TEORETICKÁ VÝCHODISKA, SOUVISLOSTI, INSTITUCE. K udržitelnému rozvoji České republiky: vytváření podmínek

Transkript

1 TEORETICKÁ VÝCHODISKA, SOUVISLOSTI, INSTITUCE K udržitelnému rozvoji České republiky: vytváření podmínek

2

3 K udržitelnému rozvoji České republiky: vytváření podmínek Svazek 2 Teoretická východiska, souvislosti, instituce Univerzita Karlova v Praze Centrum pro otázky životního prostředí květen 2002

4 Vydáno v rámci projektu K udržitelnému rozvoji České republiky: vytváření podmínek. Projekt byl koordinován Centrem Univerzity Karlovy pro otázky životního prostředí v letech a podporován Programem OSN pro rozvoj (UNDP) a Ministerstvem zahraničních věcí České republiky. Editoři: Bedřich Moldan, Tomáš Hák, Hana Kolářová Centrum Univerzity Karlovy pro otázky životního prostředí, Praha 2002 ISBN X (soubor) Sazba: Jiří Dlouhý Tisk: Tiskárna Kleinwachter, Frýdek-Místek

5 Sborník z projektu K udržitelnému rozvoji České republiky: vytváření podmínek Obsah všech svazků Svazek I: Zdroje a prostředí Úvod (Bedřich Moldan) Projekt K udržitelnému rozvoji České republiky: vytváření podmínek (Tomáš Hák) Využití vědeckých poznatků k vypracování národního programu udržitelného rozvoje (Jana Vrbová, Jaroslav Macháček aj.) Ochrana a podpora lidského zdraví shrnutí (Radim Šrám) Vývoj znečištění ovzduší v ČR (Helena Kazmarová) Vývoj úmrtnosti, její současný stav a perspektiva (František Kotěšovec, Jiří Skorkovský, Jitka Jelínková, Martin Braniš) Monitorování zátěže populace chemickými látkami z prostředí, rizikové skupiny (Milena Černá, Pavel Rössner) Ovlivnění reprodukčních funkcí životním prostředím (Jan Dejmek, Jiří Rubeš) Využití metod molekulární epidemiologie (Blanka Binková, Radim Šrám) Trvale udržitelný rozvoj z perspektivy výsledků programu Teplice II. sociologické studie (Ivan Gabal) Rizikové faktory znečištěného životního prostředí (Richard Jelínek) Integrovaný přístup ke krajině se zaměřením na rurální prostor (Jaroslav Boháč) Udržitelný rozvoj lidských sídel (Jaroslav Macháček) Biodiverzita, udržitelný rozvoj horských oblastí (Jan Jeník aj.) Trvale udržitelné hospodaření s vodou analýza a perspektivy (Milan Straškraba aj.) Nakládání s nebezpečnými odpady (Miroslav Punčochář) Komplexní funkce lesa strategie pro trvale udržitelný rozvoj lesních ekosystémů (Vladimír Krečmer aj.) Svazek II: Teoretická východiska, souvislosti, instituce Udržitelný rozvoj jako klíčový princip v rozvojových strategiích mezinárodního společenství (Jan Kára) Základná filozofia trvalej udržateľnosti (Mikuláš Huba) Alternatívne ekonomické teórie podporujúce smerovanie k trvalo udržateľnému rozvoju (Ivan Klinec) Definícia trvalo udržateľného stavu, resp. vývoja (Jan Topercer, Peter Mederly) Globální konference OSN (Petr Lebeda) Mezinárodní smlouvy (Robert Stojanov, Pavel Nováček) Mezinárodní organizace a udržitelný rozvoj (Lenka Dvořáková) Mezinárodní nevládní organizace a udržitelný rozvoj (Pavel Šremer, Jiří Dlouhý) Místní orgány (Pavel Šremer) Mezinárodní finanční instituce (Petr Lebeda)

6 Měnící se přístup OECD k problematice udržitelného rozvoje (Petr Halaxa, Zuzana Dudová) Evropská unie: Udržitelný rozvoj a rozvojová pomoc (Petr Halaxa, Zuzana Dudová) Hlavné globálne procesy a trendy súčasnosti a ich dosah na región Strednej Európy (Peter Mederly) Hľadanie stredoeurópskej dimenzie trvalo udržateľného rozvoja (Mikuláš Huba) Zapojení České republiky do činnosti mezinárodních organizací (Robert Stojanov, Pavel Nováček) Zahraniční rozvojová a humanitární pomoc České republiky (Robert Stojanov, Pavel Nováček) Analýza dosavadního zapojení ČR do mezinárodního úsilí o prosazování udržitelného rozvoje (Pavel Nováček) Institucionální rámec k zajištění trvale udržitelného rozvoje v ČR jako kontext pro novou verzi státní politiky životního prostředí (Eva Kružíková, Václav Mezřický, Eva Tošovská) Svazek III: Hospodářské sektory a environmentální integrace Energetická strategie České republiky (Jana Szomolányiová, Jaroslav Maroušek, Jiří Zeman) Výzva integrace požadavků ochrany prostředí do klíčových odvětví lidské činnosti doprava (Jiří Dufek, Vladimír Adamec, Jan Palán) Udržitelný rozvoj a průmysl (Petr Horáček) Udržitelný rozvoj českého chemického průmyslu (Petr Horáček) Udržitelný rozvoj papírenského průmyslu v České republice (Josef Zbořil) Předpoklady udržitelného rozvoje zemědělství v ČR (Tomáš Gremlica, Karel Jech, Petra Kušková, Jaroslav Pražan, Tomáš Ratinger, Viktor Třebický) Cestovní ruch a životní prostředí (Daniel Mourek) Prognóza rozvoje cestovního ruchu v České republice (Daniel Mourek) Dokumentace rozvoje cestovního ruchu na příkladu NP Šumava (Martin Čihař, Viktor Třebický, Zdenka Tancošová) Ochrana přírody a přírodních zdrojů při turistice a cestovním ruchu (Eliška Nováková a další) Ekologické zásady výstavby a provozu hotelů a dalších ubytovacích a stravovacích zařízení (Vladimír Štětina, Magda Lambojová) Architektonické řešení sportovních a rekreačních zařízení pro cestovní ruch a turistiku vzhledem k prostředí (Arnošt Navrátil, Eduard Schleger) Cestovní ruch z hlediska nevládních organizací (Jaroslav Liberský) Metodika tvorby rozvojových produktů v oblasti šetrné turistiky (Rostislav Hošek) Sociální aspekty cestovního ruchu (Tomáš Doležal, Anna Hogenová, Jan Neuman, Daniel Mourek) Zásady trvale udržitelného rozvoje v cestovním ruchu (Tomáš Doležal, Rostislav Hošek, Eliška Nováková) Financování udržitelného rozvoje průmyslu úloha bank a pojišťoven (Petr Horáček) Analýza možností působení bankovního sektoru v rámci koncepce trvale udržitelného rozvoje České republiky (Jiří Francek)

7 Udržitelný rozvoj a zaměstnanost (Petr Horáček) Svazek IV: Vzdělávání, informace, indikátory Ekologické vzdělávání v oblasti středních škol a přípravy dalšího vzdělávání učitelů (Danuše Kvasničková aj.) Fórum vysokoškolských učitelů (Jana Dlouhá) Knihovna a informační středisko o udržitelném rozvoji (Tomáš Hák, Jiří Dlouhý) Zapojování veřejnosti do rozhodování (Zuzana Drhová) Média v ČR (Ivan Gabal) Změny ve spotřebních vzorcích českých domácností (Martin Lux) Alternativy k ukazateli HDP zhodnocení předpokladů a využití indikátorů trvale udržitelného ekonomického blahobytu (ISEW) pro Českou republiku (Milan Ščasný, Ondřej Kopecký, Eva Cudlínová) Marginální oblasti prostorový indikátor udržitelného rozvoje České republiky (Eva Cudlínová, Michael Bartoš, Drahomíra Kušová, Jan Těšitel) Vývoj a testování indikátorů hlavních změn krajinné pokrývky případové studie z ČR, Litvy, Maďarska, Rumunska a Slovenska (Ján Feranec, Jan Kolář, Tomáš Hák) Soubor indikátorů udržitelného rozvoje České republiky příloha k Národní strategii udržitelného rozvoje ČR (Jan Kovanda, Tomáš Hák, Milan Ščasný) Svazek V: Národní strategie udržitelného rozvoje a regionální rozvoj Návrh národní strategie udržitelného rozvoje České republiky (Bedřich Moldan aj.) Regionální rozvoj (Tomáš Hák) Místní Agenda 21 (Petr Švec) Třebíč Zdravé město podle metodiky Česká Brána 21 (Petr Švec aj.) Kladno strategie udržitelnosti v průmyslovém městě (Viktor Třebický aj.) Český Krumlov konec začátku Místní Agendy 21 (Hana Kolářová aj.) Město Vsetín a mikroregion Vsetínsko začalo to od dětí (Iva Hlinská aj.) Děčínský region proces bez časového omezení (Miloslava Tomiková aj.) Orlickoústecko diskuse o udržitelném rozvoji (Renáta Frimlová) Zapojení občanských iniciativ do Strategie pro Brno (Martin Nawrath)

8

9 Obsah UDRŽITELNÝ ROZVOJ JAKO KLÍČOVÝ PRINCIP V ROZVOJOVÝCH STRATEGIÍCH MEZINÁRODNÍHO SPOLEČENSTVÍ...14 RNDr. Jan Kára 1. ÚVOD NÁMLUVY POČETÍ A ZRÁNÍ PLODU ZROZENÍ A DĚTSTVÍ ŠKOLNÍ LÉTA A ZKOUŠKA DOSPĚLOSTI DOSPĚLOST A ZRÁNÍ STÁRNUTÍ? VÝBĚR POUŽITÉ LITERATURY A DOKUMENTACE...36 ZÁKLADNÁ FILOZOFIA TRVALEJ UDRŽATEĽNOSTI...38 RNDr. Mikuláš Huba, CSc. 1. ÚVOD HLAVNÝ ZMYSEL KONCEPCIE TRVALEJ UDRŽATEĽNOSTI STRUČNÉ DEJINY TEORETICKÉHO SMEROVANIA K TRVALEJ UDRŽATEĽNOSTI NIEKTORÉ ÚSKALIA CHÁPANIA KONCEPTU TRVALO UDRŽATEĽNÉHO ROZVOJA (ŽIVOTA) VZŤAH MEDZI PRODUKTIVITOU, STABILITOU A SUSTAINABILITOU PRINCÍPY, KRITÉRIÁ A INDIKÁTORY TRVALEJ UDRŽATEĽNOSTI PRINCÍPY PODĽA JEDNOTLIVÝCH DOKUMENTOV KRITÉRIÁ VYPLÝVAJÚCE Z JEDNOTLIVÝCH PRINCÍPOV...48 POUŽITÁ LITERATÚRA...49 ALTERNATÍVNE EKONOMICKÉ TEÓRIE PODPORUJÚCE SMEROVANIE K TRVALO UDRŽATEĽNÉMU ROZVOJU...52 Ing. Ivan Klinec ÚVOD KRÍZA INDUSTRIALIZMU A POTREBA TRVALO UDRŽATEĽNÉHO ROZVOJA PARADIGMÁLNE RÁMCE TRVALO UDRŽATEĽNÉHO ROZVOJA EKONOMIKA, PRÍRODA A GLOBÁLNA KRÍZA SÚČASNEJ CIVILIZÁCIE EKONÓMIA, DUALIZMUS A PRÍRODNÉ ZÁKONY EKONÓMIA A ENTROPIA POTREBA OBNOVENIA PÔVODNÉHO VÝZNAMU A FUNKCIE EKONÓMIE EKONÓMIA, EKOLÓGIA, TECHNOLÓGIA A ZDROJE EKONÓMIA, EKOLÓGIA A POTREBA HODNOTOVEJ REORIENTÁCIE SPOLOČNOSTI ALTERNATÍVNE EKONOMICKÉ TEÓRIE PREHĽAD ALTERNATÍVNE EKONOMICKE TEÓRIE PODPORUJÚCE SMEROVANIE K TRVALO UDRAŽETEĽNÉMU ROZVOJU ZÁKLADNÉ CHARAKTERISTIKY ALTERNATÍVNE EKONOMICKÉ NÁSTROJE PODPORUJÚCE TRVALO UDRŽATEĽNÝ ROZVOJ ENERGETICKÝ VÝKLAD SOCIÁLNYCH JAVOV A ENERGETICKÝ IMPERATÍV WILHELMA OSTWALDA

10 13. BIOEKONÓMIA NICHOLASA GEORGESCU-ROEGENA MALÉ JE KRÁSNE ERNSTA SCHUMACHERA BOD OBRATU A EKOLOGICKÁ GRAMOTNOSŤ FRITJOFA CAPRU CESTA EDWARDA GOLDSMITHA EKONÓMIA USTÁLENÉHO STAVU HERMANA DALYHO EKOLOGICKÁ DAŇOVÁ REFORMA ERNSTA ULRICHA VON WEIZSÄCKERA NEGAWATTOVÁ REVOLÚCIA AMORY B. LOVINSA NOVÁ EKONÓMIA PATA CONATYHO A NADÁCIE PRE NOVÚ EKONÓMIU ZELENÁ EKONÓMIA SARY PARKINOVEJ ILÚZIA RASTU RICHARDA DOUTHWAITA KONIEC PRÁCE A POSTTRHOVÁ ÉRA JEREMY RIFKINA EKONOMICKÁ PASCA JAMESA GOLDSMITHA GEONÓMIA PATRICKA CARSONA A JULIE MOULDENOVEJ EKONOMIKA DARU GIFFORDA PINCHOTA SLNEČNÁ STRATÉGIA HERMANNA SCHEERA SVET, V KTOROM KAŽDÝ VYHRÁVA, HAZEL HENDERSONOVEJ NAŠA SPOLOČNÁ BUDÚCNOSŤ GRO HARLEM BRUTLANDOVEJ A SVETOVEJ KOMISIE PRE ŽIVOTNÉ PROSTREDIE A ROZVOJ ZMENA KURZU STEPHANA SCHMIDHEINYHO A PODNIKATEĽSKEJ RADY PRE TRVALO UDRŽATEĽNÝ ROZVOJ GLOBÁLNY MARSHALLOV PLÁN A NOVÁ GLOBÁLNA EKONOMIKA ALBERTA GORA ZÁVER LITERATÚRA DEFINÍCIA TRVALO UDRŽATEĽNÉHO STAVU, RESP. VÝVOJA Ing. Jan Topercer, CSc. RNDr. Peter Mederly 1. TEORETICKÉ VÝCHODISKÁ TRVALO UDRŽATEĽNÝ ROZVOJ: NÁČRT TEORETICKÉHO RÁMCA SPOLOČNÉ OBSAHOVÉ ELEMENTY DEFINÍCIÍ NAVRHOVANÉ MODIFIKÁCIE DEFINÍCIÍ LITERATÚRA GLOBÁLNÍ KONFERENCE OSN Ing. Petr Lebeda 1. OBECNÝ ÚVOD JEDNOTLIVÉ KONFERENCE HODNOCENÍ VE VZTAHU KE KONCEPCI UDRŽITELNÉHO ROZVOJE MEZINÁRODNÍ SMLOUVY Mgr. Robert Stojanov RNDr. Pavel Nováček, CSc. 1. MEZINÁRODNÍ MNOHOSTRANNÉ ÚMLUVY MEZINÁRODNÍ BILATERÁLNÍ ÚMLUVY TROJSTRANNÉ MEZINÁRODNÍ SMLOUVY MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE A UDRŽITELNÝ ROZVOJ Mgr. Lenka Dvořáková 10

11 1. KOMISE OSN PRO TRVALE UDRŽITELNÝ ROZVOJ PROGRAM OSN PRO ROZVOJ PROGRAM OSN PRO ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ ORGANIZACE OSN PRO VZDĚLÁVÁNÍ, VĚDU A KULTURU ORGANIZACE PRO VÝŽIVU A ZEMĚDĚLSTVÍ SVĚTOVÁ METEOROLOGICKÁ ORGANIZACE ORGANIZACE OSN PRO PRŮMYSLOVÝ ROZVOJ MEZINÁRODNÍ AGENTURA PRO ATOMOVOU ENERGII MEZINÁRODNÍ NÁMOŘNÍ ORGANIZACE MEZINÁRODNÍ NEVLÁDNÍ ORGANIZACE A UDRŽITELNÝ ROZVOJ Prom. biol. Pavel Šremer Ing. Jiří Dlouhý 1. MEZINÁRODNÍ NEVLÁDNÍ ORGANIZACE NEVLÁDNÍ ORGANIZACE PŘED, BĚHEM A PO SUMMITU ZEMĚ PŘÍPADOVÁ STUDIE NEVLÁDNÍ ORGANIZACE: GREENPEACE MÍSTNÍ ORGÁNY Prom. biol. Pavel Šremer MEZINÁRODNÍ FINANČNÍ INSTITUCE Ing. Petr Lebeda 1. MEZINÁRODNÍ MĚNOVÝ FOND MULTILATERÁLNÍ ROZVOJOVÉ BANKY SVĚTOVÁ BANKA MĚNÍCÍ SE PŘÍSTUP OECD K PROBLEMATICE UDRŽITELNÉHO ROZVOJE Mgr. Petr Halaxa Bc. Zuzana Dudová 1. ÚVOD ZPRÁVA PORADNÍ SKUPINY PRO ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ PŘI OECD PROHLÁŠENÍ OECD U PŘÍLEŽITOSTI 6. ZASEDÁNÍ UNCSD VZTAHY OECD S NEČLENSKÝMI ZEMĚMI ROZVOJOVÁ SPOLUPRÁCE ZEMÍ OECD A UDRŽITELNÝ ROZVOJ INDIKÁTORY UDRŽITELNÉHO ROZVOJE PŘÍKLAD AKTIVITY OECD PŘI DOSAHOVÁNÍ UDRŽITELNÉHO ROZVOJE OECD A HROZBA GLOBÁLNÍHO OTEPLOVÁNÍ EVROPSKÁ UNIE: UDRŽITELNÝ ROZVOJ A ROZVOJOVÁ POMOC Mgr. Petr Halaxa Bc. Zuzana Dudová 1. ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ, UDRŽITELNÝ ROZVOJ A EVROPSKÁ INTEGRACE PROSAZOVÁNÍ KONCEPTU UDRŽITELNÉHO ROZVOJE PROSAZOVÁNÍ STRATEGIE UDRŽITELNÉHO ROZVOJE V POLITICE ROZVOJOVÉ SPOLUPRÁCE EU HLAVNÉ GLOBÁLNE PROCESY A TRENDY SÚČASNOSTI A ICH DOSAH NA REGIÓN STREDNEJ EURÓPY

12 RNDr. Peter Mederly 1. ÚVOD ZMENA ROZVOJOVEJ PARADIGMY ĽUDSTVA GLOBALIZÁCIA A LOKALIZÁCIA DÔSLEDKY DOTERAJŠIEHO ROZVOJA HLAVNÉ GLOBÁLNE PROBLÉMY REAKCIA NA GLOBÁLNU PROBLEMATIKU POTREBA REFORMY RIADENIA NA PRINCÍPE ĽUDSKÉHO ROZVOJA A SPRAVODLIVOSTI PRÍLOHA: REGIONÁLNE POROVNANIE VYBRANÝCH UKAZATEĽOV GLOBÁLNEJ PROBLEMATIKY HĽADANIE STREDOEURÓPSKEJ DIMENZIE TRVALO UDRŽATEĽNÉHO ROZVOJA RNDr. Mikuláš Huba, CSc. 1. ANALÝZA HĽADANIE VÝCHODÍSK NÁSTROJE NA ZLEPŠENIE LITERATÚRA ZAPOJENÍ ČESKÉ REPUBLIKY DO ČINNOSTI MEZINÁRODNÍCH ORGANIZACÍ Mgr. Robert Stojanov RNDr. Pavel Nováček, CSc. 1. EVROPSKÁ UNIE (EU) ORGANIZACE SEVEROATLANTICKÉ SMLOUVY (NATO) ORGANIZACE PRO HOSPODÁŘSKOU SPOLUPRÁCI A ROZVOJ (OECD) EVROPSKÁ HOSPODÁŘSKÁ KOMISE OSN (EHK OSN) PROGRAM OSN PRO ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ (UNEP) SVĚTOVÝ SVAZ OCHRANY PŘÍRODY (IUCN) KOMISE OSN PRO TRVALE UDRŽITELNÝ ROZVOJ (CSD) ORGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ PRO VÝCHOVU, VĚDU A KULTURU (UNESCO) RADA EVROPY (CE) SVĚTOVÁ BANKA (WB) MEZINÁRODNÍ AGENTURA PRO ATOMOVOU ENERGII (IAEA) PROGRAM SPOJENÝCH NÁRODŮ PRO ROZVOJ (UNDP) ORGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ PRO PRŮMYSLOVÝ ROZVOJ (UNIDO) ORGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ PRO VÝŽIVU A ZEMĚDĚLSTVÍ (FAO) MEZINÁRODNÍ MĚNOVÝ FOND (IMF) MULTILATERÁLNÍ ROZVOJOVÉ BANKY SVĚTOVÁ METEOROLOGICKÁ ORGANIZACE (WMO) MEZINÁRODNÍ NÁMOŘNÍ ORGANIZACE (IMO) PRAMENY: ZAHRANIČNÍ ROZVOJOVÁ A HUMANITÁRNÍ POMOC ČESKÉ REPUBLIKY Mgr. Robert Stojanov RNDr. Pavel Nováček, CSc. 1. VÝCHODISKA DOSAVADNÍ ZAHRANIČNÍ POMOC ČR

13 3. NEDOSTATKY V ZAJIŠTĚNÍ ZAHRANIČNÍ ROZVOJOVÉ POMOCI ČR PRAMENY ANALÝZA DOSAVADNÍHO ZAPOJENÍ ČR DO MEZINÁRODNÍHO ÚSILÍ O PROSAZOVÁNÍ UDRŽITELNÉHO ROZVOJE RNDr. Pavel Nováček, CSc. 1. SHRNUTÍ NÁVRH PILOTNÍHO PROJEKTU: VÝMĚNA DLUHŮ ZA PŘÍRODU INSTITUCIONÁLNÍ RÁMEC K ZAJIŠTĚNÍ TRVALE UDRŽITELNÉHO ROZVOJE V ČR JAKO KONTEXT PRO NOVOU VERZI STÁTNÍ POLITIKY ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ Doc. JUDr. Eva Kružíková, CSc. Doc. JUDr. Václav Mezřický JUDr. Eva Tošovská, CSc. 1. ÚVOD PRÁVNÍ RÁMEC PRO TRVALE UDRŽITELNÝ ROZVOJ ORGANIZAČNÍ RÁMEC TRVALÉ UDRŽITELNOSTI EKONOMICKÉ NÁSTROJE PRO TRVALE UDRŽITELNÝ ROZVOJ K UDRŽITELNÉMU ROZVOJI ČESKÉ REPUBLIKY: VYTVÁŘENÍ PODMÍNEK SBORNÍK VYCHÁZÍ V PĚTI SVAZCÍCH SVAZEK II: TEORETICKÁ VÝCHODISKA, SOUVISLOSTI, INSTITUCE

14 Udržitelný rozvoj jako klíčový princip v rozvojových strategiích mezinárodního společenství RNDr. Jan Kára New York

15 1. Úvod V této stati půjde především o zachycení aplikací konceptu udržitelného rozvoje v mezinárodním měřítku, o zmapování jeho nástupu a prorůstání do mezinárodní politiky a spolupráce. Toto úsilí nutně vede ke značnému zjednodušení a k nepřesnostem, jejichž zdrojem je v neposlední řadě i povaha samotného konceptu rozvoje, jeho komplexita, trvající nevyjasněnost i jeho často účelově odlišné interpretace. Poměrně značná pozornost je v této stati věnována období, které předcházelo formulování konceptu udržitelného rozvoje, v němž však lze zárodky tohoto konceptu již spatřovat. Vyplňuje se tak alespoň trochu mezera v česky psané literatuře na dané téma. Paradoxně nejvíce zkratkovitě je pak zachyceno období posledních let, v němž je koncept udržitelného rozvoje pevně zabudován do mezinárodních strategií a do jisté míry je i naplňován. Hlavní příčinou je dnes již nezvládnutelná šíře zakotvení konceptu udržitelného rozvoje a jeho prostoupení do nespočetných řídicích a rozhodovacích mechanismů, resp. do konkrétních aktivit. Tento dluh snad alespoň částečně odstraní přehledy relevantních aktivit některých agencií OSN, dalších mezinárodních organizací a nevládních struktur, které jsou k této stati připojeny. 2. Námluvy Patrně nikdo již přesně neurčí, zda kořeny konceptu udržitelného rozvoje vyrůstaly více z akademické půdy, kypřené teoreticko-filozofickými úvahami environmentalistů a s nimi duchovně spřízněných vizionářů, anebo zda byly více živeny praktickou reflexí globalizujícího se světa, jehož rozvoj stále více narážel na omezenost přírodních ( environmentálních ) zdrojů, resp. na měnící se postoje k jejich využívání. Je však jisté, že příslušný paradigmatický i mezinárodně politický kvas, který našel později výraz v konceptu udržitelného rozvoje, nabyl podstatně na intenzitě na přelomu 60. a 70. let dvacátého století. Tento kvalitativní posun při vnímání otázek životního prostředí a jejich souvislostí s dalšími lidskými aktivitami samozřejmě nepřišel zčista jasna. Mohl již navázat na celou řadu mezinárodních programů, často generovaných a realizovaných v rámci systému OSN a v rostoucí míře také nevládními organizacemi. Samotná Charta OSN, tak jak byla podepsána 26. června 1945 v San Francisku, pojem životní prostředí sice nezná (a na tom nic nezměnily ani její následné úpravy), každopádně ale umožňuje reflexi nových, vynořujících se problémů, včetně problémů ekologických. Určité vodítko v tomto směru poskytují například ustanovení článku 1 Charty OSN, vymezující principy činnosti OSN (jedním z těchto principů je i dosažení mezinárodní spolupráce při řešení mezinárodních problémů ekonomické, sociální, kulturní či humanitární povahy ), a jen o málo konkrétnější ustanovení článku 62, v němž je definována funkce Hospodářské a sociální rady. Ta může zpracovávat či iniciovat studie a zprávy zaměřené na mezinárodní ekonomické, sociální, kulturní, vzdělávací, zdravotní a další související otázky.... Tento obecný a nejasný ekologický mandát stačil světové organizaci a s ní spjatým agenciím k tomu, aby postupně zabudovaly problematiku životního prostředí mezi důležité okruhy svých činností. Svým způsobem průkopníkem v tomto směru byla UNESCO, která se v roce 1948 stala jedním ze spoluzakladatelů IUCN (Mezinárodní unie pro ochranu přírody). Již v následujícím roce pak UNESCO spolu s dalšími odbornými organizacemi systému OSN FAO, ILO a WHO organizovala v Paříži 15

16 celosvětovou Vědeckou konferenci OSN o ochraně a využívání zdrojů, které se zúčastnili vědci a politici ze 49 zemí. V počátečním období činnosti OSN byly otázky životního prostředí snad nejvýrazněji spojovány se dvěma oblastmi, v nich lidstvo intenzivně hledalo společný zájem: (1) s využíváním přírodních zdrojů mimo působnost jednotlivých států včetně využívání oceánů; a (2) s omezením jaderné hrozby včetně hrozby radiace z jaderných pokusů a jejích dopadů na prostředí a zdraví lidí. V této orientaci lze již také spatřovat zárodky konceptu environmentální bezpečnosti, rozvíjeného ovšem až o několik desítek let později, zejména v USA. Vymezení zmíněných okruhů předurčovalo mimo jiné významnou roli Mezinárodní námořní organizace (IMO) a Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) a vedlo k uzavření důležitých mezinárodních úmluv Úmluvy o prevenci znečištění moří ropou (1954), Úmluvy o rybaření a ochraně živých zdrojů otevřených moří (1958), Úmluvy o Antarktidě (1959) či Úmluvy o zákazu jaderných pokusů v atmosféře, v kosmu a pod vodou (1963). Významnou integrační roli pro dílčí environmentálně orientované aktivity v rámci systému OSN sehrál Mezinárodní geofyzikální rok ( ). V dalším období nicméně environmentálně orientované aktivity v rámci OSN zaznamenaly relativní útlum, jakkoli se jimi zabýval rostoucí počet odborných orgánů a agencií OSN. Za významnější momenty lze považovat zahájení Mezinárodního biologického programu (1964) a Mezinárodní hydrologické dekády (1965) a nepochybně i ustavení Rozvojového programu OSN (UNDP) v roce 1966, jehož mandát v oblasti ekonomického a sociálního rozvoje nemohl v té době již souvislosti s problematikou životního prostředí ignorovat. Mimo OSN bylo významnou událostí založení Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) v roce 1961, zprvu bez ekologického mandátu, ale zato s poukazem na udržitelný ekonomický růst, jehož prosazování je zakotveno v samotné zakládací úmluvě organizace. V budoucnu dostanou cíle OECD, podobně jako v případě Evropské unie, silnou environmentální a udržitelnou dimenzi. V mimovládní rovině je pak důležitým mezníkem vznik Světového fondu ochrany přírody (WWF), rovněž v roce Oživení mezinárodně politického zájmu o otázky životního prostředí ve druhé polovině 60. let nepochybně inspirovaly nové poznatky vědy, nové metodologické přístupy (ekologie, systémová teorie), praxe dobývání kosmu (včetně satelitních snímků planety) atd., ale rovněž mezinárodně politický vývoj (rozklad koloniální soustavy) a vnitropolitický vývoj v řadě zemí světa, resp. střídání politických generací a obecně rostoucí ekologické vědomí. V čele nových snah stála opět UNESCO, která v roce 1968 uspořádala v Paříži Konferenci o vědeckých základech a racionálním využití a ochraně zdrojů biosféry. Jedním z konkrétních výsledků této konference bylo založení programu Člověk a biosféra (Man and Biosphere, MAB) v roce Početí a zrání plodu Koncem 60. let již ale také byla v OSN přijata švédská iniciativa směřující k celosvětové konferenci o Životním prostředí člověka a při vědomí určitého zjednodušení lze ideové zárodky konceptu udržitelného rozvoje, resp. jeho mezinárodně politické reflexe, spojit právě se zahájením přípravy této konference, svolané do Stockholmu na červen 1972 na základě rezoluce Valného shromáždění OSN č (XXIV) z podzimu Tato rezoluce mimo jiné vyjadřuje očekávání, že konference poskytne vodítko pro vlády a mezinárodní organizace při aktivitách směřujících k ochraně 16

17 a zlepšení životního prostředí..., přičemž zvláštní pozornost má být věnována podpoře rozvojových zemí v jejich úsilí vyhnout se těmto problémům. Již přípravy na stockholmskou konferenci široce a komplexně exponovaly souvislosti mezi environmentálními, ekonomickými a sociálními hledisky v globálním měřítku, resp. souvislosti otázek životního prostředí s problematikou rozvoje. Vlastně poprvé na sebe frontálně narazily dva odlišné pohledy na svět, resp. na jeho rozvoj: pohled relativně vyspělých zemí, posouvajících se do postindustriální fáze vývoje s rostoucími (a politicky formulovanými) požadavky na kvalitu života a životního prostředí a s rostoucím vědomím globálních souvislostí saturování těchto požadavků, a pohled emancipujících se zemí třetího světa, jejichž prakticky jediným očekáváním od mezinárodní spolupráce bylo získání pomoci pro vlastní rozvoj. Tehdejší vyjednávači z vyspělých zemí, zčásti jistě bojující za správnou věc s nefalšovaným nadšením, byli do značné míry zaskočeni nedůvěrou rozvojových zemí, které do jednání vstupovaly s obavou před prosazováním environmentálních hledisek na úkor industrializace a rozvoje obecně (a tedy i případného odčerpávání či přesměrování finančních prostředků z rozvojových fondů) a před zaváděním obchodních bariér na bázi přísných environmentálních a hygienických požadavků. Founex Až konference ve švýcarském Founex v roce 1971 našla kompromisní východisko a uvolnila cestu do Stockholmu. Základem konsensu se stalo konstatování, že environmentální problémy rozvinutých zemí a rovněž globální problémy jsou vázány především na průmyslový rozvoj (tedy zejména na dosavadní rozvoj vyspělých zemí), zatímco u rozvojových zemí jsou naopak projevem nedostatečného rozvoje a chudoby. Pro rozvojové země tak zůstala pokračující industrializace, nejlépe s podporou vyspělých zemí a včetně lokalizace znečišťujících výrob, základní podmínkou spolupráce při řešení problémů životního prostředí. Chudé země prostě vnímaly (a nadále do jisté míry a celkem pochopitelně vnímají) průmyslové znečištění jako menší zlo než bídu či rizika globálních environmentálních problémů. Dohoda z Founex, stvrzená rezolucí Valného shromáždění OSN č (XXVI) z 20. prosince 1971, tak jasně spojuje principy rozvoje a principy ochrany životního prostředí a zároveň odráží v zárodečné podobě princip sdílené ale diferencované odpovědnosti. Stockholm Konference OSN o životním prostředí (United Nations Conference on Human Environment) se uskutečnila ve Stockholmu v červnu roku 1972 za účasti dvou premiérů, četných ministrů a dalších vysokých představitelů ze 113 zemí. Pouze země východní Evropy do Stockholmu nepřijely na protest proti tomu, že účast byla odepřena NDR (nebyla v té době členem OSN). Stockholmská konference na jedné straně znamenala průlom v prosazování mezinárodní spolupráce a koordinace při řešení problémů životního prostředí, na druhé straně odhalila rostoucí divergenci zájmů bohatých a chudých zemí, Severu a Jihu. Stanovisko rozvojových zemí tehdy lapidárně vyjádřila například Indíra Gándhíová slovy ze všech druhů znečištění, kterým musíme čelit, je nejhorší chudoba ; brazilský delegát pak v této souvislosti vzýval průmysl ať jen přijde a znečišťuje. Jen okrajově se na pořad jednání ve Stockholmu dostala kontroverzní populační otázka a celkově se jednání zdaleka nepodařilo odpolitizovat (Čína například deklarovala, že nejzávažnějším ekologickým problémem na Zemi je imperialistická agrese proti lidu Vietnamu). Závěrečný dokument Konference, jehož první částí je 17

18 Deklarace s 26 principy a druhou částí Akční plán se 109 úkoly ekologické politiky v rámci OSN (s hlavním důrazem na informace, management a pomoc vládám), je však možno označit za nesporný úspěch. Úspěchem byla i široká aktivizace nevládního sektoru, který se do průběhu konference zapojil prostřednictvím Ekologického fóra nevládních organizací. Stockholmská deklarace Stockholmská deklarace je dokumentem, který pregnantně vyjadřuje stav poznání i atmosféru daného období (ve stejném roce vyšla slavná kniha Limity růstu ) a v mnohém předurčuje směr následných aktivit jednotlivých zemí i mezinárodního společenství. Preambulární část je uvedena konstatováním, že člověk je jak výtvorem, tak stvořitelem svého prostředí a že jeho schopnost přetvářet toto prostředí dosáhla bezprecedentních rozměrů. Ochrana a zlepšování životního prostředí je proto věcí primární důležitosti a ovlivňuje jak kvalitu života, tak možnosti ekonomického rozvoje na celém světě. Jedním dechem je však tato teze relativizována poukazem na to, že v rozvojových zemích je většina environmentálních problémů způsobena nízkou úrovní rozvoje. Z jednotlivých principů pak z hlediska této statě stojí za vyzdvižení zejména následující pasáže, které se místy značně přibližují pozdější definici, resp. náplni konceptu udržitelného rozvoje: Princip 1: Člověk má základní právo na svobodu, rovnost a odpovídající životní podmínky v prostředí takové kvality, která umožňuje důstojné živobytí, a nese základní odpovědnost za ochranu a zlepšování tohoto prostředí pro současné a budoucí generace... Princip 2: Přírodní zdroje Země včetně vzduchu, vody, půdy, flóry a fauny, a zejména reprezentativní vzorky přírodních ekosystémů, musí být náležitě ochráněny odpovědným plánováním a hospodařením pro současné a budoucí generace. Princip 3: Kapacita Země vytvářet klíčové obnovitelné zdroje musí být zachována, popřípadě obnovena a rozšířena. Princip 5: Neobnovitelné zdroje Země musí být využívány takovým způsobem, aby byly ochráněny před budoucím vyčerpáním a aby prospěch z jejich užívání mohlo sdílet veškeré lidstvo. Princip 8: Ekonomický a sociální rozvoj je základní podmínkou příznivého životního a pracovního prostředí člověka... Princip 9: Environmentální nedostatky způsobené nízkou úrovní rozvoje a přírodními katastrofami představují závažné problémy, které mohou být nejlépe překonány urychleným rozvojem skrze transfery podstatného objemu finanční a technologické pomoci, doplňující vlastní úsilí rozvojových zemí... Princip 11: Environmentální politiky všech zemí by měly rozšiřovat, a nikoli podlamovat stávající či budoucí rozvojový potenciál rozvojových zemí... Je však třeba zdůraznit, že celkově stockholmská konference jako konference o udržitelném rozvoji nevyzněla a že byla (a nadále je) chápána téměř výlučně jako environmentální záležitost. To lze vysvětlit mimo jiné velmi omezenou praktickou možností aplikovat často dvojznačné obecné principy v kontrastu s poměrně jasnou environmentální orientací Akčního plánu, a v neposlední řadě i nepřipraveností meziná- 18

19 rodního společenství a mezinárodních organizací na kvalitativně nový typ spolupráce, který by syntéza požadavků rozvoje a ochrany životního prostředí v globálním měřítku vyžadovala. V každém případě však konference vyburcovala mezinárodní společenství k rozhodným akcím na ochranu životního prostředí a zárodky směřování k udržitelnému rozvoji rozhodně nezadusila. Zárukou rozvíjení těchto myšlenek bylo rozhodnutí stockholmské konference zřídit Program OSN pro životní prostředí. Vznik Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) Program OSN pro životní prostředí (UNEP), k jehož vzniku dal Stockholm rozhodující podnět a o němž vzápětí rozhodlo Valné shromáždění OSN rezolucí 2997 (XXVII) z 15. prosince 1972, představoval určitý kompromis. Na jedné straně bylo jasné, že nově objevená problematika životního prostředí potřebuje vlastní globální institucionální platformu, na druhé straně chyběla vůle najít a vymezit pro takovou platformu dostatečný prostor. Svoji roli zde jistě sehrála i obava existujících mezinárodních organizací z případné konkurence v perspektivní oblasti mezinárodní spolupráce. Přitom některé návrhy byly skutečně dalekosáhlé: Švédsko například doporučovalo přeměnit Poručenskou radu OSN v Environmentální radu OSN a také U Thant, tehdejší generální tajemník OSN, podporoval vznik samostatné agencie pro životní prostředí. UNEP byl proto nakonec zřízen pouze jako poněkud nesvéprávný program, jehož hlavní úlohou je koordinace naplňování stockholmského Akčního plánu, jehož mandát je definován v úzkých environmentálních mezích a který nemá realizovat vlastní projekty. Přes daná omezení UNEP hned ve svém počátečním období začal poměrně úspěšně sehrávat roli katalyzátoru pro ekologicky orientované aktivity v rámci OSN v jednotlivých členských zemích (v řadě zemí byla po Stockholmu zakládána národní ministerstva pro životní prostředí a těmto otázkám se začalo věnovat mnohem více pozornosti), organizoval databáze a informační sítě a zasloužil se významnou měrou o to, že v průběhu 70. let problematika životního prostředí dále infiltrovala do značné části rozvětvené struktury OSN. Existence UNEP se výrazně projevila mimo jiné zvýšenou aktivitou na poli mezinárodního práva životního prostředí. Ale nebyla to zdaleka jen OSN v čele s UNEP, kdo na počátku 70. let prosazoval otázky životního prostředí do mezinárodně politické agendy. Aktivity mimo OSN Počátek 70. let by bylo možno označit za zlatý věk životního prostředí; Stockholm a příslušné aktivity OSN jsou jen jedním z průsečíků mnohostranných snah v tomto směru, přirozeně generovaných především vyspělými zeměmi. Především v těchto zemích, ale nejen v nich, vznikala samostatná ministerstva pro životní prostředí, rychle přibývalo nevládních ekologických organizací včetně těch, které působily v mezinárodním měřítku. V roce 1970 byl ustaven Environmentální výbor OECD ve snaze sladit opatření na podporu ekonomického rozvoje s požadavky ochrany životního prostředí, v roce 1972 byl zřízen Environmentální direktorát OECD a Rada OECD přijala Směrnice týkající se mezinárodních ekonomických aspektů environmentální politiky. V té době také Evropské společenství intenzivně pracovalo na své první Environmentální politice, jejíž výchozí teze zdůrazňuje, že trvalý ekonomický růst je možno docílit pouze při ochraně prostředí, neboť přírodní zdroje životního prostředí představují jak bázi, tak limity ekonomického růstu. (Jak snadno lze v této tezi vystopovat meadowsovské varování!) 19

20 Období po Stockholmu Entuziasmus Stockholmu ovšem netrval dlouho. Hned následující léta s ropnými šoky a dalšími problémy jednak vůbec odváděla pozornost jinam, jednak relativizovala naléhavost varovných signálů o limitech růstu. Vynucený příklon k šetrnosti a efektivnějšímu využívání zdrojů se projevil jako důležitý element globální politiky až s určitým zpožděním. Druhou polovinu 70. let lze proto z hlediska zájmu o problematiku životního prostředí charakterizovat jako spíše útlumové období, stejně jako přelom let 70. a 80. Následná konference po Stockholmu, která byla plánována na rok 1982, se například vůbec neuskutečnila. V žádném případě však nešlo o návrat do minulosti, semínka zasetá ve Stockholmu víceméně úspěšně klíčila a vzcházela, ale prostě neprorůstala až na výjimky do vyšších sfér globální politiky. UNEP musel o své místo v systému OSN nadále bojovat a také překonávat určitou nedůvěru rozvinutých zemí s ohledem na umístění svého sekretariátu do Nairobi (kde byl jakoby příliš exponován vůči vlivu rozvojových zemí), což se mimo jiné odrazilo na omezené výši dobrovolných příspěvků. Přesto lze říci, že UNEP své poslání v nelehkých podmínkách plnil. V roce 1975 například zakládá pařížskou Kancelář pro otázky průmyslu a životního prostředí, zpracovává první generaci programu mezinárodního environmentálního práva a v témže roce se v jeho slovníku objevuje pojem udržitelný rozvoj jako výraz úsilí o sladění cílů rozvoje a ochrany životního prostředí. V roce 1977 v Nairobi organizuje Konferenci OSN o dezertifikaci, jejímž výsledkem je Akční plán s 28 doporučeními, a na systematický základ staví spolupráci s dalšími agenciemi a s regionálními komisemi OSN. Environmentální aktivity těchto komisí přitom v mnohém UNEP doplňují i předstihují: v roce 1979 je například na půdě Evropské hospodářské komise OSN přijata průlomová, dnes již o řadu konkrétně zaměřených protokolů doplněná Úmluva o dálkovém znečišťování ovzduší přecházejícím hranice států. V témže roce ovšem UNEP dosahuje přijetí Úmluvy o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (Bonnská úmluva). V roce 1980 ustavuje UNEP Environmentální výbor mezinárodních rozvojových institucí (CIDIE) se zastoupením rozvojových bank a s cílem integrovat principy ochrany životního prostředí do rozvojových aktivit. Zároveň UNEP prosazuje spojení životního prostředí a rozvoje v rámci Mezinárodní rozvojové strategie pro Třetí rozvojovou dekádu OSN. V roce 1980 také UNEP ve spolupráci s ILO a WHO zahajuje Mezinárodní program chemické bezpečnosti a ve spolupráci s IUCN a WWF předkládá Světovou ochranářskou strategii. Počátek 80. let je vůbec ve znamení strategických přístupů: WHO v roce 1981 přijímá Globální strategii pro Zdraví pro všechny v roce 2000, FAO přichází se strategií Zemědělství: směrem k roku 2000, UNEP přijímá Akční program pro rozvoj a využívání nových a obnovitelných energetických zdrojů a v následujícím roce 1982 ucelený program rozvoje mezinárodního environmentálního práva, známý jako Program z Montevidea. V roce 1982 byla také přijata důležitá Úmluva o mořském právu. a v tomto výčtu by se dalo pokračovat. 4. Zrození a dětství Strategické dokumenty počátku 80. let jednoznačně dokládají obecně rostoucí snahu o komplexní, kontextuální přístup k dílčím aktivitám, včetně aktivit na ochranu životního prostředí. Jestliže se nepodařilo prosadit samostatnou konferenci k 10. výročí Stockholmu, podařilo se (opět z iniciativy UNEP) oživit agendu životního prostředí a rozvoje jiným způsobem. V prosinci 1983 přijalo Valné shromáždění OSN rezoluci č. 20