Právní postavení nezákonných kombatantů ve vztahu k aplikaci Ženevských úmluv

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra mezinárodního a evropského práva Diplomová práce Právní postavení nezákonných kombatantů ve vztahu k aplikaci Ženevských úmluv Eva Hladká 2011/2012

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Právní postavení nezákonných kombatantů ve vztahu k aplikaci Ženevských úmluv zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. 2

Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Kateřině Uhlířové, LL.M., za vstřícné vedení diplomové práce. Prof. Shahram Dana z the John Marshall Law School přispěl k výběru mého tématu, za což mu patří dík. Dále chci také poděkovat své rodině a blízkým za podporu v průběhu celého mého studia na právnické fakultě. 3

Obsah Úvod...6 1. Vymezení kategorií civilistů a kombatantů v Ženevských úmluvách...9 1.1 Definice civilistů a kombatantů před přijetím Prvního dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám... 10 1.2 Definice civilistů a kombatantů po přijetí Prvního dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám... 11 1.2.1 Definice kombatantů... 11 1.2.2 Definice civilistů... 13 1.3 Související ochranná ustanovení... 13 1.3.1 Presumpce postavení civilisty... 13 1.3.2 Presumpce postavení válečného zajatce v případě zajetí a problematika příslušného soudu... 14 1.4 Civilisté, kteří se přímo účastní nepřátelských akcí... 16 1.5 Poznámka k ozbrojenému konfliktu, který nemá mezinárodní charakter... 17 1.6 První argumenty na podporu neexistence samostatné kategorie nezákonných kombatantů v Ženevských úmluvách... 18 2. Nové objevení nezákonných kombatantů a odpověď mezinárodního práva.. 22 2.1 Historický exkurz... 22 2.2 Nezákonní kombatanti a válka proti terorismu... 23 2.2.1 Rozhodnutí prezidenta George W. Bushe... 23 2.2.2 Autorizace pro rozhodnutí prezidenta... 24 2.2.3 Právní memoranda jako základ rozhodnutí prezidenta... 25 2.3 Odpověď mezinárodního práva... 27 2.4 Další argument na podporu neexistence samostatné kategorie nezákonných kombatantů v mezinárodním právu... 29 3. Vnitrostátní právo USA a pojem nezákonných kombatantů... 30 3.1 První významné soudní případy a ustavení prvních přezkumných orgánů v jejich důsledku... 30 3.2 Hamdan v. Rumsfeld a zákon o vojenských komisích... 32 4

3.2.1 Hamdan v. Rumsfeld... 32 3.2.2 Zákon o vojenských komisích z roku 2006... 33 3.3 Význam pro mezinárodní právo... 35 4. Vnitrostátní právo Izraele a pojem nezákonných kombatantů... 36 4.1 Zákon o věznění nezákonných kombatantů... 36 4.2 Následná rozhodnutí izraelského Nejvyššího soudu... 37 4.2.1 Targeted Killings Case... 38 4.2.2 A. a B. v. Izrael... 39 4.2.3 Hodnocení přístupu izraelského Nejvyššího soudu... 40 5. Případová studie: zabití Usámy bin Ládina a vztah k pojmu nezákonný kombatant... 42 5.1 Existence ozbrojeného konfliktu... 42 5.2 Varianta 1: Aplikace lidskoprávních norem mezinárodního práva... 43 5.3 Varianta 2: Aplikace norem regulujících ozbrojené konflikty, které nemají mezinárodní charakter... 44 5.4 Varianta 3: Aplikace norem regulujících mezinárodní ozbrojený konflikt... 45 5.5 Celkové zhodnocení... 46 6. Současná politická situace a otázka nezbytnosti kategorie nezákonných kombatantů, právní postavení osob označovaných za nezákonné kombatanty... 47 6.1 Samostatná kategorie nezákonných kombatantů a současná politická situace... 47 6.2 Právní postavení osob označovaných za nezákonné kombatanty... 48 6.2.1 Mezinárodní ozbrojený konflikt... 49 6.2.2 Ozbrojený konflikt, který nemá mezinárodní charakter... 51 6.2.3 Další aplikovatelná pravidla mezinárodního práva... 52 6.3 Závěrečné shrnutí... 53 Závěr... 54 Resumé... 56 Seznam použité literatury... 58 5

Úvod Ženevské úmluvy na ochranu obětí války 1 přijaté v roce 1949 chrání čtyři velké skupiny osob: raněné a nemocné příslušníky ozbrojených sil v poli, raněné, nemocné a trosečníky ozbrojených sil na moři, válečné zajatce a civilní osoby za války. Tato práce se bude zabývat pouze posledními dvěma z nich. Od přijetí Ženevských úmluv však uběhlo již více než půlstoletí. Od té doby se v mnohém změnil nejen způsob vedení války, ale i pojetí války samotné. Původní rozdělení osob během válečného konfliktu na civilisty a kombatanty, které Ženevské úmluvy zakotvily, je dnes čím dál více zamlžováno. Otázka existence nezákonných kombatantů 2 se vyskytovala již dříve, avšak v souvislosti s bojem států proti terorismu opět nabyla na aktuálnosti, a to zejména po útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku. Od této události nejenže tato otázka nebyla vyjasněna, naopak, vyskytuje se mnoho různých názorů na to, jak postavení osob označovaných za nezákonné kombatanty uchopit. Jasné určení statusu osoby v době války a práv s tímto statusem spojených je však nezbytné, mimo jiné proto, že může mít fatální důsledky. Důvodem mého výběru tohoto tématu diplomové práce byl právě tento jeho význam určovaný současnými světovými konflikty. Zejména pak jeho význam pro jednotlivce, jehož právní status by byl nejasný. Sporné v této souvislosti například je, jaká má osoba, která nesplňuje požadavky vyžadované Ženevskými úmluvami na přiznání statusu kombatanta, případně válečného zajatce, práva v době válečného konfliktu, případně, zda vůbec nějaká má, zda a v jaké 1 Jedná se o Ženevskou úmluvu o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli, 75 U.N.T.S. 970, Ženeva, 12. srpna 1949, dále jen První úmluva ; Ženevskou úmluvu o zlepšení osudu raněných nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři, 75 U.N.T.S. 971, Ženeva, 12. srpna 1949, dále jen Druhá úmluva ; Ženevskou úmluvu o zacházení s válečnými zajatci, 75 U.N.T.S. 972, Ženeva, 12. srpna 1949, dále jen Třetí úmluva ; a Ženevskou úmluvu o ochraně civilních osob za války, 75 U.N.T.S. 973, Ženeva, 12. srpna 1949, dále jen Čtvrtá úmluva. Společně dále jen Ženevské úmluvy. Ženevské úmluvy byly v bývalé ČSR publikovány Vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 65/1954 Sb. ze dne 15. prosince 1954 o Ženevských úmluvách ze dne 12. srpna 1949 na ochranu obětí války. 2 Toto označení bude dále používáno bez uvozovek, ledaže bude třeba pojem znovu zdůraznit. Označení bude také používáno jednotně v celé práci, přestože v češtině jsou dále možná např. spojení nelegální kombatant, nepřátelský kombatant, nepřátelský bojovník a i v angličtině je užívána řada výrazů, kromě unlawful combatant také např. unprivileged combatant, unprivileged belligerent či unlawful enemy combatant. 6

míře je chráněna mezinárodním humanitárním právem, zda by s danou osobou mělo být jednáno výhradně jako s civilistou či kombatantem, případně, za jakých podmínek a jakým způsobem může být taková osoba zadržena. Cílem této práce proto je zjistit, zda existuje samostatná kategorie nezákonných kombatantů, a ozřejmit tak právní postavení osob označovaných jako nezákonní kombatanti. Konkrétně pak má tato práce ověřit následující hypotézy: 1. Ženevské úmluvy neposkytují východiska pro opodstatnění existence samostatné kategorie nezákonných kombatantů. Tento pojem se tedy dá použít pouze jako ne zcela přesný popisný termín označující určité skupiny osob nebo jako termín neprávních vědních oborů. 2. Osoby označované za nezákonné kombatanty během mezinárodního ozbrojeného konfliktu spadají podle Ženevských úmluv pod kategorii civilistů, kteří se přímo účastní nepřátelských akcí. 3. Osobám, které jsou označovány jako nezákonní kombatanti během ozbrojeného konfliktu, který nemá mezinárodní charakter 3, musí být zaručeno jako minimum postavení v souladu se společným čl. 3 Ženevských úmluv. Zvolenému tématu práce není věnováno mnoho publikací, z českých pak žádná. Určité zmínky můžeme najít v nejnovějších českých i zahraničních pojednáních o mezinárodním právu, mezinárodním humanitárním právu, případně publikacích věnovaných terorismu nebo postavení válečných zajatců. 4 Častěji se však jedná o příspěvky v odborných periodikách. 5 Významněji se k právnímu postavení nezákonných kombatantů nevyjadřuje ani Mezinárodní výbor červeného kříže (dále jen 3 V práci bude užíváno toto označení, které je v souladu s českým překladem Ženevských úmluv i jejich oficiálním zněním a které nejlépe poukazuje na protiklad s mezinárodním ozbrojeným konfliktem. Použití označení vnitřní ozbrojený konflikt v této práci pro jeho kratší formu však rovněž není vyloučeno a je myšleno zaměnitelně. 4 Např. CASSESE, A. International Law. 2nd ed. New York : Oxford University Press, 2005; FUCHS, J. Mezinárodní humanitární právo. Praha : Ministerstvo obrany Agentura vojenských informací a služeb, 2007. 5 Např. ALDRICH, G. H. The Taliban, Al Qaeda, and the Determination of Illegal Combatants. American Jounal of International Law. 2002, roč. 96, č. 4, s. 891-898; BRADLEY, C. A. The United States, Israel & Unlawful Combatants. The Green Bag. 2009, roč. 12, č. 4, s. 397-411; DÖRMANN, K. The Legal Situation of Unlawful/Unprivileged Combatants. International Review of the Red Cross. 2003, roč. 85, č. 849, s. 45-74. 7

MVČK ). Přínosná je v mnohém zahraniční judikatura. 6 Čerpáno tedy bude téměř bezvýjimečně ze zmíněných zahraničních zdrojů. 7 Při systematickém zpracování dostupných pramenů bude užita především metoda analytická, dílčím způsobem pak metoda historická, popisná a komparativní, zejména u popisu vzniku pojmu a jeho uchopení zahraniční judikaturou. Metody induktivní i deduktivní budou rozhodující při vyvozování vlastních závěrů. Za pomocí těchto metod budou ověřeny výchozí hypotézy, současně však bude poskytnut i přehled dané problematiky. Po úvodu práce bude následovat obecné vymezení základních kategorií podle mezinárodního humanitárního práva, které se zvoleným tématem souvisí. To může být vzhledem k problematice relativně rozsáhlé. Dále bude věnována pozornost vymezování pojmu v mezinárodním právu, jeho zpracování ve vybrané judikatuře Izraele a USA i vnitrostátních předpisech těchto států. Tyto státy byly zvoleny pro jejich významnou státní praxi v oblasti boje proti terorismu. Uvedené poznatky budou aplikovány na zabití Usámy bin Ládina a určení jeho statusu podle Ženevských úmluv. Práci uzavře celkové zhodnocení tématu, vyvození vlastních závěrů a ověření výchozích hypotéz. Vzhledem k rozsahu práce nebudou určité související otázky řešeny detailně. Jedná se například o pojem války proti terorismu, který by sám stál za rozbor hodný rozsahu diplomové práce, nebo otázku aplikace Ženevských úmluv na mnohé současné konflikty mezi státy a nestátními aktéry. Také rozvíjející se interakce mezi sumou mezinárodního humanitárního práva a mezinárodní úpravou lidských práv v době míru budou pouze naznačeny. Větší pozornost nebude věnována ani kaperství 8. Dále, práce také pro své právní zaměření nemá za cíl hodnotit minulou či současnou zahraniční politiku USA či jiných států, pro úzkou souvislost s tématem však zřejmě bude muset ústřední body zmínit. Práce se tedy bude soustředit na to, do jaké právní kategorie spadá osoba, která by v současnosti mohla být označena za nezákonného kombatanta, a jakými právy pak disponuje. 6 Blíže viz kap. 3 a 4. 7 Všechny překlady v této práci budou vlastní prací autorky, pokud nebude výslovně uvedeno jinak. 8 Vymezeno níže, viz kap. 2.1. 8

1. Vymezení kategorií civilistů a kombatantů v Ženevských úmluvách Základním principem 9, na kterém stojí Ženevské úmluvy i mezinárodní humanitární právo jako celek, je princip rozlišování. 10 Na základě tohoto principu musí strany, jež se účastní ozbrojeného konfliktu, rozlišovat mezi vojenským a civilním cílem, konkrétně tedy mezi objekty vojenskými a civilními, a zejména, z hlediska důsledků, mezi kombatanty a civilisty. 11 Má se za to, že tento princip je v současnosti i mezinárodním obyčejem 12, jsou jím proto vázány i ty strany v konfliktu, které by nepodepsaly některou ze základních mezinárodních smluv regulujících mezinárodní humanitární právo, ve které by tento princip byl obsažen. Civilisté nesmí být přímým terčem útoku ze strany kombatantů, v opačném případě by došlo ke spáchání válečného zločinu. 13 Kombatanti oproti tomu disponují právem zabíjet, tedy právem přímé účasti na nepřátelství, aniž by jim za to hrozil jakýkoli, soudní či vojenský, postih, pokud útočí v souladu se zásadami vojenské nezbytnosti, proporcionality i zmíněné zásady rozlišování. 14 Na druhou stranu, z pohledu nepřítele představují kombatanti legitimní terč a v případě, že jsou zajati, jim musí být přiznán status válečného zajatce. 15 9 Pojmy zásada a princip budou v této práci užívány zaměnitelně. 10 Posudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 8. července 1996 ve věci Legality of the Threat or Use of Nuclear Weapons, ICJ Reports 1996, dále jen Nuclear Weapons Opinion, odst. 78; VAN SCHAACK, B., SLYE, R. C. International Criminal Law and Its Enforcement. New York : Foundation Press, 2007, s. 245. 11 FUCHS, J. Op. cit., s. 20. 12 Je obsaženo jako pravidlo 1 v HENCKAERTS, J., DOSWALD-BECK, L. Customary International Humanitarian Law. Volume I: Rules. Cambridge: Cambridge University Press, 2005, dále jen CIHL Rules, s. 3 an. Tomuto pravidlu odpovídá významná soudní praxe uvedená v HENCKAERTS, J., DOSWALD-BECK, L. Customary International Humanitarian Law. Volume II: Practice. Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 2005, dále jen CIHL Practice, s. 3-66. 13 Viz např. Římský statut Mezinárodního trestního soudu, 2187 U.N.T.S. 90, Řím, 17. červenec 1998, dále jen Římský statut, čl. 8(2)(b)(i). 14 FUCHS, J. Op. cit., s. 45. 15 Ib. Plyne z čl. 44 Dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů, 1125 U.N.T.S. 3, Ženeva, 8. červen 1977, dále jen První dodatkový protokol. České překlady Dodatkových protokolů byly vyhlášeny současně se Sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 168/1991 Sb., kterým FMZV sdělilo jejich přijetí, schválení Federálním shromážděním ČSSR, ratifikaci a vstup v platnost. 9

1.1 Definice civilistů a kombatantů před přijetím Prvního dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám Čtvrtá úmluva 16 neobsahuje přesnou definici osob civilních. Jejich vymezení bylo proto převážně dovozováno podle argumentu a contrario z definice válečných zajatců, která je obsažena v čl. 4 Třetí úmluvy 17. 18 Za válečného zajatce je podle čl. 4 považován nejen příslušník ozbrojených sil některé ze stran v konfliktu, případně člen milic nebo dobrovolnických sborů, které jsou součástí ozbrojených sil některé ze stran v konfliktu, ale i příslušník jiných milic a jiných dobrovolnických sborů, včetně členů organizovaných hnutí odporu, pokud tyto splňují následující podmínky: 1. mají v čele odpovědnou osobu, 2. mají pevný rozeznávací znak viditelný na dálku, 3. nosí otevřeně zbraně, 4. šetří při svých úkonech válečných zákonů a obyčejů. 19 Má se za to, že právě tyto čtyři podmínky tvořily tradiční jádro legální definice ozbrojených sil, tedy kombatantů. 20 Tomu nasvědčuje i skutečnost, že tyto čtyři podmínky byly zahrnuty již v čl. 1 Řádu války pozemní z roku 1899, i v jeho verzi z roku 1907. 21 K tomu bývá doplňována podmínka pátá, totiž přináležení k jedné ze stran konfliktu. Tato je vyjádřena již v samotném znění čl. 4 odst. A 2 Třetí úmluvy, byla však vyjádřena rovněž i v rozhodnutí Kassem 22 izraelského vojenského soudu z roku 1969. Ačkoli bylo tvrzeno, že toto rozhodnutí přidalo dodatečnou podmínku, a bylo 16 Viz pozn. 1. 17 Ib. 18 Viz např. CIHL Practice, s. 105. 19 Čl. 4 Třetí úmluvy. 20 FUCHS, J. Op. cit., s. 46. 21 II. Haagská úmluva o zákonech a obyčejích pozemní války a její příloha: Řád války pozemní, Haag, 29. červenec 1899, a IV. Haagská úmluva o zákonech a obyčejích pozemní války a její příloha: Řád války pozemní, Haag, 18. říjen 1907. 22 Rozhodnutí izraelského vojenského soudu ze dne 13. dubna 1969 ve věci Military Prosecutor v. Kassem et al. jako případ 126 in SASSOLI, M., BOUVIER, A. A., QUINTIN, A. How Does Law Protect in War? Cases, documents, and teaching materials on contemporary practice in international humanitarian. Volume II: Cases and Documents. 3rd ed. Geneva : International Committee of the Red Cross, 2011, dále jen How Does Law Protect in War, Volume II. 10

proto kritizováno 23, tato pátá podmínka byla později potvrzena i v rozhodnutí Tadić 24 vydaném Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. 25 Pro úplnost je však třeba dodat, že v případě tzv. levée en masse, tedy spontánního odporu obyvatelstva proti okupaci, které se takto z vlastního popudu chopí zbraní, aniž by mělo čas se organizovat, postačovalo naplnění pouze dvou podmínek: otevřeného nošení zbraní a dodržování válečných zákonů a obyčejů. 26 Za civilisty pak tedy byly považovány osoby, které nebyly příslušníky takto vymezených ozbrojených sil. 27 Je však zřejmé, že odvozování definice kombatantů z definice válečných zajatců, a posléze definice civilistů z již odvozené definice kombatantů, nepředstavovalo příliš jasnou a přehlednou úpravu. 1.2 Definice civilistů a kombatantů po přijetí Prvního dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám 1.2.1 Definice kombatantů Mnohé nejasnosti vymizely s přijetím Prvního dodatkového protokolu 28. Ten jednak připojil do rámce ženevského práva 29 v čl. 43 definici kombatanta, resp. osoby vojenské, jakožto příslušníka ozbrojených sil. Základním pravidlem pro definici kombatanta je, že jím jsou všichni příslušníci ozbrojených sil, s výjimkou zdravotnického a duchovního personálu. 30 Jedná se o obyčejové pravidlo mezinárodního práva. 31 23 Viz DINSTEIN, Y. The Conduct of Hostilities under the Law of International Armed Conflict. 2nd ed. New York : Cambridge University Press, 2011, s. 46. 24 Rozsudek Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii ze dne 15. července 1999 ve věci Prosecutor v. Tadić, Case No. IT-94-1-A, odst. 93-95. 25 Viz k tomu DINSTEIN, Y. Op. cit., s. 46. 26 Čl. 4 odst. A 6 Třetí úmluvy. 27 Tedy podle čl. 4 Třetí úmluvy. 28 Viz pozn. 15. 29 Tento pojem označující celek práva (včetně obyčejového) vzniklého na základě Ženevských úmluv je použit např. v publikaci VAN SCHAACK, B., SLYE, R. C. International Criminal Law and Its Enforcement. New York : Foundation Press, 2007 a bude v tomto smyslu používán i v této práci. 30 Čl. 43 odst. 2 Prvního dodatkového protokolu. 31 Podpořeno je značným množstvím významné státní praxe jako Pravidlo 3 v CIHL Practice, s. 78-85. 11

Ozbrojené síly se podle téhož ustanovení skládají ze všech organizovaných ozbrojených sil, skupin a jednotek, které jsou pod velením odpovědných osob. 32 Tyto ozbrojené síly mají dále podléhat vnitřnímu disciplinárnímu systému, který bude mimo jiné prosazovat dodržování norem mezinárodního práva, které je aplikovatelné v době ozbrojeného konfliktu. 33 Z definice kombatanta nevymizely ani již dříve vyžadované podmínky pevného rozeznávacího znaku viditelného na dálku a otevřeného nošení zbraní, byly však do značné míry zmírněny. To odpovídá historickému vývoji a způsobu vedení moderních ozbrojených konfliktů. 34 Podle čl. 44 odst. 3 Prvního dodatkového protokolu mají všichni kombatanti povinnost odlišit se od civilního obyvatelstva, aby tak byla posílena ochrana civilního obyvatelstva. Tato povinnost je však stanovena pouze po dobu útoku nebo vojenské operace. Současně je však tímto článkem dodatkového protokolu uznáno, že v ozbrojených konfliktech mohou nastat situace, kdy se kombatant nemůže od civilního obyvatelstva odlišit. Za těchto situací postačí pro zachování statusu kombatanta, pokud kombatant nosí otevřeně zbraň během každého vojenského střetnutí a během doby, kdy může být spatřen protivníkem při zaujímání bojové sestavy před útokem, kterého se má zúčastnit. Nadto stanoví čtvrtý odstavec čl. 44, že i v případě, kdy by kombatant tyto minimální požadavky na otevřené nošení zbraní nesplnil, musí mu být poskytnuta ochrana rovnající se ve všech směrech ochraně poskytované válečným zajatcům. Již na tomto místě je vhodné zmínit, že právě čl. 44 je některými autory považován za velice kontroverzní a podle některých vede až k tomu, že je ohrožena ochrana civilního obyvatelstva ve prospěch ochrany netradičních kombatantů. 35 Tato velmi živá diskuze byla vedena již na diplomatické konferenci, která vedla k přijetí 32 Čl. 43 odst. 1 Prvního dodatkového protokolu. 33 Ib. 34 Viz např. CASSESE, A. Op. cit., s. 406. 35 DINSTEIN, Y. Op. cit., p. 54, zejména tam uvedené pozn. pod čarou 282 a 283. 12

Prvního dodatkového protokolu 36, a mnohé státy tak učinily k tomuto ustanovení výhrady či prohlášení. 37 1.2.2 Definice civilistů Civilisté jsou definování v čl. 50 Prvního dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám. Pro vymezení civilních osob je použita negativní definice, kdy se za civilní osobu považuje osoba, která nepatří do žádné z kategorií osob uvedených v čl. 4 A), 1), 2), 3), 6) Třetí úmluvy a v článku 43 tohoto Protokolu 38, není tedy, zjednodušeně řečeno, příslušníkem ozbrojených sil některé ze stran v konfliktu ani dalších složek, která splňují výše zmíněná kritéria. 1.3 Související ochranná ustanovení 1.3.1 Presumpce postavení civilisty Dle čl. 50 dále platí, že v případě pochybností, zda osoba je civilní osobou, považuje se za osobu civilní. Nadto, pokud jsou mezi civilním obyvatelstvem jednotlivci, kteří neodpovídají definici civilní osoby, nezbavuje to obyvatelstvo jeho civilního charakteru. 39 Nemělo by se však jednat o celé vojenské jednotky se značným množstvím kombatantů. 40 Mimoto je povinností bojující strany, aby uchránila civilní obyvatelstvo před důsledky útoků, vojenské jednotky by tak neměly být umísťovány do středisek civilního obyvatelstva. 41 Ačkoli tyto dva požadavky, presumpce postavení civilisty i ochrana civilního obyvatelstva i v případě, že je z určité části smíšeno 36 In SANDOZ, Y., SWINARSKI, CH., ZIMMERMAN, B. (eds.) Commentary on the Additional Protocols of 8 June 1977 to the Geneva Conventions of 12 August 1949. Geneva : International Committee of the Red Cross, 1987, dále jen Komentář k Prvnímu dodatkovému protokolu, s. 519 an.; FUCHS, J. Op. cit., s. 50. 37 Např. Argentina, Austrálie, Belgie, Kanada, Francie, Německo, Irsko, Itálie, Japonsko, Jižní Korea, Nizozemí, Španělsko, Velká Británie. Všechny výhrady a prohlášení k Prvnímu dodatkovému protokolu jsou dostupné na stránkách ICRC. Protocol Additional to the Geneva Conventions of 12 August 1949, and relating to the Protection of Victims of International Armed Conflicts (Protocol I), 8 June 1977, Status [online]. 2005 [cit. 18. 12. 2011]. Dostupné na: <http://www.icrc.org/ihl.nsf/websign?readform&id=470&ps=p>. 38 Čl. 50 Prvního dodatkového protokolu. 39 Ib. 40 Komentář k Prvnímu dodatkovému protokolu, s. 612, 1922. 41 Ib. 13

s kombatanty, kladou relativně vysoké požadavky na smluvní strany Prvního dodatkového protokolu, jsou plně v souladu s podstatou a duchem Ženevských úmluv. 42 1.3.2 Presumpce postavení válečného zajatce v případě zajetí a problematika příslušného soudu Dalším z těchto preventivně ochranných ustanovení, je i čl. 5 Třetí úmluvy. Podle tohoto ustanovení, existují-li pochybnosti o tom, do jaké kategorie 43 spadá osoba, která se dopustila válečného činu a upadla do rukou nepřítele, požívá taková osoba ochrany Třetí úmluvy, tj. má postavení jako válečný zajatec, ledaže její postavení určí příslušný soud. 44 Tímto ustanovením je tedy v případě spáchání válečného činu a zajetí presumováno postavení válečného zajatce, namísto postavení civilisty, který se dopouští válečných činů, ke kterým není oprávněn. Za to by civilista mohl být stíhán buď podle platného vnitrostátního práva např. za vraždu, nebo za porušení mezinárodního humanitárního práva. 45 Celé toto ustanovení by podle komentářového výkladu mělo být vykládáno spíše široce; pojem válečný čin by měl odkazovat spíše na motiv osoby takový čin spáchat než ryze na způsob, jakým byl daný čin spáchán. 46 Presumpci postavení válečného zajatce dále potvrdil i První dodatkový protokol v čl. 45. Toto ustanovení mimo to také potvrdilo i extenzívní výklad, když osobu, 42 Respect for the personality and dignity of human beings constitutes a universal principle which is binding even in the absence of any contractual undertaking. ICRC. Remarks and Proposals submitted by the International Committee of the Red Cross : Document for the consideration of Governments invited by the Swiss Federal Council to attend the Diplomatic Conference of Geneva [online]. Geneva, 1949 [cit. 12. 12. 2011]. Dostupné na: <http://www.loc.gov/rr/frd/military_law/pdf/rc_remarks-proposals.pdf>, p. 8. Dále jen Remarks and Proposals. 43 Přesný text ustanovení říká Jsou-li pochybnosti o příslušnosti osob...k některé z kategorií vypočtených v článku 4.... Článek 4 definuje válečného zajatce, potažmo tedy kombatanta. Existují-li pochybnosti o tom, zda je osoba kombatantem, znamená to v důsledku, že existuje pochybnost, zda je osoba kombatantem či civilistou. Příslušný soud podle čl. 5 má tedy rozhodnout v prvé řadě právě v rámci této zásadní dichotomie. Takovým způsobem byl tento článek chápan i delegáty na konferenci vedoucí k přijetí dodatkových protokolů, viz např. Official Records of the Diplomatic Conference on the Reaffirmation and Development of International Humanitarian Law Applicable in Armed Conflicts [online]. Geneva, 1974-1977, XIV, s. 484, odst. 4, [cit. 15. 12. 2011]. Dostupné na: <http://www.loc.gov/rr/frd/military_law/pdf/rc-records_vol-14.pdf>. Dále jen O. R. XIV. 44 Čl. 5 Třetí úmluvy. 45 Čl. 68 Čtvrté úmluvy, čl. 8 Římského statutu. 46 PICTET, J. S. (ed.). Commentary on the III Geneva Convention Relative to the Treatment of Prisoners of War. Geneva : International Committee of the Red Cross, 1960, dále jen Komentář ke Třetí úmluvě, s. 78. 14

která se dopustí válečného činu nahradilo osobou, která se zúčastní nepřátelských akcí. A i toto ustanovení opět v případě pochybností odkazuje na určení statusu příslušným soudem. 47 Co přesně má představovat příslušný soud zmiňovaný v čl. 5 Třetí úmluvy a čl. 45 Prvního dodatkového protokolu a jaké požadavky jsou na něj kladeny, není zcela jasné. Původní návrh ustanovení čl. 5 Třetí úmluvy podaný MVČK obsahoval namísto současného spojení competent tribunal spojení some responsible authority. 48 Na ženevské konferenci byla později navržena změna na military tribunal s tím, že tak bude jednotlivci poskytnuta větší ochrana, než kdyby o jeho postavení rozhodovala jediná osoba. 49 Od tohoto návrhu bylo však později rovněž ustoupeno ve prospěch onoho příslušného soudu. 50 Z těchto přípravných prací se tedy dá dovozovat pouze to, že by se nemělo jednat ani o nahodile ustaveného jednotlivce, ani specificky o vojenský soud. 51 Na diplomatické konferenci, která vedla k přijetí dodatkových protokolů, pak např. izraelský delegát na třicáté čtvrté schůzi zmínil, že by se konference měla zabývat postavením takového soudu, jeho kompetencemi, složením, a procesními zárukami, které by měl poskytovat. 52 Řecký delegát na téže schůzi uvedl, že by o postavení jednotlivce měl rozhodovat pouze příslušný soud nebo [jiná] nestranná autorita. 53 Z toho se dá dovodit i požadavek nestrannosti na samotný soud. Totéž uvedli delegáti z Velké Británie a Švédska, kdy přímo zdůraznili, že je nezbytné, aby tato autorita poskytla všechny záruky nestrannosti. 54 Požadavky na tento soud jsou tedy relativně vysoké. V praxi však tyto příslušné soudy ne vždy takto fungují, jak vyplyne níže. 47 Čl. 45 Prvního dodatkového protokolu. 48 Komentář ke Třetí úmluvě, s. 77. 49 Ib. 50 Ib. 51 Přípravných prací může být využito jako interpretačního vodítka i podle čl. 32 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, 1155 U.N.T.S. 331, Vídeň, 23. květen 1969, dále jen Vídeňská úmluva o smluvním právu. 52 O.R. XIV, s. 484, CDDH/III/SR.33-36, Annex, odst. 3 an.; zmíněno také v Komentáři k Prvnímu dodatkovému protokolu, s. 552. 53 O.R. XIV, s. 488, odst. 11. 54 O.R. XIV, s. 350, CDDH/III/SR.34, odst. 82; a s. 362, CDDH/III/SR.35, odst. 25. 15

1.4 Civilisté, kteří se přímo účastní nepřátelských akcí Pro tuto práci je významná určitá podskupina kategorie civilistů, a to civilisté, kteří se přímo účastní nepřátelských akcí. Již bylo zmíněno, že civilistou je, zjednodušeně řečeno, osoba, která není příslušníkem ozbrojených sil některé ze stran v konfliktu ani dalších složek, která splňují stanovená kritéria. 55 Jako civilista je pak tato osoba chráněná Čtvrtou úmluvou, pokud splňuje národnostní kritéria obsažená v čl. 4 Čtvrté úmluvy. Civilisté nesmí být předmětem útoku protivníka, 56 pokud se ovšem neúčastní nepřátelských akcí. Tato podmínka plyne ze společného čl. 3 Ženevských úmluv, čl. 51 odst. 3 Prvního dodatkového protokolu a čl. 13 odst. 3 Druhého dodatkového protokolu 57 a je rovněž obsažena ve vojenských manuálech řady států 58. Proto je v současnosti považována za obyčejové pravidlo. 59 Z toho naopak vyplývá, že osoba, která se účastní nepřátelství, je legitimním vojenským cílem a může tak být předmětem útoku. 60 Je ale třeba zdůraznit, že to platí pouze po tu dobu, kdy se nepřátelství účastní. 61 V případě zajetí nemá tato osoba nárok na postavení válečného zajatce, protože nespadá do žádné z kategorií vymezených v čl. 4 Třetí úmluvy. Protože se dopustila válečných, často násilných, činů, může být souzena podle vnitrostátního práva té mocnosti, která ji zajala, nebo případně podle mezinárodního práva. 62 Avšak, nelze tvrdit, že by tyto osoby nespadaly do systému ženevského práva, neboť jsou chráněny Čtvrtou úmluvou. 55 Viz čl. 50 Prvního dodatkového protokolu. 56 Výslovně stanoveno v čl. 51 odst. 2 Prvního dodatkového protokolu, vyplývá však již z principu rozlišovaní, který má obyčejový charakter, blíže viz pozn. 10, 11 a 12. 57 Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter, 1125 U.N.T.S. 609, Ženeva, 8. červen 1977, dále jen Druhý dodatkový protokol. 58 Např. vojenské manuály Austrálie, Kanady, Francie, Něměcka, Itálie, Nizozemí, Ruska, Jihoafrické republiky, Velké Británie, USA a dalších států. Viz CIHL Practice, s. 108-110. 59 Je obsaženo jako Pravidlo 6 v CIHL Rules, s. 19-24, s relevantní praxí v CIHL Practice, s. 107-133. 60 Viz např. FUCHS, J. Op. cit., s. 55. 61 Srov. Komentář k Prvnímu dodatkovému protokolu, s. 618, 1942. 62 Ib., srov. také CASSESE, A. Op. cit., s. 410; Rozsudek Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu ze dne 27. ledna 2000 ve věci Prosecutor v. Musema, Case No. ICTR-96-13-T, odst. 264-75. 16

1.5 Poznámka k ozbrojenému konfliktu, který nemá mezinárodní charakter Ozbrojený konflikt, který nemá mezinárodní charakter, je Ženevskými úmluvami regulován pouze ve společném článku 3 těchto úmluv. Dále je tato problematika upravena Druhým dodatkovým protokolem. Jakkoli je i v případě vnitřního ozbrojeného konfliktu nutné uplatňovat princip rozlišování, z hlediska faktického funguje spíše na principu rozlišování osob, které se účastní na nepřátelství, a těch, které se na něm neúčastní. 63 To je také potvrzeno slovním vyjádřením ve vojenských manuálech některých zemí. 64 Plyne totiž z logiky věci, že kombatanti ve výše vyloženém smyslu, příslušníci státních ozbrojených sil, budou zpravidla jen na jedné straně konfliktu. Proti nim pak mohou stát např. povstalci, revolucionáři či teroristé. Mezinárodní právo aplikovatelné v ozbrojeném konfliktu, který nemá mezinárodní charakter, nepřiznává právo účastnit se nepřátelství a beztrestnost za válečné činy, tedy privilegia spojená se statusem kombatanta všem těm, kteří se účastní vnitřních ozbrojených konfliktů. 65 Ani Druhý dodatkový protokol na výše uvedeném nic nemění. Nikde nevymezuje kombatanty ve vztahu k vnitřnímu ozbrojenému konfliktu. Ačkoli se z větší části vztahuje na civilisty, kteří se přímo neúčastní nepřátelství, 66 obsahuje i obecná ustanovení chránící osoby, jejichž svoboda byla v souvislosti s konfliktem omezena, 67 a osoby, které jsou stíhány za činy, které s ozbrojeným konfliktem souvisí 68. Relativní novinkou jsou osoby, které získají tzv. pokračující bojovou funkci 69. 70 Tyto osoby přísluší k nestátním organizovaným ozbrojeným skupinám a 63 Plyne to i ze znění čl. 3 Ženevských úmluv. 64 Viz CIHL Rules, s. 6, zejména pozn. pod čarou 27. 65 DÖRMANN, K. Op. cit., s. 47; viz také Inter-American Commission on Human Rights, Report on Terrorism and Human Rights, OEA/Ser.I.P-V/II.116 Doc. 5 rev. 1 corr. odd. II C, odst. 70 [online]. 22 October 2002 [cit. 21. 12. 2011]. Dostupné na: <http://www.cidh.org/terrorism/eng/toc.htm>; FUCHS, J. Op. cit., s. 157; CIHL Rules, s. 12; a ICRC. Interpretative Guidance on the Notion of Direct Participation in Hostilities under International Humanitarian Law [online]. Prosinec 2008 [cit. 22. 12. 2011]. S. 33 pozn. pod čarou 52. Dostupné na: <http://www.icrc.org/eng/assets/files/other/irrc-872-reportsdocuments.pdf>. Dále jen Interpretative Guidance. 66 Část IV Druhého dodatkového protokolu. 67 Čl. 5 Druhého dodatkového protokolu. 68 Čl. 6 Druhého dodatkového protokolu. 69 Tzv. continuous combat function, jako bojová funkce přeloženo rovněž v ONDŘEJ, J., ŠTURMA, P., BÍLKOVÁ, V. et al. Mezinárodní humanitární právo. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 379. 70 Interpretative Guidance, s. 31-35. 17

díky svému členství v takové skupině, která se jako celek svým jménem aktivně účastní nepřátelských akcí, přičemž se i tyto osoby aktivně účastní nepřátelství, získají tuto pokračující bojovou funkci. 71 Tyto osoby však nemají privilegia kombatanta a jsou tak bližší osobám, které se aktivně účastní nepřátelských akcí. 72 Pokud se tedy v souvislosti s vnitřním ozbrojeným konfliktem hovoří o kombatantech, jsou jimi spíše myšleny pouze osoby, které se přímo účastní nepřátelství. 73 Navíc to, kdo se smí v daném státě účastnit nepřátelství je plně upraveno vnitrostátním právem daného státu. 74 Hovořit proto v této souvislosti o nezákonných kombatantech je velmi matoucí. Mohou tak být označování ti, kteří se podle vnitrostátního práva nemohou účastnit boje, ať už by bojovali na kterékoli straně konfliktu, a to i v případě, že by snad v souladu s právem uplatňovali své právo na odpor vůči státu. Druhou variantou by pak mohlo být poněkud pejorativní označení těch, kteří útočí proti státu. Třetí variantou je takové označení osob, které získají pokračující bojovou funkci na základě členství v nestátní organizované ozbrojené skupině. Obdobně jako u mezinárodního ozbrojeného konfliktu by tak také mohly být označeny osoby, kteří se přímo účastní nepřátelství. 75 Podstatné však je, že z právního hlediska, a to zejména v souvislosti s aplikací Ženevských úmluv, nemá používání spojení nezákonný kombatant v případě vnitřního ozbrojeného konfliktu žádné opodstatnění. 1.6 První argumenty na podporu neexistence samostatné kategorie nezákonných kombatantů v Ženevských úmluvách V této kapitole bylo vymezeno, že Ženevské úmluvy i mezinárodní humanitární právo obecně staví na principu rozlišování. Pro tuto práci je pak významné rozlišování mezi kombatanty a civilisty. Může dojít k tomu, že se civilista přímo účastní nepřátelství a chová se tedy v podstatě jako kombatant, přestože k tomu není oprávněn, a proto může 71 Ib. 72 Ib., s. 33, pozn. pod čarou 52. 73 CIHL Rules, s. 12. 74 Ib. 75 Zde je však otázkou, zda by se zcela nepřekrývali s těmi, kteří se podle vnitrostátních pravidel nesmí účastnit konfliktu. 18

být v takovém případě předmětem útoku. 76 Za své činy pak může být v případě zajetí potrestán nepřátelskou mocností, přičemž však musí být dodrženy základní záruky vymezené Ženevskými úmluvami. 77 Kombatant se naopak v případě zajetí stává válečným zajatcem. 78 Práva na postavení válečného zajatce ho nezbaví ani porušení pravidel mezinárodního humanitárního práva. 79 Již toto rozlišování samotné mezi dvěma navzájem se vylučujícími kategoriemi osob, tedy kombatanty a civilisty, dokazuje, že samostatná kategorie nezákonných kombatantů podle Ženevských úmluv neexistuje. Protože se tyto kategorie navzájem vylučují, což Ženevské úmluvy implicitně potvrzují i například poukazováním na tribunál, který má určit jeden z těchto statusů zajaté osoby 80, dá se využít i jednoho ze základních zákonů výrokové logiky, principium tertii exclusi, tedy zákona vyloučeného třetího. 81 Platí tedy, že je osoba buď kombatantem a ne-civilistou, nebo civilistou a ne-kombatantem, nemůže být současně obojím a třetí nezávislá kategorie je logicky vyloučená. Teoreticky by se za určitou přechodnou kategorii dali považovat civilisté, kteří se přímo účastní nepřátelství. Avšak ti podle Ženevských úmluv zůstávají de lege civilisty, byť mohou být předmětem útoku 82. Vztahují se na ně totiž vybraná ustanovení Čtvrté úmluvy a Prvního dodatkového protokolu. Mohlo by se zdát, že tuto podskupinu kategorie civilistů bychom mohli označovat jako nezákonné kombatanty. Ale již z výše uvedeného vyplývá, jak by toto označení bylo i z hlediska popisného v mezinárodním právu nepřesné. Přestože se tyto osoby účastní nepřátelství a chovají se jako kombatanti de facto, jejich status je stále civilní. 83 Nejsou příslušníky ozbrojených sil, ani složek, které by splňovaly kritéria vymezená ve Třetí úmluvě, a nejsou proto de lege kombatanty. Z těchto důvodů by nemělo být spojení nezákonný kombatant používáno v právních pojednáních. Nelze však vyloučit užití tohoto spojení v neprávní literatuře, žurnalistice či vnitrostátní i mezinárodní politice. 76 Čl. 51 odst. 3 Prvního dodatkového protokolu. 77 Čl. 45 ve spojení s čl. 75 Prvního dodatkového protokolu. 78 Čl. 44 odst. 1 Prvního dodatkového protokolu. 79 Čl. 44 odst. 2 Prvního dodatkového protokolu. 80 Viz pozn. 43. 81 ARISTOTELÉS. Metafyzika. Přeložil Kříž, A. 3. vyd. Praha : Rezek, 2008, kniha 4, 1011b. 82 Čl. 51 odst. 3 Prvního dodatkového protokolu. 83 Srov. k tomu CASSESE, A. Op. cit., s. 409. 19

Zřejmě nesprávné by bylo také uvažovat o existenci samostatné kategorie nezákonných kombatantů mimo Ženevské úmluvy. Záměrem Ženevských úmluv bylo pokrýt všechny osoby a žádné tak nenechat bez ochrany. 84 To plyne i ze znění posledního odstavce čl. 4 Čtvrté úmluvy, podle kterého se Čtvrtá úmluva nevztahuje na osoby chráněné První, Druhou nebo Třetí úmluvou. Z toho se dá dovodit, že Čtvrtá úmluva by měla představovat určitou zbytkovou kategorii. Toto potvrzují i přípravné práce k čl. 4 Čtvrté úmluvy, který měl původně zmiňovat pouze osoby, které se přímo neúčastní nepřátelství, avšak toto znění bylo kritizováno, protože by nechránilo osoby, které nejsou regulérními kombatanty. 85 Proto bylo znění článku upraveno do své současné podoby. 86 Mimo to, čl. 4 dále odkazuje i na širší dosah části II Čtvrté úmluvy. Ta se podle čl. 13 vztahuje na veškeré obyvatelstvo zemí v konfliktu bez jakéhokoli dalšího nepříznivého rozlišování. Čtvrtá úmluva obsahuje také čl. 5, který umožňuje derogaci od některých ustanovení úmluvy v případě civilistů provádějící nepřátelskou činnost na území jednoho ze států v konfliktu, avšak i těm je zaručena určitá minimální ochrana 87. Sassoli k tomu poznamenává, že toto ustanovení by nebylo potřeba, pokud by Čtvrtá úmluva nechránila i osoby, které se účastní nepřátelství. 88 Ke stejnému závěru dochází i Dörmann na základě přípravných materiálů ke Čtvrté úmluvě. 89 Ten rovněž uvádí, že otázka osob účastnících se nepřátelství, které však nesplňují podmínky pro přiznání statusu válečného zajatce, byla kontroverzní již v době přípravných prací na Čtvrté úmluvě, ale nic nenasvědčuje tomu, že by se státy shodly na vyloučení těchto osob z dosahu úmluvy. 90 Konečně, i komentář ke Čtvrté úmluvě výslovně zmiňuje, že neexistuje žádná přechodná kategorie mezi válečným zajatcem, civilistou, případně členem lékařského 84 Např. SASSOLI, M. Query: Is There a Status of Unlawful Combatant? International Law Studies Series, US Naval War College. 2006, roč. 80, s. 61. 85 Remarks and Proposals, s. 68. 86 Ib. Srov. k tomu také SASSOLI, M. Op. Cit. 87 Poslední odstavec čl. 5 Čtvrté úmluvy. 88 SASSOLI, M. Op. cit., s. 61. 89 DÖRMANN, K. Op. cit., s. 58. 90 Ib. 20

personálu, který je chráněn První úmluvou. 91 Podle komentáře každá osoba, která upadne do zajetí musí být v jednom z těchto postavení a žádná osoba, která je v rukou nepřítele, nemůže být postavena mimo dosah práva. 92 91 PICTET, J. S. (ed.). Commentary on the IV Geneva Convention Relative to the Protection of Civilian Persons in Time of War. Geneva : International Committee of the Red Cross, 1958, dále jen Komentář ke Čtvrté úmluvě, s. 51. 92 Ib. 21

2. Nové objevení nezákonných kombatantů a odpověď mezinárodního práva 2.1 Historický exkurz Historicky se o nezákonných kombatantech hovořilo v souvislosti s kaperstvím. Kapeři, nebo také korzáři, byli soukromými osobami, které obdržely pověření od své vlády napadat obchodní lodě nepřátelských mocností. 93 Tím se také kapeři lišili od pirátů. 94 Kaperství bylo zakázáno Deklarací o námořním právu z r. 1856. 95 Jakkoli by tato problematika byla z historického hlediska zajímavá, spadá mimo zaměření této práce. Stejně tak je v současnosti pouze z historického hlediska zajímavý případ Ex parte Quirin 96, který bývá často v souvislosti s nezákonnými kombatanty zmiňován 97. Z historického hlediska proto, že rozsudek byl vydán americkým Nejvyšším soudem v roce 1942, tedy před přijetím Ženevských úmluv. V daném případě se jednalo o příslušníky nacistické armády, kteří se měli vydávat za civilisty a provádět sabotáž v USA, kam se dopravili ponorkou. 98 Soudce Stone v této souvislosti uvedl, že válečné právo rozlišuje mezi ozbrojenými silami a mírumilovným obyvatelstvem a že zákonní kombatanti mohou být zajati a zadržování jako váleční zajatci, zatímco nezákonní kombatanti sice také mohou být zajati a zadržování, navíc ale mohou být souzeni a trestáni vojenskými soudy za činy, kterými se jejich způsob boje stal nezákonným. 99 Z uvedeného je zřejmé, že se tato definice spojená s okolnostmi daného případu v současnosti nedá aplikovat. V uvedeném případě šlo o kombatanty, kteří porušili válečné právo. Přesně tuto situaci upravuje První dodatkový protokol, podle kterého nezbavuje kombatanta porušení pravidel mezinárodního humanitárního práva jeho práva být považován za válečného zajatce. 100 Naopak, pokud bychom uvažovali 93 DINSTEIN, Y. Op. cit., s. 34. 94 CREW, G. Pirates, Bucaneers and Privateers [online]. [cit. 6. 2. 2012]. Dostupné na: <http://www.rochedalss.eq.edu.au/pirates/pirate1.htm>. 95 Deklarace o námořním právu, Paříž, 16. duben 1856. 96 Rozsudek Nejvyššího soudu USA ve věci Ex parte Quirin et al., 317 US 1 (1942), dále jen Ex parte Quirin. 97 Viz k tomu např. DINSTEIN, Y. Op. cit., s. 36; CASSESE, A. Op. cit., s. 409. 98 Ex parte Quirin, s. 21. 99 Ex parte Quirin, s. 30-31. 100 Čl. 44 odst. 2 Prvního dodatkového protokolu. 22

o aplikaci definice mimo kontext případu, na civilistu, který se přímo účastní nepřátelských akcí, nemůže být civilista souzen vojenským soudem, ale pouze nestranným a řádně ustanoveným soudem respektujícím všeobecně uznávané zásady řádného soudního řízení 101. Je tedy zavádějící, když Dinstein v současné době zmiňuje, že americký Nejvyšší soud tímto rozsudkem shrnul právní postavení nezákonných kombatantů. 102 2.2 Nezákonní kombatanti a válka proti terorismu 2.2.1 Rozhodnutí prezidenta George W. Bushe Problematika nezákonných kombatantů se znovu objevuje na počátku 21. století. Začalo se o ní intenzivně diskutovat zejména po útoku na newyorské Světové obchodní centrum a následné odvetné válce USA, tzv. válce proti terorismu. 103 V roce 2002 totiž tehdejší prezident USA, George W. Bush, rozhodl, že se Ženevské úmluvy neaplikují na nezákonné kombatanty, konkrétně členy al-káidy jakožto členy zahraniční teroristické organizace, kteří tak nemají nárok na status válečného zajatce. 104 Stejně tak rozhodl, že byť se Ženevské úmluvy mohou aplikovat na členy Tálibánu, protože Afghánistán je stranou Ženevských úmluv, zajatí členové Tálibánu nesplňují podmínky, aby jim byl přiznán status válečných zajatců. 105 Toto rozhodnutí vyvolalo rozsáhlé diskuze i mnoho kritiky. 106 Znovu tak byla nastolena otázka, zda existuje samostatná kategorie nezákonných kombatantů a jakými právy disponují osoby, jež jsou za nezákonné kombatanty označovány. 101 Čl. 75 odst. 4 Prvního dodatkového protokolu. 102 DINSTEIN, Y. Op. cit., s. 36. 103 Viz např. DONOHUE, L. K. The Cost of Counterrerrorism : Power, Politics, and Liberty. New York : Cambridge University Press, 2008, s. 71 an. 104 White House Office of the Press Secretary. Press Release: Fact Sheet: Status of Detainees at Guantánamo [online]. 7. únor 2002 [cit. 15. 2. 2012]. Dostupné na: <http://www.presidency.ucsb.edu/ws/?pid=79402#axzz1ox5gc6cn>; Rovněž také White House Office of the Press Secretary. Press Release : White House Press Secretary announcement of President Bush's determination re legal status of Taliban and Al Qaeda detainees [online]. 7. únor 2002 [cit. 15. 2. 2012]. Dostupné na: <http://www.state.gov/s/l/38727.htm>. 105 Ib. 106 Např. MURPHY, S. D. Desicion Not to Regard Persons Detained in Afghanistan as POWs. American Journal of International Law. 2002, roč. 96, č. 2, s. 475-480; JINKS, D. Symposium: The Changing Laws of War: Do We Need a New Legal Regime after September 11?: Protective Parity and the Laws of War, Notre Dame Law Review. 2004, roč. 79, č. 4, s. 1483-1528; DONAHUE, L. K. Op. Cit. 23

Přímým důsledkem tohoto rozhodnutí tedy bylo to, že osoby, které byly USA bez jakékoli determinace příslušným soudem označeny za nezákonné kombatanty, mohly být vojenským cílem a mohly být zajaty stejně jako by byly řádnými kombatanty. Současně by ale tyto osoby neměly nárok na ochranu poskytovanou válečným zajatcům Třetí úmluvou, zejména tedy imunitu před válečnými činy, kterých se dopustily během účasti na nepřátelství a které by jinak byly v souladu s mezinárodním humanitárním právem. 107 2.2.2 Autorizace pro rozhodnutí prezidenta V odpovědi na teroristické útoky z 11. září 2001 prezident Bush nejprve vyhlásil nouzový stav, a to hned 14. září 2001. 108 18. září pak americký kongres autorizoval prezidenta k užití vojenské síly, přesněji, k užití všech nezbytných a vhodných prostředků proti těm národům, organizacím či osobám, o kterých on určí, že se nějakým způsobem na těchto teroristických útocích podílely. 109 Vojenské operace v Afghánistánu začaly krátce na to. 110 V listopadu 2001 prezident vydal Vojenské nařízení 111. V tomto dokumentu vyhlásil prezident Bush, že USA je ve stavu ozbrojeného konfliktu. 112 Neuvádí se však, zda by mělo jít o konflikt mezinárodní nebo vnitrostátní, což je významné z hlediska aplikace Ženevských úmluv. Vzhledem k nouzovému stavu a na ochranu občanů USA pak prezident dále prohlásil, že je nezbytné zadržet osoby, které nejsou občany USA a, ve stručnosti, jakýmkoliv způsobem se podílely na mezinárodním terorismu zaměřeném proti USA a současně je v zájmu USA, aby takové osoby byly podrobeny danému Vojenskému nařízení. 113 Tato definice dále zhruba odpovídá pojmu nepřátelský 107 Srov. BRADLEY, C. A. Op. cit., s. 399. 108 Federal Register. Declaration of National Emergency by Reason of Certain Terrorist Attacks [online]. 14. září 2001 [cit. 28. 2. 2012]. Dostupné na: <http://www.fas.org/irp/news/2001/09/fr091801.html>. 109 FindLaw. Authorization for Use of Military Force [online]. 18. září 2001 [cit. 28. 2. 2012]. Dostupné na: <http://news.findlaw.com/wp/docs/terrorism/sjres23.es.html>. 110 The White House. Press Release: Presidential Address to the Nation [online]. 7. říjen 2001 [cit. 28. 2. 2012]. Dostupné na: <http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/news/releases/2001/10/20011007-8.html>. 111 Federal Register. Detention, Treatment, and Trial of Certain Non-Citizens in the War against Terrorism, Military Order of Nov. 13, 2001 [online]. 16. listopadu 2001 [cit. 28. 2. 2012]. Dostupné na: <http://www.fas.org/irp/offdocs/eo/mo-111301.htm>. Dále jen Vojenské nařízení. 112 Odd. 1 a) Vojenského nařízení. 113 Odd. 1 e) ve spojení s odd. 2 a) Vojenského nařízení. 24

kombatant, který začal být v USA používán. 114 Pokud tyto osoby budou souzeny, mají být souzeny vojenskými komisemi za porušení válečného práva a jiných aplikovatelných předpisů. 115 Prezident také shledal, že není proveditelné 116, aby vojenské komise aplikovaly právní principy a důkazní pravidla, které jsou jinak užívány v trestních věcech obecnými soudy USA. 117 V závěru nařízení se pak konstatuje, že vojenské tribunály mají výlučnou jurisdikci nad osobami, které jsou podrobeny uvedenému nařízení, a tyto osoby nemohou zahájit soudní řízení před žádným soudem USA ani soudem některého státu USA ani cizím soudem ani mezinárodním tribunálem. 118 Je také vhodné zmínit, že nařízení neobsahovalo žádné časové omezení pro detenci daných osob, kterou zavedlo. 119 2.2.3 Právní memoranda jako základ rozhodnutí prezidenta Rozhodnutí prezidenta Bushe o nepoužití Ženevských úmluv na členy al-káidy bylo však nejúžeji založeno na sérii právních memorand, která byla k této otázce vypracována na žádost různých představitelů exekutivy Spojených států. 120 První, které se týkalo aplikace Ženevských úmluv, bylo vypracováno již v lednu pro Ministerstvo obrany. 121 V něm byla zastávána pozice, že se Ženevské úmluvy nevztahují ani na al-káidu ani na Tálibán. Ve vztahu k al-káidě byla otázka aplikace úmluv vyřešena především díky tomu, že al-káida nepředstavovala žádný stát, a 114 Viz např. definice v Department of Defense. Memorandum : Implementation of Administrative Review Procedures for Enemy Combatants Detained at U.S. Naval Base Guantanamo Bay Cuba [online]. 14. září 2004 [cit. 28. 2. 2012]. Dostupné na: <http://www.defense.gov/news/sep2004/d20040914adminreview.pdf>. 115 Odd. 1 e) ve spojení s odd. 4 a) Vojenského nařízení. 116 Srov. practicable v odd. 1 f) Vojenského nařízení. 117 Odd. 1 f) Vojenského nařízení. 118 Odd. 7 b) Vojenského nařízení. 119 Laura Donohue proto toto nařízení vykládá jako autorizaci pro neomezenou detenci daných osob. DONOHUE, L. K. Op. cit., s. 71-72. 120 DONOHUE, L. K. Op. cit. s. 75. Memoranda jsou obsažena v publikaci GREENBERG, K. J., DRATEL, J. L. The Torture Papers: The Road to Abu Ghraib. New York : Cambridge University Press, 2005, dále jen The Torture Papers ; některá jsou dále dostupná na FindLaw. Bush Administration s Legal Debate Over Torture, Interrogation Policies,Treatment of Enemy Combatants and Detainees, and the Applicability of Prisoner of War Status [online]. [cit. 28. 2. 2012]. Dostupné na: <http://news.lp.findlaw.com/hdocs/docs/torture/powtorturememos.html>. 121 Memorandum from John Yoo, Deputy Assistant Attorney General, and Robert J. Delahunty, Special Counsel, US Department of Justice Office of Legal Counsel, to William J. Haynes II, General Counsel, Department of Defense, 9. leden 2002, in The Torture Papers, s. 38 79. 25