považovat současný kapitalismus za jeho zvláštní stadium, že zvláštnost tohoto stadia spočívá v tom, že se globálně přechází od industrialismu, od

Transkript

1 Současný kapitalismus, globální svět a informační společnost Teoretická konference pořádaná Teoreticko-analytickým pracovištěm ÚV KSČM společně s OV KSČM Praha října 2005 Předsedající, Lubomír Vacek, místopředseda TAPu přivítal účastníky na jednání další konference, která je věnována posouzení povahy a možností vzniku socialistické společnosti v podmínkách 21. století. Podnět k formulaci modelu, představ o socialistické společnosti dalo, jak připomněl, usnesení 6. sjezdu KSČM. V pořadí již třetí konference se tentokrát zevrubně zabývá ekonomickou problematikou. Připravil ji třetí řešitelský tým pod vedením profesora Zdeňka Háby. Náročnost takové práce nás vede k tomu, abychom intenzivně pokračovali v jednání a věnovali přitom pozornost všem stránkám tématu, využili možností interdisciplinárního přístupu, spolupráce s odborníky z různých disciplin a oborů. Uvítal pak místopředsedu ÚV KSČM a poslance parlamentu ČR dr. Václava Exnera, ing. Jiřího Dolejše, místopředsedu ÚV KSČM a poslance parlamentu ČR, poslance ČR, ing. Stanislava Fišera, dr. Milana Neuberta, předsedu Strany demokratického socialismu a jejího místopředsedu, Jiřího Hudečka, dále vedoucího řešitelského týmu, profesora Zdeňka Hábu a předsedu Rady Teoreticko analytického pracoviště, Miloslava Formánka. Informoval také, že 18. a 19. listopadu, tedy za necelý měsíc, uspořádá čtvrtý řešitelský tým, který se pracovně nazývá Společenské vědomí v socialismu, konferenci ve vzdělávacím středisku v Říčanech. Pozvánky na tuto konferenci obdrží zájemci včas. Zdeněk Hába Vážení přátelé, soudružky a soudruzi. Mluvím k vám jménem našeho řešitelského týmu. To, co budu říkat, je výsledkem práce, která netrvala příliš dlouho z toho důvodu, že téma samo o sobě už je dostatečně v nejrůznějších materiálech zpracováno. Rozdíl je snad jen v tom, že jsme se ke kapitalismu chovali nikoli objektivně analyticky, nýbrž jako k zárodku socialismu. Náš pohled nechce hodnotit kapitalismus jako celek, ve všech jeho aspektech, nýbrž pouze v těch, které považujeme za perspektivní pro budoucí, postkapitalistickou společnost. Měl bych patrně téma umístit: v materiálu, který jste dostali, je napsáno, že jde o téma číslo tři. Témat je více, a pochopitelně v tomto tématu neřešíme všechny otázky, které byste pravděpodobně považovali rovněž za naléhavé. My také považujeme i jiné otázky za naléhavé, ale jedno po druhém. První diskuse k tomuto tématu nás má do této problematiky uvést. Všichni si pamatujeme a pokud si to nepamatujeme, pak doufám, že není zcela mylný můj předpoklad, že jste podkladový materiál četli -, že problém socialismu je problémem, který nelze vyřešit od zeleného stolu a ani ho nelze řešit z nějakých představ o tom, jak by tato společnost měla vypadat. Musí se vycházet z konkrétní reality, která vytváří určité předpoklady. A tyto předpoklady je zapotřebí poznat, využít, je-li to možné, nebo se alespoň připravit pro jejich využití v budoucnosti. Proto je dnešní téma úvodem do diskuse, která bude pokračovat zřejmě ještě v mnoha dalších kolech. To, co v materiálu postrádáte, se možná objeví v tématech jiných, jistě dokonaleji a úplněji zpracováno. Co my jsme si kladli za úkol? Především to, že musíme posoudit současnou epochu z hlediska jejího odrazu v perspektivách socialismu. Kapitalismus sám prošel několika etapami a první otázka, kterou jsme si kladli bylo, zdali současná doba je stejná nebo odlišná od těch předchozích, ve kterých určité teoretické nebo ideologické modely socialismu vznikly. Výsledek máte napsán v podkladu pro konferenci. Dospěli jsme k závěru, že je třeba

2 považovat současný kapitalismus za jeho zvláštní stadium, že zvláštnost tohoto stadia spočívá v tom, že se globálně přechází od industrialismu, od industriální společnosti ke společnosti vědecko technické, že vědeckotechnická revoluce není nějaká fráze, nýbrž že je to velmi reálná přeměna jak výroby tak i nadstavby a že tato nová etapa si vyžaduje přistoupit k budoucí socialistické společnosti z hlediska tohoto nového východiska. Že to východisko je nové, na tom se shoduje pokud je mi známo, minimálně 90% marxistických a pravděpodobně 100% nemarxistických teoretiků. Nemarxistických proto, že každý samozřejmě rád charakterizuje a definuje novou etapu ve vývoji společnosti. Dává to možnost předvést se v tom nejlepším teoretickém světle. Marxisté proto, protože chápou, že základem rozvoje společnosti je ekonomika, že v ekonomice platí to známé Engelsovo heslo: Člověk musí napřed jíst a bydlet a teprve potom může filozofovat. A že způsob výroby materiálních statků určuje celý způsob života společnosti. Proto na ekonomiku klademe největší důraz. Zase tu připomínám, že se držíme se staré a už mnohokrát ověřené pravdy, že výrobní síly jsou tou nejrevolučnější silou společnosti vcelku. Máme tu samozřejmě problém v tom, že pokud výrobní síly jsou natolik rozvinuté, že poskytují tolik spotřebních statků, že ty skutečně nejdůležitější potřeby ustupují do pozadí, protože jsou uspokojeny. Do popředí nastupují potřeby jiné, nadstavbové. To je jeden z velikých problémů, se kterým se setkáváme a budeme setkávat třeba v souvislosti s rozvojovými zeměmi a s jejich možnou revoluční úlohou, že totiž zabezpečení hmotných statků ve vyspělých kapitalistických zemích už není v naprosté většině případů problémem, zatímco v rozvojových zemích je to problém mimořádně naléhavý. Já to říkám z toho důvodu, že už dopředu víme, pokud to připustíme, že bude velký rozdíl i do budoucnosti mezi charakterem revolučního hnutí v rozvojových zemích, nebo v zemích jako je Čína, Argentina, Venezuela, a těmi, které se nacházejí na úplně jiném stupni ekonomického rozvoje, jako je Francie, Anglie, Německo a mezi jiným také Česko. To jedno z těch velkých poučení, které musíme zřejmě zažít a která pokračují dál. To co utvořilo člověka - zase se shodujeme všichni na tom, že to je práce, způsob, jakým člověk získává své životní prostředky. Způsob práce se ale ve vědeckotechnické revoluci mimořádně mění. Už není ten, který byl předtím. Bývalý dělník, který je vědeckotechnickou revolucí odsunován do pozadí, ovšem v nové podobě existuje jenom v určitém procentu obyvatelstva. Je to zřejmě naše budoucnost a musíme o něm mluvit, protože to je skutečně budoucnost. Na druhé straně se ale tato budoucnost příliš neprojevuje. V materiálu je uvedeno, že bílé límečky vítězí, a že dělník v tom klasickém slova smyslu, tedy ty bataliony pochodujících dělníků třímajících rudý prapor, že to je skutečně minulost a že revoluční budoucnost zřejmě bude někde jinde. Protože těchto dělníků je stále méně a kromě toho i jejich charakter se podstatně mění. To je věc, která přesně řečeno náleží spíše sociologům, ale ekonomická základna v této změně, ve výrobním procesu samém skutečně existuje. Je-li tomu tak, tak je to zase důvod k tomu, abychom z tohoto hlediska, z hlediska budoucnosti, hledali budoucí hybné síly socialistické společnosti. Máme samozřejmě v této oblasti mnoho problémů a jeden z nich je ten, že jestliže se mluvilo o budoucnosti, tak se mluvilo o budoucnosti, která sice už existuje například ve Spojených státech amerických podle jejich statistik patří mezi tyto bílé límečky, tedy mezi lidi, kteří nejsou stále zaměstnaní, kteří pracují individuálně a přecházejí z jednoho povolání do druhého, zhruba jedna třetina obyvatelstva. To už je skutečně poměrně velký počet. V Evropské unii je takovýchto lidí ale pouze osm procent. A bohužel v Česku se vědecko technická revoluce projevuje zatím spíše v tom, že se zde budují montážní závody, kde je konkrétní práce snad ještě více mechanická, je pod větším nátlakem zaměstnavatele a možnost obrany dělnických zájmů je v těchto podnicích, které k nám zahraniční kapitál přivedl, menší než dříve.

3 Takže na jedné straně hledíme do budoucnosti a na druhé straně vidíme, že nohy máme stále v tom starém blátě a možná ještě v něčem horším. To je tedy výzva pro politickou a sociální sféru, aby neztratila z dohledu budoucnost, ale přitom nezapomněla také na současnost, která opravdu k budoucnosti příliš nehledí. Jestliže se podíváme na charakter epochy, tak vědeckotechnická revoluce, to je jedna stránka. Zřejmě tady o ní ještě bude řeč, takže já se o ní dál zmiňovat nebudu. Máme ale druhou stránku VTR, která se nazývá globalizace a u globalizace se musíme zastavit proto, že je to otázka, která bezprostředně souvisí s poslední, nám známou revoluční epochou, to je s obdobím imperialismu. Je problém spíše akademický, jestli současnou epochu budeme považovat spíše za prodloužení imperialismu nebo za samostatnou epochu. Já toto téma nehodlám rozvádět, protože se mi zdá, že to je skutečně akademická otázka. Fakt je ale ten, že všechny znaky imperialismu, které Lenin svého času popsal, se nějakým způsobem proměnily. Žádný z nich není ve stejné podobě jako byl předtím. A může za to vědeckotechnická revoluce jednak po výrobně silové stránce, ale rovněž po stránce informační. Málokdo z nás si uvědomuje třeba tu skutečnost, že máme-li mobily, máme obrovský organizační nástroj. Že nemáme sice takové nástroje organizace jako byly kdysi, kdy dělníci pracovali pospolu, kdy si mezi sebou předávali myšlenky a své pocity a snahy, ale že můžeme svolat velké množství lidí, tak jako na czechtech. Že to je dneska velice jednoduché, protože velká většina obyvatelstva je tímto způsobem mobilizovatelná k revolučním účelům, ale samozřejmě i k účelům kontrarevolučním. Informační otázky nejsou tedy otázkami čistě informačními, jsou to rovněž otázky politické. Že se tu objevily nové možnosti, o tom není nejmenších pochyb. Někdy vzniká otázka, jestli nadnárodní společnosti nejsou totožné, mezinárodní společnosti existovaly přece už v době Leninově, že tady v podstatě žádný pokrok není. Samozřejmě není to tak. Mezinárodní společnosti, koncerny byly v Leninově době, objektivně vzato, jednak menší, byly méně svázány s bankami, než jsou dneska, a kromě toho současné mezinárodní společnosti mají svá vlastní pravidla jednání. Staví se nad národy v tom smyslu, že je jim zcela jedno, kam se investuje. Mají vlastní pravidla jednání, a jestliže jsme dříve mohli mluvit o státně monopolním kapitalismu - v učebnicích to najdete, i v těch posledních, tedy marxistických -, pak dneska státně monopolní kapitalismus už v podstatě neexistuje. Existuje kapitalismus nadnárodních společností a stát je vytlačován z ekonomiky a ponecháván pouze tam, kde sídlu nadnárodních společností poskytuje určité výhody. Takže ani v tomto ohledu nejsme na tom stejně, jako jsme byli v době Leninově. Vzniká otázka, jestli tato nová etapa vyžaduje také nové přístupy, nebo jestli vytváří také nové možnosti pro socialistickou revoluci. Není pochybnosti o tom, že něco nového vzniklo. A že něco nového je vlastně ve skutečnosti staré, ale už v nějaké nové, modernější podobě. Naše dřívější představa o socialismu, možná tedy ještě současná představa o socialismu, má jenom dva základy. Jeden základ je v Marxově Kritice Gothajského programu, kde se popisuje, jak by asi socialismus měl vypadat v jeho nejzákladnějších rysech a potom v té podobě, v jaké byla rozpracována za Lenina, zase v určité historické, vývojové etapě. Pokud chceme v současné etapě postupovat podle Marxe a podle Lenina, tak zřejmě nikoli podle toho, co napsali, nýbrž podle toho, co by napsali, kdyby byli žili dnes. To znamená, že nemáme přejímat jejich teze tak, jak byly formulovány před šedesáti nebo 160 lety, ale že máme převzít jejich metodu myšlení a pokusit se uplatnit ji na současnou dobu. Ta úplně poslední představa o socialismu v klasickém duchu pochází vlastně z negace, z toho, že jsme tehdy měli představu, že existuje kapitalismus, ve kterém je vykořisťování, ve kterém je anarchie, atd.atd. Za socialismu toto všechno nebude. Objektivně vzato, toto je pouze přání. My samozřejmě nechceme společnost, ve které by byly nedostatky kapitalismu, ale současně si musíme uvědomit, že i socialismus nějaké

4 nedostatky bude mít. Bez chyb a problémů žádná společnost existovat nebude A definovat něco tak, že to nebude jako předtím, no tak to je ale hodně málo. Není to dostatečné a my bychom si měli znovu uvědomit to, co nám připomínali klasikové velice často, že zánik kapitalismu není likvidace kapitalismu ve smyslu všeho, čeho dosáhl. Vzpomeňte si na Manifest, jak kladně hodnotí tu první kapitalistickou fázi Marx. A i my bychom si měli uvědomit, že socialismus stojí na ramenou kapitalismu, že podle Lenina přebírá všechno nejlepší, co kapitalismus vytvořil. Není rozumné se domnívat, že všechno, co dneska existuje je špatné a že všechno musíme rozbořit nebo zničit nebo nějakým způsobem diskvalifikovat. Není tomu tak a je zapotřebí kapitalismus z tohoto hlediska objektivně rozebrat a pokusit se najít, jestli v něm něco je, co by se dalo za socialismu použít, na co by se dalo navázat. Má to svůj význam i z toho hlediska, že jakmile onen dosavadní způsob myšlení já se úmyslně vyhýbám slovu stalinismus, abych nevzbudil zbytečné emoce - ale pokud by tento minulý způsob myšlení nebyl překonán, pak vlastně nic nového netvoříme, potom jenom říkáme, že se něco změnilo a nedovedeme dost dobře říci, co. My se nechceme připravovat na minulé války. A víme, že se musíme opřít o něco, co už v kapitalismu je, že nevymyslíme revoluční momenty, že tam musí být, protože koneckonců všechny elementy revoluce vytváří kapitalismus. Sama dělnická třída, která je vlastní silou revoluce, je plodem kapitalismu. A kdo nejvíc pomáhá kapitalismu, to je právě dělnická třída, samozřejmě nechtě, ale každý ví, že kdyby nebylo dělnické třídy, tak by nebyl ani kapitalismus. To jsou ale, řekl bych, trochu okrajové věci Podstatnou věcí je, že se musíme podívat, co by v kapitalismu mohl socialismus v naší dnešní představě převzít Je zřejmé, že to bezpochyby mohou být výrobní síly v jejich celku, protože ty jsou ověřeně na stupni schopném existence. To dokázal Sovětský svaz a celý socialistický tábor, že už na industriálním stupni může socialismus jako takový existovat. Jestli se posunuly nyní ještě o nějaký ten historický stupínek výše, tak tím spíše jsou zralé pro socialismus. Čili první závěr je takový, že není pravda, že by společnost v rozvinutých kapitalistických zemích, včetně Česka, nebyla zralá pro socialismus. Není to pravda, je to dokázáno, prověřeno. A já osobně, spolu s vámi, o tom nemáme žádných pochybností. Pokud je společnost pro socialismus zralá jako celek, tak se ptejme, co je v ní pro socialismus připraveno. A tady najdeme mnoho momentů, které se po technické stránce zdají být zcela evidentní, ale které i v té ekonomicko organizační a ekonomicko vlastnické podobě rovněž existují. V ekonomicko organizační podobě například nadnárodní společnost funguje zpravidla tak, že má někde sídlo a potom má někde dceřinných společností rozsetých po celém světě, v různých státech, kde je různá legislativa. V podstatě tedy každá nadnárodní společnost funguje tak, že má v každém státě dceru a ta dcera potřebuje mít nějakou hospodářskou samostatnost a ta spočívá v tom, že pracuje relativně samostatně, že ji s mateřskou společností spojuje jenom nějaké vývojové, ale zejména ekonomické středisko. Lze si snadno představit, že namísto takového střediska nadnárodní společnosti by byla nějaká jiná instituce - protože to je už společnost, která je neosobní, to už je kapitál sám o sobě. Ten je možné převzít do svých rukou, přičemž se nemusí vůbec nic technicky změnit. Nadnárodní společnosti mohou technicky fungovat jako dneska a mezinárodní socialismus tam prostě dosadí svého manažera a svoji filozofii výroby. Manažeři, to je další specifická vrstva, které bychom měli věnovat pozornost. Jsou to najatí pracovníci, kteří dneska velice snadno využívají příležitosti k tomu, aby se sami obohatili, ale sami o sobě jsou to pracovníci techničtí. Pokud je najme dejme tomu samosprávný podnik nebo nějaká jiná, vysloveně socialistická entita, no tak potom budou pracovat pro ni. A budou pro ni pracovat dobře, pokud budou kontrolováni, což současný systém umožňuje jenom zčásti, a pokud za to budou dobře zaplaceni tak, aby se jim to vyplatilo. To není nic, co by bylo nedostupné socialistické

5 společnosti, protože tam platí odměna podle zásluhy a pokud si manažer na sebe vydělá, proč by neměl dostat peníze. Ale pokud máme manažery, pak nám odpadá problém, jestli je dělnická třída dost proškolená, dost znalá všech souvislostí ekonomických a technických, jestli je společnost schopna zvládnout výrobní síly, které kapitalismus vytvořil. No ano, je schopná, prostřednictvím manažerů, které bude kontrolovat. Čili tato námitka proti funkčnímu modelu socialismu v podstatě neexistuje, ten aparát tady prostě je. V technicko organizační nebo organizační stránce tedy zřejmě žádný zvláštní problém není. Největší problém je v oblasti vlastnictví. Tady se můžeme ptát: existuje něco, co by za kapitalismu bylo předobrazem socialistického vlastnictví? Dříve se říkalo, že ne, protože to je prostě jiný hospodářský, ekonomický systém. Jistě, socialismus v rámci kapitalismu nevzniká, protože tam je vedoucí idea zcela jiná. Ale prakticky existuje řada institucí, které socialismus může převzít a nechat je fungovat, jenom s jiným obsahem. To se týká jak je v materiálu uvedeno - např. družstevnictví, to se týká státního vlastnictví, které může fungovat v obou formacích bez zvláštních problémů. Týká se to ale i některých organizačních složek vlastnictví v širším měřítku. Jestli si vzpomínáte, patrně velice dobře na kupónovou privatizaci, možná že si vzpomínáte i na to, že existovala představa, že se všichni občané Česka nebo tehdy ještě Československa, stanou spolukapitalisty, spolupodnikateli. Mnozí ke kupónové privatizaci získali příznivý vztah, protože si představovali, že ano, takto by mohlo fungovat společenské vlastnictví, protože společenské vlastnictví je vlastně vlastnictví všech a pokud dáme každému příslušný počet akcií, potom bude každý dostávat nějakou dividendu, když bude podnik prosperovat. Takto se to mohlo zdát.. Skutečný záměr byl zcela jiný, a určitě by to ani za socialismu takto fungovat nemohlo. Znamená to mezi jiným také to, že akcie samy o sobě mohou být použity jiným způsobem, že mohou být soustředěny do nedělitelného fondu, jako je tomu v americkém EZOPu, který není jenom v Americe, ale také v Anglii a v jiných státech. Je možné akcie použít způsobem, který bude odpovídat jiné hospodářské politice. Vzpomeňte si, zase cituji Marxe - tedy přesněji řečeno Engelse, který napsal tuto část třetího dílu Kapitálku -, kde mluví o akciích a o družstvech, v tom že ten rozpor mezi soukromým a společenským vlastnictvím nebo mezi prací a kapitálem není. Je v pozici akcií překonán negativně, zatímco v družstvech pozitivně. Takže družstva - chce tím říci - mohou být součástí socialismu, zatímco akcie ne, ale základní protiklad už je v nich překonán. Skutečně, každý dělník může být spolukapitalistou, spolupodnikatelem, spoluvlastníkem, jenom za jiných podmínek, než jaké existují dneska. To je výzva rovněž pro socialismus, pro pluralitu socialistického vlastnictví, kde už chápeme, že nemůže být jenom státní vlastnictví, že to není dobře, že to má nevýhody. Nespočívají ani tak v socialismu, jako v povaze státu jako neekonomické instituce. Že tedy státní vlastnictví může existovat jako jedna vlastnická výseč, ale že pluralita vlastnictví znamená, že bude vlastnictví družstevní, že bude nějaká podoba vlastnictví soukromého, že bude vlastnictví obcí a třeba i vlastnictví vyšších celků. Jsou prostě různé podoby, ve kterých se může socialistické vlastnictví realizovat jako socialistické, aniž by mělo státní podobu. Jestli někdo říká, že když je státní vlastnictví, tak že z toho za socialismu nic nemá nebo neměl, to samozřejmě taky není pravda. To vyplývá z dřívějšího pojetí vlastnictví, které bylo velmi úzce dogmatické. Vždyť to, že se rozděluje podle práce, to je způsob, jakým jednotlivec realizuje společenské vlastnictví. Tím tedy chci říci, že v oblasti vlastnictví existuje rovněž celá řada prvků, které lze převzít do budoucí postkapitalistické společnosti a že není žádný důvod se domnívat, že teď je marxistické myšlení v krizi, světová levice je v krizi. No ano, je v krizi poté, co zanikl bipolární svět a co se, bohužel, ten systém dosavadního socialismu přežil. Ale má před sebou velice jasnou, zřetelnou perspektivu, perspektivu, která zdaleka není tak vzdálená, jak se někdy zdá a

6 která v nás nutně musí budit optimismus namísto pesimismu. Musí u nás budit představu, že stojí za to, abychom udělali ten poslední krůček, který nás dělí od postkapitalistické společnosti, abychom si ho uvědomili, abychom neztratili hlavu, abychom nebyli jako ti možná, že to přirovnání bude silně kulhat, ale vzpomeňte si, že lidé chtěli vždycky létat -, kteří uviděli ptáky jak mávají křídly a sestrojili si křídla. Zkusili vyletět, krejčíci a jiní a natloukli si hlavu. Proto někteří říkali: Bůh nestvořil lidi k tomu, aby létali, ale k tomu, aby chodili po zemi. Ale druzí řekli: Jo, když to nejde takhle, tak to půjde jinak a dneska létáme dokonce i na Měsíc. Tak teď jde o to, abychom přestali být uvázáni k těm křídlům, kterými mávat asi opravdu nejde, ale abychom se přiřadili k těm, kteří hledají jiné cesty, které nakonec nás do povětří skutečně povznesou. Děkuji za pozornost. Jiří Dolejš Příjemné dopoledne dámy a pánové, vážení přítomní. Navázat na profesora Hábu není jednoduché a vzhledem k tomu, že toto téma pojal z rovin obecné ekonomické teorie, tak já, i když jsem ze stejné líhně, se nebudu snažit být dokonalejší kopií, ale pojmu toto téma z poněkud jiného pohledu. A to z pohledu predikční schopnosti analýzy současného globálního kapitalismu, protože se touto analýzou zabýváme proto, abychom odhadli určité trendy a měli představu o tom, za jakých podmínek by mohlo dojít k tomu, že bychom mohli reálněji formovat naše hlavní téma, kterým je projekt socialismu. Aby ta predikce byla užitečná, musí být samozřejmě nikoli jakousi normativní, apriorní vizí, ale musí zpochybňovat, mapovat problémy, nejasná místa, a proto - kromě toho futurologického rozměru - se pokusím o rozměr, řekněme heretický, to znamená provokující. Tento seminář je druhý, takže já se zhostím této role znovu, protože si myslím, že je potřebné, aby se naše myšlení posunulo. Začnu tématem, které není příliš diskutováno a přitom by diskutováno býti mělo 15,16 let po roce 1989, kdy zanikla někdejší bipolarita světových soustav. A to je pojetí epochy. Pojetí epochy tak, jak jsme je kdysi v minulosti znali. Nevím, jestli budu přesně citovat, ale v každém případě někdy počátkem šedesátých let proběhla mezinárodní konference komunistických a dělnických stran, která vymezila určitou kvalitu našeho chápání epochy. Epocha byla vymezena jako epocha všeobecné krize kapitalismu, která měla vyústit v definitivní vítězství světového socialistického systému. A zřejmé je, po tom, co jsme zažili,.že epocha už takto vymezena býti nemůže. Nemůže například proto, že i když existuje Čína můžeme diskutovat o tom, jaká bude Čína za deset, dvacet let a vyjdeme z hypotézy, že Čína bude socialistická - zatím rozhodně není globální protiváhou kapitalismu. Není tu prostě světová socialistická soustava, která by měla globální dimenzi, i když nepochybně rozměr Číny není malý a má, bude mít svoji roli. Další otázkou je ta krizovost. Samozřejmě, když se hovoří o všeobecné krizi, tak se nemá na mysli běžná krize, které zažíváme s určitou periodicitou, ať už v politice nebo v ekonomice. Myslí se tím podstatné narušení systému, které blokuje jeho fungování a v bilanci zvyšuje negativa na úkor pozitiv. Čili systém jakoby začíná prohrávat. To je samozřejmě velká otázka. Jestli tomu tak je, protože právě vývoj řekněme posledních dvaceti let - ukázal, že světový kapitalismus má velký potenciál na to se adaptovat a dostat se do další etapy, do dalšího stadia. V každém případě teď prožíváme určité geostrategické pohyby, které právě jsou onou adaptací. A je jenom otázka, jestli geostrategické pohyby sledují vznik globálního kapitalismu, řekl bych atlantické provenience, nebo zda se rýsuje globální kapitalismus jako kapitalismus kulturně i mocensky polycentrický. To znamená, že se vymezuje vůči uniformitě a unipolaritě, protože chápe, že přílišná homogenizace nesvědčí tomu stadiu globalismu, v jakém jsme. Že by to zkrátka hlavní hegemon takto pojatého geostrategického pohybu prostě

7 nezvládl. To je otázka. Pokud se ale shodneme na tom, že dnes musíme jinak definovat epochu, tak to není epocha všeobecné krize a soutěžení dvou soustav, kdy ta druhá vítězí, ale je to epocha, kdy se na základních rysech také už byly mým předřečníkem řešeny projevuje završení určité tendence zesvětovění civilizace, globalizace - nebo chcete-li francouzskému prostředí bližší termín mondializace. Tím druhým je aspekt vědeckotechnické revoluce, na což se váží různé koncepty technotronní, informační atd. společnosti. To, že toto zesvětovění proběhne, ať se nám to líbí nebo nelíbí, že to je objektivní proces, to předjímali už různí autoři, počínaje samotným Marxem, přes Vernadského nebo Teilhard de Chardin. Myslím si, že to musíme brát jako fakt a může nás to třeba subjektivně mrzet. Mnozí s tím třeba nejsou vypořádáni, protože globalizace má podobu kapitalistické globalizace, ale je to objektivní problém. A možná, že bychom se měli zaměřit na disciplinu, která se tímto problémem systematicky a na základě vědeckého zpracování dívá. Je to obor, kterému se říká globalistika a na této půdě neřeknu myslím nic překvapivého, když budu volat po marxistické globalistice. Ta se samozřejmě neobejde bez určitého posunu jak v paradigmatu, tak v řádu vysvětlování světa, protože jde o skutečně nový fenomén. A marxismus doby zakladatelů, to znamená někdy v tom devatenáctém, na počátku 20. století, ho nemohl náležitě analyticky uchopit. Marxova analýza Kapitálu je zkrátka stará x let. Já tady nevolám po jakési scholastické a katedrové reformě marxismu. Já jenom říkám, že se musíme dostat za Marxe, protože jinak by se mohl marxismus jako myšlenkový proud dostat do situace kulturního selhání. Zkrátka by nebyl tím, kdo odpovídá nejvýstižněji na tyto otázky. Pokud tady Zdeněk hovořil o možné krizi marxistického myšlení, tak já bych s ním souhlasil, jenom s tím dodatkem, že slovo krize pro mne nemá negativní náboj. Já (přeložení pásky) otevírá nový prostor, nové šance pro další myšlenkový vývoj. Zazněl tady odkaz, když mluvíme o epoše, o všeobecné krizi kapitalismu, o stadiu ve kterém se kapitalismus nachází, na Leninovo pojetí imperialismu jako státně monopolního kapitalismu. Je to pravda: kdybychom pouze šermovali těmito pojmy, tak by to asi byl akademický přístup. Ale řekněme si konkrétně, v čem tedy ty definiční znaky, v čem to vymezení je už jiné. Jedním z těchto znaků je právě úloha státu. Například Immanuel Wallerstein říká, že současnou silou není stát, ale kapitalismus jako takový. Že přerůstá stát, že ho přestává potřebovat. Dostáváme se k současné reálné roli hlavních TNC - Transnacionálních korporací, zejména těch největších, megamulties, které si budují globální sítě, kde už stát není v popředí samozřejmě jsou výjimky, třeba stát typu Spojených států tady dlouho bude a bude hrát významnou roli. Posouvá se to směrem ke globálním sítím a ty už jsou zcela jinou realitou. Rovněž standardní proces koncentrace vlastnictví, to, co vedlo k imperialismu na počátku dvacátého století, se jeví dneska jinak, kdy je demasifikace, dekoncentrace výroby. Právě proto hovořím o sítích, protože vztahy už nejsou hierarchické, jsou právě síťové, je v nich vysoký moment zprostředkování. Takové sítě se jednak odlišně řídí a také odlišně působí. Problém globalizace je objektivní, je ale i rozporný. To co přináší globalizace v oblasti zesílených toků zboží, služeb, ale zejména informací, tak to zejména přináší určité globální ohrožení, že se intenzita těchto toků nezvládne. A tím je poznamenána fáze rané globality. Protože já si myslím, že globalismus je dlouhá epocha, která může mít rozměr třeba několika staletí a my jsme nyní ve stadiu rané globality, kdy se teprve formuje jako komplexní, celoplanetární systém. První reakce jsou na jedné straně řekněme obranné, vyděšené. Mezi ne reakce patří jednak konzervativní, fundamentalistický postoj, ať už jde o konzervatismus křesťanský či islámský. Křesťanský konzervatismus nemusí být nějakou civilizační výspou. Podívejme se třeba do Ameriky, kde je konzervativní myšlení silně spojeno právě s křesťanským fundamentalismem, kde je obrovská tradice snah vybudovat v Americe jakýsi Nový

8 Jeruzalém. Takže, když se hovoří o fundamentalismu, neměli bychom sklouzávat do jedné polohy, kdy se tradičně připomíná fundamentalismus islámský. Určitou iracionální reakcí na tyto jevy je antiglobalismus. Já říkám iracionální, protože antiglobalismus je pouhé negativní vymezení a pokud je globalizace objektivní proces, tak se s ní musíme vypořádat tak, že dáme globalizaci jiný obsah a ne že ji budeme chtít samozřejmě marně popřít. Pokud bychom antiglobalismus hledali v levicových řadách, tak si troufnu říci, že je to produkt určitého starého levicového myšlení a nové levicové myšlení inklinuje spíše k alterglobalismu, tedy k tomu jinému, lepšímu obsahu globalismu. Má to i své určité iracionální momenty, např. že vznikají globální konfese, např. na základě určité synkreze různých náboženství typu New Age, různé spirituální až kulty. Ekologové např. znají kult Gaja, což si někteří zelení fanatici představují tak, že zeměkoule je jakýsi živý organismus, který jednou potrestá ty mikroby, které se na jeho povrchu nacházejí, tedy lidstvo a modlí se k tomuto kultu. Tak to jsou také iracionální reakce a těch je se třeba také vyvarovat. Pokud hovoříme o alterglobalismu, tak to neznamená, že nejsme kritičtí vůči jeho současné podobě. Odmítáme panství globálního kapitálu, ale nechceme zrušit ty atributy, které vedly k jeho vzniku, např. světový trh. Chceme ho doplnit globalizací solidarity a globální demokratickou kontrolou, aby ten globální trh neměl ty zničující důsledky. A zase, když hovoříme o globální solidaritě, tak je třeba si uvědomit, že bez globální demokracie to nepůjde, že demokracie nutně musí mít aktivní účastníky, pokud to bude demokracie ne autoritářská, ale zdola budovaná. Znamená to, že i solidarita nesmí být jen mechanickou solidaritou, která by se opírala o určitý konformismus klientů sociálních systémů, které by byly nějakým novým způsobem zabezpečovány. Zčásti už tyto systémy nezabezpečují státy, ale dokonce právě transnacionální korporace, což je zajímavý prvek. Státy se tomu nemohou a mnohdy ani nechtějí bránit. Pokud bychom se zamysleli nad globálním kapitalismem ve vztahu ke krizi, já nehovořím ani tak o krizi systémové, jako o krizi funkční. Projevem funkční krize je, že se nezvládá nárůst otevřených konfliktů, ať už jsou to války, nebo teroristické akce. To je jedna charakteristika, jeden parametr. Druhý parametr souvisí s celou linií zatím marné obrany trvale udržitelného rozvoje. Pak je tady linie nerovnoměrného růstu světového bohatství. No a pochopitelně celý problém polarizace bídy a bohatství, zbídačování, kdy vlastně kromě tradičního začarovaného kruhu bídy, který známe z třetího světa, se objevují fenomény jako nová bída. Ta souvisí v podstatě jednak s tím, že zbídačování má ve vyspělých zemích spíše relativní charakter, ale také s tím, že se objevují nové a roviny, pojetí role člověka. Jde o to, o čem je člověk v jednadvacátém století. Stále výraznější roli v jeho vývoji budou hrát nemateriální potřeby. O vědeckotechnické revoluci se tady hovořilo. Problémem je, že její uplatňování nabývá globální charakter, který v ekonomice naráží na své limity. Nejdříve bylo velké nadšení, technokratický optimismus, že se vše zvládne právě prostřednictvím vědy. Tzv. nová ekonomika bleskově narůstala, ale narazila a její bublina splaskla. Znamená to, že nová ekonomika selhala? Nikoliv, pouze se uplatnila dialektika, to znamená projevily se určité rozpory, které v nové ekonomice jsou. Vedly k tomu, že její vývoj není lineární. V podstatě se dostáváme do určité fáze Kondratěvova cyklu, jestli jste o tom někdy slyšeli, to jsou ty dlouhé cykly vážící se na šíření zásadních, principiálních inovací. V té fázi, ve které jsme, to znamená v přechodu z jedné fáze výrobního způsobu nebo výrobního stylu na druhý, dochází jednak k určité chaotizaci ve zprostředkování a jednak se teprve kumuluje potenciál pro to, aby inovace měly masový charakter. Specielně u informačních technologií, které jsou klíčové, je cílem určitá konvergence IT, technologických způsobů tak, aby byly dostupné pro všechny. A to, že nejsou dostupné pro všechny, umocňuje právě rozpornost globální vědecko technické revoluce. Je

9 otázka, jestli umíme v tom globálním slova smyslu řídit vědu. Když se podíváme na souboj vědců Evropy a Ameriky, tak vidíme, že Evropa prohrává právě pro neschopnost řízení vědy. Takže celý tento prvek Lisabonské strategie je zatím řekl bych deklaratorního charakteru a překonání určitého nedostatku pružnosti v Evropě bude velkým problémem. Čtvrtý okruh, kterého bych se chtěl dotknout, souvisí s demokratickou kontrolou, s určitou potřebou politických regulativů nad globálním vývojem. Tady základní problém je, jak definovat globální řízení, když právě raná globalizace je poznamenána turbulencemi, určitou entropií. To vylučuje jak praktické řízení jednotlivých subsystémů, tak dlouhodobou orientaci, kdy je dneska třeba futurologie, kterou jsem ve svém vystoupení začínal. Hlas kroužku nadšenců, který se tematikou zabývá, do rozhodovacích struktur, alespoň těch politických, příliš nedoléhá. Jiná věc je, jak se futurologickými pracemi inspirují ti, kteří rozhodují v megamulties. Tam určitá inspirace je, ale samozřejmě také určité zájmové předurčení. A proto bychom se těmto věcem měli věnovat minimálně v té rovině, že by se měla přehodnotit práce Komise pro globální řízení, která existuje při OSN. Další dimenzí globalitní politiky, globální demokracie, je možnost vzniku vyššího stupně občanské společnosti, a globální občanské společnosti. Tady pouze poznámku, že občanská společnost není neslušný výraz. Já vím, že jsem tady v kroužku poměrně vzdělaných lidí, kteří se možná tímto tématem dokonce specificky zaobírají, ale přesto musím říci, že se fóbie vůči občanská společnosti vyskytují, například na křídle, které bych nazval liberální paternalisti typu Václava Klause, nebo autentičtí liberálové, kteří chápou občanství jako cosi přirozeného. Což není rozumné, protože občanství je kategorie, která se historicky vyvíjí, tudíž může mít i rovinu globální. Jako bylo občanství v antické společnosti, jako je občanství buržoazního typu, můžeme uvažovat o občanství socialistickém. Takže z tohoto pohledu užívání pojmu občanské společnosti není ani pro levici zapovězené, jeho odmítání je právě prvkem určité uzavřenosti myšlení. Abych splnil to, co jsem řekl předsedajícímu, že budeme disciplinovaní, tak ještě pár poznámek k tématu demokracie, jednak k možnosti emancipace práce na kapitálu a jednak k otázce elit. Obojího se tady Zdeněk trochu dotkl, když mluvil o manažerství a úloze manažerů ve výrobních strukturách. Já bych začal úvahou, zda se Radovan Richta ve svém známém díle Civilizace na rozcestí nemýlil já si samozřejmě umím odpovědět, ale formuluji to jako jakousi provokující otázku - když označil vědu jako bezprostřední výrobní sílu. Tím vlastně naznačil, že my všichni se stáváme součástí, prvkem tohoto přímého vlivu vědy na dění. A ono to tak samozřejmě není. Já se domnívám, že toto je jakousi reprodukcí osvícenské metafyziky, že když se nám dostane do hlav ten abstraktní rozum, tak se začne přímo prosazovat. Mezi laickou veřejností pak to má podobu scientistických a scientologických úletů a bohužel společnost je a dlouho bude rozdělena mezi ty, kteří v té hierarchii budou mít výsadní postavení. Pak se vracíme, či dostáváme stáváme k tomu, zda pro spodek bude hlavním kritickým momentem nezvládnutelnost toku informací. Každý systém, který bude vědecký, bude současně meritokratický. Na to jsou velmi citlivé sny o všeobjímající samosprávě. Pokud se nebude zkracovat kulturní mezera mezi elitami a sociální základnou, vraceli bychom se vlastně k novému, globálně kapitalistickému informačnímu feudalismu. Je to obrovský problém. Kdysi Gramsci, když se věnoval úloze inteligence, hovořil o tom, že by měla vzniknout tzv. organická inteligence, která by se lišila od služebné inteligence. Robert Reich, známý americký autor, hovoří o symbolických analyticích. To všechno já vnímám jako pokusy najít, uchopit tuto materii a vyhnout se pasti jakéhosi meritokratického vládnutí. Pokud jsem naznačil téma emancipace práce na kapitálu, také si myslím, že lidový kapitalismus je iluzí. Na druhé straně jsem také fandou ekonomické demokracie, stejně jako Zdeněk Hába. Proto si myslím, že není třeba diskutovat o tom, zda ekonomická

10 demokracie ano či ne, ale zmapovat rizika a úzká místa. A tímto úzkým místem je například otázka, řekněme, drobného akciového vlastnictví. Z praxe víme, že nedávno v parlamentu prošel zákon, který umožnil vyluxovat minoritní akcionáře, protože své vlastnické funkce stejně nerealizovali, naopak byli používáni jako nástroj určitých vybraných právních kanceláří, které ovlivňovaly a mnohdy blokovaly rozhodování statutárních orgánů velkých akciových společností. Toto vyluxování bylo jakýmsi definitivním rozloučením se s vizí lidového kapitalismu, která u nás gradovala od doby kupónové privatizace. Samozřejmě, ten prostor tady je. Zdeněk mluvil o EZOPech. Doplnil bych určité mutuální, vzájemnostní fondy, otázku samosprávy klíčových institucí veřejnoprávních, typu např. Veřejné zdravotní pojišťovny. Ale musíme si uvědomit, že velké korporace, které by byly spravovány samosprávně - a k tomu bych přiřadil i velké NGO, nevládní organizace -, tak ty tím, jak musí řídit, musí formalizovat své řídící struktury. A jakmile je formalizují, dostávají se do situace, že se začínají chovat jako struktury oligarchické. Železný zákon oligarchie tady začíná platit i na tyto struktury. Takže musíme přechod k větší samosprávě asi rozparcelovat do více etap, učinit ho praktickým. Pro tuto etapu si musíme jasně říci, jestli už jsme na prahu něčeho, co by se dalo nazvat přechodným obdobím, kdy postkapitalistické prvky mají takový význam, že by mohly být základem něčeho, co by se dalo nazvat meziformace a zaměřit se tedy na tento směr. Dalo by se hovořit ještě o mnohých věcech, např. i o tom, že se charakter práce skutečně mění a není to jenom potrava pro sociology. Změny v charakteru práce mění i pojetí produktivnosti práce a to má dopady i na fungování zákona hodnoty. Má to dopad i na konkrétní projevy emancipace práce. Jestliže dělník je dneska z hlediska sociálního fragmentovaný, jestliže je fragmentovaná skupina dělníků, jestliže dneska vlastně skutečně musíme volat po určité flexibilitě, jestliže naše flexibilita, mobilita je zhruba čtvrtinová oproti Americe, pak naše připravenost na inovační boom, na velké změny v mikrostruktuře ekonomiky je nízká a v globální soutěži by pak Evropa nebyla schopná obstát. Jestli tím řešením je posílení sektoru individuálních služeb, jestli to bude zvládat rekvalifikační systém, tj. především profesní mobilita, to je otázka. Na půdorysu vytěsňování živé práce mrtvou prací, což už známe od Marxe - organické složení kapitálu - a dneska je to vidět na fenoménu takzvaného jobless growth, což znamená, že ekonomika roste, ale přitom potřebuje čím dál méně lidí v bezprostřední výrobě, je to, myslím, velký problém a velké riziko. Budeme se asi muset zamyslet nad tím, jestli pouhá obrana dosavadních sociálních institucí a představ o sociálních standardech je řešením, protože disponibilního času je relativně konečné množství. Takže jsem se dopustil několika provokativních otázek, několika provokativních názorů. Cílil jsem to na oživení diskuse, doufám, že se mi to podařilo. Miloslav Formánek Vážené soudružky a soudruzi, přátelé. Hlavním problémem století zůstává nepochybně problém sociální nerovnosti. Jako vědečtí a odborní pracovníci, kteří vycházejí z marxismu, si uvědomujeme potřebu hlouběji zkoumat nejen schopnost světového kapitálu přizpůsobovat se změněným společenskohistorickým podmínkám, ale i jeho těžko řiditelný, neřiditelný, destruktivní vývoj a sebezničující potenciál. Dosah jeho vlastního sebeohrožení stoupl s ústupem nebezpečí, které pro něj představovala výzva světového socialistického systému. Kapitál si uvolnil ruce a rozmáchl se k velké modernizaci. Nedokáže ale zvládat problémy v povaze a v míře svého využití, ve své akumulaci a expanzi, problémy s plýtváním lidskými a materiálními zdroji ve stále četnějších fázích recese a ve specifice globální cyklické krize. Nedokáže se ani vyhnout rozporům mezi oslňujícím technickým rozvojem, záchvaty růstu a způsobem využívání vědy a techniky, stupňuje ohrožování života na planetě. To vše jsou

11 nepochybně znaky společenské formy odsouzené k zániku, která je nucena se stále více utíkat k drastickým postupům a zásahům v zájmu své údajně preventivní sebeobrany. Kapitál má přirozeně i řadu rezerv: od dovednějšího i bezohlednějšího kořistění z materiálních, přírodních a lidských zdrojů, přes značný inovační potenciál vědy a techniky uplatňovaný v klasické i nové ekonomice, po nevyčerpané rezervy v politické a ideologické sféře. Má schopnost využívat tužby skupin námezdních pracovníků uplatnit se v inovačních procesech. Pokouší se ale i leccos získat sociální kontraofenzívou, snahou snižovat úroveň oceňování práce na úroveň sociálně méně odpovědných států. Může dále zvyšovat výtěžnost svého panství nad méně rozvinutým, třetím světem. Žádná z těchto rezerv není nevyčerpatelná, jejich využívání naráží na nemalé potíže a mnohdy stupeň ohrožení systému jenom zvyšuje. Vědomí, že kapitál vládne proti přirozenosti je mezi lidmi stále neodbytnější. Je naprosto nepřijatelné bagatelizovat proměny vnějších forem kapitalismu, protože nejsou bez vlivu na jeho podstatu. Na ní ale proměny těchto forem, včetně vzniku a působení společnosti sítí v globálním prostoru, jak ukazuje praxe jeho fungování, zase až tak příliš nemění.. Marx v Kapitálu se značnou předvídavostí naznačil pole možností, v nichž se kapitál dlouhodobě pohybuje i jeho limity. Ukázal, že sám velký průmysl činí otázkou života a smrti, zda dílčí dělník, pouhý nositel určité dílčí společenské funkce, bude nahrazen všestranně vyvinutým jednotlivcem, pro něhož jsou různé společenské funkce střídajícími se způsoby životní činnosti. I dnešní forma výroby a odpovídající jí postavení dělníků je v rozporu s takovou potřebou samotného kapitálu, respektujeme-li postavení dělníků jako celku. Platí nadále slova K.Marxe, že tento absolutní rozpor ničí jakýkoli klid, stálost, jistotu životního postavení dělníka, kterému neustále hrozí, že mu s pracovními prostředky vyrve z rukou i životní prostředky a s jeho dílčí funkcí učiní zbytečnými i jeho samého. Postupme ale k analýzám specifik kapitalismu v České republice z hlediska jejich vlivu na potenciál země. Česká republika je v mezinárodní klasifikaci v poslední době přesouvána z kategorie zemí rozvíjejících se v zemi rozvinutou. Znovu se objevují sebevědomé úvahy o tom, že už opět je - či se může vbrzku stát - středoevropským tygrem. Za hlavní podmínku se považuje, aby ani ona nepřeháněla ochranu sociálních míst. Je ale otázkou, zda právě takovým postupem, povolným přizpůsobením se takovým nárokům dosáhne více než pouhých dílčích, krátkodobých výhod a v delší perspektivě neprospěje ani sobě ani Unii. Střízliví analytikové jsou zdrženliví v hodnocení, nakolik potenciálu země kapitalistická transformace prospěla či neprospěla. Rozhodně se silně prosazuje názor, že ji tyto přeměny jako malé, značně otevřené ekonomice příliš neprospěly a častěji se objevuje i názor, že ji velmi poškodily. Reálné hodnocení ukazuje rozpor mezi stále pozoruhodným potenciálem a faktickou semiperiferní pozicí, kterou i podle hodnocení akademických sociologů, konkrétně Potůčkova kolektivu zaujímá, s dlouhodobější perspektivou, jejíž časové určení se u různých autorů silně liší, že zůstane zemí závislou a dokonce polokoloniální. Přitom je podle indexu TAI (Technology Achievement Index používaném ve výzkumu OSN) stále považována za zemi, ve které se nové technologie údajně rychleji přijímají a která je proto přiřazována ke skupině možných vůdců či tahounů, tj. prvních 18 států z celkového počtu 72 hodnocených. Pro posouzení možností kapitalismu v této zemi je důležitý její vztah k perspektivnější, sociálněji orientované formě evropského kapitálu, ovšem, zachová-li si tato forma současně schopnost vystupovat jako laboratoř pro nové nápady. Její ambiciózní lisabonská strategie, jak už bylo řečeno, selhala. I o Unii platí, že se uchyluje ke snižování nákladů na úkor sociálních potřeb. Předpokládá, že si uchová i zvýší konkurenceschopnost, bude-li se přizpůsobovat poměrům, které zatím se zdarem vnucují Spojené státy světovému trhu. Ukazuje se tak, že nejen národní stát, ale i Unie je

12 vůči moci globální lumpenburžoazie příliš malá. Značně rozporné jsou pohyby v ekonomické struktuře. Živelnost vývoje způsobuje poměrně stálé tendence k jejich deformování. Bylo už řečeno, že vývoj nevede k očekávané spontánní racionalizaci ekonomických struktur a k dostatečnému vzestupu výkonnosti. Průmysl sice vzrostl v minulém roce o pozoruhodných 11,2 % a stal se tahounem růstu ekonomiky. Sotva koho ale může uspokojovat, jaký podíl tu zaujímá montážní činnost a také jednostranná orientace na automobilový průmysl. Bylo by žádoucí zjistit, nakolik se podle některých znepokojivých tvrzení - ČR vrací k těžkému průmyslu, který údajně přebírá ze Západní Evropy. Nespornější je zjištění, že je zemí, kde průmysl stále získává větší podíl než služby. V zemi se převážně uplatňují zájmy zahraničního kapitálu, kterému již patří na 70% průmyslu a který převádí do zahraničí milionů Kč zisků ročně. Probíhá také koncentrace kapitálu. Ve vztahu k drobným akcionářům, jak už bylo naznačeno, se uplatňují drsné formy v rozsahu, jaký jinde není obvyklý. Malé a střední podniky mají ještě méně kapitálu než ve srovnatelných zemích Západu. Také do základního výzkumu, který byl v 90.letech téměř zcela likvidován, se prostředků stále vkládá žalostně málo, téměř z poloviny jej zajišťují zahraniční společnosti. Podfinancováno je zemědělství, ztráty tu dosahují desítek miliard korun. Značný rozsah má stínová ekonomika: odhady kolísají od 50 do 500 miliard Kč ročně. V minulých dnech se objevily informace o významné pozici, o třetím místě, které v míře korupce Česko mezi pětadvacítkou zemí EU zaujímá a o neslavném propadu na 50.místo mezi více než 100 zeměmi světa. Jen v peněžnictví se výdaje na korupci odhadují na miliardu korun ročně. Podle Transparency International unikají korupčními kanály každý rok desítky miliard korun. Země je značně zadlužena. Ukazuje se, že si žije nad poměry, více utratí a spotřebuje než vyprodukuje zboží a služeb. Shrnuto: ve světovém žebříčku ekonomické úrovně spadla ČR z druhé desítky zemí v roce 1990 na dnešní 35. místo. Jestli lze o nějakém přechodu hovořit, pak o přechodu z kapitalistické restaurace do kapitalistické stagnace. Tím ovšem se potřeba modernizace ekonomiky nezpochybňuje, zpochybňují se její dosud prosazované formy. Potenciál ČR je nepochybně značně omezován způsoby fungování politického systému, zvláště rozsahem přímého vlivu nadnárodních monopolů, které zasazují v celém světě suverenitě států a občanů silnou ránu. Velká pozornost se přitom věnuje zadržování tlaků sociálních většin, v tom je podstata problémů, které tu vznikají. Monopoly, jak řekl už Zdeněk Hába, státy ke svému provozu potřebují stále méně. Vlastně se stále více uchylují k seberegulaci a vůči většině států, jejichž pozice a vliv se vyvíjí značně nerovnoměrně, se jejich vyděračský potenciál - a právě s pomocí společnosti sítí silně zvyšuje. V této zemi je s velkým elánem, a nejenom ODS, prosazován obecný trend k uplatňování konstitučně liberální formy na úkor demokracie přímé, participace a samosprávy. Je totiž velice účinným prostředkem zadržování tlaků sociálních většin, mění ale fakticky demokracii v pouhou fikci, v pseudodemokracii.. Politika, která vstupuje na nové, pro potenciál země značně významné pole politických zápasů, do boje o informace, se u nás v tomto smyslu rychle zprofesionalizovala. To ale znamená především, že se přeměnila v pouhou technologii moci, že se rozhodujícím motivem politiků stala snaha udržet se v pozicích za každou cenu. Politické strany zcela ovládlo partajnictví. Ztrácejí identitu a rezignují na ni, se svými vlastními programy zacházejí zcela účelově. Nejsou schopny se vyvíjet jako otevřená společenství. Široké vrstvy občanů odrazované formalizovanými procedurami, nevěrohodností a prázdnotou politiky, jsou záměrně drženy od stejně nicotných politických dějů co nejdál. Mocenské elitě vyhovuje co největší oslabování jejich politického sebevědomí. Takové postoje mají přirozeně na potenciál České republiky paralyzující účinky. Značně znepokojivá situace je ve světové politice. Spojené státy tu vedou čtvrtou světovou válku, kterou mají rozplánovanou na

13 desítky let. Význam prostoru pro politickou expanzi se mění, ale neplatí beze zbytku, že klasická územní expanze je zcela nahrazena expanzí ekonomickou a pružnými přesuny. Naopak stále se uplatňuje a spíše narůstá soupeření i o účast v přímém vstupu na cizí území jako spolehlivé formy zabezpečení vlastních zájmů. Honba za vlastním prospěchem, nacionální sobectví zřetelně narůstá. Perspektiva postnacionální konstelace je snad reálnější v případě utváření evropského občana, je však spíše spekulativní záležitostí, má-li se posuzovat možnost vzniku evropského národa. Velmi náročným je i proces formování nadnárodních demokratických institucí, struktur a vztahů. Ve světě, který se posouvá kamsi před Westfálský mír z roku 1648, politikové tohoto státu vystupují jako zbrojnoši v koalici ochotných, ucházející se o svůj podíl z kořisti. V české kotlině, kam zatím doléhají poryvy ze zahraničí s utlumenou silou, dominuje provincialismus. Z politiky, ovládané pocitem malosti, se sklonem k sebestřednosti i sebepřeceňování, nemohou vzejít příliš cenné inovace pro doma, natož pro svět. Potenciálu země rozhodně neprospívá ani vývoj, který se prosazuje ve struktuře pracovních sil, jak už bylo naznačováno. Je postihován důsledky sociálně patologického vývoje. Kapitál v Česku se rychle naučil přesouvat ekonomická rizika na zaměstnance a převádět pevné náklady na pružné. Nezůstává pozadu ani ve zhoršování i likvidaci pracovních míst v přímé výrobě. Diferenciace a polarizace tu narůstá přímo překotným tempem. Na úkor deklarovaného zásluhového faktoru se zvětšuje sféra askriptivních činitelů, zajištění pocházející z klientelismu a z výlučného postavení rodičů. Velice obtížně se díky celkovému stavu ekonomiky a postavení země na evropském i světovém trhu práce prosazuje vrstva, spojená s informatikou, tzv. kognitariát. Zato byla velmi rychle obnovena drsná praxe třídních střetů, mnohdy návratem až na konec předminulého století. Zabydlela se nezaměstnanost, objevují se excesy, které podle odborářů hraničí s hyenismem (M.Štěch). Selhaly naděje na stabilizační i dynamizující roli, které byly akademickými sociology vkládány do střední třídy. ČR je přitom ve světě brána jako země dlouhodobého sociálního smíru, s minimem vážnějších konfliktů. Tradiční, vlivná hnutí tu jsou v obtížné situaci. Zaměstnanci jsou ponižováni a zastrašováni, jejich odborové sdružování a aktivita nadále ochabuje. Neméně důrazně než v zahraničí se jim doporučuje orientovat se spíše na nenáročné, omezené, rozvolněné a pomíjivé formy sdružování, které jsou označovány za prospěšnější, než byly dřívější údajně militantní organizace. Sociální smír je dneska přesto křehký. Stupňuje se nejen brblání, ale u mnohých i beznaděj. Je dost těch, kteří už jsou v zoufalé situaci. Toho i v této zemi využívají extremisté a fundamentalističtí vizionáři, a nikoli bez ohlasu. Demokracii, tak jak je v zemi provozována, by podle výzkumu oželelo na 40% dotazovaných, 21 procentům (ovšem z různých důvodů) je demokratický systém lhostejný. Dali by přednost autoritářskému způsobu vládnutí, který by zajistil pořádek a klid (19%). Zdrsňování sociální politiky a sestupné sociální trendy však především podněcují levicové orientace, k nimž se - i když zatím ne vždy zcela otevřeně přihlašuje na dva milióny občanů ČR. Naše země má zatím jak se zdá dobré ukazatele v životní úrovni. Má nejméně chudých (podle výzkumu OECD), tj. jen 4% obyvatel a přitom si její sociální síť vyžaduje o polovinu nižší náklady než ve Švédsku. Také v počtu dětí žijících v chudobě je země ze 26 zkoumaných zemí na příznivém šestém místě. Tyto ukazatele, které ovšem mohou být hodnoceny i rozporně, lze zřejmě připsat k dobru desítkám let předchozího vývoje i hlubším tendencím v sociálních orientacích občanů v českých zemích. Prosazující se příkrost v sociální diferenciaci, patrná už z narůstající strmé diferenciace příjmů, může mít na potenciál země sotva motivující vliv, stejně jako úroveň příjmů v mezinárodním srovnání, spojovaná s podbízivým podhodnocením kursu koruny. Finanční kapitál láká občany na leasing, hypotéky, k zadlužování. Zadlužení domácností tak už vystoupalo přes 300

14 miliard korun. Znepokojivý je celkový vliv situace země na demografické křivky. Méně dětí než Češky dneska ve světě rodí jen na Ukrajině, v Hongkongu a v Číně. Jedna třetina všech českých domácností je jednočlenná. V závěru bych chtěl zdůraznit, jak silně závisí uchování a zvyšování potenciálu země na stavu kultury. Všichni to vědí a uznávají. Reálnému postupu znekulturnění se ale dostatečně nečelí. Éra sebevědomého racionalismu i v této zemi ustupuje, velké sekulární ideje vědeckého a civilizačního pokroku jsou zpochybňovány a s nimi i úcta k vyšším hodnotám a jejich stálost. Narůstá relativismus, subjektivismus a manipulace. Je dost kulturních činitelů, kteří se vulgarizace jazyka, sprostoty a agresivity v lidských vztazích nevšímají, či ji dokonce vidí jako přirozený moment, zastíněný kýženým nástupem éry nespoutané svobody a jako její nepříliš důležitý, i když obtěžující doprovod. Z relativismu postmodernismu se nedospívá k racionální produkci a reprodukci hodnot, ale ke kultuře excesu. Toto znekulturnění otřásá také sférou mravních vztahů. Podřizování hodnotám zisku a spotřebitelství, honba za individuálním prospěchem a požitky podporuje mravní relativismus. Morálka jakoby se stávala pouhým vnitřním, individuálním přesvědčením, pouhou soukromou - navíc idealizovanou - představou žádoucího stavu. Velký prostor zato získává obrana a propagace dogmat, včetně náboženských. O svůj podíl na bohatství a vlivu se stále hlasitěji hlásí Arcibiskupský palác. Intelektuálové se přitom dostávají pod palbu kritiky jako sebepřeceňující se permanentní revolucionáři. Dává se jim různě, ale důrazně najevo, že je společnost rozhodně nepotřebuje v tom rozsahu, na jaký prý byli v minulosti zvyklí (V.Klaus). Tvrdě se prosazuje segregace levicových intelektuálů. Obecné znekulturnění se projevuje také ve vztahu k přírodním hodnotám a prostředí. Varovná zpráva o stavu životního a přírodního prostředí na Zemi uvádí mj., že na 60% ekosystémů je už poškozeno, z toho 20% nenávratně. V ČR se ale ve vlivných kruzích neustále a tvrdošíjně opakuje, že akce na podporu životního prostředí jsou nejen neproduktivní, ale i brzdou žádoucího ekonomického růstu. Životní prostředí je chováním podnikatelů silně zatěžováno. V OECD zůstává ČR energeticky nejnáročnější zemí, premiantem mezi 30 zeměmi je i v produkci oxidu siřičitého. V Praze jsou emisní limity oxidu dusíku překračovány 5krát. Další vývoj v České republice, zvláště osudy jejího lidského potenciálu, závisejí na možnosti vybavovat občany resistencí vůči zjednodušujícímu myšlení a vnucovaným stereotypům. Nemohou ale ani věřit ve snadná řešení, která jakoby závisela pouze na dostatečně průzračném, jasném vidění. Ve hře jsou příliš mocné, vyhraněné zájmy. Sotva také lze vyhovět přání jednoduše obnovit to, co se osvědčovalo dříve a více méně spolehlivě fungovalo. Úspěšné řešení závisí na tom, aby byli lidé znovu schopni rozpoznávat své hlubší zájmy a aby se o jejich prosazování sami, a stále více i samostatněji zasazovali. Takovému záměru má sloužit i naše snaha rozpracovat model řešení problému sociální spravedlnosti pro 21. století. Děkuji. František Neužil Přátelé, soudružky a soudruzi. Já bych si dovolil vás seznámit se svou úvahou, která snad ani nebude mít povahu čistě vědeckou, možná bude její charakter trochu esejistický. Bude to úvaha z oblasti marxistické filozoficko ekonomické teorie. Především bych chtěl předeslat, že já trochu nesouhlasím s myšlenkou, která zazněla v referátech některých mých předřečníků, totiž že zkoumáme-li naši dobu a současný společenský vývoj, že bychom měli jít za Marxe a za marxismus. Já bych se docela hrdě prohlásil za dogmatika, Myslím si, že chceme-li jíti za marxismus, tak můžeme jedině tím způsobem, že budeme vycházet z určitých metodologických principů, které marxismus formuloval. Možná je to názor kacířský, ale ono když jsou všichni reformátoři, tak býti dogmatikem je v podstatě také vlastně trošku kacířství. Čili myslím

15 si, i když nechci v žádném případě snižovat význam takových současných myslitelů, jako jsou třeba Reich, Wallerstein nebo Meszáros a podobně, že bych zase já velmi neskromně za nejsoučasnější dílo dnešní doby pořád pokládal - mimo jiné - Grundrisse od Karla Marxe. Myslím si, že zatím kromě jiných, samozřejmě zatím nic současnějšího nebylo dosud v lidské kultuře napsáno, a že zatím také nic chytřejšího než marxismus lidstvo nevymyslelo. A vymyslí něco chytřejšího až v době nějakého velice rozvinutého komunismu. Takže, když vyjdeme z principů, které formuluje Marx v Kapitálu a v Grundrissech, tak můžeme říci, že v současné době vlastně můžeme spatřovat jak novou vývojovou etapu kapitalismu jako společensko ekonomické formace, tak i novou epochu kapitalismu. Kapitalismus jako nová epocha se vyjadřuje pojmy, či termíny jako kapitalismus globalizovaný, který využívá síťových struktur, dá se vymezit jako nadnárodní a nadstátně monopolní. Kapitalismus jako nová fáze myšlení, nová fáze společenskoekonomické formace realizuje to, o čem hovoří Marx v Grundrissech, když mluví o tak zvané všeobecné práci, která se má podle jeho vize stát základní společenskou výrobní silou a zdrojem společenského nadvýrobku. V této době, kterou prožíváme, skutečně žijeme v nové etapě rozvoje výrobních sil, kdy se jak se říká věda stává přímou a bezprostřední výrobní silou a kdy se naplňuje představa o tom, že se základním společenským bohatstvím stane volný čas, který, jak říká Marx, přeměnil toho, kdo jím disponuje a využívá jej, v nový subjekt. Tak se dá říci, že my, ač se to na prvý pohled nezdá, žijeme v době, nebo chcete-li v epoše velice revoluční. Dokonce se dá říci, že tato doba, kterou prožíváme a budeme prožívati dále, je vlastně dobou největšího zlomu kulturního a civilizačního vývoje v lidské společnosti. Lze říci, že ve stále větší míře bude končit epocha civilizace založené na práci a bude se rozvíjet epocha, jejíž základní civilizační charakteristikou bude volný čas. Tím se vlastně realizuje to, o čem hovořil Engels, skok či přechod lidstva z říše nutnosti do říše svobody. A to se mi zdá, zkoumáme-li to prizmatem kategorií filozoficko ekonomické marxistické teorie, že to je onen základní nerv, substance doby, v níž žijeme. Tento přechod ovšem realizuje kapitalismus, čili realizuje ho převráceným, odcizeným a člověka znetvořujícím způsobem. Kapitalismus realizuje produkci volného času jakožto základní společenské bohatství tím, že produkuje armádu a ve stále větší míře bude produkovat armádu nejenom dočasně, ale masově a trvale nezaměstnaných. A tím vlastně dochází k tomu, že vzniká poprvé zase po určité době v dějinách lidské společnosti šance na to, aby vykořisťování člověka člověkem přestalo býti základní sociálně ekonomickou vazbou, která společnost integruje. Vzniká reálně možnost vytvořit beztřídní společnost. Dá se dokonce říci, že komunismus, nejenom socialismus, ale skutečně komunismus jako společnost založená na rozdělování podle rozumných potřeb, je daleko reálnější v dnešní době, než v době, kdy byl napsán například Komunistický manifest. A kdyby k tomu byla politická vůle, bylo by možné komunismus zavést doslova ze dne na den. Kdyby k tomu skutečně byla politická vůle.. jiná věc je, že právě tato politická vůle není. Lze naopak pochopit důvody takové zuřivé nenávisti proti komunismu jako určité myšlence, která se objevuje právě v dnešní době. Takže můžeme říci, že tato doba je charakterizována rozvojem takzvané všeobecné práce, kdy ve stále větší míře bude základní formou nebo kvalitativně novou etapou rozvoje výrobních sil to, co by se dalo nazvat průmysl rozvoje lidských schopností. O tomto rozvoji lidských schopností hovoří Marx v Grundrissech, tj. že se člověk stane fixním kapitálem společenského výrobního procesu, tedy nejenom oběžným, variabilním kapitálem, ale konstantním, fixním kapitálem výrobního způsobu a společenského vývoje. právě to je oním průmyslem rozvoje lidských schopností, což má obě dimenze: jak dimenzi výrobně silovou tak dimenzi výrobně vztahovou. Výrobně vztahovou, sociálně ekonomickou stránkou rozvíjení lidských schopností a

16 masového investování do rozvíjení lidských schopností je právě to, co se jinými slovy nazývá vlastnická spoluúčast. Tato spoluúčast přerůstá v samosprávu jako historicky nový typ celospolečensky integrující vlastnické subjektivity, řečeno velmi učeně. Civilizační vývoj začal kdysi tím, že se začalo vyplácet ekonomicky lidi nezabíjet, ale využívat jejich práci buď jako otroků nebo jako nevolníků. V dnešní době se stále více setkáváme s jevem, že se naopak opět začíná vyplácet, aby lidé nebyli živí, ale mrtví a aby byli využíváni třeba jako určitá banka na lidské orgány. A zároveň se začíná vyplácet využívat - dejme tomu - duchovní hodnoty, které jsou obsaženy v člověku a v lidském rodu, tvořivé schopnosti lidského vědění a lidských znalostí. A v tom je právě ona jak říkal R.Richta civilizační křižovatka současného společenského vývoje. Jde o to, která možnost se bude realizovat. Tak, tolik jsem vám chtěl sdělit. Děkuju. Josef Heller Soudružky a soudruzi, já bych se chtěl zaměřit hned na takový bonbónek, který je na začátku materiálu, který jste dostali současně s pozvánkou, někteří až tady, a to je otázka kriterií periodizace kapitalismu. Mně se zrovna tato pasáž tak úplně moc nelíbí, protože mi připadá, že jsou tam zaměňována, zamíchávána dohromady kritéria z různých oblastí, kritéria z oblasti výrobních sil a kritéria z oblasti výrobních vztahů. V materiálu se píše, že jednota výrobních sil a výrobních vztahů je neustále narušována zejména rozdílným tempem rozvoje obou těchto stránek společenské výroby. Otázka ale je, která stránka výrobního způsobu je pro periodizaci vývoje společenskoekonomické formace podstatná, určující. Dialektika jejich vztahu je jasná. Těžiště historické periodizace je u klasiků v procesech v oblasti výrobních vztahů, tedy ve společenské formě výroby vyjadřující bezprostředně vlastnický vztah lidí ve výrobním procesu. Naproti tomu kritéria v oblasti výrobních sil koneckonců vyjadřují různé stupně vztahu člověka k přírodě, různou míru ovládnutí přírodních sil, různou míru podložení vlastnického vztahu určitou konkrétní úrovní výrobních sil. Je samozřejmé, že různá stadia výrobních sil dodávají materiálně technickou základnu pro rozvoj jednotlivých výrobních vztahů, že představují materiálně technickou základnu, na které se příslušný výrobní vztah může rozvíjet hůře či lépe. Zprostředkovaně se proto promítají faktory výrobních sil do celé periodizace, ovšem podtrhuji slovo zprostředkovaně, protože jejich průmět do celé periodizace je zprostředkován až určitou kvalitou výrobních vztahů, tedy určitou kvalitou realizace vlastnických procesů. V materiálu je vývoj kapitalismu rozdělen do čtyř fází. Jako první je označováno manufakturní období, trvající přes 200 let, ve kterém převažovala ještě ruční, řemeslná výroba. Celkem přípustným zjednodušením je, že autoři ignorují etapu prosté kooperace, která se ještě nevyznačovala specializací pracovníků na jednotlivé operace, ve které však již byly pod jedním kapitalistou na jednom místě soustředěni námezdní pracující, což vedlo ke vzniku nové výrobní síly lidské součinnosti. Marx o tom píše v Kapitálu. Pak, podle předloženého materiálu, následovalo období, ve kterém průmyslová revoluce a nástup pracovních mechanismů, strojů, změnily charakter výroby a daly vznik kapitalismu volné soutěže. V tomto momentu se už ukazuje ošidnost periodizace, kterou volí autoři. Období volné soutěže, v protikladu k dalším obdobím, se vyznačuje stavem, kdy se kapitál relativně volně přelévá mezi jednotlivými výrobními odvětvími, kde neexistuje monopol, který by tomuto přelévání bránil. Marx charakterizoval hodnotové poměry této etapy pomocí pojmu výrobní cena, jak dobře víte. Zobrazil vztah, kdy cenu výrobku tvoří hodnota odpovídající hodnotě konstantního kapitálu, který byl použít. Dále ji tvoří hodnota variabilního kapitálu vynaložená na hodnotu pracovní síly spotřebovanou v tomto odvětví. Přebytkem nad hodnotu konstantního i variabilního kapitálu je pak

17 průměrný zisk, na který se vyrovnává zisk z různých odvětví a z různých podniků. Tento proces realizace vlastnických vztahů přes výrobní cenu zboží zahrnující spotřebovaný konstantní i variabilní kapitál plus průměrný zisk, může probíhat právě na různé výrobně silové základně. Může probíhat za podmínek, kdy je práce podřízena kapitálu pouze formálně, například již v té mnou zmíněné etapě prosté kooperace a potom pochopitelně v manufakturní dělbě práce, kdy je rozčleněna na jednotlivé speciální pracovní procesy anebo i v podmínkách, kdy je v tovární výrobě práce již reálně podřízena kapitálu prostřednictvím mechanizované strojové výroby, jejímž je pouhým doplňkem a obsluhou. Čili faktor výrobně vztahový se rozprostírá nad třemi možnými, různými úrovněmi výrobních sil. Kapitalismus volné soutěže je tedy prvním stadiem kapitalismu, který se rozvíjí nad různými úrovněmi výrobních sil, ve kterých je nadhodnota realizována ve formě průměrného zisku. Zcela novou etapu kapitalismu představuje kapitalismus opírající se o monopolní formu kapitálu. Tato forma se zase může vytvářet jak na technické základně charakteristické již pro kapitalismus volné soutěže která je už zapracována v kapitalismu volné soutěže, to je na základě mechanizované strojové velkovýroby - nebo na základě různých prvků vcházejících do souhrnného označení vědecko technická revoluce, to znamená včetně automatizované výroby, která vysouvá člověka mimo výrobní proces a požaduje od něj nikoli obsluhu stroje, ale spíše výkon různých vědeckých a řídících funkcí. Monopolní stadium kapitalistické výroby se v procesu vyjadřování a realizace nadhodnoty promítá v podobě monopolní ceny, která zahrnuje jednak reprodukci konstantního a variabilního kapitálu, ale jejíž součástí je i monopolní zisk vyplývající z neschopnosti kapitálu přecházet svobodně z jednoho odvětví do druhého. Tento monopolní zisk zahrnuje nejen zisk maloburžoů, kteří vstupují do tržní konkurence za nevýhodných podmínek, vyrábějících příliš draho a kterým proto kapitál v monopolní ceně sebere celou nadhodnotu, ale i část nadhodnoty různých drobných a středních kapitalistů. Promítá se sem přerozdělení mezi různými regiony - v globální etapě je to další kvalita a oblastmi světa. Tento monopolní kapitalismus, který v jeho základní podobě charakterizoval Lenin v práci Imperialismus nejvyšší stadium kapitalismu, může samozřejmě existovat jak v podobě, kterou známe z dvacátého století, tak v podobě, do které vstupuje na přelomu století dvacátého a jednadvacátého, totiž v podobě globálního kapitalismu. Z tohoto hlediska považuji za správné, aby byl kapitalismus periodizován do dvou hlavních etap, které vyjadřují dva kvalitativní stupně procesu realizace nadhodnoty. Je to za prvé kapitalismus volné soutěže a za druhé kapitalismus monopolní. Je samozřejmě možné předsunout kapitalismu volné soutěže určité přechodné období, kdy o volnou soutěž v pravém slova smyslu nejde, kdy ji komplikují pozůstatky různých feudálních monopolů a podobně. To je ale pouze přechodný stav při přechodu od feudalismu ke kapitalismu. Obě tato základní stadia kapitalismu - pro druhé stadium se nám již vžil termín imperialismus je možné dále periodizovat podle úrovně výrobních sil: stadium kapitalismu volné soutěže na formální podřízení práce kapitálu na bázi prosté kooperace a manufakturní výroby a reálné podřízení práce kapitálu na bazi strojové výroby, stadium monopolního kapitalismu na bázi strojové výroby a vědecko technické a informační revoluce. Zvláštní etapou monopolního kapitalismu je etapa globalizovaného kapitalismu, ve které se kvalita procesu realizace nadhodnoty nemění; v tomto ohledu ale své tvrzení zpochybňuji, protože v materiálu je vyjádřena teze, že tato etapa čeká na svého analytika. Ona totiž čeká i na toho, kdo rozebere pořádně formy štěpení nadhodnoty, ceny a toho všeho. Zatím ale máme informace, nasvědčující, že se kvalita realizace nadhodnoty přes monopolní cenu nemění ani v globálním kapitalismu. Mění se ale samozřejmě další významné charakteristiky v oblasti vytváření jednotného mezinárodního trhu, nadnárodního kapitálu, mezinárodního trhu informací, financí a

18 práce atd.. Tato etapa mi však připadá spíše jako jen kvantitativní odstín, který potom v určité své modifikaci má svůj význam pro otázku charakteristiky jednotlivých světových epoch. O epochách už tu bylo hovořeno, já ještě ve zbytku času připomenu, že rovina světových epoch představuje zcela odlišnou rovinu klasifikace světového vývoje než jsou kvalitativní stupně vývoje jedné společensko ekonomické formace, tj. kapitalismu. Jestliže jednotlivé momenty, o kterých jsme se až dosud bavili, představovaly jednotlivé klasifikační charakteristiky uvnitř kapitalistické společensko ekonomické formace, představuje pojem epocha něco zcela jiného. Epocha je pojem, ve kterém jde o určení toho podstatného, co určuje vývoj celého světa v určitém období. Jde tedy v podstatě o pojem, ve kterém se snažíme vyjádřit skutečnost, která ze společensko ekonomických formací je v určitém časovém úseku pro vývoj světa jako celku zvláště podstatná a ovlivňuje vývoj v největším počtu národních států, zemí, regionálních útvarů a podobně. A tady zase je třeba používat jako hlavního kritéria onoho kritéria výrobních vztahů. V tomto smyslu vědeckotechnická revoluce podle mého názoru, ale není to jenom můj názor, byl to v diskusi ještě v dobách předlistopadových hojně přítomný názor vědeckotechnická revoluce nemůže být kvalitativní charakteristikou epochy. Na bázi vědecko technické revoluce, která se rozšiřuje ve světě, může existovat několik epoch. Vědeckotechnická revoluce vznikla v epoše soutěžení první formy socialismu s kapitalismem, která skončila porážkou první formy socialismu, ale na jejím základě mohou vzniknout další epochy, včetně později, jednou, epocha přechodu od kapitalismu k socialismu. Zatím jsme v epoše globalizovaného kapitalismu. Všechno. Děkuji za pozornost. Michal Hauser Všechny vás zdravím jménem ostatních členů našeho občanského sdružení Socialistický kruh, který se dlouhodobě zabývá současnou marxistickou teorií. Dovolte mi promluvit o zvláštní otázce a tou je otázka, jak je to se strukturální krizí současného kapitalismu. Zde, v našich zemích, má zkreslenou perspektivu právě tím, že v minulém režimu se hodně hovořilo o krizi kapitalismu, o všeobecné krizi kapitalismu a poměry na Západě se líčily asi tak, že pracující tam žijí v jakýchsi boudách, nebo že trpí hlady a podobně. Takže, jakmile se otevřely hranice, tak všichni viděli na vlastní oči, že je to nějak jinak. Další kulturní šok nastal tehdy, když naši lidé přišli do supermarketů nebo když sem přišly supermarkety a lidé viděli, jaké zboží dovede vytvořit kapitalistická firma, jak rozmanité zboží se tu najednou objevilo, jaké estetické kvality toto zboží má. Najednou vzniká dojem, že vlastně kapitalismus sám o sobě je něco progresivního, že vlastně nemá žádné strukturální problémy a že bychom neměli uvažovat ve smyslu nějakého jeho blízkého konce. To je první faktor, který zkresluje celkovou perspektivu, jak současný kapitalismus hodnotíme. Čili, to jen ten faktor ideologické teorie minulého režimu. Je tu druhý faktor, už několikrát zmíněný, kdy marxističtí teoretici už několikrát vyhlašovali konec kapitalismu. Bylo to třeba během hospodářské krize ve třicátých letech, bylo to po první světové válce atd.. A nyní nastává zvláštní paradox, že k myšlence krize kapitalismu se hlásí málo levicových teoretiků. Jsou to pouze teoretici, kteří jsou skutečně odvážní a mezi nimi je již zmíněný Immanuel Wallerstein nebo István Meszáros nebo další, jako je Giovanni Aretti. To jsou bohužel lidé, kteří jsou u nás málo známí. Jak je to tedy s jejich analýzou, s analýzou skutečně otevřených a nekompromisních teoretiků? Hlavní otázka je, co je to globální kapitalismus. Jak to vypadá, je to jakýsi fíkový list. Řeči o globalizaci atd. se ukazují jako plané, když totiž, jak se nyní ukazuje, je zapotřebí vidět vztah takzvaně nadnárodních firem k národním státům, kdy vidíme, jak se v současné době neoliberální vztah ke kapitalismu, v němž se hovoří o otevírání zemí cizímu zboží mění a začíná se opět hovořit o izolacionismu.

19 Nejmarkantnější je to u Spojených států. Pravděpodobně totiž žijeme v době takzvané třetí fáze imperialismu, kdy tou první fází imperialismu byly staré říše, jako bylo Holandsko či před tím Janov atd. Druhá fáze je tou fází, kterou popisuje Lenin, kdy existují velmoci, které spolu soutěží. A my jsme nyní ve třetí fázi, která se označuje jako fáze globálně hegemonického imperialismu. V ní existuje jedna supervelmoc, to jsou Spojené státy, které představují hlavního hegemona, který je v čele celého světového ekonomického systému a které nemají de facto konkurenci. A v čem by tedy krize spočívala? Spočívala by v tom, že tento hegemon ztrácí svoji pozici, že Spojené státy přestávají plnit úlohu progresivní síly, která v celém světovém systému musí být. Nastává tedy doba, kdy celý světový ekonomický systém ztrácí pravidla, kdy nastává jakýsi chaos, u kterého je velmi obtížné vypracovat nějaké scénáře. Kdy na jedné straně je tu verze, že Spojené státy opět obnoví svoji hegemonii, svoji nadvládu. Bushova administrativa je pravděpodobně pokusem, jak Spojené státy učinit opět hegemonem. Druhou verzí je to, že vznikne nebo se prohloubí konflikt mezi Spojenými státy a Čínou. To jsou dneska vlastně dvě síly, které mají politiku expanze co se týče zboží a vlivu. Jak víte, Čína začíná spolupracovat se zeměmi v Jižní Americe, čili vytlačuje z Jižní Ameriky vliv Spojených států. A je možné, že se tento konflikt třeba může vyostřit. Třetí scénář je ten, že se celý světový systém zevnitř rozloží, že zvláště kapitalistický svět ztratí schopnost vyrábět zboží. Už dnes vidíme, že zisky plynoucí z akumulace výroby od 70.let klesají. Dnešní obrovské zisky většinou plynou z finančních operací., z finančního kapitálu. Výroba se dnes rozvíjí de facto pouze v Číně. Takže může dojít k nějaké zásadní krizi, kdy se celý tento systém vykolejí. Je pak otázka, kdo převezme hlavní úlohu, kdo jej začne formovat, organizovat. Scénář může být i takový, že tímto organizátorem bude arabský svět, kdy jinými slovy řešení, které se bude hledat, může mít regresivní podobu, může to být civilizační krok zpátky. A pak je tu čtvrtá možnost, která bohužel podle všeho vypadá zatím nejméně pravděpodobně, tj. že se zformuje silné socialistické hnutí, které převezme dějinnou iniciativu. Tolik k mému příspěvku. Děkuji za pozornost. Čestmír Skalický Já možná ani nevyčerpám limit. Několik předřečníků tu předneslo řadu myšlenek, které si účastníci porovnávají se svou vlastní zkušeností. Dovolil bych si proto upozornit, že tu zatím nebyla zmíněna intimní spolupráce kapitalistických vlád se zločinem. Velice dobře o tom může promluvit soudruh Vaško, zvláště pokud jde o problém finančních operací spočívajících v rychlém roztáčení peněžního kolotoče okolo zeměkoule, aniž by přitom vznikalo jakékoli potřebné zboží. Jde o takové záležitosti, jako např. v Americe, kde se nakupuje nafta za dolary. Národy musí posílat do země zboží, dostanou zaplaceno v dolarech, které jsou v podstatě nekryté. Takto se to točí, vznikají obrovské dolarové rezervy, například v Číně, a otázka je, co se stane, až se toho začne využívat proti jejich původnímu vlastníku, vůči Spojeným státům. Velice oprávněná je představa, že by lidstvo dospělo k novým podobám fašismu. Situace může vést k takové alternativě, která by byla velmi nežádoucí. Velice nutně bychom potřebovali znovu a znovu si připomínat známé Leninovo heslo: Učitsja, učitsja, učitsja já vždycky píšu učitsja 3. Kdo z vás například něco ví o jménu Stein Rokkan. Je tu někdo takový? Je to člověk, který zemřel v roce 1975 a naplodil velice mnoho prací, které po něm jiní shrnuli. Tyto práce jsou dostupné, dal jsem je k dispozici soudruhům na ÚV a pokusím se zařídit, aby vešly v obecnější známost. Jde o jednu zajímavou věc a sice to, jak se Lenin vyjádřil o problému Einsteinovy teorie relativity, kdy konstatoval, že fyzika v bolestech rodí marxismus. Zde jde o něco podobného, jenomže tentokrát se týká takových věcí jako je například třídní boj a jiné takové záležitosti, které jsou nám

20 házeny na hlavu. Do toho patří i problém už tady zmíněného stalinismu, před kterým bychom neměli kapitulovat. Asi toto jsem si dovolil říci. Možná, že jsem dokonce nevyčerpal limit. Pavel Macháček Prosím o prominutí za tu moji nepohyblivost. Upozornil bych na jednu věc. Hovořilo se už o globalizaci Já se domnívám, že představuje - jak už bylo řečeno -poslední vývojové stadium kapitalismu a že ještě obsahuje znaky imperialismu. Nedomnívám se tedy, že to byla etapa, která po druhé světové válce v podstatě skončila. Vývoj společnosti ale už postoupil dále a proto - podle mne - nemůže trvat ještě několik století. Nezbytně musí přijít další společenský řád, což je záležitost moci. Protože, všechno možné může být, ale moc je pro postavení celého světa to rozhodující. A pokud se tato moc nedostane za, či přes kapitalistickou globalizaci, nebude přechod k novému řešení možný. Sociální rozpory ale narůstají natolik, že se asi stanou pro další vývoj rozhodující. Proto také nemohu souhlasit s pojmem meziformace, protože si nedovedu představit, jaká by byla mezimoc. Každá formace se projevuje mocí. A pokud jde o současnou oligarchii, domnívám se, že ta má v celém světě právě moc globalizovanou a tím i maximální. A že se určitě sama své moci nevzdá. Současně ale nevidím sociální sílu, která by mohla revoluci ve světě uskutečnit. Proto se domnívám, že další vývoj by mohl dospět k jakési formě kolapsu současného kapitalistického systému, který má své ekonomické i politické problémy. Fakt, že neočekávám revoluční vývoj situace, je dán také tím, že jak si myslím - dnešní cítění ve světě se už dostalo od forem donucování a ozbrojených bojů, že se orientuje spíše na potlačování násilí a na ekonomicko kulturní snahy. Domnívám se tedy, že svět se změní, ale myslím si, že pokud nevznikne nějaká teorie o přestavbě nebo přeměně ve vývoji světa, jakási inovace či novelizace marxismu, že to půjde ztěžka. Proto bych znovu velice prosil, aby týmy pracovaly na novém postavení marxismu v současném světě. Rudolf Krejčí Já bych se nejprve krátce představil. Motám se přes deset let tady kolem soudruha Vacka v Klubu sociologů, psychologů. Jsem teprve třiadvacet let v penzi a původem jsem byrokrat. Takže se tak dívejte na to, co vám řeknu a budu rád, když mi to argumenty vyvrátíte. Text těch prvých pěti kapitol je čtivý, vzhledem k rozsahu problematiky stručný a hlavně - podle mého názoru - věcně správný. Ne však zcela, nikoli úplně. Zanechal ve mně dojem, že hybatelem vědeckotechnického rozvoje je asi bůh. Větička na straně 2 dole, cituji že nejrychleji rozvíjejí výrobní síly společnosti poháněné neustálým tlakem snahy lidí rozmnožovat a zlepšovat prostředky své hmotné existence, uspokojovat své potřeby, atd... Ta větička platí již od doby kamenné. Osobně jsem přesvědčen, že když člověk udělal díru do kamene a dal tam klacek a měl sekeru s topůrkem, že to bylo pro životní problémy a potřeby důležitější než vynález automobilu nebo parního stroje. Svůj názor o formulace například: a další výrobní obory a technologie pokračují ve svém překotném vývoji a tak věda a její aplikace předbíhají a předurčují budoucí výrobní postupy to je strana 3 dole, technologická revoluce znamená kvalitativní krok ve společenské výrobě - dále: v tom spočívá její nadčasová hybná síla atd. strana 4. Podobných formulací je tam snad patnáct, dvacet, třicet. Co si o tom myslím já, jsem již psal mockrát. Proto stručně: jako všude jinde, jako ve fotbale a v hokeji platí: mnoho povolaných, málo vyvolených a kádry rozhodují vše. Pod čarou na straně tři je to, co bychom měli důkladně rozebrat. Cituji: V hospodářské praxi tehdejších socialistických zemí se však bohužel aplikace vědeckotechnické revoluce, až na výjimky (jaderné, kosmické a zbrojní technologie),