FORMOVÁNÍ RUSKÉ INTELIGENCE A JEJÍ CHARAKTER. SLAVJANOFILSTVÍ A ZÁPADNICTVÍ

Kapitola první FORMOVÁNÍ RUSKÉ INTELIGENCE A JEJÍ CHARAKTER. SLAVJANOFILSTVÍ A ZÁPADNICTVÍ 1 Abychom pochopili zdroje ruského komunismu a ujasnili si charakter ruské revoluce, musíme vědět, co znamená zvláštní fenomén, kterému se v Rusku říká inteligence. Lidé na Západě by se mýlili, kdyby ruskou inteligenci ztotožnili s tím, čemu se na Západě říká intellectuels. Intellectuels jsou lidé intelektuální práce a tvorby, především vědci, spisovatelé, umělci, profesoři, učitelé atd. Ruská inteligence je zcela jiná, k ní mohli patřit lidé, kteří se nezabývali intelektuální prací a nebyli nijak zvlášť intelektuálně založení. Ani mnoho ruských vědců a spisovatelů se nemohlo v pravém slova smyslu počítat mezi inteligenci. Inteligence připomínala spíše mnišský řád nebo náboženskou sektu vzhledem ke své zvláštní, velmi netolerantní morálce, svému povinnému světonázoru, svým zvláštním způsobům a zvykům, a dokonce i vzhledem ke svému svéráznému fyzickému vzhledu, podle kterého bylo vždy možné poznat intelektuála a odlišit ho od jiných sociálních skupin. Inteligence u nás byla ideologickým, nikoli profesním a ekonomickým seskupením, které vzniklo z různých společenských tříd, nejprve převážně z kulturnější části šlechty, později ze synů kněží 22

a jáhnů, z drobných úředníků i měšťanů a po zrušení nevolnictví z rolníků. Tuto raznočineckou inteligenci sjednocovaly výlučně ideje, navíc ideje sociální povahy. V druhé polovině 19. století vrstva jednoduše nazývaná kulturní přechází v nový typ, který dostává název inteligence. Tento typ má charakteristické rysy, společné všem jeho skutečným představitelům. Inteligence měla typické ruské rysy a názor, který inteligenci přisuzoval denacionalizaci a ztrátu jakéhokoliv spojení s ruskou půdou, je zcela mylný. Dostojevskij, velmi dobře chápající ruský charakter intelektuála-revolucionáře, ho nazval velkým tulákem ruské země, třebaže neměl revoluční myšlenky v lásce. Pro inteligenci je charakteristický pocit neodůvodněnosti bytí, rozchod s veškerým stavovským způsobem života a tradicemi, ale tahle neodůvodněnost byla typicky ruská. Inteligence se vždy nechala strhnout nějakými idejemi, především sociálními, a bezvýhradně se jim oddávala. Měla schopnost žít výlučně idejemi. V podmínkách ruského politického zřízení byla inteligence odtržená od skutečné sociální práce, a to velmi přispělo k rozvoji jejího sociálního snílkovství. V samoděržavném a nevolnickém Rusku vznikaly nejradikálnější socialistické a anarchistické ideje. Protože nebylo možné vyvíjet politickou činnost, politika se přenesla na pole myšlení a literatury. Světu sociálních a politických myšlenek vládli literární kritici. Inteligence získala rozkolnický charakter, který je Rusům tak vlastní. Žila v rozkolu s okolní realitou, kterou považovala za zlou, a vypěstovala si fanatickou rozkolnickou morálku. Extrémní ideologická nesnášenlivost ruské inteligence byla sebeobranou; pouze tak mohla přežít v nepřátelském světě, pouze díky svému ideologickému fanatismu mohla vydržet pronásledování a zachovat si své rysy. Pro ruskou inteligenci, ve 23

které převládaly sociální motivy a revoluční nálady a která zrodila typ člověka, jehož jediným povoláním byla revoluce, byl charakteristický krajní dogmatismus, k němuž mají Rusové sklon odnepaměti. Rusové mají výjimečnou schopnost osvojovat si západní ideje a učení a svérázně je přepracovávat. Ruská inteligence si však západní ideje ve většině případů osvojovala dogmaticky. Co bylo na Západě vědeckou teorií podléhající kritice, hypotézou nebo v každém případě pravdou jen relativní, částečnou, která si nedělala nároky na univerzálnost, to se v případě ruské inteligence měnilo v dogma, v jakýsi druh náboženského zjevení. Rusové mají sklon chápat všechno totalitně, skeptický kriticismus lidí na Západě je jim cizí. Je to nedostatek, který vede k významovým posunům a záměnám, ale je to také přednost, která ukazuje na náboženskou integritu ruské duše. Mezi ruskou radikální inteligencí se vyvinul modlářský postoj dokonce k vědě samotné. Když se ruský intelektuál stal darwinistou, pak pro něj darwinismus neznamenal biologickou teorii podléhající diskusi, nýbrž dogma, a ke každému, kdo toto dogma neuznával, například k zastáncům lamarckismu, měl morálně podezřívavý vztah. Největší ruský filozof 19. století Vladimir Solovjov prohlásil, že ruští nihilisté vyznávali víru založenou na zvláštním sylogismu: člověk se vyvinul z opice, proto se musíme navzájem milovat. Ruská inteligence zcela dogmaticky přijímala a prožívala saintsimonismus, fourierismus, hegelianismus, materialismus a marxismus, marxismus především. Rusové vůbec špatně chápou význam relativity, posloupnost historického vývoje, diferenciaci různých oblastí kultury. S tím je spojen ruský maximalismus. Ruská duše usiluje o celistvost, nedokáže se smířit s tím, že se vše rozděluje do kategorií, usiluje o Absolutno a vše chce Absolutnu podřídit, to je její 24

náboženský rys. Avšak snadno se dopouští zmatení, relativní pokládá za absolutní, parciální za univerzální, a pak upadá do modlářství. Právě ruské duši je vlastní přenesení náboženské energie na nenáboženské předměty, na relativní a parciální sféru vědy nebo společenského života. Tím se mnohé vysvětluje. Typ ruské inteligence se začal rodit již v 18. století. Prvním ruským intelektuálem byl Radiščev, autor knihy Cesta z Petrohradu do Moskvy. Radiščevova slova Má duše byla raněna lidským utrpením stvořila typ ruské inteligence. Radiščev byl odchovaný francouzskou filozofií 18. století, Voltairem, Diderotem a Rousseauem. Nebyl však protinábožensky zaměřený jako mnoho voltairiánů té doby. Francouzské ideje se do ruské duše promítly především jako soucit a láska k člověku. Radiščev nesnášel nevolnictví, ponížení a utrpení lidu. V době, kdy vyšla Radiščevova kniha, byla již Kateřina II. v zajetí reakcionářství. Radiščev byl zatčen, za svou knihu odsouzen k trestu smrti, který mu byl posléze zmírněn byl vypovězen a odeslán na nucené práce. Stejně tak byl zatčen a v Petropavlovské pevnosti uvězněn čelný představitel ruského osvícenství 18. století Novikov, zednář a mystik, křesťan a člověk s velmi umírněnými politickými názory. Takto ruská vláda uvítala zrod ruské inteligence, jejíž první kroky na cestě osvěty, nikoli revoluce, doprovázely oběti a utrpení, věznění a nucené práce. Radiščev měl na svou dobu docela odvážné a radikální názory a byl jedním z předchůdců revoluční inteligence a ruského socialismu. V 18. století však ruské myšlení ještě nebylo originální. Až 19. století bude stoletím originálního myšlení, stoletím sebeuvědomění. A bude to i století vnitřní revoluce. Proti realitě, proti imperátorskému Rusku se u nás vzbouřilo samotné vědomí. Osvícenství rozbilo starou 25

víru v pravoslavnou říši a hledání optimální říše dostalo nový směr a pohled na poslání Ruska se změnil. Osamělost ruských kulturních a svobodomilovných lidi první poloviny 19. století byla neobvyklá. 1 Existovali kulturní lidé, neexistovalo však žádné kulturní prostředí. Lidé té doby si stěžovali, že jsou obklopeni temnotou, že je nikdo nechápe a nikdo s nimi nesympatizuje. Velká část ruské šlechty a úřednictva byla velmi nekulturní, nevzdělaná a neměla žádné vyšší zájmy. To byla ta lůza, o které mluvil Puškin. Postava Čackého v Hoři z rozumu zobrazuje osamělost nejlepších, nejinteligentnějších a nejkulturnějších lidí té doby. Na začátku 19. století za vlády Alexandra I. Rusko prožilo kulturní renesanci. Byl to zlatý věk ruské poezie, éra mystických směrů a hnutí děkabristů. Samotný Alexander I. byl car-intelektuál, který po celý život hledal pravdu a jako mladý byl nepřítelem samoděržaví a nevolnictví, byl to však člověk rozdvojený, a nikoli silný. Renesance v té době probíhala ve velmi malé, nepatrné vrstvě šlechty. Kulturní a pravdu hledající lidé museli žít v malých skupinách a spolcích. Mysticky zabarvené zednářství bylo v době Alexandra I. velmi rozšířené a hrálo značnou výchovnou roli. Svobodné zednářství bylo první formou sebeorganizace společnosti. A právě tuto formu nabyl nejintenzivnější duchovní život té doby. Začátek 19. století byl dobou rozvolnění ruské duše ruská duše se stala vnímavou k různým idejím, k duchovním a sociálním proudům. Byla to doba univerzalismu, éra interkonfesionálních křesťanských sdružení. A tehdy se začala utvářet ruská všelidskost, charakteristická pro 19. století. Prostřednictvím napoleonských válek Rusko vstoupilo do bezprostředního 1/ Viz kniha M. Geršenzona Molodaja Rossija. 26

styku se Západem. Ruští důstojníci se po pobytu v Evropě vrátili s rozšířenými obzory. Samotný car Alexandr I. byl ruský všečlověk. Setkal se s Owenem a mluvil s ním o novém sociálním uspořádání, modlil se společně s kvakery. To však nezabránilo tomu, aby byl konec jeho vlády poznamenán temnou reakcí. Ruská duše se připravovala na 19. století. Ruský život však postrádal celistvost a jednotu. Mezi vyšší kulturní vrstvou šlechty, která sloužila v gardovém vojsku, a početnou střední šlechtou zela propast. V této vyšší vrstvě se formovala duchovní a literární hnutí, v ní se připravovalo hnutí děkabristů, které usilovalo o zrušení samoděržaví a nevolnictví. Vše však probíhalo v tak malé a sociálně osamocené vrstvě, že to život v Rusku nemohlo výrazně změnit. Povstání děkabristů, které dokládá nezištnost nejlepší části ruské šlechty, bylo odsouzeno k neúspěchu a brutálně potlačeno. Mikuláš I. nechal hlavní aktéry hnutí děkabristů popravit nebo poslat do vyhnanství na Sibiř. Většina děkabristů zastávala umírněné, ba dokonce monarchistické názory. Za prvního ruského socialistu, socialistu před socialisty, jak se vyjádřil Gercen, můžeme označit Pestěla, autora Ruské pravdy, který reprezentoval krajní levé křídlo děkabristů. Už u něj lze nalézt stejnou vůli k moci a násilí jako ve 20. století u komunistů. Pestělův socialismus byl vzhledem k podmínkám té doby samozřejmě agrární. Pestěl byl republikán, zastánce demokracie a zároveň centralista. Nebyl to žádný liberál, měl sklon k despotismu. Ale ve stejné době, kdy probíhalo hnutí děkabristů, byla obrovská masa ruské šlechty nevzdělaná, líná a vedla bezcílný život. Průměrný ruský šlechtic nejprve sloužil v gardovém vojsku, záhy odešel do výslužby a usadil se na vesnici, kde nic nedělal a dával o sobě vědět pouze všelijakými panovačnými výstřelky a malicherným despotismem. Právě v tom 27

tkvělo největší selhání petrovského období. Tato doba zrodila typ zbytečných lidí, zrodila Rudiny nebo Oblomovy. A nejlepší byli ti zbyteční lidé, kteří si bolestně uvědomovali svou zbytečnost, jako třeba někteří hrdinové Turgeněvových románů. Pouze u Puškina, jediného ruského renesančního člověka, probleskla možnost jiného přístupu k životu. V Puškinovi jako by se spojilo vědomí inteligence a vědomí impéria. Psal revoluční poezii a zároveň byl básníkem ruské velmocenské politiky. Po potlačení povstání děkabristů, poté co se ujal vlády Mikuláš I., narůstal názorový rozkol a revoluční nálady. Ruská inteligence se s definitivní platností zformovala do rozkolnického typu. Pokaždé se bude označovat jako my, a stát, vládu, bude nazývat oni. Ruská kulturní vrstva se ocitla nad propastí, drcená dvěma hlavními silami samoděržavnou monarchií shora a nevzdělanou masou rolníků zdola. Ruské myšlení, neukotvené a buřičské, bylo v 19. století vnitřně svobodné a odvážné, nebylo spojené bolestnou minulostí s tradicí, střetávalo se však s vnějšími obtížnými podmínkami a bylo často pronásledované. Nemožnost přímé sociální práce za daných politických podmínek vedla k tomu, že veškerá aktivita se přesunula do literatury a myšlení, kde se všechny otázky pokládaly a řešily velmi radikálně. Rozmohlo se nekonečné sociální snění, které bylo odtržené od reality. Rusové byli saintsimonisty, fourieristy, proudhonisty, ještě když v Rusku existovalo nevolnictví a samoděržavná monarchie. Byli krajně extrémními, totalitními hegeliány a schellingiány v době, kdy v Rusku ještě nebyla žádná filozofická kultura a filozofické myšlení budilo podezření. Kulturní Rusové si zamilovali nekonečné diskuse a spory o světových problémech, které vedli celé noci v malých kroužcích, v salonech třicátých a čtyřicátých let. 28

První probuzení nezávislého myšlení a uvědomění proběhlo v 19. století u Čaadajeva, člověka výjimečně nadaného, který však téměř nic nenapsal. Byl líný jako všechno ruské panstvo. Jeho nezvykle pronikavé myšlenky byly vyjádřeny v jednom z filozofických listů. Věnuje se celé filozofii dějin. Historiozofické téma je základním tématem ruského myšlení 19. století. Nezávislé ruské myšlení se především zabývalo tím, v čem spočívá úkol Ruska a osobitost jeho cesty, zda patří k Východu, nebo k Západu. První ruský historiozof Čaadajev byl důstojníkem carovy osobní stráže husarského pluku ve výslužbě, podobně jako první nezávislý a nejvýznamnější ruský teolog Chomjakov byl důstojníkem carovy osobní stráže jezdeckého pluku. Čaadajevova filozofie dějin byla vzpourou proti ruské historii, proti ruské minulosti i ruské současnosti. Dílo Petra I. probudilo ruské myšlení a ruské tvůrčí síly. Gercen řekl, že na reformy Petra I. odpověděl ruský národ tím, že se objevil Puškin. K tomu je třeba dodat, že se také zrodilo západnické a slavjanofilské myšlení. Celé ruské myšlení 19. století, zaujaté všeobecnými světonázorovými otázkami, bylo západnické nebo slavjanofilské, tj. řešilo problém, zda má být Rusko Západem, nebo Východem, zda se má vydat v Petrových šlépějích, nebo se má vrátit k předpetrovské, moskevské Rusi. Čaadajev jednal rozhodně jako západnik a jeho západnictví bylo výkřikem vlastenecké bolesti. Byl to typický Rus pocházející z vyšší kulturní vrstvy 19. století. Jeho odmítnutí Ruska, ruské historie, je typicky ruským odmítnutím. Jeho západnictví bylo na rozdíl od pozdějších forem západnictví náboženské, velmi sympatizoval s katolicismem, chápal ho jako aktivní, organizující a sjednocující sílu světových dějin a viděl v něm spásu pro Rusko. Ruské dějiny se mu jevily jako dějiny postrádající smysl a kontinuitu, jako 29

by nepatřily ani k Východu, ani k Západu je to výraz té ztráty kulturní identity a jednoty, která je pro dobu Petra I. charakteristická. Čaadajev pokládá Rusko za poučení i výstrahu pro jiné národy. Vládní moc viděla v Čaadajevovi revolucionáře, ve skutečnosti byl ale svými idejemi blízký de Maistreovi, Bonaldovi a Schellingovi, s nímž si dopisoval a který měl o něm vysoké mínění. Čaadajev, člověk vytříbené kultury, se nemohl smířit s tím, že je odsouzen k životu v nekulturní společnosti, v despotickém státě, který svírá nevzdělaný lid a nemá zájem ho vzdělávat. Čaadajev vyslovil myšlenku, kterou musíme považovat pro ruské uvědomění za zásadní; mluví o potenciálnosti, skryté síle ruského národa. Tato myšlenka mohla působit jako odsouzení ruského národa, protože směřovala do minulosti ruský národ nic velkého v dějinách nevytvořil, nesplnil žádné velké poslání. Může však jednou znamenat velkou naději, naději pro budoucnost ruského národa, pakliže bude k budoucnosti zaměřena ruský národ je povolaný uskutečnit velké poslání. Zejména z této potencionálnosti i zaostalosti ruského národa bude po celé 19. století vycházet naděje, že ruský národ je předurčen vyřešit problémy, které jsou pro Západ, vzhledem k jeho zatíženosti minulostí, obtížně řešitelné například problém sociální. Tak tomu bylo i u Čaadajeva. Ruská vláda na první tvůrčí probuzení ruského myšlení odpověděla tím, že Čaadajeva prohlásila za choromyslného a nechala ho lékařsky vyšetřit. Čaadajeva to zlomilo a odmlčel se. Pak napsal Apologii bláznovu, ve které vyjádřil myšlenky o ruském mesianismu, pro ruské uvědomění charakteristické. Jedna věc je soud nad minulostí, druhá věc je naděje do budoucnosti. Právě díky své potenciálnosti, zachování obrovských, dosud nedotčených sil, je ruský národ povolán říct své originální 30

slovo světu, splnit velké poslání. V Čaadajevově díle byly už obsaženy mnohé základní ruské myšlenky. Ve svém rozkolu s přítomností, ve svém protestu proti životu v bezpráví, se kulturní lidé v Rusku zkoušeli obrátit na katolickou víru a hledali v ní útočiště. V tomto ohledu je příznačná postava Pečorina, který emigroval a stal se katolickým mnichem. Právě on spojuje katolictví s utopickým socialismem. V té době se vyskytovaly pokusy křesťansky zdůvodnit socialismus, lidé byli nadšení Lamennaisem tehdy byla inteligence ještě nábožensky naladěna. Pečorin v jedné své básni napsal: Jak sladké je vlast nenávidět A dychtivě čekat na její zničení. To jsou typicky ruská slova, slova zoufalství, za kterými se skrývá láska k Rusku. Na Západě se katolickému mnichu Pečorinovi po Rusku stýskalo a věřil, že Rusko představuje nový cyklus světových dějin. 2 Hlavním západním vlivem, jehož prostřednictvím se do značné míry zformovalo ruské myšlení a ruská kultura 19. století, byl vliv Schellingův a Hegelův, kteří se stali takřka ruskými mysliteli. Jejich vliv však neznamenal otrocké napodobování, jako tomu bylo v případě voltairiánství v 18. století. Německé myšlení bylo přijímáno aktivně, a stávalo se tak ruským typem myšlení. To je obzvláště nutné říci o slavjanofilech, jejichž teologické myšlení obohatili Schelling a Hegel, jako kdysi Platón 31

a novoplatonismus obohatili teologické myšlení východních učitelů církve. Chomjakov vytváří originální pravoslavnou teologii, do které zahrnuje přepracované motivy německého idealismu. Stejně jako u německých romantiků směřuje i ruské myšlení k celistvosti, a dělá to daleko důsledněji a radikálněji než romantici, kteří sami svou celistvost ztratili. Celistvost křesťanského Východu se staví do protikladu k racionalistické rozdrobenosti a roztříštěnosti Západu. Poprvé tuto myšlenku, která se stala hlavním ruským motivem zakořeněným v hlubinách ruské povahy, formuloval Ivan Kirejevskij. Ruští komunisté-ateisté neutvrzují celistvost, totalitnost o nic méně než pravoslavní slavjanofilové. Psychologicky je ruská ortodoxnost vlastně celistvost, totalitnost. Ruští západnici, jimž byl náboženský typ slavjanofilů cizí, se nechali strhnout hegelianismem, který pro ně byl stejně totalitním, všeobsáhlým systémem myšlení a života. Jestliže byli Bělinskij nebo Bakunin hegeliáni, museli jimi být i západnici. Mladý Rus patřící ke generaci idealistů třicátých a čtyřicátých let vyznával totalitní schellingiánství nebo totalitní hegelianismus ve vztahu k celému životu, nejenom k myšlení a společenskému životu, ale také ve vztahu k osobnímu životu, k lásce a smyslu pro přírodu. Bělinskij, revolucionář povahou a temperamentem, který položil základy ruského revolučně-socialistického světonázoru, se v jednu chvíli díky nesmírnému obdivu k Hegelově filozofii stal konzervativcem. Považoval za svou povinnost rozumově přijmout tezi, že vše skutečné je rozumné. Tvořivá originalita náboženského a filozofického myšlení se projevila u slavjanofilů. Zdůvodňovali odlišnost poslání Ruska od poslání západních zemí. Originalita slavjanofilů byla daná tím, že se snažili pochopit svéráz východního, 32

pravoslavného typu křesťanství, které se stalo základem ruských dějin. Třebaže slavjanofilové hledali organické základy a cesty, byli to také rozkolníci, žili v rozporu s okolní realitou. Odmítali imperátorské, petrovské Rusko, realita za vlády Mikuláše I. jim byla cizí a moc se k nim chovala podezíravě a nepřátelsky, a to navzdory jejich pravoslaví a monarchismu. Systém oficiálního chápání národní svébytnosti neboli oficiálního nacionalismu, který se vyvinul v době Mikuláše I. a stal se ideologií vládní moci, neměl nic společného se slavjanofilským chápáním národnosti. Systém oficiální národnosti byl založen na třech principech pravoslaví, samoděržaví a národnosti, a tyto tři principy uznával i slavjanofilský systém. Jeho duch však byl zcela opačný. Bylo naprosto jasné, že v systému oficiální národnosti patřilo prvenství principu samoděržaví, kterému byly pravoslaví a národnost podřízeny. Je také zřejmé, že národnost byla pochybná a že ji ovlivnily nejhorší stránky západního státního absolutismu. Mikuláš I. byl typ pruského důstojníka. Pravoslaví však nebyla duchovní záležitost, stal se z něj nástroj státu. Zcela jiný význam měly uvedené principy u slavjanofilů. Slavjanofilové v první řadě uznávali absolutní primát náboženského principu a hledali pravoslaví čisté, nezkažené a nedeformované historickými vlivy. Stejně tak se snažili ukázat skutečnou národnost, národní duši. Viděli obraz ruského lidu bez zkreslení, které přičítali západnímu racionalismu a státnímu absolutismu. Ke státu měli zcela odlišný vztah, než jaký existoval v systému oficiálně chápané národnosti. Slavjanofilové jsou proti státu, vyskytuje se u nich dokonce silný anarchistický prvek, stát považovali za zlo a vládu považovali za hřích. Monarchii bránili v tom smyslu, že je lepší, aby se vládní mocí, která je vždy hříšná a špinavá, ušpinil jen jeden člověk, než aby se 33

ušpinil celý národ. 1 Car nemá právo vládnout, protože takové právo nemá nikdo. Musí však nést břímě vlády, které na něj národ naložil. Slavjanofilové nepovažovali ruský národ za státotvorný, ruský národ má podle nich poslání náboženské, duchovní, a chce být osvobozený od vládnutí, aby mohl své poslání uskutečnit. Tato teorie je přirozeně v rozporu se skutečností, že ruský národ vytvořil největší stát na světě, a znamenala rozchod nejenom s tradicemi Petra I., ale i s tradicemi moskevských velkoknížat. Slavjanofilové tím však pojmenovali jeden z pólů ruského vědomí, charakteristický rys inteligence 19. století a celé ruské literatury. Stali se zakladateli toho národnictví, jaké je tak charakteristické pro ruské myšlení 19. století a jaké později přijalo náboženské formy. Slavjanofilové věřili v národ, v národní pravdu. Národ pro ně představovali především mužici, kteří si uchovali pravoslavnou víru a lidový životní styl. Slavjanofilové byli vášnivými obhájci občiny, kterou považovali za organický a originální ruský systém hospodářského života rolnictva, jak si to mysleli všichni narodnici. Byli kategorickými odpůrci římského pojetí vlastnického práva. Vlastnictví nepovažovali za posvátné a absolutní, majitele považovali za pouhé správce. Odmítali západní buržoazní, kapitalistickou civilizaci. A pokud se domnívali, že se Západ rozkládá, tak to bylo proto, že se vydal cestou buržoazní civilizace, že se v něm rozpadla celistvost života. Slavjanofilové již předjímali ono rozlišování mezi kulturou a civilizací, které se na Západě stalo populární od doby Spenglera. I přes konzervativní prvek svého světonázoru byli slavjanofilové horlivými obhájci osobní svobody, svobody svědomí, myšlení i slova a svéráznými demokraty uznávajícími svrchovanost lidu. 1/ Obzvláště silný anarchistický prvek najdeme u K. Aksakova. 34

Chomjakov ve svých básních demaskoval historické hříchy Ruska, nejenom Ruska období Petra I., ale také epochy předpetrovské, a byl dokonce ještě nemilosrdnější než západnici. Slavjanofilové a západnici byli nepřátelé i přátelé. Gercen řekl: Podobáme se dvoutvářnému Janusovi, máme jednu lásku k Rusku, ale ne totožnou. Pro jedny bylo Rusko především matkou, pro druhé dítětem. Slavjanofilové a západnici třicátých a čtyřicátých let patřili do stejného okruhu, diskutovali ve stejných salonech, které viděly souboje Gercena a Chomjakova. Teprve později se definitivně rozešli. Nesnášenlivý Bělinskij se už nechtěl setkávat se svým přítelem Konstantinem Aksakovem. Nejlepší, nejkulturnější a nejpřemýšlivější lidé 19. století nežili v přítomnosti, která jim byla odporná, žili v budoucnosti nebo v minulosti. Jedni, slavjanofilové, snili o ideálním předpetrovském Rusku, druzí, západnici, snili o ideálním Západu. Ale i konzervativní příklon slavjanofilů k dávné minulosti byl jen utopií o dokonalém zřízení, dokonalém životě, a stejně takový byl příklon západniků k Západu, který špatně znali. Západnici bývali často šiřiteli osvěty, civilizátory, což je nejméně zajímavý typ. Daleko zajímavější je typ západnika, který západnímu, převážně francouzskému sociálnímu učení vtiskl ruský ráz. Jestliže se v Rusku hegelianismus a schellingiánství chápaly totalitně, tedy celistvě a maximalisticky, stejně tak totalitně, celistvě a maximalisticky tam byl vnímán saintsimonismus a fourierismus. V táboře radikálního křídla západniků měl velký vliv francouzský socialismus a francouzská literatura, zejména George Sandová. George Sandová měla obrovský vliv na rozvoj citového života v ruském kulturním systému, na rozvoj ruského postoje ke svobodě a citové upřímnosti, na rozvoj ruského protestu proti násilí, 35

citové konvenčnosti a neupřímnosti. Plán, jak realizovat sociální spravedlnost, se však vypracovával podle Saint-Simona a Fouriera. Samotní Francouzi neměli samozřejmě o fascinaci radikálních západniků jejich idejemi nejmenší tušení. Na konci čtyřicátých let se v domě ruského statkáře Petraševského scházel kroužek, ve kterém se diskutovalo o sociálních otázkách, o plánu na nové a lepší uspořádání lidstva. Většinu kroužku tvořili fourieristé nebo saintsimonisté. Charakter diskusí byl velmi mírný a neškodný, 1 třebaže ideje ohledně přestavby lidské společnosti byly ty nejradikálnější. Petraševci nevyvíjeli žádnou revoluční činnost v té době žádná revoluční činnost v Rusku neexistovala a existovat ani nemohla, vše se odehrávalo ve sféře myšlení. Především samozřejmě požadovali osvobození rolníků. Utopický socialismus členů kroužku byl idylický. Vývoj socialistických idejí v Rusku měl tři stadia: stadium utopického socialismu, narodnického socialismu a vědeckého neboli marxistického socialismu. Petraševskij byl velmi typický ruský statkář, zapálený pro utopické socialistické myšlenky. Řekl: Když jsem nenalezl nic, co by bylo hodno mých sympatií ani mezi ženami, ani mezi muži, zasvětil jsem se službě lidstvu. Pro ruskou revoluční inteligenci je to velmi charakteristické uvažování láska k vzdálenému, nikoli láska k bližnímu. Petraševskij se upíná k vzdálenému, ke štěstí lidstva. Věří ve štěstí lidstva. Naivní utopismus Petraševského se projevil v tom, že na svém statku pro rolníky postavil falanstéru podle Fourierova vzoru. Jenže rolníci falanstéru zapálili. Tato skutečnost je symbolická. Stejně tak rolníci v sedmdesátých letech nepřijmou socialistickou inteligenci, která půjde mezi lid, aby mu nezištně sloužila. 1/ Viz P. Sakulin, Russkaja litěratura i socializm, 1922. 36

Petraševskij dokonce u výslechu tvrdil, že falanstéry lze v nevolnickém a samoděržavném Rusku bez problému realizovat. Pro utopické stadium socialismu je toto mínění charakteristické. V kroužku petraševců byl krajní, revoluční směr zastoupen Nikolajem Spěšněvem, který podle všeho Dostojevskému posloužil jako předobraz Stavrogina v Běsech. Spěšněv byl ateista, komunista, a dokonce měl blízko k marxismu. V kroužku petraševců byl i Dostojevskij, ačkoli se stavěl k možnosti uskutečnit Fourierovy sociální utopie nanejvýš skepticky. Pokojné schůzky kroužku petraševců skončily stejně tak smutně, jak smutně končilo všechno v Rusku té doby. Všichni členové kroužku byli zatčeni a jedenadvacet lidí bylo odsouzeno k trestu smrti, který byl později nahrazen nucenými pracemi. Byl mezi nimi také Dostojevskij, který musel prožít chvíle odsouzence k trestu smrti zastřelením. Případ petraševců nemohl neposílit revoluční nálady ruské inteligence. Ruský socialismus od té chvíle už nebude tak idylický. Objeví se Něčajev a Tkačov. Je velmi zajímavé, že prvními marxisty na světě byli Rusové. Ruský marxismus jako hnutí vznikl až ve druhé polovině osmdesátých let, ale jednotliví ruští marxisté žili už na konci čtyřicátých let v Paříži. Tak byl statkář Nikolaj Ivanovič Sazonov na konci čtyřicátých let v Paříži prvním ruským marxistou, a možná dokonce i jedním z prvních Marxových žáků. 1 Marx, který neměl Rusko ani Rusy vůbec v lásce, s překvapením z Paříže píše, že se mezi ruskými statkáři ze stepí objevili jeho stoupenci. Měl k těmto příliš raným marxistům nedůvěru. Později musel Marx vyřešit velké nepříjemnosti 1/ Viz citovaná Sakulinova kniha. 37

s Bakuninem a svést s ním boj o První internacionálu, třebaže podle všeho Bakunin původně ovlivnil marxistické pojetí poslání proletariátu. 1 V každém případě je pro naše téma velmi příznačná ruská schopnost bezvýhradně se oddat sociálním myšlenkám. Po celé 19. století Rusy socialismus neodolatelně přitahoval. A všechno u nás směřovalo k tomu, aby byl nadšeně přijat komunismus. V dějinách ruského uvědomění, ruské národní ideje a ruské sociální myšlenky vzbuzuje obrovský zájem Gercenův osud. 3 Gercen byl západnik, v salonech čtyřicátých let se přel se slavjanofily. Třebaže také prošel hegelianismem, brzy se hlásil k Feuerbachovi. Nejvíce ho však ovlivnili nikoli Němci, ale francouzská socialistická literatura. Gercenův socialistický světonázor se formoval pod vlivem francouzských socialistů. Německý socialismus, tj. marxismus, který v té době vznikl, mu byl cizí. Gercen byl jedním z těch ruských západniků, kteří vášnivě snili o Západu a idealizovali ho. Gercen emigroval, byl jedním z prvních ruských emigrantů. Dostal se na Západ v revoluční atmosféře roku 1848; zpočátku se nechal touto revolucí unést a vkládal do ní velké naděje. Bylo mu však souzeno prožít bolestné zklamání z následků revoluce roku 1848, ze Západu a lidí na Západě vůbec. Gercenovo nadšení pro Západ bylo typicky ruské a typicky ruské bylo i jeho zklamání ze Západu. Po něm zažili podobné zklamání mnozí další Rusové. Gercena ohromilo a ranilo západní maloměšťáctví. Tento maloměšťácký 1/ Viz zajímavá Cornuova kniha Karl Marx. L homme et l œuvre, 1934. 38

a maloburžoazní duch vycítil i u socialistů. Jako jeden z prvních postřehl, že by se mohl objevit socialistický buržoazní životní styl. Postava rytíře byla nahrazena postavou maloměšťáka-obchodníka. Demaskování buržoaznosti Západu je tradiční ruský motiv. Pomocí jiných termínů to vyjadřovali i slavjanofilové. Zpátečník Konstantin Leonťjev se bude bouřit proti šosáctví Západu stejně jako revolucionář Gercen. Gercen, na rozdíl od ostatních představitelů levicového tábora, nevyznával optimistickou teorii pokroku, zastával naopak pesimistickou filozofii dějin, nevěřil v moudrost ani blahodárnost historického procesu směřujícího k uskutečnění nejvyššího dobra. To je u Gercena originální a zajímavé. Za nejvyšší hodnotu považuje lidskou osobnost, kterou drtí historický pokrok. Pokládá základy svérázného ruského individualistického socialismu, který bude v sedmdesátých letech reprezentovat Nikolaj Michajlovskij. Socialistický individualismus je opakem individualismu buržoazního. Gercen nevidí síly, které by mohly v západní Evropě klást odpor maloměšťáckému království. Západoevropský dělník je sám maloměšťák, před maloměšťáctvím se zachránit nedokáže. Emigrant Gercen, který byl až do smrti zbaven možnosti vrátit se fyzicky domů, vrací se domů duchem. Bez ohledu na to, jak hrozný je samoděržavný režim Mikuláše I., nevolnictví a negramotnost, se právě v Rusku, v ruském národě, skrývá potenciál nového, lepšího, ne měšťáckého, ne buržoazního života. Gercen vidí tento potenciál v ruském mužikovi, v šedém dlouhém mužickém kožichu, v rolnické občině. V ruském rolnickém světě je skryta možnost harmonického spojení principu osobnosti s principem občiny a sociálnosti. Gercen byl skeptický humanista, náboženská víra mu byla cizí. Víra v ruský národ, v mužikovu pravdu, je pro něho 39

poslední nadějí. Gercen je jedním ze zakladatelů ruského narodnictví, svérázného ruského jevu. V jeho osobě se ruské západnictví sblížilo s některými rysy slavjanofilství. Tábor západniků se rozdělil na narodniky-socialisty a liberály. Gercen a narodnici-socialisté věřili v osobitou cestu Ruska i v jeho poslání dosáhnout lépe a dříve než Západ sociální spravedlnosti, věřili v možnost, že se Rusko vyhne hrůzám kapitalismu. Liberální západnici si mysleli, že Rusko by se mělo vydat stejnou cestou jako západní Evropa. Narodnici měli k politice negativní postoj, mysleli si, že politika postrčí Rusko směrem k banální západní cestě rozvoje, uznávali primát sociálního nad politickým. I to je pro Rusko typické. Gercen, Bakunin, dokonce i tací zlopověstní revolucionáři jako Něčajev a Tkačov mají v jistém smyslu blíže k ruské ideji než západnici, šiřitelé osvěty a liberálové. Militantní ateismus ruských revolučních, socialistických a anarchistických směrů byl naruby převrácenou ruskou religiozitou, ruskou apokalyptikou. Je velmi důležité, abychom poznamenali, že liberální ideje byly v Rusku vždy slabé a že jsme nikdy neměli liberální ideologie, které by získaly morální autoritu a které by byly inspirativní. Vedoucí představitelé liberálních reforem šedesátých let měli zajisté význam, ale jejich liberalismus byl výlučně praktický a věcný, často byrokratický, nepřinášeli žádnou ideologii, kterou ruská inteligence vždy potřebovala. 40

Kapitola druhá RUSKÝ SOCIALISMUS A NIHILISMUS 1 Třebaže byl Bělinskij člověkem čtyřicátých let a patřil ke generaci slavjanofilů a západniků, jako první možná charakterizoval typ revoluční inteligence a na konci svého života formuloval základní principy jejího světového názoru, které se později rozvíjely v šedesátých a sedmdesátých letech. Bělinskij především nebyl žádný ruský bárin jako všichni slavjanofilové a západnici, jako Gercen a Bakunin, patřil do jiné společenské třídy, byl to raznočinec. Jeho psychika nesla typické znaky inteligence, byl netolerantním fanatikem, měl sklon k sektářství, byl bezvýhradně oddaný idejím, neustále si vypracovával světonázor nikoli z potřeby čirého poznání, ale aby zdůvodnil své úsilí o lepší, spravedlivější společenský řád. Bělinskij byl sice mimořádně nadaný i mimořádně vnímavý k idejím, úroveň jeho vzdělání však nebyla veliká, téměř neznal cizí jazyky, a ideje, kterými se nechával strhnout, měl z druhé ruky. S Hegelem se obeznámil především díky vyprávění Bakunina. Bělinskij prošel všemi etapami ideových vzplanutí ruské kulturní vrstvy té doby. Postupně byl fichtovcem, schellingiánem, hegeliánem, potom přešel k feuerbachismu, odmítal vliv francouzské literatury a francouzského socialistického myšlení. Byl především skvělým 41

literárním kritikem, jako první ocenil Puškina a Gogola i začátky tvorby našich velkých romanopisců. Sám byl vůči umění vnímavý a měl schopnost formulovat estetické soudy. Byl zakladatelem toho typu žurnalistické společenské kritiky, které bylo předurčeno sehrát důležitou roli v historii uvědomění inteligence. Pro Bělinského bylo charakteristické ruské hledání celistvého světového názoru, který by poskytl odpověď na všechny otázky života, skloubil teoretický a praktický rozum, filozoficky zdůvodnil sociální ideál. Celistvá pravda, jak se později vyjádřil Michajlovskij, který rovněž vyšel z Bělinského, je pravda jako ideál poznání a pravda-spravedlnost. Stejná idea celistvosti, totality, se později objeví u Nikolaje Fjodorova, u něhož má náboženský základ, a v marxismu-leninismu. Ruští kritici budou vždy hlásat celistvý světonázor, vždy budou spojovat pravdu a spravedlnost, vždy budou učiteli života. Bělinskij byl prvním a také nejnadanějším zástupcem tohoto typu. To on zdůrazňoval sociální roli literárního kritika. Ruské sociální myšlení mělo formu literární kritiky, protože v podmínkách cenzury se nemohlo jinak vyjadřovat. V ideové evoluci a revoluci, kterou prožil Bělinskij, je nejzajímavější a zároveň nejdůležitější krize hegelianismu. 1 Ruské myšlení zažilo dvě krize hegelianismu u Chomjakova náboženskou krizi, u Bělinského krizi sociální. Základní otázkou, která ve čtyřicátých letech zajímala Rusy nadšené Hegelem, byl postoj ke skutečnosti. Hegelova myšlenka o rozumnosti skutečnosti, která u samotného Hegela měla panlogistický smysl a podle níž bylo opravdu skutečné jen 1/ Viz Socializm Belinskogo. Staťji i pis ma. Redakce a komentáře P. Sakulina, 1925. V této knize jsou publikované vynikající listy Bělinského adresované Botkinovi. 42

to, co je rozumné, byla v Rusku prožívána velmi intenzivně a mučivě, byla však chybně interpretována. Je známé, že Hegela lze chápat konzervativně i revolučně dal vzniknout pravému i levému proudu, byl filozofem pruského státu, ve kterém viděl ztělesnění absolutního ducha, a také díky dialektice vnesl revoluční dynamiku do myšlení, dal vzniknout Marxovi. Ruští hegeliáni čtyřicátých let pochopili Hegela nejprve konzervativně a myšlenku o rozumnosti skutečnosti interpretovali v tom smyslu, že je třeba smířit se s okolní realitou, s realitou doby Mikuláše I., a spatřit v ní rozumnost. Takovýmto konzervativním hegelianismem si prošli Bělinskij a Bakunin, lidé revolučního temperamentu, kteří později dospěli k revolučnímu světonázoru. Ruští romantičtí idealisté čtyřicátých let utíkali ze sociální skutečnosti do světa myšlení, fantazie, literatury, do reflektovaného světa idejí. Trpěli nestvůrností a nespravedlivostí skutečnosti, ale neměli sílu ji změnit. Roztržka se skutečností způsobila, že Rusové byli neaktivní, vznikl typ zbytečných lidí. Nemohli přijmout skutečnost nikoli aby se s ní smířili, ale aby s ní bojovali. V hegelianismu však byla obsažena možnost obrátit se ke skutečnosti, která může mít dvojí význam. Jednota bytí a myšlení neznamená jen přenesení bytí do života, ale také přenesení myšlení do bytí. Bělinskij se na konci čtyřicátých let, v posledním období svého života, bouřlivě a vášnivě přiklonil k sociální skutečnosti, ovšem nikoli proto, aby se s ní smířil, ale aby s ní bojoval. Boj předpokládá obrat ke skutečnosti, k realitě. Snivý postoj k životu činí boj nemožným. Ale Bělinského postoj nabývá podoby krize hegelianismu, se kterým celé levicové, revoluční ruské myšlení přerušuje styky až do vzniku ruského marxismu, jenž se k Hegelovi znovu vrátil, jeho dialektiku však pochopil 43