Sociální služby v sociálním zabezpečení

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení Diplomová práce Sociální služby v sociálním zabezpečení Lucie Vrbová Akademický rok 2008/2009 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Sociální služby v sociálním zabezpečení zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. 0

2 OBSAH Úvod Historický vývoj právní úpravy na našem území Sociální pomoc jako součást sociálního zabezpečení Subjekty sociálních služeb Oprávněné subjekty uživatelé Poskytovatelé sociálních služeb Podmínky za nichž mohou fyzické a právnické osoby sociální služby poskytovat Vztahy mezi uživateli a poskytovateli sociálních služeb Sociální služby Klasifikace sociálních služeb Sociální poradenství Služby sociální péče Služby sociální prevence Financování sociálních služeb Správa na úseku sociálních služeb Ministerstvo práce a sociálních věcí Krajské úřady Úřady práce Inspekce sociálních služeb Správní delikty na úseku sociálních služeb Řízení na úseku sociálních služeb Řízení o poskytnutí příspěvku na péči Řízení ve věcech pomoci v hmotné nouzi Závěr Seznam použité literatury Resumé

3 Úvod Pro svou práci jsem si vybrala téma sociální služby v sociálním zabezpečení, neboť toto téma je v posledních letech v této oblasti aktuální. Sociální služby upravuje nově zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který vstoupil v platnost , tudíž se jedná o poměrně nový zákon, který však v oblasti systému sociální péče přinesl významnou reformu a krok vpřed. Skutečnost, že po více jak deseti letech snah o reformu stávajícího systému sociální péče byla přijata nová právní úprava, je třeba bez pochyby hodnotit pozitivně 1. Zákon o sociálních službách tak představuje určité završení první etapy sociální reformy v České republice, která tak oprošťuje českou právní úpravu od politického systému, který působil na našem území před rokem Pro občany, kteří jsou závislí na sociálních službách představuje tento zákon poměrně významný přínos a je v mnoha ohledech průlomový. Mezi průlomové věci tohoto zákona patří především poskytování příspěvku na péči osobám, které se nacházejí v nepříznivé sociální situaci, přičemž výše tohoto příspěvku se odvíjí od míry závislosti a také možnosti zajištění sociální péče prostřednictvím rodinných příslušníků nebo prostřednictvím sociálních služeb. Příspěvek na péči tak nahrazuje zvýšení důchodu pro bezmocnost a příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu, nesystémové dávky, které byly poskytovány na základě zákona o sociálním zabezpečení,a byly k účinnosti zákona o sociálních službách zrušeny. Zákon o sociálních službách také zrovnoprávňuje poskytovatele sociálních služeb; poskytování dotací je umožněno všem poskytovatelům bez ohledu na jejich zřizovatele. Zákon také svěřuje občanům značné kompetence, např. při uzavírání smluv mezi uživatelem a poskytovatelem sociální služby a zavádí i další nástroje, které mají zkvalitnit poskytování sociálních služeb. Cílem mé práce je charakterizovat sociální pomoc jako součást sociálního zabezpečení, vymezit osobní rozsah zákona o sociálních službách, správní orgány na úseku sociálních služeb a charakterizovat poskytované sociální služby. Práci jsem rozdělila celkem na šest kapitol, přičemž v první kapitole se stručně zaměřuji na historický vývoj právní úpravy sociální péče a sociálního zabezpečení na našem území. Druhá kapitola je zaměřena na charakteristiku sociální péče, která je upravena zákonem č. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení. V této kapitole se zaměřím na osvětlení 1 Tröster, P. a kolektiv, Právo sociálního zabezpečení, 4. přepracované a doplněné vydání, C.H.Beck, 2008, str

4 pojmu sociální péče a jejího postavení v systému sociálního zabezpečení jako jednoho ze základních pilířů sociálního zabezpečení. Třetí kapitola pojednává o subjektech sociálních služeb neboli o uživatelích a poskytovatelích sociálních služeb. Zákon o sociálních službách nově subjektům sociálních služeb zakládá řadu nároků, ale na druhou stranu jim ukládá značné množství povinností. V této kapitole se mimo jiné také zaměřuji na vztah mezi uživatelem a poskytovatelem sociálních služeb, který je založen na smluvním principu a na způsob financování sociálních služeb. Čtvrtá kapitola je poměrně rozsáhlá a je zaměřena na klasifikaci sociálních služeb, která nám pomáhá orientovat se v poměrně rozsáhlé a různorodé nabídce služeb, přičemž tato klasifikace je učiněna dle různorodých hledisek, ale také dle zákona č. 108/2006 Sb. Následující podkapitoly jsou pak zaměřeny na charakteristiku jednotlivých druhů služeb, které spadají pod tři základní druhy a formy sociálních služeb, kterými jsou sociální poradenství, služby sociální péče a sociální prevence. Pátá kapitola pojednává o správě na úseku sociálních služeb, která je vykonávána Ministerstvem práce a sociálních věcí, krajskými úřady, obecními úřady obcí s rozšířenou působností a úřady práce. Poslední šestá kapitola je pak zaměřena na řízení o poskytnutí sociálních služeb, kde se zaměřuji především na řízení, které předchází poskytnutí příspěvku na péči a dalších dávek sociální pomoci. 3

5 1 Historický vývoj právní úpravy na našem území Úprava péče o staré a nemocné občany na našem území se datuje přibližně od 17. století. V roce 1661 došlo k přijetí Patentu o tulácích a žebrácích, který přiznával právo žebrat pouze práci neschopné chudině. O osoby nemocné a chudé, které pobývaly na našem území pečovala do té doby zpravidla církev a to až do roku 1785, kdy bylo vydáno nařízení pro Království České a povinnost péče o chudé a nemocné byla udělena vrchnosti. Avšak i nadále po vydání tohoto nařízení se církev podílela na péči o tyto občany. Během vlády císaře Josefa II. se u farností zakládaly chudinské ústavy, které vedli tzv. otcové chudých 2, jednalo se zpravidla o pomocníky faráře, kteří byli voleni do této funkce obyvateli. K úpravě veřejné chudinské péče došlo až v druhé polovině 19. století zákonem o domovském právu a zákonem chudinským. Zákon o domovském právu upravoval právo na pobyt v obci a nárok na chudinské zaopatření, přičemž zákon chudinský reguloval, že péče v českých zemích může být poskytována pouze chudým, kteří mají na našem území domovské právo. Chudinská péče se tak stala součástí veřejné správy, která byla svěřena obcím a zahrnovala především ubytování a poskytování nutné stravy. Po vzniku Československa byla i nadále zachována chudinská péče, která byla organizována převážně obcemi. Do jejich správy patřilo budování zařízení v podobě starobinců, chudobinců, sirotčinců, útulků, které poskytovaly základní sociální služby. Poskytování chudinské péče mělo v období první republiky dvě formy uzavřené chudinské zaopatření v ústavech a volné zaopatření mimo ústav, přičemž působnost státu v této oblasti byla daleko větší než za období Rakousko-Uherska. Poskytování služeb bylo také značně podporováno ze strany charitativních organizací v podobě spolků, dobrovolných organizací, církevních organizací atd 3. V této výše uvedené formě fungoval systém chudinské péče až do roku V tomto roce pak došlo k první reformě sociálního zabezpečení a byl přijat zákon č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení. Prostřednictvím tohoto zákona došlo k úpravě sociální a ústavní péče a dále k přenesení výkonu sociální péče na stát neboli na národní výbory. Reforma sebou přinesla také dávky a služby sociální péče starým občanům, dětem 2 Tito otcové chudých byli později také nařízením císaře prohlášeni po dobu výkonu této funkce veřejnými činiteli. 3 Jednalo se např. o Českou diakonii, Československý červený kříž atd., přičemž tyto organizace na tomto poli působí dodnes. 4

6 nebo osobám se zdravotním postižením a to za účelem zlepšení hmotných poměrů těchto osob a také za účelem jejich rozvoje a začlenění do společnosti a do pracovního poměru. Vláda v této době také investovala značné prostředky do ústavů sociální péče, kde byla klientům poskytována profesionální péče. Ústavy sociální péče byly zřizovány a spravovány národními výbory, církvemi, dobrovolnými organizacemi atd. Zásady pro zřizování a správu stanovoval Státní úřad sociálního zabezpečení, který vykonával také dohled nad těmito ústavy. V roce 1964 vstoupil v platnosti zákon č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, který nahradil zákon z roku Tímto zákonem došlo k zavedení pojmu služby sociálního zabezpečení, které byly poskytovány občanům nacházejícím se v nepříznivé sociální situaci, kteří potřebovali pomoc ze strany státu, společnosti. Snahou zákona bylo především upevňovat rodinné vztahy a vychovávat občany k pomoci spoluobčanům, kteří se nacházejí v nepříznivé sociální situaci. Služby sociálního zabezpečení poskytovaly stále státní orgány a to ve spolupráci s komisemi sociální péče. Ze strany státu tak byla nabízena převážně pečovatelská služba, která napomáhala s obstaráváním domácnosti a to prostřednictvím pracovníků pečovatelské služby nebo pečovatelů z povolání a dále ústavní sociální péče zaměřená na duševně či tělesně postižené občany. Další reforma sociálního zabezpečení byla uskutečněna zákonem č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, kterou bylo zavedeno značné množství dávek a služeb sociální péče, která byla poskytována občanům s trvalým pobytem na našem území a to dle jejich příslušnosti k určité sociální skupině. Do těchto služeb sociální péče spadala výchovná a poradenská péče, pečovatelská služba, pomoc lidem důchodového věku, péče o postižené občany, ústavní péče a půjčky. Zákon nově rozšířil také okruh osob, kterým byly poskytovány sociální služby, a to o společensky nepřizpůsobivé občany. Tato úprava se již značně přibližovala dnešní právní úpravě na úseku sociálních služeb. Poslední novelizace sociálního zabezpečení pak nastala v roce 1988, kdy vstoupil v platnost zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, který platí, byť ve výrazně okleštěné podobě, dodnes 4. 4 Pro tuto kapitolu použitý zdroj: Tröster, P. Právo sociálního zabezpečení, Praha: C.H.Beck, 2000, Tröster, P. Právo sociálního zabezpečení, 4. přepracované a doplněné vydání, Praha: C.H.Beck, 2008, Koldinská, K., Marková, H. Sociální pomoc a právo, Praha: Orac,

7 2 Sociální pomoc jako součást sociálního zabezpečení Sociální zabezpečení je nedílnou součástí sociální politiky nejen našeho, ale také ostatních států světa, přičemž představuje prostředek, který slouží k uskutečňování úkolů a cílů sociální politiky státu. Jedná se o jakýsi soubor institucí, právních norem, zařízení a různorodých opatření, prostřednictvím kterých se předchází, zmírňují či odstraňují následky sociálních událostí 5, které nastanou v životě občanů. Bohužel jednotná a ucelená definice pojmu sociální zabezpečení neexistuje a není jí možno nalézt v žádné odborné literatuře. Jedná se však o komplexní pojem naznačující, že se jedná obecně o vytváření podmínek života člověka bez ohledu na to, zda se konkrétně pohybujeme v oblasti zdravotní nebo státní sociální podpory, sociální pomoc či v důchodovém nebo nemocenském pojištění 6. Sociální zabezpečení je tvořeno třemi samostatnými systémy, které na sebe navazují. Jedná se o : Sociální pojištění řeší sociální situace, na které je možné se předem připravit, a to odkladem části finančních prostředků pro případ budoucí možné pojistné události. Právními předpisy je stanoven okruh pojištěných, podmínky pro vznik nároku, trvání, výše a způsob financování. Spadá sem nemocenské pojištění, důchodové pojištění a veřejné zdravotní pojištění. Státní sociální podporu prostředek, kterým se řeší sociální situace, které jsou obecně společností akceptovány a považovány za potřebné k řešení 7. Osoby, které čerpají tuto podporu se nemusí předem účastnit nějakého pojistného systému ani předem odkládat finanční prostředky pro zajištění budoucích sociálních událostí. Týká se rodin a dětí v podobě příspěvku při narození dítěte, pomoc při péči o dítě atd. Sociální pomoc představuje snahu veřejnoprávního subjektu řešit životní situace občanů, kteří nejsou schopni řešit svou nepříznivou situaci sami či prostřednictvím rodiny. Sociální pomoc řeší převážně situace sociální a 5 K hlavním sociálním událostem se řadí především nemoc, těhotenství, úraz, stáří, invalidita, narození, smrt a další události v životě občanů, které způsobují tíživou životní situaci. Jedná se o objektivní skutečnosti, které vznikají nezávisle na vůli příslušných osob. 6 Gregorová, Z., Galvas, M. Sociální zabezpečení, 2. aktualizované a doplněné vydání. Brno : Masarykova univerzita a Doplněk, 2000, s tamtéž str. 39 6

8 hmotné nouze občanů a to prostřednictvím sociálních dávek a sociálních služeb. Pojem sociální pomoci je pojmem, který platná česká úprava nezná a pro který se ještě donedávna používal vžitý výraz sociální péče. Lze pod něj zařadit systém pomoci v hmotné nouzi a systém sociálních služeb jakožto nové systémy z roku Zatímco pojem sociální pomoci vyzdvihuje individuální odpovědnost občana a jeho rodiny za řešení své sociální situace, pojem sociální péče vyjadřuje spíše paternarnalistický přístup státu do roku 1989 k řešení sociálních problémů svých občanů, kteří tak byli stavěni do pasivní pozice příjemce péče. Také historicky má pojem sociální péče jiný význam: z nepochopení podstaty věci byl v praxi zúžen obsah pojmu sociální péče, kterým se označoval v zákoně z roku 1964 jen soubor vybraných sociálních služeb, zatímco mezinárodně se používal ve významu co nejširším (social welfare) 8. V další části práce budu používat jen pojem sociální pomoc ve smyslu social assistance. Princip sociální pomoci vychází z toho, že každý by si měl v tíživé sociální situaci pomoci sám, popř. mu má pomoci rodina nebo blízcí, teprve není-li to možné, přichází ke slovu sociální zabezpečení, které má pomoci občanovi v jeho snažení 9. Sociální pomoc je tak založena na vysoké míře samostatnosti a to nejenom při posuzování její nezbytnosti ale také při jejím plnění. Systém sociální pomoci je charakterizován těmito znaky 10 : vysokou mírou individualizace jak při posuzování nároku na plnění, tak při poskytování plnění (např. sociální služby šité klientovi na míru), subsidiarita - právní normy sociální pomoci působí až tehdy, když nejsou dostupná plnění z jiných systémů, plnění jsou poskytována typicky za částečnou úhradu bez předchozího přispívání do pojistného systému, případně zdarma (jako v systému státní sociální podpory), vysokou mírou sociální solidarity (zejména bohatých s chudými). 8 Tröster P. Právo sociálního zabezpečení, Praha:C.H.Beck, 4.přepracované a doplněné vydání, 2008, str. 4 9 Gregorová, Z., Galvas, M. Sociální zabezpečení, 2. aktualizované a doplněné vydání. Brno : Masarykova univerzita a Doplněk, 2000, s Tröster P. Právo sociálního zabezpečení, Praha:C.H.Beck, 4.přepracované a doplněné vydání, 2008, str

9 Do oblasti sociální pomoci spadá především péče o dlouhodobě nezaměstnané občany, staré občany, zdravotně postižené, standardní i rozvrácené rodiny a sociálně dezintegrované občany. V rámci sociální pomoci se poskytují zejména dávky peněžitého plnění, věcné dávky a mimořádné výhody pro skupiny těžce zdravotně postižených občanů. Peněžité dávky mají formu jednorázového nebo opakovaného plnění. Subjekty sociální pomoci představují na jedné straně občané, kteří jsou příjemci těchto služeb sociální pomoci a dávek sociální pomoci a na druhé straně povinné subjekty, především stát a nestátní subjekty. Sociální pomoc je poskytována osobám, které mají trvalý pobyt na území České republiky. Sociální pomoc je v současnosti upravena jednak starším zákonem, který byl původně věnován sociálnímu zabezpečení jako celku a jednak novějšími předpisy, účinnými od Mezi prameny této části sociálního zabezpečení tedy zejména patří: zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 108/2006 Sb.,o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. Sociální služby Pojem sociální služba je chápan jako druh sociální péče poskytované konáním (službou) státní či obecní instituce ve prospěch určité osoby; nebo též šířeji jako činnost (výkony) ve prospěch občanů poskytované soukromoprávními nebo veřejnoprávními institucemi přímo nebo soukromoprávní institucí za podpory veřejnoprávní instituce. Lze ji též vymezit jako sociální práci (odborná činnost profesionálních pracovníků) ve prospěch lidí v sociální nouzi. 11 Zákon o sociálních službách je definuje jako činnost nebo soubor činností zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení Tomeš, I. Sociální politika: teorie a mezinárodní zkušenost.2. vydání, Praha: SOCIOKLUB, 2001, s písm. a) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů 8

10 Výše uvedené představuje stručné nastínění toho, co je sociální pomoc, resp. sociální péče, a jaké má místo v systému sociálního zabezpečení. Součástí sociální pomoci jsou sociální služby upravené zákonem o sociálních službách, které jsou hlavním tématem této práce a proto se již v následujících kapitolách budu věnovat jim. 9

11 3 Subjekty sociálních služeb Dle zákona o sociálních službách jsou subjekty vystupující na úseku sociálních služeb rozděleny na dvě skupiny: oprávněné subjekty sociálních služeb (uživatelé) jedná se o fyzické osoby, kterým je za splnění zákonem stanovených podmínek poskytována sociální pomoc nebo podpora v nepříznivé sociální situaci prostřednictví sociálních služeb, a poskytovatelé sociálních služeb jedná se o právnické či fyzické osoby, které poskytují sociální služby na základě oprávnění. Mezi poskytovatele sociálních služeb nepatří rodinní příslušníci, osoby pečující o své blízké či jiné osoby nacházející se v domácím prostředí. Aby mohly fyzické a právnické subjekty vystupovat jako subjekty právních vztahů na úseku sociálních služeb, ať už jako oprávněné subjekty či poskytovatelé, musejí disponovat právní způsobilostí. Jedná se o právní vlastnost subjektu, která mu je přisuzována přímo ze zákona 13. Právní způsobilost obsahuje dvě složky a to způsobilost mít práva a povinnosti a způsobilost vlastními úkony nabývat práv a povinností. Právní způsobilost osob v rámci sociálního zabezpečení je definována v 4 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších právních předpisů. 3.1 Oprávněné subjekty uživatelé Sociální služby napomáhají lidem žít běžný život, neboli jim umožňují pracovat, nakupovat, navštěvovat školy, místa víry, účastnit se aktivit volného času, starat se o sebe a o domácnost. Služby sociálního charakteru jsou poskytovány převážně těm občanům, kteří se neobejdou bez pomoci společnosti a to v důsledku jejich špatného zdravotního stavu či stáří a pro ně samotné je velice obtížné překonávat tíživou životní situaci. Sociální služby jsou těmto občanům poskytovány se zaměřením na zachování co nejvyšší kvality a důstojnosti jejich života, přičemž mezi nejpočetnější skupiny příjemců sociálních služeb patří zejména: 13 Koldinská K., Sociální právo, C.H.Beck Praha, 2007, str

12 senioři, lidé se zdravotním postižením, rodiny s dětmi, nepřizpůsobiví občané 14. Uživateli sociálních služeb tedy jsou osoby, kterým jsou poskytovány sociální služby a to z toho důvodu, že se nacházejí v nepříznivé životní situaci, v krizové situaci, v zařízeních pro výkon ústavní či ochranné výchovy, pocházejí ze sociálně znevýhodněného prostředí či jsou závislí na návykových látkách a nejsou schopni řešit svou situaci samostatně či prostřednictvím svých blízkých. Dle 4 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, jsou sociální služby a příspěvky na péči poskytovány při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně: osobám s trvalým pobytem na území České republiky, osobám, kterým byl udělen azyl 15, cizincům bez trvalého pobytu na území České republiky, kterým tato práva zaručuje mezinárodní smlouva, občanům členských států Evropských společenství, hlášeným na území České republiky k pobytu delšímu než tři měsíce a jejich rodinným příslušníkům, cizincům s povolením pobytu na dobu delší než tři měsíce 16. Stejně jako ostatní členské země Evropských společenství, vychází Česká republika při vymezování práv svých občanů, kteří žijí na jejím území nebo zde pracují z Evropské sociální charty. Tato charta každé osobě zaručuje řadu práv, mezi která patří také alespoň v minimálním rozsahu výkon základních sociálních práv 17. Občané zdržující se na území České republiky a spadající do okruhu výše uvedených osob mají právo žádat o pomoc a podporu ze strany veřejné správy a ze strany 14 Otázky a odpovědi k zákonu o č.108/2006 Sb., o sociálních službách a k zákonu č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách, Dostupné z: citováno 3.května na základě zákona o azylu č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů 16 kterým bylo uděleno povolení k pobytu na základě zákona o pobytu cizinců č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů 17 mezi tato základní práva řadíme právo na ochranu zdraví, na přípravu k výkonu povolání, na lékařskou pomoc, na sociální pomoc atd. 11

13 poskytovatelů sociálních služeb, nacházejí-li se v takových sociálních situacích, které nejsou schopni řešit samostatně. Zákon o sociálních službách je postaven na právu občanů na sociální pomoc a zakládá ze zákona oprávněnému okruhu osob značné množství nároků a práv. Sociální služby jsou poskytovány profesionálně a jsou přizpůsobeny potřebám uživatelů, přičemž vždy musejí zachovávat lidskou důstojnost a snažit se motivovat uživatele k aktivnějšímu životu. Ti lidé, kteří nejsou schopni samostatně ani s pomocí svých blízkých zvládat svou sociální situaci, mohou využít široké nabídky sociálních služeb. Tyto služby si mohou vybírat svobodně dle svého uvážení, nároků, potřeb a finančních možností, přičemž je možné je různorodě kombinovat. Nárok na sociální služby nevzniká automaticky tudíž je potřeba o poskytnutí této služby požádat. Sociální služby jsou pak poskytovány buď na základě správního rozhodnutí nebo na základě smlouvy, která je uzavřena mezi uživatelem a poskytovatelem služeb. Kromě sociálních služeb je občanům nabízeno také bezplatné sociální poradenství, které jim napomáhá řešit jejich nepříznivou sociální situaci. Osoby splňující zákonem stanovené podmínky mohou mimo jiné také žádat o příspěvek na péči a to za předpokladu, že je na základě lékařského a sociálního posouzení prokázána závislost žadatele na pomoci jiné osoby a to jak v oblasti soběstačnosti tak v oblasti běžné denní péče. Uživatelé sociálních služeb mají ze zákona právo spoluúčasti při rozhodování o rozsahu, druzích a dostupnosti sociálních služeb, které mají být poskytovány v jejich obci či kraji. Uživatelé, kteří využívají sociálních služeb v zařízeních sociálních služeb, mají stejná práva jako občané České republiky, přičemž tato práva musí být poskytovateli dodržovány. Mezi základní práva uživatelů v zařízeních sociálních služeb patří např.: ochrana vlastního soukromí, svobody, zajištění pocitu bezpečí a zachování lidské důstojnosti, ochrana osobních údajů, svoboda pohybu, svoboda volby programu sociálních služeb, důstojné zacházení, právo na kontakt s rodinou, ochrana před diskriminací, zneužíváním, infekcemi, nucenými pracemi, právo vyjádřit svůj názor, právo na informace, právo odmítnout poskytovanou službu, právo na slušné zacházení ze strany personálu, právo na odbornou zdravotní a sociální pomoc, právo na informace o ošetřujícím personálu, právo na informace o svém zdravotním stavu, 12

14 právo na podporu a pomoc při rozvíjení svých individuálních potřeb, právo na vzdělání, a další práva, která budou uvedena v následujících podkapitolách. Uživatelé sociálních služeb jsou velmi různorodí, proto při jednání s nimi je potřeba, aby poskytovatelé služeb byli na takové uživatele připraveni a věděli jakým způsobem s nimi mají navázat kontakt a jednat při poskytování služeb. Vzhledem k tomu, že uživatelé sociálních služeb jsou zpravidla nějakým způsobem postiženi, je potřeba, aby se poskytovatelé při navazování kontaktů s těmito uživateli zaměřili na specifika jejich postižení a jednali tak s nimi vhodným způsobem. U mentálně postižených uživatelů je např. potřeba, být připraven na jejich nezvyklé projevy, odlišný způsob komunikace a zaměřit se převážně na komunikaci s rodinnými příslušníky či s pečujícími osobami. Duševně nemocní uživatelé zase nemohou být zahlceni velkým množstvím informací, je potřeba je nelekat odpovědností a starostmi. U uživatelů, kteří trpí tělesným postižením je potřeba si dávat pozor na bariéry, a u smyslově postiženým uživatelů je potřeba zajistit tlumočníka, doprovod, materiály např. v Braillově písmu. U těch uživatelů, kteří nejsou postiženi, ale pocházejí z nějaké sociální skupiny či národnostní menšiny, která se potýká se sociálními problémy, je opět potřeba, aby se poskytovatel orientoval v jeho zvyklostech a byl schopen navázat s ním potřebný kontakt. Poskytovatel se v těchto případech může také obrátit na nevládní neziskové organizace, které mají zkušenosti s těmito uživateli a mohou mu pomoci. 3.2 Poskytovatelé sociálních služeb Stát prostřednictvím zákona a zákonem pověřených úřadů určuje podmínky poskytování sociálních služeb, nepatří však již mezi hlavního poskytovatele těchto služeb. Zařízení sociálních služeb, která jsou provozována státem jsou zřizována Ministerstvem práce a sociálních věcí. Hlavní úlohou státu na úseku sociálních služeb je podpora regionální a místní samosprávy, aby tyto byly schopny hodnotit potřeby obyvatel daného regionu a vytvářet tak pro ně typově a územně dostupné sítě sociálních služeb. Úkolem jednotlivých krajů a obcí v rámci jejich samostatné působnosti je vzájemně spolupracovat na úseku sociálních služeb a vytvářet podmínky pro jejich poskytování. V rámci přenesené působnosti má kraj zásadní vliv také na charakter a rozsah sítě služeb, jelikož je mu do 13

15 jeho působnosti svěřena registrace a kontrola poskytovatelů sociálních služeb. Státní správu na úseku sociálních služeb tak vykonává Ministerstvo práce a sociálních věcí, krajské úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností a úřady práce. Poskytovatelé sociálních služeb jsou dle zákona o sociálních službách: Ministerstvo práce a sociálních věcí, obce a kraje a neziskové nestátní organizace a fyzické osoby. Zákon o sociálních službách ukládá poskytovatelům sociálních služeb značné množství povinností. Povinností poskytovatelů je především nabízet tzv. základní činnosti při poskytování sociálních služeb 18, které zákon u jednotlivých druhů sociálních služeb považuje za povinnou nabídku vůči uživatelům. Ti si následně z této nabídky základních služeb vybírají ty, jejichž způsob zajištění ze strany poskytovatele jim vyhovuje a které ve své situaci potřebují. Poskytovatelé však kromě těchto základních činností mohou nabízet i jiné zákonem neuložené činnosti jako je např. doprava nebo společenské, kulturní či volnočasové aktivity. 3.3 Podmínky za nichž mohou fyzické a právnické osoby sociální služby poskytovat Registrace poskytovatelů sociálních služeb Sociální služby je možné poskytovat na základě oprávnění k poskytování sociálních služeb, není-li zákonem stanoveno jinak, přičemž toto oprávnění vzniká rozhodnutím o registraci 19, které je vydáno na základě podané žádosti. O registraci rozhoduje krajský úřad 18 tyto základní služby jsou definovány v 35 zákona č. 108/206 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se např. o pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně, poskytnutí stavy, ubytování, sociální poradenství, pomoc při uplatňování práv atd. 19 podmínkou pro vydání registrace příslušným krajským úřadem je podaná žádost, bezúhonnost a odborná způsobilost, zajištění hygienických podmínek, jsou-li sociální služby poskytovány v zařízeních sociálních služeb, vlastnické či jiné právo k objektu, kde budou služby poskytovány, zajištění materiálních a technických podmínek, které odpovídají druhu poskytovaných sociálních služeb a také skutečnost, že na žadatele nebyl prohlášen konkurs, či nebylo proti němu zahájeno konkursní nebo vyrovnací řízení. Tyto podmínky jsou upraveny v 79 zákona o sociálních službách 14

16 příslušný dle místa trvalého nebo hlášeného pobytu fyzické osoby nebo dle sídla právnické osoby. Registrace představuje poměrně významný prvek, co se týče ochrany uživatelů těchto služeb, a to z hlediska ochrany před takovými postupy poskytovatelů, které by mohly poškodit zdraví uživatelů, ohrožovat jejich lidská práva či snižovat jejich důstojnost. Poskytovatelé sociálních služeb mohou poskytovat tyto služby ode dne, kdy rozhodnutí o registraci nabude právní moci, přičemž mají oprávnění poskytovat pouze ty činnosti, které jsou uvedeny v tomto rozhodnutí. Rozhodnutí o registraci obsahuje: označení poskytovatele služeb, název a místo zařízení, kde budou sociální služby poskytovány, druhy sociálních služeb, které je oprávněn poskytovat, okruh osob, kterým bude služby poskytovat, údaj o kapacitě poskytovaných sociálních služeb 20. Povinností poskytovatele je také ohlásit příslušnému registračnímu úřadu jakékoli změny týkající se údajů obsažených v rozhodnutí či týkající se údajů uvedených v žádosti o registraci a to do 15 dnů od jejich změny. Povinnost registrace se nevyžaduje, poskytujeli osobě pomoc osoba blízká nebo jiná fyzická osoba, která tuto činnost nevykonává jako podnikatel a u fyzických či právnických osob, které jsou usazeny v jiném členském státě ES, přičemž sociální služby na území České republiky poskytují pouze dočasně či ojediněle 21. Registrace, kterou poskytovatel získá je dle zákona nepřevoditelná, svou platnost pozbývá dnem úmrtí fyzické osoby a nebo dnem zániku právnické osoby. Krajské úřady, které rozhodují o udělení registrace poskytovatelům sociálních služeb mají zároveň ze zákona také povinnost vést registr poskytovatelů sociálních služeb. Do tohoto registru jsou zapisováni všichni poskytovatelé sociálních služeb, kterým byla udělena registrace. Registr je veden v listinné a elektronické podobě, přičemž příslušné krajské úřady jsou správci jeho listinné podoby a zároveň také zpracovávají jeho elektronickou podobu. Správcem elektronické podoby registru je pak Ministerstvo práce a sociálních věcí. Registr je veřejným seznamem a MPSV údaje v něm obsažené zveřejňuje způsobem, který umožňuje dálkový přístup. Na požádání mohou být z veřejné části také zájemcům poskytnuty úřední výpisy či opisy obsahující údaje z tohoto registru zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a 84 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů 15

17 Povinnosti poskytovatelů sociálních služeb Mezi základní povinnosti poskytovatelů patří povinnost poskytovat základní sociální poradenství uživatelům bez ohledu na to, jaký druh služeb nabízejí a kdo je o tuto radu žádá. Mezi základní sociální poradenství spadá poskytování takových rad a informací, které mají přispívat k řešení nepříznivých životních a sociálních situací daného tazatele či klienta. Podobnou povinnost mají také obce a kraje, které jsou povinny zajišťovat informace o způsobech a možnostech poskytování sociálních služeb na jejich území. Mezi další povinnosti obcí a krajů patří také povinnost zprostředkovávat kontakt mezi člověkem, který se nachází v nepříznivé sociální situaci a potřebuje podporu a pomoc, a zprostředkovatelem. Poskytovatel má povinnost před započetím své činnosti uzavřít pojistnou smlouvu pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou při poskytování sociálních služeb. Tento typ pojištění musí být sjednán po celou dobu poskytování sociálních služeb. Poskytovatel je zároveň povinen do 15 dnů od uzavření této pojistné smlouvy zaslat její úředně ověřenou kopii příslušnému registrujícímu orgánu. Povinností poskytovatelů sociálních služeb je dle 88 zákona o sociálních službách: povinnost zajišťovat dostupnost informací o druhu, místě, cílech, okruhu osob, kterým poskytují služby a dále o kapacitě poskytovaných služeb, informovat zájemce o službu o všech povinnostech, které by pro něho vyplývaly při uzavření smlouvy o poskytování služeb, o způsobu jejich poskytování a o úhradách za tyto služby, při poskytování sociálních služeb vytvářet takové podmínky, které uživatelům umožňují naplňovat jejich lidská a občanská práva, tak aby bylo zamezeno střetu zájmů mezi uživatelem a poskytovatelem služeb, zpracovat vnitřní pravidla zajištění poskytované služby, včetně stanovení pravidel pro uplatnění oprávněných zájmů uživatelů a to ve pro ně srozumitelné formě, zpracovat vnitřní pravidla pro podávání stížností a vyřizování stížností uživatelů na poskytované služby opět ve formě srozumitelné pro uživatele, 16

18 plánovat průběh poskytování služby dle osobních cílů, potřeb a schopností osob, kterým tyto služby poskytují, vést písemné záznamy o průběhu poskytování služeb a hodnotit průběžně jejich poskytování, vést evidenci žadatelů o sociální službu, se kterými nemohl uzavřít smlouvu. V případech, kdy poskytuje poskytovatel sociální služby ve formě domovů pro osoby se zdravotním postižením, má ze zákona povinnost přednostně poskytnout službu dítěti, kterému byla nařízena ústavní výchova. Mezi další povinnosti poskytovatelů dle zákona patří také povinnost dodržovat standardy kvality sociálních služeb, se kterými také souvisí povinnost mlčenlivosti 22 o citlivých údajích uživatelů. Tato povinnost mlčenlivosti se vztahuje jak na poskytovatele a jejich zaměstnance, tak na zaměstnance státu, krajů a obcí. 3.4 Vztahy mezi uživateli a poskytovateli sociálních služeb Subjekt žádající o poskytnutí sociálních služeb se může obrátit buď přímo na poskytovatele sociálních služeb nebo na obec, kde má hlášen trvalý pobyt, kterou může žádat o zprostředkování možnosti poskytnutí sociální služby anebo o zprostředkování kontaktu s poskytovatelem sociálních služeb 23. Sociální služby jsou poskytovány na základě smlouvy uzavřené mezi zájemcem o sociální službu a poskytovatelem. Smlouvou o poskytování sociálních služeb si uživatel sjednává s poskytovatelem druh a rozsah poskytovaných služeb a dále podmínky poskytování těchto služeb a to vždy dle svých individuálních požadavků. Zakotvením smluvního principu je vyloučena situace, kdy o potřebách lidí rozhodoval někdo jiný než oni sami; klienti jsou tak díky tomuto principu vždy přítomni při sjednávání podmínek poskytování služeb. Klient se při uzavírání smlouvy rozhoduje svobodně, kterou službu využije a poskytovatel má povinnost sdělit klientovi informace o nabízené službě takovým způsobem, aby jim klient porozuměl a zároveň by měl s klientem projednat požadavky, očekávání a osobní cíle, které by mu služba mohla pomoci naplnit. Smlouva je sjednávána vždy mezi klientem a poskytovatelem, případně mezi zákonným zástupcem klienta a 22 povinnost mlčenlivosti je zakotvena v zákoně 100 zákona o sociálních službách zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů 17

19 poskytovatelem. Osoby, které nejsou schopny jednat samostatně při uzavírání smluv a nemají ani svého zákonného zástupce jsou ze zákona zastoupeny obecním úřadem s rozšířenou působností, který působí v místě jejich trvalého pobytu či v místě sídla zařízení pro poskytování sociálních služeb. Uživateli ze smlouvy vyplývá právo vymáhat sjednaný rozsah služeb po poskytovateli a poskytovateli tak vyplývá povinnost poskytovat služby bezpečným a profesionálním způsobem. Osoba mající zájem o poskytnutí sociální služby v pobytovém zařízení má ze zákona povinnost před uzavřením smlouvy o poskytnutí pobytové služby předložit poskytovateli posudek registrujícího praktického lékaře o svém zdravotním stavu 24. Smlouva o poskytování služeb je soukromoprávní povahy, řídí se tedy ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Ze zákona musejí být smlouvy o poskytování sociálních služeb uzavírány v písemné formě 25, výjimku však tvoří ty služby, u kterých to v důsledku jejich povahy není možné, jedná se např. o telefonickou krizovou pomoc. Náležitosti smlouvy o poskytování sociálních služeb stanoví zákon, proto každá smlouva musí obsahovat: označení smluvních stran, druh poskytované sociální služby, rozsah poskytování sociální služby, místo a čas poskytování sociálních služeb, výši úhrady za sociální služby a způsob jejího placení, ujednání o dodržování pravidel stanovených poskytovatelem pro danou službu, výpovědní důvody a výpovědní lhůty, dobu platnosti smlouvy 26. Poskytovatel sociálních služeb má právo odmítnout uzavřít smlouvu se zájemcem pouze v zákonem stanovených případech pokud: neposkytuje sociální službu, kterou zájemce žádá, nemá dostatečnou kapacitu k poskytnutí sociální služby, o kterou zájemce žádá, 24 výjimku tvoří zdravotnická zařízení dle 52 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách 25 smlouvy o poskytování sociální služby v podobě ranné péče, tlumočnické služby, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi a sociální rehabilitace musejí být uzavřeny v písemné formě, pokud alespoň jedna ze smluvních stran při sjednávání smlouvy tuto formu navrhne odst. 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů 18

20 zdravotní stav osoby, která žádá o poskytnutí pobytové sociální služby vylučuje poskytnutí takové služby, takovéto zdravotní stavy stanoví prováděcí právní předpis 27. Odmítne-li poskytovatel z těchto výše uvedených důvodů, vydá o tom osobě na její žádost písemné oznámení s uvedením důvodu odmítnutí uzavření smlouvy 28. Průběh poskytování služeb si klient plánuje společně s pracovníky poskytovatele. Způsob provedení služeb závisí jak na schopnostech, možnostech a zdravotním stavu klienta tak na možnostech poskytovatele. Služby, které si klient s poskytovatelem naplánoval jsou průběžně hodnoceny, přičemž je možné je v průběhu poskytování služeb po dohodě také měnit. Takový postup je pro poskytovatele závazný a klientům dává možnost se samostatně rozhodovat, uplatňovat jejich práva ale také přijímat povinnosti, které jim z těchto práv plynou odst. 3 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, jedná se např. o duševní nemoci či infekční onemocnění dle 36 vyhlášky č. 505/2006 Sb odst. 7 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů 19