Acta Iuridica Olomucensia

Transkript

1 Acta Iuridica Olomucensia Vědecký časopis právnický Journal for Legal Research 2013 Vol. 8 No. 1 Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta Palacký University in Olomouc. Czech Republic Faculty of Law

2 Dvakrát ročně (+ supplementa) vydává Univerzita Palackého v Olomouci, se sídlem v Olomouci, Křížkovského 8, IČ Ročník VIII, 2013, číslo 1. Toto číslo vyšlo v Olomouci 31. října Ev. č. period, tisku: MK E Cena 120 Kč (zahrnuje jeden výtisk čísla, poštovné a balné). Předplatné na 1 rok (2 řádná čísla + speciální čísla): 300 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné). Předplatné na 2 roky (4 řádná čísla + speciální čísla): 600 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné). Objednávky předplatného nebo jednotlivých čísel přijímá redakce. Objednávky inzerce přijímá redakce. Published twice a year by Palacký University, Olomouc, Czech Republic, Křížkov ského 8, IdN Volume VIII, 2013, Number 1. This number was issued in Olomouc in October Evidence number of periodicals: MK E Price 120 CZK. Subscription fee for 2 issues (one volume) is 300 CZK. Subscription fee for 4 issues (two volumes) is 600 CZK. Postal charges included. Subscription orders and advertisements should be sent to the address of editor s office. Adresa redakce Address of editor s office: Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, Olomouc, Česká republika. redakce.aio@upol.cz. tel.: , fax: Další informace na Further information at: Elektronicky archivováno Archived electronically at: Central and Eastern European Online Library Univerzita Palackého, 2013 ISSN (Print) ISSN (Online)

3 Redakční rada Editorial Board Šéfredaktor Editor in Chief: JUDr. Ondrej Hamuľák, Ph.D. Členové RR Members of Editorial Board: JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D. Prof. JUDr. Vladislav David, DrSc., Dr.h.c. Prof. JUDr. Josef Fiala, CSc. JUDr. PhDr. Tomáš Gábriš, PhD., MA Doc. JUDr. Daniela Gregušová, CSc. Doc. JUDr. Petr Hlavsa, CSc. Prof. JUDr. Milana Hrušáková, CSc. Prof. JUDr. Jan Hurdík, CSc. Doc. JUDr. Juraj Jankuv, PhD. Prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc. Doc. JUDr. Jiří Jirásek, CSc. Prof. Tanel Kerikmäe, LL.M., LL.Lic., Ph.D. Doc. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph.D. Prof. JUDr. Karel Marek, CSc. Prof. nadzw. dr. hab. Krzysztof Skotnicki doc. JUDr. PhDr. Miroslav Slašťan, PhD. Prof. JUDr. Vladimír Sládeček, DrSc. Ass.-Prof. Dr. iur Armin Stolz Doc. JUDr. Naděžda Šišková, Ph.D. Prof. JUDr. Ján Švidroň, CSc. Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.

4 Obsah Contents ROVNOST JAKO PRÁVNÍ KATEGORIE...7 Tereza Skarková REALIZACE PRÁV ČESKÉ MENŠINY V POLSKÉ REPUBLICE Jarosław Sułkowski DOBRÁ VÍRA VE SPOTŘEBITELSKÝCH SMLOUVÁCH DOBRÉ MRAVY, PŘIMĚŘENOST NEBO POCTIVOST?...41 Blanka Vítová AKTUÁLNE PROBLÉMY VEDY O VEREJNEJ SPRÁVE V SLOVENSKEJ REPUBLIKE...51 Ladislav Hrtánek MOŽNOSTI VYUŽITÍ VYBRANÝCH OPERATIVNĚ PÁTRACÍCH PROSTŘEDKŮ PŘI ODHALOVÁNÍ KORUPCE V ČESKÉ REPUBLICE A VE SLOVENSKÉ REPUBLICE...61 Roman Svatoš ELEKTRONIZACE JUSTICE PO ITALSKU...73 Petr Prchal KAUZA JAKO EKONOMICKÝ MOTIV VZNIKU ZÁVAZKU...93 Zdena Pinkavová Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů Požadovaná forma příspěvku...102

5 AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. Poslání a struktura časopisu Acta Iuridica Olomucensia (AIO) jsou recenzovaným odborným právnickým periodikem vydávaným Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci. Posláním časopisu je přispět k prohloubení odborného diskurzu v oblasti právní teorie a rovněž nabídnout řešení problematických otázek vzešlých z právní praxe. AIO jsou multioborovým právnickým časopisem pokrývajícím problematiku všech disciplin jurisprudence a všech právnických profesí. Cílem redakce, která ctí pluralitu názorů, je vytvořit otevřený prostor pro prezentaci výstupů vědeckých bádání autorů. Redakce přijímá v českém, slovenském a anglickém jazyce. Časopis je standardně strukturován na následující části: Odborné články: Jedná se o vědecké práce psané v českém, slovenském nebo anglickém jazyce vycházející z originální výzkumné činnosti autora nebo kolektivu autorů, které jsou vnitřně členěny (hypotéza rozbor problematiky závěry), reflektují dosavadní stav vědeckého poznání v oblasti a relevantní literaturu z oboru. Práce jsou doplněny o poznámkový aparát a obsahují obvyklé množství citací. Povinnou součástí článku je abstrakt a seznam klíčových slov v jazyce práce a v anglickém jazyce. Standardní rozsah je minimálně znaků (10 normostran). Diskuze, názory a komentáře: Jedná se o kratší originální vědecké práce prezentující individuální náhled autora nebo autorského kolektivu na vybrané otázky právní teorie a právní praxe. Jejich text je vnitřně strukturován, dostatečným způsobem reflektuje názory doktríny a je obvykle doplněn poznámkovým aparátem. Standardní rozsah je do znaků (10 normostran). Recenze a anotace: Část věnovaná recenzím odborných publikací čekých, slovenských i zahraničních autorů představující individuální náhled recententa na odbornou kvalitu, originalitu a přínos posuzované publikace. Informace: Část obsahující informace o minulých a budoucích vědeckých akcích, konferencích a projektech. Palacký University, Olomouc, ISSN

6 AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 The aim and structure of journal Acta Iuridica Olomucensia (AIO) is a scholarly peer-reviewed legal journal issued by the Faculty of Law, Palacký University in Olomouc, Czech Republic. AIO is multidisciplinal legal journal covering issues of all legal disciplines and problems of all legal professions. The aim of editors that respects the pluralism of opinions is to create open space for the presentation of the outputs of scientific research of the authors. AIO publishes contributions in Czech, Slovak and English language. The journal is commonly structured into the following sections: Research articles: This is a scholarly work written in Czech, Slovak or English language based on original research activity of author or team of authors, which is internally divided (hypothesis an analysis of issue conclusions), reflects the current state of scientific knowledge and research outcomes in the particular field and relevant literature in this field. The work is supplemented by footnotes and contains the usual number of citations. The usual extent of scientific article is at least characters (10 pages). Abstract and list of keywords in language of article and in English is required mandatorily. Discussion, opinions and commentaries: This is a shorter original scientific paper presenting the individual view of author or team of authors on selected issues of legal theory or practice. This text is also internally structured, adequately reflects the views of doctrine and is usually accompanied by footnotes. The usual extent is up to characters (10 pages). Reviews and annotations: This section contains reviews of publications of Czech, Slovak and foreign experts representing individual evaluation of professional quality, originality and impact of the reviewed publication on the discourse in the particular legal field. Information: This section contains information about past and future scientific events, conferences and projects. 6

7 AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 ROVNOST JAKO PRÁVNÍ KATEGORIE 1 Equality as a Legal Category Tereza Skarková SKARKOVÁ, Tereza. Rovnost jako právní kategorie. Acta Iuridica Olomucensia, 2013, Vol. 8, No. 1, pp Abstrakt: Článek pojednává o různém pojetí pojmu rovnosti a jeho vývoji v čase. Rozebírá historické i mezinárodní souvislosti, věnuje se i jednotlivým druhům rovnosti. Zejména se však zabývá interpretací tohoto pojmu v judikatuře Ústavního soudu České republiky a snaží se tak nastínit rámec, v jakém se jednotlivec v současnosti při dovolávání se svého ústavně zakotveného práva na rovné zacházení pohybuje. Acta Iuridica Olomucensia Klíčová slova: rovnost, rovnoprávnost, rovné zacházení, spravedlnost, Listina základních práv a svobod, Ústavní soud České republiky, test proporcionality Abstract: The article deals with different concepts of equality and their evolution in the course of time. It analyses their historical and international context, and also discusses particular types of equality. However, it mainly deals with the interpretation of equality in the case law of the Constitutional Court of the Czech Republic, and hereby attempts to outline a framework for individuals, who seek their constitutionally embedded right to equal treatment. Keywords: equality, equal treatment, justice, Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Constitutional Court of the Czech Republic, proportionality test 1. Úvodní poznámky Rovnost je jedním ze základních stavebních kamenů moderní demokratické společnosti, bez něhož si její fungování dnes vůbec nedovedeme představit. Pojetí rovnosti však prošlo dlouhým historickým vývojem a dodnes nelze zaručenou, obecně přijímanou definici rovnosti poskytnout. Rovnost a s ní spojená zásada rovného zacházení totiž není v právních řádech pojímána jednotně, a to nejen s ohledem na zvolený přístup, ale také v závislosti na vývoji společnosti. Pojetí a výklad těchto pojmů se tedy bude vždy lišit podle toho, v jakém státě se nacházíme, a také jaký orgán tento výklad provádí. Přitom je třeba si uvědomit, že rovnost není, stejně jako mnoho jiných právních institutů, a priori pojmem 1 Článek je výstupem projektu Antidiskriminační právo a doktrína margin of appreciation II (PF_2012_005) Studentské grantové soutěže UP v Olomouci. 7

8 AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 právním. Proto se také vymezení či stanovení obsahu pojmu rovnosti mění v závislosti na proměnách norem mimoprávních normativních systémů v čase. 2 Vedle kontextu historického však závisí výklad pojmu rovnosti i na kontextu místním, a v jeho rámci pak zejména na kontextu kulturním. V některých zemích tak může být argument rovnosti využit k naprosto opačným účelům než v zemích jiných. Jako příklad může sloužit evropské vnímání menšinových režimů pro jazykové a kulturní menšiny, kdy je argument rovnosti v multilingválních a multikulturních společnostech využíván jako obrana před rozšířením většinového režimu na všechny členy komunity. Jiný jazyk či jiná kultura zde tvoří odlišující prvek, který má být jako výraz principu rovnosti zachován v rámci odlišného, separátního režimu. 3 Úplně opačné pojetí se pak uplatňuje např. ve Spojených státech amerických, kde je naopak rovnost vnímána jako vždy stejné zacházení pro všechny i přes možné odlišnosti (cílem je vytvoření jednotného režimu). Rovnost je tedy hodnotou typicky výkladovou, kdy při určení jejího obsahu hraje roli mnoho v místě a čase proměnlivých sociálních, politických, historických a ekonomických faktorů Historické souvislosti Dnešní oficiální zakotvení rovnosti a svobody všech v rámci všeobecně závazných vnitrostátních i mezinárodních právních aktů, upravujících přirozená a nezcizitelná práva člověka, navazuje na velkolepou myšlenku přirozené rovnosti a svobody všech lidí, která byla vyřčena již antickými mysliteli (Platón, Aristotelés). Avšak i když již tehdy existovalo určité formální pojetí rovnosti, uplatňovalo se ve starověkém Řecku v diametrálně odlišném kontextu a souvislostech (např. to, co platilo pro občany, neplatilo pro cizince, otroky apod.). V období středověku pak byl princip rovnosti práva postupně rozšířen na širší okruh lidí a vztahů, pořád však existovala dobová diferenciace a omezenost (např. s ohledem na hierarchickou privilegizaci). 5 Jak starověké, tak středověké státy jsou tedy z dnešního hlediska spíše dokladem výrazné diskriminace mezi jednotlivými skupinami obyvatel. Nicméně s ohledem na historické souvislosti nebyla tato nerovnost vnímána negativně, nýbrž jako přirozený jev, který právo respektuje. 6 Internacionalizace a univerzalizace rovnosti všech lidí, nezávisle od jejich národní, sociální a státní sounáležitosti, se dále vyvíjela zejména v myšlení osví- 2 BOBEK, M. Rovnost jako právní problém. In: Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.) Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, s Tamtéž, s Tamtéž, s KLÍMA, K. Teorie veřejné moci (vládnutí). Praha: ASPI Publishing, 2003, s DVORSKÁ, O. Zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace a jejich uplatňování v pracovním právu. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s

9 AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. cenských filosofů a stoupenců teorie společenské smlouvy. Myšlenky o přirozených a nestranných právech a svobodách člověka měly v tomto období podstatný vliv na proces vzniku a rozvoje představ o právním státu, jak jej vnímáme dnes. 7 Hlavním učením filosofů jako byl Locke, Jefferson či Rousseau bylo zdůvodnění priority svobody a jejího zakotvení v ústavním systému (viz např. Deklarace nezávislosti USA z roku 1776 či francouzská Deklarace práv člověka a občana z roku 1789). Tito myslitelé zastávali názor, že lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými v právech, přičemž cílem každého státního zřízení má být zabezpečení přirozených práv člověka. Základem svobody je přitom rovnost možností pro všechny, platí ovšem princip omezení práv na základě zákona (jedná se tedy o tzv. určitou míru svobody). 8 Přes přijetí těchto významných lidskoprávních dokumentů v praxi nadále existovala mezi určitými skupinami lidí nerovnost (v USA to bylo např. černošské obyvatelstvo a ve Francii ženy). Rovnost a rovné zacházení v dnešním slova smyslu se tak v podstatě začaly konstituovat až po druhé světové válce, a to především prostřednictvím deklarací a úmluv přijatých na půdě mezinárodních organizací. První takový dokument představovala Všeobecná deklarace lidských práv přijatá v roce 1948 Organizací spojených národů. Teprve poté došlo k plošnějšímu zakotvení lidských práv a rovnosti, včetně související zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace, a to jak v dalších mezinárodněprávních dokumentech, tak ve vnitrostátních právních řádech demokratických států Rovnost jako spravedlnost Než přistoupím k samotnému výkladu o rovnosti, ráda bych se ještě krátce zmínila o spravedlnosti, jelikož ta s ní úzce souvisí. Slovy Cicerona - spravedlnost je podstatou rovnosti. V minulosti byla spravedlnost často ztotožňována s právem. Např. Aristotelés ve své Etice Níkomachově předkládá tezi, že spravedlivý je ten, kdo dbá zákonů a šetří rovnosti. Právo tedy vnímá jako zákonnost a rovnost. 10 V současnosti je však spravedlnost pokládána spíše za určitou míru práva. To např. znamená, že právo či zákon, jež nepřiznávají stejná práva a povinnosti všem členům společnosti, jsou v rozporu s principem spravedlnosti. Aby tedy právo bylo spravedlivé, musí jím být uplatňován princip rovného zacházení. Dle Bubíka je spravedlnost z hlediska teorie práva vykládána jako rovnost, tudíž smyslem práva má být spravedlnost a vzájemné vyrovnání KLÍMA, K. Teorie veřejné moci (vládnutí). Praha: ASPI Publishing, 2003, s Tamtéž, s DVORSKÁ, O. Zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace a jejich uplatňování v pracovním právu. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova. 2. rozšířené vydání. Praha: Petr Rezek, 1996, s BUBÍK, T. Filosoficky o spravedlnosti. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2007, s. 22. Palacký University, Olomouc, ISSN

10 AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 V praxi však může docházet ke střetu objektivního (zákonného) práva a spravedlnosti jako ideje práva, tedy ke konfliktu mezi formální a obsahovou stránkou práva. Formální stránka práva je sice neodmyslitelným základem spravedlnosti, avšak cit pro spravedlnost a právní jistota si mohou vzájemně odporovat. 12 Fuller na tento rozpor nahlíží tak, že spravedlnost má doplňovat právo tam, kde není účinné. 13 Je tedy nutné odlišit tzv. spravedlnost etickou a spravedlnost podle práva. Přibáň v tomto směru poukazuje na to, že právo nemůže být ukotveno v samotné legalitě, ale musí předpokládat, a také předpokládá, právě určité obecnější (etické) pojetí spravedlnosti. S tímto vnímáním je také spojena idea univerzálních lidských práv. 14 S pojetím spravedlnosti souvisí také její dělení na spravedlnost komutativní (směnnou) a distributivní (rozdělovací). Předpokladem spravedlnosti komutativní je přitom rovnost před zákonem a před smlouvou, nezáleží tedy na tom, zda je účastník směny v nějakém ohledu privilegovanou osobou či nikoliv. Dle Aristotela vzniká společenství lidí z osob různých a ne rovných, tito se však musí vyrovnat. Je proto důležité nalézt měřítko, jímž se všechno měří, a které je obecně platné. Jestliže jsou však lidé od přirozenosti různí, vyvstává u komutativní spravedlnosti problém ohledně hodnoty, kterou lidé různým věcem přidělují. Otázka zní, jaká by tedy měla platit kritéria pro nalezení rovnováhy ve věci směny materiálních a duchovních statků. 15 Zajištění spravedlivého rozdělení veřejných statků skrze politickou autoritu je úkolem distributivní spravedlnosti. Způsob rozdělování přitom nemusí být spravedlivý v tom smyslu, že by všichni měli dostat stejně (stačí, že jeho snahou je nalezení středové pozice mezi moc a málo). Musí být ovšem ospravedlnitelný, tedy musí probíhat dle předem stanovených pravidel a ne na základě libovůle. Distributivním klíčem je tak proporcionální princip, tzn. podíl na společném dobru, nikoliv vyrovnání výkonem. 16 V tomto směru však úsilí o rovnost ve skutečnosti vytváří další nerovnosti, pouze jiného druhu. 17 Pokud však zvýhodňuje především nejméně zvýhodněné členy společnosti, je dle Rawlse sociální a ekonomická nerovnost ve společnosti ospravedlnitelná. 18 V sociálně spravedlivé společnosti a státu se tedy uplatňuje právní zásada formulovaná starověkým římským právníkem Ulpianem, že spravedlnost je pevná a trvalá snaha poskytnout každému, co jeho právem jest. S reálně rovnými, resp. srovnatelnými by se tedy mělo zacházet rovně a s nerovnými pak ade- 12 Tamtéž, s FULLER, L. L. Morálka práva. Praha: Oikoymenh, s BUBÍK, T. Filosoficky o spravedlnosti. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2007, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s RAWLS, J. Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995, s

11 AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. kvátně nerovně tak, aby ve výsledku nebyla porušena relativní rovnost všech. 19 V tomto smyslu je tedy cílem sociální spravedlnosti sociální vyrovnání a vyšší úroveň materiální rovnosti. Legální spravedlnost pak jde naopak cestou rovnosti formální a jejím cílem je garance svobody. 20 Spravedlnost spojená se stejnou svobodou pro všechny se pak odráží i v díle Rawlse, jehož ideál spravedlnosti jako slušnosti (férovosti) propojuje hodnoty spravedlnosti, rovnosti a svobody. 4. Rovnost a rovnoprávnost Z výše uvedeného vyplývá, že rovnost je společenským fenoménem, o kterém se vedou debaty již několik staletí. Problematika rovnosti lidí a její promítnutí v právu i praktickém životě je přítomná v lidských společnostech již od dob antiky a přes snahy o naplnění ideálů rovnosti se s určitými problémy potýkáme dodnes (stačí srovnat situaci homosexuálů či handicapovaných lidí). 21 Při výkladu o rovnosti však není možné opomenout fakt, že ve skutečnosti mezi lidmi reálná nerovnost existuje - nejsou si rovni, pokud jde o jejich fyzické, duševní či morální způsobilosti. Odlišují se od sebe množstvím znaků, z nichž některé jsou dané přírodou, jiné určují historické okolnosti, další jsou výsledkem vlastního svobodného rozhodnutí každého jednotlivce. Ovšem ke společnému standardu moderních právních států patří přes uznání faktických rozdílů mezi lidmi právě příkaz rovného zacházení s nimi, což je důsledek přiznané skutečnosti, že lidé jsou si rovni jako lidské bytosti. 22 Co se týče samotného pojmu rovnost, dá se obecně říci, že rovnost je stav, v němž mají všichni lidé v podstatě stejná práva a privilegia a požívají stejné ochrany a v němž jsou v podstatě zavázáni ke stejným povinnostem, 23 a to i navzdory jejich výše zmíněné faktické odlišnosti. Na druhou stranu však nelze rovnost pojímat jako totožnost či stejnost, což vyplývá právě z individuality každého člověka, ale spíše jako stejné či srovnatelné příležitosti pro každého. Hendrych pojednává o rovnosti jako o jednom z hlavních ideálů spravedlnosti a spolu se svobodou a solidaritou je považuje za stěžejní požadavek demokratického právního státu. 24 Pojetí rovnosti jako spravedlnosti, které bylo rozebráno výše, je uplatnitelné zejména v kontextu s rovným zacházením. Spravedlnost lze v tomto 19 DVORSKÁ, O. Zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace a jejich uplatňování v pracovním právu. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s VEČEŘA, M. Princip právní rovnosti, svoboda a spravedlnost. In: Lengyelová, D. (ed.). (Ne)rovnosť a rovnoprávnosť. Bratislava: Slovak Academic Press, 2005, s DVORSKÁ, O. Zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace a jejich uplatňování v pracovním právu. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s KLÍMA, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2. díl. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s Srov. BLACK, H. C. Blackův právnický slovník. 6. vydání. St. Paul: West Publishing Co., 1990, s HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník. 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s Palacký University, Olomouc, ISSN

12 AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 smyslu definovat jako rovnost, resp. rovnováhu ve společenských vztazích, a tak jsou za spravedlivé považovány případy, kdy je se srovnatelnými jedinci zacházeno stejně, resp. srovnatelně či obdobně. 25 Pojetí se liší dle konkrétního typu rovnosti, o nichž bude podrobněji pojednáno v osmé části tohoto článku. Dle Večeřy představuje rovnost základní princip uspořádání společnosti a společenských vztahů. V moderním právu, jež je garantem práva jedince na svobodu, je přitom rovnost chápána jako rovnost právní (tzv. rovnoprávnost). A jako taková představuje jeden ze základních axiomatických principů práva, přičemž je považována za základ spravedlnosti poskytované právem. 26 Rovnoprávnost spočívá ve snaze práva vytvořit rovný (stejný) přístup práva k právním subjektům, a tohoto cíle je dosahováno legislativním zakotvením a faktickou realizací formální rovnosti a obsahových požadavků rovnosti. Princip právní rovnosti (legal equality) tak v sobě zahrnuje dvě rozdílné složky. Jednu představuje tzv. rovnost před zákonem (equality before the law) a druhou tzv. rovnost v právech (equality in law) Rovnost před zákonem vyjadřuje rovnost (stejnost) při aplikaci práva, tzn. že platné právní normy budou aplikovány stejným způsobem. Za stejných relevantních podmínek tedy nastanou ve všech posuzovaných případech stejné právní následky. Základem rovnosti před zákonem je tudíž poskytnutí stejné ochrany právům všech právních subjektů, tj. zabránění svévole ve vztahu k některému právnímu subjektu. Jde tedy v podstatě o správnou aplikaci obecného pravidla, že se stejnými (rovnými) osobami musí být za stejných relevantních podmínek zacházeno v daném právním ohledu stejně (rovně), tudíž jde o naplnění požadavku formální spravedlnosti. 29 Rovnost v právech naopak spočívá v tom, že ustanovení právní normy prosazují princip rovnosti obsahově. Právní normy tedy nesmějí obsahovat žádná diskriminující nebo privilegující ustanovení, nýbrž musí stanovit určitá konkrétní práva a povinnosti stejná a stejně pro všechny příslušné právní subjekty. To se vztahuje např. i na stanovení osobního rozsahu právní normy, jenž nesmí mezi jednotlivými právními subjekty zakládat neodůvodněné rozdíly. Zásada obsahové rovnosti tudíž nepředpokládá, že by každému muselo být přiznáno kterékoliv právo nebo zmírněna kterákoliv povinnost jako některému jinému právnímu subjektu. Právní rozlišování v přístupu k určitým právům a v ukládaných povinnostech však nesmí být mezi právními subjekty určováno libovolně DVORSKÁ, O. Zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace a jejich uplatňování v pracovním právu. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s VEČEŘA, M. Princip právní rovnosti, svoboda a spravedlnost. In: Lengyelová, D. (ed.). (Ne)rovnosť a rovnoprávnosť. Bratislava: Slovak Academic Press, 2005, s Toto dělení zavedl John Stuart Mill (viz MILL, J. S. Utilitarianism. In: Warnock, M. (ed.). On Liberty. London: Collins, 1962, s. 301). 28 VEČEŘA, M. Princip právní rovnosti, svoboda a spravedlnost. In: Lengyelová, D. (ed.). (Ne)rovnosť a rovnoprávnosť. Bratislava: Slovak Academic Press, 2005, s Tamtéž, s Tamtéž, s

13 AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. Rovnost v právech a rovnost před zákonem v podobě rovného zacházení jsou tak odrazem, resp. realizací obecného principu rovnosti ve společenských vztazích tím, že je všem jednotlivcům poskytnut určitý soubor práv směřujících k zajištění relativní rovnosti i u fakticky odlišných jedinců. Rovnost jako taková tedy představuje jakýsi stav, zatímco rovnoprávnost je charakterizována určitým procesem. Zachování či dosažení rovnosti ve společnosti je totiž nutně podmíněno určitou akcí všech jejích členů. Tu lze ze strany objektu takového jednání pokládat za subjektivní právo každého jedince na rovné či srovnatelné zacházení. To znamená, že každý člověk by měl ve srovnání s ostatními požívat rovnoprávného postavení. Tomuto právu jedince pak odpovídá povinnost všech ostatních zacházet a jednat s ním srovnatelně jako s dalšími jedinci, tedy povinnost realizace rovného zacházení tak, aby byla odstraněna neodůvodněná nerovnost mezi jednotlivci Právní zakotvení rovnosti Rovnost, resp. s ní spojená zásada zákazu diskriminace, je dnes standardním právem, které lze nalézt především v nejrůznějších katalozích lidských práv. V moderních demokratických státech bez výjimky platí, že základní lidská práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu, a tato zásada je zakotvena v lidskoprávních dokumentech jak na úrovni mezinárodní, tak vnitrostátní. S ohledem na Českou republiku jsou na mezinárodním poli zásadní především dokumenty, jež vznikly v souvislosti s činností Organizace spojených národů (v rámci obecné působnosti je to např. Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech 32 ). Dále je Česká republika vázána ustanoveními nejstaršího právně závazného dokumentu týkajícího se základních lidských práv vůbec, a to Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod 33, jež vznikla v rámci činnosti Rady Evropy. Zásada rovnosti je také zakotvena v dokumentech Evropské unie. Komplexní dílo z pohledu lidských práv na úrovni EU představuje Listina základních práv Evropské unie 34, která je s účinností od 1. prosince 2009 pro členské státy právně závazná DVORSKÁ, O. Zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace a jejich uplatňování v pracovním právu. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s V souvislosti s rovností pak konkrétně čl. 7 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 10 odst. 3 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 33 Zákaz diskriminace je zakotven v čl. 14 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. 34 O rovnosti obecně pojednává kapitola III, o ochraně před diskriminací pak konkrétně čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie. 35 Výjimku z uplatňování Listiny základních práv EU si však v rámci Protokolu č. 30 k Lisabonské smlouvě vyjednala Velká Británie a Polsko. Palacký University, Olomouc, ISSN

14 AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 V rámci vnitrostátního práva pak bývá zásada rovnosti obsažena v právních předpisech tvořících ústavní pořádek daného státu. V některých případech se jedná o jediný dokument v podobě ústavy (takový příklad představuje např. francouzská ústava), jindy jde jako v případě České republiky o dva relativně samostatné, avšak související předpisy (Ústava ČR a k ní patřící Listina základních práv a svobod). Všem katalogům lidských práv, vyjádřených v jakékoli právní podobě, je přitom společné zakotvení obecné zásady rovnosti všech jejich adresátů před zákonem, která je spojena s požadavkem rovného zacházení a zákazu diskriminace. Tyto zásady jsou pak dále konkretizovány v mezinárodních i vnitrostátních právních předpisech upravujících určitou oblast (jako např. zaměstnání, odměňování, procesní práva apod. 36 ) či zaměřujících se na určité diskriminační kritérium (rasu, pohlaví atd. 37 ). 38 Zásada rovnosti před zákonem je obecně vnímána jako základní princip, který vyžaduje odstranění konkrétních právních překážek. Postupem času se však ukázalo, že rovnost před zákonem sama o sobě nestačí. Stále totiž existovaly skupiny, pro něž zůstávala právní rovnost nedosažitelná, a bylo tedy zapotřebí pokročilejšího pojetí rovnosti. Namísto prostého odstraňování právních překážek bylo třeba zakázat předsudečné jednání a diskriminaci působenou veřejnými i soukromými aktéry. 39 Vývoj rovnosti a zákazu diskriminace je proto možné z tohoto hlediska rozdělit do tří fází. První fáze se týkala odstranění formálních právních překážek rovnosti (např. otroctví, vyloučení žen z volebního práva atd.). Přestože zákonné nerovnosti byly postupně odstraněny, nadále byly některé skupiny v každodenním životě neodůvodněně znevýhodňovány (např. při přijímání do zaměstnání či přístupu ke vzdělání). Ve druhé fázi tedy bylo nutno přikročit k přijímání antidiskriminační legislativy, a to jak na úrovni mezinárodní, tak vnitrostátní. Postupně se však i přijetí antidiskriminačních opatření ukázalo pro odstranění znevýhodnění určitých skupin jako nedostatečné. Následovala tedy třetí fáze, která spočívá v přijímání pozitivních opatření, kdy jsou v rámci pozitivní diskriminace či afirmativní akce zaváděny např. různé vzdělávací kurzy, kvóty apod. 40 Pro účely této práce si však vystačíme s pojetím a rozborem první fáze vývoje rovnosti. 36 Zde je patrná zejména činnost ES/EU, a to díky její sekundární legislativě (viz množství směrnic). 37 Kromě směrnic ES/EU také např. v rámci OSN vydaná Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace či Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen. 38 DVORSKÁ, O. Zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace a jejich uplatňování v pracovním právu. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s FREDMAN, S. Antidiskriminační právo. Praha: Multikulturní centrum Praha, 2007, s Etika a boj s diskriminací. Praha: Multikulturní centrum Praha, s. 2. Dostupné z:

15 5. 1 Rovnost na ústavní úrovni Obecně AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. Jak už bylo uvedeno výše, princip rovnosti bývá ústavně vyjádřen zakotvením rovnosti všech lidí před zákonem. Na princip rovnosti pak navazuje jeho interpretace, podle které se má se stejnými zacházet stejně a s nestejnými nestejně. Aplikace ústavního principu rovnosti v zákonodárství i v aplikaci práva je proto spojena s hledisky odlišitelnosti jednotlivých skupin právních subjektů nebo samotných jednotlivců a s akceptovatelností těchto hledisek z pohledu ústavy a z pohledu principů demokratické společnosti. 41 Weinberger rozlišuje s ohledem na obsahový rámec možných hranic rozlišování ze strany zákonodárce tři druhy obsahových postulátů rovnosti - zákazy diskriminace, rovnost podle měřítek spravedlnosti a požadavky egality nebo postuláty sociálního vyrovnání. Ústavněprávně jsou přitom první dva spojeny s principem proporcionality, třetí se odvíjí od přijaté kulturní a politické koncepce spravedlnosti. 42 Všechny mezinárodní smlouvy, s působností obecnou i speciální, stejně jako vnitrostátní katalogy lidských práv, se hlásí k principu rovnosti, od kterého odvozují zásadu nediskriminace. 43 Nediskriminace tak představuje základní a všeobecný princip týkající se ochrany lidských práv. Problematika diskriminace, resp. ochrany před diskriminací je pak úzce propojena s pojetím a chápáním rovnosti v tom smyslu, že zákaz diskriminace představuje prostředek dosažení rovnosti. V určitém kontextu tedy může být diskriminace vnímána jako protiklad rovnosti. 44 Rovnost lze taktéž vyjádřit jako pravidlo nediskriminace. Také Ústavní soud ČR pojímá rovnost jako právně filozofický postulát garantovaný zákazem diskriminace (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/02 45 ) Listina základních práv a svobod Jak již bylo uvedeno výše, rovnost je dnes de iure zachycena v podobě rovnostní klauzule ve všech mezinárodních i vnitrostátních lidskoprávních dokumentech, přičemž v mnoha právních řádech je navíc posílena zákonnými opatřeními. 46 Stejně tomu je také v případě České republiky, kde je rovnost obecně zakotvena v Listině základních práv a svobod 47, jež je dle čl. 3 Ústavy ČR součástí 41 HOLLÄNDER, P. Základy všeobecné státovědy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s Tamtéž, s KLÍMA, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2. díl. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s ČIŽINSKÝ, P., ŠTĚPÁNKOVÁ, M. Antidiskriminace - pravdy a mýty o rovnosti. Praha: Poradna pro občanství, občanská a lidská práva, 2007, s Nález ze dne 21. ledna 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02 (č. 40/2003 Sb.; Sb. n. u., sv. 29, č. 11, s. 79). 46 FREDMAN, S. Antidiskriminační právo. Praha: Multikulturní centrum Praha, 2007, s Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Palacký University, Olomouc, ISSN

16 AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 ústavního pořádku České republiky. Čl. 1 Listiny deklaruje, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Rovnost v tomto pojetí představuje jedno z nejdůležitějších základních lidských práv, které náleží všem lidem bez rozdílu již od narození. A jako takové je nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Slovy Ústavního soudu ČR patří rovnost k fundamentálním principům ve všech moderních demokratických systémech a zároveň k základním právům, jež svou povahou jsou sociálními hodnotami konstruujícími hodnotový řád společnosti (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/95 48 ). Takto vyjádřená rovnost znamená jak možnost stejného přístupu k právům, tak znemožnění vyloučit člověka z dostupnosti určitých práv či svobod. A jako taková se rovnost v právech, jak je formulovaná v čl. 1 Listiny, promítá do celé řady jejích ustanovení a je tedy v podstatě obsahem celé Listiny (viz nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 31/94 49 ). Na jedné straně tedy představuje rovnost člověka v právech všeobecný interpretační princip, na straně druhé je dispozicí ke konkretizaci právními předpisy. V kontextu s čl. 3 Listiny, který v odstavci 1 konstatuje, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení, má současně charakter antidiskriminační. 50 Ústavní soud ve většině svých rozhodnutí zastává názor, že z podstaty zásady rovnosti nevyplývá nutnost přiznání každému jakéhokoliv práva. Naopak je nutné zabývat se v případě tvrzeného nerovného zacházení otázkou, zda se jedná o diskriminaci, tj. o znevýhodňující zacházení v rozporu s ústavně zaručenými právy, nebo o rozdílné zacházení, jež je ospravedlnitelné a tudíž ústavně konformní. 51 Z toho plyne, že pokud např. zákonná úprava zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má totiž vždy určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví či nikoliv. 52 K pojetí této tzv. relativní rovnosti se pak váže kritérium objektivního a rozumného ospravedlnění zákonodárcem přijaté právní úpravy a na ni navazující test proporcionality, jež se postupem času staly pravidelnou součástí argumentace Ústavního soudu (blíže viz část sedmá tohoto článku) Nález ze dne 7. června 1995, sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (č. 168/1995 Sb.; Sb. n. u., sv. 3, č. 29, s. 209). 49 Nález ze dne 24. května 1995, sp. zn. Pl. ÚS 31/94 (č. 164/1995 Sb.; Sb. n. u., sv. 3, č. 25, s. 175). 50 KLÍMA, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2. díl. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s ŠČOTKOVÁ, A. Rovnost a zákaz diskriminace v judikatuře Ústavního soudu ČR. In: Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.) Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, s Nález ze dne 21. ledna 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02 (č. 40/2003 Sb.; Sb. n. u., sv. 29, č. 11, s. 89) 53 ŠČOTKOVÁ, A. Rovnost a zákaz diskriminace v judikatuře Ústavního soudu ČR. In: Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.) Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, s

17 AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. Dle Ústavního soudu je totiž nutné odmítnout tzv. egalitářský univerzalizmus, který by jistě vyvolal hluboce nefunkční sociální účinky. 54 Rovnost svobodného jedince v důstojnosti a právech je sice základním stavebním kamenem našeho ústavního řádu, Ústavní soud však vnímá rovnost spíše v pojetí ideálu spravedlnosti jako tzv. rovnost na pochodu. V sociálním procesu tak rovnost plní spíše jen funkci ideálně typických kategorií vyjadřujících cílové představy, jež se nemohou zcela krýt se sociální realitou a lze je dosahovat jen aproximativním způsobem. 55 Rovnost je přitom v pojetí Ústavního soudu spojena také se zákazem libovůle. V případě rovnosti totiž jde o praktické poznání a uznání hodnoty každého člověka jako takového, bez ohledu na jeho schopnosti, znalosti a užitečnost či prospěšnost pro celek, a tedy o projev dávné pravdy ( ) že s člověkem nikdy nesmí být svévolně zacházeno pouze jako s prostředkem sloužícím zájmům jiných Rovnost akcesorická a neakcesorická Princip rovnosti ve formě obecného zákazu diskriminace působí v ústavních systémech většinou jako princip akcesorický, tzn., že zakazuje státu diskriminovat osoby při výkonu jejich základních práv a svobod. 57 Klasickým příkladem může být čl. 14 Evropské úmluvy, který chrání jednotlivce nacházející se v analogických situacích proti diskriminaci při užívání jiných práv uvedených v Úmluvě. Zákaz diskriminace tak nemá samostatnou právní povahu, ale doplňuje jiná základní práva garantovaná Úmluvou. Evropský soud pro lidská práva v tomto směru např. judikoval, že je-li porušeno některé samostatně existující právo chráněné Úmluvou, není nutné se navíc zabývat námitkou diskriminace, ledaže tato námitka představuje podstatnou část argumentace stěžovatele. V tomto případě by pak Soud zkoumal námitku diskriminace meritorně. 58 Limitaci antidiskriminačních pravidel principy akcesority však dle Kühna nelze přecenit, jelikož s ohledem na šíři záběru současných základních práv je téměř každá diskriminace, Soudem shledaná za nepřípustnou, přiřaditelná k nějakému základnímu právu nebo svobode. 59 Přesto existují také ustanovení založená na neakcesorickém pojetí rovnosti, v souvislosti s Evropskou úmluvou je to např. čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě. V tomto případě již není rozhodující, v jaké oblasti k diskriminaci dochází, navíc není podstatný ani její vztah k určitému rozsahu práv a povinností. Rovnost je totiž pojímána jako právo každého na rovné postavení ve srovnání s ostatními, 54 Nález ze dne 6. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04 (č. 405/2006 Sb.; Sb. n. u., sv. 41, č. 112, s. 379) 55 Tamtéž 56 Tamtéž 57 KÜHN, Z. Diskriminace v teoretickém a srovnávacím kontextu. In: Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.) Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, s Tamtéž, s Tamtéž, s. 42. Palacký University, Olomouc, ISSN

18 AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 kterému odpovídá adekvátní zacházení založené na zákazu neoprávněné diskriminace, a to ve všech oblastech a v komparaci se všemi právy. Ve vztahu k zmíněnému Protokolu to např. znamená, že na rozdíl od čl. 14 Evropské úmluvy se zákaz diskriminace nevztahuje pouze na práva deklarovaná Úmluvou. Podstatou neakcesorické rovnosti je totiž obecně zákaz neoprávněného odlišného zacházení s konkrétním subjektem na základě určitého diskriminačního kritéria, a to jak bez ohledu na oblast, v níž k takové diskriminaci dochází, tak na výhodu nebo nevýhodu, jež byla vůči diskriminované osobě uplatněna (tzn. přiznání či odepření určitého práva). 60 V důvodové zprávě k Listině základních práv a svobod 61 se uvádí, že zásada rovnosti se v čl. 3 formuluje v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, z čehož vyplývá zákaz diferenciace práv při provádění ústavního zákona podle měřítek v tomto ustanovení uvedených. 62 Z toho tedy vyplývá, že ústavní zakotvení principu rovnosti a s ním souvisejícího zákazu diskriminace je na první pohled pojato spíše akcesoricky, nicméně Dvorská při detailnějším rozboru považuje tento názor za poněkud sporný. V souvislosti s Listinou uvádí hned několik rozdílů oproti jednoznačnému akcesorickému pojetí rovnosti v Evropské úmluvě. Zejména si je třeba uvědomit, že Úmluva ve svém čl. 14 výslovně uvádí, že se zákaz diskriminace vztahuje pouze na užívání práv a svobod přiznaných touto úmluvou. Listina v čl. 3 naopak zaručuje rovné zacházení ve vztahu k základním právům a svobodám obecně, nikoliv pouze vůči právům v ní deklarovaným. 63 Rozsah zaručených práv představuje další podstatný rozdíl. Zatímco Evropská úmluva v podstatě poskytuje ochranu jen právům občanským a částečně politickým, katalog práv zaručených Listinou je mnohem širší, neboť kromě těchto práv zahrnuje také práva sociální, hospodářská a kulturní, včetně práv národnostních a etnických menšin. Je tedy zřejmé, že takový rozsah práv je mnohem komplexnější a univerzálnější, jelikož v podstatě zastřešuje výkon jakéhokoli práva. Dalo by se tudíž mluvit spíše o neakcesorickém pojetí rovnosti. Dvorská tuto skutečnost podepírá také třetím argumentem, a sice kombinací čl. 1 Listiny, dle něhož jsou lidé svobodní a rovní v právech, tj. ve všech právech obecně, a čl. 5 Listiny, dle něhož je každý způsobilý mít práva, tj. opět jakákoli práva DVORSKÁ, O. Zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace a jejich uplatňování v pracovním právu. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s Resp. k ústavnímu zákonu č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky. 62 Viz Důvodová zpráva (Všeobecná část). In: PAVLÍČEK, V. a kol. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. Díl 2, Práva a svobody. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Praha: Linde, 2002, s DVORSKÁ, O. Zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace a jejich uplatňování v pracovním právu. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s Tamtéž 18

19 AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. Co se týče rovnosti zakotvené v Listině základních práv a svobod, také Ústavní soud ČR judikuje poněkud nekonzistentně. V jeho nálezech byl v průběhu doby diskutabilní jak čl. 1, tak čl. 3 Listiny, přestože proklamace rovnosti všech lidí v důstojnosti a v právech i zaručení základních práv a svobod všem bez rozdílu, tj. bez jakékoli diskriminace, by dle výše uvedeného mohla evokovat spíše rovnost neakcesorickou. 65 Spíše se však zdá, že se Ústavní soud přiklání k pojetí rovnosti coby právu akcesorickému. Toto pojetí přitom zdůvodňuje odlišností rovnosti od svobody jako takové, neboť zatímco svoboda je obsahově dána přímo podstatou jednotlivce, vyžaduje rovnost zpravidla mezičlánky, relaci k jiné sociální hodnotě. 66 Východisko Ústavního soudu tak spočívá ve zpochybnění podstaty rovnosti, k němuž dochází právě tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva. Má-li se totiž nerovnost v sociálních vztazích dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. 67 Ústavní soud nicméně v některých případech své pojetí rovnosti jakožto práva akcesorického do jisté míry zpochybňuje. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 68 poprvé vymezuje neakcesorické pojetí rovnosti, a to tak, že obsahem principu neakcesorické rovnosti je vyloučení libovůle ze strany zákonodárce v rozlišování subjektů a práv. Dle Ščotkové však Ústavní soud toto pojetí v konkrétním případě zvolil pravděpodobně zejména z důvodu problémů s nalezením ústavně chráněného akcesorického práva. V nálezu totiž identifikoval libovůli v rozlišování pro oblast odměňování a náhrady nákladů spojených s výkonem veřejných funkcí, jednalo se však o případ správců konkursní podstaty, jejichž funkce je těžko podřaditelná pod čl. 26 Listiny. 69 Obecně však lze shrnout, že Ústavní soud pokládá za neakcesorickou zejména rovnost dle čl. 1 Listiny (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 12/02 70 či sp. zn. Pl. ÚS 7/03 71 ), naopak rovnost vyjádřenou zákazem diskriminace dle čl. 3 považuje spíše za rovnost akcesorickou (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/92 72 či sp. zn. Pl. ÚS 42/03 73 ). Jakkoli se tedy Ústavní soud snažil 65 Tamtéž, s Nález ze dne 6. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04 (č. 405/2006 Sb.; Sb. n. u., sv. 41, č. 112, s. 379) 67 Tamtéž 68 Nález ze dne 25. června 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (č. 403/2002 Sb.; Sb. n. u., sv. 26, č. 80, s. 317) 69 ŠČOTKOVÁ, A. Rovnost a zákaz diskriminace v judikatuře Ústavního soudu ČR. In: Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.) Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, s Nález ze dne 19. února 2003, sp. zn. Pl. ÚS 12/02 (č. 83/2003 Sb.; Sb. n. u., sv. 29, č. 20, s. 167) 71 Nález ze dne 18. července 2004, sp. zn. Pl. ÚS 7/03 (č. 512/2004 Sb.; Sb. n. u., sv. 34, č. 100, s. 165) 72 Nález ze dne 8. října 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (Sb. n. u. ÚS ČSFR, roč. 1992, č. 11, s. 40) 73 Nález ze dne 28. března 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03 (č. 280/2006 Sb.; Sb. n. u., sv. 40, č. 72, s. 703) Palacký University, Olomouc, ISSN

20 k otázce (ne)akcesority vyslovit, je zřejmé, že chápe rovnost v různých případech odlišně. 7. Rovnost jako relativní kategorie AIO, 2013, Vol. 8, No. 1 V dnešní době vycházejí všechny teorie rovnosti z pojímání rovnosti jako kategorie relativní, což znamená, že berou v potaz nemožnost dosáhnout absolutní rovnosti všech lidí a snaží se tomuto ideálu pouze přiblížit. Základním problémem spojeným s tímto pojetím je otázka, zda a proč by pro dosažení větší rovnosti mělo být s určitými osobami zacházeno rozdílně a zda existují nějaké vrozené či získané vlastnosti nebo pozice ve společnosti, jež by tento rozdílný vztah k jednotlivým osobám ze strany institucí či zákonů distribuujících jednotlivé statky legitimizovaly. 74 Ústavní soud ČR v této otázce zastává názor, že rovnost jako kategorie relativní nepovažuje za diskriminační jakékoliv rozlišování, nýbrž vyžaduje odstranění pouze rozdílů neodůvodněných, a to za současného vyloučení libovůle (viz např. výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 22/92). Ústavní soud přitom ve své judikatuře poukazuje na nutnost brát v úvahu měnící se obsah zásady rovnosti v právech a v této souvislosti bere za svůj přístup Evropského soudu pro lidská práva ohledně kritérií pro posouzení, zda v konkrétním případě došlo k porušení zásady rovnosti. V případě jedinců, kteří se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, je proto třeba, aby pro rozdílné zacházení byly tzv. objektivní a rozumné důvody. Tato podmínka, která tvoří jakousi podmnožinu širšího konceptu legitimního cíle, tak musí být ze strany zákonodárce bezpodmínečně splněna, jinak by jím přijatá právní úprava nebyla Ústavním soudem aprobována. 75 Další podmínku pak představuje tzv. test proporcionality, jehož obsah Ústavní soud specifikuje tak, že opatření omezující základní práva a svobody nesmějí svými negativními důsledky přesáhnout klady, které představuje veřejný zájem na těchto opatřeních (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 42/04). Podle názoru Ústavního soudu tak není v rozporu s ústavním pořádkem situace, kdy se zákonodárce rozhodne poskytnout určité skupině méně výhod než druhé, toto rozdílné zacházení však musí vždy sledovat legitimní cíl. Ospravedlnitelné by tak bylo zejména méně výhodné zacházení odůvodněné veřejným zájmem či veřejným blahem, přičemž k těmto chráněným veřejným hodnotám by patřily např. základní principy demokracie a jejich ochrana. 76 V argumentaci Ústavního soudu se však dnes více než s pojmem veřejného zájmu, resp. legitimního cíle, setkáváme s tzv. objektivním a rozumným ospravedlněním. Takto např. Ústavní soud podpořil institut přenosu důkazního břemene v otázkách rasové diskriminace, jelikož jen tento představuje v daných případech účinný 74 BUBÍK, T. Filosoficky o spravedlnosti. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2007, s ŠČOTKOVÁ, A. Rovnost a zákaz diskriminace v judikatuře Ústavního soudu ČR. In: Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.) Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, s Tamtéž, s

21 AIO, 2013, Vol. 8, No. 1. prostředek právní ochrany. V tomto nálezu (sp. zn. Pl. ÚS 37/04 77 ) také Ústavní soud předmětné ustanovení prohlásil za přiměřený prostředek k dosažení sledovaného cíle, neboť bude-li aplikován ústavně konformním způsobem, bude zachována spravedlivá rovnováha mezi požadavky veřejného zájmu společnosti a požadavky ochrany individuálních základních práv. Tady se již dostáváme do další fáze přezkumu Ústavního soudu, a to do fáze poměřování proporcionality daného zákonodárcem přijatého opatření. Komplexní výklad principu přiměřenosti podal Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 78, v němž uvádí, že i tam, kde ústavní úprava omezení základních práv či svobod nepředpokládá, může v případě jejich kolize k určité restrikci dojít. Pro takové situace je však nutné stanovit podmínky, za jejichž splnění má jedno základní právo či svoboda přednost před jiným, resp. před jinou. V rámci řešení případů vzájemného poměřování v kolizi stojících základních práv a svobod tak stanovil Ústavní soud následující kritéria. Prvním je tzv. kritérium vhodnosti, jež hledá odpověď na otázku, zdali institut omezující určité právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (tedy ochranu jiného základního práva). Druhý požadavek představuje tzv. kritérium potřebnosti, které spočívá v porovnání legislativního prostředku omezujícího základní právo s jinými opatřeními, jež by umožnily dosáhnout stejného cíle bez zásahu do základních práv či svobod. Třetí podmínkou je pak tzv. kritérium porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv. 79 Při porovnávání závažnosti v kolizi stojících základních práv po splnění podmínky vhodnosti a potřebnosti pak Ústavní soud zvažuje empirické, systémové, kontextové i hodnotové argumenty. Za argument empirický pokládá Ústavní soud faktickou závažnost jevu, jenž je spojen s ochranou určitého základního práva, systémový argument zase představuje zvažování smyslu a zařazení dotčeného základního práva či svobody v systému základních práv a svobod. Kontextovým argumentem rozumí Ústavní soud další negativní dopady omezení jednoho základního práva v důsledku upřednostnění jiného, hodnotový argument pak představuje zvažování pozitiv v kolizi stojících základních práv vzhledem k akceptované hierarchii hodnot. Součástí porovnávání závažnosti v kolizi stojících základních práv je přitom rovněž zvažování využití právních institutů minimalizujících argumenty podložený zásah do jednoho z nich. Tento závěr Ústavní soud dovodil mj. z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť základních práv a svobod musí být šetřeno nejenom při používání usta- 77 Nález ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04 (č. 419/2006 Sb.; Sb. n. u., sv. 41, č. 92, s. 173) 78 Nález ze dne 12. října 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (č. 214/1994 Sb.; Sb. n. u., sv. 2, č. 46, s. 57) 79 ŠČOTKOVÁ, A. Rovnost a zákaz diskriminace v judikatuře Ústavního soudu ČR. In: Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.) Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, s Palacký University, Olomouc, ISSN