ČASOPIS PRO EKOGRAMOTNOST

Transkript

1 ČASOPIS PRO EKOGRAMOTNOST ČÍSLO 5 ROČNÍK 8 ŘÍJEN 2010 HLAVNÍ TÉMA MÉDIA VÍTĚZ MEZI ZELENÝMI KOMIKSY PRÁVO VĚDĚT SOUKROMÝ ŽIVOT MEDVĚDŮ ETICKÁ VÝCHOVA NOVÁ MÉDIA V NÁRODNÍM PARKU OBKLOPIT SE PŘÍRODOU JE PŘECE BÁJEČNÉ KURZ MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY INFORMAČNÍ LAVINA JAK NAPSAT TISKOVOU ZPRÁVU? RECEPT NA AMATÉRSKÝ FILM BEZPEČNÁ A MOTIVUJÍCÍ KOMUNIKACE GREENWASHING x FÉROVÁ REKLAMA PŘÍLOHA: ŽIJEME SPOLU ZVÍŘATA V MÉDIÍCH

2 Vítězem klání o nejlepší zelený komiks se stalo dílo pětadvacetiletého Jakuba Prantla z Prahy na motivy slavného projevu Martina Luthera Kinga I have a dream. Vybrala jej odborná porota v soutěži, kterou pořádalo Hnutí Duha v rámci iniciativy Velká výzva. Vítězný komiks ukazuje, že také v České republice může rychle začít přibývat investic do moderních zelených řešení, jako je zateplování domů, čistá energie, pohodlná veřejná doprava, místní potraviny nebo snadná recyklace. Hnutí Duha proto prosazuje nový zákon, který závazně stanoví, že Česká republika bude snižovat exhalace skleníkových plynů o 2 % ročně krok po kroku, rok po roku. Do soutěže přišly komiksy od 44 mladých a nadaných autorů z celé republiky. Porotu, která vybrala tři nejlepší kusy, tvořili Petr Litoš z komiksového nakladatelství Crew, Jan Laštomírský z Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně a Markéta Jedličková, grafička Hnutí Duha. Druhou a třetí příčku obsadili Markéta Krpcová z Horního Benešova u Opavy a Jindřich Havlík z Kralup nad Vltavou. Patnáct nejlepších komiksů si můžete prohlédnout na cz/komiks. A proč Hnutí Duha zvolilo právě soutěž komiksů? Komiksy jsou výborný prostředek, jak mladí lidé mohou své vrstevníky inspirovat k zájmu o zelená řešení, která nás vysvobodí ze závislosti na ropě a uhlí, vysvětluje ředitel Hnutí Duha Petr Machálek, ředitel Hnutí Duha. Tisková zpráva Hnutí Duha, upraveno (red)

3 EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři, JE ČASTO DŮLEŽITĚJŠÍ, CO V MÉDIÍCH NENAJDETE, než to, co z nich na vás vyskočí, uvádí Vít Kouřil, šéfredaktor společensko-ekologického časopisu Sedmá generace a zároveň vysokoškolský pedagog, který se médii zabývá na Masarykově univerzitě v Brně. Jeho Mediální výchovu pro začátečníky i pokročilé najdete v rubrice Proměny společně s dalšími dvěma články ze seriálu Kurz mediální sebeobrany, které vám nabízíme díky laskavosti redakce Sedmé generace. Mediální výchova se stala součástí rámcových vzdělávacích programů a média samozřejmě také ovlivňují vztahy a činy lidí vůči životnímu prostředí. Média realitu nejen odrážejí, ale také spoluvytvářejí, přesto, kdybychom sledovali CNN 48 hodin denně, nepochopíme svět, jak vystihuje meze všudypřítomného mediálního působení sociolog Dino Numerato. Další znalec mediálního prostředí Jiří Zajíc se v rubrice Didaktika zamýšlí nad možnosti využití mediální výchovy pro environmentální a globální rozvojové vzdělávání. Média považuje za nervový systém současné západní civilizace a také za prostředníka k Bohu současné postmoderní doby veřejnému mínění. Prosím, nelekejte se té abstrakce, tento článek přináší zároveň konkrétní inspirativní otázky pro mediální a environmentální vzdělávání. Jiří Zajíc poukazuje na to, že je dobré snažit se porozumět kódovacímu systému, v němž média prostředníci mezi námi a světem zprávy o světě podávají; vědět, že za odosobněnými médii stejně vždy sedí nějaký člověk omylný, že v médiích se i při sebepoctivější snaze o objektivitu nutně musí zjednodušovat. Že jednou ze základních kompetencí mediální gramotnosti pro schopnost orientovat se v dnešním světě je rozpoznávání chyb a manipulací stručně faulů které k nám skrze média přicházejí. Přehled nejčastějších mediálních faulů v článku najdete. Navazuje lidsky laskavý závěr, jak se bránit: kromě snahy o lepší porozumění, jak média fungují, sem patří i tak prosté a nadčasové záležitosti jako číst dobré knihy, mít dobré přátele a nenechat si líbit manipulace ze strany mocnějších... Ostatně, jak se média v digitálním věku demokratizují, otevírá se i řada nových možností, jak je používat ku prospěchu své školy, své obce, obrany kousku přírody spjatého s milovaným domovem atd. Nástrojem dostupným skoro každému se stává tisková zpráva, vlastní amatérský film, webová či facebooková stránka, ale i postoupivší psychologické poznání, jak komunikovat bezpečně a motivujícím způsobem. O tom všem je tento Bedrník, kde najdete i řadu praktických návodů. Na závěr nabízíme tip, kde se můžeme díky úžasnému médiu, jímž je internet seznámit s neférovou ekoreklamou. Tzv. greenwashing zneužívá touhu lidí po kvalitním životním prostředí, i tento jev ovšem lze kultivovat pomocí přijatých pravidel. Příkladem mohou být různé způsoby používání tzv. Möbiovy smyčky, nejčastěji se vyskytujícího ekologického symbolu, který označuje recyklovatelnost výrobků. A RECYKLACE bude hlavním tématem příštího Bedrníku. Abyste se svými žáky nejen dokázali lépe rozumět nebo ku prospěchu dobrých věcí využívat všemožná média, ale také, jak (na zadní straně obálky tohoto Bedrníku) radí Jan Amos Komenský, dokázali podle potřeby strašidelný a jindy směšný hlahol jednoduše nepřipustit do mysli, přeje Hana Kolářová. Kresba Milan Licina, Srbsko. Připraveno ve spolupráci s Českou unií karikaturistů. OBSAH VÍTĚZ MEZI ZELENÝMI KOMIKSY...2 INSPIRACE PRÁVO VĚDĚT...4 ETICKÁ VÝCHOVA...8 NOVÁ MÉDIA V NÁRODNÍM PARKU...10 ŠKOLY A KOMUNITNÍ PROJEKTY...11 OBKLOPIT SE PŘÍRODOU JE PŘECE BÁJEČNÉ...11 DIDAKTIKA VYUŽITÍ MEDIÁLNÍ VÝCHOVY INFORMAČNÍ LAVINA...20 JAK NAPSAT TISKOVOU ZPRÁVU?...22 RECEPT NA AMATÉRSKÝ FILM...23 JAK KOMUNIKOVAT S VEŘEJNOSTÍ...25 NABÍDKA...28 PROMĚNY GREENWASHING X FÉROVÁ EKOREKLAMAV...31 CO JSE A KDE SE VZAL KURZ MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY

4 INSPIRACE PRÁVO VĚDĚT Právo vědět neboli právo na informace je předpokladem jakékoliv diskuse o občanské společnosti. Speciálními, přísnějšími, zákony je upraveno právo na informace o životním prostředí. Nesehnutí NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ neboli Nesehnutí je výrazné občanské sdružení, které působí od roku 1997 především v Brně, avšak má celorepublikový vliv. Zabývá se aktivitami v oblasti ekologie, lidských práv a práv zvířat a tématy souvisejícími, a to v souladu s přesvědčením, že ekologické problémy je třeba vnímat spolu s jejich sociálními příčinami a důsledky a s ohledem na ně je třeba je také řešit. Při řešení ekologických problémů zdůrazňuje Nesehnutí dobrovolnou proměnu hodnot přesun důrazu na kvalitní životní prostředí a dobré mezilidské vztahy. Svou činnost Nesehnutí orientuje nejenom na odhalování příčin sociálních a ekologických problémů, které politické strany, státní orgány či masová média často přehlížejí, ale také řešení konkrétních lokálních problémů, s cílem umožnit účast na rozhodování ve veřejných záležitostech těm, jichž se rozhodnutí bezprostředně dotýkají. Cílem všech aktivit Nesehnutí je ukázat, že změna společnosti založená na respektu k lidem, zvířatům i přírodě je možná a musí vycházet především zdola. Proto se Nesehnutí obracejí k aktivním lidem, kteří se zajímají o dění okolo sebe, lidem, kteří jako nedílnou součást své svobody vnímají i podíl zodpovědnosti za život na naší planetě. V rámci konkrétních projektů se Nesehnutí soustředí především na negativní jevy spojené s globální expanzí hypermarketů a jejich výstavbou na úkor životního a sociálního prostředí v dané lokalitě, na migraci a především uprchlíky v ČR a jejich složitou situaci, na nerovnoprávné postavení žen a mužů, porušo- vání práv zvířat a problematiku obchodu se zbraněmi. Nesehnutí provozuje knihovnu, ekoporadnu, organizuje přednášky a workshopy, vydává množství zpravodajů, publikací a letáků a zřídilo také několik specializovaných internetových stránek s hojností konkrétních informací: hyper. cz, registr.hyper.cz, zenskaprava.ecn.cz, jmz.ecn.cz, uprchlik.ecn.cz, ekobrana.cz, dobrovolne.nesehnuti.cz, zemezena.cz. Specializované internetové stránky vesměs odpovídají programům, do nichž Nesehnutí své aktivity člení: Zaostřeno na hypermarkety, Ekoporadna, Ženská práva jsou lidská práva, Bezpečí pro uprchlíky, Zbraně, nebo lidská práva?, Za práva zvířat. Vedle dlouhodobých programů a iniciativních skupin občanské sdružení Nesehnutí také například instalovalo a udržuje naučnou stezku kolem Brněnské přehrady, spolupořádá osvětové ekologické akce pro veřejnost, jako je Den Země nebo Den stromů. Každoročně organizuje při příležitosti Mezinárodního dne lidských práv (10. prosince) festival multikulturních akcí, výstav, promítání dokumentů a besed s názvem Dny lidských práv. Jednou měsíčně pořádá veřejná tematická promítání zajímavých filmů a filmových dokumentů s následnou diskusí. Právo vědět právo na informace Jak využívat právo na informace a jaké k tomu existují nástroje, jak žádat informace o životním prostředí a jak získávat informace o chemických látkách, to se dovíte na internetových stránkách www. nesehnuti.cz a v sekci Právo vědět právo na informace. Zjistíte tu rovněž, jak je na tom v dané oblasti Evropská unie a její úřady a vybrané evropské země. V této sekci také najdete návody, jak žádat české i evropské úřady o informace a jak postupovat, když jsou odepírány; základní právní normy, které se týkají práva na informace; rozbor vybraných kauz, zkušeností a průzkumů z oblasti získávání informací od úřadů; příklady, jak funguje právo vědět v některých evropských zemích; odkazy na další zajímavé weby. Začněte využívat práva vědět, vyzývají Nesehnutí. Z jejich stránek jsme pro vás vybrali základní přehled o právu na informace. Právo vědět v České republice a v Evropské unii Právo vědět neboli právo na informace je u nás upraveno především dvěma zákony: Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je obecná úprava práva na informace. Zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, upravuje oblast poskytování informací ve vztahu k životnímu prostředí. Pokud speciální zákon 123/1998 Sb. neobsahuje zvláštní úpravu pro informaci, kterou požadujete, uplatní se obecný předpis zákon 106/1999 Sb. Právo na informace také upravuje Listina základních práv a svobod, a to ve dvojí podobě. Jednak jako základní politické právo právo na informace v čl. 17: odst. 1: Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. odst. 5: Státní orgány a orgány územ

5 INSPIRACE ní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon. Jednak jako jedno z práv hospodářských, sociálních a kulturních v čl. 35: odst. 2: Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Přístup k informacím v držení úřadů EU je ošetřen Směrnicí číslo 1049/2001 Evropského parlamentu a Rady z 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady Evropské unie a Evropské komise; směrnice upravuje způsob, jakým mohou získávat občané informace od těchto evropských institucí. Na úrovni národních politik pak existuje Směrnice číslo 2003/4/ES ze dne 28. ledna 2003 o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí, která stanoví určité mantinely pro legislativu v členských státech. Této směrnici se pak jednotlivé státy mají za úkol přiblížit při vydávání národních zákonů. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES ze dne o opakovaném použití informací veřejného sektoru pak tvoří rámec pro opakované zpřístupňování těchto informací v členských státech. Jak využívat práva vědět V České republice, stejně jako v jiných demokratických zemích, existují dva přístupy, jak úřady informují veřejnost: zajištěním práva občana na odpověď dotazovaného úřadu a samostatnou informační a publikační činností úřadů. Ptát se můžete jakéhokoliv orgánu státní správy a samosprávy (tj. ministerstva, zastupitelstva, krajské a městské úřady) a organizace, která je jimi řízená (například Česká inspekce životního prostředí). Pokud se zeptáte někoho jiného (firmy, souseda), je jenom na něm, jestli a co vám odpoví. Úřad ale musí. V žádosti je dobré odvolat se na pří- AARHUSKÁ ÚMLUVA Úmluva Evropské hospodářské komise OSN o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v otázkách životního prostředí neboli Aarhuská úmluva je mezinárodní smlouva, která zaručuje občanům právo na informace o životním prostředí, právo na účast v rozhodování a také právo na právní ochranu v záležitostech týkajících se životního prostředí to jsou také její tři samostatné pilíře. Dává tak rámec účasti občanů i jejich sdružení na veřejné politice. Aarhuská úmluva v sobě spojuje a zároveň garantuje environmentální a občanská práva právo na informace o znečištění a demokratickou debatu o velkých projektech; propojuje tři velká témata: životní prostředí, lidská práva a problémy spojené s korupcí. Pojem životní prostředí se navíc v pojetí Aarhuské úmluvy rozšiřuje, takže se dotýká i ochrany kulturních památek, veřejného zdraví či spotřebitelských práv. Občané mají podle úmluvy například právo na veškeré informace o znečištění úřady například nesmí utajovat výši exhalací z továren, údaje o kontaminaci pitné vody nebo obsah vydaného povolení ke zřízení skládky; právo vyjadřovat se ke škodlivým projektům ve své čtvrti, za svou vesnicí apod.; právo obrátit se na soud se stížností proti úřadům každý může žádat, aby nezávislí soudci rozhodli, zda například povolení vypouštět toxické látky, které úřady udělily továrně nedaleko jeho domu, neporušuje zákony na ochranu zdraví. Veřejní představitelé (na národní, regionální či místní úrovni) pak mají dle úmluvy umožnit a zajistit, aby byla tato práva skutečně uplatňována. Úmluva byla sjednána 25. června 1998 na 4. konferenci ministrů životního prostředí EHK OSN (UNECE). V platnost vstoupila 30. října ČR úmluvu podepsala v roce 1998 a poslanecká sněmovna ji ratifikovala v roce Formálně Česká republika požadavky Aarhuské úmluvy splnila. Konzultace s veřejností při tvorbě nových zákonů však nejsou v ČR dostatečně zakotveny. Pouze Ministerstvo životního prostředí přijalo v souvislosti s Aarhuskou úmluvou vnitřní směrnici, která stanovuje postup při přípravě nových zákonů, včetně konzultací s nevládními organizacemi, a která je prezentována jako příklad dobré praxe. slušný zákon. Například: Ve smyslu 2 písm. a) bod 2 a 6 zákona č. 123/1998 Sb. žádám o zpřístupnění informace týkající se Ptát se můžete na cokoliv, co se týká úřadu a jeho činnosti. Úřad by vám měl odpovědět pokud možno okamžitě, nejpozději v zákonem dané lhůtě, která by neměla přesáhnout jeden měsíc. Úřad vám může odpovědět, že požadovanou informaci nemá. V takovém případě by vám měl doporučit, na koho se obrátit. Pokud se ale ptáte na něco, co žádný úřad neví, máte smůlu. Úřad vám může říct, že požadovanou informaci má, ale nedá vám ji. To může nastat zejména tehdy, ptáte-li se na nějaké osobní údaje (např. zdravotní stav, majetek, výška konta, trestní rejstřík atd.), obchodní tajemství nebo státní tajemství (např. některé policejní informace atd.). Jsou zde ale i výjimky: ochrana osobních údajů i obchodní tajemství například jde stranou, ptáte-li se na vliv

6 INSPIRACE firmy na životní prostředí či jméno konkrétního znečišťovatele. Informace by měly být zpravidla poskytovány bezplatně. Pokud po vás úřad přece jenom něco bude chtít zaplatit, musí postupovat podle veřejně přístupného sazebníku. V případě informací, které má úřad okamžitě k dispozici, byste ale neměli platit nic, pouze cenu kopie. Výjimkou mohou být zadání pro náročnější analytickou práci na takových se musíte s úřadem dohodnout. Pokud požadovanou informaci nedostanete a máte pocit, že jste ji dostat měli, můžete se odvolat k vyššímu orgánu nebo podat tzv. rozklad stížnost na speciální (rozkladovou) komisi příslušného úřadu. Když ani to nepomůže, můžete požádat o přezkoumání rozhodnutí soud. Někdy stačí podívat se V řadě případů platí, že se ptát nemusíte, protože úřad danou informaci už někde zveřejnil. Co je dobré o tom vědět: Orgány státní správy a samosprávy musí podle zákona provozovat své internetové stránky. Přehled úřadů najdete například na Portálu veřejné správy. Každý úřad musí provozovat svoji úřední desku, na které informuje o novinkách. Podle nového správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.) musí být navíc tyto úřední desky přístupné na internetu stejně jako podatelna úřadu. Při orgánech státní správy a samosprávy je provozována řada informačních systémů, které jsou veřejně přístupné. Příkladem mohou být: Obchodní rejstřík internetový obchodní rejstřík najdete na stránkách Justice.cz. Vyhledávat lze podle firem, jmen osob či společníků právnických osob. Portál Justice.cz provozuje Ministerstvo spravedlnosti. ARES Administrativní registr ekonomických subjektů informační systém, který zpřístupňuje veřejné údaje o ekonomických subjektech z informačních systémů (zdrojů) veřejné správy především OR, RŽP a RES. Provozuje Ministerstvo financí. Katastr nemovitostí oficiální informační systém o veřejných zakázkách, dražbách a ostatních nabídkách. Portál o veřejných zakázkách a koncesích připravilo Ministerstvo pro místní rozvoj. Součástí je odkaz na Informační systém o veřejných zakázkách (uveřejňovací subsystém), který provozuje Česká pošta. NKÚ Nejvyšší kontrolní úřad kontroluje hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. Výsledky kontrolních akcí jsou zveřejňovány ve CEDR Centrální evidence dotací ze státního rozpočtu informace o poskytnutých účelových dotacích ze státního rozpočtu jaké dotace (výše, období, účel) dostala konkrétní společnost či organizace. Databázi provozuje a informace poskytuje Ministerstvo financí ČR. Informační systémy v oblasti životního prostředí např. EIA, SEA, IRZ. Při větších úřadech (například ministerstva nebo ministerstvy řízené organizace) existují odborné knihovny (SVIS střediska veřejných informačních služeb), které jsou zpravidla přístupné veřejnosti. Jsou to dobrá místa, jak se dostat k publikacím, které úřad vydal a ještě nezpřístupnil prostřednictvím internetu. Právo na informace o životním prostředí Nejprve je třeba rozlišit, zda využijete obecný zákon o svobodě informací č. 106/1999 Sb. nebo specializovaný zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí. Proč je právo na informace o životním prostředí upraveno zvláštními zákony? Proč nestačí obecný zákon o svobodném přístupu k informacím? Životní prostředí, víc než cokoliv jiného, je veřejným statkem. Informace o životním prostředí, jeho stavu, metodách a způsobech jeho ochrany jsou důležité pro to, aby mohly být zahájeny konkrétní kroky k jeho ochraně. Zákony o přístupu k informacím o životním prostředí jsou proto přísnější než obecná nařízení týkající se svobodného přístupu k informacím to znamená, že v tomto směru by měly být úřady k občanům otevřenější. Zároveň je stále více informací z životního prostředí zveřejněno na internetu v podobě informačních systémů a tato nabídka se postupně rozšiřuje. Přispívá k tomu i tlak spotřebitelů, nevládních neziskových organizací a nové legislativy na větší otevřenost a přístup k informacím. Pomocí Zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, se můžete ptát na jakoukoliv informaci týkající se stavu životního prostředí a přírodních zdrojů, kterou úřady disponují. Za informace o životním prostředí, resp. o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů, se podle definice uvedené v 2 písm. a) zákona považují informace v písemné, obrazové nebo zvukové formě, na nosičích výpočetní techniky nebo v jiné technicky proveditelné formě, jež vypovídají zejména o: stavu a vývoji životního prostředí, o příčinách a důsledcích tohoto stavu; připravovaných činnostech, které by mohly vést ke změně stavu životního prostředí, a informace o opatřeních, jež podnikají úřady odpovědné za ochranu životního prostředí nebo jiné osoby při předcházení nebo nápravě poškození životního prostředí; stavu vody, ovzduší, půdy, živých organismů a ekosystémů, dále informace o vlivech činností na životní prostředí, o látkách, hluku a záření do životního prostředí emitovaných a o důsledcích těchto emisí; využívání přírodních zdrojů a jeho důsledcích na životní prostředí a rovněž údaje nezbytné pro vyhodnocování příčin a důsledků tohoto využívání a jeho vlivů na živé organismy a společnost; vlivech staveb, činností, technologií a výrobků na životní prostředí; správních řízeních ve věcech životního prostředí, posuzování vlivů na životní prostředí, peticích a stížnostech v těchto věcech a jejich vyřízení a rovněž informace obsažené v písemnostech týkajících se zvláště chráněných součástí přírody 6 Věstníku NKÚ

7 INSPIRACE a dalších součástí životního prostředí chráněných podle zvláštních předpisů; ekonomických a finančních analýzách použitých v rozhodování ve věcech životního prostředí, pokud byly pořízeny z veřejných prostředků; mezinárodních, státních, regionálních a místních strategiích a programech, akčních plánech apod., jichž se Česká republika účastní, a zprávách o jejich plnění; mezinárodních závazcích týkajících se životního prostředí a o plnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána; zdrojích informací o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Vedle informací o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů máte právo na poskytování informací vztahujících se k působnosti tzv. povinných subjektů podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, viz 2 tohoto zákona. Občanská sdružení, zabývající se životním prostředím, musí být, pokud o to zažádají, pravidelně informována o všech řízeních, týkajících se životního prostředí v regionu. Při orgánech státní správy a samosprávy je provozována řada informačních systémů s informacemi o životním prostředí, které jsou (nejde-li o výjimky) veřejně přístupné. Příkladem mohou být: Informační systém EIA; Informační systém SEA; Integrovaný registr znečišťování (IRZ); Systém evidence kontaminovaných míst staré ekologické zátěže; Seznam příjemců hlavních zemědělských dotací z fondů EU a ze státního rozpočtu ČR prostřednictvím Státního zemědělského intervenčního fondu SZIF; Informační systém o odpadech ISOH; Informační systém kvality ovzduší ISKO a další. K řadě informací z oblasti životního prostředí se dostanete ze stránek: CENIA česká informační agentura životního prostředí; Brána k informacím o životním prostředí. Ve Spojených státech i jinde se informační systémy tohoto druhu velice osvědčily jako nástroj tlaku veřejnosti na znečišťující firmy i na odpovědné úřady. Zvláštním případem informování jsou údaje, které se musí povinně objevit na obalech výrobků. V této souvislosti je proto užitečné vědět o existenci ekoznaček například značka Ekologicky šetrný výrobek, kterou uděluje Ministerstvo životního prostředí, či Produkt ekologického zemědělství, kterou uděluje Ministerstvo zemědělství. Na obalu se také musí objevit složení výrobku, v této souvislosti bude užitečné znát tzv. éčka přídatné látky v potravinách. S využitím částí textů z internetových stránek občanského sdružení Nesehnutí zpracovala Hana Kolářová Foto Nesehnutí SOUKROMÝ ŽIVOT MEDVĚDŮ Na najdete příklady řešení sporů o neposkytnutí informací: Zastupitel ukradl utajovanou studii, Odepření informací v kauze výstavby průmyslové zóny společností Nemak, Existence právního nároku na informace ze správních spisů potvrzena, Král cizích slov, Slovenský posun kupředu, Nový bio zákon, Copyright ministerstva pro místní rozvoj, Chceme, ale nemůžeme, Jogurt Bio Danone dobrou chuť... Následující případ nazvaný Soukromý život medvědů popsal v roce 2000 Mgr. Pavel Doucha z občanského sdružení Ekologický právní servis v časopisu Via iuris č. 2/2000. Občanské sdružení Svoboda zvířat Hradec Králové požádalo dle zákona o právu na informace o životním prostředí Ministerstvo životního prostředí o jména a adresy lidí, kterým bylo právě tímto ministerstvem umožněno chovat medvěda hnědého za účelem jeho vystupování v cirkuse. Medvěd hnědý je podle vyhlášky k zákonu o ochraně přírody a krajiny zvláště chráněným druhem živočicha, k jehož chovu je nutné získat výjimku Ministerstva životního prostředí. Sdružení chtělo osoby, jimž byla výjimka udělena, oslovit propagačním materiálem v rámci své kampaně proti týrání zvířat v cirkusech. Ministerstvo životního prostředí však žádost zamítlo a požadované informace odepřelo. V odůvodnění rozhodnutí vyslovilo názor, že zpřístupněním požadovaných údajů by se dopustilo porušení práva na soukromí, práva na jméno a práva na ochranu projevů osobní povahy, což jsou hodnoty chráněné 11 občanského zákoníku, který ochranu osobnosti upravuje. Ekologický právní servis rozebral argumentaci ministerstva a došel k závěru, že rozhodnutí je v rozporu se zákonem o právu na informace o životním prostředí, neboť důvody pro odepření požadovaných informací nejsou dány. Předně jsme se zabývali tím, zda by zpřístupněním jmen a adres mohlo dojít k porušení práva na soukromí. V literatuře lze nalézt tento výklad: Předmětem práva na soukromí je rozhodnout na základě vlastního uvážení, zda, popř. v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným, a zároveň se bránit proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob s rovným právním postavením. Předmětem tohoto práva v užším smyslu jsou tedy skutečnosti osobního soukromí, neboli skutečnosti soukromého života. EPS došel k tomu, že jméno a adresa nemůže být skutečností osobního soukromí, neboť jde o údaje, které lze běžně získat z veřejně dostupných zdrojů, jako je například telefonní seznam (z něhož lze získat jméno, adresu a telefonní číslo), katastr nemovitostí či obchodní rejstřík (kde nalezneme údaje vypovídající o majetkových poměrech osoby). Údajné porušení práva na jméno lze rovněž snadno vyvrátit. Obsahem tohoto práva je výlučné právo fyzické osoby jméno mít a užívat ke svému označení, disponovat s ním a bránit tomu, aby někdo jiný, ať již k jakémukoliv účelu, jejího jména k označení neoprávněně užíval. K porušení práva na jméno by došlo až tehdy, kdy by fyzická osoba užívala jméno jiné fyzické osoby. Je tedy zřejmé, že pouhým zpřístupněním jmen fyzických osob by se ministerstvo porušení práva na jméno nedopustilo. Nakonec jsme se zabývali otázkou, zda mohlo v tomto případě dojít k porušení práva na ochranu projevů osobní povahy. Předmětem tohoto práva jsou osobní písemnosti, dopisy, deníky apod. Za písemnost osobní povahy nelze považovat právní podání, nota bene návrh na zahájení řízení o udělení výjimky ze zákona o ochraně přírody a krajiny, jak tvrdí ministerstvo. Odkaz na ochranu písemností osobní povahy je tedy v tomto případě rovněž protiprávní. Naše argumenty jsme zpracovali do podnětu k přezkoumání rozhodnutí ministerstva mimo odvolací řízení, což umožňuje 65 zákona o správním řízení. Na základě podnětu zvláštní rozkladová komise ministerstva rozhodnutí přezkoumala, argumentaci EPS dala za pravdu a rozhodnutí zrušila. Zrušené rozhodnutí ministerstva je příkladem zamítnutí žádosti o informace, při níž jsou podíváme-li se na ně podrobněji uvedeny důvody pro odepření zpřístupnění informací bez znalosti právních předpisů. Označení informace za projev osobní povahy, za obchodní tajemství nebo za utajovanou skutečnost má svá pravidla, která správní orgány nemohou překročit. Zrušující rozhodnutí je proto dalším střípkem v mozaice aktivit, rozšiřujícím výklad práva na informace ve prospěch otevřené společnosti. Zdroj: 7

8 INSPIRACE ETICKÁ VÝCHOVA Základní a víceleté střední školy mají zvážit, zda zavedou nový předmět etickou výchovu. S platností od 1. září 2010 včlenilo MŠMT etickou výchovu do Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. Spolu s finanční gramotností je etická výchova jedním ze dvou nových trendů ve školství. Péče o naši duchovní existenci V současnosti se velmi hovoří o globálních problémech, které ohrožují člověka především v jeho fyzické existenci. Neméně závažné jsou etické a výchovné problémy, které ohrožují člověka v jeho duchovní existenci. Jedním ze způsobů, jak morálně odpovídat na potřeby současného světa, je projekt etické výchovy. Jejím cílem je na straně jednotlivce morálně silný člověk, který se vyznačuje komunikativností, kreativitou, zdravým sebevědomím a pozitivním hodnocením jiných. Na straně sociální skupiny je cílem spolupracující a prosociální společenství. Prosociálním nazýváme takové chování, které je zaměřené na pomoc nebo prospěch jiných osob, skupin nebo společenských cílů, bez nároku na vnější odměnu. To znamená, že motivem je vnitřní potřeba. Krédo etické výchovy zní: Co (ne) chceš, aby dělali tobě, (ne)dělej druhým. Dvouleté studium etické výchovy pro učitele, vychovatele, zdravotníky, sociální pracovníky atp. obvykle v krajských městech organizuje občanské sdružení Etické fórum České republiky podle původního projektu barcelonského univerzitního profesora R. Roche Olivara. Etické fórum ČR po domluvě s konkrétní školou může také výuku etické výchovy předvést přímo u žáků ve třídě. Případně je také možné se školou domluvit půlden- Deklarace z Konference MŠMT ČR o Etické výchově: Praha, 13. května 2009: ní školení učitelského sboru na seznámení s etickou výchovou, s ukázkami metod výuky a možnostmi vřazení etické výchovy do školních vzdělávacích programů. Etická a environmentální výchova Etická a environmentální výchova mají hodně společného, například se podobným způsobem soustřeďují na výchovu prožitkem a reflexi tohoto prožitku. I to je jeden z důvodů, proč jsme v kontaktu s lidmi z ekocentra Chaloupky na Vysočině, říká Linda Taláčková, učitelka ZŠ a SŠ a šiřitelka etické výchovy v regionu Vysočiny. Je členka občanského sdružení Etické fórum ČR ( S etickou výchovou jsem totiž udělala mezi dětmi i dospělými ve školách velmi dobrou zkušenost. Moje aprobace jsou přírodopis, rodinná a občanská výchova a také etická výchova. Občas vedu ukázkové vyučovací hodiny etické výchovy, chodím mezi ředitele různých stupňů škol, účastním se konferencí na téma Etická výchova atd. Vedu webové stránky kolegové z Etického fóra a ze Skupiny pro implementaci Etické výchovy při MŠMT otevřeli nedávno také webové stránky vysvětluje Linda Taláčková. Posílení mezilidských vztahů Co vyrobili primáni aneb jak vidí Etickou výchovu po půl roce výuky. Foto Zdeňka Hronová Skeptikové v zavádění etické výchovy vidí další břímě přesunuté z rodiny na školu. Etická výchova však naopak výchovný vliv rodiny zvyšuje, protože pomáhá zlepšovat vztahy mezi dětmi a jejich rodiči. Dokládají to zkušenosti ze Slovenska, kde se etická výchova vyučuje od roku Ještě závažnější je námitka, že jedna či dvě hodiny etické výchovy k prosociálnosti nenahradí dítěti klima, ve kterém žije celý zbytek týdne. Přesto na školách, kde etickou výchovu vyučují, s ní mají dobré zkušenosti. Jsou k tomu ale nutné dva předpoklady: etická výchova je vyučována systematicky, týden co týden, nejlépe v samostatném předmětu. A dále, etickou výchovu má vyučovat učitel v tomto oboru dobře proškolený, který tíhne k prožitkovým metodám výuky. Na třech posledních konferencích o etické výchově, v květnu 2009, v lednu 2010 a v dubnu 2010, pořádaných ministerstvem školství České republiky, se odborná veřejnost shodla na tom, že mravní výchova, systematičtěji vedená než dosud, je v našich školách nezbytná. Další konferenci o etické výchově spojenou s praktickými dílnami a ukázkami výuky etické výchovy plánují Národní institut pro další vzdělávání ( ve spolupráci s ministerstvem školství České republiky a Etickým fórem České republiky na 11. listopadu 2010 v Praze. Konference je určena hlavně ředitelům škol a vysokoškolským učitelům. Zváni jsou jak zájemci z mateřských, základních a středních škol, ale také z pedagogických a filozofických fakult a dalších vysokých škol, na kterých by bylo možné otevřít studium etické výchovy jako nového postgraduálního oboru pro učitele. Součástí konference budou také workshopy a ukázky výuky etické výchovy. Má-li se česká společnost dostat z vleklé patové situace, je nezbytné otázky morální a etické uvést do středu celospolečenské diskuse. Posílit jejich význam tak, že se stanou podstatnou výchovnou složkou jak v rodinách, tak ve výchovně vzdělávacím procesu ve školách. Účastníci konference proto deklarují ochotu a vůli pomoci instalovat etickou výchovu do škol v každodenní komunikaci a v běžném životě. Celé znění deklarace:

9 INSPIRACE Po půl roce etické výchovy Jak hodnotili etickou výchovu žáci primy z Gymnázia Pelhřimov po půl roce výuky? Na otázku K čemu mi je etická výchova v životě? odpovídali: Naučím se základy slušného chování, komunikaci s kolektivem. Dá nám do života různá ponaučení. Budu vědět, jak se kdy zachovat. Budu moci lépe porozumět lidem, zvládat stres, naučit se vhodnému chování; dívat se na druhé z jiné stránky a na svět jinýma očima; k pochopení druhých lidí, lepšímu poznání mých spolužáků. Budu vědět, jak reagovat v různých situacích. Etická výchova je dobrá pro chování lidí, někdy si ani neuvědomíme, kolik chyb v našem životě uděláme byť jedním slovem. Budu vědět, jak se chovat k různě citlivým a náladovým lidem; při řešení různých problémů; pro jednání s druhými lidmi, poznání sebe sama. Třeba abych se uměla dobře zachovat v dané situaci, mohla si s přáteli povídat o problémech a pomoci jim je řešit. Bude mi dobrá k sebeovládání a hlavně, abych věděla něco o sobě, ale i o druhých kolem mě; k poznání lidí, k porozumění; k správnému přístupu k lidem. Co se gymnazistům na etické výchově líbí? Líbí se mi, že když máme hodinu etiky, nepřipadá mi, že jsem ve škole. Skvěle si povídáme se spolužáky a učitelem; že se všichni sejdeme, spolupracujeme, utužujeme kolektiv; líbí se mi všechno, co děláme, protože je to zábavné a poučné; můžeme si povídat o svých pocitech; že můžeme sdělovat svoje názory; člověk může sdělit svůj názor a taky se zamyslí nad otázkami, které by si jindy nepoložil; úplně všechno; taky se hodně zasmějeme. Mně osobně se etická výchova moc nelíbí, nedokážu říci proč, prostě je to jeden z předmětů, který mi nesedl. Povídáme si o věcech, o kterých bychom si normálně nepovídali. Odpočineme si od učení, dozvíme se plno zajímavých věcí o spolužácích. Zamyslím se nad sebou, slyším názory druhých. Hodně si povídáme, můžeme vyjádřit svůj názor, někdy je to opravdu velká zábava. Nepíšeme, povídáme si, hrajeme; dozvídáme se nové věci. Sbližuji se se svými spolužáky, mohu s nimi komunikovat o jejich zájmech... A co se nelíbí? Tady kromě níže uvedených odpovědí ostatní napsali, že nemají žádné výhrady :o). Občas je to trochu nudné; vyjadřování svých pocitů, není to moje silná stránka; blbé řeči kluků z naší třídy; nelíbilo se mi, jak jsme mluvili o smutných věcech. S využitím textů Lindy Taláčkové, zpracovala (red) Více informací: www. etickavychova.cz, O ČEM JE ETICKÁ VÝCHOVA? VIZE ETICKÉ VÝCHOVY Moderní pedagogika a i etická výchova si uvědomuje sílu a nevyhnutelnost vize. Vize etické výchovy, ze které čerpá svou účinnost a sílu, je vize morálně vyzrálého člověka, který se vyznačuje empatií, kreativitou, zdravým sebevědomím, pozitivním hodnocením jiných a prosociálními formami chování. PRINCIPY ETICKÉ VÝCHOVY Každý člověk má svoji důstojnost respektujme individualitu druhých. Člověk je bytost svobodná a zodpovědná podporujme žáky v samostatném a zodpovědném rozhodování. Nejefektivnějším prostředkem učení je vlastní zkušenost za vhodných podmínek realizujme zážitkové aktivity. Pro vzdělávání je důležité výchovné společenství založené na důvěře podporujme toto společenství častým vyjadřováním pozitivních citů. Učitel výchovně působí především svým příkladem zaměřme se na tento nejdůležitější prostředek výchovy tím, že budeme pracovat na vlastní sebevýchově. SLOŽKY ETICKÉ VÝCHOVY Projekt Etická výchova má čtyři složky, které spolu tvoří nedílný celek. Jsou to výchovný program, výchovný styl, metody a rozvoj prosociálnosti. Prosociálnost Čím se vyznačuje prosociální chování? Prosociální chování je zaměřené na pomoc nebo prospěch jiných osob, skupin nebo společenských cílů, avšak bez toho, že by existovala vnější odměna pro autora chování. To znamená, že předpokladem a motivem prosociálního chování je vnitřní potřeba dělat to, co prospěje druhému. Mezi charakteristiky prosociální osobnosti patří: projevování soucitu s lidmi, kteří mají těžkosti; radost z obdarování někoho, nebo rozdělení se s někým; namáhání se ve prospěch druhých; přijímání úspěchů jiných lidí bez závisti; pochopení starostí a problémů jiných lidí. Výchovný program Obsah předmětu etická výchova je vymezen výchovným programem, který se skládá z deseti témat. Výsledkem dobře zvládnutých témat je osvojení si žádoucích sociálních dovedností žáky. Osvojování sociálních dovedností by nemělo být nahodilé, proto v etické výchově doporučujeme začínat od jednoduchých a základních témat ke složitějším. Například žák by měl nejprve dokázat přijmout sám sebe (vytvoří si pozitivní sebehodnocení) a teprve pak bude schopen pozitivně hodnotit druhé. Co sám nemá, nemůže autenticky promítat do svých sociálních vztahů. Proces osvojování pak připodobňujeme k výstupu po schodech. Výchovný styl Ve výchově hraje důležitou roli jak osobnost žáka, tak osobnost učitele. Výchovný styl je postup, jímž vychovatel, pedagog nebo rodič ovlivňuje rozvoj etického chování žáků. V etické výchově je výchovný styl určen těmito zásadami: Vytvořit z třídy výchovné společenství. Přijmout druhého takového, jaký je, vyjádřit mu sympatie. Atribuce prosociálnosti. Stanovit jasná pravidla hry. Induktivní disciplína. Vybízet k prosociálnosti. Odměny a trest užívat přiměřeně. Do výchovného procesu zapojit i rodiče. Vytvářet radostnou atmosféru. Metody Nejčastěji používané metody v etické výchově jsou: anketová metoda, zážitková metoda a učení posilováním žádoucího chování. Tyto metody poskytují dětem zkušenost nebo jim umožňují vytvořit si vlastní úsudek. Děti se učí z vlastního prožívání a zážitků, které potom přirozeným způsobem ovlivňují jejich postoje a chování. Učitel zůstává v pozadí. Jeho hlavní úloha spočívá v tom, že vytvoří zajímavou situaci a nechá děti uvažovat, diskutovat, experimentovat a získat novou zkušenost. Učitel hraje spíše roli moderátora. Zdroj: 9

10 INSPIRACE NOVÁ MÉDIA V NÁRODNÍM PARKU Internet, zcela nové mediální prostředí, se začalo nenápadně rozvíjet před zhruba třiceti lety. Dnes už je téměř samozřejmostí, že každá instituce, firma a mnohý jednotlivec má vlastní internetové stránky. A poslední roky možnosti internetu rozšířily o tzv. sociální sítě, z nichž nejznámější je Facebook. Nicméně i sociální sítě na webu začínají používat jako prostředek komunikace nejenom neformální skupiny, ale rovněž nejrůznější organizace. Podívejme se, pro příklad, jak internet využívá ke komunikaci s veřejností Správa Krkonošského národního parku. Trend: internetové stránky přátelštější Zvláštním grafickým prvkem, který nový web dělá atraktivnějším, jsou kresby akademické malířky Renaty Oppeltové. Ta vytvořila úvodní stránku, na níž se střídá čtvero ročních období a speciální kresby veverku, šišku, návštěvníky, ještěrku, kompas a smrkovou větvičku, které jsou jednotícím prvkem každé ze šesti sekcí. Webové stránky jsou živým organizmem, který je třeba udržovat aktuální a neustále ho rozvíjet. Proto Správa KR- NAP vyzývá uživatele, aby posílali své podněty, připomínky a tipy na mluvci@ krnap.cz. Facebookový profil Koncem roku 2009 vedení Krkonošského národního parku rozhodlo, že i Správa KRNAP bude využívat sociální síť Facebook. Nu a v současnosti má již mace o aktuálním dění na správě parku i v Krkonoších. Facebook je fenomén současnosti, který není možné opomíjet. Proto jsme se rozhodli oslovit veřejnost i na této sociální síti. V současné době se jedná o nejnavštěvovanější místo, po internetových stránkách kde se lidé mohou dozvědět o akcích, které pořádáme, budeme pořádat, ale také o dění v celém regionu Krkonoš, říká ředitel Správy KRNAP Jan Hřebačka. Na facebookovém profilu KRNAP najdou uživatelé kromě aktuálních informací, pozvánek na akce také rozsáhlou fotogalerii akcí, které se uskutečnily. Adresa profilu je: pages/vrchlabi-czech-republic/krna- P/ ?ref=ts. Správa KRNAP spustila letos v srpnu novou podobu svých internetových stránek Současná podoba je oproti té předchozí uživatelsky přátelštější a graficky atraktivnější. Přitom ale splňuje všechna pravidla přístupnosti, kterými se musí řídit státní instituce. Internetové stránky jsou již řadu let jedním ze základních komunikačních kanálů, který Správa KRNAP intenzivně využívá. Naše původní stránky ve více méně nezměněné podobě fungovaly řadu let a staly se natolik obsáhlé, že nebylo úplně jednoduché doklikat se k hledané informaci, říká ředitel Správy KRNAP Jan Hřebačka. Proto jsme se rozhodli od základu změnit jejich podobu; zjednodušit a zpřehlednit jejich členění. I jejich grafickou podobu jsme uzpůsobili současným trendům, aby byly uživatelsky příjemné, dodává. Internetové stránky Správy KRNAP často navštěvují jak odborníci, kteří hledají odborné informace, tak i široká veřejnost. Lidé na nich hledají užitečné informace týkající se zejména turistiky na území národního parku, aktuální informace o možných omezeních a další novinky. Současné internetové stránky proto nabízejí na úvodní stránce šest sekcí, které návštěvníka navedou správným směrem. Sekce Příroda a historie je určena pro širokou veřejnost, která hledá informace o území Krkonoš. Sekce Ochrana přírody a péče o NP obsahuje informace pro odbornou veřejnost. Zaměřeno na veřejnost je, jak už název napovídá, určena pro veřejnost, která se chce dozvědět o aktivitách, jež Správa KRNAP pro tuto cílovou skupinu připravuje. Významnou částí aktivit správy národního parku je Environmentální výchova, která si pro svou důležitost vysloužila vlastní sekci. Záložka Správa NP obsahuje informace o organizaci, legislativě nebo o evropských projektech, které Správa KRNAP realizuje. Poslední sekcí je Mapový server a GIS, který je důležitým podkladem pro obce a města stejně jako pro běžné návštěvníky hor. Kromě těchto šesti základních sekcí jsou speciálně zvýrazněny například Veřejné zakázky nebo Fotoga- Radek Drahný, tiskový mluvčí, vedoucí oddělení styku s veřejností 10 lerie a Kalendář akcí. přes 1000 fanoušků, kteří dostávají infor- Správy KRNAP, upraveno (red)

11 INSPIRACE ŠKOLY A KOMUNITNÍ PROJEKTY Celkem sedm škol z kraje Vysočina zahájilo letos v květnu takzvané komunitní projekty. Tyto projekty budou podporovat vzdělávání k udržitelnému rozvoji v obci a školy do nich budou zapojovat veřejnost ze svého okolí. Své vzdělávací aktivity budou školy realizovat v rámci projektu Semínka environmentální výchovy pro Vysočinu podpořeného z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Získat aktivitu občanů obce a společně vybrat projekt, který bude prospívat širší veřejnosti, se v tomto roce podařilo sedmi školám z Vysočiny ZŠ Velká Bíteš, ZŠ a MŠ Maleč, ZŠ a MŠ Dolní Krupá, ZŠ a MŠ Hněvkovice, ZŠ a MŠ Kamenice u Jihlavy, ZŠ a MŠ Tasov a ZŠ a MŠ Kněžice. Před žáky a učiteli z těchto škol stojí nyní úkol s rodiči, aktivními občany obce, místními neziskovými organizacemi, spolky a zástupci obce společně naplánovat a začít realizovat projekt, který bude mít přínos nejen pro obyvatele obce, ale i okolní přírodu. V rámci projektů se bude např. navrhovat vzhled školní zahrady, místa setkávání v obci, na základě pozorování žáků se bude sestavovat brožura o místních přírodních a kulturních zajímavostech, budou se obnovovat tradice, pořádat přírodovědné vzdělávací exkurze do okolí. Vzdělávat se budou tedy nejen žáci školy, ale i lidé v obci a širší veřejnost. Na výše uvedené vzdělávací komunitní projekty jsme přispěli částkou čtyři sta osm tisíc korun. Tyto projekty budou ukončeny v dubnu Školy z kraje Vysočina, které se nestihly zapojit v letošním roce, budou mít možnost zúčastnit Komu se nelení, tomu se zelení ZŠ a MŠ Vír. se dalšího výběrového řízení na začátku příštího roku, uvedla Eva Králíková, koordinátorka aktivity. Tisková zpráva o. p. s. Chaloupky, upraveno (red) Foto archív o. p. s. Chaloupky OBKLOPIT SE PŘÍRODOU JE PŘECE BÁJEČNÉ Osm škol z různých koutů Vysočiny představilo v rámci projektu s názvem Obklopeni přírodou letos v červnu výsledky své práce na žákovské konferenci na Středisku ekologické výchovy Ostrůvek ve Velkém Meziříčí. Co zástupce úspěšných tříd, které postoupily do tohoto finálového kola, na konferenci čekalo? Děti představily výsledky své několikaměsíční práce vyplněné pracovní listy, vlastnoručně vyrobené papíry, přírodní barvičky, sádrové odlitky stop zvěře, obrázky a mapky. Kromě toho si mohly ověřit své znalosti na čtyřech stanovištích, kde poznávaly léčivé bylinky a dřeviny, lovily vodní bezobratlé živočichy v jezírku a stloukaly budku pro rehka. Atmosféru závěrečného setkání přibližuje jedna z autorek projektu Jana Janová: Musím uznat, že mladí přírodovědci výtečně prokázali svůj zájem o přírodu, jejich zaujetí bylo někdy až dojemné a nasazení, se kterým úkoly plnili, pozoruhodné. Slova obdivu patří nejen dětem, ale i pedagogům, kteří věnovali práci na projektu společně se svými žáky spousty času. Finálové klání mělo nakonec jen jednoho vítěze, kterým byly všechny zúčastněné školy. Zástupci ze základních škol Velké Meziříčí Sokolovská, Lhotky u Velkého Meziříčí, Oudoleň, Domamil, Polná, Bory, Oslavice a Ždírec nad Doubravou si kromě diplomů odváželi domů i léčivé bylinky, sazeničky dubu či lupy na pozorování bezobratlých živočichů. Projekt s názvem Obklopeni přírodou probíhal na školách od února letošního roku díky grantové podpoře z Operačního programu Vzdělání pro konkurenceschopnost. Díky dvěma grantům z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost podpořeného z ESF EU a státním rozpočtem ČR rozšiřují Chaloupky svoji nabídku pro školy a učitele na Vysočině. Projekt Příroda Vysočiny je naší učebnou nabízí učitelům řadu seminářů zaměřených na výuku různých předmětů v terénu, cyklus seminářů a nová skripta pro praktické činnosti na školním pozemku. Je připraveno také specializační studium pro koordinátory ekologické výchovy na školách. V rámci druhého projektu Semínka ekologické výchovy na Vysočině vzniknou tři pilotní regionální učebnice, školy prostřednictvím svých projektů podpoří vzdělávání k trvale udržitelnému rozvoji a během následujících let budou pro školy vznikat speciální programy a výstavy, které budou putovat po školách. Chaloupky také plánují do budoucna otevřít pro školy dvě další střediska v kraji Vysočina. A na závěr vybíráme pro čtenáře jednu otázku z úvodního motivačního testu žákovské konference ve středisku Ostrůvek: Drozd zpěvný často loví plže. Ulitou hlemýždě nebo páskovky tluče o kámen proto, aby se mohl zeptat, jestli je plž doma, nebo ulitu rozbíjí, aby vyzobal vnitřek, či proto, aby obohatil půdu o vápník, ze kterého je ulita tvořena? Kdo si půjde správnou odpověď ověřit do přírody, získává maximální počet bodů. Tisková zpráva o. p. s. Chaloupky Foto archív SEV Ostrůvek STŘEDISKO EKOLOGICKÉ VÝCHOVY OSTRŮVEK Ostrůvek, pracoviště SEV Chaloupky, se dlouhodobě věnuje jednodenním programům pro mateřské, základní i střední školy s ekologickou a přírodovědnou tematikou a dalšímu vzdělávání pedagogických pracovníků. Kromě této činnosti pořádá také řadu akcí pro veřejnost, nabízí poradenství a konzultace v oblasti ekologie a specializovanou ekologickou knihovnu. Středisko Ostrůvek sídlí ve Velkém Meziříčí na adrese Ostrůvek 2. Více informací na Tým ze základní školy Lhotky s výsledky své práce na projektu. 11

12 PROMĚNY CO JE A KDE SE VZAL KURZ MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY Společensko-ekologický časopis Sedmá generace začal v roce 2006 publikovat mnohadílný seriál dílů Kurz mediální sebeobrany. Autoři více než pětadvaceti již vydaných statí seriálu se dotkli řady témat, a čtenáři se tak mohou dovědět o médiích mnohé: například že realitu spoluvytvářejí, a ne ji pouze objektivně či subjektivně odrážejí; že nás nenutí, co si máme myslet, ale o čem máme přemýšlet; že je často důležitější, co v nich nenajdeme, než to, co z nich na nás vyskočí; že každý mediální vlastník ovlivňuje obsah svého titulu, i kdyby se redaktoři stokrát zaříkávali nám do toho nikdo nekecá ; že nové komunikační hračky spojené s internetem sice skýtají ohromný demokratizační potenciál, ale zároveň vytvářejí nové nerovnosti, chcete-li digitální propasti. Víme i to, že i kdybychom sledovali CNN 48 hodin denně, nepochopíme svět. A tušíme, že internetové virtuálno pohlcuje reálný život takovým způsobem, že jedno od druhého už od sebe nikdy nerozeznáme... Dohodli jsme s redakcí Sedmé generace (a za vstřícnost děkujeme), že vám v tomto Bedrníku nabídneme (aktualizovaný) úvodní článek seriálu, který se dotýká zavádění mediální výchovy v českých školách, a něco dalších textů. Zájemce o úplný Kurz mediální sebeobrany odkazujeme na tištěný časopis Sedmá generace, počínaje číslem 2006/1, nebo jeho internetové stránky Foto Jindřich Štreit MEDIÁLNÍ VÝCHOVA PRO ZAČÁTEČNÍKY I POKROČILÉ radoxně se zodpovědné role pěstování mediální gramotnosti částečně ujala i některá média, respektive novináři, již o médiích kriticky zpravují a informují čtenáře o dění za mediální oponou. Zavedení mediální výchovy je reakcí na stávající společenskou situaci rozvinutých demokracií. Masová média do všednodenního života prostoupila natolik, že se jim prakticky nemůžeme vyhnout. Zprostředkovávají informace, komentují je, integrují společnost, baví nás nebo se nás přinejmenším pokoušejí pobavit a bez ustání nám nabízejí ke koupi různé produkty. Často tak činí, aniž bychom si byli daného faktu vědomi. Cílem mediální výchovy je zajištění adaptace na takové podmínky, a to zejména usilováním o zvýšení mediální gramotnosti mediálního publika. Získaná gramotnost má umožnit nejen vyšší kontrolu nad sledovanými obsahy, ale rovněž jejich účinné zužitkovávání. Skutečnost, že mediální výchova se ve školách objevuje jako průřezové téma, znamená, že ve školním rozvrhu nefiguruje jako samostatný předmět, ale že bude vnořena do různých, zejména humanitních a sociálně-vědních předmětů, od výuky českého jazyka a literatury přes základy společenských věd až k výuce dějepisu. V rámci daných předmětů tedy minutovka, ale od učitelů se očekává, že využívají vlastní mediální gramotnosti ke komentování právě probírané látky. Na příkladu goebbelsovské propagandy tak mohou poukázat na soudobé manipulativní účinky masových médií, mediální zobrazování etnických menšin mohou využít k vysvětlení psychologického konceptu stereotypu a na příkladu nuancí novinářské práce s jazykem mohou naznačit, jak ne/nápadně se jazyková forma podílí na konečném vyznění novinové zprávy anebo jak je takové mediální sdělení vztahující se k stejné události odlišně zpracováno v denících s odlišnou pozicí na mediálním trhu. Mohou ukazovat, jak se stereotypy neudržují jen v seriózních politických debatách, ale jak k jejich udržování může zrovna tak, a možná i účinněji, docházet v hudebních videoklipech nebo ve zdánlivě neškodných komentářích sportovních přenosů. Mediální výchova pro začátečníky Základní cíle mediální výchovy můžeme shrnout odkazem na dílo britského teoretika médií Davida Buckinghama, který ve své knize Media Education: Learning, Literacy and Contemporary Culture z roku 2003 zdůrazňuje čtyři koncepty, jež tvoří kostru mediální gra- Od září roku 2007 došlo na základních a středních školách České republiky k formálnímu zavádění rámcových vzdělávacích programů. Nosnou součást těchto programů představují i tzv. průřezová témata, která se prolínají napříč vyučovanými předměty. Jedním z témat je vzdělávání žáků a studentů v oblasti mediální výchovy. Což v praxi znamená vzdělávání o médiích nejen osvojováním teoretických poznatků, jež mají původ v různých vědních disciplínách jako sociologie, psychologie, sociální psychologie, lingvistika či mediální studia, ale i skrze aktivní tvorbu mediálních sdělení a její diskutování. Mediální výchova se v českých školách neobjevila až v důsledku rámcových vzdělávacích programů; v podobě několika málo zárodečných aktivit již snahy o kultivaci mediální gramotnosti existovaly i dříve. Kurikurální reforma nicméně znamenala jistý průlom a zjevný nárůst mediálně-výchovných aktivit. Vysoké školy, a zejména ty s pedagogickým zaměřením, nabízejí svým absolventům kurzy mediální výchovy, objevuje se řada neziskových organizací, jež přispívají ke kultivaci mediální gramotnosti českých občanů a pedagogických pracovníků, a co je nejdůležitější, mediální výchova proniká do výuky na středních a základ- 12 ních školách. Pro někoho možná až pa- není médiím věnovaná pravidelná pětimotnosti: produkci, jazyk, reprezentaci

13 PROMĚNY a publikum. Co že si pod těmito poměrně obecnými pojmy představit? Pohled na média z hlediska produkce znamená zdůraznění zdánlivě banálního faktu, že mediální obsahy jsou záměrně a vědomě produkovány. Že mediální tvorbu usměrňují technologie, jež jsou určeny k produkci, ale i distribuci a konzumaci mediálních obsahů a jež formují konečnou tvář mediálních sdělení. Televizní politické diskuse naznačují, jak elektronická média formují povahu politické debaty, činí ji divadelním představením, v němž nehrají nejdůležitější roli jen postoje diskutujících k řešeným problémům a k veřejným otázkám. Zaměření na produkci může znamenat i pohled do zákulisí politiky a povědomí o politickém marketingu. Mediální gramotnost může zviditelnit důležitost, jaká je přikládána osobní image politiků, jejich mnohdy nacvičené a groteskní gestikulaci, vzezření či odkrývání osobních charakteristik. Diskuse navíc limitují časové mantinely a řešené mnohovrstevnaté otázky jsou zpravidla redukovány na konfliktní a jasné rozpory ano versus ne. Buckingham dále upozorňuje na další vysvětlitelné skutečnosti: že média jsou podřízena tržním mechanismům a mnohdy podléhají ekonomickým a politickým tlakům, že dochází k propojování médií, že existují kontrolní a regulační mechanismy ze strany státu i mezinárodních organizací a že produkce mediálních sdělení závisí na hierarchické organizaci redakční práce. Zpráva kolikrát před zveřejněním absolvuje dlouhou cestu po redakci a její autor mnohdy s překvapením zjistí, že jeho článek byl ozdoben neadekvátním titulkem a opepřen sadou sice čtivých, ale hodnotících a původní neutrální význam zprávy pozměňujících adjektiv. Trpný rod výrazů byl opepřen a byl ozdoben poněkud skrývá, kdo pepřil a kdo zdobil. Jsou to pro čtenáře často neviditelní a bezejmenní editoři, kteří dávají článkům finální tvář. Co se jazyka týče, zajímá nás především promýšlení otázek spjatých s budováním významu, který mediální sdělení nese, a jakým způsobem prostupují jazykové prostředky užívané v médiích do běžného vyjadřování. S tzv. jazykem a patří do něj například i technologie, jež určuje jeho možnosti, střih obrazového záznamu, pohled kamery souvisí i naznačení kódů a pravidel, kterým je mediální výroba podřízena. Natočená demonstrace může snadno získat několik různých tváří podle toho, jaký detail je z ní ve zpravodajství vybrán či z jakého úhlu je snímán celkový záběr. S mediálním jazykem souvisí i fakt, že je třeba důsledně oddělovat mezi mediálními žánry, byť dochází mnohokrát k jejich prolínání. Typické příklady takového jevu představuje stylizace reklamních sdělení do podoby prosté, informující zprávy stejně jako usilovné zapojování zábavných prvků do zpravodajství. Třetím konceptem, jenž Buckingham uvádí, je reprezentace. Ptáme se například, do jaké míry působí mediální obsahy realisticky a pravdivě, komu média dávají možnost mluvit a kdo naopak zůstává z diskuse umlčen. K vytváření pravdivějšího obrazu o mediálně zprostředkovaných událostech přispívají mnohdy komentáře odborníků, jež mnohdy jenom potvrzují vyřčené, aniž by divákům, čtenářům či posluchačům podávali jakoukoli novou informaci. Takové hraní na pravdu se stalo pevně ukotvenou součástí žurnalistického jazyka. U reprezentace nás dále zajímá, do jaké míry jsou média zkreslující, zda jsou a mohou být objektivní či jak moc se dopouštějí stereotypního zobrazování určitého problému či sociální skupiny. S tím souvisí i otázka, do jaké míry to, jakým způsobem je zobrazen určitý problém či sociální skupina v médiích, ovlivňuje náš vlastní pohled. A uvádíme-li doposud příklady pouze ze zpravodajství, je důležité si uvědomit, že zobrazování sociální skupiny či problému není jen otázka zpráv, ale například i televizních seriálů a reklam. Konečně, uvedení konceptu publika je spjato s promýšlením zacílení médií na určitý, předem definovaný segment Sociologické výzkumy ukazují, že například společné sledování televize rodičů a dětí a následná diskuse o sledovaných pořadech má na podporu mediální gramotnosti velký vliv. publika, dále různorodosti způsobů, jak média různá publika využívají, nebo odkrývání zvyků a vzorců používání médií, tedy jakéhosi zacházení s nimi. Součástí je také uvažování nad možným krátkodobým či dlouhodobým, přímým či nepřímým vlivem médiím. Publikum nelze vnímat jen jako pasivní anonymní masu, ale jako skupiny aktivních příjemců, kteří se podílejí na utváření konečného významu, který mediální texty nesou. A stále produkované nové a nové formy životních stylů prezentované v médiích s takovou aktivitou publika počítají. Neuráží ho a lichotí mu s tím, že kdo jiný je více spontánní a jedinečný než ono publikum samotné. Mediální výchova pro pokročilé Kromě těchto čtyř základních konceptů bude vhodné poznamenat další tři neopominutelná témata mediální gramotnosti, jež nebývají v úvodních statích o mediální výchově příliš často zdůrazňována. Prvním z nich je pěstování zdravého podezření k běžným způsobům reflexe masových médií, které se objevují například v médiích samotných, ve filmech nebo v tvrzeních politiků. Mluví-li někdo o médiích, neznamená to totiž, že tím vyjadřuje nutně vlastní rozvinutou mediální gramotnost. Nelze se ale současně domnívat, že takové formy reflexe bývají pokaždé špatné a nedostatečné. Mnohdy však bývají značně omezené, zjednodušující a zkreslující. Typickým příkladem jsou časté novinářské články referující o sledovanosti televizních programů nebo prvoplánová kritika novinářů ze strany politiků. Ale o čem vlastně tyto texty vypovídají? Debaty o sledovanosti bývají vnímány jako debaty o kvalitě mediálních obsahů, byť s ní mají máloco do činění. Zvláště problematické jsou situace, kdy poznámky o sledovanosti bývají užívány jako klíčové argumenty v debatách o médiích veřejné služby, u nás České televize a Českého rozhlasu. Politická kritika médií je rovněž spíše součástí sledování osobních a pragmatických cílů politiků než vodítkem k pochopení toho, jak média fungují. Druhým nepříliš často zmiňovaným cílem mediálně-výchovných snah je pochopení skutečnosti, že jakékoli mediální sdělení, tedy ať už novinářská zpráva, zábavní show, či reklama, je výsledkem práce profesionálů, kteří vědí, jak média fungují. Disponují tedy určitou mírou mediální gramotnosti, jsou nositeli tajemství svého druhu, jež je do chvil setkávání s publikem vybavuje jistou převahou. Podílejí-li se velké týmy na přípravě či ovlivnění konečné podoby kupříkladu televizních zpráv, činí tak mnohdy nejen s čistým a nezištným zájmem o předání pokud možno nejvěrnějšího a nejkvalitnějšího obsahu, ale i s vědomím o možném účinku, jenž jim média umožní. V tomto smyslu mediální výchova směřuje k zmírnění převahy, kterou profesionální komunikátoři nad mediálně negramotnými publiky disponují. Třetí zřídka uváděný aspekt spočívá v uvědomění si důležitosti společenských institucí (rodina, přátelé, neziskové organizace atp.), které při osvojování mediální gramotnosti spolupůsobí a školní mediální výchovu prakticky každodenně doplňují. Sociologické výzkumy ukazují, že například společné sledování televize rodičů a dětí a následná diskuse o sledovaných pořadech má na podporu mediální gramotnosti velký vliv. 13

14 PROMĚNY Pěstování zdravé kritičnosti Závěrem snad bude vhodné uvést několik shrnujících poznámek k poslání mediální výchovy cesty ke zvyšování mediální gramotnosti. Mediální výchova směřuje především k podnícení zdravé kritičnosti publika k obsahům, které studenti a žáci v masových médiích sledují, čtou a poslouchají, a zároveň k jejich efektivnímu zužitkování. Mediální výchova je současně cestou ke stimulaci porozumění a k otevírání otázek. Otázek, jež jsou nutné ke střízlivému pochopení mediálního provozu, a tudíž i k občanské participaci na veřejném dění v otevřené demokratické společnosti. Mediální výchova má jistě své limity už jen proto, že usiluje o podnícení ostražitosti a odstupu v momentech mediální konzumace. Tedy ve chvílích, jež jsou příznačné nekritickým zapojením publika a často i oddechem. Zkušenost z jiných evropských zemí, kde má mediální gramotnost delší tradici (např. Německo, Velká Británie či Nizozemí), stejně jako zdravý rozum naznačují, že k její realizaci je zapotřebí profesionálně vyškolených učitelů. Množství aktivit zmíněných v úvodu naznačuje, že přinejmenším kvantitativní potenciál k zvyšování mediální gramotnosti existuje. Věřme, že kvantitativní nárůst mediálně-výchovných aktivit souzní i s nárůstem kvalitativním a že dynamický vývoj médií doprovodí neméně dynamický rozvoj gramotnosti na straně publika. Dino Numerato, sociolog Doporučená literatura a zdroje: Mediální výchova. Revue pro média. Časopis pro kritickou reflexi médií, 8, 2004, viz Člověk v tísni (2008). Být v obraze. DVD: vzdělávací projekt. Jirák, J. & Wolák, R. (ed.). Mediální gramotnost : nový rozměr vzdělávání. Praha: Radioservis, Jirák, J., Mičienka, M. & kol.: Základy mediální výchovy. Praha: Portál, html/ ABY DŮLEŽITÉ NEBYLO NUDNÝM V kurzu Média a neziskový sektor vedeném na Fakultě sociálních studií MU v Brně i v několika analýzách obsahu médií jsme se z desítek tisíc v České republice existujících nevládních neziskových organizací (NNO) zaměřili především na neziskové organizace v užším smyslu, tedy na občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, nadace a nadační fondy fungující zejména v oblasti vzdělávání, zdraví, sociální služby, životního prostředí, zprostředkování dobročinnosti a dobrovolnictví a mezinárodní činnosti. Spektrum sledovaných organizací obsahovalo NNO místní (např. brněnská koalice Nádraží v centru) i celostátní (např. ProFem), s členskou základnou (Amnesty International) nebo bez ní (Pomozte dětem), původně domácí (SOZE) i pobočky mezinárodních sítí (Český červený kříž) nebo organizace zaměřené tzv. na péči (Podané ruce) i ty zaměřené na boj (Nesehnutí). Umění komunikačního mixu Mezi neziskovkami lze zřetelně rozlišit ty, které svoji činnost doprovázejí aktivní medializací (například Amnesty International, Hnutí DUHA, Greenpeace, Nesehnutí, Člověk v tísni), a ty, pro něž je publicita spíše doplňkovou aktivitou (ProFem, SOZE, Poradna pro uprchlíky, Pavučina). Možné vysvětlení tohoto rozdílu spočívá v jejich financování. Zatímco prvně jmenované jsou zpravidla závislé na příjmech od individuálních sympatizantů či nadací a ohlas v médiích je mimo záměru pohnout veřejnost k nějaké aktivitě či dosáhnout změny jejího postoje také důležitou povětšinou ze státních (evropských) zdrojů, a necítí tedy takovou potřebu bojovat o místo na mediálním slunci, potažmo o přízeň veřejnosti a potenciálních donátorů. Jednotlivé organizace se přirozeně liší ve škále používaných mediálních nástrojů. Širokou paletou disponují ty NNO, které kromě tiskových zpráv a cílených expertních vyjádření vyvíjejí značnou publikační činnost v podobě nejrůznějších studií, info-listů či letáků, které distribuují nejen veřejnosti, ale i médiím, čímž zvyšují vlastní důvěryhodnost jako zdroje expertního vědění. Součástí tohoto mixu je zpravidla i poskytování dílčích komentářů či ucelených textů na vyžádání redakcí. Jednorázové připoutání pozornosti médií pak ovládá například česká pobočka Greenpeace, nejčastěji prostřednictvím atraktivních přímých akcí či happeningů, díky nimž (i díky síle mezinárodní značky) má šanci dané téma do médií prosadit. Jak ale upozorňují autoři analýzy mediální strategie Greenpeace, za tuto konkurenční výhodu mohou Greenpeace v konkrétních podmínkách platit relativně slabším zájmem lokální veřejnosti o nabízená témata; v tomto smyslu mají místně orientovaná NNO výhodu. Jak ne/být za vodou Přetrvávajícím problémem vztahu médií a NNO je nepochybně marginalizace neziskových témat, která se do centra pozornosti médií dostávají většinou jen tehdy, pokud splňují kritéria infotainmentu, tj. pokud jsou dostatečně zábavná nebo kontroverzní. Jako další na kurzu jevila regionalizace neziskové agendy v médiích: zatímco podle většiny z nich není problém dostat událost do regionálního tisku, jen velmi malé procento zpráv se objeví v celostátních médiích, čímž vzrůstá tlak na pořádání zásadních akcí (tiskovek, happeningů) v Praze. Podle Blanky Šrámkové, vedoucí projektu Pomozte dětem, je zapotřebí nabízet médiím atraktivní lokality a prostředí pro prezentaci aktivit NNO. V Praze to konkrétně znamená nedělat je za vodou, tj. na levém břehu Vltavy z pohledu redakcí, sídlících většinou na Starém městě, je to příliš daleko. Ruku v ruce s touto centralizací hlavních komunikačních toků jde ale paradoxně i jistá provincialita českých médií, projevující se malou ochotou věnovat se zahraničním tématům ať už problematice uprchlíků, rozvojové pomoci, nebo globálním ekologickým souvislostem. S tím souvisí i často kritizovaná pasivita novinářů, pokud jde o vyhledávání neziskových témat, a současně důvěra v renomé oficiálního informačního zdroje spíše než ve vlastní obsah informace. Příbuzným problémem je nedostatečná úroveň mediálních debat o neziskových tématech; zástupci NNO si často stěžují, že tyto diskuse bývají většinou provinční, marginální, povrchní, upozaděné. Jak podotknul tehdejší ředitel Hnutí DUHA Martin Ander, debatu je potřeba dostat z šesté strany novin na druhou. I když se na ni ale dostanou, nemusí to znamenat žádoucí posun: analýza ohlasu médií na předloňský výrok Václava Klause o NGOismu jako nebezpečí pro demokracii ukázala, že novináři kauzu nevyužili k reflexi role nezisko- 14 složkou fundraisingu, ostatní čerpají problém se aktérům NNO vystupujícím vých organizací ve společnosti, ale ke

15 PROMĚNY zdánlivě vyváženému popisu konfliktu mezi havlovskými zastánci občanské společnosti a jejich klausovskými odpůrci. Média tak, slovy autora výzkumu Dina Numerata, nedokázala Klausovy kritiky využít ke stimulaci debaty, jež by vedla ke zdravému a prospěšnému skepticismu, nebyla schopná balancovat argumentační rovinu mezi obecným a konkrétním, neuměla pátrat po příkladech ať již konkrétních organizací zatížených ideologií NGOismu, či po konkrétních projevech takové ideologie. Ve zveřejněných příspěvcích chyběly jak odborné názory, tak zahraniční kontext. Tato kauza též připomněla, že navzdory dlouhodobým snahám upozorňovat na neadekvátní formy prezentace zůstává stále ještě živým problémem stereotypizace a negativní označování (labeling) jednotlivých organizací a jejich členů, například jako extremisté, anarchisté, ekologisté a tak podobně. Zcela pominout nelze ani problém informačního embarga na vybrané NNO, jakkoli jsou tyto případy nejspíše vzácné. (O takovém několikaletém embargu ze strany nejmenovaného českého deníku hovořili aktivisté Nesehnutí, kteří si dovolili upozornit na to, že v deníku v rozporu se zákonem inzeroval výrobce zbraní. Redaktoři deníku ještě několik let poté údajně nesměli pod hrozbou finanční pokuty zveřejnit jméno Nesehnutí.) Jenom expert může řešit problém Dříve často zmiňovaný problém pasivita neziskovek ve vztahu k médiím či jakýsi strach z médií se zdá být na ústupu; většina NNO si uvědomuje nezbytnost aktivního přístupu a zvýšené péče o vlastní veřejný obraz. Mnohé organizace se tak dávají na cestu profesionalizace komunikace, k čemuž patří jak zřizování funkce tiskových mluvčích, tak spolupráce s externími PR agenturami (například Greenpeace využili služeb firmy Leo Burnett, Amnesty International TBWA a Hnutí DUHA Saatchi & Saatchi), dále zavádění jednotného grafického stylu či tvorba moderních webových stránek. V Kongresovém centru nedávno Laurie Andersonová ironicky zpívala, že jenom experti mohou řešit problémy, které objevili a definovali jiní experti. Tento imperativ si uvědomují i neziskové organizace (kupř. Člověk v tísni nebo ProFem) a stále častěji tak přejímání expertní roli, za čímž stojí snaha jako seriózní zdroj informací či jako respektovaný partner pro diskusi. Například Hnutí DUHA se prostřednictvím vystupování v pozici expertů snažilo docílit změny svého image, druhdy charakterizovaného slovy nevýznamná, neúspěšná, laická a fanatická na významná, úspěšná, profesionální a seriózní organizace. Účinným prostředkem mediální komunikace bývá též vhodně zvolené logo, respektive slogan organizace (případně projektu, kampaně), např. takový, jaký si vybral Nadační fond Českého rozhlasu Světluška Pomáhejme těm, kteří žijí ve tmě. K profesionalizaci do určité míry patří také stále četnější opouštění tiskových konferencí tyto metody mají díky svému potenciálu přitahovat pozornost televizních kamer a fotoaparátů význam zejména jako roznětka veřejné diskuse, kde se rozhoduje, zdali se téma stane součástí mediální agendy nebo ne. Na tendenci k narativizaci neboli zpříběhování zpravodajství reagují NNO tím, že médiím nabízejí tzv. human interest stories neboli konkrétní ( hluboké ) lidské příběhy, v novinářském žargonu háelpéčka, spíše Média prostřednictvím reklamy (ale zdaleka nejen jí) nepřetržitě vybízejí ke konzumnímu životnímu stylu. Vít Kouřil, z článku Mediální manipulace je když... jako klíčové formy medializace, posun k častějšímu vydávání tiskových zpráv a ke specifické spolupráci s vybranými novináři. V situaci všudypřítomného diktátu infotainmentu a celebritizace se pro neziskové organizace také stává čím dál větší nutností zaštítit se celebritou u zmíněné Světlušky například Anetou Langerovou. V této souvislosti se nabízí otázka, zda se NNO dokáží shodnout na celebritě, kterou budou respektovat všichni její členové, aniž by vzniklo nežádoucí napětí. Háelpéčka a véčka Obecný trend ke dramatizaci, personalizaci a vizualizaci zpravodajství sice ubírá možnosti racionálním, argumentačně podloženým diskusím o problémech, zato ale dává šanci jiným typům prezentace, jako jsou přímé akce a happeningy, šité na míru obzvláště televizním potřebám. V nich totiž nechybějí dramatické situace (živé řetězy, připoutávání ke stromům) či karnevalové prvky, hudba a zábava. Jak se ukazuje, ZBRANĚ HROMADNÉHO KLAMÁNÍ K dokumentu o praktikách amerických médií v době války proti Iráku Weapons of Mass Deception (Zbraně hromadného klamání) vytvořili jeho tvůrci průvodce pro učitele. Tento manuál obsahuje sadu lekcí a otázek, na něž by se měli studentů po projekci filmu ptát a které pomáhají kriticky reflektovat nejen samotný film či danou problematiku, ale vlastně jakýkoli mediální produkt. Zdroj: Vít Kouřil, Mediální manipulace je když... než suchopárné (byť důležité) statistiky a fakta o problému. Jak podotknul novinář Tomáš Feřtek z Reflexu, z hlediska médií totiž často platí, že co je důležité, to je nudné. Řadu možností přinášejí neziskovému sektoru nové informační technologie, zejména příležitost komunikovat s veřejností (s novináři, potenciálními donátory i klienty, dobrovolníky s každým zvlášť i se všemi najednou) prostřednictvím internetu, SMS zpráv nebo dárcovských DMS. Do jisté míry tak mohou obcházet dosud nepostradatelné masmediální struktury a dosáhnout stejného (či v určitých případech i většího) efektu. Úrovni webových stránek zdejších NNO by podle analýzy Kateřiny Škařupové prospělo kromě vhodnější strukturace a designu zejména více interaktivních, multimediálních a hypertextových prvků: Vhodné by bylo například rozšířit možnosti komunikace mezi veřejností a neziskovou organizací, umožnit čtenářům reagovat na obsah či se vyjadřovat k relevantním tématům. Efektivní by bylo také více využívat výukových aplikací, her a vzdělávacích programů. Stránky by se tak více otevřely veřejnosti a mohly by být strategickou součástí některých projektů, jako je tomu například u Sananimu. Rozšířit lze i odkazový aparát, uvedení relevantních odkazů je nejen vstřícné ke čtenáři, ale také vyjadřuje zájem a orientaci v dané oblasti. Možnosti i rezervy tu tedy jsou, a to na obou stranách. Václav Štětka, katedra mediálních studií a žurnalistiky FSS MU Brno, nyní působí na University of Oxford Lenka Sedláková, Lipka školské zařízením pro environmentální vzdělávání Vít Kouřil, šéfredaktor Sedmé generace- Článek je založen na materiálu Mediální prezentace aktivit neziskových organizací vypracovaném Institutem Demokracie pro všechny z grantu Nadace VIA. 15

16 PROMĚNY TOXIČTÍ KOSTLIVCI V MEDIÁLNÍCH SKŘÍNÍCH Jak moc jsou mediální, komunikační či kulturní průmysly televize, rádia, tisk, ale i knihy, hudba, počítače, mobily nebo reklama špinavé? Jinými slovy, jak se podílejí na znečišťování životního prostředí, skleníkovém efektu nebo mizení přírodních druhů? Jaká je vlastně ekologická stopa takového časopisu (ano, včetně Sedmé generace), filmového pásu, cédéčka, nonstop vysílající televizní stanice, knižního bestselleru nebo digitálního foťáku? Zabývá se vůbec někdo důkladně životním cyklem mediálních výrobků, od jejich počátečních návrhů přes výrobu až po vyhození? Příliš o tom zatím nevíme. Jak vyčítavě konstatuje newyorský mediální analytik Richard Maxwell z Queens College, ačkoliv v posledním půlstoletí rostly mediální a komunikační katedry jako houby po dešti a jejich počet jde celosvětově do tisíců, výzkumy či studie zacílené na ekologický kontext provozu médií v podstatě nejsou po ruce. Téma environmentálních nákladů mediální výroby je přitom nejen důležité, ale i vcelku pikantní, uvážíme-li, že do všemožných médií od Avatara až po Ženu a život čím dál více pronikají ekologická poselství jak chránit planetu (ostatně ekopříběhům jsme zasvětili jedno z předcházejících témat Sedmé generace: Příroda v hlavní roli). Kolik másla na hlavě a toxických zombie ve skříni vlastně mediální producenti mají? Ptáci, stromy, skládky Richard Maxwell nezůstal u lamentování a společně s kalifornským kolegou Toby Millerem předloni uveřejnili v časopise International Journal of Communication studii Ekologická etika a mediální technologie. V ní uvádějí řadu zajímavých čísel. Například, že celosvětový informační a komunikační průmysl má na svědomí zhruba dvě procenta emisí oxidu uhličitého, tedy zhruba tolik co letecká doprava. Pět ze čtyřiceti nejvíce znečišťujících firem v USA jsou mediální korporace, tamní datová centra spolknou půldruhé procento spotřeby elektřiny, o komunikační věže a dráty se ročně ve Státech zabije na padesát milionů ptáků. Papírenský průmysl je největším konzumentem vody v zemích OECD a jen za rok 2000 se ve Spojených státech vyrobilo ze 35 milionů stromů na 12 miliard výtisků časopisů, přičemž dvě třetiny z nich se neprodaly a 90 % do roka skončilo v odpaďácích. V hledáčku ekocentrických mediálních studií by měly být i další rizikové aspekty: zejména elektronický odpad zamořující okolí toxickými látkami, například trichloretylenem a těžkými kovy na 70 % pochází z e-odpadu. Pro ilustraci nebezpečí autoři uvádějí případ kabelů herní konzole Play Station obsahujících smrtelné množství kadmia, přičemž náprava stála firmu Sony 85 milionů dolarů, nebo miliony kazet s herní adaptací filmu E. T. Mimozemšťan od firmy Atari rozválcovaných na skládce v Novém Mexiku. Navíc velká většina e-odpadu je, jak známo, vyvážena do chudších částí světa, kde nezřídka způsobuje vážná zdravotní rizika. A právě probíhající přechod na digitální vysílání znamená záplavovou vlnu stamilionů zastaralých televizorů. Pláž pod buldozery Stranou zájmu by neměl zůstat ani historicky starší chemický odpad z výroby filmového pásu a fotografického papíru (firma Eastman Kodak byla do roku 2000 primárním zdrojem rakovinotvorných dioxinů ve státu New York), dále pak škodlivé vyzařování obrazovek, mobilů nebo vysílačů, vesmírný odpad z komunikačních satelitů (na orbitu je v současnosti více než 330 milionů kousků ) nebo s médii související nanotechnologie, jejichž toxické vedlejší produkty a odpad nejsou na úrovni atomů zatím podrobně prozkoumány. Autoři dále upozorňují na často problematický ekologický rozměr filmování. Například při natáčení Pláže režiséra Danny Boyla (držitele Oskara za Milionáře v chatrči) došlo v zátoce Maya na thajském ostrově Phi Phi k odtěžení části přírody, nezapadající do představy správné tropické idyly. Filmový štáb studia Fox zde nechal přemístit písečné duny, přearanžoval zeleň a vysadil nový pás kokosových palem. Producenti za to něco ukápli thajskému ministerstvu lesů a kampani na podporu místní turistiky. Bohužel následující monzun prokázal, na co předtím marně upozorňovali místní environmentální aktivisté: že zničit si přirozenou protierozní ochranu písečných dun se nevyplácí a zákonitě dojde ke kolapsu. Konec nonstop televizí? V eseji Má mediální studia pak Richard Maxwell volá po kritickém zkoumání environmentálních dopadů mediálních firem a zdůrazňuje, že sociálně a humanitně zaměření badatelé by se měli seznámit s poznatky a metodami environmentálních věd, klimatologie či toxikologie, a pomoci vyvinout ekologicky šetrná média a kulturní spotřebu. Na politické úrovni by pak měli kupříkladu uvažovat o snížení emisí zavedením zelené daně pro inzerenty podle jejich podílu Zamysleme se nad tím, kolik médií nám může zajistit demokracii, zábavu či kulturní vynalézavost, a zároveň být trvale udržitelnými pro Zemi. Můžeme se rozloučit s časopisy na křídovém papíře, energii žeroucími datovými farmami a nonstop vysílající televizí? ptá se provokativně Maxwell a navíc doporučuje popřemýšlet, jak my sami můžeme psát a publikovat environmentálně šetrněji: Je z ekoetické perspektivy dobré recyklovat naše slova do článků, knižních kapitol, knih a blogů? Mohl být tento článek kratší a napsán rychleji? Nepochybně. Vít Kouřil, šéfredaktor Sedmé generace VÝBĚR Z DALŠÍCH DÍLŮ KURZU MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY Ve druhém dílu, v Sedmé generaci 2006/2 se Vít Kouřil v článku Mediální manipulace je, když... nevíš, že nevíš zaměřuje na různé podoby mediální manipulace a způsoby, jakými lze těmto manipulacím smysluplně čelit. V čísle 2008/5 vyšel text o dětské konzumaci televizního vysílání od Zbyňka Hanáka Pavučiny neděláme, protože my to neumíme, v němž autor představil některé výsledky výzkumu, který v rámci své diplomové práce Děti a jejich televizní hrdinové prováděl mezi 96 dětmi z osmi mateřských škol na jižní Moravě. Práce je dostupná na internetových stránkách is.muni.cz. O internetové zajímavosti s adresou ecorazzi.com píše v článku Takoví normální ecorazzi Vít Kouřil v Sedmé generaci 2010/3. Tento web soustřeďuje informace o umělcích, sportovcích či politicích, kteří se angažují v ochraně přírody, ale i lidskoprávních kampaních, etické módě či se berou za práva zvířat. Záměrem je především šířit pozitivní příklady....můžou globální či národní celebrity vůbec mít z definice svého povolání úzkou ekostopu? Nesnaží se okrajovými zelenými aktivitami pouze offsetovat své špatné svědomí? Nejsme na tom podobně všichni, jen v menších rozměrech? Snesli byste svého vlastního ecorazziho? klade autor na závěr otevřenou otázku. 16 všech těžkých kovů ležících na skládkách na obsahu daného titulu

17 DIDAKTIKA VYUŽITÍ MEDIÁLNÍ VÝCHOVY......pro environmentální a globální rozvojové vzdělávání Úvod aneb O co půjde? Pojednat o mediální výchově na několika stranách vyčerpávajícím způsobem samozřejmě nelze. Naštěstí už dnes existují docela pěkné souborné publikace mediální výchovy (které uvádím na konci textu), takže se mohu soustředit jen na několik průhledů do problematiky toho, oč vlastně v souvislosti s působením médií v naší současné civilizaci jde. Pokusím se v tomto výběru udržet v rovnováze určitý teoretický nadhled ( jak by se v případě globálního rozvojového vzdělávání slušelo) a použitelnost pro život což zase environmentální výchova vyžaduje. Vycházím přitom jak ze zkušeností své více než třicetileté praxe vedoucího skautských či turistických oddílů i mnoha let strávených se studenty vyšší odborné školy publicistiky, tak na druhé straně ze své dvanáctileté praxe redaktora Českého rozhlasu, osmi let člena Rady České televize a několika let působení v roli analytika úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Mediální společnost Když se před třemi lety agentura Median (má u nás na starosti Mediaprojekt, který dlouhodobě eviduje sledovanost elektronických médií) ptala svých respondentů na vztah k televizi, ukázalo se, že život bez televize si nedovedou představit tři pětiny Čechů a rozhodně by bez ní nevydržela pětina lidí. Převedeno do řeči zabývající se stavem dotyčných to znamená, že přes jeden a půl milionu dospělých lidí u nás je na televizi závislých a další čtyři a půl milionu lidí k tomu nemá daleko. Podobné údaje ale přicházejí i z jiných zemí včetně těch tradičně demokratických. Co se to s námi děje? Tedy s naší západní civilizací? Při určitém zjednodušení můžeme konstatovat, že jsme svědky třetí proměny jakéhosi univerzálního schématu v rámci tří epoch evropské civilizace (předmoderny = zhruba do nástupu novověku, moderny = od novověku do poloviny 20. století, postmoderny = od poloviny 20. století) odpovídajícího na tři základní otázky: Kdo/co je považován za boha? (Tedy skutečnost, kterou lidé přijímají pro sebe jako absolutní.) Co si tento bůh žádá? Kdo je prostředníkem k bohu?, při- čemž malé počáteční písmeno ve slově bůh značí, že ačkoliv vůbec nemusí jít o Boha monoteistických náboženství, přesto se lidé dané epochy v praxi svého života k této skutečnosti tak vztahují. Otázka \ Epocha Předmoderna Moderna Postmoderna Kdo (co) je bůh? Bůh na nebesích Rozum Veřejné mínění Co si tento bůh žádá? Víru Vědu Zábavu Kdo je prostředník k bohu? Církev Škola (Stát) Média V čem je rozdíl oproti předchozím dobám? Média doprovázela lidskou společnost od počátku, ale v naší současné západní civilizaci se stala přímo nervovým systémem společnosti. S tím souvisí zásadní změna důrazu na emoce, prožívání a to na úkor racionality (která byla pokládána za rozhodující lidskou mohutnost v době moderny) a tím spíše na úkor vůle a schopnost sebepřemáhání (výstižným sloganem dneška je Nevaž se odvaž se! ). Vidět je to i ve veřejném prostoru, kde čím dál tím častěji zaznívá při vyjadřování stanovisek i k těm nejdůležitějším problémům mám pocit, že... místo dřívějšího myslím si, že... Nejde jen o slovní formu, nýbrž o zásadní změnu postoje a z ní plynoucí komunikace. S pocity se totiž nedá polemizovat, pro pocity nemusí existovat žádné rozumné vysvětlení, zatímco pro myšlenky musejí existovat racionální argumenty, jejichž pravdivost je možné a nutné prověřovat. Současný francouzský sociolog Alain Finkelkraut trefně pojmenovává tuto situaci jako destrukci myšlení. Dominantní úloha médií v naší společnosti se promítá do toho, jaké důvěře se média těší jako instituce (dlouhodobě jim důvěřuje kolem 70 % občanů zatímco policii sotva 50 %, bankám a soudům ani ne 40 %, církvím 25 % a politickým institucím kolem 15 %) i jak důvěřují kvalitě jejich informací (Události ČT pokládá za pravdivé skoro 90 % lidí, Televizní noviny TV Nova 75 %, ČRo 1 Radiožurnál či MfDnes jsou pravdivé minimálně pro 65 %). Dále to určuje čas, který lidé médiím věnují každodenně je to několik hodin (televizi průměrně 2,5 hodiny, internetu lidé mladší 35 let 3 až 5 hodin). V postkomunistických zemích je navíc velmi slabá občanská společnost, takže prakticky celý veřejný prostor si zabrala média a politické strany. Každý, kdo se chce rovněž uplatnit ve veřejném prostoru, je odkázán na milost jednoho z těchto dvou monopolistů. Inspirace pro výchovu: Kolik času denně trávím s médii? Jakými? A co skrze ně sleduji či poznávám? Jaké příčiny stály za proměnou moderny v postmodernu? Jaký důsledek z globálního hlediska může mít (a leckdy má) mediální charakter naší západní společnosti? Podstata mediálního zobrazování světa Samotné slovo médium docela otevřeně sděluje oč se jedná: mezi námi a světem stojí prostředník, který nám o tom světě něco zprostředkovává. Ten prostředník v typických případech současnosti má tři části, z nichž každá je podstatná: kódovací systém, v němž nám svou zprávu o světě podá tradičně je to jazyk či obraz; vlastní technickou stránku tedy například rytí do hliněných destiček, malování na plátno, tisk na papír nebo televizní přenos; redaktor tedy živý člověk, který rozhoduje, co a jak nám o světě zprostředkuje. Co se týče kódovacího systému, je důležité si uvědomit, že pro jakýkoliv takový prostředek jsou charakteristické zjednodušování, stereotypizace a nutnost kontextů. Zjednodušování nutně plyne jak z omezených schopností prostředků, které máme k dispozici, tak z omezení času, v němž komunikační situace probíhá. Aby vůbec mohlo za těchto okolností dojít k porozumění při mediálním sdělování, využívají se určité komunikační prefabrikáty stereotypy na něž adresát může snadno zareagovat aha vím. Jsou to tedy zkratky, které umožňují komunikovat, aniž by se pořád znovu a znovu muselo vysvětlovat a opakovat. A ani to by ještě nestačilo. 17

18 DIDAKTIKA Veškerá lidská komunikace je vždy vázána na souvislosti, v nichž probíhá, a na celé pozadí předpokládaných samozřejmých okolností. Aby člověk vůbec postřehl, že dostává nějakou informaci, musí mu totiž zapadnout do jeho vnitřního systému poznání. Čím méně o něm ví a uvažuje, tím důrazněji jej takový vnitřní systém ovlivňuje. Je to mimo jiné i skrytý svět předsudků, pověr, omylů. Při mediální komunikaci jde navíc o souvislost časovou ( jak zobrazovaná událost vznikla, co jí předcházelo), tak věcnou (s čím vším je ona událost svázána například v rovině právní, společenské, politické atd.). Ten, kdo nám tedy mediálně informace předkládá, musí provést jejich určité včlenění do souvislostí (kontextualizaci, případně rámcování ), čímž nám teprve poskytne klíč k tomu, jak toto sdělení číst. Ani zvolený technický prostředek mediálního sdělování není neutrální k obsahu toho, co je sdělováno, a k možnostem adresáta sdělovanému porozumět a vhodně zpracovat. Klasik mediální vědy Kanaďan Marshall McLuhan na to upozorňoval známým bonmotem, že samo médium je poselstvím. Jinak přistupujeme k informaci, kterou jsme si přečetli, jinak k té, kterou jsme slyšeli v rozhlasu, jinak k televiznímu zprostředkování a jinak k internetu. Proto proměna původně literární evropské civilizace na obrazovou má zásadní dopad na celkovou kulturu i vnitřní život dnešních lidí. Úloha redaktora (či jiného živého člověka, který nám mediální obsah servíruje) je pak natolik zásadní, že i kdyby měl nejlepší úmysly a chtěl být co nejobjektivnější, přece se nevyhne tomu, aby nám nezprostředkovával už jen výběrem, pořadím a časem pro jednotlivé informace svůj pohled na svět. Do hry tu podstatně vstupuje jeho vzdělání, životní zkušenost, charakter. Kromě jeho vlastních osobnostních charakteristik pak masivně jeho činnost ovlivňuje čas, který má k dispozici, a nezbytnost získat co největší čtenářskou, posluchačskou či diváckou účast. V pozadí každé mediální činnosti dneška je otázka zisku. Obranou proti tomu měla být média veřejné služby, ale i u nich je sledovanost zásadním požadavkem, protože jinak jim hrozí naprostý pád do bezvýznamnosti (a následné zrušení). Jaký důsledek pro vztah k přírodě má to, že většina lidí ji zná především na základě mediálního zprostředkování? Jak se současný důraz na emocionalitu promítá do charakteru mediálního zpracování problematiky životního prostředí? Globalizace? Evropské integrace? Jaké finanční prostředky se točí v mediální oblasti a kde je jejich zdroj? Analýza mediálního sdělení Dnes je zcela normální, že když se někoho zeptáte, o čem že příslušný článek či pořad byl, dozvíte se, jaký má dojem. S vlastním obsahem a informační hodnotou příslušného mediálního produktu to ovšem zpravidla souvisí velmi volně. Jasné převládnutí emocionálního přístupu k životu má za následek snížení a někdy i ztrátu schopnosti skutečně rozumět mediálním obsahům. Proto by nutnou součástí mediální výchovy (s výrazným přesahem do celého života) mělo být osvojení si alespoň základních dovedností analýzy (mediálního) sdělení. V prvé řadě jde o odlišení fakt od toho, co jimi není. V ideálním případě by fakta měla být co nejpřesnějším zobrazením (vyjádřením) skutečnosti. My sice už víme, že jakýmkoliv mediálním zobrazením dochází k podstatnému zjednodušení oproti skutečnosti, ale v zásadě faktem je to, co bychom měli všichni vidět (slyšet, hmatat apod.) stejně. Tedy objektivní základ světa i jeho obrazu o něm (skutečnost je samozřejmě komplikovanější neboť i to, co člověk vůbec pokládá za fakt, je ovlivněno jím samým, ale pro začátek tohle stačí). Zprostředkování faktů to je doména zpravodajství. To by v optimálním případě nemělo obsahovat nic jiného. My opět víme, že i to nejobjektivnější zpravodajství obsahuje minimálně subjektivní podíl těch, kteří nám z neomezeného množství faktů vybrali do omezeného vysílacího času (či plochy tiskoviny) právě jen ty a ne jiné. Kromě faktů je komunikace nesená názory a argumenty, které tyto názory zdůvodňují. Názory a argumenty bývají mnohdy tím nejzajímavějším, protože představují osobnostní vklad komunikujících. Je ovšem nezbytné názory odlišit od fakt byť se někdy jako fakta tváří. O názorech lze totiž polemizovat (nikoliv o faktech, informacích, zprávách u nich lze pouze poukázat na věcné chyby či nesoulad se skutečností), a tak se v rámci diskuse (dialogu) dobírat hlubšího poznání. Žánry, se kterými lze polemizovat, jsou komentář, úvaha, fejeton, esej, názor vyjádřený v rozhovoru, sloupek, analýza. Jak jsou názory vyjádřené? Stručným vyjádřením názorů jsou tzv. teze (hlavní tvrzení). Prvním krokem při analýze sdě- správné určení tezí, tedy toho, co nám autor chce především sdělit. Teze jsou buď vyjádřené přímo (nejlepší je, když hlavní teze je obsažena např. v nadpisu, titulku), nebo nepřímo pak je nutné tezi nejprve zformulovat. Zvlášť podstatné je to při audiovizuálním zprostředkování nebo dokonce při obrazovém. Někdy je totiž to hlavní sdělení neseno neverbální rovinou komunikace: fotografií, tónem hlasu, úhlem záběru. Právě u audiovizuálních informací je velice důležité si klást otázku: Co nám vlastně chtěl autor hlavně sdělit? Co jsme se hlavního dozvěděli? Názor je cosi nového, s čím autor sdělení přichází jako se svým příspěvkem ke společnému poznání. Věrohodnost zjednávají názorům argumenty. Jsou tím, co má adresátovi pomoci pochopit, proč je názor správný. Autor předpokládá, že adresát bude pokládat argumenty za odpovídající, správné, platné a proto jako logický důsledek přijme i jeho názor. Správné rozpoznání argumentů a jejich prověření patří k rozhodující práci, kterou musí člověk podniknout, pokud chce opravdu zodpovědně naložit se sdělením. Argumenty mohou být v zásadě tohoto typu: důvěryhodné svědectví argumenty tohoto typu jsou důležité zejména tam, kde se jedná o hodnocení nějaké události; může je poskytnout přímý účastník či někdo, kdo k dané události může přispět dosvědčením některých faktů; autoritativní zdroj nejčastější způsob argumentace; autoritativním zdrojem je např. zákon, odborná literatura či uznávaný odborník, statistická data (např. ze solidního sociologického průzkumu nebo ze Státního statistického úřadu); logické důsledky jde o odvozené argumenty (zpravidla vycházející z argumentů předchozího typu) získané správnou aplikací logiky. Symbolicky tedy můžeme vztah mezi názorem a (třemi) argumenty, které jej zdůvodňují pokud N označíme názor a A 1, A 2 a A 3 vyjádřit takto: A 1 A 2 A 3 => N (pokud současně platí argumenty A 1, A 2 a A 3, vyplývá z toho i platnost názoru N). V praxi samozřejmě bývá situace ještě komplikovanější: autor nám předkládá kromě hlavního názoru ještě názory dílčí, které se mohou, ale také nemusí vázat k názoru hlavnímu. A pro všechny podává podpůrné argumenty. Při polemice s nějakým názorem si musíme být dobře vědomi, zda polemizujeme s tezí (tezemi kterými?), nebo pouze s argumenty. Vyvrácení argumentů ještě neznamená vyvrácení tezí. Tezi lze plně vyvrátit jinou, lépe zdůvodněnou tezí, faktem odporujícím tezi nebo důkazem logického sporu samotné teze. Inspirace pro výchovu: Inspirace pro výchovu: Jaké jsou typické stereotypy při mediální prezentaci problematiky životního prostředí? Která témata a kteří aktéři jsou s čím tradičně spojováni? Jaký vliv má na zpravování o problematice ochrany životního prostředí to, že jde o knižní, časopisecké, novinové, rozhlasové, televizní či internetové zpro- 18 středkování? lení, se kterým chceme polemizovat, je Jaké hlavní názory se vyskytují v ob

19 DIDAKTIKA lasti péče o životní prostředí? Jaké argumenty bývají pro jejich podporu používány? Proč v debatách o změně klimatu zpravidla dochází k naprosté destrukci komunikace? V jakém smyslu se ve veřejné debatě používá termín globalizace? Jaký to má důsledek pro názory a postoje, které lidé vůči globalizaci zaujímají? Proveďte u různých typů sdělení (tiskové, rozhlasové, televizní) rozbor s určením, co je hlavní teze (co je ústředním obsahem sdělení), co argumenty pro jeho podporu, případně rozbor celé struktury sdělení. A debatujete o jednotlivých argumentech o tom, jakou mají váhu pro vás, zda či do jaké míry podporují hlavní sdělení. Mediální fauly Jednou ze základních kompetencí mediální gramotnosti pro schopnost orientovat se v dnešním světě je rozpoznávání chyb a manipulací stručně faulů, které k nám skrze média přicházejí. Pro jistotu předesílám, že v naprosté většině případů nás jimi mediální pracovníci nezásobují úmyslně. Jejich masivní výskyt ve všech druzích médií zejména těch hlavního proudu (tedy těch s masovým publikem) spadá na vrub zejména dvojího: Nevzdělanosti a nezralosti lidí zodpovědných za mediální obsahy. Vychází to už z celkového poklesu úrovně všeobecného vzdělání, přetržení kulturní kontinuity po dobu totalitních diktatur nahrazených po roce 1990 konzumní společností, kde vzdělání má mnohdy jen instrumentální funkci (užitečnost pro kariéru). Není to ale jen náš, resp. postkomunistický problém. Bernard Goldberg, který byl skoro 30 let hlavním komentátorem nejsledovanější americké stanice CBS, o tom ve své knize Jak novináři manipulují říká: Problém je v tom, že mnoho televizních reportérů často neví, co si o té či oné otázce má myslet, pokud si to nepřečtou v novinách jako New York Times nebo Washington Post. V našich poměrech by šlo akorát zaměnit na MfDdnes a TV Nova (z nich se u nás nejčastěji přebírá). Honba za ziskem. Média jsou v prvé řadě prostředkem na vydělávání peněz pro své majitele. Jejich informační, nebo dokonce kulturotvorná role je sama o sobě naprosto nevýznamná (nemám pochopitelně na mysli odborné, málonákladové časopisy, knihy a specializovaná elektronická média pro úzký okruh adresátů). Tento tlak na zisk se projevuje jednak snižováním nákladů na kvalifikovaný personál, a tím i snižováním kvality informací, zejména těch, které vyžadují dlouhodobou práci, jednak ohromným časovým presem, v němž zaměstnanci médií (zejména těch rychloobrátkových s denní periodicitou) pracují. Práce pod neustálým časovým tlakem nejen nutí k nejméně energeticky náročným řešením (tedy například výběru stále stejných osob do vysílání), ale k extrémní stereotypiziaci, ořezávání kontextů nutných pro správné porozumění a konečně i řadě věcných chyb. Nyní tedy stručně nabízím přehled nejčastějších mediálních faulů: Klamání titulkem Jde o velice častý jev v našich novinách včetně jejich internetových mutací. Ve většině z nich totiž titulky vytváří jiný redaktor, než je autor článku ( titulkář ), jehož jediným zájmem je čtenáře nalákat. Mnohdy tak bez skutečného pochopení obsahu článku vytvoří titulek, který tomu obsahu vůbec neodpovídá. Jelikož ovšem většina lidí si čte a pamatuje jen titulky, vzniká tak dezinformace s rozsáhlými následky: obraz světa podle titulků nemá mnohdy se skutečným světem nic společného. Klamání popiskem obrázku Další častý způsob mediální manipulace spočívá v tom, že k celkem neutrálnímu obrázku, který připouští mnoho různých interpretací, přidá redaktor svým popiskem nasměrování, které s původní událostí, v níž obrázek vznikl, nemá nic společného. Zneužívání expertů V českých poměrech je typické zejména zneužívání stále stejné skupiny odborníků (někdy i odborníků ) a vydávání stanoviska jedné skupiny nebo i jednotlivého experta za všeobecně sdílený názor celé odborné komunity (přitom je pro postmoderní dobu typické, že prakticky pro každý problém z oblasti experimentálních věd existuje nějaká skupina odborníků, která sdílí zcela opačný názor než většina vědecké komunity viz známý případ se změnami klimatu). Dezinterpretace Vyskytuje se často v rozhovorech, kdy tazatel podkládá tázanému posunuté interpretace, či při referování o tom, kdo co řekl. Zneužívá se tu často fakt, že jeden výraz může v různých kontextech nabývat různých významů a tím se podstatně mění i smysl výpovědi. Dobře informovaný zdroj Tento nešvar zcela zamlžuje zodpovědnost za sdělovaný obsah. Častokrát se zneužívá k rozehrávání různých mediálních her. Autory takových zaručených informací bývají mnohdy sami politici, kteří si s pomocí ochotných redaktorů takto mnohdy připravují půdu. Vůči takovým zdrojům je na místě zásadní nedůvěra. Předpojatost Automaticky se určité typy postojů či názorů buď ignorují, nebo zesměšňují, či se k nim přistupuje jinak kriticky. V českých poměrech je typická velmi liberální a pravicová orientace velké většiny lidí působících v médiích hlavního proudu. Významně se to projevuje zejména v problematice s etickým či politickým obsahem. Změna kontextu Tento mediální faul je zvlášť častý u televizních pořadů publicistického charakteru. Výpovědi účastníků jsou rozsekány a s pomocí redaktorských vstupů poslepovány tak, aby ilustrovaly záměr autora pořadu. Střihem je dnes možno původní události upravit k nepoznání a vytvářet zcela novou realitu. Dezinformace Ani zde nebývá často na začátku záměr autora, ale jeho nevzdělanost nebo spěch. Z neznalosti problematiky vyplývá jeho neschopnost správně seřadit fakta, zvážit význam jednotlivostí a dát je do odpovídající souvislosti, odlišit šum od podstatné informace. Často tak bývají zneužívány různé výzkumy či odborné zprávy. Záměrná fabulace Tohle je už těžký kalibr právě tím, že na rozdíl od všech předchozích faulů musí být záměrný. Autor si vědomě cosi vymyslí a prezentuje to jako skutečnost. V našich poměrech zatím masivnější používání záměrných fabulací v médiích hlavního proudu (kromě Blesku) nebývá běžné. Vytěsňování témat Na rozdíl od předchozího faulování je ovšem vytěsňování témat u nás zcela běžné. Je přímým důsledkem spojení předpojatosti, nevzdělanosti a časového presu. Prakticky všechna složitější a existenciálně důležitá témata lidského života i společnosti jsou dnes vytěsňována na okraj: výchova, vzdělání, věda, náboženství, generační problematika. A pokud se náhodou přece jen dostanou do nějakého významnějšího postavení v mediálním zpravování, skoro vždy jde o takové jejich zpracování, které všechno podstatné pomine a soustředí se na banality. Inspirace pro výchovu: Určete, v čem je titulek následující zprávy ČTK klamný. Vytvořte titulek správný, aby a) byl neutrální b) optimistický c) pesimistický : STEM: Lidé si myslí, že se společnost vyvíjí správným směrem PRAHA 12. února (ČTK) Agentura 19

20 DIDAKTIKA STEM zjistila, že přibývá lidí, podle nichž se společnost vyvíjí správným směrem. Spokojenost v lednovém průzkumu vyslovilo 42 procent respondentů. Necelá čtvrtina dotázaných je nespokojených a podle více než třetiny lidí nesměřuje společnost nikam. Současné hodnocení vývoje české společnosti je nejpříznivější od roku 1996, vyplývá z šetření STEM. Hodnocení perspektiv příští generace se mění pozvolna, naopak změny hodnocení aktuální situace jsou dynamičtější. Vliv na hodnocení vývoje společnosti má politické smýšlení respondentů. Příznivci KSČM většinou odmítají polistopadový vývoj ČR a změny ve společnosti, 53 procent si myslí, že se společnost nevyvíjí správným směrem. S jejím vývojem je naopak spokojeno 62 procent voličů ODS, 54 procent příznivců ČSSD, 46 procent Unie svobody a 41 procent KDU-ČSL. Najděte jiné podobné případy neshody titulku s obsahem. Nalezněte typické příklady popisků obrázku, které jsou jeho manipulativní interpretací. Která témata bývají u nás dlouhodobě vytěsňována? Jak je tomu v oblasti péče o životní prostředí? Jak se bránit Na závěr je na místě aspoň telegraficky uvést, co my s tím můžeme a máme dělat. Tedy: Porozumět médiím a učit to ostatní = mediální výchova. Mít jiné zdroje informací než z rychlých médií je spousta dobrých knih. Mít i jiné zdroje informací než jen mediální = mít dobré přátele. Jednat jako občan = nenechat si to jen tak líbit: spojovat se s lidmi podobného smýšlení, bojovat za nezávislost médií veřejné služby a volit politické strany, které ji respektují. Jiří Zajíc Literatura: MIČENKA, M a JIRÁK, J. Základy mediální výchovy. Praha, Portál 2007, 296 s. ISBN POSPÍŠIL, J. a ZÁVODNÁ, L. B. Mediální výchova. Computer media s.r.o 2009, 88 s. ISBN GOLDBERG, B. Jak novináři manipulují. Praha, Ideál 2005, 228 s. ISBN X RAMONET, I. Tyranie médií. Praha, Mladá fronta 2003, 228 s. ISBN Inspiraci se spoustou příkladů lze nalézt na stránkách CEMES FSV UK - Dostupné z: MVP-50.html INFORMAČNÍ LAVINA Studentky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Pavla Janečková a Hana Milostná zpracovaly letos v rámci předmětu Environmentální a globální výchova, který vede Helena Nováčková ze Střediska ekologické výchovy Sluňákov, jako seminární práci návod na vzdělávací aktivitu Informační lavina, která učí práci s informacemi. Jsme rádi, že všechny jmenované daly svolení, abychom vám tuto novinku mohli nabídnout prostřednictvím Bedrníku. Popis aktivity je rovněž součástí příspěvku, který bude otištěn v říjnovém aktualizačním doplňku publikace Svět průřezových témat pro 2. stupeň ZŠ a víceletá gymnázia, kterou vydává Nakladatelství Dr. Josef Raabe, s. r. o. ( Vzdělávací oblast: Občanská výchova Cíle a výstupy: Žák se naučí hledat z více zdrojů, aby si informaci ověřil. Žák rozlišuje mezi bulvární a seriózní informací, vyhodnocuje obsah a věrohodnost. Žák chápe nebezpečí zkreslení informací. Prostor: třída, místnost Potřebný čas: 45 min. Pomůcky: rozdělení do skupin (příloha 1), texty z periodik a internetových zdrojů (přílohy 2 4), otázky na závěr (příloha 5) Postup: 1. (10 min) Rozdělte žáky do skupin po čtyřech podle lístečků s časopisy, novinami, in- ternetovými portály a stanicemi (příloha 1). Do skupin rozdejte papíry a začněte hodinu brainstormingem na téma: Co vás napadne, když se řekne slovo: média. Nechte žáky chvíli pracovat ve skupině a poté pište jejich nápady na tabuli. 2. (15 min) Rozdejte do skupin texty na papírech (příloha 2 4). Žáci ve skupinách porovnávají věrohodnost textu. Řekněte jim, aby se zaměřili na to, co podle nich je a není důvěryhodný zdroj (autor; datum publikování; zda se jedná o bulvár, nebo o stránku, kde může publikovat každý). Na konci lektor shrne nebezpečí některých zdrojů (wikipedie může zde psát každý, není ověřena věrohodnost; bulvár Blesk senzacechtivost, nepodložené informace, není důvěryhodný zdroj; Aktuálně.cz jsou věrohodné, ale je potřeba ověřit z více zdrojů). 3. (15 min) Zahrajte tichou poštu. Pamatujte, že zpráva se musí říci pouze jednou. Nelze ji zopakovat. Použijte následující text (smyšlená zpráva z novin): Dne 29. července 2009 byl v Turnově zaznamenán první výskyt chechtavky na území České republiky. Podle lékařů je už 30 lidí nakažených. Po ukončení vysvětlete pojem informační šum, který jsme si touto aktivitou Příloha 1 rozdělení do skupin podle 8 kategorií časopisů, novin, portálů a stanic 1. AHA BLESK SUPER ŠÍP 2. COSMOPOLITAN BRAVO POPCORN DÍVKA 3. MLADÁ FRONTA DNES LIDOVÉ NOVINY HOSPODÁŘSKÉ NOVINY PRÁVO 4. NATIONAL GEOGRAFIC KOKTEJL CESTOPISY LIDÉ A ZEMĚ 5. MÉĎA PUSÍK BOŘEK STAVITEL MATEŘÍDOUŠKA ČTYŘLÍSTEK 6. SEZNAM CENTRUM GOOGLE ATLAS 7. EVROPA 2 ČESKÝ ROZHLAS IMPULS FREKVENCE NOVA PRIMA ČT 1 ČT 2