UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Farmaceutická fakulta v Hradci Králové

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Farmaceutická fakulta v Hradci Králové Katedra farmakologie a toxikologie VÝSLEDKY PARAZITOLOGICKÉ DIAGNOSTIKY A VYHODNOCENÍ ÚČINNOSTI LÉČEBNÝCH ZÁSAHŮ V POPULACI ZUBRA EVROPSKÉHO V OBORNÍM CHOVU ŽIDLOV Ι. Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Prof. RNDr. Jiří Lamka, CSc. Hradec Králové 2013 Blanka Virtová

2 Prohlašuji, že tato práce je mým původním autorským dílem. Veškerá literatura a další zdroje, z nichž jsem při zpracování čerpala, jsou uvedeny v seznamu použité literatury a v práci řádně citovány. Tato práce nebyla použita k získání jiného či stejného titulu. V Hradci Králové

3 Mé poděkování patří v první řadě panu prof. RNDr. Jiřímu Lamkovi, CSc. za jeho ochotu a cenné rady při tvorbě diplomové práce. Poděkovat bych také chtěla mé kolegyni Šárce Zajíčkové za spolupráci na vyšetřování a p. Uhrové za pomoc při slévání vzorků. Nesmím opomenout a tímto chci poděkovat za spolupráci RNDr. Martinu Kašnému, Ph.D. z Parazitologického ústavu Přírodovědecké fakulty v Praze, dále Vojenským lesům a statkům, s. p. a pracovníkům obory Židlov. Jsem vděčná své rodině a mému příteli za podporu a pomoc během celého studia. Blanka Virtová

4 ABSTRAKT Univerzita Karlova v Praze Farmaceutická fakulta v Hradci Králové Katedra farmakologie a toxikologie Studentka: Blanka Virtová Školitel: Prof. RNDr. Jiří Lamka, CSc. Název diplomové práce: Výsledky parazitologické diagnostiky a vyhodnocení účinnosti léčebných zásahů v populaci zubra evropského v oborním chovu Židlov I. Tato diplomová práce se zabývá sledováním parazitostatu u zubrů v oborním chovu Židlov v letech , jeho vyhodnocením, navržením vhodné terapie a vyhodnocením jejího účinku. Pomocí ovoskopických a larvoskopických metod (se zaměřením na motolice, parazity gastrointestinálního traktu a plic) jsme identifikovali vajíčka motolic, oblých červů (Chabertia ovina, Ostertagia spp. a Trichuris spp.), tasemnic rodu Moniezia a larev plicnivek. Nálezy RNDr. Martina Kašného CSc. z Parazitologického ústavu Přírodovědecké fakulty v Praze prokázaly přítomnost dvou druhů motolic, tj. Paramphistomum cervi a Fasciola hepatica. K léčebnému podání byl vybrán albendazol, provedli jsme tři jeho podání ve stoupajících celkových terapeutických dávkách cestou medikovaného krmiva během vegetačního období roku Léčba byla zaměřena především na kontrolu trematodóz. Průběžně jsme vyhodnocovali účinnost podání léčiva a zjistili, že prevalence pozitivních nálezů motolic byla nejnižší při poslední léčbě, tzn. kdy bylo použito dávkovací schéma 5 x 15 mg/kg živé hmotnosti zvířete. Parazitózy zubrů byly na počátku roku 2012 pod kontrolou.

5 THE ABSTRACT Charles University in Prague Faculty of Pharmacy in Hradec Králové Department of Pharmacology & Toxicology Student: Blanka Virtová Supervisor: Prof. RNDr. Jiří Lamka, CSc. Title of diploma thesis: Results of parasitological diagnosis and evaluation of drug administrations in population of wisents in the game enclosure Židlov I. Presented thesis deals with monitoring of parazitostatus in small bison (Bison bonasus) population bred in game enclosure Židlov during the years , its evaluation, designing appropriate anthelmintic administrations and assessing therapeutical effects. Several parasites were identified with the use of ovoscopic and larvoscopic methods focused on trematodes, parasites of gastrointestinal tract and lungs; fluke, roundworm (Chabertia ovina, Ostertagia spp., Trichuris spp.) and tapeworm eggs (Moniezia spp.) were determined. Mr. M. Kašný (Institute of Parasitology, Faculty of Science, Charles University in Prague) confirmed two species of flukes, Paramphistomum cervi and Fasciola hepatica. The anthelmintic chosen for the therapeutic administration was albendazole, we performed during the vegetative season (2011 year) totally three administrations in increasing overall therapeutic doses administered via medicated feed. Treatment was mainly focused on the check of trematodoses. The efficacy of drug administrations were continually evaluated, we have found out that the prevalence of positive findings of trematodes was the lowest in the highest dosage regimen, that is after the albendazole administration in scheme 5 x 15 mg/kg bodyweight. Bison's parasitoses were at the beginning of 2012 year under control.

6 OBSAH: 1. SEZNAM ZKRATEK ÚVOD TEORETICKÁ ČÁST Zubr evropský (Bison bonasus) Taxonomické zařazení Historie a současný výskyt v Evropě Základní informace a biologie Způsob života a rozmnožování Parazitózy zubra evropského Endoparazitární onemocnění Trematodózy Cestodózy Nematodózy Ektoparazitární onemocnění Bakteriózy zubra evropského Virózy zubra evropského Protozoózy zubra evropského Léčivé látky a jejich přípravky vhodné pro léčbu zubrů Benzimidazoly Vermitan 20% granulat ad usum veterinarium Makrocyklické laktony Cermix premix ad usum veterinarium, Cermix pulvis ad usum veterinarium Ivermix premix ad usum veterinarium Imidazothiazoly Halogenované salicylanilidy Rafendazol premix ad usum veterinarium Léčiva ostatních chemických struktur CÍLE PRÁCE EXPERIMENTÁLNÍ ČÁST... 48

7 5.1 Sledovaná zvířata, lokalita jejich chovu Koprologický materiál Použité přístroje, chemikálie a suroviny Podané léčivo Metodiky koprologických vyšetření Modifikovaná sedimentační metoda podle Chylu (koprologické vyšetření zaměřené na vajíčka motolic) Metoda přímé flotace (koprologické vyšetření zaměřené na vajíčka parazitů zažívadel) Modifikovaná Baermannova metoda (larvoskopické vyšetření) VÝSLEDKY Výsledky parazitologického vyšetření - první podání albendazolu Výsledky parazitologického vyšetření - druhé podání albendazolu Výsledky parazitologického vyšetření třetí podání albendazolu Výsledky parazitologického vyšetření před a po vypuštění zubrů z aklimatizační obůrky Výsledky molekulární diagnostiky DISKUZE ZÁVĚR SEZNAM LITERATURY... 63

8 1. SEZNAM ZKRATEK ad us. vet. ad usum veterinarium EPG počet vajíček na 1 gram vyšetřovaného materiálu F. hepatica Fasciola hepatica gran. granulát L 1 SCHEZ VLS, s. p. spp. susp. 1. vývojové stádium larev hlístic Spolek chovatelů zubra evropského Vojenské lesy a statky, státní podnik species suspenze P. cervi Paramphistomum cervi ž. hm. živá hmotnost 8

9 2. ÚVOD Impozantní zvířecí druh zubr evropský (Bison bonasus) je jak klíčovým prvkem pro přirozené ekosystémy Evropy, tak i symbolem mezinárodní ochrany přírody na našem kontinentu. Právě záchrana tohoto druhu po první světové válce znamenala zlom ve staleté historii, kdy bez většího zájmu obyvatelů Evropy od prehistorických dob mizely vlivem člověka desítky původních druhů rostlin a živočichů. A byla to právě záchrana zubra, která změnila tento přístup a odstartovala cílenou záchranu ohrožených druhů starého kontinentu v moderní době a byla inspirací pro další podobné projekty ve světě (Dostál 2012). V případě zubra je stále patrnější význam zakládání nových divokých a polodivokých populací a naopak klesající role zoologických zahrad. Rozšíření chovu (např. farmového a oborního) formou zakládání nových populací je jediná cesta, jak odlehčit zoologickým zahradám. Navíc díky většímu počtu chovatelů lze zkvalitnit chovy i v samotných zoo (snadná a levná výměna geneticky hodnotných zvířat apod.). Některá území národních parků a chráněných krajinných oblastí a v první řadě rozsáhlé oblasti současných a bývalých vojenských prostorů mohou představovat ideální podmínky pro úspěšné znovunavrácení zubrů do volné přírody v ČR. S chovem zubrů vyvstávají i hrozby různých nemocí. Ohrozit zdraví zubrů může kontaminovaná voda a také krmiva, kde se množí bakterie (Salmonella, Shigella, Escherichia coli) a houby (např. Fusarium), jejichž toxiny mohou zubrům způsobit metabolické poruchy, poruchy plodnosti a další komplikace. Špatná kvalita krmiva není zdaleka jedinou hrozbou pro zdraví zubrů v uzavřených chovech. Zubři jsou i ohroženi infekcemi působenými viry a bakteriemi, které sudokopytníky napadají velmi často. Ze všeho nejvíce jsou to slintavka a kulhavka, neštovice, virový průjem, tuberkulóza, paratuberkulóza (Johnova choroba), brucelóza, infekční zápal plic, vezikulární zánět dutiny ústní a antrax. Některé z těchto nemocí jsou charakterizovány nízkým stupněm nemocnosti, někdy jsou jednotlivá onemocnění asymptomatická a jiná (např. slintavka a kulhavka) se rychle šíří, mohou atakovat naráz hodně jedinců a příznaky jsou velmi výrazné. Rychle se šíří na celou populaci a mohou způsobit smrt většiny či všech nemocných 9

10 zubrů. Jsou to choroby, u kterých je nutná bezprostřední akce zahrnující současně všechny jedince ve skupině, to znamená zdravé, podezřelé a nemocné jedince. Vážnou hrozbou jsou však i parazitární onemocnění. U zubra se nejběžněji vyskytují paraziti v plicích a gastrointestinálním traktu a také jaterní motolice (Olech et al. 2008). 10

11 3. TEORETICKÁ ČÁST 3.1 Zubr evropský (Bison bonasus) Zubr evropský patří do řádu sudokopytníků (Artiodactyla) a již samotné jméno určuje základní znak všech příslušníků tohoto řádu. Původně pětiprstá savčí končetina se u nich v průběhu vývoje přizpůsobila základnímu pohybu (běhu), na kterém často závisela samotná existence jedince. Při běhu se hmotnost těla přenášela především na vnitřní prsty, zatímco vnější (první, druhý, pátý) ztrácely postupně na důležitosti a zakrňovaly. A u dnešních turů první prsty už vůbec nenalezneme, jsou funkční tedy jen třetí a čtvrtý prst. Pátý prst na přední končetině připomíná jen malá bodcová kůstka. Žaludek turů (a ostatních přežvýkavců) je čtyřdílný. Vyvinulo se zajímavé vylepšení v příjmu potravy, který je rozdělen na dvě oddělené fáze: na rychlé nasbírání množství objemné potravy, napasení, a na její důkladné mechanické rozmělnění, přežvykování. Tato druhá fáze nevyžaduje žádnou velkou tělesnou činnost a probíhá proto v době odpočinku, často v úkrytu nebo za noci, kdy zvíře snadněji uniká pozornosti nepřátel, jejichž útokům je v otevřené stepi nebo buši pravidelně vystaveno (Volf 1987) Taxonomické zařazení Říše: živočichové (Animalia) Kmen: strunatci (Chordata) Třída: savci (Mammalia) Řád: sudokopytníci (Artiodactyla) Podřád: přežvýkavci (Ruminantia) Čeleď: turovití (Bovidae) Podčeleď: tuři (Bovinae) Rod: zubr (Bison bonasus) (Linnaeus, 1758) (Anděra 1999) 11

12 Současní zubři jsou geneticky oddělení do dvou linií: nížinná (bělověžská) linie, což je čistý nížinný poddruh Bison bonasus bonasus a nížino-kavkazská linie, získaná smíšením nížinného a kavkazského poddruhu a nese název Bison bonasus caucasicus. Genofondy obou linií jsou odlišné, protože bělověžská linie má pouze sedm předchůdců (zakladatelů) a smíšená linie jich má dvanáct, z nichž sedm je stejných jako v čisté nížinné linii. Proto jsou geny pěti dalších zakladatelů přítomny pouze ve smíšené linii. Jeden ze zakladatelů této linie je býk pojmenovaný Kaukasus jediný zástupce kavkazského poddruhu, který byl ochráněn před vyhynutím v Zoologické zahradě v Hamburku v Německu. Od roku 1923 jsou skoro všichni zubři, kteří jsou chováni v zajetí, registrováni v rodokmenové knize zubra evropského, která je základním zdrojem znalostí o původu všech zubrů a jejich rozmístění po světě (Perzanowski a Marszałek 2008) Historie a současný výskyt v Evropě V minulosti žil zubr v rozsáhlých bažinatých, listnatých a smíšených lesích Eurasie (Červený et al. 2004). Během posledních 200 let byli zubři v Evropě postupně vyhlazováni z jejich posledních útočišť. V roce 1810 byli chyceni poslední zubři v Karpatech, v Transylvánii, a byli přemístěni do zoologické zahrady blízko Vídně. V roce 1919 byl pak zabit poslední divoce žijící zubr bělověžský a v roce 1927 bylo vyhlazeno poslední stádo kavkazských zubrů. Po vyhubení všech volně žijících stád, byl tento druh chráněn a znovunavrácen na základě malých skupin zvířat chovaných v zajetí. Následně profesor Jan Sztolcman ve spolupráci s německými vědci a chovateli založil v roce 1923 na Mezinárodním kongresu ochrany přírody v Paříži Mezinárodní společnost pro ochranu zubrů. Byla to vůbec první organizace zaměřená na ochranu tohoto druhu, která se snažila o znovunavrácení zubrů do volné přírody. V tu dobu bylo zachováno pouze 54 zubrů, roztroušených v různých zoologických zahradách a chovatelských centrech na celém světě (Perzanowski a Marszałek 2008). V současnosti je zubr evropský zapsán v mezinárodní Červené knize IUCN chráněných a ohrožených druhů a ve všech zemích, kde se vyskytuje, je přísně chráněn, ale protože nežije v mnoha evropských zemích ve volné přírodě, tyto země se necítí být 12

13 zodpovědné za tento ohrožený druh. Jeden z problémů může být jejich velikost těla a hlavně všeobecná neznalost jejich biologie. Navzdory tomu již dnes opět existují silné populace žijící v Bělorusku, Litvě, Rumunsku a především v Polsku (nejznámější je chov v Bělověžském národním parku). Na Slovensku se chová malé stádo v Topoĺčiankách. Celkem žilo v Evropě v roce 2004 kolem jedinců. (Červený et al. 2004) Odhaduje se, že okolo 60% žije v divočině. V Polsku je populace zubrů odhadnuta na skoro 1000 jedinců. Přes 160 zvířat žije v zajetí a zhruba 750 kusů ve volně žijících stádech (Perzanowski a Marszałek 2008). Podle posledních dostupných údajů z Rodokmenové knihy zubra evropského 2010 žilo na celém světě 4431 zubrů, z toho 2956 ve volné přírodě a polodivokých chovech a 1475 v zajetí (Racyński 2010). U nás byli zubři vyhubeni nejspíš již na počátku historické éry. V současnosti jsou u nás na území ČR chováni zubři v zoologických zahradách Praha, Chomutov a Plzeň (Vaca 2011). Nově od r také v zoo v Hodoníně (Dostál 2012). Ale také ve třech záchranných uzavřených chovech: v oboře Radany nedaleko Vodňan, v areálu společnosti GW Farma, s.r.o., na Prachaticku a nejnověji v oboře Židlov na Českolipsku. Mezi hlavními cíli chovatelů je navrátit zubra evropského zpátky do naší přírody a také přispět k jeho ochraně. Zástupci již zmíněných chovů založili ve spolupráci s Podkrušnohorským zooparkem Chomutov Spolek chovatelů zubra evropského, o. s. (SCHEZ). Podle předsedy SCHEZu Jiřího Kapouna vznikl tento spolek z nutnosti řešit právní statut zubra evropského, protože tuto původní zvěř naše legislativa nezná. SCHEZ má v úmyslu ve spolupráci s ministerstvem zemědělství a Ministerstvem životního prostředí ČR zajistit zubrovi evropskému statut, který je v ostatních členských zemí EU standardem. SCHEZ spolupracuje i s Evropským centrem pro ochranu zubrů ve Varšavě (European Bison Conservation Center) a má v úmyslu zařídit Národní centrum Ochrany zubra evropského v ČR, aby bylo možné rozvíjet spolupráci s podobnými národními centry ve státech EU, garantovat genetickou čistotu chovů a dohlížet na jejich úroveň (Vaca 2011). K vypuštění zubrů do volné přírody mimo obory a další ohrazené prostory se jako nejvhodnější pro tyto účely v tuto chvíli ukazuje být území vojenských 13

14 výcvikových prostorů jako je Boletice, Ralsko, Doupov a Libavá, přičemž v Ralsku je již díky Vojenským lesům a statkům zubr chován v polodivokých podmínkách. Obora v Židlově se zubry je volně přístupná pro veřejnost a podle lesníků z Ralska nemusejí mít lidé ze zvířat strach. K bezpečné návštěvě zubrů stačí respekt k těmto zvířatům. Cesty v Židlově lemují informační tabule a značí, jak se při setkání se stádem chovat. Při jejich dodržování nehrozí lidem žádné riziko, proto se Vojenské lesy a statky nechystají přijímat žádná mimořádná opatření ani v souvislosti s obdobím říje v srpnu a září (Dostál et al. 2012) Základní informace a biologie Zubr patří u nás v Evropě mezi největší zvěř. Délka těla dosahuje až 350 cm, délka ocasu 80 cm a výška v kohoutku je 200 cm. Býci jsou mnohem větší než krávy. Přední část těla je pokrytá dlouhou srstí, která vytváří u samců na bradě a na hrdle hřívu. Býci také mají mnohem mohutnější hrb v kohoutku a delší rohy než krávy. Celkové zbarvení je hnědé a hmotnost dosahuje až 900 kg (Červený et al. 2004). Dospělá kráva mívá nižší tělesnou hmotnost, od 320 do 640 kg. Je třeba připomenout, že zubři v rezervacích jsou větší a těžší než jejich vrstevníci ze svobodných stád (Olech et al. 2008). Zubři mají hustou srst a tloušťka jejich kůže může dosahovat až 15 mm. Samci mají větší a širší rohy než samice a tvar rohů umožňuje rozlišit od sebe obě pohlaví (Perzanowski a Marszałek 2008). Jsou kruhové průřezu, orientované do stran a zakřivené nahoru a směrem ke středu. Začínají se vyvíjet brzy po narození a rostou až do věku 5-7 let. Starší samci špičkami rohů překonávají různé překážky např. spadané stromy apod. Přední kopyta mají zubři širší než zadní. Nasolabiální oblast (tzv. čenich) je šedočerné barvy a obklopuje nozdry, zajímavostí je, že každý jedinec má jiný vzor na čenichu, dá se tedy přirovnat k otisku prstů u lidí. Zubři začnou línat, vymění zimní srst za letní, obvykle na začátku března (Olech et al. 2008). Zubři vydávají specifické zvuky nazvané chručení, název pochází z polského chruczenie (Perzanowski a Marszałek 2008). Kráva chručí, aby se dorozuměla s teletem, býci vydávají tento typický zvuk zejména v období říje (Olech et al. 2008). 14

15 Zubři mají velmi dobře rozvinutý čich a sluch, ale za to relativně slabší zrak. Tato zvířata mohou běžet velmi rychle, ale pouze na krátké vzdálenosti. Denní potrava spořádaná dospělými jedinci může dokonce přesahovat 30 kg rostlinné biomasy. Vzhledem ke struktuře a fyziologii jejich trávicího traktu patří zubři k přežvýkavcům. Tento druh je řazen mezi pasoucí se zvěř, protože se krmí hlavně bylinami a travinami rostoucími na loukách nebo na lesní půdě, na rozdíl od jelenů a losů, u kterých dominuje kůra a výhonky, např. listy a větvičky dřevnatých druhů. Ve srovnání s dobytkem jsou zubři schopni trávit potravu mnohem více efektivně, zejména pletivo stromů a keřů, což ukazuje jejich dobrou adaptaci na lesní prostředí (Perzanowski a Marszałek 2008). Zdrojem pitné vody pro zubra jsou malé řeky, přírodní potoky a rybníky. Nemusí pít každý den, zejména v deštivých dnech není potřeba dodatečného zdroje vody. V horkých letních dnech zubři věnují hodně času odpočinku a krmí se pouze ráno a večer. V chladnějších dnech je doba krmení rozložená po celý den. Krmící se stádo je rozptýlené a jednotlivá zvířata jsou od sebe ve vzdálenosti několika metrů (Olech et al. 2008). A protože dokonce i malé stádo zubrů je schopné konzumovat několik stovek kg rostlinné biomasy denně, přítomnost tohoto druhu může být velmi zásadní. Udržují tedy otevřené plochy lesních porostů a přispívají ke zvýšení heterogenity životního prostředí a biodiverzity. Zubři můžou soutěžit o potravu s dalšími velkými býložravci. Díky jejich tělesné velikosti dominují nad jeleny a srnci. Oni také požírají značné množství rostlin, které jsou jejich základní složkou potravy. V Bieszczadech v Polsku bylo pozorováno, že škody na porostech jsou zaznamenávány nejčastěji kolem zimního přikrmování, kde se zubři mohou koncentrovat po delší dobu. Mohou být v tu dobu také relativně snadným cílem pro pytláky (Perzanowski a Marszałek 2008) Způsob života a rozmnožování V současnosti jsou zubři považováni za typicky lesní druh, což může být zapříčiněno vlivem dlouhotrvajících lidských tlaků (např. hustotou osídlení) odvádějící 15

16 zubry pryč z nezalesněných ploch. Je již známé, že zubři jsou závislí na přístupu otevřených území jako jsou např. lesní mýtiny, paseky a louky. Lesy upřednostňují především listnaté a smíšené (Perzanowski a Marszałek 2008). V tom se liší od bizonů, kteří jsou typičtí zástupci stepních zvířat. Je obecně pravidlem, že lesní zvířata bývají spíš samotáři. Savci stepní jsou naopak typickými tvory stádními. Proto se také zubři neshlukují ve větší stáda a vytvářejí jen malé skupiny (Hanzák a Veselovský 1975). Tyto skupiny mají většinou mezi kusy (Gaisler 2002). Jsou také nazývány smíšenými skupinami, které vedou je zkušené krávy, staří býci většinou vedou osamocený život. S většinou jedinců zůstávají zubři po většinu roku. Rozsah výskytu celých stád závisí na přírodních podmínkách a sezóně, může dosahovat až 200 km 2 (Perzanowski a Marszałek 2008). Každý den se stádo pohybuje ve větší či menší vzdálenosti v závislosti na povětrnostních podmínkách a potravě. Pohybuje se kolem 2-14 km za den, v průměru je to 7,5 km (Olech et al. 2008). Zubři velmi rádi odpočívají na kopcích, na odkrytých místech a v těch částech lesa, kde je neobtěžuje hmyz. Zřídkakdy odpočívají postavení. Obvykle se před nebo po odpočinku rádi třou o kmeny stromů, ležící větve stromů nebo spadané stromy. Tření se stupňuje v létě, kdy je hmyz obzvláště obtížný. Dospělí jedinci se proto často válí a u býků je válení doprovázeno i sexuálním chováním. K povalování si zubři vybírají odkrytá písčitá místa. Při válení se ale nepřevracejí přes záda, takže se musejí postavit a obrátit se na druhou stranu. Na přítomnost člověka stádo zubrů reaguje obvykle útěkem a udržuje odstup v příslušné vzdálenosti. Vystrašené stádo běží přes 100 metrů a pak se najednou rychle zastaví. Mnohem více agresivní postoj mohou mít krávy s malými telaty, když je vyruší lidé. Zvláště pak býci v období říje krav mohou reagovat na člověka útokem. Zubři si mohou snadno zvyknout na přítomnost vozidel jako např. automobily nebo traktory (Olech et al. 2008). Býci jsou připravení na reprodukci obvykle od 4. roku života a krávy již ve 3. roce. Samci starší 12 let (u volně žijící populace) jsou odehnáni od krav mladšími býky, a tak se obvykle páření neúčastní. Vrchol říje spadá na září a říjen, ale krávy mohou být v říji také i v dalších měsících a sexuálně aktivní jsou 1 až 3 dny. Dospělí býci 16

17 prozkoumávají smíšené skupiny a hledají, zda tam nejsou nějaké samice v říji. Během říje jsou také časté boje mezi býky (Perzanowski a Marszałek 2008). Ale i u mladých jedinců je často vidět, jak se navzájem "tlačí" a jako kdyby napodobovali dospělé býčí zápasy. Agresivní chování mezi kravami je spíše vzácností (Olech et al. 2008). Březost u zubrů trvá průměrně 265 dní a krávy rodí zpravidla jedno, výjimečně 2 telata. Mláďata jsou narozena nejčastěji mezi květnem a červencem, ale může se stát, že přijdou na svět i později na podzim. Taková telata mají nicméně menší šanci na přežití. Odhaduje se, že se zubři dožívají více než 20 let, je tomu tak především u samic (Perzanowski a Marszałek 2008). Nejstarší samice zubra zaznamenaná v rodokmenové knize žila 27 let, nejdéle žijící samec měl pak 22 let (Olech et al. 2008). 3.2 Parazitózy zubra evropského Zvěř obecně může trpět nejrůznějšími chorobami, které obecně původce rozdělujeme na neinfekční (např. orgánová onemocnění, úrazy, intoxikace a další) a infekční. Ty pak dále rozdělujeme na virová, plísňová, bakteriální a parazitární (tzn. prvoci, motolice, tasemnice, hlístice a členovci) (Lochman et al. 1979). Parazitózy, tedy parazitární choroby, jsou způsobovány cizopasníky, kteří žijí v těle nebo na těle hostitelského organismu hostitele. A to ať už celý svůj život nebo jen jeho určitou část. Rozlišujeme dvě skupiny parazitů, ektoparaziti a endoparaziti. Endoparaziti jsou vnitřní cizopasníci, žijí ve vnitřních orgánech hostitele a ektoparaziti cizopasí na těle. Choroby vyvolané jednotlivými druhy parazitů se většinou označují názvem, který je odvozený od jejich latinského rodového jména (Kotrlá et al. 1984). Rozpoznat příznaky infekčních onemocnění (virové, bakteriální, plísňové) a invazivní (způsobené parazity) není snadné a vyžaduje odborné znalosti. Mezi příznaky onemocnění patří: letargie, nechutenství, odcházení od skupiny, nezvyklá plachost, agresivita, nefyziologický postoj např. ohýbání zad (klenutý hřbet), rozložení končetiny laterálně (na boku). Dále pak rány, oděrky na kůži, alopecie, kožní znečištění v okolí řitního a perineálního otvoru (tzv. hráz), neformovaná stolice. Uvedené příznaky nejsou specifické, avšak v každém případě mohou znamenat choroby infekční nebo invazivní. Letargie, ztráta chuti k jídlu, průjem a slinění jsou příznaky, které mohou naznačovat 17

18 nakažlivou nemoc. V těchto případech je žádoucí, aby se izolovali podezřelí zubři. Dohled nad stavem zdraví spravuje veterinární lékař zejména specialista na onemocnění nedomácích zvířat. Může vyžadovat klinické testování zubrů a laboratorní zkoušky na zvířatech nebo mrtvých tělech, stejně jako provedení pitvy zvířat. V každém případě smrti zubra je nutné provést pitvu a odebrat vzorky pro laboratorní zkoušky (bakteriologické, parazitologické, histopatologické a jiné) a další studie (např. genetické, nutriční, atd.) (Stachurzki 2003) Endoparazitární onemocnění Studie v Bělověžském pralese během zimních sezónách , při které bylo pitváno 23 samců a samic zubrů, odhalila 5 druhů nematodóz. Byly to druhy Trichuris ovis, Oesophagostomum venulosum, O. radiatum, Ashworthius sidemi a Nematodirus helvetianus. V jiné studii bylo zkoumáno stádo zubrů v polské rezervaci Prioksko-Terrasnyj. V tamním chovatelském centru byli objeveni i další helminti žijící v gastointestinálním traktu, např. Paramphistomum cervi, Dictyocaulus viviparus, Moniezia benedeni, Fasciola hepatica, Haemonchus contortus, Cooperia oncophora a také stejné druhy oblých červů jako v předešlé studii (Oesophagostomum venulosum, Trichuris ovis, Nematodirus helvetianus a další) (Perzanowski 2010) Trematodózy Trematodózy vyvolávají motolice nejrůznějších druhů třídy Trematoda. Diagnóza trematodóz se stanoví nálezem vajíček v trusu při koprologickém vyšetření (Kotrlá et al. 1984). Velikost těla motolic obecně značně kolísá, délka se pohybuje 0,02 mm až 10,0 cm. Tvar těla může být listovitý, kopinatý, zrnéčkovitý nebo voštinovitý. Většina motolic má bělavou barvu. Jindy ale barva závisí na tom, v jakém prostředí motolice žije (ve střevním obsahu, žluči, krvi atd.). Tělo je pokryto tegumentem a pod ním leží 3 vrstvy svaloviny. Tegument mívá někdy brvy, trny, ostny nebo šupiny, které slouží 18

19 motolici jako příchytná zařízení. Dále mají motolice 1 nebo 2 přísavky ústní a břišní (acetabulum) (Kotrlá et al. 1984). Trávicí soustava je obecně u většiny motolic velmi dobře vyvinuta a slouží k aktivnímu příjmu a zpracování potravy (např. střevní trávenina hostitele, krev,...). Začíná ústním otvorem, většinou obklopeným ústní přísavkou, který je zároveň i otvorem vyvrhovacím. Následuje předhltan (prefarynx), svalnatý hltan (farynx), jícen (esofagus) a střevo, to může mít podobu jednnoduchého vaku. Ze střeva mohou vybíhat postranní slepé výběžky, jak je tomu např. u rodu Fasciola. Část živin přijímají motolice povrchem těla, a to platí i v případě, že mají dobře vyvinutý trávicí systém. Motolice jsou většinou hermafroditi, to znamená, že pohlavní soustavu představují u hermafroditických motolic samčí i samičí pohlavní orgány v jednom jedinci (Volf a Horák 2007). Počet varlat (testes) u samčích orgánů bývá různý. Mohou být kulovitého tvaru, laločnatá nebo větvičkovitá. Z nich pak vybíhají vývody (spermidukty). Ty se spojují a ústí v kopulační orgán, vyvinutý jako jednoduchá svalová rourka nebo rozšířený ve svalový váček. Samičí orgány jsou tvořeny pouze jedním kulatým, laločnatým nebo větévkovitým vaječníkem (ovariem). Z něho vybíhá vejcovod (ovidukt), který se rozšiřuje v ootyp obklopený Mehlisovou žlázou (tzv. skořápečná) a pokračuje dál v dělohu (uterus). Žloutkové váčky (vitelaria) jsou různého tvaru, počtu a uložení. U některých druhů pohlavní orgány samčí a samičí vyúsťují samostatně, u jiných ústí do společného atria, které nese název atrium genitale (Kotrlá et al. 1984). Vývojové cykly jsou u digenetických motolic často velmi komplikované a zahrnují dva nebo více hostitelů. V průběhu ontogeneze vznikají nepohlavním rozmnožováním larvální stadia, která infikují následně hostitele. Dochází tedy ke střídání generací a hostitelů (Volf a Horák 2007). Nazývají se proto také biohelminti (Kotrlá et al. 1984). Ve vnějším prostředí se většinou vyvíjí první larva, tzv. miracidium. To opouští obal poté, co se otevře vaječné víčko (operculum). U vajíček bez opercula se tak děje po prasknutí stěny skořápky. Hlavními faktory ovlivňujícími vývoj vajíček ve vnějším prostředí jsou obsah kyslíku a teplota. Mezi známé faktory indikující líhnutí miracidií patří světlo, změny v osmotických parametrech prostředí nebo změna teploty. V některých případech, kdy k nákaze prvního hostitele dochází alimentární cestou, 19

20 miracidium opouští vajíčko až v mezihostiteli, výjimečně je ve vajíčku již embryo mateřské sporocysty (Volf a Horák 2007). Vajíčka se dostávají z hostitele do vnějšího prostředí různými cestami, podle toho, ve kterém orgánu motolice cizopasí, většinou trusem nebo močí. Vajíčka některých druhů motolic jsou velice odolná vůči nepříznivým povětrnostním podmínkám, mohou přežít i teplotu -15 C. Avšak vajíčka u druhu Fasciola hepatica zimu nepřežívají. (Kotrlá et al. 1984). Miracidium je mikroskopický organismus o velikosti zhruba 0,01-0,35 mm, na první pohled může připomínat nálevníka. V přední části má v některých případech i stylet sklerotizovaný šípovitý útvar, ten napomáhá průniku do mezihostitele. Povrch larvy je pokryt pásy ciliárních buněk, které slouží k pohybu. Mezi těmito buňkami jsou oblasti bez cilií, tzv. mezibuněčné valy. Uvnitř těla v parenchymu je shluk zárodečných buněk, ze kterých vzniká v měkkýši asexuálním rozmnožováním další generace. Jedinci vzniklí z jednoho miracidia tedy mají shodnou genetickou výbavu, jsou to tedy klony. Miracidium uvolňující se z vajíček ve vodě je schopno aktivně vyhledávat mezihostitele. Nepřijímá potravu a během poměrně krátké doby několika hodin vyčerpá energetické zásoby. K orientaci v prostředí pravděpodobně využívá různě receptory, kterými rozpoznává molekuly vylučované plžem (glykoproteiny), světlo (některá miracidia mají jednu nebo dvě pigmentované světločivné skvrny) a směr gravitačního zrychlení. Mohou tedy vykazovat pozitivní chemotaxi či pozitivní nebo negativní fototaxi a geotaxi. Chování a výskyt miracidií tak často koreluje s výskytem vhodných mezihostitelů v prostředí a zvyšuje se tím pravděpodobnost kontaktu. Prvními mezihostiteli jsou ve většině případů měkkýši, v naprosté většině plži, méně mlži. Specifita miracidíí vůči prvním mezihostitelům je vysoká, podmíněná mj. interakcemi larev s vnitřním obranným systémem měkkýše. Většinou je jeden druh motolice schopen vývoje pouze v jednom či několika málo příbuzných druzích měkkýšů. Po kontaktu s měkkýšem se miracidium přichytí a penetruje tělní stěnou pomocí sekretu apikální žlázky obsahujícího proteolytické enzymy. Během penetrace do mezihostitele či těsně po ní odvrhuje miracidium ciliární buňky. Zbytek povrchu (buňky mezibuněčných valů) expanduje, membrány v místě styku sousedních buněk zanikají a vzniká povrchové syncitium neodermis. Z miracidia se tak stává mateřská (primární) sporocysta, která se zprvu usadí v místě penetrace miracidia, což bývá hlavně 20

21 oblast nohy, hlavy nebo pláště. Poté většinou migruje do dalších tkání. Mateřská sporocysta mívá podobu jednoduchého oválného či protáhlého váčku obsahujícího zárodečné buňky. Tyto larvy nemají střevo, takže příjem živin probíhá povrchovým tegumentem, který je v přímém kontaktu s tkáněmi a tělními tekutinami měkkýše. Další generace larev, vyvíjející se ze zárodečných buněk, je uvolňována buď po prasknutí stěny mateřské sporocysty, nebo porodním otvorem. V závislosti na druhu motolice jsou touto generací buď dceřinné (sekundární) sporocysty nebo redie. Redie se vyskytují u větší části motolic. Na rozdíl od dceřinných sporocyst mají trávicí soustavu s vakovitým střevem a aktivně se živí tkání mezihostitele, popř. vývojovými stádii jiných druhů motolic. Kromě toho přijímají část živin povrchem těla. Mají protáhlé tělo schopné pohybu, kterému často napomáhají kónické výrůstky na povrchu těla. Většinu vnitřnímu objemu těla tvoří embryonální prostor se zárodečnými buňkami, ze kterých vznikají další dceřiné redie. Obyčejně následuje několik generací redií a poté dochází k produkci cerkárií. Regulační mechanismy vývoje a rozmnožování larválních stádií nejsou dosud známy. Výsledkem asexuálního rozmnožování uvnitř mezihostitele je ohromné množství cerkárií- u některých druhů až desítky tisíc denně. Tato stadia slouží k disperzi parazita v prostředí. Z každé cerkárie může potenciálně vzniknout jeden dospělý jedinec motolice. Cerkárie jsou stadia o velikosti od několika desetin milimetru až přes 1 mm. Většinou opouštějí tělo prvního mezihostitele a to buď aktivně, nebo jsou pasivně vyloučeny. Zajišťují infekci dalšího hostitele. V dobách, kdy nebyla známa jejich souvislost s životními cykly motolic, byly popisovány jako samostatné organismy a byl vytvořený i jejich zoologický systém. Ten přežívá do současnosti v podobě dělení cerkáriií dle jejich morfologického typu. Typicky se cerkárie skládá z tělní části a ocásku. Tělo je základem budoucí dospělé motolice a často nese již některé její charakteristické znaky, jako jsou přísavky a trny. Cerkárie mívají vyvinutou trávicí soustavu, která však ještě není funkční (jako zdroj energie jim slouží zásoby glykogenu nastřádané během vývoje uvnitř sporocysty či redie). V těle jsou již patrné plaménkové buňky exkrečního systému a někdy základy pohlavních orgánů. Kromě toho jsou v těle obsaženy různé typy žlázových buněk. 21

22 U cerkárií, které přímo pronikají do svých hostitelů, to jsou hlavně tzv. penetrační žlázy obsahující především látky umožňující přichycení a narušení povrchu těla hostitele a následnou migraci. Mezi tyto látky patří různé lepivé substance mukopolysacharidového charakteru a histolytické enzymy, především peptidázy a glykosaminoglykanázy. Další typy žlázek slouží např. k tvorbě metacerkariálních obalů (cystogenní žlázy), úniku z mezihostitele a opravám tegumentu. K usnadnění pronikání do bezobratlého hostitele jsou některé cerkárie vybaveny šípovitým sklerotizovaným útvarem (styletem) na předním konci těla. Cerkárie mohou mít různé smyslové orgány sloužící k orientaci v prostředí a nalezení hostitele např. senzorické papily, chemoreceptory či pigmentované nebo nepigmentované oční skvrny umožňující reagovat na světelné podněty. Distribuce a vrchol výskytu cerkárií tak často koreluje s aktivitou dalších hostitelů v průběhu dne a jejich lokalizací v prostředí. Ocásek slouží cerkáriím k pohybu ve vodním prostředí. Po vniknutí do hostitele je odhazován. U dvouhostitelského cyklu zůstávají cerkárie uvnitř sporocysty, vyvíjejí se do stádia metacerkárie. Následně je parazit společně s měkkýšem pozřen definitivním hostitelem. Cerkárie většiny motolic se dostávají do vnějšího prostředí. Většinou u dvouhostitelského cyklu cerkárie přisedají na pevný podklad (např. vegetaci), odhazují ocásek a pomocí cystogenních žlázek kolem sebe utvoří cystu odolnou vůči vlivům vnějšího prostředí. Tomuto typu metacerkárie ve vnějším prostředí je ve starší literatuře vyhrazen pojem adoleskárie. Ta je pozřena definitivním hostitelem, kde se vyvíjí v dospělou motolici (např. čeleď Fasciolidae a Notocotylidae). Metacerkárie může prodělávat určitý vývoj směrem k dospělému jedinci, např. zvětšením počtu plaménkových buněk, částečným vývojem pohlavních orgánů a dalšími morfogenetickými procesy. Cysty metacerkárií jsou tvořeny vrstvami polysacharidové a skleroproteinové povahy, jejich stěna je odolná a metacerkárie jsou schopné přežívat v prostředí nebo v mezihostiteli po dlouho dobu. K excystaci metacerkárií dochází v trávicím traktu definitivních hostitelů na základě působení exogenních (kyseliny, oxid uhličitý, žluč, trávicí enzymy, změny ph a teploty) a endogenních (sekrety metacerkárií) faktorů (Volf a Horák 2007). V definitivním hostiteli mohou larvy dlouho cestovat v orgánech, než dosáhnou 22

23 konečné lokalizace, a teprve potom pohlavně dospívají. V dospělém stadiu jsou lokalizováni v různých orgánech svých hostitelů, např. v jícnu, plicích, játrech, žlučovém měchýři, žaludcích, ve všech oddílech střeva, močovém měchýři atd. (Kotrlá et al. 1984). Fasciola hepatica- motolice jaterní Obr. 1 vajíčko motolice jaterní Převzato z: Bowman (1999) Fasciola hepatica způsobuje nemoc, která se nazývá fasciolóza (motoličnatost). Tato motolice je zástupcem kmene Plathelminthes (ploštěnci), třídy Trematoda a řádu Digenea- dvourodí (Kotrlá et al. 1984). Motoličnatost se projevuje především hubnutím, průjmem a slabostí nakažených zvířat. Časté jsou otoky v hrudní a břišní části těla. Mladé motolice při svém pohybu rozrušují tkáň, a tím narušují i funkci jater. Už pouhá přítomnost těchto cizopasníků v játrech působí na tkáň silně dráždivě, k tomu přispívají ostny v pokožce přední části těla motolic. Při větších invazích dochází k ucpávání žlučovodů motolicemi. Způsobují tak městnání žluče a dilataci žlučovodů. Toxiny vylučované motolicemi vyvolávají záněty. Kromě toho adoleskárie (jedno z vývojových stádií motolic) při své cestě do jater mohou rozvléci řadu patogenních mikroorganismů (Kotrlá et al. 1984). U chronicky nemocných zvířat se může vyvinout i anémie (Zajac a Conboy 2012). Dospělá Fasciola hepatica měří x 8-13 mm, tělo má listový tvar a je šedohnědé až šedozelené barvy (Kotrlá et al. 1984). Motolice jaterní je kosmopolitním 23

24 parazitem jater a žlučovodů četných druhů přežvýkavců i monogastrických savců, to znamená i u lidí. Počet infikovaných lidí celosvětově je odhadován na 2 miliony (Volf 2007). Prvními mezihostiteli jsou některé druhy plovatek. V našich podmínkách je to Galba truncatula (bahnatka malá), semiakvatická plovatka schopná přežívání na podmáčených lokalitách (Volf a Horák 2007). Bahnatka malá žije především v mělčích vodách, do cm hloubky, i když se nalezne v 30 cm hluboké tekoucí vodě. Optimální prostředí je kolem břehů a při ph 7-8. Může se vyskytovat i v prostředí kyselejším. Masivně se vyskytují od května do září- října, po mírné zimě se mohou nalézt i v únoru. Maximum adoleskarií je v srpnu, v suchém roce až v říjnu. V plžích zárodky přezimují a osvobozují se z nich v následujícím roce na jaře, kdy také dochází nejčastěji k onemocnění zvěře (Kotrlá et al. 1984). Excystovaní jedinci prodělávají migraci tělem hostitele. Pronikají přes stěnu tenkého střeva do břišní dutiny a přímo do jater, kterými několik týdnů migrují. Nakonec se usadí ve žlučovodech. Vývoj do dospělosti trvá v definitivním hostiteli až tři měsíce. U méně typických hostitelů včetně člověka byly popsány i ektopické lokalizace motolic např. v plicích, děloze nebo v podkoží, kam se mohou dostat migrací nebo být zaneseny hematogenní cestou. Nebezpečnost parazita spočívá hlavně v destrukci jaterní tkáně během migrace juvenilních jedinců a v obstrukci žlučovodů způsobené přítomností dospělých motolic i toxickým působením jejich metabolitů. Může dojít až ke kalcifikaci žlučovodů a vzniku žlučových kamenů. V játrech vznikají degenerativní léze následované proliferací pojivové tkáně, může se vyvinout fibróza a cirhóza jater (Volf a Horák 2007). Motolice ve žlučovodech klade vajíčka, která zde zůstávají několik dní a nakonec se vyplaví do střev. A společně s trusem odcházejí ze střeva zvěře na louky a pastviny. Denně může motolice jaterní naklást až vajíček (Kotrlá et al. 1984). Při pozření infikovaných jater zvířat, která nebyla dostatečně tepelně upravena, může u lidí dojít k přichycení juvenilních jedinců v hltanu. Symptomy vyvolané drážděním sliznice (bolesti v krku, krvácení, edém krku a tváří) se souhrnně nazývají halzoun. Zajímavostí je, že na rozdíl od většiny ostatních motolic Fasciola hepatica 24

25 vykazuje jistou přirozenou rezistenci k léčbě prazikvantelem. V současnosti jsou v různých stádiích vývoje vakcíny založené na trávicích cysteinových peptidázách typu katepsinu L a na glutathion-s-transferáze této motolice (Volf a Horák 2007). Léčiva jako taková nemohou onemocnění zlikvidovat, dokud není současně likvidován také mezihostitel. Je nutné provádět meliorace zamořených luk a pastvin, odvodňovat, čistit drenážní a odpadové stoky a ohraničit bažinatá místa, aby tam zvěř neměla přístup. K ničení plžů se používají chemické postřiky, např. pentachlorfenolát sodný nebo modrá skalice. Asanace se běžně provádí 2-3x ročně (Kotrlá et al. 1984). Fascioloides magma- motolice obrovská Motolice velká způsobuje chorobu, která se nazývá fascioloidóza. Ta k nám byla zavlečena ze Severní Ameriky v 19. století spolu s jelenem wapiti a jelencem viržinským. Původně byla rozšířena v oborách, kam byla tato zvěř vysazena. Ale po zrušení obor přešla i na srnce, jelena, siku, daňka, ale i skot (Volf a Horák 2007, Kotrlá et al. 1984). Fascioloidóza se u infikovaného zvířete projevuje tak, že zvíře chřadne, přesto neztrácí chuť k jídlu. Objevují se otoky v břišní a hrudní oblasti. Při pitvě jsou zřetelná zvětšená játra, jejichž povrch bývá na některých místech vyklenut. Objevují se akutní změny zasahující hluboko do jaterní tkáně, často bývají v plicích rozsáhlé hematomy. Změny v jaterním a plicním parenchymu jsou způsobeny pohybujícími se motolicemi (Kotrlá et al. 1984). Napadená zvířata při silnějších infekcích hynou (Volf a Horák 2007). Délka motolice dosahuje mm a šířka mm. Tělo je oválné, listovité a má šedohnědou barvu. Na břišní straně má 2 zřetelné přísavky, ústní a břišní. Motolice žije přímo v jaterním parenchymu, kde během svého života migruje. V játrech může žít i více než pět let. Vajíčka odcházejí s trusem zvěře ven a prodělávají stejný vývoj a u stejného mezihostitele jako je tomu u Fasciola hepatica (Kotrlá et al. 1984). To znamená plovatky Galba truncatula a Radix spp. (Volf a Horák 2007). V optimálním prostředí trvá vývoj vajíček 7 týdnů, to je při dostatečné vlhkosti a teplu (v letních měsících). Na plochách zastíněných, v lesích nebo houštinách, se může prodlužovat až na 2,5-3,5 měsíce. Také v jarním a podzimním období se vajíčka 25

26 vyvíjejí nejméně 10 týdnů, v plži z miracidia vznikají cerkárie za 2-2,5 měsíce. K prvním invazím plžů dochází v květnu nebo červnu, podle toho, jaká je teplota v jarních měsících. Maximum napadených plžů je v červnu nebo červenci. Zárodky v plžích přezimují a na jaře jsou ještě aktivnější a též i vajíčka a adoleskárie přežívají celou zimu. Cerkárie, které přezimovaly v plži, opouštějí svého hostitele koncem března nebo dubna. K hlavním nákazám zvěře dochází na jaře na zamokřených lokalitách, kde se zvěř koncentruje, protože zde raší první zelený porost, který zvěř velmi láká. Zvěř onemocní po pozření encystovaných zárodků s trávou a po uvolnění z cyst pronikají zárodky stěnou střeva do jater, kde dospívají během zhruba 3-5 měsíců. Často pouze 4 motolice způsobí úhyn zvířete (Kotrlá et al. 1984). Je tedy příkladem parazita, který je silně patogenní pro populace hostitelů, kteří na něj nejsou dostatečně adaptováni. Již jedna motolice dokáže způsobit vážné poškození jater (Volf a Horák 2007). Paramphistomum cervi- motolice jelení Obr. 2 vajíčko motolice jelení Převzato z: Bowman (1999) Paramphistomum cervi patří do čeledi Paramphistomatidae, ta zahrnuje parazity různých tříd obratlovců kromě ryb. Tato motolice je původcem paramfistomózy (Volf a Horák 2007). Při slabých nákazách nejsou na daném zvířeti příznaky vůbec patrny. Při onemocnění několika desítkami motolic mají zvířata často otoky v mezihrudí a 26

27 na končetinách. Objevují se průjmy s příměsí krve, puls a dech jsou zrychleny. Při pitvě nakažené zvěře lze pozorovat na sliznici bachoru uzlíky o velikosti zrna, zanícenou sliznici slezu a dvanáctníku a atrofii papil bachoru (Kotrlá et al. 1984). V mnoha případech vede i ke smrti infikované zvěře (Zajac a Conboy 2012) Tato motolice (českým názvem jelenovka) má kuželovité tělo, velmi často rohlíčkovitě zahnuté. Rozmezí délky je od 5-12 mm, šířky mezi 2-3 mm. Má růžovou až načervenalou barvu a má velkou břišní přísavku (Kotrlá et al. 1984). Přísavku (acetabulum) mají silně posunutou k zadní části těla (amfistomní typ) a tělo mívá kruhovitý průřez (Volf a Horák 2007). Motolice potřebuje k vývoji mezihostitele vodního plže. Jsou to především okružáci. Vývoj je podobný jako u motolice jaterní. K nákaze dochází spolknutím adoleskárie encystované na trávě (Kotrlá et al. 1984). Paramphistomum cervi je poměrně běžný parazit bachoru nebo jiných částí předžaludků přežvýkavců. Metacerkárie (adoleskárie) se po pozření hostitelem excystují ve dvanáctníku a slezu, kde se juvenilní jedinci několik týdnů zdržují a způsobují četné eroze mukózy doprovázené krvácením a nekrózami. Projevem časné fáze onemocnění bývají krvavé průjmy, horečky a hubnutí, při silných infekcích dochází k úhynům. Dospělé motolice migrují do bachoru, kde způsobují lokální atrofii stěn. Tato fáze infekce však bývá asymptomatická (Volf a Horák 2007). Dicrocoelium dendriticum- motolice kopinatá Je to parazit savců včetně člověka, s výskytem především u přežvýkavců. Areál rozšíření je rozsáhlý, zahrnuje Eurasii, Ameriku a Afriku a byl zavlečen i do Austrálie (Volf a Horák 2007). Motolice kopinatá způsobuje dikroceliózu. Projevuje se tak, že zvířata postupně hubnou a slábnou a na hrudi se jim objevují otoky. Játra jsou zvětšená a je zde patrný vleklý zánětlivý proces. Žlučovody jsou nápadně rozšířené, když se na ně zatlačí, vylezou z nich motolice v podobě načernalých chuchvalců. Při slabších nákazách onemocnění probíhá bez klinických příznaků a to se také děje velmi často (Kotrlá et al. 1984, Volf a Horák 2007). Dospělé motolice jsou průhledné a měří 8-10 x 1,5-3 mm (Kotrlá et al. 1984). 27

28 Volf a Horák (2007) uvádějí, že rozměry jsou o něco větší, 15 x 2,5 mm. Mají kopinatý tvar a jejich tělním pokryvem prosvítají zřetelně všechny orgány, hlavně pohlavní. Zadní polovina těla je vyplněna rozvětvenou dělohou vyplněnou velkým množstvím tmavě červenohnědých vajíček (Kotrlá et al. 1984). Motolice cizopasí tedy v žlučovodech u nejrůznějších přežvýkavců. Vajíčka odcházejí s trusem ven a tam se vyvíjejí. Larvička však svou vaječnou blánu neopouští. Až pokud je vajíčko pozřeno plžem, pak se teprve miracidium vysvobozuje a roste. Plži jsou tedy prvními mezihostiteli a jsou rodů Zebrina, Helicella a Theba, vyskytují se hlavně v sušších vápencových oblastech. Vznikají sporocysty 1. a 2. řádu a v každé z nich vzniká cerkárií. Zralé cerkárie vnikají do dýchacího prostoru plžů, kde se obalí sekretem. Vytvářejí slizové koule, které mohou být v průměru až 2 mm velké a mohou obsahovat až 400 cerkárií. Dýchacími pohyby plže jsou koule vytlačovány ven a zůstávají přilepeny na trávě, kde je pozřou mravenci. U nich pokračuje další vývoj (Kotrlá et al. 1984, Volf a Horák 2007). Mravenci jsou druhými mezihostiteli a jsou rodů Formica a Tetramorium, dochází k vývoji encystovaných metacerkárií. Motolice kopinatá je ukázkovým příkladem ovlivnění chování hostitele parazitem. Po pozření slizové koule s cerkáriemi se obyvkle jedna nebo dvě cerkárie neencystují a na rozdíl od ostatních nezůstanou v zadečku, ale migrují k podjícnovému gangliu mravence. Odtud potom ovládají jeho chování. Infikovaní jedinci vylézají na stébla trav, kde se zakousnou, tím se tak zvyšuje pravděpodobnost jejich pozření definitivním hostitelem při pastvě. Pokud hrozí přehřátí a vyschnutí mravence, motolice umožní povolit stisk kusadel a mravenec se může jít skrýt. Vývoje v definitivním hostiteli jsou schopny metacerkárie, které se encystovaly, zatímco neencystované hynou. Po excystaci ve střevě migrují motolice do žlučovodů a tam dospělci žijí až osm let (Volf a Horák 2007) Cestodózy Tyto choroby jsou u přežvýkavců celosvětově rozšířené, způsobují ji tasemnice rodu Moniezia. Řadí se do kmene ploštěnců (Plathelminthes) jako motolice, ale dále patří do podřádu Eucestoda a řádu Cyclophyllidea (kruhovky) (Kotrlá et al. 1984). 28

29 Typický je sezónní výskyt, který začíná v květnu, vrcholí v červnu a poté rychle klesá (Ballweber 2001). Při masívním infekci se klinicky projevuje poruchou zažívání, průjmem, opožděným růstem, vyhublostí, i když je zvíře dostatečně krmeno, protože tasemnice odnímají tělu výživné látky a vitamíny. Jestliže je přítomno v těle více tasemnic, může dojít k ucpání střeva a následně k úhynu. Často se stává, že po 2-4 měsících, když tasemnice samy odumřou, tak se zvíře samo vyléčí (Kotrlá et al. 1984). U lehčích onemocnění se toto onemocnění projevuje asymptomaticky, značný výskyt je pozorován především u mláďat (Ballweber 2001). Diagnóza monieziózy se provádí na základě nálezu utržených článku tasemnic ve výkalech zvěře nebo na základě nálezu vajíček při koprologickém vyšetření (Kotrlá et al. 1984). Moniezia benedeni- tasemnice srnčí Obr. 4 vajíčko tasemnice srnčí Převzato z: Bowman (1999) Moniezia benedeni (tasemnice srnčí) je dlouhá 1-5 m a její stužkovité tělo je složeno z několika set článků. Barva jejího těla je bílá nebo slabě nažloutlá, někdy také tmavší. To záleží na stáří a na tom, zda cizopasník dosahuje až do tlustého střeva. Šířka největších článků bývá až 8 mm. Na předním konci těla je umístěna nepatrná hlavička, která je opatřená přísavkami, jimiž se tasemnice přichycuje na sliznici střeva. Samčí a samičí pohlavní orgány jsou spolu v jediném článku. Samičí orgány postupně rostou a 29

30 dávají vznik velkému počtu vajíček, která nakonec vyplní celý článek, takže ostatní orgány jsou zatlačeny a zakrní. A právě takovým článkům říkáme články zralé, ty se pak odtrhávají a celé odcházejí s trusem ven z těla, kde usychají a vajíčka se roznáší větrem a deštěm do okolí (Kotrlá et al. 1984). Vajíčka jsou čtvercová, přibližně 75 mikrometrů velká (Ballweber 2001). Ty se pak vyvíjejí v drobných roztočích, kteří žijí poměrně hojně v tlejících zbytcích a pod hromádkami trusu. Larva prodělává během 4 měsíců složitý vývoj, nakonec vznikne zárodek, který se označuje jako cysticerkoid. Jestliže v tomto stadiu pozřen zvěř tohoto roztoče, larva vyleze a zachytí se na střevní sliznici. Následně vyrůstá v dlouhého červa (Kotrlá et al. 1984) Nematodózy Mezi další parazity, jež mají veliký význam u přežvýkavců, patří i hlístice (třída Nematoda). V hojném počtu lze najít v trusu zvířat vajíčka této třídy a konkrétně řád Strongylida. Některé rody a druhy však nelze spolehlivě určit, pouze za použití specifických laboratorních metod (Bowman 1999). Hlístice cizopasí v různých orgánech zvířat. Mají nečlánkované tělo, které je protáhlé, někdy vlasovité. To je pokryto několika vrstvami bílkovinného nebo lipoidního pokryvu, pod nímž se skrývá dobře vyvinutá svalovina. Hlístice se živí žaludečním a střevním obsah hostitele, u kterého parazituje, nebo mukózou zažívacího a dýchacího ústrojí. Mohou se živit i krví a lymfou. Vylučují toxiny, které mají za následek anémie a těžké otravy. Hlístice jsou gonochoristé, mají oddělená pohlaví. Je zřetelný i pohlavní dimorfismus. Ke svému vývoji mohou potřebovat mezihostitele (biohelminti) nebo nemusejí (geohelminti), pak se vajíčka vyvíjejí ve vnějším prostředí (Kotrlá et al. 1984). Chabertia ovina- zubovka ovčí Chabertia ovina je obecný parazit domácích přežvýkavců, je ale rozšířena u všech druhů zvěře. Dospělí cizopasníci jsou přisáti ústní nálevkou na sliznici střeva, samičky nakladou vajíčka, která se vyvíjejí ve vnějším prostředí a bez mezihostitelů. Invazní larvy jsou velice odolné, přežívají celou zimu pod sněhem a na jaře jsou 30