Bedřich Moldan Univerzita Karlova Centrum pro otázky ţivotního prostředí 1996

Transkript

1 Bedřich Moldan Univerzita Karlova Centrum pro otázky ţivotního prostředí 1996 Předmluva Na jaře roku 1993 měla v New Yorku své první zasedání Komise OSN pro trvale udrţitelný rozvoj, jejíţ zřízení navrhla Konference OSN o ţivotním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiro. Byl jsem zvolen jejím místopředsedou a zároveň zpravodajem a mou povinností bylo pozorně sledovat všechna zasedání. Úkol to byl dost náročný, téměř tři týdny diplomatických projevů je pořádné sousto, ale zkušenost byla velmi cenná. Zejména jsem si všiml, jak mnoho delegátů z nejrůznějších zemí si postesklo asi v tomto smyslu: Konference v Riu nás utvrdila v tom, ţe trvale udrţitelný rozvoj je dobrá a nutná věc. Ale mluvíme o rozvoji, o pohybu vpřed. Jak poznáme, ţe se vývoj v naší zemi ubírá správným směrem? Potřebovali bychom nějaký spolehlivý metr, podle kterého bychom mohli posoudit, zda jsme na správné cestě. Takové řeči mě inspirovaly k tomu, ţe jsem v únoru r navrhl výkonnému výboru SCOPE zahájit projekt Indikátory trvale udrţitelného rozvoje. Dnes se uţ pracuje na jeho závěrečné publikaci. V současné době se vývojem indikátorů zabývá mnoho institucí na celém světě a práce jdou velmi rychle dopředu. Na semináři projektu SCOPE v listopadu roku 1995 však zazněl varovný hlas: Jak můţeme navrhovat spolehlivé indikátory něčeho, pro co chybí jasná, jednoduchá a jednoznačná definice? Vskutku, ţádná taková definice neexistuje. Můţeme za ni sice povaţovat Agendu 21, ale tisícistránková definice není příliš pouţitelná. Trvale udrţitelný rozvoj znamená často různé věci pro různé země a různé lidi. Přesto intuitivně chápeme, ţe dosavadní hospodářský a civilizační vývoj nemá trvale udrţitelný charakter v ţádné zemi, tím méně ve světovém měřítku, a mnohdy dovedeme dosti přesně ukázat, v čem neudrţitelnost spočívá. Problém spolehlivé definice a spolehlivých indikátorů trvale udrţitelného rozvoje tak trochu připomíná známé dilema: slepice - nebo vejce. Jestliţe se podaří zformulovat dobrou definici - a získat pro ni široký souhlas - jistě to pomůţe vývoji indikátorů. Ale přemýšlení o indikátorech a jejich pouţívání můţe naopak velmi přispět k propracování konceptu trvale udrţitelného rozvoje. V Praze v září Trvale udržitelný rozvoj a informace 1 Bedřich Moldan Hospodářský a civilizační vývoj nemá ve světovém měřítku ani v rámci kteréhokoliv státu trvale udrţitelný charakter. Hnacími silami nerovnováhy tohoto vývoje jsou růst populace a hospodářský růst v souvislosti s nímţ roste poptávka po energii a veškerých materiálech, objem světového obchodu a dopravy, exploatace všech přírodních zdrojů a znečištění prostředí. Některé problémy ţivotního prostředí, zejména lokálního charakteru, se ve vyspělých státech podařilo alespoň zčásti vyřešit: ve většině měst v průmyslově rozvinutých zemích je čistší ovzduší neţ před 10 či 20 lety, mnohé řeky se podařilo zčásti vyčistit a lidé

2 v těchto zemích jedí zdravější potravu. Stav globálního ţivotního prostředí se však zhoršuje. Nejvýraznějším důkazem zhoršujícího se stavu zemské atmosféry je prohlubující se narušování ozonové vrstvy a bezprostřední hrozba změny klimatu. Vzrůstá rovněţ znečištění světového oceánu. Ubývá orné půdy, rozšiřují se pouště. Rostou obavy o dostatek zdrojů sladké vody. Nejhrozivější se zdá být pokračující redukce biologické rozmanitosti, jak o tom výrazně svědčí především jasně dokumentované vymírání ţivočišných a rostlinných druhů. Ubývá však rovněţ původních přírodních ekosystémů a stávající se biologicky ochuzují. Světová veřejnost si postupně uvědomuje nutnost změny dosavadního vývoje. Jiţ v roce 1969 tehdejší generální tajemník OSN U Thant naléhavě vyzýval světovou veřejnost, aby podnikla neodkladné akce: Nechci vypadat nadměrně dramaticky, ale mohu pouze konstatovat, ţe členové Spojených národů mají snad k dispozici ještě 10 let, ve kterých musejí překonat své staré různice a zahájit globální spolupráci s cílem zastavit závody ve zbrojení, zlepšit lidské ţivotní prostředí, zvládnout populační explozi a věnovat podstatně větší úsilí rozvoji (projev na Valném shromáţdění OSN na podzim 1969). Nebezpečí zhoršování prostředí pak zdůraznila Stockholmská konference Spojených národů o lidském ţivotním prostředí v roce Přesně identifikovala hlavní problémy a poukázala na globální charakter ekologického ohroţení. Věnovala se hlavně analýze projevů a důsledků znečištění a jiné devastace a jejich bezprostředním příčinám. Volala po harmonii hospodářského rozvoje a ochrany prostředí. Článek 13 Stockholmské deklarace zní: Pro dosaţení racionálnějšího vyuţívání zdrojů a pro zlepšení ţivotního prostředí by státy měly přijmout integrovaný a koordinovaný přístup ke svému rozvojovému plánování tak, aby byl jejich rozvoj v souladu s potřebou chránit a zlepšovat lidské ţivotní prostředí ku prospěchu jejich obyvatelstva. Avšak v rozporu s tímto a mnoha dalšími prohlášeními podobného obsahu se na počátku 70. let projevil váţný rozpor mezi snahami o účinnou ochranu prostředí a hospodářským rozvojem. K tomuto rozporu přispěla sama Stockholmská konference navzdory svým nepochybně dobrým úmyslům. Upozornila důrazně na naléhavou nutnost chránit prostředí ohroţené lidskou hospodářskou činností, a přitom důkladně nerozebrala negativní aspekty této činnosti samé. Rozpor pak zdramatizovala známá publikace Meze růstu (D.H. Meadows a kol., The Limits to Growth, 1972). Tato kniha výrazně ovlivnila atmosféru tehdejší doby. Její autoři analyzovali hospodářský vývoj ve světovém měřítku v období od roku 1900 do roku 1970 pomocí jednoho z prvních velkých světových modelů. Zjistili, ţe vývoj hospodářství měl po celou dobu zhruba stejný exponenciální charakter s růstovou mírou okolo 5 % ročně. Tato míra znamená zdvojnásobení sledovaných parametrů přibliţně kaţdých let. Růstové křivky produkovaného kapitálu - to znamená veškeré výroby, dopravy, produkce energie atd., atd. -, čerpání přírodních zdrojů (zejména neobnovitelných) a také znečišťování a jiné devastace prostředí byly po celou dobu v podstatě souběţné. S růstem výroby a spotřeby tedy dochází ke stále rychlejšímu čerpání zdrojů a většímu znečišťování prostředí. Protoţe zdroje planety Země i absorpční kapacita prostředí pro všechny typy znečištění a odpadů jsou konečné, je zřejmé, ţe dosavadní hospodářský vývoj nemůţe pokračovat v delší budoucnosti. Závěr autorů je jednoznačný: Hospodářský růst je třeba zastavit, jinak neodvratně hrozí katastrofa způsobená jak vyčerpáním zdrojů, tak zamořením prostředí. Světová veřejnost sice nepřijala doporučení zastavit hospodářský růst, ale otázky zůstaly nezodpovězeny a rozpor zůstal nevyřešen. O smíření poţadavků účinné ochrany ţivotního prostředí, přírody a přírodních zdrojů s hospodářským rozvojem se pokouší koncepce trvale udrţitelného rozvoje. Nejdříve byla rozvinuta ve zprávě Světové komise pro ţivotní prostředí 2

3 a rozvoj nazvaná Naše společná budoucnost. Tato zpráva byla publikována v roce 1987 (Our Common Future), v češtině vyšla v roce Komisi ustavilo Valné shromáţdění v roce 1983 s tím, ţe je potřeba důkladně prozkoumat vztah ochrany prostředí a ekonomického růstu. Tento vztah se obecně povaţoval za plný rozporů. Zpráva však došla k závěru, ţe hospodářský rozvoj a účinná ochrana ţivotního prostředí si nebudou překáţet, nýbrţ se budou vzájemně podporovat, pokud bude mít rozvoj trvale udrţitelný charakter. Přinesla dnes jiţ klasickou definici: trvale udrţitelný rozvoj je takový rozvoj, který zajistí naplnění potřeb současné společnosti, aniţ by ohrozil moţnost splnění potřeb generací příštích. Tato definice je stále pokládána za nejlepší. Ekonomický rozvoj musí být zaměřen tak, aby nezničil základnu přírodních zdrojů a únosnou kvalitu ţivotního prostředí. Jenom tak je moţno zanechat příštím generacím stejné podmínky pro ţivot a ekonomickou činnost, jaké má generace naše. Všeobecného přijetí se pak myšlence trvale udrţitelného rozvoje dostalo na Konferenci Spojených národů o ţivotním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiro v roce Konference v Riu schválila důleţitý rozsáhlý dokument, zhruba tisícistránkovou Agendu 21, který ve svých čtyřiceti kapitolách důkladně rozebírá principy trvale udrţitelného rozvoje ve všech oblastech lidské činnosti. Povaţuje se za jakousi širokou definici tohoto klíčového pojmu. Musíme si však uvědomit, ţe tento pojem nemá plně objektivní základ daný nezávislým vědeckým poznáním. Nejde o ţádnou pravdu typu přírodovědeckých faktů nebo zákonů. Naopak, je to pojem normativní, má úzký vztah k lidským hodnotám. Tento vztah ovšem nespočívá jen v tom, ţe myšlenka trvalé udrţitelnosti, přesněji řečeno jejího dosaţení, implikuje určitou snahu po změně lidských hodnot, neboť zejména konkrétní situace lidí v daném regionu nebo v daném společenském kontextu zásadně určuje, jak je chápán smysl trvale udrţitelného rozvoje. Rozhodující roli tu hraje několik významných faktorů. Především záleţí na kulturních a historických tradicích. Zcela jiné mají příslušníci zemí ovlivněných křesťanskou tradicí a jiné lidé z asijských zemí, s tradicí východních náboţenství nebo islámu. Stejně významné jsou základní přírodní podmínky dané společnosti. Obyvatelé malých ostrovních států v tropickém moři mají jiný systém hodnot neţ lidé z Himaláje a opět zcela jiný mají obyvatelé deštných pralesů nebo arktických ledových pustin. Nezanedbatelná je i hustota obyvatelstva. Perspektivy Holanďanů se zásadně odlišují od perspektiv Američanů jenom proto, ţe průměrná hustota obyvatelstva v Holandsku je téměř dvacetkrát vyšší neţ ve Spojených státech. Důleţité je také, jak je která země bohatá (vyjádřeno například úrovní příjmů na obyvatele), a jak je bohatství rozloţeno. Bohaté země mají tendenci přikládat větší důleţitost takzvaným postmateriálním hodnotám, které neříkají skoro nic obyvatelům nejchudších států nebo i chudým obyvatelům států bohatých. Myšlenka trvale udrţitelného rozvoje patří právě do kategorie postmateriálních hodnot. Významným faktorem je dále sociální a politické uspořádání společnosti. Moderní demokratické státy se v tomto směru naprosto zásadně liší od tradičních společností uspořádaných hierarchicky. Klíčový význam má rovněţ ekonomický systém dané země a celková ekonomická situace. V této souvislosti je především důleţité, jak významný podíl v ekonomice země má zemědělský sektor a jak je tento sektor organizován. Jinými slovy 3

4 zásadní je, jakými pravidly se řídí vyuţívání půdy. Zcela zvláštní situaci mají pak ty země, jejichţ bohatství je zaloţeno na vývozu některého významného přírodního zdroje jako například ropy. Přes všechny tyto rozdíly se světovému společenství podařilo shodnout se na určitém minimálním obsahu termínu trvale udrţitelný rozvoj. Jeho vymezení není ani stručné ani jednoduché, je v podstatě dáno celým obsáhlým tisícistránkovým textem Agendy 21. Na konferenci v Riu byla rovněţ přijata Deklarace, která je jakýmsi nejstručnějším vyjádřením shody o tom, co obsahuje termín trvale udrţitelný rozvoj. Z těchto dokumentů je moţno odvodit obecně přijatelné vymezení tohoto konceptu. Box 1: Deklarace konference o životním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiro Deklarace z Ria de Janeiro o životním prostředí a rozvoji Preambule Konference OSN o ţivotním prostředí a rozvoji, která se sešla v Riu de Janeiro ve dnech 3. aţ 14. června 1992, potvrzujíc Deklaraci konference OSN o ţivotním prostředí přijatou ve Stockholmu 16. června 1972 a ve snaze na tuto deklaraci navázat, s cílem vytvořit nové a spravedlivé partnerské vztahy v globálním měřítku, novou úroveň spolupráce mezi státy, klíčovými sférami společnosti a lidem, hledajíc cestu k mezinárodním dohodám, které by respektovaly zájmy všech lidí a chránily nedělitelnost globálního spojení ţivotního prostředí a rozvoje, uznávajíc nedělitelnost a vzájemnou závislost všeho na Zemi, která je naším domovem, prohlašuje, ţe: Zásada 1 Lidské bytosti stojí v ohnisku zájmu o trvale udrţitelný rozvoj. Mají právo na zdravý a produktivní ţivot, který je v souladu s přírodou. Zásada 2 V souladu s Chartou OSN a se zásadami mezinárodního práva mají státy plné právo uţívat své vlastní zdroje ve shodě s vlastní politikou péče o ţivotní prostředí a rozvoj, a zároveň jsou zodpovědné za to, aby činnosti, které spadají pod jejich jurisdikci nebo kontrolu, nepoškozovaly ţivotní prostředí jiných státŧ nebo území, která pod jejich státní jurisdikci nespadají. Zásada 3 Právo na rozvoj musí být naplňováno tak, aby odpovídalo potřebám současných a budoucích generací, pokud jde o stav ţivotního prostředí. Zásada 4 V zájmu dosaţení trvale udrţitelného rozvoje musí ochrana ţivotního prostředí tvořit nedílnou součást procesu rozvoje a nemŧţe být chápána odděleně. Zásada 5 Všechny státy a všechny národy musí spolupracovat na základním úkolu - odstranění chudoby, coţ je neodmyslitelný předpoklad pro trvale udrţitelný rozvoj; musí spolupracovat tak, aby se zmenšovaly rozdíly v ţivotní úrovni a aby se více vycházelo vstříc potřebám většiny lidí na zeměkouli. Zásada 6 4

5 Mimořádná pozornost musí být věnována zvláštnímu postavení a potřebám rozvojových zemí, především těch nejméně rozvinutých a těch, jeţ jsou v oblasti ţivotního prostředí nejzranitelnější. Mezinárodní akce na poli ţivotního prostředí a rozvoje by téţ měly odpovídat zájmŧm a potřebám všech zemí. Zásada 7 Státy musí spolupracovat v duchu globálního partnerství tak, aby bylo moţné uchovávat, chránit a obnovovat zdraví a integritu ekosystémŧ na Zemi. Vzhledem k odlišné míře, jíţ státy přispívají ke globálnímu zhoršování stavu ţivotního prostředí, mají tyto státy společnou, ale diferencovanou zodpovědnost. Vyspělé země uznávají svou odpovědnost za snahu o trvale udrţitelný rozvoj, berouce v úvahu dŧraz, který jejich společnosti kladou na otázky globálního ţivotního prostředí s ohledem na technologické a finanční zdroje, které mají k dispozici. Zásada 8 S cílem dosáhnout udrţitelného rozvoje a lepší kvality ţivota pro všechny lidi by státy měly omezit a vyloučit neudrţitelné modely výroby a spotřeby a zavádět vhodná demografická opatření. Zásada 9 Státy by měly spolupracovat tak, aby byly posíleny jejich vlastní schopnosti dosáhnout trvale udrţitelného rozvoje; budou proto zvyšovat vzájemné porozumění formou výměny vědeckých a technologických poznatkŧ, klást dŧraz na rozvoj, přizpŧsobování, rozšiřování a transfer technologií, včetně technologií nových a inovovaných. Zásada 10 Otázky ţivotního prostředí se nejlépe řeší za účasti všech zainteresovaných občanŧ na všech úrovních. Na národní úrovni musí mít kaţdý jednotlivec řádný přístup k informacím týkajícím se ţivotního prostředí, které jsou v drţení úřadŧ, včetně informací o nebezpečných látkách a činnostech probíhajících v jejich společenství; musí mít také moţnost se podílet na rozhodovacím procesu. Státy musí podporovat a napomáhat rozvoji vědomí a účasti veřejnosti tím, ţe budou v širokém měřítku zpřístupňovat informace. Musí být umoţněn efektivní přístup k právním a administrativním aktŧm, včetně vyrovnání a odškodnění. Zásada 11 Státy musí vytvořit účinnou legislativu týkající se ţivotního prostředí. Ekologické normy, cíle a priority řízení péče o ţivotní prostředí by měly odráţet ty kontexty ţivotního prostředí a rozvoje, ke kterým se vztahují. Normy pouţívané v jedněch zemích nemusí být vhodné pro jiné země, především pro země rozvojové, neboť jim mohou zpŧsobit nečekané ekonomické a sociální výdaje. Zásada 12 Státy by měly spolupracovat s cílem vytvořit opěrný a otevřený mezinárodní ekonomický řád, který by vedl ve všech zemích k ekonomickému rŧstu a trvale udrţitelnému rozvoji, a tím by umoţnil lepší řešení problémŧ poškozování ţivotního prostředí. Ekologicky cílená opatření v obchodní politice by neměla být prostředkem svévolné nebo neoprávněné diskriminace nebo skrytého omezování mezinárodního obchodu. Je třeba se vyhýbat jednostranným akcím, jejichţ cílem je vypořádat se s ekologickými dopady, které jsou mimo jurisdikci dováţející země. Environmentální opatření řešící globální ekologické problémy nebo problémy přesahující hranice státŧ by měla být pokud moţno přijímána na základě mezinárodního konsensu. Zásada 13 Státy musí vytvořit vlastní právní systém týkající se závazkŧ a náhrad poskytovaných obětem znečištění nebo jiných ekologických škod. Státy musí také urychleně a rozhodnějším zpŧsobem spolupracovat na dalším rozvíjení mezinárodního práva týkajícího se závazkŧ a náhrad za negativní účinky ekologických škod zpŧsobených oblastem mimo jurisdikci těchto státŧ aktivitami provozovanými v rámci jejich vlastní jurisdikce nebo kontroly. Zásada 14 5

6 Státy by měly rozvíjet účinnou spolupráci s cílem znesnadnit nebo zamezit přemisťování a přenos aktivit a látek, které zpŧsobují váţné ekologické škody, nebo jsou pokládány za škodlivé lidskému zdraví. Zásada 15 Státy musí za účelem ochrany ţivotního prostředí přijímat podle svých schopností preventivní přístupy. Tam, kde hrozí váţná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být nedostatek vědecké jistoty zneuţit pro odklad účinných opatření, která by mohla zabránit poškození ţivotního prostředí. Zásada 16 Státní úřady by měly usilovat o to, aby výdaje na ţivotní prostředí braly v úvahu mezinárodní souvislosti, aby byly vyuţívány ekonomické nástroje a aby bylo dodrţováno pravidlo, ţe náklady související se znečištěním by měl v zásadě nést znečišťovatel; přitom by měl být brán ohled na veřejný zájem a neměly by být narušovány mezinárodně obchodní vztahy a investiční aktivity. Zásada 17 Hodnocení vlivu činností na ţivotní prostředí (EIA) jako nástroj uplatňovaný na celostátní úrovni musí být aplikováno na ty navrhované aktivity, které by pravděpodobně mohly mít závaţný negativní dopad na ţivotní prostředí a které jsou předmětem rozhodování odpovídajících státních orgánŧ. Zásada 18 Státy musí okamţitě uvědomit druhé státy o jakékoliv přírodní katastrofě, která by pravděpodobně mohla vyvolat náhlé škodlivé účinky na ţivotním prostředí těchto státŧ. Mezinárodní společenství musí vynaloţit veškeré úsilí, aby pomohlo zemím takto postiţeným. Zásada 19 Státy musí předem a včas uvědomit a řádně informovat druhé - potenciálně postiţené - státy o aktivitách, které mohou mít závaţné negativní ekologické účinky přesahující hranice státu, a musí s těmito státy včas a v dobré víře věc konzultovat. Zásada 20 Ţeny sehrávají dŧleţitou úlohu v péči o ţivotní prostředí a v rozvoji. Jejich plné uplatnění je tedy zásadní podmínkou pro dosaţení trvale udrţitelného rozvoje. Zásada 21 Tvŧrčí schopnosti, ideály a odvaha mladých lidí v celém světě musí být mobilizovány s cílem vytvořit globální partnerství, jeţ by umoţnilo dosaţení udrţitelného rozvoje a zajištění lepší budoucnosti pro všechny lidi. Zásada 22 Domorodé obyvatelstvo a jeho společenství a další místní společenství hrají díky svým znalostem a tradičním zvyklostem dŧleţitou roli v ochraně a rozvoji ţivotního prostředí. Státy by měly uznávat a podporovat jejich identitu, kulturu a zájmy a tak jim umoţnit zapojení do úsilí o dosaţení trvale udrţitelného rozvoje. Zásada 23 Ţivotní prostředí a přírodní zdroje utlačovaných, ovládaných a okupovaných národŧ musí být chráněny. Zásada 24 6

7 Válečné aktivity jsou pro udrţitelný rozvoj nutně destruktivní. Proto musí státy i v dobách ozbrojených konfliktŧ respektovat mezinárodní právo zajišťující ochranu ţivotního prostředí a v případě potřeby spolupracovat na jeho dalším rozvoji. Zásada 25 Mír, rozvoj a ochrana ţivotního prostředí jsou na sobě vzájemně závislé a neoddělitelné. Zásada 26 Státy musí řešit své spory týkající se ţivotního prostředí mírovou cestou a vhodnými prostředky v souladu s Chartou OSN. Zásada 27 Státy a národy musí v dobré víře a v duchu partnerství spolupracovat na plnění zásad zakotvených v této Deklaraci a na dalším rozvíjení mezinárodního práva v oblasti trvale udrţitelného rozvoje. Pravděpodobně všichni se shodneme na tom, ţe trvalá udrţitelnost zahrnuje dlouhodobou a globální perspektivu a ţe představuje integraci čtyř základních komponent, kterými jsou: situace lidí jako jednotlivých osobností, společenské instituce, ekonomika, ţivotní prostředí. Jestliţe analyzujeme Deklaraci z Ria de Janeiro, můţeme dospět k závěru, ţe základními prvky lidské dimenze trvalé udrţitelnosti jsou (čísla v závorkách se vztahují k jednotlivým principům Deklarace): lidský rozvoj (1), starost o lidské zdraví (1), odstranění chudoby (5), rozumná demografická politika (8). Institucionálního rozměru se týkají tyto hlavní otázky: rovné podmínky pro všechny lidi a všechny státy (5, 6), zvláštní situace rozvojových zemí (6), úloha občanů a států, veřejné uvědomění a účast veřejnosti (10), zájem o původní obyvatele, menšiny a velké skupiny obyvatel a pozornost k nim (20-23), mezinárodní spolupráce a mír (24-27), legislativa ochrany ţivotního prostředí na úrovni jednotlivých států (11, 13), posuzování vlivů staveb a činností na ţivotní prostředí (17), mezinárodní právo a spolupráce mezi státy (11-14, 18, 19), informace, věda a budování místních kapacit (9, 10). Ekonomický rozměr má tyto hlavní elementy: integrace ochrany ţivotního prostředí do procesu ekonomického rozvoje (4), změna neudrţitelných vzorců spotřeby (8), 7

8 nové technologie (7, 9), otevřený ekonomický systém, spravedlivé podmínky mezinárodního obchodu (12), zvláštní situace rozvojových zemí (6), internalizace nákladů spojených s ochranou ţivotního prostředí a uţívání ekonomických nástrojů (16), princip znečišťovatel platí (16). Ekologická dimenze zahrnuje: ţivot v harmonii s přírodou (1), šetrné a správné vyuţívání přírodních zdrojů (2), odpovědnost vůči jiným společnostem (2), odpovědnost vůči příštím generacím (3), společná, ale rozdílná odpovědnost jednotlivých zemí (7), princip předběţné opatrnosti (15). Transformace k trvale udrţitelnému rozvoji je proces globálního rozsahu a je po všech stránkách nesmírně náročný. Norská ministerská předsedkyně paní Brundtlandová při zahájení konference v Riu de Janeiro přirovnala tuto transformaci k takovým epochálním společenským změnám, jako byla zemědělská a průmyslová revoluce. V kaţdém případě půjde o změnu zásadní, i kdyţ pravděpodobně nikoliv o revoluční, to znamená o principiální překonání industriální civilizace a její nahrazení zásadně novou formou. Jde spíše o vyzrání současné podoby civilizace, o dosaţení trvale udrţitelné fáze jejího vývoje. Rozhodně však jde o změnu obrovskou, která je na rozdíl od změn minulých společensky plně reflektována a vyţaduje cílevědomé úsilí včetně účasti široké veřejnosti. Naprosto zásadní význam mají v tomto procesu informace. Získávání, transformování, přenášení a vyuţívání nejrůznějších informací na všech úrovních rozhodování, v nejrůznějších oblastech a formách je typickým rysem současného společenského vývoje a základem úspěšného přechodu k trvale udrţitelnému rozvoji. Význam informací byl uznán i v hlavním programovém dokumentu konference v Riu de Janeiro, v Agendě 21, v níţ je otázce informací věnována kapitola 40. Zaměřuje se především na informace kvantitativního charakteru, které by měly přinést spolehlivé měřítko, jak se postupuje v předpokládaném směru a zda postup odpovídá koncepcím trvalé udrţitelnosti. V paragrafu 40.4 Agendy 21 se píše: Všeobecně pouţívané indikátory, jako je například hrubý národní produkt nebo údaje o jednotlivých přírodních zdrojích či míře znečištění, neindikují dostatečně jasně, do jaké míry je nastoupena cesta směrem k trvalé udrţitelnosti. Nepouţívá se metod, které by hodnotily interakce mezi rozvojem v jednotlivých sektorech, jako je ţivotní prostředí, růst populace, sociální a ekonomické otázky. Tyto metody zatím nejsou k dispozici. Je třeba vytvořit indikátory trvale udrţitelného rozvoje tak, aby se postupně vytvořila pevná základna pro rozhodovací procesy na všech úrovních a aby se tak přispělo k dosaţení trvalé udrţitelnosti integrovaných systémů ţivotního prostředí a rozvoje. Potřeba vytvořit takové indikátory se zdůrazňuje v řadě dalších kapitol Agendy 21. Také všechna mezinárodní zasedání, která byla věnována těmto otázkám a následovala po konferenci v Riu de Janeiro, zdůrazňovala potřebu vytvořit takové indikátory. Například ve zprávě ze zasedání Komise OSN pro trvale udrţitelný rozvoj z roku 1993 je uvedeno: V duchu dalšího pokroku ve vypracování realistických, pouţitelných a snadno pochopitelných 8

9 indikátorů, které by poskytly základnu pro smysluplné hodnocení pokroku směrem k trvale udrţitelnému rozvoji, komise zváţí moţnost těchto indikátorů v procesu komunikace s jednotlivými vládami. Vlády jednotlivých států budou podle rozhodnutí Valného shromáţdění OSN podávat kaţdoročně zprávu o pokroku směrem k trvalé udrţitelnosti právě za pomoci indikátorů. Zprávy se mají zaměřit na kritické elementy trvalé udrţitelnosti a mají obsahovat analýzu hlavních trendů a nejdůleţitějších problémů, které musí daná země překonávat. Kvantitativní informace pro trvale udrţitelný rozvoj by se měly uplatnit ve všech fázích a na všech úrovních rozhodovacího procesu. Tento rozhodovací proces se uskutečňuje v různých geografických měřítcích: v obcích, na úrovni regionů, jednotlivých států i na úrovni mezinárodní. Rozhodovací proces se týká různých společenských sektorů, jako je průmysl, zemědělství nebo zdravotnictví, a různých společenských subjektů, především vlád, a to jak vlád centrálních nebo samospráv, místních vlád jednotlivých regionů nebo obcí. Důleţité je ovšem i rozhodování na úrovni menších celků aţ po jednotlivé podniky. Společenský rozhodovací proces má nejméně pět důleţitých fází. Především jde o rozpoznání problému, dále o jeho společenské uznání a pochopení nutnosti jej řešit, dále je to formulace jednotlivých opatření, jejich uskutečnění a konečně zhodnocení toho, zda došlo k ţádoucí změně, zda byl problém vyřešen. Jestliţe se ukáţe, ţe problém vyřešen nebyl nebo nebyl vyřešen zcela, bude se cyklus rozhodovacích procesů opakovat. Bude se muset znova zkoumat, v čem je problém, jestli nebyl špatně identifikován nebo jaká je příčina toho, ţe nějaké potíţe zůstávají. Pak následují všechny ostatní fáze. Stručně si uvedeme hlavní charakteristiky jednotlivých fází společenského rozhodovacího cyklu, přičemţ je zároveň osvětlíme na příkladu mezinárodního úsilí o záchranu ozonové stratosférické vrstvy. Rozpoznání problému. Některé problémy v oblasti ţivotního prostředí jsou zřejmé, jako kdyţ například lidé nemohou dýchat při smogové situaci nebo kdyţ chytne celá znečištěná řeka plamenem. Jiné z nich, zejména problémy globální (a ukazuje se, ţe právě ty nejváţnější) není tak snadné rozpoznat. Příkladem globálního problému je ohroţení stratosférického ozonu. Jiţ mnoho desetiletí je známo, ţe přítomnost ozonu ve stratosféře je velmi důleţitá pro zabránění průniku škodlivého ultrafialového záření ze Slunce na zemský povrch. Teprve na začátku 70. let však někteří vědci pojali podezření, ţe by tento důleţitý planetární systém mohl být ohroţen existencí lidmi vyrobených chemických látek, chlorovaných a fluorovaných uhlovodíků (freonů). Trvalo několik let, neţ se převáţná část světové vědecké veřejnosti shodla na tom, ţe jde skutečně o váţný problém. Vědci dospěli k tomuto přesvědčení nikoliv na základě přímého pozorování, nýbrţ podle velmi sloţitých měření, na základě laboratorních pokusů a výpočtů. Tato fáze rozhodovacího procesu se týká často jen velmi úzké skupiny lidí, odborníků, vědců nebo aktivistů a má výrazně odborný a vědecký charakter. Široká veřejnost se této fáze zpravidla vůbec neúčastní. Uznání problému. Na rozdíl od první fáze společenského rozhodovacího procesu je účast veřejnosti v této druhé fázi klíčově důleţitá. Je třeba, aby se rozhodující činitelé přesvědčili o tom, ţe problém, který byl identifikován ve fázi první, je skutečně váţný, a aby se uznala nutnost přijmout určitá opatření. V případě stratosférického ozonu byla 9

10 tato fáze společenského rozhodovacího procesu překvapivě krátká. Jiţ v roce 1985 se podařilo sjednat Vídeňskou úmluvu o ochraně ozonové vrstvy, kterou podepsaly rozhodující státy světa. Smlouva brzy vstoupila v platnost. Ačkoliv ještě neobsahovala ţádné konkrétní závazky, státy se zde shodly na tom, ţe hrozba destrukce ozonové vrstvy je velmi váţná a ţe je třeba přijmout účinná opatření na její ochranu. Jiţ dva roky po podepsání Vídeňské úmluvy, v roce 1987, byl uzavřen Montrealský protokol, který uţ velmi přesně specifikuje závazky jednotlivých států. Vídeňská úmluva ani Montrealský protokol by nemohly být uzavřeny, pokud by veřejnost nebyla přesvědčena o váţnosti problému a o nutnosti jej řešit. Představitelé jednotlivých států, politici a státníci jsou velmi opatrní, a dříve neţ se rozhodnou k nějakému zásadnímu kroku, musí být naprosto přesvědčeni o tom, ţe je třeba tento krok učinit. V kaţdém případě je totiţ nutno vynaloţit určité prostředky, často veliké, a nemalé úsilí. Tak tomu bylo i v případě ochrany ozonové vrstvy. Formulace opatření. V této fázi rozhodovacího procesu fungují především vlády a jiné rozhodující instituce. Ty musí zformulovat příslušná opatření, která se pak vtělí do různých protokolů nebo v národním měřítku do zákonů. V případě ozonu mezi hlavní opatření patří zákaz výroby a spotřeby určitých chemických látek. Součástí opatření je také vytvoření potřebných administrativních mechanismů, získání finančních prostředků a podobně. Uskutečnění (implementace) přijatých opatření. Při formulaci opatření se musí určit, jaká instituce je odpovědná za jejich uskutečnění, například prosazování a dodrţování zákonů. Součástí této fáze rozhodovacího cyklu je také kontrola, zda se přijatá opatření skutečně uskutečňují, zda se zákony a nařízení dodrţují, zda nejsou jenom na papíře. Patří sem i různé donucovací mechanismy, například moţnost potrestat ty, kteří dané opatření neuskutečňují, ačkoliv jsou tím povinni. V měřítku jednotlivých států jsou to například tresty specifikované v trestním zákoníku, v mezinárodním měřítku - jako opět v případě ochrany ozonové vrstvy - různé hospodářské sankce. Zhodnocení uskutečněných opatření. Této fáze se účastní jak jednotlivé k tomu určené instituce, tak vlády i široká veřejnost a zejména veřejnost odborná. Cílem tohoto kroku je zjistit, zda se podařilo dosáhnout předpokládaného cíle, zda vynaloţené úsilí a prostředky přinesly očekávaný výsledek. Jestliţe tomu tak není, je nutno celý rozhodovací proces v nové podobě opakovat. V případě ozonu se tak stalo dokonce několikrát. Tři léta po přijetí Montrealského protokolu byl podepsán jeho dodatek, který zpřísňoval původní podmínky, protoţe se zjistilo, ţe opatření nebyla dostatečná. Dokonce ani poté odborníci neuznali, ţe záchrana ozonové vrstvy je zajištěna, a bylo nutno podepsat další dodatek v roce Jestliţe se podmínky podaří skutečně splnit - to znamená plně uskutečnit implementační fázi - můţe se přirozenými procesy ozonová vrstva během let plně zregenerovat. Ve všech fázích společenského rozhodovacího procesu je zapotřebí informací různého charakteru. Jednotlivých fází rozhodovacího cyklu se účastní různé společenské subjekty, které potřebují rozlišné informace. Ve fázi identifikace problému i hodnocení účinnosti daných opatření jsou důleţitá základní a detailní data. Tyto informace jsou významné pro specializované instituce a pro vědce a odborníky. Určité indikátory souhrnnějšího typu jsou nutné ve všech fázích rozhodovacího procesu. Zejména jsou však zapotřebí ve druhém stadiu, to znamená při získávání dostatečné společenské podpory pro řešení daného problému. Široké veřejnosti je nutno naprosto 10

11 přesvědčivě ukázat, ţe problém je reálný a váţný a ţe je nutno ho řešit. Je zřejmé, ţe pro získání takovéto společenské podpory se velký počet indikátorů nehodí. Rozhodující činitelé, státníci a politikové, ale i široká veřejnost včetně veřejnosti mezinárodní by měli mít k dispozici velmi omezený počet účinných indikátorů souhrnného charakteru. Příkladem takového indikátoru v ekonomické oblasti je hrubý domácí produkt přes veškerou kritiku, která je oprávněná a kterou uvedeme na jiném místě. Na něm můţeme ukázat některé důleţité rysy, jeţ by měly mít závaţné indikátory všeobecně. Můţeme s trochou nadsázky říci, ţe pro oblast trvale udrţitelného rozvoje bychom potřebovali indikátor analogický hrubému domácímu produktu, který by měl stejnou váhu, jako má tento indikátor v ekonomické oblasti. Jeho smysl je zcela pochopitelný. Jestliţe roste, lze předpokládat vyšší ţivotní úroveň, celkový ekonomický rozvoj, ale také vyšší veřejné výdaje, které mohou být směrovány na zlepšení úrovně školství, zdravotnictví a podobně. Jeho pokles znamená ekonomickou stagnaci nebo úpadek s mnoha důsledky pro ţivot celé společnosti i jednotlivých občanů. Řadový člověk z ulice pravděpodobně není v detailu seznámen s tím, jak přesně se hrubý domácí produkt počítá, ale přibliţně chápe celý postup a navíc ví, ţe jde o mezinárodně uznávanou standardní metodiku. Tato metodika je jednoznačná a dostatečně průhledná. Lidé mají pocit, ţe kdyby se o věc trochu více zajímali, snadno by veškeré potřebné informace získali sami. Nezajímají je detaily, nevědí, které přesně poloţky jsou součástmi hrubého domácího produktu, ale celkově je jim situace jasná, je to indikátor všeobecně uznávaný. V této souvislosti vystupuje zvláště naléhavě potřeba důkladného vzdělání široké veřejnosti. Bez podpory veřejnosti si nelze představit prosazení důleţitých opatření. Avšak pouze lidé, kteří mají široké a hluboké vzdělání, mohou chápat důleţitost závaţných globálních problémů, které - jak jsme ukázali na příkladě ozonu - vůbec nelze postřehnout pouhým okem či jiným přirozeným lidským smyslem. Závaţné problémy ţivotního prostředí nejen ţe nemusí být zřejmé pouhému oku, nýbrţ jsou často tak sloţité a komplikované, ţe je téměř nemoţné podat o nich úplný a vyčerpávající vědecký důkaz. Opět si všimněme příkladu ozonu. Dokonce ani dnes, kdy uplynulo více neţ 10 let od podepsání původní Vídeňské úmluvy, nebyl podán plně přesvědčivý důkaz o tom, ţe zvýšený příkon ultrafialového záření je skutečně velmi závaţným nebezpečným jevem. Dnes je sice uţ zřejmé, ţe ozonová vrstva je v důsledku lidské činnosti redukována a ţe to má za následek zvýšení příkonu ultrafialového záření k zemskému povrchu, avšak jaké to má skutečné důsledky, to se zatím teprve začíná seriózně dokazovat. Dosavadní informace naznačují, ţe důsledky mohou být váţné, avšak vyčerpávající důkaz stále není k dispozici. Je však zřejmé, ţe v takovém případě není moţno na plný vědecký důkaz čekat. Mohlo by totiţ dojít k velmi váţnému a nevratnému poškození ţivotně důleţitého planetárního systému. Proto se aplikuje princip předběţné opatrnosti, který je formulován i legislativně, například v článku 15 Deklarace z Ria de Janeiro. V souvislosti s ozonem byl princip předběţné opatrnosti zmíněn explicitně ve Vídeňské úmluvě z roku Předmětem našeho zájmu jsou informace významné pro společenský rozhodovací proces z hlediska trvale udrţitelného rozvoje. Tyto informace mohou mít kvalitativní i kvantitativní charakter, avšak tento text se soustřeďuje prakticky výhradně na informace kvantitativní. Tím není řečeno, ţe jde v kaţdém případě o informace numerického charakteru, mohou mít i nenumerickou podobu, například mapy. 11

12 Důleţité je rozlišit různou úroveň agregace informací. Nejniţší úroveň představují jednotlivá data, detailní vědecké údaje. Takové informace se obvykle získávají systematickým monitorováním ţivotního prostředí. Monitorovací systémy poskytují vstupy do informačního systému, který by měl být dále zdrojem informací pro všechny fáze společenského rozhodovacího procesu, zejména pak pro koncepční a rozhodovací činnost vlády a dalších institucí. Cílem monitorování je získávání primárních dat o stavu ţivotního prostředí ve všech sloţkách a v přírodních ekosystémech. Mimo data z monitorovacích systémů jde o údaje pořízené různými výzkumy, data ze statistických a jiných šetření, z výkazů jednotlivých hospodářských subjektů, z geografických systémů a z dalších zdrojů. Na vyšší úrovni agregace jsou indikátory, které jsou výsledkem zpracování a určité interpretace primárních dat. Jsou zaměřeny určitým směrem, něco ukazují, něco indikují. Jednotlivá čísla nebo jiné údaje mají určitý význam, který je zřejmý v jistém kontextu. Indikátory vţdy o něčem vypovídají, nemají smysl samy o sobě, ale v širších souvislostech. Indikátory mohou být detailní, mohou se zabývat jednotlivostmi, ale mohou být také souhrnné, agregované. Určitá úroveň agregace je důleţitou vlastností indikátorů. Indikátory a data jsou obvykle uspořádány do různých rámců. Tyto rámce mají různý charakter. Především jde o rámce geografické. To znamená, ţe data a indikátory jsou vázány na určité místo. Obvykle jsou tyto rámce nazývány geografickými informačními systémy. Důleţitý rámec poskytují jednotlivé obory lidské činnosti. Například existuje soubor indikátorů v oboru lesnictví, jsou indikátory pro jednotlivá průmyslová odvětví, pro zemědělství nebo pro zdravotnictví. Významné jsou některé formální rámce indikátorů. Pro indikátory z oblasti ţivotního prostředí je nejznámější rámec zavedený Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), který má schéma vliv - stav - odezva (pressure - state - response). Tento rámec existuje v celé řadě modifikací, mimo vliv je moţno dále rozlišit hnací sílu (driving force), stav lze rozčlenit na další kategorie, jako je efekt, případně expozice, a v kategorii odezvy je pak moţno odlišit konkrétní aktivity. Mimo jednotlivé indikátory jsou rovněţ důleţité vzájemné vazby mezi, nimi a to jak vazby mezi jednotlivými oblastmi, které jsou indikátory podchyceny (mezi oblastí ekonomickou, sociální a environmentální nebo v rámci ţivotního prostředí vazby mezi jednotlivými oblastmi ţivotního prostředí), tak i vazby formálního charakteru, jako například kauzální vztahy mezi indikátory vlivu, stavu a efektu. Příklad: emise kyselinotvorných sloţek do atmosféry (vliv) způsobují zvýšenou koncentraci kyselých látek v ovzduší (stav) a to se projevuje ve formě kyselé depozice (stav). Výsledkem je okyselování půdy a vod (efekt), coţ má za následek vyhynutí ryb nebo degradaci půd (efekt). Odezvou je pak mezinárodní úmluva o sníţení emisí kyselinotvorných látek do ovzduší a její naplňování. Aby byly indikátory skutečně pouţitelné, musí splňovat řadu kritérií. Mezi ně patří: Významnost. Indikátory musí být významné v dané souvislosti. Mluvíme o ţivotním prostředí a trvale udrţitelném rozvoji a z tohoto hlediska můţe mít význam velké mnoţství údajů. Tím důleţitější je si vţdy poloţit otázku, jaký význam sledování daných dat nebo konstruování daných indikátorů můţe mít. Tento význam můţe být buď specifický pro danou sloţku prostředí či jiný daný jev, jako je například stav 12

13 ovzduší, nebo můţe mít význam v širokém kontextu trvale udrţitelného rozvoje a celkového rozvoje společnosti. Reprezentativnost. Musí být zřejmé, jaký předmět nebo jev daný indikátor nebo určitá data reprezentují. Musí být zvoleno vhodné geografické měřítko, případně vhodné časové rozloţení měření či odebírání vzorků, jejichţ analýzy jsou podkladem pro indikátory. Jestliţe je například předmětem zájmu kvalita vody v nějaké řece, musí být jasné, kde a kdy se vzorky mají odebírat. Stejně tak je důleţité, která měření a například které analýzy se mají provádět. Jedinečnost. Získané údaje mají být jedinečné, nemají být redundantní, opakované, dublovat nějaké jiţ existující informace. Kaţdý indikátor má mít svou specifičnost a originalitu a nesmí opakovat to, co jiţ je známo odjinud. Měřitelnost, možnost získání dat. Získávání podkladových údajů musí být technicky moţné. Technická stránka měření a odebírání vzorků je jednou z klíčových záleţitostí, které je nutno věnovat pozornost při konstrukci monitorovacích systémů a plánování měřicích programů. Pokud jde o indikátory získávané ze statistických údajů, je samozřejmým poţadavkem, aby tato data vůbec existovala nebo je bylo moţno snadno získat. Náklady a užitek. Pořízení, zpracování a poskytování jakýchkoliv informací stojí vţdycky nějaké náklady. Informace nejsou zadarmo. Pořizování dat, provoz monitorovacích systémů a provoz informačních systémů je obvykle záleţitostí velmi nákladnou. V mnoha případech se tyto náklady nesrovnávají s uţitky, které informační systémy, data nebo indikátory poskytují. Poţadavek na úměrnost nákladů a uţitků je jeden ze základních, ale často přehlíţených. Minimalizace negativních účinků na prostředí. Při vzorkování a měření můţe někdy docházet k poškozování, a dokonce aţ ke zničení pozorovaného jevu. Zejména při získávání dat o ţivé přírodě se někdy pouţívají aţ absurdní postupy. Pseudovědečtí ornitologové nebo entomologové často neváhají zahubit velké mnoţství vzácných ţivočichů pro získání nějakého více méně irelevantního poznatku, nebo dokonce jenom ověření poznatku jiţ existujícího. Správnost. Indikátory musí být správné, to znamená, ţe nesmí být zatíţeny významnějšími chybami. Chyby přitom vznikají ve všech fázích získávání a zpracování dat, počínaje nesprávným odběrem vzorků, jejich poškozením při uchovávání, nesprávnými analýzami či měřením a nesprávnými postupy při zpracování dat konče. Ţádná data nejsou naprosto správná, vţdycky musíme počítat s nějakou chybou, i kdyţ často malou. V oblasti údajů o ţivotním prostředí se naopak obvykle setkáváme s chybami velmi značnými. Jestliţe jsou některé údaje zatíţeny chybami v rámci několika málo procent, můţeme mluvit o výjimečně vysoké správnosti. Často je uspokojivá správnost v rozmezí několika desítek procent a někdy i v rámci faktoru 2-3. V extrémních případech se spokojíme s pouhými odhady v řádu velikosti, to znamená faktoru 10. Z tohoto hlediska je pak směšné, jsou-li jednotlivá data nebo indikátory vyjadřovány čísly, jeţ obsahují více neţ tři platné jednotky. Pouze zcela výjimečně mohou mít taková čísla smysl. Celá řada oborů (chemie, fyzika, biologie, ekonomie, statistika) má vypracovány postupy, jak se vyvarovat chyb, případně chyby odstraňovat. Spolehlivost. Data musí být prověřována co do své spolehlivosti, potvrzována několika nezávislými měřeními, případně výsledky získanými zásadně různými metodami. Kontrola a zajištění kvality dat je celým důleţitým oborem. 13

14 Srovnatelnost. Většina postupů měření, vzorkování, statistických šetření a podobně je mezinárodně standardizována. Tato standardizace, často daná mezinárodně uznávanými normami, zaručuje srovnatelnost dat v mezinárodním měřítku a v dlouhém časovém období. Předpokladem pro srovnatelnost je ovšem správnost a spolehlivost údajů. Průhlednost. Postup získávání dat a indikátorů musí být transparentní. Musí být jasné, jaké metody byly pouţity, jak se prováděly výpočty a podobně. Dokonalá průhlednost získání údajů a indikátorů můţe do velké míry zajistit jejich věrohodnost, i kdyţ správnost dat, jejich spolehlivost ani srovnatelnost není na příliš vysoké úrovni z různých důvodů. Jestliţe však je dobře znám postup, jakým byla data získána, mohou být tyto údaje alespoň omezeně uţitečné a pouţitelné. Pochopitelnost. Veškerá data i indikátory předpokládají vţdy nějakého uţivatele, nějakého zájemce. Předpokladem jakéhokoliv vyuţití údajů je jejich jasná pochopitelnost, jednoznačnost, srozumitelná prezentace. Výpovědní schopnost. Ţádná data a tím méně indikátory nemají smysl samy o sobě, nýbrţ jen v určitém kontextu, v určitých souvislostech. O něčem vypovídají, je moţno je určitým způsobem interpretovat. Moţnost interpretace je důleţitým kritériem při posuzování jakýchkoliv dat a zejména indikátorů. Načasování. Data a indikátory mají jen výjimečně nadčasový význam. Většinou je velmi důleţité, aby byly k dispozici ve správný čas. V mnoha případech to znamená co nejrychleji, co nejdříve. V extrémních případech je moţno získávat informace v reálném čase on line (například informace o stavu ovzduší za smogové situace podávané grafickou nebo digitální formou na displejích v centru města). Využitelnost. Smyslem jakýchkoliv informací - a to se týká dat a indikátorů v plné míře - nejsou tyto informace samy o sobě, nýbrţ jejich uţití. Informace jsou určitým zboţím, které má cenu jedině tehdy, je-li o ně zájem. Ačkoliv je toto hledisko velmi základní a klíčové, nemělo by svádět k jednostranným interpretacím. Některá data a informace mohou totiţ získat na významu aţ po určité době, například jestliţe jsou k dispozici dlouhé časové řady, nebo při dostatečném mnoţství dat pokrývajících širokou geografickou oblast. Posouzení moţností vyuţití dat by se mělo dít v poměrně širokém časovém, geografickém i věcném kontextu. 2. Vývoj indikátorů udržitelného rozvoje V současné době se informacím a indikátorům pro trvale udrţitelný rozvoj věnuje na celém světě mimořádná pozornost. Ještě nedávno se v této souvislosti zájem zaměřoval hlavně na oblast ţivotního prostředí. Vzrostl po Stockholmské konferenci v roce Tato konference můţe být pokládána za mezník nejen v celkovém vnímání otázek ţivotního prostředí, ale i v oblasti informací o ţivotním prostředí. Stockholmská konference doporučila Organizaci spojených národů, aby zřídila program pro ţivotní prostředí. Je to známý UNEP - United Nations Environmental Program, který sídlí v Nairobi. Od r funguje v jeho rámci malý sekretariát v systému GEMS (Global Environmental Monitoring System - Globální environmentální monitorovací systém). Tento systém je provozován ve spolupráci s dalšími agenturami Spojených národů, především se Světovou meteorologickou organizací (WMO), Světovou zdravotnickou organizací (WHO) a Organizací pro výţivu a zemědělství (FAO). Spolupracují také některé mezinárodní nevládní organizace jako IUCN a WWF. 14

15 GEMS má řadu dílčích programů, jedním z nich je například GRID (Global Resource Information Database). GRID poskytuje data o ţivotním prostředí na základě geografického informačního systému (GIS), který pouţívá obvyklý systém geografických koordinát. Evropské centrum GRID je v Arendalu v Norsku, odkud je moţno získat celou velmi mnoho zajímavých informací. Mimo UNEP začaly shromaţďovat informace o různých aspektech ţivotního prostředí také další agentury Spojených národů, ať uţ ty, které se zabývají jednotlivými aspekty ţivotního prostředí (jiţ zmíněná WMO, WHO a další), ale také organizace regionální. Mezi nimi má z našeho hlediska největší význam Evropská hospodářská komise (EHK, UNECE, Economic Commission for Europe, sídlí v Ţenevě). V roce 1979 byla v rámci EHK uzavřena velmi důleţitá mezinárodní úmluva (Ţenevská úmluva o přenosu vzdušných škodlivin přes hranice států), v jejímţ rámci byl zahájen rozsáhlý monitorovací program EMEP: Kooperativní program pro monitorování a hodnocení přenosu škodlivin ve vzduchu přes hranice států v Evropě. V rámci tohoto programu se sleduje kvalita ovzduší. Později byl rozšířen o další doplňující programy, jako je například program integrovaného monitoringu a výzkum kritických zátěţí. Podobně jako byla významným předělem konference ve Stockholmu v roce 1972, znamenala mezník i konference UNCED v Riu de Janeiro v roce Mezinárodní společenství se zde shodlo, ţe ochrana ţivotního prostředí je součástí širšího úsilí o trvale udrţitelný rozvoj. Proto se prakticky všechny systémy a všechny organizace, které se těmito systémy zabývají ať uţ v mezinárodním nebo v národním měřítku, začaly zajímat nejen o údaje z oblasti ţivotního prostředí, ale o širší rámec vymezený problematikou trvale udrţitelného rozvoje. Hlavní práce v rozvoji informací pro trvale udrţitelný rozvoj se ujala nově zřízená Komise OSN pro trvale udrţitelný rozvoj. Na svém třetím zasedání v dubnu 1995 schválila pracovní program v oblasti indikátorů pro trvale udrţitelný rozvoj. Součástí pracovního programu je seznam přibliţně 130 indikátorů, které jsou uspořádány podle rámce hnací síly - stav - odpověď. V tomto rámci představují indikátory hnacích sil lidské aktivity, procesy a vzorce, které ovlivňují trvale udrţitelný rozvoj. Indikátory stavu chtějí zachytit situaci v oblasti trvale udrţitelného rozvoje a indikátory odezvy ukazují moţnosti praktických opatření a dalších odpovědí na změny v situaci trvale udrţitelného rozvoje. Tyto indikátory jsou zamýšleny pro uţití na národní úrovni při rozhodovacím procesu v rámci jednotlivých zemí. Ne všechny indikátory budou pouţitelné za kaţdé situace. Jednotlivé země si zvolí takové indikátory, které jsou významné v kontextu jejich národních priorit, cílů a strategických záměrů. Velmi důleţité jsou rovněţ mezinárodní organizace, které jsou mimo systém OSN. Především je nutno jmenovat Evropskou unii, která má svou Statistickou kancelář (EUROSTAT). Ta se jiţ dlouhou dobu zabývá mimo jiné údaji z oblasti ţivotního prostředí. Od roku 1994 začala fungovat Agentura pro ţivotní prostředí v Kodani. Jedním z prvním počinů této agentury bylo vydání rozsáhlé publikace o evropském ţivotním prostředí, nazvané Dobříš Assessment. Na první konferenci ministrů ţivotního prostředí evropských států, která se konala z iniciativy tehdejšího československého federálního ministra ţivotního prostředí Josefa Vavrouška, bylo rozhodnuto, ţe se má připravit zhodnocení ţivotního prostředí v panevropském měřítku. V roce 1995 bylo toto zhodnocení dokončeno a předloţeno 3. konferenci ministrů ţivotního prostředí, která se konala v Sofii. Rozsáhlá publikace o evropském ţivotním prostředí přináší velké mnoţství indikátorů z celé oblasti trvale udrţitelného rozvoje. Indikátory ţivotního prostředí uspořádané do rámce vliv - stav - odezva jiţ delší dobu pouţívá OECD, která také věnuje úsilí jejich dalšímu rozvoji. 15

16 Na úrovni jednotlivých států se věnuje vývoji indikátorů rovněţ významná pozornost. Mezi země, které jsou včele tohoto úsilí patří například Holandsko, Kanada, Norsko, Spojené státy a Velká Británie. Holandské ministerstvo jiţ v roce 1993 publikovalo velmi důleţitou práci, která ovlivnila vývoj indikátorů v celosvětovém měřítku. Navrţené indikátory mají vazbu na holandský národní plán ochrany ţivotního prostředí a mají ukázat, do jaké míry se situace v Holandsku blíţí vytčeným cílům. V Kanadě má vývoj indikátorů dlouhou tradici. V současné době je například pravidelně vydáván bulletin, ve kterém jsou podrobně popisovány jednotlivé indikátory. Norsko je zajímavé tím, ţe jeho statistická kancelář ve spolupráci s ministerstvem ţivotního prostředí vyvíjí metodiky statistiky přírodních zdrojů ve fyzických jednotkách. Naopak Francouzi se snaţí vyjadřovat hodnotu přírodních zdrojů v jednotkách monetárních. Na vývoji indikátorů se intenzívně podílejí také některé mezinárodní nevládní organizace. V této souvislosti lze zmínit zejména IUCN a WRI, které se zabývají zejména indikátory z oblasti ţivotního prostředí, zvláště se zaměřují na biologickou rozmanitost. Ústav pro klima a ţivotní prostředí v německém Wuppertalu navrhuje měřit materiálové toky, které mohou být důleţitým indikátorem účinnosti technologií vzhledem k vyuţití přírodních zdrojů. Světový ústav zdrojů (WRI, World Resources Institute) ve Washingtonu je jedním ze špičkových světových pracovišť ve vývoji indikátorů. Kaţdé dva roky vydává velmi důkladnou a autoritativní publikaci Světové zdroje (World Resources), která podává pravděpodobně nejúplnější soubor indikátorů z hlediska trvalé udrţitelnosti rozvoje na světě vůbec. V roce 1995 vydal WRI důleţitou publikaci o indikátorech. Podle této publikace indikátory poskytují více kvantitativní formu informací, neţ jsou slova, případně obrazy. Poskytují měřítko, kterým se dají posuzovat a kvantitativně hodnotit environmentální trendy, cíle ekologické politiky a hodnotit dosaţený pokrok. Zároveň indikátory poskytují jednodušší, snadněji pochopitelný způsob informace, neţ jsou sloţité statistiky nebo jiné druhy ekonomických či vědeckých dat. Indikátory tak jednak kvantifikují informace, takţe jejich význam je jasný a srozumitelný a jednak zjednodušují informace o sloţitých jevech, takţe usnadňují komunikaci. Z této definice vyplývá, ţe indikátory se liší od statistiky, případně od primárních dat, i kdyţ jsou často prezentovány ve formě statistiky nebo grafu. Ve skutečnosti jsou indikátory vysoce agregovanými indiciemi, které mohou být povaţovány za vrchol informační pyramidy. Její báze jsou právě primární data získaná monitoringem a ověřená specifickými procesy. Indikátory představují empirický model skutečnosti, nikoliv samu skutečnost. Musí však být vědecky odůvodněny a pořízeny jednoznačnou metodikou. Jiným důsledkem takového pojetí indikátorů je to, ţe mají jistou sociální funkci, zlepšují komunikaci. V mezinárodním kontextu to znamená potřebu srovnatelnosti, jednotného přístupu, standardizovaného způsobu, jak jsou indikátory formulovány a vypočítány. Kdyby například hrubý domácí produkt v jednotlivých zemích byl počítán vţdy specifickým způsobem, neměl by ţádnou cenu. Zkušenosti z oblasti veřejné politiky také naznačují několik dalších kritérií důleţitých pro úspěšné indikátory: 16

17 Indikátory musí být uţitečné svým potenciálním uţivatelům, to znamená, ţe musí obsahovat informaci, která je významná pro rozhodující činitele na kterékoliv úrovni, a musí být snadno srozumitelné. Musí mít přímý vztah k jednotlivým opatřením a politice v dané oblasti. Indikátory, jeţ se uţívají na národní úrovni, musí mít vztah k politice vlád a jiných celostátních institucí. Znamená to, ţe indikátory nesmí být jenom technicky významné, ale musí mít intuitivně jednoduchou interpretaci ve smyslu postiţení environmentálních trendů nebo pokroku směrem k splnění cílů stanovených danou politikou. Indikátory mohou mít mnoho komponent, avšak výsledkem jsou jednoduchá čísla nebo jiné údaje, to znamená, ţe jsou vysoce agregované. Jinak jejich účinnost v komunikaci, zejména s vrcholnými rozhodujícími činiteli je velmi omezená. Důleţitým mezinárodním úsilím je projekt SCOPE Indikátory pro trvale udrţitelný rozvoj. V rámci tohoto projektu byly uspořádány jiţ dva významné semináře v lednu a v listopadu První z nich se uskutečnil v belgickém Gentu a zaměřil se na obecný politický rámec pouţívání indikátorů. Delegáti mnoha států včetně zemí rozvojových se shodli na tom, ţe pouţití indikátorů je uţitečné, potvrdili důleţitost rozvoje indikátorů trvale udrţitelného rozvoje pro jednotlivé vlády a rozhodující činitele tak, jak to je doporučeno v Agendě 21. Účastníci semináře poţadovali pokračovat ve vědecké práci, která má být podniknuta jako vyváţené globální úsilí, jeţ by se soustředilo na integraci a vztahy mezi ekonomickými, sociálními, environmentálními a kulturními dimenzemi trvalé udrţitelnosti, a dále by se věnovala agregaci indikátorů tak, aby se staly údaji relevantními pro tvorbu politiky. Závěry gentského semináře byly potvrzeny rozhodnutím třetího zasedání Komise Spojených národů pro trvale udrţitelný rozvoj, které se konalo v dubnu 1995 v New Yorku. Komise ocenila práci SCOPE a doporučila pokračovat ve směru naznačeném seminářem v Gentu. Projekt SCOPE se stal součástí pracovního programu Komise pro vývoj indikátorů trvalé udrţitelnosti. Seminář SCOPE ve Wuppertalu se zaměřil na podání přehledu o současně probíhající práci v oblasti indikátorů trvale udrţitelného rozvoje. Jeho hlavním výsledkem byla identifikace oblastí, na které je třeba zaměřit pozornost vědecké obce ve světovém měřítku. Především bylo zdůrazněno, ţe zatím neexistuje obecný souhlas o jasné a funkční definici trvalé udrţitelnosti. Je tomu zčásti proto, ţe trvale udrţitelný rozvoj je spíše dynamickým procesem neţ statickou situací, která by mohla být snadno definována. Tato koncepce se vztahuje ve značné míře k normám a hodnotám, které vyvěrají z kulturní tradice, a vztahuje se rovněţ k různým přírodním podmínkám jednotlivých území. Trvalá udrţitelnost je rovněţ ovlivňována jednotlivými lokalitami. Agenda 21 poskytuje širokou definici trvale udrţitelného rozvoje, která se pouţívá jako základna pro praktické akce. Identifikuje velký počet nejrůznějších opatření, pro něţ by bylo zapotřebí vyvinout indikátory pokroku v ţádoucím směru. Trvalá udrţitelnost míří k rovnováze zachovávané po dlouhý čas. Protoţe toto je velmi obtíţné měřit, většina indikátorů je spíše měřítkem neudrţitelnosti nebo rozsahu škodlivé nerovnováhy. Proto byl navrţen postup analogický postupům pouţívaným v medicíně: to znamená identifikovat takové aktivity, které ohroţují vztahy mezi lidskou společností a ţivotním prostředím. 17

18 Na semináři byly identifikovány oblasti, ve kterých je nutno pokračovat ve výzkumu. Zahrnují indikátory environmentální, sociální i ekonomické, dále vztahy mezi indikátory, modely a rámce. Na semináři byl také zhodnocen seznam indikátorů Komise pro udrţitelný rozvoj OSN. Bylo konstatováno, ţe mnohé z nich budou potřebovat určitou revizi, avšak jako celek byl tento seznam uvítán. Bylo konstatováno, ţe v současné době je důleţité, aby se tyto indikátory vyuţívaly v jednotlivých státech, a tak se získaly dostatečné zkušenosti pro jejich případné zlepšení. Projekt SCOPE bude ukončen v roce 1997, kdy bude publikována závěrečná zpráva projektu. Tato zpráva bude obsahovat hlavní směry a výsledky při rozvoji indikátorů ve světovém měřítku. Pro další rozvoj a hlavně vyuţívání indikátorů vládami jednotlivých států má zásadní význam činnost Komise OSN pro trvale udrţitelný rozvoj (CSD). Komise vypracovala v roce 1995 pracovní plán rozvoje indikátorů, jehoţ součástí je seznam doporučených indikátorů. Seznam vychází z Agendy 21, která obsahuje 40 kapitol (box 2). V boxu 3 je uveden přehled jednotlivých indikátorů. 3. Lidská osobnost a instituce Od Malthusových dob se objevují obavy z ohroţení civilizace a jejího rozvoje v důsledku rychle rostoucího počtu obyvatel Země. V posledních letech přibývá ročně okolo 90 milionů lidí a demografické projekce pro příštích 20 let jsou vcelku zajedno v tom, ţe okolo roku 2015 bude na Zemi 7,1-7,8 miliardy lidí. Vývoj ve vzdálenější budoucnosti bude záleţet na okolnostech, které se dnes nedají odhadnout, a proto jsou předpovědi nejisté. Pohybují se v rozmezí od 7,9 miliardy aţ do 11,9 miliardy. Téměř veškerý růst se týká rozvojových zemí, ve vyspělých státech je počet lidí téměř stabilizován. V době publikování mezí růstu (1972) se zdál být populační vývoj přímo hrozivý. Počet lidí stoupal na rozdíl od exponenciálního hospodářského růstu dokonce superexponenciálně, to znamená, ţe se postupně zvětšovala i míra růstu. Dosáhla rekordní výše právě okolo roku 1970, přes 2 % ročně. Od té doby se však situace změnila, růstová míra začala klesat a tento pokles zřejmě bude trvalý. Dnes se pohybuje okolo 1,7 % ročně. Počet obyvatel se ve většině zemí zvětšuje pomaleji, pokud se zvyšuje hospodářská prosperita, zlepšuje vzdělání a zdravotnictví. Vývoj je dosud neuspokojivý v nejchudších, v nejméně rozvinutých státech, zejména v Africe jiţně od Sahary, ale i tam lze očekávat zlepšení. Všeobecně se soudí, ţe v průběhu příštích 30 aţ 50 let se počet lidí na Zemi víceméně ustálí, i kdyţ odhady velikosti uţ stabilní světové populace se značně liší. Většinou jsou od 8 do 14 miliard, některé katastrofické scénáře ovšem počítají s růstem vyšším a déle trvajícím. Spolu se stabilizací počtu lidí lze očekávat rovněţ postupné ustálení struktury osídlení. V současné době zaznamenáváme dlouhodobý trend rostoucího podílu obyvatelů měst. Ačkoliv lidí přibývá, venkov se všude na světě vylidňuje, zvláště pak horské oblasti. Města naopak rostou rychleji, neţ je průměrný růst obyvatel. Ještě před lety ţilo nejméně 90 % lidí na venkově, avšak příští desetiletí uţ zřejmě zaznamená historickou změnu: většina světové populace bude ţít ve městech. Dnes ţijí ve městech asi tři čtvrtiny obyvatel vyspělých států a téměř 40 % obyvatel zemí rozvojových. Mnoho autorů se zabývá úvahami o tom, kolik lidí by mohlo na Zemi ţít důstojným ţivotem v harmonii s prostředím. Zvaţují se různé aspekty nosné kapacity naší planety, zejména moţnosti zvýšení produkce potravin. Nezdá se však, ţe by tyto úvahy přinášely nějaké uţitečné vodítko pro posouzení trvalé udrţitelnosti rozvoje, o čemţ svědčí i to, ţe se odhady velikosti maximálně únosné populace od sebe velmi liší. Aţ dosud publikované odhady zahrnují interval od méně neţ 1 miliardy aţ k více neţ 18

19 1000 miliardám, přičemţ jen v roce 1994 byly publikovány odhady, jeţ se pohybují od méně neţ 3 miliard do 44 miliard. I kdyţ je počet obyvatel důleţitým indikátorem, zřejmě je pro velikost zátěţe prostředí a, tedy pro trvalou udrţitelnost mnohem důleţitější, jaké mají lidé materiální nároky. Průměrný Čech spotřebuje ročně okolo 5 tun ropného ekvivalentu energie (1tre = 41,86 GJ) a zároveň zatíţí atmosféru 15 tunami CO 2, zatímco průměrný Ind se obejde s 0,2 tre ročně a vyprodukuje jen 0,5 t CO 2. Čechova ekologická stopa neboli potřeba environmentálního prostoru je ve srovnání s průměrným Indem asi dvacetinásobná. V poslední době se proto hodně hovoří o potřebě změnit vzorce spotřeby ve vyspělých státech. Návrhy směřují k tomu, aby se sníţila spotřeba přírodních zdrojů a celková zátěţ prostředí prostřednictvím moderních technologií, které se obejdou s niţšími vstupy a budou produkovat i menší mnoţství nejrůznějších odpadů. Jenom zvýšení účinnosti technologických procesů však pravděpodobně nebude stačit. Důleţité je zamyslet se nad vlastním procesem spotřeby. Přitom nejsou nejvýznamnějšími spotřebiteli jednotliví občané, ale domácnosti. Domácnosti spotřebovávají vůbec největší mnoţství nejrůznějších produktů a také sluţeb. Nelze však zanedbat ani podniky a instituce včetně institucí vládních. Vlády jsou ve většině zemí velmi důleţitými konzumenty prakticky všech druhů zboţí a sluţeb, například v Japonsku spotřebovala v roce 1993 vláda sama celé 2,2 % GDP, coţ znamená nesporné prvenství v zemi. Velikost lidských nároků je především dána stupnicí hodnot, tím, co lidé povaţují za svoje legitimní potřeby, čemu jsou rozhodnuti věnovat svůj zájem, peníze a úsilí. Stupnice hodnot je determinována společensky, kulturním a civilizačním klimatem. Co je povaţováno v jedné společnosti za naprosto základní potřebu, zdá se být extravagantním přepychem ve společnosti jiné. Postmateriální hodnoty, mezi něţ patří i ocenění významu zdravého ţivotního prostředí i hodnoty přírody včetně její vnitřní hodnoty, se uplatňují zřejmě výhradně aţ poté, kdy jsou uspokojeny potřeby materiální, mezi něţ patří nejen potrava, obydlí a podobně, ale i pocit bezpečí a další méně hmotné potřeby. Ţádná osvícená výchova, vzdělání, osvěta, přesvědčování ani dobré příklady neudělají opravdového a účinného ochránce přírody nebo ţivotního prostředí z hladového rolníka ani z člověka, který ţije v relativní chudobě nebo nejistotě uprostřed bohaté společnosti. Trvalé udrţitelnosti však nelze dosáhnout bez toho, ţe by lidé na celém světě uznali zásadní důleţitost uchování přírodních zdrojů a planetárních ţivotodárných systémů včetně biologické rozmanitosti. Mezi důleţité hodnoty, které uznávají a jimiţ se skutečně řídí, musí zařadit kvalitu prostředí, ve kterém ţijí oni sami i jiní lidé a ostatní ţivé organismy. Dnešní Země je planetou lidí, je především lidským světem. Stále více přestává platit, ţe lidé jsou součástí přírody, i kdyţ samozřejmě nepřestáváme být biologickými organismy stejně jako jiné druhy rostlin a ţivočichů. Příroda se naopak stává součástí světa lidského. Na lidech a jejich činech závisí její osud, nikoliv naopak. Novou lidskou všemocností je dána odpovědnost za osud planety i všech jejích ţivých obyvatel. Tento nový rozměr lidskosti přijímají však lidé pomalu a ne příliš ochotně, jeho součástí a předpokladem je naznačený posun hodnot. Předpokladem takového posunu je především celkový posun lidské osobnosti, důstojný a po všech stránkách zabezpečený lidský ţivot. Mezi základní cíle trvale udrţitelného rozvoje patří kvalita ţivota, rozvoj lidské osobnosti, který můţe být charakterizován jako proces rozšiřování lidské volby. Program Spojených národů pro rozvoj (UNDP) hovoří proto o trvale udrţitelném lidském rozvoji. Jeho součástí je především zdraví, které je nepochybně základní podmínkou důstojného lidského ţivota. 19

20 Další významnou komponentou je vzdělání, především vzdělání školní. Důleţité je také hmotné zabezpečení; jestliţe nejsou lidé dostatečně zabezpečeni, trpí chudobou, jejíţ odstranění je zřejmě vůbec nejzákladnějším cílem lidského rozvoje. Tento cíl je zakotven v řadě dokumentů, které shodně konstatují, ţe bez odstranění chudoby není trvale udrţitelný rozvoj v ţádném případě myslitelný. UNDP kaţdoročně vydává důleţitou statistickou publikaci Zpráva o lidském rozvoji (Human Development Report). Tato publikace patří mezi několik základních světových příruček uvádějících klíčová data důleţitá pro trvale udrţitelný rozvoj. Od roku 1990 obsahuje agregovaný indikátor zvaný Index lidského rozvoje (Human Development Index- HDI). Tento index je vypočítán relativně jednoduchým způsobem na základě uvedených tří kategorií faktorů: lidské zdraví, úroveň vzdělanosti, hmotná ţivotní úroveň. Pro lidské zdraví je rozhodující především průměrná očekávaná délka ţivota při narození. V úvahu se však berou i další skutečnosti, zejména novorozenecká a kojenecká úmrtnost. Úroveň vzdělanosti se zjišťuje na základě podílu gramotných lidí a počtu dětí, které navštěvují různé typy škol. Hmotná ţivotní úroveň je v zásadě dána výší hrubého domácího produktu na jednoho obyvatele. Přitom se pouţívá vyjádření v jednotné finanční měně (USD), avšak v úvahu se nebere jenom hodnota mechanicky přepočtená podle výměnného kurzu dané měny, nýbrţ parita kupní síly (UNDP předpokládá, ţe od určitého příjmu výše uţ jeho velikost není kriticky důleţitá, proto vychází z logaritmované hodnoty). Výsledkem těchto výpočtů je index lidského rozvoje, který nabývá hodnot mezi 0-1, přičemţ hodnota blízká 1 je přičleněna nejvyspělejšímu státu (maximální hodnota). Není jistě překvapením, ţe nejvyšších hodnot dosahují nejvyspělejší země. Zajímavé však je srovnání států podle hodnoty HDP na hlavu a podle velikosti indexu. Hodnota HDP v podstatě ukazuje, jak je který stát bohatý, zatímco hodnota HDI naznačuje, do jaké míry je stát lidsky rozvinut. Znamená to, ţe tedy země, které mají vyšší HDI neţ HDP, jsou lidsky rozvinutější, neţ by odpovídalo jejich bohatství a naopak. Mezi země s vyšším HDI, neţ by odpovídalo jejich finanční situaci, patří z vyspělých států Řecko, Španělsko a Finsko, z rozvojových Kostarika, Vietnam a Myanmar. Naopak mezi bohaté, ale lidsky nerozvinuté země patří (podle očekávání) především ropné státy, z ostatních pak (poněkud překvapivě) Švýcarsko, Hongkong a Singapur. Česká republika je mezi 174 sledovanými státy na 37. místě, coţ je docela pěkné umístění. Je to nejvyšší umístění ze všech zemí s transformující se ekonomikou. Přitom jsme poněkud výše, neţ by odpovídalo naší hmotné ţivotní úrovni. Box 9: Index lidského rozvoje podle UNDP, 1996 (data z roku 1993) Poř.. Jméno státu Průměrná oček.délka ţivota při Gramotnost dospělých (%) Reálný HDP na hlavu dle parity kupní síly Index lidského rozvoje 20