Claude Lévi-Strauss, Totemismus dnes. Praha 2001. Na začátku svého referátu bych v krátkosti zmínil několik základních informací o autorovi této knihy. Claude Lévi Strauss (1908-1990) byl francouzský filosof, filolog a etnolog belgického původu, žák Durkheima. Je považován za předního představitele strukturalistické antropologie, vystudoval práva a filosofii, byl člen francouzské univerzitní mise v Brazílii, konkrétně v Sao Paulu, kde v letech 1934-38 uspořádal několik soukromých výprav do povodí Amazonky. Prováděl i výzkumy ve Spojených státech, kde také později vyučoval etnologii. Následně v New Yorku pracuje ve francouzských diplomatických službách. Po návratu do Francie se stává vedoucím pařížské katedry Srovnávacích náboženství národů neznajících písmo. V roce 1959 je jmenován profesorem na katedře sociální antropologie. K jeho nejvýznamnějším pracím patří Základní struktury příbuzenských vztahů, Myšlení přírodních národů, Cesta masek, Příběh rysa, Strukturální antropologie. Kniha Totemismus dnes je rozdělena do šesti kapitol, je doplněna autorovým úvodem a doslovem překladatele Zdeňka Justoně, její součástí je také seznam použité literatury a rejstřík. Autor se v jednotlivých kapitolách vyjadřuje k jednotlivým osobnostem, které se totemismem zabývaly, rozebírá a polemizuje s jejich názory a snaží se na základě jejich kritiky provést jejich vzájemné srovnání i srovnání se svými vlastními názory. Mezi nejvýznamnější autory, které Lévi- Strauss hodnotí patří Goldenweisser, Frazer, Rivers, Bergson, Van Gennep, Radcliffe- Brown, Malinowski a další. Lévi-Strauss v Úvodu upozorňuje na historii bádání v otázkách totemismu, poukazuje na prvotní zájem o totemismus, který vyvstal na konci 19. století. Ten byl stejně jako mnoho ostatních vědních disciplín té doby ovlivněn náklonností společnosti vysvětlovat některé projevy lidského chování tak, jako by šlo o přírodní záležitosti bez vzájemné vnitřní spojitosti. Na příkladech ukazuje, jak se jednotlivý autoři snažili definovat totemismus. Autoři rozlišují důsledným způsobem lidská společenství podle toho, jestli se začlenila do přírody (název Naturvölker, tzn. podle postavení člověka v živočišné říši) nebo podle jejich postoje vůči přírodě (zda společenství znají způsob, jak přicházejí na svět). Klíčový rozvoj myšlenek totemismu nastal hlavně v desátých a dvacátých letech 20. století ve Spojených státech, kde byli hlavními představiteli Goldenweisser, Kroeber, Linton. Lévi- Strauss se věnuje názorům jednotlivým autorů, rozebírá jejich názory a myšlenky. Mezi předměty největších sporů uvádí vysvětlení vlastního systému totemismu a jeho původu. Kritizoval míšení tří odlišných jevů: klanová organizace, přiřazování rostlinných a zvířecích jmen klanům a víra v příbuznost klanu a totemu. Presentuje názor Boasův, který začlenil pod totemismus mnoho různorodých prvků např.: seznamy jmen nebo symbolů, víru v nadpřirozené spojení s nelidskými bytostmi, potravinové zákazy, ale také některá pravidla exogamie. Boas proto dochází k závěru, že způsoby, jakými se totemismus projevuje, jsou tak odlišné u každé části světa a jeho projevy se mohou vyskytovat v takovém množství bez jakéhokoli vztahu k pokrevnosti, že je zcela nemožné z něj učinit jedinou všeobjímající kategorii. Po přehledu amerických autorů se snaží uvést myšlenky týkající se totemismu, které vznikají v Anglii. Mezi autory uvádí například Riverse, Piddingtona, McLennana. Riverse označuje za nejslavnějšího teoretika totemismu, ale polemizuje s jeho názorem, který považuje totemismus za výsledek srůstání tří prvků: sociálního (spojení přírodního druhu se skupinou společnosti), psychologického (příbuzenský vztah mezi členy 1
skupiny a přírodním druhem, která z něho mohla vzejít) a rituálního (úcta k přírodnímu druhu, která je spojená se zákazem jeho pojídání nebo používání). Autor nás dále seznamuje s názory na totemismus, které vznikly v Královském antropologickém institutu v Londýně. Zde byl prosazován názor, že o totemismu se mluví, když jsou 1) všichni členové kmene nebo společnosti rozděleny do totemistických skupin, 2) vztahy mezi sociálními skupinami a bytostmi či předměty jsou obvykle stejného druhu, 3) žádný člen skupiny nemůže změnit svůj původ. Složitost problému spojeného s definicí totemismu vyjadřuje i Piddingtonův názor: Výraz totemismus byl použit na neuvěřitelné množství vztahů, jež vznikají mezi lidskými bytostmi a zvířecími druhy nebo jevy. Proto je nemožné dospět k dostačující definici totemismu. Každá definice je buď natolik zvláštní, že vylučuje mnoho jevů, které jsou běžně označovány za totemismus nebo natolik obecná, že zahrnuje příliš mnoho jevů, které však nelze dostatečně určit. Lévi-Strauss dále k vymezení pojmu totemismus uvádí, že docházelo ke zneužívání pojmu totemismus, pod který se zařazovaly pokusy o vysvětlení přírodních jevů, slovesných děl a filosofické spekulace. Lévi-Strauss upozorňuje, že na totemismus lze také nazírat jako na umělou kategorii, jež existuje jen v myšlení etnologa a mimo to ničemu jinému neodpovídá. Upozorňuje na to, že mluví- li se o totemismu, obvykle se směšují dva problémy. První je přiřazování lidské bytosti k rostlinám a zvířatům. Druhý pojmenování příbuzenských skupin a jejich spojení s názvy s rostlin a zvířecími jmény. Totemismus pokrývá pouze ty případy, kdy se oba problémy propojují. Následující kapitola Totemistický přelud, ve které se autor opět snaží vysvětlit pojem totemismus a problémy spojené s jeho definicí u různých autorů. Autor se pokouší se stanovit co nejširší meze sémantického pole, uvnitř něhož se nalézají jevy obvykle chápané pod pojem totemismus. Používá metodu, pomocí které sleduje totemismus v jeho rozsahu mezi dvěmi nebo více než dvěmi skutečnými nebo možnými názvy, sestavuje tabulku všech možných permutací, jež mohou mezi názvy vzniknout a tuto tabulku podrobuje rozboru, při kterém sestaví všechny možné kombinace systému. Název totemismus pokrývá v ideálním případě vztahy mezi dvěma řádypřírodním a kulturním. Přírodní řád zahrnuje jednak druhy a jednak jedince, kulturní řád obsahuje skupiny a osoby. Vše je voleno tak, aby se v každém řádě odlišily kolektivní a individuální způsob bytí a aby se vyloučily možnosti splynutí obou řádů dohromady. Kombinací druhů a jedinců, skupin a osob vznikají čtyři kombinace, kde každá odpovídají etnologickému výskytu alespoň u jedné populace. Tyto kombinace uvádí na jednotlivých příkladech. První kombinace, přírodní druh+ kulturní skupina, jejíž příkladem je australský totemismus. Druhá kombinace, přírodní druh+ kulturní osoba, jejíž příkladem je individuální totemismus severoamerických Indiánů, při kterém jedinec hledá náklonnost přírodního druhu. Třetí kombinací, přírodní jedinec+ kulturní osoba, jejíž příkladem jsou taktéž severoameričtí Indiáni, kde je dítě inkarnací zvířete, které matka pozřela, když si uvědomila, že je těhotná. Čtvrtá kombinace, přírodní jedinec+ kulturní skupina, se vyskytuje u kmenů v Africe, kde jsou některá zvířata předmětem kolektivní úcty a ochrany kmene. Autor však do totemismu počítá jen kombinace přírodní druh + kulturní skupina a přírodní druh + kulturní osoba. Zbývající dvě kombinace považuje za nepřímo přiřazené k totemismu. Další uvedenou definicí se snaží autor vysvětlit slovo totem. To pochází z jazyka Algonkinů a znamená něco ve smyslu pochází z mé rodiny což mělo vyjadřovat klanovou příslušnost. Z jednotlivých příkladů vyvozuje, že mezi člověkem a totemem neexistuje přímý vztah. Lévi-Strauss popírá přímé příbuzenství mezi zvířecím totemem a klanem. Zrod totemismu vysvětluje potřebou, jak jednoduše a stručně stanovit, že vztah mezi klanem A a klanem B je analogický ke vztahu mezi zvířaty, ze kterých klany pochází. 2
Druhá kapitola se věnuje jednotlivým teoriím totemismu, jejichž základem byly výzkumy uskutečněné v Austrálii, proto dává autor celé kapitole název Australský nominalismus. Důvodem výběru právě Australanů je jejich celkové odloučení od ostatního světa. Australské společnosti se vyvíjely samostatně a dosáhly vyšší úrovně totemismu než obdobné společnosti jinde na světě. Lévi-Strauss rozdělil Austrálii na dvě části podle příbuzenských vztahů uvnitř skupin na matrilineární a patrilineární poloviny, dále pak na organizace o čtyřech sekcích, o osmi sekcích a na organizace bez řádů. Toto rozdělení 2, 4, 8 zdůvodňuje van Gennep tak, že během staletí se vytváří instituce sňatkové výměny a jenom pravidlo exogamie zajišťuje pravidelnost a periodický návrat takové výměny a střídavého prolínání. K lepšímu pochopení uvedu příklad matrilineárních polovin: při spojení dvou matrilineárních skupin při dodržení exogamních pravidel si musí každý jedinec nalézt svého životního partnera ve druhé skupině a každá žena se se svými dětmi ubytuje u svého otce. Lévi-Strauss dále vysvětluje teorii totemismu podle Elkina, který navrhuje tři měřítka pro totemismus. 1) způsob, jakým jsou totemy rozděleny mezi jednotlivci a skupinami (pohlaví), 2) význam, tzn. jakou úlohu hraje totem vůči jednotlivci (pomocník, strážce), 3) funkce, která odpovídá úloze, jež totem hraje ve skupině (tresty, řízení sňatků). Podle Elkina má zvláštní postavení individuální totemismus (je určen vztahem kouzelníka a daným zvířecím druhem) a pohlavní totemismus (je určen vztahem mezi pohlavími a zvířecím nebo rostlinným totemem, který je označením pro jednu skupinu pohlaví). Jako poslední formy udává snový totemismus, který je dán zjevením totemu (zvířete) matce, když pocítí první příznaky těhotenství, oproti tomu existuje kulturní totemismus, který je určen místem narození dítěte. Pokaždé, když se sekce nebo podsekce vyvinuly u jednotlivých společenstev nebo byly převzaty nebo rozumně využity, byla jejich funkce především sociologická, to znamená, že jednoduše a dokonce i mimo vlastní kmen vyjadřovali pravidla příbuzenských vztahů a zvyklosti uzavírání sňatků. Jako příklady pohlavního totemismu v Austrálii uvádí Elkin dvojice kaloň - sova, červenáček - pěnice. Za hlavní problém australského totemismu je jeho propojení s pravidly uzavírání sňatků. Třetí kapitola se zabývá funkcionalistickými totemistickými soustavami. V této kapitole se zabývá autor převážně názory Malinowského a Radcliffe-Browna. Malinowského výklad totemismu vychází více z biologie a psychologie, než z etnologie. Totemistický problém přivádí Malinowského k závěrům, ve kterém vysvětluje příbuznost mezi člověkem a zvířetem na základě vzájemné podobnosti, zvíře hraje prostředníka mezi člověkem a přírodou. Obřady zjednodušuje pouze na prostředky sloužící k ovládnutí přírodních druhů. Nachází v totemismu jak sociologický, tak náboženský rys. Malinowski dále uvádí, že totemismus není kulturním jevem, ale pouze přirozeným výsledkem přírodních podmínek. Autor v této kapitole zmiňuje o první teorii Radcliffe-Browna, která říká: Všechno, co mají totemistické řády společné, je obecná snaha označovat segmenty společnosti podle jejich spojení s některými přírodními druhy, nebo s některou částí přírody. K druhé teorii Radcliffe-Browna se podrobněji vyjádřím v dalších kapitolách. V jeho názorech, jak na ně autor poukazuje, dochází k zajímavému vývoji. Jeho názory byly vzaty jako základ k teorii strukturalismu, i když sám Radcliffe-Brown se považoval za empirika. V předposlední kapitole, Vzhůru k vědomí, autor polemizuje s Firthovou teorii, kterou považuje za velice úzkou jak místně, tzn. že platí jen pro oblast Polynésie, ne již pro Austrálii a Indii, tak kulturně, kde se omezuje jen na kultury, které se vyznačují velice rozvinutým kultem 3
předků. Jeho teorie uvádí, že jako člen širšího klanu pochází každý člověk ze společných vzdálených předků, symbolizovanými posvátnými zvířaty. Přírodní druhy, jež se vyskytují v polynéském totemismu, tvoří nejčastěji pozemská nebo mořská zvířata. Rostliny, ačkoliv se tam vyskytují, nemají nikdy rozhodující postavení, pravděpodobně z důvodu nepohyblivosti rostlin. Lévi-Strauss v této kapitole nastiňuje základní otázku celé knihy: Proč se savci, ptáci, plazi a stromy staly symbolem vztahů mezi duchovní mocí a rody. Vysvětlení se pokouší provést na příkladu chápání dvojčat u kmene Nuerů. Ta jsou chápána ne jedné straně jako jedna osoba, na druhé straně nejsou brány jako osoby, ale jako ptáci. V hierarchickém uspořádání lidí, jsou dvojčata chápána jako osoby shora (jsou to božské děti) na rozdíl od ostatních obyvatel, kteří jsou bráni za osoby zdola. Protože ptáci jsou považování také za bytosti shora, jsou k nim dvojčata přiřazena, konkrétněji jsou přiřazena k té části ptáků, kteří létají nízko, na rozdíl od ptáků, kteří létají vysoko a ke kterým dvojčata v hierarchii nedosahují. Pro upřesnění, na nejnižším stupínku hierarchie jsou lidé, na nejvyšším duch. Další významnou teorií je druhá teorie totemismu Radcliffe-Browna, která byla nazvána Srovnávací metodou v sociální antropologii (1951) a jejíž podstatou je strukturální rozbor. Je to srovnávací metoda, která umožňuje sestavení obecných pouček. Autor tuto teorii přibližuje na příkladech dvou exogamních (matrilineárních nebo patrilineárních) polovin, jež se nazývají ptačími jmény, která náleží ptákům, kteří sice žijí v sousedství, ale jsou symetricky protikladní (např. vrána x jestřáb, orel X havran). Zobecníme- li tento způsob pojmenování, dojdeme ke srovnání, že podobná situace se vyskytuje v případě pohlavních totemů, které staví proti sobě také ptáky nebo podobná zvířata (tzn. že proti sobě staví mužské a ženské pohlaví). Tento dualismus se projevuje také na úrovni generací, kdy jednotlivec patří ke stejné polovině jako jeho děd a vnuk, zatímco otec a syn patří do druhé poloviny. Tato srovnávací metoda spočívá tedy v tom, že se jednotlivé prvky začleňují do celku, takže postupně je srovnávání čím dál tím obecnější. Z této definice se podle autora vynořuje zásadní otázka, a sice: jak vysvětlit, že sociální skupiny nebo segmenty společnosti se navzájem od sebe liší právě tím, že každá z nich se váže na jiný přírodní druh. Radcliffe-Brown se o strukturální rozbor pokouší, když se snaží poukázat na vzájemné propojení institucí a jejich zpodobení a když zároveň vysvětluje jednotně všechny obměny téhož mýtu. Příkladem jeho teorie je rozdělení přírodních druhů do protikladných dvojic, což se podaří pouze tehdy, když si vybereme druhy, které mají něco společného, což je umožní srovnávat. Jinak řečeno, svět zvířat a jejich chování se převádí do povahy sociálních vztahů, jakými se vyznačuje společnost lidí. (př. jestřáb X vrána. Jestřáb v mýtu nařizuje svému synovci, aby mu přinesl malého klokana wallaby. Po úspěšném lovu synovec podlehne pokušení: sní maso a při návratu předstírá, že lov nebyl úspěšný. Ale jestřáb mu nevěří a ukazuje synovci na jeho zakulacené břicho, ale ten odpovídá, že měl takový hlad, že se nacpal listím z akácií. Ale jestřáb mu stále odmítá věřit a začne ho lechtat na břiše, až synovec vyzvrací maso. Zlostí bez sebe hodí jestřáb synovce do ohně a přidrží ho tam tak dlouho, až mu začnou oči rudnout, peří zčerná a synovec začne bolestí krákat jako vrána. Pak jestřáb nařídí, aby už nikdy synovec- vrána nelovil, ale aby se navždy živil jen masem, které ukradne. A tak je tomu dodnes). Závěrem Lévi-Strauss uvádí, že dělení podle podvojnosti (jestřáb x vrána) se po rozboru nejeví pouze jako často se opakující projev určitého strukturálního zákona, ale je také zjevnější, že pojetí takového zákona musí spočívat ve spojení různých názvů, jež vůči sobě stojí v opozici. Totemismus založený na podvojnosti pouze vyjadřuje korelace a opozice, jež lze pochopitelně sestavit i jinak než jestřáb x vrána- např.: severoamerické opozice: nebe x země, příliv x odliv, za nejobecnější vyjádření můžeme považovat čínskou opozici jang x jin. atd. 4
Poslední kapitolou je Totemismus zevnitř. Radcliffe-Brown došel ve svých myšlenkách až ke strukturalismu, ale sám byl stoupencem empirismu. Lévi-Strauss se vyjadřuje k pojetí totemismu od Bergsona a Durkheima. Bergson vidí v totemismu prostředek exogamie, kterou vnímá jako pud, jež má bránit biologicky nebezpečným svazkům mezi blízkými příbuznými. Levi- Strauss tuto teorii odmítá, protože zvířata jsou ve své podstatě endogamní, ne exogamní. Dále autor uvádí, že Radcliffe-Brown vyšel už z myšlenek Rousseaua a jeho díla Rozpravy o původu a základech nerovnosti mezi lidmi, ve které je už vyjádřen přechod mezi přírodou a kulturou. Významná díla týkající se totemismu, zmíněná autorem v knize: van Gennep, A., Současný stav totemistického problému, Paříž 1920. Frazer, J. G.,Totemismus a exogamie, Londýn 1910. Lowie, Primitivní společnosti. Lowie, Úvod do kulturní antropologie. Elkin, A. P., Studie australského totemismu, 1933-1934. Goldenweiser, Totemismus, 1910. Malinowski, B., Magie, věda a náboženství, Boston 1948. Radcliffe-Brown, Sociální teorie totemismu, Glencoe 1952. mezinárodní revue Antropos 5