03 04/ 11. tematické vydání ke změně sídla fa čvut. bulletin fakulty architektury čvut

03 04/ 11 bulletin fakulty architektury čvut tematické vydání ke změně sídla fa čvut reflexe absolventů 1949, stuchl 1949, rozhon 1957, holý 1968, zámečníková 1969, baum 1977, schwarz 1978, havlík 1989, hradečný 1990, kupka 1993, korch 2003, valouch 2010, kirovová lukáš ehl, tomáš koumar, alena šrámková, nová budova čvut, východní dvorana, 2004 2010, snímek ivan němec

s n í m k y m a r i e š a n d o v é z ú n o r o v é h o s l a v n o s t n í h o o t e v ř e n í n o v é b u d o v y f a k u l t y z a ú č a s t i p r e z i d e n t a 2 Soutěže X Park in Shamrock Condo. O návrh centrálního parku v oblasti Santiago de Sucro (Lima, Peru). Lhůta pro odevzdání návrhů do 20. 4. 2011. http://www.arquitectum.com/index.php X I Am A Second Responder. O projekty dočasného nebo trvalého bydlení, občanské stavby, infrastruktura apod. v zemích postižených humanitární krizí. Lhůta pro odevzdání návrhů do 30. 4. 2011. http://www.archive100.org/users/m45/project/554# X SUN.LAB 2011. O urbanismus a život se zaměřením na město. Lhůta pro odevzdání návrhů do 21. 5. 2011. http://www.sungiosun.it/eng/sungiosun/initiatives-and- Soutěže výsledky X O nejlepší urbanistický projekt 2009/2010. Pořádá Ústav prostorového plánování a Ústav urbanismu FA ČVUT, Ústav urbanizmu a územného plánovania FA STU Bratislava a Ústav navrhování V. FA VUT Brno. 1. cena: M. Mezerová (pedagog K. Maier, I. Vorel, M. Šindlerová) FA ČVUT Praha), Veřejné prostory centra Prahy; 2. cena: M. Dvořák, I. Gogolák, L. Grasse, I. Junková (J. Jehlík) FA ČVUT Praha, Kraj města Liboc-Ruzyně-Řepy; 3. cena: S. Bilšáková, M. Fišerová, T. Hánlová, A. Moskvitiva (H. A. Hanson, P. Klápště) FA ČVUT Praha, Rokytka the stream in the city; odměna: E. Kravcová (P. Kardoš) FA STU Bratislava, Rekonštrukcia námestia v Pezinku; odměna: A. Anděrová, M. Gaberle, M. Chlanda (J. Šépka, M. Tůmová FA ČVUT Praha), Město u jezera Most; odměna: M. Krištof, M. Štrba, P. Kundrát (K. Havliš) FA VUT Brno, Ostrava-Černá louka; Zvláštní cena hlavního partnera České spořitelny: Vilém Hrubý (K. Maier, I. Vorel, M. Šindlerová) FA ČVUT Praha, Masaryk Station Avenue koncept. Porota: L. Františák, V. Králíček (Útvar rozvoje hlavního města Prahy), L. Rýzner (OK Plan Architects), předseda K. Maier (FA ČVUT, Praha), A. Sopirová (FA STU Bratislava), S. Stránský (Odbor rozvoje, Praha 7), D. Wittassek (QARTA ARCHITEKTURA). X O konverzi císařského pivovaru v Buštěhradě. Ceny (ex aequo): T. Pokorný (L. Lábus, M. Šrámek) FA ČVUT; P. Sládek (L. Lábus, M. Šrámek) FA ČVUT; Eva Šestáková (V. Girsa, T. Efler) FA ČVUT. Odměny (aex equo): P. Kuneš (A. Lang, L. Hornychová) FA ČVUT; I. Gogolák (L. Lábus, M. Šrámek) FA ČVUT, L. Grasse (L. Lábus, M. Šrámek) FA ČVUT. Porota: M. Dulla, I. Fialová; B. Fragner, V. Girsa, L. Kohl, L. Lábus, J. Suchomel; P. Šustík, P. Vorlík. výstavy X Olověný Dušan 2010. FA ČVUT, Praha 6, Thákurova 9, 7. 4. 2011 27. 4. 2011; vernisáž 7. 4. 2011, 21.00 h. knihomol X Nová skripta ČVUT: Zbyšek Stýblo, Nauka o stavbách Školské stavby. Školní zařízení a rozvoj jedince historický vývoj školství a školských staveb vzdělávací soustavy klasifikace ISCED školská zařízení v územním plánování pozemek školského zařízení. hmotové koncepty školských soustav členění školských budov mateřské školy základní školy vysoké školy speciální vzdělávací zařízení koleje byty pro studenty. Notes X Slavnostní otevření nového sídla Fakulty architektury ČVUT proběhlo 22. února 2011 v 14.00 h za účasti prezidenta ČR Václava Klause. Ceremoniálu se zúčastnily i další významné osobnosti veřejného života a akademické obce ČVUT: pražský primátor Bohuslav Svoboda, pražský arcibiskup Dominik Duka, rektor ČVUT prof. Václav Havlíček, prorektor prof. Miloš Pavlík, děkan FA ČVUT prof. Zdeněk Zavřel, předseda Akademického senátu FA ČVUT Jan Sedlák, řada členů Vědecko-umělecké rady FA ČVUT i autoři architektonického řešení prof. Alena Šrámková, Lukáš Ehl pokračování na s. 28

Škola v čase Čas ve škole Anketa mezi absolventy oboru architektura na ČVUT 1945 2010 Nedávné přestěhování studentů a pedagogického sboru Fakulty architektury ČVUT logicky nasměrovalo pozornost především k nové budově v Thákurově ulici č. 9. Neodmyslitelnou podmínkou každého přesídlení je nicméně také opuštění budovy staré, která v sobě a to bez ohledu na svou podobu kumuluje paměť předchozích let. Zabydlování novostavby je tedy kromě přenosů fyzických také transferem vědomí To vše nabízí prostor mimo jiné k zamyšlením nad dobou a prostředím výuky v pověstném Áčku, v němž se adepti oboru vzdělávali celé čtyři dekády, ale také ke vzpomínkám, které se vztahovaly k budově Zikovky, kde se obor vyučoval dokonce dvaasedmdesát let. Redakce zpravodajského bulletinu proto využila významného okamžiku a požádala některé z absolventů Fakulty architektury a dřívější Fakulty architektury a pozemního stavitelství ČVUT o skicu atmosféry svých studijních časů Jejich odpovědi řadíme podle roku dokončení studia. K výběru respondentů napomohlo zpracování databáze absolventů součásti almanachu, který hodlá fakulta vydat v příštím roce. Otázky Jaké společenské téma si vybavujete v roce vašeho absolutoria? Vzpomenete si, kterou a) architektonickou otázku jste považoval v té době za důležitou?, b) event. na otázku, kterou vám kladla vaše práce? Ovlivnil některý z učitelů významněji váš náhled na obor? Uvažujete-li o škole architektury budoucnosti, jaký rys by měla přenést ze školy, do které jste chodil? 1949 Antonín Stuchl, 1921, Bratislava V roce 1948 komunisti odsoudili před maturitou mého bratra a zakázali mu školy v ČSR. Za války jsem byl členem jedné komunistické buňky, ale nesouhlasil jsem s vyhnáním všech Němců z jejich staletých domovů a s odsouzením bratra za nesmyslný prohřešek a s komunisty jsem se navždy rozloučil. Mojí diplomovou prací byl návrh krematoria a bytů zaměstnanců, kde jsem se rozešel s prof. Ausobským, mým konzultantem v urbanistických otázkách. Porota se vyjádřila kladně k mým urbanistickým názorům se slovy dobře, že jste na takový hloupý špek neskočil. (Z časopisu ARCHITEKTURA ČSSR, č. 9 10 Slová tvůrců, Stuchl.) Nejvíce jsem si vážil prof. Otakara Štěpánka, který mne učil již na průmyslovce architekturu, když byl předtím na stáži v USA. Rozdal nám též náčrtníky s nadpisem Architektura je tvorba prostorů. Je záhodno, aby se během výuky probíraly nejvíce otázky humanizace, což v urbanismu považuji za podstatné. Když jsem měl řešit město Žilinu, z příkladů řešení stotisícového města mne nejvíce zaujala kniha The planning of a new town Hook. Řešitelé si museli nejdříve prostudovat 120 titulů odborné literatury a posoudit devět návrhů stotisícových nových měst, jejich klady a zápory Z p r o f e s n í h o ž i v o t o p i s u : P r e z i d i u m S p o l k u a r c h i t e k t o v S l o v e n s k a u d ě l i l o v r o c e 2 0 07 a r c h. Stuchlov i C e n u E m i l a B e l l u š a z a ce l o ž i v o t n í d í l o v o b l a s t i u r b a n i s m u a a r c h i t e k t u r y. Za svou nejvýznamnější práci považuje Směrný územní plán Žiliny (1980). Re d a kc e d ě k u j e z a s p o l u p r á c i M a g d a l e n ě Ta y e r l o v é z a r c h i v u Č V U T, J a n ě Ř í h o v é a L i b u š i Křenové ze studijního odd. FA ČVUT a Petru Vorlíkovi, PhD., z Ústavu teorie a dějin archit e k t u r y FA Č V U T. ( I l u s t r a c e p o d r o b n ě j i v i z P. Vo r l í k, A r e á l Č V U T v D e j v i c í c h v š e d e s á t ý c h l e t e c h, Č V U T, 2 0 0 6 ). 3

4 antonín engel, regulace areálu čvut, 1924 1925 (archiv ústavu 15113 fa čvut)

1949 Radúz Rozhon, 1924, Ostrava Tahle otázka by byla spíše zadáním pro politologicko-filozofickou úvahu. Co se stalo v únoru 1948 a co se dále postupně rozmáhalo, jsme my běžní studenti stále považovali za provizorium, které se dříve či později vrátí do normálních demokratických poměrů. Těch několik levicově zaměřených kolegů, kteří se projevovali víceméně jen v diskusích, jsme nebrali nijak vážněji. Ti se ovšem aktivně projevili až po únoru 1948. V mém případě pro pocit dočasnosti svědčily i některé osobní prožitky. Koncem března 1948 jsem obdržel dopis děkanátu, že na základě rozhodnutí jakéhosi zákulisního akčního výboru jsem jako syn kapitalisty otec byl ostravským stavitelem, ale zemřel již v roce 1935 vyloučen z dalšího studia. To jsem měl už po první státnici. Ale v srpnu téhož roku jsem byl pozván do fakultní prověrkové komise, kterou řídil prof. Ing. arch. Kittrich, a byl jsem kupodivu znovu přijat k dalšímu studiu. Toho půl roku vyloučení jsem pracoval jako konstruktér u architekta Šlapety v Ostravě, tehdy ještě v soukromém ateliéru. Ještě v létě 1949 jsem se volně procházel na hřebeni Šumavy po česko-německé hranici a volně také přeplul na Třeboňsku Staňkovský rybník do Rakouska a zpět. Myšlenku zůstat na té druhé straně překonalo přesvědčení, že je lépe napřed dostudovat a pak se uvidí, že se přece nic nemůže dít... Kdo by tedy nevěřil v dočasnost? Dnes vím, jaká to byla naivita, neinformovanost, idealismus. Ale semínko pochyb přece bylo zaseto co kdyby se zase někdo zbláznil! Usilovně jsem skládal jednu zkoušku za druhou, někdy i dvě až tři za týden. A druhou státnici jsem složil 16. prosince 1949, den po svých pětadvacátých narozeninách, hezký dárek! Opět zadání pro architekta-teoretika, za kterého se nepovažuji. Začátky socialistického realismu, který v té době propukal, mne nepostihly. Měl jsem vždy blíže k funkcionalismu, konstruktivismu, purismu. Dával jsem přednost funkci před formou, přímce před křivkou. Proto mne sorela nikdy neuchvátila. Již v průběhu studia jsem se jako všestranný sportovec (mimo jiné jsem reprezentoval fakultu na turnaji VŠ v košíkové) zabýval řešením sportovních staveb jako školní, druhý projekt jsem zpracoval studii sportovní haly pro ostravskou lokalitu, na které později vznikla hala Tatran. Jako úkol pro druhou státnici jsem však dostal řešení hotelu v proluce na ostrém rohu dvou obestavěných ulic. Pár slov o tehdejším průběhu druhé státní zkoušky. Nebyla žádná dizertační práce. Práce probíhala jeden týden, od pondělí do soboty, a pracovalo se jen ve škole. V pondělí ráno jsme v rýsovně dostali zadání a do večera jsme museli mít hotový koncept v měřítku 1 : 200. Ten byl orazítkován a další dny do soboty se zpracovávaly výkresy v měřítku 1 : 100. Opět jen ve škole, a každý večer se rozpracované či hotové výkresy razítkovaly. V sobotu večer musel být projekt hotov. Po 14 dnech byla ústní rozprava nad projektem a tím to končilo úspěšně, nebo neúspěšně. Já jsem si dovolil menší extravaganci. Protože již v pondělí večer jsem doma dospěl k názoru, že ten narychlo spíchnutý koncept je zásadně chybný, pracoval jsem doma celý týden po nocích na jiném řešení, které jsem pak v sobotu odevzdal spolu s tím oficiálním. Při ústní rozpravě se předseda komise táta Ausobský nad mými dvěma pracemi podivil a po vysvětlení s nadhledem pronesl větu, kterou si dodnes pamatuji: Výborně, pane kandidáte, leckterý projektant na to přijde, až když ten barák stojí! Po skončení studia jsem měl nastoupit od ledna 1950 na tehdejším ústředí tělesné výchovy jako referent pro sportovní stavby. Bohužel zapracoval opět můj původ, a tak jsem přešel k druhé zálibě, k urbanismu a územnímu plánování. A tomu jsem již zůstal věrný do konce aktivní činnosti. V říjnu 1945 nastoupilo na VŠA přes 120 posluchačů žádné přijímací zkoušky se nekonaly, přijat byl každý, kdo se přihlásil. Budova školy v Zikově ulici byla nedovybavená, zahájení i některé přednášky se odehrávaly v kině Blaník v Dejvicích. Děkanát a stavby budov (Ausobský) a některé ústavy (Mikuškovic, Čermák, Černý, Honzík, Starý, Víšek, Kukač, Krch, Ondřej, Schmidt, Liesler, Mašek aj.) byly v Zikové, dějiny architektury a architektonické kreslení (Stefan) U Lažanských, deskriptiva (Vyčichlo) Na Bojišti, fyzika (Matyáš) na Karláku, matematika (Hampl) ve Škodovce v Jungmannce, geologie (Záruba) na chemické fakultě, modelování (Žalud) na VŠUP. Měli jsme síťovky a křižovali celé dny Prahou. V noci jsme pak doma rýsovali deskriptivu, stavitelství, historické stavby. Literatura nebyla, kdo nestihl zaznamenat poznámky na přednášce, sháněl je od kolegů. Dokonalé síto, příkladný darwinismus, ale nemyslím si, že to bylo na závadu. Po prvním ročníku nás zbyla asi polovina. Mimo jiné vydrželi Bláha, Bouček, Durdík, Göpfert, Hubáček, Kolář, Motloch, Pardyl, Prager, Selinger, Šrámek, Tošenovský a další. (Ach, ta paměť!) Nezapomenutelní byli pro posluchače dva protikladní pedagogové: Obávaný dr. Mašek a jeho Ornamentální kreslení, což byly donekonečna se opakující korekce, které nás přiváděly k časovému zoufalství. A dr. Štech s obligátní vstupní zkušební otázkou: Odkud jste, pane kolego? načež následovala vyčerpávající přednáška, ze které zkoušený získal přehled o všech památkách, které se nacházejí v místě jeho bydliště a blízkém okolí. Samozřejmým pak následovalo zapsání zápočtu. Pro dnešní systém přijímání posluchačů asi existují některé důvody, které mně nejsou známy. Ale osobně bych se přimlouval za ten přirozený výběr, který jsme zažili my. Někdo se projeví až při zátěži, jiný při zátěži zklame a odpadne. A druhý poznatek z celoživotní praxe vést projektanta k určité míře pokory k okolí lokality, pro kterou zpracovává projekt. Není nutno ani bezmyšlenkovitě kopírovat, ale ani arogantně provokovat. 5

6 a n t o n í n e n g e l, p r ů h l e d z v í t ě z n é h o n á m ě s t í h l a v n í t ř í d o u a r e á l u č v u t, o s u u z a v í r á n e r e a l i z o v a n á b u d o v a r e k t o r á t u, 192 5 (a r c h i v ú s t a v u 1511 3 f a č v u t )

Z profesního životopisu: Zaměstnání Kovoprojekta Praha, KNV Ostrava, MěstNV Ostrav a, Ú H A O s t r a v a, Ú H A K a r v i n á, H u t n í p r o j e k t O s t r a v a. O d r o k u 19 9 0 v d ů c h o d u. Č l e n OA, Č K A I T ( č e s t n é č l e n s t v í ), d o s u d č l e n z k u š e b n í ko m i s e p ř i V Š B -T U FA S T O s t r a v a. P r o j e k t y : generely hutních závodů na Ostravsku, sportovní hala Ostrava, přístavba KB Ostrava, stu - die sportovních, veřejných, průmyslových a rekreačních staveb. 1957 Rudolf Holý, 1930, Praha Na školu jsem nastupoval v roce 1951. To už bylo po prověrkách, kdy se spousta studentů musela z tzv. kádrových důvodů s fakultou rozloučit Pokud jde o náš ročník, my už jsme byli vnímáni jako tzv. perspektivní, takže na nás bylo jen dávat si pozor, abychom z toho směru nevybočili Zažili jsme nicméně asi nejtvrdší doby komunismu. Během školy jsme prošli různými etapami: vzpomínám si například na maďarské události v šestapadesátém roce. Ty také otevřely mezi studenty diskusi, jenže se ukazovalo, že tahle diskuse není právě bezpečná, protože někteří posluchači byli jiného názoru Musel jste vědět, před kým se dá mluvit otevřeně, a před kým si musíte naopak dávat pozor. Ale to byla situace v té době v každém zaměstnání Na dokreslení mě napadá jedna perlička z počátku padesátých let: Čekal jsem na Dejvickém náměstí na tramvaj a přijde kolegyně a pláče. A já říkám: Co se ti stalo? A ona na to: Zemřel soudruh Stalin! Nedokázal jsem pochopit, že pláče; protože mě to přišlo jako osvobození Stalin nebo stalinismus zasahoval do všeho. A politiku jsem sledoval s hlavním cílem zjistit, co pro náš obor určité uvolnění z přísného režimu bude znamenat. Tušili jsme, že toto období končí, příliš velké naděje jsme si na druhé straně nedělali. Uvolňování jsem vnímal i skrze architektonickou praxi, přesněji podle architektů a jejich nových projektů nebo realizací. A také podle diskusí v komunitě architektů, která už signalizovala cosi překonaného I když na druhé straně jsem se po vstupu do praxe setkal s architekty, kteří byli přesvědčeni, že ta doba trvá dál. Skutečné naděje se objevily až později. Mluvím o konci šedesátých let, respektive o období od šestašedesátého roku: o uvolnění ve společnosti, v literatuře, filmu a vůbec v umění. Snad by tehdejší dobu dokreslila ještě jedna drobná vzpomínka. Chodil s námi kolega Eugen Jindra, který jednou dorazil do školy v kabátě, který vzbudil všeobecnou pozornost. Ušil si jej sám. Byl hnědý, ale hlavně nápadný tím, že měl žluté knoflíky o průměru osm až deset centimetrů, ty si nechal vysoustružit u truhláře. Kabát se pak řešil u různých orgánů a organizací, ve výboru svazu mládeže asi i na eróhá a na partaji. A byl na něj vyvíjen nátlak, aby ten kabát nenosil. Podle politických představitelů to byla provokace. Nevím už, jak se věc vyvinula, kabát nosil, ale myslím, že vlivem počasí pak dostal přednost jiný oblek a aféra vešla v zapomnění. A kabát, jak jsem se posléze dozvěděl, skončil ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea Společenská atmosféra se projevovala také ve školní praxi. Důraz na sorelu nebo socialistický realismus se postupně rozvolňoval, ale objevoval se ještě například u státnic. Mně osobně se povedla a chodili za mnou i studenti nižších ročníků a ptali se, jak jsem k práci přistupoval a co jsem sledoval. Docela mě to překvapilo, trošku i potěšilo; ale pak, když jsem už měl práci odevzdanou a bavili jsme se s profesorem o známce, řekl mi: Osobně se mi moc líbí, ale budou o ní rozhodovat kolegové z komise. A nejsem si jistý, zda se mnou budou souhlasit No, úplně se jim to nelíbilo, hodnocení ale dopadlo naštěstí dobře. Jako téma jsem si zvolil rekonstrukci nebo návrh nové stavby Fakultní nemocnice v Praze na Karlově. Dělali jsme to tři kolegové, a to u profesora Čermáka. A všechny tři projekty byly zvláštní a zajímavé. Komisi se možná moje práce jevila až příliš jako odpor proti socialistickému realismu, respektive vůbec tam žádný socialismus nebyl, bylo to úplně volné, ale přeci jen to asi přesáhlo jistou míru. Přiznám se, že jsem byl odchovaný předválečnou funkcionalistickou avantgardou a k ní jsem také inklinoval. Takže se komisi možná zdál můj přístup z hlediska formy příliš avantgardní, třeba bylo moje řešení dost barevné. Nevím, to už by byly spekulace Moje řešení na Karlově vycházelo z novostavby. Zadání bylo tedy velkorysé a ze stávajících objektů se nezachovávalo prakticky nic. Snad kromě posledního baráku a kotelny, jinak jsme se pohybovali téměř na zelené louce samozřejmě s vědomím respektu k urbanismu Nového Města. Podle mě totiž nelze město zakonzervovat do doby renesance nebo baroka. Budovy stárnou a mají se nahrazovat moderními stavbami, které mají ovšem respektovat měřítko okolí. Příliš mnoho purismu v památkové péči není dobré... Věděl jsem, že z pohledu funkce je Karlov docela dobré prostředí. Jenom ulice k Botanické zahradě je dost frekventovaná. Nabízí se tu výhled na Vyšehrad, a kdyby se do Botanické ulice směrem ke Karlovu náměstí orientovaly vyšetřovací a technické nemocniční provozy a části lůžkové naopak směrem k jihu, myslím, že by se místo zhodnotilo. Je přehnané vyžadovat, aby byly nemocnice umístěny mimo město. Stejně bych problém posuzoval i jako pacient: když jsem ležel ve vojenské nemocnici, nebo na Bulovce, nebo nedávno na Františku, v IKEMU a podobně. Vždy ale nejvíce záleží na přístupu lékaře a sestry Víc než na tom, ve kterém místě špitál stojí. Když je člověk ve zdravotních potížích, je mu to úplně jedno. Do školy jsme chodili do staré budovy v Zikově ulici. Když jsme sem nastoupili, byli jsme rádi, že nám přednášejí zkušení předváleční dobří architekti. Někteří z nich inklinovali k socrealismu, a někteří méně. Mně osobně se třeba líbila tvorba profesora Čermáka a profesora Štěpánka. Proto jsem se rozhodl, že se budu věnovat zdravot- 7

8 antonín engel, nerealizovaná studie budovy rektorátu čvut, 1925? (archiv ústavu 15113 fa čvut)

nickým a sportovním stavbám u profesora Čermáka. Ve čtvrtém ročníku jsem u něj dělal jeden projekt krytého plaveckého bazénu a jeden projekt nemocnice. Profesorům, u nichž jsem vnímal silnější příklon k socrealismu, jsem se snažil vyhnout. Někdy to úplně nešlo, vždycky si člověk nemohl volit, ke komu by chtěl jít Pan pofesor Čermák byl velmi laskavý, starostlivý a pracovalo se u něj docela příjemně. Také jeho asistenti pro nás měli porozumění. Na průmyslových stavbách jsem měl zase dobré vzpomínky na tehdejšího odborného asistenta Emila Hlaváčka, pozdějšího profesora. A rád vzpomínám i na výraznou osobnost profesora Šnajdra, který se vyznačoval určitým bohémstvím a také tím, že bydlel na fakultě. Když jsme dělali později v noci nebo večer projekt, obcházel ateliéry, mohli jsme s ním strávit několik příjemných, osobních setkání, vybavuji si dodnes, jak jsme si povídali o životě, jak studoval, probírali jsme možnosti a hodnotili rozdíly mezi dobou jeho studia a dobou naší, zkrátka jsme porovnávali podmínky, do kterých vstupoval po dokončení školy. Zajímal jsem se také o starší architektonické práce a posuzoval jsem je z hlediska možností doby, kdy vznikaly tlaky na tu prefabrikaci, kterým se kdekdo snažil vyhnout, ale nakonec to převládlo. Škola ale nakonec nemusí znamenat jen studium na vysoké Po gymnáziu jsem v pětačtyřicátém roce, tehdy bez vědomí rodičů, přešel nejprve na stavební průmyslovku. Tehdy byli logicky upřednostňováni ti, kteří nemohli studovat nebo se vrátili z války, a tak jsem nejprve strávil rok na stavební školu ve Zlíně u Bati. Až pak jsem přešel na průmyslovku v Praze. A protože jsem chtěl jít na vysokou školu, studoval jsem si tvorbu životního slohu podle názorů Karla Honzíka Honzík pro mě představoval docela silný impuls, který by snad i teoreticky zdůvodnil můj osobní poměr k architektuře. Následně mě překvapilo, že i autor takové knížky, jako je Tvorba životního slohu, podlehl socialistickému realismu; a realizoval v tomto duchu domy kdesi na sever od Prahy To pro mě znamenalo velké zklamání. Ale byla to taková doba, kdy člověk musel leccos vydržet. Hlavní je, aby měl student rozhled, aby věděl, kdo by ho měl učit. Aby si mohl vybrat. Tenkrát řada studentů chodila na Akademii například kvůli Fragnerovi A to byl i náš případ; snažili jsme si vybrat takového učitele, o němž jsme něco věděli a kdy se nám zdálo, že pro nás může být zárukou dobrých informací. Věděli jsme, že další zárukou vzdělání je setkání s dobrou realizací. Tenkrát byl takovou velmi zajímavou stavbou například Corbusierův dům v Marseille. Bohužel v té době bylo cestování krajně obtížné. Během studií se nám nakonec podařila jediná výjezdní cesta, a to do Polska, kde se zdálo, že je trošku uvolněnější atmosféra Ale z realizací, které jsme tam viděli, mě asi nic neoslovilo. Mimo to, že jsme tam viděli v plné kráse socialistický realismus v podobě legendárního varšavského věžáku Z profesního životopisu: Zaměstnán v Potravinoprojektu mlékárenském průmyslu. Reali - z a c e ř a d y m l é k á r e n a s u š á r e n č i s ý r á r e n v P l a n é n a d L u ž n i c í, v e S t ř í b ř e, v N i t ř e, P a r d u b i - c í c h, O l o m o u c i ( O l m a), v Ky j í c h ( L a k t o s); s P e t r e m Vá l ko u r e a l i z a c e t ř í v ý s t a v n í c h p a v i l o n ů na výstavu Země živitelka v Českých Budějovicích. 1968 Dana Zámečníková, 1945, Praha Řekla bych, že to nebyl samozřejmě jen rok 68, ale i předtím doba rychle spěla k celkovému uvolnění a ke změnám. Už o prázdninách roku 67 jsme mohli vyjet na stáž, zprostředkovanou přes studentskou organizaci, kterou tenkrát vydupal ze země student architektury Franta Sedláček; sice asi ne sám, ale už si nepamatuji s kým ještě. Pracovala jsem v Německu a potom jsme se sešli se spolužáky v Paříži a jeli se podívat na stavby Le Corbusiera a na současnou architekturu do Francie a Itálie. Bylo to úžasné. Mohli jsme vyjet do světa! Na jaře 68, mimo jasnou atmosféru pražského jara, kterou kdo nezažil, tomu se to stejně moc popsat nedá, jsem dodělávala poslední zápočty, zkoušky a diplomku u arch. Cubra a ateliérového vedoucího arch. Jiřího Štursy. Obhájila jsem diplom, abych se stala i n ž e n á r architekt; tak to mám oficiálně zapsané, takže jsem asi jediný inženár na světě a podle toho to vypadá; asi to bylo předznamenání. Stejně mám pořád pochybnosti, jak je to se ženskými ve světové vrcholové architektuře, kolik jich opravdu uspělo, samotných, ne jako partnerek. Asi se to dá pořád spočítat na prstech jedné ruky. Hned po diplomu jsem zase odjela s Jiřím Suchomelem na pracovní stáž na katedru architektury prof. Gottfrieda Bohma do Cách. Takže jsem v srpnu v době okupace nebyla v Praze, ale zato jsem zoufale seděla v Cáchách u rádia a u telefonu. Pokud si vzpomínám, spojení bylo komplikované a první telefon s rodiči jsme celých pět minut beze slova probrečeli. Ten zážitek nikdy nezapomenu. Byli jsme v tu dobu hladoví po nových možnostech. Možná že právě když něco nemůžete, o to víc to chcete, o to víc se o to perete. Byla to doba, kdy jsme si mysleli, že jsme mladí, chytří a úžasní a že všechno bude ještě úžasnější, že na nás všechno čeká, jen to chytit za pačesy. Ale všechno bylo brzy samozřejmě jinak. Naše škola architektury byla tenkrát ještě ve staré budově v Zikovce, kde je dnes rektorát ČVUT, vlastně v nejstarší budově, takže duch minulých století tam jen fičel, ale možná právě ten kontrast nás provokoval, že jsme se snažili, seč jsme mohli, získávat přehled o dění v současné světové architektuře; nebylo to ale vůbec jednoduché. Nejen, že nebyl internet, kdy si člověk jen tak klikne a všechno krásně vypadne, ale získat nějaký časopis nebo knihu bylo strašně obtížné a získat informace o novinkách, například o skupině architektů z Archigramu, o architektech Buckminsteru Fullerovi, Yoně Friedman a mnoha dalších, bylo jako vyhrát v loterii. 9

10 slavnost položení základního kamene areálu čvut, 21. června 1925 (archiv čvut)

Na diplomku jsem dělala divadlo do Mostu, takže jsem se hlavně zajímala o struktury, protože moje představa divadla byla v souladu s tehdejšími trendy. Pokud možno úplně všechno jednoduché, čisté, variabilní, jeviště, hlediště, všechno otočné a vysouvací, posouvací, ze stropu i z podlahy, aby to mohlo být kukátko i volný prostor, kde se sedí na zemi a herci se pohybují mezi diváky. Takový pohyblivý rastr. Jistě to souviselo i s dobou uvolnění, kterou jsme prožívali, s dobou pražského jara, kdy se objevila spousta divadel malých a nových forem, avantgardních představení, nová vlna českých filmů. Bylo tolik nových kulturních impulsů, že se to nedalo ani stihnout. Vždy mě zajímalo všechno možné, víc, než je zdrávo, protože potom člověk neumí nic pořádně, ale s tím se nedá nic dělat, já to tak mám nastavené Oponenta mé diplomové práci tehdy dělal architekt Karel Prager a bylo pro mě příjemným šokem, že mě po skončení školy pozval pracovat do svého ateliéru. Možná to bylo kvůli strukturám, čert ví, neměla jsem pocit, že bych byla nějak zvlášť úžasná. Ale já jsem měla úplně jiné plány. Vzhledem k tomu, že jsem architekturu končila ve 23 letech, zdálo se mi, že si ještě zasloužím chodit do školy, a protože také spousta mých spolužáků jako Jiří Suchomel, Dalibor Vokáč, Emil Přikryl nebo Václav Králíček pokračovali ve studiu na AVU, přešla jsem na VŠUP do speciálního ateliéru profesora Josefa Svobody a současně jsem asi dva roky pracovala v právě se zakládajícím Sialu. A tam diskuse o architektuře a porovnávání a hodnocení a často to bylo velmi tvrdé hodnocení nebraly konce. Od rána do noci, u snídaně u večeře, u vody i na lyžích. Přestože např. profesor Cubr byl nesporně velká osobnost a určitě byl pro mě důležitý a doktorka Benešová, kterou jsem znala ze Hřebenek, kde bydlela, byl vztah studentů a profesorů vzhledem k počtu studentů na ČVUT trochu jiný, než jak jsem měla možnost poznat na VŠUP. Prof. Josef Svoboda, světový scénograf, měl jen několik studentů, které všechny znal a měl na každého dost času, pokud jsme ovšem stihli přijít ráno mezi 8 a 11 hodinou do školy, protože potom už odcházel do divadla. Čímž nám vymezil řád a ukázal pevný osobní pracovní řád. Určitě bylo obrovskou inspirací, že jsme mohli sledovat jeho práci. Jeho nepřetržitý tok myšlenek většinou samozřejmě vůbec nesouvisel se scénografií Jednou to byl laser, který vymručel ze Siemensu na Kouzelnou flétnu v Mnichově, potom vyprávěl, jak nabíjí rozprášené kapky vody na jevišti, které jsou buď plus nebo mínus, tak aby vytvořily oponu z mlhy, která zmizí, když je potřeba. Napadlo ho udělat zrcadlo z fólie jako vývěvu, takže se obraz podle potřeby změní, ve Faustovi řešil problém udržet hedvábnou nebo jakou spirálu, aby visela rovně, než na konci shoří... Prostě nám předváděl, že se nikdy nevzdá a že jeho nadšení pro práci je nekonečné. Nebo když vytvářel prostor vlastně už jenom světlem, pracoval se světelnou prostupností, se světelnou iluzí, jak mi kdysi poradil: Pokuste se chytit světlo, snažte se ho pochopit a dejte mu program! To se mi asi v mé diplomové práci v lednu 1973 nepodařilo, ale zato to byla realizace Moliérova Amfitryona v Národním divadle s režisérem Miroslavem Macháčkem a hercem Josefem Kemrem, který mi přinesl na premiéru kytičku Opravdu nevím, co všechno o Svobodovi je a není pravda, ale jako umělec byl geniální a nadčasový. Každá nová inscenace nesla novou výbornou myšlenku, nikdy nic neudělal stejně, ačkoliv by klidně mohl čerpat jen ze zkušeností... Stalo se mi, že jsem potkala v Americe studenty, kteří na mě zírali, když zjistili, že jsem mohla vidět Svobodu ve škole každý den, protože oni jeli na jednu jeho přenášku 400 km. To je ten impuls, který může nejen profesor, ale kdokoliv, s kým se člověk setká, předat svým žákům, posedlost prací, nespokojenost s výsledkem, protože je úplně jedno, jak daleko nové technologie postoupí a jak převratné jsou. Důležité je zaujetí A je jedno, zda jde o výtvarné umění, scénografii, sklo, architekturu nebo jinou tvůrčí činnost. Stejné to bylo v Liberci v Sialu s Karlem Hubáčkem a s Mírou Masákem, stejná důvěra k začínajícím architektům, stejné zaujetí, které uměli předat dál, oba byli ovšem úžasní i v pevnosti svých postojů, a proto asi uměli vychovat celou další generaci, jako je John Eisler a dnešní profesoři jako Emil Přikryl, Martin Rajniš, Jiří Suchomel a Zdeněk Zavřel. Mimochodem přes různé práce v architektuře a scénografii jsem nejvíce ze všeho pracovala se sklem, ať už to byly projekty do architektury, například budova Mercedesu v Praze, nebo výstavy a workshopy po celém světě. Určitě mi dělá potěšení, že mimo zastoupení v různých muzeích je má práce vystavena i v Metropolitním muzeu v New Yorku Teď už mě zase zajímá Plexiglas. Tak snad nějaké stopy na mě studia zanechala. Mimo nutnost naučit se základní technickou odbornost a platí v jakémkoliv oboru jde o inspiraci osobnostmi! Mít to štěstí potkat se s nimi a pochopit, co je důležité. Ale tohle platí celá staletí, je to pořád stejné. A myslím, že je velká pravda, co mi napsal Svoboda jako dedikaci do monografie: Nejen kantor ovlivňuje své posluchače, ale i posluchači ovlivňují své kantory. Z p r o f e s n í h o ž i v o t o p i s u : 19 92 K a n a z a w a 92, Ve l k á h l a v n í c e n a K a n a z a w a, J a p o n s ko. Ve s b í r k á c h : C o r n i n g M u s e u m o f G l a s s,c o r n i n g, N.Y; M u s é e d e s A r t s D é co r a t i f s, L a u s a n n e ; V i c t o r i a & A l b e r t M u s e u m, L o n d o n; V i c t o r i a M u s e u m, M e l b o u r n e, A u s t r a l i a; M u s e é d e s Arts Décoratifs, Palais du Louvre,Paris; Hokkaido Museum of Modern Arts,Sapporo; Metr o p o l i t a n M u s e u m, N e w Yo r k. Wo r k s h o p y : A u s t r a l i e, N o v ý Z é l a n d, J a p o n s ko, U S A, Ko r e a, P o r t u g a l s ko 11

12 slavnost položení základního kamene areálu čvut, 21. června 1925 (archiv čvut)

1969 Mirko Baum, 1944, Mladá Boleslav Rok 1969 byl rokem jakéhosi podivného přechodu, kdy možné bylo téměř vše a zároveň vůbec nic. Toto vůbec nic přicházelo jen velmi pozvolně a nenápadně s počínající normalizaci, jejíž hřbitovní ticho se projevilo až o několik let později, zatímco ono téměř vše s e projevovalo jakousi vzdorovitou kreativitou uprostřed relativního politického vakua. V mém případě šlo především o poslední rok mého studia. Počátky poinvazní letargie jsem ještě nevnímal, i když pravidelné návštěvy rodičů v Mladé Boleslavi, kde byla přechodně umístěna jedna z nejsilnějších ruských posádek, byly vždy připomínkou dusné reality. Jejím protikladem byl můj mladistvý optimismus a navázání krásného přátelství s Johnem Eislerem, s kterým mne spojovala silná názorová příbuznost. Zcela logicky jsme oba podlehli magnetismu liberecké věže a hledali kontakt ke Karlu Hubáčkovi, kde jsme se po Stanislavu Švecovi a Heleně Jiskrové stali jakýmsi zárodkem pozdější Školky. Diplomní téma mi vlastně zadal Hubáček. Jednalo se o rozšíření libereckého divadla Ypsilon, na němž v té době sám pracoval. Nevím, jak to šlo Hubáčkovi. Mně to šlo jako psovi pastva a dopadlo to dost hanebně, i když známka nevím, jak je to dnes, ale tenkrát se to na ČVUT tak dělalo byla krásná. Dodnes se za to stydím. O to raději vzpomínám na dívku, kterou jsem potkal na točitých schodech liberecké Ypsilonky cestou k panu řediteli Augustovi, s kterým jsem diplomní téma konzultoval. Na rozdíl od pana Augusty mne ignorovala. Přesto, anebo právě proto, jsem dlouhou dobu nemyslel na nic jiného, což se odpovídajícím způsobem projevilo na výsledku práce. Je zjevné, že na kladení otázek týkajících se normalizační společnosti nebyl ani čas, ani nálada a v mém případě pravděpodobně ani intelekt. Rok 1969 byl též rokem mé základní vojenské služy, kde jsem byl zcela v duchu normalizace přinucen přísahat nasadit život nejen v boji proti vnějšímu, ale poprvé i proti vnitřnímu nepříteli. Samozřejmě latentně všudypřítomný, i když většinou přehlušen krásným kraválem startujících Migů 21 na bechyňském letišti, byl smutek nad očividně definitivní ztrátou socialismu s lidskou tváří smutek, který mne ostatně dodnes neopustil. Puberta je, jak známo, podivným obdobím mentálního tápání obdobím, kdy jinak zdravým rozumem nadaný homo sapiens se začne nerozumně oblékat, poslouchat nesnesitelnou hudbu a mít nesnesitelné rodiče. Asi tak po pěti až deseti letech to přejde. Jak dlouho to trvá mladým architektům, nevím, v mém případě to trvalo dlouho. Architektonické otázky, které jsem si tenkrát kladl, byly velmi prosté: Proč nemám tak dobré nápady a neumím tak dobře kreslit jako Přikryl nebo Rajniš, proč neumím anglicky jako Eisler, proč mi to nepálí jako Vaďurovi a proč nemám tak krásné holky jako Králíček? Školka SIAL byla nejen sociální utopií, ale i konkurenčním terénem, v jehož topografii každý z nás, ať sám nebo v koalicích, hledal svou vlastní cestu. Na mé vlajce stálo napsáno, že téměř každá loď nebo téměř každé letadlo je krásné, zatímco téměř každý dům je ošklivý. Samozřejmě že se jednalo především o vojenskou techniku, neboť jak je známo, ďábel je ten nejlepší designér. V tomto prostoru, kde se ani Přikryl, ani Rajniš moc dobře nevyznali, jsem se cítil jistý. Právě tak jistý jsem si byl Eislerovým a někdy i Králíčkovým spojenectvím. Puberta přešla, otázka zůstala, i když ve vyzrálejší podobě. Mutovala z vizuální rétoriky infantilního mašinismu v konkrétní zájem o rozumné využití dostupných technologií v otázku produkce na úrovni maximálně dosažitelných technologických prostředků. Na Emila, Martina a jejich nadání ale žárlím dodnes. Naši profesoři, alespoň ti, na které rád vzpomínám, byli jedinečnou sbírkou pábitelskych originálů. Byl tu můj tehdejší zaměstnavatel a bonviván profesor Šnajdr, který za horkých letních měsíců byl pod svým šedivým pracovním pláštěm většinou nahý, byl tu profesor Krise v neforemných botách, které si sám šil, byl tu profesor Štursa, který měl malou vadu řeči a dvě ženy, s kterými žil v mírové koexistenci a které si po telefonu většinou pletl je to Vlasta, nebo Marta? Obdivoval jsem je, byli mi sympatičtí, ale nemohu říci, že jsem se od nich něco praktického naučil. Byli pro mne ztělesněním jakési velmi barvité minulosti, kde muselo být hodně srandy a kterou musel protékat veletok červeného vína. Jakkoliv se tento dojem příčí realitě, myslím, že nebyl úplně špatně. Přispěl ke zrodu jakési stavovské příslušnosti, na kterou jsem byl hrdý. Pane kolego, už jste se u toho někdy vožral? byla otázka, kterou kladl docent Syrový, když měl dojem, že studentské dílo postrádá na síle. Dodnes vzpomínám na tyto pány s láskou a přeji jim, aby jim ten veletok červeného jak na nebi tak i na zemi, nikdy nevyschl. I když to zní jako plagiát, musím přiznat, že mojí opravdovou univerzitou byl život. V raném dětství to byly mé každodenní expedice na mladoboleslavské letiště, na němž jak německá armáda, tak i armády Spojenců zanechaly obrovské množství letadlového šrotu, kterým jsem směl volně disponovat také mladoboleslavské stavby Jiřího Krohy, které se mi jevily jako pozůstatky jakési vyhynulé vyspělé civilizace můj otec, inženýr v mladoboleslavské Škodovce, který mne naučil lásce k technice a k technickým výkresům Karel Hubáček, který věděl, jak provádět neproveditelné a nenadělat si při tom do kalhot a konečně Josef Paul Kleihues, který mne seznámil s etickým posláním architektury, s posláním, které je spojeno nejen s respektem před těmi, kteří byli před námi, ale i s odpovědností vůči těm, kteří přijdou po nás. Je to jak v té trampské písni účel je veliký, život je malý, což sice tak trochu zavání kýčem, přesto se ale jedná o velkou pravdu. 13

14 t h e o d o r p e t ř í k, a n t o n í n e n g e l, b l o k v y s o ké š ko l y z e m ě d ě l s ké a l e s n i c ké, f a k u l t y a r c h i t e k t u r y a p ozemní h o s t a v i t e l s t v í, f a k u l t y s t a v e b n í h o i n ž e n ý r s t v í a z k u š e b n í h o ú s t a v u stavebních konstrukcí profesora kloknera, 1929 37 (fotografie pochází z interní publikace čvut uložené v archivu čvut)

Budoucnost škol architektury nelze oddělit od kritické analýzy současného stavu. Tzv. moderní architektura, tj. alespoň v té podobě, jak ji konzumentům kolportují masová média, již dávno nedefinuje sama sebe v tektonických kategoriích měřitelného prostoru, sloužícího té či oné funkci. Mnohem víc chce být funkcí sama o sobě, chce být mediální událostí, chce být tím, čemu se v anglosaské terminologii říká event. Tím se z architektury, která jako kulturní čin definovala svůj smysl mimo jiné i svou permanencí, stává semipermanentní přechodná událost. Úspěch každé události spočívá v tom, že se toho stane co možná nejvíc. Proto se toho i v této architektuře musí stát co možná nejvíc. Musí byt hlučná, musí byt v neustálém pohybu, musí divoce gestikulovat, musí v každém případě ignorovat své okolí a hlavně za každou cenu upoutat pozornost, neboť především v poutání pozornosti tkví její smysl. Školy architektury mají dnes dvě možnosti. Buď se s tímto vývojem smířit, nebo se mu postavit, a přispět tím k návratu architektury do polohy, ve které se až do historicky poměrně nedávna nalézala a kde se jí po dlouhá staletí dařilo nejlépe, tj. do polohy služby služby na vysoké technické, estetické a sociální úrovni, ale především služby. Z p r o f e s n í h o ž i v o t i o p i s u : J e d e n z e z a k l á d a j í c í c h č l e n ů Š ko l k y S I A L, a u t o r, r e s p. s p o l u a u t o r ř a d y p r o j e k t ů, r e a l i z a c í ( w w w. b a u m - b a r o s. d e) a t e o r e t i c k ý c h s t a t í. P r o f e s o r n a Fa k u l t ě a r c h i t e k t u r y Te c h n i c ké u n i v e r z i t y v C á c h á c h (o d r. 19 93 ). A u t o r k n i h y U l i c e n a ko n c i s v ě t a / St r a s s e a m E n d e d e r We l t ( AV U/ K A N T, P r a h a), o c e n ě n é t i t u l e m N e j k r á s n ě j š í k n i h a r o k u v o b o r u o d b o r n é l i t e r a t u r y ( 2 0 07 ). 1977 Kamil Schwarz, 1952, Praha Jako společenské téma č. 1 až nejméně 100 jsem považoval vedoucí úlohu naší strany a vlády. S tímto vědomím jsem vstával a uléhal. Rok 1977 byl rok Charty a dodnes jsem si neodpustil, že jsem ji nepodepsal. Na svou obhajobu mohu říci pouze to, že jsem v té době nikdy nenarazil na kohokoliv, kdo se v této společnosti pohyboval; kupodivu se posléze ukázalo, že si někteří signatáři pořádně nepřečetli Mňačka... (Jak chutná moc pozn. red.). Alespoň jsem to v pardubických kasárnách dotáhl údajně na největšího nepřítele režimu, což mi osobně sdělil velitel kontrášů, když jsem pro něj navrhoval dětské hřiště před jeho panelák. Dnes nám již vládnou jiné strany a vlády, kupodivu se však ukazuje, že těch zvrhlých přibývá, pouze lépe voní a nosí ARMANI. Tato otázka přímo souvisí s tou první. Rozhodně jsem se domníval, že kvalita (resp. nekvalita) celé socialistické architektury přímo souvisí s onou výše uvedenou vedoucí úlohou strany, což byla jistě pravda, mezitím se ukazuje, že když se diktatura proletariátu nahradí diktaturou peněz, architekturu to sice určitě velmi výrazně změní, ale ducha nepřidá, pokud ne přímo naopak. Výjimky tu i onde jistě potvrzují pravidlo. Vulgárně řečeno, rozhodnout, zda je lepší šumperák či podnikatelské baroko, je těžké. Dnes se spíš kloním k tomu šumperáku! Čili dnes možná vzniká větší množství zajímavých solitérů, socialistická šeď mizí, což jistě není negativní, ale nějak se mi tam stále častěji vtírá myšlenka na Potěmkinovy vesnice. Kam až to může dojít, je-li peněz dost, vidíme například v Dubaji Neboli řečeno s klasikem:...však intelekt, když bez duše, podobá se ropuše či slepci s mečem v tanci... Čili vrátím-li se na začátek otázky, zda můžeme architekturu považovat za jeden z nejviditelnějších znaků stavu společnosti, pak moje naděje, že padne-li Husák, bude i architektura mnohem lepší, se plní tak málo, že je to vlastně velké zklamání K této otázce jedna kuriozita na začátek. Za celé studium jsem se ani jednou nesetkal s jediným učitelem, který by mě zaujal jako architekt. Snad to opět bylo dáno i dobou, neboť většina kantorů sama nebyla aktivními architekty, ale na některé jsem zcela zapomněl a na jiné vzpomínám rád. Paroubek nikdy jsem ho na nic neměl, ale byla to velmi impozantní osobnost. Kandl myslím, že toho měl rád snad každý. Kreslířská praxe ve Stráži, to jsou zážitky na celý život. Pardyl vyprávěl senzační historky, například o své službě v armádě či jednu o stěhování, to se směju dodnes! Ševčík vždy otevřený, veselý; a vůbec kdo už může říct, že udělal zápočet v tramvaji? Jojo, z Gaudího a za jedna? A jednou jsem na semináři dostal záchvat smíchu, až mě musel vyhodit ze třídy. Ale myslím, že jsme se měli rádi. Petr Mezera jediný, s kterým jsem si tykal, neboť jsem ho znal pár let z lyžařského oddílu Slovan Praha Orbis. Tehdy byl asistentem u Rybářové a měl jsem ho v prvních semestrech, takže byl jeden z těch, kdo mě seznamoval s architekturou. Něco jako první polibek. prof. Sedláček že byl straníkem samozřejmě v mých očích nebyla přednost, ale nakonec mi vlastně připadal jako docela fajn chlap. A nebýt jeho, dodnes nevím, že kdyby byly.. sladký, tak bysme si.. do kafe. Čermák TZB velmi morbidní vzpomínka: na přednášky jsem nechodil, tak mě asi moc neznal a při písemné zkoušce mě nachytal při nějaké činnosti, která mu byla nelibá, snad jsem se moc vrtěl, opisoval nebo tak něco. Slíbil mi, že nazítří při ústní zkoušce si na mne speciálně posvítí. A zatímco já v noci hrůzou nespal, neb jsem nic neuměl, on pro jistotu radši zemřel. Stydím se za to dodnes, ale velice se mi ulevilo. Pak je tu ještě Jeřábek na stavební hmoty, Setzer na deskriptivu, zanícený geolog Hromada, tuším profesor Jílek na beton, který, chudák musel přednášet před takřka prázdnou posluchárnou. 15

16 pavel bareš, jiří kadeřábek, jaroslav kándl, karel prager, soutěž na ústřední dům armády na vítězném náměstí, 2. cena (nejvyšší ), 1954 (architektura čsr, 1954, č. 4, s. 97 113 )

Kudrna konstrukce. Uměl to podat tak, že i my umělci jsme neradi museli uznat, že to taky má něco do sebe Toto je velmi spekulativní a velmi složitá otázka. Ale snad jen tak obecně: domnívám se, že architekt by měl být člověk, který je schopen současně klást si otázky umělecké, technické, ekonomické, sociologické i obecně všelidské a také na ně ve své práci nalézat odpovědi. Čili měl by to být určitý, pokud možno renesanční člověk se širokým rozhledem v mnoha oborech. A jako si myslím, že všeobecné vzdělání v celé západní společnosti výrazně upadá a je nahrazováno čím dál užší specializací ( jak kdosi řekl, že lidé dnes vědí čím dál více o čím dál užším oboru, až nakonec budou vědět úplně všechno o ničem), mám pocit, že podobný vývoj nastává i u architektů. Čili se domnívám, že škola samozřejmě nemůže učit, kdo je to Mácha, kde leží Madagaskar, nebo zda byl Hannibal v Krkonoších, ale do jejich lavic by měli usedat lidé, pro které je to vše samozřejmé. Prostě myslím, že škola architektury by měla splňovat antický ideál o tělu a duchu více než většina ostatních škol. Dumka architektonická Občas si o architektuře přemítám. Snad nebude ještě hůře!? Z p r o f e s n í h o ž i v o t o p i s u : O d r o k u 19 8 8 ž i j e a p r a c u j e v N ě m e c ké s p o l ko v é r e p u b l i c e, p o - s l e d n í c h 15 l e t s e s t ř í d a v ý m i ú s p ě c h y v e s v o b o d n é m p o v o l á n í a r c h i t e k t a, d o t é d o b y a s i s e d m l e t z a m ě s t n á n v j e d n o m a t e l i é r u. P o s l e d n í c h š e s t l e t s e z a b ý v á m a l b o u a d r o b n o u s k u l p t u r o u, a k t u á l n ě ř e š í d e s i g n m e n š í c h o s v ě t l o v a c í c h t ě l e s. Re a l i z o v a l n ě ko l i k s a m o - s t a t n ý c h v ý s t a v : P a s s a u, M n i c h o v, n ě ko l i k s p o l e č n ý c h B r a t i s l a v a, a a k t u á l n ě j e d n a p u - t o v n í : S l o v e n s ko, I t á l i e. 1978 Zdeněk Havlík, 1953, Ústí nad Labem Tu, či tam? Toť nesnadná je úvaha. Jedno však chybět nesmí! Odvaha! Nebylo to zvolení Pavla II. papežem, byla to jiná a pro mě významnější událost byla to doba sepsání Charty 77 doba společenských aktivit zpočátku malé, později početné skupiny lidí, kteří zásadně ovlivnili tehdejší společenské klima. Jen v roce mého absolutoria spatřilo světlo světa více než 50 dokumentů, otevřených dopisů, sdělení a analýz, ale také prohlášení, výzev a dalších textů, v říjnu byla vydána esej Moc bezmocných od Václava Havla to bylo předznamenání společenského pohybu, který měl ovlivnit všechny společenské obory a disciplíny tedy i architekturu. Citujme z textu: Je totiž vůbec otázka, zda,světlejší budoucnost je opravdu a vždy jen záležitostí nějakého vzdáleného,tam. Co když je to naopak něco, co je už dávno zde a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet? Ano, tady bylo zřejmě zaseto sémě vzdoru, který nás dovedl k sametové revoluci, ano to jsme prožívali, to jsme cítili a obdivovali tehdy ty, kteří v sobě našli odvahu jednat a posvítili, například v osobě Patočky, Chartě, potažmo všem na cestu jasem své velké osobnosti. Nemyslím, že bychom na velké otázky hledali nějaké velké odpovědi, že bychom měli nějaké avantgardní tendence plné velkých nosných tvůrčích myšlenek, které bychom v širším fóru proklamovali nebo programově uplatňovali a vnášeli do své práce. Studovali jsme architekturu a hledali vlastní způsob vnímání tohoto oboru, vlastní směr, který by nás jím vedl, zajímal nás proces reakce na architektonický úkol jakýsi rituál analýzy problému, ponor do úkolu a stanovení priorit, které by mohly vést k dobrému výsledku. Nepotřebovali jsme při řešení architektonických úkolů nějakou silnou společenskou výzvu, nějaké oslňující avantgardní světlo a myslím, že ho nepotřebovali ani naši kantoři. Vzpomínám na historku, ve které pan profesor při jedné z běžných konzultací bere do ruky velkou propracovanou panoramatickou perspektivu jakéhosi studenta, drží ji před sebou v natažených rukou, mhouří oči a povídá: Chce to indigo, chlapče, utíkej ke mně do kabinetu a přines inkoust a štětku na holení Věděli jsme, že i tady je někde křehkost oněch našich velkých myšlenek tříštících se o skály všednosti a tvrdá slova našich konzultantů ano, i tak jsme ten pro nás nový obor vnímali a hlavně byli jsme mladí s minimálními reálnými zkušenostmi a každý svým způsobem jsme už tehdy tušili to, co dnes víme, že architektem se člověk nestává v oné vzácné chvíli, kdy vystuduje architekturu a obhájí dizertační práci Dobrý den, pane kolego, tak co máte nového? S těmito slovy k nám přistupoval následován svými asistenty, přisunul nejbližší židli, zabodl oči do papírů na stole a ten otazník nechal viset ve vzduchu. Obvykle jsme, vedeni netrpělivostí, očekáváním, ale také snad zápalem do úkolu, spustili lavinu slov provádějících pana profesora naskicovaným konceptem, vysvětlujících nosné zásady prostorového konstrukčního a dispozičního řešení a obhajujících formu prezentace. Pan profesor Jaroslav Paroubek (1921) tiše a trpělivě poslouchal a pak zvedl oči od přeházených šmíráků a neuspořádaných skic, zahleděl se nám do očí a řekl: A co máte nového, pane kolego? Pamatuji na chvíle, kdy jsme záhy po těchto konzultacích na koleji usedali za kreslicí stoly a horečně hledali ve svých konceptech NĚCO NOVÉHO a právě to byl dobrý výsledek jeho vlivu, o to mu zřejmě šlo Ano, profesor Paroubek byl kantor, který nás učil nejen architek- 17

18 jiří štursa, stanislav šnajdr, soutěž na řešení dostavby areálu čvut, 3. odměna 1957 1958 (archiv čvut)

turu, ale také nás učil o ní přemýšlet. Byli jsme mu za to vděčni a snad právě pro tuto vlastnost jsme si ho vážili. Sílu a zvláštní tvůrčí obsah jsme ovšem cítili také u ostatních osobností ve škole. Účinek krouživých pohybů pravé ruky profesora Jaroslava Kándla (1917), držícího zřejmě po vzoru Cyrila Boudy či Adolfa Hoffmeistera imaginární tužku nad našimi kresbami, doprovázený víceméně nesouvisejícími výrazy, spíše citoslovci než slovy, byl na tehdejší katedře kreslení a modelování ve čtrnáctém patře skutečně nezapomenutelný Škola architektury budoucnosti je pro mne příliš silným výrazem a pojmem, kterému bych nerad dával do vínku nějaké rysy nebo znaky. Škola, ta architektonická není výjimkou, je dána vztahem UČITEL ŽÁK. Jsem přesvědčen o společenském přínosu vztahu, kdy dobrý a zkušený učitel předává vnímavému žákovi svoje zkušenosti, učí ho základní orientaci v oboru, vymezuje jeho postoje a přístupy dobrými příklady architektonických řešení a realizací a vede ho tímto oborem s náležitou pokorou. Určité stopy takového přístupu jsme na tehdejší škole architektury vnímali, i když si vzpomínám, že mi vadila organizace ateliérové tvorby na tehdejší škole. Sedávali jsme rozděleni po pěti šesti lidech v určený čas v jakýchsi místnostech za zavřenými dveřmi a čekali na konzultace svých kantorů. Jednotlivé ateliéry mezi sebou neměly žádný kontakt a to nebylo dobré. Naši tehdejší ateliérovou tvorbu provázel jakýsi skleníkový efekt, který mohl brzdit náležitý rozvoj osobnosti architekta. Jsem rád, že se to dnes mění Architektonická agora, transparentní tvorba, konfrontace, místo, které je tržištěm názorů, přístupů k tvorbě, místo, kde je architekt trhovcem, který vystavuje to nejlepší, co má, ale také těsná vazba na realitu a stavební praxi to jsou zřejmě znaky, které budou školy budoucnosti potřebovat Z p r o f e s n í h o ž i v o t o p i s u : Z a m ě s t n á n v e S t a v o p r o j e k t u v Ú s t í n a d L a b e m, p o r o c e 19 8 9 z a l ož i l v l a s t n í p r o j e k t o v ý a t e l i é r, a z a h á j i l t a k p r i v á t n í p r o j e k t o v o u p r a x i. V s o u č a s n é d o b ě j e v l a s t n í ke m k a n c e l á ř e AT E L I E R A P a o d r o k u 19 9 5 m á v Č R d e s í t k y r e a l i z a c í. 1989 Martin Hradečný, 1965, Praha V listopadových dnech roku 1989 jsem spolu s mnoha dalšími zvonil klíči, ale většinu času jsem trávil v zaměstnání. Měli jsme tenkrát ročního syna a nejdůležitějším tématem pro mne byla rodina a bydlení. S nadějí jsem začal pracovat v bytovém družstvu, o víkendech na stavbě, abych po krátkém čase zjistil, jak to ve skutečnosti chodí. Družstvo stavělo tenkrát asi padesát bytů ročně, na byty byl pořadník, do kterého bylo zapsáno více než dva tisíce osob. Každý družstevník mohl za různé činnosti získat pomocné body, které mu měly pomoci v postupu pořadníkem vzhůru. Já jsem projektoval a pracoval na stavbě. Kouzlo družstevnictví bylo v tom, že třetinu ceny investice platil stát, třetinu družstevník a třetinu bylo možné si odpracovat. To byl již tenkrát efektivní způsob, jak získat levnou pracovní sílu. Díky tomu jsem se také seznámil s učiteli, lékaři, programátory a mladými lidmi různých profesí, pro které to byla cesta, jak získat byt. Od počátku studií mě zajímaly, stejně jako některé z mých spolužáků, tvary, které nevycházejí z pravoúhlé šablony. Zároveň jsem v sobě objevil vztah k architektuře, která není arogantní a která dokáže skloubit inteligentní návrh, technické řešení a promyšlený detail. Proto se mi líbily rané práce Coop Himmelblau či Franka Gehryho, později pak moderní japonská architektura v podání Isozakiho, Hasegawy, Anda, Kurokawy či jiných. To ale byly pro nás tenkrát vzdušné zámky. Nejpalčivější otázkou té doby, která se týkala architektury, nicméně nelze ji označit za architektonickou, byla velmi omezená možnost volby materiálů, technologií a provedení detailů. Když tenkrát někdo chtěl navrhnout atypickou fasádu, musel ji vymyslet do posledního detailu, přesvědčit spoustu lidí, pro které to byla práce navíc. Nedávno jsem četl paměti profesora Wichterleho, kde barvitě líčí, jak s Karlem Pragerem spolupracoval při návrhu fasády Ústavu makromolekulární chemie v Praze na Petřinách. Znovu jsem si uvědomil, jak velké úsilí tenkrát bylo třeba k tomu, aby výsledek alespoň trochu vybočil z průměru. Nemohu říci, že by pro mne někdo z vyučujících nebo architektů, se kterými jsem spolupracoval, byl vzorem nebo učitelem. Když si dnes s odstupem snažím poskládat mozaiku tehdejších dní na fakultě, napadá mne jako nejvýstižnější přirovnání dětského hřiště s prolézačkami, houpačkami a pískovištěm. Abych si osvěžil své vzpomínky, vyjel jsem v Áčku výtahem do čtrnáctého patra a cestou dolů vzpomínal na dny minulé. Čtrnácté patro bývalo oblíbené, protože v něm sídlili výtvarníci a bylo vždy veselo. Profesor Kodym, autor Leninovy sochy, pravidelně přehrával studentům druhého ročníku svou oblíbenou scénku. Studenti v letním semestru modelovali z hlíny hlavy svých spolužáků, většinou navzájem ve dvojicích. Kodym energicky vešel do modelovny, vyhlédl si nejhezčí slečnu z ročníku a se slovy Ukaž..., převzal špachtli od jejího partnera. Za tichého údivu studentů pak několik minut okrajoval dílo nebohého mladého muže. Vše zakončil divadelním povzdechem: Zatraceně, zase mi vyšel Lenin a s předstíraným znechucením opustil modelovnu. V prvním ročníku se mi povedl akvarel sv. Mikuláše v pohledu z Vrtbovské zahrady. 19

20 františek čermák, gustav paul, vladimír hladík, monoblok fakulty strojní a fakulty elektrotechnické čvut, půdorys, 1958 1967 (sborník čvut řada stavební, 1963)