Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Katedra právní teorie DIPLOMOVÁ PRÁCE

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra právní teorie DIPLOMOVÁ PRÁCE Právo, sexuální delikt a jeho pachatel (aktuální právní a psychologické otázky) Law, Sexual Crime and Offender (Topical Legal and Psychological Problems) Jana Hajdová 2007 Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Právo, sexuální delikt a jeho pachatel (aktuální právní a psychologické otázky) zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. 1

Obsah ÚVOD... 3 1. SEXUÁLNÍ CHOVÁNÍ... 6 1.1 NORMALITA SEXUÁLNÍHO CHOVÁNÍ... 6 1.1.1 Průřez historickým a geografickým vývojem sexuálního chování... 7 1.1.2 Sexuální norma v současnosti v ČR... 9 1.1.3 Shrnutí... 10 1.2 SEXUÁLNÍ DEVIACE... 11 1.2.1 Patologická sexuální motivace... 11 1.2.2 Sexuální deviace, pojem a třídění... 12 1.2.3 Přehled jednotlivých sexuálních deviací... 15 1.2.4 Forenzní posuzování sexuálních deviací... 23 2. SEXUÁLNÍ DELIKT- TRESTNĚPRÁVNÍ ASPEKT SEXUÁLNÍ PORUCHY... 26 2.1 SEXUÁLNÍ DELIKT A JEHO ÚPRAVA V ČESKÉM PRÁVNÍ ŘÁDU... 26 2.2 ZNÁSILNĚNÍ... 27 2.3 POHLAVNÍ ZNEUŽÍVÁNÍ... 29 2.3.1 Právní úprava v ČR... 30 2.3.2 Pachatelé trestného činu pohlavního zneužívání... 32 2.4 KOMERČNÍ SEXUÁLNÍ ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ... 33 3. VÝVOJ SEXUÁLNÍ DELIKVENCE V ČR... 36 3.1 ÚVOD... 36 3.2 ÚZEMNÍ ROZLOŽENÍ MRAVNOSTNÍ KRIMINALITY... 39 3.3 MRAVNOSTNÍ KRIMINALITA V ČR Z POHLEDU VYBRANÝCH SKUTKOVÝCH PODSTAT... 42 3.3.1 Trestný čin znásilnění... 42 3.3.2 Trestný čin pohlavního zneužívání... 46 3.4 SHRNUTÍ... 49 4. VÝVOJ SEXUÁLNÍ DELIKVENCE VE VÝCHODNÍCH ČECHÁCH... 51 4.1 ÚVOD... 51 4.2 MRAVNOSTNÍ KRIMINALITA VE VÝCHODNÍCH ČECHÁCH V POROVNÁNÍ S ČR... 51 4.3 MRAVNOSTNÍ KRIMINALITA VE VÝCHODNÍCH ČECHÁCH Z POHLEDU VYBRANÝCH SKUTKOVÝCH PODSTAT... 53 4.3.1 Trestný čin znásilnění... 53 4.3.2 Trestný čin pohlavního zneužívání... 56 4.4 SHRNUTÍ... 59 5. ZACHÁZENÍ S PACHATELI SEXUÁLNĚ MOTIVOVANÉ TRESTNÉ ČINNOSTI TRPÍCÍMI SEXUÁLNÍ DEVIACÍ VE VÝCHODNÍCH ČECHÁCH... 60 5.1 ÚPRAVA OCHRANNÉHO LÉČENÍ V ČESKÉM PRÁVNÍM ŘÁDU... 60 5.2 OCHRANNÁ LÉČBA VE VÝCHODOČESKÉM REGIONU... 61 5.3 SHRNUTÍ... 62 6. EFEKTIVNOST PRÁVNÍ ÚPRAVY DE LEGE LATA V ČR A NÁVRHY DE LEGE FERENDA 63 ZÁVĚR... 67 RESUMÉ... 71 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 74 2

Úvod Sexualita a sexuální chování tvoří neoddělitelnou část života jedince kteréhokoli druhu. Je součástí všedního života každého z nás. Obklopuje nás na každém kroku, aniž bychom si to v některých chvílích vůbec uvědomovali. Neodmyslitelně patří do našeho citového života, do kterého přináší na jedné straně rozkoš, radost a potěšení, ale na straně druhé také úzkost, deprese a frustraci. Sexualita je jednou z oblastí lidského života, jenž je nejvíce opředená různými mýty a předsudky. Především různé sexuální praktiky a chování, které vybočují z dlouhodobě zažitého modelu. Tato práce by se měla věnovat právě problematice sexuálních deliktů a jejich pachatelům. Především se bude snažit přiblížit potencionálnímu čtenáři osobnost pachatele a částečně i oběti z pohledu psychologie, práva i sexuologie, nastínit jednotlivé typy sexuálních deviací, popsat jejich možné projevy a určit možnost jejich léčby. Hlavním záměrem práce bude definovat takové druhy sexuálního chování, jež mají mimo psychologický i svůj trestněprávní aspekt. Práci tvoří dvě základní části, teoretická a praktická. Část teoretická se věnuje zejména pojmovému základu, obecným institutům a poznatkům v oblasti sexuální delikvence z pohledu sexuologie, psychologie a také ve vztahu k právnímu řádu. Na úvod se zaměřím na pojem normalita a normální sexuální chování v průběhu vývoje společnosti a v moderní době. Poukážu na výrazné rozdíly dané historickým, kulturním a geografickým faktorem a poté se zaměřím na pohled moderní společnosti v České republice. Další kapitolu tvoří vykreslení sexuálního chování a jeho norem v rámci moderní sexuologie. Čtenáři zde budou objasněny jednotlivé typy sexuálně deviantního chování, jeho různorodé projevy a také jejich potencionální nebezpečnost. V následující části poukážu na ty druhy chování, které vybočují z normálu nejen z hlediska sexuologie, ale kterým přisuzuje určité důsledky i právní řád a intenzita jejich projevu dosahuje mezí stanovených trestními předpisy. U takového jednání dochází tedy k naplnění některé ze skutkových podstat trestného činu podle trestního zákona a tím také vzniká trestněprávní odpovědnostní vztah. Jednotlivé skutkové podstaty a jejich možné naplnění budou předmětem další kapitoly. Praktická část se zaměří na faktické údaje o páchání sexuálně motivovaných trestných činů a též na údaje o jejich pachatelích. V první kapitole této části čtenář získá přehled o mravnostní kriminalitě v rámci celé České republiky a bude moci vzájemně porovnat údaje 3

z jednotlivých oblastí. Bližší pozornost budu věnovat oblasti Východních Čech a především Pardubickému kraji a to hned v návaznosti na předchozí údaje. Výsledkem srovnávání statistických údajů v různých krajích České republiky a porovnání s údaji v Pardubickém kraji bude zhodnocení sexuální kriminality ve spojitosti s geografickým rozložením a sociální a politickou situací. Další kapitola přiblíží činnost orgánů činných v trestním řízení, jejich jednání ve vztahu k pachatelům sexuálně motivované trestné činnosti a to především v rámci vyšetřování trestných činů. Poslední kapitola této části práce bude věnována zacházení s pachateli sexuální kriminality po uložení trestu soudem. Zejména se jedná o oblast ústavní léčby na psychiatrických odděleních. Pro tuto část práce budou využity zejména materiály a poznatky získané od primářky sexuologického oddělení Psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě MUDr. Želmíry Herrové, které bych tímto také ráda velice poděkovala za ochotu a podporu při získávání informací z oblasti sexuologické léčby. V závěru práce shrnu a zhodnotím získané poznatky o sexuálních deviacích a zaměřím se především na ty sexuální delikty, které jsou pro český právní řád relevantní. Vyhodnotím současnou právní úpravu těchto deliktů, její účinnost a působení na potencionálního pachatele, ale i na recidivistu. Následně zkusím určit možné postupy do budoucna, pokusím se tedy navrhnout možnou úpravu de lege ferenda. 4

Teoretická část 5

1. Sexuální chování 1.1 Normalita sexuálního chování Během vývoje společnosti si vytváříme celou řadu nejrůznějších norem regulujících naše chování. Stejně tak je tomu i v oblasti sexuality. Jak uvádí Chmelík: Sexualní chování je ve všech kulturách podřizováno obecně uznávaným mravním a právním normám. 1 Společnost pod vlivem kultury, geografického a politického uspořádání vytváří mnoho sexuálních norem jednak ve sféře mravní, ale i mnoho norem právních. Co je považováno za normální sexuální chování? Je to takové chování, které je danou společností respektované, je považováno za obvyklé, v dané kultuře rozšířené a také většinou zákonem dovolené. Je ovšem nezbytně nutné na stanovené normy, které určují právě jisté meze, výseč, v níž je chování považováno za normální, nahlížet v jistém časovém okamžiku. V rámci vývoje společnosti dochází ke značným posunům pomyslných hranic normality a to nejen v oblasti sexuálního chování. Na normalitu sexuálního chování můžeme nahlížet z různých hledisek a jejich přehled poskytuje ve své publikaci P. Weiss. 2 Jako první uvádí normu kulturní 3, podle které se považuje za normální sexuální chování to, co je v dané době pro stanovené společenství obvyklé. Nelze však takovou normu uznat za trvalou a konstantní. Veškeré názory společnosti se v průběhu doby mění a stejně tak se mění i kulturní zvyky, dochází k prolínání více kultur a přehodnocování společenských pravidel. Další podobou normy sexuálního chování podle P. Weisse je norma statistická 4. Za normální se v tomto směru považuje jev nebo chování s největším výskytem. Ani v tomto případě nemůže být s absolutní přesností norma neomezeně platná. Normalita a normy mohou být brány také z hlediska biologie, tedy normálním sexuálním chováním bude dosažen biologický účel, tedy takové chování povede minimálně k reprodukci. 5 Znamenalo by to, že podle této normy by se sexuálně deviantně choval každý, kdo by pohlavní styk neprovozoval pouze za účelem zplodit dítě, což je v dnešní době dost absurdní a zastaralý názor. 1 Chmelík, Porada, Weiss, P.: Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita. Praha: Portál, 2003, str.13 2 stejně tak ji definuje MUDr. M. Bouchal v publikaci Lékařská psychologie- uvádí zde normu ideálovou (dokonalý vzor), průměrovou (statistická dle Weisse), funkcionální (norma z pohledu cílů, záměrů) a subjektivní (individuální pro každého jedince).-bouchal, M. Lékařská psychologie. Praha: Avicenum, 1981, str. 142 a 143 3 Weiss, P. Sexuální deviace: klasifikace, diagnostika, léčba. Praha: Portál, 2002. 360 s., str. 19 4 Weiss, P. Sexuální deviace: klasifikace, diagnostika, léčba. Praha: Portál, 2002. 360 s., str. 24 5 Weiss, P. Sexuální deviace: klasifikace, diagnostika, léčba. Praha: Portál, 2002. 360 s., str. 25 6

Posledními dvěma normami, které lze také zařadit do výše zmíněného výčtu, jsou norma subjektivní a ideální 6. Z názvu může čtenář vydedukovat možnou charakteristiku chování dle těchto norem. Každý subjekt si bude vytvářet subjektivní normy podle toho, co se jemu samotnému bude zdát normální a také si vybuduje jistou představu o tom, co je ideálem, optimálním stavem. Lidskou sexualitu je v zásadě odvozujeme z biologických pudů a dispozic člověka 7, jehož základním sexuálním pudem je rozmnožování s cílem zachování vlastního druhu. Ovšem v momentě, kdy se začala utvářet sebemenší společenství a uvnitř také začala platit jistá pravidla, jsou tyto biologické pudy významně modifikovány těmito společenskými normami. Každý člověk se rodí do určitého společenství, do určitého historického období charakterizovaného v rámci dané kultury i určitou sexuální morálkou, tedy kodifikovanými i nepsanými a pouze tradicí předávanými normami. 8 V každém časovém okamžiku a v každé kultuře jsme tedy řízeni pravidly, ať už jde o normy jakéhokoli druhu. Tyto pravidla a s nimi pohled na sexualitu se budou v každé kultuře měnit a přizpůsobovat měnícím se podmínkám ve společnosti. 1.1.1 Průřez historickým a geografickým vývojem sexuálního chování V této podkapitole čtenáři přiblížím některé historické momenty a kulturní pohledy na sexuální chování a na jeho normalitu. Naše sexuální chování a normy jsou převážně ovlivněny křesťanským a židovským náboženstvím. Právě křesťanství výrazně ovlivnilo chápání lidské sexuality, která byla doposud brána velmi volně. V době helénské nebo u starých Slovanů bylo v rámci sexuálních hrátek povoleno téměř vše, pokud ale nedocházelo k narušování práv jiných osob. 9 S nástupem křesťanství se objevily poměrně silně restriktivní postoje k sexualitě, jenž se stala pouze účelovou záležitostí, tedy nástrojem k rozmnožování. Přímo v Bibli nalezneme mnoho přísných norem, které se dotýkají sexuality, například trestání homosexuálních projevů, zákaz některých sexuálních praktik atd. Ještě silnější omezování a tabuizaci, co se týče sexuálního chování, můžeme pozorovat i v následujících obdobích, tedy na počátku středověku a později. Některá pravidla správného 6 Weiss, P. Sexuální deviace: klasifikace, diagnostika, léčba. Praha: Portál, 2002. 360 s., str. 28 7 Weiss, P., Zvěřina, J. Sexuální chování v ČR- situace a trendy. Praha: Portál, 2001. 159 s., str.13 8 tamtéž 9 tamtéž 7

normálního sexuálního chování formuloval ve svém díle T. Akvinský. 10 Jako jeden z filosofických myslitelů tehdejší doby a velký zastánce katolické církve definoval ve své knize průběh tzv. normálního pohlavního styku. Dodnes se s některými podobnými názory setkáváme i v některých státech USA a zakotvuje je i jejich zákonodárství. Například téměř v polovině států unie je se považuje za trestný čin homosexuální styk mezi muži 11 nebo v Severní Karolíně je kupříkladu zakázána jakákoli expozice genitálu, ať už je k tomu sebecudnější důvod. 12 Počátkem utváření moderní společnosti, vlivem průmyslové revoluce a prudkého rozvoje různých vědních disciplín, postupně docházelo k omezování vlivu církve na společnost a společenské normy. Ovšem některé náboženské normy přetrvaly, jen v jiné podobě. Převzala je medicína. Z hříchu se stala nemoc, z božího trestu degenerace. 13 Do sexuálního chování řízeného náboženskými normami se začaly promítat medicínské postoje. S prvním větším revolučním názorem na lidskou sexualitu přišel až S. Freud 14 se svou koncepcí nevědomí a potlačováním sexuálních pohnutek. Nastolil novou éru liberalizace sexuální morálky. Dalším významným bodem na přímce vývoje sexuálních norem je rozvoj antikoncepčních metod. Z počátku se tyto metody týkaly pouze mužů, až v pozdějších letech se objevila antikoncepce hormonální a ženy si jsou schopny od té doby regulovat vlastní reprodukci aniž by byly jakkoli závislé na mužích. Společně s antikoncepčními metodami k rozvolnění sexuální morálky přispěl také objev penicilinu 15 a některých dalších léků, které umožňují léčbu do té doby velmi závažných pohlavních nemocí. Podíváme- li se na to z geografického pohledu, značné odlišnosti vykazuje éra 60. let ve Spojených státech Amerických. Probíhala zde jakási sexuální revoluce, při které docházelo u mladé generace k dost výraznému uvolnění sexuální morálky. Mladí lidé velmi často střídali své sexuální partnery a často i v drogovém či alkoholovém opojení zkoušely mnohé zdraví nebezpečné praktiky. I vzhledem k tomuto způsobu života došlo k rychlému nárůstu počtu nakažených virem HIV 16 a následnou reakcí na takovou situaci bylo nové restriktivní sexuální chování. 17 Což je dle mého názoru vzhledem k situaci naprosto normální jev. 10 Weiss, P. Sexuální deviace: klasifikace, diagnostika, léčba. Praha: Portál, 2002. 360 s., str. 23 11 Weiss, P. Sexuální deviace: klasifikace, diagnostika, léčba. Praha: Portál, 2002. 360 s., str. 20 12 Weiss, P., Zvěřina, J. Sexuální chování v ČR- situace a trendy. Praha: Portál, 2001. 159 s.,str.15 13 tamtéž 14 Weiss, P., Zvěřina, J. Sexuální chování v ČR- situace a trendy. Praha: Portál, 2001. 159 s.,str.16 15 Weiss, P., Zvěřina, J. Sexuální chování v ČR- situace a trendy. Praha: Portál, 2001. 159 s.,str.17 16 některé údaje o sexuálním chování v ČR v souvislosti s virem HIV a AIDS uvádí i Weiss, P. Změna sexuálního chování Čechů. Vesmír, 2006, č. 1, str. 32- stále je z hlediska prevence pohlavně přenosných chorob sexuální chování Čechů rizikové. 17 Weiss, P., Zvěřina, J. Sexuální chování v ČR- situace a trendy. Praha: Portál, 2001. 159 s.,str.17 8

V současné době, především od rozpadu totalitních systémů se značně urychluje sexuální zrání mladých lidí ať už po stránce psychické, tak i po tělesné. Také se neustále snižuje věk, ve kterém mladí lidé zahajují svůj sexuální život. Různé výzkumy 18 potvrdily i následující tendence- nárůst počtu sexuálních partnerů, zvyšování věku prvního sňatku, ale také odpovědnější antikoncepční chování u stále mladších jedinců a to nejen při náhodném pohlavním styku, ale i se stálým partnerem. 1.1.2 Sexuální norma v současnosti v ČR V předchozích odstavcích jsem rozebrala odlišnosti sexuálního chování a jeho normy z hlediska kulturního a především časového. Je patrné, že pohled na to, co je a co není normální se velice mění v průběhu vývoje společnosti, v různých společenstvích a kulturách. Tato část se bude naopak zabývat sexuálními normami v současné společnosti. Jistě v dnešní době existuje mnoho pohledů a názorů na sexuální normu, jeden z nich uvádí například A. Brzek: Tradiční norma sexuálního chování je vymezena jako trvalé přitahování a vzrušení dospělou osobou opačného pohlaví, kdy by cestou nenásilného sbližování mělo dojít k oboustranně chtěné souloži, přičemž by neměla absentovat tendence k vytvoření trvalejšího partnerství. 19 Za normální sexuální chování se v současnosti tedy považuje sexuální aktivita založená na konsenzu dvou jedinců, kteří jsou dostatečně psychosexuálně i somatosexuálně vyzrálí a nejsou si příbuzní v přímě pokrevní linii. 20 Jestliže tedy bude narušen některý prvek z předchozího tvrzení, např. nebude naplněn konsenzus zúčastněných stran, bude takové chování společností považováno za deviantní. Z předchozí kapitoly je patrné, že v dřívější době, především v období středověku a raného novověku, se sexuální chování bralo pouze jako prostředek k zachování rodu, plození potomků bylo hlavním cílem takového jednání- tzv. motivačním vzorcem 21. Současný pohled na sexualitu ukazuje, že se nelze omezit jen na tento motivační vzorec, ale měli bychom problematiku sexuálního chování vnímat jako celou řadu motivačních procesů, mezi které patří mimo jiné také sexuální pud. Hlavní cíl- plození potomků- dokonce postupně ustupuje do pozadí a ve většině případů je vnímán jako negativní jev. 18 Weiss, P., Zvěřina, J. Sexuální chování v ČR- situace a trendy. Praha: Portál, 2001. 159 s.,str.19 19 Brzek, A. Sexuologie pro právníky. Praha: Karolinum, 1999. str. 18 20 tamtéž 21 Zvěřina, J. Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: CERM, 2003. str. 125 9

Z čeho tedy pramení normální sexuální chování? Zárukou přiměřeného sexuálního chování je zdravý sexuální vývoj člověka. 22 Jednak psychické a duševní zdraví jedince, ale také přiměřené sociální prostředí. Jak jsem již v úvodu zmínila, nelze pominout také působení okolí na chování jedince a výjimkou není ani sexuální chování. Společnost nám vštěpuje především morální postoje a modifikuje je normami právními. Narušením normálního motivačního procesu, motivačního vzorce, může docházet ke vzniku různých poruch a pod jejich vlivem se může stát, že jedinec poruší pravidla morálky a především práva. Sexuální chování každého z nás není možné posuzovat a hodnotit jako normální či deviantní jen na základě vnějších projevů. Deviantní jedinec se totiž ne vždy musí navenek chovat způsobem, který uvádějí sexuologové a toto platí i naopak. Normální chování nemusí znamenat, že se jedná o normálního jedince. 23 1.1.3 Shrnutí Společnost, kultura a doba, ve které žijeme a vyrůstáme, nám stanovuje většinu norem, podle nichž bychom se měli chovat. Při každém porušením některé z norem vytváří jedinec abnormalitu v systému a jeho chování se považuje za nenormální neboli deviantní. Sexuální rovina chování a její normy nejsou v tomto směru výjimkou. Abychom si udělali kompletní přehled o tom, co je normální, měli bychom se vždy dívat z různého pohledu a zaměřit se na určité časové období. Jedině tak je totiž relativně možné definovat pojem normalita sexuálního chování. 22 Pavlovský a kolektiv. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha: Grada, 2001. str. 124 23 Weiss, P. Sexuální deviace: klasifikace, diagnostika, léčba. Praha: Portál, 2002. 360 s., str. 29 10

1.2 Sexuální deviace 1.2.1 Patologická sexuální motivace Čtenář si může klást otázku, jak dochází k tomu, že se v jedinci vzbudí touha po neobvyklých věcech v oblasti sexuálního chování. V této kapitole bych se pokusila na otázku odpovědět. Zda se člověk se sklonem k sexuální deviaci a chování mimo sexuální normu rodí nebo hlavní příčinou jejího vzniku a projevu bývá silný vliv okolí a především výchova v rodině. Jak uvádí J. Zvěřina: Struktura sexuální motivace lidí je výsledkem složitého fylogenetického procesu. 24 Většina vlastností v oblasti sexuálního chování člověka se zřejmě utváří již v tzv. fetálním období, což je vývojové stádium plodu od 8. nebo 10. týdne těhotenství po porod. 25 Deviantní vlastnosti tedy nemůžeme považovat za naučené během vývoje jedince, přestože se v jeho průběhu ještě dotvářejí. Učení ani podmiňování jejich stálé rysy nemohou změnit, neboť výchova a vliv společnosti na ně působí jen ve velmi omezené míře. Přitom k ovlivňování nedochází u samotné sexuální motivace, ale výchova dá rozhodující impuls k tomu, jak se bude subjekt chovat a jak se svou deviací naloží v dospělém životě. Zda se s ní naučí žít v rámci společenských a právních norem či nikoli. Přesto i některé procesy učení v časných fázích vývoje jedince mohou mít povahu celoživotně vtisknutých vlastností, které nelze podmiňováním překonat. 26 Pokud jedinec trpí nějakou sexuální deviací, neexistuje u něj naděje na vyléčení, nelze se jí zbavit, ale řešením je vhodné výchovné působení, díky kterému je schopen své jednání ovládat, zařadit se do společnosti a žít normální život. Pokud se jedná o deviaci závažnějšího charakteru, často bývá potřeba zásahu odborné osoby, kterou je sexuolog. Jako pacientovi na specializovaných odděleních nemocnic, popř. léčebných ústavů, se deviantnímu jedinci dostává náležité péče, společně se sexuologem na své poruše pracuje a v některých případech dostává i léky, které mu pomáhají v léčbě. O této problematice bych se ale zmínila podrobněji až v některé z následujících kapitol. Nyní rozeberu jednak pojem sexuální deviace a pokusím se čtenáři nastínit jednotlivé druhy sexuálních deviací a jejich třídění z hlediska sexuologického. 24 Zvěřina, J. Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: CERM, 2003. str. 131 25 Web Wikipedie: Otevřená encyklopedie: [citováno 20.2.2007] Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/fétus 26 Zvěřina, J. Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: CERM, 2003. str. 131, podobný názor má také H. Fifková: Ve skutečnosti jsou každému člověku vrozeny dispozice k mnoha druhům tzv. deviantního chování a výsledná podoba naší sexuality záleží na kombinaci mnoha faktorů, které v průběhu vývoje každého z nás působí. - Fifková, H. Slovo deviace nemám ráda. Psychologie dnes, 2002, č. 11, str. 12 11

1.2.2 Sexuální deviace, pojem a třídění V následujících kapitolách bych potencionálního čtenáře ráda seznámila s pojmem deviace neboli parafilie v oblasti sexuality, uvedla bych některá třídění odborníků a poté se zaměřím na konkrétní projevy deviantního chování, jakými jsou například pedofilie. Jak je patrné z různých odborných publikací, používají se pro označení sexuálních poruch dva pojmy-sexuální deviace a sexuální parafilie a to i přesto, že v obsahu se tyto dva pojmy podstatně neliší. 27 K vysvětlení pojmu sexuální deviace využiji výstižné definice, kterou uvádí J. Zvěřina. Jako sexuální deviace (v historii jsou tyto stavy nazývány též perverze, parafilie, aberace, varianty, sexuální menšiny a podobně) se označují stavy kvalitativně změněné sexuální motivace lidí. 28 Budeme se tedy zabývat poruchami sexuální motivace. U sexuální motivace jedince lze pozorovat tři roviny, které mohou být kvalitativně změněny: - sexuální identifikace (sexuální role) - sexuální orientace (vztah k sexuálnímu objektu) - sexuální chování (emoce, reakce) 29 Podle zmíněných oblastí můžeme také dělit sexuální deviace na deviace sexuální identifikace deviace sexuální orientace deviace sexuálního chování-též někdy nazývané deviace v aktivitě deviace kombinované 30 Některé odchylky od standardního sexuálního chování jako je například homosexualita a transsexualita se v dnešní době již nepovažuje za deviantní sexuální chování. Homosexualita se stala běžnou součástí normální sexuální scény, homosexuálové jsou ve většině společnosti respektováni jako menšina a v některých zemích jsou uznáváni i právními normami. Mezi takové země se v dnešní době řadí i Česká republika. Registrované partnerství 27 Deviace znamená odchylka nebo úchylka a stejně tak na sexuální deviace bylo nahlíženo i v dřívější době. Zmíněné označení v sobě ovšem nese jistý podtext zařazující takové chování mezi psychopatické poruchy a ve většině starších sexuologických publikací se také s pojetím sexuálních deviací jako psychopatií setkáváme Z terminologického hlediska se začalo používat vhodnější označení sexuálních poruch- parafilie..- Chmelík, Porada, Weiss, P.: Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita. Praha: Portál, 2003, str.133, obdobný názor má i H.Fifková, která se domnívá, že pojem deviace v sobě nese jakýsi ponižující podtext, raději používá pojem sexuální odchylka- Fifková, H. Slovo deviace nemám ráda. Psychologie dnes, 2002, č. 11, str. 12 28 Zvěřina, J. Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: CERM, 2003. str. 127 29 tamtéž 30 Zvěřina, J. Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: CERM, 2003. str. 127 12

je upraveno v zákoně č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, který nabyl účinnosti 1.7.2006. Co se týče transsexuality, ta je chápána jako vývojová porucha, charakterizována inverzně vyvinutým sexuálním cítěním. 31 Současná společnost se ji stejně jako homosexualitu snaží respektovat. Mezi poruchy sexuální motivace, ať už jim budeme říkat deviace či parafilie, nepatří odchylky od normálního chování, které mají povahu kvantitativní. Člověk tedy není sexuálním deviantem, když je jeho sexuální motivace nízká, tzv. sexuální apetence, nebo naopak, pokud trpí tzv. hypersexualitou. Ani různé zvláštnosti a neobvyklosti v sexuálních praktikách se nepovažují za deviantní, ovšem mohou mít velmi úzký vztah např. k fetišismu. A. Brzek a mnoho dalších autorů 32 používají jiné dělení sexuálních deviací a to na: - deviace v aktivitě (deviatio in modo)-řadí se sem masochismus, sadismus, exhibicionismus, frotérství, voyérství a patologická sexuální agresivita - deviace v objektu (deviatio in objeto)-jako příklady lze uvést pedofilii, gerontofilii, fetišismus, nekrofilii, pyrofilii (pyromanii) a - deviace kombinované a vzácné. 33 Světová zdravotnická organizace (dále jen WHO ), jejímž členem je i Česká republika, vypracovala další možné dělení v dokumentu Mezinárodní klasifikace nemocí ve zkratce také nazývaném MKN-10 (ICD-10-International classification of diseases). Poslední verze nese číslo 10 a přinesla některé zásadní změny v zařazení některých poruch. Největší změnou bylo vypuštění homosexuality jako sexuální poruchy. Sexuální poruchy (parafilie) jsou v tomto katalogu zařazeni do podkapitoly PORUCHY OSOBNOSTI A CHOVÁNÍ U DOSPĚLÝCH (F60-F69). 34 Podkapitola zahrnuje klinicky významné vzorce chování, které mají sklon přetrvávat a zdá se, že vyjadřují individuální charakteristiku životního stylu jedince, jak ve vztahu k sobě samému, tak i k druhým. 35 Sexualitou se zabývají diagnózy zahrnuté pod body F64- Gender identity disorders - Poruchy pohlavní identity a F65- Disorders of sexual preference - Poruchy sexuální preference. Za forenzně významné můžeme považovat jen deviace zahrnuté v bodu F65, které mají substituční název Parafilie. 31 tamtéž 32 například Weiss, P. Sexuální deviace: klasifikace, diagnostika, léčba. Praha: Portál, 2002. 360 s.; Chmelík, Porada, Weiss, P.: Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita. Praha: Portál, 2003 33 Brzek, A. Sexuologie pro právníky. Praha: Karolinum, 1999. str.19 34 World health organisation web: ICD, version 2007 [citováno 3.3.2007]. Dostupný z: http://www.who.int/classifications/apps/icd/icd10online/ 35 tamtéž 13

Přesto výčet sexuálních deviací v katalogu WHO nelze považovat za kompletní. Většina poruch osobnosti, pokud nemá samostatné vymezení v seznamu Klasifikace, je zahrnuta v bodě F65.8- Ostatní poruchy sexuální preference nebo F65.9- Nespecifikované poruchy sexuální preference. Zásadní mezeru ovšem tvoří forenzně velmi významná sexuální deviace-patologická sexuální agresivita a agresivní sadismus. V různých publikacích různých autorů se setkáme s odlišným členěním poruch v oblasti sexuality, ovšem co se týče definice a hlavních charakteristik jednotlivých deviací, u všech autorů se téměř shodují. 36 S charakteristikami některých sexuálních deviací se čtenář seznámí v jedné z následujících kapitol. 1.2.2.1 Výskyt a projevy sexuálních poruch u žen V několika následujících odstavcích se objeví zmínka o tom, že sexuální deviace se projevují v převážné většině jen u mužů. V krátkém textu bych ráda uvedla některé zajímavé názory na tuto skutečnost. Proč jsou ženy jaksi obrněny proti sexuálním poruchám více než muži? Jednou z možných příčin může být větší tolerance nekonformního chování u žen než u mužů, společnost se na chování, které by u muže budilo podezření na některou z poruch sexuální preference, dívá jaksi méně kriticky. Je to důsledek stereotypního pohledu na ženskou a mužskou sexuální roli ve společnosti. Většina kultur považuje dominanci za maskulinní charakteristiku, atribut mužské sexuální role, zatímco submisivita, či alespoň pasivita je považována za femininní atribut. 37 Nalezli bychom samozřejmě i některé kultury, kde se uplatňuje matriarchální pojetí a žena zaujímá vedoucí postavení. Při studiu literatury zabývající se problematikou sexuálních poruch je patrné, že se deviace u žen vyskytují jen velmi málo 38, jakoby se tyto problémy týkaly převážně mužů. Stejně je tomu i v případě sexuálně motivovaných deliktů. 39 Zřídka kdy se jedná jen o jednorázový akt, spíše mívá chování delikventek dlouhodobější charakter. 36 například Chmelík, Porada, Weiss, P.: Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita. Praha: Portál, 2003; Weiss, P. Sexuální deviace: klasifikace, diagnostika, léčba. Praha: Portál, 2002. 360 s. a další 37 Weiss, P. Parafilie u žen. Praktický lékař, 2001, ročník 81, číslo 8. str.428 38 Voajérství je u žen velmi málo frekventované, stejně tak ženy velmi málo sledují pornografické obrázky. Pokud už tak činí, bývá to jen při příležitosti vzájemného dráždění s partnerem. V případě exhibicionismu se u žen velmi často jedná pouze o způsob, jak na sebe upoutat pozornost, než že by se jednalo u pravou sexuální deviaci. Masochismus nebo sadomasochismus se objevuje u žen častěji, neboť mírné praktiky jsou obvykle tolerovány, partner tak dává najevo své velké sexuální vzrušení. Fetišistické tendence se u žen vyskytují opravdu jen zřídka, tato deviace zůstává především mužskou doménou. (čerpáno z článku Weiss, P. Parafilie u žen. Praktický lékař, 2001, ročník 81, číslo 8. str.429) 39 Podle výzkumů v různých zemích Evropy i ve Spojených státech (viz článek Weiss, P. Parafilie u žen. Praktický lékař, 2001, ročník 81, číslo 8., str.428) lze říci, že existuje jakási shoda, že co se týče sexuální 14

U pachatelek sexuálního zneužívání bylo v převážném množství případů zjištěno, že trpí výraznou osobnostní nebo rodinnou patologií, depresemi nebo posttraumatickou stresovou poruchou. Často se u takové ženy objevují sebevražedné tendence, útěky z domova a antisociální chování ve společnosti. Ve svém dětství téměř každá prožila týrání nebo sexuální zneužívání ze strany svého okolí. Z uvedených faktů lze vyvodit, že ač ženy postihují různé sexuální deviace, jejich výskyt ve slabší polovině populace není častý. Přestože u ženy shledáme sexuální poruchu, zřídka je pachatelkou nějakého sexuálního deliktu. Mimo již zmíněnou vyšší společenskou toleranci, může být rozhodujícím faktorem především skutečnost, že ženy jsou schopni realizovat své deviantní potřeby pouze na fantazijní úrovni nebo v rámci partnerského vztahu, což je u mužů obtížnější. 40 1.2.3 Přehled jednotlivých sexuálních deviací Tato kapitola seznámí čtenáře s jednotlivými druhy deviací, které budou významné z hlediska dalšího výkladu. Bude se jednat o skupinu tzv. poruch sexuální preference, které jsou charakteristické přítomností setrvalé dispozice nebo nutkání k chování ve vztahu k neobvyklému nebo společensky neakceptovatelnému objektu. 41 Chování subjektu může zůstat pouze v rovině snů a fantazií, které vyvolají vytoužené vzrušení, své neobvyklé praktiky může jedinec uplatňovat v běžném partnerském sexuálním životě. V jiných případech subjekt pod vlivem poruchy spáchá sexuální delikt, neboť není schopen své jednání a představy dostatečně ovládat a zhodnotit jako nedovolené. Není ale správné hodnotit pachatele sexuálních deliktů jen jako duševně nemocné jedince, velké množství případů sexuálních deliktů je totiž spácháno osobami, které netrpí žádnou deviací a jsou si svého jednání naprosto vědomi. 42 Výše jsem se zmínila o několikerém členění sexuálních deviací. Jedním z nejčastěji používaných, jak v odborných sexuologických publikacích tak i samotnými psychology, je rozdělení poruch sexuální preference na tzv. deviace v aktivitě a deviace v objektu 43, přičemž v některých případech může dojít i ke kombinaci dvou či více sexuálních poruch. delikvence žen, těchto deliktů není v porovnání s muži tolik a většina z nich má formu sexuálního zneužití dětí a to převážně incestního typu. 40 Weiss, P. Parafilie u žen. Praktický lékař, 2001, ročník 81, číslo 8. str.430 41 Zvěřina, J. Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: CERM, 2003. str. 145 42 Zvěřina, J. Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: CERM, 2003. str. 177 43 například Weiss, P. Sexuální deviace: klasifikace, diagnostika, léčba. Praha: Portál, 2002. 360 s.; Chmelík, Porada, Weiss: Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita. Praha: Portál, 2003 15

1.2.3.1 Deviace v aktivitě První skupinu poruch sexuální preference tvoří deviace v aktivitě. K narušení sexuální motivace dochází u způsobu dosahování uspokojení. Jedinec trpící některou z poruch zařazených do této skupiny není schopen dosáhnout sexuálního vzrušení normálním způsobem. 44 1.2.3.1.1 Exhibicionismus (F65.2) Tato sexuální deviace se prakticky objevuje pouze u mužské části populace s heterosexuální orientací. Subjekt se při ní vzrušuje a ukájí tím, že před svou obětí obnažuje svůj genitál. V obvyklých případech exhibicionista napadá dospělé ženy, ale nesnaží se při tom o bližší kontakt. Ke svému vzrušení potřebuje nejvíce pocit obdivu a vystrašení ze strany napadené osoby. Proto je vždy velmi důležité posoudit vlastní průběh exhibice, zaměřit pozornost především na ty projevy, které nejsou pro plachou a nekomunikativní exhibici typické. 45 Jakýkoli pokus o bližší kontakt, verbální komunikaci mohou naznačovat, že se u posuzovaného jedince jedná o počáteční stádia vývoje některé z nebezpečných sexuálních deviací, kterými jsou například patologická sexuální agresivita nebo sadismus. Z forenzního pohledu tito jedinci bývají velmi často stíháni pro trestné činy krádeže svých fetišů. Závažnějších deliktů se dopouštějí fetišisté jen málo a pokud už je tomu tak, příčina jejich jednání nespočívá primárně v této sexuální deviaci. 46 Exhibicionismus je jednou z nejrozšířenějších poruch sexuální preference. Jako zvláštní forma exhibicionismu bývá uváděn i tzv. fetišistický transvestitismus 47. Mezinárodní klasifikace nemocí ji uvádí jako samostatnou poruchu F65.1. Subjekt se obléká do šatů opačného pohlaví s cílem vzrušit se, může se při tom ukájet různými autoerotickými praktikami. Nelze ovšem tuto poruchu zaměňovat s transsexuálními sklony, jelikož v případě výše zmíněné poruchy subjekt netouží po změně pohlaví, naopak má většinou heterosexuální orientaci. 48 44 Weiss, P. Sexuální deviace: klasifikace, diagnostika, léčba. Praha: Portál, 2002. 360 s., str. 33 45 Pavlovský a kolektiv. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha: Grada, 2001. str. 131 46 Weiss, P. Sexuální deviace: klasifikace, diagnostika, léčba. Praha: Portál, 2002. 360 s., str. 95 - bývají to právě v předchozím odstavci uvedené poruchy sexuální preference- zejména agresivní sadismus 47 Zvěřina, J. Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: CERM, 2003. str. 147 48 tamtéž 16

1.2.3.1.2 Voajérství neboli slídičství (F65.3) Voajérství, jiným názvem také skoptofilie, je sexuální deviace, při které jedinec sleduje vybrané objekty při různých intimních aktivitách, ať už erotických (mazlení, pohlavní styk) či jiných (při svlékání). 49 I v tomto případě se porucha projevuje především u mužů. Zvěřina ji řadí do skupiny tzv. poruch párování 50 společně s exhibicionismem a patologickou sexuální agresivitou. Znamená to, že jedinec si vybírá anonymní oběť, se kterou nemá tendenci komunikovat ani s ní navazovat vztah. Deviant je podobně jako u exhibicionismu nucen čas od času svým nutkavým představám vyhovět, nebezpečnost jeho jednání však bývá většinou velmi nízká, do střetu se zákonem se tedy voajér dostává zřídka kdy. 1.2.3.1.3 Patologická sexuální agresivita Jednou z nejvýznamnějších a z forenzního pohledu velmi závažných sexuální deviací je patologická sexuální agresivita. P. Pavlovský ji charakterizuje takto: Patologická sexuální agresivita se projevuje útokem vůči neznámé ženě s cílem dosáhnout pohlavního styku. 51 Sexuální agresor se nesnaží s obětí nijak komunikovat, spolupráce oběti je při jeho počínání naopak velmi rušivým elementem a působí na jeho vzrušení negativně. Útok agresora bývá prudký a nečekaný, připomíná dokonce chování lovce, pachatel oběť často osahává, povalí ji na zem a mnohdy dochází i ke znásilnění. Jedinec trpící patologickou sexuální agresivitou bývá muž s psychopatickou osobností s lehkým mentálním defektem. Výrazně defektní bývá i jeho sociální adaptace, partnerské vztahy mívá konfliktní a velmi často disfunkční. 52 Agresivní chování můžeme pozorovat i u útočného sadisty, ovšem v případě sexuálního agresora chybí samoúčelné a ponižující trýznění oběti. Velmi důležité je také odlišit nebezpečného sexuálního agresora od psychosexuálně nezralých mladíků, u nichž je agresivní chování se sexuálním podtextem pouze přechodným projevem jejich nevyrovnanosti v oblasti duševního sexuálního vývoje. 53 U těchto mladíků se nejedná o sexuální poruchu jen o přechodné stádium jejich sexuálního vývoje. Tušérství a frotérství tvoří malou podskupinu patologické sexuální agresivity. Chování frotéra nebo tušéra nevykazuje v daný moment velkou společenskou nebezpečnost, ale velmi 49 Zvěřina, J. Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: CERM, 2003. str. 149 50 Zvěřina, J. Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: CERM, 2003. str. 149 51 Pavlovský a kolektiv. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha: Grada, 2001. str. 135 52 Zvěřina, J. Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: CERM, 2003. str. 150 53 Pavlovský a kolektiv. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha: Grada, 2001. str. 135 17

často se jedná o rané stádium rozvoje právě nebezpečné patologické sexuální agresivity. P. Weiss obě aktivity řadí mezi tzv. kontaktní deviantní chování. 54 Tušér dosahuje sexuálního vzrušení tím, že osahává náhodné ženy kolem sebe, frotérovi stačí se o ně pouze otírat. Vhodnou příležitostí k realizaci jejich nutkavých představ bývá cestování v hromadných dopravních prostředcích, kde se tísní v jeden moment poměrně velké množství lidí. Patologická sexuální agresivita není samostatně zařazena v seznamu MKN-10, ale teoreticky ji lze podřadit pod parafilie, které nemají samostatný znak, tzn. pod bod F65.8 jiné poruchy sexuální preference. 1.2.3.1.4 Sadismus (F65.5- sadomasochismus) Sadismus je jednou z poruch sexuální preference, kde nebezpečnost delikventa dosahuje často až horní hranice. Sadista ve svém sexuálním apetitu upřednostňuje agresi a hostilitu vůči objektu a vůbec nalézá uspokojení ve veškerých sexuálních praktikách, kde může uplatit násilí a agresi. Jedná se o celou řadu sexuálních aktivit a deviantních tendencí, od fetišistického sadismu až po velmi nebezpečnou formu, tzv. útočný sadismus a sadistickou vraždu. 55 Projevovat se může heterosexuálně, homosexuálně i bisexuálně, se zaměřením na děti nebo dospívající, ale také na staré lidi. Je nutné také zdůraznit, že obecná agresivita nemusí znamenat, že jedinec bude aplikovat agresivní tendence i ve svých sexuálních praktikách. Sexuální agrese nemá s obecnou agresivitou nic společného. Odborná literatura člení sadismus na tři odlišné formy-fetišistický sadismus, pseudopedagogický a v poslední řadě také útočný sadismus. Fetišistický sadismus Tato forma sadismu má povahu intimní erotické záliby. 56 Ve většině případů devianta sexuálně vzrušují pouhé rekvizity, které nějak souvisejí s násilím a objekt zůstává v pozadí. Může mít také povahu pouze fantazijního snění, jehož výsledkem mohou být různá umělecká a literární díla. Klasickým příkladem projevu této poruchy byl markýz A.de Sade, po kterém nese název celá deviace. Fetišistický sadista je schopen vést normální život a své zájmy realizovat se svolným sexuálním partnerem. Pseudopedagogický sadismus 54 Weiss, P. Sexuální deviace: klasifikace, diagnostika, léčba. Praha: Portál, 2002. 360 s., str. 46 55 Zvěřina, J. Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: CERM, 2003. str. 151 56 Pavlovský a kolektiv. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha: Grada, 2001. str. 132 18

Další variantou je sadismus pseudopedagogický. Hlavním znakem této poruchy je tendence dominovat nad objektem (obvykle dítětem nebo dospívajícím) nadměrným a samoúčelným důrazem na poslušnost a disciplínu směřující k absolutní podřízenosti a závislosti objektu. 57 jedinec je sexuálně vzrušen v momentě, kdy dominuje nad objektem. Násilí při sexuálních praktikách není podmínkou, někdy bývá pouze mírné a symbolické, ale u jiných jedinců se objevuje psychické i tělesné trýznění. Jedná se o jednu z mála sexuálních deviací, která se projevuje i u žen. Agresivní (útočný) sadismus Tato forma sadismu je považována za jednu z nejzávažnějších poruch s největší společenskou nebezpečností. Cílem agresivního sadisty není uskutečnění koitu (pohlavního styku) s obětí, ale jde mu především o to, aby si násilím oběť podrobil a mohl ji samoúčelně a brutálně trýznit. 58 Právě takové jednání u něj vyvolává největší uspokojení a vzrušení, také negativní reakce oběti, strach, odpor, hrůza. Velmi výstižnou definici uvádí P. Weiss a J. Chmelík: Agresivní sadista brutálně napadá objekt, aby si jej podrobil. Nežádá souhlas ani poslušnost, ani o ně mnoho neusiluje. 59 V případech napadení agresivním sadistou, může kriminalista pozorovat až rituální stereotypnost, jeho jednání probíhá jakoby podle předem napsaného scénáře vždy velmi podobně. Objekt svého zájmu se velmi často snaží v první řadě znehybnit, ať už je to za pomoci závažných hrozeb nebo násilí, při kterém se nebojí použít různé zbraně (dokonce i střelnou zbraň), nebo oběť rdousí, škrtí, snaží se jí omámit nebo ji svazuje. Na počátku vývoje poruchy u agresivního sadisty se mnohdy objevují jen menší atypické formy sexuální agrese, nejčastěji neobvyklé expozice genitálu nebo jiné méně závažné agresivní činy. Postupně se ale brutalita jeho útoků začne zvyšovat a nakonec může vyústit v sexuálně motivovanou vraždu. 60 Především v tomto momentě vidím největší nebezpečnost jedinců trpících touto poruchou. Tzv. žiletkáři 61 Jedná se jakousi podskupinu agresivních sadistů, kteří ovšem nevykazují tak vysokou společenskou nebezpečnost. Tito muži ze sexuální motivace, typicky nutkavé, poškozují 57 Pavlovský a kolektiv. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha: Grada, 2001. str. 133 58 Weiss, P. Sexuální deviace: klasifikace, diagnostika, léčba. Praha: Portál, 2002. 360 s., str. 64 59 Zvěřina, J. Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: CERM, 2003. str. 152 60 Pavlovský a kolektiv. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha: Grada, 2001. str. 132 61 terminologii užívá i Weiss (Weiss, P. Sexuální deviace: klasifikace, diagnostika, léčba. Praha: Portál, 2002. 360 s., str. 64) 19

svrchní oděv žen. Využívají podobných situací jako frotéři a tušéři. Jak je z lidového názvu této poruchy patrné, používají ke svým praktikám nejčastěji žiletku nebo břitvu. Ke vzrušení u nich dochází už při samotném poškození oděvu. MKN-10 uvádí v svém seznamu poruchu sadomasochismus (F65.5) 62. Jedná se kombinaci dvou relativně samostatných poruch- sadismu a masochismu, které se vůči sobě jeví inverzně. Masochismus bude samostatně popsán až v následující kapitole. V případě sadomasochismu se s jeho vyznavači setkáme jen velmi zřídka. Většinou totiž jedince sexuálně vzrušuje buď sadistické praktiky nebo naopak masochistická podřazenost. 1.2.3.1.5 Masochismus (F65.5- sadomasochismus) Jak jsem se již v předchozí kapitole zmínila, tato porucha je inverzí k sadismu a jelikož situace pro navození sexuálního vzrušení včetně veškerých dekorací a rekvizit bývá shodná, bývají obě deviace popisovány jako celek- sadomasochismus. Ovšem jen velmi jedinců vyznává praktiky obojího typu a dokonce u pseudopedagogických a útočných sadistů se prvky masochismu nevyskytují téměř nikdy. Jak masochismus charakterizují odborné publikace? Masochista je eroticky fascinován agresivitou proti jeho osobě. Sexuálně se vzruší, je-li plísněn, tupen, ponižován, šikanován, bit, nebo dokonce trýzněn. 63 Jedná se osobu, které přivodí fyzické a často i psychické násilí páchané vůči jeho subjektu sexuální vzrušení. Porucha se může objevovat jak v podobě heterosexuální, homosexuální, tak i bisexuální touhy a zaměřovat se může na objekty dospělé nebo dospívající, jen velmi zřídka bude objektem masochisty dítě. 64 nevhodným objektem. Vzhledem k charakteru této sexuální porucha je dítě U masochismu se zmíním také o fenoménu erotické asfyxie. Jedinec trpící touto formou masochismu nalézá vzrušení ve listním škrcení. Používá k tomu různé nástroje od vlastních rukou přes různé druhy škrtidel až po důmyslné oprátky, které vlastnoručně sestrojí. 65 Bohužel tito jedinci často na svou sexuální touhu doplatí vlastním životem. Masochismus je jednou z mála deviací, která se objevuje také u ženské populace, její výskyt je ale stejně jako u mužů velmi malý. Klasickým zástupcem této poruchy je L. von 62 World health organisation web: ICD, version 2007 [citováno 3.3.2007]. Dostupný z: http://www.who.int/classifications/apps/icd/icd10online/ 63 Zvěřina, J. Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: CERM, 2003. str. 154 64 tamtéž 65 tamtéž 20

Sacher Masoch (1836-1895) 66, rakouský hrabě a spisovatel erotických románů právě s masochistickou tématikou. Podle něj je také deviace nazvána. 1.2.3.2 Deviace v objektu Pokud si jedinec vybírá pro ukojení své sexuální touhy neobvyklé objekty, pak sexuální deviaci, kterou patrně trpí, řadíme do skupiny deviací v objektu. Weiss charakterizuje tuto skupinu deviací jako kvalitativní poruchy sexuální motivace, pro něž je typické neadekvátní zaměření erotické touhy. 67 zaměřuje může být osoba, ale také i různé neživé předměty. Objektem, na který se sexuální deviant 1.2.3.2.1 Pedofilie (F65.4) Velmi diskutovanou oblastí sexuálních poruch se v poslední době stala pedofilie a to především v souvislosti s dětskou pornografií a sexuálním zneužíváním. Pedofilie je charakterizována jako trvalá nebo převládající preference sexuální aktivity s dítětem nebo dětmi v prepubertálním věku. Jedinci je nejméně 16 roků a je alespoň o 5 roků starší než objekt. 68 Podle předchozí definice, jejíž obdobné znění lze nalézt v seznamu Mezinárodní klasifikace nemocí ( dále jen MKN-10 ) 69, jedinec trpící takovou poruchou směřuje svou sexuální touhu k dětským objektům předpubertálního věku, které jsou opačného nebo stejného pohlaví, v některých případech se objevuje i bisexuální povaha. Při hodnocení sexuálně motivovaných deliktů se však můžeme lehce splést. Je třeba rozlišovat mezi pedofilií jako poruchou sexuální preference, kdy pedofil je preferenčně orientován na nedospělé objekty, a mezi jednáním náhražkovým, kdy delikvent volí dětský objekt jako náhradní, protože je frustrován v získávání vhodných (dospělých) sexuálních partnerů. 70 Média často ukazují případy, kdy dochází ke zneužívání malých dětí, jejich znásilnění a někdy i sexuálně motivované vraždě a pachatele takových činů označují za pedofily. Ale převážná část těchto pachatelů naopak vůbec pedofilní sklony nemá. Takový pedofil je také schopen své nutkavé pocity ovládat a potlačovat, navenek se projevuje často jen prostřednictvím práce s dětmi v oblasti pedagogiky nebo za pomoci vtělení svých pocitů do uměleckých děl. Jeho sexuální vztah k dětem bývá velmi dlouho utajen. Vzhledem k tomu, že pedofil děti velmi miluje a cítí k nim hluboký vztah, 66 Zvěřina, J. Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: CERM, 2003. str. 155 67 Weiss, P. Sexuální deviace: klasifikace, diagnostika, léčba. Praha: Portál, 2002. 360 s., str. 74 68 Zvěřina, J. Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: CERM, 2003.. str. 145 69 World health organisation web: ICD, version 2007 [citováno 3.3.2007]. Dostupný z: http://www.who.int/classifications/apps/icd/icd10online/ 70 Pavlovský a kolektiv. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha: Grada, 2001. str. 131 21

k pohlavnímu zneužití dochází u těchto jedinců jen velmi zřídka. Většina je také schopna přizpůsobit se normálnímu životu a adaptovat své sexuální touhy na dospělou partnerku. U žen se pravá pedofilie s nutkavými erotickými kontakty s dětmi nevyskytuje. 71 Problematičtější bývá situace, kdy se pedofilie objeví v kombinaci s jinou sexuální poruchou. Míra nebezpečnosti jednání pedofila je o to vyšší tam, kde se pedofilie kombinuje s prvky sexuální agresivity nebo sadistickými sklony. 72 Stejně tak se stává nebezpečným svému okolí člověk trpící touto poruchou v případě, že se v jeho životě začne objevovat alkohol, drogy, jiná psychická porucha např. psychopatie nebo mentální retardace. 1.2.3.2.2 Fetišismus (F65.0) Další poruchou sexuální preference je fetišismus, což znamená jakýsi druh fixace na určité předměty. Fetišismus se projevuje erotickým zájmem zaměřeným pouze na určité symboly sexuálního partnera. Může se jednat pouze o určitou část (např. vlasy) nebo součást oděvu (prádlo, boty). Jindy je fetiš zcela bez srozumitelného vztahu k erotickému objektu (např. kožešiny, guma, igelit). 73 Psychologové a psychiatři sem řadí také případy, kdy se fetišista fixuje na zvířata, různé nevábné věci (výkaly, páchnoucí odpadky) a ojedinělými případy jsou například i záliba v mrtvých tělech (nekrofilie) nebo fixace na oheň (pyrofilie neboli pyromanie). Mnoho fetišistů svou poruchu velmi dobře skrývá a jsou schopni vést normální život se svým sexuálním partnerem. Jen velmi málo jedinců má se svou deviací problémy jak v rovině psychologické, popř. psychiatrické, tak i právní. Většinou se bere chování fetišisty jako neškodná libůstka a zvláštnost. 1.2.3.3 Deviace kombinované (F65.6) MKN-10 řadí tyto poruchy mezi tzv. Mnohočetné poruchy sexuální preference 74. Jednotlivé deviace jak byly popsány v předchozích kapitolách nabývají jiných rozměrů, pokud dojde k jejich kombinaci. Nejčastěji dochází ke kombinaci dvou deviantních zájmů, vzácněji se potom setkáme s kombinací více různých poruch. 71 Pavlovský a kolektiv. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha: Grada, 2001. str. 131 72 Zvěřina, J. Sexuologie (nejen) pro lékaře. Brno: CERM, 2003. str. 146 73 Pavlovský a kolektiv. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha: Grada, 2001. str. 130 74 World health organisation web: ICD, version 2007 [citováno 3.3.2007]. Dostupný z: http://www.who.int/classifications/apps/icd/icd10online/ 22