Praktická eklesiologie

Transkript

1 Cíl přednášky Praktická eklesiologie Ukázat přímou souvislost mezi sebepojetím církve a její činností. Jaká je církev, taková bude její činnost. Historicky, současně ekumenicky, uzavřít obratem na II. vatikánském koncilu. Úvod Téma: (praktická) eklesiologie = nauka o církvi (církev = ecclesia řec., lat.); praktická proto, že o ní mluvíme vzhledem k její praxi. Důvod: PT zkoumá praxi církve, jejím předmětem je tedy především církev a její činnost je třeba ji definovat problém, který nenechává spát teology minimálně od doby reformace. Běžný úzus (i právní): křesťanská náboženská instituce. Pojem církev Slovo: (ekklésia řec.) = shromáždění, původně v politickém smyslu, křesťané ho používali napřed pro vlastní shromáždění, později pro shromáždění kdekoli na světě. To už implikuje pozdější podvojný význam církve lokální i univerzální zároveň. České církev (+ něm. Kirche, angl. Church) z druhého slova Kyriaké (ekklésia) = církev Páně. V germ. jazycích a některých slovanských totéž slovo i pro kostel (čeština převzala slovo kostel pro kamennou stavbu z lat. castellum pevnost). Pojem církev neznají nekřesťanská náboženství zdůrazňuje silný sociální prvek křesťanství: není soukromou věcí, nestačí mu osobní spiritualita, k jeho podstatě patří shromažďování. Vznik církve: církev odvozuje svou existenci od Ježíše, výpovědí Nového zákona a prvotních křesťanských obcí (skutky), nikde však v té době není jednoznačně definována. Vznikala fakticky, ne formálně, neměla zakladatele (osobu) ani zřizovatele (jiná instituce), akt (ceremonii) založení, statut nebo vlastní zákonodárství (ani účet). Rozdíl oproti současným institucím vznikala spíše jako hnutí, postupně byla institucionalizována. Její existence byla reflektována a formálně (zákonně) dotvářena daleko později na základě různých tradic a tedy také různým způsobem pluralitně, protože od počátku bylo mnoho křesťanských církví. Praxe předchází teorii: od počátku se vytvářela nějaká podoba podoby církve, aniž byly reflektovány. Teprve později vznikla eklesiologie jako reflexe o církvi už existující realitě. Neexistoval tedy napřed projekt, který by se pak uskutečňoval, ale existovala realita, která byla posléze reflektována. Teologicky: dvě dimenze církve: a) společenství všech, kteří přijímají Bibli jako slovo Boží a věří v Krista jako spasitele a v Boží Trojici (tj. základní poznávací znaky křesťana, na nichž se shodují všechny církve a jimiž se vymezují vůči jiným společnostem) vytvářejí Boží království na zemi (tajemná, duchovní, neviditelná, božská dimenze). Ti se mohou sdružovat do různých lidských institucí, žádná z nich ale není s Božím královstvím totožná, každá nese jen více či méně jeho znaků; b) konkrétní lidská instituce s organizačním a právním systémem, která toto společenství zviditelňuje a je jeho více či méně věrným obrazem (viditelná, institucionální, lidská dimenze). Ta ještě může být lokální nebo univerzální (trvalé napětí mezi nimi). Ideálem by byla totožnost obou pohledů, to je však nemožné díky lidské nedokonalosti (pouze katolická církev o sobě tvrdí, že je v ní plnost). Definice církve: neexistuje jednotná definice církve, používají se spíše obrazy vzaté z Bible Boží lid, nevěsta Kristova, Tajemné tělo Kristovo. Ve výkladu budeme oba pohledy kombinovat: v ideálních představách o činnosti církve vycházíme z prvního, máme na mysli společenství všech křesťanů, tedy kteroukoliv z existujících církví nebo všechny společně. V konkrétní realizaci musíme ukazovat na jednotlivé církve jako instituce, což vždy zdůrazníme.

2 Sebepojetí církve První období vývoje církve: spontánní zakládání křesťanských obcí a vytváření jejich struktur, relativně samostatné a pluralitní, vznik pěti na sobě téměř nezávislých patriarchátů (Jeruzalém, Antiochia, Alexandrie, Konstantinopolis = Cařihrad = Istanbul, Řím). Neexistovala centrální moc v současném smyslu ani hierarchický organizační systém, neexistovalo jednotné právo, vyznání víry ani liturgie. Toto období bylo završeno Nikajsko-cařihradským vyznáním víry (Nicea 325, Konstantinopolis 381 dodnes společné všem křesťanským vyznáním), které formuluje 4 základních znaky vlastnosti církve: jedna, svatá, všeobecná, apoštolská. Jsou dodnes pojítkem jednoty, neboť je přijímají všechny existující institucionální církve, i když je každá chápe vlastním způsobem. o Jednota: církev je JEDNA, především díky svému původu: Ježíš. Další znaky jednoty: biblický kánon, čtení bible při bohoslužbách = hlásání slova; vysluhování svátostí, především křtu a eucharistie; dále se pojetí jednoty liší: církev 1. a 2. století = federace (žádná místní církev neměla takové postavení, aby mohla některou jinou ze svazku autoritativně vyloučit); protestantismus: různé organizace, které splňují základní znaky, tvoří jednu neviditelnou církev; katolicismus: apoštolská sukcese v čele s papežem jako viditelný znak jednoty, všechny ostatní církve se na ní jen částečně podílí. o Svatost: ne mravní kvalita církve a jejích členů, ale spravedlnost Kristova. To je zároveň nabídka svatosti pro všechny. Vznik mnišství reakce na ohrožení církve sekularizací (analogie dnes!!!). Dlouho se rozvíjel celibátní život jako stav dokonalosti, reformace odmítá pojetí svatosti jako stavu, k tomu se v katolické církvi přiklonil až II. Vatikán. Dnes jednotný názor ve všech tradicích. o Katolicita (všeobecnost) = univerzalita v čase a prostoru církev je PRO VŠECHNY: protože je v ní přítomen Kristus, který nabízí spásu všem lidem; protože dostala od Krista poslání pro všechny lidi. Prostor šíření po celém světě (oikumené), chápán buď uniformně (římské katolictví, jeden jazyk a kultura, tridentská uniformita) nebo inkulturačně (slovanská liturgie, teologie osvobození). o Apoštolskost primárně biblická: stavět na apoštolských Písmech! Katolická tradice přidává pojem posloupnosti, čímž se zásadně liší od protestantského pojetí. Původ pojmu sukcese: Hegesippos, 180, vytvořil listinu římských biskupů sahajících až k Petrovi, nazývanou successio (Smolík, s. 55). Organizační modely církve Dva základní modely: vycházející z tradice katolické (řím. kat. církev, východní církve, anglikánská) episkopální (biskupský), hierarchický, neměnný; a protestantské více modelů (presbyterní, synodní, kongregační), princip proměnnosti v závislosti na čase a prostoru, a plurality. V obou modelech je církev přesvědčena, že ji vede Ježíš Kristus: v hierarchickém skrze konkrétní lidi, kterým byla institucionálním způsobem tato moc předána, v presbyterním skrze konsenzus všech členů, kteří se na Boží moci podílejí. Hierarchický model (katolická církev + patriarchální východní církve) neměnitelný na základě Božího řádu: o Ježíš předal své poslání apoštolům a jejich nástupcům biskupům. Dál se předává přímo, personálně, z osoby na osobu, v nepřetržité historické řadě apoštolská posloupnost = sukcese pro katolickou a východní tradici základní znak pravosti církve. o Biskup je představitelem Krista a v jeho rukou je veškerá pravomoc svátostná (rozhodování o tom, kdo a za jakých okolností může nebo nemůže přijmout Boží dary), řídící (vytváření i aplikace zákonů analogie parlamentu a pravomoci vládní: kopírování středověkého monarchického systému vlády) i soudní (v demokratické společnosti zásadně nezávislé na státní moci). Teologickým základem je přesvědčení, že biskup jedná nikoli jménem církve Božího lidu, ale jménem Krista. o Prvním z biskupů je biskup římský papež, který má nejvyšší pravomoci ve všech oblastech, podřízenými a pomocníky biskupů jsou kněží a jáhni (neměnná trojstupňovost kněžského úřadu), kteří mají (zákonem přesně vymezený) podíl na jejich moci.

3 o Princip změny v katolické církvi na II. vat. koncilu: Pyramidální a hierarchický model zůstal zachován, teologicky však byl zdůrazněn princip solidarity, subsidiarity a společenství, úcta i k těm, kteří nejsou nositeli moci (laikům): koinoniální model církve Protestantské modely: proměnné, vývojové, pluralitní teologické základy, několik konkrétních podob (Filipi): o Základní rozdíl: žádný člověk v žádné funkci není chápán jako oficiální, formální reprezentant Krista hlavy církve. Celá církev je hledající, celá církev je odpovědná za realizaci Kristova poslání v podobě dvou základních (nutných) funkcí: zvěstování evangelia, vysluhování svátostí. Celá církev si volí (pověřuje, určuje) své zástupce, kteří ponesou vůdčí úlohu důraz na obecné kněžství všech věřících (v katolické církvi obnoven na koncilu, ale při zachování zásadního rozdílu vůči kněžství svátostnému). o Presbyterně synodní model: v čele obce stojí sbor starších presbyterů, kteří dostávají poslání zdola od lidu, jsou voleni (x v katolické tradici dostávají kněží poslání shora, od Krista, skrze biskupa). Ani kazatel nerozhoduje sám, vždy je rozhodování kolektivní nikdy nemá všechny potřebné dary jedna osoba, vzájemná porada je nejvhodnější cestou, jak umožnit metabolismus charismat. Stejný systém funguje i ve vyšší organizační struktuře (na úrovni celé církve) v podobě synodu, na nějž jsou voleni delegováni zástupci obcí (princip delegace). Synod neřeší otázky, které může řešit složka nižší (princip subsidiarity), ale pouze otázky všem společné. Synody volí vyšší přestavitele církví (mohou nést titul biskup, ale ve zcela jiném smyslu než katolickém) o Kongregační model: totéž jako předchozí, ale každá obec je plně autonomní, neexistuje vyšší organizační struktura (např. církve baptistické). Křesťanské církve v ČR Zdroje: FILIPI: Křesťanstvo, Církev a církve; internet a dokumenty jednotlivých církví. Základní info musí znát všichni systém: historie naukové principy organizační model současné rozšíření u nás (sídlo, katedrála, představitel) právní normy důležité organizace církví zřízené (duchovní, sociální, vzdělávací ). Nejednotnost: je to bohatství nebo skandál? Křesťanství bylo od počátku diferencované (to je v rozporu s obecně vžitou představou, podporovanou zvláště ze strany katolické, že bylo původně jednotné a až během historie se štěpilo): místní církve se vyvíjely samostatně, vytvářely si vlastní organizaci, řády, bohoslužbu; jednota spočívala v tom, že žádní církev nebyla nadřazena jiným. Od 3. století docházelo ke schizmatům, k zásadnímu rozdělení přetrvávajícímu dodnes však došlo až ve stol. 11. Základní dělení světové (namalovat strom!): církev obecná, církve východní oddělené v 11. století, církve západní oddělené reformací 16. století a později. Mezistupně (východní katolické církve, západní oddělené od katolictví po reformaci a hlásící se k oběma tradicím, společnosti na pomezí křesťanství unitáři, svědkové Jehovovi). V současné době je v Rejstříku MK ČR zaregistrováno podle zákona 3/2002 Sb. 26 církví a náboženských společností (zásadně odlišovat: ekumenický dialog x mezináboženský dialog). Hledání v rejstříku: rejstřík církví a náb. spol.; rejstřík evidovaných právnických osob (řády, hnutí, charity apod. pod každou církví); rejstřík svazů církví a náb. spol. (pouze dvě položky: ERC a Vojenská duchovní služba). Početně u nás: řím. kat. 27 %, ČCE 1,15 %, CČSH necelé 1 %, všechny ostatní pod 0,24 % (sčítání lidí 2001). Celkem se považuje za věřící 32 % obyvatel. Nebudeme sledovat jejich historii (dějiny církve, ekumenická teologie), ale u největších a nejvýznamnějších si ukážeme jejich věroučná specifika, organizační systém a právní stav. Katolická církev téma příští hodiny

4 Českobratrská církev evangelická Vznik 1920 sjednocením evangelické církve helvetského vyznání (kalvinistické) a Evangelické církve augsburského vyznání (luterské), hlásí se k ní 1,15 % obyvatelstva ČR (asi ). 4 vyznání: 1918 české a bratrské, 1945 augsburské a helvetské, evangelická teologie (důraz na Bibli, obecné kněžství, ospravedlnění vírou) ČCE je spravována ve třech stupních. Všechny stupně jsou spravovány podle presbyterněsynodního zřízení. Základní částí církve je místní sbor. V čele místních sborů stojí volené staršovstvo spolu s farářem, voleným všemi členy sboru. Sbory v jedné oblasti tvoří senioráty, těch je celkem 14, v jejich čele stojí výbory s paritním zastoupením laiků a duchovních. Totéž platí o synodní radě, která řídí práci celé církve za vedení synodního seniora. Senioráty dohromady tvoří povšechný sbor, tedy celou ČCE. Nejvyšším orgánem je synod shromáždění volených představitelů celé církve, duchovních i laiků, mužů i žen, který zasedá každoročně. Sbor, seniorát i celá církev mají své představitele, správní orgány i správní shromáždění. Struktura církve je tak plně demokratická. Synodní rada, synodní senior Joel Ruml; sídlo: Praha, Jungmannova 9; ETF Základní dokument: Církevní zřízení vydané Synodní radou ČCE 1953, poslední změna Celocírkevní řády, které církevní zřízení provádějí, usnáší synod a jsou závazné pro celou církev. Jsou to zejména tyto řády: a) Řád členství v církvi (ŘČC) b) Řád sborového života (ŘSŽ) c) Řád o správě církve (ŘSC) d) Jednací a volební řád (JVŘ) e) Řád pro kazatele (ŘK) f) Řád pastýřské služby (ŘPS) g) Řád výchovy a vzdělávání v církvi (ŘVVC) h) Řád diakonické práce (ŘDP) i) Řád hospodaření církve (ŘHC) j) Řád vizitací sborů (ŘVS) k) Řád pro studenty bohosloví (ŘSB) Školy: Evangelická akademie je církevní instituce, která sdružuje vyšší odborné školy (Praha, Brno, Hradec Králové 2006 ukončuje činnost), konzervatoř (Kroměříž), střední školy ukončené maturitou (Praha, Brno, Náchod), a základní školu ( třída, Praha), která zahrnuje také domácí vzdělávání (rovněž pro žáky třídy). Školy jsou zřízeny Synodní radou Českobratrské církve evangelické a zahájily činnost v r Sociální práce: Diakonie (z řeckého diakonein sloužit) ČCE je nevládní křesťanská charitativní organizace, která nabízí sociální, zdravotnické, duchovní a pastorační služby člověku v nouzi. Posláním Diakonie ČCE je poskytovat službu všem, kteří se ve svém stáří, nemoci nebo jiné životní krizi ocitají bez pomoci druhých. Celkem 33 středisek. Církev československá husitská. Formálně založena 8. ledna 1920 z radikálního křídla modernistického hnutí katolické církve v čele s Karlem Farským; přestupové hnutí vedení odporem ke katocické církvi spojené s habsburským trůnem postupně členů. V současnosti se k ní hlásí asi obyvatel (0,97 %). Původně reformovaní katolíci (jazyk, celibát ), postupně přiblížení k evangelické tradici. Presbyterně-synodní zřízení s nepodstatnými prvky biskupskými (presbyterně episkopální): biskupové (muži i ženy) jsou voleni na 7 let, zvolení či povolaní presbyteři mají účast na řízení církve; liturgie a 7 svátostí; HTF; katedrála: chrám sv. Mikuláše na Staroměstském nám.

5 Sídlo: Praha 6 - Dejvice, Wuchterlova 5; představitel: správce církve Štěpán Klásek do volebního sněmu v říjnu 2006 (patriarcha Jan Schwarz loni v červnu rezignoval); Základní dokumenty: o Ústava o Organizační řád o Hospodářský řád o Řád duchovenské služby Časopisy: týdeník Český zápas a křesťanský časopis pro děti Cesta Vlastní školy nemá, pouze HTF jako součást UK; sociální práce v rámci náboženských obcí, bez speciální instituce. Starokatolická církev Starokatolické církve odděleny od řím. kat. po 1. vat. koncilu 1870 z důvodu nesouhlasu s dogmatem o papežské neomylnosti, později odmítly některé další prvky katolické tradice (některé výroky Tridentu, nová mariánská dogmata ), 1889 spojeny v Utrechtské unii v současnosti 8 členů. Episkopálně-synodální zřízení, ale zároveň apoštolská posloupnost; Člen Utrechteské Unie (8 starokatolických církví), v ČR Na bateriích 27, Praha Břevnov, biskup Dušan Hejbal, katedrální chrám sv. Vavřince na Petříně 18, farností, sociálně-pastorační střediska Communio) Synodní řád a řád církevních obcí Starokatolické církve v ČR, platný od r. 1877, se změnami a doplňky přijatými 40. a 41. synodou (1997) Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku (1992) Jedna z 15 pravoslavných autokefálních církví (cca 55 tis, členů; největší: patriarchát moskevský 90 mil., řecký 9 mil., cařihradský 5 mil.). Hierarchické zřízení. Autokefální, právně nezávislá na ostatních pravoslavných církvích. Hlava církve : Jeho Blaženstvo ThDr. Nikolaj, metropolita českých zemí a Slovenska (Prešov). Představitel v ČR: Jeho Vysokopřeosvícenost doc. ThDr. Kryštof, PhD., arcibiskup pražský a českých zemí, Dělostřelecká 7 (katedrála Resslova) Metropolitní rada Pravoslavné církve v českých zemích: tvoří ji Pražská eparchie a Olomoucko-brněnská eparchie. Ústava pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku (1992: Ústava a Prováděcí předpisy).