KOMPARATIVNÍ STUDIE O MOŽNOSTECH VZDĚLÁVÁNÍ POSTIŽENÝCH ŽÁKŮ V ITÁLII A FINSKU Miloň Potměšil Při schůzce vedoucích projektů Socrates - Comenius v listopadu 2000 v Bruselu, kde bylo hlavním cílem sestavit skupiny, tvořené zástupci zúčastněných zemí pro řešení jednotlivých projektů s aktivním zapojením studentů, se ukázalo, že je velmi obtížné tyto skupiny sestavit dle představ jednotlivých zástupců škol. Situace byla natolik zajímavá a obtíže při hledání partnerů, a to zejména při hledání partnerů mezi školami lokalizovanými v oblastech bývalé tzv. východní a západní Evropy, takové, že nás přivedly k zamyšlení nad stavem speciálního školství v některých zemích Evropy a zároveň k zamyšlení nad integračními proudy, které také u nás v současné době jsou. Úvodem se podívejme na integraci jako na důležitý a často používaný termín a pokusme seji vyložit pomocí definice. Integrace žáků zdravotně postižených: Děti a žáci se zdravotním postižením mohou být integrováni do běžných tříd mateřské, základní nebo střední školy, a to v souladu s příslušným metodickým pokynem MŠMT ČR z roku 1997. Podmínkou integrace je zajištění odborné speciálně pedagogické péče o tyto děti, diagnostický posudek na žáka zpracovaný speciálně pedagogickým centrem nebo pedagogicko-psychologickou poradnou, případně další odbomé posudky. Integrované vzdělávání Přístupy a způsoby zapojení žáků se zvláštními vzdělávacími potřebami do hlavních proudů vzdělávání a do běžných škol. Cílem je poskytnout i žákům s těžkým a trvalým zdravotním postižením společnou zkušenost s jejich zdravými vrstevníky, a přitom respektovat jejich specifické potřeby. (1) Snahou této práce je předložit informace o stavu speciálního školství v různých zemích, a nabídnout tak podklady pro srovnání se situací u nás. Itálie Italské školství dlouho ignorovalo vzdělávání postižených jako samostatnou a speciální složku vzdělávacího systému. Pouze reformy v roce 1923 a později v roce 1928 specifikovaly speciální disciplíny vztažené však pouze ke vzdělává-
ní nevidomých a neslyšících. K těm se také vztahovala povinná školní docházka. Žáci s tělesným postižením byli umísťováni do speciálních tříd při zařízeních pro mladistvé provinilce. V roce 1948 došlo k radikální změně v italské ústavě - článek 3 konstatuje, že všichni (i členové minorit - národnostních, postižení...) jsou si rovni před zákonem, a další článek 34 uznává právo postižených osob na vzdělání a na práci. S tím se dostavila větší pozornost a péče o postižené žáky a začaly první kroky individuální školní integrace. V roce 1992 se zákonem číslo 104 zajišťují podmínky pro asistenci, sociální integraci a právo na vzdělání v běžných třídách škol, včetně vysokých. Mimo integraci do škol běžného typu se zde vyskytuje také několik škol pro zrakově a sluchově postižené, které existovaly před započetím integračních snah. Tyto speciální školy slouží mimo jiné i k tomu, aby se v nich připravovali pedagogičtí pracovníci formou speciálních kurzů na práci s postiženými dětmi v podmínkách běžných škol. V Itálii je zákonem též upraven nárok na technické pomůcky dětí a žáků v integraci. Školy, které přijímají žáky do integračních programů, musejí být vybaveny a zařízeny tak, aby vyhovovaly individuálním požadavkům těchto integrovaných žáků. Podmínky pro přijetí dítěte do vzdělávací sítě jsou opět jasně dány zákonem. Zákon 104 z roku 1992 říká, že postižené děti ve věku 0-3 let musí být přijaty do jeslí v případě, že jejich rodiče o to projeví zájem. V celém systému jsou pouze v případě jeslí vyčleněny třídy" pro postižené děti. Na ostatních stupních jde o integraci (kromě výjimek uvedených výše - zařízení pro výchovu a vzdělávání dětí se sluchovým nebo zrakovým postižením). Postižené dítě má v podmínkách integrace zajištěn postup dle individuálního plánu, který je tvořen interdisciplinárně a musí být v souladu s přáním rodičů. Vyhláškou ministerstva školství je také upraven počet žáků ve školní třídě s jedním postiženým dítětem - tento počet nesmí překročit 20 žáků. Pouze ve výjimečných případech je možné do školní třídy všech stupňů vzdělávacího systému umístit další - druhé postižené dítě s tou podmínkou, že jeho postižení je lehké. Postižení žáci musí mít možnost zúčastnit se všech vyučovacích předmětů a aktivit, které jsou uvedeny v učebním plánu a třídním rozvrhu. Školní třída běžné školy, kam je zařazeno postižené dítě, má nárok na jednoho učitele navíc - pomocný učitel. Tento učitel musí být připraven na práci s postiženým dítětem. Zpravidla je absolventem dvouletého specializačního kurzu. Pomocný učitel je řádným členem pedagogického sboru příslušné školy a podílí se i na některých aktivitách pro děti bez postižení, avšak tyto aktivity musí být integračního charakteru. Pomocní učitelé pracují v běžné školní třídě a pouze pro některé speciální aktivity mají mít možnost využít speciální místnosti - třídy. Při vyučování technických a praktických předmětů na středním stupni školského systému je
možno využít prítomností dalšího specialisty, který má však na starosti pouze práci s technikou a nástroji. Pro integrované žáky je zajištěna možnost využití různých druhů speciálních vyučovacích metod a přístupů ze strany pomocného učitele. Přítomnost dvou učitelů zajišťuje postiženému žákovi možnost účastnit se plně všech aktivit kmenové třídy. V rámci zákona 104 z roku 1992 je zajištěno, že individuální vzdělávací plán musí obsahovat všechny aktivity a přístupy zajišťující rehabilitační, socializační, kulturní a sociální péči o integrovaného postiženého žáka. Pokud je to v zájmu rozvoje postiženého žáka, je umožněno použití takových metod a postupů, které využívají pro integrační cíle spolupráci a společnou činnost s dětmi bez postižení. Aby bylo možno posoudit správnost a funkčnost individuálního vzdělávacího programu, setkávají se zainteresované osoby k jeho vyhodnocování každé tři až čtyři měsíce a na konci každého školního roku. Cílem průběžného vyhodnocování je také možnost úprav plánu v jeho vybraných položkách a případné zajištění dalších doplňkových aktivit, podporujících metod a forem vedoucích k dosažení dílčích cílů individuálního plánu. V průběhu středoškolské přípravy dostávají integrovaní studenti stejné zkušební testy s tím, že mají k dispozici delší časový úsek pro zpracování odpovědí. Vyhláška, která upravuje státní zkoušky v průběhu studia, uvádí, že testy pro postižené studenty musí být ekvivalentní testům pro studenty bez postižení tak, aby správně vystihly úroveň postiženého studenta v oblasti kulturní a profesionální přípravy přiměřeně k požadavkům na závěrečnou zkoušku (maturitu). Postiženým studentům je umožněno při testech použít jakoukoliv pomůcku, na kterou jsou zvyklí. Individuální postup je umožněn pro postižené studenty i na vysokoškolské úrovni. Tento postup musí být schválen radou fakulty nebo katedry. O postupu žáka do dalšího ročníku se rozhoduje na pedagogické radě učitelů dané třídy. Pomocný učitel zde má hlasovací právo pouze v případě projednávání výsledků postiženého žáka nebo studenta. Rozhodování o jeho postupu obsahuje výsledky školní práce a závěry z hodnocení individuálního vzdělávacího programu. Pokud dosažené výsledky jsou značně pod úrovní plánovaných cílů, je možné navrhnout a schválit opakování ročníku, i když žák nebo student jsou starší než případní spolužáci. Regionální školský úřad má k dispozici poradní pracovní skupinu, která je tvořena zástupci sdružení postižených, odborníků v oblasti pedagogiky, školského úřadu. Tato skupina odborníků pracuje podle regulí určených ministerstvem školství. Mandát této skupiny je stanoven na tři roky. Posláním pracovní skupiny je vyjadřovat se k učebním plánům, poskytovat rady k individuálním problémům či otázkám přicházejícím z jednotlivých škol. Též posuzuje a schvaluje individuální plány integrovaných žáků stejně, jako se vyjadřuje k dalším aktivitám souvisejícím s integrací žáků se speciálními potřebami.
Skupina sestavuje výroční zprávu pro ministerstvo školství a regionální orgány. Finsko Vývoj speciálního vzdělávání ve Finsku před zavedením jednotného školského systému může být rozdělen do tří období. První období zahrnuje zakládání speciálního vzdělávání od roku 1840 až do roku 1921, kdy byl přijat zákon o povinné školní docházce. V počátcích bylo speciální školství zaměřeno na vytváření podmínek pro vzdělávání dětí se smyslovými postiženími. Také první škola pro sluchově postižené byla založena v roce 1840 a v roce 1860 pro děti se zrakovým postižením. Tělesně postižení se dočkali své školy až v roce 1890. V roce 1866, kdy národní vzdělávání bylo převedeno do správy měst a obcí a bylo změněno na povinné, bylo mnoho postižených dětí z tohoto proudu vyloučeno. Jejich vzdělávání bylo ponecháno na benevolenci a filantropii jednotlivců a charitativních organizací. Druhé období lze na jedné straně ohraničit dobou, kdy povinné vzdělávání bylo již efektivně zavedeno, a na straně druhé koncem druhé světové války. V oblasti speciálního školství lze toto období charakterizovat jako období pomalého vývoje, což bylo především zaviněno ekonomickou situací po válce a následnou recesí. V roce 1921 podle zákona o povinné školní docházce měly děti s finským občanstvím vzdělávání povinné, ale postižené děti byly od této povinnosti osvobozeny. Třetí období je datováno koncem druhé světové války a rokem 1972. Poválečné období přineslo nárůst aktivit vedoucích k rozvoji péče o postižené, včetně zdravotní péče a léčebné a pracovní rehabilitace. Od roku 1940 se také začíná rozvíjet speciální vzdělávání, a to nejen jako obor, ale též v oblasti jednotlivých specializací. Přesto však zdravotnické pojetí bylo upřednostňováno v organizaci vzdělávání dětí se speciálními potřebami. Postižení byla posuzována především z hlediska tělesného a funkčního. Děti se zdravotním postižením byly pokládány za odlišné ve srovnání s dětmi zdravými a jejich vzdělávání nemohlo být zajišťováno společně. Postižené děti byly vzdělávány ve skupinách, kam byly zařazovány podle druhu a míry postižení, aby skupiny byly co nejhomogennější. Léta od roku 1970 jsou ve znamení normalizace a integrační filozofie, která se přímo zaměřila na děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Cílem bylo zajistit postiženým osobám takovou kvalitu života, která by se co nejvíce podobala normálnímu životu. Postižené děti tedy dostaly možnost a začaly se vzdělávat v běžných třídách. Tato teorie vycházela z konstrukce zákona, který říkal, že všechny děti mají právo na vzdělání. V roce 1983 byly zákonem o povinné školní docházce zajištěny podmínky pro proces integrace. V souladu s tímto zákonem již žádné dítě nemohlo být vyloučeno ze vzdělávání. Aby byly zajištěny opravdu funkční podmínky pro integraci, byly pro
děti a žáky vypracovávány individuální plány tak, aby odpovídaly specifickým požadavkům dítěte. Od roku 1997 byly v běžných školách vzdělávány také děti s velmi těžkým mentálním postižením. Odborné speciální vzdělávání Po přípravu postižených na povolání bylo speciální vzdělávání zahájeno již v pozdějších letech 19. století, a to zejména pro zrakově a mentálně postižené. Na počátku 20. století nachází své počátky odborné vzdělávání pro sluchově postižené, které bylo zakotveno v zákonu z roku 1944. Ve čtyřicátých letech začínají také fungovat vzdělávací instituce pro tělesně postižené a také pro osoby s respiračními poruchami. Od roku 1970 se speciální odborné vzdělávání rozšířilo na všechny běžné školy tohoto typu a byly tak vytvořeny podmínky pro integraci. Ustanovení pro speciální odborné vzdělávání a pro speciální odborné školy byla zakotvena zákonem z roku 1987. V současné době je poslední úprava speciálního odborného vzdělávání dána zákonem 630/1998 a vyhláškou 811/1998, což vstoupilo v platnost 1.1.1999. Typy institucí, speciální opatření, odvětví studia Speciální vzdělávání je především zajišťováno ve spojení s běžným vzděláváním, aleje umožněno, aby byly zřizovány speciální třídy nebo jiné podobné organizační formy. Pokud je dítě zařazeno do speciálních vzdělávacích podmínek, musí být toto vzdělávání zajišťováno v souladu s jeho individuálním plánem. Povinná školní docházka všech dětí je stanovena na devět let. Pokud však u postižených dětí jejich zdravotní stav brání úspěšnému zapojení do školní práce, mohou zahájit školní docházku v šesti letech, což je o jeden rok dříve, než je to běžné. Na žáky s poruchami učení, zejména s problémy ve čtení a psaní, logopedickými potížemi je pamatováno možností speciální podpory, která je mimo čas běžné školní práce. V závislosti na potřebách žáka je důležité také zajistit speciální rehabilitační aktivity a přítomnost odborného poradce pro danou oblast speciální pedagogiky. Zajištění vzdělávání se zaručuje také dětem, které vyžadují zvýšenou zdravotní péči, například v nemocnicích. Pro děti a žáky s těžkými a kombinovanými postiženími jsou státem zřízeny speciální školy. Těchto škol je devět v celém Finsku. Tato zařízení poskytují také předškolní péči dětem, jejichž postižení to vyžaduje. Cílem je zajistit takové vzdělávání pro postižené děti, které bude zahrnovat všechny služby včetně vzdělávacích tak, jak to vyžaduje charakter postižení dítěte.tyto školy také nabízejí odbornou a poradenskou pomoc rodinám s postiženými dětmi, pedagogům běžných škol a pomáhají při vypracovávání individuálních plánů. Učební plány Národní rada pro vzdělávání vydala dokument nazvaný Rámcový učební plán pro jednotnou školu" v roce 1994 a obecná pravidla pro speciální vzdělávání v roce
1997 s dokumentem pro vzdělávání dětí s nejtěžšími typy mentálního postižení. V závislosti na výše uvedených pravidlech jsou vypracovávány individuální vzdělávací plány. Individuální plán musí odrážet možnosti a schopnosti dítěte či žáka a musí obsahovat krátkodobé a dlouhodobé cíle, metodické postupy a druhy odborných služeb a péče. Individuální plán musí být vypracováván ve spolupráci s odbornými pracovníky a musí zahrnovat také rodinu žáka. Na městské nebo obecní úrovni je vždy osoba, která je zodpovědná za integrované a speciální vzdělávání. Všechny speciální poradenské, pedagogické a sociální služby dostávají všechny děti zdarma. Všechny změny ve formě i obsahu vzdělávání musí být provedeny se souhlasem zákonného zástupce dítěte. Zejména převedení dítěte ze školy běžné na školu speciální. Doba určená pro vzdělávání postižených dětí může být prodloužena začátkem v šesti letech a může trvat až 11 let (běžná školní docházka předpokládá 9 let). Pro postižené děti se umožňuje návštěva předškolních zařízení (kindergarden nebo pre-school). Speciální pedagogové jsou zařazováni jako učitelé předškolních zařízení, učitelé-poradci, kteří mají v péči integrované děti a žáky v různých typech integrace, a také učitelé žáků integrovaných v odborném školství. Literatura: 1. MAREŠ, J.; PRŮCHA, J.; WALTE- ROVÁ, E. Pedagogický slovník. Praha : Portál, 1998.