Bankovní institut vysoká škola Praha Věrnost a nevěra v mezilidských vztazích Bakalářská práce Alexandra Kohútová březen, 2010
Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomických a sociálních věd Věrnost a nevěra v mezilidských vztazích Bakalářská práce Autor: Alexandra Kohútová Bankovní management Vedoucí práce: Mgr. Ingrid Matoušková, PhD. Praha Duben, 2010
Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předloţenou bakalářskou práci vypracovala samostatně a pouţila jen pramenů, které cituji a uvádím v seznamu pouţité literatury.. Jméno a příjmení Praha dne 30. 4. 2010
Poděkování Touto cestou bych chtěla poděkovat Mgr. Ingrid Matouškové, PhD. za její odborné vedení práce, cenné rady a připomínky při zpracování této bakalářské práce.
Anotace Ve své bakalářské práci jsem se pokusila hlouběji objasnit mezilidské vztahy na počátku historie partnerských vztahů aţ do současnosti. Hlavně jsem se zaměřila na vznik, dimenzi, vývoj a udrţování vztahů. Velkou část této bakalářské práce jsem věnovala rodině, sporům v rodině s pojené s nevěrou a následně rozvodu. Cílem této práce bylo vyřešení faktu nevěry ze strany muţe a ţeny, ať uţ smířením nebo rozchodem obou zúčastněných stran. Klíčové pojmy mezilidské vztahy, manţelství, rodina, rozvod, nevěrný muţ, nevěrná ţena Annotation In my Bachelor thesis I have tried to clear up more deeply human relations at the beginning of the history of a partnership up to the present time. I have mainly concentrated on the inception, dimension, development and preservation of relationships. I have dedicated a large part of my Bachelor thesis to family, family arguments connected with infidelity and, consequently, to a divorce. The goal of this thesis has been the solution of the fact of infidelity on the part of a man and a woman, either resulting in conciliation or separation of the engaged parties. Key words Human relations, marriage, family, divorce, an unfaithful man, an unfaithful woman
OBSAH ÚVOD... 8 1. Modely partnerského souţití... 9 1.1 Vymezení základních pojmů... 9 1.2 Počátky historie partnerských vztahů aţ do současnosti... 12 1.3 Partnerské vztahy... 16 1.3.1 Počátky partnerského vztahu... 16 1.3.2 Dimenze vztahu... 17 1.3.3 Vývoj vztahu... 18 1.3.4 Udrţování vztahu... 18 1.4 Druhy partnerského souţití... 20 2. Partnerství jako celek... 24 2.1 Význam proměn rodiny od 60. Let 20. Století... 25 2.2 Zaloţení rodiny... 26 2.3 Rodinné vztahy v jiných kulturách... 27 3. Psychické proţívání nevěry a rozvod... 30 3.1 Nevěra a společnost... 30 3.1.1 Motivace a příčiny nevěr... 31 3.1.2 Nevěra jako důsledek vztahových problémů v manţelství... 32 3.2 Rozvod... 34 3.2.1 Historický vývoj právní úpravy zániku manţelství... 35 3.2.2 Vývoj rozvodovosti u nás a v mezinárodnim srovnání... 38 3.2.3 Růst rozvodovosti jako atribut modernity... 42 3.2.4 Opakované manţelství... 43 4. Jak tedy zvládnout nevěru... 46 6
4.1 Nevěrná ţena... 47 4.2 Nevěrný muţ... 49 4.3 Prevence nevěr... 49 Závěr... 52 Seznam pouţité literatury... 54 7
ÚVOD Při volbě tématu mé bakalářské práce jsem si vybrala Věrnost a nevěra v mezilidských vztazích, protoţe mě toto téma zaujalo a chtěla bych popsat, jak se vyvíjela rodina od počátku devatenáctého století, poukázat na moţné způsoby partnerského souţití, setkání různých kultur, psychické proţívání nevěry, rozvod a jeho důsledky. Důvěra je základním pilířem zdravého, spokojeného manţelství. Zjednodušeně se dá říct, ţe partneři, v jejichţ vztahu nechybí důvěra, jsou k sobě upřímní. Co je nejdůleţitější jednají spolu naprosto otevřeně, coţ do jejich emocionálního ţivota vnáší stále nové podněty a v případě potřeby i útěchu a podporu. První kapitola bude věnována vymezení základních pojmů, které nás budou provázet touto bakalářskou prací. Ráda bych se zaměřila na historii partnerských vztahů a rodiny a podala přehled o vývoji teoretického myšlení v sociologii rodiny od jejích počátků v devatenáctém století. Hlavní důraz bych kladla na inspirující velké teorie padesátých let našeho století a na pokusy o jejich překonání v sedmdesátých a osmdesátých letech. Dále naváţu na počátky české sociologie rodiny a pokus o velké teorie padesátá léta minulého století aţ po nové impulsy pro teorii rodiny ve změně společenského klimatu. Rozeberu počátky partnerských vztahů, dimenzi, vývoj a jejich udrţování. První kapitolu zakončím modely partnerského souţití a jejich pakt věrnosti. Druhá kapitola je zaměřena na význam proměn rodiny od šedesátých let dvacátého století aţ po současnost, na partnerské vztahy v dnešní době a zaloţení rodiny. Pokusím se přiblíţit rodinné vztahy v jiných kulturách. Třetí kapitola se specializuje na rodinné konflikty, postavení společnosti k nevěře, zjištění faktu nevěry ze strany muţe i ţeny. Dále bych chtěla rozebrat rozvod a historický vývoj právní úpravy zániku manţelství, opakované manţelství a existuje-li perspektiva sníţení počtu rozvodovosti. Ve čtvrté kapitole se zaměřím na nevěrného muţe a nevěrnou ţenu, jak přeţít nevěru a jaký můţe mít dopad nevěra na manţelství. 8
1. Modely partnerského souţití Ačkoli rodina patří k nejstarším člověkem vytvořeným sociálním útvarům, píše se dnes vesměs o rodinných problémech, jako by neměly ţádnou historii. A přece ke kaţdému z nich existuje genetický klíč, který otvírá cestu k jeho pochopení a tím i k větší naději na jeho řešení. Neexistuje soukromější prostor pro člověka neţ ten, který chrání jemné předivo vztahů v jeho vlastní rodině. Od dob, kdy se ustanovila párová rodina, ţádné lidské společenství si nemohlo dovolit nechránit toto křehké uspořádání vztahů jistou hrází soukromí, aniţ by je ponechalo bez soustavné sociální kontroly. To, co se v něm za hrází intimity odehrává, je bytostným zájmem celé pospolitosti, neboť na tom záleţí její reprodukce a tedy celé příští bytí či nebytí. Není asi tedy pochyb o tom, ţe základní normy správnosti chování a uspořádání mezilidských vztahů v rodině artikulovala v Evropě po staletí nejvýrazněji církev. Na našem území od vzniku literární společnosti nejprve dlouho monopolně katolická církev, od reformačního hnutí i církve protestantské. 1 Na začátku této kapitoly bych chtěla vymezit základní pojmy, se kterými se budeme setkávat průřezem této bakalářské práce. Dále naváţu na historii od počátku devatenáctého století aţ po moderní rodinu. Zaměřím se na vznik a vývoj vztahů podle známého psychologa S. W. Ducka. 1.1 Vymezení základních pojmů Mezilidské vztahy - v psychologii práce zdůrazňování motivů, přání, zájmů, dobrých vztahů, příznivého sociálního klimatu a prostoru pro vlastní aktivitu pracovníků - směr sociální a personální politiky zabývající se mezilidskými vztahy - interdisciplinární studium sociálních vztahů, potřeb pracovníků, jejich integrace, sociálního klimatu, integrace vztahů člověka a organizace 2 - jiný název pro interindividuální vztah, coţ je vztah mezi jednotlivými jedinci, vztah jednoho jedince k jinému (jiným). Někteří autoři neodůvodněně rozlišují sociální a interindividuální vztah, kaţdý interindividuální vztah však je nutně sociální 3 1 MOŢNÝ IVO. Moderní rodina (Mýty a skutečnosti). Brno : nakl. Blok, 1990. 184 s. 2 HARTL PAVEL. Stručný psychologický slovník. Praha : nakl. Portál, 2004. 3 GEIST BOHUMIL. Sociologický slovník. Praha : Victoria Publishing, 1992. 646 s. 9
Přátelství Trvalý vztah zaloţený především na pozitivních emocích a důvěře Mezilidská komunikace Dorozumívání lidí, můţe být verbální, slovní, nebo neverbální, mimoslovní. Dobrá schopnost komunikace je naším nejdůleţitějším aktivem, ať jde osobní, společenský nebo pracovní ţivot. S pomocí interpersonální komunikace na sebe vzájemně působíme s druhými, poznáváme je i sami sebe a poskytujeme jim moţnost, aby mohli poznat i nás. Vztah Působení mezi dvěma nebo více jevy či osobami, v psychologii vztah mezilidský primární znamená vztah na delší časové období spojený s emocionální vazbou a určitou odpovědností, vztah mezilidský sekundární je krátkodobější, povrchnější, bez větších závazků, málo častý Sexualita Sexuální chování je integrovanou součástí ţivota kaţdého člověka, je jeho naprostou a neoddělitelnou přirozeností. Sexualita vyjadřuje rozdílnost postojů, hodnot, vztahů, aktivit mezi muţem a ţenou. Mluvíme-li o sexualitě, mluvíme o tom, jaké jsou rozdíly mezi muţem a ţenou, jak ve fyzickém vzhledu, tak v chování. Manţelství Zvykovým právem nebo zákonem definované souţití muţe a ţeny, případně několika partnerů Manţelství na zkoušku předmanţelské souţití včetně sexuálního v jednom bytě při společném hospodaření, zaloţeno na názoru, ţe předmanţelské poznání umoţňuje lépe předpovědět budoucí manţelské vztahy Manţelská terapie Psychologická a psychoterapeutická pomoc při řešení problémů manţelských párů, její záběr je zpravidla široký, od psychodynamických problémů ve vztazích partnerů přes sexuální problémy aţ k otázkám ekonomickým 10
Rodina Rodina je základní jednotka celé společnosti. V dějinách lidstva se střídavě objevovaly názory, které rodinu povaţovaly za přeţitek, za svazek, který omezuje svobodu člověka. Byla snaha o přesunutí rodičovské péče na jiné osoby, skupiny, státní instituce. Model rodiny však vykazuje neobyčejnou stabilitu v čase. Rodina je relativně uzavřená, malá skupina jedinců, která je typická velmi intenzivními citovými pouty mezi jednotlivými členy, výraznou soudrţností a intimitou. Zpravidla tuto skupinu tvoří matka, otec a děti. Rodina je společenstvím radosti a sdílení, dítě a rodič se spolu ztotoţňují, podporují se, spoléhají na sebe a vzájemně se ovlivňují. Rodina je také závaţným modelem celé společnosti. Proto rodina a společnost tvoří dvě spojité nádoby, jedna ovlivňuje druhou. Změny ve společnosti se odrazí ve změnách charakteru rodin a tyto změny v rodinách pak zpětně působí na celou společnost. 4 Rozvod manţelství Zrušení manţelského svazku za ţivota manţelů rozhodnutím soudu, zpravidla 3 stádia: manţelský nesoulad s neschopností rozpory řešit vzájemnými kompromisy, manţelský rozvrat, většinou dlouhodobý, právní ukončení manţelského vztahu rozvodem, nejčastější příčiny: rozdílnost povah, alkoholismus, nevěra, nezájem o rodinu, sexuální neshody, finanční neshody Rozvodová terapie Druh párové či rodinné terapie, jejím cílem je kultivované zvládnutí rozvodu dospělými a ochrana dětí před negativními vlivy rozvodové situace Sociologie současné rodiny Rodina kaţdý měsíc, rok nebo desetiletí proţívá krizi. Ve skutečnosti rysy, které byly charakteristické pro rodinu konce devatenáctého století, nacházíme i o sto let později. Patrná je dvojí postupná proměna: privatizace rodiny vzhledem k tomu, ţe se zdůrazňuje kvalita mezilidských vztahů; a zároveň její specializace, protoţe do ní stále více zasahuje stát. Během dvacátého století se rodina stává prostorem, ve kterém si jednotlivci chrání svou individualitu, a současně vedlejším nástrojem státu, který podporuje a reguluje vztahy 4 BINAROVÁ IVA. Partnerství, sexualita a rodina. Olomouc : Andragogé Centrum otevřeného a distančního vzdělání, 2000. 43 s. 11
členů rodiny. Znaky, které charakterizují soudobou rodinu: závislost na státu, autonomie rodiny ve vztahu k příbuzenstvu, nezávislost muţů i ţen na rodině. 1.2 Počátky historie partnerských vztahů aţ do současnosti Snaha o vysvětlení principů, na nichţ je zaloţena sociální organizace lidské reprodukce, je stará jako lidstvo samo. Příbuzenská organizace je pro člověka, kdy zakládá jakkoli primitivní společnost a, jak ukázal přesvědčivě Claude Lévi-Strauss, uţ v díle Myšlení přírodních národů je organizováno v podstatné míře kolem snahy pochopit a v symbolech vyjádřit a komunikovat příbuzenské a klanové vazby. Lidstvo o to usilovalo dávno před tím, neţ člověk vynalezl písmo a byl schopen zanechat svým potomkům zprávu o svém úsilí v podobě psaného textu. Nejstarší literární památky vesměs obsahují jakousi teorii rodiny. Jsou to ovšem jen texty, které referují k nadpřirozenému a směšují hodnocení a vysvětlení. Počátky v devatenáctém století V devatenáctém století bylo teoretické myšlení o rodině ţiveno ze dvou hlavních zdrojů. Základní podněty dostávalo na jedné straně od institucionální historicko-právní školy, jeţ mu dala na dlouhou dobu normativní charakter. Velmi dobře se snášela s vládnoucím evolucionismem, naturalismem a organicismem. Na druhé straně významně působilo na rozvoj teorie rodiny myšlení sociálních kritiků a reformátorů. Srovnávané dva myšlenkové proudy se liší také tím, jakou rodinu měl který v centru pozornosti. Zatímco institucionální tradice vycházela ze zamlčeného předpokladu, ţe pro zkoumání rodiny jsou relevantní zákona dbalé střední a vyšší vrstvy, coţ byla měšťanská rodina jako vrchol společenského vývoje, předmětem pozornosti reformátorů byla především rodina niţších vrstev, ohroţená dynamickým sociálním vývojem. 5 Počátky sociálně kritických studií rodiny Druhým z podnětů rozvoje sociologického zkoumání rodiny byla tvrdá realita rychlé urbanizace a industrializace, která otřásla tradiční společností venkovských komunit a malých městeček, pevně spjatých se svým zemědělským okolím. Myšlenkový svět 5 MOŢNÝ IVO. Sociologie rodiny. Praha : Sociologické nakladatelství Slon, 1999. 250 s. 12
středověku, orientovaný kolem náboţenské víry a katolické církve, se definitivně rozpadal, normativní systém i praktické kontrolní mechanismy s ním spjaté ztrácely na účinnosti v náhle mobilní populaci. Pro nový způsob organizace práce a osídlení nebyly dosud vyvinuty kulturní vzory. Nové bohatství malých a středních vlastníků bylo vesměs organizováno v rodinných podnicích. Měšťanská rodina neobyčejně sílila a stala se kulturním modelem a základní institucí sociální struktury. Nová chudoba erodovala rodinné svazky a svou početností plodila hrozivé mnoţství a nebývalou intenzitu sociálních problémů. Sociální reformátoři opírali své vize sanace sociálních problémů o potřebu ozdravení rodiny nejniţších sociálních vrstev, jmenovitě rodin měšťanského proletariátu. Vzorem ideální rodiny jim byla zidealizovaná patriarchální velkorodina, hlavním nepřítelem hrozivý růst rozpadlých rodin a rozvodů i neutěšené poměry v proletářských rodinách rozvrácených alkoholismem a bídou. Cílem jim byla ochrana rodiny před vládnoucími poměry, nejlépe návratem k patriarchální jistotě, která snad ani nikdy neexistovala. Počátky české sociologie rodiny Česká sociologie kladla své základy na samém konci devatenáctého století, v době prvního vrcholu přísně pozitivistického pojetí vědy a naturalistických tendencí v sociologii. Díky T. G. Masarykovi nebyl česká sociologie ve svých počátcích a platí to i pro sociologii rodiny, inspirována především myšlením konzervativním, nýbrţ liberálním. Z něho se pak, zejména v třicátých letech našeho minulého století, vyvíjela česká sociologie rodiny aktivním zájmem o následky hospodářské krize v rodině k sociálně orientovanému liberalistickému postoji. Ten byl všeobecně v české společnosti posilován čerstvým plebejským původem většiny českého měšťanstva. Při hledání kořenů emancipačního úsilí ţen najdeme v hrubém rozlišení dvě tradice, sahající hluboko do devatenáctého století. Jedna vysvětlovala příčiny poddanství ţen jejich ekonomickou závislostí na manţelovi a z toho pocházejícím faktickým uvězněním v rodině. Základním agentem útlaku tu byl vlastní manţel, základní dimenzí nerovnosti nerovnost v manţelském páru. Základní instrument v osvobození byl pak spatřován v otevření světa práce ţenám, teda světa placené práce mimo domácnost. Nový duch liberalizace v sobě nesl myšlenky lidské rovnosti, která se špatně slučovala s patriarchální dominací muţe v rodině. Jak se měšťanská rodina v procesu urbanizace a modernizace vydělovala z tradiční venkovské velkorodiny, přestávalo v ní být místo pro tu nejméně 13
sedminu celoţivotně neprovdaných ţen, které v tradiční společnosti hladce fungovaly ve velké rodině, která se bez nich neobešla. Osvobození ţen od závislosti na manţelství a jejich ekonomická autonomie, opřená o moţnost přijmout placené zaměstnání anebo podnikat, byly přirozenými cíli měšťanských ţen a východiskem liberální tradice emancipačního hnutí. Pokus o velké teorie padesátá léta minulého století Konec druhé světové války přinesl vlnu realizace porodů odkládaných za války. Došlo k tomu, co demografie dobře zná z historie a co v tomto případě dostalo jméno poválečný baby-boom. Unaveni a otřeseni válkou a nejistotou, stáhli se lidé k rodinnému krbu. Poměrně brzy po válce se začaly zlepšovat i hospodářské poměry. Prosazuje se neolokalita nově zakládaná rodina zakládá i samostatnou domácnost v novém domě. Pro dvougenerační, samostatně ţijící rodinu pojem nukleární rodina začíná být chápán jako označení standardního způsobu rodinného ţivota vyspělých průmyslových civilizací, jako normální způsob rodinného ţivota, k němuţ celý předchozí vývoj přirozeně směřoval. Šedesátá léta minulého století jsou zvláštním obdobím nepokoje a nadějí, jeţ se však záhy radikalizují a jsou zlomeny. Nositelem tohoto kvašení jsou děti poválečného baby-boomu, vstupují do společnosti za naprosto jiných poměrů neţ jejich rodiče v závěru druhé světové války a ve svém optimismu a dynamice aspirují na to, zorganizovat zásadně jinak i společenské instituce. Rodinu mají první při ruce. Nástup dětí baby-boomu na konci šedesátých let tu byl samozřejmě pocítěn, ale brutalita, s jakou byl zlomen, buď vývoj udusila, anebo ho obrátila k zájmu o elementární lidská práva. Rodina zmizela z veřejných diskuzí na desetiletí. Závěr z počátku šedesátých let si zachoval platnost dodnes. Celá historie sociologických bádání o rodině je také historií ohlašování konce rozšířené rodiny a kritiky tohoto konceptu. Zatímco někteří si mysleli, ţe rozšířená rodina představovala staré zlaté časy a skončila, jiní šli dál a dodávali, ţe nikdy neexistovala. V poslední době se k těmto kritikám přidala i kritika ohlašující konec rodiny, rozšířené anebo nerozšířené. V postmoderním věku se dá uvaţovat snad jen o rozvolněné rodině, ale před únavnými vztahy mezi manţely dají nakonec všichni přednost tomu, ţádnou rodinu nezakládat. 14
Nové impulsy pro teorii rodiny ve změně společenského klimatu Problém reprodukce obyvatelstva a fungování rodiny nepatří v západních společnostech k nezanedbatelným. V první polovině sedmdesátých let poklesla souhrnná porodnost v západní a severní Evropě z hodnot okolo 2,5 dětí na jednu ţenu k hodnotám těsně nad 1,5 dítěte. V osmdesátých letech proběhl podobný pokles i ve dvou největších populací jiţní Evropy, italské a španělské, a sestup pokračoval pod 1,5 dítěte na jednu ţenu. Souběţně klesala sňatečnost a stoupala rozvodovost. Velká konjunktura rodiny z padesátých a první poloviny šedesátých let skončila. Od počátku devadesátých let dorůstá první generace, z níţ v některých společnostech i více neţ třetina zaţila v dětství rozpad manţelského svazku, pokud se uţ vůbec v domácnostech manţelského svazku narodila. 6 Biologické základy rodičovského a partnerského chování Rodina nemůţe existovat bez rozdílnosti muţe a ţeny. Tato rozdílnost, fundovaná především biologicky, je dokonce podmínkou dobrého fungování rodiny. Ne náhodou budu mluvit na prvním místě o rodičovském chování. Etologie totiţ ví, ţe rodičovské chování je původnější neţ chování partnerské. Od muţů se očekává více zájmu o rodinu, schopnost podílet se na péči o děti, vyšší podíl na domácích pracích. Od ţen se zase ve sféře veřejné očekává schopnost sebeprosazení, výkonnost, odolnost vůči stresu, závislost. Moderní společnost se proto snaţí výchovou a osvětou modifikovat vrozenou výbavu muţů a ţen. Rozdíly ve vrozené výbavě muţů a ţen je vţdycky lepší vyuţívat neţ potlačovat, a to jak ve sféře rodinného ţivota, tak ve sféře veřejné. Rodina je křehčí organismus neţ společnost, zvláště rodina moderní. Jakmile v ní někdo začne intenzivně prosazovat poţadavek společenského hnutí, je na nejlepší cestě k tomu rodinu rozloţit. 7 I sociologie rodiny se pozvolna začíná otevírat podnětům postmoderního myšlení, kde je dovoleno vše včetně fundamentalismu, který se vrací k nejtradičnějšímu modelu rodiny. Co se ale ukáţe být hlavním proudem, směřujícím přes práh tisíciletí, nelze ještě jasně rozeznat. 6 MOŢNÝ IVO. Sociologie rodiny. Praha : Sociologické nakladatelství Slon, 1999. 250 s. MOŢNÝ IVO. Moderní rodina (Mýty a skutečnosti). Brno : nakl. Blok, 1990. 184 s. 7 MATOUŠEK OLDŘICH. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Sociologické nakladatelství Slon, 1993. 124 s. 15
1.3 Partnerské vztahy Známý psycholog S. W. Duck (1973) tvrdí, ţe podobnost osobních konstruktů, postojů a názorů má velký význam, má-li krátkodobá vzájemná přitaţlivost přerůst v dlouhodobý vztah. Duck povaţuje za nutné odlišit u vztahů sociální přitaţlivost a mezilidskou přitaţlivost. Sociální přitaţlivost je krátkodobá a silně ji ovlivňuje členství v sociálních skupinách. Také závisí na faktorech jako podobnost nebo blízkost. Interpersonální přitaţlivost je na druhé straně zaloţena na hlubší znalosti osobnosti druhého člověka a jeho pohledu na svět. Kdyţ se s někým setkáme poprvé, máme podle Ducka sklon reagovat na něj podle toho, co v nás vyvolává jinými slovy, zacházíme s ním jako s podnětovým objektem. Jakmile jej však lépe poznáme, náš vztah se proměňuje a my k němu přistupujeme více jako k člověku ( kdyţ ho blíţ poznáš, je to velmi příjemný člověk ). Právě taková osobní přitaţlivost, na rozdíl od povrchnější sociální přitaţlivosti, která existuje na začátku vztahu, tvoří podle Ducka základ dlouhodobého vztahu. 8 1.3.1 Počátky partnerského vztahu Člověk je tvor společenský. Poznáním některých sociálních souvislostí poznáme lépe sebe, pochopíme lépe lidi ve svém okolí a uvědomíme si, proč se s nedůvěrou díváme na ty, kteří se od nás liší. Bude nás zajímat základní otázka, proč a jak vznikají vztahy mezi lidmi. Základní lidskou potřebou je potřeba sociálního kontaktu, která se uspokojuje v sociálním styku. Člověk má potřebu navazovat pozitivní a těsné vztahy s jinými lidmi, které mají podobu přátelství nebo lásky. Jednou z velmi důleţitých a dobře známých podmínek navázání kontaktu je fyzická blízkost. Čím blíţe u sebe dva lidé ţijí, tím pravděpodobněji je větší šance pro vznik přátelství. Jenom fyzická blízkost však nestačí. Při navazování vztahů se podílí i atraktivita člověka, s kterým se potkáváme. Atraktivní člověk je také sexuálně přitaţlivý. A právě sexuální přitaţlivost bývá pohnutkou k navázání kontaktu s fyzicky přitaţlivou osobou opačného pohlaví. Aby se z pouhé známosti stal vztah těsný a důvěrný, závisí, v daleko větší míře, na osobní atraktivitě neţ na fyzické. Obecně partnerský vztah prochází fází zamilovanosti, která pozvolna přechází do fáze důvěrného vztahu. 9 8 HAYESOVÁ NICKY. Základy sociální psychologie. Praha : nakl. Portál, 1998. 9 BINAROVÁ IVA. Partnerství, sexualita a rodina. Olomouc : Andragogé Centrum otevřeného a distančního vzdělání, 2000. 43 s. 16
1.3.2 Dimenze vztahu Studium vztahů je komplikované, částečně proto, ţe předmět zkoumání je tak těţko uchopitelný a částečně i proto, ţe kaţdý z nás asi za nejdůleţitější charakteristiku vztahu povaţuje něco jiného. R. A. Hinde v roce 1987 navrhl osm dimenzí, ze kterých můţeme vycházet při popisu a vysvětlování vztahů. Mají poskytnout základní rámec pro práci badatelů v této oblasti. K těmto dimenzím patří: 1. Obsah co lidé ve vztahu spolu dělají. Činnost matky a dítěte nebude totoţná s činností téţe ţeny s jejím manţelem. Proto je pro posouzení vztahu důleţitým kritériem obsah. 2. Rozmanitost různost činností účastníků vztahu. Některé vztahy jsou velmi vyhraněné a orientované na splnění úkolu, zatímco jiné zahrnují široké spektrum činností. Váš vztah s nejlepším přítelem budou nejspíše naplňovat rozmanitější činnosti neţ váš vztah s učitelem. 3. Kvalita přístup účastníků k obsahu vztahu. Je například matka citlivá k potřebám svého dítěte, nebo je uspokojuje jen mechanicky? Je součástí přátelství legrace a smích? 4. Frekvence a organizace kdy se lidé účastní společné činnosti a zda je jejich konání systematické. Můţe to zahrnovat například srovnání četnosti reakce na potřeby druhého s tím, jak často by druhý chtěl, aby na ně partner reagoval. 5. Reciprocita a komplementarita zda vztah zahrnuje střídání rolí nebo vzájemně se doplňující chování. V některých vztazích se jeden partner cítí lépe ve vůdčí roli a druhý naopak v roli následovníka, v jiných se mohou tyto role střídat nebo měnit podle okolností. 6. Intimita do jaké míry si partneři ve vztahu sdělují svá tajemství a hovoří o osobních věcech. 7. Interpersonální percepce jak partneři vnímají navzájem svou povahu a jak interpretují činnost druhého. 8. Závazek jak silně se partneři cítí oddáni jeden druhému nebo vztahu mezi sebou. 17
Moţná by bylo zajímavé na základě těchto osmi dimenzí srovnat vztahy, které máte s různými lidmi, a tak zjistit, jak se například rodinné vztahy liší od vztahů přátelských. 10 1.3.3 Vývoj vztahu Při navazování vztahu pouţíváme velké mnoţství neverbálních signálů, zvláště oční kontakt a úsměv, abychom neznačili svůj zájem o druhého. Moţná je to proto, ţe se úmyslně snaţíme o jistou dvojznačnost svých signálů. Duck a Miell (1986) ve své práci ukázali, ţe kdyţ s někým navazujeme vztah, je pro nás velmi důleţité, zda o nás má také zájem. Je pozoruhodné, ţe při rozhovoru s partnery v začínajícím vztahu se ukázalo, ţe oba vnímají druhou osobu jako tu, která má nad vývojem vztahu větší kontrolu. I toto můţe být způsobeno strachem z odmítnutí. Na začátku vztahu se snaţíme vyhnout odmítnutí například tak, ţe druhému ukazujeme své lepší stránky. Jsme zdvořilí, snaţíme se vypadat co nejlépe a prokazujeme zájem o jeho ţivot. Také se snaţíme se o něm co nejvíce dozvědět, třeba tak, ţe se vyptáváme druhých nebo přemýšlíme o tom, co se uţ mezi námi stalo. Některé vztahy skončí nebo ustrnou hned na začátku, jiné se rozvinou a jejich účastníci se sblíţí. Podle Ducka (1988) to často probíhá tak, ţe partneři si vzájemně dovolí nahlédnout do svého nitra a jeden druhému se svěřují. Něco přiměje jednoho z partnerů svěřit druhému nějakou věc ze svého soukromí či osobnosti. Druhý partner pak také prozradí něco o svém ţivotě. Přílišné odhalování vlastního nitra v začátcích vztahu však můţe mít opačný účinek. Podle Knappa (1984) to druhého často spíše popudí nebo ho to dokonce přiměje ze vznikajícího vztahu vystoupit. Zdá se, ţe lidé dávají přednost přirozenému vývoji vztahu a nenutí se příliš brzy do nepřiměřené blízkosti. 11 1.3.4 Udrţování vztahu Různé vztahy vyţadují různě velkou pozornost a údrţbu, aby mohly pokračovat. Velmi dobrá přátelství většinou přetrvají i bez velkého úsilí zúčastněných stran, moţná proto, ţe velké úsilí uţ do vztahu bylo vloţeno v jeho počátečních stádiích, ale i blízká přátelství 10 HAYESOVÁ NICKY. Základy sociální psychologie. Praha : nakl. Portál, 1998. BINAROVÁ IVA. Partnerství, sexualita a rodina. Olomouc : Andragogé Centrum otevřeného a distančního vzdělání, 2000. 43 s. 11 HAYESOVÁ NICKY. Základy sociální psychologie. Praha : nakl. Portál, 1998. 18
a manţelství nebo jiné partnerské vztahy potřebují určité úsilí, mají-li se udrţet. Přátelství také obnáší určitou povinnost vůči druhému. Argyle a Henderson (1984) zjistili, ţe existují jistá pravidla, která by přátelé měli dodrţovat: 1. Zastat se druhého v jeho nepřítomnosti 2. Podělit se s ním o zprávy o všech svých úspěších 3. Poskytnout emocionální podporu, kdyţ ji druhý potřebuje 4. Věřit si a svěřovat se navzájem 5. Dobrovolně pomáhat druhému, kdyţ to potřebuje 6. Usilovat o to, aby se dobře cítil v naší společnosti Argyle a Henderson zjistili, ţe velmi dobrá přátelství mohou přeţít mnoho problémů, ale porušení jednoho z těchto pravidel často vede k ukončení vztahu. Páry, které spolu jsou dlouhou dobu, mají většinou méně udrţovacích strategií neţ ty, které spolu jsou teprve krátce. To můţe být i tím, ţe se podobné činnosti stali natolik samozřejmou součástí ţivota, ţe partneři je uţ prostě nezaznamenávají. Lidé si většinou aţ po skončení vztahu uvědomí, kolik různých drobností, které by mohly pomoci udrţet vzájemnou blízkost, kdyby do vztahu nevstoupily další skutečnosti, se stalo součástí jejich ţivota. S. W. Duck (1988) vytvořil model průběhu dezintegrace blízkého vztahu. Zahrnuje čtyři fáze. Kaţdou z nich charakterizují určité myšlenky a činnosti: 1.Intrapsychická fáze je to údobí, ve kterém jeden z partnerů začne pociťovat silnou nespokojenost a zdá se mu, ţe jiţ situaci nedokáţe dál snášet. Poté zváţí všechny výhody a nevýhody, které mu vztah přináší. Kdyţ dojde k názoru, ţe jiţ nestojí za to ve vztahu pokračovat, přejde do druhé fáze. 2. Dyadická fáze do této fáze se zapojí i druhý partner. Partner, který chce ze vztahu odejít, ho informuje o svém úmyslu, nebo se mu vyhýbá a je chladný. Jeho chování je pro druhého partnera nezřídka šokující a přinese mu velkou nejistotu. Pár se můţe rozhodnout dát vztahu ještě jednu šanci (například chápat rozchod jen jako zkoušku). Rozhodnou-li se jej opravdu ukončit, přejdou do třetí fáze. 19
3. Sociální fáze ta zahrnuje společenské důsledky změny. Pár oznámí svůj rozchod přátelům a musí reagovat na intervence zvnějšku. Musí čelit důsledkům rozchodu pro přátelské a jiné sociální vztahy. V této fázi se také ještě mohou pokusit problémy páru vyřešit příslušníci rodiny nebo duchovní. Kdyţ to nepomůţe, pár přechází do konečné fáze. 4. Fáze úpravy hrobu v této fázi, se bývalí partneři snaţí překlenout rozchod. Sdělují rodině a známým svou verzi událostí a někdy připravují půdu pro pokračování přátelského vztahu se svým bývalým intimním partnerem. 12 1.4 Druhy partnerského souţití V lidské historii se setkáváme s různými druhy partnerského souţití. Jde především o monogamii, která je však spíše menšinová, a u které můţeme rozlišit celoţivotní formu s povolenými, tolerovanými nebo mimomanţelskými kontakty, přičemţ se ale projevuje dvojí standard pro muţskou a ţenskou sexuální roli, obvykle s mnohem závaţnějšími následky v případě nevěrných ţen a seriálové monogamie. Typickým příkladem jsou svazky u některých polynéských společenství, kde muţ a ţena zůstávají spolu v zájmu výchovy dítěte v průměru asi sedm let, poté se obvykle rozcházejí, a tím se otevírají novým moţným genetickým kombinacím. Za seriálovou monogamii lze povaţovat i náš, uţ někdy dokonce ve společnosti převaţující, model několika po sobě jdoucích manţelství. Kromě toho musíme rozlišovat monogamii sociální a sexuální, které se nemusejí vţdy překrývat. Většina lidských společenství praktikovala nebo dokonce dosud praktikuje polygamní modely souţití. Šlo o polygynii, kdy muţ má několik manţelek, a má přitom povinnost se o všechny postarat stejným způsobem, pokud jsou manţelky sestry, jde o tak zvanou sororální polygynii, nebo o polyandrii, která však není pro člověka jako ţivočišný druh zřejmě vlastní a vyskytuje se pouze v extrémních ekologických podmínkách. Výjimečně se setkáváme se souţitím několika muţů a několika ţen, tedy s polygynandrií. Zvláštnosti má i polygynie praktikovaná v muslimských zemích. Islám povoluje mnohoţenství, ve většině zemí však povoluje nejvíce čtyři manţelky. Nejčastěji se zde ovšem vyskytuje bigamie, kdy manţel si k manţelce přivede další, obvykle mladší ţenu. Vyskytuje se však zde i model souţití kromě zákonné manţelky i s další ţenou, nejčastěji se sluţebnou, tzv. konkubinát. Dále se zde nachází vztah na pomezí manţelství 12 HAYESOVÁ NICKY. Základy sociální psychologie. Praha : nakl. Portál, 1998. 20