jejímž prezidentem byl Gusmão až do května 2007. V roce 2008 přežil pokus o atentát. V současnosti působí ve funkci předsedy vlády. copyright European Union in network EP PE phase 42 Xanana Gusmão si legálně změnil jméno z José Alexandre Gusmão na Kay Rala Xanana Gusmão. Kay Rala je krycí jméno, které používal během bojů za nezávislost a sebeurčení Východního Timoru, 43 a Xanana jméno, pod nímž byl znám v mládí.
2000 BASTA YA! Členové iniciativy BASTA YA! riskují své životy v boji proti terorismu. Jejich jedinou zbraní je mírová aktivizace občanů k obraně jejich základních svobod. Základní svobody a lidská práva byly v Baskicku po mnoho let ohroženy kvůli terorismu ze strany ETA a jí blízkých skupin. Tisíce lidí byly oběťmi zastrašovacích kampaní, vydírání, smrtelných útoků a atentátů na ně samotné, jejich blízké a na jejich obydlí. Nemohli svobodně vyjadřovat svůj názor ani uplatňovat svá práva, aniž by se vydávali ve vážné nebezpečí. Občané tuto iniciativu vytvořili proto, že základní občanské svobody a lidská práva byly v Baskicku ohroženy, zejména v případě v těch, kteří nebyli nacionalisty, terorismem ze strany ETA a aktivitou jí blízkých skupin. Důvodem jejího vytvoření byl i nárůst etnického a xenofobního nacionalismu umírněnějších nacionalistických stran a skupin, které usilovaly o dohodu s organizací ETA. Občanská iniciativa, jejíž název lze přeložit Už dost!, získala v červenci 2004 poradní status v Hospodářské a sociální radě OSN. Byla otevřenou skupinou občanů, kteří se aktivně zasazovali za základní lidská práva, demokracii a toleranci v Baskicku. Toto sdružení uspořádalo několik akcí, z nichž vynikly dvě velké demonstrace v San Sebastianu v únoru a říjnu 2000. Požadovali, aby byla ETA rozpuštěna, podpořili oběti terorismu a obhajovali ústavu a statut o autonomii jakožto základ důstojného soužití všech občanů Baskicka. Basta Ya! ukončila svou činnost v roce 2007. Její čelní představitelé Carlos Martinez Gorriarán, Juan Luis Fabo, Rosa Díezová a Fernando Savater založili politickou stranu (UPyD), která v současnosti aktivně působí na španělské politické scéně. Duchovním otcem tohoto hnutí byl Fernando Savater, který iniciativu Basta Ya! zastupoval při předávání Sacharovovy ceny v roce 2000. copyright European Union in network - 2000 phase EP 44 45
2001 Izzat Ghazzawi Izzat Ghazzawi (1952 2003) byl palestinský spisovatel a profesor, jenž se ve svých dílech věnoval především problémům a utrpení, které byly důsledkem izraelské okupace palestinského území, i svému osobnímu trápení, které, jak se domníval, lze přeměnit v léčivou sílu. Jeho život poznamenalo zabití jeho šestnáctiletého syna Ramyho izraelskou armádou v roce 1993. Ramy byl zabit na školním dvoře, když chtěl pomoci svému zraněnému příteli. Navzdory těmto tragickým okolnostem Izzat Ghazzawi nadále usiloval o kulturní a politický dialog s izraelským národem. Jeho rodiče byli uprchlíci a on sám získal magisterský titul v oboru anglo-americké literatury a působil jako profesor na univerzitě Birzeit. Předsedal palestinskému svazu spisovatelů, psal romány a novely, byl literárním kritikem a rovněž předsedou první Mezinárodní konference spisovatelů v Palestině (1997). Byl rovněž členem výkonného úřadu Palestinské rady pro spravedlnost a mír a v roce 1995 byl ve Stavangeru vyznamenán mezinárodní cenou za svobodu projevu. Kvůli svým politickým aktivitám byl zatčen a opakovaně šikanován izraelskými orgány. Při předávání Sacharovovy ceny v roce 2001 tehdejší předsedkyně Evropského parlamentu Nicole Fontaineová ocenila jeho přínos, neboť neúnavně podporuje boj za mír a dialog mezi izraelským a palestinským národem. Navzdory věznění, cenzuře a dokonce i nenahraditelné ztrátě šestnáctiletého syna Ramyho, jež je vůbec nejhorší, vaše odhodlání nikdy nepolevilo. Spolu s izraelským spisovatelem Abrahamem B. Yehoshuou a fotografem Olivierem Toscanim vydal krátce po smrti syna knihu Nepřátelé o vztazích mezi Palestinci a Izraelci, která se setkala s obrovským úspěchem. Izzat Ghazzawi zemřel 4. dubna 2003. copyright European Union in network 2001 phase - EP 46 47
2001 Nurit Peled-Elhananová Izraelka Nurit Peled-Elhananová se narodila v roce 1949 a působí jako vysokoškolská odborná asistentka a spisovatelka. V roce 1997 byla její 13letá dcera Smadar zabita při výbuchu nálože sebevražedného palestinského atentátníka v západním Jeruzalémě. Moje dcerka byla zabita jen proto, že byla Izraelkou, a to mladíkem, který byl deprimovaný a rozhořčený až k sebevraždě a vraždě jen proto, že byl Palestincem. Oba se stali obětí izraelské okupace Palestiny. Jejich krev se na jeruzalémské dlažbě, jež byla vůči prolévání krve vždy netečná, smísila. Izraelským orgánům, a to ani předsedovi vlády, nedovolila, aby se pohřbu zúčastnily. Jejím otcem byl slavný generál Matti Peled, jenž byl znám svým pacifistickým a pokrokovým přístupem. Sama Nurit Peledová je představitelkou všech Izraelců, kteří vystupují proti okupaci Palestiny a bojují za její svobodu. Rovněž velmi usiluje o změnu myšlení izraelské společnosti, především pak mladých lidí. Ve své poslední knize Palestine in Israeli school books. Ideology and propaganda in education (Palestina v izraelských učebnicích. Ideologie a propaganda ve vzdělávání) upozorňuje na to, že izraelské učebnice tíhnou spíše k rasismu než toleranci a rozmanitosti. Světoví političtí představitelé, a to i George Bush, Tony Blair a Ariel Sharon, se stali předmětem důrazné kritiky z její strany, neboť své občany nakazili zaslepeným strachem z muslimů. Nurit Peled-Elhananová je spoluzakladatelkou Russellova tribunálu, mezinárodního lidového tribunálu založeného v roce 2009, jehož cílem je zkoumat úlohu a spoluvinu třetích stran, například vlád, orgánů a společností, v případech, kdy ze strany Izraele došlo ve vztahu k palestinskému národu k porušení mezinárodního práva. copyright European Union in network 2013 phase EP 48 49
2001 Dom Zacarias Kamwenho V roce 1999 začalo mezi angolskými obyvateli narůstat nové vědomí, že je třeba aktivně prosazovat mír a lidská práva, které bylo podporováno mírovým úsilím vedoucích představitelů církví a četných organizací občanské společnosti v duchu dalekosáhlého národního usmíření. V čele této mírové iniciativy stál arcibiskup Zacarias Kamwenho. Narodil se v roce 1934 v Chimbundo (Huambo, Angola), v roce 1961 byl vysvěcen na kněze a v roce 1995 se stal arcibiskupem Lubanga. Svou odhodlaností, nestranností a tvrdošíjností se vždy domohl slyšení u všech stran zapojených do konfliktu, aby cestou politického dialogu během dvacet šest let trvající občanské války dospěl k trvalému míru. Za jeho neúnavné nasazení pro ideál míru mu Evropský parlament v roce 2001 udělil Sacharovovu cenu. Zásluhu na příměří následujícím po zavraždění vůdce guerillové skupiny Jonase Savimbise v roce 2002, úspěšných mírových rozhovorech a obecném klimatu příznivém pro demokratizaci je třeba připsat kampani, kterou vedl Dom Zacarias Kamwenho společně s dalšími hlavními představiteli náboženských a občanských společností. V roce 2003 složil arcibiskup Kamwenho svou předsednickou funkci v biskupské konferenci Angoly a Svatého Tomáše, i nadále se však aktivně zasazoval prostřednictvím své diecéze a Ekumenického výboru pro mír v Angole za uplatňování demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod, prosazování právního státu a trvalé národní usmíření ve své zemi. V roce 2007 konstatoval, že zejména v posledních dvou letech začalo mezi angolskými obyvateli narůstat nové vědomí, že je třeba aktivně prosazovat mír a lidská práva, které je podporováno a reprezentováno mírovým úsilím vedoucích představitelů církví a četných organizací občanské společnosti, neboť konečným cílem je zajištění dalekosáhlého národního usmíření. V roce 2012, nyní již jako emeritní arcibiskup, vyzval Angolany, aby využili svého volebního práva. copyright European Union in network 2013 phase EP 50 51
2002 Oswaldo José Payá Sardiñas European Union EP PE Oswalda José Payá Sardiñase (1952 2012) lidé většinou znají jako zakladatele projektu Varela, který na Kubě prosazuje referendum o právních předpisech, jež by zaručily občanská práva, svobodné pluralitní volby, propuštění všech politických vězňů a hospodářské a sociální reformy. O reformy se aktivně zasazoval již od mládí a za svůj kritický postoj k politice Fidela Castra a bezpráví v zemi byl pronásledován a několikrát odsouzen. Přesto však v roce 1988 založil Křesťanské hnutí za osvobození, jež je na Kubě v současnosti jedním z nejsilnějších opozičních hnutí. V roce 1990 vyzval k zahájení národního dialogu a začal sbírat 10 000 podpisů potřebných k přijetí návrhu občanského zákoníku. V důsledku této činnosti jej tajná policie zadržela. V roce 1997 navrhl ambiciózní projekt Varela. Přestože se orgány snažily tento oblíbený projekt zastavit a uvěznily účastníky kampaně, Payá pokračoval ve svém úsilí a v roce 2008 předložil Národnímu shromáždění návrh zákona o amnestii politických vězňů. V roce 2010 pak vytvořil fórum Foro Todos Cubanos (Fórum pro všechny Kubánce). V roce 2012 byl pošesté nominován na Nobelovu cenu míru. Téhož roku, dne 22. července 2012, přišel na Kubě o život při automobilové nehodě. Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz ocenil jeho přínos a vyjádřil své přesvědčení, že myšlenky Oswalda Payáse budou žít nadále, protože svým dílem a angažovaností se stal vzorem celé generace kubánských aktivistů, kteří následují jeho příkladu a podporují politickou svobodu a lidská práva. Křesťanské hnutí za osvobození stále požaduje, aby byly vyjasněny okolnosti jeho úmrtí. Rodina Oswalda Payáse oficiální verzi o automobilové nehodě odmítla. Jeho dcera Rosa Maria podala u Rady OSN pro lidská práva a jiných mezinárodních organizací žádost o mezinárodní nezávislé vyšetřování a odsoudila pronásledování a hrozby, jimž je rodina ze strany agentů státní bezpečnosti vystavena. Payásova rodina se v červnu 2013 vystěhovala do USA, kde má v úmyslu požádat o dočasný pobyt pro politické uprchlíky. 52 53
2003 Generální tajemník OSN Kofi Annan a všichni zaměstnanci Organizace spojených národů UN Photo/Sergey Bermeniev Udělením Sacharovovy ceny Organizaci spojených národů ocenil Evropský parlament v roce 2003 nasazení této organizace v boji za mír, lidská práva a základní svobody. Sacharovova cena je výrazem úcty především pracovníkům Organizace spojených národů, kteří neúnavně a často za těžkých podmínek pracují pro světový mír. Cena byla udělena k uctění památky Sergia Vieira de Mella, vysokého komisaře OSN pro lidská práva a jednoho z nejvýznamnějších představitelů OSN, který byl v roce 2003, kdy působil jako mimořádný zmocněnec Kofiho Annana v Iráku, společně s dalšími úředníky usmrcen při útoku na hlavní sídlo OSN v Bagdádu. Kofi Annan byl sedmým generálním tajemníkem OSN. V této funkci působil v letech 1997 2006 a byl prvním zaměstnancem OSN, jenž do ní byl zvolen. Soustavně hájil lidská práva, právní stát, rozvojové cíle tisíciletí a Afriku a navazováním pevnějších vazeb s občanskou společností, soukromým sektorem a dalšími partnery usiloval o to, aby se OSN více přiblížila široké veřejnosti. V roce 2005 představil Valnému shromáždění OSN zprávu nazvanou Ve větší svobodě, v níž nastínil svou představu o důkladné a rozsáhlé reformě OSN. Tato zpráva vedla mimo jiné k tomu, že v březnu 2006 byla vytvořena nová Rada pro lidská práva, která nahradila dřívější Komisi pro lidská práva, s cílem posílit aparát OSN, jenž má podporovat a chránit základní práva a zabývat se případy vážného porušování lidských práv. Poté, co v roce 2007 dokončil dvě volební období ve funkci generálního tajemníka OSN, zapojil se Kofi Annan do činnosti několika organizací zaměřených jak na celosvětové, tak i africké otázky. V roce 2012 působil ve funkci společného zvláštního vyslance OSN a Ligy arabských států v Sýrii, aby pomohl nalézt řešení konfliktu. V roce 2013 byl zvolen předsedou iniciativy The Elders. 54 55