Lidská DNA: Průlomové objevy na počátku 3. tisíciletí!! Zdá se, že nám skutečný potencál této molekuly byl úmyslně zatajen. Pravda nebo fikce?

Transkript

1 Lidská DNA: Průlomové objevy na počátku 3. tisíciletí!! Zdá se, že nám skutečný potencál této molekuly byl úmyslně zatajen. Pravda nebo fikce? Sol Luckman Střed Galaxie. Už od časů starých Mayů a Egypťanů bylo centrum Mléčné dráhy považováno za lůno či prapůvodní zdroj života. Z mnoha přesvědčivých důkazů vyplývá, že obě tyto civilizace nejen, že chápaly Galaktické centrum jako obří černou díru, ale také věděli, že tato záhadná oblast, která transcenduje (nebo vytváří) časoprostor, ve skutečnosti vysílá rádiové a světelné frekvence, jimiž je tvořen život ve formě DNA! Nejnovější ruský výzkum v oblasti vlnové genetiky pojmenovává tuto sílu tvořící DNA torzní vyzařování, díky jejímu rotačnímu tvaru, který připomíná molekulu DNA. Tento fascinující nový výzkum popisuje torzní vyzařování jako druh místně neukotveného vědomí, vystupujícího ze středu Galaxie, které dává vzniknout neobyčejně komplexnímu hologramu: vesmíru samotnému. A to včetně lidí v něm. Po celá desetiletí se v mainstreamových vědeckých kruzích předpokládalo, že černé díry polykají vše, co se dostane do jejich blízkosti, včetně světla. Dnes už je tomu jinak. Světoznámý fyzik Stehen Hawking nedávno obrátil o 180 stupňů, když byl v denním tisku citován jeho výrok, že černé díry mohou ve skutečnosti vypouštět informace. Pokud si pod těmito informacemi představíme rádiová a světelná kódování, jako například ta, z nichž se tvoří život prostřednictvím DNA, pak musíme přiznat, že naši starověcí předkové měli ohledně Galaktického centra naprostou pravdu. Je zajímavé, že souhvězdí Ophiuchus, které spočívá téměř přesně na centru Galaxie, je známé jako souhvězdí Hadonoše, a je vyobrazováno jako muž držící dvojici propletených hadů, která jistým způsobem upomíná na Hermovu hůl nebo dvojšroubovici DNA! Když jsou dopisy víc než jen dopisy: Skrytý kód v hebrejštině (Greg Braden) [Následující pasáž textu je převzata z páté kapitoly knihy Gregga Bradena The God Code: The Secret of Our Past, the Promise of Our Future (Hay House, 2004) Božský kód: tajemství naší minulosti, příslib naší budoucnosti. (viz. obr. vlevo).svolení přetisknout tento text od Gregga Bradena a nakl. Hay House. Pozn. editora: The God Code je fascinujícím zkoumáním symbolického jazyka DNA přeloženého do hebrejštiny. Výňatek níže popisuje první setkání autora se svitky od Mrtvého moře, které zaselo prvotní sémě, jež vzklíčilo v objevení skutečnosti, že starověké hebrejské jméno Boha, JHVH (tetragrammaton) je ve skutečnosti kódem pro čtveřici nukleotidů DNA, založeným na chemické stavbě DNA z dusíku, vodíku, kyslíku a uhlíku.]

2 Jak se taxi přibližovalo ke vchodu muzea, před vchodem se to už hemžilo lidmi, kteří se tísnili na betonových schodech skrápěných jemným jarním deštíkem. Toho odpoledne jsem již stihl udělat rozhovor s dopisovatelkou jedné z národních zpravodajských služeb, jehož součástí byla i dlouhá rozmluva o svitcích od Mrtvého moře. Svitky jsou tady ve městě! tvrdila mi vzrušeně, když náš rozhovor skončil. V Chicagském muzeu dějin Blízkého východu. Vážně?! otázal jsem se. Jak daleko je to do toho muzea odsud? V dopravní špičce asi 15 minut taxíkem, odpověděla. Přestože jsem viděl koptské manuskripty v Egyptě a důkladně studoval slova na svitcích, skutečné svitky od Mrtvého moře jsem nikdy neviděl! Velice rád bych si je prohlédl, řekl jsem. Možná bychom si mohli udělat exkurzi. To úplně stačilo. Během několika minut jsme už seděli v taxíku a mířili do muzea. Když jsme z něj vystoupili do mrazivého větru, ukázal jsem na řady lidí. To si sem jdou všichni prohlédnout ty svitky? zeptal jsem se. Někteří ano, dostalo se mi odpovědi, ale řada z nich se jde jistě podívat na Sue. Na prohlídku svitků jsme si náhodou vybrali zrovna den, kdy byla veřejnosti poprvé představena dosud nejcelistvější nalezená kostra Tyrrannosaura rexe, přezdívaná Sue. Oba exponáty byly ve stejném muzeu, vzdálené od sebe jen několik desítek metrů! Když jsme přicházeli k pokladně, naše podezření se potvrdilo množstvím řad stojících lidí, kteří byli všichni nasměrováni právě ke Sue. V boční sekci hlavní haly se tvořily menší skupinky, kterým bude umožněn přístup ke svitkům. Dorazili jsme akorát včas, abychom stihli poslední skupinku toho dne! Když jsme onou speciálně vytvořenou výstavou procházeli, cítil jsem, jak roste moje očekávání, stejně jako vzrušní všech lidí kolem mě. Když jsme vstoupili do samotné místnosti, ozvalo se okolo několik užaslých vydechnutí. Aby byly minimalizovány škodlivé účinky tepla z reflektorů, byly žárovky osvětlující každý fragment opatřeny časovačem, který co chvíli zvyšoval a vzápětí zase snižoval intenzitu světla. Každá schrána obsahující jeden choulostivý fragment byla osvětlována jindy, takže to v místnosti tvořilo tajuplný efekt, kdy se postupně rozsvěcovaly a poté zase pohasínaly různé její sekce. Okamžitě mě to začalo táhnout k malému šedavému pergamenu uloženému ve volně stojící schráně poblíž středu místnosti. Když jsem si stoupl přímo před něj byl to fragment starověké knihy Henochovy přistihl jsem se, že mě náhle zaplavila vlna tepla, když jsem si uvědomil plný dosah toho, na co se to vlastně dívám. A tam, na otrhaném kousku zvířecí kůže, byla písmena zprávy, kterou napsala ruka jiného člověka před více než dvěma tisíciletími! Téměř 200 let před tím, než po Zemi kráčel Ježíš, se neznámý písař rozhodl věnovat čas tomu, že zaznamenal moudrá slova, která byla starobylá už i ve chvíli, kdy je psal. Linie černého inkoustu, s přesností vytvarované do souměrných písmen, se stále držely povrchu pergamenu a vypadala přesně stejně jako těsně poté, co se do něho vpila. Na kratičkou chvíli jsem měl dojem, že ta časová průrva mnoha staletí, která nás dělila, je pryč. Skrze zázrak písma se jeho zapomenutý autor vzepřel hranicím času. Na ten kratičký moment jsem jazyku porozuměl lépe, než jak jsem mu rozuměl kdykoliv předtím i potom. Za hranicí logického myšlení jsem cítil, jak ty symboly překlenují minulost a současnost skrze sílu hebrejského písma.

3 Písmena hebrejské abecedy zaujímaly ve studiu posvátných jazyků unikátní místo po období delší než tři tisíce let. Přestože jiné starověké způsoby zápisu, jako egyptské hieroglyfy nebo sumerské klínové písmo, jsou ještě o tisícovky let starší, dnes už se dávno neužívají. Je možné, že při naší dnešní snaze porozumět těmto jazykům, i přestože obyčejně chápeme jejich obecný smysl, občas opomíjíme drobné nuance, které byly srozumitelné pouze čtenářům v tehdejší době. To ale není případ hebrejské abecedy, která se používá nepřetržitě po 3000 let, a možná ještě déle. Přestože se význam a použití některých dílčích písmen za ta léta změnil, víme s jistotou, že abeceda zůstala posledních tisíc let neměnná. Jedna z nejstarších verzí Starého zákona napsaná v hebrejštině, tzv. Leningradský kodex, pochází z roku 1008 n.l. Když tento rukopis porovnáte s moderními verzemi Bible, zjistíte, že texty jsou totožné písmeno od písmene! Díky tak dlouhé době, během níž se jazyk používal, a díky jeho stabilní abecedě máme i při překládání starohebrejského dokumentu jistotu, že víme přesně, co nám chtěl autor sdělit, i když svá slova zapsal před tisíci lety. I ti, kteří hebrejské písmo nedokážou přečíst, říkají, že v přítomnosti jeho liter cítí něco posvátného, jakousi úctu a tajemno. Přestože existuje řada jazyků, které mají s každým písmenem své abecedy spojeny skryté číselné hodnoty, žádný z těchto číselných systémů nebyl tak podrobně popsán, zdokumentován a tak často užíván jako právě ten, jež se vztahuje ke starověké hebrejštině. Dílo Sefer Jecira přisuzuje silám hebrejské abecedy obrovskou moc. Podle tohoto skriptu jsou to samotná písmena, jimiž Bůh popsal vše, co bylo a bude vytvořeno. V historii byla tato věta badateli vykládána jako metafora symbolizující božskou sílu jakožto zdroj tvoření. Jak jsme vyzkoumali v předchozí kapitole, vzájemný vztah mezi chemickými prvky a nejstarším a nepřetržitě užívaným jazykem, který známe, nám nabízí zcela novou a zásadní perspektivu, z níž onu větu nahlížet, a možná i novou perspektivu toho, jak vznikl život sám. Zakódovaný text ve své celistvosti přesně popisuje, jak a prostřednictvím koho (jaké síly) začal existovat náš druh. Copyright (c) 2004 Gregg Braden. Všechna práva vyhrazena. [Díla Gregga Bradena jsou podle New York Times největšími bestsellery. Jejich autor byl hostem mnoha mezinárodních konferencí a mediálních pořadů zkoumajících roli spirituality v rámci různých technologií. Braden v minulosti zastával funkce tvůrce počítačových systémů, geologa a inspektora technických operací. Dnes je považován za vůdčí kapacitu v oblasti propojování moudrosti minulých věků s technologií a mírovými snahami pro léta budoucí. Více informací naleznete zde.] Definice týdne týkající se DNA Potenciální DNA: Slovní spojení vytvořené lidmi, jež se zabývají metodou regenetiky (Regenetics Method). Nahrazuje původní spojení odpadková DNA, které popisuje transformační potenciál, který v lidském geonomu čeká na aktivaci. Potenciální DNA má vztah k vlně života neboli torzní energii, která vyzařuje z Galaktického jádra a která je zodpovědná za vznik konkrétních fyzických forem prostřednictvím RNA-přepisu kódů DNA. To se děje, když jsou pohyblivé elementy potenciální DNA ( skákající DNA) inteligentně stimulovány, aby přepsaly nebo přeprogramovaly genetický kód. Podvodníci, aneb falešné informace o DNA (Leonard Horowitz)

4 (Následující pasáž je výňatkem ze 4. kapitoly knihy Leonarda Horrowitze Pirates of the Sacred Spiral (nakladatelství Tetrahedron Publishing Group, 2004) Podvodníci svaté spirály. (viz. obr. vpravo). Svolení přetisknout tento text od Leonard Horowitze a nakl. Tetrahedron Publishing Group. Pozn. editora: První polovina této kapitoly je fascinující rekapitulací dvou autorových předešlých knih, které rozkryly dezinformační praktiky medicínskofarmaceuticko-genetického kartelu, kterému Horowitz říká Podvodníci. Pirates of the Sacred Spiral také předkládá to, že oficiální způsob, jakým je nahlíženo na DNA (tj. podvodný způsob), tedy vnímání DNA jakožto pouze určitého biochemického seskupení bílkovin, je jednoduše chybný a podle všech důkazů i úmyslný. Kdybyste věděli, že nedaleko je zakopán poklad, ale jedinou mapu k němu mají piráti-podvodníci, jen těžko byste mohli očekávat, že vám její tajemství předají, píše Horrowitz. Naopak udělají pravděpodobně všechno pro to, aby cenné tajemství pokladu a jeho přesné umístění zůstaly pokud možno co nejdéle v tajnosti. Zejména když je tajemství tohoto pokladu jímž je DNA zároveň tajemstvím moci nad životem a smrtí. Ti, kteří ho znali, díky němu získali obrovské bohatství a moc, a tento fakt drží mocní Podvodníci pod pokličkou. Náš text začíná tam, kde Horowitz končí svůj výklad o rozmanitých eugenických postupech a praktikách Podvodníků). Co je to DNA? Každé stadium poznání struktury nukleových kyselin bylo dosaženo s velkými obtížemi a metodami plnými chyb a kontroverze, prohlašuje v úvodním textu na stránkách společnosti Rockefeller Labs vědec Phoebus A.T. Levene, jeden z prvních genetiků zaměstnaných v této firmě. Prohlídka stránek pokračuje vysvětlením, že DNA je komplexní molekula obsahující předpisy pro život. DNA už je dnes zdomácnělou zkratkou. Každodenní zprávy jsou plné informací o profilování DNA, testování DNA na dědičné choroby, zpráv o vývoji genové terapie, o geneticky upravených potravinách a biotechnologickém průmyslu. Před padesáti lety se vědcům podařilo objevit chemickou strukturu molekuly DNA, což byl jeden z nejdůležitějších vědeckých objevů celého 20. století. Ale před sto lety, začínali chemici teprve izolovat a analyzovat molekuly, které se nacházely v buněčných jádrech. Chemické definice a struktura DNA DNA je zkratka pro deoxyribonukleovou kyselinu. Phoebus A.T. Levene zkoumal, jakým způsobem jsou spolu pospojovány její čtyři nukleotidy. Tuto práci o mnoho let později dokončili pánové James

5 Watson a Francis Crick v laboratoři Cavendish Laboratory v anglickém městě Cambridge. Díky použití rentgenové krystalografie dokázali, že DNA má tvar zkrouceného žebříku. Alternující sekvence stavebních bloků DNA byly, jak si povšimli, pospojovány dohromady do tvaru dvojité šroubovice. Tyto bloky byly pojmenovány nukleotidy. Skládají se z deoxyribózy, což je cukr, fosforečnanů a jedné ze čtyř dusíkatých bází adeninu (A), thyminu (T), guaninu (G) a cytosinu (C). Fosforečnany a cukry přilehlých nukleotidů se spojují a vytvářejí dlouhý krystalický polymer DNA. Experimenty prokázaly, že v průběhu života je poměr adeninu vůči thyminu a guaninu vůči cytosinu v DNA konstantní. Alternující molekuly deoxyribózy a fosforečnanů formují pokroucené svislice žebříkovité DNA. Jednotlivé jeho příčle tvoří komplementární páry dusíkatých bází, přičemž A se vždy páruje s T a G se vždy páruje s C. Díky závaznému párování adeninu s thyminem a guaninu s cytosinem, dospěli Watson a Crick k závěru, že jedna polovina žebříku DNA slouží jako šablona pro vytvoření druhé poloviny během replikace DNA. V roce 1958 existovaly již dvě důkazní linie, které se propojené zajišťovaly důkaz této hypotézy. Zaprvé byl nalezen enzym DNA polymeráza který k původní šabloně poloviny DNA přidává komplementární nukleotidy. A zadruhé, důmyslný experiment využil izotopů dusíku konstruujících nové molekuly DNA v rámci po sobě jdoucích generacích bakterií. Prokázalo se tím, že jedna z větví každé molekuly DNA je v nezměněné podobě zkopírována do obou dvou dceřinných buněk. Tato zachovaná větev se chová jako šablona pro DNA polymerázu, která syntetizuje větev doplňkovou, která doplní a zkompletuje každou novou molekulu DNA. DNA se ponejvíce nachází v jádrech buněk, ale jiný typ nukleové kyseliny, RNA, se běžně vyskytuje v cytoplazmě. Watson a Crick tvrdili, že RNA musí okopírovat zprávu v DNA a přenést ji do cytoplazmy, kde se na základě tohoto genetického kódu v buněčných organelách zvaných ribozomy tvoří bílkoviny. Crick také předpovídal existenci adaptační molekuly, která čte genetický kód a vybírá patřičné aminokyseliny, které je třeba přidat do rostoucích řetězců bílkovinných polypeptidů. Později jsme se dozvěděli, že při zpracovávání genetické informace se uplatňuje několik typů RNA. V buněčném jádru se kód DNA přepíše, jakoby zkopíruje do molekuly přenašeče, kterým je RNA (mrna). V cytoplazmě je kód mrna přeložen do jazyka aminokyselin. Překlad řídí ribozom který se sám skládá z RNA zatímco roli adaptéru zastává jiná RNA (trna). Genetický kód musí být jazykem používajícím abecedu DNA s písmeny A, T, C a G který vytvoří dostatek DNA slov specifikujících každou z 20-ti známých aminokyselin. Jednoduchou matematikou se dostaneme k tomu, že z dvoupísmenné kombinace můžeme získat pouze 16 variant, ale třípísmenná už nabízí variant 64. Pracujeme-li s principem, podle něhož je často správným řešením

6 to nejjednodušší, začali vědci pracovat s třípísmenným kódem zvaným kodon neboli triplet. Týmy výzkumníků z vancouverské University of British Columbia a z National Institutes of Health dokázaly v laboratorních podmínkách syntetizovat různé molekuly RNA, z nichž každá tvořila dlouhé vlákno složené z jednoho opakujícího se kodonu. Poté byl každý z typů syntetizované RNA přidán k bezbuňkovému překladatelskému systému obsahujícímu ribozomy, přenašečské RNA a aminokyseliny. Podle předpokladu vytvořil každý typ syntetické RNA řetězec polypeptidů vytvořený z jedné jediné opakující se aminokyseliny. Některé kodony fungují jako stop-signály a mnohé aminokyseliny jsou specifikovány několika různými kodony, které jsou vždy jednou z 64 třípísmenných kombinací Triplet genetického kódu dále vytříbil definici genu jako samostatné sekvence DNA, jež kóduje bílkovinu, přičemž tato začíná startovním kodonem a končí kodonem koncovým. Vyvrácení DNALC (DNA learning center učícího centra DNA) Odtud už byla další fyzikální vysvětlení syntézy DNA-RNA-bílkoviny velice technicky složitá, matoucí a vysloveně si protiřečila. Pokud je lakmusem jednoduchost, pak je v této karteziánské metodě regenerace života něco strašlivě špatně nebo v ní něco podstatného schází. Vezměte si například následující DNALC vysvětlení rozporů ve zpracovávání zpráv prostřednictvím RNA: Dogma a logika nám přikazovaly, že kód mrna je věrnou reprezentací DNA, z níž je opsána. Přesná korespondence mezi sekvencí mrna a DNA byla v obecné rovině podepřena experimenty s bakteriálními buňkami (prokaryotami). Jakmile ale postupy rekombinace DNA umožnily vědcům začít zkoumat geny vyšších buněk (eukaryot), začaly se objevovat určité rozpory. Poté se ukázalo, že přepisy mrna jsou kratší než přepisy s nimi korespondujících genů. Tato odlišnost se naplno zjevila na mikrosnímcích mrna vázané na svou komplementární DNA šablonu kde oblasti DNA bez korespondující mrna vytvářely smyčky. Bílkovinná kódovací informace je v genech ve skutečnosti přerušována nekódujícími sekvencemi zvanými introny, což rezultuje v rozštěpení genu. Celý kód DNA je věrně přepsán do přechodné formy RNA (pre-mrna), ale tento je v jádru upraven tak, aby dal vzniknout zralé mrna. Proces vázání RNA zahrnuje odstranění nekódovacích oblastí, nukleových kyselin a dále propojení sousedících kódovacích oblastí, tzv. exonů. Toto všechno ovšem může být pouze lidským výtvorem, který s sebou přinesly metody rekombinace DNA. Co je ovšem důležitější, že mechanistický model genetiky, popsaný prostřednictvím DNALC výše, dostal těžkou ránu, pokud dokonce neskončil úplně, díky novým objevům v oblastech zkoumání vody, elektrochemie, nanaotechnologie a fyzikálních a bioelektrických jevů. Z těchto důvodů se náš zájem v dnešní době obrací ke kontrole genů zvnějšku buněk, tedy do okolního prostředí, v což jsou počítány i potenciální božské, duchovní zásahy. Na rozdíl od DNALC se budeme primárně koncentrovat na elektromagnetickou matrici univerzální, případně spirituální energie, o níž jsme již hovořili. Alternativně si také všímáme nově se objevujících hlasů mainstreamové DNA, jejichž autoři s úmyslem vysvětlit genetickou regulaci růstu a vývoje bohatě investovali do výzkumu hormonů a chemikálií v krvi. Tito se ovšem jen stěží zmíní, pravděpodobně ze strachu před ostudou, o energii přírodní, která je pro vysvětlení a pochopení fyzické manifestace života a v samotných základech světa spočívající kreacionistické nauky vysvětlením mnohem racionálnějším a holističtějším. Buněčná regulace nahoru ( up-regulation ) funguje díky energií obdařené Posvátné spirále. O tomto bioakustickém a elektromagnetickém kreacionistickém systému, který začíná na úrovni vaší DNA, se nyní dozvíte více.

7 [Leonard Horowitz, D.M.D., M.A., M.P.H. je mezinárodně známou autoritou ve sféře veřejného zdraví a hrozících chorob. Opakovaně se objevil jako novinář a expert přes lidské zdraví na všech známějších televizních a radiových stanicích v Americe a Kanadě, stejně jako na BBC. V roce 1999 obdržel od Světové zdravotnické organizace (WHO) cenu Author of the Year. V roce 1999 také napsal knihu Healing Codes for the Biological Apocalypse, zásadní dílo odhalující posvátné biblické kódy blízce spojené s hudbou tvoření, ničení a zázraků včetně zázračného léčení.] Věděli jste, že v biologii se dnes stále více upíná pozornost na systém známý jako biofotonová světelná komunikace (biophoton light communication), který je, jak se zdá, nedílnou součástí mnoha regulačních procesů v živých organismech? Tento holografický buněčný ekvivalent nervové soustavy je sofistikovanou komunikační sítí, která pracuje v rámci DNA a k transferu dat využívá světla. Je mnohem rychlejší než nervová soustava a může být považována za kvantový biopočítač souběžně zpracovávající data, jenž funguje jako nezprostředkované elektromagnetické rozhraní v daném konkrétním prostředí. Umění a věda regenetické metody Věta, že všechno je energie, ať už je vnímána z perspektivy ducha, z kosmologického hlediska hypotetického Velkého třesku, nebo skrze vědeckou optiku E=mc2, transcenduje empirickou říši faktů a blíží se metafyzické říši Pravdy. To se týká i lidské fyziologie. Zastaralý pohled na tělo jako na stroj, který umí využívat energii, ale je od ní samotné snadno odlišitelný, je jaksi nahrazován nepopiratelnými důkazy o tom, že i my sami jsme energií navíc obdařenou vědomím. Rostoucí uvědomování si lidských bytostí jako bytostí energetických se neděje pouze na hranicích metafyziky, ale i v samotném srdci materialismu: ve vědě. Osvícení jedinci věděli celé věky, že duch předchází hmotu, a ne naopak, a že energie (někdy nazývaná vědomím) je fundamentálním stavebním kamenem reality. Poslední dobou dospěla ke stejnému závěru i klasická fyzika. Holografický model interpretuje takzvaný fyzický vesmír jako produkt protínajících se elektromagnetických frekvencí, které energeticky vykreslují iluze, jimž říkáme svět takto vykreslováni jsme i my sami! Názor, že lidé disponují zjistitelným a pozorovatelným bioenergetickým polem, jemuž se někdy říká aura, je neoddiskutovatelný. John White (dole vlevo) a Stanley Krippner (dole vpravo) poukazují ve své knize Future Science (Věda zítřka) na to, že o auře hovoří téměř stovka různých národů a kultur, tím pádem pro ni existuje až stovka různých pojmenování. Aura se objevuje jako svatozář kolem hlav

8 svatých v posvátných textech, Kirlianova fotografie zachycuje auru už celá desetiletí a v nedávné době se dr. Valerii Huntové, profesorce na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a autorce knihy Infinite Mind: Science of the Human Vibrations of Consciousness (Nekonečná mysl: Věda o vibracích lidského vědomí) (obr. zcela dole vlevo) dokonce podařilo změřit auru přístrojem na měření EEG. Počátkem 20. století byla aktuální ta teorie, že aura je složena z elektromagnetických stupňů, jimž se říká aurická pole, a každé z těchto polí řídí specifické aspekty lidské anatomie, psychologie a spirituality. Tato teze, přefiltrovaná skrze práci průkopníka radioniky dr. Davida Tansleyho (viz. obr.

9 dole vlevo), byla mým výchozím bodem při mé sebeléčící odyssei, která vyrůstala z oblasti energetického čištění (energy clearing) založeného na metodě odstraňování alergií (Nambudripad s Allergy Elimination Technique NAET) dr. Devi Nambudripadové (viz. obr. dole vpravo). Po osmi letech chronické únavy a oslabujících alergií poté, co jsem se nějaký čas živil tím, že jsem nabízel energetické čištění, ale sám jsem se vyléčit nedokázal, jsem byl intuitivně veden k přesvědčení, že aurická pole jsou velmi vzdálená ezoterním výstřednostem a naopak reprezentují bioenergetickou předlohu člověka, který se dá obnovit a znovu nahodit jako spálené pojistky. Posléze, jak jsem zkoumal vztah mezi elektromagnetickými poli a DNA jakousi naší genetickou abecedou jsem svůj příměr změnil na metaforu a začal pořádat veřejné přednášky na téma textové léčení a přepisování energetického zápisu lidského těla. Za použití kineziologie (testování svalstva) jsme já a moje partnerka Leigh provedli na našich klientech doslova tisíce testů, jejichž cílem bylo odhalit, které elementy (fyzické, emocionální, atd.) patří do kterého elektromagnetického pole. Podle naší teorie by se z bioenergetických polí, pokud budou správně zmapována, mohly vyloupnout jakési ekosystémy, v nichž pracuje několik souvisejících energetických faktorů buď v harmonii, čímž posilují vitalitu, nebo v disharmonii, čímž vyvolávají nemoc. A na nás bylo, abychom nalezli způsob, jak takto poškozenou elektromagnetickou předlohu přenastavit nebo přepsat. Vítejte v DNA. Podle autora bestsellerů Gregga Bradena a jeho knihy The God Code (Božský kód), je starohebrejské čtyřpísmenné jméno Boha ve skutečnosti kódem založeným na chemickém složení DNA. Když tento objev aplikujeme na jazyk užívaný v životě, píše Braden, pak je možné známé prvky vodík, dusík, kyslík a uhlík převést na klíčová písmena Když to uděláme, transformuje se kód života do slov, jež znějí: Bůh/Nekonečno v těle. Takováto odhalení jsou důkazem, že k celkovému pochopení DNA před sebou mají genetikové ještě velmi dalekou cestu, nemluvě o tom, že i molekulární biologie je stále ještě v plenkách. Tradiční definice DNA zní, že se jedná o biochemický předpis na tvorbu bílkovin buněk, tkání a orgánů. To je jako bychom řekli, že lidé (a všechny ostatní formy života založené na DNA) jsou pouhými biochemickými tedy fyzikálními stvořeními. Jak do toho potom zapadá tvrzení, že všechno je energie, nebo alespoň fakt, že energie a hmota jsou přinejmenším zaměnitelné, jak dokázal už Einstein? S klasickou teorií DNA něco není v pořádku. Naštěstí už si někteří začínají uvědomovat, že je neudržitelná a její nedostatečný potenciál se vyčerpal. Pro začátek se začaly množit otázky, jak je to s tou 90% částí DNA, kterou mainstream chápe jako naprosto zbytečnou a říká jí dokonce odpadková DNA? Je vážně divné, že ve světě, který vykazuje až udivující přesnost, jíž můžeme sledovat v

10 měřítku makrokosmických pohybů galaxií, by se na úrovni genetického mikrosvěta měla objevovat taková nedbalost a něco takto zbytečného. Může mít odpadková DNA nějakou jinou roli? Může v ní dřímat nějaký skrytý potenciál, který jen čeká na to, až bude aktivován? Může se to nějak vztahovat k faktu, že shodně není využíváno i 90 % našeho mozku? Tyto otázky vedly přední vědce k přezkoumání převládajícího paradigmatu genetiky, které trvá na tom, že DNA je pouhou biochemickou spojitou šňůrou poslepovaných bílkovin. Podle slov dr. Johna Matticka, ředitele Institutu molekulární biovědy na univerzitě v australském Brisbane, jenž byl ocitován v novějším čísle časopisu Scientific American, může být selhání při rozpoznání důležitosti odpadkové DNA jedním z největších omylů v historii molekulární biologie. V devadesátých letech 20. století se ruský biofyzik a molekulární biolog Pjotr Garjajev spojil s lingvisty a genetiky a společně zkoumali elektromagnetické chování DNA. Dr. Garjajev nakonec vyslovil závěr, že chromozomy fungují přesně jako holografické počítače, když používají laserové záření, jež vychází ze samotné DNA. Ruští lingvisté přišli na to, že genetický kód se řídí stejnými pravidly syntaxe a užívaní jako lidské řeči (jazyky), což dokazuje, že se jednotlivé jazyky nevyvinuly náhodně, ale pouze odrážejí naši sdílenou genetickou strukturovanost. Jedním z podstatných důsledků výzkumu Garjajevovy skupiny je skutečnost, že přepsat a vyléčit poškozenou DNA lze jednoduše pomocí slov. Zatímco západní vědci neohrabaně oddělují a zase spojují jednotlivé geny, Garjajev a kolektiv vyvinuli sofistikované nástroje k ovlivňování metabolismu prostřednictvím radiových a světelných vln ladících s frekvencemi lidské řeči. Tento postup byl nazván vlnovou genetikou ( wave-genetics ) a reprezentuje vzrušující splynutí energetické medicíny a molekulární biologie, v němž to, co bylo ještě včera nemožné, se stává tím, co je už zítra proveditelné. Za použití této průlomové metody dokázal Garjajevův tým pokusně ověřit, že chromozomy poškozené například rentgenovým zářením mohou být opraveny neinvazivní cestou. Dosáhli toho jednoduše aplikací vibrací a jazyka čili těch správných slov na DNA. Garjajev též navrhoval stejný postup i v případě léčení bez medicínských přístrojů. Nakonec se mi tedy znovuspouštěcí mechanismus pro elektromagnetickou předlohu sebe samého najít podařilo. To, co jsem několik let hledal, jsem konečně nalezl. Podle slov Iony (viz. obr. vlevo) a Richarda Millerových, dlouholetých výzkumníků v oblasti genetiky a autorů článku otištěného v časopisu Nexus, který byl částečně založen právě na Garjajevově práci a nesl název From Helix to Hologram (Od spirály k hologramu): je život ve své podstatě elektromagnetický, spíše než chemický. DNA předloha funguje jako biohologram, jež slouží jako

11 řídicí matrice pro uspořádání fyzické podoby. Revoluční důsledek pro genetickou vědu spočívá v tom, že DNA může být aktivována zvukem a (vyslovenou) myšlenkou, čímž dojde k přepsání lidského elektromagnetického pole, ježto je jako tvůrce biologie schopné opravit lidský organismus. Leigh a já jsme tyto koncepce využívali, abychom vyvinuli techniku aktivace DNA o třech krocích, jíž říkáme metoda regenetiky (Regenetics Method). Mimo jiných dobrodiní, která tato metoda přinesla, se mi jejím prostřednictvím podařilo vyléčit své téměř celé desetiletí trvající chronické onemocnění a poradila si také s Leighiným astmatem, alergií na kočky a citlivostí na okolní prostředí. Regenetika a podobné postupy jsou tak součástí nově se prosazujícího paradigmatu, které fenomenálně rozšiřuje dosah a efektivitu energetické medicíny. Tyto metody léčení prostřednictvím transformace potvrzují Einsteinův univerzální princip, podle něhož je energie uvnitř lidského těla něčím neoddiskutovatelným. Gregg Braden, autor bestsellerů, mimo jiné i knihy The Isaiah Effect (2000), zakládá své výzkumy na studiu jednoho ze svitků od Mrtvého moře známého jako Izajášův svitek. Tvrdí, že Essenští za dob Krista používali zvláštní typ modlitby, která dokázala ovlivnit kvantové dění tím, že doslova změnila výsledný obraz reality modlícího. Tento typ aktivní modlitby speciálním způsobem využíval cíleného záměru uvádějícího v platnost to, za co se daný jedinec modlil, takže dané přání vlastně již bylo vyplněno. Než abychom vytvořili nebo zapříčinili změnu v našem světě, teoretizuje Braden, využívali jsme možná naši schopnost zaměřovat jinam svoji pozornost. To mohlo být oním starověkým klíčem, o němž v dějinách hovořili mistři pasivních změn, jako například Budha, Gándhí nebo Ježíš. Kvantová fyzika naznačuje, že přesměrováním naší pozornosti do místa, na které se chceme soustředit, se nám do zorného pole dostává zcela nový směr běhu událostí, zatímco starý běh událostí, jenž už nám nadále nemůže sloužit, opouštíme a vymaňujeme se z něho. Z perspektivy genetiky a podle kineziologických testů provedených editory je zajímavé poznamenat, že aktivní modlitba zahrnuje pětici interaktivních aspektů, které jsou dohromady schopné změnit kvantové děje. První tři z nich Braden označuje jako myšlenku, pocit a cit. Pokud se tato trojice využije harmonickým způsobem a zkombinuje s mírem a láskou, pak náš svět účinky naší modlitby zrcadlí. Pro tuto publikaci je nejrelevantnější fakt, že tato pětice modalit (myšlenka, pocit, cit, mír a láska) energeticky koresponduje s pěticí nukleotidů kyselin DNA a RNA které se v patřičném pořadí zarovnávají podle pěti samohlásek: A, E, I, O, a U. To znamená, že užitím řeči, jako například zformulováním modlitby, můžeme měnit realitu činíme tak prostřednictvím našich těl, pozměněním našeho vědomí a aktivací naší božské genetické výbavy: naší kvantové biologie.

12 V multidimenzionální realitě sestávající z nekonečných paralelních vesmírů, z nichž kterýkoliv může náhle přistát v tom našem jako míček poskakující na roztočené ruletě, můžeme měnit budoucnost prostě tím, že si vytoužíme tu, o které chceme, aby se stala skutečností. Spíše než tvoření vlastní reality, píše Braden, bude přesnější, když řekneme, že vytváříme podmínky, do nichž díky zaměření vlastní pozornosti lákáme výsledky budoucích událostí, které jsou již v běhu. Barbara Marciniak tuto koncepci mistrovského ovládání svých úmyslů pojmenovává přizpůsobování reality a chápe ji jako přirozeně energetické úsilí: Přesměrováním vaší pozornosti na posílení výsledku vašich tužeb pozměníte frekvenci, jíž vysíláte, čímž neodvratně otevřete dveře pravděpodobnému výsledku, který jimi přijde. Univerzum je zastaralé: Galerie teorií multiverza (První část ze dvou) (Iona a Richard Alan Millerovi) Klíčová idea, samotné jádro všech kvantových paradoxů je to, že možnosti-univerza se spikla. Jde tu o kvantové spiknutí. -- Fred Alan Wolf, Paralel Universes Žádné hranice Tak vy myslíte, že máte problémy s hranicemi? Byli jsme vyzváni, abychom překonali provincialitu a naučili se přemýšlet regionálně, národně a globálně. Schopnost myslet globálně pro nás stále představuje výzvu. A nyní nás tajemný zpěv sirén láká prozkoumat hranice našeho vesmíru. Hranice námi pozorovaného kosmu (14 miliard světelných let a zhruba 100 miliard galaxií) přetekly přes okraj a pronikly i tím, co je nekonečně malé. Náš vesmír může být starší, ale čas, jak ho známe, kdysi neexistoval a my nemáme možnost proniknout před Velký třesk, abychom ho tam změřili. Vesmír je charakterizován určitými interaktivními, život podporujícími aspekty (Rees): 1) intenzitou síly, která váže atomová jádra a umožňuje tak atomové vazby; 2) silou vazeb držících atom pohromadě; 3) hustotou materiálu, z něhož vesmír sestává; 4) kosmickou antigravitací, která kontroluje rozšiřování vesmíru; 5) amplitudou vln v rozšiřujícím se vesmíru, která dává vzniknout makrostrukturám jako jsou galaxie, sluneční soustavy a planety; a konečně 6) počtem rozměrů prostoru (3D). Jak to tedy může být uni-verzum (vesmír = anglicky universe, pozn. překl.), jestliže to naše je pouze jedním z mnoha? Vesmír, univerzum, kdysi znamenal,vše, co je. Toto označení bylo nahrazeno termínem multiverzum, přestože technicky vzato existuje mnoho multiverz. Mnoho lidí se zdráhá uvěřit, že pravou podstatou přírody jsou paralelní vesmíry. Přesto jsme (spolu s myriádami našich virtuálních klonů a alter eg) vyzýváni, abychom tuto větší vizi přijali za svou. Naše vnímání multiverza je dnes obsáhlejší, než jaké bylo ještě před několika málo lety, protože se objevují důkazy o mnoha možných formách, které na sebe univerzum může vzít. V prostoru o více rozměrech nebo v hyperprostoru je včleněno více než jedno kolektivní univerzum. Náš světonázor se musí změnit na vnímání multiverza, i když podržet v naší mysli tuto koncepci může být velice složité. Multiverzum je sada všech možných vesmírů v čase, včetně vesmíru, který máme možnost sami pozorovat. Fyzikové říkají, že multiverzum připomíná vařící vodu, v níž se tvoří rychle se zvětšující a rozšiřující bubliny.

13 Naše místo v historii vesmíru závisí na delikátní souhře nedozírně velkých a naopak velice malých věcí. Teorie chaosu a složitosti ukazují, že vzorce mají tendenci se opakovat a přetrvávat (stejně jako fraktály) na všech pozorovaných úrovních. Jak nahoře, tak dole. Existuje hierarchie pozorovatelných úrovní: subkvantové, kvantové, fotonové, atomové, elektromagnetické, chemické, buněčné, úrovně organismů, planet, slunečních soustav, galaxií, vesmírů. Na obou koncích této otevřené škály si můžeme dovodit to, co nemůžeme pozorovat. Mnoho příbytků Jiné světy jsme našli při pohledu na oba konce, skrze optiku kosmologie i kvantové fyziky. Pozorování vyžadují to, abychom změnili náš světonázor a tyto paralelní vesmíry do něho zahrnuly. Ať už se tedy podíváme nahoru nebo dolů, vidíme náš vesmír s jeho 100 miliardami galaxií, který je součástí ještě větší skutečnosti tzv. multiverza, s oddělenými a uzavřenými sekcemi prostoru a času. Nekonečný prostor hranice námi pozorovatelného vesmíru dalece přesahuje. Sítě paralelních vesmírů jsou rovnocenně možné. Představit si je můžeme jako balónky, které jsou jeden s druhým spojené gumovými trubičkami prostoročasu, tzv. červími děrami. Oblasti vně balónků a červích děr jsou mimo prostoročas. Neexistují. V televizních seriálech jako je Zóna soumraku, Star Trek, Quantum Leap a Sliders procházejí hlavní hrdinové červími a černými děrami, cestují časem, vstupují do alternativních dimenzí, kde bojují se svými vlastními alter egy, nebo tam začínají žít zcela nové životy. Mnohé z našich běžných představ o podstatě paralelních vesmírů pocházejí právě z těchto ohraných a klišovitých sci-fi zápletek. Napadá nás proto vize, v níž bychom tyto paralelní oblasti detekovali, sdíleli s nimi informace, vzájemně jedna na druhou působili a občas možná i tam či jinam zaskočili. Mnoho lidí přijalo za svou jednu jedinou představu o paralelních vesmírech, pokud alespoň to. Ale mezi různými pohledy na paralelní vesmíry neexistuje shoda. Pravda o těchto teoriích je taková, že jsou ještě daleko komplikovanější a početnější než se snaží vypodobnit jakýkoliv sci-fi komiks nebo film včetně snímku The One (Jedinečný) s Jetem Li, románu The Lathe of Heaven Ursuly LeGuinové nebo románu (a později i filmu) Contact Carla Sagana. Ve chvílích, kdy toto čtete, se může klidně dít, že se daný okamžik rozštěpuje na nekonečné množství různých alternativ, do neviděných světů, které si neuvědomují jeden druhý. Podle mnoha těchto teorií je velice nepravděpodobné, že byste se setkali se svými jinými já, i kdybyste si dokázali představit, že existují. Fyzikové toto nazývají nezastupitelnou ( nonfungible ) přirozeností já, což znamená, že tato cizí já nemohou být spatřena nebo zakoušena. Ale netrapte se tím to pochopit s houbami ( fungi ) to nemá nic společného, přestože se zdá, že některé světy rostou a rozlézají se jako houby. V některém jiném vesmíru jste tomu už třeba na kloub přišli. Pokud se vám zdá těžko stravitelná a znepokojující ta představa, že existuje nekonečná posloupnost vesmírů, které klíčí jeden ze druhého, každý z nich je domovem nějakého vašeho dvojníka, a tito o sobě navzájem nemají ani tušení, pak v tom rozhodně nejste sami. Za velice znepokojující totiž tuto myšlenku považují i fyzikové, kteří ji zastávají. Mnoho badatelů a výzkumníků se dnes domnívá, že hypotéza existence mnoha světů je přesným obrazem reality, což podporují dobře otestované teorie jako je ta relativity a kvantové mechaniky. Naše přetrvávající paradigma pozorovatelného vesmíru díky tomu zastarává, přestože ještě před stoletím jsme nebyli schopni vidět dál než na okraj Mléčné dráhy ani do nitra atomu.

14 Mnoho světů; mnoho teorií Teorie o paralelních vesmírech není pouze jedna, je jich tu celé spektrum, počínaje vesmíry bublinovými a zrychlujícími, a konče vesmíry rozpínajícími se a větvícími se. Jsme konfrontováni se sebeobnovujícími, miniaturními, alternativními a kvantovými vesmíry. Předivo našeho vesmíru je ploché, což je dokázáno zrychlením prostoru (Goldsmith). Zdá se, že téměř každá významná osobnost v této oblasti vědeckých kruhů, od kosmologie po teoretickou fyziku, má nějakou svoji specifickou teorii. To je jen sotva překvapivé, uvážíme-li, že stejné množství různících se teorií máme i o elementární přirozenosti vesmíru, který známe a v němž žijeme. Různé teorie počítají s různými předpoklady a pozorováními, rozvíjejí různé prognózy a ve finále vedou k různým pojmovým a matematickým modelům. Paul Steinhardt (viz. obr. vlevo) z Univerzity v Princetonu například zastává ekpyrotický model vesmíru, což je jakési rozšíření jednoho z typů teorie strun M-teorie. Podle M-teorie jsou základní objekty dvojdimenzionálními membránami existujícími v jedenáctirozměrném prostoročasu. Tato konkrétní teorie dokládá objekty v páté dimenzi. Podle M- teorie je náš vesmír i všechny ostatní výsledkem srážky membrán v tomto 11dimenzionálním prostoru. Na rozdíl od vesmírů v kvantovém multiverzu mohou v těchto vesmírech fungovat diametrálně odlišné fyzikální zákony: všechno je možné, všechny možnosti mohou být uskutečněny. Před Velkým třeskem sestával náš vesmír ze dvou dokonale plochých čtyřdimenzionálních povrchů. Jedním z těchto listů byl vesmír náš, druhým vesmír paralelní. Náhodné fluktuace v tomto neviditelném společníkovi našeho vesmíru způsobily jeho různá pokřivení a přiblížení se našemu vesmíru, až nakonec došlo ke kontaktu. Energie srážky byla přenesena do hmoty a energie Velkého třesku. Podle teorie superstrun existuje 10 rozměrů, ale o většině z nich panuje názor, že jsou těsně svinuté. Vědci se dnes domnívají, že velikost těchto nezvyklých rozměrů není tak malá, jak si původně mysleli. Jeden nebo více z nich by mohlo mít napříč až jeden milimetr. Pokud ano, pak je náš viditelný vesmír jedním z paralelních vesmírů vměstnaných do tohoto neviditelného prostoru. Ve 3D pohledu se nám může zdát obrovský, ale z hlediska více dimenzí čili rozměrů může být nepatrný. Mezi dimenzemi nemůžeme cestovat, protože hmota a energie našeho vesmíru je omezena pouze na naše standardní třidimenzionální prostředí. Do tak malého prostoru se může nacpat mnoho velkých vesmírů, podobně jako se na jednu hromádku dá dát hodně listů papírů. Jiná teorie, kvantová kosmologie se snaží propojit nesmiřitelné a neslučitelné teorie relativity a kvantové mechaniky a prý je aplikovatelná na celý vesmír, na všechno v něm, a to v jakémkoliv čase.

15 Mezi pozorovatelem a pozorovaným není žádný podstatný rozdíl. Vlnová funkce celého vesmíru nemůže zkolabovat pokaždé, když je učiněno pozorování. V kosmologii je jen jeden systém, a ten je poměřován pouze jednou. V kvantové kosmologii vesmír vychází z neuspořádaného pohybu částic, prorazí si cestu ke své existenci a pak už se klasicky vyvíjí. Obě teorie jak ta o neohraničenosti, tak ta o proražení si cesty k existenci předpovídají podmínky nezbytné pro inflaci (naplnění). V součtu předpokládají teorie paralelních vesmírů jejich nepřeberné množství, dále i nepřeberné množství rozměrů, membrán, superpozic, deformací času a hyperprostorů. Rozdělují se a spojují, některé jsou blízko, jiné zase neskutečně daleko. Některé jsou podobné našemu vesmíru, jiné by nám připadali prapodivné. Tegmarkovy kategorie V roce 2003 rozčlenil kosmolog Max Tegmark (viz. obr. dole vpravo) teorie o paralelních vesmírech do čtyř kategorií: 1. KATEGORIE ( Za vesmírným horizontem ) je kategorie vašich alternativních já. Některé z těchto světů s našimi duplikáty jsou od nás v našem vesmíru velice daleko. Jelikož se rozpínání vesmíru zrychluje, vaše alter ega nikdy neuvidíte. Téměř všechny vesmíry spadající do první kategorie mutliverza jsou prázdné a mrtvé. I za stejných fyzikálních zákonů povedou různé vstupní podmínky k jiným výsledkům. Všechny verze historie, které nejsou nějak znemožněny platnými fyzikálními zákony, jsou v podstatě povinné dojde k nim v oblastech, které nepopiratelně existují. Představte si, že naše životy mají nekonečné množství alternativních scénářů. Když se snažíme zjistit, o co jde, všechno se změní na alternativní možnosti. 2. KATEGORIE ( Postinflační bubliny ) je kategorie Andre Lindeho a astrofyzika Trinha Xuana Thuana, kteří hovoří o sebeobnovujících bublinových vesmírech, které plodí stále nové a nové inflační vesmíry, které nemáme možnost kontaktovat. V nekonečném prostoru a čase je z těchto bublinových vesmírů utvořena bohatá pěna. Prostor jako celek se neustále a navždy rozpíná, ale některé oblasti se mohou zastavit a jako bubliny se vyčlenit. V této nekonečné sestavě multiverz 2. kategorie se zřejmě kvůli různým poruchám vyskytují různé částice, fyzikální konstanty i odlišné počty prostoročasových rozměrů. Podle Steinhardtovy M-teorie je multiverzum vytvářeno cyklem rození a ničení vesmírů, což připomíná hinduistický mýtus o Višnovi, který sní o nekonečném řetězci Brahmů, z nichž každý je tvůrcem vesmíru.

16 Lee Smolin hovoří ještě o dalším druhu mulitverza, které podle něho mutuje a plodí nové vesmíry skrze černé díry a nikoli skrze trojrozměrnou fyziku. Náš vesmír je poklidnou bublinou v nekonečně velikém, chaotickém a navždy se influujícím vesmíru. Linde připodobňuje vesmír k rostoucímu fraktálu, jenž plodí sebeobnovující sféry, které se rozpínají a vyčleňují se jako samostatné vesmíry. Andrei Linde Trinh Xuan Thuan Bubliny se tvoří z množství pěny rodičovského vesmíru. Bubliny mohou též pocházet z falešných vakuí, která se rozkládají tím, že neustále rychleji a rychleji tvoří nekonečný strom takových bublin. Náš vesmír je typickou boční větví tohoto stromu. 3. KATEGORIE ( Kvantové mnoho-světy ) je Everettovou interpretací kvantové mechaniky, podle níž existují tzv. mnoho-světy. Tegmark tvrdí, že toto multiverzum nepřidává k první ani druhé kategorii nic nového, kromě většího množství nerozlišitelných kopií stejných vesmírů. Tegmark tuto kategorii přiřazuje k superpozici klasických světů, které se nacházejí někde jinde a ztělesňují různé způsoby toho, jak se jednotlivé události mohly vyvíjet. Na nedosažitelných kvantových větvích se odehrávají znovu a znovu ty samé příběhy. Každá příběhová linie, po které se vydáme, smysluplně propojuje nějakou samostatnou budoucí událost s událostí v minulosti. Budoucnost předpovědět nemůžeme, protože jsme si vědomi pouze té linie příběhu, která je ze všech nejpravděpodobnější. Je to obousměrná silnice: nejen, že existujeme ve více než jednom světě, ale také se nás týká každá událost ve vesmíru. Everest nikdy nevysvětlil, proč neustále zůstáváme jen na jedné větvi. Pokud se na věci podíváme z jiného pohledu, vstupujeme do paralelního světa a znovu tvoříme sebe sama. Jediné, co se změní, je náš úhel pohledu, ale díky tomu se objeví i celý nový smysl. Nespočetné paralelní vesmíry, které jsou úzce a důvěrně spjaty s minulostí každého z nás, zajišťují všechny možnosti, které obsahuje kvantová fyzika. Jelikož obsahují všechny možnosti, jsou to vesmíry statické, takže změna a čas jsou pouhými iluzemi. Pro ilustraci této interpretace bývá využíván paradox Schrödingerovy kočky. Když je učiněno pozorování, ze všech možných výsledků jsou stvořeny nové vesmíry. Když na sebe dvě části vesmíru spolupůsobí, všechny možné výsledky (superpozice) se uskuteční. Naše kopie zůstanou ve svých světech v nevědomosti a bez možnosti kontaktu. Jen jedna realita trvá natolik dlouho, abychom si ji všimli. Měníme reality v každém momentu, neboť naše vlnová funkce je opakovaně rozštěpována v důsledku interakce s kvantovými systémy, ale toho my si všimneme pouze v souvislosti s jakousi náhodnosti, (která je aktivně manifestována jako naše nejistota, co dál).

17 4. KATEGORIE ( Jiné matematické struktury ) je kategorií čistě matematických konstruktů, připomínajících platónské paradigma o idejích (ideálních předobrazech), ale založených na jiných fyzikálních zákonech a zcela odlišných rovnicích. Matematické konstrukty, jako například dodekaedr (dvanáctistěn), jsou abstraktní, neměnné entity existující mimo prostor a čas. Podle Tegmarka je každý matematický konstrukt paralelním vesmírem. Prvky tohoto multiverza nicméně nespočívají ve stejném prostoru, ale existují mimo prostor a čas. V říši abstraktní geometrie, manifoldů, vektorových prostorů, tenzorových prostorů a dalších rovnic. Podle Tegmarka si ve 4. kategorii mohou dostatečně uvědomělé entity subjektivně uvědomovat sebe sama jako entity existující ve fyzicky skutečném světě. Platón se domníval, že matematické formy jsou realitou skutečnou, ale že my, lidé, skutečnou realitu nevnímáme pouze jakési stíny na stěnách jeskyně, jak to popisuje ve svém známém podobenství. Jeho teorie byla orientovaná shora dolů. Nakonec se nám může, ale také nemusí, podařit nalézt matematický konstrukt odpovídající našemu vesmíru. Místo toho se nám může povést najít hranice efektivity matematiky jako takové. Rudy Rucker tvrdí, že tyto mentální konstrukty existují jako fyzická realita. Stejně jako Platón, i on věří v oblast idejí oddělených od všeho nehmotného i hmotného. Vědomí dokáže tuto oblast všech možných myšlenek prozkoumat stejným způsobem, jakým fyzické tělo zkoumá vesmír. Všichni sdílíme stejné představy, stejně jako sdílíme stejný vesmír. Virtuální duplikáty jsou téměř stejné jako náš vesmír zabírají určitou oblast prostoročasu, obsahují běžnou a exotickou hmotu, galaxie, hvězdy a možná i život. Ten v sobě zakusí jen některé z paralelních vesmírů. Hlavní zastánce 3. kategorie mnoho-světů, David Deutsch, o tom hovoří ve svém článku Fabric of Reality z 16. srpna 2003: Je nesporné, že ze všech prostředí, jež existují a jež existovat budou, je jich pro vznik života vhodných jen velice málo. Takových, kde se život může udržet, když už se tam jednou z jakéhokoliv důvodu objeví, je ale daleko více. Život se například udržel na Měsíci (ve formě astronautů) a není skoro žádných pochyb o tom, že na Měsíci by se život udržel natrvalo i bez zásahů ze Země. Za předpokladu, že je život jako takový dostatečně obeznámen s parametry této oblasti, je poměrně jeho udržení se téměř v jakémkoliv přírodním prostředí racionální pracovní hypotézou. Pokud je to tak, pak to ale vrhá jiné světlo na první tezi že jen malá část z celkového počtu všech prostředí je vhodná pro vznik života. Neboť spojením vhodný pro vznik života míníme to, že je tu slušná šance, že se tu život skutečně vyvine. Ať už jde ale o prostředí jakékoliv, vždycky předpokládáme nějakou nenulovou pravděpodobnost, že život vznikne samovolně. A [je tu] ještě jedna, daleko menší ale stále nenulová pravděpodobnost, že se [život] vyvine spontánně, ať už je jeho míra obeznámenosti s prostředím jakákoliv. A proto je tu vždycky nenulová šance, že se život objeví v jakémkoliv prostředí a bude se mu tam dařit Pravděpodobným výsledkem je, že život, aby dostál svému jménu, někde v multiverzu existoval a vzkvétal už od samotného Velkého třesku. Také je ale pravděpodobné, že tomu tak nebylo. Některé teorie paralelních vesmírů vyrůstají z kosmologie, jiné z kvantové mechaniky. Všechny představují pokusy přesně vymodelovat náš vesmír, jestliže v něm musí fungovat známé fyzikální zákony. Problém ale je, že naše znalost těchto přírodních zákonů není kompletní a námi vymyšlené teorie těmito hluchými místy v našich vědomostech trpí. Neznáme podmínky a omezení při tvoření vesmírů. Příroda není omezena hranicemi našeho chápání. Naše teorie a modely nejsou přesné.

18 Jak se hranice empirického zkoumání posouvají stále dál a dál, donutily nedávné objevy vědce přemýšlet o mnoha paralelních vesmírech. Fyzikové naznačovali, že mnohé světy existují, některé možná i s jinými fyzikálními podmínkami, zákony a hmotou. Jejich existence, naznačená kosmologickými pozorováními, řeší některé složité paradoxy kvantové fyziky a kosmologie. Odmítnout je znamená fyziku ještě více zkomplikovat. Královský astronom, astrofyzik Sir Martin Rees (viz. obr. vlevo), v letech 2000 a 2001 tvrdil, že ve vesmírech, které trvaly jen krátkou dobu, se nemohly vyvinout žádné složité entity, které by byly v neustálém stavu teplotní rovnováhy, které by obsahovaly něco jiného než radiaci, nebo které by měly pouze dvě prostorové dimenze. Paralelní vesmíry mohou být úplně stejné jako ten náš, ale mohou v nich být různé částice (jako například zrcadlová hmota nebo temná hmota) a působit v nich různé síly. Možná jsou limitovány na membrány o více nebo méně rozměrech. Mohou mít shodné vlastnosti jako náš vlastní vesmír, ale mohou být poskládány tak, že se nám budou zdát velmi odlišné. Temná hmota se může skládat z běžné hmoty, dokonce i z normálních hvězd a galaxií, které budou ve svém prostředí svítit, ale v našem vesmíru nebudou vydávat světlo žádné Zvuk, úmysl a genetické léčení (Sol Luckman) V poutavé pasáži své fascinující knihy nazvané The Cosmic Serpent: DNA and the Origins of Knowledge (Kosmický had: DNA a původ vědomostí) (vyšlo i v čeckém jazyku, poz. red.) francouzský antropolog Jeremy Narby (viz. obr. dole vpravo) útržkovitě zmiňuje i své zápisky z deníku, který si psal v době, kdy studoval léčebné praktiky medicinmanů v Amazonii. Jeden z těchto zápisků je pro populární téma genetického léčení extrémně zajímavý. Podle šamanů z celého světa, píše dr. Narby, je komunikace s léčivými duchy zajištěna prostřednictvím hudby. Pro [šamany] je téměř nemyslitelné vstoupit do světa duchů a zůstat přitom zticha. Angelica Gebhart Sayer hovoří o vizuální hudbě, kterou duchové předestírají před šamanův zrak. Je tvořena trojrozměrnými obrazy, které se spojují ve zvuk, a ten šaman vyluzováním odpovídajících melodií napodobuje. V provokativní poznámce pod čarou si Narby říká měl bych zkontrolovat, jestli DNA vydává zvuk nebo ne.

19 Jeden myšlenkový směr tvrdí, že lidé jsou ve skutečnosti tvořeni zvukem a sama DNA je také jakousi formou zvuku. Harvardem odkojený Leonard Horowitz vychází z pečlivého výzkumu a vysvětluje, že DNA vysílá i přijímá jak fonony tak fotony, neboli elektromagnetické vlny zvuku a světla. Podle Horowitze se v roce 1990 trojici vědců, laureátům Nobelovy ceny, podařilo zdokonalit výzkum, který odhalil, že primární funkce DNA nespočívá v syntéze bílkovin ale v říši bioakustické a bioelektrické signalizace. V posledních letech se tak začalo dařit novému uměleckému směru, nazvanému hudba DNA. Proto se zdá minimálně patřičné připodobnit DNA ke klaviatuře, která hraje hudbu života. Co když ale doopravdy jsme alespoň částečně tvořeni zvukem? Co když na počátku skutečně bylo Slovo? Co když hudba sfér není jen mýtem? Co když jsme i my sami harmonickou konvergencí? Co když je holografická mřížka naší bytosti jazykovým a hudebním rozhraním mezi světlem z vyšší dimenze které můžeme považovat za formu božské myšlenky nebo úmyslu a zvukem oktáv z vyšších dimenzí? Konečně, teorie strun přece postuluje existenci různých teoreticky dostupných dimenzí, které jsou, jak se zdá, ve stejném symbolickém vztahu jako struny na kytaře. Narby opakovaně upozorňuje na to, že šamani používali zvuk, protože jim to umožňovalo transformovat některé aspekty genetického kódu. Pokud je DNA skutečně textem, klaviaturou, hudebním zápisem; pokud je pravda, že tento zápis může být pozměněn tak, že vznikne úplně nová skladba; a pokud žijeme své životy nejen v holografickém, ale také v harmonickém vesmíru, pak se mi zdá pravděpodobné, že naše bioenergetická pole alespoň zčásti sestávají ze zvuků vyšších dimenzí. Když jsme já a moje partnerka Leigh začínali s vývojem metody aktivace DNA, jíž jsme pojmenovali regenetika, objevili jsme díky kineziologii (testování svalstva), že každý z elektromagnetických neboli aurických obalů těla koresponduje nejen s určitou čakrou, ale také s trojrozměrným zvukovým projevem, tónem. Z energetického hlediska náš výzkum potvrdil, že lidé jsou vystavěni z vertikální řady světelných čaker, jež jsou uvedeny v soulad se soustřednými elektromagnetickými (a ve své podstatě zvukovými) poli, aby tak vytvořily trojrozměrnou holografickou matrici, která vytváří naše fyzické tělo.

20 Na genetické úrovni dává zvuk vzniknout světlu. V článku nazvaném A Holographic Concept of Reality, který se v roce 1975 objevil ve sborníku Psychoenergetic Systems, skupina vědců v čele s Richardem A. Millerem (viz. obr. vpravo) poprvé představila působivý model ener-genetického vyjádření ústícího v urychlenou realitu : Superponovaná spojitá vlnění různých typů v buňkách vzájemně reagují a vytvářejí ohybové obrazce, primárně v oblasti akustické [zvukové] a sekundárně v oblasti elektromagnetické [světelné]. To vede k tomu, že fyzická podoba se manifestuje jako kvantový hologram převod mezi hologramem akustickým a optickým. Tento mechanismus převodu (doslova překladu) mezi zvukem a světlem je klíčový, neboť vytváří tělesné zakoušení skutečnostních funkcí v genomu. V tomto článku ovšem není místo pro celkový popis všech tajemství kvantové bioholografie. Místo toho bych rád zdůraznil, že podle tohoto modelu který nyní přitahuje více a více zastánců, jak se potvrzují stále další jeho teze je čím dál zřejmější, že DNA řídí buněčný metabolismus a replikaci nejen biochemicky, ale i elektromagneticky skrze chromozomový mechanismus, jenž překládá zvuk na světelné vlnění a naopak. Zvuk a světlo, potažmo fonony a fotony, tvoří ve fyzickém organismu sofistikovanou komunikační síť, která přesahuje až do bioenergetických polí a zpátky na úroveň buněk a jejích částí. Vzpomeňme si na předpověď Edgara Cayceho, podle níž bude lékem budoucnosti zvuk. Vzpomněl si na ni jistě i Jonathan Goldman (viz. obr. dole vpravo), když v knize Healing Sounds: The Power of Harmonics vymyslel nový podnětný vzorec: zvuk + úmysl = léčení. Když definujeme úmysl jako formu vědomé světelné energie, zhruba srovnatelné s myšlenkou což je vize shodná s představami mnoha šamanistických skupin obyvatel, jako například kultury středoamerických Toltéků, pak můžeme Goldsmithův vzorec přepsat jako ZVUK + SVĚTLO = LÉČENÍ.