Elektronické bankovnictví II.
Platební karty
Základní charakteristiky kreditních a debetních karet rozdíly principů debetních a kreditních karet cílové skupiny pro debetní a kreditní karty kreditní karta jako obchodní produkt banky a nebankovní úvěrové společnosti
Jaké jsou nejrozšířenější systémy platebních karet, co je to čipová platební karta a jaké jsou její výhody a nevýhody teritoriální použití platebních karet elektronické versus embosované karty nejrozšířenější systémy platebních karet - asociace doplňkové služby k platebním kartám Vztahy karetní asociace - obchodník - banka obchodní model finanční a datové toky časová osa - schéma platby platební kartou
První opravdové předchůdce karet vydává Amex (American Expres Company) roku 1892 karty byly papírové a při prokázání se touto kartou, získal zákazník bezplatné nebo zlevněné služby První karta dostupná pro širší veřejnost byla vydána roku 1914 společností Western Union Telegraph Company zákazník měl možnost s ní telefonovat a zasílat telegramy, vyúčtování mu přišlo vždy na konci měsíce a karta měla zákazníka přimět k častějšímu využívání služeb dané společnosti, odtud název věrnostní platební karty V roce 1910 obchodní řetězec Sears Roebuck nabídl svým zákazníkům prodej na splátky tzv. systém Charge-it (Připište mi to na účet) Tento systém se postupně rozrůstal a roku 1924 jej nabídla první síť čerpacích stanic General Petroleum Corporation of California její tzv. Courtesy Card sloužila pro placení pohonných hmot, náhradních dílů a služeb a obměňovala se po 3 měsících. Systém jinak nazývaný Buy now, pay later se dále rozšiřoval a používala ho více než polovina čerpacích stanic v Americe.
Roku 1928 zavedly některé firmy plechové karty charge plates podobné identifikačním štítkům americké armády, bylo na nich vyraženo jméno klienta a číslo karty, které se při placení otiskly pomocí mechanického pákového snímače imprinteru a kopírovacího papíru na prodejní doklad. Brzy zavedlo Charge Card několik skupin obchodníků, kteří si své karty navzájem uznávali. Skupina Retail Service Bureau v Seattlu spojovala okolo 1000 obchodů. Karty lákají zákazníky ke stále většímu utrácení a nákupům na splátky, které zastavila až Velká hospodářská krize roku 1929. Charge Cards se znovu objevily na konci 30. let. První celostátní Charge Card, která sloužila k placení letenek pro služební cesty byla Air Credit Card. Za Velké hospodářské krize kupovali 90% letenek obchodníci a manažeři a letecké společnosti měly velký zájem na získání i dalších podobných zákazníků. Roku 1936 přišlo 6 amerických leteckých společností s projektem UATP (Universal Air Travel Plan) zavedení úvěrové karty pro obchodní cestující, za zálohu 425 USD získali klienti kredit 2x250 USD, nejstarším členem skupiny byly American Airlines.
Nadějný rozvoj platebních karet přerušila druhá světová válka, když v roce 194 omezila americká vláda čerpání spotřebních úvěrů, které odčerpávaly zdroje potřebné pro vedení války, po válce byly opět zavedeny úvěrové karty čerpacích stanic a některé železniční společnosti znovu nabídly cestujícím své úvěrové karty, jízdu si bylo možno objednat i telefonicky. Roku 1948 se karty UATP staly mezinárodně platné jako první na světě. Rok 1914 je považován za zrod věrnostní platební karty a v roce 1950 byla vyrobena první univerzální platební karta. Proč by lidé měli být omezeni hotovostí, kterou mají zrovna u sebe? S touto myšlenkou přiše Frank McNamara. Jednou se mu v restauraci stala nepříjemnost kvůli zapomenuté peněžence. Na základě toho založil Diners Club. Tento klub vydával svým členům úvěrové karty pro placení v restauracích, které s klubem uzavřely smlouvu. Klub ručil za závazky svých členů, splácel předložené účty a měsíčně zasílal svým členům výpis transakcí, které měl člen do 14 dnů uhradit. Spolu s kartou byl zaveden poplatek Merchant Discount Charge, který platil obchodník klubu a sdílel tak s ním určité náklady, na druhou stranu klub obchodníkovi zaručoval bezpečnost. Dále byl zaveden roční poplatek za vydání a správu karty. Do 1 roku měl Diners Club 35 tisíc členů a 285 partnerských restaurací
MasterCard, původně známá jako MasterCharge, byla vytvořeno z několika bank v Kalifornii jako konkurence BankAmericard - karet vydávaných Bank of America, které se později staly známé jako Visa kreditní karty, vydávané společností Visa Inc. V Japonsku vydala první kreditní kartu společnost Nippon Diners Club v roce 1960. V roce 1961 vznikla soplečnost OCB (Osaka Credit Bureau) a po vzoru amerického AmExu (American Express)založila jedna z vedoucích japonských bank Sanwa Bank JCB (Japan Credit Bureau).
Co na kartě najdeme a kde?
Co na kartě najdeme a kde?
Druhy platebních karet Členění dle povahy finančních prostředků, kterými se s kartou nakládá: Platební karta debetní jedná se o platební kartu obvykle vydávanou k běžnému účtu klienta, při platbě klient čerpá vlastní prostředky uložené na běžném účtu (s výjimou situace, kdy klient na tomto účtu čerpá tzv. kontokorentní úvěr) Kreditní karta při platbě klient čerpá úvěr na vrub úvěrového účtu, v rámci kreditních karet jsou důležitými parametry bezúročné období úvěrový limit karty úroková sazba úvěru částečná splátka a úplnná splátka)
Druhy platebních karet Charge karta obdoba kreditní karty, ale s úvěrem bez úročení, klient je povinen zaplatit v daném období po čerpání celou dlužnou jistinu, charge karty jsou určeny zejména pro velmi bonitní klienty často jsou spojeny s dodatečnými službami (pojištění, vstup do letištních salónků) Elektronická peněženka kartou lze čerpat jen vyhrazený objem prostředků, kterým byl předem do karty vložen (příkladem může být předplacená telefonní karta)
Debetní platební karta obvykle je standardní součástí výbavy k běžnému účtu slouží k hotovostním výběrům z bankomatů a platbám u obchodníků v některých případech může být autentizačním nástrojem pro ověření oprávnění klienta nebo disponenta k nakládání s účtem protože klient transakcemi s touto debetní nevstupuje do závazku vůči bance, může být vydávána i klientů s nízkou bonitou nebo dokonce nezletilým osobám
Kreditní karta je jedním z mnoha druhů úvěrových produktů bank i nebankovních společností slouží zejména k platbám u obchodníků i když je možné kreditní kartou provádět výběr v bankomatech, obvykle je taková transakce zatížena poplatkem ve výši i několika procent z vybírané částky, a proto je výběr z bankomatu pro klienty nevýhodný klient získá kreditní kartu vždy jen na základě uzavření úvěrové smlouvy a to bez ohledu na její formu (např. návrh a akceptace návrhu) klient transakcemi s kreditní kartou vstupuje do závazku vůči bance a každá transakce znamená čerpání limitu na vrub úvěrového účtu kreditní karty z důvodu obezřetnosti může být kreditní karta vydávána jen klientům zletilým a svéprávným a to po zhodnocení bonity klienta v rámci úvěrového procesu z obchodních důvodů bývá obvykle kreditní karta doplněna o dodatečné služby jakými jsou například pojištění proti zneužití, cestovní pojištění, prodloužení záruky na zboží placené KK apod.
Kreditní karta důležité pojmy v oblasti kreditních karet: limit karty celkový úvěrový rámec, který může klient čerpat v daném období čerpání datum splatnosti kalendářní den uvedený ve smlouvě, ve který musí proběhnout splátka minimální splátka obvykle vyjádřená v % (5 %, 10 %) z aktuálně čerpaného limitu úplnná splátka splátka celé čerpané jistiny k poslednímu dnu období čerpání období čerpání obvykle je ohraničeno kalendářními dny počátku a konce období čerpání bezúročné období obvykle vyjádřené ve dnech - viz dále úroková sazba kterou je úročena částka jistiny nesplacené ke dni splatnosti, tedy v případech, kdy klient použil minimální resp. částečnou splátku
Kreditní karta - obchodní produkt Kreditní karta (dále jen KK) je důležitou komponentou portfolia nabídky spotřebitelských úvěrů finančních institucí - bank i nebankovních subjektů. Úvěr poskytovaný prostřednictvím KK je povahy revolvingového úvěru tj. obnovitelného úvěru, u kterého je nastaven celkový rámec možného čerpání a každou splátkou dochází k obnovení možnosti čerpat až do tohoto celkového rámce. Obchodní model není primárně postaven na příjmu z úroků placených klienty tak jako u ostatních úvěrových produktů. Význam úrokového výnosu je sice značný, ale je až druhotný. Prvotním výnosem pro banku (issuera - výstavce KK) jsou poplatky od obchodníků za platbu KK vystavenou výstavcem - tj. podíl na tzv. Interchange fee (pojem IF bude vysvětlen dále). Poskytnutí KK je vázáno na úvěrový scoring (posouzení schopnosti klienta splácet úvěr). Poplatky za vydání KK, případně za její vedení jsou nejméně významnou složkou výnosů a často bývají nastaveny za účelem možnosti marketingové podpory prodeje KK jejich odpouštěním na určité období (například 1. rok zdarma) nebo jejich snížením apod.
Charge karta je specifickým druhem úvěrových produktů zejména nebankovních společností, v ČR je nejznámějším příkladem charge karty Diners Club, slouží zejména k platbám u obchodníků i když je možné charge kartou provádět výběr v bankomatech, obvykle je taková transakce zatížena poplatkem ve výši i několika procent z vybírané částky a proto je výběr z bankomatu pro klienty nevýhodný klient získá charge kartu vždy jen na základě uzavření úvěrové smlouvy a to bez ohledu na její formu (např. návrh a akceptace návrhu) klient transakcemi s charge kartou vstupuje do závazku vůči výstavci a každá transakce znamená čerpání limitu na vrub úvěrového účtu charge karty z důvodu obezřetnosti může být charge karta vydávána jen klientům zletilým a svéprávným a to po zhodnocení bonity klienta v rámci úvěrového procesu základním parametrem charge karty je bezúročné období, po kterém musí být provedena plná splátka dlužné jistiny, a proto je obchodní efekt charge karty postaven na mírně odlišných principech než u kreditních karet
Charge karta z obchodních důvodů bývá obvykle charge karta doplněna o dodatečné služby jakými jsou například pojištění proti zneužití, cestovní pojištění, vstupy do salónků na letištích, slevy v hotelích, slevy v půjčovnách automobilů, atd. často mají výstavci charge karet propracované věrnostní systémy založené na motivaci klientů k užití karet k platbám za nákupy zboží a služeb hlavním zdrojem výnosů výstavců charge karet jsou jednak poplatky za jejich vydávání inkasované od klientů, ale hlavně poplatky placené obchodníky za transakce prováděné s kartami daného výstavce (asociace) - tzv. interchange fee (vysvětlení dále) charge karty mají obvykle vysoké úvěrové limity a jsou vydávány jen velice bonitním klientům, k omezení okruhu uživatelů na bonitní skupinu jsou často užívány i poměrně vysoké poplatky za vydání karty, které jsou vyváženy takovým druhem výhod, které mohou efektivně čerpat opět spíše bonitní zákazníci
Charge karta důležité pojmy v oblasti kreditních karet: limit karty celkový úvěrový rámec, který může klient čerpat v daném období čerpání datum splatnosti kalendářní den uvedený ve smlouvě, ve kterém musí proběhnout splátka období čerpání obvykle je ohraničeno kalendářními dny počátku a konce období čerpání bezúročné období obvykle vyjádřené ve dnech - viz dále sankční úroková sazba kterou je úročena částka jistiny nesplacené ke dni splatnosti, tedy v případech, kdy klient neuhradfil vůbec nebo jen zčásti čerpanou částku podmínky pro využívání doplňkových služeb mohou zde být nastaveny specifické podmínky, které musí být splněny, aby mohla být využita doplňková služba - například pojištění, apod.
Co-brandovaná karta Co-brandované platební karty jsou vydávány ve spolupráci vydavatele (obvykle finanční instituce) s nějakou komerční společností (např. retailovým obchodním řetězce, mobilním operátorem, leteckou společností apod.). Při užití takovéto karty k platbě získává držitel nějakou výhodu u daného nákupu (slevu, delší záruku) nebo body do spotřebitelského věrnostního programu. Základním motivem výstavce je možnost oslovení zákazníků komerční společnosti s nějakou specifickou výhodou, obvykle poskytovanou právě spolupracující komerční společností. Z hlediska struktury výnosů je pro výstavce co-brandovaná karta podobná standardní KK avšak obvykle bez poplatkové části, která je však i u standardních KK minoritní. Komerční společnosti přináší co-brandovaná karta možnost poskytnout výhody svým zákazníkům, a tím je motivovat k nákupům zboží nebo služeb, poskytovaných právě touto společností a v neposlední řadě i možnost získání kontaktních údajů svých klientů (zákazníků), pro možnost cíleného oslovování a nabídky. Z dat o nákupech služeb z věrnostního systému pak může čerpat informace o nákupních zvyklostech a preferencích konkrétních skupin i jednotlivých zákazníků.
Co-brandovaná karta Zákazním musí někdy pro získání karty splnit nejen podmínky úvěrového scoringu, ale také specifické dodatečné podmínky výstavce a co-brandového partnera. Může se například jednat o členství v určité organizaci nebo věrnostním systému, registrace do systému nebo uzavření smlouvy s obchodními partnery, apod. Co-brandovanou kreditní kartou je například karta vydaná Citibank společně s ČSA, která umožňuje získávat za nákupy placené kartou u libovolných obchodníků tzv. míle do věrnostního programu OK-Plus společnosti ČSA. Určitý počet mil získá klient tohoto programu již za to, že si nechá takovou KK vydat. Podobnou Co-brandovanou kartou je charge karta Diners Club se stejným partnerem (ČSA), která mimo možnosti sbírat míle do programu OK-Plus, ještě umožňuje bezplatný vstup do letištních salónků. T-mobile Bonus karta Komerční banky a společnosti T-mobile, kterou si mohou pořídit jen zákazníci tohoto operátora, umožňuje vybrat si za body získané platbami nákupů dárky z katalogu, navíc při platbách u nasmlouvaných obchodníků získají držitelé této karty slevy.
Teritoriální použití platebních karet Z hlediska teritoriálnosti užití platebních karet rozdělujeme karty na: mezinárodní platební karty (obvykle VISA, MasterCard, Diners Club, JCB,... platební karty s omezeným teritoriem užití (Sporožirové karty, Electronic Cash) Platební karty vydávané v ČR až do konce roku 1995 byly použitelné pouze v rámci plateb v ČR, pokud chtěl klient platební kartu použitelnou k platbám v zahraničí, mohla být takto vydána jen k devizovému účtu vedenému v některé volně směnitelné měně. Jako mezinárodní jsou vydávány v ČR platební karty k účtům vedeným v měně CZK až po zavedení vnější volné směnitelnosti CZK 1. 10. 1995.
Teritoriální použití platebních karet Platební karty s omezeným teritoriem užití Obvykle jsou také vydány ve spolupráci s některou asociací, ale umožňují užití jen v daném teritoriu nebo zejména v něm Základním motivem pro vydávání karet s omezeným teritoriem užití je zejména omezení volné směnitelnosti domácí měny a tím omezení možnosti užít kartu k platbám pouze v domácí meně, Dalším důvodem pak bývá specifický systém zpracování transakcí v národním systému, který není podporován systémy nadnárodními (VISA, MasterCard) a zároveň tak může být zatížen nulovými nebo nižšími tuzemskými poplatky. EC - (electronic cash) je systém debetních karet vydávaných Deutschen Kreditwirtschaft, tyto karty nesou však i značku Maestro a je tedy možné je použít všude tam, kde jsou akceptovány karty EC nebo Maestro Základním problémem, se kterým se potkává zákazník z ČR při svých nákupech v Německu, je nemožnost použít mezinárodní kartu VISA nebo MasterCard při platbě za nákup v retailovém řetězci, protože tento akceptuje pouze karty systému EC, ale je někdy možné použít kartu Maestro, kterých však v ČR není vydáváno mnoho.
Embosované platební karty Embosované karty mají plasticky vytlačeny informace o čísle karty, majiteli karty a platnosti karty. Zároveň takové karty nesou informace na magnetickém proužku a dnes již většina i na elektronickém čipu. Embosované karty je možné použít k elektronickým (on-line ověřeným) transakcím (stejně jako elektronické platební karty), ale také k transakcím prováděným prostřednictvím tzv. imprinteru. Obchodník vloží kartu do imprinteru a otiskne údaje z karty na propisovací papírovou účtenku, kterou zákazník podepíše. Obchodník pak takové účtenky v nastaveném intervalu (obvykle týden) odesílá fyzicky bance, která mu poskytuje službu akceptace karet (tzv. Acquiring). Každý obchod má nastaven pro tyto druhy transakcí nastaven určitý limit (floor limit) tedy částku, kterou může zákazník s takovouto kartou a tímto způsobem provést bez nutnosti platbu telefonicky ověřit. Nad tento limit musí obchodník telefonicky ověřovat vždy. Embosované karty jsou tedy přijímané na více místech než karty elektronické. Například i ve službách TAXI, na palubách letadel, tedy všude tam, kde by nebylo výhodné nebo ani možné používat tzv. POS termínály pro on-line autorizaci plateb kartou.daní za tuto výhodu je obvykle vyšší poplatek za vydání, vedení a hlavně blokaci karty při její ztrátě nebo odcizení. Je zde i vyšší nebezpečí zneužití karty i po nahlášení ztráty nebo odcizení.
Embosované platební karty
Embosované platební karty Embosované karty musí být při blokaci z důvodu ztráty nebo odcizení zařazeny na tzv. stoplist tj. seznam blokovaných (odcizených či ztracených) karet, který banka rozesílá obchodníkům a partnerským bankám. To může trvat i několik dnů a v tomto meziobdobí lze kartu do jisté míry zneužít. To může banku stát náklady, které obvykle nemůže účtovat na vrub klienta. Proto je poplatek za blokaci embosovaných karet výrazně vyšší než za blokaci karet elektronických. Klient má však možnost si pojistit nejen zneužití karty při ztrátě nebo odcizení v průběhu období kdy za transakce zodpovídá (obvykle 24 hodin po podání žádosti bance o blokaci karty), ale také úhradu poplatku za blokaci. To naopak motivuje klienta pojišťovny k provedení blokace včas. Součástí pojištění pak bývají i další služby, například vydání náhradní nebo nové platební karty v zahraničí, zajištění výplaty hotovosti apod. Pro specifické vlastnosti embosovaných karet (větší možnosti akceptace, dodatečné pojištění a další) jsou zejména kreditní karty a charge karty vydávány v embosované podobě. Příkladem embosovaných karet jsou například VISA Classic nebo MasterCard Standard.
Elektronické platební karty Elektronické karty nesou informace na magnetickém proužku a dnes již většina i na elektronickém čipu standardu EMV, ale i tyto karty mají natištěny (ne plasticky) údaje na kartě. Nejrozšířenější jsou VISA Electron a Maestro Elektronické karty je možné použít výhradně k elektronicky(on-line ověřovaným) transakcím. Často je dnes již vyžadováno zadání PIN na tzv. PIN Padu. Pokud je ověřováno prostřednictvím PIN, nebývá vyžadováno podepsání dokladu. Ve vyspělých zemích není obvykle problém s užitím elektronických platebních karet. Naopak vybavení POS terminály k jejich autorizaci může být horší v méně vyspělých zemích a to i v relativně velkých obchodech, kde by to zákazník neočekával. Pokud tam akceptují karty, často používají technologii imprinteru a tudíž akceptují jen embosované karty. Dalším problémem je nemožnost užití elektronických karet například při zapůjčení automobilu v půjčovnách nebo při platbách za ubytování v některých hotelech. Pokud totiž dojde k později zjištěné škodě na automobilu, nutnosti doplnění PHM, nebo k opomenutí úhrady za nápoje z minibaru v hotelu. Bývá obvyklé, že půjčovny nebo hotely použijí k dodatečné platbě zvláštní druh transakce (viz další snímek.)
MO/TO a další druhy transakcí Některé zvláštní situace vyžadují i zvláštní povahu platební transakce a proto s níže uvedenými situacemi je možné se vypodářat prostřednictvím zvláštních transakcí, ale výhradně pomocí embosovné platební karty. MO/TO transakce (Mail Order / Telephone Order) - jedná se o platby uskutečněné na základě písemné nebo telefonické objednávky zboží nebo služeb (poštou, telefonicky či faxem), například předplatné zahraničního časopisu, účasti na konferenci apod. Express Check-Out - služba hotelu kdy při přihlašování můžete požádat, že byste chtěli využít službu okamžitého odhlášení z hotelu, protože například odlétáte v noci a nechcete před odhlašováním z hotelu řešit placení. Hotel provede otisk embosované karty na účtenku nebo záznam do platebního terminálu. Hotelový účet s kopií účtenky a kopií formuláře Express Check-Out Authorisation Form vám hotel odešle na určenou adresu. Autopůjčovny také mohou požadovat garanci služeb formou embosované platební karty. V jejich případě jde o poskytnutí garance, kterou dáváte půjčovně souhlas s dodatečným naúčtováním později zjištěných nákladů, např. doplnění PHM při vrácení vozidla, závady způsobené na vozidle, které nejsou kryté pojistkou, za způsobené dopravní přestupky apod.
EMV standard E (Europay), M (MasterCard) and V (VISA) standard definuje fyzické parametry, například rozměry, elektrické parametry - napájení, formáty uložení dat, logická rozhraní, přenosové protokoly a aplikační úroveň mezi IC kartami a IC karetními zařízeními (terminály) pro platební transakce. Tento standard je definován v normách ISO/IEC 7816 pro kontaktní karty a ISO/IEC 14443 pro karty bezkontaktní. Kontaktní jsou karty, které musí být fyzicky zasunuty do čtečky karet tak, aby tato mohla snímat data uložená na čipu karty a to fyzickým dotykem. Bezkontaktní karty jsou takové, které umožňují přenos dat bez nutnosti fyzického styku karty a čtečky. V současné době se začínají prosazovat technologie: MasterCard PayPass a Visa paywave (tyto technologie jsou vzájemně kompatibilní)
Obchodní model Na čem jsou založeny vztahy a obchodní motivace karetních asociací, výstavců karet (bank), držitelů (klientů), acquiringových bank (poskytujících službu akceptace PK) a obchodníků přijímajících platby? Karetní asociace - sdružení vydavatelů platebních karet, např. VISA, MasterCard, American Express, Diners Club, JCB. Organizace sdružující či smluvně spojující banky, které vydávají platební karty. Řídí podmínky vydávání platebních karet, organizuje a propaguje jejich používání. Jednotlivé asociace jsou v přímém konkurenčním vztahu vůči sobě navzájem. Asociace plní i důležitou funkci cenotvorby tím, že stanovují Intechange Fee. Jejich pravidla ovšem povolují dohodu domácích bank, čehož využily členské banky v některých státech. Toto povoluje například VISA, která je asociací bank a banky se musí dohodnut na úrovni domacího IF. Naopak MasterCard, která je veřejně obchodovatelnou společností stanovuje IF i v domácím prostředí a dohodatedy u karet MasterCard a Maestro na výši IF není možná. Asociace dále zprostředkovávají autorizaci, clearing a zúčtování pro své členské banky, za což si účtují poplatky (v řádech haléřů za transakci za autorizaci i clearing. Výše poplatku závisí na objemu transakcí. Poplatky jsou v současné době hrazeny obvykle oběma stranami napůl, 50 % vydavatel a 50 % acquirer. (pojmy Issuer a Acquirer jsou vysvětleny dále)
Obchodní model Vydavatel platební karet (Issuer) je banka nebo jiná finanční instituce, která vydává kartu držiteli, s nímž navazuje přímý smluvní vztah. Nese část rizik ze zneužití karty a v případě kreditních karet navíc poskytuje držiteli úvěrový limit a nese kreditní (úvěrové) riziko. Převádí peníze za transakce (platby, výběry hotovosti), které držitel kartou vykonal, a ten je povinen, podle dohodnutých podmínek tyto částky splácet. Držitel karty (Cardholder) je koncový zákazník, jednotlivec nebo organizace, který kartu drží a s její pomocí platí. V případě kreditní karty navíc je příjemcem úvěru ke kreditní kartě, který mu poskytuje vydavatel karty. Obchodník (Merchant) přijímající platby kartami jedné nebo více karetních asociací. Zúčtovací banka obchodníka (Acquiring bank), u které má zvláštní účet obchodník. Přijímá pomocí mezibankovního platebního styku peníze od vydavatelů karet zákazníků, kteří u obchodníka platili kartou a poskytuje je obchodníkovi na jeho účet. Své služby může obchodníkům nabízet přímo nebo prostřednictvím nezávislé distribuční organizace.
Obchodní model Dále je nutná ještě technická a organizační infrastruktura, kterou obecně nazýváme karetní zúčtovací a platební systém. Umožňuje provádět ověření platnosti karty, autorizaci transakcí s platební kartou, samotné platební transakce a dále shromažďování a přenos informací o platbách mezi obchodníky a bankami. Systém může být provozován i nezávislou firmou. Například v ČR MUZO pro většinu bank, SiNSYS pro ČSOB a vlastní systém pro Českou spořitelnu. Klíčovými vlastnostmi infrastruktury jsou spolehlivost a bezpečnost, vysoké nároky jsou kladeny na dostupnost, rychlost odezvy, vysokou kapacitu tj. průchodnost a také škálovatelnost systému tj. schopnost rozšiřovat počet obsluhovaných jednotek podle potřeby.
Vydavatel platební karet (Issuer) Obchodní model Nese náklady na výrobu a distribuci platebních karet, které může přenášet na držitele (klienty), ale obvykle tak nečiní v plné výši. Jedná se o náklady na plastové polotovary, potisk, personalizaci karty a PIN, distribuční náklady, na provoz a údržbu systémů pro vedení karet, někdy i poplatky asociaci za každou vydanou kartu (fee per active card) od něhož asociace ustupují (VISA již neúčtuje vůbec). Hlavním zdrojem výnosů vydavatele jsou v případě debetních i kreditních karet podíly z Interchange fee, které platí banka obchodníka (Acquirer) bance držitele karty (Issuer) z každé transakce realizované na POS terminálu. Obdobným nákladem vydavatele je pak tzv. Service fee, které naopak platí banka držitele karty (Issuer) z každého výběru hotovosti z bankomatu té bance, která vlastní daný bankomat. V ČR, podobně jako v EU je poplatek (Interchange fee - IF) při transakci na POS určen procenty z částky transakce (obvykle kolem 1%, ale i méně nebo více). Service fee za výběr z bankomatu je obvykle určen pevnou částkou (ke které může být procento přičítáno SF se pohybuje v řádech desetikorun).
Vydavatel platební karet (Issuer) Obchodní model Všeobecně jsou z hlediska Interchange fee ve světě karty rozděleny na kreditní a debetní. Service fee při výběru z bankomatu je naopak u všech typů karet totožný. Dále se IF nebo SF nastavují podle regionu, typu karty, ale také podle způsobu platby (to zda je transakce autorizována čipem nebo magnetickým proužkem. Dále sa IF může dělit i podle kategorie obchodniků tzv. MCC merchant category code například v Polsku je zvláštní (nižší) IF pro transakce na poště. Karty poskytující úvěr jsou rizikovější, a tudíž nákladnější tento fakt odráží i výše IF u kreditních a zejména charge karet. Ovšem ne vždy má logiku nastaveni IF pro různé druhy karet v různých zemích a to i jednou asociací. Zde několik příkladů: V ČR je IF 1-1,1 %, v SR je 0,6-0,7 % a v Maďarsku je 0,2-0,3 % V SR je například stejné IF pro kreditní i debetní karty, ale sazba 0,6 % je určená pro hypermarkety a čerpací stanice a sazba 0,7 % pro ostatní subjekty.
Obchodní model Držitel karty (Cardholder) Obvykle platí vydavatelské (své) bance poplatky za vydání a případně za vedení platební karty debetní a v případě kreditních karet i za vydání a vedení KK. Obvykle platí poplatky dle sazebníku poplatků a to za výběry hotovosti kartou z bankomatů. Ty bývají často výrazně vyšší při výběru z bankomatů cizích bank než z bankomatů vydavatelské (své) banky. Výrazně vyšší bývají poplatky za výběr hotovosti kreditní kartou. Obvyklá je i sazba 2,5% + obvyklý poplatek za výběr z bankomatu. Obdobně je pak postupováno při výběru z bankomatu v zahraničí i při užití debetní karty. Za platby na POS terminálech u obchodníků nebo za platby v internetových obchodech se obvykle poplatky neplatí. V poslední době však může být o poplatek, i v řádu několika %, zvýšena cena placeného zboží nebo služeb a to samotným obchodníkem. Začíná to být obvyklé například u leteckých nízkonákladových společností (EASY JET), ale také u obchodů prodávajících zahraniční zájezdy a zde jde o poměrně vysoké částky. I někteří maloobchodníci využívají této možnosti a přenášejí náklady ze služby Acquiringu na zákazníka platícího kartou. Další skupinou nákladů pro držitele karet jsou platby za pojištění, případně jiné poplatky spojené s platebními kartami dle sazebníků vydavatelských bank.
Obchodní model Obchodník (Merchant) Hlavním nákladem pro obchodníka jsou tzv. poplatky za Acquiring resp. za službu akceptace karet. Obecně se udává, že obchodníci odvádějí zúčtovací bance (Acquiring bank) poplatek z každé transakce na POS ve výši cca 1,2 3,5%. Cenové podmínky pro konkrétního obchodníka určují především měsíční obrat obchodníka a průměrná výše transakce realizovaná platební kartou. Čím větší má obchodník obrat, tím lepší podmínky mu banky poskytne. Elektronický platební terminál (POS), který banka půjčuje obchodníkům začíná být pro banku rentabilní, pokud má obchodník minimální měsíční obrat 20 000 Kč. Ale možná ještě důležitější je průměrná částka transakce. Pokud má obchodník obrat 100 milionů, ale průměrná platba bude 5 Kč, výsledkem bude ztráta. Dalším faktorem je poměr tzv. ON-US transakcí. To jsou transakce učiněné kartou vydanou stejnou bankou na POS terminálu obchodníka, který má Acquiringovou smlouvu se stejnou bankou, a ta potom neplatí nikomu interchange fee a operace je pro ni tedy výrazně méně nákladná. To je také jednou z výhod velkých bank, které mají vydáno velké množství karet a zároveň poskytují Acquiringové služby velkému množství nebo ještě lépe velkým obchodníkům.
Obchodní model Obchodník (Merchant) Zejména pro velké retailové řetězce je dalším nákladem vývoj pokladního systému, který integruje platební termínál POS do jednoho celku s pokladnou. Z hlediska rychlosti provozu pokladny je totiž nutné minimalizovat pracovní úkony pokladní, spojené s vložením karty do čtečky a zadáním všech dat nutných pro uskutečnění transakce. Naopak právě velké retailové řetězce využívají výhod úspor nákladů na operace spojené se zpracováním a odvodem hotovostí z tržeb. Výrazný podíl tržeb realizovaných prostřednictvím platebních karet snižuje nároky na logistiku odvodů hotovostí, protože například počty odvodů, pojištění a zabezpečení musí odpovídat celkovým částkám hotovostních tržeb. Dalším přínosem pro některé typy obchodníků pak jsou možnosti získat dodatečné tržby nebo si zajistit určitou platbu i při nerealizaci služby. Jako příklady se uvádí vyšší útraty v restauracích, když zákazník může hradit kartou (patrně se necítí tak omezen stavem hotovosti v peněžence) nebo u hotelových služeb rezervace podmíněná potvrzením předautorizace kartou a případně účtováním za první noc i v případě, kdy host nepřijede, pokud rezervace není zrušena v dohodnuté lhůtě před stanoveným příjezdem.