Možnosti a případná ohrožení informační společnosti

Transkript

1 Možnosti a případná ohrožení informační společnosti aneb proč nemáme globální informační společnost, ale globální problémy s informační společností... Adam Köppel adam@koppel.com bakalářské studium, obor informatika, 3. ročník

2 Obsah Obsah... 2 Úvod... 2 Jedinec v informační společnosti... 3 Okolí informační společnosti... 4 Problém úvahového spojení uvnitř informační společnosti... 5 Problém souvislosti mezi hmotnými jevy a informacemi... 7 Problém informací a plochého uspořádání stupňů jejich důvěryhodnosti... 7 Další rizika plynoucí z rychlosti... 8 Hodnotový žebříček... 8 Jak dále?... 9 Úvod Centra informační společnosti ve světě Část lidské společnosti na této planetě nese určité hodnoty, které vyvrcholily rapidním vývojem jejího technického zázemí během tohoto století. Rozvoj této oblasti vyústil ve znatelný přesun v koncentraci zájmů této části populace. Stále větší důraz v lidském konání je zde kladen na práci s nehmotnými objekty. Tato část společnosti si v posledních deseti letech přisvojuje přízvisko informační, které by mělo odrážet zmíněný přesun zájmů. První problém, který tento posun nese s sebou, ve skutečnosti pramení již z rozdílů, které se mezi dnešní informační společností a zbytkem světa tvořily staletí, a to právě z faktu, že informační společnost je jen určitou podčástí společnosti globální. Tento fakt je natolik markantní, že v zemích, které se samy hlásí k informační společnosti a ostatní je takto také chápou, žije jen asi okolo 10 % celkové lidské populace (asi 600 miliónů lidí z 5,5 miliard). Navíc oblasti, které jsou osídleny lidmi smýšlejícími tímto způsobem, netvoří ani souvislou oblast, ale koncentrují se do zhruba čtyř center na Zemi (Severní Amerika, Evropa, Japonsko a dalších několik zemí v Asii, Austrálie) a několika dalších malých ostrůvků. Problémem je i fakt, že tyto části planety nevlastní zdroje adekvátní své spotřebě. Ale tento problém není typický pro informační společnost jako takovou, protože jeho příznaky souvisí s technickým rozvojem, který předcházel 2

3 jejímu vzniku a trvá dodnes. Tato neizolovanost informační společnosti i její sklon k paternalismu vede k hlubokému ovlivňování okolí informační společnosti její činností a jejími hodnotami. Jedinec v informační společnosti Možnost přesunout svůj prioritní zájem od zajišťování existence a dokonce od jejího neustálého usnadňování k něčemu, co už s ní samotnou tak úzce nesouvisí, je v historii lidské společnosti poměrně převratný, i když tento přesun byl započat před érou informační společnosti. V celé historii se vždy vyskytovala určitá podmnožina činností, která přímo nesouvisela se zajištěním existence lidského organismu. Jde o soubor činností, jež se většinou dají shrnout pod obecné pojmy kultura a zábava. Provozování těchto činností lidmi je natolik zvláštní a vyčleňující je ze souboru ostatních živých bytostí na této planetě, že jsou ve své podstatě často považovány za to, co odlišuje člověka od zvířat a je znakem přítomnosti inteligence. Pravdou však je, že i zvířata si hrají. Jejich primární starostí je však přežití, a proto toto chování není u nich příliš časté. Pozoruhodné však je, že pokud zvíře přesuneme z jeho normálního biotopu do jiného, kde je dostatek potravy a naopak chybí přirození predátoři tak, jak se to stalo u domestifikovaných druhů, začne se toto chovaní projevovat ve větší míře. Psi, kočky i další živočichové si rádi hrají a zdá se, že je tato činnost těší více než cokoliv jiného. Přitom je toto chování v příkrém rozporu s prioritami živých organismů definovanými Darwinem, který klade na první místo přežití, a proto by tedy mělo být nějakým způsobem blokováno. Proč se tedy u nejvyspělejších živého druhu na této planetě objevuje a proč jeho podíl v souboru lidského konání s dalším lidským vývojem roste? Duševní činnost je pro živý organismus poměrně zatěžující. Unavíme-li se při manuální práci, potřebuje si tělo fyzicky odpočinout. Pokud delší dobu pracujeme duševně, dojde také k podobné únavě, která se však od fyzické únavy liší. Dokonce lze říci, že tato únava je pro lidský organismus mnohem těžší. Po fyzické práci se sice cítíme unaveni, ale vlastní pocit po ní není úplně nepříjemný. Navíc je tento stav podporován příjemnými pocity, které plynou z odvedené práce. Po déletrvající duševní zátěži je lidský organismus v odlišné situaci. Fyzický odpočinek sice pomůže tento stav částečně odstranit, ale pokud budeme dlouhodobě střídat duševní práci a fyzický odpočinek, zjistíme, že duševní výkony pomalu, ale nezadržitelně klesají. Lidský mozek potřebuje odpočinek jiného druhu. Ten je spojen s příjemnými prožitky, kterých lze docílit jeho odlišným způsobem zatížení. To vzniká právě při zábavě. Navíc se při ní objevuje inspirace a rozvíjí se fantazie. Tyto dva faktory jsou limitující právě pro objevování nových věcí. Bez nich by lidský vývoj ustrnul na již dosažené úrovni. Všimněme si, kolik lidí při duševní práci potřebuje jako podporu hudbu a jak moc je důležité příjemné pracovní prostředí. To, že zábava nahradila v žebříčku lidských cílů potravu, která slouží k zajištění existence, lze pozorovat i na tom, jakým způsobem je práce odměňována společností. Velká část odměny je sice realizována peněžními prostředky, které jsou prostředníkem k zajištění potravy a bezpečí, ale pokud chceme někoho opravdu odměnit, budeme volit právě něco, co primárně k zajištění existence neslouží. Šperky, turistika nebo drahé formy kultury jsou toho dobrým příkladem. Dá se tedy říci, že pokud lidská úroveň postupně stoupá, nese to s sebou požadavky na čím dál větší zatěžování lidského mozku duševní činností. To, co stačilo včera, je dnes nedostatečné. Akcelerace duševní zátěže je v poslední době udivující. Zdá se, že lidský mozek tomuto tempu stále stačí a ani zdaleka nedosahujeme hranic jeho možností. Ale potřebuje čím dál více rozptýlení, které zábava poskytuje. Prostředí městských aglomerací, které je plně uzpůsobeno ke snížení fyzického zatížení lidského organismu, se ukazuje být pro lidský mozek naopak stresujícím. Ač je člověk od zvířat nebo dokonce od rostlin poměrně vzdálen, nebyl mu poskytnut dostatek času k přizpůsobení svého organismu novému prostředí. Předpokládáme, že vyhynutí dinosaurů bylo způsobeno náhlou změnou v prostředí, pro které se velice dlouze vyvíjeli. Pokud by pokles teploty, který je považován za primární příčinu jejich konce netrval pár týdnů, ale několik tisíc let, asi by se dodnes proháněli po povrchu Země. Mutace a přirozený výběr tedy pomohou přizpůsobit živý organismus změně prostředí nebo životních podmínek, pokud je jim k tomu poskytnut dostatek času. Prostředí, v němž žijeme, se však změnilo příliš rychle a navíc jeho přeměnu neustále zrychlujeme. Naší tělesné schránce životní 3

4 prostředí již dávno nevyhovuje. To všichni akceptujeme a proto si pomáháme technickými prostředky. Zrakem zkoumáme objekty, které jsou buď mimo rozlišovací schopnosti očí anebo je dokonce vůbec zrakem vnímat nelze. Když zkoumáme teplotu, nepoužijeme k tomu teplotní vnímání našeho těla, ale zrakem zkontrolujeme uměle vyrobené čidlo. Stejně pohyb svého těla už nejsme schopni zajistit vlastními prostředky, ale nohy nahrazujeme opět stroji. Zdá se tedy, že se nám podařilo překonat vlastní stín a vlastní smrt, kterou jsme si sami vytvořili. Bohužel tomu možná tak není. Tím, že jsme umožnili fyzické přežití svého organismu technickými prostředky, jsme neúměrně zatížili svou psychiku. Ovládání automobilu, což je ještě poměrně běžná činnost dnešního člověka, je nepoměrně obtížnější než zatížení psychiky při životě v prehistorických podmínkách. Část společnosti, která zabezpečuje její další rozvoj Část společnosti, která těží z nového postupu a poznatků Část společnosti, která není schopna nebo jí není umožněno využití postupu celku Postupně narůstající technologická a celková duševní úroveň společnosti v čase Ilustrace nebezpečí postupného vzniku elit, které mohou, ale nemusí kontrolovat zbytek A jak se zdá, není toto prostředí pro psychiku člověka vhodné. Všimněme si, že nárokům nejmodernějšího pokroku v psychické oblasti člověk stačí pouze po omezenou část svého života. Od určitého věku se jedinec stává již pouze pasivním příjemcem nových poznatků, a to pouze v omezeném množství případů. Přetížení lidské psychiky se navíc často projevuje i chronickými zdravotními problémy. Stres u člověka dříve a dnes u všech jiných živých organismů má jiný průběh než ten, kterým jsme zatěžováni denně my. U zvířat dochází k jeho poměrně málo častému a krátce trvajícímu výskytu, který ovšem dosahuje limitních hodnot. Objevuje se při ohrožení a ohrožování - lovu. My se ovšem zatěžujeme dlouhodobě a poměrně intenzivně. To zatěžuje nejen psychiku, ale hormonálně i celý organismus. Zdá se, že jedním z faktorů podmiňujícím vznik civilizačních onemocněním je právě dlouhotrvající stres. Toto je situace, ve které se nachází každý jedinec v informační společnosti, pokud se z ní dobrovolně nevyloučí nebo z ní není vyloučen. Celkově se tedy dá prostředí informační společnosti specifikovat pro člověka jako poměrně nepříznivé. Tlak na informační společnost je ovšem vyvíjen nejen ze strany jejího životního prostředí, ale také z jejího okolí. Okolí informační společnosti Docílení prostředí, které je vhodné k rozvíjení informační společnosti, předpokládá široce vybudované agrární a industriální zázemí, které zajistí bezstarostnou fyzickou existenci jedinců, ale hlavně určitý posun ve smýšlení lidí vyznávajících vizi takové informační společnosti. Informační společnost je totiž mnohem více než jakákoliv jiná společnost založena na interakci jedinců a skupin jedinců v ní. Dochází k mnohem většímu provázání společnosti, která má tendenci se chovat jako jeden kompaktní celek. Základem informační společnosti je právě neustálá výměna informací, práce s nimi a přizpůsobování hmotných akcí informacím samotným. Informační společnost ovšem právě díky 4

5 široké dostupnosti společné informační základny přistupuje k podnětům jako celek a přijímá na ně podobná nebo stejná opatření. Představme si, že dojde k výskytu určitého jevu - problému, který se dotýká většího množství lidí na poměrně velkém území. Může to být jakýkoliv přirozený přírodní jev, ale mnohem častěji jde o nějaký uměle vytvořený problém. Například akce jiného jedince nebo skupiny lidí. Informační společnost okamžitě začne informaci o takovém jevu sdílet mezi všemi jedinci, kterých se takový jev týká. Paradoxně dokonce opatření k takovému jevu přijímají nejčastěji ti lidé, kterých se přímo nedotýká. Každopádně na řešení nové situace spolupracuje velké množství lidí a nakonec se dochází ke společnému řešení, které pak uplatňují všichni dohromady, protože se pokládá za nejlepší možné. Pokud by totiž existovalo jiné lepší řešení a kterýkoliv jedinec nebo skupina jedinců by k němu došla, pak by se informace o tom rychle dostala i k ostatním a použilo by se toto řešení, ať už zdarma nebo za úplatu. Okolí informační společnosti se takto nechová anebo se takto chová v menší míře. Z pohledu informační společnosti se jeví jako neuspořádané. Naopak optikou tohoto okolí vypadá informační společnost jako ucelený objekt. Dochází k jevu, že objekty mimo informační společnost se navzájem ovlivňují minimálně. Stejně tak ovlivňování informační společnosti jednotlivými objekty mimo ní je poměrně nízké, právě proto, že tyto objekty vystupují samostatně a jejich vlivy se mohou navzájem rušit, přestože objektů mimo informační společnost je řádově více než uvnitř. Naopak vliv informační společnosti na její okolí je vysoký. Je to zapříčiněno několika fakty. Prvním z nich je právě informačnost informační společnosti. Tedy její vysoká komunikativnost, která se přenáší na okolí. Dalším důvodem je i zmiňovaná zdrojová provázanost. Informační společnost cítí riziko, které plyne z toho, že její zdroje jsou z velké části umístěny mimo ní a má podvědomou snahu tyto zdroje do sebe integrovat. Tyto dva fakty a některé další, které zde nebudu rozvádět, vedou k pokusům o export hodnot informační společnosti na její okolí. Tento export provádí právě informační společnost sama. Ovšem objekty uvnitř informační společnosti k těmto hodnotám došly pomalým společným vývojem, který byl logickým vyústěním jejich předchozí sdílené historie. Objekty mimo ní ovšem ještě fázemi, které informační společnosti předcházely, neprošly nebo k nim byly tyto fáze opět exportovány. Z těchto důvodů objekty k hodnotám informační společnosti nesměřují nebo na ně ještě nejsou zralé, a tak se jim jeví jako cizí. Identita jakéhokoliv živého myslícího objektu je z velké části tvořena právě hodnotami, které takový objekt vyznává. Rapidní změna těchto hodnot je obtížná, protože souvisí i se změnou identity. Proto mají lidé a jejich skupiny tendenci chránit své hodnoty a chovat se minimálně s nedůvěrou, ale i agresivně k vlivům, které by směřovaly ke změně jejich hodnot. Okolí informační společnosti, které je jinak dosti nesourodé, spojuje obava z vlivu informační společnosti. Z vnitřku informační společnosti, kde se nacházíme, nejsme schopni odhadnout, k čemu tyto obavy mohou vést, protože neznáme jejich charakter, pouze pociťujeme jejich existenci. Ovšem ona sama by pro nás měla být alarmujícím jevem a měli bychom se snažit zpomalit své často nevědomé úsilí o ovlivnění svého okolí. Problém úvahového spojení uvnitř informační společnosti Dalším problém informační společnosti plyne z faktu, že informační společnost má ze své podstaty snahu komunikovat o svých informacích a znalostech. Dochází ke vzniku výše popsané společné informační základny. Důsledkem je, že celá informační společnost má díky svým technologiím k dispozici velice podobné informace. To vede k velice podobnému uvažování u jedinců a skupin jedinců uvnitř informační společnosti. Informační společnost se začne chovat v některých případech jako jedinec jediný. Problémem je, že společnost lidí je systémem, který obsahuje velmi vysoký počet částí. Zajistit stabilitu takového systému je poměrně obtížné. Přirozeným řešením tohoto úkolu u lidských, ale i jiných živých systémů, bylo to, že jednotliví jedinci se chovali více méně nepředvídatelně a podle teorie velkých čísel se jejich vlivy navzájem rušily a tím takový systém zůstával vnitřně stabilní. Tento způsob chování jedinců navíc umožňoval objevování a zkoušení nových jevů, aniž by toto mohlo ohrozit systém jako celek. Jejich vliv na něj byl totiž příliš malý. Ale pokud se nově objevený jev ukázal v omezeném měřítku jako výhodný, jeho přenos na celý systém 5

6 byl možný a poměrně bezpečný. Z tohoto předpokladu ostatně vychází ověřená Darwinova teorie a její principy mutace a selekce. Toto ovšem u informační společnosti neplatí nebo přestává platit. Silná vnitřní provázanost a rychlý přenos informace ji může vážně ohrozit. Tento jev je pozorován na chování kapitálových a peněžních trhů, které patří k vysoce informatizovaným částem informační společnosti. Tyto její subsystémy ztrácejí stabilitu a mají ošklivý sklon násobit vzniklou paniku nebo i pocit optimismu. Navíc dochází k podceňování nutnosti kontroly, protože se ztrácí přehled o důvěryhodnosti informace, jelikož vzhledem k možnosti jejího rychlého přenosu nezbývá čas na její ověřování. Jde o poměrně logický výsledek, který je zjevně rubem informační provázanosti. Ta byla vytvořena ke sdílení pozitivních výsledků. S tím se ovšem nese i společné nesení ztrát, které jsou znásobeny množstvím částic, jejichž chování k takovým ztrátám vedlo. A těch je u informačně provázané společnosti velmi vysoké procento. Jednoznačné řešení zřejmě neexistuje. Nejsme schopni zabránit tomu, aby se informace, které způsobují společné nebezpečné chování šířily, aniž bychom zrušili sdílení informací, které vedou k výsledkům pozitivním. Co tedy můžeme proti tomuto problému dělat? Možná, že zlepšení situace by paradoxně přineslo další zvýšení informační provázanosti a zrychlení blokačních mechanismů. Jde o to, aby se informace o tom, že určité obecně provozované chování může vést k nebezpečným nebo negativním výsledkům, dostala co nejrychleji ke všem objektům, které se takto chovají nebo k těm, které jsou schopny nebezpečně se chovající objekty zastavit. Tím se ovšem zvýší riziko bezdůvodných panik, a tak se sníží rychlost vývoje. Snad je to však přiměřená daň za to, že se nedostaneme do pozice, ze které je nulová možnost návratu. Tou by například mohlo být další globální oteplování, kdyby byly jeho rizika a příčiny objeveny o deset let později. V tomto případě snad ještě pozdě není, ale jde o velice přesnou ilustraci výše popisovaného společného nebezpečného chování provozovaného ve velkém měřítku. Další možností ke snížení rizik tohoto problému je vyrovnání způsobu, jakým se šíří negativní informace s tím, jak se šíří jejich pozitivní protějšky. Z praxe je pozorovatelné, že informačními kanály, které ovládají lidé, mnohem rychleji a snáze prochází pozitivní informace. Je to způsobeno jakousi chybou v lidském chování, které má tendenci negativní informace přehlížet. Jde opět o jednu z vlastností, kterou se člověk liší od zvířat, protože ta mají naopak sklon negativní informace přehánět a přikládat jim relativně vyšší význam, než jim přísluší. Kupříkladu hlodavci reagují i na velmi slabé signály, které by mohly být, avšak ve skutečnosti ani nejsou, způsobeny lovícím dravcem. Příčina rozdílných přístupů k negativním informacím u zvířat a u lidí zřejmě pramení také z rozdílného způsobu přijímaní většiny informací. Zvířata vnímají negativní informace přímou cestou mezi původcem a příjemcem. Jsou tedy přímo napojeny na jejich reflexy. I člověk se dodnes lekne změní-li se náhle intenzita osvětlení nebo jiné vlastnosti prostředí, ve kterém se pohybuje, i když už pro něj tyto změny ve většině případů nebezpečné nejsou. Průchodem negativních informací od jejich původců k příjemcům informačními kanály pro člověka ztrácí mnoho ze své naléhavosti. Použijeme-li opět příklad z oblasti globálního oteplování, není informace ze satelitu indikující zvyšování teploty v oblasti pólů vnímána stejně jako přímé pozorování zvyšování hladiny v pobřežních oblastech, přestože jde o jeden a tentýž jev, pouze zprostředkovaný dvěma různými způsoby a přestože provázanost mezi těmito dvěma druhy informace známe a dokážeme si ji představit. Obecně lze odvodit, že čím sofistikovanější informační kanál je použit pro přenos informací od původce negativní informace k příjemci, tím je citlivost příjemce na takovou informaci nižší. Jinými slovy, čím je přenos informace více vzdálen našim smyslům, tím na něj klademe menší důraz. Řešením je snad navázání těchto nových původců negativních informací na staré lidské reakce. Jde i o tak známou věc, že grafickou podobu informací vnímáme mnohem intenzivněji, než písemnou. Další příčinou toho, že negativní informace se šíří hůře než pozitivní, je třeba hledat i u jejich původu. Pokud je totiž prvotní příčinou člověk, bude většinou prosazovat aktivní nebo pasivní odpor k šíření negativní informace. Zde se opět projevuje ta zvláštní chyba v lidském chování k negativním informacím. Člověk přikládá i sám od sebe menší význam negativním informacím. Přestože pozitivní a negativní informace projdou naprosto stejným kanálem, vzbudí pozitivní informace výraznější reakci než negativní. Pozitivní informaci přijímáme bez ověřování a snáze. Negativním máme tendenci 6

7 nedůvěřovat. Tento rozdílný přístup uplatňujeme i přesto, že si nemáme šanci informaci ověřit nebo ji docela nechápeme. Což je velice častý případ právě u lidí, kteří kontrolují informace u jejich původu. Člověk nebo skupina lidí, která způsobila nějaký jev, jemuž nerozumí, ale cítí jeho negativitu, bude blokovat šíření informace o takovém jevu minimálně do té doby, než bude přesně znát příčinu, dopady a řešení takového jevu. U pozitivní informace by takto nepostupoval. Tak se negativní informace ve chvíli, kdy by širší okolí ještě bylo schopno přijmout efektivní protiakci proti danému jevu, zastaví. Těžko předpokládat, zda existuje řešení, které by se dalo začít uplatňovat nad nynější společností. Snad se toto chybné chování změní s dalším vývojem člověka. Problém souvislosti mezi hmotnými jevy a informacemi Zmiňované finanční trhy mají v důsledku výše zmíněného jevu další problém příznačný pro informační společnost. Původně byly založeny pro sledování hmotných jevů v lidské společnosti. Jejich indexy odvozovaly svou hodnotu od materiálních základů. To se ovšem pomalu stává minulostí. Dnes je vývoj cen akcií často příčinou změn v chování ve fyzické akciové společnosti, místo aby byl jejím důsledkem. Toto obrácení toku je ovšem v některých případech naprosto kritické. Člověk se mnohokrát ve svém vývoji přesvědčil o tom, že v prostředí, kde žije, existují jevy, které musí vnímat jako exogenní. Snaha o změnu některých přírodních jevů skončila fiaskem, které bylo logické, protože se člověk snažil ovlivnit něco, na co jeho prostředky nestačily a způsob, jakým se o toto snažil, nevedl k ovládnutí cíle. Zvolený prostředek totiž nepostihoval příčinu jevu, který se člověk snažil regulovat. Stejný problém nastává, pokud informační tok od hmotných jevů k informačním otočíme a pokusíme se informacemi regulovat fyzické objekty. Toto není z principu možné. Hmotný jev je možné na základě informace ovlivnit fyzickou akcí. Tak funguje například zpětná vazba u průmyslových systémů. Ovšem informační společnost má skrytou snahu o něco jiného. Zřejmě proto, že se čím dál větší část její aktivity odehrává na informačním poli, přestávají se přijímat fyzická rozhodnutí, ale mění se pouze informace. A mění se informace, které by měly být pouhým obrazem reality. Je to něco podobného, jako kdybychom chtěli zastavit čas tím, že zastavíme své ručičkové hodinky. Odpoutání cen akcií "nové ekonomiky" od reálných výnosů firem, které tuto ekonomiku tvoří, je odstrašujícím příkladem tohoto jevu. Vzhledem k tomu, jak moc je moderní společnost založená na své ekonomice, je toto dalším skrytým nebezpečím budoucího vývoje. Problém informací a plochého uspořádání stupňů jejich důvěryhodnosti Moderní informační společnost je nyní ve určitého opojení. Je to opojení, které je podobné opojení z rychlé jízdy a do jisté míry to opravdu opojení z rychlosti také je. Rychlost změn, které pokládáme za posuny kupředu, je velmi vysoká. Ovšem v rámci této rychlosti máme opět sklon podceňovat nebo přeceňovat informace nebo je vůbec nehodnotit a mít je všechny zařazeny do jediné úrovně důvěryhodnosti. Příčin je více a jsou všeobecně známé. Nejčastěji uváděnou příčinou je fenomén zvaný "informační přehlcení". Dostává se k nám velmi rozsáhlé množství informací a navíc velmi vysokou rychlostí, a tak přestáváme mít čas nad informacemi přemýšlet nebo si je dokonce ověřovat. Moderní je pak příjímání informací "as is - tak jak jsou". Skrytým problémem tohoto jevu je skladba informací. Chybí v ní totiž složka, která by obsahovala informace o informacích nebo je uváděla navzájem do vazeb. Je to způsobeno také tím, že tato složka byla vyřazena právě proto, aby mohla uvolnit místo pro nové objemy informací, a z časové tísně při přípravě informačních souborů. Další příčinou jsou vlastnosti kanálů, které jsme začali používat pro šíření informací. Mnoho těchto moderních prostředků vůbec neumožňuje rozlišit, o jak kvalitní a důvěryhodný materiál se jedná. V televizi není poznat, kdo uváděné šoty natočil, na internetu lze vytvořit profesionální prezentaci čehokoliv téměř okamžitě. Lidé žijící v informační společnosti přestali zařazovat informace do škály důvěryhodnosti a dělí je jen na ty, kterým věří a kterým ne. S tímto posunem souvisí další potencionálně nebezpečný jev. Lidská psychika je stavěna tak, že má tendenci lépe akceptovat informace, které podporují to, co již známe, oproti tomu, co tomu odporuje. To má samozřejmě negativní důsledek v jisté "setrvačnosti" 7

8 lidských názorů. Ve spojení s moderními prostředky šíření informací ve světě se to navíc odráží v tom, že lidé přijímají jen takové kanály, které podporují jejich názory. To vede k dalšímu názorovému a úsudkovému ustrnutí, které usnadňuje případnou manipulaci nebo přehlédnutí blížícího se nebezpečí. Další rizika plynoucí z rychlosti Rychlost je vnímána většinou kultur, na kterých vyrostla informační společnost, jako pozitivní vlastnost. Tento přístup není tak úplně samozřejmý, jak by se na první pohled mohlo zdát. Mnohé kultury mimo euroatlantický region naopak upřednostňují rozvahu a klidný přístup založený na hlubokém smíření se s životem a není vůbec jisté, že náš přístup je tím jediným správným. Naopak sami pozorujeme, že neustálé zvyšování rychlosti všech systémů, kterými jsme se obklopili, nám přináší jistá rizika. Rychle se pohybující hmotný objekt je obtížné zastavit a při srážce s okolím je schopen způsobit rozsáhlé škody. Informace se nechovají jinak. Často se domníváme, že je nejvýhodnější po přijetí informace podniknout odpovídající akci. To ovšem platí pouze pokud je informace správná. Je-li informace chybná, způsobí akce škody, kterým by bylo možné zabránit pokud by mezi vznikem informace a přijetím akce existoval delší časový úsek umožňující případnou korekci nebo ověření. Obzvláště nebezpečné situace vznikají, když se různé informace pohybují rozdílnou nebo nespecifikovatelnou rychlostí. V nejhorším případě může docházet k záměně pořadí informací oproti skutečnému pořadí výskytu hmotných jevů, které vznik informace iniciovaly nebo časové deformaci reality. Ve spojení s tím, že mnoho procesů je řízeno automaticky a jediná stejná informace iniciuje často mnoho akcí na různých místech najednou, je tento přístup velice riskantní. Extrémním případem takto rizikových systémů jsou automatické systémy protiraketové obrany nejvyspělejších států. Sledovaný reálný objekt objekt v přijatelném objekt v nepřijatelném objekt zpět v přijatelném Interakce s realitou Sledující subjekt Informace o přijatelném Vznik informace o nepřijatelném Informace o přijatelném Subjekt se domnívá, že objekt je v přijatelném Doručení informace o nepřijatelném Rychlá akce Subjekt se domnívá, že objekt je v nepřijatelném a přijímá rychlou akci Problém rozdílné rychlosti informací navíc zúročený rozdílnou rychlostí šíření pozitivní a negativní informace čas Hodnotový žebříček Dalším z rizikových faktorů, které jsou schopny ohrozit naši budoucnost, je postupná deformace hodnotových žebříčků. Informační společnost systém hodnot z velké části sdílí, jak již bylo naznačeno dříve. To celku dodává určitou strnulost hodnot. Ta pramení ze dvou faktů. Prvním je nedostatek konkurenčních hodnotových systémů, které by umožňovaly neustálé srovnávání, zda se při změně prostředí nevyplatí korigovat vlastní systém hodnot. Druhý faktor způsobující strnulost vyplývá z hegemonie jediného společného žebříčku podporovaného ohromným množstvím jedinců, takže veškeré ostatní hodnotové systémy jsou vnímány jako exotické rarity, které nestojí za to zkoumat. Pro změnu v našem systému hodnot by bylo nutné získat alespoň významnou část společnosti, a to je v tak propojeném systému velice obtížné. Pokud se například v budoucnu ukáže, že genové manipulace přinesou nebezpečí, které si nyní neuvědomujeme, bude možné, že mezi tímto objevem a odpovídající změnou v systému hodnot společnosti, která by dalším úpravám genomu zamezila, uplyne neúnosně dlouhá doba. 8

9 Hovoříme tedy o strnulosti našeho hodnotového systému. To ovšem neznamená, že jde o systém stabilní. Naopak. Pružně se přizpůsobující systémy jsou schopné lépe čelit náhlým nárazům zvenku. Kdyby došlo k takovému nárazu do naší společnosti, je možné, že se její systém hodnot náhle zhroutí a naše společnost se rychle vykolejí a dostane se do krize. Sami cítíme, že by v případě energetické krize, jejíž nebezpečí reálně tušíme, ale neustále se snažíme si ho nepřipouštět, mohlo dojít v našem společenství k silovému řešení situace a nástupu diktatury anebo v horším případě anarchie. Oboje by zřejmě bylo spojeno s rychlým populačním poklesem, který by se stal přirozeným, i když asi ne jediným možným řešením nastalé situace. Jak dále? Toto jsou jen některé problémy, které se objevují v moderní společnosti. Hlavním kritickým faktorem, který je sdružuje, je to, že společnost si je zatím příliš neuvědomuje nebo je ignoruje. Navíc se zdá pravděpodobné, že tyto negativní aspekty jsou víceméně nevyhnutelné a patří ke směru, který jsme nastoupili. Tvoří totiž součást definice toho, co to vlastně informační společnost je. Zřejmě pouze čas ukáže, zda výhody, které informační společnost přináší, umožní získat dostatečný potenciál na překonání nebezpečí, která s ní souvisejí. Závěrečné prohlášení Při tvorbě tohoto textu nebyla použita žádná konkrétní literatura. Autor čerpal pouze ze svých vlastních zkušeností a znalostí. Myšlenky v textu obsažené odrážejí autorovy vlastní myšlenky nebo myšlenky osob konkrétně jmenovaných. V Praze 10. ledna