Raţba stříbrných mincí v Kutné Hoře a Jáchymově

Transkript

1 Bankovní institut Vysoká škola Praha Katedra finančních obchodů Raţba stříbrných mincí v Kutné Hoře a Jáchymově Bakalářská práce Autor: Karel Jelínek bankovní management Vedoucí práce: Ing. Zbyněk Kalabis Praha Duben, 2009

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury. V Chebu dne 8. dubna 2009 Karel Jelínek

3 Anotace Obsahem mé bakalářské práce je zmapování historie vývoje mincovnictví na území Čech, Moravy a Slezska od 10. století do konce 16. století. Podává informace o organizaci mincovnictví na území Čech. Mapuje vývoj raţby stříbrných mincí v mincovnách v Kutné Hoře a v Jáchymově. Práce poskytuje přehled mincovních nominálů raţených v obou mincovnách v jednotlivých časových obdobích. Zabývá se téţ "horním zákoníkem "Ius regale montanorum". Výsledkem mé bakalářské práce bylo stanovení významu obou mincoven pro vývoj mincovnictví v Čechách i ve střední Evropě, význam horního zákoníku pro vývoj mincovnictví a hornictví na území Čech od 13. století.

4 Annotation The content of my baccalaureate work is maping of historical development of the coinage on the territory of Czech, of Moravia, of Silesia since the 10th century till the end of the 16th century. It is giving the information about the organization of coinage on the territory of Czech. It is mapping the development of mintage silver coins in the mints in Kutná Hora and in Jáchymov. Baccalaureate work affords overwiev of mint nominals coinaged in both mints individual time periods. It is concerned too the main law-book Ius regale montanorum. The result of my baccalaureate work was the determination of meaning both mints for developement of the coinage in Czech and in the middle Europe, the meaning of main lawbook for development coinage and mining on the territory of Czech since the 13th century.

5 Poděkování: Chtěl bych poděkovat mému vedoucímu práce, panu Ing. Zbyňkovi Kalabisovi, bez jehoţ vstřícnosti, pomoci a trpělivosti bych se při psaní této práce neobešel.

6 Obsah ÚVOD PRVOPOČÁTKY VZNIKU ČESKÉHO STÁTU A VZNIK PENĚZ Rozkvět feudalismu ve století, státoprávní uspořádání českého státu v období středověku Vznik peněz VÝVOJ MINCE V ČECHÁCH Období vzniku českého mincovnictví Mincovní právo Organizace mincovnictví DĚJINY JEDNOTLIVÝCH DRUHŮ MINCÍ A MĚN Předmonetární období Keltské období Měna denárová Měna grošová Měna tolarová Středověká mincovna Technická stránka výroby mincí IUS REGALE MONTANORUM PRÁVO KRÁLOVSKÉHO HORNÍKU Ius regale montanorum - obsah Vývoj mincovního práva v Čechách Význam Ius regale montanorum RAŢBA STŘÍBRNÝCH MINCÍ V KUTNÉ HOŘE Historie města Kutná Hora Vlašský dvůr Mincovní nominály raţené v kutnohorské mincovně Praţský groš Parvus Půlgroš Peníz Haléř Bílý groš

7 5.3.7 Bílý peníz Malý groš Malý peníz Tolar Zlatník Krejcar Mincmistři v Kutné Hoře, jejich značky Mincmistři v Kutné Hoře Značky mincmistrů na kutnohorských mincích RAŢBA STŘÍBRNÝCH MINCÍ V JÁCHYMOVĚ Jáchymovská mincovna v 15. a 17. století Mincovní nominály raţené v jáchymovské mincovně Mincmistři v Jáchymově Značky mincmistrů na jáchymovských mincích MINCOVNICTVÍ ČESKÉHO STÁTU STOLETÍ ZÁVĚR SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Bibliografie Internetové stránky Osobní konzultace SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK Seznam obrázků Seznam tabulek PŘÍLOHA

8 ÚVOD Na našem historickém území samozřejmě v různých historických obdobích obíhalo mnoho cizích mincí, ať uţ se souhlasem panovníka nebo bez něho. Mnohdy se jednalo i o raţby ze zemí značně vzdálených, jak nás o tomto informují různé mincovní nálezy. Technická a výtvarná úroveň platidel, charakter měny i jakost vţdy byly spolehlivým zrcadlem současné situace konkrétního státního zřízení. Na našem historickém území tak, jako jinde, vţdy měnové poměry úzce souvisely s dobou své existence, politickou, hospodářskou a obchodní situací státu i jeho okolí. Doby klidu a prosperity obvykle provázela pevná hodnotná měna, naopak v období válek pravidelně spojených s hospodářským a obchodním rozvratem se setkáváme se snahou řešit tíţivou situaci obrovskými emisemi znehodnoceného oběţiva charakteristickou pro inflaci. Tak, jako v řadě dalších okolních zemí, i u nás podléhala kovová platidla všem těmto vlivům. Jednotlivá historická období měla značný vliv na obrazovou náplň mincí, jejich výtvarných stylů. Také technická úroveň byla vázána na úroveň technologie mincoven, která se samozřejmě vyvíjela. Na základě studia různé odborné literatury, osobních konzultací a v neposlední řadě i návštěvami muzeí v Kutné Hoře a Jáchymově bych chtěl podat ucelený přehled vývoje mincovnictví na území tehdejšího českého státu. Cílem mé práce je podat informace o vzniku a vývoji mincovnictví na území českého státu v období od středověku, a to především v mincovnách v Kutné Hoře a Jáchymově, a objasnit význam obou mincoven, tak i Ius regale montanorum - horního zákoníku. Svoji práci jsem rozvrhl do několika kapitol. Hlavní obsahovou náplní mé práce jsou kovová platidla a jim příbuzné raţby v mincovnách v Kutné Hoře a Jáchymově. Počátek práce popisuje stručný přehled státoprávního uspořádání v době středověku, konkrétně ve století. Dále popisuji vývoj mince v Čechách, a dějiny jednotlivých druhů mincí a měn raţených na území tehdejšího českého státu. Pro vývoj mincovnictví na území tehdejších Čech, ale i okolních států, nelze opomenout nejdůleţitější právní dokument Ius regale montanorum horní zákoník, vydaný v roce 1300 králem Václavem II. 8

9 Největší pozornost mé práce je kladena na vývoj a raţbu mincí v mincovnách v Kutné Hoře a Jáchymově. V této části má práce popisuje historický vývoj obou mincovních měst, dále pak poskytuje přehled raţených mincovních nominálů jak v textové, tak i v grafické části. V závěru poskytuje má práce stručný přehled vývoje mincovnictví na našem území v období století. V příloze je uveden výčet hesel a odborných názvů, uvedených v práci. Jednotlivá hesla a názvy jsou stručné a slouţí k získání základních přehledných informací o významu slov, která jsou uvedena v práci. 9

10 1. PRVOPOČÁTKY VZNIKU ČESKÉHO STÁTU A VZNIK PENĚZ 1.1 Rozkvět feudalismu ve století, státoprávní uspořádání českého státu v období středověku Ve 13. a 14. stol. se český stát vnitřně upevnil, zesílil hospodářsky a dosáhl největšího územního rozmachu v celé své historii. Zaujal přední místo mezi středoevropskými zeměmi. Karel IV. dosáhl jako první z českých panovníků na císařskou korunu. Společnost byla tvořena vyšší šlechtou (pány) a niţší šlechtou (vladyky, zemany, rytíři). Velký rozmach prodělávalo v této době zemědělství, kde se rozšířilo uţívání pluhu a plně se prosadil trojpolní systém hospodářství. Velký význam pro rozšiřování zemědělské obdělávané půdy měla postupující kolonizace, která dosáhla ve 13. století svého vrcholu. Předchozí etapy kolonizace byly prováděny především domácím obyvatelstvem. V této etapě se stávali novými osídlenci (převáţně v pohraničních oblastech) hlavně němečtí kolonisté. Prostřednictvím lokátora skládali feudálnímu pánovi obnos peněz, zvaný zákup, a feudál jim za to zaručoval dědičné uţívání půdy za pevně stanovené poddanské dávky a povinnosti. Došlo i k plnému oddělení řemesla od zemědělství. Docházelo nejen k rozšiřování zemědělské půdy, zakládání nových vesnic, ale i k zakládání prvních středověkých měst. Města vznikala z řemeslnických a obchodních osad a trţišť u klášterů, v podhradí kníţecích sídel, na obchodních křiţovatkách při brodu řek, na neobydlených plochách, na zelené louce a horní města u nalezišť rud. Města byla zakládána systémem lokací jednalo se o pečlivý výběr místa. Hlavní roli zde sehrála osoba lokátora. Ten prováděl středověké osidlování, stanovoval architektonický ráz nově vznikajících měst. Nově vznikající města měla význam především jako centra řemesel a obchodu. Obranný, strategický význam měst měl vliv i na rozvoj peněţnictví - města byla sociálními centry, centry kultury a vzdělanosti. Vznikala města královská, která byla zakládána panovníkem např. Plzeň, Brno, Litoměřice. Dále byla církevní šlechtou zakládána města poddanská, zvláště při klášterech, nebo šlechtou světskou na panské půdě např. Pardubice, Telč. Vznikala také horní města např. Jihlava, Kutná Hora, Stříbro. Obyvatelé těchto měst vytvářeli novou sloţku feudální společnosti. Tato společnost 10

11 poţívala větších osobních i kolektivních svobod a práv. Ve městech se stal vládnoucí vrstvou patriciát, který tvořili nejbohatší měšťané, vesměs obchodníci, pocházející často z řad německých kolonistů. Další vrstva městského obyvatelstva byla tvořena řemeslníky a mistry, kteří se podle oborů řemesla sdruţovali v ochranné organizace zvané cechy. Cechy rozhodovaly o počtu mistrů, určovaly mzdy tovaryšů a dohlíţely na ceny a jakost výrobků. V kaţdém městě vedle měšťanů byla i početná vrstva chudiny. V královských městech byl měšťany vytvořen tzv. městský stav. Měšťané především usilovali o rovnoprávné postavení se šlechtou a duchovenstvem. Kaţdé z měst mělo určitá městská práva: právo trţní (konat pravidelně trhy), právo mílové (monopol výroby v okruhu jedné míle), právo skladu (povinnost kupce procházejícího městem vyloţit zboţí na prodej a zaplatit clo), právo várečné (vařit pivo), právo hrdelní (odsoudit k smrti a popravit), právo obehnat město hradbami a právo městské samosprávy. Ve 13. století došlo k velkému rozvoji těţby drahých kovů, která ovlivňovala celý hospodářský ţivot země. Z tohoto důvodu docházelo i k rozvoji raţby mincí, a tím i k přechodu od naturálních forem hospodářství k peněţní soustavě. Významným zdrojem moci českého krále bylo stříbro, jehoţ loţiska byla v českých zemích a na Slovensku v té době nejbohatší v celé Evropě. Za vlády posledních Přemyslovců a Lucemburků se české země staly jedním z center evropské kultury. Současně s výstavbou měst byla realizována výstavba mnohých královských a šlechtických hradů a církevních staveb v novém gotickém slohu. Rozvíjelo se gotické malířství a sochařství. Zakládání městských škol a zaloţení Univerzity Karlovy mělo velký význam pro rozvoj vzdělání. Od konce 14. stol. docházelo ke stagnaci hospodářství, oslabování panovnické moci a k zesílení rozporů mezi jednotlivými vrstvami společnosti. Narůstající všeobecná nespokojenost se soustřeďovala proti církvi, která ovládala nejen duchovní ţivot, ale stala se postupně i největším feudálem v zemi. Na počátku 15. století vlastnila církev 1/3 veškeré půdy. Všeobecný odpor vzbuzoval i rozmařilý ţivot duchovenstva, honba za ziskem, prodávání odpustků a úřadů. Za peníze si mohl věřící koupit odpuštění hříchů, případně i těch, kterých se teprve dopustí. 11

12 Mezi nejdůleţitější panovníky tehdejšího období patřili: Přemysl Otakar I. ( ) Roku 1212 ( ) získal Přemysl Otakar I. Zlatou bulu sicilskou. Za jeho vlády došlo ke změně znaku českého království dosavadní černá orlice byla nahrazena obrazem dvouocasého lva symbol vlády v obou zemích: v Čechách i na Moravě. Roku 1210 provedl Přemysl Otakar I. mincovní reformu - nekvalitní denáry byly nahrazeny brakteáty (bractea - plíšek) - jednostranná raţba. Po několikaletých sporech a bojích s praţským biskupem Ondřejem vydal Přemysl Otakar I tzv. Velké Privilegium církvi. Biskupovi v něm byla uznána soudní pravomoc nad duchovenstvem, právo dosazovat kněze, právo na desátek. Kostely a kláštery byly vyňaty z pravomoci hradských úředníků a podřízeny přímo králi, který si zachoval téţ vrchní pozemkové vlastnictví nad všemi církevními statky. Roku 1226 zaloţil Přemysl Otakar I. třináct královských měst - např. Hradec Králové, Litoměřice, Uničov, Bruntál, Znojmo. Václav I. ( ) - zvaný jednoooký Vznikají další města (Most, Jihlava), v Praze vzniklo velké trţiště na Staroměstském náměstí, spolu s dalšími osadami součást ustanoveného Starého Města praţského. Rozkvět stříbrných dolů, zvl. v Jihlavě. Za vlády Václava I. začíná do Čech pronikat gotika a rytířská kultura - turnaje prokazující statečnost a válečné umění. Byla budována rodová sídla zděné hrady na těţko dostupných místech s pevnými vysokými zdmi, věţemi, bránou a padacím mostem. Symbolem rodu se staly šlechtické erby. Přemysl Otakar II. ( ) nazývaný král železný a zlatý Byl nejslavnějším a nejmocnějším panovníkem v Čechách, ale i ve střední Evropě. Zaloţil zemský soud v Čechách, z původně královské instituce se postupně stal orgánem české šlechty a projednával její majetkové a trestní záleţitosti. Podporoval kolonizaci a podnikání, zaloţil 25 nových měst s plánovitě budovanou hospodářskou, správní a obrannou soustavou, např. Chrudim, Kolín, Čáslav, České Budějovice. 12

13 Václav II. ( ) Václav zdokonalil správu země (zemské právo a soudnictví v rukou šlechty, svobodné postavení měst), královská rada sestavená z velmoţů se stala nejvyšším poradním orgánem. Za jeho vlády se začalo těţit stříbro v Kutné Hoře (1290) - 40 % tehdejší evropské produkce stříbra, z dolů pravidelné příjmy do královské pokladny k zvelebení dvora i země. Roku 1300 vydal Václav II. horní zákoník (Ius regale montanorum) - 4 knihy o dolování i s prvky sociální péče pro horníky, vzor pro horní města na Moravě, Slezsku a Slovensku. Téhoţ roku provedl mincovní reformu, začal razit groše, z počátku za pomoci italských odborníků v Kutné Hoře (1 groš - 3,86 g Ag). Získal zpět Chebsko. Václav III. ( ) Smrtí Václava III. dynastie Přemyslovců vymřela po meči. Rudolf Habsburský ( ) král bez koruny Jindřich Korutanský ( ) Jan Lucemburský ( ) nazývaný král cizinec Karel IV. ( ) první český král a zároveň římský císař Byl významným evropským státníkem a vzdělancem, často nazýván otec vlasti. Za jeho vlády se stala Praha sídelním městem krále a centrem říšské politiky. V roce 1348 zaloţil Praţské vysoké učení (1. univerzita ve střední Evropě - medicína, teologie, filozofie, právnická fakulta). Karel také zaloţil Nové Město praţské, upravil Praţský hrad, nechal postavit Kamenný most (Karlův), hrad Karlštejn s kaplí sv. Kříţe, Staroměstskou radnici a Karolinum. Václav IV. ( ) Byl od roku 1376 římským králem, císařské korunovace ale nedosáhl. Za jeho vlády došlo k hospodářské pasivitě a devalvaci groše. Václav IV. vydal dne dekret Kutnohorský, kterým se upravovalo hlasovací právo na Praţské univerzitě - Češi dostali tři hlasy místo dosavadního jednoho. 13

14 1.2 Vznik peněz Věda, která se zabývá studiem peněz a jejich historií se nazývá numismatika. Jedním ze znaků peněz je, ţe to musí být ekonomicky vzácná věc. Jako peněz se proto v historii uţívalo různých věcí - drahé kovy, zemědělské plodiny, mušle nebo soli aţ po uměle vytvořené předměty jako jsou současné bankovky. Papírové peníze jsou nejběţnějším typem fyzických peněz v současnosti, přesto větší část peněţních zásob v ekonomice je tvořena nehmotnými virtuálními penězi. Se vznikem civilizace se objevila potřeba směny různého zboţí. Nejjednodušším způsobem byla vzájemná výměna věcí stejné hodnoty, označovaná jako barterový obchod. Tento způsob byl značně neefektivní, protoţe kdyţ člověk chtěl získat nějakou věc, musel najít někoho, kdo danou věc nabízel a zároveň byl ochoten akceptovat nabízenou protihodnotu. Proto začal být nevyhnutelný příchod peněz jako prostředku směny. Jako peníze se zkraje pouţívali věci, které v dané společnosti byly vysoko oceňované, a proto nebyl problém je směnit za jakékoli zboţí. Velkou roli hrál dobytek, sůl, koţešiny nebo plátno. Velký význam jako prostředek směny získaly kovy. Jejich předností byla tvárnost, trvanlivost a dělitelnost. Nejvýznamnější pozici mezi kovy získalo zlato a stříbro, jejichţ výskyt je poměrně vzácný a proto v malém objemu reprezentují velkou hodnotu. Nejstarší známé pouţití váţeného stříbra jako platidla pochází z Mezopotámie z 5. a 4. tisíciletí př. n. 1. V pozdější době jiţ nebylo nutné stříbro váţit, protoţe se začaly pouţívat jiţ zváţené kusy kovu. Název měny šekel vznikl od šagal, coţ znamenalo váţit. S názvem peníze (za které jsou povaţovány kusy kovu určité hmotnosti) se v historii setkáváme poprvé v Chammurapiho zákoníku z doby okolo roku 1770 př. n. l. Za první mince bývají však povaţovány lýdské mince z elektra (přírodní směs zlata a stříbra), které byly raţeny v 7. století př. n. l. v městských střediscích Malé Asie. Název mince byl startér a postupem času se začaly razit i mince menších hodnot. Vznik papírových peněz se klade do Číny v 10. století. Jako platidlo tam byly pouţívány těţké kovové mince. Protoţe pouţívání těchto mincí bylo poměrně obtíţné, lidé si je uschovávali u obchodníků, kteří jim vydávali ručně psané potvrzení o uloţení peněz u obchodníka. Stvrzenky pak byly pouţívány k obchodu. V 11. století tento systém převzal stát a začal vydávat obdobné stvrzenky v pevně stanovených hodnotách. V Evropě se 14

15 bankovky objevily v roce 1661, kdy je ve Švédsku z důvodu nedostatku stříbrných mincí začala vydávat Stockholmská banka (Stockholms Banco). Antické Řecko drachma - aténsá měna stříbrná. Z 1 talentu stříbra (21,196 kg) se vyrazilo 6000 drachem Řím platidlo - váţená měď, později mince měď+cín římský denár (podle řeckého vzoru) zlatá mince aureus, raţena z ukořistěného zlata (váţil 7,9 g) pasivní obchodní bilance a schodky státního rozpočtu byly zapříčiněny nákladným ţivotem dvora, vedly k odlivu drahých kovů a tím ke zhroucení peněţního systému později reforma Diokleciána a Konstantina (solidy = 6000 nummií) mincovna byla umístěna v chrámu bohyně jménem Juno Moneta, takţe máme před sebou: money, monnaie, moneda, mynt, Münze, Moneten, mint a mince Zlaté mince ve středověku a novověku Arabové Zlaté mince zprvu napodobeniny byzantských solid, později arabské dináry Itálie Dukáty, ve 12. století, později florény (Florencie), dovoz zlata z Byzance dukát - raţen v mnoha zemích o stejném zlatém obsahu (3,49 g). Původ má v Itálii podle textu benátských zecchinů (Uherský dukát) frank - původně francouzská mince z roku 1360, název podle textu Francorum Rex guinea - Anglie, v letech 1663 aţ 1816 měnová jednotka, původně 20 shillingů, od 17. století 21 sh. imperiál - Rusko od r. 1755, rovnal se 10 rublům krügerrand - jihoafrická obchodní mince (podle P. Krügera, prezidenta Transvaalu), masově rozšířená mince, 31,1 gramu luisdor - Francie od r do r. 1803, rovnal se pistoli, podle Ludvíka XIII., váha 7,6 gramu pistole, Španělsko, Filip II., , váha 6,2 gramu 15

16 rýnský zlatý - podle dohody čtyř kurfiřtů z roku 1386, váha 3,39 gramu ryzího kovu, obchodní a početní mince, pouţívaná i v českých zemích sovereign - Anglie, od r. 1489, váha 15,55 gramu, rovnal se 20 shillingům Mincovní hospodářství ve středověké Evropě Franská říše zlaté mince triens, stříbrná měna, základ pfennig, 12 pfennigů = šilink, 20 šilinků = římská libra = 327,45g (později nahrazena markou=234g) 11. století raţba brakteátů (velmi tenké, malé, jednostranné mince, jeţ bylo moţné razit i 4 zároveň zefektivnění raţby) vedlo ke zhoršení mince v Evropě, pouţívány hlavně u nás a v Německu Německo Zlatá mince Goldgulden Francie Velké stříbrné groše, turský groš se stal vzorem pro praţský groš Na sklonku středověku se na výsluní vrací zlato, koexistence zlato-stříbro, jako platidlo (bimetalismus, pevně stanoven poměr ceny zlato-stříbro, problém bimetalismu je nalezení nových loţisek jednoho kovu, čímţ klesá trţně jeho cena ). Mince od pol. 17. století francouzský zlatý louisdor, nahrazený zlatým dvacetifrankem zhruba zlatý sovereign a zlatá guinea, odpovídá libře = 20shillingů = 12pencí stříbrný tolar z Jáchymova byl napodobován ve Švédsku, Španělsko a USA (dollar) Španělsko v r Pizzaro podrobil celou Latinskou Ameriku => Španělsko dostatek drahých kovů, těţba 16

17 2. VÝVOJ MINCE V ČECHÁCH Vývoj mince na území českého státu lze rozdělit na dvě samostatné skupiny: 1. českou a moravskou, 2. slezskou (mincovny v Krnově, Opavě a Těšíně). V slezském mincovnictví se odráţí aţ hluboko do nového věku sloţité dynastické, politické a kulturní poměry a vlivy české, polské, německé a uherské. V Čechách razili mince jiţ v 1. století před Kristem keltští Bojové, do Čech i na Moravu přicházely v té době i jiné keltské mince. Před počátkem našeho letopočtu začínají do českých zemí pronikat také římské peníze a udrţují se tu pět století. Merojevská kultura, související s germánskou kolonizací severních Čech ve 4. a 5. stol. n. l., bývá doprovázena zlatými mincemi byzantskými. 2.1 Období vzniku českého mincovnictví Dějiny české mince dělíme na pět období podle hlavních druhů peněz, které těchto pět období ovládaly: 1. období Předmonetární, 2. období Keltské, 3. období denáru od vlády kníţete Václava Svatého aţ do roku 1300, 4. období praţského groše do první poloviny 16. století, 5. období tolaru aţ do zrušení poslední české mincovny praţské roku Česká mince je na počátku nositelkou politického a kulturního programu mladého státu, je účinnějším nástrojem směnných styků a je úzce spjata s dějinami hornictví. V dále uvedené tabulce jsou uvedeny váhové základy raţby českých mincí od počátku raţby aţ do uzavření poslední z českých mincoven. 17

18 Tabulka 1: Váhové základy ražby českých mincí VÁHOVÉ ZÁKLADY RAŢBY ČESKÝCH MINCÍ OD POČÁTKU AŢ DO UZAVŘENÍ POSLEDNÍ Z ČESKÝCH MINCOVEN V PRAZE ROKU 1857 Kilogram 1000 g nebo Karlovská libra asi 408 g Starší praţská hřivna asi 210 g Mladší praţská hřivna 253,14 g Vídeňská hřivna 281 g Kolínská hřivna 5/6 vídeňské 233,85 g Libra /1/2 kg) 500 g ok ok ok. ok pol.10. stol. Denárová měna Denáry Brakteáty Grošová měna Tolarová měna Konvenční měna Rakouská měna Korunová měna Zdroj:Ilustrovaná encyklopedie české, moravské a slezské numismatiky (Zdeněk Petráň, Pavel Radoměrský), str Mincovní právo Mincovní právo je: 1. výsostným právem tj. právem zákonné úpravy mincovnictví, 2. regálem totiţ právem zhotovení a vydávání mince a tedy i právem na finanční zisk, který z toho plyne. Za panování Přemyslovců obě práva splynula. Mincovní právo nebylo zpochybněno ani v době největšího úpadku kníţecí moci v posledních 25 letech 12. století. Z doby vlády Rudolfa Habsburského ( ) a Jindřicha Korutanského ( ) nejsou doposud české mince s jejich jménem známy. V Čechách vydávali vedle Přemyslovců své vlastní mince i Slavníkovci. Jsou zjištěny denáry Soběslava, syna Slavíkova, okolo roku , jenţ razil pravděpodobně na Libici, i pro svého bratra, praţského biskupa Vojtěcha. 18

19 Hřivna je jedna ze základních hmotnostních jednotek středověku a později i novověku. Vznikla ve Skandinávii. V našich zemích byla hřivna zavedena od 11. století. Nahradila předcházející libru. První písemné zmínky o hřivně jsou datovány k roku Následující tabulka poskytuje přehled o váhových základech českých mincí od období denárové měny do období korunové měny. Za panování Přemyslovců obě práva splynula. Mincovní právo nebylo zpochybněno, ani v době největšího úpadku kníţecí moci v posledních 25 letech 12. století. Z doby vlády Rudolfa Habsburského ( ) a Jindřicha Korutanského ( ) nejsou doposud české mince s jejich jménem známy. V Čechách vydávali vedle Přemyslovců své vlastní mince i Slavníkovci. Jsou zjištěny denáry Soběslava, syna Slavíkova, okolo roku , jenţ razil pravděpodobně na Libici, i pro svého bratra, praţského biskupa Vojtěcha. Manţelka Boleslava II. Emma razila jako první z kněţen v okruhu římské říše vlastní mince v mincovně na Mělníce, někdy v posledních dvou desetiletích 10. století. Na Moravě razila v 11. a 12 století údělná kníţata z rodu Přemyslova. Jako první na Moravě razil Břetislav I.. Po roce 1055 nastalo pravidelné mincování, kdy byly moravské úděly propůjčeny Vratislavovi, Konrádovi a Otovi, synům Břetislava I., z čehoţ se vyvinula údělná kníţectví: olomoucké, brněnské a znojemské. Z olomouckého a brněnského kníţectví jsou zachovány téměř souvislé řady mincí aţ do poloviny 12. století. Důleţitým doplňkem mincovního regálu českých panovníků byl jejich horní regál, který určoval odvádění dávek majetníků pozemků, na kterých se nacházely drahé kovy. Během 13. století, kdy docházelo k velikému rozkvětu našich stříbrných dolů, pronikala zásada svobodného kutání všude, kdekoliv se drahý kov objevil. Spor o dávky z dolování byl někdy v letech rozřešen tak, ţe osmý díl těţby připadl králi, jakoţto urbura v uţším slova smyslu, z ní však třetina ještě s jinými uţitky náleţela majetníkům půdy, na které bylo dolováno. Od té doby se také rozvíjelo naše hornictví, otevíraly se nové doly. Na konci 13. století byly nejbohatší kutnohorské doly. Čechy se stávaly klasickou zemí hornictví a horního práva, které bylo pomocí staršího práva jihlavského, zaloţeného na výsadách z roku 1249, v plném rozsahu kodifikováno ve slavném Ius regale montanorum z roku V něm dal Václav II. svůj horní regál zcela do sluţeb svého regálu 19

20 mincovního ustanovením povinné směny všeho vytěţeného stříbra za nové, dobré peníze, groše. Právo na vlastní minci měly i některé šlechtické rody. Přední místo v mincovnictví, jak rozsahem, tak i významem, zaujímá hraběcí rod Šliků, jenţ právo získal podvrhem privilegia císaře Zikmunda roku 1437 a na základě nejasného ustanovení listiny krále Vladislava II. z roku Štěpán Šlik a jeho bratři začali razit podle sněmovního usnesení v letech ve svém městě Jáchymově po vzoru tyrolském a saském hrubou minci stříbrnou tolary, se jménem a titulem českého krále Ludvíka a se jménem vlastním. Roku 1528 však odebral král Ferdinand I. Šlikům téměř všechen uţitek vyplývající z práva z raţby. Ferdinand I. razil od roku 1529 své mince v Jáchymově. Po potlačení povstání r se zmocnil také jáchymovských hor. Z ostatních šlechtických rodů prováděli raţbu peněz Vilém a Petr Vok z Roţmberka na konci 16. století ve slezském Reichensteině (Rychleby). Albrecht z Valdštejna razil v letech v Jičíně a ve slezské Zaháni. Vývoj soukromého mincovnictví je shodný s vývojem královské mince. Nelze přesně říci, zda byla v Čechách i mince městská (kromě Chebu, které mělo zvláštní postavení). Zvláštní místo zaujímají nouzové peníze, které se vydávaly jako náhrada za běţné mince. Ty byly raţeny z málo cenného kovu (v městech obecní správou, v Praze i v královské mincovně) například v důsledku válečných událostí. Zejména při obléhání města a v převratných dobách nastaly hospodářské zmatky, a tím byla větší nouze o cennou minci (zvláště drobnou). Nejstarší jsou chebské cínové tříkrejcary a krejcary z roku Dále pak mince raţené v praţské mincovně z olova (1754 a 1757). V revolučních letech vedla finanční nejistota v řadě měst k vydávání velkého mnoţství nouzových kovových i papírových platidel. Jednalo se hlavně o průmyslové obce a města v oblastech severních Čech. 2.3 Organizace mincovnictví Mincovní regály a horní regál jsou základem vývoje mincovnictví. Téměř do 13. století nejsou o nich téměř ţádné zprávy. Víme, ţe od počátku vlády Boleslava I. byla činná přemyslovská mincovna v Praze. V poslední čtvrtině 10. a na 20

21 počátku 11. století to byla mincovna na Vyšehradě, v první polovině 10. století pravděpodobně krátký čas i na Vraclavi u Vysokého Mýta. Do 13. století byla česká raţba soustředěna v Praze, na Moravě v hlavních kníţecích sídlech jednotlivých údělů - v Olomouci, v Brně a ve Znojmě. Ve 13. století se uvádějí mincovny v Jihlavě a v Opavě. O organizaci mince v 11. a 12. století nevíme nic určitého. Nevíme ani to, zda kníţe vedl mincovnu ve vlastní správě, či ji pronajímal. V šedesátých letech 13. století bylo přikročeno k decentralizaci raţby a zřízeno v české říši nejméně 14 mincoven v zemských střediscích. Ze smluv krále s mincmistrovskými druţstvy 1 vidíme, ţe vlastní výroba mince je oddělena od směny. Mincířská dílna byla oddělena od směnárny, ve které se neplatné mince (domácí i cizí) a kov vyměňovaly za denáry dané do oběhu. Dílny, v nichţ se stříbro čistilo, načišťovalo (opatřovalo přísadou méněcenného kovu, obyčejné mědi), lilo v cány, vytepávalo v plechy, ze kterých se vystřihovaly stříţky určité, předem stanovené velikosti a váhy, na nichţ pak vznikaly raţbou obrazy a opisy, byly pronajímány, prodávány anebo dávány v dědictví. Směnárny král pronajímal obyčejně na rok, často současně s rychtami horních měst a s urburou, tj. s královskými důchody z hor. Jeho důvěrník bděl nad výrobou a směnou, ale i nad tím, aby králi připadl také značný podíl z celkového zisku z raţby a směny. Roku 1300 zrušil Václav II. všechny mincovny v Čechách a na Moravě a soustředil všechnu raţbu do Kutné Hory, do budovy nazvané Vlašský dvůr. S touto mincovnou spojil i správu urbury a směny kovů za nové peníze - praţské groše. Organizace mincovnictví ve 14. a 15. století není tak známa. Mincovna byla i nadále spolu s urburou na čas pronajímána jedné nebo spíše několika osobám. V čele stáli mincmistři. Od druhé poloviny 15. století to byli úředníci mince. V této době byl pravděpodobně za panování krále Jiřího z Poděbrad zřízen úřad nejvyššího mincmistra se sídlem v Kutné Hoře. Mimo to byli jiţ v této době při minci zaměstnáni písař, šafář, vardajn (královský probéř, jenţ vedl zápisy), řezáči kolků, kolkář (ochránce kolků) a ostatní mincíři 2. V letech byla vedle kutnohorské mincovny zřízena i královská mincovna v Jáchymově. Dále pak byla roku 1538 obnovena mincovna v Praze, v letech Stručný přehled vývoje českého mincovnictví Gustav Skalský, strana Stručný přehled vývoje českého mincovnictví Gustav Skalský, strana

22 pracovala i královská mincovna v Českých Budějovicích. Úřad nejvyššího mincmistra, jemuţ byla v první polovině 16. století přímo podřízena mince zlatá, trval aţ do roku Zlaté mince byly raţeny jen v Praze. Jiţ v druhé polovině 16. století ohroţoval nedostatek stříbra činnost těchto mincoven. Jáchymovská ustala v práci po roce 1660, roku 1726 byla uzavřena i slavná kutnohorská. Jediná česká mincovna byla praţská, kde byla raţba přechodně zastavena na několik let. Razidla byla zhotovována vráţením jednotlivých punců, tj. součástek obrazů a písma, nejdříve zcela jednoduchých, pak sloţitějších, spojovaných jiţ v 11. století v ladnější celek. Vlastní raţba se děla u nás aţ do 17. století tak, ţe spodní kolek (ţelezo, razidlo) byl vsazen pevně do podstavce a mincíř udeřil na svrchní kolek. Za Leopolda I. byla tato primitivní ruční raţba vystřídána strojovou výrobou, a to nejprve strojem válcovým, při čemţ se mince razila tlakem válců, pohybujících se proti sobě. Strojová raţba byla postupně zlepšována (stroj kapsový, vřetenový), aţ v 19. století byly postaveny mechanické stroje mincovní. 22

23 3. DĚJINY JEDNOTLIVÝCH DRUHŮ MINCÍ A MĚN 3.1 Předmonetární období Jiţ v době paleolitu lze najít na území Čech a Moravy nejjednodušší formu směny. Je to období doby kamenné ( př. n. l.). Rozličné suroviny kamenné industrie, jantar, krevel, křišťál a další se stávali předmětem obchodu. Výrobky z výše uvedených materiálů často nalézáme jako součást výbavy v hrobech osob v kmenové hierarchii nejvýše postavených. Často se pouţívaly, vedle výrobků z kamene, i produkty kostěné industrie. Později se vedle výrobků z nerostů začínají také pouţívat předměty ozdobných lastur, které byly uspořádány do podoby náhrdelníků. V době bronzové (první polovina 2. tisíciletí první polovina 1. tisíciletí př. n. l.) se s rozvojem pouţívání mědi a objevem bronzu přenesla platební funkce na kov. Kov měl vynikající vlastnosti, jednalo se o trvanlivost, snadnou dělitelnost a přenosnost. Kov zastával funkci platidla v různých podobách: jako surovina určená pro další zpracování, ve tvaru bronzových krouţků, různých výrobků nárameníky, nákrčníky, spirály, náramky, noţe). V době ţelezné, se zavedením ţeleza (700 let př. n. l. přelom letopočtu) se začíná ţelezo vyskytovat vedle mědi a bronzu jako platební prostředek. Jednotlivé ţelezné polotovary jsou formovány do dvojhrotých hřiven. Nejznámější jsou tzv. velkomoravské sekerovité hřivny. 3.2 Keltské období V období Laténu Keltové kolonizují území pozdějších Čech a Moravy. Právě Keltové začali razit na našem území první peníze, měli velké zkušenosti, které získali při četných válečných výpravách do středomoří, hlavně pak do antického Řecka. Českým a moravským Keltům se stala při tvorbě prvních mincí vzorem základní měnová jednotka makedonské měnové soustavy zlatý statér o váze 7,8 g. Mezi nejstarší zlatou 23

24 minci raţenou Kelty patří zlatý statér o váze 8,5 g. Keltové čerpali náměty na své mince ze statérů makedonského panovníka Alexandra III. Velikého. Později razí Bojové podle vlastních námětů statéry, které byly nazývány mušlové podle podoby s lasturami. Všechny uvedené raţby byly prováděny z vysoce jakostního zlata. Zlaté miskovité statéry jsou často označovány jako duhovky. Keltové mimo zlatých statérů razili i mince stříbrné. Jednalo se však o menší mnoţství. Nejznámějším centrem raţby Keltů bylo patrně strakonické hradiště. 3.3 Měna denárová Období denárové lze rozdělit na tři období: 1. na dobu od vlády svatého Václava aţ do poloviny 11. století, 2. na dobu od poloviny 11. století aţ do počátku 12. století, 3. na dobu do roku 1300, kdy je zavedena měna grošová. V prvních dvou obdobích byly raţeny dvoustranné denáry, lišící se jen velikostí stříţky a vahou, tenké a většinou křehké, na kraji prohnuté mince jednostranné, rozličné velikosti, vybíjené na měkkém podkladě, od 14. století zvané brakteáty (braktea=tenký plech). Na konci vlády kníţete Václava vznikla v Čechách první česká mince, která představovala symbol křesťanského panovníka, jenţ se hlásil k západní vzdělanosti. Mince je proto i znakem suverenity nového státu, byť ve svazku s říší římskou. Václav je nejen prvním panovníkem slovanským, nýbrţ i první z kníţat říšských, kteří razili mince. Veliká mincovní reforma Karla Velikého zavedla po roce 780 základní váhovou jednotku mincovní - libru. Záhy se stala libra jednotkou početní (=240 kusů, talent), poté nastaly zmatky. Východiskem z nich bylo stanovení menší základní váhové jednotky mincovní, nazvané podle vzoru skandinávského a anglického marca (u nás později hřivna ). Výsledkem změněných hospodářských poměrů je mincovní reforma kníţete Břetislava. Ustal ţivý obchodní styk s baltickou oblastí, česká mince byla odkázána za hranice státu. V této době docházelo k hlubokému úpadku měny. Z nadměrného vykořisťování mincovního regálu však vzešla nakonec panovníkovi škoda. Trhy byly zaplaveny falešnými mincemi. Jiţ ve 12. století a během 13. století k nám začaly 24

25 pronikat cizí mince, proto zanechal Přemysl I. kolem roku 1210 úplně raţby denárků a začal vydávat (po oblíbeném vzoru míšeňském) velké brakteáty o průměru mm, aby zabránil další škodě. Vydávaly se brakteáty střední (27-32 mm) a malé (aţ 16 mm). Roku 1300 provedl Václav II. v Čechách ve spolupráci s vlašskými kapitalisty velikou reformu. Zrušil denárovou měnu i placení neraţeným kovem. Zarazil těţké, stále stříbrné peníze, nepodléhající periodické směně, i praţské groše, jejichţ nominální hodnota přibliţně odpovídala ceně kovu v nich obsaţeného. Současně s nimi rušil i malé peníze, parvusy, jichţ šlo 12 na groš. Tím byly poloţeny základy peněţního hospodářství, které se opíralo o stálou minci plné hodnoty a uţívalo se několika druhů mincí. 3.4 Měna grošová Praţské groše byly raţeny v letech , naposledy v Jáchymově. Na lícní straně nese praţský groš v dvojím obvodku se jménem a titulem panovníkovým královskou korunu, na rubu českého lva s opisem Grossi Pragenses. Nepatrné změny se týkají tvaru písma i obrazů. Český lev je na posledním groši vsazen do kosočtverce. Jan Lucemburský razil téţ půlgroše, na jejichţ líci vidíme korunu jako na groších, panovníkovo poprsí podle italského a anglického vzoru. Značnými proměnami procházely drobné peníze, které byly kdysi jakousi miniaturou groše. Z konce 14. a 15. století známe řadu druhů malých peněz dvoustranných i jednostranných. Za vlády Vladislava II., Ludvíka I. a Ferdinanda I. jsou drobnou mincí bílé peníze, dvoustranné i jednostranné, a černé peníze, zvané malé nebo haléře. Na těchto mincích je vyobrazen český lev a korunované iniciálky panovníka. Od vlády Jana Lucemburského aţ do vlády Vladislava II. byly praţské groše odráţeny na tlustých stříţcích, jakoţto dary panovníka cizím hostům i domácím hodnostářům. Tak vznikly takzvané tlusté groše. Po roce 1300 byla česká grošová měna nejlepší měnou středoevropskou, napodobovanou v Sasku, v Uhrách i jinde. Poslední český dukát je z roku

26 3.5 Měna tolarová Pro velkou hodnotu a stálost se stala zlatá mince mezinárodní měnou. Mezinárodní měnou se stala také proto, ţe zrno jednotlivých druhů dukátů bylo v různých zemích téměř stejné. Objev vydatných loţisek stříbra na počátku 16. století v Krušných horách umoţnil moţnost raţby velikých, těţkých (říkalo se hrubých ) mincí stříbrných, které měly hodnotou nahradit zlaté mince, nebo je vytlačit z oběhu, anebo s nimi rovnocenně obíhat. Habsburští panovníci se chopili této příleţitosti a snaţili se o sjednocení peněţnictví ve všech svých dědičných zemích a chtěli je srovnat i s peněţnictvím německým. Proto se započalo i u nás s raţbou těţké mince stříbrné, tolaru. Název tolar dalo město Jáchymov, kde jej začali nejdříve razit Šlikové, od roku 1529 pak Ferdinand I. jako vládní minci. Díly tolaru byly půltolary a čtvrttolary. Současně s tolary se razily do roku 1547 ještě široké (praţské) groše. První praţský groš je z roku V roce 1561 za vlády Ferdinanda I. byl vydán mincovní řád, který se snaţil o sjednocení mincovnictví všech zemí habsburské monarchie i říše německé. Tento řád zavádí podle německého vzoru jednotku krejcar, jehoţ násobek (60 krejcar) měl nahradit tolar. Krejcary se však razily teprve za Maxmiliána II.. Oblíbenou tolarovou měnu se nepodařilo zrušit pro odpor stavů. V době Maxmiliána II. vznikl nový druh drobné mince, bílý groš. České raţby jsou od doby Ferdinanda I. téměř veskrze opatřeny značkami mincmistrů a letopočty. Tolary a jejich díly mají na líci poprsí anebo celou postavu panovníka, na rubu štít s česko-uherským znakem, umístěný na prsou jedno-nebo dvouhlavého orla. Od vlády Matyáše I. aţ do korunovace posledního krále českého Ferdinanda V., vydávali čeští panovníci korunovační peníze, příleţitostné mince, jejichţ lehčí druhy byly při slavnostních obřadech rozhazovány mezi lid, těţší udíleny význačným osobám politického a kulturního ţivota. Za Karla II. a Karla VI. byly raţeny ze zlata a stříbra, za Marie Terezie i z mědi. 3.6 Středověká mincovna Výroba mincí ve středověku byla dlouho zaloţena na ruční práci. Středověká mincovna byla dobře organizovanou manufakturou a jednotlivé etapy výroby na sebe přesně navazovaly. Mincovní kov (důlní stříbro a měď, ale také pagament, tj. staré mince, šperky, 26

27 nádobí aj. určené k roztavení) byl v huti roztaven na poţadovanou kvalitu pro ten který druh mince, zkontrolovanou probéřem. Poté byla slitina ulita ve slévárně (gyskomoře) do prutů (cánů), které byly v kovárnách (šmitnách) roztepány na tenké plechy podle druhu poţadované mince. Z plechu potom mincíři vystříhávali nůţkami nejprve čtverečky a z nich krouţky. Hotové stříţky, čili šrotlíky, byly nejprve vyrovnány a poté v bělírně (vajskomoře) vyběleny roztokem vinného kamene a soli. Nahřáté stříţky se pak v raţebně (preghausu) pokládaly na špalek mezi razidla a pregéři mocným úderem kladiva zhotovili minci. Razidla pro ně zhotovili řezači ţelez pouţitím punců i ručním rytím, vydávali je a opatrovali kolkaři a nad celým procesem raţby bděl šmitmistr. Uvádí se, ţe z jednoho razidla šlo vyrazit kusů mincí. Prasklá a opotřebovaná razidla stejně jako prasklé a nepovedené stříţky se úředně likvidovaly, odstřiţky apod. se samozřejmě opět pouţívaly při tavbě. Ruční výroba byla ulehčena od 15. století pouţitím průbojníků pro vyraţení stříţků drobných nominálů. V 16. století se začínají pouţívat stroje (u nás však aţ od 1622 v praţské mincovně) a to nejprve stroje válcovací a stříhací, později i razící. V čele celé mincovny stál mincmistr (monetarius), který svou značkou na minci potvrzoval předepsanou kvalitu a metriku. Mincmistra kontroloval vardajn, další úředníci byli např. písař mince a jeho zástupce provisor, mající na starosti administrativu, šafář starající se o správu a údrţbu budovy, směnárník (campsor) vykupující staré mince, nezbytný byl i pomocný personál, různí vrátní apod. Od poloviny 15. století měl dohled nad všemi mincovnami českého státu nejvyšší mincmistr království Českého jedna z nejvyšších, moţno říci vládních funkcí středověkého českého státu. V mincovnách pracovalo několik desítek pracovníků (v největší z nich, v Kutné Hoře, přes 200 lidí včetně pomocného personálu), kteří se uţ od 14. století organizovali do zájmového sdruţení Obce mincířů a pregéřů mající jiţ tehdy charakter odborové organizace. Na svou dobu byli poměrně dobře placeni. 3.7 Technická stránka výroby mincí Kaţdou minci můţeme nazvat výtvarným a technickým dílem. S dokonalým provedením mince bývá často spojována úroveň země. V případě krizí v systému státního hospodářství se tyto jevy projevovaly také v dokonalosti zpracování mincí. S výrobou mincí je vţdy spojován kov, který se získává z rudy. Proto se v minulosti zakládaly mincovny nedaleko dolů mincovna ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře, Kremnice a Jáchymov. Mincovní kov nebyl vţdy získáván jen z rudy, ale býval také často 27

28 i vykupován. Přítomnost rudných dolů a levné vodní energie je spojován často se slávou velkých mincoven. V těchto mincovnách nebývala nikdy nouze o pracovní síly. Špičkoví odborníci bývali hledáni i v zahraničí. Materiál na raţbu mincí si mincovna upravovala. Prubíř nejprve vyzkoušel kvalitu rudy. Dále koštýři stříbro přetavovali a čistili. V jiných dílnách se přetavovala měď, protoţe se ryzí stříbro na raţbu mincí nehodilo. Slévaní stříbra s mědí bylo v mincovně kontrolováno královskými úředníky, protoţe zde se vytvářela ryzost mince. Zkoušky ryzosti byly prováděny na prubířském kamenu. Barchaníci a kosíři odlévali mincovní kov do prutů (cánů), které se přesně váţily a cejchovaly. Mincíři stříbrné pruty zpracovávali. Ti pruty stříhali na kousky, které odpovídaly váze mince. Dále tyto kousky vypalovali, nakonec roztepávali. Z kousků byly získávány pláty nebo stříţky. Štolíři tyto kousky ve výhni rovnali a kurýři je v roztoku vinného kamene a chloridu sodného čistili. Pregéř upravené a vybělené stříţky upravoval na razidlech do konečné podoby mince. Tuto činnost prováděl na pregéřském štoku. Pregéřský štok je špalek, na kterém byl umístěn pár razidel a ranou kladiva pregéř vyrazil současně rub a i líc mince. Koncem 15. století došlo ke zdokonalování raţby mincí zavedením tzv. padacího kladiva a později i lisů. 28

29 4. IUS REGALE MONTANORUM PRÁVO KRÁLOVSKÉHO HORNÍKU 4.1 Ius regale montanorum - obsah Obrovský rozmach kutnohorského hornictví, které jiţ na konci 13. století zaměstnávalo při těţbě rud, jejich úpravě a hutnění téměř 1500 osob, přimělo krále Václava II. k rozhodnutí vydat Ius regale montanorum. Kutná Hora byla tehdy největší hornické a technologické centrum českého státu. K dosaţení jednotného postupu při vlastní správní činnosti pověřených úřadů i při výkladu báňskoprávních zvykových norem, nechal Václav II. v rámci své panovnické pravomoci vypracovat tento zákoník. V úvodním prohlášení zavázal všechny báňské úředníky, nákladníky a další v hornictví zúčastněné osoby dodrţováním nových zásad a předpisů, týkajících se dolování loţisek drahých kovů, a jeho organizace a správy v českých zemích. Ius regale montanorum mělo od svého vyhlášení charakter obecného zákona. Z důvodu rychle se rozvíjejícího kutnohorského, současně i českého hornictví, bylo hlavním cílem Ius regale montanorum poskytnout potřebnou kodifikaci báňského práva, které mělo odstranit nedostatky dřívějšího převáţně jen na zvykových normách spočívajícího právního pořádku a zároveň vytvořit pokrokovější systém správy a řízení báňské výroby v českých zemích. Ius regale montanorum bylo také nazývané Constituciones iuris metallici. Dříve bylo povaţováno za výlučně dílo italského právníka Gozzia z Orvieta, pozvaného na sklonku 13. století Václavem II., aby zde na jeho přání vypracoval především zemský soudní řád. Proti tomuto záměru se tehdy postavili stavové, tak se hlavním výsledkem Gozziovy působnosti stal nakonec tento horní zákoník. Gozzia rozdělil zákoník do čtyř knih. Obsahem a formulací řady kapitol se zabývali zejména čelní představitelé urburéřského úřadu. Václav II. řídil redakci Ius regale montanorum. Byl tedy nejen iniciátorem horního zákoníku, ale i autorem mnoha úvah, pochvalných uznání i ostrých výtek či vzpomínek na dobu úpadku a utrpení po smrti jeho otce Přemysla Otakara II.. První kniha zákoníku tvoří báňskoprávní těţiště. Zabývá se postavením, kompetencemi a vzájemnými vztahy sloţek i jednotlivých osob zúčastněných na organizaci dolování, jeho 29

30 správě, řízení a provozu a konečně i na výkupu a dalším zpracování stříbrných rud. Byl zde vymezen rozsah a funkce představitelů královského horního úřadu, úkoly a působnost niţšího úřednictva či důlních a jiných dozorců, sloţení a hierarchii podnikatelské soustavy včetně postavení lénhavířů a velké části námezdních důlních dělníků. Dále kniha podává výstiţnou a přesnou charakteristiku výrobních, organizačních a společenských vztahů celého středověkého hornictví. Velkou pozornost soustředila na správní a soudní pravomoci. Báňská správa byla totiţ hlavním nástrojem, který panovníkovi zaručoval nejen jeho urburní práva, ale i dohled nad celkovým vývojem hornictví a tím i moţnost jeho optimálního řízení. Druhá kniha horního zákoníku pojednává o způsobu nabývání práva k důlní činnosti. Nejčastěji z nich tvořily dědičné propůjčky dolů dolových polí. Byly zde objasněny zásady, podle nichţ byly prvotním těţařům neboli kverkům udělovány jednotlivé propůjčky. Dále jsou v této knize v pěti kapitolách kodifikovány hlavní zvyklosti a postupy. Ve druhé knize byly zařazeny i předpisy, týkající se rozměrů a tvarů dolových měr a polí, dále práva kutéřů, nálezců rudních ţil a drţitelů dolových propůjček. V řadě ustanovení je pojednáváno o hornických provozovnách, jejich technice, odvodňování a odvětrávání dolů pomocí štol. Stěţejní část druhé knihy je II. kapitola, která stanovuje výši a sloţení urburních dávek panovníka a podíly podnikatelů, pozemkové vrchnosti, měst a ostatních na výtěţcích z důlní činnosti. Třetí kniha je tvořena pěti kapitolami, které tvoří ustanovení trţního, nabývacího a závazkového práva. Odráţí se v nich typická hornická problematika - z báňskohistorického hlediska mají podstatně menší význam. Čtvrtá kniha horního zákoníku obsahuje výhradně články a předpisy soudně procesního práva. Jsou zde výlučně zahrnuty ustanovení římskokanonického práva. Ius regale montanorum není recepcí ani římského, ani německého respektive jihlavského práva. Na přelomu 13. století pravděpodobně v Evropě neexistovala ţádná adekvátní norma horního práva, která by mohla slouţit jako přímý vzor zákoníku Václava II. Lze konstatovat, ţe horní zákoník tvoří svébytný projev vývoje přemyslovského regálního práva. Báňskoprávní systém, který se rodil na území českého státu v průběhu 13. století, má patrně dřívější kořeny zrodu, byl ovlivňován německým, později římským právem. Konstituovaný systém regálního práva se udrţel bez větších změn aţ do 16. století. 30

31 Velikost území, kde byla platnost horního zákoníku ve 14. aţ 16. století, byla vymezena hranicemi tehdejšího českého státu. Základní normu pro všechny hornické revíry nebo lokality našich zemí představoval horní zákoník. Po právní stránce patřil mezi nejdokonalejší normy českého i evropského středověkého horního práva. I kdyţ v době svého vydání se vyznačoval řadou různých nedostatků. Některé byly pouze formálního rázu, jako např. řazení kapitol a článků, ustanovení do textu, či nepřesná volba pojmů. Nejzávaţnější nedostatky vznikly ve sféře výkupu, úpravy a hutnění stříbrných rud a v 15. století si také vynutily přiměřenou legislativní odezvu. 4.2 Vývoj mincovního práva v Čechách Vladislav II. svým nařízením z roku 1486 pozměnil dosavadní soustavu výkupu stříbrných rud v Kutné Hoře. Dále zavedl řadu opatření i v oblasti řízení a financování báňského a hutnického provozu. K tomuto nařízení přibylo v roce 1494 dalších 14 artikul, které se týkaly nejen výkupu stříbra, ale i jiných záleţitostí. Vznik nových hornických regionů v 16. století, zejména v Krušnohoří, způsoboval významnější zásahy do struktury báňského práva. Jejich odlišné loţiskové, společenské i jazykové poměry si vyţadovaly také jiný způsob své organizace a správy. Těmto revírům byla také vydána během 16. století řada většinou vrchnostenských horních řádů, které přejímaly buď zcela, nebo zčásti prvky sousedního saského práva. Ferdinand I. ve svém zájmu Habsburskou centralistickou politiku podporoval. Jednalo se především o jáchymovské právo. Postupně zaváděl tento řád i do dalších hornických revírů Čech, Moravy a Slezska. V 16. století proto v českých zemích vedle původního tzv. českého okruhu horního práva, ve kterém hlavní roli měl Ius regale montanorum, vznikl další tzv. německý okruh horního práva v čele s jáchymovským řádem. V průběhu 16. století zaznamenal báňskoprávní systém další podstatné změny, které byly vyvolány nejdříve smlouvou se stavy, uzavřenou v roce 1534 Ferdinandem I., a potom tzv. narovnáním, sjednaným se stavy v roce 1575 Maxmiliánem II.. Tyto dohody upravovaly vzájemné vztahy mezi královskou mocí na jedné straně a zčásti i podnikatelskými sloţkami na straně druhé. Smlouvy z roku 1534 a narovnání z roku 1575 podstatně zasáhly do báňskoprávní struktury českých zemí. Částečně omezily a částečně zrušily platnost některých ustanovení první a druhé knihy Ius regale montanorum týkajících se urburních dávek, podílů a povinností pozemkových vrchností a působnosti horních soudů. 31