Srovnání českých překladů románu L. N. Tolstého Anna Kareninová

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Ruský jazyk a literatura Jitka Máčková Srovnání českých překladů románu L. N. Tolstého Anna Kareninová Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Josef Dohnal, CSc. 2013

2 Prohlašuji, že jsem svoji bakalářskou práci vypracovala samostatně, na základě uvedených pramenů a literatury. Jitka Máčková

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Josefu Dohnalovi, CSc. za cenné rady a připomínky, spolehlivé vedení a ochotu při tvorbě mé bakalářské práce.

4 Obsah Úvod Teorie překladu, teorie překladu uměleckého díla jako specifická disciplína a její vývoj v čase Co je to překlad Překlad uměleckého díla Vývoj požadavků na umělecký překlad (prozaického textu) Současné požadavky na překlad uměleckého díla (prozaického textu) Proces překládání Překladatelské metody a postupy Translatologie Typy překladu Lev Nikolajevič Tolstoj Život a dílo Lva Nikolajeviče Tolstého Anna Kareninová Analýza zvolené části textu Autoři českých překladů Anny Kareninové Jaromír Hrubý Petr Křička Věra Očadlíková Taťjana Hašková Srovnání vybraných českých překladů Anny Kareninové Lexikální rovina Morfologická rovina Syntaktické rovina Srovnání pravopisných jevů Hodnocení jednotlivých překladů Překlad Hrubého Překlad Křičky Překlad Očadlíkové Překlad Haškové Závěr Резюме... 66

5 Použitá literatura Seznam tabulek Seznam příloh... 73

6 Úvod Jako téma své bakalářské práce jsem si zvolila srovnání vybrané kapitoly z českých překladů ruského románu Anna Kareninová. Dané téma jsem si vybrala z důvodu, že mě velmi inspiruje práce překladatelů, fascinuje mě jejich schopnost porozumět originálnímu textu a posléze z něj vytvořit text nový, v jiném jazyce, odlišný, ale přesto totožný s původním dílem. Překladatelská činnost vyžaduje pečlivou znalost původního i cílového jazyka, velký všeobecný rozhled, znalost kulturních souvislostí a také velký umělecký a jazykový cit. V případě, že se jedná o umělecký překlad, jak je tomu v naší práci, je největší snahou překladatele věrně vystihnout myšlenku původního díla a daným překladem zapůsobit na čtenáře jako originál. Mnou zvolené téma považuji za aktuální, jelikož literární vývoj neustále prochází změnami, a překlady děl, které vznikly před desítkami let, již nemusí být odpovídající současným požadavkům. Starší překlady většinou obsahují spoustu nepoužívaných slov, archaizmů a reálií, které jsou současnému čtenáři neznámé a cizí. Novodobé překlady si naopak žádají odpovídající interpretaci originálního díla s pomocí moderní slovní zásoby, dokonale zvládnutou morfologickou či syntaktickou rovinu a především adekvátní převyprávění původního obsahu. Cílem bakalářské práce je srovnání čtyř různých překladů vybrané kapitoly románu Anny Kareninové. Nejstarším je překlad Jaromíra Hrubého z roku 1922, následuje překlad Petra Křičky z roku 1951, dále verze Věry Očadlíkové z roku 1956 a na závěr překlad Taťjany Haškové z roku Pokusíme se zjistit rozdíly a podobnosti mezi zmíněnými překlady, zhodnotíme jejich kvalitu a taktéž je srovnáme z diachronního hlediska. Domníváme se, že na základě časového rozestupu jednotlivých překladů lze očekávat zastaralost jazyka u dříve vzniklých překladů. Předpokládáme, že minimálně jeden z překladů bude odpovídat požadavkům pro odpovídající překlad v roce Očekáváme, že v některých z překladů nalezneme gramatické či jiné chyby. Rovněž se domníváme, že některý z překladů bude výrazněji slabší než překlady ostatní. Naši práci členíme na tři hlavní kapitoly. V první kapitole se věnujeme analýze teoretických východisek. Nejprve podáváme definici termínu překlad a seznamujeme se konkrétně s překladem uměleckým, který je hlavním těžištěm naší práce. Prostřednictvím historické metody vyhodnocujeme dosavadní vývoj požadavků na 6

7 překlad uměleckého díla v čase. Následně se zaměřujeme na současné požadavky na umělecký překlad prozaického textu, soustředíme se na pojmy interpretace, adekvátnost či ekvivalence překladu a věnujeme se i problematice zaměření překladu na čtenáře. Dále se zabýváme překladatelským procesem a tradičními pracovními metodami a postupy. Neopomínáme translatologii neboli vědu o překládání a v závěru teoretické části se zaměřujeme na specifické druhy překladu. V dané části se opíráme o sekundární literaturu, především o texty Hrehovčíka (2006), Popoviče (1968) a Levého (1998). Druhá kapitola je věnována autorovi vybraného díla, Lvu Nikolajeviči Tolstému. Zde uvádíme informace o životě Tolstého, o jeho pohnutkách a záměrech při tvorbě románu Anna Kareninová a seznamujeme s obsahem daného díla. Následně poskytujeme základní informace o kapitole, kterou jsme zvolili pro naše srovnání a rovněž odůvodňujeme výběr dané pasáže textu. Následuje kapitola třetí a zároveň nejobsáhlejší, jejímž hlavním cílem je provést komparativní analýzu vybraných překladů. Překlady hodnotíme na základě srovnání skrze jazykovou rovinu překladu. Nejprve se zaměřujeme na rovinu lexikální, v níž porovnáváme výběr jednotlivých ekvivalentů, všímáme si knižnosti a zastaralosti starších překladů a rovněž pozorujeme vynechávání či přidávání slov. Následuje rovina morfologická, jež klade důraz na gramatickou strukturu textů. Zde hodnotíme zastaralost či modernost překladů především na základě používání přechodníků, zastaralých koncovek či nestandardního skloňování a časování. Rovina syntaktická nám umožňuje hodnotit záměny pozice různých větných členů či odlišný slovosled. Dále upozorňujeme na odlišný pravopis některých jevů, jenž je dán odlišnými dobovými normami českého jazyka. V závěru kapitoly komentujeme jednotlivé překlady na základě získaných informací, podáváme srovnání a hodnotíme jejich adekvátnost z pohledu současného čtenáře. V dané části se opíráme především o primární literaturu, jejíž úryvky použité v naší práci je možné zhlédnout v příloze. 7

8 1 Teorie překladu, teorie překladu uměleckého díla jako specifická disciplína a její vývoj v čase 1.1 Co je to překlad Překlad je překódování libovolného textu z původního jazyka do jazyka cílového. Jeho účelem je předání informací a především přiblížení smyslu a významu textu cílovému čtenáři. Podle Teodora Hrehovčíka existují tři zásadní pojmy pro vymezení termínu překlad. Slovo překlad znamená: (1) proces převodu psaného textu z jednoho jazyka (původního) do druhého (cílového); (2) produkt v cílovém jazyce, který je výsledkem tohoto procesu; a (3) abstraktní koncept, který zahrnuje jak proces, tak i produkt překládání. 1 Z toho vymezení plyne, že mezi danými body existuje jistá návaznost a spojitost, kdy vše začíná u původního zdroje, u textu, který je nám cizí kvůli jazykové odlišnosti. Cílem překladatele je přeložit tento text z původního do cílového jazyka, k čemuž je velmi důležité [ ]celkové zvládnutí struktury a výstavby dvou jazyků. 2 Překlad a proces překládání je taktéž možno pochopit jako přesné a celistvé předání významu originálu prostřednictvím druhého jazyka při dodržení jeho stylistických a expresivních specifik. 3 Z pohledu překladatele existují dva specifické druhy překladu, které je nutné od sebe vzájemně odlišovat: překlad odborný a překlad umělecký. Překladem odborným se rozumí především překlad textů z vědecké a technické sféry, společenských věd či administrativních dokumentů a taktéž textů publicistických. Odborný text má svého čtenáře přesně vymezeného čtenář originálu i čtenář překladu mají stejný informační klíč, takže jejich komunikace je ulehčena. 4 Je u něj kladen důraz na pečlivé dodržení přesnosti předávaných myšlenek a na důslednost při interpretaci vybrané terminologie. Umělecký překlad neboli překlad literární se zaměřuje na překlad prózy, poezie a dramatu. Překlad uměleckého díla není pouhým přenosem původního textu do jiného jazyka. Jeho hlavní úlohou je nejen předání původních myšlenek autora, ale především 1 HREHOVČÍK, T.: Prekladateľské minimum. Bratislava 2006, s HREHOVČÍK, T.: Prekladateľské minimum. Bratislava 2006, s РЕЦКЕР, Я. И.: Теория перевода и переводческая практика. Москва 1974, s HRDLIČKA, M.: Translatologický slovník. Praha-Bratislava 1998, s

9 autora. 5 V naší práci se dále budeme zabývat pouze překladem uměleckým, jelikož dodržení estetické hodnoty a jazykových norem původního díla. Umělecký překlad je obecně považován za náročnější typ překladu než překlad odborný. Podle definice Viktórie Dorotjakové v publikaci Preklad odborného textu tkví hlavní rozdíl mezi uvedenými typy v tom, že zatímco odborný překlad klade důraz na přesný obsah informace a využívá jazykových prostředků pouze pro komunikační funkci, umělecký překlad naopak umožňuje jakýkoliv zásah do syntaktické a lexikální výstavby za účelem zachování původní stylistické roviny a vystihnutí stylu původního těžištěm naší práce je prozaický text. Anton Popovič ve svém díle Preklad a výraz charakterizuje překlad uměleckého díla jako jazykový, literární a kulturní komunikát příslušného období dějin, chápaný dvěma způsoby: jako literární fakt zařazený do kontextu domácí literatury a navíc jako projev literární komunikace. 6 Z toho plyne, že překlad je prostředek, jehož prostřednictvím je nám umožněno hlubší poznání historických a kulturních poznatků a je nám prezentován s pomocí různých literárních forem. Domníváme se, že výsledek překládání lze právem považovat za umění. 1.2 Překlad uměleckého díla Umělecký překlad, jak již bylo zmíněno, se týká překladu literárních děl. Dále jej lze členit na překlad prózy, poezie a dramatu. Vzhledem k tomu, že je naší prioritou překlad prozaického díla, konkrétně románu, zaměříme se pouze na prózu. Podle příspěvku Zdeny Skoumalové v publikaci Překládání a čeština je možno překlad prózy klasifikovat podle žánrů (román, povídka, novela), podle poměru výrazové, obsahové a apelové stránky (dobrodružná literatura, životopisná literatura, literatura pro děti a mládež), a rovněž je vyčleněn překlad lyrizované prózy. Za zajímavou považujeme zmínku o překládání začátku a konce celého textu a své místo v překladu prózy má zajisté i překlad titulu díla. 7 Podle Antona Popoviče je hlavním smyslem a posláním překladu přenos konkrétních estetických a ideových hodnot z jazyka výchozího do jazyka cílového. 5 Preklad odborného textu. Bratislava 1977, s POPOVIČ, A.: Preklad a výraz. Bratislava 1968, s KUFNEROVÁ, Z.: Překládání a čeština. Jinočany 1994, s

10 Daný přenos je považován za náročný a jeho součástí jsou i změny v ideových a estetických hodnotách, které pramení z rozdílností mezi vybraných jazyky, autory i literárními situacemi. Mnohdy dochází k posunu významu nebo výrazových vlastností, které však nemají za cíl změnit původní dílo, ale co nejvěrněji je vyjádřit jako celek 8. Věrný překlad a dokonalé vystižení předlohy však nebyly cílem překladatelů vždy, i přesto, že má překlad své místo v literatuře již od počátku středověku. Překlad se vyvíjel v průběhu našich dějin souběžně s literaturou po několik staletí a naším úkolem je v následující kapitole vyzdvihnout nejvýraznější znaky vývoje českého uměleckého překladu, abychom mohli pochopit posun k současným požadavkům na překlad prozaického textu Vývoj požadavků na umělecký překlad (prozaického textu) 1) Středověké překladatelství Překládání či vlastně počešťování je v české literatuře, podobně jako v literaturách jiných, dochováno nejdříve u izolovaných slov: zčeštěná slova v žaltáři, Mater verborum apod. Jsou překládána jednotlivá slova a výrazy v textech žalmů a následovně jsou seskupovány. Charakter překladů se drží doslovnosti, nebere v potaz odlišnou strukturu češtiny a nelpí na předání původní myšlenky čtenáři. 9 Ve 13. století je pro uměleckou literaturu typický překlad volný: - dbá se na zachování obsahu, ale přesto se vyznačuje volností, libovolně se mění forma či literární žánr, překládané dílo je mnohdy již překladem, tudíž není interpretace přesná, texty jsou často zkracovány. 10 2) Humanismus, renesance a baroko Novým prvkem je uvádění původních autorů děl u překladů a zájmu překladatelů se těší především antická literatura. Levý vyzdvihuje tři hlavní funkce typické pro překlady daného období: (1) jazyková, která poukazuje na to, že jazyk český je jasný a čtenáři blízký, (2) vzdělávací, 8 POPOVIČ, A.: Preklad a výraz. Bratislava 1968, s LEVÝ, J.: České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha 1996, s HUTKOVÁ, A.: Z dejin prekladu literarno-umeleckych textov. Bánská Bystrica 2003, s

11 která má rozšířit okruh čtenářů a (3) sdělovací, jejímž cílem je srozumitelnost překládaného díla. 11 Rostoucí jazykově-vlastenecký zájem přitahuje větší množství čtenářů, primární složkou uměleckého překladu je vzdělávací funkce, mnohdy bývá překlad doplněn o poznámkový aparát a setkáváme se s rozšiřováním textu za účelem vystihnutí přesné myšlenky autora. 12 Vrcholem humanistické reformační tvorby se jeví překlady z tvorby jednoty bratrské. Nacházíme v nich silné citové zaujetí a ztotožňování s charaktery a ideami v textech. 13 V době baroka jsou brány v potaz gramatické a lexikální aspekty, překlady nově obsahují lidová rčení a hovorové výrazy pro dotvoření lidovějšího či naturalistického rázu. Texty nepřikrášlují češtinu a předkládají ji čtenáři strohou a přirozenou. 14 3) Překladatelství v době národního obrození Všímáme si vlivu klasicismu a romantismu: klasicismus - zaměření díla na šlechtu, překládá se především antická a světská literatura - prvenství si drží volný překlad - jazyková rivalita s originálem, snaha vyzdvižení vlastních jazykových kvalit - soustředění na uměleckou formu a uhlazený styl - formování klasicistické metody vznikají překlady lepší než originál - nadřazenost estetické normy - zachování ducha originálu romantismus - doslovnost a maximální věrnost překladu - setkáváme se s poezií přeloženou prostřednictvím prózy - nesmí chybět individualita autora 11 LEVÝ, J.: České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha 1996, s HUTKOVÁ, A.: Z dejín prekladu literarno-umeleckych textov. Bánská Bystrica 2003, s LEVÝ, J.: České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha 1996, s LEVÝ, J.: České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha 1996, s

12 - není snaha vyrovnat se originálu - dobové a národní specifikum díla včetně zachování historických rysů originálu - požadavky na zachování stylu autora vyhranění dvou typů překladu, v závislosti na míru uplatnění daného principu adaptační a doslovný. 15 Mezi hlavní znaky překladu podle Levého v době národního obrození dále patří: - pozornost vůči gramatice, estetické a zvukové stránce překladu - dodržení hlavního významu originálu - snaha o pozvednutí úrovně českého jazyka, tvorba nových slov pro doposud nepojmenované pojmy (Josef Dobrovský, Josef Jungmann, František Palacký) - přetváření zastaralých překladů (František Faustin Procházka humanistické překlady), doplňování o vysvětlující komentáře nyní zaměření překladů i na nižší vrstvy - oslabení vlivu protireformační cenzury - změny nebo vypouštění motivů s ohledem na obrozeneckou národní ideu s úmyslem zaujmout a získat nového čtenáře - pokles zájmu o prózu, prvenství se těší drama, některé žánry jsou v překladech přetvářeny na žánry jiné - zdrobňování (nadužívání původní text spíše znehodnocuje) - překlad slovanských překladů cizojazyčných textů (ulehčení práce) - pokus o vývoj výrazových možností českého jazyka a zaměření se na složitá a náročná díla - tvůrčí cíle nahrazování cizích reálií reáliemi českými - volný překlad - vydávání knih ve dvou jazycích nebo taky dvě verze překladu v jedné knize, jedna věrná a druhá estetická 16 4) Realismus Svou ideologií plynule navazuje na romantismus. Jeho hlavní znaky, které nacházíme v překladech, jsou následující: 15 HUTKOVÁ, A.: Z dejin prekladu literarno-umeleckych textov. Bánská Bystrica 2003, s LEVÝ, J.: České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha 1996, s

13 - aktualizace, překlad má působit jako originál - zájem o předání historických rysů originálu - po romantické éře doslovných překladů vznik překladů adaptačních - estetická norma je nadřazena věrnosti překladu - vznikají překlady dosud nepřeložených děl - nově se hledají stylistické ekvivalenty - teoretici se věnují problematice překládání 17 Podle Levého se [ ]místo problematiky jazykové do popředí zájmu dostává problematika ideová. Mění se i přístup k výběru děl pro překlad. Zaměřuje se větší pozornost na překlady ze slovanských jazyků, nově se překládá z jazyků orientálních, španělštiny či portugalštiny. Roste snaha o pevnou organizaci překladatelské tvorby, vznikají překladatelské skupiny a firmy, a překlad začíná být nově snadným způsobem, jak dosáhnout výdělku. Více než na dodržení gramatického řádu se lpí na objektivnosti překladu. Nově je forma překladu stavěna nad obsah a je členěna na formu vnitřní a vnější. Vnitřní forma se zabývá kompozicí a vnější forma představuje estetický celek. Zpočátku se jeví obě formy rovnocennými, ale nelze to aplikovat ve všech případech. 18 Za nejpřínosnější překladatelskou tvorbu v naší historii je považována práce skupin Májovců, Ruchovců a Lumírovců. Zmiňujeme se o nich i přesto, že k jejich primární překladatelské činnosti patří spíše překlady poezie, které pro naši práci nejsou natolik podstatné jako překlady prózy. Středem našeho zájmu je lumírovské překladatelství, jež je možno rozdělit [ ]do dvou výrazných skupin, které můžeme označit jako školu Vrchlického a Sládkovu. Vrchlický je znám pro dokonalé dodržování formální stránky překladu, jeho překladatelská tvorba zaměřená především na poezii je označována za prvotřídní, ale jeho snaha někdy přesahuje přirozené zákonitosti, čímž narušuje osobitost předlohy. Detail u Vrchlického je podřízen celku a za celek pokládá Vrchlický především úsek sjednocený nějakým principem formálním: verš, strofu. Neváhá měnit slovosled, zpodstatňuje přídavná jména nebo zaměňuje slovesa za jiná, lépe příhodná formě. Opačné postoje má Sládek. Považuje za primární obsahovou část překladu, soustředí se na detaily, obohacuje texty o přídavné verše, které ujasňují hlavní myšlenky, libuje si 17 HUTKOVÁ, Anita.: Z dejin prekladu literarno-umeleckych textov. Bánská Bystrica 2003, s LEVÝ, J.: České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha 1996, s

14 v různých příponách, doplňuje podrobnosti ke slovům a dostává se nám tak precizních a kvalitních překladů, které do dnešní doby nebyly překonány. 19 5) Překlad v období moderny Noví autoři se shodují, že je třeba ucelit překladatelské hodnoty a provést korekce v dosavadních překladech. Množí se útoky na překladatelské metody Vrchlického, ale [ ]vlastní význam uměleckých směrů, jejichž mluvčím byla kritika let devadesátých, byl ve vývoji českého překladatelství spíše opravný než tvůrčí. Ukázali nedostatky překladů Vrchlického, ale sami nedovedli vytvořit nic lepšího, ba ani jim rovnocenného. Za výborného modernistického překladatele je považován Otokar Fischer, kterému je velmi blízké [ ]duševní spříznění s autorem předlohy. Do překladů se dostávají cizojazyčné prvky, archaismy, idiomy a nadužívání velkých písmen, silnými vlivy se stávají symbolismus či dekadence, hlavní zájem se z překladu poezie přemisťuje na překlad prózy. 20 Hlavní znaky: - otázka závaznosti vůči vžitým překladatelským tradicím - zachování přesného významu a stylistické individuality originálu - zásada tzv. historického realismu věrnost historické skutečnosti a obrazu - věrnost jednotlivostem - důraz je kladen na vnitřní formu - cílem překladů je kulturní individualizace vlastního národa - kongeniálnost jako předpoklad správné interpretace (duševní spříznění s autorem předlohy) - substituční teorie (Otokar Fischer) - exotizace v rovině jazyka - estetická výraznost je důležitější než srozumitelnost textu LEVÝ, J.: České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha 1996, s LEVÝ, J.: České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha 1996, s HUTKOVÁ, A.: Z dejin prekladu literarno-umeleckych textov. Bánská Bystrica 2003, s

15 6) Meziválečné období Znaky: - ojedinělost prozaických překladů - upřednostňování harmonie a výraznosti před detailní přesností - preferování substituční teorie - odpor vůči doslovnosti - zásada kompenzace stylistické hodnoty slova - stanovení pevných přízvučných schémat pro překlady z antické literatury - proklamace zodpovědnosti výběru - přirozenost ve všech rovinách. 22 Roste zájem o překládání poezie, vyniká především teorie Josefa Krále, na jejímž základě se při překladu poezie časomíra nahrazuje českými přízvučnými slabikami, což má přispět k dodržení rozměru původního díla. Většina dosavadních překladů je považována za nedostatečně české, vzniká první česká překladatelská organizace Sdružení překladatelského, v jejímž zájmu je vytěsnění nedokonalých překladů a jejich kontrola před zveřejněním. Sdružení však pro malou přízeň předčasně ukončuje svou činnost. Se svou teorií navazující na teorii Fischera dává překladatelství nový rozměr Vilém Mathesius, podle nějž je třeba původní text přebásnit a dále se o Fischerovu teorii opírají i autoři jako Karel Čapek, Viktor Dyk a další. Společně pokračují v revizi překladů, tvoří překlady nové, především dramat, které jsou nyní více v kurzu než próza či poezie. Hlavním požadavkem je zachování celku a hlavní myšlenky původního díla a hledají se nové jazykové prostředky. Bohumil Mathesius doporučuje kolegům za účelem lepšího pochopení a porozumění obsahu [ ]hledat tzv. jazykový klíč, při četbě podobných děl napsaných v českém jazyce. Nejdůležitějším kritériem se stává dojem čtenáře. Roste povědomí, že každý překlad časem může působit zastarale a nové generace mohou cítit potřebu opětovného přeložení již několikrát přeloženého díla. Existují však díla, která jsou natolik kvalitně přeložena, že doposud není nutný jejich opětovný překlad HUTKOVÁ, A.: Z dejin prekladu literarno-umeleckych textov. Bánská Bystrica 2003, s LEVÝ, J.: České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha 1996, s

16 1.2.2 Současné požadavky na překlad uměleckého díla (prozaického textu) Význam překladatelství od meziválečného období do současnosti výrazně vzrostl nejen v naší zemi, ale v celém světě. Přispěl k tomu zejména vývoj v oblasti ekonomiky, politiky, kultury a vědy, ale i rozvoj myšlení o teorii překladu. 24 Současná překladatelská činnost si žádá především dostatečné znalosti a zkušenosti v oblasti překládání. Neméně důležitým aspektem je i talent a umělecké cítění překladatele. Podle Grygové by měl kvalitní umělecký překlad splňovat minimálně tři kritéria: přirozený jazykový projev v cílovém jazyce identický význam jako v předloze zachování dynamiky původního projevu. 25 Myšlenky Grygové jsou nepochybně správné, ale domníváme se, že všechny současné požadavky zdaleka nezahrnují. Z toho důvodu jsme zkoumali více publikací zkoumající vybranou tématiku a dali jsme tak vzniknout následujícímu zběžnému přehledu aspektů, které je nutné při tvorbě překladu důsledně zvážit Interpretace Interpretaci uměleckého díla chápeme jako [ ]soubor postupů, které pomáhají odhalovat významový invariant původního textu. Napomáhá nám odhalit či zvýraznit původní smysl díla. 26 Podle Antona Popoviče nelze pojem interpretace definovat přesně, jelikož je uskutečňována různými interprety s různými stanovisky. Vzhledem k možnosti různých interpretátorů (autor, překladatel, učitel literatury, čtenář) se jednotlivé způsoby interpretace mohou lišit. Přistupuje však na komplexní model interpretace, který zahrnuje několik znaků, které mohou interpretaci obecně vymezit. Považuje ji tak za výklad díla pomocí osobní kreativity a postupů, jejichž součástí je metajazykový charakter. Prostřednictvím interpretace lze prezentovat vztah k literatuře či k umění vyobrazeném v daném díle. Především však představuje výsledek komplexního 24 HRALA, M.: Současnost uměleckého překladu. Praha 1987, s KNITTLOVÁ D. a kolektiv.: Překlad a překládání. Olomouc 2010, s VILÍKOVSKÝ, J.: Preklad ako tvorba. Bratislava 1984, s

17 poznávání a analyzování uměleckého díla. Interpretace jako informace o originálu je soběstačná a může nediferenciovanému čtenáři posloužit jako náhrada za nepřístupný originál Adekvátnost Adekvátnost je definice pro [ ]funkční rovnocennost prvků originálu a překladu, v níž se prvky originálu nahrazují v překladu tak, aby při invariantní shodě významů směřovaly k výrazové identitě. 28 Považujeme ji za termín, který nově nahrazuje volnost či věrnost překladu, které mezi sebou několik století bojovaly o pomyslné prvenství a byly označovány za protiklady. Podle Antona Popoviče je nelze klást proti sobě, jelikož tvorba překladu pramení především ze schopnosti být věrný originálu jakožto celku. Dokonalá věrnost nebo volnost neexistuje, jelikož jsou obě vzájemně propojené. 29 Za předpokladu, že vycházíme z faktu označujícího umělecké dílo jako soubor estetických hodnot, nezbývá, než trvat na tom, aby bylo při překládání produkováno jako jeden celek, který nejen, že všechny estetické hodnoty zachovává, ale zároveň i věrně reprodukuje originál v jeho celistvosti a originalitě. Pokud je mimo to dodržena i funkční stylistická rovnocennost, lze hovořit o adekvátnosti Ekvivalence Za ekvivalenci je považován rovnocenný vztah mezi originálním a cílovým textem. Je považována za velmi náročnou část překladatelské činnosti, jelikož jejím úkolem je nahradit původní ekvivalenty prostřednictvím ekvivalentů cílového jazyka. Za ekvivalenty považujeme různé jazykové jednotky jako slova, slovní spojení, věty či idiomy. V uměleckém textu by ekvivalence neměla být dodržována naprosto důsledně, jelikož [ ]překlad a originál jsou dvě odlišné a svéprávné 27 POPOVIČ, A.: Teória umeleckého prekladu. Bratislava 1975, s HRDLIČKA, M.: Translatologický slovník. Praha-Bratislava 1998, s POPOVIČ, A.: Teória umeleckého prekladu. Bratislava 1975, s VILÍKOVSKÝ, J.: Preklad ako tvorba. Bratislava 1984, s

18 kulturní hodnoty. 31 Pouhá nahodilá záměna jednotlivých ekvivalentů by neodpovídala požadavkům na umělecký překlad, jelikož by text působil nesrozumitelně, neorganizovaně či zmateně. Z toho důvodu při tvorbě uměleckého překladu nelze ekvivalenci uplatňovat na celý překládaný text, ale pouze na jeho dílčí části. V případě, že se zaměřujeme na celý text, hovoříme o již zmíněné adekvátnosti překladu. Vzhledem k rozvitosti teorie ekvivalence se lze při tvorbě uměleckého textu inspirovat mnohými typy ekvivalencí. Pouze pro názornost zmíníme například typy ekvivalencí uvedené v příručce Translatologický slovník Milana Hrdličky, který odlišuje ekvivalenci formálně grafickou, jazykovou, paradigmatickou, stylistickou neboli translační a syntagmatickou neboli textovou) Zaměření na čtenáře Podle Milana Hrdličky by měl autor při tvorbě překladu uměleckého textu zvážit cílového čtenáře, kterého považuje vedle originálního textu za druhý nejdůležitější faktor v dané tvorbě. 33 Definuje následující kategorie: o zaměření ideové (myšlenkové) nelze měnit původní ideu překládaného díla, každým necitlivým zásahem může být způsobena ztráta na adekvátnosti nebo absence hlavních rysů o zaměření jazykové proces tvorby translátu je považován za náročný komunikační akt, který je zcela závislý na vyjadřovacích možnostech cílového jazyka, jehož úroveň zásadně ovlivňuje, zda bude výsledné dílo dostatečně adekvátním přetlumočením originálu o zaměření na prostorové ose adekvátní umělecký překlad neakceptuje prostorové úpravy předlohy, jelikož snižují kvalitu původního díla o zaměření na časové ose je vyjádřen nesouhlas se změnami časové orientace, není žádoucí ani modernizace ani archaizace uměleckého díla o zaměření podle věku čtenáře je nutno odlišit nedospělého čtenáře od dospělého, ale v příkladu překladu díla pro jinou než původní cílovou 31 HORÁLEK, K.: Příspěvky k teorii překladu. Praha 1966, s HRDLIČKA, M.: Translatologický slovník. Praha-Bratislava 1998, s HRDLIČKA, M.: Literární překlad a komunikace: k problematice zaměření uměleckého překladu na čtenáře. Praha 1997, s

19 skupinu dochází k poklesu kvality a nelze takový překlad prezentovat jako adekvátní Proces překládání Nyní se dostáváme k samostatné tvorbě translátu uměleckého díla. Celý překladatelský proces lze rozdělit do několika etap, které různí autoři definují odlišnými způsoby. Zjednodušený model procesu překládání nám předkládá Hrehovčík následovně: 1. analýza textu - dekódování smyslu/významu výchozího textu 2. syntéza textu zakódování, rekonstrukce tohoto významu v cílovém jazyce Prvním krokem je pochopení smyslu předloženého textu a rozpoznání konkrétních překladových jednotek (taktéž nazývány kognitivními) neboli jednotlivých slov, frází a částí textu. U uměleckého překladu může být jednotkou celé dílo. Je podstatné mít bohatou znalost gramatických, lexikálních a sémantických aspektů a taktéž mít všeobecný rozhled o reáliích náležících zemi původu díla. Nesmí chybět uvědomělá analýza všech zjištěných vlastností textu. Následuje zašifrování získaného významu, k čemuž je nutná výborná znalost cílového jazyka, jeho gramatiky, syntaxe, sémantiky, kulturní rozhled a zároveň orientace v tématice překládaného díla. 35 Podrobněji a pomocí schématu nastínil problematiku procesu překladu Levý: Tabulka č. 1: Schéma překladu autor překladatel čtenář lace skutečnost výběr klad formu- cizojazyčný text čtení konkretizace pře- text v jazyce překladatelově čtení Zdroj: LEVÝ, Jiří. Umění překladu. t Praha, 1998, str. 44 Podle něj je za vším nejdříve autor, který na základě svých osobních zkušeností, vlastních dojmů a pocitů vytváří vlastní dílo. Vzniká tak originální text, který se ve své 34 HRDLIČKA, M.: Literární překlad a komunikace: k problematice zaměření uměleckého překladu na čtenáře. Praha 1997 s HREHOVČÍK, T.: Prekladateľské minimum. Bratislava 2006, s

20 cizojazyčné podobě dostává do rukou překladatele. Úkolem překladatele je na prvním místě přečtení a především pochopení originálu, to znamená dešifrování původního textu. Následuje tvorba textu nového, který je zašifrován do cílového jazyka a následně text putuje k cílovému čtenáři. Výsledkem má být pochopení textu, které nastane po dešifraci přeloženého textu čtenářem. 36 Oba autoři se shodují v základní myšlence pochopení originálu a následného přenesení hlavního smyslu do cílového jazyka i přes to, že v první variantě je popis procesu výrazně stručnější. Levý uvádí i autora původního díla, kterého Hrehovčík ve svém výčtu vynechává. Oba se shodně zaměřují na překladatele a čtenáře, ale ani jeden z autorů se nezmiňuje o dalším činiteli, jehož vztah k překládanému textu nám objasňuje ve své publikaci Anton Popovič. Je jím redaktor neboli upravovatel definitivního znění textu překladu. Dozvídáme se, že přítomnost redaktora je při tvorbě současného překladu neodmyslitelná. Je považován za zprostředkující faktor mezi současnými jazykovými normami a textem překladu. Prací redaktora je korekce textu po jazykové i stylistické stránce, jeho úkolem je odstranit drobné nedostatky, různé překladatelovy prohřešky nebo případně upravit celý přeložený text. Redaktorovy zásahy do translátu jsou považovány za definitivní. 37 Práce redaktora je bezesporu cenná a důležitá, ale bohužel mohou existovat i případy, kdy je následná revize přeloženého textu spíše ke škodě než k užitku Překladatelské metody a postupy S procesem překládání je úzce spjat postup překladatele při práci s cizojazyčným textem. Již na základě širokého spektra názorů na překlad lze očekávat, že metody, pracovní postupy či strategie při vlastní práci mohou být u různých autorů odlišné. Úkolem překladatelských metod či strategie je nalezení významových i formálních vztahů mezi originálem a translátem, má zabezpečit přenos informací a estetických hodnot, při čemž překladatel hledá souvislost mezi původním dílem a překladem. 38 Není samozřejmostí, že je postup překladatelovy práce jednoduchý. Překladatel pravidelně v textu potkává řadu úskalí, která mu práci značně ztěžují. Za jednou 36 LEVÝ, J.: Umění překladu. Praha 1998, str POPOVIČ, A.: Teória umeleckého prekladu. Bratislava 1975, s HREHOVČÍK, T.: Prekladateľské minimum. Bratislava 2006, s

21 z hlavních překladatelských obtíží je tak považováno nalezení vhodných ekvivalentů pro překládané jednotky. Za nejvýstižnější interpretaci překladatelských postupů, která má být nápomocna při hledání vhodných ekvivalentů považujeme teorii Darbelneta a Vinaye, o níž nás informuje Knittlová, která jmenuje následující úkony seřazeny od nejsnazšího po nejsložitější: 1. transkripce/transliterace přepis více či méně adaptovaný úzu cílového jazyka/přepis jinou abecedou příklad: fonetická transkripce моя м já 2. kalk doslovný překlad cizího pojmu příklad: den day 3. substituce záměna jednoho jazykového prostředku za prostředek jiný, kdy původní význam zůstává stejný příklad: záměna slovních druhů teta (substantivum) ona (pronominum) 4. transpozice výměna dvou prvků v důsledku odlišného jazykového systému příklad: výměna slovních druhů глупый (adjektivum) глупость (substantivum) 5. modulace změna hlediska příklad: te lo dejo (dejar- nechat ze španělštiny) nechám ti to - you can have it (have-mít) můžeš to mít 6. ekvivalence použití stylistických nebo strukturních prostředků odlišných od originálu příklad: my sweet girl děvenka 7. adaptace nahrazení situace jinou adekvátní situací, pokud neexistuje v cílovém jazyce vhodný ekvivalent 39 Uvedený přehled pracovních metod samozřejmě není konečný, na zmíněné body navazují svou prací i další lingvističtí teoretikové jako Vázquez-Ayora, Malone, Revzin, Rocencejg a další. Přibývají tak nové pojmy, jako amplifikace (rozšíření textu), explicitace (přidání vysvětlující informace), vynechání, kompenzace, difúze a spousta jiných. Autoři se soustředí na maximální využití teoretických prostředků generativní gramatiky a bedlivě pozorují pohyb smyslových složek při převodu z původního jazyka 39 KNITTLOVÁ, D.: K teorii i praxi překladu. Olomouc 2000, s

22 do druhého. Zajímavou se nám jeví teorie ruských lingvistů inspirovaná staršími překladatelskými postupy, kdy je nazývají transformacemi. Daná teorie je rozpracována do čtyř následujících kategorií: 1. přestavba větné struktury 2. lexikální a gramatické modifikace 3. přidávání 4. vynechávání. 40 S jistotou lze říci, že při překladatelské profesi záleží výběr konkrétního postupu na povaze překládaného díla a velkou mírou především na mínění překladatele. Ve sféře uměleckého překladu se lze setkat se všemi uvedenými typy pracovních metod. Jejich použití se zpravidla odvíjí od povahy celého textu a od typů daných ekvivalentů vždy v závislosti na těsnosti až volnosti překladu. Domníváme se, že je nutno vybírat pracovní metody pečlivě, jelikož špatná volba může způsobit nepřesný či odlišný význam původní informace, což může vést k poklesu adekvátnosti překladu. 1.3 Translatologie Translatologie neboli věda o překládání se zaměřuje na problematiku překládání z původního do cílového jazyka. Mnohdy bývá pro svou spojitost s akademickými výzkumy odlišována od samostatné teorie překladu, která je považována za odvětví translatologie zabývající se konkrétním předmětem. V zájmu translatologie je věnovat se problematice přesnosti překladu, jeho kulturnímu či historickému kontextu a mimo psaný překlad v sobě zahrnuje i problematiku tlumočení. Translatologie je globálně využívána nejen pro umělecký, ale i pro odborný překlad. Její součástí je i studium dějin teorie překladu či poznávání překladatelských metod. 41 Naopak teorie překladu [ ]skýtá podklad pro účelnou analýzu a kritiku vlastních pracovních postupů, která jediná umožňuje, aby tyto postupy nakonec neustrnuly v pouhé rutině. 42 Podle Teodora Hrehovčíka je translatologie pro své typické znaky, kterými jsou srovnávání a vzájemný kontrast různých aspektů původního a cílového jazyka, 40 KNITTLOVÁ, D.: K teorii i praxi překladu. Olomouc 2000, s HREHOVČÍK, T.: Prekladateľské minimum. Bratislava 2006, s PECHAR J.: Otázky literárního překladu. Praha 1983, s

23 považována za součást aplikované lingvistiky. Jako oficiální disciplína se utvářela v průběhu 20. století a za jejího nejvýznamnějšího průkopníka je považován James Homes, který definoval dvě hlavní translatologická odvětví, čistou a aplikovanou translatologii. Čistá translatologie zahrnuje popis jevů, které se vyskytují při překládání, a stanovuje všeobecné principy, které dané jevy vysvětlují. Naopak aplikovaná translatologie pokrývá činnosti, které jsou spojeny s konkrétními praktickými aplikacemi (příprava překladatelů, překladatelské pomůcky, kritika překladu, postavení překladu) Typy překladu Nyní se obeznámíme s klasifikací překladů. Existuje několik typů členění, zásadní je však teorie Jakobsona, od níž se odvíjí další dělení. Setkali jsme se s ní v publikacích autorů jako je Vilíkovský, Grygová, Hrehovčík a Levý. Podle zmíněné teorie existují tři hlavní typy překladu: 1. vnitrojazykový překlad (intralingvální) opis nebo parafráze části textu v rámci totožného jazyka, proces synonymie příklad: Ænglisc (staroanglický jazyk) English (současný anglický jazyk) 2. meziznakový překlad (intersemiotický) interpretace informace z původního znakového systému v znakovém systému cílového jazyka příklad: chemické značka Na sodík 3. mezijazykový překlad (interlingvální) nejběžnější typ překladu, vyjádření lingvistických znaků originálu prostřednictvím lingvistických znaků cílového jazyka příklad: pes (český jazyk) собака (ruský jazyk). 44 Středem našeho zájmu je překlad mezijazykový, konkrétně převod z jazyka ruského do jazyka českého. Ve své publikaci ke zmíněnému pojmu Grygová řadí následující typy, které ještě dále člení na překlady orientované na formu nebo význam: 43 HREHOVČÍK, T.: Prekladateľské minimum. Bratislava 2006, s KNITTLOVÁ D. a kolektiv: Překlad a překládání. Olomouc 2010, s

24 orientace podle formátu o interlineární překlad typ extrémně doslovného překladu, nerespektuje gramatický systém cílového jazyka, je zachována pouze specificky lingvistická informace o doslovný překlad laicky nazýván otrocký, gramatický systém je respektován, převod lexikálních jednotek probíhá bez ohledu na jejich kontext orientace podle významu o volný překlad je protikladem k interlineárnímu překladu, nejsou zohledňovány rysy stylistické či registr a výchozí text je respektován pouze okrajově, což vede k úpadku estetických i informativních hodnot, běžně považován za chybný o komunikativní překlad úzce souvisí s pragmatickým aspektem překladu, je využíván při překládání idiomů, pořekadel, pozdravů, veřejných nápisů a jiných 45 Dozvídáme se, že vzhledem k cíli překladatele vytvořit nový text se shodným významem jako u originálu, nelze považovat doslovný překlad za adekvátní komunikát významu výchozího textu. Prvořadým cílem je zachovat identitu významu, nikoliv identitu formy. Grygová nás zároveň upozorňuje na to, že překlad, který výše zmíněné frázi odpovídá, může být označen přívlastkem již jmenovaným komunikativním, dále dynamickým či idiomatickým. Idiomatický překlad nepůsobí jako překlad, ale naopak jako původní dílo napsané ve svém jazyce. Nechybí použití přirozených formálních prostředků výsledného jazyka a preciznost výběru lexikálních jednotek a gramatických struktur. 46 Překlad dynamický už nám ve stejné publikaci popsán není, zmiňují se však o něm ve svém díle autoři Nida a Taber. Ti jej definují jako způsob přenosu myšlenek původního díla do cizího jazyka způsobem, který bude u čtenářů translátu evokovat odezvu, která je totožná s odezvou čtenářů původního díla. 47 Vedle Grygové se pokouší o vymezení nejběžnějších typů překladu i Hrehovčík, který nám nabízí následující členění, ve kterém objasníme pouze pojmy, se kterými jsme se dosud v práci nesetkali. 45 KNITTLOVÁ D. a kolektiv: Překlad a překládání. Olomouc 2010, s KNITTLOVÁ D. a kolektiv: Překlad a překládání. Olomouc, 2010, s TABER, Eugene A. Nida and Charles R.: The theory and practice of translation. Leiden, Pays-Bas, 2003, s

25 o doslovný překlad o volný překlad o komunikativní překlad o idiomatický překlad dále: o věrný překlad pokouší se o reprodukci přesného kontextového významu originálu, bere ohled na gramatické a lexikální normy výchozího jazyka, je zjevný pokus o věrné vyjádření záměru a textové realizace autora ve výchozím jazyce o sémantický překlad shoduje se s věrným překladem až na výjimku, že více přihlíží k estetické hodnotě výchozího textu, vyhýbá se rušivým slovním spojením, je více flexibilní než překlad věrný o adaptace nejvolnější forma překladu, nachází své využití v dramatu a poezii, zaznamenáváme převod kultury na kulturu cílového jazyka, původní postavy a témata jsou zachovány, může se pohybovat mezi překladem doslovným až volným. 48 Z našeho pohledu se pro umělecký překlad prozaického textu jeví nevhodnějším typem překlad idiomatický. Vzhledem k tomu, že se snaží nejvěrněji převyprávět původní dílo s ohledem na původní význam, dodržuje jazykové normy a pečlivě dbá na výběr nejvhodnějších ekvivalentů, může směle být považován za dostatečně kvalitní a pečlivý způsob překladu prozaického díla. 48 HREHOVČÍK, T.: Prekladateľské minimum. Bratislava 2006, s

26 2 Lev Nikolajevič Tolstoj 2.1 Život a dílo Lva Nikolajeviče Tolstého Lev Nikolajevič Tolstoj, muž pocházející z rodiny s hlubokými šlechtickými kořeny a zároveň realistický spisovatel a filozof, je právem považován za autora, který svým dílem zásadně přispěl k literárnímu rozvoji nejen v Rusku, ale po celém světě. Nad téměř sto svazky jeho díla se nechce věřit, že to všechno mohl dokázat jediný člověk. 49 Narodil se dne 28. srpna roku 1828 ve vesnici Jasná Poljana do hraběcí rodiny. V necelých dvou letech mu zemřela matka Marie Nikolajevna, rozená Volkonská, a tak na sebe péči o něj a jeho čtyři sourozence převzala jejich teta T. A. Jargol skaja. Roku 1837, kdy zemřel i otec hrabě Nikolajevič Iljič Tolstoj, sourozenci přešli do péče rodiny Juškových, která dětem poskytla kvalitní šlechtickou výchovu. 50 Pro svou výbornou jazykovou dovednost se dospívající Tolstoj rozhodl pro studium orientálních jazyků na univerzitě v Kazani. K přijímacím zkouškám se připravoval s pomocí domácího učitele dva a půl roku. Zaměření na arabský a turecký jazyk jej však i přes jeho velký talent neoslovilo a rozhodl se přestoupit z filozofické fakulty na fakultu právnickou. Studium práv se mu jevilo snazším a vhodnějším pro život, ale přesto univerzitu nedostudoval. 51 Po svých studijních neúspěších se rozhodl vrátit se do rodného sídla v Jasné Poljaně a za cíl si vytyčil zdokonalit se v sebevzdělání, za jehož součást považoval sebezdokonalení v oblasti výtvarnictví, hudby, matematiky a taktéž si pohrával s myšlenkou zlepšit kvalitu života nevolníků pracujících pro jeho rodinu. Jeho plány a pokusy však vzaly za své. 52 Zklamán svým neúspěchem se v roce 1851 rozhodl na popud bratra Nikolaje odcestovat na Kavkaz, kde nastoupil do krymské války, ve které setrval do roku V období války se Tolstoj zamýšlel nad vlastní užitečností a rozhodl se, že chce být světu přínosnější než ostatní. Ve stejnou dobu vznikla jeho známá trilogie Dětství, Chlapectví a Jinošství, které jsou autobiografií popisující jeho dětství, a tak započala jeho spisovatelská kariéra. V roce 1854 byl dokonce povýšen na podporučíka. Po odchodu z armády podnikl poznávací cestu po evropských zemích s cílem inspirovat se pro svou další 49 Ruská klasická literatura. Praha 1977, s TOLSTOJ L. N.: Anna Kareninová. Praha 1964, s ШКЛОВСКИЙ, В. Б.: Лев Толстой. Москва 1963, s Ruská klasická literatura. Praha 1977, s

27 spisovatelskou činnost. 53 Kromě inspirace pro další literární tvorbu se mu dostalo i srovnání evropského kapitalismu a ruské mentality, což v něm upevnilo nedůvěru vůči pokročilé civilizaci. Na základě svých pozorování označoval pokrok za zbytečný výmysl, jehož smyslem je hřešit proti lidskosti. 54 Po návratu na své panství se rozhodl provést změny, které měly pomoci jeho poddaným. Chtěl dát mužikům a jejich rodinám možnost vzdělání a prvním krokem bylo založení vlastní školy s dobrovolnou docházkou. Sám Tolstoj se aktivně podílel na výuce a zároveň tvořil studijní materiály. Prosazoval při studiu velmi svobodný režim a neváhal otevřeně bojkotovat zaběhlý oficiální školský edukativní systém. Pedagogické tendence Tolstého velmi obohatily, v kontaktu s dětmi objevoval jejich smysl pro umění, inspiroval se jejich názory, citem pro krásu a rovněž jej naučily pochopit, jak přijímá prostý lid historická fakta a události. 55 Roku 1862 se oženil s mladou šlechtičnou Sofií Andrejevnou Bersovou, s níž zpočátku prožíval velmi spokojené manželství, a jeho literární tvorba zažívala pomyslný vrchol. V letech tak vznikl čtyřdílný historický román Vojna a mír a v letech Anna Kareninová. 56 Obě zmíněná díla jsou považována za jeho vrcholnou tvorbu. Zanedlouho myšlenkové pochody Tolstého nabíraly nový směr, pociťoval nespokojenost s vlastním životem a rozhodl se vystoupit ze své společenské třídy. Po otevřeném vyslovení kritiky vůči pravoslavnému křesťanství byl vyloučen z církve. Názory vyjadřoval prostřednictvím literární tvorby, obracel se se svými negativními postoji i k carovi a vysokým vládním kruhům. 57 Je známo, že neustále připomínal důležitost lásky a úcty vůči lidem, stranil se veškeré společnosti a volný čas trávil mezi svými mužiky oblékaný jako oni. Ve své další tvorbě, která vznikala v rozmezí let 1886 až 1900, se soustředil především na romány, v nichž lze vidět jeho radikální pohled na vysokou společenskou vrstvu a na mezilidské vztahy. Mezi nejznámější patří především Ivan Iljič (1886), Kreutzerova sonáta (1890) a Vzkříšení (1899). Především román Vzkříšení se těšil nebývalé popularitě a byl přeložen do několika světových jazyků. V dalších letech 53 CHÁB, V.: Lev Nikolajevič Tolstoj. Praha 1948, s Ruská klasická literatura. Praha 1977, s Ruská klasická literatura. Praha 1977, s TOLSTOJ, L. N.: Anna Kareninová. Praha 1964, s Ruská klasická literatura. Praha 1977, s

28 Tolstoj nenapsal žádné další dílo, které by mohlo být zařazeno do jeho vrcholné tvorby. Věnoval se již jen psaní menších povídek, novel, publicistických textů či poezii. 58 Osmdesátá a devadesátá léta prožil se svou rodinou v Moskvě, ale poté, co v roce 1901 vážně onemocněl, se rozhodl trvale zůstat v Jasné Poljaně. Jeho nejen fyzický, ale i psychický stav se s narůstajícím věkem zhoršoval, přičemž trpěl narušenými rodinnými vztahy a neshodami se ženou. Ještě v roce 1908 vznikla stať Nemohu mlčet, v níž vyjádřil svůj nesouhlas vůči popravám revolucionářů. Dne 28. října roku 1910 se Tolstoj rozhodl potají navždy odcestovat bez jediné zmínky svým nejbližším. Jeho cesta však skončila v Astapově, kde dne 7. listopadu 1910 zemřel na následky zápalu plic. 2.2 Anna Kareninová Román Anna Kareninová je považován za jedno z vrcholných děl Tolstého. Tolstý na něm pracoval od roku 1873 až do roku Jedná se román popisující rodinný život situovaný do prostředí tehdejší ruské současnosti. 59 V díle se setkáváme s osudy výrazných charakterů, mezi které především patří Anna Kareninová, hrabě Vronskij, Levin, Kitty či Stěpan Arkaďjič, jejichž osudy jsou vzájemně propleteny. Anna Kareninová, sestra Štěpána Arkadjiče se rozhoduje navštívit rodinu svého bratra za účelem přesvědčit jeho ženu, aby mu odpustila jeho opakované nevěry. Při své návštěvě se setkává se sestrou své švagrové, mladou Kitty, která se chystá na velkolepý ples, na němž očekává žádost o ruku od svého ctitele Vronského. Na ples je však pozvána i Anna, která Vronskému učaruje a žádost o ruku upadá v zapomnění. Anně Vronský taktéž není chladný, proto se rozhodne vrátit se zpět do Petrohradu, kde na ni trpělivě čekají manžel a syn. Vronský se však rozhodne Annu následovat, během svého pobytu v Petrohradu ji přesvědčuje o své lásce a Anna mu podlehne. Vzniká mezi nimi spletitý milenecký vztah, který vychází na povrch v době, kdy Anna s Vronským otěhotní. Intelektuálně založený manžel se odhodlá Anně odpustit za podmínky, že svůj nemanželský vztah ukončí. Nestane se tak však a Anna opouští muže, milovaného syna a vydává se s Vronským a narozenou dcerou na cesty. Původně sebevědomá 58 Ruská klasická literatura. Praha 1977, s Ruská klasická literatura. Praha 1977, s

29 a silná žena se však Vronskému mění před očima, stává se z ní nesamostatná, citlivá a podezíravá osoba a jejich vztah velmi ochabuje. Po návratu z cest Anna neuvěřitelně trpí odloučením od společnosti, vyčítá si, že odešla od syna a především viní Vronského z toho, že už ji nemiluje. Rostou jejich neshody, Anna si připadá nepochopena a uchyluje se k zoufalému kroku, jímž je skok pod kola rozjetého vlaku. Doufá, že tak Vronského potrestá za jeho nedostatečné projevy lásky, ale trestá tím především sebe. Druhou dějovou linií je příběh Levina, který se uchází o Kitty. Nejdříve je odmítnut, ale po letech se znovu odhodlává ucházet se o její přízeň a tentokrát je již úspěšný. Odváží ji na svůj statek, kde společně tráví poklidný venkovský život. Postava Levina je považována za autoportrét Tolstého. Lze na něm vypozorovat typické rysy jeho charakteru, jeho obvyklé nálady a taktéž jeho životní filozofii. 60 Překvapením je, že Tolstoj původně zdaleka neměl v úmyslu vytvořit román rodinného typu. Po úspěchu Vojny a míru se původně zaobíral dalším historickým tématem, nedařilo se mu však. Impulsem pro vytvoření Anny Kareniny se mu stala skutečná nešťastná událost, kdy se žena z nedalekého statku rozhodla zemřít pod koly vlaku. Smutný osud jej naplnil inspirací a dal tak vzniknout velkolepému příběhu o Anně Kareninové Analýza zvolené části textu Pro vlastní srovnání jsme si vybrali kapitolu pojednávající o cestě Anny Kareninové z Moskvy do Petrohradu. Anna se na jedné ze stanic, kterými vlak mířící do Petrohradu projíždí, potkává s hrabětem Vronským. Probíhá mezi nimi krátký rozhovor, během kterého se Anna dozvídá, že setkání není náhodné. Vronský ji následuje s úmyslem být jí nablízku. Rozhovor je krátký a stručný, přesto oba hlavní hrdiny velmi sbližuje. Následuje příjezd do Petrohradu, kde Annu očekává manžel. Anna na něj pohlíží zcela novýma očima a uvědomuje si jejich neupřímný a stereotypní vztah. Vybranou kapitolu jsme zvolili ze dvou hlavních důvodů. Prvním je ten, že považujeme následování Anny Vronským za klíčový moment ovlivňující další děj. Nebýt jeho rozhodnutí rovněž odcestovat do Petrohradu, vznikla by již minimální pravděpodobnost následného setkání a vzniku milostného románku. 60 JEHLIČKA, M.: Lev Nikolajevič Tolstoj, jak ho viděl: J. Galsworthy. Praha 1978, s CHÁB, V.: Lev Nikolajevič Tolstoj. Praha, s