DIPLOMOVÁ PRÁCE OCHRANA OSOBNOSTI - NORMY A LIMITY JEJICH APLIKACE

Transkript

1 PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA PRÁVNÍ TEORIE DIPLOMOVÁ PRÁCE OCHRANA OSOBNOSTI - NORMY A LIMITY JEJICH APLIKACE Marek Votava 2006/2007 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Ochrana osobnosti - normy a limity jejich aplikace zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.

2 2 Poděkování: Chci tímto poděkovat JUDr. Romanu Vaňkovi, Ph.D. za to, že mi umožnil sepsání této diplomové práce a za jeho rady a připomínky při jejím zpracování.

3 3 Obsah Úvod..5 Kapitola I. Základní aspekty ochrany osobnosti...8 Oddíl č. 1 Charakteristika osobnostních práv....8 Oddíl č. 2 Subjekty práva na ochranu osobnosti..11 Oddíl č. 3 Předmět práva na ochranu osobnosti...13 Oddíl č. 4 Omezení práva na ochranu osobnosti..15 Oddíl č. 5 Několik poznámek k sankční problematice.19 Kapitola II. Právní úprava ochrany osobnosti obecně...22 Oddíl č. 1 Charakteristika a vývoj úpravy práva na ochranu osobnosti...22 Oddíl č. 2 Základní prameny práva na ochranu osobnosti...26 Kapitola III. K některým oblastem aktuální právní úpravy související s ochranou osobnosti v českém právním řádu a vybrané judikatuře soudů. 30 Oddíl č. 1 Ochrana osobnosti v oblasti zpravodajství..30 Oddíl č. 2 Ochrana osobnosti v oblasti reklamy...36 Oddíl č. 3 Ochrana osobnosti v rámci výkonů zdravotní péče a provádění jiných lékařských zákroků...37 Oddíl č. 4 Ochrana osobnosti v oblasti nakládání s osobními údaji fyzických osob.42 Oddíl č. 5 Ochrana osobnosti v oblasti lustrací 44 Oddíl č. 6 Ochrana osobnosti v souvislosti se zpřístupněním svazků Státní bezpečnosti Oddíl č. 7 Ochrana osobnosti v rámci zákoníku práce.49 Oddíl č. 8 Ochrana osobnosti v oblasti trestního práva 53 Oddíl č. 9 Ochrana osobnosti ve světle mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy 58 Závěr...61 Literatura...63

4 4 Použité právní předpisy 64 Judikatura..66 Resőmee.. 67

5 5 Úvod Co se skrývá pod pojmem osobnost? Jak se právo staví k otázce ochrany osobnosti fyzických osob? Jakým způsobem jsou nastaveny limity aplikace norem poskytujících právní ochranu osobnosti jednotlivců? Hledání odpovědí na tyto, ale i některé další otázky související s právem na ochranu osobnosti, mě motivovalo k sepsání diplomové práce na zvolené téma Ochrana osobnosti normy a limity jejich aplikace. Domnívám se, že zejména v závislosti na dynamickém vývoji společnosti je nutné mít neustále na paměti otázku ochrany osobnosti, přičemž úkolem práva je pružně reagovat na možné zásahy do osobnostních práv a zabezpečit tak podmínky příznivého rozvoje individuality jednotlivců. Tento požadavek nachází své uplatnění v právních řádech všech demokratických právních států založených na úctě k právům a svobodám člověka a občana, Českou republiku nevyjímaje. Moderní právo se má snažit o poskytnutí co nejúčinnější ochrany osobnosti fyzických osob. Jedná se tedy o problematiku navýsost aktuální a významnou, a to z pohledu každého člověka. V rámci úvodu ke své diplomové práci považuji za nutné nastínit některé nejobecnější aspekty sledovaného tématu. Elementárním problémem se zdá být především samotné vymezení pojmu osobnost. Jde totiž o pojem, do něhož se projektují poznatky různých společenských věd. Psychologie často definuje osobnost jako organickou jednotu (systém) všeho tělesného a psychického, vrozeného a získaného, typickou pro daného jedince, utvářenou a projevující se v jeho chování (tj. činnosti a společenských vztazích). 1 Velmi pěknou definici osobnosti formuloval psycholog V. Smékal, který vidí osobnost jako autorství činů, neboť člověk je tím více osobností, čím jasněji si uvědomuje možné zdroje, důsledky a souvislosti svých činů. Osobnost je z jeho pohledu rovněž charakterizována jako smysl života člověka a způsob, jakým člověk tento smysl v životě realizuje. 2 Z chování lidí v mezilidských vztazích vychází také teorie práva, když zdůrazňuje nezastupitelnou funkci morálky jako neprávního normativního systému v procesu tvorby práva na ochranu osobnosti. Morálka v tomto případě prokazuje svoji normotvornou funkci. Jde o to, že právo a morálka se vzájemně prolínají všude tam, kde se jedná o základní humánní otázky, a tedy i v otázkách ochrany osobnosti. Na tom, zda je právo v souladu či 1 Holeček, V., Miňhová, J., Prunner, P. Psychologie pro právníky. Dobrá Voda : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2003, s Houbová, D. a kol. Psychologie pro právníky. Brno : MU, 2004, s. 77.

6 6 v rozporu s morálkou pak do značné míry závisí efektivnost jeho společenského působení. 3 Právo a morálka tedy vzájemně usměrňují chování lidí v mezilidských vztazích a v rámci tvorby právních norem, které ve svém souhrnu tvoří všeobecné osobnostní právo v objektivním smyslu, je pro efektivní působení této právní regulace nezbytně nutné respektovat soulad zmíněných normativních systémů. Pokud má být aplikace norem všeobecného osobnostního práva, resp. jednotlivých dílčích osobnostních práv, morální a spravedlivá, musí zároveň docházet k určitému vyrovnávání zájmů oprávněné fyzické osoby na straně jedné a zájmů ostatních osob či zájmu celku na straně druhé. Děje se tak formou určitých omezení osobnostních práv, a to zásadně se svolením dotčené osoby. V moderních demokratických právních řádech je však výjimečně stanovena možnost řešit střet výše zmíněných zájmů cestou omezení osobnostních práv i bez svolení oprávněného jednotlivce, resp. i proti jeho projevené vůli. Prostředkem omezení všeobecného osobnostního práva pak musí být výlučně zákon a zvýšené požadavky jsou kladeny také na činnost aplikační, především soudní, praxe. Z tohoto důvodu je žádoucí co nejpřesněji stanovit meze (limity) aplikace norem stanovících podmínky autoritativních zásahů do osobnostních práv. Právní vnímání pojmu osobnost v sobě zahrnuje dynamický okruh osobnostních rysů měnících se s věkem a tvořících nedělitelný a neuzavřený konglomerát hodnot. Osobnost každé fyzické osoby jako celek, resp. jednotlivé hodnoty tvořící součásti celkové fyzické a morální integrity osobnosti každé fyzické osoby jako individuality a suveréna, je předmětem všeobecného osobnostního práva. V rámci úvodu je třeba rovněž předeslat, že se základními aspekty celé problematiky ochrany osobnosti podrobněji zabývám v první kapitole této práce. Tato kapitola se skládá z pěti oddílů, ve kterých jsem se pokusil o stručnou charakteristiku osobnostních práv, o vymezení předmětu práva na ochranu osobnosti, dále pak o základní nastínění klíčového problému přípustnosti omezení tohoto práva, ale také o letmý pohled do sankční úpravy. Druhá kapitola, ve které jsem se zaměřil na obecné pojednání o právní úpravě ochrany osobnosti, je tvořena dvěma oddíly. Za prvé se tedy jedná o oddíl nazvaný Charakteristika a vývoj úpravy práva na ochranu osobnosti, do něhož jsem zahrnul také stručný exkurs do zahraničních právních úprav, za druhé pak jde o oddíl, který se věnuje základním pramenům (tj. normám, které ve svém souhrnu tvoří všeobecné osobnostní právo v objektivním smyslu). Třetí kapitola nese název K některým oblastem aktuální právní úpravy související s ochranou osobnosti v českém právním řádu a vybrané judikatuře soudů. V celkem devíti 3 Houbová, D. In Harvánek, J. a kol. Teorie práva. Brno : MU, 1998, s. 30.

7 7 oddílech této kapitoly se podrobně věnuji působení některých a z mého pohledu významných norem, které upravují širokou oblast ochrany osobnosti v rámci českého právního řádu. Cílem třetí kapitoly je zhodnotit jednak praktické dopady aplikace těch norem, které obsahují nejen předpoklady pro omezení subjektivního všeobecného osobnostního práva, ale také podmínky pro jeho ochranu, jednak vybranou judikaturu soudů, která se věnuje zejména působení konkrétních limitujících ustanovení v praxi. Výslovně bych chtěl na tomto místě odkázat také na oddíl č. 9, který se dotýká otázky ochrany osobnosti ve světle mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy. V rámci tohoto oddílu se pak (mimo jiné) zmiňuji o obecných aspektech vlivu judikatury Evropského soudu pro lidská práva na vnitrostátní právní úpravu. V závěru své diplomové práce se pokouším o celkové zhodnocení českého přístupu k problematice ochrany osobnosti a zároveň o nastínění možného budoucího vývoje všeobecného osobnostního práva, a to prioritně z pohledu očekávaného přijetí nového soukromoprávního kodexu.

8 8 Kapitola I. Základní aspekty ochrany osobnosti Oddíl č. 1 Charakteristika osobnostních práv V souvislosti s pokusem o charakteristiku všeobecného osobnostního práva nelze nevzpomenout dva základní teoretické náhledy na danou věc. Prvním z nich je tzv. monistické pojetí všeobecného osobnostního práva, které spočívá v jeho jednotě. V rámci takto naznačené jednoty, která v sobě snoubí rys všeobecnosti (tj. náležitost tohoto práva každé fyzické osobě jako individualitě a suverénu) s rysem osobnostním (tj. nehmotnými hodnotami lidské osobnosti v jejím celku jako předmětem tohoto práva), se vyskytuje rovněž neuzavřený okruh jednotlivých dílčích osobnostních práv. Tato dílčí osobnostní práva jsou zároveň vnímána jako genetická součást tělesné i morální integrity fyzické osoby. Opakem výše naznačené monistické teorie všeobecného osobnostního práva je tzv. pluralistické pojetí. Pluralismus zde spočívá v tom, že toto právo chápe jako soustavu jednotlivých dílčích osobnostních práv v objektivním smyslu, jejichž počet odpovídá počtu jednotlivých chráněných hodnot lidské osobnosti. Nutno však jedním dechem dodat, že i pluralistické pojetí pohlíží na lidskou osobnost v její celkové fyzické (tělesné) a morální jednotě. Nevýhodou pluralistického pojetí by mohl být partikularismus a určitá nepružnost právní úpravy osobnostního práva, které by pak mohly mít i určité negativní dopady z hlediska účinné právní ochrany osobnosti. V české občanskoprávní realitě našlo své uplatnění monistické pojetí, což je ostatně patrné z faktu existence tzv. generální klauzule ochrany osobnosti. Občanský zákoník tak v 11 a n. obsahuje jak obecnou, tak i zvláštní úpravu některých frekventovaných dílčích osobnostních práv. Ve svém důsledku to znamená vytvoření předpokladů pro komplexní ochranu osobnosti. Důkazem tohoto tvrzení je možnost soudní praxe elasticky reagovat na měnící se podmínky ochrany osobnosti, zejména schopnost poskytovat účinnou ochranu také jiným, a tedy v zákoně neuvedeným, hodnotám lidské osobnosti. Zákon tímto umožňuje rozšířit katalog dosud chráněných dílčích osobnostních práv, čímž lze reagovat i na nové, často sofistikovanější, zásahy do osobnosti, jež s sebou přináší společenský vývoj.

9 9 Do rodiny osobnostních práv patří, vedle všeobecného, též tzv. zvláštní osobnostní práva, která náležejí pouze určitým fyzickým osobám. Vznik těchto práv je nerozlučně spojen s projevem tvůrčí duševní činnosti autorů, vynálezců, výkonných umělců a některých dalších osob. Charakteristickým rysem zvláštních osobnostních práv je rovněž výraznější důraz na majetkovou povahu těchto práv. V souvislosti s výkladem o povaze zvláštních osobnostních práv je třeba upozornit na to, že jejich subjekty neztrácí svá všeobecná osobnostní práva podle 11 a n. občanského zákoníku. Tato práva jsou pouze dočasně upozaděna ve prospěch zvláštních osobnostních práv a jejich úprava je svěřena zvláštním zákonům osobněprávní povahy (zejm. autorský zákon). 4 Všeobecné osobnostní právo je dále možno chápat jednak ve svém objektivním, jednak v subjektivním smyslu. Objektivní smysl všeobecného osobnostního práva zahrnuje soubor právních norem, které toto právo regulují (viz. kapitola II.). Subjektivní hledisko naopak vyjadřuje suverénní postavení každé fyzické osoby ve vztahu k ostatním osobám s rovným právním postavením. Subjektivní občanské všeobecné osobnostní právo, resp. subjektivní dílčí osobnostní práva v jeho jednotném rámci, lze definovat jako právem stanovenou možnost každé fyzické osoby jako individuality a suveréna nakládat v mezích právního řádu podle svého uvážení co nejšíře se svou osobností, resp. s jednotlivými hodnotami, tvořícími celistvost její osobnosti v její fyzické a morální jednotě vůči ostatním subjektům (fyzickým či právnickým osobám) s rovným právním postavením za účelem její realizace ve společnosti, jakož i ochrany jejích zájmů, potřeb a preferencí. 5 Předmětem tohoto práva je tudíž osobnost fyzické osoby, respektive její jednotlivé hodnoty tuto osobnost tvořící, neboli statky nehmotné. Materiální výsledky tvůrčí duševní činnosti jsou oproti tomu předmětem subjektivních zvláštních osobnostních práv, jejichž charakter jsem nastínil v předchozím odstavci. Ve svém dalším výkladu se budu podrobněji zabývat některými aspekty subjektivního všeobecného osobnostního práva, které má povahu absolutního práva, což znamená, že se uplatňuje erga omnes, tj. vůči všem. Uvedenému také odpovídá povinnost všech ostatních subjektů zdržet se neoprávněných zásahů do tohoto práva. Na tomto místě ovšem nelze neučinit poznámku o tom, že subjektivní občanská osobnostní práva mohou mít též relativní povahu. Je tomu tak tehdy, kdy se stanou předmětem občanských osobnostněprávních vztahů. Děje se tak v souvislosti s nastoupením některých právních skutečností (např. právní úkony, 4 Telec, I. Přehled práva duševního vlastnictví 1. Brno : Doplněk, 2002, s Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O. In Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha : Linde, 2004, s. 92.

10 10 zákonné licence, neoprávněné zásahy), přičemž tyto následné právní vztahy vznikají mezi individuálně určenými subjekty, čímž dochází ke zmíněné relativizaci osobnostního práva. Všeobecné osobnostní právo absolutní povahy, resp. jednotlivá subjektivní dílčí osobnostní práva, vznikají narozením fyzické osoby, anebo přesněji řečeno, samým početím v případě, že se tzv. nasciturus narodí živý ( 7 odst. 1 ObčZ). Okamžik vzniku tohoto práva je tedy shodný s okamžikem nabytí právní subjektivity, tj. schopnosti fyzické osoby mít práva a povinnosti. Z uvedeného lze dovodit, že všeobecné osobnostní právo náleží každému jednotlivci bez ohledu na případnou nezpůsobilost k právním úkonům, neboť předmětem ochrany je zde morální a tělesná integrita skutečně každé fyzické osoby. Osobnost je ale statkem nehmotným a dynamicky se v průběhu života vyvíjejícím. Nebude sporu o tom, že některé dílčí složky osobnosti budou požívat právní ochrany od narození (resp. početí), kdežto jiné, které z povahy věci přibudou do arsenálu předmětů ochrany osobnosti jednotlivce jako celku až v průběhu života, budou chráněny až později. Závěrem tohoto oddílu, který se věnuje základním aspektům charakteristiky osobnostních práv, se pokusím přiblížit některé příznačné vlastnosti všeobecného osobnostního práva. V prvé řadě je nutno připomenout, že všeobecné osobnostní právo se bez jakýchkoliv podmínek neoddělitelně pojí s osobností každé fyzické osoby. S tím zároveň souvisí další premisa, která říká, že toto právo působí vůči všem ostatním subjektům nacházejícím se v rovném právním postavení. Dále je třeba podtrhnout nemajetkový charakter všeobecného osobnostního práva, čímž však není dotčena možnost domáhat se materiální satisfakce za případnou újmu, a sice postupem podle občanského zákoníku. Významným rysem osobnostních práv je rovněž jejich trvalost, neboť tato práva náleží každé fyzické osobě po celou dobu jejího života, respektive v souladu s dikcí 15 ObčZ i po její smrti. Vázanost těchto práv na konkrétního jedince se odráží i v další jejich vlastnosti, kterou je nepřevoditelnost. Nikdo tak nemůže svá osobnostní práva převést na jiného, ani jich nemůže být jinak zbaven. Na druhou stranu však v souvislosti s povahou některých dílčích osobnostních práv nelze vyloučit určité možnosti fyzických osob k dispozicím s nimi. Tyto dispozice ale nikdy nemohou znamenat převod samého všeobecného (ale ani dílčího) osobnostního práva na jiný subjekt. Tato práva rovněž nemohou být předmětem dědění, neboť právo na realizaci postmortální ochrany osobnosti zemřelého dle 15 ObčZ je co do obsahu originárně vzniklým osobnostním právem sui generis. Také exekuce osobnostních práv je z povahy věci vyloučena. Všeobecné osobnostní právo je ze své podstaty nepromlčitelné a neprekludovatelné, z čehož vyplývá, že může být uplatněno bez časového omezení. Poněkud sporná ale zůstává

11 11 otázka promlčitelnosti nároku na peněžité zadostiučinění podle 13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku. Tímto problémem se zabýval i Nejvyšší soud ČR, který se ve svém rozsudku 30 Cdo 1542/2003 neztotožnil se závěrem Vrchního soudu v Olomouci o promlčitelnosti nároku na peněžité zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnostních práv jedince v tříleté promlčecí lhůtě. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku argumentoval zejména tím, že smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích je pak dát do vztahu míru újmy na hodnotách lidské osobnosti s konkrétním finančním vyjádřením náhrady takovéto nemajetkové újmy. I tak však jde vždy o právní instrument, jehož úkolem je zabezpečit respektování a ochranu osobnosti fyzické osoby. Nelze je proto jako právo ryze osobní povahy osobnosti fyzické osoby, na něž se vztahují ustanovení 11 násl. o. z., vydělit z okruhu nepromlčitelných nemajetkových práv, byť se satisfakce příslušné nemajetkové újmy fyzické osoby vyjadřuje prostřednictvím finančních prostředků. 6 Oddíl č. 2 Subjekty práva na ochranu osobnosti Odpověď na otázku, kdo je oprávněným subjektem všeobecného osobnostního práva, je v naší právní úpravě velmi prostá. Jsou to pouze fyzické osoby - tedy, jedním slovem, lidé. Platí totiž, že pouze a jedině člověk má svoji osobnost. České právo zároveň v této otázce nerozlišuje, zda je subjektem těchto práv občan ČR či někdo jiný, neboť v souladu s čl. 5 Listiny základních práv a svobod je každý způsobilý mít práva. Koncepce právní úpravy všeobecného osobnostního práva vychází z jeho přirozené povahy, což je dáno tím, že jde o základní právo člověka. Stát se pouze zavazuje toto právo respektovat a poskytovat mu účinnou právní ochranu. Osobnostní práva se tímto stávají nejvlastnějším atributem každé fyzické osoby, jelikož jde o práva nezadatelná, neomezená a neomezitelná, nezrušitelná, nezcizitelná a nepromlčitelná. Všeobecné osobnostní právo tedy patří každé fyzické osobě, a to po celou dobu jejího života. Pokud jde o otázku vzniku tohoto práva, pak nelze nezmínit ustanovení 7 občanského zákoníku, který ve svém prvním odstavci říká, že způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením, a ve své druhé větě dodává, že tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé. 7 České občanské právo se tímto ustanovením postavilo na stranu teorie tzv. podmíněné právní subjektivity dítěte, které již bylo počato. Právní otázky faktu narození živého dítěte jsou v současnosti předmětem úpravy poněkud archaické 6 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 30 Cdo 1542/ Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

12 12 vyhlášky ministerstva zdravotnictví ČSSR č. 11/1988 Sb. Konkrétní podmínky, které je nutno naplnit, aby bylo lze hovořit o narození živého dítěte, jsou stanoveny v 2 zmíněné vyhlášky. Uvedené podmínky jsou však splněny i tehdy, jde-li o narození předčasné a dítě žije jen krátkou dobu po narození. Vyskytnou-li se pochybnosti, zda se v konkrétním případě narodilo živé či mrtvé dítě, pak je nutné tuto otázku vždy posuzovat v závislosti na skutkových okolnostech a povaze konkrétního případu. Po přijetí nového občanského zákoníku ve stavu současného návrhu by se v takových sporných případech měla uplatnit vyvratitelná právní domněnka, že se dítě narodilo živé. V úvodu tohoto oddílu jsem již zmínil ten fakt, že všeobecné osobnostní právo náleží skutečně každému člověku. Z uvedeného vyplývá, že k nabytí všeobecného osobnostního práva není vyžadována existence dalších právních skutečností. Zcela irelevantní v této souvislosti zůstává požadavek určité rozumové či volní vyspělosti jednotlivce. Z hlediska poskytnutí občanskoprávní ochrany osobnosti podle 11 a n. ObčZ to znamená, že oprávněným subjektem je i osoba nedisponující plnou způsobilostí k právním úkonům. Tato subjektivita je samozřejmě vyžadována v situaci, kdy je připuštěna dispozice se všeobecným osobnostním právem formou právních úkonů. V této souvislosti je třeba dodat, že způsobilost žalobce k právním úkonům je nutným předpokladem pro podání žaloby na ochranu osobnosti. Občanský soudní řád pro daný případ stanoví povinnost zákonného zástupce nezletilých nebo duševně postižených osob tuto žalobu uplatnit. V ostatních případech (snad s výjimkou specifické postmortální ochrany osobnosti) je nutné mít na zřeteli, že občanskoprávní ochrany osobnosti se může domáhat pouze sama dotčená osoba, a to ve vztahu ke konkrétnímu původci neoprávněného zásahu, resp. ke každému z více původců případných zásahů zvlášť. V rámci pojednání o oprávněných subjektech práva na ochranu osobnosti nelze zapomenout na případy, kdy se této ochrany dovolává určitý taxativně vymezený okruh osob odlišných od konkrétního neoprávněným zásahem postiženého jednotlivce. Na mysli mám samozřejmě problematiku občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby po její smrti. Právní subjektivita zasažené osoby sice její smrtí zanikla a tato se nemůže sama bránit, nicméně i v této situaci lze zakročit na ochranu její osobnosti. Tuto postmortální ochranu upravuje 15 ObčZ, když mezi oprávněné subjekty zahrnuje pozůstalého manžela nebo partnera, děti (resp. osvojence) a není-li jich, pak i rodiče (resp. osvojitele) zemřelého. Právo postmortální ochrany přitom vzniká každé z těchto osob samostatně, což v praxi znamená, že jej mohou uplatnit buď všechny oprávněné osoby společně, anebo každá z těchto osob samostatně, a to zcela nezávisle a dokonce i proti vůli ostatních. Z procesního hlediska lze říci, že podmínkou úspěšného uplatnění tohoto práva není zahájení soudního řízení na

13 13 ochranu osobnosti zemřelého ještě za jeho života. Pokud však k zahájení takového řízení došlo, musí jej soud zastavit a oprávnění z postmortální ochrany osobnosti mají možnost podat svůj vlastní návrh na zahájení řízení podle 11 a n. ObčZ. Charakteristickým znakem práva na postmortální ochranu osobnosti je jeho původnost (originárnost), což znamená, že nejde o nějaký druh právního nástupnictví (sukcese) do práva po zemřelém. V kontextu uvedeného nelze nezmínit rovněž ustanovení 256 odst. 1 OSŘ, z jehož dikce vyplývá, že osoba podle 15 ObčZ nemůže po smrti dotčené osoby úspěšně realizovat ani výkon rozhodnutí na ochranu její osobnosti. Uvedené platí i v případě, že by se oprávněný z postmortální ochrany osobnosti rozhodl přistoupit do vykonávacího řízení, které bylo započato již za života zemřelého. Jiná situace nastává v případě majetkového práva na náhradu škody (majetkové újmy vyjádřitelné v penězích), která vznikla zemřelému neoprávněným zásahem do jeho osobnosti. Předmětné právo se tedy nevymyká ostatním právům majetkového charakteru a je tudíž způsobilé přejít na dědice. Oddíl č. 3 Předmět práva na ochranu osobnosti Z pohledu vymezení předmětu všeobecného osobnostního práva lze jen zopakovat již uvedené, a sice to, že je jím osobnost každé fyzické osoby jako individuality a suveréna. Zároveň je třeba dodat, že tímto předmětem jsou i jednotlivé dílčí hodnoty, které ve svém souhrnu utvářejí osobnost v její fyzické a morální jednotě. Takto vymezený předmět dává tušit, že se jedná o dynamické, neustále se rozvíjející a proměňující hodnoty. Odpověď na otázku, které konkrétní hodnoty lidské osobnosti jsou tímto předmětem, vyplývá především z ustanovení 11 ObčZ, které demonstrativním výčtem poskytuje právní ochranu následujícím hodnotám lidské osobnosti - životu a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, jménu a projevům osobní povahy. Zmíněné ustanovení má povahu generální klauzule s příkladmým výčtem typicky chráněných hodnot lidské osobnosti. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby tímto ale zdaleka není vyčerpána. Zvolené legislativní řešení je zcela odpovídající významu osobnostních práv, neboť by jistě nebylo ku prospěchu věci chránit pouze zákonem taxativně stanové hodnoty lidské osobnosti. Je tak zároveň ponechán prostor i pro soudní praxi, aby si s ohledem na zvláštní veřejné zájmy precizovala i další hodnoty, jež si zasluhují být zahrnuty pod střechu právní ochrany osobnosti jednotlivců s rovným právním postavením.

14 14 V souvislosti s tím lze mezi předměty ochrany osobnosti zařadit kupříkladu, v 11 občanského zákoníku výslovně neuvedenou, osobní svobodu fyzické osoby, která v sobě ukrývá i svobodu pobytu a pohybu, včetně ochrany před jakoukoli diskriminací. Dalšími chráněnými hodnotami lidské osobnosti, které stojí mimo 11, jsou kupříkladu podoba fyzické osoby nebo v poslední době diskutovaná hodnota spočívající v možnosti volby zaměstnání a volby zaměstnavatele. Stranou zájmu nezůstává ani ustanovení 12 ObčZ, které obsahuje zvláštní právní režim pro takové hodnoty osobnosti, kterými jsou - písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy. V tomto případě jde o právní úpravu dispozice s hmotnými substráty (nosiči), které obsahují zachycení jednotlivých hodnot lidské osobnosti. Platí, že tyto smějí být, až na zákonné výjimky, pořízeny nebo použity jen se svolením dotyčné fyzické osoby. Bylo by ode mne velmi nedůsledné, pokud bych na tomto místě opomenul vymezit rovněž předmět zvláštních osobnostních práv. Předmětem těchto práv duševního vlastního vlastnictví jsou, na rozdíl od všeobecného osobnostního práva fyzických osob, hodnoty, které vznikají v souvislosti s projevem tvůrčí duševní činnosti jen některých jednotlivců. Právní regulace takových hodnot je svěřena specializovaným právním předpisům, mezi které patří zejména autorský zákon (z. č. 121/2000 Sb.), zákon o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích (z. č. 527/1990 Sb.) a také zákon o ochraně průmyslových vzorů (z. č. 207/2000 Sb.). Předmět zvláštních osobnostních práv tak tvoří myšlenky, které byly objektivně navenek vyjádřeny v požadované tvůrčí formě, a které jsou projevem individuálních výsledků tvůrčí duševní činnosti. Význam právní ochrany, která je poskytována hodnotám všeobecného osobnostního práva, je ale tak markantní, že se v případě střetu s ochranou zvláštních osobnostních práv upřednostňuje obecnější charakter tohoto práva, které je charakterizováno jako společensky závažnější, významnější a funkčně vyšší. 8 Oprávněnost takového tvrzení je možno dovodit z principu řešení střetu subjektivních práv obecně, který je vyjádřen v čl. 4 Listiny. Náplní tohoto principu je přednost toho práva, které požívá objektivně vyššího hierarchického postavení ve společnosti. Posuzováním střetu obecné osobnostněprávní ochrany se zvláštními osobnostními autorskými právy se zabývala rovněž zahraniční judikatura. Názorným příkladem může být rozhodnutí Spolkového soudu SRN z roku 1954, které se týkalo posmrtného nakládání s 8 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O. In Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha : Linde, 2004, s. 142.

15 15 osobními písemnostmi Cosimy Wagnerové, ženy slavného německého hudebního skladatele Richarda Wagnera. Tato ve své poslední vůli sice ustanovila univerzálním dědicem svého syna, ale vlastní deníky a jiné osobní písemnosti, jež měly povahu autorských děl, předala do správy dceři Evě Chamberlainové, která tak byla pověřena jejich osobnostněprávní ochranou. Problémem se následně stalo to, že závěť Evy Chamberlainové obsahovala zákaz uveřejnění zmíněných písemností po dobu třiceti let. S tímto se však nehodlali smířit dědicové po synovi Cosimy Wagnerové, kteří se u soudu domáhali práva na uveřejnění předmětných písemností, a to z titulu zděděného autorského práva. Spolkový soud však jejich žalobu zamítl, a to s poukazem na přednost obecné osobnostněprávní ochrany před autorskými právy osobnostní povahy. Oddíl č. 4 Omezení práva na ochranu osobnosti V tomto oddílu se pokusím obecně charakterizovat leitmotiv celé této diplomové práce, kterým je otázka mezí (limitů) aplikace norem práva na ochranu osobnosti. Již v samém úvodu k této práci jsem se zmínil o existenci určitých omezení všeobecného osobnostního práva. Bylo již řečeno, že k takovému omezení může dojít zásadně se svolením dotčeného jednotlivce, přičemž tím není dotčena možnost výjimečného zásahu do osobnostní sféry i bez svolení této osoby či dokonce proti její vůli. Úkolem zákonodárce je prostřednictvím kvalitních zákonů nalézat optimální hranice mezi autonomií osobnosti jednotlivce a objektivní potřebou prosazení zvláštních veřejných zájmů. První důležitou tezí, která se týká omezení všeobecného osobnostního práva, je konstatování, že fyzická osoba má možnost co nejširšího nakládání se svou osobností v mezích právního řádu. Bylo by ale zcela mylné se domnívat, že nakládání jednotlivce se svou osobností (anebo spíše s jejími jednotlivými hodnotami) je absolutně neomezené a nezávislé. Takový stav by byl nepochybně společensky neudržitelný, a proto právní řád přistupuje k určitým omezením. Děje se tak ve jménu objektivně vznikající potřeby spravedlivého vyvažování, vyrovnávání a koordinace zájmů oprávněné fyzické osoby na straně jedné a zájmů ostatních fyzických či právnických osob, resp. veřejného zájmu (zájmu celku) na straně druhé. 9 9 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O. In Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha : Linde, 2004, s. 93.

16 16 Jinak řečeno, základními předpoklady pro omezení subjektivního všeobecného osobnostního práva jsou vyváženost, výhradně zákonné zakotvení a detailní určení obsahu, rozsahu a účelu tohoto omezení. Jedním dechem je třeba dodat, že je nutno velmi citlivě balancovat na ostré hraně, která od sebe odděluje přípustné a nepřípustné omezení. Tento úkol je svěřen především aplikační (zejm. soudní) praxi, která by při posuzování konkrétních mezí měla vycházet z principu restriktivní interpretace a vyloučení analogie. Dalším požadavkem je přiměřenost přípustného omezení, které nesmí negovat ty hodnoty lidské osobnosti, na nichž je třeba za všech okolností trvat. Článek 4 odst. 4 Listiny k tomu dodává, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. 10 Velmi názorná je v tomto směru rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která jako meze pro zásahy do osobnostních práv uvádí naléhavou sociální potřebu a přiměřenost sledovanému legitimnímu cíli. Možnosti omezení všeobecného osobnostního práva jsou, jak již bylo výše uvedeno, dvojí. Za prvé se může jednat o zásahy, jež mají svůj původ v projevu vůle dotčených fyzických osob. Občanské právo umožňuje fyzickým osobám přivolit k zásahům do své vlastní osobnosti. Takové přivolení (svolení) má formu právního úkonu a musí tedy vyhovět všem požadavkům, které na tyto úkony kladou zvláštní právní předpisy a není-li jich, občanský zákoník. Ten, kdo hodlá učinit svolení k zásahům do své osobnosti, musí rovněž respektovat specifické rysy jejích jednotlivých hodnot. To znamená, že projev vůle dotčené osoby musí být svobodný, vážný, určitý, srozumitelný, prostý omylu a že nesmí být učiněn v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Svolení rovněž nesmí odporovat zákonu nebo zákon obcházet. Z hlediska povahy lidské osobnosti je pro tento úkon velice významný též aspekt dobrých mravů, který vyplývá z ustanovení 39 ObčZ. Pokud zvláštní právní předpisy nestanoví jinak, lze svolení se zásahem do osobnostních práv učinit i konkludentně. Z dikce 35 odst. 1 ObčZ je patrno, že konkludentní projev vůle musí být učiněn způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Pro projevy vůle směřující k užití určitých hodnot lidské osobnosti je charakteristická jejich kauzalita a závislost na věcných, časových a místních aspektech. Pro udělené svolení je rovněž příznačné to, že jej může dotčená osoba kdykoliv bez odůvodnění odvolat, což na druhou stranu může pro tuto osobu znamenat povinnost nést případnou odpovědnost za škodu. 10 Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR; ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

17 17 Jelikož platně udělené svolení fyzické osoby se zásahem do všeobecného osobnostního práva vylučuje neoprávněnost tohoto zásahu, je nutné stanovit, a to v závislosti na povaze tohoto práva, určité objektivně nutné meze pro dispozice s ním. Osobnost jednotlivce je společensky tak významnou hodnotou, že je jí prostřednictvím práva poskytována ochrana par excellence. K tomuto tvrzení mě přivádí zejména shora uvedená existence objektivních mezí přípustnosti pro dispoziční úkony jednotlivce s dílčími hodnotami svojí osobnosti, které si kladou za cíl chránit všeobecné osobnostní právo i navzdory projevené vůli určité fyzické osoby. Jinými slovy, dispozice s jednotlivými hodnotami osobnosti je přípustná pouze tehdy, pokud neodporuje nějakému jinému, a to silnějšímu, veřejnému zájmu na ochraně všeobecného osobnostního práva. Za druhé se může jednat o zásahy, které svůj původ v projevu vůle dotčených fyzických osob nemají. Pro tyto zásahy je příznačné to, že k nim může dojít pouze na základě zákona a za podmínek přiměřenosti a zachování elementární důstojnosti fyzické osoby, na níž je nutné vždy a za všech okolností trvat. Normy, které takové zásahy dovolují, tak činí za účelem dosažení určitého legitimního účelu. Domnělého rušitele práva na ochranu osobnosti fyzické osoby v tomto případě chrání určitá právní norma, která ztělesňuje vyšší společenský zájem. Fyzická osoba domáhající se ochrany své osobnosti je v takových případech ve své snaze limitována buďto občanským zákoníkem, resp. jinými zákony z oblastí soukromého i veřejného práva, ale i autoritativním rozhodnutím státního orgánu, který se v rámci aplikace práva přiklonil na stranu jiného chráněného (veřejného) zájmu. V rámci občanského zákoníku jsou výše zmíněná omezení obsažena ve formě tří tzv. zákonných licencí. První z nich je úřední licence, která je upravena v 12 odst. 2 ObčZ. Podle předmětného ustanovení není svolení třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky, obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona. Uvedený výčet hodnot osobnosti fyzických osob, na které se vztahuje úřední licence, je taxativní a použití hmotných substrátů tyto hodnoty zachycujících je přísně vázané na úřední účely. Na tomto místě považuji za vhodné zmínit nález Ústavního soudu III. ÚS 256/2001, který se zabýval problematikou užití fotografií nezúčastněných osob za účelem rekognice osob v trestním řízení. Ústavní soud v tomto nálezu mimo jiné konstatoval, že nelze mít pochybnosti o tom, že institut rekognice fotografiemi je efektivním důkazním prostředkem, tedy je institutem umožňujícím dosažení veřejného statku (dobra) spočívajícího v náležitém objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů. 11 Ústavní 11 Nález Ústavního soudu III. ÚS 256/2001 ze dne 21. března 2002.

18 18 soud rovněž poukázal na ustanovení speciálních právních předpisů (trestní řád, zákon o Policii ČR, zákon o občanských průkazech a zákon o evidenci obyvatel) a dovodil, že použití fotografie v trestním řízení nezúčastněné osoby v rámci rekognice nezakládá bez dalšího neoprávněné dotčení jejich osobnostních práv. Dále bylo judikováno, že zákonnou licenci ve smyslu 12 odst. 2 občanského zákoníku lze považovat za ústavně souladnou toliko tehdy, nelze-li sledovaného úředního účelu dosáhnout použitím podobizen se souhlasem dotčených osob, tj. akceptací ustanovení 12 odst. 2 občanského zákoníku ve vztahu k 12 odst. 1 občanského zákoníku za podmínky subsidiarity. 12 Tím však není dotčena možnost v dané věci nezúčastněných osob, jejichž podobizny byly využity pro účely rekognice, bránit se vůči tomu subjektu, který by kupříkladu uvedené osoby označil za podezřelé a porušil tak jejich osobnostní práva. Dalšími zákonnými licencemi, se kterými občanský zákoník také operuje, jsou vědecká a umělecká licence, jakož i reportážní (zpravodajská) licence. Obě jsou zakotveny v 12 odst. 3 ObčZ, který udává, že podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. Rozdíl oproti úřední licenci spočívá především v tom, že tyto licence nepředpokládají existenci jiného speciálního zákona. Zákaz použití analogie se však uplatní v případě všech jmenovaných licencí. Vědecká a umělecká licence chrání veřejný zájem spočívající v rozvoji a vytváření prostoru pro vědeckou a uměleckou tvorbu, zatímco licence zpravodajská chrání veřejný zájem spočívající v pořizování a následném použití a šíření určitých relevantních informací v rámci zpravodajství. Pro přípustnost omezení jednotlivých dílčích osobnostních práv skrze užití uvedených licencí je klíčové to, zda jsou v konkrétních případech splněny podmínky veřejného zájmu. Z pohledu aplikační praxe je ustanovení 12 odst. 3 občanského zákoníku velmi významné, neboť se vztahuje nikoli pouze na zákonné licence (jak by ostatně napovídalo jeho systematickému zařazení). Kritéria přiměřenosti a respektování oprávněných zájmů fyzické osoby je třeba naplnit jak v případě zákonných licencí, tak i v případě svolení uděleného samotnou fyzickou osobou. 12 Nález Ústavního soudu citovaný v pozn. č.11.

19 19 Úprava zákonných licencí existuje i v rámci tzv. zvláštních osobnostních práv (práv duševního vlastnictví), a to v autorském zákoně (z. č. 121/2000 Sb.). Konkrétně se jedná o úpravu bezúplatných zákonných licencí v 31 a n. AZ. Omezení osobnostních práv však není doménou pouze občanského zákoníku, popřípadě zmíněného autorského zákona. S relevantními veřejnými zájmy, jejichž prosazování s sebou toto omezení přináší, je počítáno také v jiných zákonech z nejrůznějších oblastní právního řádu. Konkrétně je možné zmínit ustanovení 13, 14, 15 trestního zákona, tedy možnost dovolených zásahů do osobnosti fyzické osoby prostřednictvím institutů nutné obrany, krajní nouze a oprávněného použití zbraně. Četná omezující ustanovení obsahuje rovněž trestní řád a stranou zájmu nestojí ani správní řád nebo občanský soudní řád. V OSŘ se jedná o ustanovení 127 odst. 3, které říká, že účastníkovi, popřípadě i někomu jinému může předseda senátu uložit, aby se dostavil ke znalci, předložil mu potřebné předměty, podal mu nutná vysvětlení, podrobil se lékařskému vyšetření, popřípadě zkoušce krve, anebo něco vykonal nebo snášel, jestliže to je k podání znaleckého posudku třeba. 13 V rámci trestního řádu stojí za pozornost mimo jiné dikce 76 odst. 2, podle kterého osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu; příslušníka ozbrojených sil může též předat nejbližšímu útvaru ozbrojených sil nebo správci posádky. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba některému z uvedených orgánů omezení osobní svobody bez odkladu oznámit. 14 Příkladů zákonného omezení všeobecného osobnostního práva je samozřejmě více, přičemž některými z nich se zabývám v kapitole III., která se věnuje některým oblastem aktuální právní úpravy související s ochranou osobnosti v českém právním řádu, ale také vybrané judikatuře soudů. Oddíl č. 5 Několik poznámek k sankční problematice Právní ochrana osobnosti je zcela logicky obsažena v řadě právních předpisů. Kromě obecné právní úpravy v rámci občanského zákoníku, jsou na ochranu osobnosti povolány též trestní zákon a trestní řád, ale i pracovněprávní předpisy a řada předpisů z oblasti správního práva. Možná kumulace vícera sankčních ustanovení pro jeden případ není vyloučena, naopak, v řadě případů je žádoucím jevem. Tato kumulace pak umožňuje realizovat nejen 13 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. 14 Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů.

20 20 účinnou ochranu osobnosti dotčené fyzické osoby, ale i spravedlivý postih původce neoprávněného zásahu. Jako velmi názorný příklad slouží kumulace trestněprávní a občanskoprávní ochrany osobnosti. V praxi to pak znamená, že určité z pohledu ochrany osobnosti závadné jednání může vyvolat nejen občanskoprávní odpovědnost, ale i případnou odpovědnost trestněprávní či správněprávní. Na tomto místě se dále stručně zmíním o obecné občanskoprávní úpravě sankcí za porušení (ohrožení) všeobecného osobnostního práva, která je obsažena v 13 a 16 občanského zákoníku. Z uvedených ustanovení vyplývá, že neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby může způsobit jednak nemajetkovou (morální) újmu a jednak majetkovou (materiální) újmu, neboli škodu. Podmínky vzniku sankcí za nemajetkovou újmu jsou konstruovány v 13 ObčZ tak, že zásah do osobnosti musí být objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu spočívající v porušení (ohrožení) osobnosti fyzické osoby, dále že zásah musí být neoprávněný a že je dána příčinná souvislost mezi oběma podmínkami. Významné je, že neoprávněný zásah tu má povahu objektivní kategorie, jinými slovy, že ke vzniku sankcí za nemajetkovou újmu není vyžadováno zavinění ze strany původce takového zásahu. Jisté zmírnění přísného objektivního principu je však možno vysledovat u zásahu do cti fyzické osoby, kdy má původce znevažujících skutkových tvrzení možnost prokázat jejich pravdivost. Unese-li původce takového zásahu břemeno tzv. důkazu pravdy, tak nebude odpovědný za zásah do cti. Při posuzování konkrétních situací, které se jeví jako neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, je nutné mít na zřeteli existenci okolností neoprávněnost vylučujících. Jako neoprávněný tedy nelze kvalifikovat takový zásah do osobnosti, ke kterému došlo buď na základě platně (tj. právně konformně) uděleného svolení, anebo na základě zákona či v souvislosti s výkonem jiného subjektivního práva stanoveného zákonem. Jednotlivec, do jehož osobnosti bylo neoprávněně zasaženo, se tedy může domáhat jednak upuštění od neoprávněných zásahů, dále také jejich odstranění a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Vypočteným právním prostředkům občanskoprávní ochrany osobnosti pochopitelně odpovídají i příslušné občanskoprávní žaloby. Jedná se konkrétně o žaloby zdržovací (negatorní), odstraňovací a satisfakční. Pokud jde o nastoupení sankcí za majetkovou újmu (škodu), je třeba říci, že podmínky jejich vzniku jsou konstruovány přísněji. Občanský zákoník upravuje odpovědnost za škodu vzniklou neoprávněným zásahem do osobnosti v 16, tedy v rámci ustanovení o ochraně osobnosti. Předmětný paragraf však nestanoví nic speciálního a odkazuje na obecnou úpravu odpovědnosti za škodu (zejm. 420 ObčZ). Je tedy zřejmé, že podmínkou vzniku sankcí je

21 21 kromě protiprávního úkonu, škody a jejich příčinné souvislosti také subjektivní hledisko v podobě zavinění. I v tomto případě se škodou rozumí majetková újma vyjádřitelná v penězích. Dále je nutno podotknout, že každý je odpovědný za škodu, kterou svým neoprávněným zásahem do osobnosti dotčeného způsobil. Této odpovědnosti za vznik majetkové újmy se však původce zásahu a to na rozdíl od odpovědnosti za nemajetkovou újmu (viz výše) může zprostit, prokáže-li, že škodu nezavinil.

22 22 Kapitola II. Právní úprava ochrany osobnosti obecně Oddíl č. 1 Charakteristika a vývoj úpravy práva na ochranu osobnosti Počátky vývoje právní úpravy všeobecného osobnostního práva, který je samozřejmě těsně spjatý s historickým vývojem lidských (resp. občanských) práv a svobod, jsou patrné již v období antické filosofie a v učení sofistů a stoiků, které se zabývalo idejemi přirozeného práva. Základem právního vývoje na evropském kontinentu se stalo římské právo, které se také věnovalo určitým aspektům ochrany osobnosti. Za zmínku v této souvislosti stojí propracovaná ochrana osobnosti před projevy neúcty či nevážnosti (iniuria). Poměrně dynamický vývoj římského práva s sebou přinesl další dílčí formy ochrany všeobecného osobnostního práva, realizované zejména prostřednictvím obecných či prétorských ediktů. Takto byla vytvořena například prétorská žaloba sloužící k možnosti postiženého požadovat peněžitou satisfakci jako následek urážky na cti (tzv. actio iniuriarum aestimatoria). To však nemění nic na faktu, že římské právo samozřejmě nedospělo k ochraně všeobecného osobnostního práva jako celku. Na období antiky později navázalo křesťanství či renesance, ale pro další rozvíjení a ochranu lidských práv měla klíčový význam až etapa formování názorů liberalismu (mezi jehož reprezentanty se řadí např. J. Locke či Ch. L. Montesquie), resp. racionalismu a osvícenství v 17. a 18. století. V důsledku přechodu od feudálního státu k modernímu státu, založenému na demokratických principech, došlo k logickému rozvoji ochrany všeobecného osobnostního práva, resp. k formulování právních základů této oblasti. V této době byly přijímány nejrůznější deklarace, ve kterých se stát zavazoval mocensky garantovat základní lidská práva a občanské svobody, přičemž na jejich podkladě již bylo možno rozvíjet účinnou ochranu osobnosti fyzických osob ve vztahu k ostatním rovnoprávným fyzickým i právnickým osobám. V souvislosti s výše uvedeným je nutné podtrhnout tu skutečnost, že právní ochranu jednotlivým hodnotám lidské osobnosti poskytovala v této době převážně odvětví veřejného práva. Primární reakce na takové protiprávní jednání tedy spočívala v uplatnění norem práva správního a trestního.

23 23 Trend poskytování právní ochrany všeobecnému osobnostnímu právu se v souvislosti s dalším dynamickým rozvojem společenských vztahů posunul v tom smyslu, že se stále více kladl důraz na možnost zmírnění nemajetkové újmy prostředky materiální satisfakce. Došlo tedy k jakémusi vnímání jednotlivých hodnot lidské osobnosti jako předmětu vlastnického práva a v souvislosti s tím k příklonu k majetkové stránce všeobecného osobnostního práva. Zřetelným odrazem toho, a do jisté míry i vyústěním koncepce přirozeného práva, se staly kodifikace vznikající na přelomu 18. a 19. století, jejichž typickým reprezentantem byl rovněž rakouský občanskoprávní kodex Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (ABGB) z roku Vlivem této právní úpravy se zřetelně prosazovala teorie všeobecného osobnostního práva jako práva přirozeného a omezitelného pouze zákonem. Právní úprava ochrany osobnosti však nemohla stát stranou dalšího masivního rozvoje kapitalistické společnosti, která s sebou logicky přinášela nové a stále intenzivnější možnosti zásahů do tělesné i morální integrity fyzických osob. Bylo tedy nutné reagovat na rozvoj vědy a techniky takovým způsobem, který by zaručoval účinnější a komplexnější ochranu osobnosti. Do popředí se tak dostávaly občanskoprávní úpravy ochrany osobnosti, které kladly důraz na prevenční, restituční a satisfakční charakter působení. Právní úprava všeobecného osobnostního práva se v jednotlivých zemích vyvíjela různě, neboť bezprostředně souvisela se společenskou situací toho kterého státu. Nejinak tomu bylo i v českých zemích. Po vzniku československého státu v roce 1918 došlo k recepci práva platného na území bývalého Rakouska-Uherska, což v praxi znamenalo vytvoření právního dualismu mezi českým a slovenským územím. Zatímco pro české země zůstal v platnosti Všeobecný občanský zákoník (ABGB), tak na Slovensku platilo uherské, převážně obyčejové, právo. Situace se změnila až v souvislosti s přijetím unifikovaného československého občanského zákoníku v roce 1950 (z. č. 141/1950 Sb.), který nabyl účinnosti Z hlediska kvality právní úpravy ochrany osobnosti je však potřeba poznamenat, že tato byla velmi kusá a nevyhovující, a navíc uplatňovaná v období tvrdě totalitního komunistického režimu. Výrazný pokrok v mnou sledované oblasti zaznamenal až občanský zákoník z roku 1964 (z. č. 40/1964 Sb., s účinností od ). Tento zákon s poukazem na ústavně zaručený všestranný rozvoj osobnosti poprvé výslovně zahrnoval ucelenou koncepci generální úpravy jednotného všeobecného osobnostního práva a v jeho rámci úpravu dílčích osobnostních práv, přičemž neopomenul ani základní právní prostředky ochrany. Ustanovení o ochraně osobnosti byla promítnuta do znění ObčZ. Zákonodárci se v tomto případě poprvé postavili na stranu takových teoretických úvah, které řadily mezi předmět

24 24 občanského práva i osobnostní vztahy splňující podmínku rovného postavení jejich subjektů. Po hříchu je však nutno konstatovat, že společenská situace, která v navazujícím období panovala na našem území, neskýtala dostatečné záruky k realizaci osobnostních práv v praxi. Na stejný problém tehdy narážel rovněž tiskový zákon č. 81/1966 Sb., který víceméně pouze formálně zaručoval možnost fyzických osob chránit svoji čest a důstojnost v případech uveřejnění nepravdivého či hrubě zkreslujícího údaje, a to prostřednictvím tiskové opravy. Na tuto první - byť ne zcela dokonalou a do detailů propracovanou vlašťovku v podobě občanského zákoníku z roku 1964 bylo lze navázat až v období po celospolečenských změnách v roce Posttotalitní období s sebou přineslo mimo jiné i důraz na rozvoj individuálních schopností každého jedince a otevřenost novým trendům moderní demokratické společnosti. Na vzniklou situaci bylo nutno reagovat i v oblasti legislativy, jejíž modernizace spočívající v přibližování českého práva právu rozvinutých evropských států byla (a i nadále zůstává) nevyhnutelná. Stranou zájmu pochopitelně nezůstala ani právní úprava ochrany osobnosti, přičemž její těžiště stále leželo v oblasti občanského práva. Konkrétně došlo k přijetí zákona č. 87/1990 Sb., který s účinností od měnil a doplnil občanský zákoník zejména v tom smyslu, že rozšířil ustanovení 13 ObčZ o možnost dotčených fyzických osob požadovat vedle dosavadní morální satisfakce i zadostiučinění v podobě materiální (peněžité). Nový 13 tímto získal následující podobu: 13 (1) Občan má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu jeho osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění. (2) Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost občana nebo jeho vážnost ve společnosti, má občan též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. (3) Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem za nichž k porušení práva došlo. 15 Uvedená změna právní úpravy významně zefektivnila možnost obrany jednotlivců vůči neoprávněným zásahům do jejich osobnostních práv. Změny se samozřejmě nevyhnuly ani jiným zákonům. Za zmínku stojí například české mediální právo, které bylo obohaceno především modernizací tiskového zákona a zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ale i řada dalších speciálních právních úprav 15 Zákon č. 87/1990 Sb., který s úč. od novelizoval z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.