V Brně dne 21. května 2018 Vyřizuje: sp.zn. A 2266 Mgr. Miroslav Šianský, advokát v substituci

Transkript

1 V Brně dne 21. května 2018 Vyřizuje: sp.zn. A 2266 Mgr. Miroslav Šianský, advokát v substituci Ministerstvo vnitra cestou Krajského úřadu Kraje Vysočina Žižkova Jihlava ke sp.zn. OOSČ 467/2013 OOSC/39 Věc: Statutární město Jihlava c/a Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko, sporné řízení správní na určení vlastnictví a uložení povinnosti vydat věc a dokumentaci, usnesení o odložení věci ze dne č.j. KUJI 35047/2018, sp.zn. OOSČ 467/2013 OOSC/39, - odvolání navrhovatele Trojmo Bez příloh I. Podáním ze dne uplatnilo Statutární město Jihlava jako navrhovatel návrh na určení ve správním řízení sporném jeho vlastnictví a uložení Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko povinnosti vydat specifikované věci a jejich majetkovou a provozní evidenci. Krajský úřad Kraje Vysočina vydal dne 18. září 2013 rozhodnutí č.j. KUJI 63081/2013, sp.zn. OOSČ 467/2013 OOSC/22, jímž návrhu vyhověl v části určení vlastnictví a uložení povinnosti Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko vydat navrhovateli specifikované věci a jejich majetkovou a provozní evidenci. Odpůrce k pravomocnému a vykonatelnému rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 18. září 2013 č.j. KUJI 63081/2013, sp.zn. OOSČ 467/2013 OOSC/22, navrhovateli věci a jejich majetkovou a provozní evidenci skutečně vydal. Ministerstvo vnitra jako nadřízený správní úřad po provedení přezkumného řízení vydalo rozhodnutí ze dne 20. srpna 2014 č.j. MV /ODK-2013, jímž výrok č. I., výrok č. II. a výrok č. III. rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 18. září 2013 č.j. KUJI

2 63081/2013, sp.zn. OOSČ 467/2013 OOSC/22, ve smyslu ust. 97 odst. 3 správního řádu zrušilo pro nicotnost a věc vrátilo Krajskému úřadu Kraje Vysočina k projednání. Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 20. srpna 2014 č.j. MV /ODK-2013 podal včasný rozklad jak vedlejší účastník (obchodní společnost VODÁRENSKÁ AKCIOVÁ SPOLEČNOST, a.s.), tak odpůrce. O podaném rozkladu rozhodl ministr vnitra svým rozhodnutím ze dne 17. prosince 2014 č.j. MV /VS-2014 tak, že rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 20. srpna 2014 č.j. MV /ODK-2013 zrušil a věc vrátil Ministerstvu vnitra k novému projednání. Ministerstvo vnitra následně vydalo nové rozhodnutí ze dne 16. ledna 2015 č.j. MV /ODK-2013, jímž výrok č. I., výrok č. II. a výrok č. III. rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 18. září 2013 č.j. KUJI 63081/2013, sp.zn. OOSČ 467/2013 OOSC/22, ve smyslu ust. 97 odst. 3 správního řádu z důvodu nicotnosti zrušilo a věc vrátilo Krajskému úřadu Kraje Vysočina k projednání. Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. ledna 2015 č.j. MV /ODK-2013 podal navrhovatel rozklad, který ministr vnitra rozhodnutím ze dne 17. srpna 2015 č.j. MV /VS-2014 zamítl. Dlužno míti trvale na paměti, že důvod nicotnosti rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 18. září 2013 č.j. KUJI 63081/2013, sp.zn. OOSČ 467/2013 OOSC/22, shledalo Ministerstvo vnitra a ministr vnitra ve svých rozhodnutích v posledním řadu výhradně v tom, že Krajský úřad nebyl příslušný v přezkoumávané věci vůbec rozhodovat, když veřejnoprávní smlouva ve smyslu ust. 159 odst. 1 správního řádu může obsahovat prvky soukromoprávní i veřejnoprávní, přičemž příslušnost správních úřadů dle ust. 169 správního řádu náleží jen ve vztahu k té části veřejnoprávní smlouvy, která vykazuje veřejnoprávní prvky. K rozhodování sporů z té části smlouvy, která obsahuje soukromoprávní prvky, jsou příslušné soudy v rámci civilní větve soudnictví dle ust. 7 odst. 1 OSŘ. Pokud by tedy měl být Krajský úřad Kraje Vysočina vázán právním názorem nadřízeného správního úřadu (ust. 97 odst. 3 s.ř.), pak by se jednalo o tento právní názor, a nikoliv o právní názor vyslovený v rozhodnutí, které bylo následně zrušeno (rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne , č.j. MV /ODK-2013). Jak uvedeno níže, tento právní názor Ministerstva vnitra a ministra vnitra byl pravomocně shledán nesprávným, a proto není právního ani jiného legitimního důvodu, aby jím byl Krajský úřad Kraje Vysočina vázán. Deklaruje-li Krajský úřad Kraje Vysočina v odůvodnění napadeného rozhodnutí svou vázanost nějakým právním názorem Ministerstva vnitra, pak je výběr tohoto vázacího právního názoru účelový a svévolný, a také nesprávný pro nezákonnost takového právního názoru. Již sám tento postup prvostupňového správního úřadu zatěžuje napadené rozhodnutí vadou, která ho činí nepřezkoumatelným, nesprávným a nezákonným

3 II. Po písemném upozornění navrhovatele Krajský úřad Kraje Vysočina vydal dne , tedy po 32 měsících (!!) od posledního rozhodnutí ve věci (rozhodnutí ministra vnitra ze dne 17. srpna 2015 č.j. MV /VS-2014), usnesení č.j. KUJI 35047/2018, sp.zn. OOSČ 467/2013 OOSC/39, jímž návrh navrhovatele ze dne na základě ust. 43 odst. 1 písm. b) s.ř. odložil s odůvodněním, že k vyřízení tohoto podání není věcně příslušný žádný správní orgán. Usnesení Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne č.j. KUJI 35047/2018, sp.zn. OOSČ 467/2013 OOSC/39, bylo navrhovateli doručeno dne III. Statutární město Jihlava (dále též navrhovatel nebo odvolatel ) uplatňuje tímto v zákonné lhůtě o d v o l á n í proti usnesení Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne č.j. KUJI 35047/2018, sp.zn. OOSČ 467/2013 OOSC/39 (dále též napadené rozhodnutí ). Odvolatel napadá tímto odvoláním celé napadené rozhodnutí. Statutární město Jihlava IV. o d ů v o d ň u j e odvolání proti usnesení Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne č.j. KUJI 35047/2018, sp.zn. OOSČ 467/2013 OOSC/39, jeho nesprávností a nezákonností, a také vadou řízení, která mohla a také měla vliv na nesoulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy. V. Krajský úřad Kraje Vysočina odůvodnil svůj závěr, že k vyřízení podání není věcně příslušný ani on, ani žádný správní orgán, následujícím způsobem: SMJ však ve svém podání požaduje vydání konstitutivního rozhodnutí, kterým by krajský úřad ex nunc nově určil vlastnické právo k vodovodům a kanalizacím, které jsou v podání specifikovány. V rozhodnutí ze dne , č.j.: MV /ODK-2013 vyslovilo Ministerstvo vnitra následující právní názor, kterým je krajský úřad vázán: Ministerstvo vnitra k uvedenému konstatuje, že konstitutivní rozhodnutí nedeklaruje již existující práva a povinnosti, ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti. Zásah do hmotného (vlastnického) práva účastníků přitom musí být založen zvláštním ustanovením zákona. Tam, kde veřejný zájem na takovém

4 zásahu do hmotného práva není, je třeba vystačit s rozhodnutím deklaratorním, tedy s rozhodnutím znějícím na plnění povinnosti vyplývající z relativního vztahu mezi účastníky. V situaci, kdy Krajský úřad opřel své rozhodnutí o konstitutivním určení vlastnického práva pouze o stanovy odpůrce (ze kterých nadto ani možnost vydat konstitutivní rozhodnutí nevyplývá), aniž by byl k takovému zásahu do hmotného práva zmocněn výslovným ustanovením zákona, tedy dospělo Ministerstvo vnitra k závěru, že rozhodnutí Krajského úřadu na tomto místě odporuje zákonu. V tomto případě lze dále konstatovat, že ani stanovy odpůrce neumožňují Krajskému úřadu v předmětném případě rozhodnout konstitutivně, když nezakládají pravidlo, že vystoupením příslušné obce z odpůrce přechází vlastnické právo zpět na obec, jež majetek do odpůrce vložila, nýbrž předpokládají uzavření smluv o majetkovém vypořádání.. Dále Ministerstvo vnitra v závěru citovaného rozhodnutí shrnulo, že správnímu orgánu rozhodujícímu spor plynoucí z veřejnoprávní smlouvy přísluší vydat konstitutivní rozhodnutí pouze za situace, kdy mu tato možnost vyplývá přímo ze zákona a podpůrně z veřejnoprávní smlouvy a/nebo její součásti, přičemž pravomoc vydat v přezkoumávaném případě Krajskému úřadu nesvědčila. Uvedené rozhodnutí bylo sice na základě podaných rozkladů zrušeno, avšak z jiných důvodů; krajský úřad tak považuje výše citovaný právní názor za stále platný a cítí se jím být vázán. Jedná se o úplné odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť za touto pasáží následuje závěr Krajského úřadu Kraje Vysočina, podle kterého Z tohoto důvodu nezbylo krajskému úřadu než podání SMJ ze dne odložit z důvodu vlastní věcné nepříslušnosti, neboť zde SMJ požaduje vydání konstitutivního rozhodnutí, resp. další požadavky uplatněné v předmětném podání mají k tomuto požadavku na vydání konstitutivního rozhodnutí akcesorickou povahu, přičemž krajskému úřadu pravomoc požadované konstitutivní rozhodnutí vydat nevyplývá ze zákona ani z veřejnoprávní smlouvy, o kterou SMJ svůj požadavek opírá. VI. Odvolatel vytýká napadenému rozhodnutí to, že je založeno na nesprávném právním posouzení věci. Krajský úřad Kraje Vysočina prostě a bez dalšího opakuje svévolnou fabulaci Ministerstva vnitra, vyslovenou ve zrušeném rozhodnutí, o konstitutivních a deklaratorních rozhodnutích, o veřejném zájmu na zásahu do hmotného práva. Platná právní úprava, a to ust. 141 odst. 1 s.ř., řiká, že správní orgán (úřad) ve sporném řízení řeší (tj. vede řízení a rozhoduje) spory z veřejnoprávních smluv. (1) Pokud prvostupňový správní úřad toto zákonné ustanovení interpretuje (slepě za Ministerstvem vnitra) tak, že pro řešení sporu z veřejnoprávní smlouvy má právní relevanci to, zda je veřejný zájem na konstitutivním zásahu do hmotného práva, a že v případě, kdy takového

5 veřejného zájmu není, je třeba vystačit s rozhodnutím deklaratorním, pak se dopouští nesprávné interpretace a aplikace cit. právní úpravy. Cit. zákonná úprava nic takového neobsahuje, a úvaha prvostupňového správního úřadu (a tedy i Ministerstva vnitra) vnáší do platné právní úpravy něco, co tam není, a tím zužuje její dopad. Úprava sporného řízení v s.ř., jakkoliv je sporá, zcela jednoznačně stojí na uznání kontradiktornosti sporného řízení a s tím související zásady, že navrhovatel je dominus litis, a to zcela ve všech ohledech, kromě jediného (podmínkou schválení smíru ve sporném řízení je to, aby neodporoval veřejnému zájmu). Cit. nesprávným právním posouzením věci se tak prvostupňový správní úřad dopustil jemu nepříslušné a tedy nepřípustné normotvorby, a porušil svou povinnost podle ust. 2 odst. 1 s.ř., a v širším kontextu ústavní kautelu podle čl Listiny základních práv a svobod. (2) Pokud prvostupňový správní úřad ust. 141 odst. 1 s.ř. interpretuje (slepě za Ministerstvem vnitra) tak, že nebyl k takovému zásahu do hmotného práva (konstitutivnímu určení vlastnictví navrhovatele) zmocněn výslovným ustanovením zákona, pak se dopouští nesprávné interpretace a aplikace platné právní úpravy. Správní úřady nepotřebují k založení pravomoci vést sporné řízení a rozhodovat o konstitutivním určení vlastnictví zvláštní právní úpravu. Postačuje dikce ust. 141 odst. 1 s.ř., podle které správní orgán (úřad) ve sporném řízení řeší (vede řízení a rozhoduje) spory z veřejnoprávních smluv. (3) Krajský úřad Kraje Vysočina při opakování nesprávného právního názoru Ministerstva vnitra z roku 2014 zcela pominul, že tento názor byl již překonán, a to rozhodovací činností Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne č.j. 11 A 148/ , rozsudek Městského soudu v Praze ze dne č.j. 9 A 186/ , rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne č.j. 10 As 258/ , rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne č.j. 4 As 269/ ). Krajskému úřadu Kraje Vysočina je tato rozhodovací praxe správních soudů známa, neboť navrhovatel jej o ní pravidelně informoval. Napadené rozhodnutí je tedy poznamenáno nejen nesprávným právním posouzením věci, ale také tím, že prvostupňový správní úřad při jeho vydání ignoroval závazné právní názory správních soudů. (4) Krajskému úřadu pravomoc požadované konstitutivní rozhodnutí vydat vyplývá ze zákona, a ne že ne, jak nesprávně uzavřel Krajský úřad Kraje Vysočina. Vzhledem k tomu, že již několik staletí se právní normy se silou zákona nesepisují v prostředí evropské právní reality kazuisticky, žádné normy, která by upravovala, že Ve sporném řízení správní orgán řeší spory z veřejnoprávních smluv, nikoliv však mezi Statutárním městem Jihlava a Svazem vodovodů a kanalizací Jihlavsko, a pouze v případech, v nichž je vydáváno deklaratorní rozhodnutí, a i to vždy pouze v případech, kdy správní orgán svou volnou úvahou shledá, že takové řešení je ve veřejném zájmu,

6 není a býti nemůže. VII. Odvolatel vytýká napadenému rozhodnutí také to, že jeho výrok i odůvodnění jsou v rozporu s provedeným dokazováním, resp. s podklady, které jsou obsahem správního spisu. Krajský úřad Kraje Vysočina opakuje za Ministerstvem vnitra, že Krajský úřad opřel své rozhodnutí o konstitutivním určení vlastnického práva pouze o stanovy odpůrce (ze kterých nadto ani možnost vydat konstitutivní rozhodnutí nevyplývá). (1) Pokud prvostupňový správní úřad posoudil podklady napadeného rozhodnutí (slepě za Ministerstvem vnitra) tak, že ze stanov odpůrce nevyplývá možnost vydat konstitutivní rozhodnutí, jímž by bylo určeno vlastnictví navrhovatele ke specifikovaným věcem, pak z provedeného dokazování vyvodil nesprávné závěry. Čl stanov odpůrce výslovně upravuje, že vystoupí-li obec ze svazku, je svazek povinen obci vrátit vložený majetek. Stanovy odpůrce pak upravují tuto otázku na základě zákonné povinnosti podle ust. 50 odst. 2 písm. h) zákona č. 128/2000 Sb., podle které ve stanovách svazku obcí musí být uvedeny podmínky vystoupení obce ze svazku včetně vypořádání majetkového podílu. O tom, co se rozumí slovy majetkový podíl dostatečně narativně pojednal např. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne č.j. 11 A 148/ , a také Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne č.j. 10 As 213/ Ze stanov odpůrce tedy vyplývá možnost vydat konstitutivní rozhodnutí, jímž by bylo určeno vlastnictví navrhovatele ke specifikovaným věcem, a ne že ne, jak nesprávně uzavřel Krajský úřad Kraje Vysočina. Jako pozoruhodné odvolatel hodnotí to, že Krajský úřad Kraje Vysočina spolu s Ministerstvem vnitra tvrdí, že za této situace postačuje pro právní zájmy odvolatele, aby správní úřad vydal deklaratorní rozhodnutí, v němž uvede totéž, co je uvedeno ve stanovách odpůrce, a totiž že odpůrce je povinen vrátit navrhovateli jím vložený majetek. (2) Odvolatel v této souvislosti odkazuje také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne č.j. 10 As 213/ , v jehož odůvodnění jmenovaný soud vyslovil právní závěr, podle kterého NSS k tomu dále uvádí, že rozhodnutí příslušného orgánu ze sporu z veřejnoprávní smlouvy je, za splnění dalších zákonem stanovených podmínek, rozhodnutím přezkoumatelným podle 65 s. ř. s. ve správním soudnictví (viz např. rozsudek NSS ze dne , čj. 9 Afs 38/ , Sb. NSS 2984/2014, k tomu srov. také rozsudek NSS ze dne , čj. 2 Afs 75/ ). Pravomoc soudu v občanském soudním řízení je založena až tehdy, kdy správní orgán rozhodne věcně o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů (viz usnesení zvláštního senátu ze dne , čj. Konf 22/2006-8) (zvýraznil odvolatel).

7 Tento závěr se přímo aplikuje i na tuto věc, neboť i v této věci jde o spor z veřejnoprávní smlouvy, a to snad nezpochybňuje ani Krajský úřad Kraje Vysočina ani Ministerstvo vnitra. (3) Odvolatel si dovoluje Krajskému úřadu Kraje Vysočina i Ministerstvu vnitra připomenout, že se svým návrhem ze dne domáhal nikoliv ubezpečení správního úřadu, že slova stanov odpůrce je svazek povinen obci vrátit vložený majetek skutečně znamenají, že je svazek povinen obci vrátit vložený majetek, ale že se domáhal svého majetku jako takového. Současně odvolatel Krajskému úřadu Kraje Vysočina i Ministerstvu vnitra připomíná, že sporem z veřejnoprávní smlouvy se podle téměř explicitní dikce s.ř. rozumí nesplněný závazek z veřejnoprávní smlouvy (viz ust. 169 s.ř. včetně jeho rubriky). Zákon (ani správní řád ani zákon č. 128/2000 Sb.) neobsahují žádné omezení, které by vedlo k tomu, že správní úřady, které rozhodují spor z veřejnoprávní smlouvy, nerozhodují takový spor z veřejnoprávní smlouvy, který se týká vlastnictví k věci a určení tohoto vlastnictví. Výše uvedené odvolatel uvádí s tím, že ze žádného soukromoprávního ani veřejnoprávního ujednání jako individuálního právního jednání nemůže vyplynout možnost vydat deklaratorní nebo konstitutivní rozhodnutí, a stejně tak ze žádného soukromoprávního ani veřejnoprávního ujednání jako individuálního právního jednání nemůže vyplynout, zda případný spor bude spadat do věcné působnosti správních úřadů nebo do pravomoci soudů. Věcná působnost správních úřadů a pravomoc soudů je založena zákonem, a odvíjí se od obsahu vztahů, skrz nichž vznikl spor. Přitom není podstatné, jaké je označení smlouvy, která obsahuje úpravu vztahů, o které vznikl spor, ale obsah a právní povaha těchto vztahů. Jak trefně uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 10 As 258/ ze dne , Pro veřejnoprávní smlouvu není významné její označení, ani to, kdo jsou její smluvní strany, nýbrž její obsah (je rozhodující materiální pojetí, o čemž svědčí i přechodné ustanovení 182 odst. 2 správního řádu) k tomuto závěru se přiklonil i zvláštní senát ve svém usnesení ze dne , čj. Konf 31/ Vždy platilo, že těmito smlouvami se zakládaly, měnily nebo rušily práva a povinnosti při výkonu působnosti v oblasti veřejné správy, avšak nikoli pouze na poli vrchnostenské veřejné správy, ale i pečovatelské veřejné správy blíže viz zmíněné usnesení zvláštního senátu. O sporech z veřejnoprávních smluv pak podle příslušných ustanovení s.ř. rozhodnutí správní úřady. Ostatní je již nadbytečnou, nesprávnou a normotvornou svévolnou tvůrčí činností správního úřadu prvního i druhého stupně. VIII. Pokud tedy za výše uvedeného skutkového stavu a při existující právní úpravě prvostupňový správní úřad uzavřel, že je nutné věc odložit z důvodu vlastní věcné nepříslušnosti, pak se tímto závěrem dopustil flagrantního denegatio iustitiae (jakkoliv je to ve třetím tisíciletí ve střední Evropě těžko uvěřitelné).

8 Není-li Krajský úřad Kraje Vysočina (a dokonce ani žádný jiný správní úřad) věcně příslušen k řešení předmětného sporu, který rozhodně nespadá do působnosti soudů, pak tímto postupem a napadeným rozhodnutím jako jeho materializací jmenovaný správní úřad odepírá navrhovateli možnost domáhat se svého práva (vlastnictví k předmětu sporu a jeho vydání). Odvolatel se v této souvislosti dovolává právních závěrů, které učinil Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 10 As 258/ ze dne , které jsou Ministerstvu vnitra známy, protože bylo účastníkem řízení, v němž byl vydán: Aby bylo možné vztáhnout právní závěry zvláštního senátu z tohoto usnesení na zakladatelskou smlouvu uzavřenou dle 20a zákona č. 367/1990 Sb. v návaznosti na 20f obč. zák., bylo by nutné dojít k závěru, že ujednání o stanovách Svazku a též usnesení valné hromady jsou součástí jiného smluvního vztahu, než vztahu založeného veřejnoprávní smlouvou o založení Svazku. Takový závěr ale nelze učinit (nepochybně se nejedná o dvě smlouvy) a stanovy byly dle 20g obč. zák. povinnou náležitostí smlouvy uzavřené dle 20f obč. zák. Podle 20h musely stanovy mj. obsahovat úpravu majetkových poměrů, vznik a zánik členství, práva a povinnosti členských obcí. Z uvedeného jasně plyne, že nároky plynoucí ze stanov, potažmo založené valnou hromadou svazku, jež má svůj původ ve stanovách, jsou neoddělitelné od smlouvy o dobrovolném svazku obcí a jako takové mají tyto nároky veřejnoprávní povahu. NSS k uvedené právní úpravě dodává, že i kdyby tato právní úprava o stanovách svazku obcí neexistovala, bylo by z povahy věci zřejmé, že smlouva o založení svazku obcí musí obsahovat i smluvní ujednání řešící jejich práva a povinnosti včetně majetkových vztahů pro případ vystoupení obce ze svazku. Z uvedených důvodů nejsou správné odkazy stěžovatele na zmíněné usnesení zvláštního senátu čj. Konf 13/ ani domněnka stěžovatele, že nároky ze stanov Svazku či plynoucí z valné hromady Svazku jsou nezávislé na uvedené zakladatelské smlouvě a představují soukromoprávní prvek uvnitř této smlouvy (nejedná se jako v případě řešeném ve zmíněném usnesení zvláštního senátu o smlouvu ve smlouvě, resp. o dvě smlouvy), a také Stěžovatel dále tvrdil, že za veřejnoprávní vztahy by eventuálně bylo možné považovat vzájemné vztahy obcí, které založily Svazek, nikoliv ale vztah Svazku k jednotlivé obci, tj. vztah žalobce ke stěžovateli. NSS se s tímto názorem neztotožnil. Zaprvé, jak správně uvedl žalobce, 141 správního řádu zakládá pravomoc správních orgánů rozhodovat spory z veřejnoprávních smluv, nikoliv spory mezi účastníky, kteří předmětnou veřejnoprávní smlouvu uzavřeli. Zadruhé, nedává smysl z hlediska systematiky a vnitřní logiky veřejnoprávních smluv, proč by spory mezi obcemi jako účastníky smlouvy o založení svazku měly být řešeny v režimu veřejnoprávní smlouvy správním orgánem, avšak spor mezi svazkem a obcí by byl rozhodován civilním soudem, byť povaha jejich smluvního vztahu by nepochybně byla veřejnoprávní, a také Z uvedeného rozhodnutí je zřejmé, že i v případě mimosmluvního nároku (např. nároku na vydání bezdůvodného obohacení) u neplatné či dokonce neuzavřené veřejnoprávní smlouvy je namístě, aby o vymáhaném nároku rozhodl, jak výslovně uvedl zvláštní senát (viz citace uvedená v odstavci 8 tohoto rozsudku), jeden orgán, a to správní orgán. S použitím interpretačního principu a maiori ad minus ( od většího k menšímu ) je tím spíše nutno odmítnout jako nesprávnou námitku stěžovatele, že v případě neexistence nároku, byť plynoucího z

9 veřejnoprávní smlouvy, nemá o takovém nároku rozhodovat správní orgán, nýbrž civilní soud. Domyšleno do důsledků by v případě správnosti názoru stěžovatele mohl správní orgán o nároku uplatněném dle 141 správního řádu rozhodnout meritorně jen tehdy, pokud by návrhu na zahájení řízení vyhověl, avšak nikdy by nemohl takový návrh zamítnout, neboť k zamítnutí návrhu by měl pravomoc jen civilní soud. Takový závěr je očividně absurdní. Z uvedených důvodů není správný procesní názor stěžovatele, že městský soud a též žalovaný musely nejdříve zhodnotit vymáhané nároky z hlediska hmotného práva (za tím účelem provést dokazování), učinit závěr o (ne)oprávněnosti těchto nároků a teprve poté mohly učinit závěr o své pravomoci (zvýraznil vždy odvolatel). Vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 10 As 258/ ze dne předcházelo vydání rozsudku Městského soudu v Praze ze dne č.j. 11 A 148/ , v němž jmenovaný soud vyslovil závěr (N.B. potvrzený Nejvyšším správním soudem), podle kterého Soud shledal důvodným žalobní bod, v němž žalobce namítl, že Smlouva je v celém svém rozsahu smlouvou veřejnoprávní. Soud se ztotožnil s názorem žalobce, že dobrovolný svazek obcí je specifickou právnickou osobou, která je svou povahou veřejnoprávní, tudíž je i jeho zakladatelská smlouva veřejnoprávní smlouvou koordinační a vztahy mezi jeho členy, ač by se jednalo o vztahy ryze majetkové, jsou vztahy veřejnoprávními. Koordinačními veřejnoprávními smlouvami dle 160 s.ř. mohou být dle názoru soudu i smlouvy, které zakládají právnickou osobu veřejného práva. Je na subjektech provádějících veřejnou správu, jakým způsobem budou provádět vzájemnou spolupráci v rámci koordinační smlouvy, což mohou činit jako samostatné entity, či k tomu mohou vytvořit novou právnickou osobu. K tomu soud poukazuje na systematické zařazení institutu dobrovolného svazku obcí v dílu nového obecního zřízení nazvaném Spolupráce mezi obcemi, přičemž koordinační smlouvy se týkají právě spolupráce subjektů veřejné správy. Soud rovněž poukazuje na to, že účelem členství je ochrana a prosazování společných zájmů členských obcí, nikoli třeba podnikání, a také Nutnost vypořádat majetkový podíl obce v dobrovolném svazku obcí po vystoupení z něj dle soudu neznamená, že obec před svým vystoupením měla v dobrovolném svazku obcí jakýsi analogický obchodní podíl. Dobrovolný svazek obcí je právnickou osobou, vlastnící majetek, který do něj vkládají jeho členové, je tudíž logické, aby povinnou součástí stanov bylo i úprava vypořádání (vrácení, kompenzace) majetku při vystoupení člena, pro což zákonodárce zvolil formulaci majetkový podíl, a nakonec také soud dále upozorňuje na rozhodnutí zvláštního senátu ze dne , čj. Konf 10/ , podle něhož sporem z veřejnoprávní smlouvy ve smyslu 169 odst. 1 správního řádu je nutno rozumět podstatně širší okruh nároků svou povahou a podstatou veřejnoprávních než pouze okruh nároků vyplývajících z konkrétního ujednání o plnění obsaženého v platné veřejnoprávní smlouvě. Vedle práv a povinností plynoucích ze smlouvy samotné může jít i o práva a povinnosti striktně vzato povahy mimosmluvní. V tomto smyslu je i v oblasti veřejnoprávních smluv představitelná veřejnoprávní obdoba nároků, jakými jsou v oblasti soukromého práva nárok na vydání bezdůvodného obohacení či nárok na náhradu škody. S odkazem na argumentaci zvláštního senátu, pak tedy soud dodává, že i kdyby se v případě

10 vypořádání majetkového podílu snad mělo jednat o analogii k vypořádacímu podílu dle právní úpravy obchodních společností, tedy o soukromoprávní institut, stále by takový institut vycházel z veřejnoprávní smlouvy, a stále by bylo nutné nahlížet na daný spor jako na spor z veřejnoprávní smlouvy (zvýraznil vždy odvolatel). Odvolatel očekává, že se Ministerstvo vnitra s právními závěry Nejvyššího správního soudu i Městského soudu v Praze vypořádá, resp. že srozumitelně a právně relevantně odůvodní, proč je ignoruje či se od nich odchyluje. IX. Odvolatel dále vytýká napadenému rozhodnutí to, že jeho výrok je v extrémním nesouladu s jeho odůvodněním. Krajský úřad Kraje Vysočina na jedné straně uvádí, že Tam, kde veřejný zájem na takovém zásahu do hmotného práva (tj. konstitutivním určení vlastnictví, pozn. odvolatele) není, je třeba vystačit s rozhodnutím deklaratorním, tedy s rozhodnutím znějícím na plnění povinnosti vyplývající z relativního vztahu mezi účastníky. Krajský úřad Kraje Vysočina tedy výslovně sděluje, že je věcně příslušný k tomu, aby posoudil, zda je zde veřejný zájem na zásahu do hmotného práva ve sporném řízení, a na tomto základě aby případně vystačil s rozhodnutím deklaratorním, tedy s rozhodnutím znějícím na plnění povinnosti vyplývající z relativního vztahu mezi účastníky. Na druhé straně však Krajský úřad Kraje Vysočina bez toho, že by vůbec skutkově zjistil a právně posoudil, zda je zde veřejný zájem na tom, aby se navrhovateli vrátilo vlastnictví k věcem, které převedl odpůrci, a také bez toho, aby v případě svého závěru, že zde veřejný zájem na tom, aby se navrhovateli vrátilo vlastnictví k věcem, které převedl odpůrci, není, a navrhovatel se tak může domáhat pouze deklaratorního rozhodnutí, že odpůrce je povinen převést v jeho prospěch vlastnictví k předmětným věcem, učinil závěr o vlastní věcné nepříslušnosti a věc odložil namísto toho, aby (při splnění podmínky absence veřejného zájmu na konstitutivním rozhodnutí, jehož se navrhovatel domáhal, návrh zamítl jako nedůvodný. Napadené rozhodnutí je tedy poznamenáno nejen rozporem mezi výrokem a jeho odůvodnění, ale prvostupňový správní úřad se jím také dopustil porušení své povinnosti podle ust. 2 odst. 4 a 3 s.ř., a v širším kontextu své zákonné povinnosti vykonávat veřejnou správu jako službu veřejnosti. X. Odvolatel dále vytýká napadenému rozhodnutí i další extrémní nesoulad výroku s jeho odůvodněním.

11 I kdyby nebyl Krajský úřad Kraje Vysočina ani žádný jiný správní úřad věcně příslušný k vydání konstitutivního rozhodnutí o určení vlastnictví navrhovatele ke specifikovaným věcem, bylo zcela na místě vydat deklaratorní rozhodnutí o povinnosti odpůrce vydat navrhovateli specifikované věci a jejich dokumentaci. Takové rozhodnutí by nepochybně splňovalo (právně nesprávný) požadavek prvostupňového i odvolacího správního úřadu na výhradně deklaratorní povahu rozhodnutí ve věci. Jak již odvolatel uvedl výše, podle čl stanov odpůrce je svazek povinen obci vrátit vložený majetek. Odůvodnění, podle kterého k vyřízení podání navrhovatele ze dne není věcně příslušný žádný správní orgán, tedy v žádném případě neospravedlňovalo odložení návrhu ze dne v celém rozsahu; ale pouze co do výroku I. petitu. Co do výroku II. a III. petitu návrh ze dne obstojí i ve světle právně nesprávného posouzení věci, jak ho Krajský úřad Kraje Vysočina demonstroval v napadeném rozhodnutí. XI. Pokud by snad odvolací správní úřad usoudil, že prvostupňový správní úřad implicitně v napadeném rozhodnutí usoudil, že veřejný zájem na tom, aby se navrhovateli vrátilo vlastnictví k věcem, které převedl odpůrci (jinak by přece nekonstatoval, že k vyřízení návrhu ze dne není věcně příslušný žádný správní orgán, že), zde není, pak k tomu odvolatel uvádí, že tento závěr není ani řádně odůvodněn (ve smyslu ust. 68 odst. 3 s.ř.), ani není správný. Proč by nemělo být ve veřejném zájmu, aby se Statutárnímu městu Jihlava vrátilo vlastnictví k věcem, které převedlo ve prospěch Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko, když stanovy jmenovaného Svazu s ukončením členství (není důležité, zda bylo skutečné nebo domnělé) obce v něm spojují vrácení vloženého majetku, a stejně tak rozhodla i 47. valná hromada Svazu? Je snad ve veřejném zájmu, aby Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko v rozporu se svými stanovami a s usnesením své 47. valné hromady, tedy v rozporu se svou právní povinností, a tedy protiprávně, zadržoval majetek obci, která mu jej převedla po dobu svého členství (není důležité, zda bylo skutečné nebo domnělé)? Odvolatel je veden prostou myšlenkou, která spočívá v tom, že je ve veřejném zájmu, aby se plnily právní povinnosti, a to bez ohledu na osobu, která takové povinnosti má, navíc povinnosti veřejnoprávní, tj. aby správní úřad vyřešil spor z veřejnoprávní smlouvy tak, že vrátí navrhovateli vlastnictví ke specifikovaným věcem, které mu dobrovolně nevrátil odpůrce. XII. Krajský úřad Kraje Vysočina vydal napadené rozhodnutí zcela překvapivě, když v rozporu se svou zákonnou povinností podle ust. 36 odst. 3 s.ř. nedal účastníkům řízení před jeho vydáním možnost seznámit se s podklady.

12 Přitom od vydání posledního rozhodnutí ve věci (rozhodnutí ministra vnitra ze dne 17. srpna 2015 č.j. MV /VS-2014) do vydání napadeného rozhodnutí uplynuly 32 měsíce, v jejichž průběhu se poněkud změnila rozhodovací praxe správních soudů v tom smyslu, že nyní výslovně řeší otázky relevantní pro spor mezi navrhovatelem a odpůrcem o navrhovatelovo vypořádání. XIII. Napadené rozhodnutí je tedy nesprávné a nezákonné. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Napadené rozhodnutí a také řízení, které předcházelo jeho vydání, je stiženo vadami, v jejichž důsledku je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy. Na základě výše uvedeného Statutární město Jihlava navrhuje, aby Ministerstvo vnitra jako odvolací správní úřad zrušilo usnesení Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne č.j. KUJI 35047/2018, sp.zn. OOSČ 467/2013 OOSC/39, a aby mu věc vrátilo k novému projednání. podepsáno elektronicky zaručeným elektronickým podpisem Statutární město Jihlava v zastoupení JUDr. Radkem Ondrušem, v.r. advokátem