Vliv finančních krizí na ekonomický vývoj soudobého Ruska

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie Vliv finančních krizí na ekonomický vývoj soudobého Ruska (Influence of financial crises on the economic development of contemporary Russia) Bakalářská práce Autor: Evgeny Korneychuk Makléř Vedoucí práce: Ing. Stanislav Heczko, Ph.D. Praha Červen, 2014

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze, dne Evgeny Korneychuk 2

3 Tímto bych rád poděkoval vedoucímu za odbornou pomoc, čas a cenné připomínky při zpracování této bakalářské práce. Rád bych také poděkoval své rodině, která mě podporovala po celou dobu mého studia. 3

4 Anotace Teoretická část se soustředí na popsání pojmu finanční krize a teorie vzniku krize. V analytické části se autor bude zabývat krizemi v Rusku od roku 1998 a Výsledkem bakalářské práce by měl byt komplexní pohled na problém ekonomických krizi a podrobný rozbor dvou finančních a ekonomických krizí v Rusku. Klíčová slova: Krize, finanční krize, měnová krize, hospodářský cyklus, monetární politika, fiskální politika Annotation The theoretical part is focused on describing the koncept of the financial crisis and the theory of crisis. In the analytical part, the author will address the crisis in Russia in 1998 and Result of this work should be comprehensive view of the problem of economic crisis and detailed analysis of the two financial and economic crisis in Russia. Key words: The crisis, financial crisis, monetary crisis, the economic cycle, monetary policy, fiscal policy 4

5 Obsah 1. Dosažený stupeň poznání: (Teoretická část) Model ekonomického koloběhu a ekonomické subjekty Národní hospodářství a ekonomické systémy Pojem krize... 9 Měnová krize...10 Anatomie měnové krize Příčiny vzniku ekonomických cyklů (krizí)...12 Rakouská teorie hospodářského cyklu...12 Keynesiánská teorie...14 Teorie politického hospodářského cyklu...16 Psychologické příčiny hospodářské krize Nástroje regulace národního hospodářství...17 Úloha centrální banky a monetární politika...18 Rozpočtová a fiskální politika Ukazatele pro analýzu...22 Hrubý domácí produkt...22 Inflace...24 Nezaměstnanost Zvolené metody zpracování: (Analytická část) Krize roku Historický rámec a příčiny vzniku krize...27 Průběh krize...29 Analýza ukazatelů...31 Následky krize Krize roku Historický rámec...34 Průběh krize...35 Analýza ukazatelů...40 Následky krize Současnost...43 Analýza ukazatelů Seznam použité literatury...46 Internetové zdroje:...47 Seznam použitých obrázků...48 Seznam použitých tabulek

6 Úvod Ústředním tématem této bakalářské práce je zkoumání finančních krizí. Cílem této práce je na základě analýzy sekundárních dat zjistit informace, které jsou nezbytné pro pochopení průběhu krizí a možných státních opatření, přičemž se můžeme dívat na finanční krizi jako celek s veškerými dopady na ekonomiku státu, nebo zkoumat bankovní, úvěrovou, dluhovou a měnovou krizí zvlášť. Zkoumání finančních krizí je přínosné jak z pohledu teoretického, jelikož na základě analýzy krizí lze odvodit základní principy fungování státu a vzájemné závislosti nástrojů hospodářské politiky; tak i z praktického pohledu, jelikož po prozkoumání krizí, lze odvodit vhodné opatření pro případ, kdyby se situace zopakovala. Samozřejmosti je, že každý stát má svá specifika, která je třeba brát v úvahu při řešení hospodářských krizí. Tato bakalářská práce je rozdělena na teoretickou a analytickou část. Teoretická část se soustředí na popsání pojmu finanční krize a státních opatření pro eliminaci dopadů krizí. Nejprve bude popsán základní model ekonomického koloběhu, následně bude popsán model hospodářského cyklu a rozebrán pojem krize (s definováním dílčích částí jako krize měnová, úvěrová, dluhová, bankovní). Pak budou popsány metody a nástroje regulace státu, jakožto monetární a fiskální politika. V poslední kapitole teoretické části budou rozebrané základní ekonomické ukazatele, s jejichž pomocí lze analyzovat výkonnost státu (HDP, Inflace, míra nezaměstnanosti, státní dluh). Praktická část této bakalářské práce je zaměřena na analýzu. V této části budou podrobně rozebrány a popsány krize v Rusku od roku 1998 a Nejprve bude popsána a analyzována krize z roku 1998: bude popsán historický rámec, příčiny, které ve značné míře ovlivňovaly průběh krize, pak bude popsán samotný průběh krize s analýzou základních ukazatelů a následně budou rozebrány dopady krize na vývoj ekonomiky Ruska. Posléze bude rozebraná krize od roku 2008, struktura analýzy bude podobná jako u krize od roku 1998 (historický rámec a příčiny, průběh, analýza ukazatelů a dopady na vývoj ekonomiky). Na závěr bude stručně popsána současná situace v Rusku. Výsledkem bakalářské práce by měl byt komplexní pohled na problém finančních krizí a podrobný rozbor dvou finančních krizí v Rusku. 6

7 1. Dosažený stupeň poznání: (Teoretická část) 1.1. Model ekonomického koloběhu a ekonomické subjekty V moderním světě vedle prvotních funkcí státu (zákonodárná, správní, soudní) stojí funkce ekonomická. Úlohu státu v ekonomice lze vystihnout pomocí modelu ekonomického koloběhu (J. Urban, s. 58), který zachycuje vztahy mezi jednotlivými typy ekonomických subjektů: domácnosti, firmy, vláda a zahraniční subjekty. Obrázek 1: Jednoduchý ekonomický koloběh. Zdroj: J. Urban s. 62 Do koloběhu v uzavřené ekonomice (jednoduchý ekonomický koloběh) vstupují pouze dva subjekty: firmy a domácnosti (resp. jednotlivci), tedy nejsou ovlivněné zahraničním sektorem a státem, neexistuje veřejný sektor. Domácnosti tu veškeré své příjmy, které získají za pronájem svých výrobních faktorů, utratí za nákup zboží a služeb. Firmy vyrábí zboží a služby, které na příslušných trzích prodávají, pro výrobu zboží a služeb používají výrobní faktory, které si od jednotlivců pronajímají. Jednotlivci vlastní výrobní faktory, jejichž služby pronajímají firmám za příjmy, na trhu zboží a služeb si kupují vyrobenou produkci. Národní důchod pak tvoří souhrn mezd, rent, úroků a zisků získaných pronájmem výrobních faktorů. Ke vztahům mezi firmami a domácnostmi dochází na dvou typech trhů: na trhu zboží a služeb (firmy vystupují jako prodávající, domácnosti jako kupující) a na trhu výrobních faktorů (domácnosti vystupují jako prodávající, firmy jako kupující). Rozšířený koloběh zahrnuje vládu, finanční instituce a zahraniční sektor. Tím pádem je realističtější. Zahrnutí vládního sektoru znamená, že se část příjmů domácností a firem odčerpá v podobě daní a jiných transferových plateb. Celkové výdaje v národním hospodářství současně vzrostou ve výši státních výdajů na nákupy zboží a služeb. Úspory domácností (příjmy, které nebyly vynaložené na spotřebu) plynou do sektoru finančních 7

8 institucí, které je poskytují ve formě úvěru firmám, ty je využívají na nákup nových kapitálových statků, případně zásob. Firmy pak produkují kapitálové statky, které mohou prodat jiným firmám. Zahrnutí zahraničního sektoru se promítne tak, že ekonomické toky se sníží o výdaje směřující do zahraničí (výdaje na dovoz zboží a služeb, nebo zahraniční investice) a současně se zvýší o příjmy, které ze zahraničí přicházejí (příjmy z vývozu nebo příliv zahraničního kapitálu do země). Jednotlivci a firmy (výjimkou jsou firmy vlastněné státem) pak představují soukromý sektor. Veřejný sektor zahrnuje instituce zřizované státem, které poskytují zejména veřejné statky (zboží a služby, které soukromý sektor nezajišťuje). Pomoci modelu hospodářského koloběhu lze odvodit hlavní činnosti státu v rámci ekonomické funkce (B. Hamerníková s. 12): Alokační (rozhodování o množství a struktuře veřejných statků), Redistribuční (rozhodování o přerozdělování zdrojů), Stabilizační (použití veřejných financí k ovlivňování hospodářského růstu) Národní hospodářství a ekonomické systémy Národní hospodářství je souhrnem veškerých činností hospodářského charakteru na území určitého státu, uskutečňovaných všemi hospodářskými subjekty, je to složitý systém, ve kterém probíhá velká řada různých hospodářských činností. ( [cit ]). Národní hospodářství se skládá z jednotlivých sektorů ekonomiky, které lze členit na následující: Prvovýroba (těžba surovin, zemědělství, lesní hospodářství); Sektor sekundární (výroba energií, stavebnictví, zpracovatelský průmysl); Sektor terciální (služby, které umožňují fungování ekonomiky, např. bankovnictví, pojišťovnictví), Sektor kvarterní (věda a výzkum), ale občas je věda a výzkum zahrnována do sektoru terciálního). Národní hospodářství můžeme členit i podle odvětví (odvětví zahrnuje instituce s podobnou činností) - např. zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, průmysl, stavebnictví, doprava a spoje, bankovnictví, pojišťovnictví, zdravotnictví, školství. Pro alokaci veřejných zdrojů společenský rámec hraje podstatnou roli, jelikož ovlivňuje způsob, kterým rozhodování o alokaci probíhá. Ekonomické systémy se liší dle míry účasti vlády na rozhodování o alokaci zdrojů a míry státních zásahů do tržního mechanismu (J. Urban, s. 44). 8

9 Tradiční ekonomika: rozhodování probíhá na základě zvyklostí a tradic toho, co se osvědčilo v minulosti. Nejčastěji je uplatňovaná v zemědělské oblasti. Centrálně řízená (nebo příkazová) ekonomika: O řešení základních otázek rozhoduje vláda. Vychází z předpokladu, že politici a úředníci mají lepší předpoklady k provedení ekonomického rozhodnutí. Rozhodování o rozdělování vyrobené produkce se děje centrálním stanovením cen a mezd, daňovým systémem, dávkami a dotacemi. Vlastníkem kapitálových statků je stát, což je proces monopolizace ekonomiky státem. Tento systém byl uznán jako neefektivní a byl opuštěn na přelomu 80. a 90. let, ale nějaké prvky zůstávají. Tržní ekonomika: je založená na samostatném rozhodování ekonomických subjektů. Stát v čistém tržním systému zajišťuje pouze vnitřní a vnější obranu státu. Klíčovou úlohu hrají trhy, neboli místa, kde se setkává prodávající a kupující a dochází zde ke směně statků. Rozhodnutí subjektů pak jsou ovlivněná cenami. Na rozdíl od centrálního je zde chování vedeno ekonomickým přinucením. Smíšená ekonomika: Vychází z předpokladu, že občas vládní zásahy jsou nezbytné, jelikož mohou efektivitu ekonomiky zvýšit. Vlády ve smíšené ekonomice hrají důležitou roli v ekonomickém rozhodování. Tento systém ve většině demokratických zemí převažuje Pojem krize Pojem krize se poměrně často vyskytuje v ekonomické literatuře, ale jednotlivé pojmy se liší co do obsahu a souvislostí. Výraz krize také bývá používán pro charakteristiku dílčí oblasti a úseků ekonomiky, jako např. krize světového obchodu nebo krize mezinárodního měnového systému (M. Helísek, s. 11). Finanční krize může být chápána jako potenciálně těžké rozpady finančních trhů, které mohou mít silné nepříznivé efekty na reálnou ekonomiku. Součástí finanční krize může být měnová, bankovní a dluhová krizí. Pojmem bankovní krize bývá označován run na banky. Tato situace nastává, pokud vkladatelé získají podezření, že se banka dostává do problémů, logicky budou chtít si své vklady rychle vybrat. Banka v této situaci není schopna okamžité požadavky všech vkladatelů uspokojit. Tato situace nemá nic společného se solventností banky, tj. tím, zda celková aktiva a pohledávky banky převyšují její závazky, ale pouze s její likviditou. Pak banka musí své pobočky uzavřít až do okamžiku vyřešení problému s likviditou. Podobně jako bankovní krize, úvěrová krize nastává, pokud banky zmrazí poskytování úvěrů, z obav nedostatku likvidity, nebo že se zvyšuje rizikovost jejich úvěrů. Dochází k ní po delším období relativně volného poskytování úvěrů ze strany bank, které vede ke ztrátám 9

10 úvěrových institucí a hromadění špatných úvěrů. Úvěrová krize vede k omezení dostupnosti úvěrů, zvýšení náročnosti podmínek pro získání půjčky, aniž by docházelo k oficiálnímu zvýšení úrokové sazby. Pod dluhovou krizí rozumíme neschopnost státu splácet veřejný nebo soukromý zahraniční dluh. Měnová krize Mezinárodní obchod vyžaduje, aby platby za dovážené zboží probíhaly v měně exportující země, nebo ve všeobecně přijímané měně, proto dovozci i vývozci musí domácí měnu směňovat za zahraniční. Zahraniční měny jsou prodávány a kupovány bankami a jinými finančními institucemi. Souhrnem těchto finančních institucí je mezinárodní devizový trh, který je jednou z částí trhu finančního. Měnové kurzy, které vznikají na tomto trhu, představují ceny jednotek národní měny vyjádřené v jiné měně (J. Urban, s. 473). Pojmem měnová krize se označuje útok investorů na určitou měnu ve smyslu převodu aktiv v postižené měně do aktiv v zahraničních měnách. Výsledkem je silné znehodnocení kurzu neboli devalvace (M. Helísek, s. 11). K měnovým krizím dochází nejčastěji v případech, kdy daná měna udržuje režim fixního měnového kurzu. V rámci pevných či fixních směnných kurzů centrální banky jsou ochotny nakupovat a prodávat domácí měnu za pevnou cenu, ve vztahu k ostatním měnám. Nákup a prodej zahraniční měny prováděný centrální bankou v rámci stabilizace kurzu se nazývá měnovou intervencí. Možnost centrální banky udržovat měnový kurz pomocí měnových intervencí je omezena výši devizových rezerv. Pokud hrozí vyčerpání rezerv, je nucena devalvovat měnu, neboli oficiálně snížit její fixní kurz. Opakem je revalvace. Režim pevného kurzu může mít podobu stanoveného pásma oscilace (fluktuačního pásma). V tomto případě centrální banka ponechává kurz volně se pohybovat v určitém pásmu a na měnovém trhu intervenuje jenom v případě, že kurz má tendenci opustit fluktuační pásmo. Režim flexibilních (plovoucích) kurzů představuje kurzy kolísající volně na základě pohybů nabídky a poptávky po jednotlivých měnách na devizových trzích. Rozsah kolísání je nazýván volatilitou kurzů. V režimu čistého plovoucího kurzu ponechává centrální banka kurz pohybovat se volně, neprovádí žádné intervence. Avšak, k depreciaci kurzu může dojít i v případě udržování režimu plovoucího kurzu, ale v tomto případě k intervencím centrální banky dochází v menší míře, a tím pádem měnové rezervy se vyčerpávají mnohem míň než při udržování fixního kurzu. 10

11 V případě řízeného plovoucího kurzu se centrální banka měnovými nákupy a prodeji zahraničních měn snaží kurz ovlivňovat. Tím pádem, kurz kolísá volně, ale určité intervence jsou povolené. Změny v ceně zahraniční měny jsou v systému plovoucích kurzů označovány jako depreciace (znehodnocení) a apreciace (zhodnocení). Důsledkem depreciace je vzestup cen dováženého zboží (vedoucí k růstu inflace). Vedle běžných kurzů (kurzy dvoustranné, v rámci kterých jedna měna je směnovaná vůči druhé) existuje mnohostranný (efektivní) kurz, který vyjadřuje cenu reprezentativního koše zahraničních měn. V koši má každá z měn odlišnou váhu danou jejím významem v mezinárodním obchodě dané země. Vývoj efektivního kurzu ukazuje jak se národní měna znehodnocuje/zhodnocuje vůči měnám zahraničním či obchodních partnerů. Anatomie měnové krize Anatomií krize rozumíme zkrácené vyjádření jejích příčin, průběhu a důsledků. Je samozřejmostí, že jednotlivé skutečné krize se odlišují řadou specifických okolností, avšak můžeme zjednodušeně určit znaky společné pro většinu krizí (M. Helísek, s. 15). Měnové krizi předchází určitý vývoj dané ekonomiky. Objevují se problémy, které vyvolávají obavy investorů ze znehodnocení kurzu měny a tím i poklesu výnosnosti jejich aktiv. V tomto vývoji jsou pozorovány okolnosti, vytvářející rizikové prostředí pro vznik krize. Pak následuje určitý impuls (např. politické otřesy, nepříznivé ekonomické informace), který působí jako spoušť krize, odstartuje odliv kapitálu. Tím vzniká tlak na devalvaci kurzu, proti kterému se obvykle centrální banky určitou dobu brání, a to kurzovými intervencemi a zvýšením úrokových sazeb s cílem zmírnit odliv kapitálu do zahraničí. Tlak je však bývá příliš silný, což vyplývá ze stádového chování investorů. Měnové rezervy se rychle vyčerpají (i když bývají posíleny úvěry ze zahraničí). Krize se obvykle projevuje ve vývoji měnového kurzu: buď je nejprve rozšířeno fluktuační pásmo, anebo je rovnou provedena devalvace. Daná měna často opustí režim fixního kurzu a přejde do režimu řízeného nebo plovoucího kurzu. Někdy je však měnová krize odražená intervencemi centrální banky a zvýšením úrokových sazeb. 11

12 Postižená ekonomika se snaží zabránit dalšímu znehodnocování kurzu. Ke kurzovým intervencím a k uspokojení požadavků věřitelů mohou sloužit nově získané úvěry, zejména z oficiálních zdrojů (např. Mezinárodní měnový fond, Světová banka, vlády). Dále nastupují opatření hospodářské politiky, jako je restriktivní měnová politika (v rámci které jsou zvyšované úrokové sazby, pro udržení kapitálu v zemi), pak následuje restriktivní fiskální politika (která má spolu s měnovou restrikcí utlumit agregátní poptávku a tím i inflaci a deficit běžného účtu). Měnová krize má řadu dopadů. Mezi mikroekonomické dopady patří úpadky v podnikové sféře a problémy bankovního sektoru. Mezi makroekonomické dopady patří růst nezaměstnanosti, pokles HDP a životní úrovně, negativní dopad má i na vývoj inflace a platební bilance. Vede k přerozdělovacím procesům jak na národní, tak i na mezinárodní úrovni. Měnová krize dále ovlivňuje vývoj veřejných financí a měnovou politiku centrální banky. Všechny tyto dopady mají různou intenzitu a délku trvání. Jednotlivé měnové krize mohou se lišit co do hloubky a délky. Délku měnové krize vyjádříme obdobím znehodnocování nominálního měnového kurzu postižené měny od počátku trendu výraznějšího znehodnocování do začátku trendu zhodnocování tohoto kurzu, případně jeho stabilizace (M. Helísek, s. 22). I když v průběhu celého období krize muže dojit ke krátkodobému zhodnoceni kurzu, pokud je vystřídáno opětovným znehodnocováním, nelze mluvit o konci krizí. Hloubku měnové krize změříme jako procentní znehodnocování nominálního měnového kurzu v průběhu krize. Vzhledem k možným výkyvům kurzu v průběhu krize je užitečně sledovat nejhlubší pokles kurzu během krize Příčiny vzniku ekonomických cyklů (krizí) Rakouská teorie hospodářského cyklu Rakouské teorie hospodářského cyklu vytvořili Ludwig von Mises a Friedrich Hayek. Hayek získal Nobelovu cenu za ekonomii v roce 1974 i za svou práci na této teorii. Podle této teorie - hospodářské cykly jsou důsledky nadměrného růstu bankovních úvěrů v systému bankovnictví s částečnými rezervami, k čemuž přispívá škodlivá a neefektivní politika centrální banky, která provádí úvěrovou expanzi (J. HUERTA DE SOTO, s. 30). Růst úvěrů je doprovázen poklesem tržní úrokové míry pod přirozenou úrokovou míru, která by jinak na trhu převládala. Výsledkem jsou nové úvěry poskytnuté na investice, ke kterým by za normálních okolností nedošlo a které po čase vyvolají inflaci. Díky inflaci se tyto nové 12

13 investice stanou ztrátovými. Pak následuje očistná fáze cyklu - krize, během které dochází ke krachům ztrátových společností. Kolísání odrážející se v úrovni produkce, výši zaměstnanosti, cenové hladiny, objemu investic, zisků a dalších hospodářských veličin nazýváme hospodářský cyklus (J. Urban, s. 388). Schopnost ekonomiky vzdorovat výkyvům je pak ekonomickou stabilitou. Kolísání nemusí probíhat vždy stejně, průběh cyklu ale má charakteristické rysy. Průběh hospodářského cyklu zpravidla obsahuje 4 fáze: vzestup (expanze), vrcholící (konjunktury), recese a deprese. Obrázek č. 2 Fáze ekonomického cyklu. Zdroj: J. Urban Fáze vrcholící konjunktury představují nejvyšší míru ekonomické aktivity. Podniky vyrábí s plně využitými kapacitami, je vysoká zaměstnanost, spotřebitelské výdaje a podnikové investice i produkce rychle rostou. Vysoká poptávka a plné využití zdrojů pak vedou k růstu cen. Ve fázi recese domácnosti a firmy začínají omezovat výdaje. Podniky snižují nákupy surovin, omezují příjem zaměstnanců a dokládají investice do strojů a budov. Domácnosti odkládají nákupy dlouhodobých předmětů spotřeby a nemovitostí. Klesá poptávka a výroba, pak se zkracuje pracovní doba a propouští se. Ve fázi deprese pokračuje pokles produkce zboží a služeb, klesá úroveň výroby pod potenciální kapacitu ekonomiky. Vyskytuje se vysoká nezaměstnanost, zanikají podniky. Recese je spojena mimo jiné s poklesem míry inflace (dezinflace) i poklesem cenové hladiny (deflace). Silná a dlouhodobá recese se nazývá deprese nebo krize. Pozitivní stránkou této fáze je pokles cen, což představuje výborné prostředí pro investice, například do nemovitostí. 13

14 Pak následuje fáze expanze, ve které podniky i spotřebitelé získávají důvěru v další vývoj ekonomiky a zvyšují výdaje, oživují firemní investice. Klesá míra nezaměstnanosti, což vede k vyšší úrovni spotřebitelských výdajů a další expanzi zaměstnanosti, výroby a spotřeby. Keynesiánská teorie Keynesiánská teorie vznikla jako reakce na Velkou krizi (30. léta 20. století), poukazuje na nedokonalosti trhu a zabývá se zásahy, kterými stát může nedokonalosti zmírnit. Při analýze fungování trhů zdůrazňuje poptávkové omezení ekonomiky skutečnost, že celkové výdaje subjektů (zejména investice) jsou pro plné využití ekonomických zdrojů nedostatečné. Teorie podporuje státní zásahy v podobě rozpočtové politiky, mající nedostatečné výdaje kompenzovat. Keynesiánství bylo modifikováno a vzniklo neokeynesiánství, v rámci kterého byla připojena pozornost k monetární politice. Model agregátní nabídky a agregátní poptávky ukazuje, jak se změny v souhrnné poptávce a nabídce promítají ve změnách produktu a cenové hladiny a jak se mění jejich rovnovážné úrovně. Obrázek č. 3: Agregátní nabídka a agregátní poptávka. Zdroj: J. Urban Agregátní poptávka udává vztah mezi objemem produktů, které si chtějí subjekty koupit (reálné HDP), a cenovou hladinou (měřená cenovým indexem). Cenová hladina má stejnou povahu jako cena u tržní poptávky. Agregátní (neboli souhrnná) poptávka rovná se HDP, měřenému pomoci výdajového modelu (ten bude podrobněji popsán v následující kapitole). 14

15 U agregátní poptávky může docházet ke změnám, zejména pokud hospodářské subjekty hodlají při dané cenové hladině nakoupit více nebo méně statků. Příčinou změn (bývají nazývané poptávkovými šoky) jsou změny peněžní zásoby vyvolané centrální bankou, které mění úrokovou sazbu, čímž zvyšují investice a spotřebu. Mezi další faktory patří: Růst bohatství domácností, což vede ke zvýšení spotřebních výdajů Pokles míry zdanění důchodů, neboli růst disponibilních příjmů Posílení optimismu domácností i firem Růst počtu obyvatelstva, což obvykle stimuluje spotřebu v oblasti bydlení Rozhodnutí vlády zvýšit úroveň státních nákupů a transferů (za předpokladu, že nedochází k efektu vytěsnění) Agregátní nabídka představuje celkové množství produkce, které budou chtít firmy při určité cenové hladině vyrábět. Křivka odráží vztah mezi celkovým objemem produkce (HDP) a cenovou hladinou. V dlouhém období je křivka vertikální, jelikož nabízené množství produkce nezávisí na cenové hladině, ale pouze na množství a kvalitě výrobních faktorů. Tyto faktory cenová hladina neovlivňuje. Hodnota křivky nabídky v dlouhém období odpovídá potenciální úrovni produktu. Avšak, v krátkém období je křivka rostoucí, jelikož zvýšení cenové hladiny vede k růstu nabídky, pokles cenové hladiny ke snížení. Vyrobený produkt se může v krátkém období pod vlivem cenové hladiny odchylovat od přirozené úrovně. Keynesova teorie strnulých mezd spočívá v tom, že nominální mzdy se změnám cenové hladiny přizpůsobují pomalu. Poklesne-li hladina cen, vedou nominální mzdy k vyšším reálným nákladům firem, čímž se sníží ziskovost výroby. Nová keynesovská teorie strnulých cen udává, že vedle nominálních mezd se změněné hladině pomalu přizpůsobují i některé ceny. Dlouhodobá rovnováha je daná výší rovnovážného produktu a úrovně cenové hladiny (grafické rovnováze odpovídá bod, ve kterém se protínají nabídka a poptávka). K výkyvu může dojít bud na základě posunu agregátní poptávky nebo nabídky. Pokud dojde ke snížení souhrnné poptávky (například pod vlivem pesimismu), křivka se posune doleva, v krátkém období klesne produkce a sníží se cenová hladina, což vyvolá nižší tržby, omezení zaměstnanosti a příjmů. Národní hospodářství může vstoupit do recese. Poptávkově orientovaná politika se bude projevovat ve snaze posílit poptávku, a to zvýšením vládních výdajů (expanzivní fiskální politika), a zvýšením nabídky peněz 15

16 (expanzivní monetární politika), což se projeví ve zvýšení poptávaného množství statků při jakékoli cenové hladině. Cyklický výkyv ekonomické aktivity po čase ekonomika státu překoná i bez zásahů. Posun agregátní poptávky (poptávkový šok) se z dlouhodobého hlediska projeví pouze poklesem cenové hladiny, který vyrovnal posun poptávky. Pokud dojde ke snížení souhrnné nabídky (například pod vlivem vzestupu cen energie vyvolaného zhoršením mezinárodní politické situace), firmy budou bez ohledu na výši cenové hladiny ochotny dodávat menší množství statků. Křivka krátkodobé agregátní nabídky se posune doleva, což povede k poklesu produkce a růstu cenové hladiny. Na pokles produkce spojeného s růstem nezaměstnanosti může reagovat stát pokusem kompenzovat pokles krátkodobé nabídky zvýšením poptávky, a to za pomoci expanzivní fiskální a monetární politiky. Zásah hospodářské politiky bude znamenat, že prvotní vzestup nákladů ovlivní cenovou hladinu v ekonomice trvale. Nebude-li stát na pokles agregátní nabídky reagovat, pak se vyšším nákladům přizpůsobí ceny a mzdy. Vzestup nezaměstnanosti povede k poklesu mezd zaměstnanců a nižší mzdy umožní zvýšení objemu nabízené produkce. Agregátní nabídka se po čase vrátí na svou přirozenou úroveň. Teorie politického hospodářského cyklu Teorie politického hospodářského cyklu zdůrazňuje vliv vládních monetárních a fiskálních politických opatření. V rámci této teorie rozhodující příčinou kolísání ekonomické aktivity je kolísání směru vládní politiky (střídání expanzivní politiky, která stimuluje růst zaměstnanosti a produkce, a restriktivní, která se snaží brzdit vývoj souhrnné poptávky v zájmu stabilizace cen a omezení deficitů). Pod pojmem politický hospodářský cyklus rozumíme střídání vládní expanzivní a restriktivní politiky, což je podmíněno rytmem voleb. Před volbami hlavním cílem politiků je získávání voličů, pomocí nástrojů expanzivní politiky (s cílem zlepšit hospodářské ukazatele i příjmy domácností). Po volbách hlavním cílem politiků je boj s inflací a nepopulární opatření restriktivní politiky. Dalším zásahem, který může ovlivňovat hospodářský pokles, je zavádění vysokých cel na dovoz a další omezení importu. Psychologické příčiny hospodářské krize Mezi příčiny a faktory ekonomických krizi patři také faktory a příčiny psychologické. Za podmínek ekonomické nestability psychologický stav společnosti má vliv na charakter a délku trvání krize a její následky. K psychologickým faktorům, které mohou ovlivnit krizi, patří zbožná přání, naivita, neznalost, lhostejnost, nedbalost a krátkozrakost. 16

17 Tak vlivem šířící se paniky dochází k runu na banky, nebo odlivu kapitálu ze země, což táhne za sebou další závažné následky zejména pro bankovní systém a pro ekonomiku státu jako celek. Jinak řečeno, kdyby nedocházelo k runu na banky, pak by nedocházelo k problémům likvidity a kolapsu celého bankovního systému, pak by dopady ekonomické krize byly mnohem mírnější Nástroje regulace národního hospodářství Hlavním důvodem vládních zásahů do tržního mechanismu je přesvědčení, že ekonomický systém je nedokonalý a sám o sobě nevede k plné zaměstnanosti, ani k naplnění produkčních možností ekonomiky. Tím pádem, vláda může v jisté míře přispět ke stabilizaci ekonomiky. Stabilizační opatření má zapříčinit ekonomický růst, omezit nezaměstnanost a stabilizovat ceny (příp. stabilizovat finanční vztahy vůči zahraničí). Avšak může nastat situace, kdy se státní zásahy do ekonomiky míjejí svým účinkem, kdy jsou jejich důsledky horší než situace, které se snaží řešit, nebo kdy jsou tyto zásahy zcela škodlivé. Taková situace se nazývá selhání vlády. (J. Urban, s. 111). Státní zásahy lze třídit podle různých hledisek. Obecně se používá rozdělení podle toho, zda jsou zaměřené na ekonomiku jako celek (makroekonomická politika), nebo jejích cílem je ovlivnit chování jednotlivých ekonomických subjektů (mikroekonomická politika). Makroekonomická neboli hospodářská politika je souborem cílů, nástrojů a opatření vlády na regulaci vývoje národního hospodářství. K základním cílům makroekonomické politiky patří: ekonomický růst - zvyšování výroby zboží a služeb a tím životní úrovně; vysoká, plná zaměstnanost (plná zaměstnanost rovná se zaměstnanosti při přirozené míře nezaměstnanosti, teda počítá se s frikční a strukturální nezaměstnaností); cenová stabilita nulová nebo nízká inflace; finanční stabilita země ve vztahu k zahraničí - vyrovnanost platební bilance NH; vyrovnanost státního rozpočtu; Komplikací uplatnění je konfliktní vztah jednotlivých cílů (např.: inflace a míra nezaměstnanosti). Hospodářsko-politické nástroje vlády se skládají z opatření měnové politiky a opatření fiskální politiky (daňová a výdajová politika státu). Tyto nástroje budou popsané podrobněji v následujících podkapitolách. Mikroekonomická politika - soubor nástrojů, opatření a zásahů vlády usilující o změny ekonomického jednání jednotlivců a firem. Existují přímé nástroje regulace (příkazy, zákazy a povolení) a nepřímé nástroje regulace (nástroje ovlivňující motivaci subjektů). 17

18 Mikroekonomická politika může byt provedená formou daňové politiky, státních dotací, regulací cen, stanovením míry zisku. K základním cílům patří: zvýšení efektivity trhu (omezit důsledky selhání trhu); posílení motivace ekonomických subjektů k ekonomickým činnostem (především práce, vzdělání, investiční úspory); ochrana některých subjektů ekonomiky před riziky jejich práce či profese; posílení ekonomické rovnosti; zvýšení ekonomické svobody (možnost subjektů volit mezi různými oblastmi práce, podnikání, spotřebních výdajů atd.); zvýšení mezinárodní ekonomické konkurenceschopnosti země. Neexistuje jednoznačná odpověď na to, jak stát může hospodářskou politikou přispět k ekonomickému růstu. Dlouhodobě nejefektivnější formou růstové politiky jsou opatření podporující tvorbu fyzického kapitálu, neboli investice podniků do nových technologií a zařízení. K dalším efektivním opatřením patří zvyšování vzdělanosti obyvatelstva, posílení pružnosti pracovního trhu, podpora výzkumu a vývoje, rozvoj ekonomické infrastruktury, stabilita legislativního prostředí, privatizace podniků a liberalizace trhu. Úloha centrální banky a monetární politika Měnová neboli monetární politika, za kterou je odpovědná centrální banka, reguluje množství peněz v oběhu a s ní související úroveň úrokových sazeb, tj. cenu či dostupnost úvěru. Při provádění měnové politiky je centrální banka na vládě většinou nezávislá. Centrální banka je institucí mající za úkol regulovat množství peněz v oběhu, rovněž centrální banka dohlíží nad komerčními bankami a vykonává další funkce. Centrální banka provádí monetární politiku pomocí nástrojů, ovlivňujících měnovou bázi i tvorbu peněz. Tyto nástroje jsou tři: Operace na volném trhu jsou základním a nejběžnějším nástrojem ovlivňování peněžní zásoby. Jde o prodeje či nákupy finančních aktiv, nejčastěji státních cenných papírů od bank a dalších investorů. Diskontní půjčky resp. diskontní sazby je nejviditelnější součást měnově politických nástrojů. Centrální banky na jejich základě stanovují podmínky, za kterých si mohou komerční banky od centrální banky půjčit nebo uložit krátkodobé peněžní prostředky, tímto se nabídka peněz v ekonomice reguluje. Snížení diskontní sazby může komerční banky motivovat k tomu, aby své úvěry poskytovaly za příznivějších podmínek. 18

19 Stanovení povinné míry bankovních rezerv představují nejrazantnější zásah do bankovního systému. Centrální banka má ze zákona právo stanovit komerčním bankám minimální povinnou míru, pod kterou jejich bankovní rezervy nesmějí klesnout. Změna bankovních rezerv vede pak prostřednictvím peněžního multiplikátoru ke zvýšení nebo snížení peněžní nabídky, a tím i ke změnám úrokových sazeb a dostupnosti úvěru. Ovlivnění peněžní nabídky čí úrokových měr má za cíl ovlivnit ukazatele reálného vývoje ekonomiky, především stabilitu cenové hladiny, stálý růst HDP, stabilitu měnového kurzu, případně vyrovnanost obchodní bilance. Politika centrální banky, která peněžní nabídku zvyšuje a úrokovou míru snižuje, je označovaná jako měnová politika expanzivní. Restriktivní měnová politika peněžní zásobu v ekonomice naopak snižuje a úrokové míry zvyšuje, a tím omezuje i míru inflace. V souvislosti s monetární politikou je důležité se také zmínit o bankovnictví s částečnými rezervami. Je to bankovní systém, ve kterém banky drží jako rezervy pouze část vkladu, které jsou u nich uloženy, a zbytek půjčují. Problémem tohoto systému se může stát jednorázový nápor vkladatelů na banku, označovaný jako Run. Rozpočtová a fiskální politika Rozpočtová a fiskální politika jsou úzce spjaté, a občas obtížně oddělitelné pojmy. Rozpočtovou politikou rozumíme činnosti, které se odehrávají v rámci veřejné rozpočtové soustavy (B. Hamerníková, s. 216). Je realizována státem a jejím úkolem je: Zajistit dostatek finančních zdrojů k financování veřejných výdajů, tj. úkolu státu. Rozhodovat o prioritách, tj. na co mají být prostředky veřejných rozpočtů použity. Fiskální politika je součásti hospodářské politiky a slouží k ovlivňování agregátní nabídky a agregátní poptávky s cílem vyvolat žádoucí a potlačit nežádoucí účinky na HDP, zaměstnanost a inflaci, a tím čelit nízkému tempu růstů (eventuálně poklesu) HDP, vysoké nezaměstnanosti a vysoké inflaci (B. Hamerníková, s. 221). Fiskální politikou se vláda snaží záměrně ovlivnit, resp. stabilizovat základní makroekonomické ukazatele. Fiskální politika pomáhá plnit stabilizační funkci veřejných financí. Oproti rozpočtové politice se fiskální politika liší tím, že úsilí o vyrovnanost veřejných rozpočtů nemusí být prioritou, k dosažení výše uvedených cílů je akceptováno i deficitní hospodaření veřejných rozpočtů. Z hlediska veřejných výdajů se do fiskální politiky zahrnují pouze tzv. vládní výdaje na statky a služby. Manipulovat s příjmy a výdaji je možno: 19

20 Jednorázovým rozhodnutím státního orgánu (například změny ve výši vládních výdajů, změny v daňových sazbách, v úlevách a slevách na dani). Vestavenými stabilizátory, což jsou opatření fiskální politiky zabudované do ekonomiky na delší dobu (například progresivní daně, pojistné na státní politiku nezaměstnanosti a další). Expanzivní fiskální politika má za cíl zvýšení hrubého domácího produktu a snížení míry nezaměstnanosti, a to i za podmínek vyšší inflace. Restriktivní fiskální politika má za cíl snížení míry inflace, a to i za cenu snížení hrubého domácího produktu. Krátkodobá fiskální nerovnováha se projevuje v rozpočtovém deficitu. V této souvislosti je důležité uvést pojem veřejných rozpočtů. Veřejné finance jsou příjmy státu, územních celků, měst, obcí, které jsou tvořeny soustavou veřejných rozpočtů. Rozhodující část veřejných financí tvoří příjmy a výdaje státu. V rámci rozpočtové soustavy dochází pak k přerozdělování, výdaje jednoho rozpočtu se tak mohou stát příjmy jiného. Na rozpočtové hospodaření státu a výši salda rozpočtu má vliv výše HDP a rozpočtová politika vlády. K rozlišení obou vlivů na velikost rozpočtového salda slouží odlišení: skutečného strukturálního a cyklického rozpočtového deficitu Skutečný rozpočtový deficit je rozdíl mezi skutečně získanými příjmy a provedenými výdaji státního rozpočtu. Cyklický rozpočtový deficit vzniká v důsledku snížené ekonomické aktivity a odpovídá situaci, kdy se skutečný produkt nachází pod úrovní potenciálního produktu (fáze poklesu a recese hospodářského cyklu). Strukturální deficit je schodek v podmínkách plné zaměstnanosti, nebo potenciálního produktu. To je deficit očištěný od vlivu cyklu. Je výsledkem fiskální politiky a vzniká jako důsledek dlouhodobě vyšších vládních výdajů ve srovnání s rozpočtovými příjmy. V tomto případě veřejný sektor zadlužuje se a umořování dluhu odkládá do budoucna. V případě, že je financován půjčkami ze zahraničí, žije si nad poměry celé národní hospodářství, které dlouhodobě více spotřebovává, než vytváří. Negativní důsledky strukturálního deficitu souvisí s efektem vytěsňování. Nedisponuje-li národní hospodářství dostatečným objemem nevyužitých úspor, vedou vysoké vládní výdaje k růstu úrokové sazby, což vytěsňuje soukromé investice, a tak omezuje růst HDP. Rostoucí vnější zadlužení státu vzniká pod vlivem strukturálního deficitu a má negativní dopad na vývoj kurzu měny. Rozlišení strukturálního a cyklického deficitu udává, nakolik se v růstu skutečného rozpočtového deficitu odráží deficit vyvolaný cyklickým vývojem (působením automatických stabilizátorů), anebo nakolik je spojen s rozpočtovou politikou vlády. Skutečný deficit pak se 20

21 rovná sumě strukturálního a cyklického deficitů. Existují tři způsoby financování rozpočtového deficitu (J. Urban, s. 444): Dluhové financování přichází v úvahu tehdy, nachází-li se skutečný produkt pod úrovní potenciálního a je-li vysoká míra nezaměstnanosti. Vláda pak může růst produktu a zaměstnanosti stimulovat zapůjčením si úspor od veřejnosti prodejem dluhopisů. Multiplikační účinek vládních výdajů může vést k tomu, že se dopad zvýšených vládních výdajů zvýší o další růst soukromé spotřeby, anebo i k tomu, že se zvýší daňové příjmy státu, které budou růst zadlužení částečně kompenzovat. Prostředky z půjčky by v zájmu rozpočtové stability měly být použity na financování veřejných investic, nikoli provozních nákladů a výdajů státu. K vyjádření relativní výše dluhového financování rozpočtového deficitu může sloužit ukazatel udávající podíl ročních výpůjček státu na celkových výdajích státního rozpočtu. Monetizace rozpočtového deficitu nastupuje tehdy, pokud nevyužité úspory soukromého sektoru nejsou k dispozici, a tudíž se zdrojem financování může stát tištění peněz (růst peněžní zásoby). Centrální banka nakupuje v rámci operací na volném trhu od veřejnosti vládní cenné papíry a nákup financuje dodatečnými penězi, které uvolňuje do oběhu. To zvyšuje peněžní nabídku, aniž by zvyšovalo množství zboží a služeb, výsledkem je zvýšení míry inflace. Tento zdroj krytí výdajů vlády bývá nazýván inflační daň. Prodejem vládních aktiv se rozumí prodej aktiv, vlastněných státem (podniky, podíly státu v podnicích ve spoluvlastnictví státu apod.), soukromým investorům a z toho profinancování deficitu. Je to mimořádný způsob financování, omezený rozsahem majetku. Dlouhodobá fiskální nerovnováha se projevuje ve veřejném dluhu. Vztah mezí statním dluhem, rozpočtovými deficity či přebytky, vládními výdaji a příjmy se nazývá rozpočtové omezení vlády (B. Hamerníková, s. 249). Dodržování rozpočtového omezení vlády má význam z několika důvodů: Vysoká úroveň vládního dluhu omezuje možnosti volby vlády při fiskální politice, zejména při rozhodování alokací zdrojů. Rostoucí dynamika dluhu vede k růstu úrokových měr, do kterých si věřitelé započítávají stále vyšší rizikové prémie. 21

22 Postavení v mezinárodním obchodu a mezinárodních finančních tocích má pro národní ekonomiku zásadní význam. Jeden z nevýznamnějších nástrojů sledování tohoto postavení je platební bilance. Zachycuje souhrnně přeshraniční finanční toky země, neboli všechny finanční transakce mezi domácími a zahraničními subjekty za rok. Vyplývá z ní zejména množství statků dovezených a vyvezených, mezinárodní platby, které byly uskutečněny během tohoto období, jaký byl zaznamenán objem zahraničních investic a jaké množství investic bylo vyvezeno, jak se změnila dlužnická či věřitelská pozice ve vztahu k zahraničí a o kolik se změnily devizové rezervy. Platební bilance slouží jako důležitý informační nástroj pro odhad budoucích trendů hodnoty národní měny. Je-li schodek běžné bilance financován půjčkami ze zahraničí, vzniká nebo roste zahraniční dluh (J. Urban, s. 491). Zadluženost země vůči zahraničí není dluhem státu, ale dluhem domácích subjektů. Většinu tohoto dluhu tvoří zadlužení soukromých firem. Avšak, půjčit si v zahraničí může i stát na pokrytí schodku rozpočtu. Zahraniční investoři půjčují své prostředky tak, že nakupují firemní, státní a municipální dluhopisy nebo ukládáním peněz v domácích bankách, které pak poskytují úvěry domácím firmám. Půjčování přináší ale i svá rizika, která spočívají v tom, že mohou o peníze přijít v případě insolventnosti (neboli vyhlášení platební neschopnosti). V případě soukromých subjektů, kterým zahraniční investoři půjčují, jde o soukromá rizika netýkající se státu. Ostatních ekonomických subjektů se mohou tyto rizika dotknout pouze vlivem, který má příliv resp. odliv zahraničního kapitálu na měnový kurz, přičemž přiliv vede k apreciaci kurzu a poklesu cen zahraničního zboží, odliv (zejména ve formě splátek zahraničních půjček a úroků) vede k depreciaci měnového kurzu a s tím i ke zdražení dováženého zboží na domácím trhu. Půjčuje-li si v zahraničí stát, pak se toto dotýká obyvatel výrazněji. Není-li schopen splácet, je nucen omezit rozpočtové výdaje nebo zvýšit daně. Důsledky nesou kromě ostatních poplatníků hlavně zaměstnanci veřejného sektoru a osoby závislé na příjmech státu Ukazatele pro analýzu Cíle hospodářské politiky jsou ukazovány makroekonomickými ukazateli, nejpodstatnější bývají označovány jako magický čtyřúhelník (B. Hamerníková, s.15): tempo reálného ekonomického růstu, míra nezaměstnanosti, míra inflace a saldo platební bilance. Hrubý domácí produkt Výkon národního hospodářství celková hodnota zboží a služeb určená pro finální spotřebu vyrobená za určitý čas (rok nebo kvartál). Peněžními ukazateli ekonomické aktivity 22

23 jsou hrubý domácí produkt (neboli HDP) a hrubý národní produkt (neboli HNP), přičemž hrubý domácí produkt představuje celkovou hodnotu výroby zboží a služeb vyrobené na území určitého státu, když hrubý národní produkt se vztahuje na objem produkce, vyráběné příslušníky určitého státu (nepočítá se s výrobky a službami vyráběné na území státu nerezidenty a zahrnuje výrobky a služby, vyrobené na území jiného státu státními příslušníky). Rozdíl HDP a HNP představuje čistý příjem cizinců. Hrubý domácí produkt lze měřit následujícími metodami: výdajovou (nejběžnější metodou) zjištění a součet částek věnovaných na nákupy produktů a služeb. Spotřebitelské výdaje, investiční výdaje firem a výdaje státu, k nim je připočten čistý vývoz. Jsou zahrnuty jen výdaje za finální zboží a služby, neboli nejsou zahrnuté meziprodukty. výrobní vychází z celkové hodnoty vyrobeného zboží a služeb za určité období. Zahrnuty jsou veškeré finální výrobky a služby. Je třeba vyloučit meziprodukty. důchodovou součtem všech důchodů z výrobních faktorů za určité období. Jsou započítávány jen primární důchody neboli důchody plynoucí z produktivních služeb. Nejsou zahrnuty státní transfery, což by vedlo k dvojímu započítání a nadhodnocení produkce. V praxi mohou vznikat rozdíly v propočtech různými metodami, je to dáno statistickými chybami, časovými rozdíly, vynecháním některých položek. Jinak je hodnota HDP v zásadě stejná. Jak jíž bylo řečeno, výdajová metoda se používá v praxi nejčastěji, proto dál bude stručně popsaná struktura HDP, zjištěného výdajovou metodou. K základním typům výdajů patří spotřební výdaje domácností na statky (C), investiční výdaje firem na stroje, budovy atd. (I), vládní výdaje na nákup statků sloužící pro vládní a veřejné účely (G) a rozdíl mezi příjmy národního hospodářství z vývozu a jeho výdaji za dovezené statky (čistý export E). Odečet domácích výdajů za dovezené statky od příjmů z exportu je proveden proto, že dovozy jsou již obsaženy v jiných složkách HDP ve spotřebě, investicích i vládních výdajích. Příspěvek tohoto prvku (salda vývozu a dovozu) k tvorbě HDP může byt kladný nebo záporný. Vzorec HDP pak vypadá následovně: HDP C I G E Důležitými indikátory vývoje země je růst či pokles HDP (v %) pomocí ukazatelů tempa hospodářského růstu. To udává, o kolik se výkon hospodářství měřený HDP nebo HNP zvýšil nebo snížil. 23

24 Údaje o vývoji HDP vyjádřené v běžných cenách, neboli o vývoji nominálního HDP (ceny v době, kdy byl produkt vytvořen) mohou být zkresleny růstem nebo poklesem cenové hladiny. Změny nominálního HDP neříkají nic o změně národní ekonomiky, proto se používají přepočtené ukazatele HDP, které berou v úvahu změny cenové hladiny. Výsledek je označován jako reálný HNP. K přepočtu slouží cenové indexy (spotřebitelských cen, cen výrobců). Inflace Pojmem inflace se rozumí růst cenové hladiny, je měřená v procentech a porovnává cenové hladiny běžného a minulého období. Ukazatele inflace mají řadu použití. Měření změn cenové hladiny umožňuje sledovat reálný vývoj ekonomických veličin v čase, neboli porovnávat jejich velikost v různých časových obdobích bez zkreslujícího vlivu inflace. Další použití cenových indexů spočívá v indexaci, neboli v úpravě ekonomických veličin o inflaci. Indexaci mohou podléhat například mzdy na základě smluv mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Podobně i u důchodů vyplácených státem, v této souvislosti se používá pojem valorizace. Podle výše můžeme rozdělit inflace na tři stupně, jejichž vzájemné předěly nejsou jednoznačně stanoveny: mírná, pádivá a hyperinflace. Mírná inflace se pohybuje v řádu jednociferných hodnot. Nenarušuje důvěru hospodářských subjektů v peníze a nevyvolává sklon zbavovat se hotovosti. Pádivá inflace nastává, pohybují-li se míry inflace v řádu desítek nebo stovek. Vede k tomu, že lidé se vyhýbají držení peněz, které rychle ztrácejí hodnotu. Proto kupují nemovitosti a drahé kovy a přechází na platby v cizí měně. Hyperinflace se vyskytuje během válek nebo po nich, vlády uvolnily tisk peněz, aby mohly uspokojit své věřitele. Ekonomika přechází k naturální směně (komoditní peníze). Cenové indexy shrnují informace o inflaci a charakterizují vývoj váženého průměru cen zboží a služeb. Míra inflace je procentní tempo růstu cenové hladiny za určité období (většinou rok), počítáme ji pomocí indexu spotřebitelských cen a indexu cen výrobců. Index spotřebitelských cen měří změnu nákladů na pořízení spotřebního koše - určitého pevného souboru statků zahrnující typické představitele spotřebního zboží. Pro výpočet tohoto indexu se používají maloobchodní ceny. Index cen výrobců na rozdíl od indexu spotřebitelských cen zahrnuje suroviny a polotovary, pro výpočet jsou používané ceny ve výchozí fázi distribuce zboží (od výrobce), což umožňuje signalizovat změny spotřebních cen v předstihu. 24

25 Deflátor HDP charakterizuje vývoj cen všech produktů a služeb zahrnutých do HDP. Vzhledem k tomu, že ceny některých statků klesají a stoupají častěji, je sledována tzv. jádrová inflace, která zachycuje cenový vývoj těchto komodit (energie, potraviny). Jak již bylo řečeno, protiinflační opatření s sebou nesou pokles produkce a růst nezaměstnanosti. Tato opatření mohou nabývat podobu: Restriktivní fiskální politiky (vláda omezí své výdaje nebo zvýší daně); Politikou fixních měnových kurzů (pak míra inflace v dané zemi je spjata s mírou inflace v zemi, s jejíž měnou je daná měna fixně vázána); Důchodovou politikou (kontrola růstu cen a mezd, která má mimořádný charakter a používá se jen dočasně, nebrání příčinám vzniku inflace, ale umělé udržuje úroveň cen na stanovené úrovni, což nezbytně vede k nedostatku statků). Nezaměstnanost Mírou nezaměstnanosti se zjednodušeně řečeno rozumí procento pracovní síly, která hledá práci, ale nemůže ji najít, neboli poměr nezaměstnaných k ekonomicky aktivnímu obyvatelstvu. (T. Pavelka, s. 117). Nezaměstnaný je pak člověk, který nemá práci a aktivně ji hledá. Existují následující druhy nezaměstnanosti: frikční nezaměstnanost existuje z toho důvodu, že pracovníci potřebují určitý čas pro hledání místa (např. pracovníci propuštění v důsledku změny poptávky nebo hledající lepší práci, nebo osoby hledající první pracovní místo). strukturální nezaměstnanost existuje v důsledku nesouladu pracovní síly a poptávky po práci (např. absolventi středních škol). Je také spojena s vývojem ekonomiky a nutností reagovat na změny poptávky. cyklická nezaměstnanost je podmíněna vývojem hospodářského cyklu. Vzniká po poklesu poptávky a postihuje všechna odvětví. Má dočasný charakter - zaniká při oživení ekonomiky. dobrovolná nezaměstnanost je situace, při které jedinec hledá práci, ale za vyšší cenu, než je mu trh schopen nabídnout. nedobrovolná nezaměstnanost je situace, při které jedinci nemohou práci nalézt ani při akceptování podmínek trhu. Pod pojmem plná zaměstnanost se rozumí zaměstnanost při přirozené míře nezaměstnanosti. Zahrnuje v sobě frikční a strukturální nezaměstnanost. 25

26 2. Zvolené metody zpracování: (Analytická část) Praktická část této bakalářské práce je zaměřena na analýzu. V této části budou podrobně rozebrány a popsány krize v Rusku od roku 1998 a Na základě analýzy sekundárních zdrojů informací budou popsané konkrétní případy ekonomické krize, jejich průběh a následky. Pro analýzu jsou především využita data ministerstva financi Ruska, ruského statistického úřadu a vyhlášky centrální banky Ruska. Nejprve bude popsána a analyzována krize z roku 1998: bude popsán historický rámec, příčiny, které ve značné míře ovlivňovaly průběh krize, pak bude popsán samotný průběh krize s analýzou základních ukazatelů a posléze budou rozebrány dopady krize na vývoj ekonomiky Ruska. Dále bude rozebraná krize od roku 2008, struktura analýzy bude podobná jako u krize od roku 1998 (historický rámec a příčiny, průběh, analýza ukazatelů a dopady na vývoj ekonomiky). Na závěr bude stručně popsána současná situace v Rusku. Jak již bylo řečeno, každý stát má svá specifika, která je třeba brát v úvahu při řešení hospodářských krizí. Ekonomika Ruska v 90. letech 20. století prošla velkou transformací. Nejprve přišel kolaps sovětské centrálně plánované ekonomiky a její náhrada tržní ekonomikou fungující na základě soukromého vlastnictví. Hlavním mechanismem sovětské ekonomiky do roku 1987 bylo pětileté a roční plánování, které používala sovětská vláda k realizaci ekonomické politiky. Plány zahrnovaly normy pro produkci surovin, polotovarů, finálního zboží a služeb. Teoreticky systém měl zajišťovat rovnováhu mezi jednotlivými sektory ekonomiky a rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou. Stát vykonával úlohu alokace, kterou v tržním systému vykonávají ceny. V sovětské ekonomice byly ceny pouze účetním mechanismem. Vláda stanovovala ceny zboží a služeb na základě jejich role v plánu a dalších neekonomických kritérií. Například cena chleba byla nižší než cena pšenice použité pro jeho výrobu, cena auta byla rovná dvojnásobku ceny kuchyňského nábytku. Od roku 1991, pod vedením prezidenta Jelcina, udělala země kroky směrem k rozvoji tržního hospodářství zavedením základních principů, jako například trhem určené ceny, avšak vláda stále fixovala ceny některého zboží a služeb (například komunálních služeb a energie). Kritické prvky jako privatizace státních podniků a značné zahraniční investice proběhly v prvních několika letech postsovětského období. Ostatní základní složky ekonomické infrastruktury, zejména komerční bankovnictví, všeobecné obchodní zákony, zcela nebo částečně chyběly až do roku