Postkoloniální a dekoloniální myšlení ve feminismu a analýzy zjinačujících reprezentací

Transkript

1 EDITORIAL GENDER AND RESEARCH Postkoloniální a dekoloniální myšlení ve feminismu a analýzy zjinačujících reprezentací Tereza Jiroutová Kynčlová, Blanka Knotková-Čapková Jiroutová Kynčlová, Tereza, Knotková-Čapková, Blanka Postkoloniální a dekoloniální myšlení ve feminismu a analýzy zjinačujících reprezentací. [ Postcolonial and Decolonial Thought in Feminism and Analyses of Othering Representations ]. Gender a výzkum / Gender and Research, Vol. 18, No. 2: DOI: Dne 9. srpna 2010 vyšel týdeník TIME na titulní stránce s dnes již ikonickou fotografi í, jež získala nejvyšší ocenění v mezinárodní soutěži World Press Photo. Snímek jihoafrické fotografky Jodi Bieber je bolestným portrétem mladé afghánské ženy Bibi Aishi, jíž manžel uřízl uši a nos za to, že se vzdálila z jeho domu. 1 Třebaže se Aisha svým zoufalým útěkem snažila vyhnout násilí, jemuž čelila ze strany příbuzných, s nimiž v domě také žila, dalšímu brutálnímu útoku, tentokrát ze strany manžela, se nevyhnula. Bibi Aisha fotografování údajně pojala jako šanci upozornit prostřednictvím svého zranění na některé projevy násilí páchaného afghánskými muži na svých manželkách. Ostatně hlavní reportáž magazínu, na kterou má tvář Bibi Aishi upozornit, detailně popisuje složitou situaci afghánských žen v zemi, jež se vzpamatovává z válečného konfl iktu a řeší důsledky rigidního nábožensko-politického, a v této souvislosti i genderového diktátu. To všechno reportáž tematizuje na pozadí postupného odchodu amerických vojenských složek ze země a táže se, jaké důsledky bude mít toto stažení právě pro afghánské ženy. Podle týdeníku TIME existují opodstatněné obavy, že režim prezidenta Karzáího nebude vést téma ženských práv v patrnosti, zatímco přítomnost amerických sil fungovala v tomto ohledu jako určitý stabilizační prvek. 2 1 Viz stránka navštívena Baker, A. Afghan Women and the Return of the Taliban. TIME, time/magazine/article/0,9171, ,00.html, stránka navštívena

2 Jakkoliv se reportáž snaží o respektující přístup a chce Afghánky ukázat jako aktérky svých životů a jakkoliv je samotná brutalita tohoto konkrétního příběhu alarmující, stále se z hlediska postkoloniálních a feministických teorií spoléhá na problematický a v důsledku paternalizující, orientalistický narativ, že efektivní pomoc musí přicházet zvnějšku, rozumějme tzv. ze Západu; z domácích řad se jí orientální žena nedočká. Nezpochybňujeme tu samozřejmě genderové násilí v reálné rovině případů, jako je tento; co je zde z pohledu postkoloniálních feminismů problematické, je dopad zobecňovaného obrazu žen Orientu nebo tzv. třetího světa jako pasivních obětí, trpně čekajících na záchranu. Jak zdůraznila Chandra Talpade Mohanty, takový zobecňovaný obraz může negativně působit právě na ženy, na nichž je genderové násilí pácháno, poněvadž v nich může budit dojem, že jsou fatálně bezmocné. 3 Je také genderově i kulturně příznačné, že se takový typ západní stereotypizace Orientu uskutečňuje prostřednictvím ženských těl, či spíše pomocí jejich exotizující reprezentace. Třebaže je Aishina tvář po útoku znetvořená, fotografi e na titulní straně magazínu stále splňuje běžné evropské nebo americké očekávání toho, jak typicky vypadá orientální, muslimská žena. Bibi Aisha má přes černé dlouhé vlasy přehozen fialový šátek a její oděv je kolem krku bohatě zdoben stříbřitými ornamenty. Do objektivu však portrétovaná žena hledí odhodlaně a tím se tento obraz uvedené stereotypizaci vymyká; prostřednictvím svého zranění vypovídá o síle ženy, která odmítá být obětí. Snímek samotný tedy vyznívá ambivalentně: zobrazuje ženu jako oběť násilného aktu, její pohled však svědčí o tom, že nehodlá dovolit, aby tento prožitek defi noval celý její život. Podle této interpretace se zobrazená žena necítí být pouhým předmětem k záchraně; je možná mlčící, ale mlčící bojovnicí, která chce být aktérkou vlastního života. Naznačenou interpretační nejednoznačnost ale zcela rozrušuje titulek odkazující na reportáž a uvrhuje možnosti zmocňujícího čtení fotografie zpět do etablovaného, orientalistického a falešně spasitelského narativu. Táže se totiž: Co se stane, když se stáhneme z Afghánistánu? A jelikož je sugestivní titulek umístěn na Aishině portrétu, vylučuje již předem jiné odpovědi než zvolání: Talibánci afghánským dívkám v šátku brutálně uřežou nosy! Týdeník TIME tak kompozicí titulní stránky vytěžuje v kontextu dnešního globálního kapitalismu a probíhajících válečných konfliktů ty nejelementárnější, zjinačující orientalistické stereotypy vzešlé z koloniální éry, jejichž výsledkem jsou představy o řečeno s Gayatri Chakravorty Spivak bílých mužích zachraňují- 3 Mohanty, T. C Under Western Eyes: Feminist Scholarship and Colonial Discourses. boundary, 2, Vol. 12, No. 3; On Humanism and the University I: The Discourse of Humanism, pp Česky stať vyšla jako: Mohanty, T. C. Očima Západu: Feministický výzkum a koloniální diskursy. Pp in Oates-Indruchová, L. (ed.). Ženská literární tradice a hledání identit: Antologie angloamerické feministické literární teorie. Praha: Sociologické nakladatelství. 3

3 EDITORIAL cích hnědé ženy před hnědými muži. 4 Postkoloniální kritika se tak může ptát, zda je v popsaném kontextu snaha Bibi Aishi tematizovat násilí na ženách magazínem TIME reprezentována výstižně a úspěšně, nebo zda není její portrét instrumentalizován pro jiné politické cíle. A když už bylo na Aishě spácháno násilí fyzické, může být reprodukováno prostřednictvím reprezentací, tedy symbolicky? A jak takové reprezentace formují či zjednodušují představy o (afghánském) mužství? Podobný typ zpochybňujícího nebo kritického čtení mediálních, literárních, uměleckých a historických reprezentací si klade za cíl představit předkládané monotematické číslo Postkoloniální a dekoloniální myšlení ve feminismu. Záměr předložit takto tematicky vymezené vydání časopisu Gender a výzkum souvisí s magisterským kurzem Postkoloniální studia z genderové perspektivy, který od roku 2010 společně vedeme na katedře genderových studií FHS UK. Původně byl kurz konceptualizován Blankou Knotkovou-Čapkovou v roce 2005 tamtéž. Jak kurz, tak monotematické číslo vycházejí z vědomí, že v českém kontextu jsou postkoloniální myšlení a kritika zastoupeny převážně v kurikulech filologických, konkrétněji literárněvědných disciplín, jež zkoumají kulturu a historii zemí s koloniálním, respektive kolonizačním dědictvím, a dále (ne však na všech vysokých školách) u oborů, jako je antropologie, filosofi e a politologie. Postkoloniální studia jsou tedy na české akademické půdě prezentována spíše jako jedna z mnoha analytických škol, navíc škol menšinových. Ačkoliv je uvedený výčet oborů, kde se s koncepty postkolonialismu pracuje, relativně rozsáhlý, genderová perspektiva zde buď zcela absentuje, nebo představuje výrazně minoritní téma. O relativní neznámosti postkoloniálních studií v českém prostoru rovněž mnohé vypovídá fakt, že zakládající dílo této disciplíny, Saidův Orientalismus, se dočkalo překladu do češtiny až v roce 2008, tedy přesně tři dekády poté, co byl poprvé publikován. Nebývale záslužným podnikem Galerie Tranzitdisplay jsou nedávná a v časopisu Gender a výzkum recenzovaná vydání antologií Postkoloniální myšlení I IV či českých překladů dalších kanonických autorů postkoloniálních studií Frantze Fanona a Homiho Bhabhy, stejně jako kolektivní publikace editovaná Ondřejem Horkým- Hlucháněm a Tomášem Profantem a vydaná Ústavem mezinárodních vztahů Mimo Sever a Jih. Rozumět globálním nerovnostem a rozmanitosti. Těmto snahám navzdory jsou postkoloniální studia v České republice stále marginalizována. Příčinu nicméně nehledejme v historické danosti. To, že Česká republika či Československo není tradičně vnímáno jako koloniální mocnost, v žádném případě neznamená, že si naše společnost neosvojila koloniální přístupy ke svým Druhým. Postkoloniální tematiku by ovšem bylo možné rozvíjet i z druhé strany, totiž z pohledu, nakolik (tehdejší) Československo zažilo za totalitního režimu zkušenost nadvlády 4 Spivak, G. C Can the Subaltern Speak? in Nelson, C., Grossberg L. (eds.). Marxism and the Interpretation of Culture. Urbana, Chicago: University of Illinois Press, p

4 blízké pozici kolonizovaného. Ani tyto průniky postkoloniálních a posttotalitních identit i emancipačních snah (či otázka, zda tyto identity zde vůbec jsou a nakolik) dosud v českém prostředí nenalezly analytickou pozornost, jakou by si zasloužily. Postkoloniální studia jsou zakotvena v historické refl exi kolonialismu a imperiální politiky a dekonstruují mocenské vztahy mezi ovládajícími a ovládanými především na poli kulturních reprezentací s přihlédnutím k politickým, ekonomickým, sociálním a dalším relevantním kontextům. Geograficko-kulturní kořeny hrají svou roli při identifikování tzv. dekoloniálního myšlení; ačkoliv teoretická a metodologická východiska reflektují postupy postkoloniální školy, dekolonialismus je prominentním konceptem spojeným s Amerikami (the Americas), primárně s Latinskou Amerikou. Tento epistemologický projekt, který se teprve v posledních dvou dekádách začíná výrazněji prosazovat, vyrůstá z historické specifičnosti a heterogennosti celého kontinentu. Už vlastní produkce pojmů dekolonialita, dekolonialismus apod. akcentuje situovanost a agentnost a stojí v opozici k představě převládající v postkoloniálních textech, totiž představě diskursivně umlčeného subjektu. Oba přístupy se nicméně doplňují a vzájemně se podporují a jsou samozřejmě výsostně interdisciplinární a citlivé k různým druhům intersekcí; jsou tedy samy o sobě analytickými nástroji. Postkoloniální/dekoloniální i feministická kritika se identifi kují s foucaultovskou představou diskursu a jazyka coby entit, jež realitu nerefl ektují (nebo nejen reflektují), nýbrž produkují. Jazyk jakožto elementární a současně systematický prostředek reprezentace není nezaujatým nástrojem klasifi kace, nýbrž konstruujícím prvkem nesoucím mocenské a ideologické zatížení ve smyslu hodnotových hierarchií, jež jsou nezřídka asociovány s genderem, rasou, třídou, náboženstvím či jazykovou příslušností. Nejinak je tomu na poli literatury (a orální tradice), tedy v oblasti, jejíž je jazyk inherentní podstatou a jíž se bezprostředně věnují tři ze šesti textů tohoto čísla; tři zbývající jsou spíše mezioborově laděné. Texty (v nejširším slova významu) jsou součástí všech stěžejních sociálních institucí, a tudíž hrají klíčovou roli při definování kulturní a politické autority jak v (někdejším) koloniálním centru, tak v (dřívějších) koloniích, v nichž mohou sloužit k posilování statu quo s ohledem na androcentrismus a/nebo kolonialismus. Texty, ať už jimi myslíme literaturu, mluvené projevy, institucionalizované kódy, zákony, filmy, obrazy či jakékoliv další umělecké reprezentace, samozřejmě nejsou výlučnou doménou metropole, a proto mohou být nositeli odporu kdekoliv, neboť ten je inherentním účinkem koloniálního diskursu. 5 V této souvislosti je rovněž třeba dodat, že koloniální nadvláda a odpor proti ní není jednoduchým vztahem mezi vnitřně homogenní metropolí na straně jedné a vnitřně homogenní kolonií na straně druhé. Metropole i kolonie mohou totiž kolonizovat i dovnitř a také se tak dělo a děje i v období postkoloniálním, respektive dekoloniálním. 5 Loomba, A Colonialism/Postcolonialism. London, New York: Routledge, p

5 EDITORIAL Jakýkoliv stát nebo jakákoliv společnost se může chovat koloniálním způsobem k vlastním menšinám, což je téma, jež rozpracovává především článek tohoto čísla věnovaný finskému kontextu. Feministické teorie a postkoloniální/dekoloniální studia mají společné průsečíky zájmu a věnují se takovým tématům, jakými jsou obsahy a formy reprezentace a esencializace, marginalizace, útlaku a odporu proti němu, také vztahy dominance, hledání a nalézání hlasu, lokace a epistemologická privilegia, otázky agentnosti, možnosti konstrukce identity v daném místě a čase či její performování a vyjednávání. Stejně jako genderová studia kladou postkoloniální teorie důraz na interdisciplinaritu a intersekcionalitu. Základní prerekvizitou postkoloniální analýzy prováděné z feministických pozic je vždy reflexe vzájemného spolupůsobení androcentrismu a kolonialismu. V oborové oblasti historie nebo sociálních věd je velmi nosné také propojování studií nacionalismu, národních identit, přesahů a průniků různých kategorií identity (národní, kulturní, sociální, genderové, sexuální, tělesné, náboženské, lidské/mimolidské atd.) i konceptualizací identity v jejich rámci jako fluidní, hraniční či performativní. V souladu s tezemi postkoloniálních/dekoloniálních teorií o potřebě vytvářet prostor pro hlasy tradičně marginalizované mířila naše výzva k zasílání článků na akademická pracoviště na celém světě, tedy i mimo dřívější koloniální centra, primárně do Latinské a Střední Ameriky, stejně jako do Asie a Afriky. Stati obsažené v tomto čísle nakonec tematizují kulturně-geografi cké prostory latinsko-americké a evropské. Monotematické číslo časopisu otevírá teoretický text Romany Radlwimmer, který zkoumá rozdíly postkolonialismu a dekolonialismu prostřednictvím analýzy ústředních konceptů dvou výrazných literátek a osobností latinskoamerického, respektive chicanského feminismu, a sice Maríe Lugones a jejího uchopování koloniality genderu (coloniality of gender) a pojmů pohraničí (Borderlands) a Nepantla u Glorie Anzaldúy. Pohraničí, v tomto případě mexicko-americké pomezí, je prostorem, který výrazně determinuje fenomény analyzované v následujících dvou esejích. Marion Rohrleitner v souvislosti s generací DREAMERS a návaznými politikami posledních dvou prezidentů USA na příkladu memoárů mexicko-americké spisovatelky Reyny Grande ukazuje, jak specifi cký žánr latinsko-americké literatury testiomonio umožnuje jednak komunikovat o traumatických zkušenostech z rodiny rozervané migrací a o následném vyjednávání násobné identity v nové domovině, jednak přispívat k možné sociální změně. Feministické pojetí testimonia se zde tedy vyjevuje jako aktivistický a zmocňující literární žánr. Stať Terezy Jiroutové Kynčlové rozebírá hybridní reprezentace tří nejvýznamnějších ženských postav chicanského/mexického kulturního dědictví a rozkrývá jejich proměnlivé identity v tvorbě chicanských autorek. Sdílená, leč výrazně odlišně prožitá (a kulturně interpretovaná) zkušenost mateřství rozkrývá identity tří historických, respektive mytologických žen jako výrazně fluidní, proměnlivé a vzájemně se doplňující s reálným přesahem do žité reality dnešních Chicanek. Článek Edly Eggert se 6

6 zaobírá brazilským kontextem. Pokud jsme doposud měli co do činění s textem psaným, Eggert zkoumá také text tkaný. Tkaná textilie je zde produktem uměleckých snah zkoumaných žen tkadlen a zároveň prostředkem k interpretaci vlastního aktu tkaní coby činnosti tradičně asociované s femininitou, která je však jak si všimla Carolyn Heilbrun paralelou k nalézání nových, zmocňujících narativů. 6 Eggert ve svém výzkumu demonstruje feministické postupy, jež rozrušují hranici mezi zkoumaným a zkoumajícím, a propůjčením hlasu ženám umožňuje tematizovat doposud nepopsané zkušenosti. Třebaže je Evropa zpravidla spojována s centry kolonizátorství, Viola Parente Čapková ve své stati dokládá, že i centrum je vnitřně rozrůzněné a má své vnitřní Druhé. Parente Čapková, jak už bylo uvedeno výše, pracuje s příkladem Finska, jež bylo zemí kolonizovanou a je současně zemí kolonizující, a to ve vztahu vůči sámské a romské minoritě. Autorka ukazuje, jak se teoretická a metodologická východiska postkoloniálních studií promítají do finského přístupu ke studiu finské, ale i sámské literatury a komplikují představu národa jako monolitu. Poslední statí tohoto čísla je text Kateřiny Kolářové, který využívá aparát postkoloniálních teorií zde konkrétně koncept koloniality, a aplikuje jej na oblast disability studies. 7 Na konkrétních klinických případech mentální retardace a jejich následných mediálních a filmových reprezentacích demonstruje fungování afektivních politik zřeknutí se (abandonment) v postsocialistickém kontextu. Tyto statě doprovázejí dvě recenze věnující se afroamerickým studiím a černošské feministické literární kritice z pera Karly Kovalové a Terezy Jiroutové Kynčlové. Do jedné zprávy jsou shrnuty postřehy Blanky Knotkové-Čapkové z indických akademických, převážně literárněvědných konferencí, orientovaných feministicky a tematizujících otázky postkoloniálních útlaků, vztahů a identit. Mimo rámec monotematického čísla stojí recenze od Tomáše Profanta představující hlavní teze výboru textů Bruna Latoura Stopovat a skládat světy s Brunem Latourem. V závěrečné doušce bychom rády vyslovily veliký dík všem recenzentům a recenzentkám, jejichž zpětná vazba pomohla vycizelovat předkládané stati, a šéfredaktorce Zuzaně Uhde za její podporu a pomoc. Bez její logistické kompetence by toto číslo nespatřilo světlo světa. Věříme, že se nám tímto monotematickým číslem a společným dílem podaří vnést (nejen) do české akademické diskuse genderově motivované otázky vztažené k post- 6 Heilbrun, C [1985]. What was Penelope Unweaving? Pp in Hamlet s Mother and Other Women. New York: Columbia University Press. 7 V českém kontextu jsou disability studies oborem poměrně novým, jednou z prvních autorek, jež se jím zabývají, je právě Kateřina Kolářová. Název oboru se zatím překládá nejednotně; nezřídka užívaný název studia postižení sama Kolářová používá minimálně, dává přednost pojmenováním studia jinakostí nebo znevýhodnění. Uvedená pojmenování podnětným způsobem obracejí pozornost od osoby postižené/ho ke společnosti, která nerespektuje jeho/její tělesné či jakékoliv jinakosti a nedostatkem pozornosti vůči těmto jinakostem znevýhodňuje jeho/její šance vést plnohodnotný život. 7

7 kolonialismu/dekolonialismu, tedy ke spolupůsobení androcentrismu a důsledků koloniální dominance. Jak jednotlivé články naznačují, tyto otázky se neomezují na tradičně chápanou rovinu politického kolonialismu ve smyslu přivtělení cizího území a na vztahy metropole kolonie výlučně v mezinárodním kontextu. Problémy ovládajících a ovládaných mají dnes globální charakter, jsou všude kolem nás, není to jen vzdálené, Česka se netýkající a překonané dědictví kolonialismu jako historického jevu. Je třeba identifi kovat jejich současné, často na první pohled ne tak zjevné, subtilnější formy, a chceme-li, propojit je i s úsilím o sociální změny. Toto je nezbytné i proto, že současný kapitalistický systém nepřestává využívat a reprodukovat globální historické nerovnosti. Ke změně může napomáhat právě refl ektování různých forem útlaku. V předkládaných článcích jde především o propojení s aspektem genderovým a o nastínění doposud smlčované (či nedostatečně rozvíjené) optiky. Tereza Jiroutová Kynčlová, Blanka Knotková-Čapková, 2017 Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.,