Literatura poslední třetiny 19. století Světová, zejména evropská kultura 1. Charakteristika období 2. Symbolismus 3. Dekadence 4. Impresionismus 5. Secese Česká kultura 6. Charakteristika období 7. Česká moderna 8. Česká dekadence 9. Petr Bezruč
Světová, zejména evropská kultura 1. Charakteristika období Generace posledního čtvrtstoletí 19. století prožila rozhodující zpochybnění dosavadních hodnot. Ztráta víry započatá osvícenci se stává celospolečenským jevem a je doplněna neradostným vyúčtováním velkých liberálních ideálů: Rovnost, volnost, bratrství všech lidí byly zrazeny nebo odmítnuty jako neuskutečnitelné. Tato skutečnost vede na jedné straně k apatii, pocitu, že snažit se o cokoli, nemá smysl, že evropská civilizace končí svoji éru. Na druhé straně se objevuje nutnost na troskách těchto ideálů otevřít nové možnosti. Lidé odmítají rozum snažící se zachytit objektivní realitu jako příliš jednostranný a zkreslující. Ve filozofii končí racionalistický pozitivismus, v umění realismus. Tón udávají filozofové Friedrich Nietzsche a Arthur Schopenhauer. Jsou to zastánci silné osobnosti, individuality důvěřující více svým pudům, vůli a instinktu než rozumu. Ideálem se stává osobnost nepoplatná společnosti, nonkonformní, výjimečná, schopná změnit svět. Pařížský časopis Symbolista píše: Objektivní skutečnost je jen přelud, bludné zdání a je na mně, abych ji přetvořil podle svého. V umění se objevuje představa umělce jako výjimečného tvůrce, prokletého básníka žijícího mimo společnost a píšícího pro stejně spřízněné duše. Toto vyzdvižení individuality s sebou nutně nese subjektivitu tvorby. Je definitivně rozbita dosavadní filozofická a umělecká jednota evropské kultury. Dochází k stylovému i tématickému rozdělení umění. Doba, kdy jeden umělecký styl ovlivnil převážnou část umělecké produkce svého období, nenávratně skončila. 2. Symbolismus Je to umělecký směr, který vzniká ve Francii v poslední třetině 19. století. Skutečná pojmenování jsou nahrazena zástupným pojmenováním - symbolem.tento způsob uměleckého vyjádření umožňuje vytvářet neobvyklé básnické obrazy s několika různými významy. Symbolismus tím však klade daleko větší nároky na čtenáře a jeho schopnost interpretovat (rozluštit) umělecký text. Charles Baudelaire /šárl bodlér/ sbírka Květy zla soubor Malé básně v próze Paul Verlaine /pól verlén/ sbírka Galantní slavnosti sbírka Moudrosti Arthur Rimbaude /artur renbód/ sbírka Sezóna v pekle Trojice těchto autorů však patří i k dekadenci.
3. Dekadence Takřka výhradně literární směr se objevuje v Anglii a Francii ve stejné době jako symbolismus. Typické jsou motivy tajemnosti, krve, násilí, erotiky - často homosexuální, záliba v aristokratičnosti. Oscar Wilde novela Obraz Doriana Graye povídka Strašidlo Cantervillské komedie Jak je dobré míti Filipa Hrabě de Lautreaumont /lotremón/ sbírka Zpěvy Maldorovy 4. Impresionismus Je to umělecký směr, který se snaží zachytit okamžitý, neopakovatelný smyslový dojem. Původně výtvarný směr, vznikl v Paříži v 8O.letech 19.století. Patří sem malíři Monet, Manet, Gaugin, Renoir, sochař Rodin, u nás malíři Slavíček nebo Špála. V literatuře se tento směr prosadil daleko méně. Objevuje se v lyrické poezii, řidčeji v próze. Významnějšího světového představitele nemá. 5. Secese Umělecký směr přelomu století, nazývaný také art noveau, jugendstill. Prosadil se zejména v architektuře (centrum Brna, hlavní nádraží, ) a výtvarném umění (Alfons Mucha). V literatuře zůstala secese bez ohlasu.
Česká kultura 6. Charakteristika období V českých zemích je konec 80. let spojen s nástupem nové národní intelektuální elity. Politická, vědecká a umělecká generace předešlého období uskutečněním svého velkého snu otevřením Národního divadla (1883), jakoby ztratila v dalším desetiletí schopnost i nadále stát v čele dalšího vývoje. Nacionalistické strany Staročeská a Mladočeská ztrácejí svůj vliv, vzniká moderní politické spektrum. Je založena sociální demokracie, vzniká realistická strana T. G. Masaryka. Nástup nové národní intelektuální elity koncem 80. let je spojen s bouřlivými boji o pravost Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského. Tento původně vědecký spor přerostl ve spor o další směřování české politiky a národního rozvoje. Skupina profesorů Univerzity Karlovy, sociolog T. G. Masaryk, jazykovědec J. Gebauer, historik J. Goll, estetik O. Hostinský a literární historik J. Vlček prokázala, že nejde o nejstarší národní literární památky, ale o falza z 19. století. To vyvolalo prudkou reakci nacionalistických kruhů, která přerostla v psychický teror a fyzické ohrožování všech, kteří s tímto závěrem souhlasili. Podvrh těchto rukopisů však byl přesto prokázán. Nová umělecká generace se objevuje na počátku 90. let a bouří proti nadvládě Vrchlického a jeho novoromantické školy. Hlásí se k moderní, sociální politice a k novým uměleckým směrům. Vzhledem k svému individualismu neutvoří celogenerační skupinu. Spojí se pouze krátkodobě do tří velmi volných seskupení Českou modernu Katolickou modernu okruh Moderní revue Objevují se nové umělecké nebo politicko-umělecké časopisy Čas, Moderní revue, Volné směry. 7. Česká moderna Skupina umělců hlásících se k moderním uměleckým směrům se spojila při podpisu Manifestu české moderny v roce 1895. Manifest vyšel v časopise Rozhledy. Sešli se zde symbolisté, realisté, naturalisté, aby proklamovali svou příslušnost k umělecké moderně a k moderním sociálním a politickým názorům. Šlo o pokus sjednotit mladé umělce, kritiky, ale i politiky do silné a důrazné generační skupiny. Česká moderna však vzhledem k umělecké rozdílnosti nepřežila ani jeden celý rok. Patřili sem básníci J. S. Machar, O. Březina, A. Sova,, kritici F. X. Šalda, F. V. Krejčí a prozaici V. Mrštík, K. J. Šlejhar.
Otokar Březina Zřejmě nejtypičtější český symbolistický básník. Vlastním jménem Václav Jebavý. Svou poezii vytvořil během pouhých šesti let, psát začal pod dojmem smrti obou rodičů, kteří zemřeli během jediného týdne. sbírka Tajemné dálky sbírka Svítání na západě Obě sbírky jsou přímou reakcí na smrt rodičů a vyjadřují víru v posmrtný život, který bude lepší, než bylo jejich pozemské žití. sbírka Větry od pólů Nejabstraktnější Březinova sbírka je zašifrována natolik, že její interpretace jsou velmi různé od tvrzení že jde o poezii náboženskou, až po poezii socialistickou. sbírka Ruce sbírka Stavitelé chrámu Poslední dvě sbírky vyjadřují optimistickou vizi chrámu světa, který se bude lepšit díky práci vzdělaných a pracovitých lidí. soubor esejí Hudba pramenů Josef Svatopluk Machar básnický cyklus Svědomí věků Podobně jako Hugo nebo Vrchlický chce zachytit historii lidstva. Na rozdíl od jejich romantického optimismu, který vidí stálé směřování lidstva k pokroku a humanitě, se Machar nechal ovlivnit filosofií německého filosofa Friedricha Nietzscheho. Ten tvrdí, že zlatou dobou evropských dějin bylo starověké Řecko. S příchodem křesťanství přichází také počátek úpadku, který se postupně prohlubuje. Cyklus obsahuje necelou desítku sbírek, např.: V záři helénského slunce Jed z Judey Barbaři básnická skladba Magdalena sbírka Zde by měly kvést růže Snažil se zachytit těžký úděl žen v měšťanské společnosti na přelomu 19. a 20. století.
Antonín Sova (1864 1928) Básník a prozaik. Narodil se v rodině učitele a regenschoriho v Lukavci u Pacova a strávil zde celé mládí. Vystudoval gymnázium, nedokončil práva, živil se jako úředník, nakonec se stal ředitelem městské knihovny v Praze. Do literatury vstoupil jako příslušník České moderny. Výrazný lyrický básník, plný citlivého vnímání přírody i osobního štěstí či žalu. Ovlivněn všemi směry přelomu století. 1. Realismus sbírka Realistické sloky ( 1890) Obsahuje realistické obrázky z všedního městského života. Kromě zobrazení klepařské maloměšťácké společnosti plesů a salónů si všímá sociální bídy periferie a jejích obyvatel. 2. Impresionismus sbírka Květy intimních nálad (1891) sbírka Z mého kraje (1892) Jde o sbírky přírodní lyriky vracející se do jižních Čech. Sova velice jemně zachycuje celkový dojem z krajiny popsané ovšem pomocí názorných detailů barev, zvuků i vůní. Rybníky Ty české rybníky jsou stříbro slité, žíhané temnem stínů pod oblaky, vloženy v luhy do zeleně syté jsou jako krajů mírné, tiché zraky. Tu sluka steskne v rákosí blíž kraje a kachna vodní s peřím zelenavým, jak duhovými barvami když hraje, se nese v dálce prachem sluncem žhavým; chlad s vůní puškvorců na luka stoupá a s vůní otavy po kraji dýchá, vzduch mírně chlazen vlnami se houpá a něco jako věčný stesk v tom vzdychá. Táborské kraje Přec jsou jen chudé táborské ty kraje, však mám je rád až k smrti neskonale, hor mírné pásmo ve slunci tu hraje a žloutne obilí již skoro zralé, u silnic v lesích milíř šerem hoří a pošta jede truchlivými lesy, hájovny nízké v mladých buků moři kdes leží v dříví nakupené směsi, jsou města malá, zapadlá a skrytá pod lesy mlhavými, kde soumrak dýmá, cimbuří hradů zbořených tě vítá a sláva Žižky v každém koutě dřímá.
3. Symbolismus sbírka Zlomená duše (1896) Podtitul sbírky, Kapitoly z přítelova deníku, odkazují k jakési biografické nebo autobiografické skutečnosti. Sova zde vyjadřuje společenský postoj nastupující mladé generace, znechucené soudobou společností. Ta se mu jeví jako zkorumpovaná, kompromisnická, provinční a zbabělá. Tyto pocity jsou evidentní např. v básni Z mého života, v níž je Smetana vylíčen jako geniální jedinec ubíjený touto společností. Tím se autor blíží k pocitům české dekadence. Tomuto společenskému protestu odpovídá i jazyk sbírky, který se blíží prozaizovanému volnému verši a potlačuje do té doby pro Sovu typický rytmus a rým. sbírka Vybouřené smutky (1897) Sbírka zřetelně mísící symbolismus s dekadencí. Vypravěč se stylizuje do postavy poutníka, vyštvaného morovým puchem společnosti a jejích konvencí. Smrtelně zraněn prochází světem fantastických krajin a historických událostí na Horu snů ostře kontrastujíci se skutečností. Naprosto zaniká reálná popisnost a Sova obrazy bídy, rozkladu, deziluze, zoufalství a nenávisti obaluje do mnohovrstevnatých symbolů, ve kterých však lze konkrétní skutečnost odkrýt. sbírka Údolí nového království (1900) Podobně jako u Březiny se objevuje vidina nové, ideální společnosti. sbírka Dobrodružství odvahy (1906) Volně navazuje na předešlou sbírku. Nové království je třeba vytvořit, ať už velkým romantickým činem, nebo konkrétní každodenní prací jednotlivce. 4. Intimní lyrika sbírka Ještě jednou se vrátíme (1912) Do původní sbírky z roku 1900 shrnuje později veškerou svou intimní lyriku přírodní, ale zejména milostnou, která vzniká paralelně s jeho společensky laděnými symbolistickými sbírkami přelomu století. Sbírka Lyrika lásky a života (1907) Sovova životní milostná katastrofa ovlivnila tuto sbírku. Motivy zklamání, krutosti a trapnosti lásky a smyslného vztahu spolu s bolestí samoty jsou pro tuto sbírku typické. Sbírka Drsná láska (1927) Pocit stárnutí a blížící se smrti těžce nemocného básníka jej vrací k motivům rodného kraje, vzpomínkám na mládí a uplynulý život. 5. Próza Nedosáhla úrovně básnického díla. Román Pankrác Budécius, kantor Román Ivův román
František Xaver Šalda ( 1867 1937 ) Nejvýznamnější český literární kritik první poloviny 20. století. Ovlivňoval českou literaturu od 90. let 19. století do třicátých let století dvacátého. Narodil se v Liberci v rodině úředníka, podle přání rodičů vystudoval Akademické gymnázium a právnickou fakultu v Praze. Od 9O. let publikoval vlastní literární díla, zejména poezii. Po naprostém a tvrdém odmítnutí jeho impresionistické povídky Analýza ruchovsko lumírovskou kritikou napsal první vlastní kritiku, kde obhajoval moderní básnické směry. Publikoval v Národních listech, byl šéfredaktorem revue Novina. Po první světové válce se stal profesorem Karlovy univerzity na katedře románských literatur a silně ovlivňoval české kulturní klima. Byl šéfredaktorem a často i spolumajitelem časopisů Kmen, Tvorba, Kritika. Od roku 1928 pak vydával Šaldův zápisník. Literární kritiku Šalda chápe jako druh umění, za který musí autor ručit do všech důsledků. Kritika není profesí, ale posláním, kde rozhoduje kritikova osobnost jeho vnímavost, citlivost, poctivý charakter a tvůrčí schopnosti. Umění má obohacovat život a současně vytyčovat morální perspektivu života. Za žánr, který tento požadavek splňuje nejpřesněji považuje poezii. Vychází z francouzské kritiky, z níž také zavedl do češtiny řadu odborných termínů. Snaží se držet díla jako základního stavebního prvku literárního rozboru a odklání se od pozitivistického výkladu faktů spojujících život a dílo. Syntetismus v novém umění (1892) Obhajoba Analýzy vycházející z jednostrannosti jednotlivých uměleckých směrů a požadující jejich spojování do umělecky účinného celku. Boje o zítřek (1905) Soubor esejí zabývajících se vztahem autora a díla, nadosobním významem literatury a tradicí kultury. Významné místo zaujímají také stati o výtvarném umění, např. o sochaři Rodinovi. Vyzvedává přínos Jana Nerudy za to, že uvedl takzvanou všednost do poezie. (srv. Zásobník textů a otázek pro druhý ročník) Duše a dílo (1913) Svazek autorských medailonů českých a francouzských autorů. Vychází z romantismu (Rousseau, Mácha, Němcová), ale dostává se až k svým současníkům (Sova, Březina), jejichž dílo ještě není završeno. Nevyhnul se ani chybám, jako je nadhodnocení díla Růženy Svobodové, své celoživotní nešťastné lásky. O nejmladší poezii české (1928) Jako jeden z prvních přivítal nastupující básnickou generaci a vyzvedl význam proletářské poezie. Ocenil Wolkera, Seiferta, kritičtější byl k Nezvalovi, ale za nejlepšího básníka této generace považuje Josefa Horu. Proti Čapkovi, kterého neměl rád vyzvedá dílo Vladislava Vančury.
Šaldův zápisník (1928 1937) Neuvěřitelný výkon autora, který vyučuje na univerzitě, píše knihy a současně každý měsíc sám naplní číslo uměleckého časopisu a udrží přitom jeho vysokou úroveň. Vedle rozsáhlejších kritických studií ( J. A. Rimbaud božský rošťák, Krásná literatura česká v prvním desetiletí republiky, ), publikuje i recenze, kratší poznámky a polemiky. Zvláště polemiky s kritiky čapkovské generace jsou velmi ostré a nekompromisní. Číslo doplňuje vlastní umělecká tvorba F. X. Šaldy.. Vlastní umělecká tvorba F. X. Šaldy nedosáhla významu jeho kritického díla. Za zmínku stojí básnická sbírka Strom bolesti (1920), reflektující smrt Růženy Svobodové. Určitou odezvu měl i román Loutky a dělníci boží (1917) a knižní dramata Zástupy (1921) a Dítě (1923).
8. Česká dekadence, autoři okruhu Moderní revue Okolo časopisu Moderní revue se shromáždila generace českých dekadentů. Odmítli se podílet na Manifestu české moderny, protože odmítali jakékoliv skupinvé spojování jako neslučitelné s moderním uměním. Patřili sem Jiří Karásek ze Lvovic, Arnošt Procházka a nejvýraznější básník tohoto okruhu Karel Hlaváček. V prostřední dekadence a Moderní revue také začínala téměř celá další generace, anarchističtí buřiči. Jiří Karásek ze Lvovic Zřejmě nejtypičtější český dekadent. Malý úředník hrající si na zvrhlého šlechtice. sbírka Sodoma román Gotická duše Karel Hlaváček sbírka Pozdě k ránu sbírka Mstvá kantiléna
9. Petr Bezruč (1867 1958) Vlastním jménem Vladimír Vašek. Jeho otec Antonín Vašek byl gymnaziálním profesorem nejprve v Opavě, později v Brně na Slovanském gymnáziu na dnešní Roosevaltově ulici. Vystoupil na veřejnost s pochybnostmi o pravosti Rukopisu zelenohorského a královédvorského. Byl označen za zrádce národa a nervové a pracovní přetížení urychlilo jeho smrt. Studium filologie na Karlově univerzitě Bezruč nedokončil a stal se úředníkem na poště v Brně. Na dva roky je přeložen do Místku, ale po nešťastném vztahu s vdanou ženou se vrací do Brna. Toto milostné zklamání je spojeno s těžkou nemocí chrlením krve. A právě v této krajní situaci se z úředníka Vladimíra Vaška stává básník Petr Bezruč. Přestože je autorem i několika dalších prací, veřejností je vnímán jako básník jediné sbírky Slezských písní. leta a leta ležel na mně nesmírný útisk pod Beskydy, žít tam musí člověk, aby jej cítil Poláci, Němci, úřady, markýz Gero, před nímž celý národ, Zlatou Prahou počínaje, leží na břiše. Mlčel jsem: dostal jsem chrlení krve a věc stála tak, že jsem myslil, že se ztratím pod zem: hle odejdu a nikdo to neřekne: a tak jsem napsal několik těch písní, kde jsem chtěl ten útisk vyslovit ( z dopisu Janu Herbenovi) První básně Slezských písní zasílá Petr Bezruč v roce 1899 šéfredaktoru Času Janu Herbenovi, který respektuje básníkovu anonymitu skrytou pseudonymem. Tuto anonymitu prozradí až básníkův přítel Norbert Mrštík. První komplexní vydání básní je ve speciálním čísle Času pod jménem Slezské číslo v roce 1903. Pod jménem Slezské písně vychází sbírka poprvé v roce 1909. Slezské písně Autor se v této sbírce stylizuje do symbolické postavy Petra Bezruče, škaredého fantoma a věštce, barda slezského lidu, který chce vyzpívat jeho zoufalý zápas proti sociálnímu i národnímu útisku, jemuž je vystaven. ( autostylizace ) Škaredý zjev F, to je škaredý fantom! Tak řeknou konšelé zlatého města, tak řekne věhlasný národa vůdce, zatřepou hlavičkou národní dámy, tak řekne Rotschild a Gutmann, grof Laryš a Vlček, i jasný Sir markýz Gero, když jsem se z hromady sedmdesáti tisíců do výše zdvihl. Tak bili mne bičem! Jak vítkovské pece zrak jediný plál, krvavý chalát mi s ramenou vlál, na jednom nesl jsem německo školu, na druhém nesl jsem polský chrám, v pravici těžké jsem kladivo nesl, ( levou mi urazil uhelný balvan, oko mi vyžehl vyšlehlý plamen ) a v srdci sedmdesáti tisíců kletby a hněv.
Bůh ví, že jsem škaredý! Puch mrtvoly ode mne táhne, na rukou, na nohou puká mi maso, znáš hutě v Bašce? Tak oko mi plaje, krvavý chalát mi s ramenou vlaje, v pravici hornické kladivo nesu, levou mi urazil uhelný balvan, oko mi vyžehl vyšlehlý plamenna zádech sedí mi sto vrahů z Modré (jak divoké krysy mi do šíje hryžou) na kyčlích sedí mi sto Židů z Polské, smějte se, Bože můj, smějte! Tak vypadám já, já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč, porobeného národa bard. Co robí se zajatým večerkem vltavská mládež? Jak pozdvihli do výše Římané Spartaka vůdce? Tak budu já stát dávno můj zahyne národ sto roků stát budu čelem ku obloze vzpřímen, ubitou šíjí se azuru dotknu, já, Petr Bezruč, Ahasver svědomí Čechů, škaredý fantom a zašlého národa bard. Slezské písně si můžeme rozdělit do tří základních okruhů, podle tématu, které zpracovávají. 1. okruh sociální Sem patří sociální balady, které zachycují tragiku lidských životů ničených bídou a marností. Takovou typickou baladou je báseň Maryčka Magdonova. Patří sem však i patetické výzvy k revoltě a spravedlivé pomstě dělníků a horníků. ( básně Ostrava, Kovkop ) 2. okruh národní Také zde se objevují sociální balady popisující národnostní útlak z polské a německé strany, který vede k odrodilství ( Bernard Žár ) nebo k osobním tragédiím ( Kantor Halfar ). Časté jsou motivy vytýkající české politické reprezentaci nezájem o Slezsko. 3. okruh lyrický Ve Slezských písních se objevují i lyrické básně, ať už s milostnou ( Labutinka ) nebo přírodní tematikou ( Slezské lesy, Plumlov ). Ve sbírce jsou však spíše okrajovým jevem. Slezské písně jsou z větší části psány pravidelným daktylem. Dramatického účinku Bezruč dosahuje využitím prudkého kontrastu a v epických básních rychlým sledem děje. Nevyhýbá se ani vzrušenému dialogu a využití ironie. Bezručovo dílo však začíná prózou, povídkou Studie z Cafe Lustig (1889) Jde o krátkou studii lidí pozorovaných studentem v brněnské kavárně při partii kulečníku. Báseň Stužkonoska modrá (1930) naopak básníkovu tvorbu uzavírá. Je to melancholický pohled člověka ohlížejícího se za uplynulým životem.
Maryčka Magdonova Šel starý Magdon z Ostravy domů, v bartovské harendě večer se stavil s rozbitou hlavou do příkopy pad. Plakala Maryčka Magdonova. Vůz plný uhlí se v koleje zvrátil. Pod vozem zhasla Magdonova vdova. Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot, nejstarší Maryčka Magdonova. Kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba? Budeš jim otcem a budeš jim matkou? Myslíš, kdo doly má, má srdce také, tak jak ty, Maryčko Magdonova? Bez konce lesy jsou markýze Gera. Otcové když v jeho pobiti dolech, smí si vzít sirotek do klínu drva, co pravíš, Maryčko Magdonova? Maryčko, mrzne a není co jísti Na horách, na horách plno je dřeva Burmistr Hochfelder viděl tě sbírat, má mlčet, Maryčko Magdonova? Cos to za ženicha vybrala sobě? Bodák má k rameni, na čapce peří, drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku, půjdeš s ním Maryčko Magdonova? Cos to za nevěstu? Schýlená hlava, fěrtoch máš na očích, do něho tekou hořké a ohnivé krůpěje z lící, co je ti, Maryčko Magdonova? Frydečtí grosbyrgři, dámy ze Frydku jízlivou budou se smáti ti řečí, ze síňky uzří tě Hochfelder žid. Jak je ti, Maryčko Magdonova? V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla, kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba? Nedbá pán bídných. Co znělo ti v srdci po cestě, Maryčko Magdonova? Maryčko, po straně ostré jsou skály, podle nich kypí a utíká k Frydku šumivá, divoká Ostravice. Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor? Jeden skok nalevo, po všem je, po všem. Černé tvé vlasy se na skále chytly, bílé tvé ruce se zbarvily krví, s Bohem buď, Maryčko Magdonova! Na Starých Hamrech na hřbitově při zdi bez křížů, bez kvítí krčí se hroby. Tam leží bez víry samovrazi. Tam leží Maryčka Magdonova. Pamatuji se, jak mi jednou goral z Beskyd vyprávěl o té Maryčce. A mně jaksi stoupalo pořád cosi do krku a já si myslel: kdybych dovedl být básníkem a napsat ti pár veršů za hrob. ( dopis J. Herbenovi, 1899 ) Prudký kontrast mezi světem chudoby a světem markýze Gera. Navíc počátek balady co strofa, to neštěstí postihující tuto dívku a následující dialog s ní. Hořká ironie dialogu (cos to za ženicha vybrala sobě) skrývá hlubokou lidskou účast. Ve vypjatém místě osudového rozhodování je refrén opakující hrdinčino jméno přerušen otázkou. ( Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor? ) Závěrečná strofa zvyšuje účinek básně svojí zdánlivou neúčastností Zhudebněna L. Janáčkem jako sborová skladba (1908)