Pražská vysoká škola psychosociálních studií. Tabu incestu. Dagmar Ledvinová. vedoucí práce: PhDr. Martin Soukup, Ph.D.

Pražská vysoká škola psychosociálních studií Tabu incestu Dagmar Ledvinová vedoucí práce: PhDr. Martin Soukup, Ph.D. Praha 2010

Prague college of psychosocial studies Incest taboo Dagmar Ledvinová The Diploma Thesis Work Supervisor: PhDr. Martin Soukup, Ph.D. Praha 2010

Tabu incestu - 3 - Anotace Diplomová práce je teoretickou analýzou tabu incestu, a to v perspektivě věd o člověku, společnosti a kultuře. Cílem práce je nastínění základních teoretických přístupů k problematice, a to zejména z perspektivy sociální, antropologické a psychologické. Diplomová práce vysvětluje incest jakožto kulturní fenomén vyskytující se téměř ve všech kulturách. Metodou práce je analýza relevantní odborné literatury a interpretace dominantních vědeckých paradigmat vztahujících se k tématu. Dále zhodnocení základních teoretických východisek v biologii, antropologii a psychologii. Cílem je zpracování problematiky tabu incestu z hlediska historického vývoje, srovnání projevů incestního chování v různých dobách a společnostech. Klíčová slova: tabu, incest, příbuzenství, rodina, manželství, kultura

Tabu incestu - 4 - Annotation This diploma thesis uses theoretical analysis method in perspective of anthropology, sociology and culture. The main goal is to outline the basic theoretical approaches to the topic from the perspective of social, anthropological and psychological. Diploma thesis explains incest as a cultural phenomenon, that occurs in almost every culture. The method of the thesis is processing the relevant scientific literature and interpretation of dominant scientific paradigms concerning to the topic. Then there is the evaluation of the basic solutions in biology, anthropology and psychology. The main goal is to elaborate the issue of the incest taboo in terms of historical development, comparison of incestuous behavior in different times and societies. Key words: taboo, incest, kinship, family, marriage, culture

Tabu incestu - 5 - Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a výhradně s použitím citovaných pramenů. V Praze dne 20. srpna 2010... Dagmar Ledvinová

Tabu incestu - 6 - Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat vedoucímu své diplomové práce PhDr. Martinu Soukupovi, Ph.D. za jeho věcné připomínky, vstřícný přístup a odborné vedení. Dále bych mu chtěla vyjádřit svůj vděk za to, že mě svými poutavými přednáškami z antropologie motivoval k výběru tohoto zajímavého tématu.

Tabu incestu - 7 - Obsah Prohlášení...5 Poděkování...6 Obsah...7 Seznam použitých ilustrací...9 1 Úvod...10 2 Vymezení základních pojmů...12 2.1 Tabu...12 2.2 Incest...13 2.3 Manželství...15 2.4 Rodina...15 2.5 Příbuzenství...16 2.6 Kultura...17 3 Základní teoretické přístupy k problematice...21 3.1 V antropologické perspektivě...22 3.2 V biologické perspektivě...24 3.3 V psychologické perspektivě...25 4 Manželství, rodina a příbuzenství...29 4.1 Manželství...29 4.1.1 Druhy polygamie...29 4.1.2 Levirátní manželství...30 4.1.3 Sororátní manželství...31 4.1.4 Příklady manželství z reálného života...31 4.1.5 Postmaritální rezidence...34 4.1.6 Cena za nevěstu...35 4.2 Rodina...36 4.2.1 Pravidla pro výběr partnerů:...36 4.2.2 Formy rodiny...38 4.3 Příbuzenství...42 4.3.1 Descendenční systémy...42 4.3.2 Terminologie příbuzenství...45 4.3.3 Příbuzenské systémy...46 5 Tabu...52 5.1 Vztah tabu a náboženství...55 5.1.1 Posvátné a profánní...56 5.2 Typologie tabu...57 5.2.1 Osobní tabu...58

Tabu incestu - 8-5.2.2 Tabu nečistého a nákazy...59 5.2.3 Vznik tabu, tvůrci tabu (uplatňování moci)...61 6 Incest...62 6.1 Jevy ve společnosti...62 6.1.1 Westermarckův efekt...62 6.1.2 Kibucový efekt...62 6.1.3 Oidipovský komplex...63 6.2 Incest v přírodě...66 6.2.1 Příklady nejčastějších autosomálně recesivních onemocnění...68 6.2.2 Sexuální chování v přírodě...69 6.3 Incest jako kulturní fenomén...71 6.3.1 Důvody inbreedingu u lidí...72 6.3.2 Důsledky inbreedingu z případových studií...73 6.4 Incest v bibli...75 7 Incest a jedinec...80 7.1 Rodina jako instituce s přítomností násilí...80 7.2 Sexualita a vývoj pohlavní identity...84 7.3 Problematické sexuální chování...87 7.4 Incest, sexuální zneužívání nezletilých...88 7.5 Ženy jako pachatelé incestu...90 7.6 Syndrom CAN...91 7.6.1 Faktory vzniku syndromu CAN...92 7.6.2 Formy ohrožení dítěte prostředím...92 7.7 Psychoterapeutická intervence...96 7.7.1 Formy terapeutických intervencí...97 7.7.2 Psychoterapeutický postup...98 8 Závěr...99 Slovníček pojmů...101 Seznam použité literatury...104 Seznam použitých online zdrojů...106 PŘÍLOHA I - Trestní zákoník, z. č. 40/2009 Sb, ve znění pozdějších předpisů...109 PŘÍLOHA II Vybraní představitelé kulturní a sociální antropologie...115 PŘÍLOHA III - Odhalení sexuálního zneužívání ve Francii...123

Tabu incestu - 9 - Seznam použitých ilustrací Obr. 1 Graf postmaritálních rezidencí...35 Tab. 2 Přehled descendenčních systémů...42 Obr. 3 Matrilineární descendence...43 Obr. 4 Patrilineární descendence...43 Obr. 5 Bilaterální descendanční systém...45 Obr. 6 Srovnání duální (vlevo) a paralelní (vpravo) descendence...45 Obr. 7 Eskymácký systém...47 Obr. 8 Súdánský systém...48 Obr. 9 Havajský systém...48 Obr. 10 Irokézský systém...49 Obr. 11 Omažský systém...49 Obr. 12 Crowský systém...50 Obr. 13 Graf znázorňující zastoupení jednotlivých systémů...50 Obr. 14 Příbuzenský systém v ČR...51 Obr. 15 Křížení dvou heterozygotů a možní potomci...67

Tabu incestu - 10-1 Úvod Tabu je již od pradávna obestřeno mlhavou rouškou tajemna a v současnosti tomu není jinak. Většina lidí jako slepé stádo dodržuje zákazy a přikázání, nemajíce tušení o tom, co je vlastně opodstatněním těchto restrikcí. Buď sami mají vnitřní pocit, že by to tak mělo být, nebo že by se daná věc neměla činit, nebo jim to bylo vštípeno v útlém věku. V dospělosti se tak dostávají do fáze, kdy tuto věc akceptují jako fakt a nepátrají po důvodech, nebo nemají dostatečnou odvahu zjistit co se skrývá za pozadím. Konkrétním příkladem je tabu incestu, které je společně s kanibalismem asi světově nejvíce tabuizované téma. Během 19. a 20. století se mu dostalo větší pozornosti, kdy byly provedeny průzkumy literárních pramenů se zaměřením právě na toto téma. Získané výsledky z převážně anglicky psané literatury překvapivě ukázaly, že se o případech incestního zneužívání a jeho následcích moc nemluví, přestože jeho výskyt je značně znepokojující. Pro vědomí lidské společnosti je mnohem akceptovatelnější fakt, že se na incest hledí jako na neviditelný jev, který se čas od času vyskytne. Opak je ovšem pravdou, ve Spojených státech bylo zjištěno velké procento mladých lidí, kteří mají vlastní zkušenost s incestem. Z vědeckých a politických důvodů bylo rozhodnuto, že incestu bude věnována větší pozornost. Někteří sdíleli názor jako například Robin Fox, který uvedl: Pochybuji, že by ženy pociťovaly sex s bratry a otci jako nějaké vážné provinění, pokud by jim to nebylo důrazně vštěpováno do hlavy 1 (MEIGS BARLOW, 2002, s. 38). Množství zmínek o incestu tabu nepřispívá ani fakt, že se jedná o choulostivé téma, o kterém lidé neradi hovoří. Většině je nepříjemné mluvit už o svém sexuálním životě, natož se svěřit s incestním vztahem v rodině. Předmětem diplomové práce je teoretická analýza tabu incestu, a to v perspektivě věd o člověku, společnosti a kultuře. Hlavní cíl práce tedy spočívá ve zpracování problematiky tabu incestu z hlediska jeho historického vývoje, srovnání projevů incestního chování v různých dobách a společnostech. 1 Pozn. Jedná se o volný překlad autora práce. Původní anglický text: I doubt unless it is severely inculcated, there is much guilt in female feelings about sex with brothers and fathers. (Fox, R. 1980)

Tabu incestu - 11 - Za úvodní kapitolou jsou vymezeny základní pojmy, které se vyskytují v průběhu celé práce. V souvislosti s tím představuji nejčastější teoretické postoje k této problematice a jejich představitele. Před samotnou prezentací pojmů tabu a incestu je zpracována kapitola o vzniku rodiny, druzích manželství a příbuzenství. Vztahy mezi námi a našimi blízkými mohou do značné míry ovlivnit vznik patologického vzorce chování ve společnosti. Manželství je úzce spjato s rodinou, která je základním prvkem příbuzenských systémů. Pojem rodina není celosvětově univerzální, proto jsou zde uvedeny konkrétní příklady formy rodiny či typů manželství a v neposlední řadě i struktury příbuzenských systémů. Další část práce je o samotném tabu, příčinách jeho vzniku a historickém kontextu v různých kulturách. Na obecné pojetí tabu navazuje kapitola konkrétního tabu - tabu incestu. Incestní chování se neomezuje pouze na lidskou společnost, ale tento jev se vyskytuje i v přírodě. Proto je zde uveden inbreeding (příbuzenské křížení) a jeho možné genetické důsledky v populaci. Biologické pojetí incestu plynule přechází do antropologického pojetí a to zejména přechodem od přírody ke kultuře. Práce je psaná spíše z kulturního a antropologického pohledu. Antropologie je věda, která se zabývá společností a kulturou v širším slova smyslu, nejde jí o konkrétního člověka, tedy o osobu z masa a kostí. Naopak psychologie, ta se zajímá právě o jedince samotného. Závěrečná kapitola je o psychologickém pojetí incestu a zaměřuje se na následky incestního chování způsobeném na konkrétním jedinci.

Tabu incestu - 12-2 Vymezení základních pojmů Po nastínění pozadí této práce v úvodní kapitole považuji za vhodné uvést základní pojmy, které budou nadále používány. Prvotním účelem je tedy jejich definice a vysvětlení, aby nedošlo k chybné interpretaci. Pro ucelenost této práce je rovněž dobré, aby byl do dané problematiky uveden i případný neznalý čtenář a mohl se tak snadněji zorientovat. 2.1 Tabu Tento termín pochází z polynéského výrazu tapu, který se skládá ze slov "ta" (označovaný) a "pu" (silný) a přeneseně značí "výrazný". Pojem tabu (také tapu či kapu) se objevuje v mnoha polynéských kulturách, kde velmi často souvisí s náboženstvím. Výraz se dostal do Evropy v roce 1777 s Jamesem Cookem (anglický mořeplavec; *1728 Marton 1779 Hawaj), když se vrátil z výpravy v jižních mořích. Z anglického jazyka byl tento výraz časem převzat do většiny evropských jazyků. V jiných kulturách existují ještě další výrazy, představující synonymum k termínu tabu. Jako příklad lze uvést hebrejskou kulturu a jejich výraz kodauš, ve starém Římě existoval pojem sacer a v Řecku agos. Obecně lze shrnout vícero výkladů tohoto pojmu do faktu, že výraz tabu představuje sociální oblast, která je nějak nepřístupná, chráněná, zakázaná, svatá. V některých případech je uváděná až jako nadpřirozená moc, ze které je třeba mít posvátnou bázeň; něco, čeho se není možné jakýmkoliv způsobem dotknout. Porušení takového tabu je společností považováno za nepřístupné, nežádoucí a zpravidla za toto porušení následuje tvrdá sankce. V různých společnostech jsou tabu vnímána rozdílně. Věc, která je na jednom místě tabu, nemusí v jiné společnosti představovat nic nenormálního a zakázaného. Z tohoto důvodu se liší ustanovení tabu společnost od společnosti. Nejslabšími formami mohou být tabu, při jejichž porušení dojde pouze k nezdvořilosti, ztrapnění a hanbě.

Tabu incestu - 13 - Horšími případy jsou již tabu, které jsou zakázány zákonem a postih za jejich porušení má mnohem vážnější důsledek (ienclyklopedie Tabu, 2010; HARPER, 2010; Dictionary.com Taboo, 2010). V etnologické literatuře se vyskytla představa, že opakem slova tabu je slovo noa. Steiner (etnolog a antropolog původem z Čech; *1909 Praha 1952 Oxford) tvrdí, že se jedná o nešťastné vysvětlení tohoto pojmu. Na příkladech slovníků obyvatel Polynésie uvádí terminologické významy slova noa. U Maorů je význam slova 2 : učiněný běžným ; nezakázané tapu (7. pád) nebo podléhající jiné restrikci; malého významu; náhodný, bezpředmětný. Velice podobný význam má toto slovo na Tahiti a Samoa. Na Havaji je význam: uvolněný ze zákazu kapu (Havajský ekvivalent tabu / tapu) nebo jiného omezení; nižší nebo degradovaná třída obyvatel. Dle Steinera noa ve skutečnosti znamená: nespecifický, nespecifikovaný, neomezený, volný a běžný. Noa představuje sféru života, která není omezena trváním nějakého tabu a nemůže tedy podle Steinera představovat opozitum k tabu; tabu a noa se vzájemně vylučují (STEINER, 1967). 2.2 Incest Pojem pochází z latinského slova incestus, které v překladu znamená nečistý, hříšný. Přesná definice se různí pro odlišné kultury, ale v podstatě se tímto termínem označují sexuální aktivity mezi rodinnými příslušníky. Ve většině lidských společenství je tento akt odsuzován a považován za tabu, nezřídka kdy se jedná přímo o trestný čin. Například v české republice se v trestním zákoníku (zákon číslo 40/2009 Sb.) nepoužívá pojem incest, ale 188 hovoří o souloži mezi příbuznými, která se trestá odnětím svobody až na tři léta. Podle tohoto ustanovení je trestný ten, kdo vykoná soulož s příbuzným v pokolení přímém nebo sourozencem. Z hlediska sourozeneckého vztahu zákon nerozlišuje mezi sourozenci plnorodými a polorodými. Proto soulož vykonaná mezi sourozenci vlastními je hodnocena stejně jako soulož vykonaná mezi sourozenci nevlastními. 2 Přel. autorem, originál je výstižnější: made common; not under tapu restriction; of small account; at random; without object; just, merely.

Tabu incestu - 14 - Hlavní odlišnost v chápání incestu je v tom, kdo je ještě považován za rodinného příslušníka. V některých kulturách za něj považují jen člověka spřízněného krví, u jiných platí, že do této skupiny patří i adoptovaní či příbuzní manželskému páru. Z tohoto důvodu jsou podle určité kultury zakazovány sexuální vztahy jen v jádru rodiny, což znamená rodiče s dětmi a děti mezi sebou, jinde jsou do skupiny zakázaných osob zahrnuti i vzdálenější příbuzní jako jsou synovci, neteře, bratranci, sestřenice, strýci a tety. Z hlediska historie bývalo dříve celkem běžné, že byly uzavírány sňatky i mezi blízkými příbuznými. Především se jednalo o šlechtické a panovnické rody, u kterých šlo o výhodný sňatek. V současnosti je tomu však již jinak. Ke změně v názoru na tuto problematiku došlo převážně po odhalení faktu, že při křížení genů u rodově příbuzných partnerů dochází velmi často k degeneraci potomstva (epravo Incest, 2001; Extempore Incest, 2010; ABERLE, et al., 1963). Existují různé teorie, které se snaží vysvětlit původ a důvod incestního tabu. Antropologové a etnografové mají na tuto problematiku rozdílný názor. Použitý zdroj 3 uvádí, že antropologové se zabývají kulturními pravidly a aktuálním chováním, mnozí etnografové vypozorovali, že se incest objevuje především ve společnostech, které mají prohibici incestu. Antropologické teorie se zaměřují téměř bez výhrady na sourozenecký incest bratr-sestra ale zároveň netvrdí, že všechny formy incestu jsou tabu. Jejich definice se navíc omezují na pohlavní styk, což ovšem neznamená, že se nevyskytuje nebo není zakázán jiný sexuální kontakt. Zaměření antropologů je tedy především na pravidla manželství a ne na sexuální chování. Použitý pramen shrnuje, že antropologové se snaží zmapovat sociální vztahy ve společnosti tím, že zjišťují co je míněno pojmem incest a jaké jsou jeho následky. Ačkoliv se antropologie zabývá studiem porušení incestního tabu, týkají se veškeré teorie zákazu incestu, ale ne konkrétních případů incestu. Veškeré antropologické teorie si pokládají dvě základní otázky. Existuje nějaký obecný vzor nebo univerzální funkce incestního tabu? Druhá otázka zní: Proč společnosti zakazují určité formy incestu, když se jej lidé přesto dopouštějí? Tyto otázky se netýkají konkrétních důsledků incestu na určité lidi. Ty jsou ponechány záležitostem psychologů (Search.com Incest Taboo, 2010). 3 Uvedený zdroj používá informace z Notes and queries on anthropology. 6th ed., rev. and rewritten by a committee of the Royal Anthropological Institute of Great Britain and Ireland. Published 1951 by Routledge and K. Paul in London.

Tabu incestu - 15-2.3 Manželství Formy i obsah manželství se značně odlišují kulturu od kultury. Nejčastěji uváděnými znaky manželství jsou: regulace sexuálních vztahů, ekonomická spolupráce partnerů, fyzická reprodukce skrze potomky a s tím spojené zajištění sociálního statusu potomkům. Poněkud šířeji je možno manželství definovat jako sociální instituci, jejímž obsahem je kulturně akceptovaný typ svazku mezi dvěma či více partnery, u něhož se předpokládá dlouhodobé trvání a který transformuje sociální status partnerů, je výrazem jejich akceptace společenských norem; definuje či implikuje vzájemné nároky partnerů na sebe, rodičovské povinnosti a práva k dětem vzešlým z této unie, práva a povinnosti těchto dětí k rodičům, definuje či implikuje sociální status dětí vzešlých z této unie a vytváří vazby mezi příbuznými partnerů (MALINA, et al., 2009). 2.4 Rodina Rodina je sociální skupina vytvořená na základě příbuzenských vazeb, která bývá základním článkem sociální struktury a ekonomickou jednotkou. Její hlavní funkcí je reprodukce a výchova potomstva, respektive jejich socializace, přenos kulturních vzorů a zachování kontinuity kulturního vývoje. Takzvaná malá rodina je tvořena manželským párem a jeho potomky, velká rodina minimálně třígeneračním společenstvím lineárních potomků. U rodiny je možné rozlišovat to, zda se jedná o rodinu tradiční nebo rodinu moderní. Za hlavní rozdíly se považuje míra natality a mortality, existence demografických krizí a regulace porodnosti v moderní společnosti. Pro tradiční rodinu je typická, že více než rodina moderní sloužila jako ekonomická jednotka. V Evropě lze v období 16. - 19. století vymezit fáze vývoje předmoderní formy rodiny: Relativně malé nukleární rodiny, protože krátká střední délka života zpravidla zabraňuje vzniku trojgenerační rodiny. Rodina plnila především ekonomickou funkci. Udržovala četné kontakty s ostatní společností, avšak

Tabu incestu - 16 - neposkytovala svým členům větší citovou blízkost (spíše jako mezi širším příbuzenstvem). Sňatky byly uzavírány zejména z majetkových důvodů. Než o rodině se častěji hovoří o domácnosti. Domácnost je definována lokálně a nikoliv na základě pokrevního příbuzenského svazku. Druhá přechodná fáze existuje víceméně pouze ve vyšších vrstvách společnosti na přelomu 17. a 18. století. Nukleární rodina zde má již své postavení vůči společnosti, je kladen důraz na mateřskou lásku a otcovskou autoritu. Třetí fáze se začíná objevovat v průběhu 19. století. Prakticky by se dalo říct, že některé její rysy přetrvávají dodnes. Vyznačuje se svobodnou volbu partnera na základě lásky, pevnými citovými vazbami, důrazem na soukromí a uzavřeností vůči okolí (MALINA, et al., 2009). V moderním světě dochází k uvolnění rodinné role právě v souvislosti s majetkoprávními vztahy. Žena během 20. století získala značnou samostatnost osobní, finanční a společenskou. Společnost dokonce nevidí jako nutné společné soužití s partnerem kvůli společné výchově dětí. Dnes lze pozorovat již nejenom v USA oblíbenost a prestiž životního stylu svobodných single (MALINA, et al., 2009). 2.5 Příbuzenství Celek vztahů, které pokrevně nebo sňatkem spojují mezi sebou určitý počet jednotlivců. Termín příbuzenství tedy není synonymem pokrevnosti. Pokrevnost odpovídá spíše biologickému vztahu mezi dvěma jedinci, zatímco příbuzenství je speciálním sociálním vztahem. V případě nevlastních dětí tento rozdíl jasně demonstrují genitor (biologický otec) a pater (sociální otec). Základní jednotkou struktury příbuzenských vztahů je tzv. elementární rodina (matka, otec, děti). Ve společnosti, kde muž může mít více žen, tvoří základní jednotku tzv. složená rodina (otec, matka, vlastní a nevlastní sourozenci). Sociální postavení jedince definuje pozice ve struktuře příbuzenských vztahů. Konkrétní příbuzenské vztahy jsou označeny názvy otec, syn, bratr, synovec atd.

Tabu incestu - 17 - Soustava těchto označení tvoří deskriptivní (popisnou) terminologii příbuzenství. V některých společnostech upřednostňují širší příbuzenské termíny, které neurčují konkrétní příbuzenské vztahy mezi jedinci. Například termín otec může být použit nejen pro vztah otce a dítěte, ale i pro vztah strýce a dítěte. Taková soustava příbuzenských vztahů se potom nazývá klasifikační terminologie. Klasifikační terminologie podporuje vytvoření rozsáhlejších systémů příbuzenství, zatímco deskriptivní systém napomáhá tvorbě menších celků. Studiem příbuzenství se intenzivně zabývá etnologie a sociální antropologie. Především je to dáno tím, že v primitivních kulturách, o něž se tyto vědy zajímají, jsou příbuzenské vztahy nejvíce rozvinuty a značně ovlivňují sociální život. V Evropě byly příbuzenské vztahy rozhodujícím sociálním faktorem až do 18. století, zatímco v současné době upadají. Moderní sociální antropologie musí tedy nejen vysvětlovat funkci příbuzenství ve společnostech, kde hraje rozhodující úlohu při tvorbě sociálních vztahů, ale zároveň odpovědět na otázku, proč systém příbuzenství v průmyslové společnosti degeneruje. Za zakladatele teorie příbuzenství je považován Lewis Henry Morgan (americký antropolog; *1818 Aurora 1881 Rochester). Morgan na základě studia příbuzenství vytvořil teorii o vývoji jednotlivých stadií příbuzenství, jež v duchu evolucionismu spojoval s vývojem technologické základny společnosti, a stanovil tři vývojové fáze lidské společnosti: divošství, barbarství a civilizaci (MALINA, et al., 2009). 2.6 Kultura Kulturu vytváří odlišnosti zvyků ve způsobu chování stejně tak, jako určité předměty či umělecké styly, které jsou charakteristické pro danou skupinu. Tyto a jiné hodnoty vytváří celistvost nějaké konkrétní kultury. Robert F. Murphy (americký antropolog; *1924 Far Rockaway 1990 Leonia) konstatuje, že kultury jsou ve skutečnosti složeniny, protože více jak devadesát procent dané kultury tvoří imitace a výpůjčky z jiných společností. K tomu, aby byla kultura správně pochopena je nutné jí vidět v jejím původním kontextu a ne jí posuzovat podle již nějakých existujících měřítek jiné kultury.

Tabu incestu - 18 - Murphy k tomu píše: Kultura a její symboly nejsou dány ani Bohem, ani přírodou; jsou umělé, vymyšlené lidmi a měnitelné. Přestože je ti, kdož se k nim hlásí, považují za hodnotné a trvalé, jsou stejně jako jejich původci smrtelné. A dále k pojmu kultura uvádí: Kultura je jak návodem pro naše chování ve světě, tak symbolickým projevem našich životních zkušeností, ale tyto zkušenosti předcházejí a vytvářejí formy, pomocí nichž se vyjadřují (MURPHY, 1998, s. 32, 33). Pojem kultura z antropologického hlediska má svůj etymologický původ v antickém starověku. Vznikl z latinského colo, resp. colere, a byl původně spojován s obděláváním zemědělské půdy (agri cultura). S kulturou ve zcela novém pojetí přišel slavný římský filozof Marcus Tullius Cicero, když v Hovorech tuskulských věnovaných M. Brutovi (45 př. n. l.) nazval filozofii kulturou ducha cultura animi autem philosophia est. Tím položil základ pojetí kultury, jako charakteristiky lidské vzdělanosti. Ve středověku má pojem kultura silný náboženský obsah, u některých křesťanských autorů byla dokonce používána jako ekvivalent k pojmu uctívání. Nástupem renesance a humanismu dochází ke znovuzrození antického významu pojmu kultura. Kultura se opět používala ve spojení se vzděláváním a kultivací člověka. Člověk je chápán jako aktivní tvůrce kultury. Díky práci německého právníka a historika Samuela von Pufendorfa (*1632 Dorfchemnitz 1694 Berlín) došlo k osamostatnění pojmu kultura, který do té doby vystupoval vždy s předmětem v genitivu ( cultura iuris, cultura scientiae, cultura litterarum ). Během 18. století se pojem kultura objevuje v dílech osvícenských filozofů a historiků. V této době je chápána jako oblast lidské existence, stojící v protikladu k přírodě. Ve 20. století je problematika kultury, zvláště otázka kulturních hodnot, nedílnou součástí většiny filozofických škol a směrů. Tradiční axiologický (hodnotící) přístup považuje kulturu především za třídu věcí a jevů, humanizujících a kultivujících člověka. Antropologický se oproti tomu nesnaží nijak hodnotit. Předpokládá značné množství rozdílných kultur, které přísluší různým společenstvím. K novému a modernímu pojetí antropologického významu dal podnět německý historik, etnolog a archeolog Gustav F. Klemm (*1802 Chemnitz 1867 Drážďany). Užíval pojmu kultura ve spojení se studiem obyčejů,

Tabu incestu - 19 - zvyků, znalostí a dovedností různých společností. Za vlastního původce globální vědecké definice kultury je ovšem považován britský antropolog Edward B. Tylor (*1832 Londýn 1917 Wellington). V úvodu své práce Primitivní kultura: Výzkumy vývoje mytologie, filozofie, náboženství, umění a zvyků (1871) definuje kulturu jako komplexní celek, který zahrnuje poznání, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jež si člověk osvojil jako člen společnosti (TYLOR, 2009). Původní axiologický význam pojmu kultura byl zásadním způsobem rozšířen tak, aby sloužil k označení veškeré sféry lidských nadbiologických (metabiologických) věcí a jevů, typických pouze pro rod Homo. Studium kultury z pohledu antropologie se již neomezuje pouze na pozitivní hodnoty, které kultivují člověka, ale zahrnuje veškeré produkty lidské činnosti, prostřednictvím nichž se člověk adaptoval na vnější prostředí. Z tohoto hlediska vystupuje kultura jako lidský nadbiologický nástroj k adaptaci a přetváření světa člověkem. Při vymezování národů se v souvislosti s kulturou poukazuje zpravidla na její stabilní a navenek zřetelně vyjádřené komponenty, jako jsou jazyk, náboženství, obyčeje, obřady, ústní lidová slovesnost, lidové výtvarné umění, mýty, hodnoty, konvence, normy chování apod (MALINA, et al. 2009). Kulturu je možné chápat a studovat ve třech základních úrovních (jedná se o kluturologický model). První rovina nahlíží na kulturu jako na univerzální technologii lidstva. Kultura zde odlišuje druh Homo sapiens od ostatních subhumánních bytostí. Hlavní tématické okruhy týkající se této roviny jsou geneze, vývoj a fungování kultury v procesech fylogeneze, antropogeneze a sociogeneze, otázky vztahu mezi biologickou a kulturní evolucí. Současné výzkumy se snaží o sjednocení poznatků přírodních a společenských věd.

Tabu incestu - 20 - Druhá rovina představuje studium kultury na úrovni kultur a subkultur. Zabývá se tedy kulturou nikoliv obecně, ale přímo konkrétními sociokulturními systémy (definovanými v čase a prostoru). Kultura představuje unikátní konfiguraci artefaktů, norem, kulturních vzorů atd., typických pro danou skupinu či společnost. Předmětem výzkumu je především kulturní dynamika, kulturní procesy a kulturní morfologie. Třetí rovina se věnuje kultuře na úrovni jednotlivce. Analyzuje vztah kultury a osobnosti, jazyka a myšlení v konkrétním sociokulturním kontextu. Jednotlivec představuje jak tvůrce, tak produkt své kultury. Zvláštní pozornost je dále věnována socializaci a enkulturaci jedince (SOUKUP, 2004).

Tabu incestu - 21-3 Základní teoretické přístupy k problematice Tabu spadá do oboru antropologie a proto jsou to právě antropologové, kdo věnuje hlavní pozornost této problematice. Původní antropologické studie o původu tabu se zakládají na teoriích primitivní promiskuity evolucionistických představitelů jako byli Morgan, Bachofen (švýcarský evolucionista; *1815 Basilej 1887 Basilej), McLennan (skotský etnolog; *1827 Inverness 1881 Hayes Common) a později Freud (rakouský lékař a psychiatr; *1856 Příbor 1939 Londýn). Podle nich se první lidské skupiny řídily především biologickými pudy, jmenovitě sexuální touhou a instinktivním mateřstvím. Domnívali se, že s příchodem tabu incestu došlo k transformaci z přírodního, primitivního a chaotického stavu do uspořádaného kulturního stavu, kde se incestní vztahy téměř nevyskytovaly. Tabu zde tedy představovalo nástroj pro stání se člověkem, který odsouvá incest jako nemyslitelný, nelidský a nekulturní. Následný vývoj postoje k tabu se zakládá na třech převládajících teoriích. Antropologická teorie, poprvé formulovaná Claude Lévi-Straussem (francouzský antropolog a filosof; *1908 Brusel 2009 Paříž), tvrdí, že incest je narušení správné funkce sociálních skupin. Funkce incestního tabu je přinucení k vzájemnému vyměňování (či darování) žen, což je věc od pradávna vlastní všem pospolitým společnostem větších než nukleární rodina 4. Vyměňování a darování žen bylo součástí obchodních vztahů, kdy se muž vzdával nároku na svou ženu (předpokládá se sestra) výměnou za ženu z jiné skupiny. To vedlo k posilování meziskupinových vztahů a sociální soudržnosti. (LÉVI-STRAUSS, 1971) Biologické vysvětlení incestního tabu se dostalo do popředí v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století ve spojitosti se jménem Westermarck (finský filosof a sociolog; *1862 Helsinky 1939 Tenhola). Ten oponuje Morganovi, McLennanovi a dalším s tvrzením, že nikoliv incest, ale právě tabu je lidstvu přirozené. Blízkost lidí v dětství vede k jejich vzájemné sexuální averzi. K biologickým teoriím patří také ty, které se opírají o argumenty degenerativních následků při příbuzenském křížení. Tyto teorie jsou podpořeny názory některých evolučních psychologů, kteří tvrdí že vyhýbání se incestu je zakódované hluboce v genech všech druhů primátů, člověka nevyjímaje. (WESTERMARCK, 1921) 4 Pojem vysvětlen v kapitole 4.2.2 Formy rodiny

Tabu incestu - 22 - Psychoanalytická teorie se zakládá především na hypotézách Freuda, které jsou podobné Westermarckovi. U osob, které vyrůstají od nejranějšího dětství ve fyzické blízkosti a častém kontaktu, se vyvíjí odpor k sexuálnímu styku. V takovémto vztahu se nachází především rodiče s dětmi a sourozenci mezi sebou. Freud během své psychoanalytické práce také dospěl k názoru, že problémy žen s hysterií (tak shrnul příznaky jako bolest, paralýza, slepota), jejíž původ není somatického původu, jsou způsobeny incestním zážitkem (FREUD, 1991). Kromě skalních představitelů jednotlivých teorií, existuje i mnoho dalších. U nich je však obtížné je zařadit do jedné či druhé kategorie. Svými teoriemi často přesahují hranice, které byly vymezeny rozdělením na tři třídy. Dochází tak k vzájemnému prolínání, zpravidla mezi dvěma kategoriemi. 3.1 V antropologické perspektivě Hlavní příčina této teorie je připisována vrozenému smyslu společnosti pro ochranu své pospolitosti a potlačování menšinového chování (v tomto případě incestního). V úvodní kapitole bylo naznačeno, že do této kategorie patří Claude Lévi- Strauss, který se proslavil svou alianční teorií příbuzenství. Lévi-Strauss hledí na sociální organizaci ze strukturalistické perspektivy, kde se podle něj nevědomé struktury lidského myšlení, utvářející tuto sociální organizaci, nachází v binárních opozicích. Na post nejvýznamnější binární opozice staví opozici přírody a kultury. Do řádu přírody spadá vše, co je univerzální a spontánní. Naopak do řádu kultury náleží vše konkrétní a partikulární (částečné, individuální opak univerzálního), co podléhá normám a pravidlům. Na základě této opoziční teorie také objasňuje existenci incestního tabu. Rozporuplný je zde fakt, že je univerzální tím, že se vyskytuje v téměř všech kulturách (řád přírody) a na druhé straně partikulární, protože v každé kultuře se týká jiného okruhu lidí (řád kultury). Lévi-Strauss předpokládá, že incestní tabu předchází opozici přírody a kultury, resp. ji vytváří. Podle něj se jedná o normu, která nastoluje v řádu přírody řád kultury. Zakázání incestních vztahů dále upravuje vzájemné lidské chování.

Tabu incestu - 23 - Lidé jsou nuceni si vyměňovat či darovat ženy, což je dle Lévi-Strausse dar nejcennější, neboť s sebou přináší reprodukční potenciál. Incestní tabu implikuje exogamii, nutnost hledat ženy v jiné skupině a prostřednictvím výměny ji získat. Lévi-Strauss dělí výměnu žen (= alianci) na dvě kategorie, a to omezenou a generalizovanou (všeobecnou). Omezenou alianci představují dvě vyměňující skupiny, u kterých dochází k vzájemnému vyměňování v rámci aktuální nebo následující generace. Každá skupina je tedy jak příjemcem, tak poskytovatelem žen. U generalizované aliance existují nejméně tři směňující skupiny. Na rozdíl od omezené, zde ale daná skupina poskytuje ženy jedné skupině a od jiné je přijímá. Existují tedy minimálně dvě vazby na další nezávislé skupiny. Vyměňujícími skupinami zde Lévi- Strauss uvažuje unilineární descendentní skupiny, tzn. patrilineární nebo matrilineární 5. Tímto vytváří alternativu k teorii unilineární descendence, protože základní jednotkou alianční teorie není descendentní skupina, ale sňatková aliance. Systematickými výměnami žen mezi skupinami tak vzniká sociální struktura (BUDILOVÁ, 2007; MEIGS BARLOW, 2002). Malinowski (polský antropolog a sociolog; *1884 Krakov 1942 New Haven) se přiklání k názorům antropologů Westermarcka a Lowieho (americký antropolog; *1883 Vídeň 1957 Berkeley). V přírodě mláďata opouštějí své rodiče po tom, co dosáhnou dospělosti. K páření pak dochází nahodile s jakoukoliv samicí, na kterou narazí. K incestu pak dochází velmi ojediněle, navíc incest u zvířat není podle Malinowského biologickou ani morální újmou. To je ovšem v rozporu se současnými poznatky. Neexistují proto vůči němu ani žádné striktní zákazy. U člověka je tomu naopak. Ve všech kulturách jsou proti incestu namířeny nejpřísnější tabu. Malinowski nevysvětluje tabu incestu na hypotézách o prvním zákonu lidstva, ani nestaví svou teorii na tom, že existuje averze k pohlavnímu styku mezi členy jedné domácnosti. Podle něj je incestní tabu důsledkem jevů v kultuře. Jedním z nich je mechanismus, který utváří lidskou rodinu, ve které incestní vztahy přinášejí i určitá nebezpečí (MALINOWSKI, 2007). 5 Více viz kapitola 4.3.1 Descendenční systémy

Tabu incestu - 24-3.2 V biologické perspektivě Incestní chování v lidech obecně vzbuzuje obavy. V těchto obavách a strachu z incestu lze vidět rozporuplnost. Na jedné straně u lidí představa incestu vyvolává nesmírný odpor, ovšem na druhé straně je incestní chování považováno za vrozené. Jako překvapivý se může jevit fakt, že ačkoliv nám nikdo nemusel objasnit problematiku incestu, sami cítíme, že sexuální vztahy s našimi příbuznými jsou nepřípustné. Tato skutečnost vedla některé vědce k závěrům, že se musí jednat o geneticky vrozenou záležitost. Jsou to právě biologické teorie zákazu incestu, které předpokládají zakódovanost vrozeného odporu k incestu v našich genech. Podle nich je hlavním smyslem zamezit vzájemnému škodlivému křížení. Těmto teoriím odpovídá také názor většinové společnosti v Americe a Evropě, podle kterého vztah s příbuzným znamená téměř jistě narození fyzicky či mentálně narušeného dítěte. Geny však takto nefungují; netrestají hřích. Krásná a inteligentní Kleopatra byla přece výsledkem manželských svazků uzavíraných po generace mezi bratry a sestrami (MURPHY, 1998, s. 77). Murphy se dále věnuje problematice biologických teorií. Pokud by měla platit pravidla vzájemného množení uvnitř rodiny, způsobila by nevyrovnanost potomků rozdílného pohlaví nespravedlivé podmínky pro přidělení sexuálních partnerů. Navíc by vše ještě bylo ztíženo rozdílným věkem. Děti v jedné rodině zpravidla nedospívají ve stejnou dobu. Aby došlo k projevu škodlivých následků u potomstva, muselo by příbuzenské křížení probíhat po mnoho generací. Z tohoto důvodu se Murphy domnívá, že pravděpodobnost skutečného genetického poškození je velice nízká. Problém se ovšem může stát velice reálným v případu, že oba partneři jsou nositelem recesivních genů 6. Dále dodává, že teorie o dědičném a instinktivním odporu k incestu ztroskotává na skutečnosti, že přinejmenším ve Spojených státech je incest mnohem běžnější, než se společnost domnívala. To dokládá výsledky sociálních pracovníků z osmdesátých let 20. století. Dívky, a v některých případech i chlapci, se často stávají předmětem zájmu svých otců, strýců a dalších příbuzných. V této souvislosti se tedy přiklání spíše k teorii Freuda, podle níž je přísnost zákazu úměrná nutkání dopustit se incestu. 6 Více viz kapitola 6.2 Incest v přírodě

Tabu incestu - 25 - Dalším problematickým faktem, který nepodporuje biologickou teorii zákazu incestu, je odlišnost zákazu incestu pro jednotlivé společnosti. Někdy je rozsah zákazu rozdílný dokonce i v rámci jedné společnosti. Ku příkladu uvádí, že Židé mohou uzavírat sňatky s konsangvinními bratranci a sestřenicemi dle libosti, kdežto katolíci musí žádat o svolení i v případě bratrance či sestřenice ze třetího kolena. Stejně tak je rozdílný pohled na incest ve státech tvořící USA. Shodují se však v základním bodu: je zakázán sexuální vztah mezi přímými příbuznými v nukleární rodině. Na druhé straně existují společnosti, které zakazují sbližování téměř se všemi příslušníky opačného pohlaví. To značně omezuje možnost výběru partnera. Tyto společnosti navíc dávají přednost ve sňatku určitých příbuzných, jako například muže s dcerou jeho sestry nebo ženy se synem sestry jejího otce. V historii lidstva bychom takové příbuzenské sňatky mohli najít především v královských rodech starého Egypta, v říši Inků a na dalších místech. Příbuzenské sňatky se samozřejmě netýkaly běžných prostých lidí (MURPHY, 1998). 3.3 V psychologické perspektivě Dlouhodobý a intenzivní kontakt s určitými osobami a fyzická blízkost v dětství vedou k vytvoření incestního tabu. Takto lze stručně shrnout základ psychologických teorií zákazu incestu. Jak již bylo řečeno úvodem o rozdělení do těchto tří kategorií, jsou psychologické teorie spojovány především se Sigmundem Freudem. Na pomezí s biologickou teorií potom stojí E. Westermarck. Vyslovil úvahu (1891), že muži se sestrami a matkami nespí, neboť je sexuálně nevzrušují osoby s nimiž vyrůstají. Z Westermarckovi teorie vyplývají předpoklady, že by do manželství neměli vstupovat nevlastní sourozenci ani blízcí přátelé z dětství 7. S Westermarckovo tvrzením o bázni z incestu souhlasí také Havelock Ellis (britský psycholog a sexuolog; *1859 Old Croydon 1939 Hintlesham), který sice popřel pudovou povahu tohoto odporu, ale přikláněl se k témuž vysvětlení. Řekl, že u osob, které spolu od dětství vyrůstaly, došlo k otupení zvyku vnímat veškeré dráždivé podněty a tím byly zbaveny schopnosti erotického vzrušení mezi sebou navzájem. Předpoklady potvrzují izraelští kibucové a jeden starý čínský zvyk. V Kibucech děti vychovávají ve školkách 7 Více viz kapitola 6.6.1 Westermarckův efekt

Tabu incestu - 26 - s nespřízněnými kamarády. Mezi nimi pak existují celoživotní přátelství, ale nikoliv manželství. Na Tchaj-Wanu jsou holčičky adoptovány rodinou s chlapcem za kterého se mají provdat. Tomuto manželství říkají šim-pchua, bývají však často bezdětné, neboť se manželé sexuálně nepřitahují, to potvrzuje Westermarckovu teorii. Zastánci Freuda tuto teorii kritizovali, vytýkali jí, že kdyby platila, neexistovaly by zákazy incestu téměř ve všech kulturách. Freud Westermarckovo vysvětlení incestu naprosto odmítl. Přiklonil se k argumentaci Frazera (skotský antropolog a etnolog; *1854 Glasgow 1941 Cambridge) vůči Westermarckovu tvrzení. Podle nich je těžko pochopitelné, proč by hluboce zakořeněný lidský instinkt měl navíc potřebovat posilu vytvořením zákona zakazujícího tuto věc (incestní tabu). Zákony jsou od toho, aby lidem zakazovaly to, co by mohli pod nátlakem pudů provést. Nebylo by tedy potřeba trestat věci, o které se postará příroda sama. Podle Freudovy teorie lidé po incestu touží, tuto touhu však dokáží potlačit pomocí společenských tabu a pravidel. Freud tvrdil, že náš první sexuální zájem je o opačného pohlaví, proto je také incest v lidských kulturách zakázán. V naší psychice žádné takové tabu neexistuje, proto musíme mít kulturní omezení (RIDLEY, 1999; FREUD, 1991). Strach před incestem nemůžeme tedy chápat jako vrozený instinkt. Stejně je tomu s odvozením zákazu, který má četné stoupence, totiž s domněnkou, že primitivní národy záhy zpozorovaly, jak nebezpečné pro rod jsou pokrevní sňatky, a že proto incest cílevědomě zakazovaly (FREUD, 1991, s. 86). Freud ještě hovoří o původu exogamie 8 ve spojitosti s totemismem. Zde předpokládá za prapůvodní formu rodiny Darwinovu (britský přírodovědec; *1809 Shrewsbury 1882 Downe) pratlupu 9, u které došlo k otcovraždě. Důvodem, Freudem nazývaného, prvotního zločinu byla žárlivost synů na otcovo výhradní právo na vlastnictví žen. Postupem času u synů k výčitkám svědomí, následné totemizaci otce a odvozování původu klanu od tohoto totemického předka. Jedním z dále vytvořených zákazů byl právě zákaz sexuálního styku s příslušníky stejné totemické skupiny (FREUD, 1991). 8 Více viz kapitola 4.2.1 Pravidla pro výběr partnerů 9 Více viz kapitola 6.1.3 Oidipovský komplex

Tabu incestu - 27 - V této souvislosti souhlasí Malinowski s Freudem a nikoliv s Westermarckem, který předpokládá, že mezi členy rodiny existuje vrozený odpor k sexuálnímu styku. Psychoanalýza předpokládá, že pokušení incestu je kulturním jevem, Malinowski ovšem nesouhlasí s názorem, že vazba dítěte na matku je sexuální. Toto je hlavní teze Freuda, který se snaží dokázat to, že mezi matkou a dítětem je vztah sexuální povahy a to především při kojení. To by vlastně znamenalo, že první vazba mezi matkou a dítětem byla čistě krvesmilnou. Fixace tohoto libida by tedy přetrvávala po celý život a byla by zdrojem incestních pokušení, které by musely být potlačeny. Tento jev by pak patřil do oidipovského komplexu. Malinowski tuto teorii nepřijímá z toho důvodu, že podle něj je vztah mezi matkou a dítětem zcela jiné povahy než sexuální. Hovoří o tom, že vztah mezi kojencem a matkou je založen na potřebě výživy, tělesného tepla a pocitu bezpečí. Dítě se instinktivně naklání k matce, protože potřebuje její mateřskou lásku. Sexuálním vztahem rozumí tělesnou přitažlivost a vztah za účelem oplodnění. Proto nepřijímá závěr, že incestní pokušení pramení ze sexuálního vztahu mezi matkou a dítětem. Charakteristickým znakem pro všechny instinkty je slast, ale také smyslová rozkoš, která vzniká při tělesném kontaktu. Freud předpokládá jeden a ten samý postoj k matce, který je neměnný od dětství až po dospělost. Malinowski se snaží vysvětlit, že se tento vztah liší a to především mechanismem vzniku. Zabývá se otázkou, proč je pokušení pro člověka nebezpečné. Zejména je to proto, že úlohou matky je potomky vychovávat a je zdrojem autority a kulturního vlivu celé domácnosti. Syn k ní musí pociťovat pokoru a úctu. Pro chlapce je velmi důležitým krokem přerušení vzájemných tělesných kontaktů a začít se v životě emancipovat. Rodina je v tomto stádiu zdrojem kultury, nikoliv přírody. V tomto období života by incestní vztah působil velmi destruktivně. Intimní vztah by zahrnoval dvoření se jí, což je chování rozporuplné s podřízeností a úctou. Matka má navíc svého muže, toto chování by narušilo vztah s ní i s otcem. Souhlasí s Freudem, že pokušení k incestu je univerzální, ale není však čistě psychologické povahy a nemůže být vysvětleno Freudovo teorií prvotního zločinu. Incest je tedy neslučitelný se základními prvky kultury. Incest by zapříčinil sociální a věkové rozdíly. Způsobil by rozvrat citových vztahů, změnu rodinných pravidel, v době, kdy je rodina základním kamenem. Žádná

Tabu incestu - 28 - společnost by v takových podmínkách nemohla existovat. Vyloučení incestu je jedinou možnou cestou ke kultuře. S tímto názorem se ztotožňuje s Jamesem J. Atkinsonem a Andrew Langem (skotský spisovatel a antropolog; *1844 Selkirk 1912 Banchory), kteří považují zákaz incestu za prvotní zákon (MALINOWSKI, 2007).

Tabu incestu - 29-4 Manželství, rodina a příbuzenství Tyto pojmy velice úzce souvisí s tématem diplomové práce. Vždyť právě tyto determinují prostředí, ve kterém může dojít k incestnímu jednání. Sociální vztahy vytváří pozadí, které se významně podílí na všeobecném chápání společenských tabu. Jak již bylo řečeno dříve, tabu se mohou pro jednotlivé kultury značně odlišovat. Studium příbuzenství patří do sféry sociální antropologie, která jej považuje za svou asi nejvýznamnější oblast. V průběhu času došlo k jistému úpadku zájmu o toto téma, ale v poslední době došlo k znovunabytí své zašlé slávy a to především kvůli studiu kulturních koncepcí příbuzenství (BUDILOVÁ, 2007). 4.1 Manželství V každé lidské společnosti existuje svazek mezi mužem a ženou, který vychází z přirozenosti přírody plodit potomky. Společensky uznávanou formu tohoto svazku nazýváme manželství. Dle Murphyho se jedná o trvalý svazek mezi mužem (muži) a ženou (ženami), který dává partnerům vzájemné výhradní sexuální a ekonomické právo a uděluje společenskou totožnost dětem, které z tohoto svazku vzejdou (MURPHY, 1998). Antropologové rozlišují formy manželství na monogamii a polygamii. Monogamie je klasické manželství mezi jedním mužem a ženou, což je běžnou zvyklostí u nás v západním kulturním světě. Oproti tomu polygamie znamená svazek jednoho zástupce pohlaví s více zástupci opačného pohlaví. U polygamie dále rozeznáváme (ZEITZEN, 2008; BARNARD SPENCER, 2010) : 4.1.1 Druhy polygamie Polygynie Jedná se o častější typ polygamie, kdy s jedním mužem žije více žen. Obyčejně jde o výsadu bohatých a mocných mužů, kteří si mohou dovolit žít s více manželkami. Zbytek populace uzavírá běžné monogamní manželství.

Tabu incestu - 30 - Polyandrie Vzácný typ polygamie, při níž žena uzavírá sňatek s více muži. Tento typ je víceméně omezen na jižní Indii, Tibet a Polynésii. Tento druh polygamie jistým způsobem reguluje porodnost, poněvadž žena není od přírody schopná porodit více než zhruba jedno dítě za rok. Skupinové manželství Někdy také nazývané kruhové manželství má mnoho podob. Jedná se o méně častou formu polygamie, kdy více mužů a více žen tvoří jednotku rodiny a všichni členové této rodiny sdílí rodičovskou zodpovědnost za každé dítě, které vzejde z tohoto svazku. Bigamie Speciální případ, kdy muž nebo žena vstupuje do svazku manželského přesto, že už v jednom oficiálním zákonem uznaném svazku žije. Takovýto akt je ve většině západních zemí považován za zločin. Člověk, který žije ve svazku manželském si nemůže legálně vzít jiného partnera, aniž by předtím došlo k ukončení předchozího svazku (rozvod). Na rozdíl od předchozích forem polygamie zde partner většinou neví o dalších druzích či družkách svého partnera (ZEITZEN, 2008; BARNARD SPENCER, 2010). 4.1.2 Levirátní manželství Levirát lze přirovnat k bratrské polyandrii. Slovo má původ v Třetí knize Mojžíšově, nesoucí název Leviticus. Podle tohoto pravidla má bratr bezdětného muže povinnost vzít si pozůstalou manželku a zachovat tak rodinnou linii. V praxi si u společností praktikujících levirát ovšem mladší bratr bere vdovu většinou bez ohledu na to, zda má či nemá děti. Typ levirátu, kdy si vdovu bere mladší bratr se nazývá juniorský. Dle Hebrejského zvyku platí, že případný nárok na ženu může mít celý rod. Manželův rod tedy dědí jak manželku, tak i její potomstvo (MURPHY, 1998). Podle levirátního zákona v bibli platí, že žijí-li bratři ze stejných rodinných zdrojů a jeden z ženatých bratří zemře, musí se některý ze zbylých oženit s vdovou. Prvorozený z takto vzniklého svazku ponese jméno zemřelého a bude považován za

Tabu incestu - 31 - nebožtíkova syna. V závislosti na jednotlivých kulturách existovala upřesnění, který z pozůstalých bratrů si vdovu musí vzít (například nejstarší). Levirát se v bibli považuje za povinnost. Pokud si bratr zemřelého odmítal vdovu vzít i po naléhání vdovy u starších, následoval akt vyzutí střevíce zdráhajícího se švagra, kterým ztrácel právo na vdovu. Fungování levirátního manželství ilustruje příběh Judy a Támary (SCHWARTZ, 2002). Juda, jeden ze dvanácti synů praotce Jákoba, měl tři syny: Era, Ónana a Šelu. Když nastal čas, Juda dal svému prvorozenému Erovi manželku jménem Támar. Er však byl v očích Hospodinových zlý a zemřel. Juda tehdy řekl druhému synu Ónanovi: Vejdi k bratrově ženě, vezmi si ji podle švagrovského práva a postarej se tak svému bratru o potomstvo. Jenže Ónan pokaždé při souloži vypouštěl semeno na zem, a proto na něj Hospodin seslal smrt. Judovi k vydání podle levirátního zákona zbýval ještě jeden syn, ale bál se, aby ho nestihl stejný osud jako jeho bratry, a řekl proto Támaře, aby se usadila v domě svého otce jako vdova, dokud Šela nedospěje (SCHWARTZ, 2002, s. 48). 4.1.3 Sororátní manželství Sororát je přesným opakem levirátu. Vdovec je povinen vzít si sestru, zpravidla mladší, své zesnulé manželky. Sňatkem s manželkou uzavřel muž smlouvu s jejím rodem a ta přežívá nadále i v případě úmrtí ženy. Velice podobný sororátu je typ zvaný sororátní polygynie, což znamená sňatek jednoho muže se dvěma či více sestrami. V tomto případě je vidět, že se jedná o čistě mužské právo. Jako příklad lze uvést brazilský kmen, kde má muž po uzavření sňatku sexuální nárok také na manželčinu mladší neprovdanou sestru (MURPHY, 1998). 4.1.4 Příklady manželství z reálného života Manželství v praktickém životě má mnoho podob. Pro ilustraci bude uvedeno několik příkladů:

Tabu incestu - 32 - Manželství ve starém Egyptě Sňatky se v Egyptě uzavíraly poněkud odlišným způsobem, než na jaký jsme zvyklí. Vybraná dvojice spolu žila nějaký čas, aby zjistila, zda jim vztah vyhovuje, což ještě není nic neobvyklého. Pokud jim vztah vyhovoval, tak došlo k uzavření právní smlouvy, kterou nestvrzoval žádný náboženský hodnostář, ani jiný úředník. Vše tedy proběhlo pouze v soukromí mezi párem. Ovšem pokud došlo k porušení smlouvy jednou nebo druhou stranou, následovalo využití státního práva u soudu. Věk ve kterém se uzavíralo manželství byl dosti rozdílný. Obvyklý věk u žen byl mezi 12-14 lety, u mužů zhruba 15. Ve významných rodinách a především královském rodě bylo možné setkat se i s mnohem mladšími, například faraón Tutanchamon se ženil v pouhých 9 letech. Opět zde platí pravidlo, že ke sňatku dochází až v době, kdy je muž finančně zabezpečen. Z manželské smlouvy totiž vyplývala povinnosti finančně zabezpečit svou rodinu, to znamená manželku a děti. Počet manželek nebyl nijak omezený, jediná věc, která muže omezovala, byla jeho finanční situace. Z tohoto důvodu byla polygamie praktikována pouze o bohatých a vlivných občanů. Neobvyklostí zde nebyly ani příbuzenské sňatky vzdálenějších příbuzných (bratranec a sestřenice, nebo strýc s neteří). Méně obvyklý byl pak svazek přímých pokrevních příbuzných, jako jsou sourozenci či rodiče a děti. Tyto vztahy se vyskytovaly téměř pouze u královského rodu, jenž jich využíval k upevnění postavení a udržení moci. Neplatil žádný zákaz týkající se sňatku mezi lidmi rozdílného postavení, a to ať už sociálního nebo etnického. Oba partneři museli dodržovat věrnost vůči svému protějšku, menší výjimka byla pouze u mužů, pokud šlo o zajištění mužského potomka. Už v té době bylo možné potomka adoptovat, například byla-li žena neplodná. Cizoložství ovšem trestné bylo, nehledě na pohlaví narušitele. Narušení následoval trest různé povahy od nucených prací až po uříznutí nosu nebo uší. Mezi starými Egypťany neplatilo tabu homosexuality, zoofilie, pedofilie a další (Vše o Egyptě manželství, 2010).

Tabu incestu - 33 - Manželství indiánů Podoba manželství závisí téměř v každé kultuře na ekonomických a sociálních podmínkách. Manželské zvyky původních obyvatel Severní Ameriky ovšem kvůli značným rozdílnostem nelze shrnout do jedné velké skupiny a proto bude uvedeno pár příkladů. Eskymáci, vyjma aljašských kmenů, nemají klanové uspořádání. Výběr partnera je omezen pouze určitým stupněm příbuznosti. Výběr záleží především na zájmu a výhodnosti jedince. Ženy hledají zkušeného lovce, muži zase schopnou ženu do domácnosti. U Eskymáků není sňatek doprovázen žádným obřadem. Muž dostane souhlas rodičů nevěsty, představí svou budoucí ve svatebních šatech a tím celý akt končí. Někdy se vyskytují zásnuby v dětském věku, nejsou ovšem závazné. Převažuje monogamie, pouze vysoce schopní lovci si mohou dovolit několik manželek. Rozvod je stejně neformální jako uzavření manželství. Ženy mohou opustit své manžely při špatném zacházení, muži například je-li žena hašteřivá nebo lakomá. Po rozvodu děti zůstávají zpravidla s matkou. Na Severozápadním pobřeží Kanady je uzavírání svazků mezi členy stejného klanu přísně zakázáno. Vyjednávání ohledně manželství zpravidla připadne na rodiče. Kwakiutlové si kupují společně se svou ženou postavení a privilegia. Otec nevěsty tento dluh vyplácí dětem manželského páru, čímž svou dceru vykoupí. Manželství je anulováno, pokud manžel platbu neobnoví. Mezi kmeny severního pobřeží převažuje monogamie. Pokud dojde k rozvodu, záleží na důvodu, který jej zapříčinil. Pokud muž vyžene manželku z rozmaru, musí jí vrátit věno. Pokud byla žena nevěrná, tak si věno může ponechat a může vyžadovat zpět své svatební dary. Pueblané představují vyšší stupeň kulturního vývoje. Je rozvinuta klanová organizace, manželky nejsou kupovány jako například u Kwakiutlů. O zařizování kolem uzavření sňatků se starají rodiče, nebo přímo nezávislý pár. Velmi vzácně se objevuje polygamie. U Zuniů je zájemce, po přinesení dostatečných darů, adoptován jako syn otcem své snoubenky. Manželka je zde pánem situace, děti patří jí a výjimečně se vyskytují případy, kdy žena vykáže manžela z domu.

Tabu incestu - 34 - Kmeny kolem řeky Mississippi se řídí ženskou či mužskou linií dědičnosti, záleží na daném kmenu. Téměř všechny rody Algonkinů praktikují námluvy, i když mladí muži někdy převezmou věc do vlastních rukou. V takových případech se rodiče vyrovnávají. Jedna strana obdrží dary a na oplátku darují také něco přiměřeného. Manželské páry u Delawarů nejsou nijak svazující. Manžel může odložit ženu, pokud mu nedala žádné potomky, a ona manželka může stejně tak opustit svého muže. Huroni a Irokézové dodržovali matriarchát, který ovlivňoval svobodu jejich volby. O dceru žádali u ženiny matky, která nabídku k sňatku prezentovala ženskému shromáždění, které vyneslo u Huronů závěrečný verdikt. Svazky Irokézů byly uzavřeny matkami, často aniž by k tomu musel dát pár souhlasu nebo o tom věděl. U Huronů byla polygamie přípustná, u Irokézů nikoliv. Rozvod byl proveditelný, avšak pohlíželo se na něj jako na nedůstojný akt (Access Genealogy Indian Marriage, 2010). 4.1.5 Postmaritální rezidence Tento pojem rozlišuje další pojmy na základě umístění, kde se nově vzniklé manželství usídlí. Z antropologického hlediska jsou definovány nové pojmy (SOUKUP, 2008) : ambilokalita Manželský pár si vybírá, jestli bude žít u příbuzných manžela nebo manželky. avunkulokalita Speciální případ, kdy se manželský pár stěhuje k bratrovi manželovy matky. matrilokalita Nově vzniklý svazek se usazuje v rodině nevěsty. neolokalita Manželé se usídlí v nové lokalitě, nezávisle na příbuzných. patrilokalita Nově vzniklý svazek se usazuje v rodině manžela. uxorilokalita Forma matrilokality, kdy se syn stěhuje k manželce, ale nikoliv k matce manželky. virilokalita Forma patrilokality, kdy se dcera stěhuje k manželovi, ale nikoliv k otci manžela.

Tabu incestu - 35-8% 23% 1% 8% 4% 5% 5% ambilokalita avunkulokalita matrilokalita neolokalita patrilokalita uxorilokalita virilokalita nestanoveno 45% Obr. 1 Graf postmaritálních rezidencí. 4.1.6 Cena za nevěstu Ve většině společností se hledí na to, aby rodiče měli přehled a dozor nad uzavíráním manželství svých dětí. Míra volnosti, kterou v tomto směru mají mladí je různá v závislosti na konkrétní společnosti. Dozor starší generace je ovšem nejpatrnější ve společnostech, kde dochází k velkým manipulacím s rodinným majetkem. Například téměř v celé Africe musí manželova rodina zaplatit cenu za nevěstu při uzavírání sňatku. Cena představuje způsob, jakým manželova rodina projevuje úctu a vážnost ženině rodu. Takto kompenzují výdaje a úsilí, které její výchově musela rodina věnovat a hlavně si tímto způsobem zajišťuje nárok na ženiny potomky. V souvislosti s touto zvyklostí platí dva fakty. Muž (nebo jeho rodina) splácí cenu za nevěstu zpravidla v průběhu několika let a do doby, dokud nezaplatí celou částku, tak dítě není plně začleněno do otcovy rodiny. Pokud by se náhodou stalo, že nesplatí nebo nebudou schopni doplatit cenu za nevěstu, tak dítě zůstane v matčině rodě. Druhou věcí je skutečnost, že rozvede-li se muž před narozením dítěte, může jeho rodina požádat o vrácení ceny za nevěstu. Tento zvyk již ale většina složitějších společností neudržuje.

Tabu incestu - 36 - Podobným zvykem je předávání věna nevěstě, nebo přímo manželskému páru (většinou ze ženiny strany). Věno představuje dar, který obdrží jako počáteční základ společného majetku. Výše věna se odvíjí od postavení rodiny. V porovnání s cenou za nevěstu věno nepředstavuje žádnou spojitost s nároky na dítě nebo kompenzací za výchovu. I tento zvyk se již pomalu vytrácí, původně souvisel s předem sjednanými sňatky, kde se na výběru partnera podílela ženina rodina (MURPHY, 1998). 4.2 Rodina Rodina dále navazuje na pojem manželství, kdy se k manželskému páru (uvažována monogamie) zařazuje navíc ještě přímé potomstvo. Lze říci, že takto vypadá nejzákladnější rodina. Není jednoduché pokračovat v dalším vymezení těch, co ještě náleží do označení rodina. Někteří lidé považují za rodinné příslušníky všechny, kteří jsou v manželském páru s některým z potomků. Někteří zužují tento okruh pouze na ty, kterým v žilách koluje krev prvotního páru. Jedná se tedy pouze o potomky, u kterých je alespoň jeden z rodičů potomkem prvotního páru. Takto lze pokračovat rekurzivně na další potomky. Vypadnou tak vždy ty osoby, které vstupují do manželství s některým příslušníkem rodiny. Zde se již dostáváme do hierarchicky nadřazené oblasti příbuzenství, které dále rozšiřuje formu rodiny. 4.2.1 Pravidla pro výběr partnerů: Endogamie Pravidlo endogamie (z řeckého endon - uvnitř a gamos - sňatek) znamená, že si mladý muž nebo žena musí vybrat jako svého partnera pouze někoho ze své vlastní příbuzenské skupiny, což vede k posilování příbuzenských vazeb, ale zároveň také k uzavírání skupiny vůči okolnímu světu. Endogamní skupinou zde bývá kasta, kmen, národ, nebo jinak vymezená skupina. V některých společnostech se přímo navrhuje konkrétní příbuzný, se kterým by měl být uzavřen sňatek. Příklady endogamních náboženských skupin jsou Židé, Turkmeni, Arméni, svědci Jehovovi, Mormoni a další.

Tabu incestu - 37 - Extrémním případem dlouhodobě vymáhané endogamie je indický kastovní systém. V současné době se stala běžnou jistá forma endogamie, kterou bychom mohli zařadit jako sociální. Lidé si volí svého partnera především ze skupiny, ve které žijí, pohybují se a která je obklopuje. Nejedná se o pokrevně příbuzné skupiny, nýbrž o uměle vytvořené, které sdružují lidi s podobnými zájmy, zaměstnáním atp. Hlavním důvodem je nejspíš skutečnost, že tito lidé nacházejí mezi vlastními větší porozumění a pochopení stylu svého života, než je tomu o ostatních (HEATON, 1990; MURPHY, 1998; SMITH, 2010). Exogamie Slovo pochází z řeckého spojení exó (vně) a gamos (sňatek). Exogamní pravidlo je přesným opakem endogamie. Člověk je nucen si vybrat svého partnera vně své vlastní příbuzenské skupiny. Tento přístup rozšiřuje příbuzenské vazby a zároveň podporuje zákaz incestu. Téměř všude je zakázán sexuální styk v rámci nukleární rodiny, tedy mezi rodiči a dětmi a mezi sourozenci. Antropologové a etnologové chápou toto pravidlo jako důsledek genetických důvodů. Pokud totiž dochází k výběru sexuálních partnerů stále mezi příbuznými, zvyšuje se riziko výskytu genetických chorob a defektů 10 (MURPHY, 1998). 10 Více viz kapitola 6.2 Incest v přírodě

Tabu incestu - 38-4.2.2 Formy rodiny Ve světě existuje mnoho různých forem a pojetí manželství. Současně s nimi existují, v závislosti na zvyklostech dané kultury, určité smluvní podmínky, které vstupují v platnost s uzavřením sňatku. Nukleární rodina Jednotka složená z matky, otce a dětí žijících v jedné domácnosti, jak je tomu ve většině evropských zemí. Členové nukleární (někdy také nazývané manželská) rodiny žijí většinou ve stejné domácnosti, dokud některý z potomků nezaloží vlastní rodinu. Rodina je považována všude ve světě za základní jednotku solidarity a vzájemné zodpovědnosti, nehledě na životní podmínky, ve kterých žije. Nukleární rodina je sice považována za základní jednotku, ovšem ne ve smyslu izolovanosti od společnosti. Naopak může představovat styčný bod pro manželovu a manželčinu stranu rodiny (tzv. orientační rodiny). Uzavřením sňatku došlo k vytvoření vlastní prokreační rodiny, která spojuje lidi, ze dvou rozdílných prostředí a zvyků. Proto vytváří ideální neutrální prostředí pro setkání širšího příbuzenstva. Děti zplozené uvnitř rodiny získávají automaticky příbuzné jak ze strany matky, tak ze strany otce. Sňatky potomků dále rozšiřují příbuzenský okruh. Ve valné většině kultur představuje nukleární rodina jedinou legitimní sociální jednotku plodící potomky. Z toho pro rodinu vyplývá hlavní úkol, a to výchova a zabezpečení vlastních dětí. Oba rodiče se podílejí na zajištění svých dětí, ovšem do jaké míry náleží zodpovědnost matce či otci záleží na konkrétní společnosti. Zpravidla tomu bývá tak, že matka se více stará o mladší děti a otec představuje v rodině autoritu a ochránce. Role se ale mohou značně lišit společnost od společnosti. Někde může například dojít k naprosté záměně některých úloh, které obyčejně vnímáme jako ryze mužské záležitosti a naopak. Stejně tak, jako představuje nukleární rodina sociální jednotku, představuje i jednotku ekonomickou. Společně získané finanční prostředky putují do společného fondu, ze kterého se zabezpečují životní potřeby rodiny. V některých společnostech

Tabu incestu - 39 - dodnes přetrval zvyk práce obou manželů a později i potomků (případně širšího příbuzenstva) ve společném řemeslu. Jednalo se především o farmaření, rybolov, výrobu v některém odvětví. Členové rodiny spolu zpravidla vzájemně spolupracují, nečiníce rozdíly v náročnosti vykonané práce. Každý se snaží přispět svým dílem a tím, co umí nebo na co stačí. Ve Spojených státech se propaguje, že člověk by měl být ke svým přímým příbuzným z orientační rodiny štědrý a proto se předpokládá, že pokud se bratr dostane do finančních potíží, tak mu půjčí peníze. K tomuto účelu by ale zároveň nemělo být užito peněz, které jsou schraňovány stranou na vzdělání potomků. Odpovědnost k dětem americká kultura upřednostňuje, ale u některých kultur tomu může být jinak (MURPHY, 1998). Navzdory ideologii otevřené štědrosti se však vše počítá, a to i v nejužších rodinných kruzích, ale nesmí to být nápadné. Člověk nepředkládá svým dětem účet za to, kolik stála jejich výchova a vzdělání, a také předpokládá, že manželky nebudou na svých mužích požadovat zaplacení za sexuální služby (MURPHY, 1998, s. 87). Nukleární rodina je považována v Evropě a Spojených Státech za základní jednotku společnosti. Je přítomna na každém kontinentu a v každé úrovni složitosti společnosti, od loveckých a sběračských skupin, až po vyspělé západní národy. Není tedy překvapující fakt, že antropologové mnohdy dospěli ke stejným závěrům. Američan George P. Murdock (americký antropolog; *1897 Meriden 1985 Devon) a Brit Alfred R. Radcliffe-Brown (anglický sociální antropolog; *1881 Birmingham 1955 Londýn) například považovali nukleární rodinu za počáteční bod všech svých analýz společenských systémů. Oproti tomu C. Lévi-Strauss tvrdil, že do nukleární rodiny patří navíc ještě ženin bratr. Neboť je to právě on, kdo vydává nevěstu a nadále si tedy udržuje výsostné postavení v rodině. K tomuto závěru dospěl Lévi-Strauss na základě své teorie, jejímž stěžejním bodem je manželská výměna (MURPHY, 1998).

Tabu incestu - 40 - Za zcela přirozenou považují lidé skutečnost mateřského práva na dítě. Ve věci nerozhoduje, zda je žena vdaná či ne. Nošení dítěte ve svém těle po devět měsíců a následný porod jí dává dostatečný důvod zároveň i právnímu mateřství. Muž se na druhé straně stává legitimním otcem dítěte pouze pokud si ženu vzal. Mateřské právo je považováno za přirozené, zatímco otcovské právo je smluvní, a tudíž kulturní (MURPHY, 1998, s. 88). Americká rodina Americká rodina je jednou konkrétní formou nukleární rodiny, která se stala ve Spojených státech tak typickou, že si vysloužila své vlastní označení. Americká společnost považuje nukleární rodinu za zdroj mravnosti a stability. Spojené státy americké zaznamenaly na přelomu devatenáctého a dvacátého století velkou vlnu přistěhovalectví. Drtivá většina případů měla stejný průběh. Nejprve přijel jeden imigrant, který vydělával a posílal peníze domů své rodině. Ta časem získala dostatečné množství na to, aby mohla také emigrovat. Postupně tak docházelo k osidlování vesnic a měst. Přistěhovalci rovněž na americké půdě vyhledávali místa, kde se již někdo ze známých nebo příbuzných usadil. Imigranti se snažili si vzájemně vypomáhat, především v příbuzenských kruzích. Přátelství, finanční výpůjčky, pomoc při hledání zaměstnání a další jim usnadňovalo přežití v novém prostředí. S postupem času došlo k integraci s již žijící obyvatele amerického kontinentu. Ovšem ti, co nebyli tak adaptabilní, aby odstranili nejvýraznější rysy svého přistěhovaleckého původu, představovali pro ostatní přítěž. Silný přízvuk a výstřední chování oproti normám americké zvyklosti jsou nejčastějšími příčinami potíží. Aspirující na vyšší postavení, ať už pracovní nebo sociální, si nemohli dovolit nechat se stahovat ke dnu vazbami na ty nepřizpůsobivé. Vytvořil se tak relativně častý problém, kdy se rodina začala stranit svých nevhodných známých a příbuzných. Docházelo tak k oslabování příbuzenských vztahů. Setkávali se spíš jen u významnějších událostí, jako při společné oslavě nebo smutku. Lidé se více zaměřili na přátelství vytvořená ve stejné nebo vyšší sociální vrstvě, než na svou rodinu.

Tabu incestu - 41 - Funkce rodiny byly ještě více oslabeny sociálním zabezpečovacím systémem státu. S důchodovými reformami odpadala povinnost rodiny postarat se o své staré rodiče. S tím je spojené odcizení generací rodičů a prarodičů. Děti většinou považují své rodiče za vychovatele a nechtějí dále snášet jejich mentorování. Rovněž ztrácela své převažující postavení ve výchově dětí. Rodiče stráví většinu dne v zaměstnání, aby zabezpečili rodinné prostředí a vzdělávání a výchova je svěřena školám. Tím dochází k vytvoření další propasti, která vzniká mezi rodiči a jejich vyrůstajícími dětmi. Rodiče nemají přehled o aktivitách svých dětí a stejně tak děti mnoho neví o rodičích. Problém nastává v momentě, kdy se rodiče snaží přílišně zasahovat do plánování aktivit dětí. Od ostatních dětí se totiž mohou, pokud jsou viděny v neustálém doprovodu rodičů, dočkat výsměchu a vyčlenění z kolektivu. Shrneme-li tento vývoj, došlo k výraznému oslabení vztahů nejenom mezi členy nukleární rodiny, ale také ve vztazích se širším příbuzenstvem. V americké rodině nebyly asi nikdy přesně vymezeny role a postavení rodičů. S nástupem žen do zaměstnání se ještě více odklonila od ideální představy, podle níž je matka citovým vůdcem rodiny a otec pomocným vůdcem. Současné role se značně překrývají a situace se dost liší od původní ideálu, kdy muži náleží pracovat a zabezpečit rodinu a ženě zajistit chod domácnosti a postarat se o děti (MURPHY, 1998). Matrifokální rodina S tímto typem rodiny se lze setkat u obyvatel chudších vrstev světa, především pak u chudších amerických černošských obyvatel. Matrifokální znamená soustředěná kolem ženy a tedy v matrifokální rodině je to právě žena, kdo vede chod domácnosti a zajišťuje jí živobytí. Nezřídka se stává, že v takovéto rodině je více než jedna žena. Mladé ženy žijí bez manžela společně s dětmi u své matky, výjimkou není ani přítomnost další sestry nebo kamarádky. Matka se přes den stará o děti a dcera mezitím chodí do práce. Přítomnost mužů v matrifokální rodině není kvůli jejich ekonomické nestabilitě trvalá, spíše krátce plní úlohu manžela nebo milence.

Tabu incestu - 42 - U této formy rodiny můžeme v jistém slova smyslu hovořit o adaptaci na problém nezaměstnanosti mužů, který je u černých Američanů velmi častý. Pro svou rodinu představují spíše zátěž, než pomoc. Zákony o veřejné podpoře navíc zakazují přidělení podpory rodinám, ve kterých žije dospělý muž (MURPHY, 1998). 4.3 Příbuzenství Příbuzenství je jedním z mnoha možných způsobů vymezení skupiny lidí na příbuzné a nepříbuzné. Pod pojmem příbuzenství si tedy můžeme představit určité sociální vztahy, i když součástí je také příbuznost na biologickém základě. Příbuznost či nepříbuznost s nějakou osobou řeší příbuzenské systémy, které budou následně podrobněji rozvedeny. 4.3.1 Descendenční systémy Descendence znamená kulturně definovaný vztah mezi předky a potomky. Dále definuje členství v rodové skupině v závislosti na zvyklostech dané kultury. Descendenční systémy dělíme na unilineární a neunilineární (tzv. kognatické). U unilineárních se příslušnost určuje prostřednictvím rodiče a předka pouze jednoho pohlaví. Logicky tedy dále členíme na matrilineární a patrilineární (někdy též označované jako agnátské) (O'NEIL, 2008; SOUKUP, 2008; MURPHY, 1998). Legenda používaných symbolů: manželství ego (nezávisí na pohlaví) muž žena unilineární descendence matrilineární patrilineární kognatická descendence ambilineární bilaterální duální paralelní Tab. 2 Přehled descendenčních systémů

Tabu incestu - 43 - Matrilineární descendence Forma unilineární descendence, která následuje matčinu rodovou linii. Jedinci jsou považováni za příbuzné, pokud je možné vystopovat jejich společný původ od stejného ženského předka. Syn i dcera jsou považováni za matrilineární příbuzné, ale pouze dceřini potomci pokračují v příbuzenské linii. Červeně označení jedinci jsou tedy považování za příbuzné na základě principů matrilineární descendence. Obr. 3 Matrilineární descendence Patrilineární descendence Opět se jedná o formu unilineární descendence, kde se na rozdíl od matrilineární hledí na otcovu rodovou linii. Členství v příbuzenské skupině se dědí přes otce, který je získal od svého otce a tak dále. Analogicky jako u matrilineární descendence i zde patří oba potomci do příbuzenské linie. Příbuzní jsou vyznačeni modrou barvou. Obr. 4 Patrilineární descendence

Tabu incestu - 44 - Antropologie dále rozlišuje na základě unilineární descendence několik skupin podle toho, jaké lidi zahrnují: rod, klan, frátrie, moiety. Rod (angl. lineage) Skupina pokrevních příbuzných v jedné linii, kteří odvozují svůj původ od jednoho společného předka. Příbuzenské vztahy mezi jednotlivými členy jsou přesně známé. Klan (angl. clan) Skupina, splňující definici rodu, která je dále rozšířena až za známé předky. To znamená, že původ se odvozuje od jednoho předka (často mýtického), ale nelze přesně určit vzájemnou spojitost. V některých společnostech se navíc přibírá jméno klanu podle nějaké rostliny či zvířete (tzv. totemismus). Frátrie (angl. phratry) Jedná se o spojení dvou a více klanů v jednu jednotku, ale každý klan si zároveň zachovává svou identitu. Znalost příbuzenských vztahů mezi členy frátrie je minimální. Klany se do frátrií mohou sdružovat například jen za výjimečných událostí jako jsou oslavy nebo pohřby. Moieta (z fr. slova moitié = polovina) Pokud je společnost rozdělena na dvě descendenční skupiny, nazývá se každá z nich moieta. Člověk pak patří buď do skupiny otce, nebo matky. V tomto exogamním systému je zakázáno uzavřít sňatek nebo mít sexuální vztah s jakýmkoliv členem stejné moiety a každý si musí vybrat partnera z moiety opačné. U kognatických (neunilineárních) descendenčních skupin antropologie rozlišuje na tyto základní: ambilineární, bilaterální, duální a paralelní. ambilineární V ambilineárním systému si člověk může při dosažení určitého věku dobrovolně zvolit, zda chce odvozovat svůj původ skrze otce či matku. Tento systém tedy opakovaně kombinuje unilineární vzory (matrilineární / patrilineární), kdy se vzor může v každé generaci lišit.

Tabu incestu - 45 - bilaterální U bilaterálního systému descendence se sleduje původ člověka jak ze strany příbuzných otce, tak i matky. Zde se objevuje symetričnost příbuzenství, jak je patrné z obrázku (viz níže). Obr. 5 Bilaterální descendanční systém duální Ze strany matky je sledován matrilineární původ a ze strany otce patrilineární. paralelní V tomto systému se odvozuje původ muže patrilineárně a obdobně tak původ ženy matrilineárně. Obr. 6 Srovnání duální (vlevo) a paralelní (vpravo) descendence 4.3.2 Terminologie příbuzenství V této kapitole se seznámíme s termíny, které se v antropologii používají při studiu příbuzenských systémů (O'NEIL, 2008; SOUKUP, 2008). konsangvinní příbuzní (angl. consanguinal kin) V překladu se dá říct, že se jedná o pokrevně příbuzné, s nimiž je člověk spojen od narození. Patří mezi ně tedy: rodiče, sourozenci, prarodiče, sourozenci rodičů, atd.

Tabu incestu - 46 - afinní příbuzní (angl. affinal kin) Jedná se o opak konsangvinních. S těmito příbuznými existuje spojení prostřednictvím sňatku. lineární příbuzní (angl. lineal kin) Příbuzní v přímé linii (předkové a potomci). kolaterální příbuzní (angl. collateral kin) Příbuzní se kterými jsme spojeni některým z přímých příbuzných, tzn. pro ego ve vedlejší větvi. Například teta sestra otce či matky. křížový bratranec / sestřenice (angl. cross cousin) Angličtina nerozlišuje pojem cousin, který tedy v češtině může znamenat jak bratrance, tak sestřenici. Pojem křížový zde znamená křížení v pohlaví u sourozenců jednoho z rodičů při vyhledávání bratranců a sestřenic. Jedná se tedy o děti matčina bratra, nebo analogicky otcovy sestry. paralelní bratranec / sestřenice (angl. parallel cousin) Paralelní znamená, že se jedná o děti sourozenců stejného pohlaví. Zde se rozlišují děti sourozenců stejného pohlaví od dětí sourozenců opačného pohlaví (kříž.) 4.3.3 Příbuzenské systémy (angl. kin naming systems) Různé kultury používají označení termíny pro mnohdy úplně jiné příbuzné. Většinou se tento termín odvíjí od sociálního postavení a role příbuzného. Antropologové zjistili že existuje pouze šest základních typů příbuzenských terminologických systémů, podle kterých lze rozdělit veškeré kultury. Tyto systémy nesou název podle kmene nebo národa, u kterého byly poprvé popsány. Rozlišujeme tedy na systém: eskymácký, súdánský, havajský, irokézský, omažský a crowský (O'NEIL, 2008; SOUKUP, 2008).

Tabu incestu - 47 - Eskymácký systém (Eskimo System) Tento systém je hojně rozšířen v současné Evropě a na území Severní Ameriky. Rozeznává členy nukleární rodiny na základě pohlaví a generace: otec (1), matka (2), bratr (5), sestra (6). V Eskymáckém systémů nebere zřetel na otcovu nebo matčinu stranu. Všechny sourozence rodičů označuje podle pohlaví strýc (4) či teta (3) a u jejich potomků se dále nerozlišuje pohlaví. Angličtina používá termín označující jak bratrance, tak sestřenici slovem cousin (7). Obr. 7 Eskymácký systém Eskymácký systém najdeme především ve společnostech, které užívají bilaterálního principu a upřednostňují členy nukleární rodiny před vzdálenějšími příbuznými. Není proto rozdíl mezi sestrou otce nebo sestrou matky, obě jsou to tety. Súdánský systém (Sudanese System) Súdánský systém je de facto opakem Eskymáckého systému. Zde je kladen velký důraz na příbuzenské vztahy. Každý příbuzný nese vlastní označení odvozující se od genealogické vzdálenosti od ega a větve ze které pochází (otec / matka). Zvlášť je tedy rozlišen otcův bratr (3), otcova sestra (5), matčin bratr (6) a matčina sestra (4), které jsme zvyklí souhrnně pojmenovávat strýcové a tety. Pro bratrance a sestřenice existuje dokonce osm různých označení (9-16).

Tabu incestu - 48 - Obr. 8 Súdánský systém Tyto systémy můžeme nalézt v Súdánu, Turecku, Číně, typický je ovšem především pro islámské země, kde si jedinci velmi váží svého původu. Havajský systém (Hawaiian System) Systém velmi podobný Eskymáckému systému s tím rozdílem, že zde je nukleární rodina rozpuštěna mezi širší příbuzné. Příbuzní se rozlišují na základě generace a pohlaví. Sourozenci rodičů mají stejné postavení jako samotní rodiče otec a muži v jeho generaci (1), matka a ženy stejné generace (2). Stejně tak jsou označeni bratr a všichni mužští potomci jeho generace (3), obdobně sestra a ženy (4). Jsou považováni za bratry a sestry, není tedy žádným překvapením, že sňatek mezi nimi je zakázaný. Obr. 9 Havajský systém Havajský terminologický systém zaujímá asi třetinu světových společností. Většinou jde o menší společnosti, hojně je zastoupen na Polynéských ostrovech, obvykle spojovaných s ambilineární descendencí (jedinec si v určitém věku volí, odkud se bude odvozovat jeho původ).

Tabu incestu - 49 - Irokézský systém (Iroquois System) V Irokézském příbuzenském systému se stejným názvem označuje otec a jeho bratři (1), stejně tak matka a její sestry (2). Dále se rozlišují potomci těchto příbuzných od potomků, kde dochází ke křížení pohlaví (ve vztahu rodič a jeho sourozenec). Jinými slovy paralelní bratranci (5) a sestřenice (6) od křížových bratranců (7) a sestřenic (8). Paralelní bratranci a sestřenice zde mají stejné postavení jako bratr a sestra a nesou i stejné označení. Rodiče křížových bratranců a sestřenic mají samostatné označení (3, 4). Obr. 10 Irokézský systém Omažský systém (Omaha System) Omažský příbuzenský systém je charakteristický u společností, založených na patrilineární descendenci. Tento systém nedodržuje generační členění. Stejným pojmem jsou zde označeni sourozenci a paralelní bratranci (5) a sestřenice (6). Otec a otcovi bratři (1) nesou stejné označení, stejně tak matka a její sestry (2) a k tomu ještě navíc dcery matčina bratra. Matčini bratři a jejich synové mají obdobně také stejné označení (4). Z dosavadního je patrné, že je kladen velký důraz na patrilineární větev, kdežto matčina strana je nevýznamná. Strýcové z otcovy strany mají v tomto systému stejné postavení jako biologický otec. Obr. 11 Omažský systém

Tabu incestu - 50 - Crowský systém (Crow System) Crowský systém je zrcadlovým obrazem omažského. Opět zde není dodržováno generační členění s tím rozdílem, že zde se dodržuje matrilineární descendence. Sourozenci a paralelní bratranci (5) a sestřenice (6) mají stejné označení. Matka a její sestry (2) se těší nejvýznamnějšímu postavení, otcova větev je naopak nevýznamná. Otec a jeho bratři (1) jsou označeni stejně jako synové otcovy sestry (3). Obr. 12 Crowský systém 9% 6% 9% 11% 36% Eskymácký Havajský Irokézský Omažský Crowský Súdánský 29% Obr. 13 Graf znázorňující zastoupení jednotlivých systémů

Tabu incestu - 51 - Systém v ČR Současný příbuzenský systém v Čechách nerozlišuje některé afinní a konsangvinní příbuzné, ani to, zda se jedná o příbuzné z otcovy či matčiny strany (označení teta jak pro sestru matky, tak pro sestru otce, manželku otcova bratra i manželku matčina bratra). Ve staročeských zvyklostech se kromě toho vyskytovaly ještě některé zvláštnosti. Každý pokrevní příbuzný z otcovy strany je strýc a ženského pohlaví teta. Mužský člen z matčiny strany byl pak označován pojmem ujec. Obr. 14 Příbuzenský systém v ČR

Tabu incestu - 52-5 Tabu Německý odborný lékař a psychoanalytik Hartmut Kraft (*1949) se k tématu tabu dostal, když byl požádán W. Mertensem, aby téma zpracoval pro nadcházející knihu 11. Tabu ho natolik zaujalo, že se mu později sám začal ve větší míře věnovat. Ve své knize vyslovuje deset tezí ohledně tabu (KRAFT, 2006). 1) Tabu jsou v kursu. Tabuizace a tabu jsou aktuální fenomény naší společnosti. Kraft tabu nazývá imperativem vyhnutí a uvádí, že zvláštnost tabu nespočívá pouze v imperativu samotném, ale rovněž v reakci na jeho případné překročení. Jako příklady ze současnosti, nebo z nedaleké historie poukazuje na nejrůznější jazyková tabu. Ubozí negříci, kteří v podobě kývajících negříků způsobně děkovali v kostelech za ofěru, se proměnili v černé Afričany (KRAFT, 2006, s. 7). 2) Tabu je imperativ vyhnutí, při jehož překročení hrozí vyobcování z kolektivu. Pojem tabu se v průběhu dějin již dočkal mnohých interpretací a definic. Aktuální tabu, tabuizace nového, nebo naopak odtabuizování věci zpravidla odráží aktuální psychosociální problémy společnosti. Ku příkladu dlouze debatované svolení zákona povolující eutanazii v Nizozemí a Belgii. 3) Tabu jsou v neustálém pohybu. Tabuologie by byla nanejvýš vzrušující společenská věda o aktuálně platných hranicích jednání, slova a myšlení. Změny ve společnosti mění společenská tabu a stejně tak na druhou stranu prolomení tabu může implikovat změnu ve společnosti. Lidé si vždy snažili ulehčit si tíživou situaci vytvářením vtipů na témata blízká něčemu zakázanému. 11 Jedná se o knihu Handbuch psychoanalytischer Grundbegriffe autorů W. Mertense, B. Waldvogela

Tabu incestu - 53 - Například zde lze spatřit ony hranice, jako tomu bylo a stále je v některých totalitních režimech. Svá vlastní tabu ani tabu společenská totiž v mnohých případech vůbec nepoznáme. Naše myšlenky tedy zdaleka nejsou tak svobodné, jak bychom si často přáli (KRAFT, 2006, s. 8). 4) Tabu zahrnují široké formální spektrum jevů od tabu vědomých a veřejně diskutovaných, přes nonverbálně zprostředkovaná až po tabu nevědomá. Již dříve zmíněná jazyková tabu vyvolala všeobecný veřejný ohlas a rozruch, mohou tedy být příkladem vědomých a veřejně diskutovaných tabu. Mezi nonverbální tabu lze zařadit události, které se jedinci ve své stydlivosti snaží veřejnosti zamlčet. Kdo by se také chlubil alkoholismem, nebo nemanželským potomkem; to jsou prostě věci, o kterých se nemluví. Příkladem nevědomého tabu je četnost výskytu incestního vztahu v rodinách. Všeobecně bylo vždy akceptováno incestní tabu, ovšem četnost jeho výskytu si až do nedávné doby nikdo nepřipouštěl. 5) Tabu slouží k vytvoření a zajištění identity. Určité tabu vymezuje okruh své působnosti, vytváří představu o tom, co do něj spadá a co nikoliv. Imperativ vyhnutí tak definuje hranice, jejichž překročení může vyústit ve vyobcování z kolektivu. Navíc je třeba mít na paměti, že vytyčené hranice nemusí být pro všechny stejné, ba co víc, pro někoho se vůbec nemusí jednat o tabu. 6) Tabu jsou vždy vázána na kontext každá skupina, každé místo a každá doba mají vlastní, často velmi odlišná tabu. Kontextuálnost tabu asi není třeba dlouze podpírat argumenty. Až na pár výjimek jsou tabuizované věci vázané na konkrétní území, společnost, skupinu lidí, dobu, či nějakou kombinaci vyčtených. Názorným příkladem je dotykové tabu u doktorů. Místa, kterých se během vyšetření musí dotknout nepodléhají v ordinaci dotykovému tabu, ale kdekoliv mimo ni už ano.

Tabu incestu - 54-7) Neexistuje žádné pratabu, z něhož lze naše tabu odvodit. Na často kladenou otázku, zda existuje nějaké pratabu, ze kterého lze všechna ostatní tabu odvodit odpovídá Kraft záporně. Je-li totiž brána v úvahu kontextová vázanost tabu a význam pro vytvoření a udržení skupinové identity, jeví se jedno univerzální tabu jako věc čím dál tím více nepravděpodobnější. Stejně tak není možné zúžit pojem tabu na Polynésii. Význam slova tabu je znám všem kulturám, ovšem až objevením slova tabu bylo zaplněno bílé místo ve slovní zásobě světových jazyků. 8) Tabuizace je psychosociální mechanismus, založený v nás samých a působící jak intrapsychicky, tak mezilidsky, jenž se může stále znovu manifestovat prostřednictvím nových tabu. Vztah tabuizace k tabu je přitom stejný jako vztah potlačování k potlačenému nebo popírání k popřenému. Na rozdíl od potlačování, popírání, izolování obrácení v opak apod., tedy individuálních, intrapsychických mechanismů odvrácení a překonání konfliktů, má tabuizace charakter mezilidský, vztahuje se tedy na konkrétně definovanou skupinu (KRAFT, 2006, s. 11). Tabu vymezuje svou účinností jedince či skupiny osob, což lze chápat jako interpersonální obranu. Daná skupina si tímto může vybudovat a posléze chránit svou identitu, vylučujíce tak pronikání nežádoucího do svých řad. 9) Účinnost tabu je preoidipiálně zakotvena. Hrozba vyobcování z kolektivu se dotýká existenciálních strachů (strachu ze smrti). Člověk již od svého raného dětství chápe hrozbu vyčlenění z určitého kolektivu jako bytostnou. Jak potvrdily psychologické výzkumy mozku, vyvolává v člověku hrozba sociálního vyobcování pocity, obdobné pocitům tělesné bolesti. Právě proto lidé reagují na tuto možnou událost více či méně úzkostlivě a ve většině případů tabu respektují.

Tabu incestu - 55-10) Mana vzniká skupinovou interakcí a hodí se jako konceptuální pojem, jehož pomocí můžeme popsat způsob účinku. V Polynésii byl pojem tabu spojován s pojmem mana, což představuje nadpřirozenou sílu, kterou tabu má. Čím větší manu tabuizovaná věc má, tím větší zóny se tabu týká. Lze tedy množství mana přirovnat k měřítku síly tabu, jež stanovuje jeho moc (KRAFT, 2006). 5.1 Vztah tabu a náboženství Pojem tabu je spojen s přívlastky jako jsou: nedotknutelné, nebezpečné, neznámé, které tvoří kontrast s dalšími: posvátné, zakázané, náboženské. Některá z těchto přídavných jmen v nás mohou vyvolat asociaci s náboženstvím či vírou namísto toho, aby nás jako první napadl termín tabu. Vyvstává zde otázka toho, jaký je vlastně vztah tabu a náboženství. Existuje velké množství interpretací tabu, z nichž některé jej ztotožňují například s mravními a náboženskými principy. Tabu ovšem nelze zúžit jen na vybrané oblasti, dotýká se jich totiž všech. Nelze si tedy přivlastnit výklad tohoto pojmu pouze pro určitou oblast a tvrdit, že u ostatních se již o tabu nejedná (MURPHY, 1998). Pokud bychom chtěli srovnávat tabu a náboženství, bude nejpřehlednějším způsobem zhodnotit jednotlivé základní aspekty, které tyto pojmy představují. Stručný rozbor názorně ukáže, že nelze ztotožnit jeden termín s druhým. Prvním a asi nejzásadnějším rozdílem mezi tabu a náboženstvím je princip vzniku a uplatňování moci. Náboženství vyznávají různé síly, nehledě na to ať už se jedná o přírodní síly, podobu Boha, nebo jiná božství. Tyto síly definují pro své věřící základní principy morálky, které jsou jim vykládány skrze náboženské texty nebo samozvané vyvolené. Tímto jsou determinováni ke směrování svých činů a životů, je jim určeno co je dobré a co špatné. Vyšší princip či božská síla zbavuje člověka odpovědnosti, poskytuje mu pocit bezpečí, ale zároveň trestá za jakékoliv provinění vůči restrikcím. Těm kdo kráčí správnou cestou budiž odměnou spása a tedy zbavení se strachu ze smrti, jak je tomu u většiny případů náboženství. Marně bychom asi u tabu

Tabu incestu - 56 - hledali některý z výše uvedených rysů, přítomných u náboženství. Jeho sílu a posvátnost neurčuje žádný princip nebo božstvo. Tabu se zakazuje samo sebou, nikoliv z příkazu nějaké vyšší moci. Původ tabuizovaného zákazu je ve většině případů neznámý a nám nezbývá než se smířit s tím, že byl, je a bude nehledě na vnější okolnosti. Dalším rozdílným znakem náboženství a tabu je fakt, že lidé se do vztahu k náboženství dostávají pozvolna a postupně, většinou na základě vlastní víry. Pokud v některé fázi dospějí do bodu, kdy se jejich přesvědčení dostává do rozporu s náboženskými principy, mohou se svobodně rozhodnout nevěřit, nebo přejít na jinou víru. Obdobné je to i s morálními principy a nepsanými pravidly. Tyto konvence mají kořeny v dávné historii společenských smluv, teorii lidských práv a svobod, které byly postupem času všeobecně přijaty za účelem zabezpečení klidu a rovnosti ve společnosti. Za jejich porušení není žádná sankce, snad jen kromě opovržení zúčastněných. Na druhé straně je tabu, které nečiní rozdílů a nedává právo výběru. Člověk nemá možnost si svobodně vybrat, zda v něj bude věřit či nikoliv, protože už pouhé pomyšlení na něj je tabuizováno. Kultury respektující tuto sílu se jí podřizují se samozřejmostí a dobrovolností, neznajíce původ ani důvod tabu. Stejně tak skálopevně jsou přesvědčeni o nutnosti trestu při porušení tabu. Vykonání trestu je zároveň dalším rozdílem mezi tabu a náboženstvím. Věřící hledí, aby na sebe případným porušením přikázání neseslali hněv božstva. V případě trestu za porušení tabu jde podobně jako u zákazu o samočinný proces, bez jakýchkoliv vnějších zásahů. Navíc je ještě přítomna zvláštnost, a to přenositelnost tabu. Ten, kdo poruší tabu, se sám stane tabu (POLIFKOVÁ, 2006; MURPHY, 1998). 5.1.1 Posvátné a profánní Původ rozdělení na posvátné a profánní lze připsat na vrub francouzskému sociologovi Émilovi Durkheimovi (*1858 Épinal 1917 Paříž). Ve své práci Elementární formy náboženského života zkoumal a popsal různé teorie o původu náboženství. Ovšem nebyl spokojen s žádnou z nich a tak svou pozornost zaměřil na subjektivní zkušenosti. Dospěl k závěru, že většina přírodních úkazů a zajímavostí, které lidé uctívají, nejsou natolik zvláštní či odlišné, aby v lidech vyvolávali takové pocity. Stejně je tomu se sny a odrazy. Opět závisí na konkrétní kultuře jaký důraz přikládají danému fenoménu.

Tabu incestu - 57 - Dle Durkheima neleží původ náboženství v předmětech uctívání, ale v přístupu a víře věřících. Na některé předměty, jevy, činnosti atd. reagují lidé s pocitem posvátné bázně, někdy až strachu. Tyto věci pro ně představují něco výjimečného, něco s čím se každodenně nesetkávají. Durkheim právě zde spatřuje dualismus, který rozlišuje na kategorie sféry posvátné (sakrální) a profánní (každodenní). Durkheim věřil, že toto rozdělení vnímaného světa na posvátný a světský (běžný) je základní vlastností lidského myšlení. Sám získal takovou zkušenost s dualismem během svého dospívání v pobožné domácnosti (MURPHY, 1998). Posvátné předměty mohou vypadat úplně stejně jako předměty světské; jejich odlišnost a bázeň, kterou vzbuzují, jsou arbitrární, libovolné (MURPHY, 1998, s. 174). Durkheim zakončil své bádání s přesvědčením, že náboženský význam není náhodný, ale dává smysl pouze vzhledem ke zbytku kultury. Tedy pocit posvátna pro určitou věc je vytvořen společností. Náboženství dle Durkheima vzniká ze společenského života, ale také ho vyjadřuje. Svou teorii Durkheim podpírá různými příklady společenských systémů, například na totemickém náboženství australských domorodců. Totemické klany mají svého posvátného předka (totem) a jednotlivci navíc mohou mít své vlastní totemy. S tím jsou spojené určité rituály, obřadní předměty atd. (MURPHY, 1998). 5.2 Typologie tabu Pravděpodobně nelze jednoznačně říci, že některé tabu je společné všem kulturám a společnostem, nicméně je možné uvést, že všeobecně tabuizovanými jsou incest a kanibalismus. Steiner zdůrazňuje vztah mezi tabu a noa v kontextu Polynéských zvyků. Nejedná se o opak, nýbrž o vzájemnou výlučnost. Zrušením tabu vzniká stav noa, který se týká buď, do této doby, tabuizovaného předmětu nebo tabuizované sféry vlivu. Rovněž se domnívá, že použití Durkheimova rozdělení na posvátné a profánní 12 nelze aplikovat na tento kontext tabu a noa. Posvátné a profánní vyjadřuje vztah napětí a polarity: profánní ohrožuje posvátné, posvátné musí být chráněno před profánním. Tento koncept je Polynéskému pojetí tabu a noa úplně cizí, lépe je možné jej chápat 12 Více viz kapitola 5.1.1 Posvátné a profánní

Tabu incestu - 58 - jako svázaný nebo nesvázaný s tabu. Steiner rozlišuje v Polynésii dvě hlavní kategorie: osobní tabu (Personal Taboos) a tabu nečistého a nákazy (Taboos of Impurity and Contagion) (STEINER, 1967). 5.2.1 Osobní tabu Funkčnost osobních tabu je podle Steinera dvojího významu. Za prvé zakazuje činy ostatním spojené s tabuizovanou osobností. Druhý význam umožňuje silné osobnosti (vysoce postavené) klást ostatním další požadavky v rámci svého ctěného těla. Takováto procedura byla běžná u Maorských kmenů, kde náčelník prohlásil o dané věci, že je jeho hlavou nebo páteří a tak ji získal. Obdobným způsobem bylo možné získat i území. Pokud měl již na předmět nárok běžný člověk, náčelník ho vysoce kompenzoval, jinak by to poškodilo jeho manu (Polynéský idiom pro vznik sporu s postavením). Dokonce i běžní lidé mohli využívat tohoto práva, ovšem v mnohem menším rozsahu. Spojovali daný předmět nikoliv s tělesnou částí (jako náčelník), ale se svým jménem. Tak vlastně vytvořili své vlastní osobní tabu, čímž si věc přivlastnili. Věřili, že takto vytvořené tabu mělo ochranný mechanismus, který bránil majitelovo vlastnictví. Steiner uvádí konkrétní příklady ochranných tabu proti zlodějům, kde čerpá od Turnera 13. U těchto tabu je opět důležité nezapomínat, že účinnost tabu se již dále vykonává nezávisle na majitelovi vlastnící toto tabu (STEINER, 1967). The Sea-pike taboo (tabu mořské štiky) Pokud chtěl majitel chránit například pěstované plody proti zlodějům pomocí tohoto tabu, musel uspořádat listí z kokosové palmy do tvaru mořské štiky a zavěsit je na daný strom či keř, jež měl být chráněn. Běžný zloděj se takových stromů obával dotknout. Věřil totiž, že jakmile by se ke stromu vrátil příště, tak by se vymrštila ryba daného popisu (zde mořská štika) a smrtelně by ho zranila. The ulcer taboo (vředové / nádorové tabu) Příprava tohoto tabu spočívala v zakopání ulity škeble na určité místo a vztyčení tří nebo čtyř rákosových listů svázaných nad škeblí tak, aby to vypadalo jako hlava člověka. To představovalo vlastníkovo přání a prosbu, aby byl každý případný zloděj 13 Turner, George. Samoa A hundred Years Ago and Long Before. London: 1884.

Tabu incestu - 59 - postižen vředovitými boláky po celém těle. Pokud zloděj zhřešil a následně otekl, přiznal se a poslal vlastníkovi území dar, který mu na oplátku poslal přírodní bylinu jako lék a záruku odpuštění. The Death taboo (tabu smrti) Do malé dýně se nalil olej a ta se zakopala poblíž určitého stromu. Místo bylo označeno malým kopečkem bílého písku. Už jen pohled na takovéto místo vyvolával v případném zloději strach (STEINER, 1967). 5.2.2 Tabu nečistého a nákazy Všeobecně známé tabu, patřící do této kategorie je menstruační tabu žen. V Polynésii má toto tabu jeden zvláštní a závažný rys, který se liší ostrov od ostrova a kmen od kmene. Žena musí být držena z dohledu ostatních a dodržovat striktní hygienu, aby se později mohla začlenit zpět do společnosti. U Marquézů žena musela být držena z dohledu ostatních po tři dny. U většiny Maorů žena vykonávala běžné práce a mohla se volně pohybovat, tabuizovány byly pouze tělesné sekrety. U kmene Tuhoe ženy musí dodržovat speciální očistný rituál kopa. Pozoruhodné je, že k tomu mohou využít pouze jeden určitý druh mechu a mohou jej vykonat pouze na určitém místě v lese. Toto místo je známé pouze ženám; pokud by ženu během rituálu spatřil muž, představovalo by to pro ní tak závažné ponížení, že by mohlo být dostatečným důvodem pro sebevraždu. Steiner se domnívá, že tyto odlišnosti se neodvíjí od dlouhodobějšího odloučení od ostatních společností. Konkrétní formy menstruačního tabu nemají ve svých odlišnostech žádný výrazný sociální význam, ale obecný postoj k tabu v Polynésii je vypořádat se s důležitou situací.

Tabu incestu - 60 - Dalším příkladem je tabu při porození dítěte. Opět se odlišuje v závislosti na kulturách. Velice striktní tabu obklopuje nemoci a smrt. Starost o nemocné je téměř nemyslitelná. Důvody takového chování se nazývají matee. Matee vyjadřuje zranění, počínaje drobným úrazem až po úmrtí. Bodnutí do prstu znamená matee, pocit bolesti v některé části těla je matee. Matee znamená zabít nebo být zabit či poškozen (v souvislosti s neživými objekty). U většiny Polynésanů po smrti jedince již nelze daný dům používat. V případě úmrtí náčelníka se do domu dokonce nesmělo ani vstoupit a velmi často se od domu odkláněly i cesty (STEINER, 1967). Steiner se ve své knize zabýval studiemi ostatních vědců v oblasti tabu. Frazer také vidí jako jedno z nejstriktnějších tabu, které se vztahuje všechny, co se dotkli ostatků mrtvého, nebo asistovali při jeho pohřbu. Na ostrově Tonga byl běžný člověk, který se dotkl mrtvého náčelníka tabuizován na deset lunárních měsíců. Jiný náčelník, který se dotkl mrtvého náčelníka byl tabuizován na tři až pět měsíců, v závislosti na postavení zemřelého. Pohřebiště byla rovněž tabu (STEINER, 1967). Velkou horlivost a zanícení ve studiích Hebrejské Bible prokázal skotský učenec William R. Smith (*1846 Keig 1894 Cambridge). Tato bible vyznává mnohé tabu, které Smith považuje za bezduché a archaické zákazy primitivních ras. Tabu přenosu nečistého a nákazy, které se objevuje v Pěti knihách Mojžíšových (Pentateuch) označuje za nejnižší formu pověr 14. Jako příklad, znázorňující primitivnost uvádí zvyk obětního beránka. Kněz přikládá ruce na hlavu žijícího kozla a vyznává se ze všech křivd, přestupků a dokonce i hříchů dětí Izraele. Tím se zbavuje viny a obětováním kozla se toto břemeno přenáší do izolované pustiny. Pustinou je zde míněna posvátná očistná poušť. Smith kritizuje právě tuto primitivní víru v očištění se a zbavení se tabu nákazy přenosem viny a následnou obětí (STEINER, 1967. 14 ang. originál: the lowest form of superstition

Tabu incestu - 61-5.2.3 Vznik tabu, tvůrci tabu (uplatňování moci) Pojem mana představuje něco, co je neobyčejně mocné. Něco, co určuje nadpřirozenou sílu a vliv věci. Věcí zde můžeme rozumět člověka, stejně tak jako neživý předmět. Mana je vždy spojené s vlivem na okolí. U lidí množství mana určuje disponibilní sílu a vliv jedince na okolí. Jednoduše si lze představit vládce kmene. Ostatní členové si od náčelníka drží náležitý odstup a chovají ho v úctě. Jeho mana je dokonce tak silné, že by běžní lidé při přímé konfrontaci s ním nevyšli z této situace bez úhony. Proto v mnoha kulturách vznikl řád kněží, kteří zprostředkovávají komunikaci mezi vládcem a běžnými lidmi. Vlastní totiž také určité množství mana; ne tak silné jako sám vládce, ale zároveň dostatečné, aby se s ním mohli bez obav setkat (KRAFT, 2006). V Polynésii rozlišovali hierarchický systém podle tělesných částí. Nejdůležitější částí byla páteř, po které ihned vzápětí následovala hlava, jež podle Polynésanů byla sídlem mana a poté údy. Nejvyšší moc představovala hlava náčelníka, jeho mana se zmenšovala během jídla, nebo po ostříhání vlasů. Člověk, který náčelníka stříhal musel být po určitý čas krmen a dokonce nemohl svýma rukama vykonávat určité důležité aktivity. Až takový vliv mana náčelníka má na obyčejné lidi. Čím větší je množství mana, kterou osoba disponuje, tím mocnější a závažnější je tabu, touto osobou vytvořené. Tvůrce tabu, tedy velice významně ovlivňuje jeho funkčnost a trestnost jeho porušení. Jedním z hlavních důvodů vzniku tabu je bezesporu uplatňování a udržování moci. Posvátná bázeň a strach z moci vládce uchovává ostatní v poslušnosti a pokoře (STEINER, 1967).

Tabu incestu - 62-6 Incest 6.1 Jevy ve společnosti Společnost prošla od počátků dějin rozsáhlými změnami. Stejně jako se měnila základní struktura společnosti, docházelo i ke změnám v konkrétních sociálních otázkách. Některé fenomény byly a stále jsou ve společnosti tak široce rozšířeny, že pro ně vznikly ustálené pojmy. V této kapitole následuje vysvětlení těch nejznámějších. 6.1.1 Westermarckův efekt E. A. Westermarck byl finský badatel, který patřil mezi evolucionisty zastávající především biologickou teorii vzniku tabu incestu. Navazoval tak na práci anglického přírodovědce Ch. Darwina, známého svou teorii přirozeného evolučního výběru. Ve své knize The History of Human Marriage (Westermarck, 1894) vyjádřil názor, že lidé, žijící od časného mládí v těsné blízkosti vedle sebe si vůči sobě vypěstují sexuální averzi. Nemusí se nutně jednat o blízké příbuzné, avšak předpokládá že ve většině případů vedle sebe vyrůstají pokrevně příbuzní. Tento jev je v dnešní době označován jako Westermarckův efekt. Ve své době si však Westermarck vysloužil kritiku spousty badatelů, především od J. G. Frazera. Frazer oponoval, že kdyby instinkt proti provozování incestu vznikl přirozeným výběrem, nebyl by důvod, aby v každé kultuře existovalo tabu incestu (SOUKUP, 2008; PARKER, 1976). 6.1.2 Kibucový efekt V minulosti byly studovány Izraelské společenské osídlení, nazývané Kibbutzim. Studie poskytly zajímavé informace, které vykazují společné znaky s Westermarckovou teorií a proto tento jev, označovaný jako Kibucový efekt, bývá rovněž zmiňován v souvislosti s Westermarckem. V těchto osídleních spolu vyrůstají malé skupinky dětí až do doby určité zralosti (věk zhruba 12 13 let). Skupiny obsahují lidi obojího pohlaví, na které dohlíží náhradní matka metopolet. Tito jedinci vyrůstají ve stejném společenském prostředí, sdílí stejné vzdělání, stravování, sociální zařízení atd. Lze je tedy považovat za sociologické sourozence. Badatel Talmon (1964) a později Shepher (1971) zkoumali tři vybrané kibbutzi a zjistili, že nedochází téměř k žádným sňatkům

Tabu incestu - 63 - mezi lidmi, kteří vyrůstali ve společné skupině. Obyvatelé uvádí, že se za dobu, co spolu strávili ve skupině poznali natolik dobře, že již pomalu není co objevovat. Dotázaní mladí muži rovněž uvedli, že vztah s dívkou ze stejné skupiny by pro představoval všednost a nedostatek vzrušení. Zajímavé na tomto efektu je to, že neexistuje žádný zákon nebo zákaz, který by omezoval vztahy mezi jedinci ze stejné skupiny. Dokonce se v jejich myslích ani žádné výčitky nebo pocit provinění, pokud by navázali vztah s někým ze skupiny (PARKER, 1976). 6.1.3 Oidipovský komplex Název je odvozen od jména Oidipus, což je postava z řecké mytologie. Dochází ke vzniku erotického vztahu mezi dítětem a rodičem opačného pohlaví. Současně s tím dítě chová nepřátelské city k rodiči stejného pohlaví. Oidipovský komplex se stal jádrem psychoanalytických teorií Sigmunda Freuda, který jím vysvětluje například totemismus a zákaz incestu. Podle Freuda je původ Oidipovské komplexu v pratlupě, což je označení, které přebírá od Darwina. Podle této představy byla původní formou rodiny malá skupina, kterou vždy ovládal despotický dospělý muž. Zbytek skupiny byl tvořen ženami a dětmi. Jedním z výsostných práv mužského vůdce skupiny bylo sexuální právo na všechny ženy z jeho skupiny a to včetně dcer. Synové ovšem na svého otce žárlili a v nenávisti a touze po ženách otce zabili. Své dílo ještě završili tím, že snědli jeho tělo, aby tak získali moc, kterou pro ně představoval. Zde Freud přebírá teorii Robertsona Smithe o významu totemické hostiny. Smith se domnívá, že obřadní akt společného pojídání masa totemického zvířete je prvotním náboženským aktem. Pojídání druhu totemického zvířata ve všední čas je ovšem zakázáno a tedy tabu. Později ale na ně začínaly doléhat výčitky svědomí. Ve snaze odčinění svého činu vytvořili ze svého otce symbol tím, že jej ztotožnili s určitým zvířetem. Zvíře představuje totem a odtud pochází termín totemismus. Od tohoto, nyní již posvátného a mýtického zvířete dále odvozují svůj původ. Aby navíc ještě potlačili své touhy po ženách, vytvořili tak trvalý zákaz vztahu z jakoukoliv ženou ze stejné skupiny. Lze říct,

Tabu incestu - 64 - že právě zřeknutím se práva na ženy své skupiny vzniká incestní tabu (POLIFKOVÁ, 2006; STEINER, 1967). Freud na základě svých psychoanalytických zkušeností připisuje původ dětských neuróz, fóbii ze zvířat právě Oidipovskému komplexu. Dítě si strach z otce a obavy z potrestání přenáší na nějaké zvíře, kterého se pak bojí. Své tvrzení podkládá reálnými příklady dětí, trpících psychoneurotickým onemocněním. V dítěti se mísí pocity nenávisti vůči otci (snaha soupeřit o matku) s pocitem uctivého zájmu. Tento ambivalentní vztah a z toho pramenící úzkostné pocity přesouvá na jiný objekt, který otce nahrazuje (FREUD, 1991). Freudův komplex se odehrává v přesně vymezené společenské organizaci. V rodinném kruhu, kde je otec, matka a děti. Oidipovský komplex se vyskytuje v patrilineární árijské rodině, kde je rozvinuta otcovská moc opřená o římské právo a křesťanskou morálku. Podle Freuda se tento jev vyskytuje v každé barbarské a divošské společnosti. Malinowski se však domnívá, že tato myšlenka je nesprávná. Zabýval se obyvateli Trobriandových ostrovů z jihovýchodu Nové Guineje. Tito divoši jsou matrilineární, příbuzenství se odvozuje pouze od matky a rodová posloupnost i dědictví tedy přechází v ženské linii. Chlapec přejímá vše od matčina bratra či sestry z matčiny strany, nikoliv po otci. V období, kdy mezi milenci na Trobriandových ostrovech vzniká trvalejší vztah, bydlí ve společném obydlí spolu se dvěma nebo třemi dalšími páry (bachelor's house). Usadí se až po uzavření manželství, které je monogamní. Výjimku tvoří náčelníci, kteří manželek mají více. Rozdíl od našeho modelu manželství je především v tom, že manžel není považován za otce dětí, jak je tomu u nás. Divoši věří, že dítě bylo vloženo do matky pomocí zemřelého ducha její příbuzné. Manžel děti opatruje a chrání, je pro ně pak milovaným přítelem. Veškerá autorita náleží matčinu bratrovi. Mezi nimi není blízký vztah následkem přísného tabu a každý má svou vlastní domácnost. Matka se však před bratrovou autoritou sklání a on má moc nad jejími potomky. Jsou jeho jedinými dědici, během života jim předává své dovednosti. Zásobuje sestřinu domácnost potravou ze svých plodin. Otec je pro děti

Tabu incestu - 65 - dobrým přítelem, rodinu živí částečně a pracuje především na své sestry. Manželství je patrilokální, dívka se stěhuje do domu svého manžela. Mezi chlapci a dívkami existuje přísné tabu již od raného dětství. Vzorec života a uspořádání rodiny je zcela odlišné od naší kultury. Malinowski se domnívá, že Oidipův komplex nelze aplikovat na takto uspořádanou rodinu (MALINOWSKI, 2007). Bronislaw Malinowski si stojí za svým tvrzením, že na Trobriandských ostrovech oidipovský komplex neexistuje. Murphy vidí v této argumentaci rozpor, protože k vývoji oidipovského komplexu dochází mezi čtvrtým a sedmým rokem života. Na Trobriandských ostrovech se chlapec nemůže stát strýcovskou autoritou, dříve než ve dvanácti. Murphy uzavírá problematiku oidipovského komplexu s tvrzením, že pochybuje, že je na světě místo, kde by komplex nemohl existovat (MURPHY, 1998). Murphy popisuje příběh podobný Oidipovi, se kterým se setkal u brazilského kmene Munduruků. Původ tohoto příběhu ovšem nemá žádnou spojitost se samotným řeckým příběhem o Oidipovi. Murphy se domnívá, že potvrzuje univerzálnost oidipovské zkušenosti a potřebu lidí celého světa o ní hovořit ve svých bájích a mýtech, aby tak uvolnili napětí, jež vyvolává (MURPHY, 1998). Kdysi žil muž zvaný Wakörömpö, který byl tak ošklivý, že ze studu utekl do lesa. Slunce to znamená duch Slunce se nad ním smilovalo, vložilo ho do dělohy své ženy, a když se tento člověk znovu narodil, vytvořil z něj krásného muže. Wakörömpö se vrátil do své vesnice, kde z něj závistivý muž jménem Karuetaouibö vymámil tajemství jeho přeměny. Karuetaouibö se snažil zopakovat celý postup, ale měl pohlavní styk s ženou Slunce, zatímco Wakörömpö nikoliv. Rozlícený duch Slunce jej dal do manželčiny dělohy, ale když se narodil, tak jeho rysy groteskně zdeformoval. Když se Karuetaouibö vrátil do vesnice, Wakörömpö mu zazpíval písničku 'Byl jsi zvědavý na matčinu vagínu'. Později byli oba muži zabiti nepřáteli, kteří jim usekli hlavy a vzali si je jako trofeje. Jednoho dne se obě hlavy vznesly k nebi a jejich únosci na ně začali střílet. Wakörömpöva hlava unikla, zatímco Karuetaouibövě vystřelili oči, což je trest, který sudičky přiřkly Oidipovi po odhalení jeho zločinu (MURPHY, 1998, s. 179).

Tabu incestu - 66-6.2 Incest v přírodě Obecně je možné označit incestní chování v přírodě jako inbreeding (někdy označované jako inbred). V podstatě se opět jedná o příbuzenské křížení. V této kapitole se jedná spíše o biologické pojetí, než sociologické či antropologické. Není ovšem účelem podrobně rozebírat složitou terminologii genetiky, a proto jsou zde pojmy uvedeny v co možná nejjednodušší formě. Ve slovníku je inbreeding definován jako plození potomků pářením se blízce příbuzných organismů. V extrémním případě se může jednat o samooplození, které se vyskytuje u některých rostlin a živočichů. Inbreeding zvyšuje šanci, že se recesivní alely jak žádoucích, tak nežádoucích vlastností stanou homozygotními a projeví se ve fenotypu. U lidí je množství inbreedingu určité populace silně ovlivněno tradicemi a zvyky. Inbreeding je rovněž standardní hospodářská metoda k rozvoji požadovaného genotypu a vývoji čistých linií u rostlin a živočichů. 15 Jak již bylo řečeno, při inbreedingu dochází ke snižování počtu heterozygotů v populaci, což má za přirozený následek zvyšování počtu homozygotů. Během výzkumu byl zaveden pojem alela společného původu, tzv. ibd alela (z anglického Indentical by Descendent). Jedná se o alelu, kterou jedinec zdědil od společného předka (angl. common ancestor). Stupeň inbreedingu u jedince lze stručně shrnout jako příbuznost mezi jeho rodiči, proto se vědci zaměřují na výpočet následujících koeficientů (MiMi.hu Biology, 2009; LANGE, 2003) : Kinship koeficient Ф ij Míru příbuzenství mezi dvěma příbuznými i, j lze nejjednodušeji vyjádřit jejich kinship koeficientem Ф ij. Tento index byl definován jako pravděpodobnost, že náhodně vybraný gen i a náhodně vybraný gen j ze stejného autosomálního (jiného než pohlavního chromozomu) lokusu 16 jsou společného původu (zděděné od společného předka). 15 Pozn. Překlad autora z anglického textu, Dostupné z: http://medical-dictionary.thefreedictionary.com 16 Lokus je genetický termín označující přesné místo (pozici) na chromosomu, na kterém se vyskytuje příslušný gen nebo polymorfismus.

Tabu incestu - 67 - Inbreeding koeficient f i f i jedince i je pravděpodobnost, že jeho dva geny na jakémkoliv autosomálním lokusu jsou společného původu. ii = 1 2 1 f i, f i = kl, kde k a l jsou rodiči i. Pokud rodiče nejsou příbuzní, musí být hodnota f i = 0 (LANGE, 2003). Příbuzenské sňatky tedy představují zvýšení rizika narození dítěte, trpícího onemocněním především autosomálně recesivním (AR) nebo polygenně dědičným. Autosomálně recesivní onemocnění se týkají autosomů (nepohlavní chromozomy), na kterých se sleduje přenos znaku, podmíněného recesivní alelou. Znak se může projevit fenotypově pouze u recesivních homozygotů (aa). U heterozygotů (Aa) je jedinec ve většině případů pouze zdravým nositelem recesivní alely. Při křížení dvou heterozygotů (Aa) je čtvrtinová pravděpodobnost (25 %) narození postiženého potomka (aa). Při křížení recesivního homozygota (aa) s heterozygotem (Aa) je poloviční (50 %) pravděpodobnost narození postiženého potomka (aa). Analogicky je tedy čtvrtinová pravděpodobnost dominantního homozygota (AA). Křížení dvou heterozygotů znázorňuje následující obrázek. Potomci jsou vyobrazeni jako kosočtverce (nerozlišené pohlaví), poněvadž obě pohlaví jsou postižena stejně často. Šedá barva představuje mutovaný gen, bílá zdravý. Obr. 15 Křížení dvou heterozygotů a možní potomci

Tabu incestu - 68 - Příkladem takovýchto autosomálně recesivních onemocnění jsou cystická fibróza, srpkovitá anémie a fenylketonurie (MiMi.hu Biology, 2009; Eurogentest - Autosomálně recesivní dědičnost, 2008). 6.2.1 Příklady nejčastějších autosomálně recesivních onemocnění cystická fibróza - Toto chronické onemocnění postihuje zejména dýchací, trávicí a rozmnožovací ústrojí. V plicích se tvoří slabá vrstva tekutého hlenu, u nemocných postižených cystickou fibrózou se hlen tvoří hustý a lepivý. Hlen způsobuje zablokování plic a představuje příhodné prostředí pro bakteriální infekce, které způsobují chronické záněty dýchacích cest. Obdobné problémy způsobuje i v trávicím traktu, kde zvýšená hlenotvornost blokuje přívod enzymu, potřebných pro štěpení potravy. V současné době je cystická fibróza onemocněním nevyléčitelným, léčba se proto zaměřuje na zmírnění jeho projevů. Ročně se v ČR narodí okolo 40 50 dětí s cystickou fibrózou. V naší populaci je přibližně každý 25. člověk přenašečem postiženého genu cystické fibrózy (Genomac International Cystická fibróza, 2010). srpkovitá anémie - Jde o vrozenou genetickou mutaci, která způsobí, že postižený jedinec má v červených krvinkách jiný typ hemoglobinu než normální zdravý člověk. Tento zmutovaný hemoglobin uvnitř erytrocytu způsobí, že se červená krvinka zdeformuje a získá tvar srpku. Při průchodu malými cévami se takto deformovaná krvinka poškozuje a snadněji rozpadá. Pro nemoc jsou typické náhlé záchvaty s rozpadem většího množství červených krvinek, které vznikají jako doprovod zátěžových stavů, infekcí apod. Rozpad červených krvinek způsobuje chudokrevnost, u níž jsou klasickými příznaky slabost a únava - nedostatečná okysličenost (ŠTEFÁNEK, 2008).

Tabu incestu - 69 - Fenylketonurie - Fenylketonurie je dědičně podmíněné metabolické onemocnění způsobené mutacemi v genu pro enzym fenylalaninhydroxylázu. Důsledkem je neschopnost organismu odbourávat fenylalanin, který se následně hromadí v krvi a tkáních, což je ve vyšších koncentracích pro organismus toxické. Fenylketonurie postihuje přibližně 1 z 10-20 tisíc dětí narozených v ČR. V současné době je fenylketonurie nevyléčitelným onemocněním. Možná je jen prevence vzniku vážných zdravotních postižení v důsledku této choroby, která je poměrně nenáročná. Lidé trpící fenylketonurií musí dodržovat speciální dietu, kde je zohledněna jejich omezenost odbourávání fenylalaninu (Genomac International Fenylketonurie, 2010). 6.2.2 Sexuální chování v přírodě Sexuální chování zvířat se značně liší, od naprosté promiskuity až po úplnou eliminaci rodinného inbreedingu. Omezení inbreedingu se vyskytuje u větších, déle žijících, pomaleji dospívajících a inteligentnějších zvířat. Principy vyloučení jsou soupeření (především savci) a sexuální seznamování mláďat (ang. sexual imprinting) (ABERLE, et al., 1963). Primitivní promiskuita U některých druhů zvířat je přítomna primitivní promiskuita. Lze uvést například krysy a některé druhy opic, kde při výběru partnerů k páření nerozlišují ani mezi svými rodiči či sourozenci. Náhodnost incestního vztahu je částečně omezena skutečností, že při soupeření o partnera mají velký vliv tyto vlastnosti jedince: věk, síla, velikost atd. Omezení inbreedingu U savců ovšem nejsou žádné důkazy takového chování. Omezujícím principem uvnitř rodinných skupin je soupeření rodiče s potomky stejného pohlaví. Tento

Tabu incestu - 70 - mechanismus omezení inbreedingu není vlastní všem savcům, objevovat se začíná v době, kdy se mláďata blíží sexuální zralosti. Většinou je rodič mnohem silnější než soupeřící mládě, které je po prohraném souboji vyhnáno z rodiny. Možnost incestu se objevuje v případě, že je vůdčí samec oslaben a mladý má tedy vyšší šanci vyhrát v soupeření. Zpravidla se savcům rodí jedno až dvě mláďata, takže málokdy nastává situace, kdy jsou dospělá dvě mláďata zároveň. Eliminace inbreedingu Mláďata Kanadských hus se líhnou na jaře. Následující jaro, tedy po roce, ještě nedosahují sexuální zralosti. V této době již ale rodiče začínají vychovávat čerstvé potomstvo a proto jsou odrostlí jedinci vyhnáni. Po pár měsících se ovšem vrací zpět do rodinné skupiny. Během dalšího jara jsou opět vyhnána rok stará mláďata, která se po pár měsících vrací. Třetí rok konečně dosahuje první pokolení housat sexuální zralosti. Páření probíhá se členy jiných rodinných skupin, nikdy však se členy své vlastní či rodičem opačného pohlaví. Nově vzniklé páry buď zůstávají v současné skupině nebo zakládají rodinu novou. U Kanadských hus tedy mladí někdy zůstávají ve stejné skupině jako rodiče, což vede k relativně velkým příbuzně spřízněným skupinám. Experimentální práce u těchto hus ukázaly, že toto vybíravé chování je výsledkem sexuálního seznamování mláďat. Zde je nutné podotknout, že tyto vštípené reakce přetrvávají, aniž by existovaly nějaké sankce. Nešťastný chovatel, který by vzal samce a samici ze stejného potomstva je odsouzen k neúspěchu. K páření mezi nimi by nedošlo, ani kdyby nebyli k dispozici žádní jiní partneři. Pokud by ovšem došlo k oddělení mláděte od rodiny ještě před tím, než se vylíhne, mohou se tito sourozenci stát v budoucnu sexuálními partnery (ABERLE, et al., 1963).

Tabu incestu - 71-6.3 Incest jako kulturní fenomén V úvodu této kapitoly považuji za vhodné pozastavit se nad pojmem kulturní člověk. Předchozí kapitola se věnovala incestnímu tématu z hlediska přírody. Víceméně by bylo možné v krátkosti shrnout její obsah jako sexuální chování u zvířat (přičemž je zde za zvíře považován i člověk) a možné genetické defekty spojené s inbreedingem. Jak a kdy ovšem došlo ke vzniku kultury? Jakým způsobem se z člověka řízeného přírodou stal člověk kulturní? Na tyto a další, s tím související otázky se vědci snažili odpovědět různými teoriemi. V antropologii se uchytilo ustálené slovní spojení přechod z přírody do kultury. Pro příklad lze uvést názory světoznámých odborníků, kterými bezesporu také jsou Bronislaw Malinowski a Sigmund Freud. Malinowski se zabýval otázkou, jak vlastně došlo ke vzniku kultury. Analyzoval vztahy mezi kulturními a přírodními procesy. Dosaženou kulturní úroveň klasifikoval podle čtyř základních kritérií, kterými jsou: materiální bohatství, kterým člověk disponuje, život v určitém typu společenského uspořádání, komunikace pomocí jazyka a systém duchovních hodnot. Malinowski zastával názor, že kulturní jevy musely být provázané již od samého začátku. Jeho záměrem bylo ukázat, že podmínkou vzniku kultury je potlačení pudů, a že třeba základy Oidipovského komplexu jsou vedlejšími produkty vzestupného kulturního procesu. Poukazuje na to, že mezi rodičem a dítětem vznikají incestní pokušení. Tato pokušení musejí být u člověka však tvrdě potlačeny, neboť incest je neslučitelný s rodinným životem. Rodinu chápe jako základ rodící se kultury (MALINOWSKI, 2007). Freud se také snažil uchopit a vystihnout počátek kultury. Navazoval na své předchůdce, na Darwina a Robertsona Smithe. Od Darwina převzal myšlenku pratlupy a od Smithe hypotézu o významu totemické svátosti. Dle Freuda vzniku civilizace předcházel pozoruhodný zločin, kterým začalo mravní omezení i náboženství. Vše vysvětluje v příběhu o bratrech, který byl podle něj příčinou veškeré kultury. Bratři se spojili, zabili a následně snědli svého otce. Společnými silami se rozhodli provést čin, který by jednotlivec nesvedl. Tento čin byl kulturním pokrokem. Tím, že ho snědli si každý z nich přivlastnil kus jeho síly. Totemická hostina se stala slavnostní hostinou tohoto prvotního zločinu. Malinowski vytýká Freudovi, že kulturu vsazoval do

Tabu incestu - 72 - podmínek, ve kterých by nemohla existovat. Dále je tento jev podle Freuda prvním činem lidské kultury, ale hovořil o jakémsi kulturním pokroku, který nastal poté, co se bratři spojili (MALINOWSKI, 2007). 6.3.1 Důvody inbreedingu u lidí Kvůli obavám kolem inbreedingu a jeho efektu na populaci došlo v devadesátých letech 20. století k jeho poklesu v úrovni first cousin (vlastní bratranci a sestřenice). Studie však ukázaly, že i přes celkové snížení inbreedingu stále přetrvávají společnosti, kde převládají manželství pokrevně příbuzných. Důvody zachování praktikování inbreedingu zahrnují náboženství, vznešenost, kulturní zvyky, socioekonomickou třídu a možnou zeměpisnou izolovanost malých společností. Kultura a náboženství mohou v početnosti inbreedingu sehrát velkou velkou roli. Například v mnoha Hinduistických a Muslimských společnostech zaujímají manželství pokrevně příbuzných velké procento (až polovina společnosti). Tato náboženství tíhnou k inbreedingu především kvůli svému přesvědčení (víře), prioritě a tradicím. K tomu přispívá svým dílem i společnost. Konsangvinní manželství se považuje za výhodu při výběru vhodné partnerky a její rodiny. Význam spočívá ve vztahu nevěsty s její tchyní a udržování rodinného vlastnictví. Takto vzniklé svazky umožňují malým rodinám udržení si svého vlastnictví a půdy. Izolované společnosti jsou značně omezeny při výběru partnerů právě svou polohou a nevelký počet vhodných kandidátů. Nezřídka je s tím spojeno ještě náboženské vyznání. Příkladem geograficky izolované společnosti v Evropě je například Andora. Andora je jednou z nejmenších evropských zemí, kterou kolem dokola obklopují pohoří Pyrenejí. Dle Gonzalez-Martina původně představovala ideálního adepta na zkoumání výskytu inbreedingu, protože počet obyvatel tehdy čítal 4 až 6 tisíc. Se změnou ekonomie ovšem došlo k rozvoji obchodu, turistiky a také přistěhovalectví. To v důsledku vedlo k poklesu inbreedingu, protože obyvatelé nyní měli mnohem více možných partnerů. Další studie ukazují, že socioekonomické postavení má na úroveň inbreedingu velmi vážný dopad. V mnoha případech měli chudí a nejméně vzdělaní členové společnosti velké sklony k praktikování inbreedingu.

Tabu incestu - 73 - Frekventovanost inbreedingu je možné pozorovat v historii královských rodin. Běžně se vyskytoval ve Starověkém Egyptě, u Inků, na Havaji a v mnoha Evropských královských rodinách. Časté byly svazky mezi sourozenci. Existuje několik faktorů, které mohou vysvětlit proč vznešenost (ve významu členství v královském rodě) vedla k většímu výskytu inbreedingu. Prvním je fakt, že král měl v mnoha kulturách neomezenou moc, a tak si mohl vzít koho chtěl. Ve spoustě případech šlo rovněž o zachovávání královské krevní linie. Dalším možným vysvětlením je možnost udržet královský majetek a vlastnictví uvnitř rodiny. Královský incest mezi bratrem a sestrou navíc umožňuje následnictví trůnu jak ženské, tak mužské linii. V některých kulturách se také vyskytují mýty a legendy, které se váží na královský incest. Například u Inků byl v 16. století nalezen dokument, kde si král Inků bere svou sestru. Tento akt představoval mýtického předka Slunce, který si vzal svou sestru Měsíc. Inkové věřili že tímto se zachová čistota božské královské krevní linie (OCHAP, 2004). 6.3.2 Důsledky inbreedingu z případových studií Studie Evropských královských rodin V královských rodinách Evropy byl inbreeding celkem běžný a je spojován se značným rozšířením hemofilie (chudokrevnost). Výskyt hemofilie začal s anglickou královnou Viktorií. Ta je považována za původního nositele recesivního X-vázaného hemofilního genu, kvůli kterému nemoc během století zdědilo více než dvacet členů královských rodin. Chudokrevnost se rozšířila napříč Evropu přes královniny potomky, kteří uzavírali sňatky s ostatními rody ve snaze vytvořit politické aliance. Přenašeči této vzácné choroby srážlivosti krve mohou být pouze ženy, u nichž jeden z chromozomů X obsahuje škodlivou recesivní alelu. Muži navíc mohou zdědit onemocnění, pokud jejich X chromozom přenáší gen pro hemofilii. Nemoc se šířila Britských královským rodem a dále se potomky královny Viktorie rozšířila na do Ruské a Španělské královské rodiny. Viktorii se narodily tři děti, jež byly nositeli alely hemofilie: Leopold, Alice a Beatrice. Alice měla dva ženské potomky, jež byly nositelkami této škodlivé alely a jednoho mužského, který hemofilií trpěl. Jedna z dcer se provdala za ruského cara Mikuláše, se kterým po dlouhé snaze

Tabu incestu - 74 - zplodila syna. Naneštěstí trpěl hemofilií, což v Rusku vedlo k politickému neklidu a popravě královské rodiny během Ruské revoluce. Do Španělska se nemoc dostala přes Beatrice, která si vzala španělského následníka trůnu Alfonse XIII., aby došlo ke spříznění Anglie a Španělska. Narodili se jim dva synové a oba trpěli hemofilií. To vyvolalo ve Španělsku proti-britské cítění a někteří dokonce věřili, že tato Britská princezna znečistila Španělskou královskou krevní linii. Vývoj událostí v Rusku a Španělsku vedl k politickému neklidu a nestabilitě. Mnoho lidí věřilo, že hemofilie a případy incestních svazků byly příčinou I. světové války. Původce hemofilie v Anglii byl navíc obestřen tajemstvím. Žádný z předků královny Viktorie nevykazoval znaky této choroby a to dalo za vznik dvěma hlavním teoriím původu. Podle první byla Viktorie obětí mutace, která se mohla projevit jako následek několikaletého inbreedingu. Další zajímavou teorií je možná aférka Viktoriiny matky, na kterou byl vyvíjen tlak z důvodů zplození následníka. To by znamenalo že biologickým otcem královny Viktorie nebyl Edward, vévoda Kentský (OCHAP, 2004). Studie Japonských dětí po II. světové válce Krátce po svržení atomových bomb na Japonsko během II. světové války došlo k růstu případů konsangvinních manželství v přilehlých oblastech Nagasaki a Hiroshimy. Především se jednalo o svazky mezi přímými bratranci a sestřenicemi (first cousin level). Studie zaznamenávala možný vliv na pět následujících vlastností: plodnost manželství, úmrtnost potomků, chorobnost potomků, reprodukční schopnosti potomků a vlastnosti potomků. Studie zjistila, že inbreeding neměl žádný negativní vliv na plodnost manželství, ale byla zpozorována výrazná úmrtnost dětí během prvního roku života. Také se zvýšila chorobnost potomků, výrazně se projevily poruchy sluchu a vývoje. Děti konsangvinního manželství začaly poprvé chodit a mluvit o poznání později než ostatní. Studie v Japonsku potvrdila škodlivé důsledky inbreedingu. Výsledky dětí ve škole však neukázaly žádné výrazné změny v důsledku inbreedingu. Zdá se tedy, že inteligence je mnohem více ovlivněno socioekonomickou třídou. Mimoto se objevila i prospěšnost inbreedingu. Došlo ke snížení alergií a nephritis, vzácná genetická porucha, která způsobuje zapálení ledvin (OCHAP, 2004).

Tabu incestu - 75 - Studie Amišského osídlení Starý řád Amišů má velké sklony k inbreedingu, jelikož se jedná o starobylou zemědělskou a náboženskou skupinu, která je navíc izolována od ostatních společností. Tyto velké výskyty inbreedingu lze spatřit v osídleních v Lancasteru a Pennsylvanii. Většina jejich obyvatel pochází ze stejné socioekonomické vrstvy a tvoří tak ideální příklad pro studii. Výhodou je také to, že udrží velice detailní genealogické záznamy. Inbreeding v Lancasteru je považován za hlavní příčinu dětských úmrtí z důvodu genetických defektů. Jednou z těchto škodlivých recesivních poruch, která vede k vysoké úmrtnosti dětí, je Elis-van Creveldova choroba. V extrémních případech způsobuje trpaslictví a deformace srdeční síně. V Lancasterském osídlení bylo zaznamenáno, že tyto genetické poruchy jsou důvodem převážné většiny úmrtí dětí do jednoho roku života. Lze tedy říct, že inbreeding zvyšuje pravděpodobnost dětských úmrtí. Tento příklad opět dokazuje, že inbreeding může mít významný vliv na zvyšování dětské úmrtnosti a chorobnosti potomků (OCHAP, 2004). 6.4 Incest v bibli Bible, neboli Písmo svaté je křesťanstvím i judaismem uznáváno jako důkaz o Božím zjevení. To, co je v Bibli napsáno je slovo boží, neboť Bůh si vybral lidské autory, aby skrze ně působil na celý text. Církev věří, že to, co je v Bibli napsané, je pravdivé, spolehlivé a že Bible předává určitá poselství, kterými bychom se měli řídit. Můžeme se v ní i mimo jiné dočíst, že na počátku dějin lidé zhřešili, proto nikdo z nich nemohl přijít k Bohu. Bůh je však milosrdný a chtěl člověka zachránit. Povolal si proto Abrahama a jeho potomky, aby se stali prostředkem záchrany lidstva. V Bibli, kterou dal Bůh lidem, nejsou pouze zákony a příkazy, ale text odráží samotného Boha, jeho vlastnosti, které jsou dobré a Bůh touží po dobru pro člověka (Info-Bible.cz - Informace a zajímavosti o Bibli, 2009). Ve Starém zákoně v Leviticu (3. kniha Mojžíšova) se můžeme dočíst o Mojžíšovi a Izraelcích, kteří se z pustiny chystají vstoupit do země zaslíbené. Než se tak stane, Mojžíš jim předává několik náboženských, občanských a morálních zákonů, které mu odhalil sám Bůh na hoře Sinai. Ty se týkají obětního řádu, kněžského řádu, očišťovacího řádu, zákonů svatosti atd. (Bible, 1984; Women`s Devotional Bible, 1990).

Tabu incestu - 76 - Řád pohlavního života (Lv 18,4) Budete jednat podle mých řádů a dbát na má nařízení; jimi se budete řídit, neboť já jsem Hospodin, váš Bůh. (Lv 18,5) Budete dbát na moje nařízení a na moje řády. Člověk, který podle nich bude jednat, bude z nich žít. Já jsem Hospodin. (Lv 18,6) Nikdo se nepřiblíží k některé ze svých blízkých příbuzných, aby odkryl její nahotu. Já jsem Hospodin. (Lv 18,7) Neodkryješ nahotu svého otce tím, že bys odkryl nahotu své matky. Je to tvá matka, neodkryješ její nahotu. (Lv 18,8) Neodkryješ nahotu ani jiné ženy svého otce. Je to také nahota tvého otce. (Lv 18,9) Neodkryješ nahotu žádné své sestry, dcery svého otce nebo své matky, ať zplozené v manželství nebo mimo. Neodkryješ jejich nahotu. (Lv 18,10) Neodkryješ nahotu dcery svého syna nebo své dcery. Neodkryješ jejich nahotu, je to tvá nahota. (Lv 18,11) Neodkryješ nahotu dcery jiné ženy svého otce. Tvůj otec ji zplodil, je to tvá sestra, neodkryješ její nahotu. (Lv 18,12) Neodkryješ nahotu sestry svého otce. Je to blízká příbuzná tvého otce. (Lv 18,13) Neodkryješ nahotu sestry své matky. Je to blízká příbuzná tvé matky. (Lv 18,14) Neodkryješ nahotu bratra svého otce tím, že by ses přiblížil k jeho ženě. Je to tvá teta. (Lv 18,15) Neodkryješ nahotu své snachy. Je to žena tvého syna, neodkryješ její nahotu. (Lv 18,16) Neodkryješ nahotu ženy svého bratra. Je to nahota tvého bratra. (Lv 18,17) Neodkryješ nahotu některé ženy a její dcery. Nevezmeš si ani dceru jejího syna nebo její dcery proto, abys tím odkryl její nahotu. Jsou to blízké příbuzné. Byl by to mrzký čin. (Lv 18,18) Nevezmeš si za ženu ani sestru své ženy, abys tu první soužil tím, že bys odkrýval její nahotu za jejího života.

Tabu incestu - 77 - (Lv 18,19) Nepřiblížíš se k ženě, abys odkryl její nahotu v období jejího krvácení, kdy je nečistá. (Lv 18,20) Nebudeš obcovat se ženou svého bližního a neposkvrníš se s ní. O incestu se dočteme i v jiných Mojžíšových knihách než jen v Leviticu, ale v něm je výčet podrobnější, proto jsem se zaměřila právě na něj. Těžko můžeme určit, kdy byly jednotlivé vztahy zavrženy. Jistě tomu nebylo najednou. Některé incestní vztahy byly již v nejstarších příbězích Bible odsuzovány, zatímco jiné nebyly zprvu odmítány vůbec. Starý zákon dokazuje to, že šlo o dlouhodobý proces kulturního tříbení (SCHWARTZ, 2002). Příbeh o Lotovi a jeho dcerách. Lot, synovec Abrahama, žil se ženou a jeho dvěma dcerami v Sodomě. Dva andělé vyzvali Lota, aby město opustil, neboť Bůh se chystá Sodomu, za její hříchy, zničit. Lot se se svou rodinou vydal na útěk. Lotova žena se za městem proměnila v solný sloup, protože anděle neuposlechla a ohlédla se zpět. Lot se s dcerami usadil v jeskyni na nedaleké hoře. Na tomto odloučeném a izolovaném místě došlo k jednomu z nejslavnějších incestů v Bibli, který je vylíčen těmito slovy: Tu řekla prvorozená té mladší: Náš otec je stařec a není muže v zemi, aby k nám podle obyčeje celé země vešel. Pojď, dáme otci napít vína a budeme s ním ležet. Tak dáme život potomstvu ze svého otce (SCHWARTZ, 2002, s. 181). Svému otci daly pít víno a té noci jeho prvorozená dcera vešla a ležela s ním. Otec o ničem nevěděl. Příští den řekla prvorozená té mladší: Hle, na dnešek jsem ležela s otcem já. Dáme mu pít víno i této noci a vejdeš ty a budeš s ním ležet. Tak dáme život potomstvu ze svého otce (SCHWARTZ, 2002, s. 181). Té noci mu daly opět pít víno a ležela s ním ta mladší. Otec však nic nevěděl. Jeho obě dcery otěhotněly a každá porodila syna. Prvorozená Moába, který je praotcem Moábců, mladší porodila Ben-amího, který je praotcem Amónovců.

Tabu incestu - 78 - Tento příběh je důkazem, že pohlavní styk mezi otcem a dcerou byl v době praotecké, kam tento příběh patří, již odsuzován. Dcery svého otce musely opít, protože střízlivý by s nimi nespal. Dcery však chtěly mít potomky a na místě, které bylo odloučeno od společnosti, to nešlo jiným způsobem. Příběh je možná alegorizací skutečnosti, že Amónovci a Moábci sídlí v oblasti dříve než Izraelci. Oba dva synové se narodili dříve než Abrahamův syn Izák, z něhož vyšel lid Izraele. Autor tohoto příběhu se možná snažil poskvrnit rodokmen tím, že národy pocházejí ze synů incestu (SCHWARTZ, 2002). Amrám a jeho teta Jókebeda Potomek Léviho, Amrám si vzal za ženu svou tetu Jókobédu. Bylo to ale v době, kdy tento svazek nebyl zakázán. Je však ironií, že z tohoto manželství se zrodil i Mojžíš, který vyhlásil zákony Izraele. Ty vztah s tetou považují za incestní. Trest vyměřený podle lévijského zákoníku pro provinilce není smrt, ale zákaz mít potomky, což je trest přísný, vzhledem k tomu, že izraelská společnost potomstvu přikládala velikou důležitost (SCHWARTZ, 2002). Amnón a jeho nevlastní sestra Támar V první polovině 10. století před naším letopočtem byl manželský svazek mezi nevlastními sourozenci ještě povolen, o tomto vypráví příběh Amnóna a Támary. Případné znásilnění by mělo pro oba zúčastněné mnohem horší následky. Davidův syn Abšalóm měl krásnou sestru Támar, do které se zamiloval Davidův syn Amnón. Byla to panna a Amnónovi připadalo nemožné, si s ní něco začít, tak se pro to velice rmoutil. Amnónův přítel jménem Jónadaba, syn Davidova bratra Šimey, se ho zeptal, proč tak chřadne. Amnón přiznal, že miluje svou sestru Támaru. Jeho přítel mu poradí, ať ulehne na lůžko a až se na něj přijde jeho otec podívat, poprosí ho, aby mu jeho sestra mohla přinést posilňující pokrm a nakrmit ho jejíma rukama. Tak se taky stane, když k němu přistoupila, aby ho nakrmila, uchopil jí a řekl jí: Pojď, spi se mnou, má sestro! Odvětila mu: Ne, můj bratře, neponižuj mne! To se v Izraeli přece nedělá!

Tabu incestu - 79 - Nedopouštěj se té hanebnosti! Kam bych se poděla se svou potupou? A ty budeš v Izraeli jako nějaký hanebný bloud. Promluv s králem, on mě tobě neodepře (SCHWARTZ, 2002, s. 185). Její bratr na ní však nedal, zmocnil se jí a spal s ní. Támar se bála představy, že ztratí panenství a bude znásilněna. Prosí svého bratra, aby ji žádal za manželku od krále, což dokazuje, že vztah mezi nevlastními sourozenci zakázán nebyl. Lévijský zákon tento vztah zakazoval a pohlavní styk mezi nimi trestal smrtí (SCHWARTZ, 2002). Bible obsahuje mnoho incestních příběhů. Izraelský národ incestní tabu zakazoval, aby zamezil konfliktům také proto, aby se odlišil od ostatních národů svou čistotou. Neboť to byla právě čistota, která zaručovala tomuto národu Boží přízeň. Porušení tabu incestu se trestalo po většinou smrtí. Cizoložníkům byla vyhrazena smrt na hranici, do doby než bylo přijato ukamenování.

Tabu incestu - 80-7 Incest a jedinec 7.1 Rodina jako instituce s přítomností násilí Pro člověka není soukromějšího prostoru než ten, který chrání vztahy v jeho vlastní rodině. Jak se k sobě chováme, co se děje za dveřmi naší domácnosti a co se děje v soukromí našich ložnic, jak jednáme s dětmi, se ženami, tchyněmi a manžely, do toho nikomu zvenčí nic není. Svět naší rodiny je pouze v naší kompetenci. Už pouhá zvědavost sousedů narušuje její vnitřní konzistenci a považuje se za krajně nemístnou. Přeci právo na rodinné soukromí patří mezi naše základní práva kulturního člověka. Pravdou je, že pokud se sejdeme na kus řeči v neformálním kroužku, jsou to právě radosti a strasti našich blízkých, známých a sousedů, které se stávají našim věčným tématem. Od doby, kdy se párová rodina usadila, si nemohla dovolit nechránit své soukromí. Neboť právě to, co se odehrává za hrází naší intimity, často bývá předmětem zájmu společnosti. Z historie rodiny došlo ke změně ve způsobu, jakým si společnost rodinu hlídá. Dříve se rodinné tradice a normy správného chování předávaly ústním podáním. Předpokládalo se, že starší, tudíž zkušenější lidé, kteří si vydobyli v obci úctu, těmto věcem dobře rozumějí. Díky nim i ostatní v obci, kteří si žádnou úctu nevydobyli, dobře věděli, jak se mají správně chovat. V poslední době se vynořili profesionální odborníci, kteří jsou charakteristikou naší doby. Teprve až v rukou odborníka se zbabraná věc dočká nápravy, tak proč by rodina měla tvořit výjimku? Dnes máme předmanželské poradenství, výchovné poradenství, rozvodové poradenství. I uvnitř manželství máme další poradenství, existují odborníci na krize, na problémy s odrůstajícími dětmi atd. Člověk si dnes přestává věřit, není si jistý jestli mu postačí jen svůj úsudek a schopnosti, nebo zda-li by nebylo lepší problémy přenechat odborníkovi. Připomeňme si ale, že v dnešní době není tradice spolehlivou oporou, jak tomu bylo dříve. Současný stav nám rovněž připomíná, že se nevyplatí zavírat oči před tím, co se po dlouhá léta velkomyslně shazovalo ze stolu jako nepodstatné vedlejší věci. Naopak dnes to může být právě všímavý soused, který může upozornit instituce na bezpráví, které se odehrává za zdmi našich ložnic (MOŽNÝ, 1990).

Tabu incestu - 81 - Zajímá nás, proč je právě rodina institucí náchylnou k výskytu násilí. Co vede její členy k vzájemným vztahům plných zloby a opovržení, místo toho, aby se navzájem ctili a starali se o sebe? Gelles 17 (1987) popsal jedenáct faktorů, na jejichž základě je rodina institucí náchylnou k násilí více než kterákoliv jiná (BENTOVIM, 1998). 1) Čas jako rizikový faktor. Čas, který rodina tráví spolu je daleko delší než ten, kteří členové tráví vzájemnou interakcí s jinými lidmi. Tudíž je nám jasné, že čím času tráví rodina spolu, tím větší je procentuální riziko konfliktů a násilí. Máme zde několik předpokladů pro možný vznik násilí, kterými jsou špatné životní podmínky, nízký příjem, chudoba, nezaměstnanost, vzdělání a v neposlední řadě také izolace. Podle zažitého stereotypu rodiny mají některé z nich méně prostoru a podnětů zvenčí a tím pádem více času na případné konflikty. 2) Pestrost činností a zájmů. Tím, že vztahy v rodině protínají daleko větší množství činností, než je počet činností mimo rodinu, je riziko konfliktů mnohem pravděpodobnější. Obrovský rozdíl je o všem v tom, zda jsou lidé v práci, ve společnosti zhruba stejně starých lidí či sedí doma nebo se starají o batole či vzpurného teenagera. Pro rodiny, v nichž dochází ke zneužívání a týrání jsou typické prvky negativního nenávistného chování mezi členy rodiny, jež je způsobeno projevy a postoji jejich protějšků. 3) Intenzita prožívání. Ve srovnání se vztahy mimo rodinu jsou komunikační modely vymezeny určitými hranicemi a afekty. Intenzita rodinných interakcí a stupeň jejich prožívání jsou proto větší a daleko silnější. Jedovatá poznámka vyřčená členem rodiny má často větší dopad než stejná poznámka pronesená v jiném prostředí (BENTOVIM, 1998, s. 20). 17 A. Bentovim čerpá z díla Gelles R. J. : Family Violence (2nd edition), London: SAGE, 1987

Tabu incestu - 82 - Charakteristickým znakem rodin, v nichž dochází k násilí a zneužívání, je přítomnost vyššího stupně kritičnosti, křičení a vyhrožování, který značí vysokou přítomnost intenzity prožívání. Existují ovšem ale i opačné tendence vyhýbání se intenzitě konfliktů, která je nevyhnutelná daným scénářem. Tento negativní proces je obtížné zastavit. 4) Střetové situace. Vždy jsou v rodinných diskuzích vítězové a poražení. Tímto charakterem jsou vztahy konfliktní samy o sobě, ať už se jedná o to, kam se pojede na dovolenou nebo co se koupí dětem k vánocům. Rozpory jsou nevyhnutelné jak mezi manželi, tak mezi sourozenci. Rodiny, kde dochází ke zneužívání a násilí, vykazují určité znaky neschopnosti se vyrovnat s rozdílnými názory. Ty jsou často vynucovány z pozice síly, a tak ve snaze docílení poddajnosti samozřejmě selhávají. 5) Právo ovlivňovat. Role rodiče obnáší povinnost plnit společenské závazky i vůči svým dětem. Nejsilnější člen rodiny má právo ovlivňovat hodnoty, postoje a chování ostatních členů. Zde vzniká problém pokud se jedná pouze o omezování druhých, v takovém případě se otevírá prostor pro nesouhlas a odpor. Rodiče mohou být silně autoritářští nebo si naopak dětí nevšímají a nekladou na ně žádné nároky. Takové přístupy mají ve výsledku dalekosáhlejší dopad na formování svědomí a osobnosti dětí. 6) Rozdíly ve věku a pohlaví. Od pradávna byla rodina výjimečná tím, že jí tvořili členové různého věku a pohlaví se zakořeněnými názory, postoji a zkušenostmi. V současné době je vysoký počet rodin, které nevznikají přirozeně. Děti a rodiče do ní přicházejí v rozdílných životních etapách a s rozdílnou minulostí. Stresy v takto nově vzniklé rodině mohou odstartovat patologický vzorec chování rodiny původní a ten může mít za následek konflikty v nově vzniklé rodině.

Tabu incestu - 83-7) Přisuzované role. Role matky a otce v rodině je spjata s určitými postoji a povinnostmi. Předpokládá se, že žena jež porodí dítě je matkou, muž pomáhající dítě stvořit je otcem. Pokud se jeden z nich ožení s protějškem mající již dítě, vznikají noví příbuzní, nevlastní matka a nevlastní otec, sourozenci. Převzatá role rodiče, se pak nemusí dočkat autority u vyženěných dětí a vzniká tak půda pro konflikty v nově utvořené rodině. 8) Soukromí. Jak jsem se již zmínila, rodina je soukromou institucí, schovanou před očima a ušima společnosti. Společenská kontrola zákonitě klesá s narůstající mírou soukromí v rodině. Celospolečensky akceptovaná a uznávaná pravidla mohou ztrácet na vážnosti s narůstající izolací rodiny, která má tímto daleko větší pravděpodobnost stát se rodinou patologickou. 9) Nedobrovolné členství. Představa, že rodina znamená jako instituce víc než její jednotlivci, kteří jí tvoří, je fenoménem naší doby. Stát vnímá rodinu jako koherentní organizaci a snaží se donutit její členy, aby se starali jeden o druhého a na stát se příliš nespoléhali. Zatímco existuje statut ex manželky a ex manžela, statut jako bývalé děti není, až na extrémní situace. Mladí lidé, kteří se rozhodli žít odděleně od svých rodičů a které dnes stát finančně nepodporuje, žijí v pocitu právní pasti. 10) Stres. Životní etapy, které jsou nedílnou součástí rodiny, jako je narození dítěte, rozvod, stárnutí, odchod do důchodu má na rodinu nevyhnutelný dopad. Události, které mají vliv na jednotlivce, jako je nemoc, nezaměstnanost, mají ve finále dopad na celou rodinu. Normální rodina je schopná se s danou mírou stresu vypořádat, patologická však ne; její členové mu čelí spíše zlostně než adekvátním chováním.

Tabu incestu - 84-11) Důkladná znalost minulosti. Členům rodiny jsou zpravidla známa zranitelná místa a oblasti, způsobující obavy. Znají oblíbené a neoblíbené činnosti svých členů. Tyto znalosti a informace se mohou stát terčem útoku na soukromí a vést ke konfliktům. Mohou být přeformulovány role mužů, manželek a dívek. V rodinách se sklony k násilí mají tyto role zcela odlišnou formu. Představa, že si někdo zaslouží trest či sexuální zájem, je základním problémem těchto rodin (BENTOVIM, 1998). Co je vlastně impulsem lidské agrese? Vyskytuje se všude kolem nás, v přírodě je agrese starou reakcí, neboť pomáhala jednotlivci přežít a zachovat druh. Neurofyziologové rozeznávají dvě formy agrese, první je spojena se zaútočením na kořist a druhá má spíše citový ráz. Sexuology zajímá především vztah agresivního chování a vztah člověka k pohlaví. V přírodě je agresorem většinou samec, u lidí tomu není jinak, agresoři bývají většinou pohlaví mužského. Je možné, že tento princip souvisí s centrální nervovou soustavou, kde dochází k utváření pohlavních rozdílů v průběhu nitroděložního vývoje. Další pohlavně specifické reakce vznikají vlivem pohlavních hormonů. Je známo, že snížením mužských pohlavních hormonů, například kastrací se snižuje agresivita. Téměř u všech lidí se vyskytují sexuálně agresivní fantazie, většinou však nevybočují z normálu, ovšem u deviantů a narušených osobností tomu tak není. Záleží však, jestli své fantazie ponechají pouze ve své hlavě nebo zda se jim podvolí a způsobí tím újmu druhé osobě (GÖDTEL, 1992). 7.2 Sexualita a vývoj pohlavní identity V sexualitě se nám promítá psychický a fyzický vývoj člověka. Sexualita je řízena jednak naší fantazií a vývojem, dále látkovou výměnou, hormony, nervovým podrážděním a samozřejmě také životním prostředím. Obtížně můžeme rozlišit a určit, do jaké míry se na našem chování a rozhodování podílejí pohlavní orgány a o to obtížněji můžeme posuzovat chování v případě, které nějak vybočuje z normy. Naše psychické rozpoložení je podmíněno chemicky. Tělesné funkce a vnitřní pocity jsou úzce anatomicky a fyziologicky spojeny, zejména v oblasti sexuality a nedají se

Tabu incestu - 85 - posuzovat izolovaně. Své psychické stavy si ale většinou dobře uvědomujeme, neboť jejich regulace probíhá prostřednictvím mozkové kůry. Také jsme schopni své pudy ovládat prostřednictvím vlastní inteligence. Ve srovnání se světem zvířat to pro nás znamená značnou výhodu a svobodu, se kterou však přichází i zodpovědnost (GÖDTEL, 1992). Pohlaví jedince je určeno již při oplození. Výchovou se dítě naučí, jaká role mu ve skutečnosti přísluší. Sigmund Freud byl první, kdo se zabýval vývojem raného dětství. Psychoanalytická škola předpokládá, že pro abnormální chorobné chování mají spíše význam první zkušennosti, než dědičné informace. Novorozenec disponuje tělesnou pohlavní reakcí. U kojence můžeme pozorovat erekci třeba při osušování nebo jiné manipulaci s penisem. Tříleté batole prodělává etapu sexuální zvídavosti o své i cizí pohlavní orgány. Je to období autonomie, dítě si uvědomí, že není středem vesmíru (tzv. Koperníkova revoluce). Batole poprvé pochopí, že zavře-li oči, neschová se před tím druhým. Ve věku čtyř let se vyskytují erotické a citové postoje ke svým vrstevníkům i k dospělým. Oblíbená je hra na doktory. Děti se učí, kdy je povolená nahota a kdy nikoli, na co se na veřejnosti sahat smí a na co nesmí. V předškolním věku období mezi čtvrtým a šestým rokem, lze počítat s určitými osobnostními změnami a možným vytvořením vadného sexuálního chování. Vyvíjí se zde pohlavní identita dítěte. Nastupují jisté brzdící mechanismy závislé na prostředí, ve kterém se dítě nachází. Hovoří se o rovině soukromé a oficiální. V tomto období se vyskytuje tzv. Oidipovský komplex (Oidipus byl dle řeckého mýtu královský syn, jehož osud byl již od narození tragický. Neměl být ani počat, a tak ho po narození jeho otec zmrzačil a pohodil. Byl však nalezen a vychován v jiném království. Pýthie jej pak vyhnala z delfské věštírny se slovy, že zabije svého otce a ožení se svou matkou. Tak se také stane, čímž přivolá na svůj lid mor. Pátrání po příčině trestu má dramatický průběh, vzdáleně připomínající psychoanalytický proces v jeho ideální podobě. Když se Oidipus dozví o svém byť nevědomě spáchaném zločinu, sám sebe oslepí a odejde do vyhnanství). U dítěte se tento komplex projevuje tak, že se chlapec, dle svých

Tabu incestu - 86 - vývojových možností, zamilovává do své matky a soupeří se svým otcem, byť jej má velice rád, což bývá velmi konfliktní. U dívek je tomu naopak tzv. Elektřin komplex (Elektra přiměla svého bratra, aby zabil matku a otčíma, a tak pomstil milovaného otce). Výše uvedené komplexy se však vyskytují v rámci normality a většinou postupně odchází bez jakýchkoliv následků. Školákova sexualita v mladším školním věku není nijak zvláště živá. Důležitou ochranou před předčasným sexuálním zájmem je utváření izosexuálních skupin (stejného pohlaví). Chlapci prohlašují, že dívky jsou nemožné a stejně tak je tomu i naopak. Sexualita pubescenta je charakteristická zamilováním, a to platonickým. Nedovede zpočátku vyjádřit, co cítí. První láska je náhlá, přichází na první pohled. Tyto city mají však ráz milostný, nikoli sexuální. Objevuje se též fenomén zbožňování, nejčastěji nějaké autority, kterou může být učitel, trenér, filmová hvězda. Běžným projevem je masturbace, autosexualita. Onanie dnes nevyvolává u dospívajících pocity viny a strachu, jak tomu bylo dříve, přesto se by se měla věnovat pozornost původním fantaziím a představám, které tuto činnost provázejí. Dají se z nich občas vyvodit fetišistické, nebo i sadistické představy, které mohou poukazovat na narušenou osobnost. V tomto období se zvyšuje hladina hormonů hypofýzy, nadledvinek a pohlavních hormonů, dozrávají zevní i vnitřní pohlavní znaky. Sexualita adolescenta a jeho milostný život je v tomto období velice intenzivní. Na sex a erotiku se často myslí, mluví se o ní víc, než kdykoli jindy v životě. Čte se erotická literatura, shlíží se porno. Adolescenti často střídají partnery svých milostných her, bývají si dobře vědomi, že pouze experimentují a chtějí žít. Někdy se rozcházejí i velmi intenzivní a hluboké vztahy jen proto, že si jeden z partnerů uvědomí, že se ještě nechce příliš citově poutat. Mluví se o tzv. polygamním stadiu sexuálního vývoje. V polygamním stadiu má erotika příchuť zakázaného ovoce. Vztahy se často navazují z pouhé zvědavosti, oblíbený je flirt. Objevuje se také rozchod, ztráta, těžké loučení jež doprovází smutek, neboli další dimenze lásky. Hlavním způsobem sexuálního uspokojování zůstává v adolescenci masturbace. Sexualitu mladého muže lze podněcovat snadno a velmi rychle, frekvence sexuálního vzrušení u dívek se zvyšuje v průběhu několika let. V této době jsou většinou psychické vlivy blokovány, neboť

Tabu incestu - 87 - sexualita zasahuje celou centrální nervovou soustavu. Může nastat tzv. sexuální nouze, při níž se zužuje vědomí. To může mít za následek vznik prvních sexuálních deliktů. Celkový proces zrání člověka je velmi složitý a je spojen s mnohými riziky. Největší problém vyvolává posun mezi psychickou a fyzickou zralostí. Člověk může být navenek tělesně vyvinut, ale citově a charakterově je v dětském stádiu vývoje. Tady se mohou projevit nápadné stavy podřízenosti, neovládaná sexuální pudovost může vést i ke spáchání trestného činu, nebo například svádění. Pro dospívajícího mohou znamenat vážné nebezpečí. Sexualita v mladé dospělosti je příznačná ustupující tendencí polygamních vztahů a nastupují vztahy monogamní. Sexuální život má stále vysokou intenzitu, avšak s mírným poklesem. Koitus nabývá jiných rozměrů, slouží nejen k potěšení, ale také ke zplození potomka. V sexu přichází milostná intimita, jež je charakteristická sebeotevřením, důvěrou, vzájemnou úctou a respektem. Zralost však závisí na zkušenostech a učení. Ženská sexualita je spíše pasivní, vyčkávací a utvářená výchovou, mužská je aktivnější a pohyblivější, proto se také může snadněji zvrátit v nekontrolované chování. Na utváření osobnosti má vysoký podíl prostředí, domov, rodina, přátelé. Předčasný sexuální, homosexuální zážitek, incestní zkušennost na nás může působit po celý život a ovlivňovat naší sexualitu. Přejímáme kulturní konvence našeho prostředí, učíme se regulovat pudy a afekty. Není to však snadný proces a ne vždy se to podaří (GÖDTEL, 1992; ŠILEROVÁ, 2005). 7.3 Problematické sexuální chování Závislost nemusí být vázaná jen na nějakou látku či chemikálii. Objektem lásky se může stát člověk, který působí jako droga, je to závislost, která vše ostatní vyřazuje a destruuje celou osobnost. Nutkavost je něco, co není ovlivnitelné ze strany našeho já. Vykazuje stejné znaky závislosti na nějakou látku. O závislosti hovoříme v momentě, jestliže se úchylka v chování projevuje formou neurotických příznaků. Sexuologie se zabývá perverzitou dvojího směru. První se rozumí případ, že je perverzní člověk přitahován nesprávným sexuálním objektem, do této skupiny patří žádostivost zaměřená

Tabu incestu - 88 - na osobu blízce příbuznou (incest), na dítě (pedofilii), zvíře (zoofilii). Druhým případem je nesprávné sexuální jednání, toho se může dopouštět ten, kdo předvádí své pohlavní orgány (exhibicionismus), kdo se převléká do šatů opačného pohlaví (transvestitismus). V kombinacích se vyskytují nejbizarnější sestavy. Například kdo veřejně masturbuje do špinavých plenek své dcery, je exhibicionistický, koprofilně incestně pedofilní fetišista (GÖDTEL, 1992, s. 33). Za problematické sexuální chování můžeme považovat vše, co je v naší společnosti nepřípustné a co se vymyká našim normám. Dříve se toto chování označovalo za tabu a jeho nedodržení se trestalo třeba usmrcením. Dnes by nám síla a moc tabu nepomohla, proto si musíme normy a morální etiku vynutit zákonem. V naší zemi se jeho nedodržení smrtí netrestá, jsou za ně uloženy tresty v podobě odnětí svobody 18 (GÖDTEL, 1992). 7.4 Incest, sexuální zneužívání nezletilých Sexuální násilí je každodenní realitou. Děti jsou prý ohroženy incestem daleko častěji, než třeba zlomeninou. Pachatelem není většinou cizí člověk, ale osoba, kterou děti milují a dobře znají, proto je vzniklá jizva na duši tolik bolestná. Mnoho zneužívaných dětí působí na první pohled nenápadně, klidným dojmem, neboť jejich psychiku ovládá strach a stáhnou se do sebe. Pod pojmem incest chápeme podle 188 trestního zákoníku České republiky z. č. 40/2009 Sb. soulož s příbuzným v pokolení přímém nebo sourozencem. Pachateli incestu jsou kromě otců a starších sourozenců také strýčkové, dědečkové. V 10% to jsou pak matky, sestřenice, babičky. V dětství je stejný počet zneužívaných chlapců jako děvčat. Potřeba tento čin potrestat se vztahuje k dávným představám společenského tabu. Otázkou je, jestli je zábrana vůči incestu budována v dítěti teprve výchovou nebo je vrozená jako instinkt. Existují společenství, v nichž vztah mezi otcem a dcerou, matkou a synem, bratrem a sestrou tabuizován není. V našich podmínkách je typickým příkladem rodina, kde se muž pohybuje kolem 40. a 50. roku života. Manželka je v období klimakteria a dcera je ve fázi pohlavního dozrávání. Mezi příslušníky nižší sociální vrstvy, u lidí s nižší inteligencí jsou známy 18 viz Příloha I Trestní zákoník, z. č. 40/2009 Sb, Hlava III

Tabu incestu - 89 - případy, kdy dcera po smrti matky zastupuje matčinu roli nejen v domácnosti, ale i jako sexuální partnerka otce. Podpůrnými faktory vzniku incestu jsou tísnivé bytové podmínky a izolace rodiny. Alkohol zde hraje v mnoha případech hlavní roli. Při incestu nedochází většinou k násilí. Dítěti rovněž trvá velmi dlouho, než si uvědomí, že to, co se děje je špatné a není normální. Dítě touží být milováno, proto erotickou atmosféru zprvu vnímá jako příjemnou. Děvčátko ale nepociťuje štěstí z toho, že se do ní tatínek opravdu zamiloval. Vzrušující je však pocit, že má před matkou své tajemství. Pokud dítě přijde na to, že byla zřejmě hranice překročena a svěří se matce, může se také setkat s její negativní reakcí, dítě se pak cítí poníženě a vyždímané jako hadr. Podle psychologů jsou pachatelé incestu většinou málo odolní, bez schopnosti sebeprosazení. Neumějí navazovat mezilidské vztahy a neumějí se sexuálně sebeprosazovat. Problémem těchto delikventů je zřejmě biologická porucha vývoje a zralosti. Co se dětí týče, ty často snášejí toto sexuální ponížení z obavy, že se na ně matka bude zlobit a nebo z přesvědčení, že jim stejně nikdo nebude věřit. Toto je jeden z mnoha důvodů, proč je podchyceno tak malé množství případů dětského zneužívání. Velmi negativní vliv má při incestu trvalé zneužívání, děti musejí být zneuživateli po vůli často vícekrát. Mezi přechodné následky zanechané na obětech můžeme pozorovat úzkost, strach z pachatele, strach z některého místa, ze samoty. Jsou přítomny poruchy spánku, snížená výkonnost ve škole, noční pomočování, koktavost. Mezi trvalé poruchy patří sexuální úzkost, neurózy, problémy s navazováním milostných vztahů mezi svými vrstevníky a mnoho dalších (GÖDTEL, 1992). Celý problém incestního vztahu můžeme analogicky odvodit již ze zmiňovaného oidipovského komplexu. Děvčátko hledá ve vztahu k otci lásku a obává se rivality ze strany matky. Zdravý vývoj dítěte můžeme zaručit jen tehdy, pokud existuje zdravý vztah mezi rodiči. Dojde li k intimnostem mezi dcerou a otcem, matka se stává zákonitě zlou čarodějnicí. Otec, oddávající se incestu, svou dceru zahrnuje dary a zoufalými pokusy si kupuje její přízeň zvláště v období puberty, kdy je větší šance, že by se její pozornost přesunula na vrstevníky (BENTOVIM, 1998).

Tabu incestu - 90-7.5 Ženy jako pachatelé incestu Žena doposud nehrála v této práci nijak zvlášť důležitou roli, alespoň co se sexuálních deliktů týče. Nesmíme však zapomínat, že ženy se mohou dopouštět bezpráví na dětech stejně tak, jako muži. Možná to dělají jen více nenápadnějším způsobem nebo je k nim naše společnost více tolerantnější. Jak již bylo zmíněno, sexuální aktivita ženy je tlumena starou tradicí a morálními zábranami. Nedochází u ní zpravidla k uvolnění sexuálního napětí, pokud nemá pravý partnerský vztah. V sexuální oblasti u žen chybí také agresivita, pominemeli takzvané stopy agresivních patriarchálních pudů, které se projevují například při pohlavním styku kousáním. U žen se v menší míře vyskytují i perverze, zpravidla jim chybí i fyzické a psychické síly k násilným činům. Většinou se u nich vyskytují sexuální úchylky, které jsou však málokdy spojeny s násilím. V první řadě se jedná většinou o incestní vztah s mladším partnerem. Zábrany vůči incestu mizí většinou ve vztahu k bratrovi. Nutí-li matka svého syna k pohlavnímu styku, nehraje v tomto případě hlavní roli alkohol. Jedná se většinou o slabomyslné pachatelky s nižší inteligencí, s narušenou schopností navazovat kontakty. Toto téma bylo dlouhou dobu tabu. Podezírat matky ze spáchání takového činu bylo považováno za velikou nehoráznost, do které lidé raději přestali zasahovat. Nebezpečí hrozí tehdy, spí-li matka a její dospívající syn v jedné posteli, spolu se převlékají a koupou. Tyto události jsou lehce přehlédnutelné, neboť matky při svádění svých synů postupují velmi rafinovaně a něžně. Ovšem následky sexuálního zneužití synů matkami mají stejně zničující následky jako při incestu mezi otcem a dcerou. Izolace z pocitu viny a strachu, že dotyčný nemůže promluvit vedou později k depresím, impotenci a v neposlední řadě i k nenávistnému chování vůči ženám. I bez zatížení incestem je dospívání a průběh odpoutání se od matky složitým procesem. Sexuálně zneužívaným chlapcům se tento krok většinou vůbec nepodaří. V jejich pozdějším životě většinou ztroskotají, protože je doprovází rozpolcenost mezi pocitem viny a touhy.

Tabu incestu - 91 - Matky, které se zapletou do incestu jsou většinou bez lásky nebo bez partnera. Jsou osamělé a od syna chtějí dostat to, co jim chybí. Většinou to byl samotný otec, kterého v životě postrádali a proto se syn stává ochráncem a utěšitelem (GÖDTEL, 1992). 7.6 Syndrom CAN Zkratka CAN (Child Abuse and Neglect) neboli syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Je definován, jako nenáhodná, vědomá či nevědomá aktivita či ne-aktivita rodiče či jiné osoby vůči dítěti, jež je v dané společnosti nepřijatelná nebo odmítaná a jež poškozuje tělesný, duševní či společenský stav a vývoj dítěte, případně způsobuje jeho smrt. Syndrom CAN zahrnuje zejména fyzické, psychické týrání, sexuální zneužívání, zanedbávání, ohrožující prostředí, spor o dítě, systémové týrání, sekundární týrání a Münchhausenův syndrom by proxy 19. Historie tohoto jevu je velmi dlouhá, v každé zemi i v každé době se vyskytovaly děti a dospívající, jejichž vývoj byl ohrožen vnějšími vlivy. V různých historických dobách a společenství se postoj okolí vůči zacházení s dětmi měnil. Psychologové, pediatři a sociální pracovníci jim z počátku věnovali jen minimum pozornosti. Prvním podnětem pro změnu se stala ve 2. polovině 19. století práce amerického pediatra C. H. Kempeho a jeho kolegů, vydaná v roce 1962 pod názvem The battered child syndrome 20. Cílem této práce bylo poukázat na lhostejnost těchto negativních sociálních jevů. Teprve publikací této práce se k tomuto jevu začala obracet pozornost veřejnosti a lékařů nejprve ve světě, později i u nás. Ve státech USA vznikla povinnost hlášení týraných dětí. V roce 1977 byla pod tlakem zjištěných jevů o závažnosti a častém výskytu špatného zacházení s dětmi založena mezinárodní společnost ISPCAN 21, která v témže roce začala vydávat časopis Child Abuse and Neglect. Pozornost se nyní soustřeďuje zejména na tělesně týrané a sexuálně zneužívané děti. U nás je průkopnickou prací publikace Psychická deprivace v dětství 22, jež předběhla dobu, neboť v zahraniční literatuře se až do konce minulého století věnují 19 Syndrom poprvé popsal Meadow (1977) ve Velké Británii, u nás jako první Marten (1985). Více viz kapitola 7.6.2 Formy ohrožení dítěte prostředím 20 V překladu syndrom bitého dítěte 21 The International Society for Prevention of Child Abuse and Neglect 22 Langmeier, Matějček (1963)

Tabu incestu - 92 - jemnějším formám špatného zacházení s dětmi. Byla formulována druhá část syndromu, tedy zanedbávání dítěte (Child Neglect). V sedmdesátých letech dvacátého století se do pojetí syndromu CAN zahrnulo též sexuální zneužívání a dále byl tento pojem rozšířen o systémové týrání a sekundární viktimizaci (BECHYŇOVÁ, et al., 2007; DUŠKOVÁ, 2009). 7.6.1 Faktory vzniku syndromu CAN Obětí týrání, zneužívání se může stát jakýkoliv člověk v kterémkoliv věku. Ve všech věkových skupinách jsou nejvíce ohroženi jedinci slabí, závislí, nemocní, postižení. Většímu riziku jsou pak vystaveny děti zejména hyperaktivní až impulzivní a výchovně obtížné, dále děti plačtivé s nepravidelným rytmem spánku, vyděšené, úzkostné děti v období vzdoru. Velmi ohroženou skupinou jsou děti postižené tělesně, duševně, mentálně retardované, co nesplňují očekávání rodičů. Na straně dospělého jedince jsou důležitými faktory podílejícími se na vzniku syndromu CAN zejména jeho osobnost a osobní zkušenost, osobní anamnéza, vliv primární rodiny, ve které vyrůstal a jím přijaté normy. Na straně rodiny je to pak její dysfunkčnost, vztahové patologie, narušená komunikace (příliš puritánské rodiny nebo naopak příliš rozvolněné s nedostatečnými hranicemi intimity a s malým respektem k jedinci). Na straně prostředí je to míra uspokojování potřeb dospělých, izolace rodiny od okolí a na straně společnosti jsou to její kulturní, morální a právní normy, míra tolerance k násilí a úroveň ochrany dětí a v neposlední řadě nedostatečná odborná pomoc (BECHYŇOVÁ, et al., 2007). 7.6.2 Formy ohrožení dítěte prostředím Faktory, které ohrožují psychický vývoj člověka jsou důležité již v prenatálním období, kdy na matku mohou působit nepříznivé vlivy vnějšího prostředí. Dále v perinatální a postnatální fázi, které mohou vyplývat z různých škodlivých faktorů jako jsou například faktory genetické, infekční, dále mechanická poškození mozku, hypoxie působící na plod a novorozence. Jejich následky mohou mít dopad na defekty neurologické i psychické. Po narození jsou to podmínky výchovného prostředí, které

Tabu incestu - 93 - nám dávají výbavu do života. Neadekvátní zacházení s dětmi má řadu forem, přechody mezi nimi jsou plynulé a často se vyskytují současně. Rozlišujeme tři základní formy ohrožení dítěte, první z nich je týrání, tělesné i psychické, zneužívání a zanedbávání (BECHYŇOVÁ, et al., 2007). Tělesné týrání Tělesné týrání je podle zdravotní komise Rady Evropy definováno (1992) jako tělesné ublížení dítěti nebo vědomé odmítnutí zabránit takovému ublížení (BECHYŇOVÁ, et al., 2007, s. 11). Tělesné tresty jsou a byly v naší kultuře odedávna, považovaly se za výchovný prostředek v různých formách. Pokud tělesné tresty vedou ke zranění, považujeme je za týrání. Ve starověkém Římě patria potestas znamenalo právo otce nakládat s dítětem podle svého. Pokud děti byly nežádoucí či postižené, bývaly zabity hned po narození. Křesťanství přineslo na dítě jiný pohled, vidělo ho jako samostatnou lidskou bytost, na kterou se vztahovalo přikázání Nezabiješ! U nás na přelomu 19. a 20. století byly poprvé zavedeny zákony na ochranu dětí. Lékaři, kteří bývali známkám týrání imunní se již nespokojili s vysvětlením rodičů. K procitnutí společnosti přispěla již zmiňovaná práce C. H. Kempeho a jeho spolupracovníků. Z výše uvedené definice vyplývá, že dítě může být ohroženo i pasivitou dospělého, úmyslným neposkytnutím péče a ochrany. Týrání se může obejít i bez fyzického násilí a může být jen psychické. K těmto patří například hrubá kritika, ponižování, pohrdání, terorizování, posměch, korumpování a odpírání emoční podpory. Tělesné i psychické týrání může nabývat i zvláštních forem. Jednou z nich je již výše jmenovaný Münchhausenův syndrom by proxy. Do češtiny je tento pojem překládán jako syndrom barona Prášila, znamenající předstíranou poruchu v zastoupení (by proxy). V praxi tento syndrom vypadá tak, že pacient předstírá různé tělesné obtíže, podrobuje se opakovaně lékařským vyšetřením, dotyčný je ochoten podstoupit i náročné operace. V dětství se vyskytuje zřídka, častější je v období dospívání, kdy je spojen se sebe poškozováním. Syndrom obsahuje podstatně hlubší motivaci, nadměrné využívání lékařské péče o dítě pramení často z úzkostlivosti rodičů,

Tabu incestu - 94 - kdy při návštěvě lékaře s dítětem hledá spíše pomoc pro sebe, takové volání o pomoc. Jsou známy případy, kdy matky způsobovaly svým dětem zranění, patologické stavy, aby měly důvod jít k lékaři. Skrytou motivací těchto činů bývá zřejmě získání obdivu, obdiv za péči o nemocné dítě. Ubližování dítěti je často opakované, často je jím postiženo i více dětí v rodině. Považuje se za velmi nebezpečné týrání, které v mnoha případech dítěti způsobí i smrt. Jinou formou poškozování dítěte je prováděno zákrokem, který byl zpočátku zamýšlen v dobré víře. Může jím být necitlivý policejní výslech, traumatizující lékařské vyšetření, umístění do ústavu v případě, kdy to nebylo nezbytné (sekundární viktimizace). Trýznitelem může být kdokoliv, pachatel může být jakéhokoliv věku i pohlaví, třeba i druhé dítě šikana (BECHYŇOVÁ, et al., 2007). Zanedbávání Zanedbávání je opomíjení rodičovské péče, která je nezbytná pro tělesný a duševní vývoj dítěte. Bývá dále děleno na zanedbávání tělesné, emoční, kulturní, výukové, zdravotní. Na Doporučení Rady Evropy (1992) byly sjednoceny pojmy týrání, zneužívání a zanedbávání dětí. Citové zanedbávání je myšleno neuspokojováním emočních potřeb dítěte. Pojmem zanedbávání je označována nedostatečná hygiena, výživa, zdravotní péče. Zanedbávání má za následek psychickou deprivaci, která vede k narušení psychomotorického vývoje i k narušení osobnosti postižených dětí, proto je chápána jako fyzické týrání (BECHYŇOVÁ, et al., 2007). Zneužívání Děti bývají často zneužívány například pro uspokojování vlastních potřeb, k nepřiměřené fyzické práci, žebrání, krádežím atd. Můžeme tedy říct, že o zneužívání se jedná v případech, kdy člověk využívá jiného člověka ke svému prospěchu, ať už z pozice větší síly nebo třeba z intelektuální převahy. Patří sem především zneužívání sexuální, které může mít pro další psychický vývoj vážné následky. Pozornost je mu věnována teprve od 70. let 19. století. Sexuální

Tabu incestu - 95 - zneužití je využití dítěte k navození vzrušení či uspokojení sexuálních potřeb pachatele a vystavení dítěte k takovému chování, které tento cíl naplňuje. Zodpovědnost za zneužití dítěte nese vždy dospělý a jeho vinu nesnižuje ani fakt, zda se dítě podvolilo dobrovolně, či podněcovalo situaci zneužití. Za sexuální zneužití se považuje jak forma dotyková (pohlavní styk, anální či orální sex), tak bezdotyková (přihlížení sexuálním aktům, porna, zneužití exhibicionisty). Na pomezí tělesného ubližování a zneužití jsou výkony prováděné na genitálu. U chlapců je to například obřízka a u děvčat různě rozsáhlé odstranění labií, kterým je dívka uváděna do společnosti dospělých. V dnešní době a společnosti jsou děti sexuálním zneužíváním stále ohroženy, toto riziko je umocněno skutečností, že častěji je zneužívající osoba dítěti dobře známá, většinou příbuzná. Nebezpečí přicházející z vlastní rodiny je pro dítě méně předvídatelné a ztěžuje jeho odhalení. Zneuživaletem může být kdokoliv, bez ohledu na vzdělání, postavení nebo prestiž. Můžeme je rozdělit do dvou kategorií a to na situační a deviantní pachatele. Situační volí dítě často jako náhradní objekt. Primárně preferují objekt s již vyvinutými pohlavními znaky, ale na dospělého si netroufnou zaútočit, tudíž se jejich cílem stane dítě. Představují většinu zneuživatelů. Deviantní pachatelé primárně preferují objekt sexuálně nezralý a mají na svědomí menší počet případů. Ne každý pedofil totiž dítě napadne, někteří udrží svoji deviaci pod kontrolou. U incestních vztahů se u vlastních otců zřídkakdy jedná o pedofily. Jak jsem již zmínila, jde spíše o poruchu osobnosti, osobní nejistotu, nízké sebevědomí. Nevlastní otcové si v některých případech vybírají cíleně ženy s dětmi, čemuž mohou nahrávat i texty seznamovacích inzerátů. Sexuální zneužití neznámou osobou je častěji jednorázové, s většími prvky násilí až brutality. Dítě se s tímto negativním zážitkem častěji svěří, neboť není k pachateli citově vázáno. Vracejí se však vzpomínky (flashbacky) ve snech či v bdělém stavu. Děti se izolují od svého okolí, stáhnou se do sebe. Nastává vnitřní otupění a prázdnota. Převažuje pocit degradace a ponížení. Zneužití osobou příbuznou je častější než zneužití osobou neznámou. Ataky jsou ovšem dlouhodobé a mohou trvat i několik let. Závažnost je umocněna způsobem zneužití, jestli se jednalo o zneužití kontaktní nebo bezkontaktní. Následky jsou pak tím větší, čím je dítě mladší, čím déle zneužívání trvalo, čím je těsnější vazba mezi dítětem a zneuživatelem. Dále čím závažnější forma

Tabu incestu - 96 - byla uplatňována a čím intenzivnější bylo zastrašování dítěte. Sekundárními faktory, které umocňují míru následků jsou individuální vlastnosti dítěte, jeho reaktivita a odolnost vůči zátěži. Dále samozřejmě postoj matky po odhalení zneužití, podpora blízkých lidí a rodinného zázemí. V neposlední řadě je velmi důležitá citlivost policie, soudu a lékařů se zneužitými dětmi a včasná terapeutická péče. Zneužívání má za následek závažné poruchy a rozpad osobnosti. Rozvíjí se úzkostnost, depresivita a psychosomatické obtíže. Dále má dítě narušený sebeobraz, který se projevuje sníženým sebevědomím a narušením sebeúcty, která může vést až k nenávisti vůči vlastnímu tělu. U dívek se vyskytují často poruchy příjmu potravy. V oblasti interpersonálních vztahů jde o vzorce chování, vyskytuje se střídání partnerů nebo naopak submisivní chování a přijetí role oběti i v dospělosti. Nakonec se mohou vyskytnout i suicidální tendence (BECHYŇOVÁ, et al., 2007; DUŠKOVÁ, 2009). 7.7 Psychoterapeutická intervence Přesně definovaná a speciální psychoterapie pro děti postižené sexuálním zneužíváním neexistuje. Není ani žádná psychoterapeutická škola zabývající se jen tímto problémem. Potřeba a rozsah psychoterapie jsou závislé na mnoha věcech. Jednou z nich je věk a pohlaví dítěte, dále způsob a doba zneužívání. V neposlední řadě skutečnost, zda jde o zneužívání dítěte cizím člověkem nebo někým, koho zná. Úspěch mají techniky nedirektivního přístupu a hlubině orientované techniky psychoterapie. Léčba u sexuálně zneužívaného dítěte se liší zejména vysokým stupněm náročnosti, který je kladen na osobnost psychoterapeuta. Základem je, že si bude jist, že se terapeutickým zákrokem situace sexuálně zneužívaného dítěte nezhorší. Dítě je pod silným psychickým tlakem v období zneužívání a stejně tak i po jeho odhalení. Ovšem po odhalení se tento tlak stupňuje a vytváří situaci více nesrozumitelnou. Terapie u sexuálně zneužívaného dítěte začíná v první řadě tím, že je zajištěna bezpečnost. Dále se klade důraz na minimální narušení rodinného systému. V případě, že se jedná o pachatele mimo rodinu, je snaha o to, aby se kontakt mezi ním a dítětem přerušil (DUNOVSKÝ, et al., 1995).

Tabu incestu - 97-7.7.1 Formy terapeutických intervencí Formy pomoci při zahájení intervence u sexuálně zneužívaných dětí a mladistvých do sebe musí organicky zapadat a nesmí postupovat nezávisle na sobě nebo dokonce proti sobě. Trestně-právní intervence Zde je hlavním úkolem potrestání pachatele, který porušil zákon. Často se zapomíná na ostatní vztahy v rodině, hlavně pokud je pachatel jejím členem. Opomíjeny jsou například neshody mezi manželi, to je chybné zejména pokud se v rodině vyskytují i další děti. Ochrana dítěte Tento přístup znamená, že je dítě odejmuto z rodiny a náhradní rodičovskou roli plní jiná instituce. Tento postup je bezesporu nutný, ale jsou jím potrestáni oba rodiče, nikoliv jen pachatel. Navíc dítě je odejmuto ze svého obvyklého sociálního prostředí, což má za následek další stres. Terapeutická intervence Léčba dítěte se může stát komplikovanou. Pokud jde o pachatele mimo rodinu, je vždy lepší pečovat o dítě, které zůstává ve svém přirozeném prostředí. Rodiče se po zmírnění jejich úzkosti stávají pro děti významnou oporou a ochranou. Zde je vhodná rodinná terapie, která umožňuje rodičům projevit své pochopení. Terapeut se zde stává stabilizujícím faktorem pro komplikované emoce, které jsou vyvolávány jak na straně dítěte a tak i na straně rodičů (DUNOVSKÝ, et al., 1995).

Tabu incestu - 98-7.7.2 Psychoterapeutický postup Základem terapeuta je dítěti pomoci. V první řadě se zajímá o to, jak dalece sexuální zneužívání postihlo vývoj jeho osobnosti a jak široce je tímto traumatem zasažen jeho rodinný systém. Klíčem ke splnění úkolu je traumatický zážitek otevřít, vytěsnit ho a zbavit se ho. Dítě musí pochopit že to, co se mu stalo je špatné a že za to nemůže. Terapie rovněž vytváří prostor pro to, aby dítě mohlo projevit své emoce, odblokovat své pocity úzkosti a strachu týkající se prožité události. V rodinné terapii se rodiče mohou stát centrem terapie, při které je nutné zaměřit léčbu více na ně, než na dítě. Především se jedná o případy, kdy by psychický stav rodičů ještě více zhoršil situaci dítěte. Emocionální zpracování se týká práce s negativními procesy, které byly spuštěny. Jsou to například neodbytné myšlenky, flashbacky a opakované prožívání. Procesy musí být předmětem terapie, protože vedou k vyhýbání se, vytěsňování a zatemňování. Tyto pocity dítě musí akceptovat, mluvit o nich a umět je zpracovat. Pocity strachu mají být nahrazeny situací, která nabízí oporu a pochopení. Je třeba vytvořit prostor, kde je umožněna integrace a kde mohou vznikat nové skutečnosti. Kognitivní zpracování pracuje s procesy, které se podílejí na přehodnocení traumatické události a přidělují jí význam. Je důležité, aby se dítě umělo radovat a oprostit se od nepříjemných zážitků a jeho další vývoj tak mohl probíhat bez problémů (BENTOVIM, 1998). Cílem psychoterapie je emočně zpracovat pocity sexuálního zneužívání. Včasnou psychoterapií lze zabránit tomu, aby se tyto negativní emoce staly součástí psychického prožívaní a nevracely se tak v podobě depresí, které mohou zapříčinit poruchu osobnosti (PÖTHE, 1999).

Tabu incestu - 99-8 Závěr Diplomová práce, jak bylo již v úvodu předesláno, náleží do kategorií teoretických prací, jejichž hlavním zaměřením je práce s dostupnými literárními zdroji. Tento typ práce jsem si vybrala vzhledem k volbě tématu, protože neshledávám vhodné ani možné provést výzkum, který by získal relevantní data. Hlavním úkolem bylo zpracovat problematiku tabu incestu z hlediska jeho historického vývoje, srovnání projevů incestního chování v různých dobách a společnostech. Snažila jsem se čerpat z děl předních představitelů antropologie, biologie a psychologie, zabývajících se tímto tématem. Ve svých pracích se nezřídka vyjadřovali k tvrzením a postojům svých kolegů či konkurentů. Zajímavé bylo přečíst si názor na danou věc z pohledu dvou stran, jak autora, tak i jeho kritika. Snažila jsem se podat čtenáři obě tyto strany pohledu. Nezbytnou částí práce byly studie zahraniční literatury. Tento fakt ztěžoval situaci v tom, že většina publikací je staršího data, tudíž nejen odborného obsahu, ale i starší formy anglického jazyka. Je velkou škodou, že do českého jazyka je dosud přeloženo jen malé procento z nich. Anglicky psaná díla jsou navíc těžko dostupná a proto jsem pracovala převážně se zdroji v elektronické podobě. Diplomovou práci jsem psala především z kulturního a antropologického pohledu. Závěrečná kapitola o psychologickém pojetí incestu Incest a jedinec je psaná z mého pohledu, coby studenta psychosociálních studií. Psychologie se zabývá člověkem samotným, kdežto antropologie člověkem v kulturním kontextu. Tato kapitola mi je blízká tím, že je více z praxe, než předcházející kapitoly diplomové práce. Pro většinu z nás je mnohem reálnější se setkat s incestem z pohledu, kterým je na něj nahlíženo zde, neboť k němu může docházet přímo v našem okolí. Během psaní této diplomové práce, mě napadly věci, kterým by bylo možné se v budoucnu věnovat. Například integrálně, holisticky rozebrat různé formy tabu incestu v interkulturní perspektivě, a to dle úhlu pohledu antropologického, biologického a psychologického.

Tabu incestu - 100 - Tabu incestu si lze s lehkou nadsázkou představit ve třech pomyslných setkáních Oidipa: Kterak Oidipus potkal Westermarcka Westermarck: Pročpak si opustil království krále Polyba a jeho manželky Meropy, tvých milovaných rodičů, kteří tě vychovali? Oidipus: Království jsem opustil, abych se vyhnul předpovídanému osudu. Dozvěděl jsem se, že se stanu otcovrahem a ožením se s vlastní matkou. Tak proto jsem odešel (SOFOKLÉS, 2010). Kterak Oidipus potkal Lévi-Strausse Lévi-Strauss: Vidíš Oidipe, tvá bázeň před osudem tě dovedla až k tvým pravým rodičům, kteří tě zplodili. Jak se cítíš teď, když znáš pravdu o svém osudu? Oidipus: Jsem bohy zavržen teď, já hříšných obětí plod, své símě matce jsem dal, z níž vyšel jsem nebohý sám! A teď jsem se stal otcem, kde synem jsem byl (SOFOKLÉS, 2010, s. 64)! Kterak Oidipus potkal Freuda Freud: Co pro tebe mohu udělat, aby se ulevilo tvému svědomí Oidipe? A o jakou tu službu ke mně lkáš? Oidipus: Ó vyvrhni mě ihned z vlasti tam, kde zemřu neosloven člověkem! Jsem otcovrah, otcem i bratrem svých dětí. Horší osud než tento mě potkat nemohl (SOFOKLÉS, 2010, s. 67).

Tabu incestu - 101 - Slovníček pojmů adaptace přizpůsobení, úprava (přizpůsobení se různým vnějším vlivům) afinita poměr určité osoby k příb. jejího partnera (afinní příbuzenství = sňatkem) akceptace - přijetí ambivalentní mající dvojí platnost, dvojí význam axiologie nauka o hodnotách degenerace úpadek ve vývoji, rodový úpadek; zvrhnutí, zrůdnost determinovat vymezovat, vymezit, určovat, určit dualismus dvojitost, podvojnost elementární přirozený, základní, pudový enkulturace proces učení, jímž si člověk v průběhu svého života osvojuje kulturu dané společnosti etnograf odborník v nauce o dějinách, způsobu života a kultuře určitého národa etnologie fáze antropologického výzkumu kultury, v níž dochází k zobecnění a interpretaci empirických etnografických dat v mezikulturní a historické perspektivě etymologie nauka o původu slova, původním významu slova, jeho vývoji a vzájemné příbuznosti slov fenotyp soubor všech pozorovatelných vlastností a znaků organizmu geneze vznik, původ, způsob a postup vzniku genitiv 2. pád v českém jazyce (pád na otázku koho čeho) heterozygot organismus vzniklý splynutím dvou gamet mající nestejné dědičné základy (kříženec)

Tabu incestu - 102 - homozygot organismus vzniklý splynutím dvou gamet stejných genetických základů hypoxie snížené množství kyslíku v tkáních implikace logický vztah mezi výroky, z nichž jeden vyplývá z druhého integrace začlenění, sjednocení, ucelení, splynutí, proces spojování ve vyšší celek interakce vzájemné působení interpersonální mezilidský intervence zásah mezi dva činitele, zakročení, zákrok klimakterium přechod, menopauza; období života ženy, v němž postupně vyhasíná aktivita ženských pohlavních orgánů koherentní souvislý, spojitý komponenta obdobná složka, součást, část složeniny konsangvinní pokrevní konvence úmluva dohoda, smlouva, ujednání, společenské pravidlo, zvyklost konzistence soudržnost, tuhost, pevnost, hutnost labia - stydké pysky, patří k zevním ženským pohlavním orgánům libido pohlavní pud, pohlavní touha morfologie nauka o tvarech, tvarosloví prohibice - zákaz, zamezení, omezení promiskuita časté střídání sexuálních partnerů reprodukční rozmnožovací restrikce omezení, zmenšení, snížení počtu sankce pokuta, postih somatický vztahující se k tělu, tělesný specifický typický, svérázný, charakteristický, osobitý

Tabu incestu - 103 - strukturalismus filozofický a vědecký směr, jehož cílem je výzkum struktury objektů při důrazu na prioritu celku vůči částem subhumánní zaujímající ve vývojové řadě taxonomicky nižší postavení než člověk submisivní poddajný, povolný, ústupný; podřizující se cizí vůli suicidální - sebevražedný termín odborný výraz, název univerzální všeobecný, všestranný, zaměřený k všestrannému použití

Tabu incestu - 104 - Seznam použité literatury ABERLE, D., F. - BRONFENBRENNER, U., et al. The Incest Taboo and the Mating Patterns of Animals. American Anthropologist, 1963, roč. 65, č. 2, s. 253-265. BARNARD, A. - SPENCER, J. The Routledge Encyclopedia of Social and Cultural Antropology. 2 nd edition. Oxon: Routledge, 2010. 864 pages. ISBN 978-0-203-86647-4 BECHYŇOVÁ, V. - BUBLEOVÁ, V. - DUŠKOVÁ, Z., et al. Syndrom CAN a způsob péče o rodinný systém. Praha: Ireas, 2007. 236 s. ISBN 978-80-86684-47-5 BENTOVIM, A. Týrání a sexuální zneužívání v rodinách. Praha: Grada, 1998. 117 s. ISBN 80-7169-629-3 Bible. Přel. Ekumenické komise pro Starý a Nový zákon. Stuttgart: Ekumenická rada Církví v ČSR, 1984. 987 s. BUDILOVÁ, L. Studium příbuzenství v antropologickém kontextu. Plzeň: Centrum aplikované antropologie a terénního výzkumu, 2007. 12 s. DUNOVSKÝ, J. - DYTRYCH, Z. - MATĚJČEK, Z., et al. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada, 1995. 248 s. ISBN 80-7169-192-5 DUŠKOVÁ, Z. Krizová intervence. Přednáška pro PVŠPS Praha, 2009 [nepublikovaný materiál]. FREUD, S. Totem a tabu. Vtip a jeho vztah k nevědomí. Praha: PRÁH, 1991. 181 s. ISBN 80-900835-1-X GÖDTEL, R. Sexualita a násilí. Praha: český spisovatel, 1994. 192 s. ISBN 80-202- 0512-8 KRAFT, H. Tabu Magie a sociální skutečnost. Praha: Mladá fronta, 2006. 224 s. ISBN 80-204-1345-6 LANGE, K. Applied Probability. New York: Springer, 2003. 320 pages. ISBN 0-387- 004254-4 LÉVI-STRAUSS, C. The Elementary Structures of Kinship. Boston: Beacon, 1971. 584 pages. ISBN 978-0807046692 MASSON, J., M. Útok na pravdu. Freudovo potlačení teorie svádění. Praha: Mladá fronta, 2007. 256 s. ISBN 978-80-204-1640-7

Tabu incestu - 105 - MALINOWSKI, B., K. Sex a represe v divošské společnosti. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. 245 s. ISBN 978-80-86429-76-2 MEIGS, A. - BARLOW, K. Beyond the Taboo: Imagining Incest. American Anthropologist, 2002, roč. 104, č. 1, s. 38-49. MOŽNÝ, I. Moderní rodina (Mýty a skutečnosti). Brno: Blok, 1990. 184 s. ISBN 80-7029-018-8 MURPHY, R., F. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998. 267 s. ISBN 80-85850-53-2 NIV Women's Devotional Bible. Grand Rapids: Zondervan Publishers. 1990. 1455 s. ISBN 0-310-91650-X PARKER, S. The Precultural Basis of the Incest Taboo: Toward a Biosocial Theory. American Anthropologist, 1976, roč. 78, č. 2, s. 285-305. POLIFKOVÁ, B. Příbuzenství a incestní tabu v posvátné symbolizaci hebrejské bible. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita. Filosofická fakulta. Katedra filosofie, 2006. Vedoucí: PhDr. Eleonóra Hamar, Ph.D. PÖTHE, P. Dítě v ohrožení. Praha: G plus G, 1999. 186 s. ISBN 80-86103-21-8 RIDLEY, M. Červená královna. Sexualita a vývoj lidské přirozenosti. Praha: Mladá Fronta, 1999. 328 s. ISBN 80-204-0825-8 SCHWARTZ, M. Láska v bibli. Praha: Euromedia Group, 2002. 256 s. ISBN 80-7202- 960-6 SOFOKLÉS. Král Oidipús. Praha: ARTUR, 2010. 79 s. ISBN 978-80-87128-34-3 SOUKUP, M. Kapitoly ze sociální a kulturní antropologie. Praha: PVŠPS, 2008. SOUKUP, V. Dějiny antropologie. Praha: Karolinum, 2004. 667 s. ISBN 80-246-0337-3 STEINER, F. Taboo. London: Penguin Books, 1967. 154 pages. ŠILEROVÁ, L. Psychologie. Přednáška pro VŠ v Plzni o.p.s., 2005 [nepublikovaný materiál]. TYLOR, E., B. Primitive Culture: Researches Into the Development of Mythology, Philosophy, Religion, Language, Art and Custom. Ithaca: Cornell University Library, 2009. 522 pages. ISBN 978-1112532184 WESTERMARCK, E., A. The History of Human Marriage. 5 th edition. London: Macmillan, 1921. 571 pages.

Tabu incestu - 106 - ZEITZEN, M., K. Polygamy: A cross-cultural analysis. Oxford: Berg, 2008. 256 pages. ISBN 978-1-84520-221-7 Seznam použitých online zdrojů Access Genealogy Indian Marriage [online], c1999-2010. [cit. 2010-04-25]. Dostupné z: http://www.accessgenealogy.com/native/tribes/history/indianmarriage.htm ANDLEROVÁ, Z. - ERDÖSOVÁ, Z. - KREJČÍ-PREISSOVÁ, A., et al. Přední představitelé kulturní a sociální antropologie a etnologie 19. a 20. století [online], c2009. [cit. 2010-05-21]. Dokument k předmětu antropologie. Univerzita Palackého v Olomouci, Filosofická fakulta, Katedra Sociologie a Andragogiky. Dostupné z: http://www.ksoc.upol.cz/antropologie/dokumenty/p_ka/10_psc.pdf Dictionary.com Taboo [online], c2010. [cit. 2010-03-25]. Dostupné z: http://dictionary.reference.com/ epravo - Incest [online], c2001. [cit. 2010-03-25]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/incest-15379.html Eurogentest - Autosomálně recesivní dědičnost [online], c2008. [cit. 2010-06-07]. Dostupné z: http://www.eurogentest.org/patient/leaflet/czech/recessive_inheritance.xhtml Extempore - Incest [online], c2005-2010. [cit. 2010-03-25]. Dostupné z: http://www.extempore.cz/content/view/412/51/ Genomac International Cystická fibróza [online], c2001-2010. [cit. 2010-06-07]. Dostupné z: http://www.genomac.cz/cz/cysticka-fibroza.php Genomac International Fenylketonurie [online], c2001-2010. [cit. 2010-06-07]. Dostupné z: http://www.genomac.cz/cz/fenylketonurie.php HARPER, D. Online Etymology Dictionary [online], c2001-2010. [cit. 2010-03-25]. Dostupné z: http://www.etymonline.com/index.php HEATON, T. Religious Group Characteristics, Endogamy, and Interfaith Marriages. Sociological Analysis [online]. c1990, roč. 51, č. 4, [cit. 2010-07-28]. Dostupné z: http://socrel.oxfordjournals.org/cgi/reprint/51/4/363.pdf iencyklopedie - Tabu [online], c2010. [cit. 2010-03-25]. Dostupné z: http://www.iencyklopedie.cz/tabu/ Info-Bible.cz - Informace a zajímavosti o Bibli [online], c2009. [cit. 2010-20-06]. Dostupné z: http://www.info-bible.cz/bible_informace/

Tabu incestu - 107 - LIUKKONEN, P. - PESONEN, A. Books and Writers Edvard Westermarck [online], c2008. [cit. 2010-07-07]. Dostupné z: http://www.kirjasto.sci.fi/ewester.htm MALINA, J., et al. Antropologický slovník [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2009. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/1431/uantrbiol/el/antropos/slovnik.html MiMi.hu Biology [online], c2009. [cit. 2010-05-30]. Dostupné z: http://en.mimi.hu/biology/inbreeding_coefficient.html OCHAP, E. Inbreeding in Humans. Genetics [online]. c2004, roč. 535, č. 2, [cit. 2010-05-26]. Dostupné z: http://www.as.wvu.edu/~kgarbutt/quantgen/gen535_2_2004/inbreeding_humans.htm O'NEIL, D. KINSHIP - An Introduction to Descent Systems and Family Organization [online], c1997-2008. [cit. 2010-05-05]. Dostupné z: http://anthro.palomar.edu/kinship/ Search.com Incest Taboo [online], c2010. [cit. 2010-04-24]. Dostupné z: http://www.search.com/reference/incest.taboo SMITH, S., E. WiseGeek What is endogamy [online], c2003-2010. [cit. 2010-05-03]. Dostupné z: http://www.wisegeek.com/what-is-endogamy.htm ŠTEFÁNEK, J. Sprkovitá anémie [online], c2008. [cit. 2010-06-07]. Dostupné z: http://www.stefajir.cz/?q=srpkovita-anemie Vše o Egyptě - manželství [online], c2010. [cit. 2010-04-29]. Dostupné z: http://www.telelamarna.estranky.cz/clanky/jak-se-zilo/manzelstvi.html

Tabu incestu - 108 - BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE Jméno a příjmení autora/ky: Dagmar Ledvinová Studijní program: Sociální politika a sociální práce (N6734) Studijní obor: Sociální práce se zaměřením na komunikaci a aplikovanou psychoterapii (6731R015) Název práce: Tabu incestu Počet stran (bez příloh): 109 Celkový počet stran příloh: 16 Počet titulů české literatury a pramenů: 21 Počet titulů zahraniční literatury a pramenů: 11 Počet internetových odkazů: 21 Vedoucí práce: PhDr. Martin Soukup, Ph.D. Rok dokončení práce: 2010

Tabu incestu - 109 - PŘÍLOHA I - Trestní zákoník, z. č. 40/2009 Sb, ve znění pozdějších předpisů HLAVA III Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti 185 Znásilnění (1) Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let. (2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a) souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, b) na dítěti, nebo c) se zbraní. (3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším čtrnácti let, b) spáchá-li takový čin na osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo v jiném místě, kde je omezována osobní svoboda, nebo c) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví. (4) Odnětím svobody na deset až šestnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt. (5) Příprava je trestná.

Tabu incestu - 110-186 Sexuální nátlak (1) Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo zákazem činnosti. (2) Stejně bude potrestán pachatel, který přiměje jiného k pohlavnímu styku, k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování zneužívaje jeho závislosti, jeho bezbrannosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. (3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 a) na dítěti, nebo b) nejméně se dvěma osobami. (4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 se zbraní, b) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 na osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo v jiném místě, kde je omezována osobní svoboda, nebo c) spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny. (5) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším čtrnácti let, nebo b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví. (6) Odnětím svobody na deset až patnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 smrt. (7) Příprava je trestná.

Tabu incestu - 111-187 Pohlavní zneužití (1) Kdo vykoná soulož s dítětem mladším čtrnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až osm let. (2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším čtrnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. (3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví. (4) Odnětím svobody na deset až šestnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt. (5) Příprava je trestná. 188 Soulož mezi příbuznými Kdo vykoná soulož s příbuzným v pokolení přímém nebo se sourozencem, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. 189 Kuplířství (1) Kdo jiného přiměje, zjedná, najme, zláká nebo svede k provozování prostituce, nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až na čtyři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1

Tabu incestu - 112 - a) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, nebo b) jako člen organizované skupiny. (3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví. (4) Odnětím svobody na osm až patnáct let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt. 190 Prostituce ohrožující mravní vývoj dětí (1) Kdo provozuje prostituci v blízkosti školy, školského nebo jiného obdobného zařízení nebo místa, které je vyhrazeno nebo určeno pro pobyt nebo návštěvu dětí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. (2) Kdo organizuje, střeží nebo jiným způsobem zajišťuje provozování prostituce v blízkosti školy, školského nebo jiného obdobného zařízení nebo místa, které je vyhrazeno nebo určeno pro pobyt nebo návštěvu dětí, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (3) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 a) nejméně na dvou takových místech, nebo b) opětovně. 191 Šíření pornografie (1) Kdo vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, činí veřejně přístupným, zprostředkuje, uvede do oběhu, prodá nebo jinak jinému opatří fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, v němž se projevuje násilí či neúcta k člověku, nebo které popisuje, zobrazuje nebo jinak znázorňuje pohlavní styk se zvířetem, bude potrestán odnětím svobody až na

Tabu incestu - 113 - jeden rok, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Kdo písemné, fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo a) nabízí, přenechává nebo zpřístupňuje dítěti, nebo b) na místě, které je dětem přístupné, vystavuje nebo jinak zpřístupňuje, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 a) jako člen organizované skupiny, b) tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo c) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. (4) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 a) jako člen organizované skupiny působící ve více státech, nebo b) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. 192 Výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií (1) Kdo přechovává fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě, bude potrestán odnětím svobody až na dva roky. (2) Kdo vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, činí veřejně přístupným, zprostředkuje, uvede do oběhu, prodá nebo jinak jinému opatří fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě, anebo kdo kořistí z takového pornografického díla,

Tabu incestu - 114 - bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (3) Odnětím svobody na dvě léta až šest let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 2 a) jako člen organizované skupiny, b) tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo c) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. (4) Odnětím svobody na tři léta až osm let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 2 a) jako člen organizované skupiny působící ve více státech, nebo b) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. 193 Zneužití dítěte k výrobě pornografie (1) Kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede nebo zneužije dítě k výrobě pornografického díla nebo kořistí z účasti dítěte na takovém pornografickém díle, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. (2) Odnětím svobody na dvě léta až šest let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a) jako člen organizované skupiny, nebo b) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. (3) Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a) jako člen organizované skupiny působící ve více státech, nebo b) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.

Tabu incestu - 115 - PŘÍLOHA II Vybraní představitelé kulturní a sociální antropologie Lewis Henry Morgan (1818-1881) Je pokládán za nejvýznamnějšího představitele americké evolucionistické antropologie. Morgan se narodil roku 1818 ve farmářské rodině ve státu New York. Vystudoval právnickou školu a po ní v tomto oboru dále pokračoval. Otevřel si advokátní praxi a věnoval se především problematice železničních společností. Zde hájil indiánská práva proti záboru půdy při výstavbě železnic, dokonce i poté, co se stal jedním z ředitelů dráhy. Morgan se vždy zajímal o původní obyvatele amerického kontinentu, soukromě se delší dobu věnoval terénním výzkumům v rezervacích Towada, Onongada a Buffalo. Studoval především sociální organizaci místních indiánských kmenů. Zvýšenou pozornost věnoval Irokézům, mezi kterými byl později přijat za člena kmene. Ačkoliv Morgan nepůsobil na žádné univerzitě, byl roku 1880 zvolen předsedou Americké společnosti pro rozvíjení vědy. Hlavními oblastmi Morganova zájmu byly: terminologie příbuzenství, evoluce rodiny, způsob sociální organizace a dějiny kultury. V roce 1870 vydává práci Systémy pokrevenství a sešvagření lidské rodiny (Systems of consanguinity and affinity of the human family), kde se zabývá vysvětlením rozdílů mezi přímým pokrevním příbuzenstvím a a příbuzenstvím, které vzniká tzv. sešvagřením. Morgan zastával názor, že současně používané příbuzenské termíny mají původ v minulosti a věřil, že existovala komunální rodina (starší forma

Tabu incestu - 116 - rodiny, kde fungovalo skupinové manželství). Morgan razil teorii evoluce rodiny, která podle něj probíhala v následujících fázích: promiskuita komunální rodina párové manželství monogamie. Neuspořádáaný promiskuitní stav (nevázaný) byl nahrazen skupinovým manželstvím bratrů a sester. Ta měla být později nahrazena párovým manželstvím, které později přešlo v patriarchální rodinu (jeden muž s několika ženami). Nakonec vše vyústilo v monogamní svazek mezi jedním mužem a jednou ženou. Morgan se rovněž snažil vytvořit koncept evoluce kultury lidstva. Kulturní vývoj je podle něj neustálý kumulativní proces směřující k vyšším a dokonalejším formám. Jeho koncept představují přechod mezi třemi stádii: divošství barbarství civilizace. Tato stádia se ještě dále dělí na podstadia. Dílem Morgana se nechali později inspirovat představitelé marxistické filosofie K. Marx a F. Engels, od nichž se mu dostalo velké míry ocenění. Morganovo dílo později vyzdvihl další americký antropolog L. A. White, který srovnává Morganův přínost pro antropologii s Darwinovým pro biologii (ANDLEROVÁ, et al., 2009). James George Frazer (1854-1941) Významný britský antropolog a etnolog, který se během svého života věnoval studii náboženství a magie. Narodil se ve skotské rodině v Glasgow. Vystudoval filozofii v Cambridge, kde později získal místo vědeckého pracovníka. Frazer se začal věnovat antropologii na popud W. R. Smitha, od kterého dostal za úkol napsat vědecký článek o totemismu. V roce 1931 oslepl, ovšem ve své práci neustal a pokračoval za

Tabu incestu - 117 - pomoci své ženy a žáků. Frazer se ve svém bádání zaměřuje na problematiku náboženství, magie a totemismu. Snažil se vytvořit koncept stupňů vývoje lidského myšlení. Známým pojmem se stal jeho pojem sympatetická magie, jež byla základem teorie. Sympatetickou magii dělí na homeopatickou a kontaktní. Homeopatická magie funguje na principu podobnosti a kontaktní říká, že věci, které spolu byly v kontaktu si zachovávají určité spojení i po odloučení. Období magie nahrazuje období náboženství, které podle něj představuje vyšší stupeň lidského myšlení. K tomu člověk měl dospět poznáním, že nedokáže ovládat přírodu. Nejznámějším Frazerovým dílem je Zlatá ratolest (The Golden Bough) z 1890. V této knize se věnuje otázkám magie a jevy s ní spojenými. Frazer chápe tento jev jako soubor náboženských zákazů, které vychází z přítomnosti negativní many. Tabu definuje jako typický projev selhání intelektu archaických společností. Rozsáhlou část knihy tvoří princip instituce posvátného krále. Král byl každoročně obětován během rituálu a na jeho místo nastoupil král nový. Svými názory Frazer ovlivnil například É. Durkheima, W. Wundta nebo B. Malinowského. Na druhé straně byl značně kritizován R. R. Marettem, protože se nikdy nezúčastnil terénního výzkumu (ANDLEROVÁ, et al., 2009).

Tabu incestu - 118 - Alfred Reginald Radcliffe-Brown (1881-1955) Radcliffe-Brown je představitelem britského sociálního funkcionalismu. Narodil se ve Velké Británii v Birminghamu. Vystudoval stejnou univerzitu jako Frazer a to Trinity College v Cambridge, studium psychologie a etiky. Jeho současníkem a zároveň konkurentem byl B. Malinowski, který dosáhl většího úspěchu než Radcliffe-Brown. Pod vedením svého učitele W. H. R. Riverse prováděl terénní výzkum na Adamanských ostrovech, o kterém následně napsal dílo Adamanští ostrované. Tím se v antropologii proslavil, avšak okolí o něj nejevilo větší zájem. Roku 1921 se stává vedoucím Ústavu sociální antropologie na univerzitě v Kapském Městě. Dále se dostal na Chicagskou univerzitu, odkud významně ovlivnil americkou kulturní antropologii. Posléze také stál v čele Katedry sociální antropologie na Univerzitě v Oxfordu a královského antropologického ústavu v Londýně. Radcliffe-Brown se během svých kulturních studií zaměřoval především na sociální strukturu a systém. Uplatňoval při nich analogický princip s biologickým organismem. Sociální systém viděl jako dokonale fungující proces skládající se z jednotlivých částí, které jsou vzájemně propojeny a spolupracují spolu. Svou teorií se značně odlišoval od Malinowského teorie uspokojování potřeb pomocí institucí. Radcliffe-Browna bychom spíše mohli zařadit jako pedagoga než vědce. Publikoval jen střídmě a nedočkal se zdaleka takového ohlasu jako například Malinowski. Přesto poměrně významně ovlivnil směr antropologického myšlení (ANDLEROVÁ, et al., 2009).

Tabu incestu - 119 - Bronislaw Kasper Malinowski (1884-1942) Narodil se v polské aristokratické rodině v Krakově. Jeho otec působil na Jagelonské univerzitě v Krakově, kde Bronislaw později dosáhl vysokoškolského vzdělání a získal první doktorský titul. Četba Zlaté ratolesti od J. G. Frazera ho natolik ovlivnila, že se začal věnovat sociologii a antropologii. Začal cestovat do zahraničí, kde se v Londýně osobně setkal s Frazerem a později s Radcliffe-Brownem. Během studijního pobytu v Austrálii ho zastihla první světová válka. To mu umožnilo studium domorodých obyvatel Austrálie, Nové Guineje a Trobriandských ostrovů. Díky tomuto dlouhodobému soužití s místními obyvateli porozuměl domorodému společenství, na kterém založil svou metodologii výzkumu v antropologii. Výzkumný badatel musí strávit ve zkoumaném prostředí nejméně rok, osvojit si místní jazyk a sžít se s domorodým způsobem života tamních obyvatel. Tato metodologie je často používána při výzkumu primitivních společností. Malinowski se vrací do Londýna, kde se stává profesorem sociální antropologie a vydává první díla ze svého terénního výzkumu v Oceánii. Během těchto let (1923-1928) se stává vůdčí osobností britské antropologie a zažívá nejplodnější období svého života. Kromě své metodologie antropologického výzkumu se proslavil rovněž funkcionalistickou teorií kultury, kterou shrnul v díle Vědecká teorii kultury. Podle této teorie je základním účelem kultury uspokojování potřeb jedince. Kultura je postupně se vyvíjející soustava přiměřených adaptací lidského organismu a lidských skupin na uspokojování základních potřeb a postupné zvyšování životního standardu v rámci daného prostředí 23 (ANDLEROVÁ, et al., 2009). 23 MALINOWSKI, B. Vědecká teorie kultury. 1. vyd. Brno: Krajské kulturní středisko, 1968: 154.

Tabu incestu - 120 - Edward Evan Evans-Pritchard (1902-1973) E. E. Evans-Pritchard se narodil ve Velké Británii v Sussexu. Jako jeden z prvních žáků B. Malinowského vystudoval antropologii na University of London. První terénní výzkum absolvoval v Súdánu mezi Azandy v letech 1926 1930. Získané poznatky shrnul v knize Čarodějnictví, věštby a magie u Azandů. V roce 1930 začíná přednášet na Káhirské univerzitě a zahajuje svůj druhý Súdánský terénní výzkum, nyní mezi Nuery. Během následujících šesti let mezi nimi strávil dvanáct měsíců a stal se celosvětově uznávaným odborníkem na Nuerskou kulturu. Své bohaté zkušenosti zapsal v knihách Nuerové a Nuerské náboženství. Během II. světové války se věnoval studiu nomádských Beduínů v Libyii, kde působil jako politický pracovník britské vojenské správy. V roce 1945 je jmenován profesorem na univerzitě v Cambridge a rok poté nastupuje po Radcliffe-Brownovi na Katedře sociální antropologie v Oxfordu. Evans-Pritchard do sociální antropologie zavedl historickou perspektivu a idiografické hledisko. Snažil se pochopit systém společnosti zevnitř. Podle něj mají jak sociální antropologové, tak historici společný cíl, a to předkládat ideje cizích kultur do naší kultury. Jeho publikace ovlivnily přesun zájmu antropologických výzkumů směrem k historicky zaměřené antropologii (ANDLEROVÁ, et al., 2009).

Tabu incestu - 121 - Claude Lévi-Strauss (1908-2009) Narodil se do rodiny francouzského malíře v Bruselu. Filosofii a práva vystudoval na pařížské univerzitě Sorbonna. Po absolvování krátký čas působil na francouzských gymnáziích a roku 1934 byl jmenován profesorem sociologie na univerzitě v brazilském Sao Paulu. Zde se poprvé věnuje terénnímu výzkumu mezi indiánskými kmeny. Během druhé II. světové války emigroval do New Yorku, kde dál pokračuje ve svých výzkumech. Po návratu do Francie vydal soubor Strukturální antropologie, kde sepisuje poznatky ze svých vědeckých výzkumů. Ve Francii také formuloval svou teorii a metodologii strukturální antropologie a tím založil novou subdisciplinu antropologie. Roku 1959 zřídil laboratoř sociální antropologie na Collége de France, které dodnes patří mezi světově nejvýznamnější centra antropologie. Lévi-Strauss je považován za zakladatele strukturální antropologie díky své strukturální analýze společnosti. Jeho nové metody a principy významně přispěly do antropologických výzkumů. Konkrétně především svým svou tolerancí a respektováním jinakosti kultur přírodních národů. Také se zabýval studiem mytologických systémů. Mýtus je podle Lévi-Strausse zdařilým příkladem univerzálních strukturních principů, který ovlivňuje všechny kulturní a společenské systémy. V mýtech nachází strukturu, která je obdobná u všech kultur. Analogicky k tomu má každá kultura své vlastní struktury, které tvoří celosvětový systém struktur, odrážející jistou duchovní jednotu lidstva (ANDLEROVÁ, et al., 2009).

Tabu incestu - 122 - Edvard Alexander Westermarck (1862-1939) Sociální antropolog, filosof a sociolog Edvard Westermarck se narodil ve Finsku v Helsinkách, kde jeho otec vyučoval Latinu na tamější univerzitě. V dětství trpěl chronickou rýmou, což mu znemožňovalo účast na sportu a hrách ve škole. Později ale prokázal fyzickou zdatnost během namáhavých expedicí v Severní Africe. Svůj doktorský titul získal na Univerzitě v Helsinkách. Důkladně se věnoval angličtině, aby mohl studovat Darwina, Morgana, Lubbocka a McLennana v originálním znění. Ve své době představoval výjimku, protože Finsko se orientovalo především na Německo. Po návštěvě Anglie v 1887 a studiích v British Museum Westermarck napsal svou disertační práci The Origins of Human Marriage (Dějiny lidského manželství). Tato práce byla později vydána jako kniha v roce 1891 a okamžitě slavila vědecký úspěch. Od té doby Westermarck zaměřil svou pozornost na instituci manželství. Sám však rodinu nikdy neměl, ani se neoženil. Mezi lety 1900 1902 žil především v Maroku, ale často cestoval mezi Finskem a Británií. Od roku 1907 do 1931 Westermarck působí jako profesor sociologie na London School of Economics and Political Science. Ve stejný čas (1906-1918) byl zároveň profesorem filosofie na Univerzitě v Helsinkách. Westermarck měl své výhrady k tomu, že morální názory jsou univerzálními fakty, ba dokonce věcí běžnou všem lidem. Podle něj jsou produktem dlouhodobého vývoje a ve skutečnosti jsou individuální a zakládají se na emocích (LIUKKONEN PESONEN, 2008).