PLATEBNÍ STYK OTAKAR SCHLOSSBERGER MARCELA SOLDÁNOVÁ

PLATEBNÍ STYK OTAKAR SCHLOSSBERGER MARCELA SOLDÁNOVÁ

PLATEBNÍ STYK Autoři: JUDr. Otakar Schlossberger, Ing. Marcela Soldánová Recenze: Publikace neprošla recenzí ani jazykovou úpravou. Třetí přepracované a doplněné vydání: Praha, květen 2005 ISBN: 80-7265-072-6 Bankovní institut, a.s. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nebude jakýmkoliv způsobem reprodukována bez předchozího písemného souhlasu Bankovního institutu, a.s.

OBSAH První část 1. KAPITOLA... 15 ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA PLATEBNÍHO STYKU... 15 ÚVOD... 15 1.1. PRÁVNÍ VÝCHODISKA PRO REALIZACI PLATEBNÍHO STYKU... 16 1.1.1. Obchodní banka a její úloha... 16 1.1.2. Česká národní banka... 17 1.2. PRÁVNÍ ÚPRAVA PLATEBNÍHO STYKU... 18 Základní právní předpisy... 18 1.2.1. Zákon o platebním styku... 18 1.2.2. Zákon o bankách... 19 1.2.3. Obchodní zákoník... 20 1.2.4. Zákon směnečný a šekový... 21 1.2.5. Zákon o finančním arbitrovi... 21 1.2.6. Vyhláška ČNB, kterou se stanoví způsob provádění platebního styku mezi bankami, zúčtování na účtech u bank a technické postupy bank při opravném zúčtování (dále jen vyhláška o platebním styku)... 22 1.2.7. Všeobecné obchodní podmínky České národní banky... 22 1.2.8. Další předpisy... 23 1.3. ČLENĚNÍ FOREM PLATEBNÍHO STYKU... 24 1.3.1. Pojem platební styk... 24 1.3.2. Formy platebního syku... 24 2. KAPITOLA BĚŽNÝ ÚČET ZÁKLADNA PLATEBNÍHO STYKU... 27 ÚVOD... 27 2.1. DOKUMENTACE KE ZŘÍZENÍ BĚŽNÉHO ÚČTU... 28 2.1.1. Klient a klientská dokumentace... 28 2.1.2 Klientská dokumentace ke zřízení běžného účtu... 30 2.1.3. Podpisový vzor k účtu... 44 2.1. SMLOUVA O ZŘÍZENÍ A VEDENÍ BĚŽNÉHO ÚČTU... 47 2.2.1. Náležitosti smlouvy... 47 2.2.2. Změny údajů ve smlouvě a podpisových vzorech... 48 2.2.3. Úmrtí majitele účtu jako zvláštní situace... 51 2.3. ZRUŠENÍ BĚŽNÉHO ÚČTU... 54 2.3.1. Zrušení běžného účtu z podnětu majitele účtu... 55 2.3.2. Zrušení běžného účtu z podnětu banky... 56 2.3.3. Zrušení běžného účtu likvidací právnické osoby... 57 2.3.4. Zrušení běžného účtu z důvodu prohlášení konkurzu... 58 2.1. HLEDISKA VEDENÍ ÚČTŮ... 59 2.4.1. Účetní hledisko... 59 2.4.2. Daňové hledisko... 60 2.4.3. Hledisko identifikace... 63 2.4.4. Hledisko pojištění vkladů... 66 11

Druhá část 3. KAPITOLA... 70 NEDOKUMENTÁRNÍ INSTRUMETNY PLATEBNÍHO STYKU... 70 ÚVOD...70 3.1. VYBRANÉ POJMY PLATEBNÍHO STYKU...70 3.1.1. Převádějící instituce... 71 3.1.2. Příkazce a příjemce...71 3.1.3. Převod...71 3.1.4. Přeshraniční převod... 72 3.1.5. Příkaz k převodu... 72 3.1.6. Den účinnosti příkazu k převodu...73 3.1.7. Informační povinnosti převádějící instituce...73 3.1.8. Bankovní pracovní den... 75 3.2. NÁSTROJE PLATEBNÍHO STYKU...75 3.2.1. Příkaz k úhradě...76 3.2.2. Příkaz k inkasu... 82 3.2.3. Hromadný příkaz k úhradě/inkasu...83 3.2.4. Trvalý příkaz k úhradě/inkasu... 84 3.2.5. Platební příkaz pro zahraniční platební styk (Payment Order)...84 3.3 ŠEKY... 89 3.3.1. Šekové zákony a instituty...89 3.3.2. Náležitosti šeků... 90 3.3.3. Druhy šeků...91 3.3.4. Operace prováděné se šeky... 95 3.3.6. Způsoby inkasa šeku... 97 3.3.6. Užívání šeků v praxi... 97 3.3.7. Používání šeků v České republice...98 3.3.8. Ostatní ustanovení o šeku... 100 3.4. DALŠÍ SLUŽBY BEZHOTOVOSTNÍHO PLATEBNÍHO STYKU... 101 3.4.1. Rezervování prostředků... 101 3.4.2. Blokování prostředků... 102 3.4.3. Expresní převody... 102 3.4.4. Částečné úhrady... 102 3.4.5. Přednostní platby... 103 3.4.6. Vedení kartotéky plateb před lhůtou splatnosti (tzv. K1)... 103 3.4.7. Vedení kartotéky plateb po lhůtě splatnosti (tzv. K2)... 103 3.4.8. Poštovní poukázky... 104 4. KAPITOLA DOKUMENTÁRNÍ PLATEBNÍ STYK... 109 ÚVOD... 109 4.1 PŘÍPRAVA A PRŮBĚH KONTRAKTŮ... 110 4.2 DOKUMENTY POUŽÍVANÉ PŘI DOKUMENTÁRNÍCH PLATBÁCH... 112 4.2.1 Základní členění a charakteristika dokumentů... 113 4.2.2 Základní popis dokumentů... 115 4.3. DODACÍ PODMÍNKY... 121 4.3.1 Předpisy upravující dodací podmínky... 122 4.3.2 Použití INCOTERMS 2000... 123 4.3.3 Přehled dodacích podmínek dle INCOTERMS 2000... 124 4.4 DOKUMENTÁRNÍ INKASO... 128 4.4.1 Legislativní úprava dokumentárních inkas... 129 4.4.2 Druhy inkas... 132 4.4.3 Zpracování dokumentárního resp. směnečného inkasa... 135 12

4.5 DOKUMENTÁRNÍ AKREDITIV... 138 4.5.1 Legislativní úprava dokumentárních akreditivů... 138 4.5.2 Druhy dokumentárních akreditivů... 144 4.5.3 Zpracování dokumentárního akreditivu... 152 4.6. SMĚNKY... 159 4.6.1 Legislativní úprava směnečné praxe... 160 4.6.2 Druhy směnek... 164 4.6 BANKOVNÍ ZÁRUKY... 170 4.7.1 Legislativní úprava bankovních záruk... 171 4.7.2 Druhy bankovních záruk... 173 4.7.3 Zpracování bankovních záruk... 176 5. KAPITOLA PLATEBNÍ STYK A FINANCOVÁNÍ OBCHODU... 181 ÚVOD... 181 Legislativní úprava podpory exportu v rámci financování obchodu... 182 Podpora exportu... 182 5.1 FINANCOVÁNÍ DOKUMENTÁRNÍHO INKASA... 183 Účastníci financování dokumentárního inkasa... 184 Výhody financování dokumentárního inkasa... 184 5.2 FINANCOVÁNÍ DOKUMENTÁRNÍHO AKREDITIVU... 184 Účastníci financování dokumentárního akreditivu... 185 Výhody financování dokumentárního akreditivu... 185 5.3 ESKONT SMĚNEK... 185 Předpisy upravující oblast eskontu směnek... 186 Účastníci eskontní operace... 186 Využití a výhody eskontu směnek... 186 Průběh eskontní operace... 186 5.4 FORFAITING 188 Předpisy upravující oblast forfaitingu... 188 Účastníci forfaitové operace... 188 Použití forfaitingu... 189 Výhody forfaitingu... 189 Nevýhody forfaitingu... 189 Členění forfaitingu z hlediska realizace odkupu... 190 5.4 FACTORING 193 Předpisy upravující oblast factoringu... 193 Účastníci factoringové operace... 194 Členění factoringu... 194 Použití factoringu... 195 Výhody factoringu... 196 5.5 EXPORTNÍ ODBĚRATELSKÝ ÚVĚR... 197 Předpisy upravující odběratelské úvěry... 197 Účastníci operace realizované na bázi exportního odběratelského úvěru (Buyer s Credit)... 197 Použití exportního odběratelského úvěru... 198 Výhody exportního odběratelského úvěru... 198 5.6 EXPORTNÍ ÚVĚROVÁ LINKA... 199 Předpisy upravující úvěrové linky... 199 Účastníci operace realizované na bázi úvěrové linky (Credit Line nebo Tailor Made Credit Line)... 199 Použití úvěrové linky... 199 Výhody úvěrové linky... 200 13

Třetí část 6. KAPITOLA HOTOVOSTNÍ PLATEBNÍ STYK V ČR... 205 ÚVOD... 205 6.1 LEGISLATIVNÍ ÚPRAVA HOTOVOSTNÍHO PLATEBNÍHO STYKU... 206 6.2 ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA... 207 6.2.1 Legislativní úprava... 207 6.2.2 ČNB a evropské měnové instituce... 209 6.3 ČR A EURO 210 6.4 PENĚŽNÍ OBĚH V ČR... 211 7. KAPITOLA PENÍZE V ČR... 213 ÚVOD... 213 7.1 MINCE V ČR... 214 7.1.1 Přehled platných mincí ČR... 214 7.1.2 Stupně zachovalosti mincí... 214 7.1.3 Ražba mincí... 215 7.2 BANKOVKY V ČR... 216 7.2.1 Přehled platných bankovek ČR... 216 7.2.2 Stupně zachovalosti bankovek... 217 7.2.3 Tisk bankovek... 218 7.3 OCHRANNÉ PRVKY BANKOVEK... 220 7.3.1 Ochranné prvky... 220 7.3.2 České bankovky a jejich ochranné prvky... 223 7.3.3 Eurobankovky a jejich ochranné prvky... 227 7.3.4 Přehled eurobankovek a jejich srovnání s českými bankovkami... 228 7.4 PRAVIDLA PRO NAKLÁDÁNÍ S HOTOVOSTÍ... 231 7.4.1 Legislativní úprava... 231 7.4.2 Realizace pravidla o podmínkách reprodukcí bankovek a mincí... 232 7.4.3 Realizace pravidla o poskytování náhrad za bankovky a mince... 232 7.4.4 Padělky... 234 7.4.5 Dotace a odvody hotovosti... 236 Čtvrtá část 9. KAPITOLA VÝZNAM A FUNKCE MEZIBANKOVNÍHO PLATEBNÍHO STYKU V ČESKÉ REPUBLICE... 253 ÚVOD... 253 9.1. PŘEDPOKLKADY VYTVOŘENÍ PLATEBNÍHO SYSTÉMU... 254 9.1.1. Právní východiska... 254 9.1.2. Platební systém... 254 9.2. HISTORIE VZNIKU ZÚČTOVACÍHO CENTRA ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY258 9.3. PŘEDPOKLADY FUNGOVÁNI PLATEBNÍHO SYSTÉMU CERTIS... 259 9.3.1. Zásady mezibankovního platebního styku... 260 9.3.2. Základní předpoklad fungování systému... 260 9.4. BANKOVNI SPOJENÍ V TUZEMSKÉM PLATEBNÍM STYKU... 263 9.4.1. Struktura bankovního spojení... 263 9.4.2. Struktura čísla účtu v systému ABO... 265 10. KAPITOLA ZÚČTOVÁNÍ... 267 14

ÚVOD... 267 10.1. TUZEMSKÝ MEZIBANKOVNÍ PLATEBNÍ STYK... 267 10.1.1. Lhůty pro zpracován platebních příkazů... 268 10.1.2. Oprava bankou chybně natypovaných položek tzv. opravné zúčtování... 272 10.2. POPIS A PRŮBĚH ZÚTOVACÍCH TRANSAKCÍ V RÁMCI ZÚČTOVACÍHO CENTRA ĆNB... 276 10.3. POPIS PRŮBĚHU ZÚČTOVACÍCH TRANSAKCÍ V ZAHRANIČNÍM PLATEBNÍM STYKU... 280 10.3.1. Podmínky pro zřízení a vedení nostro účtu... 280 10.3.2. Valuta zpracování... 282 10.3.3. Lhůty zúčtování platby... 283 10.3.4. Reklamace a opravné zúčtování... 283 11. KAPITOLA S.W.I.F.T.... 285 ÚVOD... 285 11.1. S.W.I.F.T. SPOLEČNOST PRO CELOSVĚTOVOU MEZIBANKOVNÍ FINANČNÍ TELEKOMUNIKACI... 286 11.1.1. Přednosti telekomunikační sítě S.W.I.F.T... 286 11.1.2. Rozvoj a přínosy swiftové sítě... 286 11.1.3. SWIFT a Česká republika... 292 11.2. SWIFTOVA ZPRÁVA... 293 11.2.1. Členění swiftových zpráv... 293 11.2.2. Obsah swiftové zprávy... 294 11.2.3. Swiftové adresy... 295 11.3. POUŽITÍ SWIFTOVÉ ZPRÁVY V PLATEBNÍM STYKU... 296 Pátá část 12. KAPITOLA BANKOVNÍ TAJEMSTVÍ... 299 ÚVOD... 299 12.1. OBSAH POJMU BANKOVNÍ TAJEMSTVÍ... 300 12.2. POVINNOST BANKY PODAT INFORMACE... 301 12.3. POVINNOST BANKY SPOJENÁ S VÝKONEM ROZHODNUTÍ PŘIKÁZÁNÍM POHLEDÁVKY Z ÚČTU KLIENTA... 305 12.4. POSKYTOVÁNÍ INFORMACÍ O PŘÍJEMCI OMYLEM POUKÁZANÉ ÚHRADY... 306 Šestá část 13. KAPITOLA PLATEBNÍ STYK V EVROPSKÉ UNII... 311 ÚVOD... 311 13.1. POLITICKO-HOSPODÁŘSKÁ VÝCHODISKA VNIKU HOSPODÁŘSKÉ A MĚNOVÉ UNIE... 312 13.2. PRÁVNÍ VÝCHODISKA PLATEBNÍHO STYKU... 315 13.2.1. Směrnice č. 97/5/ES... 316 13.2.2. Směrnice č. 98/26/ES... 319 13.2.3. Nařízení 2560/2001/ES... 319 13.3. REALIZACE PLATEBNÍHO STYKU V ZEMÍCH EVROPSKÉ UNIE... 320 13.3.1. Hlavní možnosti zúčtování přeshraničních převodů v EUR... 320 13.3.2. IBAN a BIC podstatné náležitosti přeshraničního platebního příkazu... 321 13.3.3. Systém korespondenčních vztahů... 323 13.3.4. Systém TARGET... 324 13.3.5. Evropský clearingový systém (ECS) EURO 1... 325 15

OBSAH 13.3.6. Další zúčtovací systémy... 326 13.4. JEDNOTNÝ EUROVÝ PLATEBNÍ PROSTOR... 328 14. KAPITOLA... MIMOSOUDNÍ UROVNÁNÍ SPORŮ VE VYBRANÝCH OBLASTECH BANKOVNÍ ČINNOSTI... 331 ÚVOD... 331 14.1. ČESKÁ REPUBLIKA PŘED VSTUPEM DO EVROPSKÉ UNIE... 332 14.2. ZKUŠENOSTI ZE ZAHRANIČÍ VELKÁ BRITÁNIE... 333 14.3. PŘEDMĚT ÚPRAVY... 337 14.4. ŘÍZENÍ PŘED ARBITREM... 338 14.5. OSTATNÍ ÚKONY FINANČNÍHO ARBITRA... 340 14.6. MEZINÁRODNI SPOLUPRACE... 341 Klíč ke cvičením... 345 Literatura... 363 Seznam příloh... 331 16

ÚVOD ÚVOD Po roce 1990 jsme v České republice zaznamenali prudký rozvoj bankovnictví ve všech jeho formách, platební styk nevyjímaje. Světlo světa spatřilo mnoho nových firem a společností, které potřebovaly najít svou banku za účelem zajištění základních finančních a peněžních operací. Nastala dynamická poptávka po službách platebního styku, kterou banky mnohdy dokázaly uspokojit jen s vypětím všech sil. A tak sice zajišťovaly chod svých operací ve velkých objemech, mnohdy to však bylo na úkor kvality a tudíž spokojenosti klientů. Šlo o stav pochopitelný, protože prudce se rozvíjející bankovnictví nenašlo ihned potřebné množství kvalifikovaného a vyspělého personálu. Noví mladí i starší lidé přicházeli do bank bez jakýchkoliv zkušeností a ani při nejlepší vůli nemohli obsloužit klienty s profesionalitou, která by měla být bankovnímu úředníkovi vlastní. Objevily se nové instrumenty platebního styku, například různé druhy platebních karet, rozvinula se šeková služba, široká veřejnost se postupně seznamovala s trvalými příkazy či automatickými převody zejména při obstarávání sdruženého inkasa obyvatelstva. Lidé začali více cestovat, a značně proto stoupl význam směnárenských operací. V neposlední řadě se vytvořila velká poptávka v oblasti zahraničního platebního styku, na niž má značný vliv vznik nové euroměny (EUR). Její používání nutně ovlivnilo všechny banky, a to nejen v regionu Evropské měnové unie. Při zajišťování operací platebního styku dochází v současné době ke kvalitativnímu posunu směrem k rozvoji tzv. elektronického bankovnictví. To s sebou přináší nejen zefektivnění práce prostřednictvím špičkové výpočetní techniky a dokonalého programového vybavení tak, aby zákazník mohl s bankou komunikovat 24 hodin denně po sedm dnů v týdnu v režimu on-line, ale i budování tzv. samoobslužných bankovních přepážek, přístupných klientovi nepřetržitě. V květnu roku 2004 se stala Česká republika řádným členem zemí Evropské unie. Samotnému aktu vstupu však předcházela celá řada kroků, které bylo nutno učinit, aby bylo dosaženo harmonizace odpovídající právnímu uspořádání různých oblastí nejen ekonomického života. Týkalo se to také oblasti platebního styku a zúčtování. Právě před vstupem České republiky do Evropské unie bylo vydáno několik důležitých právních norem, které transponovaly do právního řádu vybrané oblasti platebního styku a zúčtování nebo kodifikovaly tzv. the best practices z předchozího období. Publikace, kterou Vám předkládáme, je v pořadí jež čtvrtým, podstatně přepracovaným vydáním. Přináší komplexní vysvětlení mnoha kategorií, pojmů a procesů, s nimiž se v oblasti platebního styku a zúčtování můžete setkat. Naším cílem bylo podat výklad tak, aby se nastupující generace bankovních odborníků mohla zdokonalit ve svých vědomostech i dovednostech a zvládala své pracovní povinnosti na profesionální úrovni. 17

ÚVOD Knihu jsme rozdělili do šesti částí podle hlavních tematických okruhů: platební styk (v obecné rovině), bezhotovostní platební styk, hotovostní platební styk, mezibankovní platební styk a zúčtování, dodržování bankovního tajemství a platební styk, zvláštnosti platebního styku a zúčtování v rámci zemí Evropské měnové unie. S ohledem na rozsah učebního textu došlo v tomto vydání skript Platební styk k oddělení části týkající elektronických platebních prostředků do samostatné části učebního textu. Chtěl bych poděkovat všem, kdo se podíleli na přípravě této publikace, a popřát zájemcům o platební styk, kteří budou s textem pracovat, aby jim poskytl uspokojení z nových teoretických poznatků. Za autorský kolektiv přeji mnoho úspěchů při jejich uplatňování v praxi. Praha, červenec 2004 Za autorský kolektiv: JUDr. Ing. Otakar Schlossberger, vedoucí katedry Finančních obchodů BIVS Praha 18

ÚVOD ČÁST PRVNÍ PLATEBNÍ STYK ÚVOD Mezi základní služby, které poskytují banky svým klientům, patří zejména realizace platebního styku, tedy hotovostní a bezhotovostní přesuny peněžních prostředků mezi jednotlivými subjekty hospodářského života fyzickými i právnickými osobami, a to jak v rámci jednoho státu, tak i ve vztahu k zahraničí. Problematice hotovostního i bezhotovostního platebního styku jsou věnovány samostatné části, bezhotovostní platební styk je však téma rozsáhlejší. Ten, který se uskutečňuje zatížením (debetováním) účtu jednoho klienta a připsáním ve prospěch (kreditováním) účtu klienta druhého u téže, event. různých bank, lze zjednodušeně chápat jako tzv. operaci debet-kredit, iniciovanou jednorázovým nebo trvalým příkazem klienta předaným bance jak elektronickou nebo klasickou papírovou formou. Právní stránka této operace se plně opírá o smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu a stanovené obchodní podmínky, které jsou nedílnou součástí každé smlouvy o běžném účtu. Stále více se do popředí zájmu klientů, ale i bankovního sektoru, dostávají otázky zřizování a vedení účtu se zaměřením na zajištění náležité dokumentace k běžnému účtu. Třebaže zřízení a vedení běžného účtu je považováno za činnost zcela rutinní a jednoduchou, není tomu tak vždy. Praxe ukazuje, že v této oblasti zůstávají stále některé otevřené otázky, a to zejména při zřizování a vedení účtů pro rezidenty (cizozemce). V současné době, kdy se Česká republika stala členem Evropské unie, lze předpokládat větší poptávku právě po této službě. Na tyto, ale i na mnohé další otázky se publikace snaží v rámci možností odpovědět. To, jakým způsobem banka příkaz svého klienta provádí, v jakých lhůtách, s jakou dokumentací apod., závisí právě na smlouvách, které se svým klientem uzavírá. Ty se liší většinou ve způsobu, jakým banka příkazy přijímá (vedle klasických písemných příkazů dnes existuje celá řada elektronických forem, domácí bankovnictví home banking, telefonické bankovnictví phone banking, forma platební styku prostřednictvím mobilního telefonu mobil banking apod.), dále pak tím, jak jsou v dané bance příkazy zpracovávány. Vše pak závisí na automatizovaném systému, který daná banka používá a který předurčuje, jaké služby (často se v této souvislosti hovoří o tzv. produktech) může klientovi v oblasti operací debet-kredit poskytnout. Stejnou měrou je platební styk mezi bankami ovlivněn výběrem vhodných bankovních partnerů nebo způsobem zúčtování při operacích mezi klienty různých bank podle toho, zda jde o zahraniční platební styk či o zúčtování v rámci České republiky. 13

ÚVOD Hovoříme-li však o platebním styku jako takovém, pak musíme vycházet z jeho vývoje sahajícího až do vzdálené minulosti a vzít v úvahu zejména úlohu, kterou v něm sehrály samy banky tím, jak se do něj aktivně zapojovaly. Obchod vyžaduje od bank bezhotovostní operaci, jakou je operace debet-kredit zatěžující účet odběratele-plátce a připisující dodavateli-příjemci příslušnou částku. Banky mohou nabídnout obchodu mnohem více než jen tuto pasivní operaci, která je z časového hlediska stoprocentním rizikem buď jedné, nebo druhé smluvní strany (v případě platby předem je v riziku odběratel, v případě platby po dodání naopak dodavatel). Nejde tedy pouze o vlastní finanční transfery z příkazu nebo ve prospěch klientů, resp. bank, nýbrž o celý soubor různých operací či instrumentů, jejichž prostřednictvím nebo v jejichž důsledku dochází k finančním přesunům. Tyto operace či instrumenty lze chápat jako bankovní aktivitu, která vstupuje mezi oba klienty (v našem případě dodavatele a odběratele) a rozděluje původní operaci debet-kredit časově, někdy i místně na operace dvě, mezi něž banka (někdy více bank) vkládá určitou svou službu, často spojenou s bankovním závazkem, podmínkou apod. Účelem však většinou zůstává dokončení původní operace debet-kredit připsáním příslušné částky ve prospěch účtu dodavatele, ať již vložená bankovní aktivita představovala platební či platebně-zajišťovací instrument, o nichž budeme v této publikaci také podrobně hovořit. Než přikročíme k samotnému výkladu o jednotlivých instrumentech platebního a zúčtovacího styku, zaměříme se v úvodních kapitolách na obecné otázky spojené s platebním stykem. V souladu s tímto záměrem je první část knihy rozdělena na následující kapitoly: Kapitola 1 Základní východiska platebního styku Kapitola 2 Běžný účet základna platebního styku 14

1. ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA PLATEBNÍHO STYKU 1. KAPITOLA ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA PLATEBNÍHO STYKU ÚVOD Platební styk je často chápán pouze jako prosté placení prostřednictvím bank, bez hlubší znalosti jeho jednotlivých forem a instrumentů. Ty se od sebe někdy podstatně liší a vycházejí z různých pramenů práva. Proto se v prvních dvou oddílech úvodní kapitoly zaměříme na výklad základních právních norem, které upravují platební styk ať už přímo, nebo zprostředkovaně. Uvedený přehled není jistě vyčerpávající, umožňuje však základní orientaci v příslušných předpisech. V závěru kapitoly se zaměříme na podstatu platebního styku a jeho formy. Obsah kapitoly je členěn do následujících oddílů: 1.1. Právní východiska pro realizaci platebního styku; 1.2. Právní úprava platebního styku; 1.3. Členění forem platebního styku. 15

1. ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA PLATEBNÍHO STYKU 1.1. PRÁVNÍ VÝCHODISKA PRO REALIZACI PLATEBNÍHO STYKU 1.1.1. Obchodní banka a její úloha Obchodní banka ve formě banky univerzální slouží tržním subjektům výrobní sféře a službám, v současné době zejména obyvatelstvu. Vedle ní existují i jiné typy bank, především banka centrální a různé typy bank specializovaných, např. garanční, hypoteční, konsolidační, rozvojové apod. 1 Právní postavení obchodní banky vychází ze zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, kde je v 1, odst. 1 banka charakterizována. Obchodní banka je právnická osoba se sídlem v České republice založená jako akciová společnost, která přijímá vklady od veřejnosti, poskytuje úvěry a k výkonu těchto činností má povolení působit jako banka. Podle odst. 3 téhož paragrafu může banka vykonávat i tyto další činnosti: investování do cenných papírů na vlastní účet; finanční pronájem; platební styk a zúčtování; vydávání platebních prostředků, např. platebních karet, cestovních šeků; poskytování záruk; otevírání akreditivů; obstarávání inkasa; obchodování na vlastní účet nebo na účet klienta s devizovými hodnotami, v oblasti termínovaných obchodů a opcí; směnárenskou činnost (nákup devizových prostředků); vydávání hypotéčních zástavních listů; pronájem bezpečnostních schránek atd. Uvedený výčet neznamená, že je povinností každé univerzální banky provozovat všechny tyto aktivity. Banka se může specializovat jen na některé z nich, a to především podle typu vlastní nosné klientely. Ostatní aktivity pak provádí podle potřeb této klientely doplňkově. 1 Zvláštní skupinu peněžních ústavů tvoří spořitelní družstva (někdy označované jako kampeličky), která se většinou zaměřují na sběr vkladů od obyvatelstva. Tento typ instituce však není bankou v pravém slova smyslu a jeho činnost upravuje samostatný právní předpis zákon č.87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech. 16

1. ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA PLATEBNÍHO STYKU Ve výčtu činností zdůrazňujeme ty, které souvisejí s poskytováním služeb platebního styku. Je zřejmé, že poměrně široká část bankovních aktivit je věnována právě službám spojeným se zúčtováním, instrumenty platebního styku a souvisejícími službami. Lze dokonce konstatovat, že žádná banka, i kdyby zajišťovala třeba jen určitou část výše uvedených činností, nikdy nemůže vynechat aktivity spojené alespoň se základními službami platebního styku a zúčtováním. Každý bankovní obchod je totiž ukončen peněžním plněním, které znamená přesun peněžních prostředků bezhotovostní, příp. i hotovostní formou od jednoho subjektu k druhému. Banka může být jedním z nich, v každém případě je však vždy zprostředkovatelem platební operace. Banky je možno dělit podle řady kritérií 2, kterými mohou být např.: velikost základního kapitálu, bilanční sumy a pobočkové sítě, typ bankovní licence, převažující služby typ klientely, právní postavení a charakter vlastnictví, způsob vzniku. Například podle typu nosné klientely se obchodní banky člení do tří základních skupin: banky specializované na drobné bankovnictví prostřednictvím své široké pobočkové sítě poskytují služby zejména drobným klientům; banky specializované na firemní bankovnictví soustřeďují se převážně na klienty větší (např. exportní, importní a velkoobchodní organizace); banky specializované na privátní bankovnictví (private banking) obsluhují skupinu bohatých firem či jednotlivců a poskytují jim specializované služby výběrové finanční povahy. 1.1.2. Česká národní banka Česká národní banka (ČNB) je centrální (ústřední) bankou České republiky. Postavení, funkce a organizaci této instituce upravuje zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance. Z pohledu platebního styku je důležité, že základními funkcemi banky, které předvídá zákon, jsou: právo vydávat bankovky a mince, řídit peněžní oběh, řídit a organizovat platební styk a zúčtování bank. 2 Viz. Bartošek-Felbergová-Jaroš: Bankovnictví v ČR, BIVS Praha, 1996, str. 18; 17

1. ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA PLATEBNÍHO STYKU Vzhledem k tomu, že pouze ČNB je oprávněna vydávat bankovky a mince ( 12) na území České republiky, lze tento zákon považovat za základní právní úpravu hotovostního platebního styku. Celá část čtvrtá uvedeného zákona je věnována emisi bankovek a mincí a činnostem banky, které s tím souvisejí (např. dohled nad čistotou měny viz 17 apod.). Část osmá v 37 zmocňuje ČNB stanovit k zajištění jednotného platebního styku a zúčtování v České republice právním předpisem způsob provádění platebního styku mezi bankami a zúčtování na účtech u bank a dále způsob používání platebních prostředků bankami v platebním styku. V současné době plní funkci této normy vyhláška č. 62/2004 Sb, kterou se stanoví způsob provádění platebního styku mezi bankami, zúčtování na účtech u bank a technické postupy bank při opravném zúčtování, jejíž ustanovení budou vyložena v kapitole o zúčtování (kap. 10). 1.2. PRÁVNÍ ÚPRAVA PLATEBNÍHO STYKU Ačkoliv bezhotovostní platební styk je velmi významnou, dokonce v mnoha ohledech významnější bankovní službou než platební styk hotovostní, po stránce právní byl do roku 2002 mnohem méně regulován. Tato situace se změnila okamžikem publikace tzv. zákona o platebním styku (viz dále). V nejobecnější rovině jsou však vztahy mezi klienty jako účastníky vzájemného bezhotovostního platebního styku částečně upraveny obchodním, příp. občanským zákoníkem a zákonem č. 6/1993 Sb., o ČNB. Obchodní zákoník v oblasti platebního styku upravuje vztah mezi bankou a klientem, vyplývající ze smlouvy o běžném účtu. Úkolem centrální banky je zajišťovat jednotný platební styk a zúčtování v České republice. 3 Tuto svou funkci plní prostřednictvím právních předpisů upravujících činnost bankovní sféry, resp. bank. Česká národní banka jako centrální banka státu je ze zákona oprávněna stanovit právními předpisy pouze způsob provádění platebního styku mezi bankami a zúčtování na účtech bank a způsob používání platebních prostředků bankami v platebním styku. Základní právní předpisy 1.2.1. Zákon o platebním styku Základní právní normou pro oblast platebního styku a zúčtování jak tuzemského, tak přeshraničního (vysvětlení viz kap. 3 a kap. 18) je v současné době zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku). 3 Paragraf 2 zákona č. 6/1993 Sb., o ČNB. 18

1. ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA PLATEBNÍHO STYKU Zákon byl publikován v dubnu roku 2002 jako výsledek transpozice norem platebního styku s cílem zajistit harmonizaci práva České republiky se zeměmi Evropské unie i v oblasti platebního styku. 4 Zákon o platebním styku především přejímá ustanovení tří směrnic Evropských společenství z různých oblastí platebního styku. Ta jsou vtělena do tří nosných částí zákona, jejichž předmět úpravy, působnost i hlavní principy se liší a nejsou na sobě závislé. Ustanovení jednotlivých části zákona jsou do značné míry určena různým adresátům. Základním cílem nové úpravy je zvýšit právní jistoty klientů v platebním styku, ochrana spotřebitele a ochrana platebních systémů v České republice. Zákon upravuje ve třech částech tři okruhy problematiky: Provádění převodů peněžních prostředků (implementuje Směrnici č. 97/5/ES, o přeshraničních převodech); Vydávání a užívání elektronických platebních prostředků (obsahuje částečně Směrnici č. 2000/46/ES o institucích elektronických peněz); Vznik a provozování platebních systémů (včleňuje zásady Směrnice č. 98/26/ES o neodvolatelnosti zúčtování v platebních systémech a systémech vypořádání obchodů s cennými papíry). V celém zákoně o platebním styku je kladen velký důraz na posílení práv klienta spotřebitele, ať fyzické nebo právnické osoby, a odpovědnost poskytovatele služby, který je zejména v případě klienta fyzické osoby silnější smluvní stranou. Jako profesionál má totiž výhodnější pozici než klient, který není v této oblasti zběhlý. Z působnosti zákona jsou u tuzemských převodů vyjmuty převody prováděné prostřednictvím tzv. poštovního příkazu (tzv. poštovní poukázky), který je regulován samostatným právním předpisem, kterým je zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách ve znění pozdějších novel (např. zákon č. 517/2002 Sb.) Dále režimu zákona o platebním styku nepodléhají také tuzemské platby daní, poplatků a pojistného upravené v současné době speciálními předpisy. Pokud však jsou tyto platby platbami přeshraničními, je nutno je pod režim zákona podřídit. S dalším výkladem zákona o platebním styku se setkáme v průběhu celého učebního textu, v jeho příslušných kapitolách. 1.2.2. Zákon o bankách Zákon byl publikován pod číslem 21/1992 Sb. Jak jsme již uvedli v úvodu, zákon o bankách v 1, ost. 3 určuje jako jednu z činností, kterou může banka provozovat a nabízet svým klientům, je platební styk a zúčtování, otevírání akreditivů, obstarávání inkas, směnárenská činnonst atd. 4 Barák, Hartlová, Žlebková: Zákon o bankách; komentář a předpisy související; LINDE Praha, 2003, str. 287 an. 19

1. ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA PLATEBNÍHO STYKU Platebního styku a zúčtování se však dotýká dále zejména 20c, který stanoví podmínky tzv. opravného zúčtování. Za povšimnutí pak dále stojí ustanovení týkající se bankovního tajemství ve vazbě na platební styk ( 38) a otázky pojištění pohledávek ( 41c an). O všech vazbách a praktické aplikaci těchto ustanovení bude také proveden výklad v dalších částech tohoto textu. Je důležité si jen uvědomit, že oblast platebního styku a zúčtování není, i přes snahu regulátora, prozatím uvedena v jedné právní normě ve formě zákona. 1.2.3. Obchodní zákoník Hlavním pramenem práva, který upravuje vedení běžného účtu, je zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (ustanovení 708 715). Z poslední novel tohoto zákona je třeba zdůraznit novelu uvedenou pod číslem 125/2002 Sb., kterou se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o platebním styku. Právě tato novela zcela změnila pojetí ustanovení paragrafů 708 an, neboť vypustila veškerá znění, která se týkala platebního styku a zúčtování a uvedla je v zákoně č. 124/2002 Sb., o platebním styku. Nicméně v ustanovení 708 je i nadále uvedeno, že běžný účet lze zřídit jen na základě písemné smlouvy mezi bankou a klientem. Aby smlouva byla právně účinná a bez právních vad, musí obsahovat: označení smluvních stran; datum zřízení účtu, které je rozhodující pro oprávnění klienta nakládat s peněžními prostředky na účtu; měnu účtu; cenu, za kterou je účet zřízen a veden. Bývá obvyklé, že z důvodu jednoduchosti a právní jasnosti smlouvy o zřízení a vedení účtu řadu podstatných i méně podstatných náležitostí uvádějí banky do tzv. Obchodních podmínek. Jejich součástí pak mohou být ještě tzv. parametry, ve kterých jsou z praktických důvodů uváděny některé vybrané skutečnosti, jež se mohou měnit na základě obchodních podmínek k účtu během smluvního vztahu. Toto řešení je opřeno o ryze praktickou zkušenost bank v tom, že se souhlasem klienta (jenž je dán předem smlouvou o zřízení a vedení účtu) může banka následně parametry měnit, aniž by porušila podmínky smlouvy. Je ale pravdou, že názory odborníků na toto téma se různí. 20

1. ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA PLATEBNÍHO STYKU Jde zejména o: způsob a výši úročení; stanovení termínů předkládání platebních příkazů, stanovení tzv. mezních lhůt pro zpracování platebních příkazů do a ze zahraničí, pokud to umožňuje zvláštní právní předpis 5. Obchodní zákoník také částečně upravuje dokumentární platební styk ( 682 699) a cestovní šeky ( 720 an). 1.2.4. Zákon směnečný a šekový Zákon směnečný a šekový byl publikován v roce 1950 pod číslem 191/1950 Sb. Tato právní norma navazuje na uzavření tzv. Ženevských konvencí, ke kterým přistoupilo i tehdejší Československo. Celý zákon má dvě základní části, část pojednávající o směnkách a část pojednávající o šecích. V dalších částech budeme věnovat pozornost oběma platebním instrumentům, přesto že v České republice sehrává šek již jen podružnou roli. Je postupně vytlačován modernějšími platebními instrumenty, zejména platebními kartami všeho druhu nebo elektronickými platebními příkazy (převody). 1.2.5. Zákon o finančním arbitrovi Zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi je legislativním naplněním předpokladu zákona o platebním styku pro tzv. mimosoudní urovnání sporů, které vzniknou mezi poskytovateli služeb podle tohoto zákona. Článek 10 Směrnice 97/5/ES o přeshraničních platbách vyžaduje od členských států Evropské unie, aby zajistili existenci vhodných a účinných nápravných postupů přo řešení stížností klientů v oblasti upravené touto směrnicí. Totéž platí v oblasti elektronických platebních prostředků. Acquis communautaire zde vychází z myšlenky, že klasická soudní ochrana není v mnoha případech dostatečně efektivní, neboť náklady sporu velmi často převyšují spornou částku a složitost soudního sporu je pro spotřebitele služeb v oblasti bankovnictví odrazující. Překážkou je často také zdlouhavost řízení. Jestliže např. směrnice stanoví povinnost banky dohledat ztracenou platbu do 14 dní, není účelné obracet se v této věci na soud, který rozhodne po mnoha měsících či dokonce letech. Do té doby ve většině případů banka platbu dohledá, a pokud odmítne vyplatit klientovi úrok z prodlení, klient zpravidla ani tehdy soudní spor nevyvolá. Přitom právě povinnost platit úroky z prodlení by měla být pro banku důvodem k tomu, aby se snažila o maximální zlepšení služeb, které klientům poskytuje v oblasti platebního styku. Skutečnost, že se klient, jejichž reklamace nebyla řádně vyřízena, neobracejí z uvedených důvodů na soud, znamená tedy nejen snížení ochrany spotřebitele, ale i nedostatečný tlak na poskytovatele služeb v oblasti platebního styku a elektronických platebních služeb, aby své služby zkvalitňovali 6. 5 Zákon č. 124/2002 Sb., tzv. zákon o platebním styku, 8 6 Barák, Hartlová, Žlebková: Zákon o bankách; komentář a předpisy související; LINDE Praha, 2003, str. 331-332; 21

1. ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA PLATEBNÍHO STYKU Zákon o finančním arbitrovi je zcela novým, zásadním právním předpisem v oblasti bankovnictví, který je postaven tak, aby chránil stranu, kterou je v každém případě možno považovat ve smluvním vztahu s bankou nebo jinou finanční institucí za slabší. Vždyť na straně těchto institucí vystupují profesionálové, kteří o produktech a službách své instituce znají vše, kdežto na druhé straně vystupuje spotřebitel vybraných bankovních služeb, který o produktech nezná téměř nic. Z vývoje v zemích Evropské unie lze vypozorovat tendence, že orgány mimosoudního urovnávání sporů vnikají i v jiných oblastech než je platební styk nebo elektronické platební služby. Jedná se např. o oblast hypotéčního bankovnictví, spotřebitelských úvěrů, pojištění, operací s cennými papíry atd. Výkladu základních principů zákona o finančním arbitrovi a dalším skutečnostem se budeme věnovat v kapitole 14. 1.2.6. Vyhláška ČNB, kterou se stanoví způsob provádění platebního styku mezi bankami, zúčtování na účtech u bank a technické postupy bank při opravném zúčtování (dále jen vyhláška o platebním styku) Velmi důležitou právní normou platnou pro platební styk a zúčtování je vyhláška ČNB č. 62/2004 Sb., kterou se stanovní způsob provádění platebního styku mezi bankami, zúčtování na účtech u bank a technické postupy bank při opravném zúčtování. Vyhláška stanoví náležitosti platebních příkazů, a to jak příkazů k úhradě, tak příkazu u inkasní formy placení, dále řeší z hlediska tuzemského platebního styku otázku mezibankovních operací a zúčtování prostřednictvím Zúčtovacího centra provozovaného Českou národní bankou a techniku opravného zúčtování. Protože se jedná o základní prováděcí předpis k zákonu č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech, budeme jejímu výkladu v příslušných částech učebního textu věnovat velkou pozornost. 1.2.7. Všeobecné obchodní podmínky České národní banky Vzhledem k tomu, že zákon o platebním styku a prováděcí vyhláška byly vydány až po roce 2000, bylo nutno nějakým způsobem rámcově upravit vztahy mezi klientem a bankou, příp. mezi klienty navzájem (a to zprostředkovaně), proto vydala ještě Státní banka československá v roce 1992 po dohodě s obchodními bankami pro oblast vedení běžných účtů a platebního styku a zúčtování dokument, jehož plný název zní Všeobecné obchodní podmínky, kterými se stanoví zásady vedení účtů klientů u bank a provádění platebního styku a zúčtování na těchto účtech 7. Tato norma, která není normou právní, a tudíž nemá právní závaznost, slouží pro potřeby obchodních bank jako odrazový můstek pro vytváření vlastních obchodních podmínek při zřizování a vedení účtů. Obchodní banky se však zavázaly tuto normu dodržovat. 7 Zkráceně též Všeobecné obchodní podmínky ČNB nebo jen VOP ČNB; 22