Závěrečná práce studentského projektu Léčivé a jedovaté byliny

Transkript

1 Gymnázium Jana Nerudy Závěrečná práce studentského projektu Léčivé a jedovaté byliny Evropský sociální fond Praha a EU Investujeme do vaší budoucnosti 2014 Michaela Holubová Irina Dalskaya Karolína Spilková Tereza Boušková

2 Prohlašujeme, ţe jsme svou práci vypracovaly samostatně a výhradně s pouţitím uvedené literatury. V Praze dne 15.května 2014 Michaela Holubová Irina Dalskaya Karolína Spilková Tereza Boušková Poděkování Rády bychom poděkovaly paní prof. PaedDr. Ludmile Pipkové a panu Bc. Martinu Hůlovi za cenné rady, věcné připomínky a vstřícnost při konzultacích a vypracování této práce. 2

3 Anotace V následující práci se zabýváme problematikou léčivých a jedovatých rostlin. Kladly jsme si za cíl přiblíţit svět nejznámějších bylin, které můţeme vidět kolem sebe. Zaobíraly jsme se také historií a legendami kolem těchto rostlin. Jako dodatkový materiál jsme zpracovaly jednu tinkturu z kostivalu lékařského. Pro zlepšení orientace jsme svou práci rozdělily do kapitol, podkapitol a oddílů. 3

4 Obsah 1. Úvod 7 2. Léčivé rostliny Začátky boje s bolestí Lékárenství Medicína dávných civilizací Příklady léčivých rostliny kolem nás brčál barvínek bedrník obecný čekanka obecná divizna velkokvětá kokoška pastuší tobolka kostival lékařský máta peprná šalvěj lékařská rdesno hadí kořen Jedovaté rostliny Historie jedovatých rostlin Starověk Středověk a renesance Barokní doba Jedovaté rostliny obecně Jedovatost rostlin Prudkost a příčiny otrav Účinky Prevence a první pomoc Jedovaté rostliny kolem nás Příklady jedovatých rostlin kolem nás brambořík perský brslen evropský difenbachie, mramornatka durman bílý lilek brambor kapraď samec kosatec mochyně ţidovská konvalinka vonná náprstník červený pivoňka lékařská pryskyřník prudký lnice květel pryšec překrásný řemenatka oranţová tulipán zahradní vlaštovičník větší oleandr obecný skočec obecný vratič obecný 31 4

5 zerav západní, túje tis červený Kostivalová tinktura Závěr Zdroje Úvod Určitě jste uţ někdy přemýšleli na tím, jaké bylo v naší historii léčitelství. Rozhodně jste četli články, jak extrakty z léčivých bylin zachránily ţivoty mnohých lidí. Je to ovšem pravda? Opravdu byly léčivé rostliny hojně vyuţívány? Jakou rostlinou byl údajně zabit Sokrates? V naší práci o léčivých a jedovatých bylinách se Vám pokusíme přiblíţit onu historii, ať uţ léčivých či jedovatých rostlin. Na několika stránkách se dozvíte, co nevíte.v minulosti jste si moţná otázky ohledně přírodních léků jiţ poloţili, ale odpověď jste nevypátrali. Přijdeme na kloub i druhům léčivek a jedovek, které pěstujete a šlechtíte doma, ale nevíte o nich, ţe by Vás mohly ohrozit nebo dokonce i zabít. Jsou krásné na pohled, avšak uvnitř našeho těla mohou zanechat nebezpečná rezidua a vy jste nuceni zavolat lékařskou pomoc. Nebo naopak některé rostliny vypadají zcela obyčejně, mdle, ţádné květy, barvy ani vůně a v některých případech jsou to jediné, co Vám v danou chvíli pomůţe. Do naší práce jsme zahrnuly také tinkturu, kterou jsme samy vyrobily, a návod na ni. Tuto práci jsme si vybraly proto, ţe jsme chtěly zjistit něco více o historii flóry známých civilizací a za cíl jsme si kladly poznat svět jednotlivých druhů léčivých a jedovatých rostlin. 5

6 2.Léčivé rostliny 2.1 Začátky boje s bolestí Byliny a různé rostliny k léčení začali pouţívat uţ pralidé, kteří například znali léčivé účinky heřmánku, fenyklu, máku, dubové kůry a podobně. však začínají se objevovat i jedovaté rostliny např.: bolehlav. Všechny známé léčivé rostliny byly pouţity za jediným účelem a to za tím, aby pravěcí lidé nebo i pozdější zůstali naţivu. (Růžička, 2004). Dokazuje to i nedávné objevení pravěkého člověka, známého pod jménem Muţ z ledovce, jehoţ tělo se nalezlo v italských lpách roku 1991 a jeho stáří je let. U sebe ve váčku byly nalezeny dva kousky houby jménem Piptoporus betulinus, která zřejmě muţi pomáhala s parazitem v jeho střevech. To ukazuje na pravdu, ţe uţ před lety lidé zpozorovali účinky léčivých rostlin. Neţ tuto tehdy nazývanou magii uţili sami, dlouhodobě sledovali nemocná zvířata, která jedla něco jiného, jiné rostliny, neţ zdraví jedinci. proto začátek vlastní pravěké rostlinné medicíny je, kdyţ si člověk všímá pozitivních účinků rostlin na něm samotném. v tomto období přichází myšlenka přírodních léčiv. Pro upřesnění si můţeme říci, co je to tedy,,léčivka? Samo anglické slovo herb je odvozeno z latinského herba, coţ původně označovalo trávu. Zjednodušeně by se dalo říci, ţe to jsou rostliny, které mizí z podzimem tj. jiné neţ stromy a keře. Nicméně přírodní medicína vyuţívá i rostliny vytrvalé a dřeviny (např. vrbu bílou, řešetlák počistivý, čajovník). Pro bylináře je tedy termín,,léčivka,,,léčivá rostlina a často nesprávně botanicky uţívaný výraz,,bylina označením pro kaţdou rostlinu s léčivými vlastnostmi. (Castleman, 2004).. K léčbě slouţí hned několik řad lektvarů na tisíce bolestí. Například měly údajně zahánět projímání, tlumit kašel nebo hojit rány. Pokud lektvar nezabral, musel se provést zákrok, v dnešní době bychom mohli říci operační zákrok, který ve výsledku končil stejně a to otevřením dané osoby. Tehdy tlumili bolest také pomocí bylinek. Mezi ně patřil např.: kořen mandragory a také uměli vyrobit opium z máku. Dále můţeme zmínit konopí nebo vrbovou kůru. Jak plynul čas, tak i lidé objevovali různé kombinace, takţe k rostlinným lékům se přiřadily i jiné látky (med, mléko). Tehdejší lékařské systémy můţeme rozdělit: 1. Místní folklorní tradice - používání lokálních bylin, hmyzu a minerálních látek. 2. N kter regionální nábožensk nebo kulturní syst my, jako jsou nap íklad tradiční čínská medicína, japonská verze čínsk ho l ka ství - kanpo, ájurv da hindsk l ka ství), unani západní evropsk l ka ství) Růžička, 2004). 6

7 Uţ od poloviny 1. století n. l. nazýváme léčitele lékařem nebo lékárníkem. Na význam léčivých rostlin a jejich vyuţití uţ z dávných civilizací poukazují např.: z ecka - Staré pověsti řecké, kde jako záhadní hrdinové kentauři znají tajemství léčení pomocí přírody. Nebo chilleus, který vyléčil svého zraněného spolubojovníka Telepha pomocí řebříčku. Plinius zase mluví o pelyňku takto: Dá-li si poutník větvičku pelyňku do bot, můţe ujít míle a nepocítí únavu. Bolehlav je zase známý díky Sokratovi nebo Médea z Kolchidy uţívala Oměj oměje vlčí vlčího mor moru či ocúnu. Růžička, 2004).. V historii se objevují i tzn. hledači protijedů, nebo-li hledači neznámých rostlin, které mohly ještě více pomoci, neţ ty dosud známé. Jeden z nejznámějších je král Mithradatés VI. Eupatór ( př. n. l.), ale podobní zájemci o hledání se objevovali i v íně, Egyptě a na dalších územích. Mezi tehdy známou se také řadí mandragora, kterou údajně léčil i sám Hippokrates ţlučník. Je o ní psáno v bibli nebo ji pouţil i Hannibal při potlačení vzbouřenců v okolí Kartága. Růžička, 2004). Svou kolébku v Mezopotámii má nám známé opium. V jejich textech starých asi 6000 let je nazýváno rostlinou radosti a makovice jako taková symbolizuje nesmrtelnost. Jedna třetina receptů obsahuje opium. Pro zřejmě velkou poptávku bylo pěstování máku zahájeno mnoho tisíc let před naším letopočtem. V Egyptě se zase zmiňují o léku zapomnění. Tato rostlina a účinky její šťávy jsou známy v mnoha případech ještě před začátkem našeho kalendáře. Vlastně většina těchto bolest tlumících rostlin je známa brzy, protoţe je lidé dosti potřebovali. 2.2 Lékárenství I tehdy měly rodiny vyzkoušeny různé léky, které pomáhaly na určité obtíţe. Některé měly doopravdické účinky a některé jako například exkrementy ovádů, které se pouţívaly na zklidnění dětských záchvatů vzteku, byly jen domyšleny. Informace se předávaly z generace na generaci a to znamenalo, ţe lidé byli vázáni na určité místo. pak se tu nachází osoby, které šířily takzvané lidové léky za hranice určitého území. Jednou z nejvýznamnějších přísad byla cibule nebo česnek. Pouţívaly se uţ ve starém Egyptě. Traduje se, ţe většina dnešních léčiv má své dávné předky právě ve starověkém lidovém léčitelství. Farmacie podle dostupných prostředků vznikla sbíráním léčivých bylin a následně jeho zpracováním. Tak vzniklo nové odvětví medicíny. Uţ staří Egypťané dokázali váţit a posléze připravovat léčiva z naváţených bylin, tedy připravovali léky podle mnoţství. V 6. století před naším letopočtem začaly vznikat léčitelské školy a za jejich největšího představitele byl povaţován Hippokrates. Tehdy se léčiva začala třídit do čtyř skupin: chladivá (ocet, lněné semeno) zahřívající (sladké hrozny, hořčice) navlhčující (med ve směsi s vodou) vysušující (šalvěj). Později byliny pro lékárníky sbírali sběrači. 2.3 Medicína dávných civilizací 7

8 Prav k l čitelství nazýváme paleoterapie. Tu d líme ješt na čty i hlavní okruhy: medicína čínská, ajurv dská v Indii), evropská k ní pat í i l ka ství star ho Egypta) a medicína původních obyvatel Ameriky. (Castleman, 2004). Počátky čínské medicíny sahají podle legendy do let před naším letopočtem. Tehdy ţil císař Šen-nung a traduje se, ţe napsal velký herbář, tzv. Pen-cchao-t ing, tj. Kniha klasických rostlin. Vypráví se, ţe všechny účinky testoval na sobě, a proto také na příliš velkou dávku jedné z nich zemřel. Postupem času vzniklý herbář nechávali ostatní císaři doplňovat. V roce 1590 bylo vydáno stěţejní dílo čínské medicíny, Li- Ši- enův Katalog l čivých rostlin Pen-cchao-kang-mu), vydaný v 52 svazcích - uváděl jiţ druhů léčivých rostlin a úţasných bylinných receptů. Dodnes se z Liova Katalogu čerpá, avšak ze zjednodušených 300 druhů léčivých rostlin, je 150 z nich nepostradatelných. Patří k nim lopuch, kopretina, skořice, česnek, pampeliška (smetanka), hořec, zázvor, ţenšen, hloh, lékořice, lotos, máta, rebarbora, senna (kasie pravá). V ajurvédské medicíně je nejznámější lékař této éry Ibn Sína, zvaný téţ vicenna ( po Kristu). Podle Galenova sepsal Kánon medicíny, který se stal biblí západních lékařů na příštích šest set let. V druhé knize se zmiňuje kromě jiného o muškátovém oříšku, sennu (kasie pravá), santalovém dřevě, rebarboře (reveň lékařská), skořici, hřebíčku a růţovém oleji.(castleman, 2004). Podle legendy seslali bohové lidem lékaře jménem Thirita, spolu se zlatým noţem, deseti tisíci léčivými rostlinami s věděním, jak je pouţívat. Také se evropská medicína začala vyvíjet díky Stezce koření (jinak téţ Hedvábná cesta) vedoucí v sousedí sírie. Tato stezka sehrála největší roli v obchodu s kořením a tedy i s rozšiřováním nových poznatků o léčivých rostlinách. však po rozpadu íma docházelo ke zpochybňování představ katolické církve, která zastávala názor z dob ještě před Hippokratem (řecký filozof), ţe nemoc je boţí trest, jenţ můţe být léčen pouze modlitbami a pokáním. Mniši v klášterech ale pečlivě uchovávali dědictví staré antiky tím, ţe jednotlivé herbáře a texty opisovali. Kolem roku 820 našeho letopočtu vznikl první benediktinský klášter, kde bylo celé jedno křídlo věnované lékařství. Pěstovali zde např. fenykl, kmín, řeckou sennu, mátu, mátu polej, růţi, rozmarýn, šalvěj a řeřichu. Za nejznámější přírodní léčitelku raného středověku povaţovali benediktinskou mnišku Hildegardu z Bingenu ( ). Hildegarda tvrdila, ţe se jí v noci zjevuje bůh a ukládá jí léčit nemocné a sestavovat léčebné recepty. Ve svém díle L čení podle Hildegardy spojila víru s léčivkami. Mezi její nejoblíbenější rostliny patřila aloe, jabloň, bazalka, vavřín, ostruţiník, kmín, celer, hřebíček, kopr, fenykl, česnek, lékořice, petrţel, majoránka, kopřiva, myrha, hluchavka, muškátový oříšek, cibule, maliník, rozmarýn, routa, tymián a řeřicha. Z ecka dodnes povaţujeme Hippokrata za nejznámějšího léčitele starověkého ecka. On sám nic Routa vonná nenapsal, jen léčil na bázi své teorie o 4 tělních tekutinách, ale jeho ţáci sepsali jeho učení do 72 svazků nazvaných Corpus Hippocratium. Uvádí se v nich 350 druhů léčivek, mezi jinými máta, rozmarýn, tymián, anýz, hřebíček, skořice a lopuch. (Castleman, 2004). Po příjezdu do meriky si kolonisté nemohli nevšimnout velmi dobrého zdraví indiánů. Jejich léčitelské techniky některé tak zaujaly, ţe ihned začali se studií jejich léčitelství. Kaţdý indiánský kmen měl svoje mýty a jednou z typických je pověst kmene Cherokee. Podle ní se lidé kdysi dávno příliš rozmnoţili a lovci zabíjeli stále více zvěře, takţe se zvířata začala strachovat o své přeţití. Medvědi, jeleni, ptáci a ostatní zvířata se rozhodla seslat na lidstvo choroby, aby se omezil jejich lov. le rostliny povaţovaly jejich rozhodnutí za nespravedlivé, proto stromy, keře, traviny a květiny daly lidem k dispozici svoji léčivou moc proti chorobám. Kolonisté pěstovali na svých zahradách nejen zeleninu, ale i koření a léčivé rostliny: meduňku, 8

9 bazalku, kmín, heřmánek, kostival, kopr, fenykl, česnek, levanduli, lékořici, majoránku, různé druhy máty, hořčici, petrţel, rozmarýn a spoustu dalších rostlin. Později rostlinné části a produkty tvořily i významnou poloţku vývozu amerických kolonií. Jak jste si mohli všimnout, tak i kdyţ byly od sebe tyto okruhy velmi vzdálené, tak se zde opakují a shodují některé léčivé rostliny, které lidé pouţívali. si by vás zajímalo, kde k těmto znalostem všichni přišli. Většinu rostlin otestovali sami na sobě, poté co viděli nemocné zvíře, jak ji také konzumuje a nebo čerpali inspiraci od starověkých orientálních civilizací, z kterých vychází i současná moderní medicína. 2.4 Příklady léčivých rostlin kolem nás brčál barvínek (Vinca minor L.) Vytrvalá aţ polokřovitá rostlina čeledi toješťovité s jasnými modrými aţ fialovými květy. Brčál kvete od března do června. Je to druh domácí ve Středozemí. U nás roste ve světlých lesích a v křovinách, často v zahrádkách. Uţívanou částí je nať, která se jako kvetoucí sbírá od června do července seřezáváním. Hlavními účinnými látkami jsou alkaloidy. Pouţívá se ve formě nálevu při krvácivých stavech jako např. při krvácení z nosu, dásní i při krvácení gynekologickém. V poslední době se uţívá k léčbě vysokého krevního tlaku a cukrovky. Díky obsaţeným látkám, které zastavují buněčné dělení, slouţí jako prostředek v chemoterapii. V minulosti byl známý jako důleţitá součást kouzel a nápojů lásky a měl prý i moc vyhánět zlé duchy bedrník obecný (Pimpinella saxifraga L.) Trvalka čeledi miříkovité, která se vyznačuje velmi nepříjemným pachem a bílými aţ růţovými květy. Kvete od června do září. Je rozšířena po celé Evropě a Přední sii. U nás je dosti rozšířena na pastvinách a loukách, ve světlých lesích a křovinách. Uţívanou léčivou částí je kořen, který se sbírá na jaře nebo na podzim a po očištění se suší. Účinnou látkou je hlavně silice. Je uţíván při onemocnění dýchacích cest, při astmatu. erstvý kořen je dobrý jako prostředek trávící. V minulosti byl pokládán v lidovém léčitelství za účinný a ochranný prostředek proti moru. Také ze staré písně pijme pivo s bobkem, jezme bedrník, nebudeme stonat, nebudeme mřít se ozývá jeho popularita. 9

10 čekanka obecná (Cichorium intybus L.) Vytrvalá bylina čeledi hvězdnicovité s jasně modrými květy. Kvete od července do září. ekanka je hojně rozšířená v Evropě, v severní frice a v sii. U nás je hojná na lukách, u cest, na mezích a od níţin do podhůří. Uţívanou částí je květ nebo kořen, který se sbírá na podzim a ve stínu suší. Obsahuje hlavně hořčinu intybin. Povzbuzuje chuť k jídlu a podporuje trávení. Je vyuţívaná při onemocnění jater, ţloutence, při ţlučových kaméncích a zácpě. Osvědčuje se i při koţních vyráţkách a neţidech. Z kořenů čekanky se vyrábí náhrada kávy. Hořčiny z čekanky jsou neškodné. Nápoje z čekanky jsou povzbudivým prostředkem ke strávení většího mnoţství jednotvárné potravy, např. brambor, chleba. Z mladých listů čekanky je moţno připravit výtečný salát, uţ ve starověku byl oblíbený např. u ímanů. ekanka je často pěstována jako biologické hodiny: květy jsou rozevřeny denně jen 5 hodin. Tento otevírací čas závisí na zeměpisné šířce, listy čekanky prý vţdy směřují k severu. Modré úbory se mohou změnit v bílou, kdyţ ji usušíme nebo ve světle červenou působením kyseliny mravenčí: poloţte květy do mraveniště a sledujte. Podle pověsti jsou květy čekanky tak překrásně modré proto, ţe to jsou proměněné oči milenky, plačící pro svého chlapce, jehoţ loď se uţ nikdy nevrátí, odtud i její název divizna velkokvětá (Verbascum thapsiforme SCHRADER) Dvouletka se ţlutými květy čeledi krtičníkovité. Kvete od května do září. Divizna je rozšířená po Evropě. Roste u nás téţ na kamenitých stráních, na skalách a v úvozech. Uţívanou částí bývá zprvu květ event. List, které se suší ve stínu a pokud moţno rychle. Droga má medovou chuť. Obsahuje především slizové látky, cukry a saponiny. 10

11 Uţívá se vnitřně v nálevu při kašli, zánětu průdušek, zahlenění, chrapotu a astmatu. Zpravidla se květ divizny kombinuje i s jinými. Suchou lodyhu můţeme namočit do oleje, a vyrobit tak dlouho hořící pochodeň. Jako magická bylina byla v dávnověku divizna dána Odysseovi, aby ho chránila před kouzly Kirké. Tato impozantní bylina dostala více neţ 30 názvů jako např. Áronova hůl, svícnová bylina ad. ímané balili do listů fíky, aby se nezkazily. Měkce a jemně chlupaté listy a lodyha chrání rostlinu před vysycháním, hmyzem i před pasoucími se zvířaty, protoţe chloupky jim dráţdí sliznice. Utváření listů na lodyze je velmi uţitečné, protoţe z malých horních listů zachycená sráţková voda překapává níţ do větších a větších, aţ je nakonec odvedena do kořenů kokoška pastuší tobolka (Capsella bursa-pastoris Med.) Dvouletá bylina čeledi brukvovité s typickými trojhrannými semeníky ve tvaru srdíček. Kvete skoro po celý rok. Ve světě je hojně rozšířena. U nás se vyskytuje jako plevel po celém území, hlavně na polích, úhorech, cestách a rumištích, od níţin aţ do hor. Uţívaná část je nať, jeţ se sbírá jako kvetoucí a následně se suší. Obsahuje hlavně cholin. Uţívá se při děloţním krvácením, při silné menstruaci, dále při ledvinovém písku a nemocech močových cest nebo i při vnějších poraněních. Při předávkování můţe způsobit otravu. Pastuší tobolka bývá často napadena plísní bělostnou, barvící rostlinu bíle, takţe rostlina vypadá jako zavápněná. Dříve byl léčebný účinek drogy mnohými autory připisován plísni, ale dnes tento názor padá. V první světové válce, při nedostatku námele, byla pastuší tobolka propagována jako jeho náhrada, ale neosvědčila se. 11

12 2.4.6 kostival lékařský (Symphytum officinale L.) Vytrvalá statná bylina čeledi brutnákovité s fialovým květem. Kvete od května do července. Druh je rozšířený v Evropě, u nás hojný v příkopech, křovinách, u potoků, řek. Uţívanou částí je kořen, který se sbírá především na jaře před začátkem vegetace nebo na podzim v září a říjnu. Rychle se omyje a pak rozpůlí a suší na slunci. Obsahuje hlavně slizové látky, vápník, draslík, fosfor, vitaminy, C, B 12. Uţívá se poměrně málo vnitřně jako mírné projímadlo a jako prostředek proti kašli a při zahlenění dýchacích cest. Hlavně však působí zevně ve formě obkladů při krevních podlitinách, zánětu ţil, dně, při chronických onemocněních kloubů a kostí, při zánětech svalových a šlachových a zlomeninách. Dokáţe také vytvořit někdy aţ třímetrové kořeny a čerpá tak vláhu z velkých hloubek Kostival se těšil zvláštní pozornosti hlavně ve středověku. Byl podstatnou součástí hojivých mastí na zlomeniny. Dnes se začíná znovu věnovat pozornost jeho chemismu máta peprná ( Mentha piperita Hudson) Nenáročná zahradní bylinka s příjemnou peprmintovou vůní čeledi hluchavkovité. Kvete od července do září. Pěstovaná v různých zemích včetně nás. Uţívanou část tvoří list nebo nať, které se sbírají na počátku květu za suchého počasí a suší. Listy obsahují hlavně silici s hlavními sloţkami mentolu. Uţívá se vnitřně v nálevu nebo v prášku při bolestivých křečích trávicího traktu a nadýmání, při nemocech ţaludku nervového původu, kolikách, při nedostatečném vylučování ţluče a ţlučových kaméncích a jako prostředek povzbuzování chuti k jídlu. Příznivě téţ působí jako inhalace při rýmě a zánětu hrtanu. Zevně v koupelích a při nervových onemocněních, revmatismu, a při koţních vyráţkách. Pro příjemnou chuť se často pije jako čaj. Zástupci rodu máty patří k typům neobyčejně proměnlivým a snadno se kříţícím. V řecké mytologii byla Mentha nymfa, kterou miloval Pluto, proměnil ji však ve voňavou bylinu poté, kdy mu na jeho spády přišla ţárlivá manţelka a podnikla drastická rodinná opatření. O mátě se zmiňuje bible. Ţidé ji kladli na podlahy synagog, tento zvyk se později ujal v křesťanství, kdy přitom mátu nazývají Erba Santa Maria. Máta jako symbol pohostinnosti se objevuje v báji Baucis a Filemon od římského básníka Ovidia.Ti vycídili stůl mátou předtím, neţ pozvali hosty k jídlu. ímané také mátou ochucovali vína, ţenám, které pily víno však hrozila smrt. tak ty, které tajně popíjely, čistily svůj dech tím, ţe rozţvýkaly mátu s medem. V Japonsku si máty cenili natolik, ţe ji nosili stále při sobě v podobě kuliček uhnětených z mátových listů. Jeden mnich v 9. století napsal, ţe máty je tolik, ţe by spíš spočítal jiskry z vulkánu neţ máty. 12

13 2.4.8 šalvěj lékařská (Salvia officinalis) Polokeř čeledi hluchavkovité. Kvete v červnu a červenci. Původem ve Středozemí, u nás často v zahrádkách. Uţívá se v pubertě při plicních nemocech, při chorobách ţlučníku a jater, téţ při zánětech horních cest dýchacích aj. Zevně při zánětech v ústech, obklady, kloktadla Kvetoucí šalvěj je důleţitou medonosnou rostlinou. Šalvějový med je velmi chutný a ceněný rdesno hadí kořen (Polygonum bistorta L.) lá Otuţi trvalka čeledi rdesnovité s růţovými květy. Kvete v červnu a červenci. Hadí kořen je rozšířen po celé Evropě, u nás na vlhkých lukách a u potoků, zvláště v hornatých krajích. Můţe být invazní. Uţívanou část tvoří oddenek a nať. Oddenek se sbírá záhy z jara, nejlépe však na podzim. Očistí se a suší se na slunci. Hlavní obsahovanou sloţkou je tříslovina, která působí protizánětlivě a svíravě. Vnitřně se uţívá v prášku nebo jako nálev. Slouţí jako svíravý a slizový prostředek při průjmech, zvláště při průjmech s krví. Také ve formě kloktadla při zánětech dutiny ústní a hrtanu, v prášku jako prostředek zvyšující krevní sráţlivost. Mladé syrové listy jsou příjemné k jídlu. Starší herbáře uvádějí rdesno hadí jako kořen pod označením Bistorta nebo také Colubrina. Rostlina byla kdysi prostředkem proti jedům. Její ţlutohnědě barvící kořen se doporučoval na rány po uštknutí zmijí a byl uváděn jako prostředek proti moru. y/prew.php?../foto/o344.jpg 3.Jedovaté rostliny 3.1 Historie jedovatých rostlin Ve svém pojednání o léčivých a jedovatých rostlinách bychom rády zmínily jednu malou kapitolku. Týká se historie jedovatých rostlin. Jedovaté rostliny patří obecně do toxikologie (slovo toxon - luk, toxican - šíp). Luky i šípy se vyráběly z tisového dřeva (tis latinsky - Taxus baccata). Později se špičky šípů začaly trávit a pouţíval se k tomu vývar z kůry a jehlic tisu. Z toho plyne, ţe tis červený je vlastně názvem jak pro 13

14 jed tak pro luk. Linhart a Klusoň, 2012). Jak se jiţ za chvíli dozvíte, pouţití jedů, ať to byly jedy z rostlin, hub nebo jiných organických, či neorganických látek, bylo velmi rozšířeno. Chcete se pomstít? Pouţijte jed. Chcete pro sebe víc dědictví z majetku? Otravte příbuzné. Chcete se rychleji dostat na trůn? Zavolejte si traviče. Stačila i jenom malá nepřízeň, špatný pohled a uţ jste na sobě mohli testovat čáry rulíku zlomocného, být omámen opiem, svíjet se v křečích z vlivu durmanu nebo paralyzován leţet pod vlivem tak oblíbeného a často uţívaného bolehlavu Starověk Nejprve pár zajímavostí o jiţ zmíněném rulíku zlomocném. Jeho druhové jméno, atropa bella donna neboli, krásná paní, má velmi oprávněný název. Ze sušených listů a kořene této rostliny se získává atropin, ze kterého se vyrábějí atropinové kapky uţívané v očním lékařství k rozkapávání očí za účelem usnadnění některých typů očních vyšetření (atropin roztahuje zorničky). Ze stejného důvodu si dívky ve starověku a středověku vtíraly šťávu z rulíku do očí, aby je měly krásně veliké. Kv tena Česk republiky, 2000). Co se týče historie opia, vyrábí se z máku, coţ je velmi stará kulturní rostlina. Z Egypta pocházejí nádoby na opium, které svým tvarem připomínají obrácenou makovici. Egypťané pouţívali opium jako sedativum při poraněních, abscesech a potíţích s pokoţkou vlasů. Slovo opium pochází z řeckého šťáva a ve starém ecku se pouţívalo jako lék, při věštění, kouřových obřadech v chrámech, při mystériích, ale také jako opojný prostředek při orgiích a pitkách. Galenos povaţoval opium za nejsilnější ze všech známých léků, který je ale zároveň nebezpečný a při předávkování můţe způsobit i smrt. Durman byl zase velmi oblíbený mezi indiány. Vnitřní uţití durmanu není moc bezpečné, hranice mezi omamnou a smrtelnou dávkou je velice tenká. Protoţe se durman hodí k pouţívání v mastech, kdy se vstřebá skrz sliznici a tím se jeho nebezpečnost zmenší, byl častou přísadou středověkých čarodějných mastí.([online]. [cit ]. Dostupn z: O bolehlavu se budeme zmiňovat později, v souvislostech s eckem, a teď něco málo o písemnostech. Jedním z nejstarších dochovaných písemných toxikologických pramenů je Ebersův papyrus, napsaný kolem roku 1600 př. Kr.. Obsahuje 900 receptů egyptského lékařství, z nichţ řada popisuje přípravu jedů a léčení otrav (sloučeniny arsenu, ale i rostlinné jedy z bolehlavu a opia). Ze starověké íny je znám legendární císař Šen-mung (Rudý císař), který údajně roku 1000 př. Kr. sepsal knihu o léčivých rostlinách. Podle legendy měl skleněný ţaludek, takţe mohl vyzkoušet chuť a účinek všech bylin rostoucích v jeho říši. Jinak dodnes uţívaným pramenem o jedech a protijedech je klasický čínský lékopis Pen-cchao kang-mu (16. století od Li Š-čena, obsahuje přes 1800 druhů bylinných léků a přes předpisů).([online]. [cit ]. Dostupn z: V antickém ecku bylo lidí, zabývajících se nebo jakkoliv s jedy z rostlin nebo chemikáliemi spojených, více neţ v jiných zemích. Jedním z nich byl Nikander Kolfonský, který měl povoleno dělat pokusy s jedy na odsouzených. Výsledkem bylo pojednání o protijedech, v nichţ zmiňuje řadu specifických jedů včetně koniinu z bolehlavu a opia. Podobně "pracoval" i pontský král Mithridates VI Eupator, který taktéţ pouţíval odsouzence při hledání antidot a sestavil směs 50 různých protijedů. Dodnes v toxikologii uţívaný termín "mithridatismus" označuje zvýšenou odolnost jedince proti jedu.([online].[cit ]. Dostupn z: systematicky-prijem-jedu-v-soucasnosti.html). V těchto raných dobách pocházela většina pouţívaných (prudkých) jedů z rostlin. Mezi oblíbené toxiny patřil jed bolehlavu. V roce 399 př. n. l. odsoudili řeckého filozofa a učitele Sokrata k vypití odvaru z bolehlavu za "kaţení mládeţe v thénách". Jeho smrt líčí Platon ve spise Faidon. V roce 1928 vykládal maďarský učitel Leo Bruck ţákům o Sokratově smrti. by jim ukázal, co se tenkrát stalo, vypil také jed a 14

15 zemřel.(arnold, 2007). I ve starověkém ímě bylo travičství velmi rozšířeno, takţe vydal Lucius Cornelius Sulla roku 82 př. n. l. - Lex Cornelia, zákon proti nezodpovědnému rozšiřování jedů. ecké a římské znalosti shrnul Dioscordies Redanius z nazabru. Ve svém spise De matria medica Libri quinti z roku 78 př.n.l. klasifikoval jedy jako ţivočišné, rostlinné a minerální. Taktéţ prosazoval uţitečnost dávení pro zmírnění otravy. I přes Sullův zákon se ale starověký ím stal doslova rájem travičů. Nejznámější travičkou byla Locusta, která si zaloţila i vlastní školu. Byla zodpovědná hlavně za smrt Britannica či císaře Claudia. Její konkurentkou byla Livia Drusila, manţelka císaře ugusta. Jedem byli zavraţděni například Herodes ntipas, ugustus, Vespasianus, Titus, Dormitanus, Commodus, Marcus Aurelius aj. Marcus Aurelius Vespasianus Titus Livia Livia Drusila Drusila ss.com/2009/06/marcus-aurelius.jpg Středověk a renesance I ve středověku představovaly jedy důleţitý prostředek pro řešení politických i osobních problémů. Oblíbenými středověkými jedy byly především organické látky, např. alkaloidy blínu, durmanu, bolehlavu nebo jedovaté houby. Systém aplikace jedů byl vypracován od prostého přidání do jídla nebo nápoje, aţ po rafinovanější způsoby jako bylo potření rukavic, jedem preparované košile či paruky. K oblíbeným způsobům patřilo otravování rohů stránek v knihách či oltářních pláten. Za prvního skutečného toxikologa je povaţován švýcarský lékař Philippus ureolus Theoprastus Bombastus von Hohenheim, známější jako Paracelsus. Jako první došel k názoru, ţe podstatou jedů je jejich chemické působení na organismus. Zjistil, ţe terapeutické a toxické vlastnosti látek jsou při pohledu na látku nerozlišitelné, kromě jediného parametru dávky, tedy mnoţství látky dodané do organismu. Tak vznikla teorie o závislosti odpovědi organismu na dávce. Podle Paracelsa jsou všechny sloučeniny jedy a neexistuje sloučenina, která by jedem nebyla. Paracelsus tuto skutečnost shrnul tak, ţe pouze dávka činí látku jedovatou. Tato definice zůstává dodnes jednou ze základních toxikologických definic. Přes Paracelsův přínos byla ve středověku a renesanci toxikologie i nadále zneuţívána.(rippe,2004). Zejména v Itálii a Francii byli v té době traviči vyhledávanými osobnostmi. Travičství vyuţívaly i nejvýše postavené osobnosti. Z mnoha zmíníme např. francouzskou královnu Kateřinu Medicejskou, která sama připravovala jedy, testovala je na chudých a nemocných a pozorovala klinické příznaky. Údajně s sebou všude kromě skříňky s líčidly nosila i skříňku s jedy.([online]. [cit ].Dostupn z: První zmínkou o pouţití jedů v naší historii je ne zcela spolehlivý zápis z latinské kroniky Liber certarum historiarum korutanského kronikáře Johanna Victoriensis, kde je udáno, ţe Přemysl Otakar II., kdyţ nemohl dosáhnout souhlasu papeţe se svým rozvodem s Markétou Babenberskou, dal ji roku 1261 v Křemţi otrávit. Dalším známým údajem je pokus o otravu kralevice Karla (pozdějšího Karla IV.), k němuţ došlo v roce 1331 v italské Pavii, o čemţ píše sám Karel ve Vita Caroli Barokní doba Z mnoha travičů té doby byla známá Theofanie Palermská, která v Neapoli prodávala proslulý jed známý jako qua Tophana (pouţívanými ingrediencemi jsou arsen, olovo a rulík zlomocný, ale přesné namíchání není známé), kterou prodávala v lahvičkách jako údajný olej prýštící z hrobu sv. Mikuláše. Teprve po roce 1709 byla stíhána světskou mocí a posléze zatčena a upálena v Neapoli. Ve Francii působila jako dodavatelka jedu pro šlechtice proslulá Catherine Monvoisin, známá i jako 15

16 La Voisin, její zákaznicí byla např. milenka Ludvíka XIV. markýza de Montespan. Vznešenější konkurentkou Monvoisin byla Marie markýza de Brinvilliers, která otrávila celou řadu svých příbuzných, aby se mohla zmocnit jejich majetku.([online]. [cit ]. Dostupn z: Dále uţ se stále častěji a častěji uţívaly anorganické sloučeniny arsenu a jiných látek, protoţe se jedovatost rostlin nebrala jako výhodná moţnost trávení. 3.2 Jedovaté rostliny obecně Naše jedovaté rostliny rostou především na suchozemských stanovištích. Vyskytují se s ostatními druhy na lukách, pastvinách a pasekách, jako např.: pryskyřník, ocún, čičorka. Mnoho jedovatých rostlin patří k obyvatelům lesa a houštin, např.: konvalinka, vraní oko nebo tis. Rumištní druhy jedovatých rostlin osidlují skládky, rumiště, zbořeniště jako třeba durman, krabilice mámivá. Pokud se jedovaté rostliny pěstují, pak nejčastěji jako okrasné. K raně kvetoucím oblíbeným jedovatým trvalkám patří i sněţenka, řebčík královský, srdcovka aj. nebo cibulemi jedovaté narcisy a tulipány. 3.3 Jedovatost rostlin Běţně se za jed povaţuje škodlivá látka, která způsobuje poruchu normálních činností lidského nebo zvířecího organismu. Přesněji vyjádřeno jedem je látka, která po vniknutí do těla v malém mnoţství, nejvýše několika desítek gramů, vyvolá po vstřebání chorobné změny, jeţ mohou vést i k zániku organismu. Následkem působení jedu v organismu je otrava, tj. nemoc s určitým původem, inkubační dobou, příznaky, průběhem, následky atd. jako projev vzájemného působení organismu a jedovaté látky. Konkrétní nejmenší mnoţství určitého jedu vyvolávající otravu se označuje jako toxická (jedovatá) dávka. Při zvýšení této dávky na určitou hodnotu nastává smrt a tato hodnota se označuje jako dávka smrtelná neboli letální. Jedovaté látky mohou být obsaţeny v celé rostlině vcelku rovnoměrně nebo jsou v některé její části více koncentrovány, někdy se ale vyskytují jen v některých orgánech. Nejvíce jedovaté bývají kořeny, hlízy, cibule i oddenky, dále plody a kůra, méně stonky a listy, zřídka je zvýšený obsah jedů v květech. Rostliny téhoţ druhu nemusejí být vţdycky stejně jedovaté. Stupeň jejich jedovatosti bývá ovlivněn podmínkami stanoviště, kde rostou (např.: jeho vlhkosti, obsahem minerálních látek, osluněním, sloţením půdy atd.), ročním obdobím, vegetačním stádiem a stářím rostliny. 16

17 Některé rostliny nebo jejich části jsou jedovaté v čerstvém stavu, zatímco sušením, vařením, pečením či smaţením jejich jedovatost mizí nebo se podstatně sniţuje. Většinou se však jedovaté účinky rostlin při těchto pochodech nemění. 3.4 Prudkost a příčiny otrav Otravy jedovatými rostlinami se obvykle projevují v několika minutách nebo hodinách, a to typickými příznaky (symptomy). Především po poţití větších dávek jedovaté látky bývá průběh rychlý a těţký. Takové otravy se nazývají akutní, tj. prudké. Otravy s chronickým, tj. vleklým průběhem se dostavují po soustavném, dlouhodobém poţívání menších dávek jedu, které by samy o sobě organismus ani nepoškodily. Nebezpečí a zákeřnost takových otrav spočívá v pozvolném a zprvu lehkém průběhu. První příznaky člověk zpočátku přehlíţí a očekává, ţe brzy odezní, aniţ by si uvědomoval jejich váţnost, a často ani nezná jejich původ. Dlouhodobým hromaděním jedovaté látky v těle a působení jedu je však organismus poškozován. Mezi chronické otravy patří například následky kouření cigaret a marihuany nebo morfinismus. 3.5 Účinky Jedovaté rostliny obsahují účinné látky, které narušují tělesné funkce lidského organismu, jako je dýchání, srdeční činnost a krevní oběh, trávení, nervové procesy, včetně vnímání a myšlení, nebo je dokonce ochromují s váţným poškozením tělesných orgánů a v krajním případě s následkem smrti. 3.6 Prevence a první pomoc Preventivní opatření člověk by neměl sbírat, jíst, ochutnávat či pouţívat k přípravě nápojů a potravin rostliny, které spolehlivě nezná. První pomoc: Bezprostřední pomoc je jednoduchá a zahrnuje několik úkonů: uvolnění dutiny ústní vyvolávání zvracení ( např.: podráţdění měkkého patra ) a průjmu ( podáním projímadla ), pokud se nedostaví samovolně podávání vlaţné vody k pití a ţivočišného uhlí opatření proti prochladnutí horké obklady při bolestech ţaludku a střev identifikace poţité rostliny, případně zajištění zbytků nebo zvratků zabezpečení lékařského ošetření Jestliţe intoxikovaná osoba ztratila vědomí, pak je zapotřebí: zajistit čistotu dutiny ústní, nic ústy nepodávat, nesnaţit se vyvolat zvracení kontrola jazyka proti zapadnutí poloţení postiţeného do stabilizované polohy kontrola dýchání, příp. uvolnění dýchacích cest a zahájení dýchání z úst do úst opatření proti prochladnutí identifikace, příp. zajištění poţité rostliny lékařské ošetření 3.7 Jedovaté rostliny kolem nás Kdysi byly z teplých oblastí zeměkoule dovezeny rostliny nesnášející mráz k dekoračním účelům, a proto se u nás pěstují jako pokojové. Jsou mezi nimi např.: klívie, difenbachie nebo brambořík. Zvláště citliví lidé mohou mít alergii i na vůni, např.: chryzantém. Na zahrádce můţeme najít např.: pivoňky. 3.8 Příklady jedovatých rostlin kolem nás brambořík perský (Cyclamen persicum) Pokojová rostlina čeledi prvosenkovité. 17

18 Především hlíza obsahuje jedovatý glykosid cyklamin, který se sušením nebo vařením ničí. Pro člověka jsou jedovaté uţ 0,3g čerstvé hlízy. Následkem otravy jsou značné zaţívací potíţe a křeče, podává se ţivočišné uhlí. Při kontaktu s kůţí vyvolává u citlivých osob lokální podráţdění. Na Sicílii se hlízy některých druhů bramboříku pouţívají při rybolovu k omámení ryb. Jed bramboříku neškodí divokým prasatům, naopak u nich podporuje trávení. Věděli to uţ staří Egypťané, a proto tyto hlízy pouţívali k výkrmu domácích prasat brslen evropský (Euonymus europaea) Listnatý opadavý keř čeledi jesencovité. Celá rostlina, zvláště plody, obsahuje jedovaté srdeční glykosidy. Otrava se projevuje aţ po hodinách nevolností, zvracením, průjmem i zvýšením teploty, končit můţe i kolapsem. Ţádoucí je podání aktivního uhlí, výplach ţaludku a lékařské ošetření. Smrtelná dávka pro dospělého se povaţuje aţ 30 snědených tobolek difenbachie, mramornatka (Dieffenbachia) Pokojová rostlina čeledi árónovité. Jedovatý je hlavně stonek, který obsahuje rafidy (jehlicovité krystaly) šťavelanu vápenatého, které při doteku poškozují oči, pokoţku a trávicí ústrojí s následným sliněním, vznikem otoků a křečemi. Otrava však údajně můţe končit i smrtí. Podává se dostatek tekutin, nutná je následná lékařská léčba. Při větších dávkách by mohly být následky velmi váţné (dočasná ztráta řeči). 18

19 3.8.4 durman bílý (Datura candida) Mezi další pokojové jedovaté rostliny patří durman bílý z čeledi lilkovitých. Durman bílý a další se pěstují jako atraktivní rostliny bytů a zimních zahrad např.: durman vonný, durman stromkovitý, durman krvavý. Ve všech částech durmany obsahují prudce jedovaté alkaloidy. Otrava se projevuje pocitem sucha v ústech, rozšířením zorniček a poruchami vidění, zrychlením tepu a zarudlým obličejem. Následují příznaky podráţdění mozku nervozita, agresivita a halucinace. Můţe dojít k smrti v hlubokém bezvědomí. Lehkou otravu můţe údajně vyvolat i vůně květů. Před nezbytnou a rychlou lékařskou pomocí je vhodné vyvolat zvracení a teplotu zmírnit zábaly lilek brambor (Solanum tuberosum) Vytrvalá rostlina z čeledi lilkovitých. V celé rostlině jsou přítomny jedovaté alkaloidy a glykoalkaloidy, nejvíce v plodech a v klíčcích. V hlízách, kterým říkáme brambory, jsou zastoupeny v bezvýznamném mnoţství. Příznakem otravy je bolest hlavy a břicha, zvracení a průjem. 19

20 kapraď samec (Dryopteris filix mas) Vytrvalá bylina čeledi kapraďovité. Základem účinných látek je směs sloučenin zvaná filicin. Jedovatý je hlavně oddenek, pouţívaný v některých zemích proti střevním parazitům. Otravy se projevují zvracením, průjmem, křečemi, poruchami zraku a dokonce i oslepnutím. V minulosti se rostlině také říkalo svatojánský kořen kosatec (Iris) Vytrvalá bylina z čeledi kosatcovitých. Z planých druhů roste kosatec ţlutý, kosatec nízký a kosatec sibiřský. V kosatci ţlutém byla identifikována ostře pálivá látka způsobující váţné ţaludeční a střevní potíţe doprovázené krvavými průjmy. Otravy postihly zvířata, u člověka nebyly zaznamenány mochyně židovská (Physalis alkekengi) Vytrvalá bylina čeledi lilkovité. Mochyně ţidovská jinak také lampionek. Celá rostlina je mírně jedovatá (obsahuje tzv. fysalin), především poţití nezralých plodů nebo jiných částí vyvolává zvracení a ţaludeční nevolnost. Pro jedlé plody se občas v zahradách pěstují např.: mochyně drobnoplodá, duţnoplodá jako ozdoba na dorty konvalinka vonná 20