Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti Evropský sociální fond STUDIJNÍ MANUÁL. Název předmětu: Dějiny evropského myšlení

Transkript

1 STUDIJNÍ MANUÁL Název předmětu: Dějiny evropského myšlení 1

2 CÍL A ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA PŘEDMĚTU Jednosemestrální kurz Dějiny evropského myšlení se zaměřuje na přehled vývoje evropské filosofické tradice od jejích počátků v antickém Řecku až po práh 20. století. Vzhledem k předpokládaným preferencím studentů IMS bude kladen důraz především na myšlení o politice a etické problémy. Nedílnou součástí úspěšného absolvování kursu je samostatná domácí příprava, zahrnující četbu zadaných textů a povinné sekundární literatury. Cílem předmětu je seznámit studenty se základními texty, problémy a pojmy evropského myšlení. Dále jim vysvětlit studentům specifické rysy práce s filosofickým textem a problematiku jeho interpretace a na základě četby příslušných textů explikovat v přednášce probírané základní otázky a pojmy. PODMÍNKY PRO ÚSPĚŠNÉ ABSOLVOVÁNÍ PŘEDMĚTU Úspěšné absolvování kurzu předpokládá plnění tří hlavních částí kurzu (v závorce uvedena předpokládaná hodinová zátěž studentů): Vlastní studium (32) Přednáška (16) Příprava na zkoušku (10) Vlastní domácí studium bude kontrolováno průběžně během přednášek. Zkouška proběhne formou testu, ověřující faktografické znalosti a formou klauzurní práce, ověřující schopnost intepretovat konkrétní filosofický problém. Zkouška trvá celkem 1,5 hod. a její hodnocení se skládá z 20% z faktografického testu a z 80% z klauzurní práce. TÉMATICKÝ OBSAH PŘEDMĚTU 1. Filosofie a její dějiny: úvodní vymezení problematiky, základní pojmy a literatura 2. Od mýtu k logu. Presokratici. 3 Sofisté, Sokratés 4. Platón: teorie idejí, etika, politická filosofie 5. Aristoteles 6. Středověká filosofie: sv. Augustin, sv. Tomáš 7. René Descartes a jeho Úvahy o první filosofii 8. Politické myšlení novověku: John Locke, Thomas Hobbes 9. Politické myšlení novověku: Jean-Jacque Rousseau Immanuel Kant: noetika, etika a osvícenství 12. Rezerva / závěrečné zhodnocení kurzu (feedback) 2

3 OSNOVY K JEDNOTLIVÝM TÉMATŮM Téma č. 1 Filosofie a její dějiny: úvodní vymezení problematiky, základní pojmy a literatura Vysvětlení základních pojmů. Seznámení se strukturou kurzu a literaturou. Téma č. 2 Od mýtu k logu / Presokratici Četba: Sekundární literatura: Vernant: Počátky řeckého myšlení, Praha 1993, Hussey: Presokratici, Praha 1997, (úvod), (Hérakleitos), (Parmenidés a Zenón). Rozšiřující literatura Patočka: Nejstarší řecká filosofie, Praha Vernant: Počátky řeckého myšlení, Praha 1993, Vernant (ed): Řecký člověk a jeho svět, Praha 2005, (Člověk a oikonomia), (Občan). Hussey: Presokratici, Praha 1997, (Věk sofistů). Hlavní body: Přechod od jednoho pohledu na svět (mýtus) k jinému (logos tj. vědecký, zkoumavý postoj ke světu). Vernantova interpretace / Politická funkce mýtu. Logos/Filosofie/racionalita. První filozofové hledají princip uspořádanosti současného světa / První filosofické koncepce Míléťanů odkrývají princip stále působící a nahlédnutelný člověkem, popř. vystavený k posouzení i ostatním filosofie se vyznačuje kritickým a zkoumavým přístupem, spolu s požadavkem přesné artikulace a pojmového zachycení skutečnosti. První presokratici: Anaximandros: hledá princip, na jehož základě prvotně zdánlivě zcela nesmiřitelné protiklady vytvářejí jednotný proces přírodního dění. 3

4 Také Anaximénes hledá jednoduchý, člověkem nahlédnutelný princip a objevuje ho ve vzduchu jako jednotícím principu světa, který všechno dění, proměny ve světě prostupuje a zároveň oživuje. Z presokratiků zaujímá význačné postavení Hérakleitos. Oproti H. stojí v mnohém Parmenidés. 4

5 Téma č. 3 Sofisté / Sókratés Četba: Primární literatura Lachés. Sekundární literatura: Martin: Úvod do všeobecné metafyziky, Praha 1996, Graeser, Řecká filosofie klasického období, Praha 2000, Rozšiřující literatura Hussey: Presokratici, Praha 1997, (Věk sofistů). Patočka: Sókratés. Přednášky z antické filosofie, Praha Graeser: Řecká filosofie klasického období, Praha 2000, (Sofistika), (Sókratés). Bleicken: Athénská demokracie, Praha 2002, (Základy demokratické myšlenky). Hlavní body: Sofisté / Obrat k člověku Sókratés: Sókratés je tradičně chápán jako ten, kdo překonal sofistiku, její relativismus, skeptičnost a pragmatismus, a to především v etické rovině. Na druhé straně však Sókratés do jisté míry ze sofistiky vyrůstá a to nejenom formálně, tj. důkladnou znalostí forem a způsobů argumentace, ale také svým jednoznačným a výlučným důrazem na člověka. Sókratés život, dialogy. Lachés popis. Sókratovy rozhovory odkrývají obecné jako téma vědy. Podmínka logického zdůvodnění a vymezení tohoto obecného pojmu. Etický rozměr filosofie / Sókratés jako léčitel duší. Sókratova etika vychází z úzké souvislosti mezi věděním a jednáním / správné jednání je závazné kdykoli a za všech okolností. 5

6 Téma č. 4 Platón Četba: Primární literatura Ústava VII, 514a 517c. Sekundární literatura Graeser, Řecká filosofie klasického období, Praha 2000, Rozšiřující literatura Ricken, Antická filosofie, Olomouc 1999, Patočka, Platón: přednášky z antické filosofie, Praha Hare Barnes Chadwick, Zakladatelé myšlení: Platón, Aristoteles, Augustinus, Praha Hlavní body: Problémy s interpretací / Literární forma, kterou Platón pro své filosofické účely vytvořil, odpovídá jeho přesvědčení, že filosofické zkoumání je především hledáním. Ideje. Ideje jsou Platónovou odpovědí na sókratovskou otázku po obecném, resp. po tom co je společné mnoha jednotlivým případům / všechny věci ve světě jsou pouze smyslově vnímatelnými případy smysly nepostižitelných idejí. Ideje jsou podstatné z epistemologického hlediska a z ontologického hlediska. Fyzický svět je svět pouhého jevu, je to svět obrazů, stínů pravých jsoucen idejí. Skutečně a v plném slova smyslu tak existuje pouze svět idejí jako svět vzorů a příčin toho, co v oslabeném stavu vidíme ve fyzickém světě. Co z toho vyplývá pro filosofii? Filosof se musí obracet ke světu idejí. Tento svět idejí je však přístupný pouze rozumem. Podobenství o jeskyni. Etika. Platón Sókratovskou etiku doplňuje o nové aspekty / V prvé řadě se jedná o Platónovu antropologii / Zdatnost duše případě spočívá ve správné uměřenosti jednotlivých složek, resp. v jejich harmonii, přičemž vedení přejímá rozum. V této souvislosti se poté Platón zamýšlí nad správnou výchovou. Platón z filosofického či etického hlediska nepopírá obecnou možnost pro každého dospět k harmonii, avšak z hlediska analýzy reality lidské přirozenosti, tj. z hlediska antropologie, 6

7 dospívá k přesvědčení, že ne všichni lidé mají dostatečné nadání, vytrvalost či intelektuální schopnosti projít úspěšně podobnou cestou výchovy. Politická filosofie. Z hlediska filosofova se ostatní lidé jeví být morálně špatnými a mravy tohoto světa v úpadku. Je možné si představit takovou ústavu (tj. uspořádání obce), v němž by bylo dosaženo nejvyšší zde na zemi realizovatelné možné míry spravedlnosti, štěstí, ctnosti, v tom pojetí, jak ho vidí filosofie? Jak si tedy tuto ideální (spravedlivou) obec představit? Obec je u Platóna představována v analogii ke spravedlivému jedinci: Spravedlivá je ta obec, kde každá její složka ( třída občanů) koná své, tj. to, k čemu je v důsledku svého nadání či přirozenosti nejvhodnější. Harmonie však v rámci Platónovy filosofie není nijak jinak představitelná než jako vyvážené a organické propojení všech občanů pod vládou rozumu filosofů. 7

8 Téma č. 5 Aristotelés Četba: Primární literatura Etika Nikomachova, Kniha První (Kap. 1 3). Politika, Kniha první (Kap.: 1 7), Kniha třetí. Sekundární literatura Mulgan: Aristotelova politická teorie, Praha 1998, 9 20 (Lidské dobro a politická věda), (Polis). Rozšiřující literatura Graeser: Řecká filosofie klasického období, Praha 2000, (Aristotelés). Patočka: Aristotelés, Praha Hare Barnes Chadwick, Zakladatelé myšlení: Platón, Aristoteles, Augustinus, Praha Hlavní body: Obory zájmu Aristotela. Dochovanost. Metoda: Jeho metodický přístup zahrnuje tři kroky: 1) předvedení dosavadních pojetí, 2) kritika starších pojetí, 3) vlastní řešení (viz Met. I). Analýza jazyka a skutečnosti. Deset kategorií, kterými v řeči vyjadřujeme vztahy ve světě: substance, kvalita, kvantita, čas, místo, poloha, vztah, činnost, trpnost, vlastnění. Na této klasifikaci struktur jazyka zakládá Aristotelés logiku jako vědu / Sylogismus. Návaznost na praxi sókratovského dialogu a platónského dialektického určení filosofie. Struktura jazyka reprezentuje strukturu světa. SUBSTANCE : AKCIDENT = LÁTKA : FORMA = POTENCE : AKT /Met. VII IX/ Příčiny: Aristotelés rozlišuje čtyři druhy příčin: látkovou, formální, účinnou (z čeho pochází první počátek změny nebo klidu) a účelovou (k čemu něco směřuje). Fyzika. Aristotelovo chápání přírody vytváří obecně přijímaný obraz světa, který je dominantní až do nástupu novověku. 8

9 1) Na rozdíl od novověkého (a moderního) obrazu světa, je Aristotelův svět světem kvalit a účelů. 2) Podobně odmítá novověká věda Aristotelovy čtyři příčiny. 3) A nakonec se novověká přírodověda rozloučila i s dalším konstitutivním prvkem Aristotelovy fyziky, tj. s analýzou neživé přírody / Pohyb v neživé přírodě tak vysvětluje Aristotelés zcela jinak než novověká věda / Svět je světem kvalit a účelů. Naproti tomu novověká věda vidí za padajícím kamenem pouze působení určité fyzikální síly, kterou je možné přesně změřit a stanovit pro její působení matematický vzorec. Teleologické vidění světa: všechno dění je určováno cílem, směřuje k cíli / telos (to platí pro přírodní procesy i pro lidské jednání). Etika Každá lidská činnost směřuje podle Aristotela k nějakému naplnění toto naplnění je dobrem musí existovat nejvyšší a dále nepodmíněný cíl všeho lidského konání blaženost, eudaimoniá / dobrý život. Naplnění specifického lidského úkolu. Být člověkem znamená mít rozum a myslet (srv. Platón). Etická zdatnost se vymezuje především jakousi rozumnou uměřeností, tíhnutím ke středu mezi dvěma krajnostmi nadbytkem a nedostatkem. Politika. Člověk je bytost přirozeně společenská, podobně polis je přirozeným společenským útvarem to Ar. dokládá jejím přirozeným vývojem ze společenství typu: domácnost a ves (Pol. I) (x sofistické rozlišování mezi nomos a fysis). Prostor polis je prostorem pro realizaci lidského dobra / existence polis je předpokladem plnohodnotného / naplněného života, tj. života dobrého, blaženého. Klasifikace ústav (Pol. III). 9

10 Téma č. 6 Středověká filosofie Četba: Primární literatura Augustin: Vyznání (Praha 1992), Hlava IX ( ), Hlava XII ( ). Sekundární literatura Armstrong, Filosofie pozdní antiky (Praha 2002), (Augustin, životopisný úvod: křesťanství a filozofie), (Augustin: člověk v dějinách a ve společnosti). Sousedík, Jsoucno a bytí. Úvod do četby sv. Tomáše Akvinského, Praha 1992, Rozšiřující literatura Hare Barnes Chadwick, Zakladatelé myšlení: Platón, Aristoteles, Augustinus, Praha Anthony Kenny, Tomáš Akvinský, Praha Hlavní body: Charakteristika středověké filosofie: theocentričnost. Patristika (pater otec, tj. patristé = církevní otcové : autority pro pozdější křesťanské myšlení) od 2 st. do 5. st. V rámci patristiky podstatné především vyrovnávání se s řeckou tradicí / apologeti. Augustin (* 354 Thagasta v Numidii 430 Hippon). Intelektuální vývoj / křesťanská konverze (386 v Miláně). Propojení platonismu s křesťanskou zvěstí / výsledkem tohoto procesu propojení obou tradic řecko křesťanské (židovské) kořeny Evropy. Zcela nové pojetí, resp. zhodnocení víry podstatný rozdíl oproti starověku / věř, abys rozuměl. Pojetí času. Dějinnost Boží obec. Scholastika (schólé škola, tj. školní nauka ). Raná scholastika 5. až 12. století / Boethius ( ), Jan Scotus Eriugena ( ), Anselm z Canterbury ( ) (ontologický důkaz), Petr Abelard ( ). Vrcholná scholastika / šíření překladů zejména ve 12.století / Významným prostředníkem pro šíření překladů byla ovšem filosofie arabská. 10

11 Úloha arabské filosofie / Averroes ( ) Ibn Rošd. Recepce Aristotela. Institucionalizace filosofické praxe. Vznik universit / Nejstarší, a nadlouho největší, universita vzniká v Paříži kolem r Tomáš Akvinský ( ). Tomášův zájem se soustřeďuje zejména na syntézu křesťanství s aristotelismem. Od Aristotela Akvinský přejímá jeho koncepci látky a formy, obecněji potence a aktu, kterou dále rozvíjí ve své koncepci esence a bytí. Na Platóna navazuje svou koncepcí participace. Akvinský jako autorita. Akvinský byl kanonizován roku 1323, později byl prohlášen za církevní autoritu. Návrat tomismu zaznamenalo 16. st. (druhá scholastika) a 19. st., kdy byl Akvinský uznán za oficiálního theologa a ve 20. st. za oficiálního církevního filosofa. Středověký (aristotelský) obraz světa. Obtíže aristotelské dynamiky, impetus. Revoluční obrat, který do vnímání světa přinesly heliocentrické teorie (v antice viz pythagorejec Aristarchos). Mikuláš Koperník ( ) nalézá nesrovnalosti v ptolemaiovském systému a nahrazuje jej svou verzí heliocentrismu. Giordano Bruno ( ) je zastáncem heliocentrismu, ale modifikuje Koperníkovu teorii: Slunce je středem naší sluneční soustavy, ale nikoli středem vesmíru ten není ohraničen sférou stálic, ale je nekonečný. Johannes Kepler ( ) pokračuje v určování oběžných drah planet. Formulací zákonů o pohybu planet dal základ novověké astronomii, která se stala vzorem novověké vědy. Galileo Galilei ( ) se na rozdíl od svých předchůdců více zabývá pozorováním a experimentem a na těchto základech vyvrací řadu aspektů aristotelské fyziky. Popírá (na základě pozorování teleskopem), že nebeská tělesa jsou kvalitativně odlišná od pozemské oblasti přispívá tím k novému náhledu homogenity universa. Rozbití středověkého obrazu světa: 11

12 zrušení výlučného postavení Země nekonečnost universa homogenita universa 12

13 Téma č. 7 Descartes Četba: Primární literatura Sekundární literatura Doporučená literatura Úvahy / meditace o první filosofii. Röd, Novověka filosofie I (Praha 2001), 9 18 (Charakter filosofie 17. století), (René Descartes). Sobotka/Znoj/Moural, Dějiny novověké filosofie od Descarta po Hegela, Praha Tři hlavní rysy novověké filosofie (a novověku vůbec), začínající Descartesem: 1) objev subjektu; 2) moderní (přírodo)vědné poznání jako primární přístup k poznání světa; 3) a pro filosofii obecně: problematika poznání vůbec. Centrální otázka: problém (vědeckého) poznání. Půdou, na které musí být otázka pravdy či omylu postavena, základem podobné vědy je vědomí. Otázka poznání je také hlavním tématem Descartových Meditací hledá se jisté, nezpochybnitelné východisko poznání, tj. onen evidentní, již dále nezpochybnitelný základ racionální výstavby vědy. Metoda. Několikastupňové zpochybnění dosavadního poznání světa / nalezení jistoty vlastní existence právě ve výkonu té nejradikálnější skepse argument zlého démona samotný vede k nalezení oné jedné nezpochybnitelné věci: COGITO-SUM, EGO SUM, EGO EXISTO. Zkoumání COGITA. Důkaz Boží existence. Proti subjektu stojí objekt. Dualita RES COGITANS a RES EXTENSA. 13

14 Téma č. 8 John Locke a Thomas Hobbes Četba: Primární literatura Doporučená literatura Locke, Druhé pojednání o vládě, Praha 1992, (kap. I. XI). Hobbes, O občanu, in: Výbor z díla, Praha 1988, Röd, Novověka filosofie I (Praha 2001), (Thomas Hobbes). Röd, Novověka filosofie II (Praha 2004), kap. John Locke. Sobotka/Znoj/Moural, Dějiny novověké filosofie od Descarta po Hegela, Praha Politická filosofie Thomase Hobbese. Vlivy biografické ( ). Vliv karteziánský, resp. novověku: Konstituujícím elementem je člověk jako autonomní subjekt. Rozhodujícím pro Hobbesovu politickou filosofii je jeho antropologie (podobně i u ostatních: Locke, ale i Rousseau...). Přirozený (tj. předspolečenský) stav je válkou všech proti všem: člověk člověku vlkem. Vzniká první přirozený zákon. Dalším krokem je ustanovení takové společnosti, která by lidi chránila před před nimi samými. Dle Hobbese se to děje smlouvou (jejíž nutnost je opět diktována rozumem) mezi lidmi o přenesení všech svých individuálních a dosud potencionálně neomezených práv na suverénní moc, která bude schopna zajistit všeobecný mír. Vzniká tak stát jako neomezený suverén. Stát. Státní moc musí být neomezená, nesvázaná žádnými omezeními a hranicemi. Hodnocení Hobbese: Teoretik absolutního státu nebo prvky liberálního malého ochraňovacího státu? John Locke politická filosofie. Shody a rozdíly s Hobbesovou koncepcí / Výchozí rozdíl pak spočívá v analýze lidské přirozenosti / L. přichází především s koncepcí přirozených práv člověka. 14

15 Počátek státu je u L. založen již v přirozeném stavu: i v něm má každý jedinec právo 1) chránit svůj život, svoji svobodu a svů majetek jako svá přirozená práva a bránit se proti ohrožení; 2) trestat ostatní lidi, kteří jeho přirozená práva ohrožují. Stát pouze jako liberální noční hlídač přirozených práv lidí jako racionálních a tím pádem přirozeně rovnoprávných bytostí. Tím jsou stanoveny obecně i hranice státní moci. Locke jako první teoretik rozdělení státní moci. Locke jako jeden z prvních novověkých politických filosofů přichází s koncepcí pluralistické politiky. Podstatná je také ta skutečnost, že vlastní hranicí legitimity státní moci představují přirozená práva člověka, která jsou mu jako specifické bytosti vlastní od narození. 15

16 Téma č. 9 Jean Jacques Rousseau Četba: Primární literatura Rousseau, Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi. Kritické období (Rozpravy). X Pokus o pozitivní pojetí člověka ve společnosti (Společenská smlouva): Antropologie: v mnohém nová tři základní rysy člověka: 1) vědomí vlastní svobody; 2) sebeláska; 3) schopnost zdokonalování. Přirozený stav: ideální stav je stavem úplné nezávislosti, resp. stav, kdy mají lidé pouze velice volné vzájemné vztahy. Pro R. je (sociální) nerovnost způsobená nerovností v množství majetku tím podstatným / R. jako inspirátor socialismu. R. tak přichází se svojí teorií pravého státu, který by měl vrátit člověku jeho svobodu, autentickou existenci a zajistit rovnost mezi lidmi, Společenská smlouva. Problém: možnost existence svobody a rovnosti ve společnosti. R. koncepce vychází tedy z představy homogenity, sjednocení státu a občanů. Závěry / Locke X Rousseau / Kritika / spor o interpretaci R. 16

17 Téma č Immanuel Kant Četba: Primární literatura Kant, Odpověď na otázku: Co je to osvícenství? Sekundární literatura Störig, Malé dějiny filozofie, Praha 1991, (Immanuel Kant). Doporučená literatura Patočka, Doslov ke Kantově kritice praktického rozumu, in: Kant, Kritika praktického rozumu, Praha 1996, Sobotka/Znoj/Moural, Dějiny novověké filosofie od Descarta po Hegela, Praha Noetika Kopernikánský obrat : Předmět, či nějaký vztah mezi předměty (kauzalita) nejsou (1) něčím pasivně přijatým (to chtěl empirismu) na věcech samotných, ani ale nejsou (2) odhalením základní struktury světa pomocí čistého rozumu (racionalismus), ale jsou výsledkem složitého procesu v němž je subjekt poznání jak pasivní, tak i aktivní složkou. Obecné struktury, které tvoří předivo našeho poznání světa, jsou struktury, které vznikají v určitém procesu a nikoli vlastnostmi světa věcí o sobě. Co z toho plyne: Vzájemná odkázanost pasivní a aktivní složky poznání navzájem: a) z pouhých smyslově daných impresí bychom nebyli schopni o světě nic vypovídat, ani o něm uvažovat byly by slepé (kritika empirismu); b) Zároveň ale kategorie by bez svého obsahu, bez naplnění smyslovým názorem zůstávaly pouhými formami, které by nedokázaly založit žádné pozitivní poznání světa zůstaly by prázdné (kritika racionalismu). Hranice poznání jsou stanoveny hranicemi možné zkušenosti za zkušeností není pro náš jako konečné bytosti poznání možné. Nároky metafyziky? / Kant jako všeničitel ( Alleszermahler ). Ideje Boha, duše, totality světa však mají i v analýze poznání své místo slouží jako regulativní ideje. Etika. Cílem Kantovy etiky je ukázat, že člověk sice může být předmětem vědeckého zkoumání, pokud je nahlížen jako jev podobně jako jakákoli jiná věc v přírodě že se ale zároveň jako osoba pozvedá nad tento svět věcí, jevů. 17

18 Kant nachází zákon, jenž nám předepisuje co máme dělat, v rozumu samém. První formulace KI: Jednej jen podle té maximy, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem. Člověk jako obyvatel dvou světů člověk jednak poznávající bytost jako taková odkázána na přírodní zákonitost. Člověk ale také morální osoba bytost, která má svobodnou vůli, jíž překračuje svět přírodní zákonitosti, díky svobodné vůli se vyvazuje z nekonečného řetězce příčin a následků a je schopen začít něco zcela nového, sám u sebe. Druhá/obsahová formulace K.I.: Jednej tak, abys lidství ve své osobě, stejně tak jako v osobě každého jiného, používal vždy jako účel a nikdy jako prostředek. Politická filosofie u Kanta úzce souvisí s jeho etikou. Interpretace Co je osvícenství : Dva motivy: používat svůj vlastní rozum / Soukromý a veřejný rozum: úzká souvislost veřejnosti, lidské plurality s možností mravního pokroku; úzká souvislost mezi politikou a morálkou, protože u Kanta je PUBLIKUM v podstatě ekvivalentem politické veřejnosti, POLIS. V Co je osvícenství však veřejnosti bez přímého politického vlivu. Úkolem této veřejnosti není vytvářet obecně platné zákony, ale spíše pouze být prostředím, v němž dochází k reformě smýšlení, k výchově, k osvícení lidstva. Od vnější svobody vede cesta k vnitřní. Závěry: 1) Politika u Kanta nikoli jako souhrn pravidel vhodných k dosažení nějakého účelu, ale politika jako oblast veřejného, svobodného a tím pádem i mravního jednání. 2) Problematika vztahu veřejného x soukromého rozumu / občan x měšťan / instrumentalizace veřejnosti? (konzum, masmédia ). Téma č. 12 Závěrečné shrnutí Závěrečné shrnutí a zhodnocení kurzu (feedback). 18

19 ZÁKLADNÍ LITERATURA Ivo Tretera, Nástin dějin evropského myšlení. Od Thaléta k Rousseauovi, Praha-Litomyšl informace u jednotlivých témat přednášek ROZŠIŘUJÍCÍ LITERATURA Patočka: Nejstarší řecká filosofie, Praha 1996 Vernant: Počátky řeckého myšlení, Praha 1993, 7-55 Vernant (ed): Řecký člověk a jeho svět, Praha 2005, (Člověk a oikonomia), (Občan) Hussey: Presokratici, Praha 1997, (Věk sofistů) Patočka: Sókratés. Přednášky z antické filosofie, Praha 1990 Graeser: Řecká filosofie klasického období, Praha 2000, (Sofistika), (Sókratés) [ Bleicken: Athénská demokracie, Praha 2002, (Základy demokratické myšlenky) Ricken, Antická filosofie, Olomouc 1999, Patočka, Platón: přednášky z antické filosofie, Praha 1992 Hare Barnes Chadwick, Zakladatelé myšlení: Platón, Aristoteles, Augustinus, Praha 1994 Graeser: Řecká filosofie klasického období, Praha 2000, (Aristotelés) Patočka: Aristotelés, Praha 1994 Hare Barnes Chadwick, Zakladatelé myšlení: Platón, Aristoteles, Augustinus, Praha 1994 [4,5] Hare Barnes Chadwick, Zakladatelé myšlení: Platón, Aristoteles, Augustinus, Praha 1994 Anthony Kenny, Tomáš Akvinský, Praha 1993 Sobotka/Znoj/Moural, Dějiny novověké filosofie od Descarta po Hegela, Praha 1993 Röd, Novověka filosofie I (Praha 2001), (Thomas Hobbes) Röd, Novověka filosofie II (Praha 2004), kap. John Locke Patočka, Doslov ke Kantově kritice praktického rozumu, in: Kant, Kritika praktického rozumu, Praha 1996, Sobotka/Znoj/Moural, Dějiny novověké filosofie od Descarta po Hegela, Praha informace u jednotlivých témat přednášek 19