Echa expresionismu. Recepce německého literárního hnutí. v české avantgardě ( ) Eva Jelínková. filozofická fakulta univerzity karlovy, 2010

Transkript

1 Echa expresionismu Recepce německého literárního hnutí v české avantgardě ( ) Eva Jelínková filozofická fakulta univerzity karlovy, 2010

2 KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Jelínková, Eva Echa expresionismu : recepce německého literárního hnutí v české avantgardě ( ) / Eva Jelínková. 1. vyd. Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, s. (Mnemosyne) ISBN (brož.) /1925 * * 82.0 * * * /1945 * * * (430) * (437.3) expresionismus (literatura) Německo česká literatura literární teorie Česko literární kritika Česko literární překlady Česko literární avantgarda Česko literární vlivy interpretace a přijetí literárního díla monografie Česká literatura (o ní) [11] Recenzovali PhDr. Marie Langerová, CSc. prof. PhDr. Jiří Stromšík, CSc. Eva Jelínková, 2010 Všechna práva vyhrazena Obsah Úvod 7 Vztah české předválečné avantgardy k expresionismu v rámci nového umění ( ) 19 Přijetí expresionistické lyriky: František Langer, Karel Čapek a F. X. Šalda 29 Za nové drama a divadlo: Josef Kodíček a Ervín Taussig 35 Německý literární expresionismus a česká meziválečná avantgarda ( ) 42 Německé expresionistické hnutí ve dvacátých letech a jeho recepce v oblasti překladů 44 Orientace staré i nové 52 St. K. Neumann a časopisy Červen a Kmen 54 Zdeněk Kalista a recepce Ivana Golla 56 Karel Teige a jeho poměr k expresionismu 60 František Götz a počátky Literární skupiny 63 Polemika o expresionismus I: Götz versus Teige 67 Polemika o expresionismus II: Götz versus Čecháček 72 Götzův odvrat od expresionismu 74 Götz versus Kodíček: Odklon od německé kultury 77 Bedřich Václavek a jeho kritika expresionismu 81 Poslední slovo k expresionismu: F. X. Šalda 88 Závěr 91 Literatura 98 Bibliografie 107 Úvod k bibliografii 109 Soupis pramenů 114 Bibliografie Rejstříky 389 Resumé 401 ISBN

3 Úvod Expresionistické hnutí představuje v dějinách německé literatury jednu z nepřehlédnutelných kapitol. Tato studie 1 načrtává přijetí německého literárního expresionismu v české předválečné a poválečné avantgardě, tj. zhruba v rozmezí let 1910 až Zabývá se otázkami, jaké místo příslušelo německému expresionismu v teoretických diskusích českých avantgardistů, s jakým akcentem bylo expresionistické hnutí jako celek i tvorba jeho jednotlivých představitelů přijímáno a hodnoceno, kteří z německých expresionistů si našli cestu do české kultury v podobě časopiseckých či knižních překladů anebo inscenacemi svých dramat na českých jevištích, o kterých expresionistech se se zvýšenou pozorností psalo, a v neposlední řadě kterým z českých literátů, literárních kritiků, teoretiků i překladatelů náleží ve zdomácnění německé expresionistické literatury u nás největší zásluhy. Odpovědi na tyto otázky se během dvou desetiletí zřetelně proměňují. Na počátku desátých let dvacátého století se charakter německého expresionismu počíná teprve utvářet, hnutí nemá dosud ani program, ani jméno (na rozdíl například od sebevědomého a halasného italského futurismu). V českém prostředí navíc stále přetrvává odmítavý poměr k německé kultuře a ani navázání styků se západními avantgardami není samozřejmostí: nejmladší generace předválečné avantgardy si svou prozápadní orientaci musí namáhavě probojovávat. Jinak se problém recepce jeví v letech po první světové válce, kdy vymezování se vůči uměleckým výbojům ostatní Evropy nabylo statutu jednoho ze základních bodů programu nastupující mladé generace. Oproti letům , během nichž se v literatuře prosadila především lyrika mladých začínajících básníků-expresionistů, se výrazně proměnilo samotné expresionistické hnutí v Německu: rozrostlo se do masových rozměrů, vystoupilo s celou řadou manifestů a programových článků a upoutalo na sebe pozornost rozsáhlejšího publika novým typem dramatu. 1 Spolu s bibliografií vznikla a byla obhájena jako diplomová práce na katedře germanistiky ÚGS FF UK v roce Zde vychází v upravené podobě. 7

4 Zatímco mladá česká umělecká generace si na počátku dvacátých let teprve hledá své místo a ujasňuje si svůj poměr k impulsům evropských avantgard, vzrůstá už v Německu počet zveřejňovaných statí a prohlášení, které konstatují neúspěch a zánik expresionismu, a tak se generace poválečné avantgardy při konfrontaci s expresionistickým uměním musí vyrovnávat vždy i s jeho pověstí umění ztroskotávajícího či již definitivně zbankrotovavšího. Proměny intenzity i rozsahu recepce německého expresionistického hnutí a tvorby nejdůležitějších expresionistických autorů, jak se uskutečňovaly během let , lze snadno přehlédnout v chronologicky uspořádané bibliografii, která je součástí a vlastním těžištěm přítomné práce. Právě z poznatků získaných při zpracovávání bibliografického soupisu čerpá do značné míry tato literárněhistorická přehledová studie, která recepci expresionismu v české kultuře představuje plastičtěji a úhrnněji, vzhledem k nutné abstrakci však také méně detailně. Literárněhistorické shrnutí sleduje v první řadě otázku, do jaké míry věnovali představitelé české předválečné i poválečné avantgardy svoji pozornost soudobým literárním projevům Německa: kteří čeští kritici, teoretikové či literáti o expresionismu psali, kteří z nich soustavněji, jak na expresionismus pohlíželi v konfrontaci s dalšími evropskými avantgardami a které z charakteristických vlastností expresionistické literatury hodnotili jako pozitivní, a které naopak odmítali. Zatímco bibliografie umožňuje sledovat recepci díla jednotlivých německých expresionistů v českém prostředí to znamená ukazuje, co bylo u nás recipováno, je textová část práce koncipována především s ohledem na to, kdo u nás podněty vycházející z expresionistického Německa přijímal a dále byť i třeba v transformované podobě zprostředkovával. Rozpětí i členění literárněhistorického souhrnu přirozeně určují mezníky v dějinách české, resp. německé literatury: v období let 1910 až 1914, jímž se zabývá první oddíl studie, se v Německu v několika velkých městských centrech rozvinul intenzivní literární život, nesený mimořádně početnou básnickou generací, stovkami lyrických sbírek a desítkami nově zakládaných literárních časopisů; v Čechách a na Moravě sice k obdobnému vzepětí v literatuře nedochází, avantgardní tendence však přesto silněji zastupuje mladá generace 8 úvod v čele s bratry Čapky, Františkem Langerem, Josefem Kodíčkem a dalšími. Rozvíjející se vztah představitelů předválečné avantgardy k německému expresionismu a zhruba od roku 1913 i jejich zesilující zohledňování soudobé německé literatury v širším rámci úvah o tzv. novém umění se s vypuknutím světové války rázem přerušují. První období recepce německého expresionismu v české kultuře se tak uzavírá rokem Předpoklady pro novou vlnu recepce se začínají utvářet až po ukončení války a vzniku samostatné Československé republiky; v té době je však už německé expresionistické hnutí na sklonku své druhé fáze. Počátky druhého období recepce německého expresionismu tak spadají do roku 1920, kdy němečtí expresionističtí teoretikové již začínají vyhlašovat úpadek celého hnutí, stále více autorů opouští jeho programatickou základnu a kdy teprve vystupují obrysy obou nejdůležitějších uskupení mladé české avantgardní generace, Devětsilu a Literární skupiny. Na teoretické rovině je pro průběh recepce německého expresionismu ve dvacátých letech určující kritická a teoretická činnost Karla Teiga, Františka Götze a Bedřicha Václavka, zasahující celé rozmezí let Druhý oddíl literárněhistorické studie shrnuje tedy výsledky kritického zájmu, jejž přední osobnosti poválečné generace projevily o německé expresionistické hnutí ve dvacátých letech minulého století. Přestože oba dva oddíly literárněhistorického shrnutí sledují touž základní otázku, tj. pokoušejí se postihnout poměr nejvýznamnějších představitelů české předválečné a poválečné generace k německé expresionistické literatuře, jejich podoba se zřetelně liší. Rozdílná struktura obou částí koresponduje s proměnami recepce a především jejích předpokladů v době před první světovou válkou a po ní; nepoměr v překladatelském, kritickém i inscenačním zájmu o německý expresionismus v letech 1910 až 1914 na jedné a v letech 1920 až 1930 na druhé straně ozřejmuje prosté nahlédnutí do (takřka) kteréhokoli oddílu zpracovaného bibliografického soupisu. Naprostá většina překladů, divadelních inscenací, recenzí, kritických článků i obecných pojednání o expresionismu spadá do let 1920 až 1930 (převedeno do čísel představuje recepce expresionismu v prvním období, a to i když je rozšíříme o roky do konce první světové 9

5 války, z celkového objemu textů pocházejících z obou desetiletí a náležejících do tohoto tematického kontextu necelých sedm procent). Nesrovnatelnost charakteru recepce v jednotlivých obdobích souvisí se zásadní proměnou podmínek pro rozvíjení avantgardních uměleckých programů od počátku desátých do počátku dvacátých let: protože se v době předpoklady pro vznik avantgardy a s ní i intenzivní recepce zahraničních uměleckých směrů teprve postupně a pozvolna utvářely, je jim v oddílu zabývajícím se vztahem předválečné generace k německému expresionismu věnována obsáhlá úvodní část. Dotýká se problematiky vztahu české kulturní elity k německé kultuře, sepětí českých literátů s českými expresionistickými malíři, tématu styků českých a německých výtvarných umělců, ale i navazování kontaktů literárních, dále přijetí německého novoklasicismu na počátku desátých let (jež předcházelo recepci expresionismu) a otázky orientace české předválečné avantgardy na moderní umění soudobé Evropy. Samotná recepce německého expresionismu (či náběhy k ní) se v letech kromě ojedinělých překladů roztroušených po tehdejších českých periodikách soustřeďuje do modernistických časopisů Umělecký měsíčník, Scéna a Přehled a omezuje se na několik málo článků Františka Langera, Karla Čapka, F. X. Šaldy, Josefa Kodíčka a Ervína Taussiga. Podmínky, za nichž mladí čeští kritikové a literáti konfrontovali svoje představy o umění s německým expresionismem, byly pro recepci zahraničních avantgard mnohem příznivější v době po první světové válce: vymezování se vůči jednotlivým uměleckým směrům nezávisle na nacionálních zřetelích se stalo samozřejmou součástí programu, a druhý oddíl přítomné studie se tak zabývá téměř výhradně přímo přijetím německého literárního expresionis mu v překladové literatuře a literární kritice a nikoli už obšírněji předpoklady, jež recepci v této podobě umožňovaly. Podrobnému představení diskusních příspěvků a programových i polemických článků o hodnotě a významu německého expresionismu, resp. soudobé německé kultury vůbec, která stojí v centru tohoto oddílu, předchází stručný souhrn recepce expresionismu v oblasti literárních překladů a českých divadelních inscenací; ve dvou krátkých kapitolkách o St. K. Neumannovi a Zdeňku Kalistovi je nastíněna 10 úvod atmosféra samého počátku dvacátých let, přitahující do blízkosti expresionismu mladé i starší české kulturní osobnosti, a zhruba popsána recepce tvorby u nás nejpopulárnějšího básníka německého expresionismu, Ivana Golla. Hlavní část druhého oddílu se zabývá texty programového, polemického i čistě kritického charakteru, které se zásadním způsobem dotýkají expresionismu jako hnutí či souhrnu určitého typu literatury, popř. celku tehdejší německé literatury; jde především o stati Karla Teiga, Františka Götze, Josefa Kodíčka, Bedřicha Václavka, ale i F. X. Šaldy (stranou přitom zůstávají jak články vztahující se k některým z dílčích uplatnění expresionismu v herectví, režii atd., tak i recenze a kritiky konkrétních děl expresionistické literatury). Největší prostor je věnován postojům a názorům Františka Götze, protože právě on se na začátku dvacátých let rozhodující měrou přičinil o zavedení pojmu expresionismus do české literární kritiky a posléze i do literární historiografie. Téma recepce německého expresionismu v české literatuře a literární kritice v letech nebylo dosud monograficky v úplnosti zpracováno. Spíše než otázka vztahu české předválečné a poválečné avantgardy k německému expresionistickému hnutí a jeho prezence na české kulturní scéně zajímá českou literární historiografii problém vymezení a postižení tzv. českého expresionismu. Děje se tak v návaznosti na studie Františka Götze o díle autorů brněnské Literární skupiny, psané ve dvacátých letech minulého století, v nichž je český expresionismus pojímán jakožto svébytný umělecký styl neodvozený od vzorů německých. Kapitola o expresionismu v české literatuře se stala samozřejmou a nezbytnou součástí každých českých literárních dějin; pojednání o recepci německého expresionismu v české literární kritice a překladové literatuře však v souborných dějinách zpravidla chybí. Podobně problém vztahu české literatury k německému expresionismu obchází ve své nepublikované kandidátské práci o Základních problémech vývoje českého expresionismu (1968) i Hana Kučerová, a představuje literární dílo L. Blatného, Č. Jeřábka, B. Vlčka a M. Nohejla jako osobitý a zcela původní výraz českého expresionismu. Kniha Jindřicha Chalupeckého shrnuje pod názvem Expresionisté (1992) portréty děl Richarda Weinera, Jakuba 11

6 Demla, Ladislava Klímy a Jaroslava Haška, aniž by byla případná příbuznost poetologických konceptů těchto autorů s východisky německých expresionistů jakkoli zjišťována (zde je ovšem nutno poukázat alespoň okrajově na propastný rozdíl mezi oběma pracemi: zatímco Chalupeckému slouží pojem expresionismus jen jako velice obecný a široký svorník, na nějž při úvahách nad jednotlivými díly prakticky nebere ohled, omezuje se Kučerová téměř bez výjimky na to, aby u svých autorů zjistila či vyloučila výskyt prvků, pomocí nichž se obvykle charakterizuje expresionistické dílo). Pojem expresionismus se zde i v české literární historiografii stále více vyvazuje ze své původně úzké souvislosti s literaturou předválečného, válečného a krátce poválečného Německa a stává se stále širším, obecnějším a postupně nicneříkajícím pojmenováním. Recepce německého expresionismu, resp. expresionistického dramatu v českém prostředí v době po první světové válce se naproti tomu ve studii Český expresionismus a vedení dramatického dialogu (1969) ve stručnosti dotýká Růžena Grebeníčková. Autorka, jež se kriticky věnovala též přímo německému expresionismu, zvláště tvorbě Georga Kaisera a Franze Kafky (viz Dílo Růženy Grebeníčkové, 1998), protestuje proti běžné praxi literárních příruček a upírá zásluhy o původní, na německém směru nezávislý český scénický expresionismus Karlu Hugovi Hilarovi. Počátky českého dramatického expresionismu spatřuje v dramatické prvotině Tři (1920) mladého autora Lva Blatného, která byla jako jednoznačně expresionistické dílo přijata už soudobou divadelní kritikou. Grebeníčková se zmiňuje i o tom, že František Götz a jeho Literární skupina, do níž Blatný též patřil, kolem roku 1922 postupně expresionismus překonává, a přiznává literárnímu dílu moravských autorů statut českého expresionismu ať už jakkoli svérázného, přece jen původního a německému směru spíše analogického než odvozeného (s. 66 n.). Tento závěr vyplývá Růženě Grebeníčkové ze srovnání vedení dramatického dialogu u Blatného a v expresionistické dramatice, zejména v hrách Georga Kaisera. Vlastním předmětem zájmu se přijetí německého expresionismu v české literární avantgardě v letech stalo až v nedávno publikované studii Jiřího Stromšíka, kde je téma zpracováno v rámci 12 úvod komplexního pojednání Recepce evropské moderny v české avantgardě (2002); kromě expresionismu do něho byla zahrnuta i recepce kubismu, futurismu, civilismu, Whitmanovy, Verhaerenovy a Apollinairovy poezie, proletářského umění, dadaismu, konstruktivismu a surrealismu. Stromšík představuje hlavní tendence v poměru českých avantgardistů k německému expresionismu v obou dvou desetiletích, tedy nejen v době po první světové válce (na niž se omezuje téměř veškerá sekundární literatura související s tématem), ale i v období tzv. předválečné avantgardy. Poukazuje na antipatie, s nimiž mladí literáti čapkovské generace sledovali tu část expresionistické lyriky, která nabývala podob extatického rozletu či rozpínání já až do kosmických rozměrů, popřípadě jeho rozplývání v kolektivu, prezentovaného tónem známým jako O-Mensch-Pathos (s. 35), shrnuje literární a výtvarné styky s berlínskou avantgardou, nastiňuje dosud tu a tam přežívající postoje bránící vnímat a posuzovat umění bez ohledu na nacionální hlediska a předestírá tezi, že celkové přijetí výtvarného i literárního expresionismu v české avantgardě před rokem 1918 i po něm bylo mnohem méně entuziastické než přijetí francouzské avantgardy (tamt.). Převládající negativní hodnocení německého expresionis mu je ve Stromšíkově stati doloženo nejdůležitějšími články z obou období, tj. Čapkovou studií K nejmladší německé poezii (1913) na jedné a statěmi Karla Teiga ( O expresionismu, 1922), Bedřicha Václavka ( Likvidace konkursní podstaty expresionismu, 1924), Jindřicha Honzla ( O modernost v českém divadle, 1928) a F. X. Šaldy ( Problémy lidu a lidovosti v nové tvorbě básnické, 1931) na straně druhé. V případě Františka Götze, jediného avantgardního kritika, který se na počátku dvacátých let k expresionismu programově hlásil, upozorňuje Jiří Stromšík na proměny, jimiž prochází v Götzově pojetí obsah pojmu expresionismus : Götz definuje tento pojem převážně světonázorově, popř. eticky (s. 52) a dospívá tak od termínu označujícího určitý typ literatury či poetiky k široké, skoro bezbřehé definici, na jejímž základě se snaží prokázat expresionistické tendence v současné české literatuře, zejména v hrách Lva Blatného (s. 53). V konfrontaci se Stromšíkovou studií neobstojí příliš kniha Petera Drewse Die slawische Avantgarde und der Westen (1983), mapující recepci evropských uměleckých avantgard v Rusku, Polsku a českých 13

7 zemích, resp. Československu. Lze tu sice najít několik poznámek o vztahu české avantgardy k expresionismu již v době před první světovou válkou, autorova tvrzení o Theerově zdůrazňování rytmu a pronikání do hlubin vlastní duše, prý velmi blízkém německému expresionismu, či o rozpoznání úzké duchovní spřízněnosti německého expresionismu a české poezie právě generace roku 1914 Kurtem Pinthusem (s. 197) však mají spíše charakter dohadů. Drews zcela pomíjí velké množství expresionistických dramat, přeložených a inscenovaných v českých divadlech, ale i všechny knižní překlady prozaických děl německých expresionistů, a redukuje recepci německého expresionismu v oblasti českých překladů pouze na tvorbu Georga Trakla a Ivana Golla. Nejobsáhlejší část Drewsova shrnutí poměru české avantgardy k expresionismu, přibližující postoje Františka Götze a Karla Teiga, se opírá takřka výlučně o poznatky z článků Štěpána Vlašína. Vlašínův nejstarší pokus o postihnutí shodných a rozporných bodů v programech Devětsilu a Literární skupiny z roku 1968, nadepsaný Expresionismus a poetismus (1968) a poznamenaný silně omezující ideologickou perspektivou, vypočítává mezi charakteristikami českého expresionismu idealistický humanismus, nesouhlas s marxismem, rozbití pevného, sevřeného tvaru, mlhavou symboličnost postav atd. (s. 327). Táž slova najdeme i ve Vlašínově úvodu k prvnímu dílu souboru Avantgarda známá a neznámá (1971) a kromě nich i stručné shrnutí celé polemiky mezi Františkem Götzem a Karlem Teigem, která v roce 1922 proběhla na stránkách brněnských deníků Rovnost a Socialistická budoucnost. Polemika, trvající jen několik týdnů na počátku roku 1922, je vylíčena i v druhé kapitole knížky Bohumila Marčáka Čas hledání a sporů (1966), a bohužel pouze na ni pokud jde o naše téma se omezuje také článek Aleny Pomajzlové Člověk a svět: Expresionismus dvacátých let (v katalogu Expresionismus a české umění , 1994). Nejnovější příspěvek k diskusím o pojmu expresionismus a zvláště k expresionistickému zakotvení některých českých autorů, a to nejen poválečných, představuje sborník Hledání expresionistických poetik (2006). Protože literárněhistorické zpracování otázek týkajících se vztahu reprezentantů české avantgardy k německému expresionismu je 14 úvod především v období před první světovou válkou nedostatečné, bylo pro účely této práce nezbytně nutné prozkoumat nejdůležitější dobové prameny. Hlavním podkladem prvního oddílu této studie, shrnujícího rozsah a charakter recepce německého expresionismu u příslušníků tzv. čapkovské generace, byla excerpce předních avantgardisticky orientovaných časopisů: jde o Umělecký měsíčník ( ), Scénu ( ) a týdeník Přehled ( ). Údaje, které přesahují výsledky časopiseckých rešerší (články a překlady z dalších časopisů, antologie německé lyriky), bylo možné doplnit díky rešerším nutným pro vypracování bibliografického soupisu. Také tvrzení zahrnutá do druhého oddílu práce, týkající se problematiky recepce německého expresionismu ve dvacátých letech, se do značné míry opírají o bibliografii a excerpci nejzásadnějších časopisů a sborníků poválečné avantgardy. Odhlédneme-li totiž od významného, nicméně krátkodechého konfliktu mezi Teigem a Götzem a od zmíněné stati Bedřicha Václavka z roku 1924, jež je podle Vlašína jakousi opožděnou tečkou za polemikou mezi Devětsilem a Literární skupinou (viz úvodní stať Jaro poválečné generace in AZN 1, 1971), zůstává ostatní problematika přijetí německého expresionismu v letech bezmála zcela neprobádanou oblastí. Bedřich Václavek je přitom vedle Františka Götze další kritickou osobností, která se ve dvacátých letech k problémům poetiky německého expresionismu pravidelně vracela. Václavkovu teoretickou i kritickou zprostředkovatelskou činnost v oblasti německé literatury ovšem přehledně shrnuje pozapomenutý článek Josefa Jodase Bedřich Václavek als Interpret und Kritiker des deutschen Expressionismus (1989). S výjimkou několika málo článků, které bylo nutno dohledat v dobovém tisku (Československé noviny, , Pásmo, , a Index, ), jsou Václavkovy časopisecky publikované texty díky vícerým výborům dobře dostupné (Tvorba a společnost, 1961, Literární studie a podobizny, 1962, a Tvorba a skutečnost, 1980). Vypátrání některých, především starších Václavkových textů, jeho slovníkových hesel a překladů z německých autorů do výborů nezařazených napomohla výborně zpracovaná Bibliografie díla Bedřicha Václavka (1967). Překlady z německých expresionistických autorů byly po válce hojně otiskovány v časopisech Červen ( ) a Kmen (

8 až 1920), redigovaných St. K. Neumannem. Svědectví o tom, že Neumann byl ještě koncem desátých let německému expresionismu nakloněn, podává Zdeněk Kalista v memoárovém textu K stykům Ivana Golla s českou literární avantgardou po první světové válce (1967). Kalistova stať o Gollovi a především první díl jeho memoárů Po proudu života (1997) jsou dále nesmírně cenným zdrojem informací o atmosféře, která počátkem dvacátých let některé začínající mladé básníky (například právě Kalistu či mladého Wolkera) přivedla ke knihám německého expresionismu, a také o podmínkách, v nichž se rozvinula poměrně silná recepce díla Ivana Golla u nás (podrobně o ní pojednává v diplomové práci Iwan Goll und die europäische Avantgarde Jitka Degorces, 2003). Vzpomínky Zdeňka Kalisty kromě toho upomínají i na to, že na podobě recepce německého expresionismu se často podílely takové okolnosti, jako jsou jazykové znalosti a finanční situace mladých literátů, jejich osobní kontakty s dalšími příslušníky generace či prostě momenty náhody. Dokladem zájmu mladé poválečné generace (Kalista, Černík, Berák) o německý expresionismus je časopis Den ( ), jeden z prvních pokusů o skupinový literární orgán. Pro recepci expresionismu ve dvacátých letech jsou z hlediska teoretických diskusí nejpodstatnější stati Karla Teiga, vedoucího teoretika pražského Uměleckého svazu Devětsil, a Františka Götze, jeho protějšku v brněnské Literární skupině (naprosto se nevyčerpávající jen zmíněnou polemikou z ledna 1922). Zpracování otázky jejich poměru k německému expresionistickému hnutí ztěžuje u obou autorů skutečnost, že neexistují úplné bibliografie jejich děl. Kromě statí, jež byly zařazeny do souboru Avantgarda známá a neznámá 1 (1971) a v Teigově případě i do prvního svazku výboru z díla (Svět stavby a básně, 1966), bylo proto třeba projít sborníky Devětsilu (stejnojmenný revoluční sborník a sborník Život, oba 1922) a tribunu Literární skupiny, časopis Host ( ). Doklady o tom, jak František Götz postupně programatickou základnu expresionis mu opouštěl, jsou čerpány zvláště z jeho knihy Anarchie v nejmladší české poezii (1922), ze studie O nové poezii a možnostech nového uměleckého slohu, otištěné ve Sborníku Literární skupiny (1923), a článků z Národního osvobození v roce Základem pro shrnutí 16 úvod následující, poměrně neznámé fáze recepce nastupující kolem roku 1924 byly další Götzovy stati z Národního osvobození, články Josefa Kodíčka z Tribuny a texty F. X. Šaldy a Bedřicha Václavka otištěné v Kritice. Za všestrannou pomoc a podporu při přípravě této práce děkuji: Jiřímu Stromšíkovi, který pro mne téma recepce německého expresionismu v české avantgardě objevil a poskytl mi zásadní rady a připomínky k práci, Danielu Řehákovi z bibliografického oddělení Ústavu pro českou literaturu AV ČR a pracovníkům bibliografického oddělení Divadelního ústavu v Praze, díky jejichž ochotě a vstřícnosti mohla vzniknout výchozí verze bibliografického soupisu, Anně Flieglové a Aleně Jelínkové, které mi velice usnadnily práci s materiály ve fondu Knihovny germanistiky FF UK. Michaelu Špiritovi vděčím za připomínky k metodickému zpracování bibliografie a Jitce Malátkové za inspirativní rozhovory o Ivanu Gollovi a cenné odkazy k literatuře. 17