Téma: Internetová žurnalistika

Transkript

1 Téma: Internetová žurnalistika Zpracovala: Prokopova Hana II. ročník Studijní skupina: F33 Akademický rok: 2007/2008 Vedoucí práce: PhDr. Soňa Štroblová

2 Žurnalistika v informační společnosti: internetizace a digitalizace žurnalistiky 1. Úvodem Zkoumání jevu, nazývaném internetová žurnalistika, vyžaduje pro potřeby této studie jednak vymezení pojmů internet a žurnalistika, a dále orientační stanovení témat, která by měly být analyzována na základě předpokladu, že nějakým způsobem determinují současnou existenci a budoucí vývoj internetové žurnalistiky. Co se týká internetu, není problém ho vymezit a definovat z hlediska techniky, komunikační technologie. Z tohoto pohledu je internet otevřeným a globálním systémem počítačových sítí, je to síť sítí, umožňující výměnu dat používáním jednotného komunikačního protokolu TCP/IP, což jest širší pojetí Internetu, než jak ho vnímá široká laická veřejnost. Vymezit veškeré činnosti, které tato výměna dat umožňuje, je již složitější, neboť internet je médiem v nejširším smyslu tohoto slova, tedy zprostředkujícím činitelem komunikačním prostředím, nástrojem, jehož povahu a vlastnosti ovlivňuje také chování těch, kteří tento nástroj používají. Pro účel této studie bude zkoumán internet - jako publikační médium, tj. jako prostředek masové komunikace, jako masové médium distribuující žurnalistické produkty, a tím rozšiřující obsah pojmu masové médium, až dosud zahrnující tisk, rozhlas, televizi, případně masově distribuované zvukové a obrazové záznamy (film, video, CD, dnes také DVD) - jako nástroj žurnalistické práce Pojem žurnalistika je používán ve třech navzájem souvisejících významových rovinách, a to: - jako specifická profesní činnost spočívající ve sběru, ověřování, zpracování (výběr, třídění, analýza, agregace) dat a informací do formy aktuálních, sociálně relevantních sdělení časové povahy (zpráv, názorů), tj. žurnalistika jako činnost, - jako produkt této činnosti zveřejňovaný periodicky prostřednictvím nějakého masového média, tj. žurnalistika jako produkt, - jako sociální instituce sloužící veřejnosti tím, že vykonává funkci integrujícího a konstitutivního činitele demokratické společnosti (stanovení a zprostředkování agendy, zpětnovazební kontrola apod.), tj. žurnalistika jako sociální funkce. Zkoumání internetové žurnalistiky se tudíž zaměří na: a) producenty obsahu médií b) jejich produkty distribuované v internetovém prostředí 2

3 c) na postavení nových médií (internet, digitální média) v celkovém rámci masové komunikace, tj. na proměnlivý vztah mezi tradičním starými a novými digitálními médii. Tato tři témata se dál větví do podtémat vztahující se k týmovému úkolu: a/1) Jak mění internet roli žurnalisty jako profesionálního mediátora? a/2) Jaké nové dovednosti a znalosti od něj internetová žurnalistika vyžaduje? a/3) Jakým způsobem vzdělávat budoucí novináře tak, aby byli připraveni pracovat v prostředí nových médií? b/1) Čím se liší zpravodajské formáty na webu od formátů tradičních médií? b/2) Jak se odlišuje jazyk internetové žurnalistiky od jazyka tradičních médií? b/3) Jakou roli hraje multimedialita a interaktivita v internetové žurnalistice? b/4) Nové formy publikování na internetu (weblogy) a jejich vztah k žurnalistice. c/1) Jak ovlivňuje internet tradiční masová média? Jak na sebe vzájemně působí tradiční média a nová média? c/2) Jaký vliv má internet na ekonomiku mediálního průmyslu? c/3) Jak se mění percepce mediálních sdělení publikem nových médií? x x x x Závěrem tohoto úvodu budiž věnována pozornost používání pojmů média a nová média, neboť vymezení obsahu i rozsahu těchto pojmů je často proměnlivé, u jednotlivých autorů se různí, v některých případech toto vymezení zcela chybí, čímž se ponechává čtenáři volnost, aby si do pojmu média dosadil vlastní představy, diktované buď kontextem, nebo obecným jazykovým územ. Obecný pojem média je totiž nesmírně široký a může zahrnovat jakýkoli prostředek či prostředí pro přenos a uchování sdělení (informace) v prostoru a čase. Média jako prostředek sociální komunikace mohou mít mnohotvárnou podobu, od izolovaného artefaktu až po složitý sociální, technologicky podmíněný komunikační systém. Pro účel této studie bude pojem média používán ve významu média masové komunikace, tj. jako systém, který umožňuje komunikátorovi produkujícímu sdělení určená široké veřejnosti multiplikovat a šířit tato sdělení směrem k početné, časově a prostorově rozptýlené, rozmanité a individuálně neurčené množině příjemců označované jako publikum. aaa Pojem nová média studie bude používat pro taková média sociální komunikace, jež přesahují média tisku, rozhlasu, televize, případně filmu a dalších zvukových, obrazových a zvukově obrazových záznamů. Charakteristickým rysem nových médií je jejich digitální charakter. 3

4 Produkt nových médií, je vytvářen, distribuován a přijímán v číslicové podobě, která umožňuje zachytit a reprodukovat jakýkoli psaný či tištěný text, statický obraz, zvuk i pohyblivé video. Tato schopnost digitální technologie pak vytváří předpoklady pro multimedialitu nových médií, která jsou schopna do jednoho uživatelského prostředí integrovat více médií (tištěná, obrazová, zvuková). Dominantním reprezentantem nových médií je dnes internet, který vnáší do sociální komunikace nové dimenze: jednak globální charakter této komunikace, ale především síťovou strukturu umožňující komunikovat nejen systémem interpersonální komunikace jeden k jednomu, nejen v hierarchii masové komunikace jeden k mnohým, ale také v komunikačním vzorci mnozí k mnohým. I když pod pojem nová média se zahrnují ještě další komunikační prostředky, například rozvíjející se systémy digitální a mobilní komunikace (DVB-T, DVB-H) nebo nové interaktivní nosiče multimediálních produktů (DVD), tato studie se zaměří především na internet, případně produkty internetem distribuované. 2. Internet a žurnalistika 2.1. Internet jako publikační médium Se vznikem nového komunikačního média internetu a především s masovým rozšířením hypertextového informačního systému World Wide Webu na technickém základu internetu v 90. letech vznikl prostor pro publikační aktivity, které získávají charakter masové komunikace. Internet je dnes prostředím, jež umožňuje nejrůznější komunikační aktivity v individuálním, skupinovém i masovém kontextu, od interpersonální komunikace ( ), přes nejrůznější typy skupinových komunikací (diskusní skupiny, chaty, ICQ) až ke komunikacím typu vysílání, tj. webcasting v reálném čase. Část těchto aktivit umožňuje publikovat žurnalistický obsah takovým způsobem, jenž vykazuje vlastnosti a charakteristické rysy masového média, které byly až dosud vyhrazeny tisku, rozhlasu, televizi, případně masově distribuovaným zvukovým a obrazovým záznamům. Není úkolem této studie provést typologii všech obsahových produktů vyskytujících se na internetu, majících charakter masového média. Nicméně stojí za to připomenout jejich charakteristické rysy. Internet mění paradigma klasických či tradičních masových médií minimálně v tom, že oslabuje moc profesionálního a organizovaného komunikátora, který až do příchodu internetu měl pod svou kontrolou formu, obsah i způsob distribuce komunikovaného sdělení. Internet je médium, jehož hnací silou je uživatel. Zda se daná webová stránka stane sdělením masové komunikace, rozhoduje nejen komunikátor, který ji vytváří, nejen systém, který mediál- 4

5 ní produkt (noviny, časopisy, rozhlasové a televizní pořady) distribuuje, ale především příjemce sdělení, který si danou webovou stránku vyhledá a začne ji periodicky navštěvovat. O tom, který produkt na internetu se stane masovým médiem, tedy už nerozhoduje statické a hierarchické rozdělení rolí účastníků masové komunikace (profesionální komunikátor, technický prostředek multiplikující sdělení, disperzní a heterogenní publikum), ale také proměnlivý kontext komunikačního procesu, ovlivňovaný specifikou internetové komunikace (disponibilita v čase a prostoru, multimedialita, interaktivita umožňující okamžitou zpětnou vazbu apod.), jehož dynamiku určuje příjemce sdělení, publikum. Pokud akceptujeme výše uvedenou tezi a zjednodušíme ji, pak teoreticky každá webová stránka umístěná do internetového kyberprostoru se může stát médiem masové komunikace, jestliže bude hromadně a periodicky navštěvována, a příjemcem jejích sdělení se stane množina subjektů mající charakter publika v komunikačním vzorci masové komunikace. Dosavadní praktické zkušenosti však ukazují, že tento teoretický předpoklad se naplní jedině v tom případě, jestliže ona zmiňovaná webová stránka naplní určitá obsahová a formální kritéria týkající se kvality i kvantity nabízeného sdělení, jež jsou vlastní především žurnalistice a jejím produktům. Uvedený poznatek a z něj plynoucí teze však vyžaduje zbavit se některých zjednodušujících představ o podstatě a vlastnostech masové komunikace. Týká se to především otázky masovosti, kterou nelze mechanicky poměřovat prostým počtem čtenářů, diváků či posluchačů sdělení webové stránky, a která není jediným určujícím kritériem masové komunikace, mezi něž patří ještě další prvky (např. multiplikace produktu technickými prostředky, veřejný charakter sdělení, vznik a existence publika jako neurčeného heterogenního a disperzního celku, periodicita sdělení apod.). Jestliže akceptujeme pro určení toho, kdy se webová stránka stává masovým médiem, také další kritéria masové komunikace například veřejný charakter sdělení s regulativním (informace) nebo stimulativním (zábava) obsahem kombinovaný s jeho periodicitou a průběžnou aktualizací, - pak je zřejmé, že z naší modelové představy masového média budou vyřazeny masově navštěvované webové stránky nabízející nejrůznější služby, databáze, katalogy, e-shopy, on-line hry, pornoservery, ba dokonce i stránky e-governmentu jejichž obsah má podobu nepravidelně aktualizované veřejné vývěsky Internet jako nástroj žurnalistické práce Technologický pokrok v oblasti počítačů a telekomunikace ovlivňoval žurnalistiku ještě před nástupem webu, a to ve vyspělých průmyslových zemích, kde novináři používali textové editory a měli online přístup k placeným archivům a databankám již koncem 80. let. V té době 5

6 se okruh uživatelů internetu omezoval na akademickou obec a novináře zajímal jen do té míry, že se prostřednictvím anonymních FTP serverů nebo diskusních skupin Usenetu mohli dostat ke specifickým zdrojům informací. To vše se změnilo rozšířením World Wide Webu v uživatelsky přátelských aplikacích poloviny 90. let. Na jedné straně web zpřístupnil technologii internetu i počítačovým laikům, na straně druhé nebývalým způsobem rozšířil počet informačních zdrojů umístěných do kyberprostoru ve formě jednotným identifikátorem určených webových stránek. Uvedený proces ovlivnil žurnalistiku ve dvou směrech. Na jedné straně se stal internet nepostradatelným nástrojem žurnalistické práce. Zpřístupnil nejrůznější archivy a databáze, jakož i stále se rozšiřující informační potenciál volně přístupných webových stránek, přičemž orientaci v těchto informačních zdrojích usnadnil vznik katalogových a fulltextových vyhledávačů. Kromě toho komunikace prostřednictvím internetu zajistila konektivitu mezi žurnalistou a zdrojem, mezi žurnalistou a jeho redakcí, a také mezi žurnalistou a jeho publikem v případě, že výsledný žurnalistický produkt byl na internetu umístěn. Pro tyto nové metody žurnalistické práce má anglosaská jazyková oblast střechový název CAR, Computer-Assisted Reporting, počítačem asistovaná žurnalistika. Na straně druhé výše uvedený publikační potenciál internetu dal vzniknout fenoménu internetové (online) žurnalistiky, jejíž aktivita už není podmíněna existencí vydavatelských, tiskárenských, distribučních či vysílatelských organizačních struktur. Na otázku, zda se internetová žurnalistika odlišuje od žurnalistiky tiskové, rozhlasové a televizní natolik, že má právo nazývat se samostatnou disciplínou, neexistuje jednotný názor, který je dnes navíc komplikován rozšířením weblogů a publikačních aktivit amatérských žurnalistů na webu. Zatímco až do příchodu internetové žurnalistiky byl tvůrcem obsahu médií téměř výhradně žurnalista/novinář, v prostředí internetu a nových médií se profesionální žurnalisté dostávají do postavení jednoho z více producentů/tvůrců mediálního obsahu (media content producers). 3. Producenti obsahu internetových médií 3.1. Žurnalista jako profesionální mediátor v prostředí internetu Žurnalistika v internetu se setkává s prostředím, které je odlišné od médií tisku, rozhlasu a televize. Autoři rozsáhlé a ne příliš přehledné a kvalitativně kolísající literatury o online žurnalistice se shodují v tom, že publikování na internetu je ovlivněno třemi vlastnostmi internetové žurnalistiky, jsou to: hypertextualita, multimedialita a interaktivita. Tyto vlastnosti obohacují žurnalistický produkt na internetu, vytvářejí přidanou hodnotu internetové (onli- 6

7 ne) žurnalistiky. Záleží pak na jednotlivých tvůrcích, jakým způsobem uvedené vlastnosti dále extrapolují a využijí je ve prospěch sdělnosti a poutavosti publikovaného textu. Hypertextualita v prostředí informačních sítí může sloužit např. pro glosované zpravodajství (annotative reporting) využívající odkazy k dalším informačním zdrojům či poznámkám (Deuze 2001). Internet nabízí téměř neomezené možnosti archivovat materiály (archiving ability), které lze díky vyhledávačům a hypertextovým odkazům kdykoliv snadno zpětně vyvolat a dodatečně se s nimi seznámit (Ward 2002). Některé definice hypertextu se omezují pouze na vysvětlení jeho odkazovosti, tj. na jeho schopnost vyvolat využitím příslušného odkazu další část textu, připravenou buď samotným autorem nebo jiným zdrojem. Takové výklady opomíjejí podstatnou vlastnost, která hypertextu přidává jeho novou a pouze jemu vlastní hyper kvalitu. Na rozdíl od tradičního textu s lineární strukturou je hypertext proměnlivou veličinou, jehož finální podobu si určuje každý uživatel tím, jak se v síťové struktuře dostává k jednotlivým částem textu, jakým způsobem je řadí a svoji percepcí je konzumuje. Každé hypertextové sdělení je pak originální v té konfiguraci, kterou si uspořádal uživatel sítě. Multimedialita spojená s nelinearitou a blokovou strukturou hypertextu umožňuje rozčlenit zprávu do více datových souborů, z nichž některé mohou mít podobu zvukového či obrazového záznamu, čímž žurnalistické sdělení zvyšuje svoji dokumentační hodnotu a věrohodnost. Interaktivita může mít více podob, od prosté navigační interaktivity, kterou si uživatel určuje výběr a pořadí webových stránek, přes funkční interaktivitu projevující se aktivní účastí v diskusních skupinách a fórech ke zveřejněnému materiálu, až pod adaptivní interaktivitu, při níž si uživatel upravuje svůj prohlížeč, počítač a software tak, aby to vyhovovalo jeho potřebám a zájmům (volba oblíbených, RSS kanály apod.). Ward kromě toho zdůrazňuje přidanou hodnotu internetové žurnalistiky spočívající v její bezprostřednosti (immediacy), která jí umožňuje okamžitě reagovat na aktuální událost, a jejíž sdělení může umístit žurnalista bezprostředně na web, aniž by musel využívat nějakou výrobní nebo distribuční organizační základnu (Ward 2002). Kromě nových možností, jež internet žurnalistické profesi nabízí, internet ovlivňuje žurnalistiku a postavení žurnalisty ještě z jiného směru. Exponenciální růst informačních zdrojů, které internet a web lidem volně zprostředkovávají, nastoluje otázku o podstatě žurnalistiky a funkci žurnalistů. Základem a východiskem novinářské práce byl v minulosti sběr informací. Oceňovala se nejen kvalita, ale také hlavně kvantita dat a informací, jež měly zpravodajskou hodnotu. Dobrý novinář byl ten, který dokázal sehnat co nejvíce zajímavých zpráv. 7

8 Dnes, v době internetu a rozvíjející se informační společnosti, jsme zavaleni lavinou zpráv a informací valících se z množství nových informačních kanálů, včetně internetu. Hlad po zprávách zprostředkovávaných tiskem, tak typický pro průmyslové společnosti 19. a 20. století, je dnes nasycen kvantitou rozhlasových a televizních programů, bezplatných inzertních novin, nejrůznějších institucionálních tiskových prohlášení, které naplňují a informační stránky na internetu a snaží se proniknout k co nejširší veřejnosti. V takové situaci již není tak velkým problémem se k informacím dostat, jako se v nich orientovat, rozeznávat jejich hodnotu pro daný účel daného média v daném prostoru a čase. Profesionalita žurnalisty se tak přesouvá do oblasti zpracování těchto, někdy poměrně snadno dostupných zdrojů. V řadách zastánců tzv. občanského nebo účastnického žurnalismu v USA (civic journalism, participatory journalism) se objevily názory, že nové technologie spolu s globalizací mění zásadním způsobem charakter žurnalistiky a také postavení novináře, kterého bude možné nahradit kolektivní akcí internetových komunit. Dokonce byla položena otázka, zda budou profesionální žurnalisté zapotřebí, když se lidé mohou prostřednictvím internetu dostat k nefiltrovaným zprávám. Zda by prý nestačilo nasměrovat konzumenta internetových médií pouze na primární zdroje na webu, jež jsou tady umisťovány buď v rámci plnění úkolů veřejné služby (informace státní správy a samosprávy, veřejnoprávních a neziskových organizací) nebo vznikají jako součást komerčních marketingových aktivit, nebo jsou výsledkem spontánní neorganizované činnosti dobrovolných internetových komunit. Utopický charakter těchto vizionářských představ se projeví v okamžiku, kdy opustíme omezený prostor internetové komunikace a nahlédneme na problém produkce mediálních obsahů z perspektivy všech médií, nejen internetu. Vždy bude muset existovat někdo, kdo posbírá základní informace v terénu a připraví je k publikaci v médiích do publikovatelné podoby. Online informace volně poskytovaná ať už veřejnou správou nebo komerčními subjekty nikdy nenahradí styk s realitou života. Tato realita sice může pronikat do kyberprostoru díky aktivitě dobrovolných internetových komunit, ovšem dosavadní zkušenosti ukazují, že pokud tyto amatérské aktivity mají mít trvalejší charakter, a pokud mají získat významnější ohlas u internetového publika, musejí se de facto profesionalizovat, tj. přijmout metody práce, které používá žurnalistika. Na druhé straně nelze přehlížet, že role profesionálního novináře se s příchodem nových médií postupně mění. Více autorů se shoduje v tom, že těžiště činnosti profesionálního žurnalisty se přesunuje od sběru informací směrem k jejich třídění a vyhodnocování, ke zpracovávání do podoby, kterou konzument médií, tj. publikum bude vyžadovat. Profesionální žurnalista bude i nadále přispívat k orientaci publika, třeba jen tím, že ho nasměruje k dostupným informačním zdrojům na internetu. Ovšem o tom, kam současný vývoj povede, se stále živě diskutuje a literatura v tomto ohledu nabízí pestrost názorů. 8

9 3.2. Dovednosti a znalosti, které internetová žurnalistika vyžaduje Informační gramotnost je dnes nezbytností nejen pro novináře, ale v mnohých ohledech také pro řadového občana. Informační gramotnost je vnímána jako funkční gramotnost v informační společnosti, tj. jako funkční gramotnost (literární, numerická, jazyková), obohacená o gramotnost počítačovou. Informační gramotnost je tudíž chápána jako vyšší stupeň gramotnosti, v němž počítačová gramotnost se stává předpokladem dobré gramotnosti informační. Zatímco u občana se počítačová gramotnost často omezuje na všeobecnou uživatelskou obeznámenost práce s počítačem, s textovými editory, se soubory a daty v tabulkových procesorech, na schopnost využívat základní funkce prohlížečů a vyhledávačů, počítačová i informační gramotnost internetového novináře by měly být na vyšší úrovni. Jeho počítačová gramotnost by měla být obohacena o znalost digitalizovaného komunikačního prostředí, ve kterém se internetový žurnalista bude pohybovat. Tj. žurnalista by měl vědět, jak funguje internet, jakým způsobem probíhá komunikace na webu, jak pracují vyhledávače, jakým způsobem se prezentují výsledky jejich hledání, jak zacházet s online databázemi, jaké volit strategie při jejich využívání, jak používat a diskusní skupiny pro spojení se zdroji, jaké další komunikační techniky, včetně těch bezdrátových mobilních, využívat ke spojení s domovskou redakcí apod. V rovině informační gramotnosti jde o rozvinutí základní teze, podle níž Informační gramotnost je schopnost efektivně vyhledávat a hodnotit informace vztahující se k určité potřebě. Vzhledem k tomu, že potřeba novináře je diktována charakterem jeho profese, proto se kvantita i kvalita této potřeby liší od potřeby běžného občana, především z hlediska tematické šíře informačních zdrojů, které vyhledává a vyhodnocuje. Větší čast těchto znalostí je zastřešována pojmem CAR (Computer Assisted Reporting), počítačem asistovaná žurnalistika, který vznikl a používá se především v USA. CAR se zde stala zvláštní disciplinou novinářské práce, tématem zvláštních kurzů i konferencí, námětem četných publikací i základem práce celostátního ústavu NICAR. CAR se zaměřuje do dvou směrů: Prvním je technika vyhledávání a zpracovávání dat a informací prostřednictvím počítače ve zdrojích dostupných online i na nosičích (CD-ROM, DVD, paměťové jednotky), do čehož spadá i tvorba vlastních archivů a databází na vlastních počítačích. Druhý směr se zaměřuje na využívání znalosti dostupných informačních zdrojů a na využívání těchto zdrojů pro žurnalistickou práci prostřednictvím počítače. V tomto ohledu má CAR svoje místní specifika, neboť jen některé informační zdroje mají globální význam a místní žurna- 9

10 listika vyžaduje znalost místních informačních zdrojů. Proto také internetové rozcestníky, které novinářům přístup k těmto zdrojům usnadňují, mají nejrůznější lokální varianty. Multimedialita internetové žurnalistiky si vyžaduje multimediálního novináře, tj. člověka, který je schopen nejen napsat text, ale také doprovodit ho digitální fotografií, člověka, který umí natočit a sestříhat zvukový rozhovor či videoreportáž digitální kamery. Na rozdíl od konvenční rozhlasové a televizní žurnalistiky, která předpokládala týmovou práci a vyžadovala účast kompletních výrobních štábů, na rozdíl od tradiční fotožurnalistiky pracující s filmem a vyžadující jistou dobu nezbytnou pro výrobu fotografií, digitální záznam obrazu i zvuku umožňuje okamžité zpracování získaných materiálů v jednom digitálním prostředí jednoho počítače vybaveného příslušným softwarem. A právě zde se nabízí široké pole pro diskuse o tom, jakým způsobem by měl být žurnalista vzděláván, kde a jak by měl získávat uvedené dovednosti, případně do jaké hloubky technických detailů by jeho vzdělání mělo sahat. Tj. zda by neměl být pouze uživatelem dostupné digitální techniky jako nástroje novinářské práce, jehož úloha je získat příslušné materiály a dopravit je do redakce, kde se jich pod jeho redakčním vedením ujmou odborníci. Nebo zda by multimediální novinář měl být schopen své příspěvky nejen zpracovat do finální podoby, ale také zajistit jejich distribuci na platformách internetu, PDA, mobilní komunikace, vysílání apod Jakým způsobem vzdělávat budoucí novináře tak, aby byli připraveni pracovat v prostředí nových médií? Odpověď na tuto otázku byla hledána na místech, které se vzděláváním novinářů zabývají. Podrobnosti tohoto hledání jsou uvedeny ve zvláštní příloze. Dotazníková akce, která se zaměřila především na vzdělávací ústavy univerzitního typu, jež by odpovídaly charakteru oborů vyučovaných na Fakultě sociálních věd UK, přinesla zklamání v malém ohlasu, který nezvýšily ani následující dvě urgence. Před odesláním dotazníků však byla provedena rešerše ústavů zabývajících se výchovou žurnalistů v západní Evropě, jejímž výsledkem byl nejen adresář škol, které byly osloveny, ale také získání jistého přehledu o výukových programech na školách univerzitního i neuniverzitního typu. Školy univerzitního typu, které se zabývají praktickou výukou žurnalistiky, jsou spíše výjimkou. Na univerzitách převažují především komunikační a mediální studia zabývající se masovou komunikací a médii, včetně nových elektronických médií, z hlediska teorie. Pokud jsou tato studia doplněna výukou žurnalistiky, pak se jejich studijní programy zaměřují více na 10

11 tvorbu žurnalistických obsahů než na technické detaily jejich zpracovávání, publikování a distribuce. Předpokládá se, že technické a praktické dovednosti získá budoucí žurnalista buď v praxi od svého zaměstnavatele, který jej vyškolí pro zcela konkrétně využívaný hardware a software, nebo že tyto dovednosti získá žurnalista na vysokých či vyšších odborných školách neuniverzitního typu, které často poskytují i nástavbové studium absolventům univerzitních studií v jiných oborech. Nicméně v každé zemi je situace natolik specifická, že každá generalizace aplikovaná na celou Evropu bude vždy poněkud nepřesná. Digitalizace a elektronizace žurnalistiky včetně vzniku nových médií jsou však natolik významným jevem, že nemohly zůstat bez vlivu na diskusi o vzdělávání žurnalistů a na jejich profesionální přípravu ve vzdělávacích ústavech. V průběhu devadesátých let zvláště v USA vzniklo v množství publikací, učebnic i příruček typu jak na to na téma internetu a žurnalistiky. Příkladem může být seznam literatury zveřejněný na webových stránkách amerického Poynter institutu. Někteří autoři dokonce tvrdí, že by se měla změnit i role pedagoga žurnalistiky a masové komunikace od vševědoucího učitele ke zkušenému a kritickému rádci, který dokáže reagovat na objevy a nová zjištění svých studentů. I když se dotazníková akce zjišťující praxi v evropských zemích setkala jen s omezeným ohlasem, získané odpovědi společně s dodatečným průzkumem webových stránek evropských univerzit umožňují formulovat některá stanoviska. Internetová žurnalistika a nová média jsou novou a pevnou součástí vzdělávacích programů všech žurnalistických škol, které se jimi zabývají jak z praktického tak z teoretického hlediska. Rovněž tak publikování studentských prací na internetu se stává běžnou a nepostradatelnou součástí vzdělávání novinářů. Panují rozdíly v rozsahu předávaných znalostí týkajících se technických detailů publikování online. Většinou se nežádá, aby se student stal odborníkem na programování a na tvorbu internetových stránek, nicméně předpokládá se uživatelská obeznámenost s redakčními systémy a softwary, které publikování na internetu umožňují. Pokud mají někteří studenti zájem proniknout hlouběji do této problematiky, škola by jim to měla umožnit, což ta vyspělejší a vybavenější pedagogická pracoviště činí. Zde se projevují limity výuky internetové žurnalistiky, jejímž nezbytným předpokladem je disponibilní hardwarové i softwarové vybavení. Názor, že nejdůležitější je naučit studenty tvořit obsah žurnalistického produktu, přičemž forma a způsob publikování tohoto produktu je vedlejší, a proto není třeba trvat dobrém technickém vybavení školy srovnatelném s pracovišti v médiích, tento názor ztrácí u výuky internetové žurnalistiky opodstatnění. Vytvořit 11

12 zprávu či reportáž publikovatelnou v hypertextovém formátu na internetu bez patřičného vybavení nelze. Dotazníková akce, ale i dodatečné rešerše literatury a univerzitních stránek, ukázaly, že příchod internetu a dalších komunikačních technologií pronikavým způsobem ovlivnily a změnily metodiku žurnalistické práce i mimo rámec nových médií, tj. v tradičních médiích tisku, rozhlasu a televize. Také proto všechny zkoumané studijní programy žurnalistiky obsahují kurzy typu CAR, které sice mohou mít různou podobu i různý název, např. úvod do rešerší či práce s informacemi, ale které jsou součástí základní výuky všech adeptů žurnalistiky, bez ohledu na jejich pozdější specializaci na tiskovou, rozhlasovou či televizní žurnalistiku. Systém vzdělávání novinářů a jejich příprava na digitální prostředí nových médií je stále v pohybu, o čemž svědčí projekty zkoumající povahu probíhajících změn masových médií, připravující nové učební texty a přehodnocující někdejší kategorizaci žurnalistiky do relativně samostatných a oddělených oborů. Jak ukázaly odpovědi dotazníků, propojení výuky všech druhů žurnalistiky, tj. tiskové, rozhlasové, televizní a naposledy internetové, se pokládá za užitečnou věc a uznává se, že vývoj jde tímto směrem. Nicméně v curriculum zatím stále přetrvává dřívější specializace kurzů na jednotlivé obory. Jak ukazuje příklad z Finska, není to jen věc organizační, ale také materiálně technická, vyžadující příslušné vybavení materiální i personální. Ve srovnání se západoevropskými univerzitami český a slovenský příklad ukazuje další limit, se kterým se výuka internetové žurnalistiky bude potýkat, a to je získání odborníků pro výuku za podmínek, které naše univerzity mohou nabídnout. 4. Žurnalistické produkty v prostředí internetu 4.1. Zpravodajské formáty na webu Použití pojmu formát při pojmenování produktů internetové žurnalistiky je účelné z toho důvodu, že označení novinářský žánr je sice schopno vytřídit kategorie novinářských produktů z tematického, obsahového, kompozičního hlediska, ale nezachytí specifické vlastnosti komunikace na síti a možnosti prezentace jejích sdělení. Odhlédneme-li od možnosti vytisknout si příslušný dokument na tiskárně a dát mu papírovou formu, pak základním komunikačním rozhraním online komunikace je obrazovka, počítačový monitor či jiná zobrazovací jednotka příslušného univerzálního informačního terminálu, jakým se dnes může stát třeba i mobilní telefon. Všechny tyto typy informačních terminálů bývají vybaveny zvukovým výstupem a nástroji umožňující zpětnou komunikaci, psanou (klávesnice), zvukovou (mikrofon), někdy i obrazovou (kamera). 12

13 Podoba zobrazovací jednotky displeje je jedním z prvků, který determinuje obsah i formu komunikovaného sdělení, v našem případě žurnalistického produktu. Dalšími určujícími prvky zpravodajských formátů na webu jsou již výše uvedené možnosti internetové žurnalistiky, jsou to: hypertextualita, multimedialita a interaktivita. Když se objevily první periodicky aktualizované webové stránky na internetu se sdělením veřejného charakteru v polovině devadesátých let, kterým se začalo říkat e-ziny, elektronické magazíny, měly v naprosté většině podobu psaných textů a jejich internetová specifika se projevovala hlavně v hypertextových odkazech. Totéž platilo i pro webové stránky provozované majiteli tradičních médií. Teprve později se v nich prosazovala multimedialita a interaktivita. Původně textové stránky nabídly grafy, obrázky, odkazy na zvukové a obrazové záznamy. Jejich čtenáři mohli reagovat na publikovaný materiál několika způsoby. Na základě nabídnuté bodové stupnice mohli ohodnotit kvalitu či popularitu publikovaného materiálu. Mohli vyjádřit svůj názor na zveřejněný materiál, případně ho doplnit dalšími daty a odkazy v diskusních fórech. Tím se čtenáři stávali spoluautory publikovaného materiálu způsobem, který žádné jiné médium neumožňuje. Na internetu se dají umístit texty, které mají podobu téměř všechny žánrů známých z jiných žurnalistických médií, přičemž internet dal vzniknout několika novým žánrům/formátům, které jiná média nemají, protože jim chybí nejen příslušné komunikační rozhraní, ale také vlastnosti internetové online komunikace. Jednou z nich je bezprostřednost, okamžitost komunikovaných sdělení, kterou Ward nazývá immediacy. Kromě toho žádné tradiční médium není schopno zajistit globální a instantní disponibilitu žurnalistických produktů v prostoru a čase tak jako internetová online komunikace. Ve zpravodajských pořadech rozhlasu a televize je disponibilita omezena tím, že musíme vyčkat, až v časovém proudu sdělení přijde řada na zprávu, která nás zajímá, zatímco na síti je možné tuto zprávu ve zvukové i obrazové podobě vyvolat, kdykoli o ni projevíme zájem. Přímý rozhlasový či televizní přenos sice je schopen zprostředkovat informaci o právě probíhající události v reálném čase, neumožňuje však posluchači či divákovi návrat a přehlédnutí již uplynulých událostí. Pokud si neschováváme staré výtisky novin a časopisů a nemáme přístup k encyklopediím, informačním databankám, nemůžeme se vracet se k informacím o minulých událostech způsobem, jakým to umožňuje internet s již zmiňovanou schopností archivovat informace a zpřístupňovat je prostřednictvím hypertextových odkazů (archiving ability). 13

14 Právě těchto vlastností internetu využívá nový zpravodajský formát s pracovním názvem online reportáž. Charakteristickým rysem online reportáže je její schopnost podávat informaci téměř v reálném čase jako u rozhlasových a televizních přenosů, navíc s možností návratu k již zveřejněným sdělením. Na zvláštní webové stránce se průběžně zveřejňují stručné, často jednověté, zpravodajské informace vztahující se k události, a to vzestupně tak, že nejčerstvější zpráva je vždy na prvním místě, vždy s udáním času, kdy se informace dostala na síť. Tyto reportáže se objevují na webu obvykle tehdy, když dojde k nějaké mimořádné události, která má potenciál dalšího vývoje, a která vyvolává průběžný zájem veřejnosti. Příkladem takových událostí mohou být teroristické útoky na Světové obchodní centrum v New Yorku, na vlaky v Madridu, na podzemní dráhu Londýně, politické převraty v Srbsku, Gruzii, na Ukrajině, nebo přírodní katastrofy, jakou bylo zemětřesení v Indonésii s následnými vlnami tsunami devastujícími pobřeží jihovýchodní Asie. Jednu z prvních online reportáží v českém prostředí použilo zpravodajství serveru idnes.cz z Innsbrucku v roce 1998, kde byl český prezident Václav Havel hospitalizován, když při soukromé návštěvě v Rakousku náhle onemocněl a bojoval o život po operaci tlustého střeva. Zprávy z innsbrucké nemocnice posílané mobilním telefonem byly okamžitě chronologicky vzestupně umisťovány na zvláštní webovou stránku. Online reportáže obvykle nemají jediného autora. Zpravodajské servery do nich zařazují jednak příspěvky svých redaktorů, ale také informace zpravodajských agentur a svědectví z místa činů od běžných internetových uživatelů. Délku a časový rozsah online reportáže určuje povaha a průběh události. Taková reportáž většinou končí v okamžiku, když událost již ztrácí potenciál dalšího vývoje. Názorným příkladem online reportáže bylo zpravodajství serveru idnes.cz o situaci v Praze při zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v září roku Redakce deníku MF Dnes tehdy vyslala do terénu deset reportérů, kteří se pohybovali mezi demonstranty v ulicích a mobilním telefonem podávali zprávy, jež se okamžitě umisťovaly na internet, takže kdokoli si mohl na internetu zjistit, kde dochází ke střetnutí s policí, které trasy jsou průjezdné, kde se zastavila veřejná doprava. Server idnes tehdy zaznamenal rekordní návštěvnost svých webových stránek. Dalším zpravodajským formátem, který nemá v jiných médiích obdoby, je online rozhovor, na jehož autorství se opět nepodílí pouze profesionální žurnalisté, ale internetová veřejnost. Internetové periodikum či zpravodajský server pozve osobnost, která ve vyhrazené a reálném čase odpovídá na otázky kladené jí prostřednictvím elektronické pošty. Takový online rozhovor na internetu je vlastně jakousi tiskovou konferencí na síti, jehož výsledný produkt má blízko k žurnalistickému rozhovoru, interview. 14

15 Fenomén, o kterém se diskutuje zvláště v poslední době, je weblog, zkráceně blog. Vznikl jako uživatelsky přátelský nástroj publikování na internetu a sdružuje hlavní specifické možnosti internetové online komunikace: okamžitost sdělování (instancy, immediacy), interaktivitu (využívanou v diskusních fórech či jiných interaktivních aplikacích), jakož i disponibilitu sdělovaných informací v prostoru (globální dostupnost) a v čase (odkazy k archivu). Časové identifikování, datace jednotlivých sdělení blogu, jakož i jejich periodicita přibližuje blogy k žurnalistickým produktům. Jest otázkou, do jaké míry tento nový způsob komunikování na webu lze pokládat za zpravodajský formát nebo za specifický žánr internetové žurnalistiky. Tezi zastávající tento názor je možné vyvrátit argumentem, že v prostoru blogu se mohou uplatnit všechny žurnalistické žánry včetně nových internetových formátů, z čehož lze vyvodit závěr, že blog je spíše zastřešujícím prostředím, specifickým způsobem online komunikace, v němž blog za jistých okolností a za předpokladu splnění některých podmínek může získat charakter masového média (viz kapitolu 2.1.). Blogu jako možnosti média masové komunikace je věnován zvláštní oddíl této kapitoly Jazyk internetové žurnalistiky Jak už bylo řečeno, na internetu lze uplatnit téměř všechny žánry známé z jiných žurnalistických médií, přičemž je třeba respektovat specifika online komunikace a komunikačního rozhraní, na němž jsou sdělení prezentována. Jakým způsobem mohou ovlivňovat jazyk, který internetový žurnalista bude při tvorbě těchto žánrů používat? Kromě všech výhod, které online publikování nabízí, internetová žurnalistika má též své požadavky a limity, které je třeba zohledňovat. Mezi ně patří požadavek plánovitého a přesného strukturování textů a nezbytnost respektovat limit příslušného komunikačního rozhraní, většinou obrazovky počítačového monitoru. Jestliže titulek sehrává významnou úlohu v tisku, pak v internetové žurnalistice má téměř klíčovou úlohu společně s čelem zprávy (lead v agenturní žurnalistice) a s krátkým shrnutím zprávy (summary), které tištěná média používají ve formě perexu. O čtenosti internetové zprávy rozhoduje její titulek a úvodní odstavec, protože další text zprávy obvykle bývá dostupný přes odkaz, na který čtenář klikne jenom v tom případě, že ho titulek, čelo zprávy, případně její shrnutí zaujme. V prostředí profesionálních zpravodajských médií, pro které je internet a web pouze jedním z více distribučních kanálů jejich informačních služeb, se předpokládá, že titulek zprávy a její shrnutí budou šířeny ještě dalšími komunikačními kanály: elektronickou poštou, v podobě sms textových zpráv nebo jako součást datového toku digitálního rozhlasového a televizního 15

16 vysílání, který se divákovi představí na displeji či na obrazovce v textové podobě. Také proto je zpráva kódována do jazyka XML, který umožňuje univerzální využitelnost zprávy v rozmanitých komunikačních prostředích a rozhraních. Strukturovaný dokument v jazyce XML pak většinou autorovi diktuje základní podobu a hierarchii jeho textů, u nichž musí počítat s tím, že by měly být srozumitelné nejen jako celek, ale i ve zkrácené podobě titulku a shrnutí zprávy (summary). Limit komunikačního rozhraní sehrává velkou roli zvláště u vstupních stran webových periodik, které plní funkci stručného indexu periodika s co možná nejpřehlednějším přehledem hlavních zpráv, a jež jsou zároveň rozcestníkem k dalším webovým stránkám a jednotlivým příspěvkům. Tento limit je třeba respektovat i co do délky textů. Ward ve své učebnici online žurnalistiky cituje poznatek, podle něhož je čtení z obrazovky asi o 25 procent pomalejší než čtení tištěného dokumentu. Prostředí internetu tedy na jedné straně nabízí rozsáhlý prostor pro publikování, který není omezen tiskovou plochou nebo časovým úsekem vysílání. Na straně druhé však limit obrazovky nutí autora ke stručnosti a koncisnosti textu. Chce-li autor upoutat pozornost, musí tak učinit v titulku, shrnutí, nebo na první obrazovce, neboť uživatel internetu jen zřídkakdy zaroluje na další obrazovky nebo klikne na příslušný odkaz, jestliže ho úvod zprávy či článku nezaujme. Internetové prostředí v zásadě nemění pravidla kompozice zprávy, reportáže, komentáře, glosy a dalších žurnalistických žánrů známých z tiskových médií, ale svým způsobem je vymezuje pro prostředí internetu. Jedná se především o vstupní pasáže, u nichž by měla mít přednost kompozice invertované pyramidy, případně úvod (intro) s vysokým stupněm aktualizace místní i časové. Z hlediska přitažlivosti materiálu je na internetu riskantnější otevírat materiál citací, otázkou, či obecným analytickým poznatkem, jejichž smysl se ozřejmí teprve v následujícím textu. Z téhož důvodu není příliš vhodná ani přísně chronologická kompozice publikovaného materiálu. Americká novinářka Leah Gentry, která se zabývá internetovou žurnalistikou již od poloviny devadesátých let, klade zásadní otázku, jež by měla stát v pozadí veškeré tvorby pro online média: Jaké jsou silné stránky tohoto média a jak je mohu využít k tomu, aby mi pomohly sdělit můj žurnalistický příběh? Na tuto otázku odpovídá stanovením pěti základních pravidel: 1. Řiďte se zásadami dobré žurnalistiky, do nového média přeneste tradiční metody pečlivého a nezaujatého zpravodajství, využívajíce přesvědčivých textů a působivých fotografií, audia i videa. 16

17 2. Využijte silných stránek média, mezi něž patří hypertextové odkazy, okamžitost, interaktivita, multimediálnost a důkladnost (linking, immediacy, interactivity, multimedia, depth). Pokud se vhodně zkombinují, vytvoří kvalitu, která je charakteristická pro online žurnalistiku. 3 a 4. Provádějte dekonstrukci a rekonstrukci textů, používejte k tomu bodový scénář (storyboard). Rozdělte si zprávu, článek, reportáž na jednotlivé prvky, identifikujte jejich podobnost, řaďte je do logických kategorií, podle toho je seskupte a navzájem je provažte odkazy. Každý materiál by měl mít své jádro na jedné stránce s hlavními informacemi a příběhem, ke kterým další sekce budou přidávat dodatečné informace a vysvětlení, pozadí události a další souvislosti. 5. Nevyužívejte možnosti technologie mimo kontext zprávy. Všechno, co nerozšiřuje původní text, je vizuálním šumem. Poslední pravidlo se týká především formální podoby internetových stránek, jejíž význam je někdy přeceňován, zvláště lidmi, kteří se nechají unést multimediálními možnostmi internetu. Některé aplikace, které jsou na první pohled efektní, zhoršují ergonomii webové stránky, ať už co do rychlosti jejího načítání nebo co do její přehlednosti. Studie amerického Poynter Institute The Eyetrack III, která zkoumala vnímání webových stránek registrováním očních pohybů, zjistila, že na rozdíl od tištěných médií, kde pozornost přitahovaly hlavně velké obrázky, u webových stránek se samostatným žurnalistickým materiálem nejprve zaujal titulek, teprve později ilustrace či obrázek. Vnímání úvodní stránky se soustřeďuje na levý horní roh, kde bývá logo a text. Pro jazyk internetové žurnalistiky mohou mít význam i některá další zjištění: Kratší odstavce jsou přitažlivější. Na kratších odstavcích o dvou třech větách zůstalo oko stát déle než na odstavcích dlouhých. Lépe se vnímají jednosloupcové články, než vícesloupcové texty, které publikují některá online vydání amerických tradičních médií. Pokud měl článek pod titulkem uvedeno shrnutí v odstavci s tučným písmem, 95 procent respondentů si ho prohlédlo Multimedialita a interaktivita v internetové žurnalistice Digitální multimediální prostředí internetu nabízí množství technických variant toho, jakým způsobem nabídnout žurnalistický produkt příslušnému konzumentovi. O možnostech interaktivity pojednával odstavec 2.1., který uváděl její tři stupně: navigační, funkční a adaptivní. Existují ještě další typologické definice internetové aktivity odstupňované podle intenzity zapojení čtenáře webové stránky od prostého výběru až k aktivní participaci. 17

18 Ačkoli interaktivita je zmiňována jako jedna z významných přidaných hodnot, které internetová žurnalistika umožňuje, ne vždy tato hodnota dojde svého naplnění. Diskusní fóra k článkům (message boards) se stávají prostorem pro s tématem nesouvisející vulgární výměny názorů anonymních diskutérů, hlasování o kvalitě článku je možné manipulovat. Přesto interaktivita může být přínosem, a to v případech, kdy účastníci a uživatelé internetu jsou schopni obohatit základní obsah webové stránky jiným úhlem pohledu nebo novými poznatky a dalšími informacemi, o které se internetové publikum zajímá. To se obvykle stává v případech, kdy téma příspěvku je specifické, zajímající užší okruh uživatelů. Diskuse sice není početná, ale je pak strukturovanější, neodbíhá tolik od tématu a je obsahově bohatší. Naproti tomu témata obecná, zvláště politická, provokují množství příspěvků, které směřují k bezbřehé diskusi a anarchii. Diskusním fórům pomáhá, jestliže jsou pod kontrolou správců serverů, kteří vulgární, urážlivé a rasistické příspěvky cenzurují, což anonymy odradí a přesunou se na jiná fóra. Jako příklady využití interaktivity, přidávající hodnotu žurnalistickému produktu, jsou dnes uváděny kolektivní blogy, kdy se do zpravodajství o události nebo o nějakém jevu zapojuje množina autorů, které spojuje společný zájem. Multimedialita žurnalistického sdělení je nepochybně přidanou hodnotou, i když její význam je podmíněn existencí masového rozšíření vysokorychlostního internetu (broadband) v populaci daného teritoria. Jak zvuk, tak obraz, vyžadují vyšší přenosové rychlosti, kterými ne každá domácnost připojená na internet disponuje. O tom, že situace se mění i v České republice, a že stále větší počet lidí má přístup k broadbandu, ať už prostřednictvím kabelu nebo telefonní linky s modemem ADSL, svědčí rozšiřování převzatého i původního videa na českých informačních serverech v těchto měsících. Nový informační server aktualne.cz, který vznikl vloni na podzim (slavnostní start 30. října 2005) nabízí vybrané televizní šoty, které získává od zpravodajského kanálu ČT24. Společnost Mafra letos oživila myšlenku multimediálního centra, kterou se neúspěšně pokusila realizovat již před šesti lety, v době, kdy budovala internetový portál idnes.cz. Její televizní zpravodajství TVD skončilo poté, co ztratilo v roce 2002 odbyt bankrotem televize TV3. Letos v lednu idnes.cz zařadila do své nabídky pravidelné čtené i obrazové videozpravodajství, tentokrát určené výhradně pro internet. Video se stává nerozlučnou součástí nabídky informačních serverů, i když zatím jeho návštěvnost není velká, protože pokud má někdo zájem o obrazový záznam z nějaké události, obrací se přímo na servery televizních stanic, kde jsou tyto záznamy k dispozici. Nicméně v USA agentura Associated Press od letošního 1. března přišla s novým servisem Online Video 18

19 Network právě pro provozovatele informačních serverů, kteří tak mohou pro své webové stránky získat od AP pravidelnou dodávku aktuálních zpravodajských šotů a obrazový přehled událostí News in a minute (Zprávy za minutu). Digitální fotografie, zvukové a obrazové záznamy, případně internetové vysílání rozhlasu a televize, se zatím na internetu neodlišují od podoby, kterou mají v médiu svého původu. Z hlediska tvorby příspěvků tvořících multimedialitu internetu zatím nedochází k nějakým změnám metod žurnalistické práce, s výjimkou již zmíněného požadavku na univerzálnost žurnalisty, který by měl ovládat techniku tvorby ve všech mediálních prostředích tiskovém, rozhlasovém, televizním i internetovém. Multimedialita internetové žurnalistiky se realizuje především v propojení jednotlivých mediálních produktů hypertextovými odkazy na soubory, které doplňují textovou zprávu obrazem či zvukem, a naopak, zvukové a obrazové příspěvky kompletují doplňující textovou informací. Za zmínku však stojí jedna multimediální internetová služba původně zábavného charakteru, ze kterého se může vyvinout žurnalistický formát, a to podcasting. Název je složeninou slov ipod a broadcasting. Označuje způsob distribuce digitálních zvukových, případně i videozáznamů, které lze stahovat z internetu do osobního audiopřehrávače (odtud předpona pod podle přehrávače Apple ipod) nebo do paměti počítače či digitálního videopřehrávače. Výběr těchto záznamů je k dispozici na podcastingových serverech, které je nabízejí ke stažení. Stahování si lze objednat tak, že datové soubory s těmito záznamy se podobnou technikou, jakou používají RSS kanály, k internetovým uživatelům stahují automaticky. Podcasting, který původně sloužil jen k distribuci hudby, a jehož popularita se rozšířila především mezi mladými lidmi, jimž denně dodával nové skladby do jejich audiopřehrávačů, se dnes používá i k distribuci zvukového mluveného zpravodajství, sestříhaného do zvláštních souborů. Rubrika podcasting je dnes součástí všech velkých zpravodajských serverů v zemích, kde vysokorychlostní připojení k internetu v domácnostech je již samozřejmostí. 4.4 Blogy a jejich vztah k žurnalistice Vznik a rozšíření weblogů, zkráceně blogů, znovu oživilo diskuse o povaze internetové žurnalistiky a také o tom, kdo má a kdo nemá právo se nazývat internetovým žurnalistou. Tyto diskuse probíhají periodicky na celém internetu, v České republice jedna vlna takových diskusí proběhla v letech O problému, jak definovat blog, existuje rozsáhlá literatura obsahující četné články na internetu, protože definic je více a některé z nich nejsou navzájem kompatibilní. Poměrně dů- 19

20 kladně se tímto problémem zabýval Adam Javůrek v bakalářské práci na FSV UK, který definici blogu nakonec shrnul do desetibodové charakteristiky. Blog je podle něj (1) často aktualizovaná webová stránka, (2) jednoduchého vzhledu (zápisy na jedné stránce), (3) s nejnovějším zápisem na začátku stránky, (4) obvykle vytvářená pomocí veřejně dostupného a uživatelsky jednoduchého publikačního systému, (5) osobního nebo odborného charakteru, (6) kde jeden autor nebo skupina názorově spřízněných autorů, (7) publikují odkazy na jiné články, (8) obvykle spolu se subjektivním komentářem, (9) nebo své postřehy, pracovní poznámky, či jiné svébytné výtvory vlastní kreativity, (10) přičemž každý zápis má trvale funkční hypertextový odkaz, jenž vede k archivní stránce. Soupis převážně formálních znaků blogu zahrnuje podstatné přednosti internetového média, tj. okamžitost, odkazovost, interaktivitu, multimediálnost, což vytváří podmínky pro to, aby se blog stal formátem umožňujícím publikovat také žurnalistická sdělení. Jednoduchý a volně dostupný publikační systém blogů umožnil internetovým laikům, aby svá textová, ale i obrazová díla, názory a postřehy mohli zveřejňovat na internetu, což vedlo k velkému rozšíření blogů. Stejně tak, jako panuje nejednota v definicích blogu (existují názory, že blogem je vše, co autor blogem nazve, podle jiného názoru blog dělá blogem jeho redakční systém, bez ohledu na obsah), neexistuje ani jednotný výklad obsahové charakteristiky blogu. Na jedné straně existuje názor, že největší odlišnost weblogu od zpravodajství je jeho subjektivita., na straně druhé posledních pět let prokázalo, že variabilita obsahu a periodicity blogů je velice široká, sahá od nepravidelně a subjektivně vedeného osobního deníčku, přes skupinové (kolaborativní) zájmově orientované blogy na pomezí žánru diskusních skupin až k oborových blogům mající charakter periodika pro zájemce o daný obor, nehledě na blogy, které se záměrně profilují jako periodikum určené veřejnosti. V takovém prostředí je těžké stanovit hranici, kde začíná a kde končí žurnalistika, kdo z blogerů je a kdo není internetovým žurnalistou. Jediným vodítkem pro rozhodování je návrat k vymezení podstaty žurnalistiky (viz 1. Úvodem). Při tom je důležité posuzovat, zda zveřejňovaný text (psaný, zvukový, obrazový) na blogu je výsledkem sběru, ověřování, vyhodnocování a zpracování aktuálních informací sociálně relevantní povahy, tj. zda publikovaný text obsahuje témata a prvky, které z něj činí předmět zájmu veřejnosti, ať už novostí či podstatností přinášeného sdělení. Vzhledem k aktuálnosti, která je žurnalistice vlastní, předpokládá se také jistá periodicita sdělení blogu. Právě tyto vlastnosti, včetně schopnosti identifikovat a vybírat témata zajímající širší veřejnost, kvalifikují některé blogery jako žurnalisty a některé blogy jako žurnalistický formát. 20