UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta tělesné výchovy a sportu BAKALÁŘSKÁ PRÁCE. Vývoj a změny v tenisové technice

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta tělesné výchovy a sportu BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Vývoj a změny v tenisové technice Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Kočíb Vypracoval: Martin Petrskovský Praha 2015

2 Abstrakt: Název práce: Vývoj a změny v tenisové technice. Cíl práce: Shrnutí vývoje techniky v tenise od vzniku po současnost. Ucelení poznatků o vývoji techniky a zaznamenání nejdůležitějších změn, které ovlivnily úderovou techniku. Metoda: Základními metodami práce bylo pozorování a analýza dokumentů a literatury a také pozorování internetových zdrojů a starších videozáznamů. Byla částečně využita metoda historického a kvalitativního výzkumu. Výsledky: Zjištěné skutečnosti podají sjednocené a ucelené informace o vývoji techniky v tenise od jeho vzniku až po současnost. Tyto poznatky znázorní rozdíly mezi technikou v minulosti a současnou technikou, a vliv těchto změn na úderovou techniku hráčů. Klíčová slova: tenis, technika, vývoj techniky, historie, současnost

3 Abstract : Title: Developments and changes in tennis technique. Aim of the work: Summary of the art in tennis since emergence to the present. Comprehensive knowledge about the development of technique and recording the most important changes that affected the hitting technique. Method: Basic methods of work was the observation and analysis of documents and literature and Internet resources and older videos. Partly used were methods of historical and qualitative research. Results: The findings submit a united and comprehensive information on the development of tennis technique since emergence to present. These findings typifies the differences between the technique in the past and the present technique and the impact of these changes on the technique of hitting players. Key words: tennis, technique, development technique, history, present

4 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně, a uvedl veškeré literární prameny a zdroje, které byly během této práce použity. Tato práce, ani její podstatná část, nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu. Zároveň souhlasím se zveřejnění této práce jak v tištěné, tak v elektronické podobě. V Praze dne Martin Petrskovský

5 Poděkování: Rád bych touto cestou poděkoval Mgr. Tomáši Kočíbovi za odborné vedení, za jeho osobní a obětavý přístup a podporu při tvorbě mé bakalářské práce, a za mnoho podnětných a profesionálních informací týkajících se zvoleného tématu a problematiky.

6 OBSAH: ÚVOD CÍL A METODIKA PRÁCE VZNIK A HISTORIE TENISU Historie tenisu ve světě Historie tenisu u nás ZATÍŽENÍ HRÁČE V UTKÁNÍ A CHARAKTERISTIKA SPORTOVNÍHO VÝKONU V TENISE Charakteristika tenisu Časová a prostorová charakteristika tenisu Fyziologická a metabolická charakteristika tenisu Struktura sportovního výkonu a faktory ovlivňující sportovní výkon v tenise TECHNIKA A ZÁKLADNÍ ROZDĚLENÍ ÚDEROVÉ TECHNIKY V TENISE Pojem technika Základní úderová technika v tenise Údery přímé Údery se spodní rotací Údery s horní rotací Základní úderové fáze v tenise Typy postavení při úderu Držení rakety v tenise Jednotné držení (kontinentální) Držení se změnou (východní) Východní držení pro forhend Východní držení pro jednoručný i obouručný bekhend PRŮŘEZ VÝVOJEM TENISOVÉ TECHNIKY Období před vznikem moderního tenisu Tenisová technika v období vzniku moderního tenisu Technika na přelomu 19. a 20. století Tenis do šedesátých let 20. století Tenis od šedesátých do osmdesátých let 20. století Současný moderní tenis NEJDŮLEŽITĚJŠÍ ZMĚNY OVLIVŇUJÍCÍ TENISOVOU TECHNIKU... 40

7 6.1 Tenisová raketa Vývoj tenisové rakety Rozměry a váha rakety dle současných pravidel tenisu Vliv vývoje tenisové rakety na techniku Tenisový míč Vývoj tenisového míče Současný tenisový míč Rozměry a váha tenisového míče dle současných pravidel tenisu Změny v technice forhendu Forhend v minulosti Moderní forhend Změna na polozápadní a západní forhendové držení Změny v technice bekhendu Bekhend v minulosti Přechod z jednoručného bekhendu na obouručný Moderní bekhend Změna na polozápadní a západní bekhendové držení Topspin Změny v technice podání Podání v minulosti Podání v současnosti Změna techniky v souvisloti s přechodem hry z trávy na antuku Technika na trávě Technika na antuce DISKUSE A ZÁVĚR POUŽITÁ LITERATURA... 79

8 ÚVOD Tenis se řadí mezi sporty, které jsou technicky jedny z nejnáročnějších. Tento sport vyžaduje dokonalé zvládnutí techniky a tenisových herních dovedností, které jen v kombinaci s určitou taktikou hry zajistí hráči tenisu úspěch. Všechny tyto aspekty hry se navzájem ovlivňují a doplňují, a jejich vývoj dosáhl od vzniku této hry po současnost rozsáhlých změn. Právě tyto změny ve vývoji hry v souladu s technickými možnostmi dnešní doby, počínaje technologiemi ve výstavbě dvorců až po výrobu raket či tréninkové metody špičkových tenisových hráčů, dostaly tenisovou hru do podoby, kterou můžeme sledovat dnes. Jednoznačně tak můžeme říci, že tenis za své období vývoje získal na rychlosti a tvrdosti a trochu s nadsázkou můžeme říci, že ztratil na své eleganci. Chce-li být hráč tenisu úspěšný a dosáhnout určitého stupně herní úrovně, je nutné přizpůsobit se různým těmto změnám a využít tak při svém tréninku a hře klady, které tyto změny přináší a naopak minimalizovat určité zápory, které sebou mohou dané změny přinést. Proto není v dnešní době trenér nebo hráč, který by nesledoval moderní tréninkové trendy a výukové metody, technologie ve výrobě raket, tenisových míčů, tenisových dvorců apod. Jako tenisový hráč a trenér mohu říci, že je nutné a nezbytné, všem těmto aspektům přiměřeně přizpůsobit svůj trénink, svůj herní projev na dvorci, i herní taktiku. Díky adaptaci na změny a vývoj v tenise pak mohou trenér a jeho svěřenec komplexně využít všech těchto aspektů k vytvoření a dosažení takové herní úrovně a trénovanosti, která hráči zaručí dosažení co nejlepších výsledků. Jestliže chce být trenér úspěšný a chce dobře vést své hráče, je potřeba se přizpůsobit změnám, které v tenise nastávají a přicházejí, a tomu také následně přizpůsobit nácvik tenisové techniky. I hráč musí pod vedením svého trenéra se svou technikou neustále pracovat na jejím zdokonalení a přizpůsobovat svou hru, výkonnost i úderovou techniku všem změnám, které mohou v tenise nastat. Technika je v tenisovém sportu jeho nejdůležitější součástí, protože jen díky správné technice a jejímu soustavnému trénování a zlepšování může být tenista úspěšný. Díky své důležitosti se technikou zabývá mnoho tenisových odborníků i bývalých špičkových tenisových hráčů, kteří se snaží dál předávat své znalosti a zkušenosti. 8

9 Z tohoto důvodu jsem se zaměřil na problematiku tenisové techniky a na vlivy, které největším způsobem zasáhly do vývoje úderové techniky v tenise. Tenisová technika a údery v tenise jsou dle mého názoru alfou i omegou tohoto sportu, a dynamická adaptace a přizpůsobení se každého hráče i trenéra na sebemenší změnu je v tomto sportu nezbytná. 9

10 1. CÍL A METODIKA PRÁCE Cílem této práce je představit techniku v tenise v určitých obdobích vývoje této hry a také zaznamenání a sjednocení poznatků o nejdůležitějších faktorech, které ovlivnily vývoj techniky a tím i herní výkony a projevy hráčů. Ve druhé části práce se budu věnovat vzniku tenisu a jeho historii. Nastíním, jak se hra postupně vyvíjela a představím několik her, které byly předchůdci tenisu, a které daly základ podobě dnešního moderního tenisu. Ve třetí části blíže specifikuji zatížení hráče v utkání, a představím charakteristiku a strukturu sportovního výkonu hráče. Popíšu a uvedu konkrétní údaje a čísla, které se týkají výkonnosti hráče a jeho herního projevu na dvorci. Představím také jednotlivé faktory, které ovlivňují sportovní výkon hráče v utkání. V další čtvrté části práce se budu věnovat technice obecně jako pojmu. Provedu a představím základní rozdělení a popis tenisové úderové techniky. Pátá část mé práce bude zaměřená na celkový průřez vývojem tenisové techniky a uvedu zejména ty skutečnosti, které byly pro dané období specifické. V poslední části mé práce se zaměřím na nejdůležitější faktory, které nejvíce ovlivnily tenisovou úderovou techniku, a díky obrazovým záznamům provedu u vybraných úderů srovnání v provedení dané techniky v minulosti se současným moderním provedením. Následně přiblížím některé nové údery, které obohatily úderovou techniku v průběhu vývoje. Všechny jednotlivé části této práce budou obsahovat informace a skutečnosti, týkající se vývoje tenisové techniky od minulosti až po současnost. Představí nám jednotlivé změny v úderové technice a důležité faktory ve vývoji tenisu, které měly přímý vliv na provádění určitých typů úderů. Zároveň zde bude uvedeno několik způsobů úderů, které v průběhu vývoje obohatily úderovou techniku, a v minulosti je hráči tenisu nepoužívali. Pro získání údajů obsažených v této práci byla využita jako základní metoda, metoda pozorování, a dále analýza různých dokumentů a zdrojů, jak knih, tak zdrojů internetových. Bylo využito také částečně kombinace metody historického a kvalitativního výzkumu, neboť se v této práci zabývám jak popisem techniky v minulosti, tak popisem moderní tenisové techniky. Dochází tak ke kombinaci využití 10

11 právě těchto dvou metod, jelikož kvalitativní výzkum se zabývá popisem a sledováním fenoménů a údajů přítomnosti, kdežto historický výzkum je zaměřen na události, které se staly v minulosti (Hendl, 2008). Přímo Hendl (2008) vyjadřuje svůj názor, že přítomnost má své kořeny v minulosti, a proto je nutné, při sledování určitého vývoje a při jeho následném popisu brát v potaz historické pozadí a souvislosti s hodnocením jejich významu. Všechny zjištěné skutečnosti tak podají sjednocené a ucelené informace o vývoji techniky v tenise od minulosti až po současnost. Tato práce by mohla svým obsahem přiblížit a rozšířit přehled o tenisové technice všem, kteří mají tento sport rádi a může jim poskytnout ucelené informace o vývoji techniky v tenise od jeho vzniku až po současný moderní tenis, který můžeme vidět v televizních přenosech nebo přímo na dvorcích různých tenisových klubů. 11

12 2. VZNIK A HISTORIE TENISU 2.1 Historie tenisu ve světě Historie tenisu a jeho přibližná podoba, jak ho známe dnes, sahá až do 19. století. Předchůdcem tenisu byly hry, kde bylo cílem odrážení malého míčku přes síť rukou nebo pálkou. Tyto hry byly známy již v období antiky, staří Římané je nazývali trigon. V tomto případě byla hra založena na obdobném principu jako u tenisu a spočívala v odpalování míčku naplněného fíkovými zrny. V 11. století v Itálii se vyvíjela a provozovala podobná hra pod názvem gioco del pallone. Tato velmi rozšíření hra, kterou hrály tříčlenná nebo čtyřčlenná družstva, se udržela po velmi dlouho dobu. Principem hry bylo odpalování míče do pole soupeře. Míč nadhozený od spoluhráče se odpaloval v rozběhu ze šikmého prkna za pomoci koženého nebo dřevěného chrániče umístěném na předloktí. Takto si soupeři navzájem vraceli údery až do doby, kdy zůstal ležet míč na straně hracího pole jednoho ze soupeřů. Ve Španělsku byla předchůdcem tenisu hra nazývaná pallone juego de pelota. Pelota, jak se ostatně nazývá i dnes, je i po mnoha letech své existence národní hrou Basků. Hrají ji proti sobě stejně jako v tenise jednotlivci nebo dvojice hráčů, může se hrát však také v družstvech skládajících se ze čtyř až šesti hráčů. Podle počtu hráčů se úměrně řídí a upravují rozměry hřiště. Principem hry je odpalování míčku rovnou ze vzduchu a to pálkou zvanou chiestra. Hráči odpalují míč na stěnu a družstva musí střídavě chytat míček do chiestry před dopadem a odpálit jej zpět. Ve Francii se ve 14. století jako předchůdce tenisu rozšířila hra zvaná Jeu de paume (obr. 1) v překladu znamenající hra dlaní. Této hře se věnovala převážně šlechta, což bylo základem a impulzem pro narychlo zakládané herní plochy v prostorách zámků a hradních příkopů právě pro účely této hry. Na těchto vytvořených hřištích se také začaly přistavovat stěny, které daly svým herním projevem vzniknout hře tzv. longue paume (dlouhá dlaň). 12

13 Obr. 1: Jeu de paume (zdroj: V nově zřízených míčovnách se také hrála podobná hra nazývaná courte paume (krátká dlaň). Tam už však došlo k rozdělení hřiště na dvě poloviny čárou nebo provazem. Při pozdějším rozdělení hřiště sítí pak hra byla již tenisu velmi podobná, neboť hráči přes ni odráželi míč nejprve dlaní, ale později v 15. století již začali používat dřevěné rakety oválného tvaru, které měly výplet z provázků nebo ze střevových strun. Jeu de paume se v průběhu 16. a 17. století rozšířila z Francie i do střední a západní Evropy, kde i nadále byla doménou převážně vznešené společnosti a také některých univerzit. Hra byla samozřejmě hrána také mezi běžným obyvatelstvem, to však bylo nuceno spokojit se s hrou pod širým nebem, ale však za to ve sportovnějším duchu. Tato hra se ve své původní podobě a čisté společenské formě přestala hrát po francouzské revoluci v 18. století. V Anglii však vývoj této hry nabral trošku jiný ráz. Již v 15. století se ujala pod názvem tennis. Toto pojmenování sebou přináší několik různých vysvětlení, z nichž nejpravděpodobnější je jeho převzetí z francouzského jazyka (starofrancouzské zvolání Teniz! berte, chytejte, tu máte!). Angličané toto slovo vyslovovali i psali jako tennis a ve výsledku pak tuto hru podle toho slova také pojmenovali (Höhm, 1982). Zájmen Angličanů bylo dostat tuto hru z míčoven ven na své všude rozšířené trávníky, překážkou však byly materiály, ze kterých byly v této době míčky vyráběny. Tyto různé, z kůže nebo korku vyráběné míče, odskakovaly pouze na tvrdém povrchu a pro hru na trávě nebyly vhodné. K odstranění zmíněné překážky došlo až v 19. století, kdy byly vyrobeny první gumové míče. 13

14 V Anglii byla také snaha o vytvoření určitých pravidel pro tuto novou síťovou hru hranou raketou a míčem. Zásadním převratem v roce 1874 bylo patentování pravidel hry britským majorem Wingfieldem pod názvem sféristika. V těchto pravidlech byla jasně stanovena podoba hry, tzn. tvar hřiště, herní náčiní, její způsob provedení, bodování apod. Pro představu, např. tvar hřiště měl v té době tvar přesýpacích hodin, nejednalo se tedy o obdélníkový tvar, jak ho známe u tenisových dvorců dnes. Také síť byla výš, než je umístěná na dvorcích dnes, z toho důvodu tento tennis připomínal spíše badminton. Do roku 1880 nebyl tenis žádným způsobem organizován a nebyla stanovena žádná pevná pravidla. Nebyly stanoveny žádné rozměry hřiště, na kterých se hrálo, ani náčiní, které se mohlo používat. I bodování bylo rozdílné, hrálo se do 15 bodů, a to ve dvouhře i čtyřhře. A těchto rozdílů ve srovnání s dnešním tenisem byla celá řada. Pravidla se jako taková dále vyvíjela a upravovala v průběhu času až do podoby, jak je známe dnes. O rok později vznikla první pravidla tenisu, o která se zasloužili funkcionáři Marylebone Cricket Clubu. Zmíněný Marylebonský kriketový klub byl ve své době v postavení, kdy mohl ovlivňovat tenisový sport obecně. Svým způsobem tak mohl určovat například zásady pro používání raket a tím i ovlivňovat budoucí vývoj tenisu. Z tohoto důvodu také vznesl požadavek na tenisový výbor, aby byly vytvořeny univerzální pravidla pro tenis, která by platila všude a pro každého. Na základě tohoto návrhu bylo uskutečněno veřejné setkání, které proběhlo na počátku roku 1875 v Lords, a nová pravidla byla zveřejněna 24. května ještě v témže roce. Následně o rok později a to v roce 1886 dostal pro nás známou podobu také tenisový dvorec (Langerová, Heřmanová, 2005). V tomto století, přesněji v roce 1877, pak byla zahájena tradice jednoho z dnes nejznámějšího a nejslavnějšího grandslamového turnaje, a to Wimbledonu (Kirchner, Žofka, 2012). Tím, že tenis nabyl sportovní podoby, došlo ke změně pojetí této hry a v této souvislosti také k vývoji a zdokonalení herního náčiní. Začaly také vznikat další soutěže a turnaje, ve kterých se začaly také objevovat i soutěže žen. Tenisový rozmach dal impuls ke vzniku mnoha jednotlivých klubů, ze kterých později vznikaly tenisové svazy a organizace. 14

15 V roce 1881 vznikla v USA první národní tenisová instituce pod názvem Tenisová asociace Spojených států. O sedm let později v roce 1888 vznikla Anglická tenisová asociace. Tenis se průběhu svého vývoje velice rychle změnil ze společenské zábavy na zábavnou a hodnotnou sportovní hru. V roce 1877 se sehrálo 1. mistrovství Anglie a to nám dnes již ve velice známém Wimbledonu. Od roku 1900 se každoročně pořádá nejznámější anejpopulárnější soutěž družstev Davisův pohár. Tenis se později začal ve svém moderním pojetí na přelomu 19. a 20. století dostávat do všech koutů světa, třeba i do Panamy, na Nový Zéland nebo do Durbanu. Současně se začínala konat první mezinárodní mistrovství a zakládaly se tenisové asociace. I když se tenis bezpochyby poprvé hrál v Británii, jako první vznikla národní vládnoucí instituce ve Spojených státech. Tenisová asociace Spojených států (původně United States Lawn Tennis Association) byla založena v roce 1881, na rozdíl od té v Británii, která vznikla až o sedm let později v roce Mezinárodní tenisová federace (ITF) byla založena až v roce V již zmíněném roce 1913 došlo ke sloučení národních svazů v mezinárodní tenisovou organizaci, která nesla název Fédération International de Lawn Tennis (FILT). Tato organizace existuje až dodnes, pouze se však změnil její název z francouzského na anglický. Od roku 1977 je známá jako International Tennis Federation (ITF) (Linhartová, 2009). Tenisový sport nemá žádné oficiální mistrovství světa, jako je u jiných sportů. Koná se však mnoho mistrovství, nebo chceme-li turnajů, pořádaných různými státy. Vrcholová soutěž na světové úrovni je prezentována konáním čtyř největších mezinárodních turnajů tzv. grandslamy. V Anglii je tento turnaj znám pod názvem Wimbledon podle místa konání. Další z této čtveřice velkých turnajů se hraje ve Francii, známý jako French Open, US Open se hraje ve Spojených státech amerických a Australien Open v australském Sydney. Přesné pořadí těchto grandslamových turnajů v dnešní tenisové sezóně je následující Australian Open, French Open, Wimbledon, US Open. Dříve bylo toto pořadí jiné, např. v roce 1946 se hrál Wimbledon před French Open a v roce 1977 se hrálo Australian Open dokonce dvakrát a to v lednu a pak v prosinci. Grandslamových turnajů se v dnešní době účastní celá 15

16 světová tenisová špička.). Tenis byl olympijským sportem v letech , a pak po dlouhé přestávce opět od roku 1988 a tím zůstal až dodnes. Do roku 1926 byl tenis hrou, které se mohli účastnit pouze amatérští hráči, avšak od roku 1927 byla ustanovena i asociace profesionálů a hry se účastnili hráči, kteří se tenisu věnovali profesionálně a byli za hru placeni. Jedním z velkých mezníků v historii tenisu byl bezpochyby rok 1968, kdy byla konečně vyřešena otázka profesionalismu a amatérismu. Známe ji pod pojmem Open éra. Open Era neboli otevřená éra světového tenisu bylo období od roku 1968 do současnosti, které se od let předešlých lišilo tím, že v turnajích nastupovali současně amatérští i profesionální hráči (Lichner, 1985). Před tímto rokem panovala ve světovém tenisu paradoxní situace, kdy se profesionální tenisté nesměli účastnit světových turnajů přístupných amatérům a nemohli účastnit ani grandslamů. Amatéři zase nemohli hrát na profesionálních turnajích. Na nejvyšší úrovni existovaly vedle sebe dvě nepoměřované skupiny tenistů. Po otevření amatérských turnajů i profesionálům se tenis velice rychle profesionalizoval. Jedním z hlavních rozdílů od minulosti je fakt, že hráčům jsou podle jejich umístění veřejně vypláceny peněžité odměny (tzv. prize money ). I díky tomu se začal velice rychle smazávat rozdíl mezi amatéry a profesionály a závodní tenis se tak pro několik nejlepších hráčů stal povoláním a zdrojem obživy (Lichner, 1985). Historické tabulky a různé tenisové statistiky jsou nyní často počítány právě od začátku této éry, protože turnajovým titulům z dřívější doby je přisuzována nižší hodnota, a to hlavně díky menší konkurenci než nyní. První turnaj otevřené éry se hrál v anglickém Bournemouthu v roce Poté následovaly první grandslamové turnaje, tj. Roland Garros, Wimbledon a US open. Poslední z grandslamů, Australian Open, se profesionálně otevřel až o rok později v roce 1969 (Lichner, 1985). 2.2 Historie tenisu u nás V naší zemi má tenis dlouholetou a starou tradici. Podle muzejních zápisů se již dva roky po prvním Wimbledonu hrál první turnaj v parku knížat Kinských v Chocni v roce Ve stejném roce se pak hrál turnaj v zámečku Bon Repos u Nových Benátek (Höhm, 1982). 16

17 První mezinárodní tenisový turnaj se hrál u nás v Plzni v roce 1891 a to za velkého zájmu diváků. Následně se v roce 1893 plzeňští tenisoví zájemci sdružují do samostatného tenisového odboru a to při Českém klubu velocipedistů. V Čechách evidujeme tenis jako organizovaný sport od roku 1893, kdy došlo k založení českého lawn tenisového klubu a to I. ČLTK Praha, jehož sídlo bylo původně na Střeleckém ostrově. Následně došlo k jeho přestěhování do Holešovic a v roce 1901 se definitivně usídlil na Štvanici. Na Letné vznikl v roce 1895 další velký tenisový klub s názvem Lawn Tennis Club Prag. Období po druhé světové válce bylo u nás charakteristické tím, že došlo k obrovskému rozmachu a velké oblibě tohoto sportu a tato obliba zůstala vlastně až dodnes (Höhm, 1982). Dne 15. května 1906 byla založena Česká lawn-tennisová associace (ČLTA), která sdružovala sedm klubů. Jedním z cílů asociace byla úplná samostatnost na Rakouském tenisovém svazu a možnost přímého styku s ostatními zahraničními tenisovými svazy. Byly zakládány nové kluby, kroužky a společnosti. Rozšiřoval se počet turnajů a meziklubových a meziměstských utkání. Od r se začal pravidelně organizovat turnaj dorostu o Pohár České lawn-tennisové asociace a od roku 1913 se každoročně hrálo utkání Čechy Morava. Čeští tenisté se také účastnili olympijských her. Bohužel rozvoj tenisu přerušila na čas světová válka (Höhm, 1982). První mistrovství ČSR v tenise se hrálo v roce 1920 na dvorcích I. ČLTK Praha a v roce 1921 se ČSR poprvé účastní Davisova poháru proti Belgii, kdy složení družstva bylo sestaveno výhradně z hráčů I. ČLTK. ČSR tehdy podlehlo Belgickému družstvu 2:3. Od roku 1929 řídila Československá lawn-tennisová associace tenisový sport prostřednictvím žup. Po sjednocení čs. tělovýchovy a sportu v r se z tenisových klubů staly oddíly TJ a řídícím orgánem tenisu se stala ústřední sekce tenisu ČOS (Sokol), od 1952 ústřední sekce tenisu SVTVS. Avšak tenis získal nálepku panský sport a jeho rozvoj se značně zbrzdil. Zcela ustaly mezinárodní tenisové styky a s československým tenisem se ve světě přestalo pomalu počítat. Přesto bylo v roce 1951 obnoveno národní mistrovství Československa. Od roku 1955 se přeci jen začalo pracovat na obnově slávy československého tenisu. Postupně se začala rozšiřovat účast na mezinárodních turnajích. Tenis měl nově také svou ústřední sekci při Tělovýchovných sportovních organizacích ROH, v roce 1956 se obě řídící sekce 17

18 spojili a zůstala ústřední sekce tenisu SVTVS, od r tenisová sekce ČSTV (Höhm, 1982). Po roce 1969 se začala tělovýchova budovat na federálním základě a díky tomu vznikly dva tenisové svazy a to Český tenisový svaz a Slovenský tenisový zväz. Ještě v tomto stejném roce byl zvolen nový vedoucí orgán a to Československá tenisová asociace (od 1970 Československý tenisový svaz, tenisový svaz ČSTV). Od roku 1993 je vrcholnou tenisovou organizací Český tenisový svaz. Dnes se těší tenis v ČR velké oblibě a je rozšířen mezi všemi věkovými populacemi. 18

19 3. ZATÍŽENÍ HRÁČE V UTKÁNÍ A CHARAKTERISTIKA SPORTOVNÍHO VÝKONU V TENISE 3.1 Charakteristika tenisu Tenis je zařazen mezi sportovní hry síťového typu. Jedná se o bezkontaktní sportovní hru, kde jsou hrací plochy soupeřů od sebe odděleny sítí. Hra může probíhat na dvorcích s měkkým (antuka) nebo tvrdým (beton, tráva apod.) podkladem. Jedná se o individuální raketový sport. Cílem a hlavním úkolem této hry je dopravení míče raketou do pole soupeře takovým způsobem, aby ho nebyl schopen vrátit zpět, a snaží se donutit protivníka (soupeře k chybě). Tenis můžou hrát jednotlivci, vždy jeden hráč proti jednomu, anebo páry (mužské, ženské, smíšené), v tomto případě se jedná o tzv. čtyřhru. Na rozdíl od kolektivních sportů (fotbal, volejbal) je výkon v tenisu závislý pouze na jednom hráči, se specifickou skladbou pohybových schopností a předpokladů. 3.2 Časová a prostorová charakteristika tenisu Tenis vyžaduje rychlost, vytrvalost, koordinaci, rychlou reakci, pohyblivost, sílu, výbušnost a také odolnou psychiku hráče. Hráč běhá vpřed, do stran i vzad. Intenzita zatížení během utkání kolísá. Tenis vyžaduje také výbornou úroveň explozivní síly, reaktivní síly, rychlé síly, frekvenční rychlosti (Grosser, Schönborn, 2010). Vzhledem k prostorovému omezení dosahují nejdelší možné běžecké úseky 14-15m, ve skutečnosti však dochází k lineárním běhům průměrné délky 3-7m. Hráč během utkání může naběhat 1,3-2,5km (3 sety) a 2,4 4km (5 setů). Ačkoliv třísetové utkání trvá v průměru 1,5h a pětisetové více než 5 hodin, je skutečný herní čas mnohem kratší (z celkové délky trvání je to přibližně 7-8% na trávě a 30% na antuce). Přestávky při střídání stran a mezi sety způsobují, že poměr zátěže a odpočinku je přibližně 1:4,4 u mužů, a 1:2,6 u žen. Průměrný čas potřebný k získání bodu je asi 6,5s., kdy většina bodů je získávána v rozmezí 5 10s. Rychlost míčku při podání dosahuje rychlosti až km/hod. Rychlost prvního podání u mužů dosahuje i 240km/hod, u žen pak 200 km/hod. (Grosser, Schönborn, 2010). 19

20 3.3 Fyziologická a metabolická charakteristika tenisu Tenis je charakteristický střídavým zatížením a odpočinkem v poměru 1:3 až 1:5 podle povrchu dvorce. Je řazen svými požadavky na zatížení sportovce mezi sporty se střední intenzitou. Jedná se primárně o anaerobní alaktátovou aktivitu (využití v 70ti% času, kdy je míč ve hře). Průměrná tepová frekvence dosahuje u žen asi 153 tepů/min, u mužů 143tepů/min. Délka sportovního výkonu v utkání trvá v průměru cca 30 minut až 4 hodiny. Délka výměny v zápase je v trvání cca 3 10 vteřin, interval odpočinku je cca vteřin a pauza mezi jednotlivými gemy trvá 90 vteřin (Bartůňková, 1993). Pro tenis je však energie zajišťována všemi třemi energetickými systémy (anaerobní laktátová aktivita, anaerobní laktátová aktivita, aerobní základ). Intenzita zatížení se v průběhu utkání mění. Tyto změny ovlivňuje důležitost utkání, rozdílnost soupeřů, povrch dvorce, klimatické podmínky a zapojování hráče do určitých herních situací. Intenzita výkonu je střední až submaximální. Metabolické krytí je zajištěno ATP-CP systémem, anaerobní glykolýzou a aerobní fosforylací. Anaerobní alaktátový systém zaujímá asi 70% hry, anaerobní laktátový systém asi 20% hry a aerobní systém asi 10% hry. Podíl aerobního a anaerobního krytí (obr. 2) je vyjádřen v níže uvedeném grafickém znázornění (Crespo, Miley, 2001). Obr. 2: Grafické znázornění aerobního a anaerobního krytí (Crespo, Miley, 2001) 3.4 Struktura sportovního výkonu a faktory ovlivňující sportovní výkon v tenise Sportovní výkon je charakterizován jako projev specializovaných schopností jedince v činnosti zaměřené na řešení pohybového úkolu, který je vymezen pravidly příslušné disciplíny. 20

21 Sportovní výkon můžeme také definovat jako výsledek specifické pohybové činnosti sportovce realizované v soutěžních podmínkách, zaměřené na řešení soutěžních úkolů v souladu s pravidly sportovní disciplíny (Perič, 2010). Tenis je řazen mezi tzv. sporty heuristické, hra je charakteristická opakovanými, krátkodobými, intenzivními pohybovými činnostmi, relativně krátkými intervaly odpočinku mezi herními výměnami a při střídání stran (Dovalil a kol., 2005). Mezi významné faktory limitující resp. ovlivňující sportovní výkon patří také motorické schopnosti. Význam kondičních a koordinačních schopností pro hráče tenisu je zřejmý neboť čím má hráč lepší kondici, tím vyšší je jeho sportovní výkonnost (Crespo, Miley, 2001). Také dobrá úroveň koordinačních schopností hraje důležitou roli; ovlivňuje velmi silně jak všechny druhy rychlosti, tak i vývoj tenisové techniky v průběhu celého období sportovní přípravy od dětství až po dospělost. Systematický rozvoj všeobecné a specifické koordinace má rozhodující vliv na komplexní vývoj výkonnosti tenisového hráče (Schönborn, 2006). Sportovní výkon v tenise je také ovlivňován celou řadou faktorů, jejím uspořádáním a vzájemnými vztahy. Na vrcholové tenisové úrovni v herní činnosti jsou nejčastějšími projevy psychické faktory, úderová technika a taktika. Z obecného pohledu členění faktorů tenisového sportovního výkonu lze v tenise tyto faktory dělit na faktory limitující, resp. faktory, které výkon ovlivňují. Limitující faktory jsou považovány za velmi důležité a málo kompenzovatelné; je-li jejich úroveň nízká, vzniká tím pro tenistu těžko překonatelná výkonnostní bariéra. Oproti tomu faktory, které výkon ovlivňují, jsou sice důležité, ale lze je do jisté míry kompenzovat jinými přednostmi. Na základě analýzy významu jednotlivých faktorů jsou za faktory limitující sportovní výkon v tenise (obr. 3) považovány některé koordinační schopnosti (rychlost reakce, rovnováha) a kondiční schopnosti (akční rychlost, výbušná síla), zatímco faktory tělesné (např. tělesná výška a váha) jsou stejně jako některé kondiční faktory (vytrvalost či maximální síla) považovány za faktory ovlivňující výkon. 21

22 Obr. 3: Faktory ovlivňující sportovní výkon v tenise (zdroj: 22

23 4. TECHNIKA A ZÁKLADNÍ ROZDĚLENÍ ÚDEROVÉ TECHNIKY V TENISE Talent je nutný k úspěchům, ale je nemyslitelno, že by se mohl projeviti bez hráčské techniky, která je podle mého názoru pro každého hráče tím nejprimárnějším požadavkem hry! (Ardelt, 1936). 4.1 Pojem technika Tak jako ve všech sportech, je i v tenise technika a technická příprava nedílnou součástí tenisového procesu tenisových hráčů a zásadním způsobem ovlivňuje jejich herní projev. Obecně lze tento pojem využít pro širší význam různých projevů pohybových činností ve sportu, ať už hovoříme o technické připravenosti, o technice pohybu nebo např. o technice cvičení. Perič (2010) podrobněji definuje techniku jako určitý způsob provedení požadovaného pohybového úkolu, tzn. jeho provedení, následný průběh a jeho další uspořádání v prostoru a čase. Schönborn (2006) popisuje techniku v tenisové hře jako specifický sled pohybů nebo časti pohybů při řešení pohybových úkolů ve sportovních situacích. Na toto provedení je potřeba nahlížet jako na souhrn jednotlivých pohybů spojených v celek, které se provádí souvisle najednou a vytváří tak celkový projev a provedení pohybového úkolu, v tenise pak konkrétně např., provedení tenisového úderu. Do tohoto celkového provedení však nepatří pouze tyto biomechanické projevy, ale také celkový souběh a promítnutí všech anatomických, fyziologických, koordinačních a kondičních faktorů. Technika je vždy spojována s pohybem, což má velký význam při tréninku techniky v moderním pojetí. Sportovní technika také musí být chápána jako komplex pohybů a částí jednotlivých pohybů, čímž se opět zdůrazňuje, že do tréninkového procesu musí být zapojeno celé tělo, se všemi kondičními, koordinačními, anatomicko-funkčními a fyziologickými faktory jako jeden celek. S technikou je také spojeno příslušné situační řešení úkolů, čímž je dané, že technika by měla být vyučovaná samoúčelně, ale vždy jako prostředek k účelu, což opět poukazuje na odpovídající metody tréninku, protože teprve existující a rozmanitá flexibilita v jednání zajišťuje dostačující taktické možnosti variability (Schönborn, 2006). 23

24 Schönborn (2006) dále říká, že technika může být optimálně rozvíjena pouze tehdy, pokud je chápána jako jedna část celého systému, což znamená, že musí být rozvíjen především celý systém, aby hráč mohl optimálně výkonnostně růst. V zahraniční literatuře se uvádí (Lehnertz, 1996), že výuka techniky by se měla od začátku vyznačovat značnou rozmanitostí a komplexností. 4.2 Základní úderová technika v tenise Už v době, kdy tenis vznikl, došlo k obecnému rozdělení základní úderové techniky, a to toto rozdělení si drží svou podobu až do současnosti. Toto rozdělení se podrobně týká jak základního obecného rozdělení typu úderů v tenise, tak základního rozdělení tenisových úderů, které se v tenise nejčastěji používají. Můžeme tedy říci, že v okamžiku úderu rozlišujeme údery na tři základní způsoby (obr. 4) v návaznosti ke sklonu rakety a jejího pohybu, a to na údery přímé, údery se spodní rotací a údery s horní rotací, někdy také nazývaný jako topspin. Obr. 4: Základní typy úderů v tenise (Linhartová, 2009) Údery přímé U přímých úderů je postavení rakety v okamžiku úderu kolmo ke směru letu míče. Tyto údery udělují míči nejvyšší rychlost, jelikož nedochází k jeho rotaci, která má jinak za následek zpomalení dráhy letu. Odskok míče je pravidelný a dráha letu je plochá (Linhartová, 2008) Údery se spodní rotací Při úderech se spodní rotací směřuje horní okraj rakety mírně vzad, plocha rakety je tzv. otevřená. Míč je roztočen okolo vodorovné osy vzad vzhůru (horní část míče rotuje proti směru letu). Pohyb rakety je při tomto způsobu úderu veden shora dolů, odskok míče je nízký a jeho doba letu je poměrně dlouhá (Jankovský, 2002). 24

25 4.2.3 Údery s horní rotací Při posledním typu úderu, a to s horní rotací, směřuje horní okraj rakety mírně vpřed a míč je roztočen okolo vodorovné osy vpřed dolů (horní část se otáčí ve směru letu). U tohoto typu úderu je odskok míče velmi vysoký, dlouhý a rychlý. Míč má při tomto typu úderu velmi vysokou dráhu letu. Níže na obrázku (obr. 5) máme dle Jankovského (2002) znázorněnou polohu rakety a její hrací plochu před odehráním úderu se spodní a s horní rotací (falší), a s tím související dráhu a let míče (obr. 6) podle typu provedeného úderu. Obr. 5: Poloha rakety před odehráním (Jankovský, 2002) Obr. 6: Dráhy letu a odskok míče (Jankovský, 2002) V návaznosti na výše uvedené základní rozdělení provedení úderů se dále dělí tenisové údery na tzv. základní, mezi které řadíme forhend, bekhend, podání, smeč a volej. Další skupinou jsou speciální tenisové údery, jedná např. o topspinové údery s horní rotací, liftované voleje. Z pohledu taktického jsou pak hráči ve hře využívány speciální údery, jako jsou loby, stopbaly, halfvoleje apod. 4.3 Základní úderové fáze v tenise Obecně se každý úder v tenise skládá z několika fází a tento mechanizmus se pak spojí v jeden celek. Tyto fáze mají pevné uspořádání a jdou za sebou v pořadí, kdy zaprvé 25

26 hráč sleduje míč zrakem, následuje práce nohou, poté je zahájen pohyb rakety a následně je vložena do úderu váha těla (Lichner, 1985). Podle jednotlivých pohybových segmentů hráče při úderu rozdělujeme samotné provedení úderu do tří jednotlivých fází. Jedná se o přípravu na úder, o samotné provedení úderu a o poslední část, jeho protažení. Někteří autoři se ve své literatuře v počtu těchto fází liší, např. Severa (1993) uvádí v technice každého úderu čtyři fáze provedení. Linhartová (2009) taktéž rozděluje tyto fáze na již zmíněné čtyři skupiny, kde jako poslední fázi uvádí také návrat do základního postavení. Obecně se tyto jednotlivé uvedené fáze neliší, protože předchází všem úderům, které mohou hráči při tenise využívat, pouze se liší jejich technické provedení a postavení na základě toho, o jaký typ úderu se jedná a který chce hráč v danou chvíli použít a zahrát. Linhartová (2009) také dále rozděluje i tenisové údery do dvou kategorií a to jednak na údery základní a údery speciální. Do základních úderů se dříve řadily ty, které byly hrány z prostoru základní čáry, tj. forhendy, bekhendy a podání. Langerova s Heřmanovou (2005) řadí podle současné moderní tenisové terminologie do základních úderů ty, které se hrají nejčastěji a jsou nejvíce využívány, takže k nim díky tomu přibyly i voleje. Linhartová (2009) je z tohoto pohledu doplňuje ještě o smeč. 4.4 Typy postavení při úderu Pro správné provedení techniky úderu je nezbytné ideální a vhodné postavení, které následně určuje pohyb k míči a vychází z postavení nohou. Pro tenis rozlišujeme čtyři typy postavení nohou (obr. 7) jak pro forhendové i bekhendové údery a od vzniku tenisu až do současnosti se mění pouze jejich míra využití, která se odvozuje primárně od typu používaných úderů v daném období. V minulosti bylo často vidět používání zavřeného postavení, které pro dnešní moderní úderovou techniku není vůbec vhodné a považuje se za neefektivní. Dnes se v praxi nejvíce setkáváme s otevřeným nebo polootevřeným postavením a u forhendu občas také s bočním postavením (Langerová, Heřmanová, 2005). 26

27 Obr. 7: Typy postavení nohou při úderu (Langerová, Heřmanová, 2005) 4.5 Držení rakety v tenise Hra každého hráče je individuální, a jestliže spatřuje určitý tenista v některém okamžiku v něčem výhody, může druhý naopak nacházet potíže a komplikace. Správné držení rakety má zcela určitě zásadní vliv na účinnost tenisových úderů. Na základě těchto jednoznačně prokázaných skutečností postupným vývojem vzniklo několik způsobů sklonu držení rakety, kterých se dnes využívá při různých tenisových úderech. Podle Linhartové (2009) má každé držení rakety své výhody a nevýhody a stejně tak každé držení může být vhodné pro techniku a styl určitých hráčů, ale naopak pro jiné může být nevyhovující. Základní držení rakety podle způsobu jejího uchopení rozdělujeme na držení jednoruč a držení obouruč. Dochází-li při držení ke změně v poloze držadla v hráčově dlani, je toto držení pak rozlišováno jako držení jednotné (určeno např. pro podání, smeč nebo volej) a tzv. držení se změnou (určeno pro forhend a bekhend). Vhodné a správné držení rakety bychom mohli tedy definovat jako zajištění vhodných předpokladů pro přenos energie a impulsu při určitém úderu v optimálním bodu zásahu. Optimální přenos impulsu je možný pouze tehdy, pokud zápěstí klade velký odpor proti zasáhnutému míči, když jsou hlava rakety a úderová paže ve správné vzdálenosti, a ve správném směru k tělu, a když se tělo nachází v rovnováze (Schönborn, 2006). Meruňka (1965) uvádí dva způsoby držení rakety a to východní a jednotné (kontinentální). Dále říká, že držení rakety je důležitým faktorem, který určuje sklon 27

28 rakety při samotném úderu. Stejně jako technika tenisových úderů prošlo i držení určitým vývojem (Meruňka, 1965). My však již s ohlédnutím na historický vývoj techniky můžeme s určitostí říci, že i držení rakety doznalo určitých změn a modifikovalo se, čímž vzniklo několik dalších způsobů, které současná moderní úderová technika zná a které dnes hráči na dvorcích používají Jednotné držení (kontinentální) Toto držení rakety je také někdy nazýváno jako tzv. kontinentální držení. Při tomto způsobu držení rakety se pozice úhlu, který tvoří palec a ukazovák, nemění a zůstává trvale na středu horní plochy držadla rakety. Toto držení se používá převážně u typu úderů, kdy hráč nemá dostatek času na přehmatávání. Jeho využití je zejména u volejů při hře u sítě, ale také při smečích nebo při podání. Při popisu jednotlivých způsobů držení se budeme držet pravidla, že se jedná o hráče hrajícího pravou rukou. Jeho velikou výhodou je připravenost pro všechny typy úderů, kdy je toto nejvíce možno využít při hře na tvrdém a rychlém povrchu. Nevýhodou tohoto úderu je naopak menší účinnost úderu, jelikož je míč zasahován méně před tělem, než jak je tomu u držení se změnou (Jankovský, 2002) Držení se změnou (východní) O držení se změnou, které se také nazývá také jako východní, hovoříme především v případě změny držení z forhendu na bekhend a naopak. V tomto případě se jedná o situaci, kdy pro každý z těchto úderů používáme ideální a optimální držení rakety (Jankovský, 2002). Nevýhodou tohoto držení je menší připravenost k úderu, zejména při soupeřově rychlém podání na riternu nebo při voleji, tj. hráči musí při pře provádět přehmatávání držadla rakety, což vyžaduje nějaký čas a snižuje se tak reakce na protihráčův úder Východní držení pro forhend Při forhendovém držení (obr. 8) se nachází vidlice mezi ukazovákem a palce přibližně ve středu horní plošky držadla rakety, tj. ruka uchopí držadlo podobným způsobem jako při podání ruky na pozdrav (Jankovský, 2002). 28

29 Východní forhendové držení je původním klasickým forhendovým držením a lze jej použít při úderu jak v polozavřeném tak i plně otevřeném postavení. Toto držení je vhodné pro přímé údery a pro údery s mírnou horní rotací (Crespo, Miley, 2001). Obr. 8: Držení při forhendu (Jankovský, 2002) Východní držení pro jednoručný i obouručný bekhend Při bekhendovém východním držení hraném jednou rukou (obr. 9) dochází k přehmátnutí z forhendového držení mírně doleva a dochází tak posunu vidlice mezi palcem a ukazovákem, která se tímto přehmátnutím dostává na levou horní plošku držadla. U tohoto držení je důležitá poloha place, který se nachází šikmo a zadní plošce držadla a vytváří tak oporu proto směru pohybu míče (Jankovský, 2002). Toto držení zajišťuje vertikální orientaci rakety v okamžiku zásahu míče, přičemž zápěstí zůstává v pohodlné a pevné pozici. Jeho nevýhodou je problematické odehrávání nízkých míčů a obtížnější odehrávání soupeřových podání na dvorcích s rychlým povrchem na riternu (Crespo, Miley, 2001). Obr. 9: Držení při jednoručném bekhendu (Jankovský, 2002) Při bekhendovém držení hraném obouruč (obr. 10) drží pravoruký hráč spodní okraj držadla pravou rukou a levou následně uchopí těsně nad svou pravou rukou. Vedoucí úlohu při úderu má stále pravá ruka, levá ji pomáhá a zvyšuje tak účinnost úderu. Obr. 10: Držení při obouručném bekhendu (Jankovský, 2002) 29

30 5. PRŮŘEZ VÝVOJEM TENISOVÉ TECHNIKY Současná novodobá technika hráčů je v první řadě hodně založena na univerzálnosti a přizpůsobivosti hracím povrchům a herním stylům. Velkou roli dnes představuje zejména podání, které se zásluhou nových materiálů zrychlilo až na dvě stě kilometrů v hodině, a je silnou zbraní mnoha tenistů světové špičky. Vysoká rychlost podání má za následek jeho velkou účinnost, kdy podávající hráč má nesmírnou výhodu, a málokdy prohraje hru při svém podání. Höhm (1982) říká, že novodobý vývoj techniky a taktiky bude nepochybně ovlivňovat vzrůstající počet soutěží, vyrovnanost předních světových hráčů, a vývoj technologie dvorců, raket, výpletů a míčů. K tomu přispívá ustavičné zdokonalování tréninkových metod, a neustále se zvyšující tréninkové úsilí hráčů. My dnes můžeme jeho slova potvrdit, neboť všechny tyto jednotlivé aspekty, které uvádí, měly zásadní a nepopíratelný vliv na sportovní výkonnost hráčů na dvorcích. Když pomineme úplné počátky historického vývoje tenisu, kdy byla podoba tenisové hry úplně rozdílná od podoby, jak známe tenis dnes, zcela s určitostí můžeme říci, že vývoj tenisové techniky, a s tím i související vývoj taktiky, dosáhl velmi výrazných změn. Veškeré tyto změny byly zapříčiněny obrovským vývojem v rozvoji moderních technologií, které zasáhly jak do výroby tenisových dvorců, do výroby tenisovým raket, míčů a dalšího tenisového vybavení. Tenis, a následný vývoj techniky využívané hráči na dvorcích, se také přizpůsobil novým informacím a znalostem z oblasti medicíny. Tenis a jeho techniku také ovlivnil vývoj a modernizace sportovního tréninku a tréninkových metod, a to vše v návaznosti na nové poznatky a objevy, které se týkají biochemických a fyziologických principů lidského těla. Veškeré tyto aspekty, které zde byly vyjmenovány, se v celé historii velkou mírou zasloužily o celkový vývoj ve všech sportovních odvětvích, tenisu nevyjímaje. 5.1 Období před vznikem moderního tenisu Jak už bylo řečeno, v samotném počátku vzniku tenisu byla podoba tohoto sportu zcela jiná a rozdílná, než je v současné době. Ke hře se vůbec nepoužívalo rakety, ale k odpalování míče a jeho odehrání se používalo pouze ruky. Ruka byla omotána kůží, anebo byla pro odpalování míče přizpůsobena a upravena jiným obdobným 30

31 a vhodným způsobem. Také prostory, způsob pohybu a samotná podstata hry byla odlišná od podoby tenisu, kterou známe dnes. Hra se v této době samozřejmě odvíjela primárně od vybavení, které bylo pro hráče dostupné. Hráči začínali hrát s dřevěnými pálkami a později raketami. Konstrukce těchto prvních raket a ani struny, kterými byly tyto rakety vplétány, nedosahovaly dnešních kvalit. Z tohoto důvodu nemohli hráči v minulosti hrát takové údery, jako vidíme na dvorcích u současných tenisových hráčů. 5.2 Tenisová technika v období vzniku moderního tenisu Od doby, kdy tenis v této podobě vznikal, uplynulo už mnoho času, a s tím také souvisí celkový vývoj hry, který je zcela logický a přirozený, tak jako u jiných sportů. Stejně jako v jiných sportovních odvětvích došlo k vývoji jak technického vybavení, tak se měnil a upravoval způsob hry, pohyb ve hře, samotná herní strategie a obecně taktika jako taková. Každý, kdo se věnoval této hře, toužil samozřejmě vyhrávat a s tím šel ruku v ruce vývoj, který měl napomoci hráčům dosáhnout co nejlepších výsledků ve hře. Popsat úderovou techniku ze samotných počátků vzniku tenisu, který se datuje v roce 1874, je velmi složité. Do doby, než dostal tenis určitou podobu, která je totožná s tenisem, který známe dnes, bych dle mého názoru nehovořil snad ani o technice jako takové, a to z toho důvodu, že tenisové vybavení i způsob hry byl spíše charakteru zábavného a hráči byli rádi, že dostali míč přes síť. Jedním z dalších důvodů, který popis techniky z počátků tenisu a z jeho starší historie komplikuje, je nedostatek jak písemného, tak i obrazového materiálu. Z historického pohledu je velmi obtížné vysledovat chronologicky a kompaktně všechny vlivy, které mohly nějakým způsobem ovlivnit vývoj techniky a tím také ovlivnit hru tenisových hráčů od vzniku až do dnešní doby především z důvodu, že se nedochoval dostatek písemností ani jiných zdrojů od samotného počátku tenisu. Teprve od příchodu možnosti pořizovat fotografie nebo videozáznamy můžeme na základě těchto zachovaných obrazových materiálů popsat, jakým způsobem, a kterým směrem se technika hry hráčů ubírala. Právě sledování a zkoumání těchto obrazových zdrojů je jedním z nejdůležitějších faktorů, které nám ukázaly, jak se tenisová technika v průběhu času měnila až do podoby, v jaké ji známe dnes, 31

32 např. jakým způsobem hráči dříve podávali, jaký byl dříve forhend a bekhend nebo kdy a k jakým změnám došlo v těchto základních úderech. Díky tomu také můžeme rozpoznat, jakým způsobem se jednotlivé údery měnily ve způsobu provedení, jak se tyto způsoby v průběhu vývoje modifikovaly, jak zanikaly anebo se naopak opět vracely. První zmínky o popisu techniky hráčů tenisu se datují přibližně na začátek dvacátého století, a díky tomu je již možné pozorováním těchto zdrojů vytvořit určitý popis a charakteristiku jednotlivých fází vývoje techniky hráčů na dvorci. V samotném počátku, kdy tenis dostal podobu sportovní hry a došlo k ustálení jeho herní podoby, byla hra značně pomalá a bez dynamiky, ve srovnání s tím, jakou můžeme vidět na dvorcích dnes. To bylo způsobeno zejména tím, že hráči čekali na dopad míče a jeho odehrání hráli velice pozdě po odskoku. Co se týká pohybu po dvorci, tak v úplných počátcích svého vzniku se tenis hrál v převážné míře od základní čáry. Podání se provádělo pouze zespodu a i díky tomu byla hra celkově velmi zdlouhavá a pomalá. 5.3 Technika na přelomu 19. a 20. století Do roku 1900 byl tenis pomalý, jelikož jako nejčastější úder se hrál úder se spodní rotací, který nabízel větší jistotu a současně tím i menší energetický výdej hráče. Z toho pohledu byla tato technika velkou slabinou, protože let míče byl velmi pomalý a nemohlo dojít například k prohození soupeře, které tak často vidíme u dnešního tenisu (Lichner, 1985). Už dříve předtím, kdy došlo k zahájení wimbledonských turnajů, vymýšleli tehdejší nejlepší tenisté nové technické prvky. S. W. Gore, který byl vítězem prvního Wimbledonu, používal už v roce 1877 hru u sítě (voleje). Bratři W. a E. Renshawovi následně značně zdokonalili volej a podání, a v neposlední řadě zavedli také smeč. Další tenista, P. F. Hedow, účinně používal proti svým soupeřům hru u sítě, a při tomto útoku navíc využíval kvalitních a dobře umístěných lobů. Zmíněný britský tenista William Charles Renshaw byl jedním z velkých šampiónů a vynikajícím hráčem své doby. V rozmezí od roku 1881 do roku 1889 získal sedm titulů ve Wimbledonu. Do vývoje tenisové techniky se zapsal svou účinnou hrou, 32

33 a to zejména důraznou hrou s výbornými údery nad hlavou, ale také s voleji. Tímto se stává průkopníkem aktivní hry u sítě s využíváním volejů (Kirchner, Žofka, 2012). Podání se silnou rotací začali používat H. Ward a také D. F. Davis, který byl zakladatelem daviscupové soutěže. Tyto novinky v tenisové technice vyvolaly vlny odporů a protestů u Angličanů, kteří byli v tomto směru dost konzervativní, a proto začali vážně jednat o zákazu voleje a smeče. Nakonec zvítězil názor, že útok má v tenise své určité opodstatnění, a že obohatí hru. Z tohoto důvodu došlo v roce 1883 ke snížení sítě v její střední části na 91cm. Tenis se dále zdokonaloval zejména v podání a hry u sítě, čímž se formoval do charakteru útočného pojetí hry. Byly používány kombinace prudkých přímých úderů se stopbaly se spodní rotací ( Od roku 1890 byly používány údery od základní čáry s využitím horní i spodní rotace, které se hrály pozdě po odskoku a kulminaci míče. Údery s horní rotací se často hrály po dlouhých strunách rakety, při kterých se dalo využívat pohybu a pružnosti zápěstí. Tento způsob umožňoval hráčům vložit větší sílu do úderů, ale měl za následek pozdější odehrání míče, a to až v okamžiku, kdy už došlo k jeho klesání. Nevýhodou tedy zůstával zásah míče pozdě po odskoku a následné zpomalení hry ( Po úderech s využitím rotace pak přišlo období, kdy se začaly hrát přímé údery s hodně pevným zápěstím a požadavkem na výbornou práci nohou. To umožňovalo zásah míče ve větší výšce a tím i zrychlení hry. Tuto techniku přímých úderů přivedl v letech wimbledonský vítěz H. L. Doherty, kterému přezdívali Malý Do, a byl mladším bratrem staršího Reginalda Franka Dohertyho, přezdívaného pro změnu pro jeho vyšší postavu jako Velký Do (Kirchner, Žofka, 2012). H. L. Doherty ovládal výborně útok i obranu, vůbec nevyužíval při úderech rotace, a všechny údery hrál velmi přímé a s maximálně zpevněným zápěstím. Na kurtu vynikal různými voleji, důraznými smečemi, velmi dobrým pohybem, a rovněž velkým instinktem a ohromným citem pro hru. Starší R. F. Doherty se z pohledu vývoje tenisové techniky zase zasloužil hlavně o zdokonalení bekhendu, který mu v jeho době všichni tenisté záviděli, protože se stal jeho velikou zbraní z důvodu plného protažení úderu a tím získání na účinnosti (Kirchner, Žofka, 2012). 33

34 5.4 Tenis do šedesátých let 20. století Přibližně kolem roku 1910 vznikl také nový kombinační systém hry, a to spojením útočného tenisu s hrou ze základní čáry, který známe pod pojmem celodvorcový tenis. Tato nově vznikající následná generace v čele s Williamem Johnstonem a Williamem Tatem Tildenem tak nově prezentovala sloučení hry od základní čáry s útokem u sítě a zdokonalila celodvorcový tenis. Tilden, přezdívaný díky své velké výšce a skvělé výkonnosti jako Velký Bill, střídal dlouhé a krátké údery hned po odrazu míče. Geniálně měnil rytmus hry a postavení na dvorci, to vše s velmi dobrým pohybem nohou. Právě při tomto herním pojetí tenisu bylo nezbytné pro tenisové hráče zdokonalit práce nohou, v kombinaci se změnou a střídáním rytmu hry, a potřebným střídáním různých typů úderů (Lichner, 1985). Tilden zvládá mimo jiné bravurně taktiku a strategii zápasů, a právě proto se stává i předním tenisovým teoretikem. Ve své knize se zabývá technikou, a to hlavně rozborem a významem rotace úderů pro hru (Kirchner, Žofka, 2012). Éru hry, kdy se prosazovalo střídaní dlouhých ostrých míčů s krátkými se spodní rotací úspěšně užíval A. F.Wilding a N. E. Brooks. Poté kaliforňan McLoughlin, jehož hra se vyznačovala velmi rychlým a tvrdým podáním s následným útokem u sítě, dal základ agresivnímu a útočnému tenisu v období před první světovou válkou. Do roku 1932 převládaly údery od základní čáry nad hrou u sítě. Až od tohoto roku se začala prosazovat útočná hra, při které se také začalo využívat všech tří druhů podání. Tímto došlo k obrovskému vyrovnání herních kvalit mezi zámořskými a evropskými hráči tenisu. Následně pak až americká škola, kterou prezentovali hráči H. E. Vines a J. D. Budge, přišla s revoluční hrou založenou na tvrdém podání a útokem na síti (Kirchner, Žofka, 2012). V období mezi dvacátými až šedesátými léty minulého století došlo také k obohacení a zpestření tenisu využíváním nových herních prvků. V technice úderu došlo ke zkrácení nápřahu a míče se začaly odehrávat ve fázi jejich kulminace. Celá hra se pomalu začala zrychlovat a získávat více na dravosti, a zvyšovaly se fyzické požadavky na tenisové hráče s tím, jak stoupala výkonnost. Do popředí se tak dostávali hráči, kteří byli v dobré fyzické kondici a atletického typu. 34

35 Tato prezentovaná předešlá tenisová generace se jednoznačně vyznačovala tím, že hra probíhala od základní čáry s přechodem do útoku u sítě. K dalšímu postupnému zrychlení tenisu a přidání na agresivitě přispěl svou změnou techniky francouzský tenista H. Cochet, který prováděl odehrání míče velmi brzy po odskoku. Tímto způsobem získal tenis opět trochu na své rychlosti, a jak vidíme i u dnešních hráčů, tak se tento způsob odehrání úderů brzy po odskoku používá i v současném tenise. V té době se také prezentovali klasickými, a na svou dobu až dokonale strojově přesnými údery, německý tenista G.von Cramm, dále Australan J. Crawford, a Angličan F. Perry. Za zmínku určitě stojí ta skutečnost, že Perry byl také tenisový hráč, který jako jediný v historii dokázal spojit vítězství v nejvyšších soutěžích tenisu, ale také tenisu stolního. F. Perry se svým stylem velmi přibližoval hře Cochetově, ale Perry míče vedl většinou déle, a v jeho provedení byl náznak drivů (Ardelt, 1936). Pery využíval v tenise svých herních schopností ze stolního tenisu a vytvořil si svůj osobitý styl. Díky rychlému pohybu zápěstí, kterého využíval u stolního tenisu, dokázal dát míči velikou rotaci, což byla v té době řekněme určitá předzvěst dnešních topspinů (Kirchner, Žofka, 2012). Ardelt (1936) také dále ve své knize uvádí, že právě výše zmínený G. Von Cramm s úspěchem užíval úderu, v němž byly prvky taženého drivu i tlačeného, ač byl charakter úderu moderní, a bylo zřejmé, že německý hráč prošel obdobím hry suchých úderů. V období druhé světové války, a následně až do roku 1950, došlo ke stagnaci všech typů sportů. Tímto stavem byl zasažen také tenis. V průběhu těchto let založil Jack Kramer profesionální skupinu tenistů, která cestovala po Spojených státech a také po Evropě, a snažila se s tenisem prosadit. Právě v těchto letech došlo opět k úpravě a zlepšení techniky podání, zejména u přímých úderů bez rotace. Mezi čtyřicátými až šedesátými léty minulého století došlo poté ke zdokonalení bekhendového úderu s horní rotací, který tenisu přidal opět na rychlosti a určitém stupni agresivity. Začaly se používat první kovové rámy raket, a došlo k rozmachu tenisu u široké veřejnosti. Závodní hráči se začínali věnovat tenisu celoročně, neboť se rozšířily tenisové haly. Podobně došlo také k rozšíření dalších typů povrchů. Obdobně, jak se rozvíjel tenis u mužů, došlo také ke stejnému vývoji a rozmachu v ženském tenise (Kirchner, Žofka, 2012). 35

36 5.5 Tenis od šedesátých do osmdesátých let 20. století Zhruba od šedesátých do osmdesátých let minulého století se začal do popředí prodírat silový a útočný tenis. Na turnajích a v dalších soutěžích se začal prosazovat také celodvorcový tenis, a to bez rozdílu typů povrchu. Hra založená na silném podání s přechodem k síti se stala doménou převážně na rychlých a tvrdých površích. V technice držení rakety došlo v té době k ustálení převážně jednotného (kontinentálního) držení s prvky modifikovaného držení a ve výrobě raket došlo k přechodu z kovových rámů na rámy laminátové a později také grafitové. S tím, jak se hra neustále zrychlovala a nabývala na své agresivitě, stoupaly i požadavky na výkonnost hráčů, a proto se začal klást při tréninku velký důraz na psychologickou stránku tréninkové přípravy, která se stala pevnou součástí tréninkových metod a dodnes je jeho nezbytnou složkou. V tenisových pravidlech došlo ke vzniku tzv. tiebreaku, tj. zkrácenému počítání. Tenisová technika byla v tomto období obohacena o topspinový lob. Prvním tenistou, který přišel s tímto úderem, byl australský tenista Rod Laver, který je nazýván jako pravděpodobně nejlepší tenista všech dob a jako jediný vyhrál kariérní Grand Slam, tedy všechny čtyři grandslamové turnaje po sobě v řadě za sebou v jedné sezóně (Kirchner, Žofka, 2012). Jednou z nejvýraznějších změn, ke kterým v tomto období došlo, byla změna v technice používání bekhendu. Doposud se hrál totiž v tenise bekhend, až na výjimky, pouze jednou rukou. V roce 1974 se do čela světových žebříčků dostávají hráči, kteří hrají obouručným bekhendem, přičemž do této doby se hráči používající obouručné údery vyskytovali mezi světovou špičkou zcela výjimečně (Höhm, 1982). Právě do již zmíněného roku 1974 byl vidět obouručný bekhend spíše ojediněle. O tento převrat v tenisové technice se zasloužil tehdy hráč nové mladé tenisové generace, Švéd Björn Borg, který si vytvořil z obouručného bekhendu svou největší a nesmírně účinnou zbraň, a dotáhl tento úder k dokonalosti, ačkoli byl tento úder v té době experty dost zavrhovaný. Jeho obouručný bekhend byl vynikající úder, jen s tím rozdílem oproti současné technice, že při protažení tohoto úderu netradičně pouštěl raketu z levé ruky (Kirchner, Žofka, 2012). 36

37 Prvním hráčem s obouručným bekhendem, jenž vyhrál Wimbledon, byl Jimmy Connors a po něm se stal hráčem s obouručným bekhendem, který vyhrál Wimbledon, také B. Borg. Ten se tímto způsobem zasloužil o to, že mnoho profesionálních tenistů začala využívat obouručný bekhend, který dříve spíše používali pouze amatérští tenisté. Borgova hra byla na jeho dobu až neuvěřitelně přesná, přímo strojová. Dával do svých úderů neobvykle silný lift, vlastně dá se říci, že skoro až topspin, který do té doby praktikovali a využívali jen stolní tenisté a díky těmto Borgovým přeliftovaným úderům z obou stran vznikly tenisové topspiny, které později ovlivnily spoustu dalších budoucích špičkových tenistů (Kirchner, Žofka, 2012). V této době došlo také ke změně techniky, kdy se začal klást velký důraz na kvalitní ritern. Dále došlo k velkému nárůstu počtu registrovaných hráčů, tenis získal ještě více na popularitě, masovosti, a můžeme říci, že se tato doba dá považovat za začátek moderní techniky tenisu, která odsunula do pozadí obrannou hru založenou na čekání na soupeřovu chybu a nahradila ji agresivní, útočná a aktivní hra. 5.6 Současný moderní tenis V průběhu posledních patnácti až dvaceti let došlo v tenisové úderové technice ke zcela jasnému a obrovskému vývoji. Výrazný, a dá se říci největší podíl na této změně, má rozvoj technologií a kvalitní materiál, který se při výrobě tenisových raket používá. Současné používané nejnovější modely raket mají oproti dřívějším raketám nesrovnatelně vyšší technickou úroveň a kvalitu, jsou mnohem pevnější, lehčí, pružnější a proto se stávají pro tenisové hráče i daleko lépe ovladatelné. Větší hlavy těchto raket, a s tím související větší úderová plocha, umožňuje hráčům kvalitnější provedení tenisových úderů, a to zejména v dnešní moderní době, kdy se velmi využívají údery s horní rotací, jako jsou topspiny. Tímto je hráčům umožněno provádět údery s větší rychlostí, razancí a agresivitou, ale také jim umožňuje při těchto úderech lépe zachovat důslednou kontrolu míče a úderovou jistotu. Ve srovnání s minulostí došlo také ke změně povrchů, na kterých se současný moderní tenis hraje. Týká se to převážně rychlých a tvrdých povrchů, při jejichž výrobě se používají nejnovější materiály a technologie. V minulosti probíhaly tenisové grandslamy i ostatní turnaje pouze na trávě, tzn. na povrchu, na kterém tenis vznikal a kde se po dlouhá léta hrával. 37

38 Hra na travnatém povrchu byla obtížná, protože míče měly nižší a velmi nepředvídatelný odskok. Dnešní travnaté tenisové dvorce jsou sice daleko kvalitnější, ale řadí se mezi jedny z nejobtížnějších, jelikož se jedná o tvrdý a rychlý povrch, a může docházet k nepravidelným odskokům míče. K nepravidelným odskokům může docházet také na antukových dvorcích, hra je však na tomto typu povrchu daleko pomalejší, hráči mají o trochu více času k přípravě na úder, a mohou tak více kontrolovat míč ve hře. Nyní se hraje na trávě pouze Wimbledon, další dva turnaje, a to US Australian Open a US Open, se hrají na tvrdých betonových površích. Jediný French Open se hraje na antukovém povrchu. Co se týká betonových dvorců, je na nich hra ve srovnání s antukou daleko rychlejší, není zde však takové riziko nepravidelných odskoků. Odskok je o poznání vyšší, a míče jsou tak daleko lépe čitelné a kontrolovatelné. I na antukových površích jsou však dnes současní nejlepší tenisoví hráči, díky změnám v technice, a i díky novým a moderním tréninkovým metodám, schopni využívat agresivního a razantního švihu do míče. Jedná se zejména o topspinový forhend v otevřeném postavení, který je dnes velmi používaný. Jde o důležitou změnu v technice úderu ve srovnání s technikou minulou. V souvislosti s antukovým povrchem Kirschner a Žofka (2012) uvádí ve své literatuře zajímavou skutečnost o Björnu Borgovi. Říkají, že se jedná o tenistu s obrovskými a obdivuhodnými předpoklady pro hru na travnatých dvorcích, které byly v jeho době ve srovnání s dnešními mnohem rychlejší. Ale opak byl pravdou, protože navzdory vlastnostem tehdejší velmi rychlé wimbledonské trávy byl Borgův nejsilnější povrch antuka, a to z toho důvodu, že tráva Borgovy silně přeliftované údery tlumila, takže na antuce byly mnohem účinnější, a vysoký odskok míčů mu umožňoval, aby byl u všech úderů včas. V celém svém vývoji se technika tenisu částečně měnila, anebo se opět vracely její původní prvky. Vidíme to na příkladu, kdy do roku 1932 převládaly údery od základní čáry na voleji, a ty následně vystřídala nová americká škola vyznačující se výbornou hrou u sítě, a převahu tak získává útočná hra (Höhm, 1982). Přibližně od 1974 ale převládá na tenisových dvorcích opět hra od základní čáry. Podobný vývoj proběhl i v ženském tenise. Od té doby se pak ještě jednou vrátila převaha k útočnému tenisu a taktice servis-volej, a to v podání Američana Peta 38

39 Samprase. Jeho tehdejší největší rival André Agassi ale ukázal, že to není jediná možná cesta k vrcholu moderního tenisu. V současné době jsou mezi nejlepšími především hráči hrající celodvorcový tenis. V první desítce má však zastoupení hra od základní čáry, kde se klade důraz na rychlost pohybu, a na výborný útočný forhend s horní rotací (Schönborn, 2008). Co můžeme vidět u dnešních tenisových zápasů, a čím se nejvíce vyznačuje současný moderní tenis, jsou často velmi dlouhé, mnohdy netenisově nazývané tzv. výměny od základní čáry. Dnešní tenis se není až úplně typický celodvorcovou hrou, jako bývalo dříve, hráči si zakládají především na silném a útočném forhendu s velkou horní rotací a na výborném podání. Jen pro zajímavost uvádím, že za nejvíce univerzálního hráče je tenisovými odborníky považován Roger Federer, který je schopen kombinovat a používat jak hru na základní čáře s výborným forhendem, tak hru se silným podáním a přechodem k síti. Naproti tomu za nejlepšího defenzivního hráče s fenomenálním topspinovým forhendem je považován Rafael Nadal. Na závěr je však nutné podotknout důležitou skutečnost, ať už se tenisová technika ubírala kterýmkoliv směrem, vždy si ponechala něco z toho, co právě opouštěla. Je to pouze jen má myšlenka a úvaha, ale podívám-li se dnes na současný moderní tenis, tak vidím hráče, kteří hrají obdobně, jako hráli tenisté v době, kdy tato hra vznikala, a tím mám na mysli například hru servis-volej. Naopak se ale do tenisu dostaly nové prvky (např. topspin), které posunuly tuto hru nesmírně dopředu, tenis se zrychlil a já se někdy sám sebe ptám, kam se až může tato hra dostat a jaké změny ještě mohou přijít? 39

40 6. NEJDŮLEŽITĚJŠÍ ZMĚNY OVLIVŇUJÍCÍ TENISOVU TECHNIKU V této části práce se chci věnovat těm zásadním a nejdůležitějším faktorům, díky kterým došlo ke změně ve vývoji tenisové úderové techniky. Tyto změny měly vliv na techniky tenisu v průběhu jeho vývoje, a ukážeme si tak rozdíly mezi tenisem v minulosti a tenisem současným. S určitostí si můžeme říci, že největší podíl a vliv na změny techniky měl vývoj tenisové rakety a míče. Dalším faktorem byl také příchod různých typů povrchu, na kterých se začal tenis hrát. Z pohledu úderové techniky došlo k nejzásadnějším změnám v technice držení a tím následně v technice provedení forhendu a bekhendu. Velkou změnu ve svém způsobu provedení zaznamenalo také podání. Všechny tyto změny proběhly shodně v mužském a i ženském tenise. 6.1 Tenisová raketa Vývoj tenisové rakety probíhal neustále po celou dobu od vzniku tenisu až do současnosti. Domnívám se, že je to nejdůležitější faktor, který ovlivnil techniku tenisu, a proto se této problematice věnuji podrobněji hned v úvodu této kapitoly, Změny raket v průběhu svého postupného historického vývoje směřovaly k tomu, aby byly lehčí, dokonale vyvážené, pružné a maximálně odolné. Proto se také od původních dřevěných přešlo postupně ke kovovým materiálům, až se vývoj dostal k dnešním raketám tvořeným karbonovými vlákny, titanem a hliníkovými sloučeninami. V souběhu s tím došlo i ke změnám ve výrobních technologiích a používaných výpletech, a upravoval se tvar hlavy raket (obr. 11). To všechno vedlo ke změně držení rakety, zvýšené agresivitě a razanci úderů. Změny ve vývoji tenisové rakety jsou jedním z důležitých faktorů, který měl vliv na techniku hry v tenise. 40

41 Obr. 11: Vývoj tvarů tenisových raket (Jankovský, 2002) Vývoj tenisové rakety Přestože od dob, kdy se ve starém Řecku hrála sféristika a později ve středověké Francii Jeu de Paume uplynulo hodně času, důvody, které dnes nutí velké světové firmy k neustálým inovacím v technologiích výroby raket, zůstávají stejné. Obdobně jako dnes i tehdy chtěli hráči hrát rychleji, s větší silou a s větším komfortem. Proto po nejrůznějších pálkách, které nahradily původní rukavice, jež sloužily k odpalování, přišly na řadu rakety, které se až do šedesátých let 20. století nijak výrazně nezměnily (Jankovský, 2002). V samotném počátku se odbíjení míče přes síť provádělo rukou, přesněji řečeno, holou dlaní a později pálkou. Ruka byla nejdříve zcela holá, avšak z důvodu četných zranění si ji začali hráči omotávat kůží anebo látkou. Později se pro tyto účely začaly vyrábět a používat rukavice, které následně nahradily pálky, z nichž se následně vyvinula tenisová raketa. Historické zdroje se v tomto směru trochu rozcházejí, ale dá se s jistotou říci, že hlavním mezníkem byl přelom 14. a 15. století, kdy se začalo užívat raket vyrobených ze dřeva, oválného tvaru. Ty se v průběhu času zdokonalovaly, a začaly se vyplétat koženými šňůrami nebo tenkými střívky ze zvířat. Výhodou těchto materiálů byla nesmírná citlivost a pružnost, naopak jejich nevýhodou bylo to, že nesměly přijít do kontaktu s vlhkým prostředím. Takováto podoba rakety se již lehce přiblížila podobě rakety v dnešní době. O tom, kde a jak vznikl název raketa a kdo ji vlastně vymyslel, bychom mohli dlouze diskutovat. Z historie však víme, že v roce 1675 se jistý hráč Mitelli z Bologně zasloužil o to, že došlo k výraznější inovaci tehdy používané tenisové rakety, a to takovým 41

42 způsobem, že vymyslel vedení výpletu otvory v rámu rakety, a dále také obalení držadla rakety kůží (Höhm, 1982). V průběhu dalšího období došlo k několika obměnám tvarů rakety, se kterými se experimentovalo, a hrálo se se skosenými tvary, které měly za účel snadnější odehrávání nízkých míčů nebo míčů hraných v blízkosti stěny. V konečné fázi však došlo k návratu k oválnému tvaru rakety a tento se zachoval až do dnešní doby. Přibližně do 18. století nenastala ve výrobě raket žádná zásadní změna, ta přišla právě v již zmíněném 18. století, kdy došlo k prodloužení rukojeti rakety. Tato rukojeť se vyráběla odděleně a následně byla pevně připevněna k hlavě rakety. Délka raket byla v této době přibližně 686 mm a průměrná váha dosahovala gramů. Po celou dobu bylo výrobním materiálem kvalitní jasanové dřevo, jehož nedostatek se stal na přelomu tohoto století největším problémem. Přesto éra dřevěných raket vydržela zhruba do konce 60. let 20. století. V následujících obdobích docházelo k dalšímu vývoji, docházelo k vylepšování raket, jak v použití materiálu na rám, tak v použití výpletu. Provádělo se laminování rámů, který byl ale stále dřevěný, a váha rakety tak zůstávala její nevýhodou. První změna přišla někdy na začátku 20. století, kdy se objevila raketa Dayton, která byla vyrobená z oceli a vypletená ocelovými strunami. Průlomem a zlomovým obdobím byl rok 1960, kdy si nechal v Paříži tenista Jean René Lacoste (pozdější vítěz sedmi titulů Grand Slamu) 30. března patentovat kovovou raketu s otevřeným krkem, která měla být lehká a vyvážená. Jean René Lacoste založil také v roce 1933 značku pojmenovanou po sobě, která byla určena zejména pro sportovní a rekreační vybavení. Na přelomu 70. a 80 let 20. století se přestaly kovové rakety vyrábět a kov byl nahrazen lehčími a silnějšími materiály, jako byly např. grafit, fiberglass, baron a další kompozitní materiály. V roce 1967 vytvořil Howard Head revoluční a průlomovou raketu s výjimečně velkou hlavou (tzv. oversize) a velkou úderovou plochou. Tyto větší i odolnější rámy umožnily hráčům zrychlit a přitvrdit hru. Později, s příchodem rakety Titanium Tennis od firmy Head, která byla vyrobena z kompozitní vazby ultralehkého titania a ultralehkého grafitového vlákna, došlo k maximálnímu snížení váhy rakety. To umožnilo hráčům zkvalitnění úderů, které se tak postupně s vývojem rakety zdokonalovaly. 42

43 Co se týká výpletů, je dnes možno volit z velkého výběru umělých nebo kombinovaných materiálů, které dosahují delší životnosti, než výplety z přírodních materiálů. V minulosti se pro vyplétání raket využívalo přírodních strun, které jsou dodnes obecně považovány za nejkvalitnější, pouze se v průběhu let změnila technologie zpracování. Jejich nespornou výhodou je vysoká elasticita, naopak jejich velkou nevýhodou je vysoká křehkost, jsou negativně ovlivňovány vlhkostí a v neposlední řadě jejich vysoká pořizovací cena. Přibližně ve třicátých letech minulého století začala při výrobě tenisových výpletů éra syntetických materiálů. Po celou dobu tohoto vývoje syntetických vláken se všichni výrobci snažili maximálně přiblížit vlastnostem přírodních výpletů. Pro výrobu syntetických strun byla používána především polyuretanová vlákna (nylon, perlon), která však stále nenabízela totožnou pružnost jako struny přírodní. Až v padesátých letech minulého století ovlivnil tenisovou hru příchod prvního multifilamentálního výpletu, který v souvislosti se zvětšením hlavy tenisových raket zajistil potřebnou herní délku, a tím i vysoké herní vlastnosti, které se mohly rovnat přírodním strunám. Vývoj tenisových výpletů je jednou z věcí, která zásadním způsobem ovlivnila techniku v tenise Rozměry a váha rakety dle současných pravidel tenisu V minulosti se používaly rakety, které svou podobou odpovídaly příslušné době a ty také plynule podléhaly logickému a přirozenému vývoji. V období, kdy tenis vznikal a postupně se vyvíjel, se v první řadě usilovalo o to, aby došlo ke zkvalitnění hry jako takové, protože neexistovala žádná pravidla, která by podobu raket sjednocovala. V současnosti jsou rozměry, váha a celková podoba používaných raket v tenise jasně určeny a vymezeny v pravidlech. Je pevně předepsáno, že úderová plocha rakety, kterou tvoří střídavě propletené struny, a tyto jsou připojeny k rámu rakety, musí být rovná. Povrch tohoto výpletu musí být jednotný. Celková délka rámu rakety včetně držadla nesmí přesáhnout 73,66cm a šířka rámu nesmí přesáhnout 31,75cm. Plocha výpletu nesmí být větší než 29,21cm ( V roce 1976 až 1977 došlo k velkému rozšíření tzv. dvojitých výpletů. Tato úprava výpletu měla za následek jeden důležitý aspekt. Dokázala velmi výrazně zvýšit rotaci 43

44 míčů a tím značně změnit účinnost do té doby využívaných úderů. Ovšem 1. října 1977 Mezinárodní tenisová federace tyto výplety zakázala, a v současné době se smí používat jen výplety dle aktuálních pravidel ( Vliv vývoje tenisové rakety na techniku Jak již bylo uvedeno, vývoj rakety za celou dobu od vzniku tenisu až do současnosti zaznamenal mnoho změn. Jelikož se v samotném počátku vzniku tenisu raketa nepoužívala, ale hrálo se rukou a později dřevěnými pálkami, můžeme říci, že už začátek používání raket a její vstup do hry v tenise bylo základním pilířem, od kterého se tento vývoj dále ubíral. Od vstupu rakety na světlo světa se toho v souvislosti s jejím tvarem příliš nezměnilo, a držela si ho prakticky až do minulého století, přesněji do jeho šedesátých let. Do té doby docházelo pouze ke změnám ve tvaru hlavy raket, kdy došlo k jejímu zkosení, ale v konečné fázi došlo k ustálení tvaru hlavy rakety, a to do jeho oválné formy. Již jsem se zmínil o tom, že původně se rakety vyráběly ze dřeva, zejména z kvalitního jasanového. Zhruba ve třicátých letech minulého století byly zahájeny pokusy o používání raket železných značky Dayton, které byly vyplétány ocelovými strunami, ale jejich využití nebylo možné pro jejich velkou hmotnost. Kovové rámy začaly potom převažovat nad rámy dřevěnými, to však probíhalo postupně a průběžně, což mělo za následek, že se oba typy materiálů používaly pro výrobu raket souběžně zhruba jedno desetiletí. Tyto změny v materiálech, ze kterých se rakety začaly vyrábět, i modernizace technologií, se podílely na následném vývoji techniky a ovlivnily úderovou techniku v tenise. Rakety získávaly na lehkosti, lepší ovladatelnosti, odolnosti a hráči díky tomu mohli hrát silnější údery s větší razancí. Ocelové rámy začala vyrábět v roce 1967 také firma Wilson, pocházející z Ameriky, která se doposud nevyskytovala na evropských trzích. Stejně jako Wilson používaly k výrobě kov i jiné firmy. V roce 1976 představil výrobce Spalding první raketu s hliníkovým rámem a nadměrnou velikostí hlavy, která se nazývala The Smasher. Tento rám měl jednu nevýhodu, protože při nepřesných úderech mimo střed docházelo k jeho deformaci. Přesto tato raketa dala základ následné výrobě raket s tužšími a pevnějšími rámy a také větší hlavou ( 44

45 V dnešní době jsou rámy raket neuvěřitelně lehké, a tím jsou rakety snáze ovladatelné. Právě s vývojem rakety mohlo následně dojít také k úpravě herní techniky tenisu, kdy lepší materiály a tím také dokonalejší rakety pomohly hráčům zlepšit účinnost všech úderů, které dnes na dvorcích používají. Nejznámějšími výrobci raket jsou v současnosti firmy značky Wilson, Head, Babolat, Prince, Yonex, Dunlop, Fischer atd. S dřevěnými raketami se dnes setkáme pravděpodobně jen někde v muzeu nebo v domácích sbírkách tenisových hráčů a nadšenců, ale v samotném repertoáru a výběru nabízeného zboží výrobců tenisových raket bychom je těžko hledali. Ve výrobě raket dnes nahradily dřevo různé druhy lehkých kovů a jeho slitin, a také různé typy umělých vláken, jako je například kevlar, grafit, titan, karbon apod. Pokud chtějí hráči sáhnout po nejvyšší kvalitě, jsou dnes k dispozici na trhu dražší tenisové rakety vyráběné z grafitu, který je následně navíc obohacován titanem nebo hliníkem. Obohacuje ze z toho důvodu, aby raketa získala na pevnosti. Kvůli dalším zlepšením konstrukcí rakety dochází k vývoji vlastních slitin, ke kterým se uchylují jejich výrobci (Langerová, Heřmanová, 2005). Všechny tyto změny ve výrobě raket, ke kterým došlo v průběhu jejich vývoje, vedly ke změnám v technice držení rakety, zvýšené agresivitě a razanci úderů. Pokud budeme chtít být konkrétnější ve vztahu úderové techniky a vývojem v držení rakety, tak k největším změnám došlo pravděpodobně u forhendu, ale také u dalších používaných úderů. Tyto nejdůležitější změny si popíšeme a přiblížíme v poslední části této práce. 6.2 Tenisový míč Je zřejmé, že bez použití tenisového míčku by tenis nebyl tenisem. Vždyť také samotnou podstatou tenisu je právě odehrání míče takovým způsobem, aby ho nemohl náš soupeř odehrát zpět, a my tak mohli získat herní převahu a následný bod. Proto je míč v tenise důležitou a nedílnou součástí hry. Jeho postupný vývoj určitým způsobem ovlivnil techniku úderů v tenise, a to zejména díky změně používaného materiálu, a z toho plynoucích specifických herních vlastností. Tyto dva aspekty se podílely hlavně na rozdílu v rychlosti a výšce odskoku míče, tomu museli hráči v průběhu vývoje tenisu přizpůsobit svou úderovou techniku, a celkově změnit svou hru. 45

46 6.2.1 Vývoj tenisového míče Tenisové míčky byly původně mnohem menší, než ty, které jsou vidět dnes. Vyráběly se z drobných kůžiček k sobě sešitých, a plnily se různým materiálem. V celém vývoji tenisu bychom mohli tenisové míče rozlišit na dva druhy dle materiálu, ze kterého se vyráběly, a to na míče kožené a na míče pryžové. V 15. a 16. století měly tenisové míčky daleko menší rozměry, než mají ty dnešní, a měly také daleko menší odskok, jelikož při prvotním způsoby hry se spíše házely nebo odpalovaly. Jejich odskok byl potřebný až v okamžiku, kdy hra měla podobný charakter dnešního tenisu. Při přechodu do různých míčoven, nebo na různá nádvoří, kde hra probíhala, bylo již jeho odskoku potřeba, a v okamžiku příchodu lawn-tenisu byl odskok přímo nezbytný, neboť se již hrálo na trávě. Tyto první míče se vyráběly z kůže, a většinou se měnil pouze materiál, kterým byly míče plněny. Tvrdost míčů se upravovala zpravidla utahováním této kůže, ze které byly vyráběny, jelikož byly plněny převážně měkkým materiálem, jako byla zvířecí srst, vlna nebo kusy látek. Až v 18. století se ve Francii objevil míč, jehož povrch byl sice stále kožený, ale uvnitř již bylo dřevěné jádro. V polovině tohoto století se také zavedla první jednotná norma pro tenisové míčky, jejich základ byl tvořen malým kamenem, který byl zabalený do zvířecí srsti nebo látky, a celý byl vložený do vlněného obalu. Výrazná změna ve vývoji tenisového míče nastala v roce 1844, kdy byla na svět Charlesem Goodyearem uvedena výroba z přírodního kaučuku, ze kterého se míče začaly vyrábět. Tyto míče vyráběné z gumy dosahovaly daleko lepšího odskoku, a měly daleko lepší herní vlastnosti než míče kožené. S postupným vývojem se pak míče začaly plnit plynem, švy nahradily lepené spoje, začaly se obalovat česanou přízí (Meltonem), která nahradila původně používaný flanel. Touto postupnou evolucí bylo docíleno podoby tenisového míče, jak ho známe dnes. Od roku 1986 bylo možno poprvé na turnaji ve Wimbledonu vidět žluté provedení míčků namísto klasických bílých. 46

47 6.2.2 Současný tenisový míč Dnešní podoba tenisových míčů je pevně standardizována a určena. Mezinárodní tenisová federace (ITF) každoročně vydává seznam, ve kterém se uvádí, jaký typ míčků je povolen používat na Fed Cupech, Davis Cupech a Grand Slamech (Jankovský, 2002). Moderní tenisové míče jsou tvořeny dvěma polokoulemi z gumy, nebo chceme-li duší, které jsou následně potaženy Meltonem a naplněné vzduchem nebo plynem podle typu, zda jsou tlakované nebo netlakované. Tento potah se navíc ještě kombinuje s dalšími syntetickými materiály jako je nylon nebo terylen s cílem dosáhnout vyšší trvanlivosti a výdrže výrobního materiálu. Tlakované míče mají proměnlivé herní vlastnosti, menší trvanlivost a měnící se natlakovanost, což má také vliv na hratelnost míče a jeho doskok. Oproti tomu netlakované míče si udržují stálý vnitřní tlak, který je shodný s okolní atmosférou. Odskok netlakovaných míčů se tak neodvíjí podle tlaku míče, ale od materiálu, ze kterého je vyroben při chemické výrobě kombinací přírodní a syntetické gumy. Při výrobě tlakovaných míčů se využívají dva způsoby. Prvním z nich je metoda využití dusíku, kdy tlak v jádru míče vznikne až po spojení jeho polokoulí. Druhý způsob využívá metody stlačeného vzduchu, kdy jsou obě polokoule míče vloženy do lisu, tento se vakuově uzavře a v okamžiku, než se obě polokoule míče slisují k sobě, je do nich pod vysokou teplotou a velkým tlakem zaveden stlačený vzduch. Netlakované míče jsou vyráběny pouze chemickým procesem, kdy je gumová směs vytvořena kombinací přírodního a syntetického kaučuku a obohacena dalšími přibližně desíti různými složkami, které jsou chemicky upraveny. Tyto chemikálie jsou namíchány v určitém poměru a díky tomu má každá z nich svou specifickou funkci, která zásadním způsobem ovlivňuje herní vlastnosti míče. Jedním z nejznámějších netlakovaných míčů je míč od firmy Tretorn. Tato švédská firma využívá při výrobě míče jedinečné technologie, jejímž základem je použití speciálního prášku při plnění míče. Výrobní technologie, nazývána jako Micro X, se vyznačuje plněním míčů nikoli vzduchem, jako u jiných míčů, ale vyplněním vnitřního prostoru míče zmíněným speciálním práškem. Výsledkem této technologie bylo dosažení vnitřního konstantního tlaku míče, dosažení neměnnosti tvrdosti míče a zabránění úniku vzduchu. Všechny tyto zmíněné skutečnosti zajišťují vysokou 47

48 stabilitu herních vlastností míče a v konečném důsledku prakticky nemožnost jeho zničení, bez ohledu na jeho vnější opotřebení. Tenisové míče můžeme dále dělit podle jejich využitelnosti, která vychází především z jejich hmotnosti a životnosti. Jedná se např. o míče tréninkové, které jsou trvanlivější, dále míče soutěžní, jež mají větší hmotnost anebo míče pro rekreační hráče tenisu, jejichž předností je delší výdrž, jsou lehčí a měkčí Rozměry a váha tenisového míče dle současných pravidel tenisu Průměr dnešních míčů je stanoven v rozmezí a toleranci od 6,35 až 6,67 centimetrů a jejich hmotnost je stanovena v rozsahu od 56,0 až 59,4 gramů. Odskok současných míčů se testuje na pevném podkladu, který je stanoven v rozmezí od 134,62 až 147,32 centimetrů, a to z výšky 254 centimetrů. Od roku 2002 jsou pravidly mezinárodní tenisové asociace (ITF) stanoveny tři základní typy míčů, které vzniky na základě testování v průběhu roků 2000 až Díky tomu byly míče rozděleny do kategorií dle typu určení pro jednotlivé typy povrchu tenisového dvorce na základě jejich herních vlastností na různých površích ( První rychlý typ míče, který v průběhu hry vykazuje při úderu nižší tření, se vyznačuje nižším odskokem a má za cíl urychlení hry. Jeho využití je převážně na pomalém antukovém povrchu. Druhý středně rychlý typ míče je využíván na pomalých a středně rychlých površích a poslední pomalý typ míče je určen pro velmi tvrdé a rychlé povrhy, jako je tráva nebo beton. U posledního zmíněného typu míče je rozdíl ve větší velikosti průměru oproti dvěma předchozím, který činí přibližně 7 až 8%, čímž se zvýšila jeho celková plocha. Tento míč vykazuje větší úhel odskoku a hráči je poskytnut delší časový interval pro jeho reakci a následné odehrání. Z tohoto důvodu je tento míč doporučen pro zpomalení hry. 6.3 Změny v technice forhendu Na začátku dvacátého století, kdy se tenis neustále vyvíjel, byli hráči, pro které byl už v této době forhend silnou zbraní. Byl to zejména Bill Tilden, Bill Johnston, Fred Perry nebo Jack Kramer ( Tenis se neustále vyvíjel a zrychloval, a tím se zdokonalovala také úderová technika všech hráčů. V sedmdesátých letech vynikal svým silným forhendem Björn Borg, 48

49 z našich tenistů to byl Ivan Lendl, jehož forhend byl v té době na okruhu obávaným úderem všech jeho soupeřů. Aby se mohli hráči přizpůsobit změnám ve vývoji tenisu, museli neustále zdokonalovat svou úderovou techniku, a to zejména tím, že u mnoha z nich došlo ke změně v držení rakety. V období vzniku tenisu a i mnoho let poté se nejvíce u forhendu využívalo základního kontinentálního držení nebo občas držení východního, kdežto později se začalo využívat polozápadní nebo západní držení. Podle sledování obrazových materiálů si můžeme provést porovnání se současným moderním forhendem a popsat si, k jakým změnám v technice provedení u tohoto úderu došlo Forhend v minulosti Na jednom ze starších snímků, kde je zobrazen anglický šampion Dr. Joshua Pim, z Irska z roku 1890, si můžeme pro představu ukázat, jak nedokonalý a pro nás dnes úsměvný byl herní projev hráčů na dvorci.(obr. 12) a na dalším zobrazení forhend z první poloviny dvacátého století. (obr. 13). Obr. 12: Dr. Joshua Pim při hře v Irsku v roce 1890 (zdroj: Obr. 13: Forhend z padesátých let 20. století (zdroj: 49

50 Díky jednomu z nejstarších videozáznamů z Wimbledonu z roku 1924, ze kterého jsem se postupně pokusil vytvořit snímky jednotlivých úderových fází, si můžeme ukázat techniku forhendu z této doby, v podání tenistů Reného Lacosty a Jeana Bolotry. Již od prvního okamžiku jsou jasně vidět čitelné rozdíly v úderové technice i v držení rakety, zejména pak úchop držadla, který je posazen výše, a ne na jeho konci, jak vidíme u dnešních hráčů. První fáze (obr. 14), a to příprava k úderu (nápřah), nebyla v této době u takto hrané techniky prováděná dostatečně včas, a začínala velice pozdě skoro v okamžiku dopadu míčku na dvorec, a ne ještě před dopadem, jak se provádí dnes. Paže s raketou nebyla tolik natažená, a byla více pokrčená v lokti. Na následujícím obrázku (obr. 15) je vidět provedení této fáze u jiného hráče, a to Jeana Bolotry. V porovnání s dnešním tenisem je zde vidět rozdíl v postoji, kde můžeme spatřit malé pokrčení dolních končetin v kolenou, dále nedostatečný nápřah rakety, a velmi nízko posazenou levou ruku, působící staticky před tělem. Obr. 14: Příprava k forhendu (a) (zdroj: a) Obr. 15: Příprava k forhendu (b) ( b) 50

51 Zásah míče (obr. 16) je ve srovnání s dnešním forhendem více za tělem, a nutí tak hráče k pohybu vzad. Ze snímku je patrné, že právě díky nedostatečné a opožděné přípravě k úderu, a pozdějšímu provedení nápřahu nemá hráč dostatek času pro odehrání. Tím je nucen před úderem couvat, aby míč zasáhl alespoň zčásti před tělem. Na snímku není místo zásahu míče dostatečně čitelné, proto je vyznačeno, ve kterém místě byl míč udeřen. Obr. 16: Bod zásahu míče u staršího forhendu (zdroj: Fáze protažení (obr. 17) nebyla v té době dokončená, jak vidíme u současného forhendu. Videozáznam při přehrání zobrazuje, můžeme říci, až cílené zastavení ruky před tělem, a nedokončení protažení, které je oproti dnešní technice forhendu jednou ze základních chyb vyskytujících se při nácviku. Obr. 17: Fáze protažení u staršího forhendu (zdroj: Níže je zobrazena pro srovnání také ukázka správného provedení jednotlivých fází současné úderové techniky forhendu (obr. 18), a následně také ukázka provedení současného forhendu (obr. 19). 51

52 Obr. 18: Správné provedení úderových fází u forhendu (Jankovský, 2002) Obr. 19: Ukázka současného forhendu (zdroj: Až na opravdu světlé výjimky hraje v současné době převážná většina tenisových hráčů a hráček forhend jednou rukou. V minulosti byl prvním hráčem, který hrál obouručným forhendem, Pancho Segura (obr. 20), anebo také Fabrice Santoro. U žen byla tímto obouručným forhendem známá Monika Selešová, anebo donedávna ještě hrající francouzská tenistka Marion Bartoliová. Obr. 20: Pancho Segura (obouručný forhend) (zdroj: 52

53 6.3.2 Moderní forhend Forhend dnešních tenistů je ve srovnání s hráči z minulosti daleko rychlejší a agresivnější, a díky nejnovějším technologiím je tato rychlost dokonce i měřitelná. Do roku 2007 byl držitelem dosud nejrychlejšího naměřeného forhendu francouzský tenista Gaël Monfils, který v utkání proti Marcusi Baghdatisovi zahrál forhend rychlostí 190 km/hod. Tento rekord překonal na US Open v roce 2011 americký tenista James Blake, který odehrál forhend rychlostí 201 km/hod, a dosud tato rychlost nebyla překonána ( Mnoho hráčů dnes ve srovnání s minulostí hraje forhendové údery, kdy je míč odehrán s velkou horní rotací. Pro tyto účely se forhendové držení tomuto trendu přizpůsobilo, a vzniklo tak ještě několik způsobů odlišných držení, právě pro účely odehrání s mírou potřebné rotace míče. Podle moderních výukových metod je při forhendovém držení raketa uchopena tak, že vrchol úhlu palce a ukazováku se nachází na horní plošce držadla rakety. Při forhendovém držení se pak může postupným přehmatáváním poloha tohoto úhlu směrem doprava měnit podle typu forhendu, který hráč při své hře používá, a to převážně v závislosti na míře horní rotace míče. Čím více se poloha úhlu mění směrem doprava, tím extrémnějšího forhendového držení je dosaženo. Díky změnám ve vývoji raket došlo ke změnám hlavně v technice držení forhendu. U tohoto typu úderu byl ve srovnání se starší technikou jednou z nejdůležitějších změn, přechod z původního kontinentálního a východního držení, na držení polozápadní až západní. Tento fakt je významný, jelikož ovlivňuje nejen pohyb při úderu, ale i míru rotace míče, a směr protažení úderu. Pro srovnání je níže zobrazeno a popsáno technické provedení současného forhendu Změna na polozápadní a západní forhendové držení Pro oba typy úderů, jak pro forhend i bekhend, se dnes používá tzv. západní držení, nazývané také někdy jako držení kalifornské. Toto držení umožňuje hráčům snáze udeřit míč s velkou horní rotací (topspiny), naproti tomu je nemožné s tímto držením zahrát forhend jako plochý. Toto držení je jedním z faktorů, které změnily techniku úderu forhendu i bekhendu v průběhu vývoje tenisu. V dnešním moderním tenise využívají špičkoví hráči západní nebo polozápadní držení, na rozdíl od původního východního, kdy je mezi nimi určitá odlišnost, jak můžeme 53

54 vidět a porovnat na obrázku níže (obr. 21). Forhend se v tomto případě hraje v otevřeném postavení, a úderová plocha je v celé fázi úderu mírně zavřená. Tělo by mělo být těsně před provedením úderu v dokonalé rovnováze, a váha je přenášena do dráhy rakety. Jedná se o takový způsob uchopení rakety, kdy je dlaň ruky ještě více na šikmé nebo ještě dále na pravé boční ploše držadla, a tím je véčko posazeno více na pravé horní straně držadla rakety. Tento způsob držení se dnes využívá zejména při extrémně liftovaných úderech, kdy hráči udělují míčům vysokou míru rotace. Jeho nevýhodou je obtížná možnost nízko odskakujících míčů (Langerová, Heřmanová, 2005). Provedení forhendu se starším držením východním a držením západním se poněkud liší, stejně tak jako např. forhend se spodní rotací. Ať už hráč používá to či ono držení, je velmi důležité, aby byl schopen zahrát pokud možno útočný forhend, stanovil si sám útočnou zónu a zvládnul specifickou práci nohou. Velmi důležité je u tohoto typu úderu udržet tělo v rovnováze, čehož je docíleno širokým otevřeným postavením. U dřívějšího typu forhendu nebylo postavení tak stabilní, poloha nohou nebyla dostatečně od sebe, a postavení bylo spíše uzavřené. Do své současné moderní podoby se samozřejmě forhend dostal postupným vývojem. a) b) c) Obr. 21: Polozápadní (a), západní (b) a východní (c) držení u forhendu (zdroj: Změny v technice bekhendu Ať už drží hráč raketu při bekhendu jednoruč nebo obouruč, opět má každá z těchto variant své výhody, a naopak nevýhody podle herního stylu jednotlivých hráčů. Pro začátečníky je použití techniky při hraní bekhendu obouruč snazší, a naučí se ho většinou mnohem rychleji, než kdyby používali techniku jednoruč (Linhartová, 2009). 54

55 Jak jsme si již výše uvedli v kapitole týkající se základního držení v tenise, tak při bekhendovém východním držení je vrchol úhlu, který tvoří palec a ukazovák, umístěný na levé hraně horní plošky držadla rakety. U praváků při držení obouruč drží hráč pravou rukou spodní okraj držadla, a levou rukou uchopí držadlo těsně nad pravou (Jankovský, 2002). Stejně tak jako forhendového držení se i držení pro bekhend postupně s vývojem tenisové hry měnilo až do současné podoby. Se změnou techniky u tohoto úderu, která nastala vlivem postupného zrychlování, přišly po klasickém východním držení i údery s horní rotací, a stejně jako u forhendu, se i bekhendové držení začalo dělit podle míry potřebné rotace na polozápadní a západní. Touto změnou se upravovalo držení takovým způsobem, aby bylo co nejvhodnější pro provedení konkrétního typu úderu a s potřebnou rotací Bekhend v minulosti Z pozorování starších obrazových záznamů můžeme jednoznačně potvrdit, že v minulosti převládaly bekhendové údery se spodní rotací, a nebyly v tomto případě hrány přímé údery nebo údery s horní rotací, jaké známe dnes. Pro porovnání rozdílů v technice provedení jednoručného bekhendu v minulosti, a současného jednoručného bekhendu, použijeme opět video z Wimbledonu z roku Jednotlivé snímky nám opět ukáží a zobrazí rozdíly v jednotlivých fázích provedení úderu, a ty můžeme porovnat s moderním provedením současného bekhendu. Níže je zobrazena (obr. 22) přípravná fáze (nápřah) přímého jednoručného bekhendu, ve dvou různých okamžicích provedení, vždy jedním a tím stejným hráčem. U prvního provedení je vidět částečné vytočení těla, ale u druhého toto vytočení chybí, a je vidět pouze vytočení ramen. V současném tenise, a v moderní tenisové výuce techniky jednoručného bekhendu, je nedostatečné vytočení těla jednou ze základních chyb v technice provedení. Vytočení těla je dnes vyžadováno, a pro správné provedení je nezbytné, zejména při dokončení nápřahu. Pokrčení hrající paže je až příliš velké, moderní technika dnes vyžaduje pokrčení paže mírné. Shodné s dnešním provedením je zvednutí hrající paže do výše ramen, docílení pozice hlavy rakety na úrovni hlavy hráče, a také přidržení rakety nehrající paží v krčku. 55

56 Obr. 22: Přípravná fáze (nápřah) u staršího bekhendu (zdroj: Úderová fáze (obr. 23) je v tomto provedení vykonána podle dnešní moderní techniky nedostatečně efektivně. Je provedeno vykročení levou, nikoli jak je dnes uváděno, pravou nohou. Hráč neodehrává úder dostatečně včas, což má za následek, že se míč dostává velmi vysoko. Fáze pak postrádá moment klesání rakety pod míč a pod zápěstí, úder je tak odehrán vysoko před tělem, a z tohoto důvodu hráč nemůže udělit úderu potřebnou razanci, jako vidíme u dnešních hráčů. Chybí akcelerace paže i celého těla do úderu, a zásah míče není proveden ideálně před přední nohou. Plocha rakety při úderu není kolmá, ale je otevřená, a dochází tak spíše k udělení spodní rotace míče bez razance úderu. Je zde absence dostatečného propnutí hrající paže, a chybí protipohyb nehrající paže, který známe z moderního provedení. Obr. 23: Úderová fáze u staršího bekhendu (zdroj: Při popisu poslední fáze protažení (obr. 24) staršího jednoručného bekhendu jsem použil snímky ze dvou různých videozáznamů dvou různých hráčů. Využil jsem jich více z důvodu nízké kvality, abych mohl dostatečně znázornit, a alespoň částečně představit techniku provedení z tohoto období. Následně také pro představu zobrazuji tuto fázi na učebnicové fotografii R. F. Dohertyho (obr. 25). 56

57 Obr. 24: Fáze protažení u staršího bekhendu (zdroj: Obr. 25: Reginald Frank (Reggie) Doherty (zdroj: U této poslední fáze můžeme spatřit rozdíly, které ve srovnání s dnešní technikou můžou být označovány za chybu v provedení, a které vychází již z odlišností v provedení nápřahu i v postavení při úderu. V konečném důsledku dochází k nestabilnímu postavení hráče, a podle dnešní moderní techniky, k nepříliš ideálně provedenému úderu, i když v této době to nebylo nic neobvyklého. Jelikož technika tohoto úderu i technika obecně byla v minulosti velmi individuální, a každý hráč měl na dvorci odlišný herní projev, je i tato poslední fáze u hráčů rozdílná, bohužel však ve srovnání s dnešní technikou chybná. Z posledních dvou snímků je patrné, že ve fázi protažení hráčům chybí stabilita. Podle dnešních výukových metod má mít hráč při úderu stabilní postoj se správným umístěním těžiště. U jednoručného bekhendu se při protažení hlava rakety pohybuje 57

58 vzhůru, a je umístěna za zápěstím. Celá horní polovina těla následně dokončuje přetočení zpět do čelního postavení. Je nutné, aby bylo tělo drženo ve vertikální poloze a hráč udržel hlavu v klidu, a díky tomu tělo v potřebné rovnováze (Crespo, Miley, 2001) Přechod z jednoručného bekhendu na obouručný V minulosti se bekhend hrál jednou rukou a převažovalo kontinentální nebo základní východní držení. Dnes však naopak převážná většina hráčů a hráček hraje bekhend držením obouruč. Právě jednoručný bekhend je také jedním z viditelných ukazatelů, který nám znázorňuje, jak se tenisová technika v průběhu vývoje měnila. Mezi tenisty jeho využití klesá ve srovnání s bekhendem obouručným, který se dnes používá nejčastěji. Až do 70. let 20. století byl obouručný bekhend vidět u hráčů spíše ojediněle, a využíval se převážně bekhend jednoručný. Přibližně ve 30. letech se objevili s obouručným bekhendem první trochu více významní tenisté, a to John Bromwich a Vivian McGrathová, ale opravdový rozmach zažil až opravdu v roce 1974, který je jakýmsi průlomovým rokem v jeho používání ( Právě přechod z držení jednou rukou na obouručný bekhend je zásadní změnou v technice provedení u tohoto typu úderu. Obouručné bekhendové držení má několik výhod. Jednou z nich je daleko lepší, jednodušší a rychlejší zvládnutí této úderové techniky, a to zejména u začátečníků nebo malých dětí. Další nespornou výhodou tohoto typu držení je lepší kontrola úderů, a tím i odehrání míče, jelikož raketu kontrolují obě ruce, a díky tomu může hráč dosáhnout lepší přesnosti a úderové jistoty (Linhartová, 2009). Držení obouruč také umožňuje hrát tenistům úder agresivněji s vyšší tvrdostí úderu, protože je při tomto provedení optimálně využívaná rotace horní poloviny těla a boků. Obouručný bekhend umožňuje hráčům snadněji odehrát vysoké míče, a to i před nejvyšším bodem, a dává jim možnost zahrát například křižné míče i při jeho pozdějším zásahu. Díky tomuto typu držení mají hráči vyšší úspěšnost na riternu, jednak z toho důvodu, že mohou provést snadněji nápřah, a také díky tomu mohou lépe kontrolovat raketu. Ve vztahu k soupeři je tento způsob provedení úderu výhodný tím, že se vyznačuje menší čitelností směru úderu. Jak jsem již výše uvedl, o tuto změnu se zasloužili v minulosti dva tenisté, oba vítězové Wimbledonu, a to Jimmy Connors a Björn Borg (obr. 26), kteří jako první mezi 58

59 profesionálními tenisty začali používat obouručný bekhend. Tato změna se datuje od roku U žen obouručným bekhendem vynikala americká tenistka Chris Evertová, jež byla v roce 1971 nejmladší hráčkou, která postoupila do semifinále dvouhry na US Open, a právě její styl hry a technika byly založeny na velmi přesných úderech od základní čáry s nejsilnějším obouručným bekhendem. Björn Borg navíc už v té době tento úder ještě více zdokonalil, neboť při něm začal používat vysokou míru horní rotace. Obr. 26: Borgův obouručný bekhend (zdroj: Moderní bekhend Současný moderní bekhend se ve srovnání s minulostí, kdy se využívaly hlavně údery se spodní rotací, vyznačuje zejména využitím agresivních úderů s horní rotací, a to u jednoručného i u obouručného provedení. Tím, jak se tenis ve srovnání s minulostí zrychlil, stoupl požadavek na výkonnost hráčů a účinnost jejich úderů, a proto se tomu musela přizpůsobit i úderová technika. Stejně jako u forhendu se proto upravilo držení rakety, a došlo k přechodu na polozápadní a západní držení, a to právě z důvodu používání vysoké horní rotace. Za začátek moderní techniky se mnohdy považuje právě období od roku 1974, kdy se začal používat obouručný bekhend, protože do té doby se používal, a to i ve výuce převládající jednoručný bekhend. Doposud to byla spíše samostatná aktivita hráčů, kteří obouručný bekhend využívali. Schönborn (2008) v literatuře uvádí svou myšlenku, že do budoucna bude obouručný bekhend ovládat tenis na vrcholové úrovni, a dokladuje to statistikou mládeže 59

60 mistrovství Evropy do 14 let, kde údajně obouručný bekhend při hře využívá 93% všech zúčastněných hráčů. I přesto, že dnes mezi tenisty převažuje obouručný bekhend, je jednoručný bekhend stále velmi efektivní, a v podání takových talentovaných hráčů, jako jsou Wawrinka nebo Federer, je nesmírně silnou zbraní. Jen pravděpodobně díky tomu, že se v posledních letech stal tenis mnohem fyzicky náročnější, a stoupl požadavek na lepší výkonnost hráčů, se obouručný bekhend dostal do převahy oproti jednoručnému. Jak je vidět níže na zobrazeném grafu (obr. 27) počtu získaných grandslamových titulů, tak od 70. let 20. Století, až přibližně do roku 2000, nebylo možné s určitostí říci, zda bylo z pohledu tenisových šampionů úspěšnější používání jednoručného nebo obouručného bekhendu. Vyplývá to zejména ze skutečnosti, že se o počty těchto titulů dělili ve zmíněném období rovnoměrně tenisté využívající oba typy držení. Od roku 2000 až do roku 2014 je však z grafu zřejmé, že úspěšnější byli hráči používající obouručný bekhend. To by mohlo vést k úvaze, že díky tomu, jak se tenis zrychlil, a stal se agresivnějším, také stoupla potřeba hráčů využívat údery, které jim pomohou zdokonalit a přitvrdit jejich hru. Mezi tyto údery obouručný bekhend jednoznačně patří, i když jsou dnes i na předních místech tenisového žebříčku hráči, využívající jednoručný bekhend, který je plně konkurence schopný obouručnému bekhendu jiných špičkových tenistů. Obr. 27: Srovnání počtu získaných grandslamových titulů u hráčů využívajících jednoručný nebo obouručný bekhend (zdroj: 60

61 Pro zajímavost cituji překlad z jednoho anglického internetového zdroje, kde je uvedeno vyjádření předního amerického tenisového trenéra Nicka Bollettieriho, který řekl, že:.. Neúspěšnost Rogera Federera v tomto období spatřuji v přirozeném omezení vyplývající z jeho klasického stylu hry, který je však schopen vyrovnávat svým výjimečným talentem, a kdyby Roger používal obouručný bekhend, byl by ještě mnohem úspěšnější ( I přes jeho tvrzení však zůstává otázka: byl by schopen Roger Federer získat 17 grandslamových titulů opravdu jen díky přechodu na využívání obouručného bekhendu?! Změna na polozápadní a západní bekhendové držení Podle aktuálního světového tenisového žebříčku ( jsou dnes v první desítce dva tenisté, kteří používají jednoručný bekhend, a to Stanislas Wawrinka a Roger Federer. Do dvacátého místa je to pak dále Richard Gasquet, Grigor Dimitrov a Feliciano Lopez. To je v průměru čtvrtina hráčů z top twenty, která při hře využívá jednoručný bekhend. Tento fakt nám nemůže s určitostí říci, zda se jedná o návrat jednoručného bekhnedu jako v minulosti, ale je zřejmé, že od sedmdesátých let dvacátého století, kdy přišel masový nástup obouručného bekhendu, se začal tento typ držení opět rozšiřovat. Z dalších špičkových hráčů jednoručný bekhend využívají např. Tommy Haas, Nicolas Almagro, Viktor Troicki nebo Tommy Robredo. Ať už používají tito špičkoví hráči jednoručný nebo obouručný bekhend, je u většiny z nich rozšířené polozápadní a západní držení, které jim umožňuje hrát údery s velkou mírou horní rotace. Roger Federer (obr. 28) nebo Grigor Dimitrov využívají právě tento způsob držení, oproti tomu čerstvý držitel letošního titulu z French Open, Stanislas Wawrinka, používá téměř klasické východní držení., ač se jedná o jednu generaci tenistů, kteří spolu hrají ve stejné době. Obr. 28: Bekhend Roger Federer (zdroj: 61

62 6.5. Topspin Topspin je úder, který je znakem a fenoménem současného moderního tenisu. Jeho příchod významně změnil úderovou techniku, a tím i celkovou podobu herního projevu mnoha tenisových hráčů. Jedná se o úder, při kterém míč získá záměrnou a silnou horní rotaci. Hraje se jako úder od základní čáry i jako útočný míč ze středního pole, a to hlavně u forhendu, protože tento způsob odehrání umožňuje provést agresivní úder s velkou jistotou. Kromě toho se topspin používá jako účinné prohození (Scholl, 2002). Všechny jednotlivé fáze provedení topspinového úderu (obr. 29) mají drobné odlišnosti ve srovnání se základním forhendovým úderem, a to zejména z toho důvodu, že se jedná o úder, kdy je potřeba docílit vysoké rotace míče oproti klasickému přímému forhendu. U forhendového topspinu se úder hraje spíše v otevřeném postavení, a u bekhendového spíše bokem. Pohyb rakety je při tomto typu úderu veden zdola nahoru. Dráha letu míče je vyšší a rotace, která je míči udělena, má za následek jeho rychlejší, a hlavně vyšší odskok. Ve srovnání s klasickým forhendem je nápřah u topspinu více strmý. Po celou dobu nápřahu, až do zasažení míče, je úderová plocha rakety vedená ve více uzavřené poloze. V okamžiku zásahu míče se raketa narovnává do svislé polohy, a při pohybu rakety směrem nahoru se současně mírně uzavře zápěstí (Scholl, 2002). Dokončení samotného úderu a jeho protažení by mělo správně směřovat směrem nahoru k levé polovině těla, a to velmi příkře. Při tomto protažení se tedy správně raketa dostává pohybem shora dolů směrem vpřed, a končí většinou ve výšce hráčových ramen (Crespo, Miley, 2001). Obr. 29: Úderové fáze u topspinu (Scholl, 2002) Co se týká forhendu, obecně platí, že pro jeho základní provedení existuje pouze jeden správný způsob a forma, jak tento úder zahrát. Ve srovnání s topspinovým forhendem 62

63 však existuje několik úderových variant, které se liší právě v jednotlivých fázích provedení, ať už se týká nápřahu (obr. 30), odlišné úderové fáze (obr. 31), nebo rozdílného protažení (obr. 32) (Scholl, 2002). Obr. 30: Odlišný nápřah u topspinového forhendu se zvednutým loktem (Scholl, 2002) Výše zobrazený nápřah se liší v absenci provedení smyčky s raketou v horní části oblouku, namísto toho je provedeno zvednutí loktu nahoru, a smyčka je provedena až v okamžiku vedení rakety ve spodním oblouku (Scholl, 2002). Obr. 31: Odlišná úderová fáze u topspinového forhendu s vytočením předloktí (Scholl, 2002) U tohoto odlišného provedení úderové fáze není poloha zápěstí tak zavřená, a je více otevřená. Úderová plocha rakety je mírně zavřená, a v okamžiku zásahu míče provádí předloktí vytočení podél své osy dopředu ve směru úderu. Loket se následně zvedá, což má za následek pokles ruky, a tím také i zkrácení protažení (Scholl, 2002). Obr. 32: Odlišná fáze protažení za pravé rameno u topspinového forhendu (Scholl, 2002) 63

64 Tuto variantu provedení volí hráči zejména v tísňových situacích, kdy jsou nuceni hrát míč za běhu, a z pohledu taktiky spíše v defenzivě. Týká se to zpravidla nízko zasažených míčů letících podél čáry, kdy je hráč protihráčem vytlačen z dvorce, a je nucen odehrát úder v tísni. Loket se při tomto způsobu zvedá nahoru ve směru úderu, vedení rakety je krátké směrem k horní části levého ramene. Vedení je však předčasně ukončeno díky zvednutí hlavy rakety, a to otevřením zápěstí směrem kolmo nahoru až za pravé rameno (Scholl, 2002). V moderním tenise se dnes můžeme setkat s tímto úderem u všech špičkových hráčů, jen se liší v individuálním provedení. Tyto rozdíly můžeme spatřit právě ve výše popsaných odlišnostech provedení. Jak jsem se již zmínil, v sedmdesátých letech byl ve spojitosti s údery s horní rotací fenoménem Björn Borg, o němž se říká, že jeho údery byly vlastně předchůdci topspinu. Dnes těmto úderům a topspinu jednoznačně kraluje španělský tenista Rafael Nadal, a říká se, že v současném žebříčku není tenista s lepším topspinovým forhendem, než má právě Rafael Nadal. Nadalovy topspiny okomentoval jeden z bývalých špičkových tenistů John McEnroe slovy:. Když proti němu hrajete, působí to, jako by vás doslova tlačil dozadu. A klidně můžete stát dva metry za základní čarou. Viděl jsem ho trénovat a říkal jsem si: Jak ho někdo může porazit? ( Vědci i tenisoví odborníci se velmi často zabývají mírou rotace, kterou jsou schopni tenisté míči při úderu udělit. Na základě vědeckých měření bylo zjištěno, že například Pete Sampras a Andre Agassi ve své době hráli základní údery, které měly přibližně 1800 otáček za minutu, kdežto Roger Federer je hraje s rotací v průměru 2500 až 2700 otáček za minutu. U Rafaela Nadala však tato hodnota dosahuje až neuvěřitelných 3200 otáček za minutu, čímž si drží jednoznačné prvenství ( U úderů s využitím rotace míče je dnes také velmi často k vidění tzv. lift. Jedná se stejně jako u topspinu o úder s horní rotací, který však ve srovnání s ním postrádá na agresivitě, a je hrán s menší razancí. Tento způsob odehrání míče se využívá zejména u volejů a nabíhaných forhendů. V minulosti se jednalo spíše o obranný typ úderu, ale v současném moderním tenise ho většina hráčů využívá právě při zmíněném nabíhaném 64

65 forhendu, jako útočnou variantu úderu. Dnes hraje většina hráčů liftované údery, zejména forhend, s podobnou, ne-li stejnou razancí a agresivitou, jako hrají forhend nebo topspin. Údery s rotací se samozřejmě nepoužívají pouze u forhendu, ale také u bekhendu nebo liftovaného voleje. Například v šedesátých letech 20. století byl Rod Laver prvním tenistou, který v té době začal používat topspinový lob (Kirchner, Žofka, 2012) Změny v technice podání Podání, kterému se také často nazývá jako servis, je jedním ze základních úderů v tenise. Jedná se o úder, kterým se míč uvádí do hry, dle pravidel tenisu střídavě z pravé a levé strany dvorce podávajícího hráče. Podání musí hráč umístit do pole na podání, a podává se tak dlouho, dokud neskončí hra (Linhartová, Koromházová, 2008). V minulosti, a v době, kdy tenis vznikal, bylo podání spíše jen činností, kdy se uvedl míč do hry, a samotná hra mohla vůbec začít. Až pozdějším vývojem tenisové techniky, ale i vývojem tenisového vybavení, a změnou povrchu dvorců, došlo v souvislosti se všemi těmito změnami i ke změně u podání. Tím, jak se tenis měnil, nabýval na agresivitě a razanci, a výkonnost hráčů se vyrovnávala, bylo potřeba v samotné hře získat něco, co by hráčům usnadnilo snadněji získávat body a porážet soupeře. Meruňka (1965) už ve své literatuře z 60. let uvádí, že moderní tenis se zakládá na útočné taktice, a cílem této taktiky je získání co nejrychlejšího bodu v utkání. Díky tomu se stalo podání jediným možným prostředkem, kdy může samotný hráč získat tímto způsobem rychle přímý bod ze hry, a ještě bez účasti soupeře, a to z toho důvodu, protože se jedná o jediný úder, jehož provedení i samotná příprava je jen na vlastním provedení podávajícího hráče. Tento názor se zachoval a platí i dnes, a v současném tenisovém žebříčku známe spoustu špičkových hráčů naplno využívajících svého dělového servisu, který je pro ně jednou z nejsilnějších zbraní v utkání (např. Milos Raonic, Ivo Karlovic, John Isner atd.). Důležitost podání se vyznačuje samotným faktem, že bez něj nemůže být jednak rozehra vůbec zahájena, a dále je podání specifické tím, že je v mnoha případech úderem rozhodujícím, a to zejména s přihlédnutím na jeho razanci a umístění. Dnes je z pohledu tenisové taktiky i strategie velmi důležité pro každého špičkového 65

66 a profesionálního hráče, aby si své podání udržel. Dobré a kvalitní podání zajišťuje hráči možnost získat převahu od okamžiku samotného zahájení rozehry, protože umožňuje hráči asi v padesáti procentech z celkového počtu rozeher ihned zaútočit, což v případě slabého podání není možné, a naopak je nutné v tomto případě počítat s útokem soupeře (Brown, 1995). Tím, jak se podání postupně vyvíjelo, a získávalo si tak na důležitosti v souvislosti s požadavkem na jeho maximální využití v samotném utkání, muselo dojít nutně k úpravě techniky a jeho celkovému provedení. Došlo ke změně jak v postoji při přípravě na podání, tak v držení rakety, a také v samotném úderu do míče. Srovnání provedení podání v minulosti se současným moderním provedením si opět představíme díky analýze starších videozáznamů a fotografií ze začátku 20. století, s využitím obrazového materiálu z dnešní doby Podání se řadí v tenise mezi údery nejnáročnější na technické provedení. Jedná se o děj, kdy hráč nadhazuje míč do výšky nad sebou, a raketou jej následně udeří směrem odshora dolů. Při podání se úder paže dělí do čtyř fází (dolní nápřahový oblouk, smyčka za zády, vlastní úder, zakončení úderu). Jedná se o složitý pohyb, který musí být prováděn s velkou pečlivostí. Z tohoto důvodu můžeme vidět při sledování tenisových zápasů, jak je nutná a potřebná vysoká koncentrace hráčů pro vykonání tohoto úderu. Podání se také rozlišuje podle toho, jak je míč hráčem zasažen. V případě přímého podání je míč udeřen bez rotace, kdežto liftované podání má rotaci horní, boční nebo kombinovanou. Podání se může provádět dvěma způsoby, a to zaprvé způsobem nad hlavou, za použití tzv. smyčky, v tomto případě se jedná o horní podání. Druhým způsobem je provedení forhendovým úderem zespodu, ale toto dolní podání se používalo v úplných začátcích tenisu, a u současných hráčů ho už vůbec neuvidíme. Jeho použití je spíše raritou nebo úsměvným momentem v utkání Podání v minulosti V úplném počátku tenisu, kdy hra byla pomalá a nebyla tak agresivní, se podání provádělo pouze zespodu. Velmi brzy se však objevila technika podání, kdy se míč nadhazoval nad hlavou, a začalo se podávat shora. Tato změna přišla pravděpodobně v době, kdy se začaly hrát turnaje ve Wimbledonu, tzn. ještě na konci 19. století. Na vývoji techniky podání se v té době podíleli zejména bratři Renshawovi, kteří se snažili upravit techniku podání tak, aby bylo podání silnější a útočnější, což bylo 66

67 vhodné pro tehdy preferovanou útočnou taktiku hry servis-volej. Začalo se také velmi brzy používat podání s rotací, o to se zejména zasloužili tenisté D. F. Davis a P. F. Hedow (Lichner, 1985). Je zřejmé, že technika podání v minulosti se od techniky v současnosti, kterou můžeme vidět u dnešních tenistů, liší hlavně ve způsobu, který má vliv na rychlost, razanci i na míru rotace. Po celou dobu vývoje hráči prováděli individuálně korekci svého podání, a na základě těchto poznatků a úprav mohla vzniknout obecná základní technika, která obsahuje pravidla určující správné provedení podání. Tato technika se nadále vyvíjela, a díky tomu se pak začalo používat kromě přímého podání i podání s rotací, které dnes vidíme u všech špičkových tenistů. Na obrázcích níže si opět ukážeme některé rozdíly, které nám umožní porovnat techniku podání v minulosti a techniku současnou. Pro ukázku techniky podání v minulosti jsem použil jeden z nejstarších videozáznamů instruktážního videa nácviku podání z roku 1919 (obr. 33), na němž je zachycen australský tenista Gerald Patterson. Z tohoto videa jsem vytvořil několik snímků, na nichž jsou vidět jednotlivé sekvence techniky provedení servisu. Obr. 33: Ukázka horního podání v minulosti (zdroj: Pokud budeme mluvit o držení rakety při přímém podání, tak bylo v minulosti obdobné, jako se používá dnes. Většinou se používalo kontinentální držení. Toto držení se začalo měnit až v okamžiku, kdy hráči začali u podání využívat rotace, a tomu také museli přizpůsobit držení rakety. V tomto případě je hráči používáno bekhendové držení, anebo více extrémní forhendové držení. Nejvíce rozdílů v technice provedení u podání v minulosti můžeme díky zobrazeným snímkům spatřovat v základním postavení pro podání, a pak také u nadhozu. Dříve hráči stáli při podání s nohama příliš blízko sebe, neprováděli dostatečné pokrčení v kolenou, 67

68 a celý postoj působil velmi staticky. Starší technika také postrádala potřebnou rotaci trupu. Z videozáznamu z roku 1924 jsem na ukázku techniky podání z tohoto období použil snímek Jeana Borotry, a poté z videozáznamu z roku 1934, snímek tenisty Freda Perryho. Níže jsou zobrazeny (obr. 34) na ukázku postoje hráčů před podáním. Zaměřil jsem se na tuto část fáze podání z toho důvodu, protože jsem sledováním mnoha starších záznamů z tohoto období zjistil, že právě postoj před podáním, a následný nadhoz míče, byl v té době velmi odlišný ve srovnání s postojem současných hráčů. Jak jsem se již výše zmínil, tak opět můžeme vidět odlišnost v nedostatečném pokrčení dolních končetin v kolenou a celkový postoj tak působí velmi staticky a křečovitě. Ze snímků je patrné, že chodidla měli hráči stejně jako dnes vzdáleny od sebe přibližně na šířku ramen, jejich poloha se však v mnoha případech liší od polohy, která je stanovena pro současnou moderní techniku. Obr. 34: Ukázka postoje před podáním: 1) Jean Borotra, 2) Fred Perry, (zdroj: Podání v současnosti Srovnáme-li podání v minulosti s podáním dnešních hráčů, celková odlišnost v technice provedení se odrazila zejména v razanci podání, a také ve využití rotace při podání. Je zřejmé, že nejen díky změnám v technice, ale i dnešním modernějším tenisovým raketám a výpletům, mohou hráči podávat s daleko větší razancí, agresivitou a rotací. Níže jsou zobrazeny (obr. 35) snímky několika způsobů podání u různých hráčů, které jdou postupně za sebou podle období, kdy tito hráči hráli nebo dosud hrají. Díky tomuto zobrazení jednotlivých způsobů provedení podání z různých období si můžeme 68

69 všimnout drobných rozdílů, které jsou vidět u všech jednotlivých částí provedení, tj. v postoji, v nadhozu i v nápřahu. Obr. 35: Způsoby provedení podání hráčů: 1) Gerald Patterson, 2) Rod Laver, 3) Boris Becker, 4) Pete Sampras, 5) Rafael Nadal (zdroj: Abychom si mohli porovnat rozdíly v technice podání v minulosti s technikou vyučovanou dnes, je níže zobrazena moderní technika provedení podání (obr. 36). Obr. 36: Moderní technika podání (Scholl, 2002) Moderní výuka techniky říká, že hráč by měl mít při přímém podání nohy od sebe na šíři ramen, špička levého chodidla ukazuje směrem k pravému sloupku, a pravé je v rovnoběžné linii se základní čarou. Váha těla by měla být rovnoměrně rozložena na obě nohy (Scholl, 2002). Crespo a Miley (2001) ve své literatuře uvádí, že co se týká pokrčení dolních končetin, tak tato míra je velmi individuální, a je u každého hráče jiná. Toto individuální provedení je podle nich závislé převážně na síle hráče, a také na jeho koordinaci. Pokrčení kolen a jejich následné napnutí je však pomocníkem pro vytvoření síly a následně i rychlosti, a je tak důležitým a nezbytným technickým prvkem pro podání. 69

70 Při podání dnes hráči používají kontinentální nebo bekhendové držení, v některých případech také extrémní forhendové držení. Nadhoz míče, který byl v minulosti u hráčů velmi nízký, je dnes jedním z nejdůležitějších aspektů pro úspěšné provedení podání. Je potřeba, aby byl přesný, dostatečně vysoký, a mohl tek být ve správném okamžiku v ideálním bodu zásahu. V úderové fázi je důležitá potřebná rotace těla, která napomáhá hráči udělit míči razanci. Všechny jednotlivé fáze podání (nápřah, úderová fáze, protažení úderu) by se pak také neměly provádět jako jejich postupný sled, ale v samotném provedení musí splynout v jeden souvislý a plynulý pohyb (Scholl, 2002). V předcházející kapitole jsme si představili techniku podání v minulosti, ukázali jsme si odlišnosti v provedení u hráčů z různých období, a nyní také moderní techniku provedení. Je důležité si však říci, že zejména u současné moderní techniky nám jednotlivé zobrazené způsoby provedení techniky také napovídají o tom, jaký typ podání ten či onen hráč v utkání používá, a to ve vztahu k udělení rotace míči při podání. Pokud se jedná o podání přímé, které se používalo dříve, jsou některé fáze odlišné od způsobu provedení ve srovnání s fázemi u podání s rotací. Jedná se zejména o polohu nadhozu míče ve směru k tělu, a jak jsem se již výše zmínil, také v držení rakety. Tyto odlišnosti jsou zobrazeny na snímcích níže (obr. 37), kde vidíme nejprve podání přímé, pak podání s horní rotací, a poté podání s boční rotací. Obr. 37: Typy provedení podání (zdroj: Pokud se zaměříme na sledování podání v různých zápasech, tak zjistíme, že čistě přímé podání dnešní špičkoví hráči používají velmi zřídka. Snaha o rychlé podání většinou vyvolává u hráčů před zasažením i po zásahu míče pohyb lokte vzhůru, nebo mírně do strany, a to má za následek způsobení rotace míče (Crespo, Miley, 2001). 70

71 Použití podání s rotací je vidět na všech površích, zejména je však hráči využívají na antuce, kde dochází k největšímu tření, a následná způsobená rotace tak uděluje míči vysoký odskok. Tento vysoký odskok je pro riternujícího hráče na příjmu velmi nepříjemný, a jeho odehrání je vždy těžší, než odehrání přímého míče s nižším odskokem. Určitá míra rotace také poskytuje hráčům větší jistotu, že podání nebude chybné. Z tohoto důvodu se tento typ podání také využívá zpravidla u druhého podání, pokud bylo první neúspěšné. Tím, že je podání nejdůležitějším úderem v tenise, je potřeba věnovat se nácviku techniky pravidelně a trvale. Všichni špičkoví hráči na svém podání neustále pracují, a snaží se ho zdokonalit. Svou techniku podání hráči přizpůsobují například tomu, jak kvalitní je na riternu jejich soupeř, a zřejmě nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím způsob podání, je typ povrchu, na kterém hrají. Právě na základě určitých odlišností v chování míče po odskoku, podle typu povrchu, je technika podání v tomto směru rozdílná. Výsledkem tohoto tréninku může být takový způsob provedení podání, které je dá se říci nechytatelné, a hráč na příjmu není schopen takové podání odehrát. Názornou ukázkou kvalitního podání, díky němuž si jsou schopni hráči udržet svou hru a docílit tak dlouhé bitvy bez ztráty servisu, může být utkání z Wimbledonu v roce 2010 mezi Američanem Johnem Isnerem a Francouzem Nicolasem Mahutem. Jejich zápas trval celkem 11 hodin a pět minut, a skončilo vítězstvím Johna Isnera za stavu 6:4, 3:6, 6:7, 7:6 a 70:68. V tomto zápase hrálo kvalitní podání a získávání přímých bodů ze servisu velmi důležitou roli. Cílem všech hráčů v dnešní době, a bylo to samozřejmě i cílem hráčů v minulosti, je získání co nejrychlejšího bodu proti soupeři díky výbornému podání. Toto se v průběhu vývoje techniky změnilo ve své agresivitě a rychlosti natolik, že podání dnešních hráčů dosahuje v průměru rychlosti i kolem 200 km/h. Pro zajímavost zde uvádím některé údaje, týkající se rychlosti podání a největšího počtu zahraných es v utkání. V ženském tenise si drží prvenství na okruhu WTA v rychlosti podání německá tenistka Sabine Lisická, která proti Aně Ivanovičové na turnaji ve Stanfordu odehrála podání o rychlosti 210,8km/hod. Z mužů se pak pyšní nejrychlejším podáním australský tenista Samuel Groth, kterému byla naměřena rychlost podání 263,4km/hod. Níže je zobrazen seznam nejrychlejších podání dosažených u mužů (obr. 38) i u žen (obr. 39). 71

72 Co se týká největšího počtu odehraných es v utkání, tak v tomto směru je u žen taktéž na prvním místě Sabine Lysická, která na turnaji v Birminghamu v jediném utkání odehrála 27 es. Za ní jsou pak v dalším pořadí na druhém místě Serena Williamsová (Wimbledon 2012) a Kaia Kanepiová (Tokio 2008), obě shodně s 24 esy. Na třetím místě je pak opět Serena Williamsová s 23 esy ( Obr. 38: Pořadí nejrychlejších podání - muži (zdroj: Obr. 39: Pořadí nejrychlejších podání - ženy (zdroj: 6.7 Změna techniky v souvislosti s přechodem hry z trávy na antuku Technika na trávě Prvním z povrchů, na kterém se začal tenis hrát, byla tráva. Na tomto povrchu se samozřejmě hraje i dnes, neboť kouzlo travnatého dvorce se váže na historii zejména Wimbledonských turnajů, které si drží svou tradici až dodnes. Proto je také Wimbledon už jediný grandslam, který se hraje na travnatých dvorcích. Přesto, že v minulosti nedosahovaly travnaté dvorce takové kvality jako v dnešní době, byl tento povrch považován za velmi rychlý, a to platí i dnes. Díky nízkým a rychlým 72

73 odskokům musí hráči přizpůsobit svou strategii i úderovou techniku těmto podmínkám. Je zřejmé, že v počátcích tenisu a v minulosti, byl travnatý povrch méně kvalitní než dnes, měl pravděpodobně větší nerovnosti, a byl o trochu pomalejší. Odskoky byly z toho důvodu nepravidelné, a hráči nemohli svou techniku využívat tak efektivně. Dnes jsou travnaté povrchy, dá se říct dokonalé, a tomu museli hráči svou techniku přizpůsobit, a snažit se využívat vlastností, které jsou pro travnatý dvorec charakteristické. Díky těmto vlastnostem se technika hry dnes od minulosti moc neliší, právě naopak bychom mohli říci, že se historicky udržuje nebo opakuje. Pro utkání na trávě je velkou výhodou kvalitní a rychlé podání, protože míče na trávě mají nízký a rychlý odskok, a pro hráče na riternu je jeho odehrání obtížnější, než na jiném typu povrchu. Právě z tohoto důvodu zde hráči využívají typický náběh k síti po odehraném servisu, a snaží se hru ukončit volejem. Tento způsob hry byl jednoznačně typickým rysem techniky používané v minulosti. Na travnatém typu povrchu jsou nejúspěšnější hráči s kvalitním, rychlým a agresivním podáním, protože díky výše zmíněným aspektům se mohou kvality hráčů při utkání na trávě vyrovnávat. Díky dobrému servisu však mohou hráči na tomto povrchu získat převahu nad soupeřem. Jednou z komplikací při hře na trávě je pro hráče nepravidelný odskok míče. Nejedná se o pravidlo, ale přece jen se může objevit častěji ve srovnání s jinými povrchy. Mnoho hráčů z tohoto důvodu přizpůsobilo svou techniku těmto podmínkám, a upravilo ji podle potřeby, aby mohli hrát údery efektivně a dostatečně včas. Protože se na trávě nemohli hráči spolehnout na pravidelný odskok, a nebylo tak zpravidla možné vypočítat dráhu míče po odrazu, upravili si přípravný nápřah před úderem tím způsobem, že ho provádí o něco dříve, než je běžné, aby mohli zahrát úder včas. Tento dřívější nápřah, se zpravidla provádí již v okamžiku odrazu míče, a jeho následnému letu od soupeřovy rakety. Dřívější deblová a čtyřnásobná vítězka Wimbledonu Helena Suková v jednom rozhovoru uvedla, že se dříve razila teorie, že je na trávě nutné vždy po servisu přejít k síti. Nyní to již ale není pravidlem, zejména pak po druhém podání hráči často zůstávají vzadu, a k síti jdou až po druhém nebo třetím míči. Proto mají trochu více času 73

74 na zahrání správného náběhu, a tím i další variantu na překvapení soupeře ( Travnatý povrch je také typický tím, jak se mění jeho vlastnosti v souvislosti s počasím. V případě, že je teplo a svítí slunce, není tráva tak rychlá, jako když na ni zaprší, a je vlhká. V tom případě pak hráči musí okamžitě na tuto změnu reagovat určitou korekcí techniky, a přizpůsobit se změnám přímo v průběhu utkání. V tomto případě se zejména upravuje pohyb dolních končetin, kdy je potřeba být více pokrčený v kolenou, a pohybovat se kratším kroky. Pro dnešní hráče je, i přes obtížnou hru na trávě, titul z Wimbledonu jedním z nejcennějších, který mohou získat. Níže na obrázku (obr. 40) je zobrazen historický přehled rekordů ve Wimbledonu v počtu získaných titulů u mužů i u žen. Z údajů je jasně patrné, že do roku 1967 je nejúspěšnějším tenistou v počtu získaných titulů ve dvouhře na trávě William Renshaw, od Open Ery, tedy od roku 1968, je to Pete Sempres a Roger Federer. U žen jich získala do roku 1967 nejvíc Helen Wilsová, od roku 1968 pak naše tenistka Martina Navrátilová. Obr. 40: Přehled získaných Wimbledonských titulů na trávě (zdroj: Díky tomuto přehledu můžeme posoudit na základě techniky hry uvedených hráčů, na kterém typu povrchu jsou úspěšnější. Například pro Rogera Federera, který se svou technikou více blíží technice hráčů z doby minulé, je tráva více vyhovujícím povrchem, než antuka. Získal za svou kariéru 7 titulů z Wimbledonu, ale pouze jeden antukový z French Open. V následující části si představíme např. Rafaela Nadala, který je naproti tomu úspěšnější na antuce Technika na antuce Do konce 19. století se tenis hrál pouze na travnatých dvorcích, a úderová technika hráčů se přizpůsobovala pouze tomuto povrchu. Vznik prvního antukového dvorce 74

75 se datuje právě ke konci 19. století. Zasloužili se to sourozenci, oba ve své době špičkoví tenisté, Ernest a William Renshawovi. Ti jezdívali trénovat do Francie, kde měli v Cannes svůj vlastní travnatý kurt, ale v průběhu tréninku si všimli, že díky teplému a slunnému počasí tráva velmi rychle usychá, žloutne, a ztrácí na své kvalitě. Rozdrtili vyřazené terakotové květináče a posypali tímto práškem travnatý povrch dvorce. Tak vlastně vyrobili první antukový dvorec, a i když míče velmi zvláštně odskakovaly, dalo se na tomto povrchu hrát. Antukové dvorce se pak velmi rychle rozšířily do celého světa. V současné době si nedokážeme tenis bez antukových kurtů představit, a tento povrch je jedním z nejrozšířenějších, i když je za travnatým dvorcem druhým nesložitějším povrchem na údržbu. V období mezi léty se odehrálo několik šampionátů, které se konaly na antuce. Jednalo se o např. o Racing Club de France v pařížském Bois de Boulogne, v roce 1909 to byl Société Athlétique de la Villa Primrose v Bordeaux, anebo Tennis Club de Paris v pařížské čtvrti Auteuil (Lichner, 1985). Antuka se řadí mezi nejpomalejší povrchy. Odskoky míče na tomto povrchu jsou tlumené, a tato vlastnost tak dává hráčům více času pro odehrání úderu. Říká se, že na antuce míče ztratí přibližně 43% své původní rychlosti ve srovnání s travnatým povrchem, kde tato ztráta činí přibližně 33% ( Z pohledu efektivního využití techniky hry nabízí antukový povrch ve srovnání s jinými povrchy výhodu využívání tzv. skluzu při pohybu na dvorci, zejména při dobíhání úderu. Tento pohyb je typický pro antukový dvorec. Ve skluzu na antuce je důležité správné načasování úderu pro ideální odehrání míče, a je nutná správná koordinace pohybů, aby hráč zakončil úder v ideální poloze, a byl připraven na další úder. Antuka svou schopností zvyšovat tření míče, a tím zpomalovat jeho rychlost, dává více výhod defenzivním, než útočným hráčům. Z tohoto důvodu antuka také méně vyhovuje agresivně hrajícím hráčům, a hráčům, kteří spoléhají na silné podání. Díky charakteristické zpomalovací vlastnosti antuky nejsou hráči využívající styl hry servis-volej na antukovém povrchu tak úspěšní, protože jejich podání ztrácí na rychlosti. Pro soupeře není tak složité míč odehrát jako na trávě, a tím je podávající hráč připraven o vhodnou možnost útoku u sítě. 75

76 Antuka tedy více vyhovuje technice hry současných hráčů, než technice, která se využívala v minulosti, protože dnes vidíme na dvorcích více využívanou hru od základní čáry. Antuka je vhodnější pro fyzicky lépe vybavené hráče, protože hra pro získání bodu je zpravidla delší, než na jiných površích. Proto je hra na antuce také velmi fyzicky náročná. Historicky nejdelší zápas na antuce spolu sehráli v roce 2004 na French Open tenisté Fabrice Santoro a Arnaudo Clement. Toto utkání trvalo celkem 6 hodin a 33 minut, a skončilo za stavu 6:4, 6:3, 6:7, 3:6 a 16:14. U žen sehrály nejdelší antukový zápas v roce 1996 také na French Open, tenistky Stefi Gráfová s Arantxou Sanchezovou- Vikariovou. Zápas trval celkem 3 hodiny a 4 minuty, a skončil za stavu 6:3, 6:7 a 10:8 ( Nejdelší výměnu na antuce spolu zahráli v roce 1978 Guillermo Vilas a Björn Borg. Ve finále na French Open odehráli mezi sebou míč celkem 86krát. Ukázkou náročnosti zápasů na antuce je pak také utkání z poslední doby mezi Gregorem Dimitrovem a Richardem Gasquetem, kteří míč odehráli mezi sebou celkem 38krát. Po ukončení této rozehry byli oba hráči fyzicky úplně vyčerpaní, měli křeče a zvraceli ( Nespornou výhodou hry na antuce je využívání úderů s rotací, zejména topspinových forhendů. Hráč, jako je např. Rafael Nadal, jehož forhendy dosahují v počtu otáček nejvyšších hodnost snad ze všech současných hráčů, tím získává obrovskou převahu. Většině hráčů, převážně z Ameriky, kteří jsou zvyklí na tvrdé betonové povrchy, antuka nevyhovuje, protože na tomto typu povrchu je větší výhodou u forhendu vysoká rotace, než síla úderu. Ukázkou výhody Nadalovy techniky a jeho topspinů na tomto povrchu je fakt, že do dnešní doby z jeho celkem 67 získaných titulů jich vyhrál 47 na antuce ( V níže zobrazené tabulce (obr. 41) je zobrazen historický počet rekordů získaných na French Open, který se jako jediný grandslam hraje na antuce. Do roku 1925 jich nejvíce získal Max Decugis, mezi roky 1925 až 1967 jich má nejvíc Henri Cochet, a v otevřené éře tenisu pak Rafael Nadal. U žen jich do roku 1967 získala nejvíc Suzanne Lenglenová, a v otevřené éře tenisu od roku 1968 Chris Evertová. 76

77 Obr. 41: Přehled získaných titulů na French Open na antuce (zdroj: U statistik, týkajících se Wimbledonu, jsem poukázal na úspěšnost Rogera Federera na trávě, která plyne zejména z jeho herního stylu, a také efektivní techniky vhodné pro travnatý povrch. Díky výše zobrazenému přehledu rekordů z turnaje na French Open máme naproti tomu možnost porovnat úspěšnost Rafaela Nadala, jehož herní styl a technika je naopak nejvíce efektivní na antuce. Získal celkem 9 titulů na French Open, ale na Wimbledonské trávě vyhrál pouze 2 tituly, a to v roce 2008 a